Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-19 | Čteno 4816x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 63.


Weasleyovské přeměňování

Tohle vlastně ani nebyla místnost, všude kolem byla černá tma, která ještě více zvýrazňovala dvě osoby v popředí. Za jejich zády se tma mlžila a zlostně nadouvala jako hřbety divokých koní nebo plameny neovladatelného černého ohně. Postavy na sebe poklidně mluvily, avšak černovlasý chlapec mohl slyšet každé jejich slovo, i když mu z nich běhal mráz po zádech.
   „Děláš toho přespříliš,“ řekl ledový hlas, který se mlžně chvěl, jako by ho odnášel vítr. „Lidí tvého ražení je po čertech málo… zvláště pak těch, kteří se mi tak výtečně hodí.“
   „Řekněte, co mám udělat,“ řekla druhá menší postava, která měla už z dálky rudé oči.
   „Nebuď tak lačný, chlapče,“ zarazil ho ledový hlas. „Byl bys schopen obětovat pro mne v příštím úkolu život?“
   Chlapec si začal uvědomovat, komu ty hlasy patří a kde je zaslechl, bylo to přeci poměrně nedávno a důvod jejich rozhovoru mu stále vrtal hlavou.
   Hlasy se však po chvilce začaly ztrácet a to nechtěl za žádnou cenu dopustit. Musí se přece nějak soustředit a znovu vidět ty dvě postavy, které teď pohlcovala černá mlha. Třeba by mohl zaslechnout i to, co předtím neviděl.
   „Na vaší škole… v kanceláři ředitele je schován jistý kámen…“
   „Hrad je ale hlídán, mám na stráže zaútočit?“ vyhrkla druhá postava dychtivě a chlapec zase ještě více nastražil uši.
   „Nebuď bláhový, chlapče,“ pousmál se ledově hlas. „Jak víš, váš ředitel má dobré srdce, zítra večer ti vyčistí cestu, ale nebude to tak lehké, jak by se ti, hochu, mohlo zdát.“
   Tohle předtím neslyšel, konečně může zjistit, o co těm dvěma grázlům jde, a třeba se i přesvědčit o jejich totožnosti.
   „Souvisí to nějak s dveřmi do té pracovny?“ zeptal se druhý hlas.
   Chlapec začínal mít opravdu problém je slyšet, zvedal celé své tělo a napínal uši, jak jen mohl, avšak hlasy se ztrácely čím dál víc.
   „Ty dveře jsou pečlivě zapečetěné… ovšem já jsem zjistil… od …noho smrtij…a jak… kouzl... .“
   Příjem do chlapcových uší se vytrácel, i když se tolik snažil jim rozumět, naposledy se napnul, jak nejvíc mohl, a soustředil se na potemnělé hlasy stejně tak potemnělých postav.
   „Ten kámen… musíš získ… lstí, pak jej bu…eme moci v kl… po…ít proti Potterovi, mám … plán, jak toho dos…nout…“
   S těmito slovy se obrazy v cukuletu zavřely a chlapce v tu chvíli do hlavy šlehla příšerná bolest, která zcela jistě pocházela z jizvy.

   „Harry!“ křikl na něj někdo.
   Harry otevřel oči a spatřil u dveří do své ložnice stát Rona, který se na něj podivně koukal.
   Avšak jeho kamarádovi určitě neušlo, že si bolestivě drží jizvu a ještě bolestněji si ji mne.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harryho.
   „Já nevím… měl jsem zase nějakou vidinu,“ řekl mu na to, ale pak zmlkl, protože si uvědomil, že možná řekl to, co neměl.
   „A kdo tam byl?“ vyhrkl hned Ron a zavřel za sebou dveře.
   „Nedokázal jsem je identifikovat, ale trochu tuším, že to byl Voldemort a Malfoy.“
   „Malfoy?“ vyhrkl znovu Ron. „Oni se zase znovu setkali?“
   „Nejspíš,“ podotkl Harry a hupl unaveně do bačkor.
   „A co ty, jak ti je?“ zajímal se dál Ron.
   „Ale jo, dobře, ta jizva už přešla,“ odpověděl Harry a shodil ze sebe svrchní pyžamo.
   „Ale já myslel kvůli tomu včerejšku, už ti je dobře?“ zajímal se téměř podivně Ron.
   Harry se po dlouhé době dokázal pousmát, protože konečně mohl opravdu říct, že tenhle problém už má za sebou. „Už jsem v pohodě, Rone.“
   Ron však jeho úsměv pochytil a nejspíš si ho vysvětlil jinak.
   „Poslyš, co to s tebou včera vlastně bylo, jak jsi se tak najednou stranil Hermiony?“
   „No…“ protáhl Harry a rychle něco vymýšlel, ač ho to překvapovalo, trochu ještě z té náklonnosti k Hermioně, co se týče chlapecké lásky, cítil. „Chtěl jsem mít klid od těch jejích řečí alespoň na jeden den.“
   „Ve lhaní nejsi moc dobrý,“ řekl Ron a tentokrát trochu zle. „Ty ji máš rád?“
   „Samozřejmě že ano, ty snad ne?“ divil se Harry.
   „Nedělej hloupého, ty víš, jak to myslím,“ odvětil Ron načertěně.
   „Ne, nevím,“ odvětil i Harry načertěně.
   „Jak je libo… ostatně mně je to jedno,“ podotkl Ron. „Čekáme tě dole, tentokrát chceme, abys konečně šel na snídani,“ řekl, následně se otočil a zmizel ve dveřích, čímž nechal Harryho v ložnici samotného.
   Harry ještě chvíli přemýšlel nad jeho reakcí ze svých slov, ale pak pokrčil rameny, převlékl se a vyběhl ven z osamělé ložnice rovnou do společenské místnosti.
   Zdá se, že mezi Nebelvírskými spolužáky zase po včerejšku kolovaly nějaké řeči, alespoň to z jejich chování vyplývalo. Ty kradmé pohledy Harrymu zase neušly, a tak jediné, co mohl dělat, bylo rozvalit se do křesla ke krbu a připravit si učení na dnešní den. Dneska bylo pondělí, to znamenalo nejhorší den z celého týdne, samozřejmě kvůli čtyřhodinovce se Snapem, který Harryho miloval asi jako Petůnie tchoře.
   „Tak co nám dneska povíš?“ zeptala se po chvilce Hermiona.
   „Hele, včera jsem se opravdu nějak necejtil,“ řekl Harry rázně, „ale teď už je to fakticky v pořádku… pokud i přesto nesouhlasíš, potěší tě, že zase mám hodiny Nitroobrany s Lexterem.“
   „Opravdu?“ vyhrkla Hermiona a nadějně koukla na Rona.
   „A kde?“ zeptal se udiveně Ron.
   „V Lupinově království,“ pravil Harry a zapnul poslední zip na aktovce.
   „A co ta tvá vidina?“ pokračovala dál Hermiona s otázkami.
   „Ve skutečnosti už je to podruhé, co jsem ji viděl,“ uvědomil si zamyšleně Harry.
   „Třeba spolu Ty-víš-kdo a Malfoy opravdu něco chystají,“ přemýšlel Ron.
   Harry se uchechtl. „I když mě představa toho, že Voldemort bude spolupracovat s mladým studentem, pobavila, myslím si, že pokud jde o Malfoye…“
   „Tak to vůbec není k smíchu,“ doplnila Hermiona, když se Harry odmlčel. „Ten je tou svojí fanatičností schopen všeho. A proč jsi se mě vlastně včera tak stranil?“
   „Chtěl jsem být sám…“ zamluvil to už trochu naštvaně Harry. „Už se mě na to neptejte, nevím, co vám mám říct… mimochodem, viděli jste tu ještě McGonagallovou?“
   „Ne, celý včerejšek byla pryč,“ odpověděl Ron.
   „Určitě byl její odchod tišší, než ten Trelawneyové na začátku kralování Umbridgeové,“ nadhodila Hermiona.
   „Mám hlad, jdeme na snídani,“ popohnal je Ron.
   Trojice se zvedla a v dalším okamžiku už vykračovali chodbou do velké síně.
   „Pořád mi ale vrtá hlavou ta vidina, vím, že v ní šlo o ten kámen,“ řekl zase po chvilce Harry.
   „Kámen znovuzrození?“ zeptal se Ron.
   „No jaký asi,“ štěkla Hermiona a obrátila oči v sloup. „Myslíš, že Malfoy má ten kámen ukrást?“
   „A v čem je Malfoy lepší než Umbridgeová, vždyť by ho mohla stejně tak dobře ukrást ona, ne?“
   „To je pravda,“ uvědomil si Ron. „Proč zrovna Malfoy?“
   „Co já vím, tak ty ho nejvíc na světě nenávidíš,“ řekla Hermiona.
   „Ač to zní divně, může to být jeden z důvodů,“ usoudil Harry.
   „Jak se ale dostanou přes Brumbálovy dveře, vždyť nejdou otevřít?“ zeptala se Hermiona.
   „To je právě to, Voldemort prý tuší, nebo dokonce ví, jaké kouzlo na ně Brumbál použil,“ řekl Harry.
   „Měli bychom Malfoye co nejvíce sledovat,“ řekl rozhodně Ron. „Stejně mi ale nejde do hlavy to tvé včerejší chování…“
   „Dej už s tím pokoj,“ zarazil ho Harry.
   „POTTERE!“ rozeřval se hlas na celé kolo.
   Trojice se na podpatku otočila a vykuleně zírala na Filche, který držel v ruce za hřbet paní Norrisovou.
   „VY!“
   „Co jsem udělal?“ strachoval se Harry.
   „Včera jsem celý den nemohl najít paní Norrisovou!“ rozkřikl se Filch. „A víte, kde jsem ji nakonec, chudáka vyzáblou, našel?“
   „To nevím,“ pípl Harry, když se umolousaný Filch postavil až k němu a zlostně mu prskal do tváře.
   „V kabinetu profesora Snapea!“ křikl Filch.
   „Opravdu?“ pousmál se Harry.
   „A víte, co mi profesor Snape řekl?“ vyprskl zase Filch a bez čekání odpověděl: „Že to vy jste tam plnil školní trest… podívejte se, vy spratku!“
   S těmito křiklavými slovy, kvůli nimž si jich už začali všímat ostatní studenti, Filch pozvedl paní Norrisovou do vzduchu, takže teď bylo vidět, jak má celý bok holý a bez srsti jako nějaká čerstvě narozená myš.
   Ronovi neunikl úsměšek a ani ostatním studentům, Harry moc dobře věděl, proč je paní Norrisová tak poznamenaná. Přilepila se přece na stůl a nejspíš odlepit ji nebylo tak lehké.
   „To jsem nebyl já,“ pípl zase Harry.
   „LŽETE!“ křikl Filch. „POTTERE! TÍMTO ROKEM MÉ TRÁPENÍ SKONČÍ, KDYŽ MÁME NOVÉ VEDENÍ!“ hulákal dál Filch vztekle jak na lesy a pak se zároveň zadostiučiněně uklidnil. „Ujišťuji vás, že se o tom dozví paní ředitelka.“
   S těmito slovy odběhl do Velké síně s napolo holou paní Norrisovou v ruce.
   V tu ránu se ve Vstupní síni, kde teď právě byli, strhla vlna smíchu a každý Harrymu gratuloval za dobře odvedenou práci.
   „Teda to bylo skvělý, Harry,“ řičel nadšeně Dean.
   „To bylo i nad Freda a George,“ řekl Seamus.
   „A víte, co je nejlepší?“ uculila se ještě více Ginny.
   „Co?“ zeptali se všichni najednou.
   „Třeťačka Amy Williamsová je na kočky alergická a víte, kdy začala prskat?“
   „Tak už nám to řekni,“ naléhal Seamus.
   „Když kolem ní prošel Snape… chápete?“ smála se Ginny. „To Snape tu kočku nejspíš takhle strhnul ze stolu.“
   Ozvala se další vlna smíchu, když si všichni představili, jak Snape strhává paní Norrisovou ze stolu a na desce po ní zůstávají ještě přilepené chlupy.
   „Musím uznat, že jsi mu tu pracovnu skvěle uklidil, Harry,“ smál se Dean.
   Vzápětí vešli do Velké síně, kde už na stropě jasně svítila modrá obloha, i když venku byl, co se týče počasí, pravý opak. Navíc mlha ještě neopadla, takže okna připomínala spíše betonové kvádry. Vedle Grómů, stojících seřazeně vedle sebe u stěn síně, tam bylo ještě plno studentů, jejichž nálada se zase pohybovala pod bodem mrazu, člověk by ani nevěděl, jestli to bylo kvůli počasí, nebo kvůli snídani, kterou jim právě teď naservírují.
   Kamarádi si sedli k Nebelvírskému stolu a ještě se stále bavili o chudákovi paní Norrisové, když si všimli, že s Umbridgeovou na ředitelově křesle mluví Filch a bláznivě mává s napolo omdlelou paní Norrisovou ve vzduchu, jak se jí snaží ukázat holý bok své kočky.
   „Co myslíš, že ti Umbridgeová udělá?“ zeptala se Ginny.
   „Přinejhorším mě předhodí Voldemortovi,“ uchechtl se Harry.
   „Z toho si nedělej srandu,“ upozornila ho Hermiona.
   „Co, zase ta tvá ženská intuice,“ řekl načertěně Ron, „nebo zase něco cítíš v kostech… nebo tě pro změnu rozbolely zuby?“
   Hermiona sešpulila rty a všichni moc dobře věděli, že přemýšlí, čím Rona urazí, pak se jí ale na obličeji rozhostil úsměv. „Máš mě rád, Rone?“
   „Navždy já s tebou chci žít, to o tobě budu věčně sn…“ Ron se zarazil a zrudly mu uši. „Víš, jak dlouho jsem se to snažil ze sebe dostat?“ utrhl se na ni. „A ty to prostě budeš a budeš přivolávat.“
   Hermiona se zubila na celé kolo.
   „Možná jsem opravdu měl říct té psychiodějce, že mě zneužíváš,“ dodal Ron a všichni kromě Harryho se pousmáli.
   Jen Harry trochu znejistěl při vzpomínce na psychiodějku, nechtěl na to myslet, protože měl tu vzpomínku zcela přeházenou kvůli včerejšímu dni.
   V tu chvíli se před nimi objevila snídaně. Se snídaní se následně ozvalo znechucené hučení a protestné hlasy, studentům se napolospálené chleby opravdu moc nelíbily a ještě k tomu rozbředlé paštiky a umolousané, špatně namazané krajíce téměř odháněly chuť k jídlu.
   Nikomu ale neušlo, že si ředitelka dává úplně jiná jídla a spokojeně si na nich pochutnává, teď však už nebyla tak šťastná, protože jí Filch stále vrčel do ucha.
   Ale hned nato se jí na obličeji rozhostil úsměv a její zraky spočinuly na vstupních dveřích, odkud právě vyšla postava v plášti, které kvůli kapuci nebylo vidět do tváře, avšak ještě z ní skapávaly kapky deště, které teď smáčely Bradavický hrad.
   „Prosím všechny o klid!“ zvolala Umbridgeová a postavila se.
   Filchovi pokynula, že s ním už skončila, a ten načertěně odkráčel pryč, jeho místo před ředitelkou převzala tahle podivná zahalená postava.
   „Milí studenti, mám tu čest vám představit nového zástupce ředitele a profesora Přeměňování… Percy Weasleyho.“
   Ve chvíli, kdy Ronovi upadl chleba od pusy, si postava sundala kapuci a pod ní se objevil přísný weasleyovský obličej, který na všechny přítomné nanejvýš vážně hleděl.
   Ovšem ve chvíli, kdy opadlo počáteční zděšení, se ozvalo sborové huhlání a smích, který překřikoval všechny hlasy profesorů.
   Prásk!
   „Každý, kdo se ještě jednou usměje, dostane školní trest,“ řekla přísně Umbridgeová. „Na tomto faktu už není nic směšného, že ano?“
   Studenti se po sobě naštvaně podívali a někteří ukazovali Percymu rozličná výhružná gesta a pokyny.
   „Profesor Weasley bude mít všechny pravomoce zástupce ředitele a navíc má veškeré svolení od samotného ředitele školy, takže se dovím o všem, doufám, že mi rozumíte,“ řekla a příjemně se uculila na celou Velkou síň.
   „A kdo nyní vede Ministerstvo, paní ředitelko?“ zeptal se Lexter do ticha.
   „Pánové Frederick Zhoubař a Wolfgang Kat,“ uculila se Umbridgeová. „Nemusíte se ničeho bát, plně jim důvěřuji a veškeré rozkazy pocházejí z mojí strany.“
   „Hned jsem si jistější,“ řekl příjemně Lexter, ovšem Umbridgeové zmizel úsměv ze rtu.
   „Dále oznamuji, že přiděluji panu Weasleymu právo udělovat návrhy na propuštění místních kantorů, prosím, berte tento fakt v potas.“
   V příští chvíli se Percy důležitě naklonil k Umbridgeové a něco jí pošeptal do ucha, ta se hned nato usmála a šťastně zatleskala.
   „Ach ano, náš nový pan profesor dostal přenádherný nápad,“ oznámila Velké síni, „našemu bohatému hodokvasu budou pokaždé hrát hudebníci… prosím, vstupte dál.“
   Ozval se znovu sborový protest a do Velké síně vstoupila řádka lidí, kteří každý nesl jeden hudební nástroj. Ovšem hned jakýkoliv protest ztichl, protože vzhled jejich hudebníků byl přinejmenším strašlivý.
   Nebudu to zde popisovat, protože stačí, když řeknu, že se až zvláštně podobali strážcům… ne-li přímo vězňům z Azkabanu.
   Hned se usadili k čestnému stolu a začali vrzat. Všichni studenti hned začali po sobě vyděšeně koukat, protože jejich hudba se sice nepodobala té, kterou je obšťastnila Hermiona na hodině Bylinkářství, ovšem tak nerytmickou hudbu s falešnými tóny studenti již dlouho neslyšeli.
   Umbridgeová byla buď naprosto hluchá, nebo blázen, protože se do hudby pohupovala a občas si nadšeně tleskla.
   Následně musel Lexter uvolnit místo, aby si tam mohl sednout Percy a bavit se s jejich zábavnou ředitelkou.
   „To se mi snad zdá,“ řekl Ron sklesle a začal si zacpávat uši.
   „Proč nám to dělá?“ posteskla si Hermiona.
   „Rone, to snad musí hrát, ne?“ zeptala se Ginny. „Vždyť je to náš bratr, tohle nemůže udělat.“
   „Bratr se nám změnil, Ginny,“ řekl Ron naštvaně. „Jak sám řekl… ‚dospěl‘.“
   „To je strašné,“ povzdechl si Harry a otočil hůlku sám na sebe. „Auricus.
   Následně už nic neslyšel, pouze mohl vidět, jak se na něj všichni šťastně dívají a jeden po druhém na sebe také aplikují ohlušující kouzlo, takže zanedlouho byl celý Nebelvírský stůl hluchý.
   Potom, co je museli profesoři do hodin vlastnoručně dokopat, protože je neslyšeli, si všimli té nemilé novinky. Jejich první hodina bylo Přeměňování, a tak už je na konci snídaně (o poznání dříve) čekal Percy u východu z Velké síně, aby je mohl zavést do třídy.
   „Prosím pospěšte si, všichni se seřaďte zde, abych vás mohl spočítat!“ hulákal Percy kázavě a povrchně přejížděl pohledy studenty.
   Svým pohledem skončil na Ronovi, který na něj hleděl asi jako na vosu, která ho právě bodla. Percy však Ronovi pokynul, aby šel k němu, a když Ron nesouhlasně zůstal stát, musela ho k němu postrčit Hermiona, protože kdo ví, co by Percy ještě mohl provést.
   Při jejich rozhovoru Percy házel očkem po Harrym, takže se vůbec nemuseli bavit potají, aby Harry nepochytil předmět jejich rozhovoru. Při těch jejich pohledech se k Harrymu přitiskla i Hermiona, aby naznačila Percymu, že je s ním, ten si jen odpudivě odfrkl a zase něco vysvětloval svému bratrovi, který ho poslouchal asi jako šutr na rozpálené louce.
   Při cestě do třídy už Percy svého bratra nepustil zpět k přátelům a Ron musel jít po jeho boku až do třídy. Pak si dokonce Harry a Hermiona sedli sami do své lavice, Ron se posadil do první, aby byl co nejblíže k Percymu, samozřejmě podle jeho výrazu s tím souhlasil asi tak, jako kdyby se Filch rozhodl paní Norrisovou vykoupat.
   „Takže, vítám vás na mé první hodině Přeměňování…“
   „Nedělej fóry, Percy!“ zahulákal Seamus. „Vždyť ty nás přece nemůžeš učit, teprve před třemi roky jsi vyšel školu…“
   „Srážím Nebelvíru pět bodů za takovéhle urážky,“ štěkl Percy přísně.
   „Vždyť ty jsi byl v Nebelvíru, jak můžeš…“
   „Řekl jsem dost!“ křikl Percy, aby zarazil Seamuse. „Jsem váš profesor a jako takového mě budete brát.“
   „To bych raději Harryho!“ křikl Dean.
   „Jo, já taky!“ souhlasil Seamus.
   Dále se ozvalo další pokyvování a Percy poněkud nejistě hleděl na celou třídu, když s pohledem skončil na Harrym, změnil se jeho výraz v ohromné znechucení.
   „To v žádném případě!“ okřikl je Percy. „Bude tady ticho, nebo vám srazím další body.“
   „Nebo půjdeš žalovat tý svý ředitelce, co?“ sykl zlostně Boot.
   „To je moje poslední varování, třído!“ řekl zlostně Percy a bouchl do stolu.
   Třída se nespokojeně uklidnila, i když se ještě sem tam ozývaly drobné narážky. Avšak ze všech nejnešťastnější byl Ron, který seděl se svěšenou hlavou.
   „Proč se na mě tak tlačíš?“ zeptal se Harry potichu Hermiony.
   „Cítím to z jeho pohledu,“ řekla Hermiona a hleděla na Percyho jako tygr na kořist. „Chci mu dokázat, že jsem s tebou.“
   „Děkuju,“ pousmál se Harry.
   „Takže snad abychom začali,“ pravil zase Percy. „Předem upozorňuji, že se nemusíte ničeho bát, to, že je ve třídě i můj sourozenec, vůbec nic nemění na mém známkování a chování, tím si můžete být jistí. Naopak, když se bude špatně chovat…“ řekl zlostně a zaryl se pohledem do Rona, trojice věděla, že spíš myslí to, že když bude pořád kamarádit s Harrym, „budu na něj o to víc přísnější.“
   Ron si odfrkl a kouknul na Harryho a Hermionu, ti s ním naštěstí soucítili.
   „Vaše bývalá profesorka vás nechtěla učit Přeměňování na lidech v opravdové situaci… pouze s nějakými figurínami. Já se však striktně řídím nařízením naší ředitelky nové školní osnovy, proto se přeměňování na skutečných lidech začneme učit už teď hned.“
   Hermiona se ještě víc přitiskla k Harrymu a našeptala mu do ucha: „Co když to zkazí? Tohle je nanejvýš nebezpečné, Harry.“
   „Já vím, ale co máme dělat?“ šeptal jí na to, když se celá třída začala sborovitě a nesouhlasně bavit.
   „Myslel jsem, že budete souhlasit,“ řekl překvapeně Percy, vzal hůlku a zamířil s ní na Nevilla. „Pan Longbottom bude první na řadě a přeměněná osoba bude…“ Percy se úlisně rozhlížel po třídě a Hermiona stiskla Harrymu bolestně ruku, protože moc dobře tušila, kdo to bude. „Pan Potter.“
   „To ale nemůžeš!“ křikl Dean. „Co když mu něco uděláš a pak to nebudeš moci vrátit?“
   „Vás jsem se na nic neptal, pane Finnigane,“ štěkl Percy. „Okamžitě běžte do kouta čelem ke zdi a po celou hodinu tam zůstaňte stát!“
   Třída se rozesmála, z těchto trestů už vyšli, ty se používaly, když byli ještě malí.
   „To snad nemyslíš vážně,“ uchechtl se nevěřícně Dean.
   „Dobře, takže tam budete stát i druhou hodinu… nebo mám ještě přidat?“ řekl dychtivě Percy.
   Dean se naštvaně zvedl a přešel do rohu třídy.
   „Čelem ke zdi,“ upozornil ho Percy.
   Dean zatnul zuby a něco skrz ně neslyšně, ale zato vztekle procedil, nakonec se však neochotně otočil a hlavou se ztěžka opřel o stěnu.
   „Takže můžeme pokračovat,“ řekl jim kázavě Percy a ukázal na Harryho. „Vy také, pane Longbottome.“
   „Ale já to neumím,“ řekl Neville a očividně měl na Percyho o mnoho větší odvahu, než na Snapea.
   „Proto se to budete učit, ne?“ řekl mu Percy a znovu ukázal před tabuli.
   „Harry, nechoď tam,“ pošeptala mu Hermiona a držela ho za ruku, Ron na ně koukal a šklebil se, jak nejvíc mohl, opravdu z Percyho nebyl nadšený.
   „No… je to lepší než stát na hanbě, ne?“ pousmál se Harry, i když se mu začalo dělat nevolno.
   „Tak honem, honem, Pottere, nemáme na to celou věčnost,“ cekl Percy, popadl Harryho za límec a popostrčil ho k tabuli.
   Neville se nejistě postavil před něho a ještě nejistěji na něj pohlédl.
   „Nezkaž to,“ řekl potichu Harry, kterému se opravdu při pohledu na Nevillovu hůlku začal zvedat žaludek a srdce se mu zrychlovalo.
   „Jaká znáte přeměňovací zaklínadla?“ zeptal se Percy.
   „Jen základní… a ani to ne, profesorka McGonagallová nám…“
   „Profesorka McGonagallová je pryč, teď jsem tady já a já se vás ptám, jaká znáte zaklínadla?“
   „No-no-no… znám anurata…
   „Přeměna v žábu, co dál?“
   „Chelodines,“ ozvalo se odněkud od lavic.
   „Dál… dál…“ váhal Neville.
   „Chelodines,“ špitla znovu Hermiona.
   „Chaluhines,“ hádal zmateně Neville.
   „Pokud jste myslel to, co vám velice nenápadně napovídala Grangerová, jedná se o zaklínadlo chelodines a jeho efekt je proměna v želvu… no dobrá, takže z tohoto jste neuspěl. No nevím, nevím, jak pan Potter dopadne, prosím, proměňte ho v něco,“ pobídl Percy Nevilla a poodstoupil stranou.
   „To nemůžeš, co když se mu něco stane?“ ozval se Seamus.
   „Ticho,“ řekl stranou Percy a nespouštěl oči z Nevilla.
   „Percy, tohle je nebezpečné,“ hulákala na něj Hermiona. „Také se může stát, že to už nepůjde dát zpátky.“
   „Tohle přece nemůžeš, Percy,“ ozvala se i Padma Patilová.
   „S tím souhlasím,“ řekl poněkud nejistě Harry.
   „Tak dost řečí!“ utnul je zase Percy. „Jestli mě neposlechnete, ujišťuji vás, že se o tom dozví ředitelka.“
   „A už je to tady, já to říkal,“ usmál se sarkasticky Boot.
   Percy vztekle mávnul hůlkou a Boot se v tu chvíli vznesl do vzduchu.
   „Hele, já jsem nic neudělal,“ zavolal na něj zlostně. „Pusť mě dolů.“
   „Budeš ticho?“ řekl mu přísně Percy s namířenou hůlkou.
   „Táhni!“ křikl Boot.
   Následně začal znovu stoupat.
   „Percy, co to děláš?“ ozval se poprvé, ale zato rozzuřeně Ron. „Tohle si nemůžeš dovolovat na studenty.“
   „Sklapni, Rone,“ okřikl ho bratr a následně sklopil hůlku, takže Boot hlasitě dopadl na zem. „Srážím jak Nebelvíru, tak Havraspáru po deseti bodech a jestli ještě někdo něco řekne, tak budu pokračovat.“
   „Pane profesore?“ pípl hlas za jeho zády, Percy se otočil a spatřil vyděšeného Nevilla, jak kouká na Harryho.
   Harry se vystrašeně podíval na své ruce, které se mu začaly prodlužovat, stejně tak i pusa a dole začali hlasitě nadával Kéca a Kecal, kteří mu následně sklouzli z nohou, které se teď začaly prodlužovat.
   „Co jste udělal?“ zhrozil se Percy.
   „No… učil mě to minulý rok Fred… něco jako Pteriadonis nebo tak nějak,“ řekl Neville a začal si uvědomovat, že udělal hloupost.
   „Co se to děje?“ zeptal se Harry, ale v té chvíli se mu pusa změnila v ohromný dlouhý zobák, na rukou se mu objevily blány a křídla, až nakonec před nimi stál tvor podobný pterodaktylu.
   Hned nato se ve třídě strhnul povyk, protože pterodaktyl začal létat po místnosti a narážet do polic, shazoval knihy a svícny z držáků, porážel studenty na zem a ničil stoly a židle jako parní válec.
   „Percy, dělej něco!“ křikl Ron.
   „Cože?“
   „Musíš něco udělat,“ hučel dál Ron.
   „Sežeňte pomoc!“ křikl zmateně Percy a začal se vyhýbat náletům pterodaktyla.
   „Ty jsi profesor, Percy… ááá!“ Hermiona se sehla na poslední chvíli, než ji stačil pterodaktyl povalit.
   „Já… já… já nevím…“
   „Tak dělej!“ křikl Ron.
   „Já… vydržte, seženu pomoc.“
   Následně úprkem vyběhl ven, což ovšem neměl dělat, protože pterodaktyl vyletěl dveřmi hned za ním a začal dělat povyk po škole.

   „Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se ho nějaký hlas.
   Harry otevřel omdlele oči a mrkal po místnosti. Byl na chodbě, kolem bylo několik desítek studentů a nad ním se skláněl Lexter.
   „Je mi to strašlivě líto, Harry, opravdu jsem nechtěl,“ ozval se mu vedle ucha Neville.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry zmateně.
   „Trochu jsi se prolétl, tak pojď,“ řekl Lexter a pomohl mu na nohy. „Zdá se, že váš nový profesor jaksi nezvládl svou hodinu.“
   „To je slabé slovo,“ odvětil zlostně Ron. „Málem Harryho zabil a ještě nám dal za úkol celé obrovské pojednání o základních přeměňovacích zaklínadlech a jen z toho důvodu, že to my jsme to tak zpackali.“
   „Tady máš ty tvoje užvaněný boty, Harry,“ řekl Seamus a hodil mu pár bot na zem.
   Harry si je neochotně nazul.
   „Je tu, cejtim ji na sto honů!“ křikl Kecal.
   „Ehm, ehm. Přišla jsem o něco?“ ozvalo se jim za zády a Harryho zase začala pobolívat jizva.
   „Možná byste si měla s naším novým profesorem Weasleym promluvit, paní ředitelko,“ pravil Lexter.
   „Slyšela jsem vše od něho osobně a vím, co se ve skutečnosti stalo,“ uculila se Umbridgeová. „Takové neuváženosti se v škole stávat nebudou, proto jsem panu Weasleymu doporučila vyučovat Přeměňování teoretickým způsobem, aby se předešlo těmto nesmyslným nehodám… nemám pravdu, pane profesore?“
   „Vy, paní profesorko… vždycky,“ ocenil ji Lexter úklonou.
   „Ale nebuďte tak nonšalantní,“ uchechtla se Umbridgeová a zakryla si stydlivě pusu. „Mimochodem, vy podle tohoto postupu na svých hodinách jistě vyučujete, nemám pravdu?“
   „Jak jsem řekl, vy máte vždycky pravdu,“ uculil se Lexter a když se za ním ozvala rána od toho, jak si ve třídě žáci procvičují prakticky obranná kouzla, potají hůlkou zavřel dveře.
   „Jen tak dál,“ šklebila se usměvavě Umbridgeová a všichni čekali, až se jí vlivem příšerného úsměvu roztrhnou koutky.
   Následně spokojeně odešla a Lexter se obrátil na trojici.
   „Zase večer, Harry, už se musím vrátit, ale vy tři si dávejte pozor,“ upozornil je a zmizel ve své třídě i s ostatními studenty.
   „Jdeš večer na Nitroobranu?“ zeptal se Dean.
   Harry potichu přikývl a naznačil mu, aby byl potichu. Ještě teď ho trochu mátl pocit, když mu při pohledu na Umbridgeovou zase bolestně škubala jizva.
   „Slyšeli jsme, co jsi viděl v té vidině, ví to i Ginny,“ řekl Dean.
   „To mě nepřekvapuje, když s ní randíš,“ odvětil Harry.
   „Ehm, ehm,“ odkašlal si okázale Ron.
   „Ach jo, máme tady další Umbridgeovou,“ povzdechl si Dean.
   „Moc se nevychvaluj, ještě to mezi tebou a Ginny není jasné,“ upozornil ho Ron.
   „A co by nebylo?“ divil se Dean.
   „Jestli jí něco uděláš, nebo jí zlomíš srdce…“ varoval ho Ron.
   „Rone, ty jsi takový romantik,“ povzdechla si Hermiona a Ron hned zrudnul.
   „Musíme ale přece něco podniknout, co ty na to, Harry?“ zeptal se Seamus.
   „A co myslíš?“
   „To s tím Malfoyem, něco chystají, musíš se pokusit znovu vniknout do Voldemortovy mysli a zjistit to.“
   „To není jako vstoupit do dveří, Seamusi,“ odvětil mu na to Harry. „Já už se o to nechci pokoušet.“
   „Ať je to cokoliv, je to nebezpečné,“ usoudila Hermiona.
   „Až půjdeš Malfoye zastavit, půjdeme s tebou,“ ozval se Neville.
   „A kdo vám řekl, že ho půjdu zastavit?“ divil se Harry.
   „Ale no tak, ty jsi Harry Potter, ne?“ uculil se Seamus.
   „Copak se tak pořád pouštím do takovýchhle…“
   „Ano, přesně tak,“ odpověděla mu předčasně Hermiona.
   „Harry, máš chvilku?“ zeptal se zničehonic Ron.
   „Jasně,“ odvětil Harry a nechal ostatní jít napřed. „Co to je, že je to tak tajné.“
   „Viděl jsem vás,“ sykl na něj nečekaně Ron.
   „Co tím myslíš?“ divil se Harry.
   „Ty moc dobře víš, co tím myslím,“ řekl Ron znovu zlostně. „Jak jste se na sebe s Hermionou sápali, myslíš, že jsem si toho o hodině nevšiml?“
   „Rone, neblbni, je to jenom kamarádka,“ odvětil překvapeně Harry.
   „Možná pro tebe, ty chytráku, ale já vím, co máš v plánu,“ sykl na něj Ron.
   „Hele, já nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl už naštvaně Harry. „Navíc, proč by ti to mělo vadit?“
   „Takže to přiznáváš,“ vyštěkl Ron.
   „Co si to o mně myslíš?“ divil se Harry.
   „Že mě chceš podrazit.“
   „Proč by ti mělo vadit, že se s Hermionou držíme za ruku?“ divil se Harry. „Jsme kamarádi.“
   Ronovi se na první pohled příčilo odpovědět, a tak se jenom s odfrknutím rozeběhl za ostatními v dálce.

   „Co tě trápí, Harry?“ zeptal se Lexter v Chroptící chýši.
   „Ron,“ odpověděl krátce.
   „Nějaké problémy?“
   „Celý den se ke mně choval divně,“ řekl Harry. „Jako kdybych byl nějaký zrádce, nebo co.“
   „No, musí k tomu mít nějaký důvod, nemyslíš?“ odvětil Lexter.
   „Myslím, že mu vadí…“ Harry ale nevěděl, jak to říct.
   Lexter přešel k němu a pohlédl mu zpříma do očí. „Ale ty už k Hermioně tu včerejší náklonnost necítíš, že ne?“
   „Ne.“
   „Asi byste si to měli vyříkat, sednout si spolu a říct si, jak se věci mají.“
   „Asi,“ odpověděl nepřítomně Harry.
   „Ale to není jediné, že?“ pokračoval Lexter.
   „Překvapilo mě… jak se můj nejlepší přítel…“
   „Ale já si nemyslím, že by s tebou už nekamarádil,“ odtušil znovu Lexter z Harryho hlavy. „Vaše přátelství je o mnoho pevnější.“
   „Myslím, že žárlí,“ nadhodil Harry.
   „A má z čeho?“ zeptal se po chvilce ticha Lexter.
   „Nevím,“ povzdychl si Harry. „Nezdá se, že by ze mě ta náklonnost tak lehce vyprchala, jako kdyby mě to změnilo napořád.“
   Lexter si také povzdychl a přisedl si k Harrymu na postel.
   „Žárlivost…“ řekl Lexter. „Také jsem to zažil.“
   „Opravdu?“
   „Oh, nesčetněkrát,“ odvětil Lexter. „Ale pamatuji si na tu jednu největší.“
   Harry se na Lextera podíval, něco v jeho obličeji napovídalo, jak usilovně vzpomíná na nějaké nepříjemné myšlenky.
   „Co se tehdy stalo?“ zeptal se Harry.
   „To je jedno,“ hlesl Lexter.
   „Na koho jste žárlil?“ ptal se dál Harry.
   „Na někoho, kdo ti byl hodně blízký,“ odpověděl Lexter.
   „Kdo to byl?“ trval dál Harry na otázce, avšak Lexter začal nesouhlasně kroutit hlavou.
   „To ti neřeknu.“
   „A proč ne?“ vyhrkl Harry.
   „Bojím se, že bys mě už neměl tak rád,“ řekl Lexter potichu.
   „Lepší je to říct na rovinu, pamatujete?“ řekl Harry a pozorně mu pohlédl do očí.
   „Tvůj otec… mi dvakrát přebral dívku,“ hlesl Lexter. „Na obou dvou mi hodně záleželo.“
   „Ale vy jste byl tátův kamarád, že?“ zeptal se Harry, ale v hlase měl nejistotu.
   Lexter mu pohlédl do očí a po chvilce těžkého váhaní přikývl. „Přiznávám, že jsme se ze začátku neměli kvůli tomu moc v lásce. Ale… postupem času to přešlo. Čas všechno zahojí, víš, Harry?“
   „Všechno ne,“ odvětil mu na to hned.
   „Ale ano… ani si to neuvědomíš, ale nakonec to tak stejně dopadne,“ pokračoval Lexter. „Je to zvláštní, jak je osud vrtkavý.“
   „A co já a Ron?“ zeptal se zase po chvilce mlčení Harry.
   „Vysvětli mu, jak na tom jsi…, že mezi tebou a Hermionou nic není,“ řekl Lexter.
   „Neuvěří,“ řekl Harry zasmušile.
   „V tom případě mu to musíš nějak dokázat,“ navrhl Lexter. „Najdi chvilku… ten pravý moment, kdy bys mu to mohl říct.“
   „Mám samé problémy,“ posteskl si Harry.
   „Dřív nebo později se to vyřeší, neboj,“ uklidnil ho Lexter a pokynul mu, aby se zvedl z postele.
   „Mimochodem…“ vzpomněl si Harry, „co ten člověk, kterého jsem minule nahlásil?“
   Lexter odvrátil pohled a znovu si okázale povzdychl.
   „To mám špatnou zprávu,“ řekl nakonec chmurně. „O tom, kde právě byl, jsem neměl ani tušení, věděl jsem akorát, že je někde v Austrálii. Proto jsem hned pospíchal na ústředí bystrozorů… víš… nechtěli mi říct, kde teď právě je, ale ujistili mě, že se o něho postarají.“
   „On zemřel?“ zděsil se Harry.
   „Pán zla už má pod kontrolou téměř celé ministerstvo, nebude trvat dlouho a bude ho mít zcela ve své moci, už teď, jak vidíš, korupce zasáhla i do ústředí bystrozorů, není už tam bezpečno. Jediné bezpečné místo jsou Bradavice, a to i když je tu Umbridgeová.“
   Harry měl stále zlé špatné svědomí s tím, že mu neřekl o té včerejší vidině Malfoye a Voldemorta, chtěl mu to říct, ovšem Lexter znovu začal.
   „Takže nyní znovu zapřu své telepatické schopnosti…“
   „Ten Zapomínák,“ přerušil ho Harry, „který jsem včera porazil, mě poté ještě nějak ovlivnil, viděl jsem…“
   „Harry, tohle je jen dočasné stanovisko,“ přerušil ho pro změnu Lexter. „Síla Zapomínáku nutit tě myslet na Hermionu dozní až po několika měsících, do té doby na tebe bude stále potlačeně působit. Proto možná přes den, zvláště pak později odpoledne, budeš cítit větší tlak na mysl, ale to postupem času bude odeznívat, věř mi.“
   „Takže na mě působí stále?“ ujišťoval se Harry.
   „Přesně tak, a proto musíme provádět tyhle hodiny Nitroobrany,“ odůvodnil to Lexter. „Nyní zavři oči a přestaň na cokoliv myslet, jak jsme se to celou dobu učili.
   Lexter mu zase vztáhl ruku nad hlavu a pomalu s ní se zavřenýma očima kroutil dokola.
   „Jsme tu sami a nikdo jiný nás neobtěžuje. Tvůj dech je klidný a uvolněný, stejně tak jako tep tvého srdce, které bije zcela pravidelně a pokojně. Vzduch ti lehce vniká do plic a vláčně osvěžuje celé tvé tělo stejně jako svoboda od jakýchkoliv myšlenek se zdá být neuvěřitelně uvolňující. Ponořuješ se stále hlouběji a hlouběji do svého upokojení a nevnímáš jakékoliv trápení vnějšího světa, teď jsi jen ty a naprosto očištěná mysl beze skvrn… legilimens!
   Počáteční uklidnění se rázem změnilo v o mnoho jiné pocity, které se mu teď hlavou míhaly rychlostí blesku, všechny jeho myšlenky teď hltala jakási cizí bytost v jeho mysli, která se chtěla ze všeho nejvíc dostat do jeho vzpomínek. Zase byl uvnitř své hlavy, zase cítil, jak jeho vnitřní mozek ovládá všechny tělesné funkce, nebrajíc ohled na venkovní život, ovšem jeho teď zaujala ta cizí mysl… stál před Siriusovým hrobem, kolem byly spousty lidí s kamennými výrazy a uprostřed stál kněz čtoucí svůj monolog. Normálně by se Harry vtělil do této myšlenky a skočil po falešném faráři, nyní ovšem moc dobře věděl, že to není skutečnost, že to je jenom z jeho uvolněné mysli, že to jsou vzpomínky, které si prohlíží osoba, která tu němá co dělat… hlavu měl pod vodou a někdo mu ji seshora přitlačoval stále hlouběji a hlouběji, aby se udusil. Byl to Malfoy, který chtěl Harryho zabít. Ten už ovšem byl tak vycvičený, že dusivý pocit absolutně nevnímal a celý se zcela uklidnil, obraz před sebou neviděl jako člověk, který právě zavřel oči a zacpal si sluch… ve chvíli, kdy se na něj stahovaly stovky polomrtvých a průhledných kostlivců s odstálou kůží, vlajícími bílými vlasy na opuchlých lebkách, což všechno tohle už Harry vůbec nevnímal; ucítil ve své mysli plnou přítomnost někoho jiného, dokonce ho mohl i rozpoznat, jakýsi orel, který se co nejvíc snažil natlačit dál a dál, ovšem na první pohled netlačil tělem, ale svou vůlí.
   Harry věděl, co má udělat, zatnul zuby a jeho teď už naprosto očištěná mysl přešla do stavu naprostého soustředění na jedinou myšlenku, věc či objekt, který v tu chvíli vnímal. V tu chvíli dostal orel ránu jako od dělové koule a začal se čím dál více vzdalovat. Harry napnul obočí a přivřel víčka jako tygr hledící na svou kořist a v tu chvíli se se strašlivou vervou psychicky doslova rozehnal proti orlovi, ovšem bolestně narazil.
   Ať se mu to zdálo možné nebo ne, orel se také zamračil a přímo ocelově zpevnil svou odolnost. Začal Harryho přetlačovat zpátky.
   Normálně by si řekl, že je v háji, že je v koncích, ale chlapcova naprosto soustředěná mysl se zapřela o stěny myšlenek jako lev svými mohutnými drápy a začal cenit vztekle a přímo vehementně zuby. Síla orla začala postupně povolovat, ovšem za cenu strašlivého vypětí. Harry cítil, jak mu mozek říká, že jeho tělo se potí jak zjednané, nohy se mu třesou, div nepovolí, a tělo mu celé ohromně brní. Teď teprve poznal, že Lexter má opravdu silnou vůli. Ovšem snad i jinou myslí, další a stejně tak silnou, se rozeběhl pomyslně ve svém snažení a rozrazil orla na kousky, až ho doslova vymetl ze své mysli.
   Před ním se však otevřela cesta dál, cesta za orlem. Samozřejmě se po ní hned vydal, cítil v sobě, jak je v jiných končinách, jiných myšlenkových postupech, jak prochází bránou, kterou už jednou znal, kterou již viděl. Tentokrát to začalo být naopak. Poražený orel se začal bránit, ovšem Harry měl strašlivou psychickou sílu. Ani to nevěděl, ale náhle se v jeho mysli roztáhla křídla a před orlem stanul Pegas v celé své kráse. To byla ta druhá mysl, silnější a čistější než jakákoliv jiná, která teď společně s tou jeho doslova válcovala obranu orla, až se konečně, zdá se, ocitl na okraji jeho mysli. Naposledy zarval vší silou a vsoukal se dovnitř jakoby úzkým otvorem ve zdi, v tu ránu ucítil při strašlivém vypětí těla myšlenky někoho jiného, myšlenky na Harryho problémy… myšlenky, které ta osoba prožívala naposled, o nějakém mrtvém muži poslaném na misi do Austrálie… ovšem, Harry to tu poznával, věděl, kde je, a měl zálusk se dozvědět něco víc, než co viděl oné osudné noci, zabrousil i přes neustávající obranu orla do vzpomínek… viděl černovlasého chlapce, jak koukal na odjíždějící Bradavický expres, chlapec brečel a mával na rozloučenou. Za ním stála jakási sestřička a s pochopením na chlapce hleděla… tuhle vzpomínku nechtěl, tady byl ten chlapec ještě tak osmiletý… nora, to je ono, zase byl v té velké chodbě podobné vykopané noře, ovšem teď neviděl nic jiného než její konec. Ovšem hned nato se v dáli objevila záře. Tak neutuchající a oslnivá, že začal snad i přivírat oči. V tu chvíli tlak orla povolil a on se mohl v klidu dívat na přibíhajícího jelena, který zářil na celé kolo a hnal se chodbou přímo k němu…
   Jenže stalo se něco, s čím nepočítal. Orlovi příšerně, přímo smrtelně vadilo, že se dívá na tuto vzpomínku, šlehla do něj přímo impozantní síla, jakou už dlouho nepocítil, a v tu ránu jako by ho nějaká obrovská drápovitá ruka popadla a vyhodila z mysli orla.
   Ovšem hned nebylo všemu konec, cítil, jak ho ta síla, která ho doslova vymetla z mysli orla, vhodila do jiné mysli, o mnoho temnější, ba přímo smrtelně jedovaté, jako kdyby v ní měl už několik staletí domov ten nejhrůznější had na světě. Nemusel se snažit přemýšlet, nemusel se snažit proniknout dál, aby viděl zase ohnivý otvor v dálce.
   „A smím vědět, jaký je to plán, můj pane?“ zeptala se jedna ze dvou postav, byla to ta menší.
   „V pondělí přesně po deváté hodině se vykradeš ven ze své ložnice,“ řekl mu ledový hlas, při kterém se Harry bolestně chytil za čelo, ale byl co nejtišeji, jako kdyby věděl, že kdyby promluvil, tak si ho všimnou. „Ale musíš být přesný, v tuto dobu budeš mít cestu volnou.“
   „A jak se dostanu do Brumbálovy pracovny?“ zeptala se menší chlapecká postava.
   „Velice jednoduše, stačí, když použiješ…“
   Vtom ho stejná síla, která ho vytrhla z té vzpomínky na jelena, znovu popadla a odtáhla pryč, až Harry cítil, jak se mu navrací vědomí a začaly se mu pomalu a postupně ozývat i jednotlivé lidské smysly.
   „Harry, jsi v pořádku?“ ozvalo se mu vedle ucha.
   „Sakra, proč jste mě nenechal?“ vztekal se Harry.
   „Co?“
   „Moc dobře víte, jste telepat,“ odsekl Harry.
   „Ale právě teď mám své schopnosti zapřené, pamatuješ?“ osvětlil mu Lexter. „Pro dnešek to stačí.“
   „Proč jste mě nenechal se na to dívat dál?“ ptal se dál Harry.
   „Nechci, abys to viděl, je to pro mě nanejvýš důležité… nesmíš tu vzpomínku chtít vidět, není bezpečné, abych ji dal i do myslánky… už musím jít, zítra se zase uvidíme.“
   „Lextere, počkejte,“ zastavil ho Harry a snažil se mu říct, co tam viděl.
   „Nemůžu ti to říct, Harry, promiň,“ odvětil Lexter přísně. „Už takhle jsem ti ublížil, že jsem tě odklonil pryč dost surovým kouzlem, nesmíš se tuhle vzpomínku snažit vidět, rozumíš?“
   „Počkejte.“
   Jenže to už se proměnil v orla, který vzápětí vylétl ven oknem a nechal v Chroptící chýši Harryho samotného.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: