Gramatické chyby
Neopraveny
Stran-22 | Čteno 2738x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 64.


Boj s nikým

Odešel a ani mu nestačil říct co měl na srdci. Navíc jak zapřel své telepatické schopnosti to v tu chvíli ani nemohl z jeho mysli vyčíst. Teď, když Harryho digitálky ukazovaly 8:50 už neměl ani minutu nazbyt, Voldemort Malfoyovi řekl jak se dostat do Brumbálovi pracovny, takže je jasné že se chystá ukradnout kámen. To se ale nesmí stát.
   Moc dobře si pamatoval, jak mu Brumbál ještě říkal, aby se do ničeho nezaplétal když to bude možné, ale teď to momentálně možné není. Nemá to ani čas nikomu říct, jedině tak se vrátit do Bradavic a ani to by nestihl, kdyby neměl Pegasovo tělo.
   Hned se také v tomto těle s potemnělou září rozběhl v ještě temnější uličce, ve které ani nepotřeboval svítit aby viděl na cestu a hned na to už vybíhal u Vrby mlátičky ven.
   Letěl jak nejrychleji mohl a co mu síly stačily, v okamžení byl u okna do svého pokoje, do kterého už ve svém těle lehce vklouzl a neslyšně za sebou zavřel okno.
   „Tak jak to dopadlo?“
   Harry se prudce otočil a na své posteli uviděl sedět vedle sebe šest párů očí.
   „Kdo jste?“ zeptal se Harry nejistě.
   „Kdo asi, duchové…“
   „Přestaň Seamusi, vždyť nás v té tmě nevidí,“ ozvala se Hermiona. „Přišli jsme se zeptat na tvou Nitroobranu, jak to vypadá.
   „Nevím o čem to mluvíte,“ odvětil Harry nevrle a byl netrpělivý z toho, když ho takhle zdržují.
   „Už jsem říkal, že neumíš lhát,“ ozval se Ron.
   „Tak nám řekni, co jsi viděl?“ ozvala se tentokrát Ginny.
   „Nic,“ odvětil Harry.
   „Nebudu se opakovat, neumíš lhát,“ řekl zase Ron a přistoupil až k němu.
   „Harry, my ti chceme pomoct,“ řekla Hermiona.
   „Právě proto vám to nechci říct, jdu tam sám,“ řekl rázně Harry.
   „To ani omylem,“ řekl Neville v potemnělém koutě.
   „Bože, kolik vás tu je?“ zhrozil se Harry. „Mě by nenapadlo, že se všichni dokážeme vcuknout do jednoho neviditelného pláště.“
   „Ty máš neviditelný plášť?“ vyhrkl Neville.
   „Ano mám a na víc se mě už neptej,“ odvětil rázně Harry a přešel ke svému kufru.
   „Takže co jsi viděl?“ pokračoval Neville, jako kdyby Harry nic neříkal.
   Harry si povzdechl a sedl si utrápeně vedle Ginny a Deana na postel.
   „Nemůžete tam ale jí se mnou,“ trval na svém Harry.
   „Tak už nám konečně řekni, co jsi viděl,“ dotíral dál Seamus.
   „To co včera,“ řekl krátce Harry.
   „Nelži,“ ozvalo se od Rona.
   „Copak jseš nějaký detektor lži nebo co?“ zeptal se Harry naštvaně.
   „Co se týče tebe, tak ano,“ pousmál se Ron.
   Harry si povzdechl a začal. „Viděl jsem je zase, nejspíš to zase byl Voldemort a Malfoy, to hlavní co jsem ale zaslechl bylo, že se Malfoy má vykrást dneska přesně v devět hodin ze společenské místnosti a vklouznout do Brumbálovi pracovny.“
   „A to všechno přes ty stráže?“ divil se Neville.
   „Nezapomeň, že máme velice vstřícnou ředitelku,“ připomněla mu Hermiona.
   „Co chceš dělat?“ zeptal se Dean.
   „Pochopitelně ho půjdu zastavit, není už čas nikoho upozorňovat, zvlášť když mě tady takhle zdržujete,“ dodal Harry načertěně.
   Následně vyndal neviditelný plášť a rozhlédl se po všech přítomných. „Může se mnou jít nanejvýš jeden.“
   „A proč zrovna ty musíš jít?“ zeptala se Hermiona a Harry protočil otráveně oči v sloup.
   „Protože je Malfoy ten největší parchant co znám a nedovolím ani jednomu z vás ho dostat místo mě.“
   „Lakomče,“ řekl Seamus poťouchle.
   „Takže jeden z vás a co já vím,“ pokračoval Harry. „druhý kdo nejvíc nenávidí Malfoye je tady Ron, takže co ty na to?“
   Ron se nejistě po všech podíval, Harry plánoval že by se konečně na téhle bláznivé misi spolu usmířili a za každou cenu toho chtěl dosáhnout.
   „Půjdeme všichni, něco vymyslíme,“ řekl Ron nakonec.
   „Souhlasím, půjdeme všichni,“ dodala Ginny.
   „Jseš ještě moc mladá,“ řekl Ron své sestřičce.
   „Patnáct let je dost, a navíc holky dospívají rychleji, takže jsem už dospělejší,“ vychrlila na něj jako drak.
   Dean chápavě poplácal načertěného Rona po zádech.
   „Možná že Ginny má pravdu,“ řekl zase Harry a Ron se na něj naštvaně podíval. „Nemyslel jsem to na tebe,“ pochytil hned Harry jeho pohled. „Myslel jsem sebe, možná zase dělám pitomost, měl bych to nechat být, ale já se do toho zase pouštím.“
   „Já s tím rozhodně souhlasím,“ zazubil se Seamus. „měl bys to zkusit, navíc když už jseš dospělej, tak nemůžeš dělat takovýhle vylomeniny.“
   „Brumbál ti přece ale říkal, že se nemáš do ničeho pouštět,“ připomněla mu Hermiona.
   „Brumbál, Brumbál…“ sykl načertěně Harry. „byl to on kdo mi řekl že už Nitroobrana není tak důležitá a vidíš jak mi teď pomohla.“
   „Nemluvíš náhodou o tom včerejšku?“ zeptala se Hermiona.
   Harry po nich hodil netrpělivým pohledem a honem rychle přemýšlel jak stočit rozhovor jinam.
   „Dobře, tak půjdeme všichni,“ řekl aby konečně přehodil na jiné téma. „Jak to ale chcete udělat, mě nic nenapadá.“
   „Budeme chodit v neviditelném plášti po skupinkách,“ napadlo Nevilla.
   „To určitě. A k Brumbálově pracovně se dostaneme zítra, co?“ štěkl na něj netrpělivě Harry.
   „Zneviditelnit se nemůžeme, tak to musí jít i jinak,“ přemýšlela Hermiona.
   „Co na košťatech?“ napadlo Ginny.
   „Ty jsi někdy viděla okno do Brumbálovi pracovny?“ zeptal se jí Ron.
   „No… myslím že to je to… to ve třetím patře… to…“
   „Okno ředitele školy neustále mění svou polohu, takže nikdo neví kde vlastně je,“ oznámila jim Hermiona.
   „Budu hádat, Dějiny Bradavické školy,“ řekl Ron nevrle.
   „Si piš,“ uculila se Hermiona.
   „Nemáme čas!“ štěkl na něj netrpělivě Harry.
   „Tak honem, přemýšlejte,“ popohnala je Ginny.
   „Musíme stráže nějaké odlákat, jiný způsob není,“ řekla Hermiona.
   „No vida, to jsme se zase někam dostali,“ povzdechl si Harry.
   „Mohli by jste se zmenšit a vecpat se do pláště,“ ozvalo se od Harryho nohou.
   „Kecy Kecale, to řikáš jenom proto, že bys je pak moch zašlápnout, myslíš že to nevim?“ odvětil Kéca.
   „Proč mi vždycky zkazíš legraci, proč mě nedáš svobodu, Kéco?“ zajíkal se Kecal.
   „Posledně když si jí měl, prožili jsme celé století v kanále,“ řekl Kéca uraženě.
   „Mám to,“ řekl Harry s pohledem na své boty.
   „Co?“ vyhrkli hned přátelé.
   „Pošleme ty dvě užvaněný boty napřed, aby nám odlákali stráže, pak budeme mít stejně tak volnou cestu, jako Malfoy,“ řekl Harry.
   „To je skvělý nápad,“ zhodnotila to Hermiona.
   „To je úžasný, dokonce bychom je mohli navléct tomu brnění před vchodem do společenské místnosti, co vy na to?“ řekl Neville.
   „To zní vážně nadějně,“ řekla i Ginny.
   „Požaduji právo na svůj vlastní názor!“ vyhrkl Kecal.
   „Tady je demokracie,“ řekla na to Hermiona.
   „Demokracie je na houby,“ štěkl Kéca.
   „Jo, ale nikdo ještě nic lepšího nevymyslel, takže jste přehlasovaní a ty si je koukej sundat,“ řekla směrem na Harryho.
   „Nesundavej nás, obzvlášť kvůli tomu jací jsme ti byli kamarádi,“ prosil Kecal.
   „Obzvlášť kvůli tomu,“ řekl Harry a ještě rychleji si srazil boty z nohou, hned na to hupl do svých starých zašlých křusek po Dursleyových.
   „To ti nikdy nezapomeneme,“ řekl Kéca. „Budeme si stěžovat už našeho výrobce.“
   „Zapomněli jste dodat, pokud dnešek přežijete,“ oznámil jim Harry, vyndal z kufru svůj neviditelný plášť, Pobertův plánek a vyšel ven ze své ložnice se závěsem kamarádu za sebou.
   Nakouknul na schodech do společenské místnosti a pak se otočil na ostatní.
   „Čisto,“ pošeptal na ně.
   „Neměl tady náhodou hlídat Felix?“ zeptala se Hermiona, když procházeli společenskou místností.
   „To máš fuk, ten by stejně neuhlídal ani mouchu ve zkumavce,“ řekl Seamus.
   „Myslím si, že je to od něj nezodpovědné,“ trvala na svém Hermiona.
   „Tak už přestaňte,“ okřikl je Harry. „obzvláště teď musíme být potichu, jinak vzbudíme pozornost.“
   „Co s tou starou rašplí?“ zeptal se Kecal.
   „Cože?“ divil se Harry.
   „Tou hroznou bečkou v tom vobraze,“ řekl mu Kecal.
   „No jo… máš pravdu,“ uvědomil si Harry. „Tu budeme muset nějak zabavit.“
   „No…“ přemýšlela Hermiona a pak se uchechtla. „jedině že bychom znovu ožrali Rona, protože v tomhle stavu umí zapalovat postavičkám v obrazech zadky.“
   „Přestaň,“ štěkl na ní Ron.
   „No co?“ divila se Hermiona.
   „Mám nápad,“ vyhrkla Ginny.
   „To bude zase něco světoborného,“ zhodnotil to Ron.
   „Hele, nech mojí holku,“ zarazil ho Dean, čímž ho ještě více naštval.
   „Co je to, Ginny?“ zeptal se Harry.
   „Uvidíte,“ odpověděla a vydala se napřed průlezem ven.
   Došla v něm až k obrazu a začala ho pomalu a neslyšně odklápět, až ho otočila tak, že ho přitiskla na protější stěnu.
   Z obrazu se však stále jen ozývalo rytmické chrápání, stejně jako od dalších stovek obrazů na chodbě a blízkém schodišti.
   Jenže Ginny neskončila, natáhla na obraz hůlku a něco zamumlala, následně okraj obrazu připoutala provazem ke stěně, takže zůstal pořád odklopený.
   „Dobrá práce,“ řekl Hermiona.
   „To bylo dobrý,“ řekl Harry, který jako další procházel.
   „Skvělý,“ řekl Dean.
   „Nenapadlo by mě nic lepšího,“ pousmál se Neville.
   „Fakticky dobrý,“ řekl procházející Seamus.
   Poslední byl Ron, který trochu zkřivil obličej a tak nějak neochotně řekl. „Ušlo to.“
   „Díky,“ řekla nakonec Ginny.
   „Vidíte to?“ ukázala jim Hermiona dál do chodby. „To je brnění Maxmiliána Kebulatého.“
   „Bože co je to za jméno?“ zhrozil se Seamus.
   „Já nevím,“ řekl Ron když Hermiona pokračovala směrem k brnění. „ale něco mi říká, že to zase má z té zatracené knihy.“
   Došli až k brnění a Harry se podíval na dvě umolousané a zašpiněné boty.
   „Takže víte co máte dělat?“
   „Je to od tebe sprostý, maňásku,“ řekl uraženě Kecal.
   „Musíte to udělat, utíká nám čas, rozumíte?“ řekl jim naštvaně a vycenil na ně vztekle zuby. Kécovi jako by to stačilo a hned zaklapl oči.
   „Je to posera,“ povzdychl si Kecal. „Tak nás nasaď tomu plecháčovi, ty zrádče.“
   „Pro mě za mě mi říkejte jak chcete, ale hlavně nám odežeňte ty strážné,“ řekl jim Harry. „Budu potřebovat pomoc.“
   Seamus, Dean a Neville hned přiběhli a každý nadzvedával kus brnění, aby mu Harry mohl boty navléknout.
   „Nejdou tam,“ postěžoval si Harry.
   „Cože?“ zhrozil se Seamus.
   „Prosím tě můžeš mi říct,“ zeptal se ho Harry naštvaně. „jak mám nazout na tyhle plechový holinky ty křusky?“
   „My to slyšeli,“ ozval se Kecal.
   „Tak mu je sundej,“ navrhl Neville.
   Harry z brnění pomaličku odmontovával plechové vysoké boty a místo nich tam nasazoval Kecala a Kécu. Nakonec se mu to podařilo, když… prásk!
   „A sakra,“ hlesl Neville, který právě omylem shodil brnění přilbici, která se začala kutálet ke schodům a pak už slyšeli jen jak dopadá ze schodu na schod a dělá přitom věru strašlivý randál.
   „Ty jedno nemehlo!“ sykl na něj Dean.
   „Chropt… Co to je proboha?“ ozval se najednou výkřik. „To je stěna! Zavalili nás! Útok na Nebelvírskou společenskou místnost!“
   „To je Buclatá dáma,“ uvědomil si Harry.
   „Co budeme dělat?“ zhrozila se Hermiona z jejího strašlivého křiku.
   „Útok! Útok! Blíží se na nás stěna! Zasypali nás! Útok!“
   „Počkejte, nechte to na mě,“ řekl Ron a přiběhl k obrazu.
   Následně se mohutně odkašlal, zkroutil se jako kdyby právě snědl něco odporného a začal neuvěřitelně hlubokým hlasem říkat.
   „To je v pořádku Buclatá dámo, jde o tajný úkol.
   „Cože?“ vyhrkla Buclatá dáma. „A kdo jste?“
   „No přece Albus Brumbál… teď prosím buďte zticha, nebo nás prozradíte.
   „Och ano, jistě pane řediteli,“ řekla utišeně a podlézavě Buclatá dáma. „Už ani neceknu, jsem jako myška.“
   „Děkuji.“ odvětil Ron, narovnal se a přešel k ostatním. „Tak jaký jsem byl?“
   Ginny se málem mohla umlátit o stěnu smíchy a ostatním také moc nezbývalo k úsměvu.
   „Ušlo to,“ řekla nakonec Ginny, jako předtím Ron jí.
   „Šlo to odshora!“ ozvalo se náhle od schodů.
   Harry se podíval na své hodinky, ukazovaly 8:56, už nebyl čas.
   „Musíte už jít, nemáme čas, hlavně nezapomeňte na sebe přilákat všechny a taky že se máte v pořádku vrátit zpátky,“ oznámil botám rychle.
   „Tobě se to řekne maňásku, tedle plecháč má ale strašlivě nepohodlný nohy,“ postěžoval se Kecal.
   Harry chvilku mlčel a pak zakrytě pravil. „On žádné nemá.“
   „Cože?“ vyhrkl Kecal.
   „Tak dělejte, nebo to nestihneme,“ popohnal je Harry a v tu chvíli se brnění odlepilo ode zdi.
   V dalším okamžiku už na chodbě chrastil bezhlavý Maxmilián Kebulatý a řítil se ke schodům.
   „Tady!“ křikl Kecal.
   „Neřvi Kecale!“ okřikl ho Kéca.
   „Musím, jinak by nás neslyšeli, nebuď takovej posera,“ zhodnotil ho Kecal. „Hej vy hlupáci, Kebule oživla a útočí na celý hrad!“
   „Tamhle je!“ křikl jeden ze strážců.
   „Dobrý, mají nás!“ křikl i Kecal a začal se rachotit dolů po schodech jak jen mohl. „Tak pojďte trumbelové, hlupáci a pitomci najednou, já jsem vaše noční můra z Bradavic street, druhá tvář Protivy i Otravy najednou… zničím hrad i se vším všudy!“ křičelo brnění jak na lesy a svolávalo na sebe celé houfy strážných, kteří teď na brnění střílely jedno kouzlo za druhým.
   „Myslím, že to přehrává,“ postěžovala si Hermiona, když se všichni nakláněli za roh, aby viděli jak brnění mizí po schodech dolů.
   „Myslím, že lépe to udělat nemohl,“ řekl Harry, ještě naposledy stejně jako ostatní zhodnotil situaci a rozhlédl se po celém nejbližším schodišti. „Tak jdeme, ale potichu.“
   Všichni se najednou rozešli po schodišti a stoupali nahoru. Harry zároveň zprovoznil svůj plánek a sledoval jak celý oceán teček právě běží za Kecalem a Kécou, kteří se je snaží setřást ve sklepení. Neviditelný plášť měl pořád připravený v ruce, kdyby se stalo cokoliv.
   „Kde je Protiva?“ zeptala se potichu Hermiona.
   „Právě podráží nohy strážcům, kteří běží za těma botama,“ oznámil jí Harry.
   „To jsem si mohla myslet,“ povzdechla si Hermiona. „Alespoň že není nikde poblíž.“
   Plížili se dál po schodech jako myšky, což jim trochu ubíralo čas a tak Harry pořád nejistě sledoval hodinky jak stále odpočítávají další a další vteřiny.
   „Pamatuješ si co Umbridgeová říkala?“ pokračovala po chvilce zase Hermiona.
   „Co?“
   „To s těmi dveřmi, že se přes ně nemůže dostat,“ osvětila mu Hermiona.
   „No a co?“
   „Prokrista, to si tak zabedněnej, jak se přes ně dostaneme tedy my?“
   „Podívej se,“ řekl jí Harry a zastavil se s ní, takže je teď všichni pomaličku obcházeli. „Přiznávám že jsem zabedněnej, spokojená? Jo, jsem pako… spokojená na druhou?“ řekl jí naštvaně. „Ale v jednom mám jasno, nepotřebuju se dostat do Brumbálovi pracovny, pokud budou ty dveře zamčené, budeme hlídat u vchodu jestli se neobjeví Malfoy.“
   „No jak myslíš,“ řekl Hermiona.
   „Harry!“ zvolal Neville a Harry mu hned ukazoval, aby byl zticha. „Musíš rychle sem!“ volal dál Neville.
   „Sakra ticho!“ sykl na něj Harry a společně s Hermionou vyběhl nahoru do patra s Brumbálovo pracovnou.
   Na okraji schodiště ležel Ron a měl nohy v půlmetrové propadlině v podlaze.
   „Co se ti stalo?“ zeptal se Harry.
   „Jako ten idiot jsem tu zapadl!“ vztekal se Ron.
   „Dobře, to se vyřeší, hlavně buď zticha,“ řekl mu Harry a odložil věci stranou.
   „Zkuste všichni zatlačit,“ pobídl ostatní.
   Všichni se semkli dokola a zatáhli za Ronovu nohu, ten v zápětí bolestivě zaúpěl.
   „Nechte toho!“ okřikl je.
   „Ticho Rone!“ sykl na něj Harry.
   „No promiň, ale když mi…“
   „Už jsem ti řekl, že to nějak vyřešíme,“ upozornil ho Harry. „Zkuste to znovu.“
   Všichni znovu zatáhli a v tu chvíli Harry přikryl Ronovi pusu, protože se chystal zase zasténat.
   Ron mu ruce ale hned odhodil. „Nech mě bejt!“
   „Tak buď ticho,“ řekl mu Harry.
   „To se i lehko řekne, ty chytrej,“ vyprskl na něj Ron.
   „Snad se tady nezačnete proboha hádat,“ zhrozila se Ginny.
   Harry zaklel a ponořil ruku k Ronovo zapadlé noze, cítil jak je sevřená mezi dvěma semknutými kameny, které na nohu neustále tlačily.
   „Je to past, tohle nebude tak jednoduché,“ řekl Harry.
   „To vím taky,“ cekl Ron.
   „Ale ne, Harry,“ řekla panicky Hermiona a ukázala mu na odložený plánek.
   K změti teček, ze kterých každá nesla jméno jednoho z kamarádů se přibližovaly další dvě tečky směrem po schodech. Nesly jméno Argus Filch a paní Norrisová a byli už přímo u nich.
   „To snad ne, co teď?“ zhrozil se Neville.
   „Jděte,“ upozornil je Harry.
   „Nenecháme ho tady,“ zamítla Ginny opustit Rona.
   „Mám stejný názor,“ řekl Harry. „já tady zůstanu.“
   „Nikdo z vás tu nezůstane,“ přerušil je Ron a všechny je odstrčil.
   „Už je tady,“ zasténala Hermiona a všichni se už museli sklánět, aby je příchozí neviděl.
   „Dělejte!“ hlesl na ostatní přísně Harry a surově je odstrčil, až se konečně odtáhli do tmy chodby, kde nebyli vidět.
   Následně když už byl Filch u nich a mohli ho téměř vidět přes oba přehodil neviditelný plášť, čímž zmizeli.
   „Odsud to vycházelo drahoušku,“ řekl Filch jedovatě a zíral po chodbě, v náručí držel napoloholou paní Norrisovou. „Však mi je najdeme, paní Norrisová. Myslí si, že mě oblafnou, ale to ne, na starého Arguse nemají.
   Horší bylo, že se blížil do temného kouta, kde se krčili všichni kamarádi, nikdo ovšem nemohl nic udělat, už tak těsně přešel kolem skrytého Rona a Harryho.
   „Proč jsi tu zůstal?“ zeptal se potichu Ron Harryho pod pláštěm.
   „Blázníš, co je to za otázky?“ divil se Harry.
   „Myslel jsem, že se naštveš kvůli tomu, co jsem ti říkal,“ vysvětlil mu potichu Ron.
   „Zmátlo mě to… protože si mluvil absolutní nesmysly,“ odpověděl Harry a starostlivě sledoval, jak se Filch blíží k ostatním. „Navíc… pokud by sis přál…“ řekl ztěžka. „byl bych ochoten se s Hermionou přestat znát, když ti to tak vadí.“
   „To že bys udělal?“ pousmál se Ron. „Zabila by mě.“
   „Nejspíš,“ řekl Harry a oba se tomu po chvilce usmáli.
   „Zase přátelé?“ zeptal se Harry a natáhl k němu ruku.
   Ron se na něj ještě váhavě podíval, ale pak se ve tváři usmál a potřásl si sním. „To jsme pořád, ne?“
   „To si piš,“ pousmál se Harry a oba dva se zase podívali vpřed.
   V tom ztuhli, protože hleděli přímo do očí paní Norrisové, která si je se zájmem prohlížela.
   „Pane bože,“ zhrozil se Ron. „Myslíš, že náš vidí?“
   „Pochybuju,“ usoudil Harry a znovu se pokusil Ronovi vysoukat nohu z dlažby.
   Paní Norrisová natahovala tlapku a šmátrala před sebou v prostoru.
   „Nenapadlo tě někdy,“ řekl Ron a bolestivě zkřivil obličej, když Harry zase zarval za jeho nohu. „že Norriska by mohla bejt zvěromág?“
   „Myslíš Filchova stará láska?“ uchechtl se Harry.
   „Třeba,“ pousmál se nejistě Ron, když se paní Norrisová právě drápem dotkla jejich pláště a trochu ho popotáhla.
   „Zmiz!“ sykl na ní Ron.
   Paní Norrisová bleskově cukla a záhy se přitiskla k Filchově noze o deset metrů dál.
   „Co to bylo, drahoušku?“ zeptal se Filch. „Co tě vyděsilo zlatíčko?“
   „Ale ne,“ postěžoval si Ron. „To jsem tomu dal, jde sem… co budeme dělat?“
   „Mlč,“ řekl mu Harry a rval mu za nohu.
   „Au, přestaň,“ stěžoval si Ron, ale se smrtelným pohledem sledoval, jak se k nim Filch blíží. „Jde přímo k nám… přímo na nás, Harry.“
   „Tak mi pomoz,“ poprosil ho Harry potichoučku až se skoro navzájem už neslyšeli, protože Filch byl opravdu už blízko.
   Oba dva zarvali za nohu, až Ronovi vylézaly oči z důlků.
   „Nejde to, najde nás,“ usoudil Ron. „zachraň se aspoň ty, Harry.“
   „To radši Filche vlastnoručně uškrtím,“ odvětil Harry a znovu zatáhl za nohu.
   „To já bych si raději tu nohu uřízl, než se střetnout s Filchem… Harry,“ pípl na něj, když se k nim Filch skláněl a čichal jako nějaký pes.
   „Ticho,“ hlesl téměř neslyšně Harry a oba dva sledovali, jak se Filch k nim sklání.
   Za ním byli vidět stíny přátel, někteří jim chtěli pomoci a ti druzí je zase drželi zkrátka. To už ale se Filch naklonil téměř pět centimetrů od nich, takže i cítili přes jemný materiál pláště jeho zkažený dech.
   Nakonec na ně natáhl ruku a teď už bylo jasné, že se jich dotkne.
   „Prosím vás,“ ozvalo se od schodů.
   Filch se o překot narovnal a pohlédnul do dálky.
   „Chtěl bych v-v-v-vědět, k-k-kudy… ehm… no… na z-z-záchod,“ zeptal se Felix zmateně.
   „Dolu po schodech a třetí dveře napravo,“ řekl Filch naštvaně a znovu se začal věnovat místu, kde ležela dvojice.
   „A-a-a prosím v-v-vás,“ nenechal se odbýt Felix. „ukázal by js-s-ste m-m-mi to?“
   „To tam netrefíte?“ řekl Filch naštvaně.
   „Já… já…“ brblal Felix a bylo vidět jak něco honem rychle vymýšlí. „trpím k-k-k-krátkod-d-dobou ztrát-t-tou paměti.“
   Filch něco zabručel a znovu pohlédl na místo s Harrym a Ronem.
   „Tak p-p-pomůž-ž-ete mi?“ zeptal se Felix.
   Filch znovu naštvaně zabručel a vydal se po schodech dolů s Felixem, přitom šlápl Ronovi na ruku a nebýt toho že mu Harry urychleně zacpal pusu, tak byli stále ještě neodhaleni.
   Nakonec se ale ukázalo, že Rona došlápnutí na ruku tak zabolelo, že jak se svinul bolestí, tak si uvolnil nohu z propadliště.
   Když Filch odešel, Ron si přisunul ruku k obličeji a koukal se na ní jak na rozbité koště.
   „Moje ruka,“ pípl.
   „Nic s ní nemáš,“ odvětil Harry, shodil z obou plášť a zvedl Rona na nohy.
   „Harry, jste v pořádku?“ vyhrkla Hermiona a hnala se k nim.
   „Ticho, nebo ta záchrana Felixe bude nadarmo,“ řekl Harry a společně se neslyšně vydali naproti kamennému chrliči, který ještě byl v nedohledné tmě.
   „Teda takové štěstí jsem v životě snad ani neměl,“ řekl Ron. „Víš jaká je náhoda, že by se tam zrovna přesně v tom okamžiku objevil?“
   „Zatraceně malá a proto si myslím, že to nebyla náhoda,“ řekl Harry a potutelně se usmíval. „Felix nás totiž musel sledovat.“
   „Teda to bych do něj nikdy neřekl,“ pousmál se Seamus.
   „No jo Harry, to ale musí znamenat že teď už nejsme hlídaní,“ uvědomila si Hermiona.
   „Tak konečně teprve teď může jít do tuhého,“ pousmál se Harry a když došli k chrliči, všichni se na něj vyděšeně podívali.
   Chrlič byl už potřetí v tomto roce na padrť, roztrhaný na cucky a kusy kamene se válely všude kolem.
   „Tak to byl byla odpověď na otázku, jestli tu Malfoy už byl,“ pronesl Ron nejistě.
   Harry se podíval na své hodinky, už ukazovaly tři minuty po deváté.
   „Jdeme pozdě,“ zaklel Harry.
   „Třeba tam ještě je,“ nadhodila Ginny.
   „To je naše jediná šance,“ usoudil Harry a jako první vyšel vpřed. Pak se ale krapet zarazil a: „Nechce jít někdo přede mnou?“ zeptal se ostatních.
   „Ty jsi šéf,“ pousmáli se všichni a Ron do něho ještě s úsměvem strčil, aby se rozešel dál.
   Harry vešel za rozbitého kamenného chrliče, schody už byly vyjeté nahoru, takže nebyl problém po nich vyjít až k horním dveřím, které byly pevně zavřené.
   „Jsou zavřené, myslíš že i zamčené?“ zeptala se Hermiona, která jako první s Ronem vedle sebe stála Harrymu za zády.
   „To se ostatně brzy dozvíme,“ řekl Harry a postavil se před dveře.
   Tady byl v tom onom snu, který se mu tehdy zdál, dostal se přes všechny překážky až sem, teď už to ale nešlo dál.
   Vzal na kliku a zmačkl jí dolů. Dveře cukly a neslyšně se otevřely.
   Brumbálova pracovna, ve které se právě ocitli, se díky své kráse a rozličnosti snad ani nedá popsat. Byla to veliká překrásná kruhová místnost složená z několika částí. První hlavní měla po obvodu překrásně zdobené vitrínky za nimiž se skrývaly všemožné přístroje, lektvary a další věci, někde dokonce i hračky. Kolem byly rozmístěné v různém sledu lesklé mahagonové i jiné stolky s úzkýma nohama, na nichž trůnily všemožné přístroje plné stříbrné barvy a dalších zvláštních udělátek. Některé cinkaly a broukaly, z některých šlehaly do vzduchu jemné kouřové obláčky. Uprostřed místnosti byl mohutný naleštěný a zdobený psací stůl s nohama tvaru lvího pařátu. Na něm byly ještě všemožné pergameny a zaschlý inkoust. Za dveřmi na zlatém bidýlku nyní neseděl Fawkes, jako to měl ve zvyku, byli v místnosti sami. Ovšem až na celou armádu obrazů visících na stěnách ředitelny. Kromě dalších udělátek, modelů sluneční soustavy, obrovského dalekohledu v druhém patře místnosti a další ozdobných věcí, které vypadaly, jako by je dotyčný shromažďoval celý rok a přitom svou krásou se zdálo, jako kdyby právě vyšly z výrobní linky; tu byli ještě ty zmiňované obrazy, na kterých byli vyobrazeny bývalí ředitelé Bradavic, kteří teď všichni rytmicky oddechovali a spali.
   „Mě se nezdá, že by tu byl, co vy?“ zeptal se Ron.
   „Ticho,“ zarazil ho Harry a ukázal na obrazy, Ron ihned pochopil. Sám tu byl jenom jednou a to na konci druhého ročníku, a ani tehdy neměl příliš náladu si prohlížet tu krásu.
   Kamarádi se rozešli na všechny strany a se zájmem si prohlíželi všechny ty přístroje a ozdoby, kterými se pracovna pyšnila. Harry spatřil za stolem otrhaný a ošuntělý klobouk, který ležel na polici.
   „Co je, Harry?“ zeptala se ho Hermiona, která jeho pohled pochytila.
   „Ten klobouk…“ řekl jí a ukázal na něj. „pamatuješ? Pochází z Erisedského hvozdu.“
   „A co s ním chceš udělat?“ zeptala se znovu.
   „Nevím,“ řekl Harry a nespouštěl z něj oči. „Když jsem si ho tehdy nasadil, říkal mi že bych ve Zmijozelu uspěl, nemám odvahu si ho nasazovat znovu.“
   „Tak to zkus, třeba ti něco poví,“ pobídla ho Hermiona. „My zatím budeme hlídat.“
   Ostatní přikývli, i když si stále prohlíželi potichu celou tu krásnou pracovnu.
   Harry si povzdechl a přešel ke klobouku. Vzal ho za špici a ještě jednou se podíval po ostatních, kteří ho pobízeli jak se dá.
   Nakonec si ho nasadil, ovšem tentokrát mu už nepřepadl přes hlavu tak, že koukal do jeho vnitřku, i když cítil že má stále menší hlavu než velikost, na kterou byl klobouk určený, už mu seděl pevně.
   „Zdravím tě Pottere, zase nějaké problémy?“ ozval se najednou hlas, bohužel příliš hlasitý, takže probudil i ostatní ředitele na obrazech.
   „Já vlastně ani nevím,“ řekl Harry a podíval se po ostatních s pohledem, ve kterém říkal ‚Proč jsem si ho vlastně nasazoval, na co se ho mám ptát?‘
   „Tvá mysl se od posledního nasazení velice změnila… nutno podotknout že i tvá hlava nabyla na objemu, dokonce i na zkušenosti,“ pokračoval dál klobouk. „Víš mnohé Harry Pottere a přitom ta základní věc ti stále uniká.“
   „A co?“ zeptal se Harry.
   „Na to budeš muset přijít sám, ale už jsi jí na stopě,“ řekl Klobouk. „Cítím z tebe novou sílu, dobrou i zlou, dokonce novou mysl… tak co tě vlastně trápí?“
   „Přišli jsme zachránit kámen,“ řekl Harry, protože ho nic nenapadlo.
   „Co chceš ale opravdu vědět?“ zeptal se klobouk.
   „Já nevím,“ řekl zmateně Harry.
   „Ty nevíš?“ divil se klobouk. „To bych od tebe očekával něco konstruktivnějšího, možná že tě opravdu byla chyba neposlat do Zmijozelu…“
   „Tam nepatřím… to už vím,“ řekl hned Harry.
   „A jseš si tím jistý Harry Pottere?“ trval na svém klobouk.
   „Schopnosti, kvůli kterým bych tam mohl patřit mi předal Voldemort, proto tam nepatřím, nejsou moje,“ řekl Harry rozhodně.
   „Tak proč jsem tě poslal do Nebelvíru… ta základní věc, co to je?“ zeptal se klobouk.
   Harry chvíli zmateně přemýšlel a snažil se nedívat na své vykulené kamarády. „Nechtěl jsem do Zmijozelu.“
   „Ano, tvá volba tak zněla,“ řekl klobouk. „dostal jsi se do Nebelvíru, protože jsi si zvolil, ty jsi věděl kam chceš, to byla tvá volba… proto se tě znovu ptám, ty nevíš co chceš opravdu vědět?“
   Harry začal usilovně přemýšlet a vzpomínat si na vše co prožil.
   „Jenom pošetilý člověk hledá ve své mysli odpověď,“ řekl klobouk. „přitom stačí vzpomenout si na úplně to základní a nijak dál nezatěžovat mysl.“
   „To základní,“ řekl Harry.
   „Tvá základní síla,“ doplnil klobouk.
   „Brumbál o tom mluvil,“ uvědomil si.
   „Ten chlap je ukecanej jako támhle Lucifer,“ řekl klobouk úsměvně na jeden obraz. „Občas mi dokonce pomůže s veršem básničky, se kterým si nevím rady… mimochodem co se rýmuje na vdolky?“
   „Ty budeš dávat do básničky vdolky?“ divil se Harry a začal si bžt nejistý.
   „No ano…“
   „Ach bože,“ povzdechla si Hermiona. „žmolky, lelky, holky… nebo drolky…“
   „Stačí, holky je dobré,“ pochválil jí klobouk. „Tak co, už jsem ti dal dostatek času na rozmyšlenou.“
   „V tom Odboru záhad,“ uvědomil si Harry. „Brumbál o tom mluvil, něco tam je, za těmi dveřmi co nejdou otevřít.“
   „Bravo Pottere, sice to trochu trvalo, ale vzhledem k tvé nynější situaci se ani nedivím,“ pochválil ho klobouk. „Hlavu vzhůru chlapče… mimochodem co se rýmuje na malichernost?“
   „Já vím, třeba…“
   „Třeba… věrnost?“ přerušila Rona Hermiona.
   „Bravo,“ pochválil si klobouk a záhy znehybněl.
   Harry si ho ještě vyděšeně sundal z hlavy a postavil zpátky na polici.
   „To jsem se toho moc nedozvěděl,“ povzdechl si, jenže všichni na něj teď koukali jako u vytržení.
   „Co to máš na hlavě hochu?“ zeptala se ho jedna ředitelka z obrazu.
   Harry si sáhl na hlavu, kde před chvilkou měl klobouk a sundal z ní nějaký převelice zvláštní, zlatě zářící a lesknoucí se papír, na kterém bylo napsáno:

Zlatá hádanka
_text

    „No to mě podrž,“ řekl Ron vykuleně, když si to všichni přečetli přes Harryho rameno.
   „Nějaká hádanka,“ řekl Ginny.
   „Co je to za papír?“ zeptal se Seamus.
   „Je to pravé zlato?“ optal si Dean.
   „Jak teď můžete myslet na něco takového?“ zhrozila se Hermiona.
   „Na tohle teď kašlem, přišli jsme zarazit Malfoye,“ řekl Harry a strčil si papír do kapsy.
   „Expelliarmus!“ ozvalo se jim za zády.
   Všem vyletěly hůlky do vzduchu a rozsypaly se k postavě za nimi.
   „Malfoy,“ hekl Neville a všichni se podívali za sebe, kde právě stál Malfoy s vítězným úsměvem a díval se na všechny jako na otroky.
   „Přesně jak to Pán zla očekával,“ uchechtl se Malfoy a nespouštěl z nich namířenou hůlku, zatímco si zandával každou ukořistěnou hůlku do kapsy. „Slavný Potter se nachytal.“
   Při těhle slovech se Harryho začal popadat čím dál větší vztek, jestli Voldemortovi zase naletěl, co když to zase kvůli němu někdo odnese. Spíš než strach tedy teď cítil učiněný vztek a to přímo na Malfoye, který začal prohledávat celou pracovnu.
   „Jestli v tomhle uspěji, Pán zla se mi bohatě odvděčí,“ pochvaloval si Malfoy. „A teď mi hoď ten plášť.“
   Harry se nechutně na něj podíval a stále se neměl k tomu, k čemu ho vyzval.
   „No tak, dělej,“ řekl Malfoy a nenávistně na něj namířil hůlkou.
   Harry se nakonec rozpřáhl a hodil mu plášť přes celou pracovnu, na jejímž druhém konci ho Malfoy usměvavě chytil.
   „Jak to můžeš udělat?“ zeptala se ho Ginny.
   „Ticho!“ křikl na ní Malfoy. „Od tebe tak mám brát rozumy, Ginny Weasleyová. Když si vzpomenu čí jseš dcera, je mi na zvracení. Celá ta vaše povedená famílie mě celý život pije krev.“
   „Mladíku koukej odložit tu hůlku,“ řekl jeden ředitel na obraze.
   „Proč si myslíš, že bych zrovna tebe měl poslouchat?“ mluvil stále na Ginny. „Ta, která se tak lehce nechala svést Raddlovo deníkem. Dělá se mi z vás špatně.“
   „Okamžitě přestaň mířit tou hůlkou,“ ozval se další ředitel. „kde je nějaký profesor, co tu vůbec děláte?“
   „To je zase chyba toho Pottera,“ ozval se hlas, který Harry okamžitě poznal, byl to Phineas Nigellus. „Vždycky něco provede a nakonec to skončí katastrofou, jako minulej rok, co?“
   „To není pravda,“ řekl Harry rozzuřeně a Malfoy se při hledání začal smát.
   „Ale je, jen pojď blíž,“ uchechtl se Phineas. „Ať si to pěkně vyříkáme.“
   „Hele, klid jasný?“ upozornil je Malfoy, který trochu znejistěl, když se rozzuřený Harry začal blížit k Phineasovi.
   „Jen ho nech spratka, za to co provedl mému prapravnuku by měl viset,“ sykl Phineas.
   „Nechte toho,“ okřikla je Hermiona.
   „A helejmese, šmejdka se nám ozvala,“ poznamenal Malfoy.
   „Je to jen mezi mnou a tebou, Pottere.,“ pokračoval dál Phineas. „Tak už pojď!“
   Malfoy se ještě pousmál, ale byl příliš zaměstnaný hledáním, než aby se jim věnoval, jen na ně stále mířil hůlkou a kontroloval je.
   „Já jsem ho nezabil, to tvoje prapravnučka,“ řekl Harry.
   „Jen nemektej, nemektej,“ uchechtl se Phineas, když už byl Harry skoro u něho. „Zabil jsi ho stejně jako Belatrix.“
   „Ta si to ale zasloužila,“ sykl Harry.
   „Za to budeš pykat Pottere!“ křikl Phineas.
   „Phineasi, nechte ho být, to je marné,“ řekl další ředitel.
   „Ale nenechám, ať si to hezky vyříkáme z očí do očí…“ Harry se nenávistně přiblížil až k němu a v tu chvíli Phineas zcela změnil obličej, naklonil se k němu v obraze a neslyšně zašeptal. „V přihrádce do mým obrazem je hůlka, nandej mu to.
   Harry okamžitě pochopil, že všechny jeho provokativní řeči byly jenom strojené a tak se vzpamatoval.
   „Tady je to!“ vykřikl Malfoy, vyndal truhlici z police, otevřel jí a vyndal z ní jasně zelený kámen. „Mám to.“
   Harry na nic nečekal, rozevřel přihrádku a vytáhl z ní schovanou hůlku na vrchu stohu papírů, bohužel ho však uviděl Malfoy a oba dva na sebe v tu chvíli poslali kouzla, která narazila obě těsně vedle nich.
   Jenže Malfoy přes sebe přehodil neviditelný plášť a zmizel pod ním.
   „Nikdo se ani nehne!“ křikl Malfoy schovaný pod pláštěm. „Nebo to někdo z váš schytá. Máš smůlu Pottere, nevíš kde jsem.“
   „Ten tvůj smrad poznám i po čuchu,“ řekl Harry a litoval toho, že právě na sobě nemá ty dvě užvaněné boty.
   „Vás šest hezky zůstane v tom koutě,“ řekl Malfoy náhle ze zcela jiné strany. „S tebou se ještě chvíli pohraju, Pottere.“
   „Budeš si ale muset uvědomit, že já si nehraju,“ řekl Harry. „Měl bys to ukončit, nemáš na mě šanci,“ řekl Harry s napřaženou hůlkou.
   V tu chvíli kolem sebe ucítil závan větru a na poslední chvíli stačil uhnout s hůlkou před tím, než mu jí Malfoy stačil vyškubnout, hned na to poslal do těch míst kouzlo, které jak vidno Malfoye ožehlo.
   „Sakra!“ křikl Malfoy. „Tak dobře, když chceš po zlém, půjde to po zlém.“
   Harry těkal očima po celé pracovně a mířil stále dál připravený bleskurychle vystřelit kouzlem.
   „Je tady!“ křikl jeden ředitel a Harry okamžitě tím směrem vystřelil kouzlo, ale zase jen narazilo do zdi.
   „Už jsi někdy měl neviditelného nepřítele?“ zeptal se Malfoy posměšně.
   „Pokaždé, když jsme bojoval s tvým otcem, osobou je tak malý, že ho téměř přehlédnu.“
   V tu chvíli kolem něho s hlasitý praskáním prosvištělo kouzlo a Harry po tom, co se automaticky uhnul na místo výstřelu poslal své vlastní, které ale zase jenom dopadlo na stěnu a rozprsklo se.
   „Dobrý pokus Malfoyi, vypadá to že i ty se dokážeš vyprovokovat,“ uchechtl se Harry.
   „Harry, dej si pozor,“ vykřikla Hermiona, když se celý regál knih za Harryho zády začal naklánět.
   Harry už nemohl utéct a tak se celou svou váhou zapřel padající nakloněnou knihovnu, ze které v tu chvíli začaly vypadávat knihy na zem.
   V tu chvíli na něj Malfoy vystřelil další kouzlo a Harry se jen ztěžka vyhnul, až se mu přitom podlomily kolena.
   Na poslední chvíli to ale ustál a stále těžce držel knihovnu nad sebou.
   „Pozor!“ vykřikla tentokrát Ginny, protože zleva se znovu objevil záblesk a kouzlo v tu chvíli nečekaně vrazilo Harrymu přímo do boku.
   V tu chvíli cítil, jak mu veškeré svalstvo dočasně ochablo a hned potom co padl na zem do přikryla celá knihovna i s hromadou knih, takže pod nimi zmizel.
   „Jo!“ křikl radostně Malfoy do sborového bručení obrazů s řediteli.
   „Máš už všechno pod kontrolou?“ ozvalo se ode dveří.
   Kamarádi se tam podívali, stála tam Umbridgeová a na všechny se převelice usmívala.
   Tu náhle u hromady knih se objevil Malfoy, který ze sebe sundal usměvavě sundal plášť a hodil Umbridgeové kámen.
   Ta ho o překot chytila. „Oh… už nechytám jako za mlada, pane Malfoyi,“ pousmála se. „A copak vy tady děláte?“ zeptala se Harryho kamarádů.
   „Přišli jsme vám říct, jaká jste odporná megera,“ sykl Ron naštvaně.
   „Ach ano,“ usmála se Umbridgeová na celé kolo. „A já jsem vám přišla říct, že vaše prefektské odznaky vám byly odebrány. Bohužel po pečlivém zvážení morálky Nebelvírské koleje jsem došla k závěru, že nikdo z vás není schopen být držitelem prefektského odznaku.“
   Umbridgeové náhle zmizel úsměv ze rtu a přišla až k Ronovi a Hermioně, zatímco Malfoy na ně stále mířil hůlkou, aby je hlídal.
   „A také jsem vám přišla říct, že vaše známky pane Weasley… a slečno Grangerová… se v příštích dnech výrazně zhorší. Možná… abych tak řekla… natolik, že budete muset opakovat ročník… ne-li že dostanete samotný vyhazov ze školy.“
   Po téhle větě Hermionin protest nadobro zmlkl, Ron věděl jak moc se jí zpráva o známkách dotkla, ona se ze všeho nejvíc učí a snaží se mít dobrý prospěch a teď, k čemu to?
   Ron jí vzal za ruku, aby věděla, že je v tom s ní, ale Hermiona mu jí odtáhla. Nakonec se na něj usmála a ještě s větším úsměvem se obrátila na Umbridgeovou.
   „Klidně i propadnu, ale zapište si za uši, že já budu vždycky po boku Harryho,“ řekla jí rázně. „Možná že nakonec to budu já, kdo vám zatne tipec… jako minulý rok.“
   Umbridgeová se naštvaně narovnala a pohlédla na Malfoye. „Můžeš si tady s nimi dělat co chceš, zavolej stráže až budeš hotov.“
   S těmito slovy se obrátila a i s kamenem v ruce vyšla ze dveří pracovny ven.
   „To sem i snad zdá,“ ozval se naštvaně Phineas. „jak jste to mohli dopustit?“
   Malfoy se obrátil na ostatní a namířil na ně hůlkou. „Mám povolení vás zabít.“
   „Cože?“ vyhrklo několik z nich.
   „Budeš vrah?“ vykřikl Ron.
   „Dřív nebo později s tím začít musíš,“ pousmál se Malfoy. „Takže kdo bude první?“
   „TY!“ rozeřval se hlas za ním a v tu chvíli ho Harryho popadl na krk a začal ho škrtit.
   Malfoy se vzpíral a mlátil Harryho volnýma rukama do hlavy, Harry však měl v očích neutuchající vztek, který nanejvýš ventiloval škrcením, až začal být Malfoy téměř zelený.
   Jenže Hermiona, která právě prožívala snad stejný vztek jako Harry se k němu rozeběhla, napřáhla nohu a nakopla Malfoye přímo do rozkroku.
   V tu chvíli Harry pocítil jak se Malfoy přestal bránit, vykulil oči a padl svinutý do klubíčka na zem.
   Harry ještě chvíli ohromeně koukal na Malfoye a pak se podíval na Hermionu, která se usmívala od ucha k uchu.
   „To ti patří, ty srabe,“ vykřikla na něj. „Pomožte mi s ním.“
   V zápětí Malfoye odtáhli z ředitelny až před rozbitého kamenného chrliče (po schodech ho řádně omlátili) a vzali si od něj své hůlky a plášť.
   Pak ho tam nechali tak ležet a po skupinkách se vydávali zpátky do společenské místnosti. Nikomu nebylo příliš do smíchu a tak se spolu moc nebavili.
   Nakonec se Harry v neviditelném plášti vrátil pro posledního, kterým byl Ron.
   „Tak jak to neseš?“ zeptal se ho Ron, když se schovaní pod pláštěm vraceli zpět.
   „No tak co, tak ukradla kámen, sám Brumbál přece říkal, že není až zase tak důležitý.“
   „Slyšel jsi co nám Umbridgeová řekla?“ zeptal se Ron.
   „Jo,“ přitakal Harry. „V tu chvíli jsem domlácenej sbíral síly na to se zvednout, pamatuješ?“
   „Je mi líto Hermiony,“ přemýšlel Ron smutně. „víš přece jak moc se snaží a teď kvůli tomu bude mít špatné známky.“
   „Umbridgeová může klidně změnit prospěch celému Nebelvíru a nikdo si toho ani nevšimne,“ řekl Harry. „Můžeme být rádi, že jsme to dneska přežili.“
   „Co myslíš, že Ty-víš-kdo s tím kamenem udělá?“ zeptal se Ron.
   „Lexter říkal, že potřebuje další věci, než jen samotný kámen… i tak mě stále mrzí, že jsme ho nezachránili, mohli jsme to dokázat,“ posteskl si Harry.
   „A ještě jedna věc mi je divná, jak to že Malfoy čekal až tam vejdeme první?“ přemýšlel Ron. „Co myslel tím nachytáním.“
   „To asi brzy zjistíme, Rone,“ řekl Harry. „Jediné co vím je, že ty dveře šly zcela lehce otevřít a nechápu, proč to nikdo další nedokázal.“
   „Myslíš, že jsi to mohl otevřít jenom ty?“ přemýšlel zase Ron.
   „To se mi nezdá.“
   „Nebo že to mohou otevřít jenom právoplatní ředitelové školy… co když ty jsi budoucí ředitel,“ vyhrkl Ron dychtivě.
   „Toho bych se nejdřív musel dožít,“ pravil Harry chmurně.
   „Ta rána od Hermiony ale sedla, co?“ pousmál se Ron.
   „To si teda piš,“ pousmál se i Harry, uvolnili provaz uvazující Buclatou dámu a oba dva zmizeli v průlezu do společenské místnosti.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: