Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-18 | Čteno 2638x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 65.


Změny a proměny

I když by to člověk nečekal, tak zbývající dny už se nic podstatného nestalo, a to z jednoho prostého důvodu. Harry se už definitivně rozhodl nezaplétat se do dalších problémů, aby zase nedopadly pohromou jako minulé pondělí. Konec konců měl díky tomu i klid. Jejich tréninky s Colinem už probíhaly opravdu snadno a pokud se jim podařilo překonat krkolomnou cestu k famfrpálovému hřišti, tak už to nejhorší měli za sebou. Navíc Colinův hod se znovu den ode dne zlepšoval, za což mu byl Harry vděčný, protože se poté jejich hodiny zkracovaly.
   Harryho zlost na to, že kámen byl ukraden, ho donutila co nejvíce mlčet o celé této záležitosti, protože si pokaždé nemohl dosyta vynadávat. Malfoy se druhý den sice zdráhal na krok přiblížit k Hermioně, ovšem jakmile se mohl podívat na Harryho, hned se mu začal posmívat kvůli ukradení kamene, jako by tím naznačoval, že ho porazil.
   Ke konci dubnového týdne Harry znovu měl bolestnou vidinu člověka krčícího se v koutě, k němuž se blížil odporný had s rudýma očima. Posléze ani toho nezachránili, takže Harry už přestával mít zájem někomu říkat, že jsou lidé v jeho vidinách v nebezpečí.
   Taktéž i jeho nálada ho opouštěla, i když se mu ji všichni snažili navrátit, a to včetně Lextera, na jejich pravidelných setkáních v Chroptící chýši.
   S příchodem května, když už profesor Kratiknot konečně mohl začít studenty plně vyučovat přemísťování, se Harryho nálada pohybovala stejně tak ve špatných končinách, jako počasí venku. Stále jen lilo jako z konve a o tom, že by někde mělo něco rozkvést, či dokonce nově vyrůst, si mohli nechat tak akorát zdát. Profesorka Prýtová si neustále stěžovala, že vše, co není přímo ve sklenících, jí neroste a neraší, jako by prostředí venku bylo jedovaté a bez života. Všichni moc dobře věděli, že kousek pravdy na tom je, zvláště pak když se vzduch začal opravdu stávat nedýchatelným a nikdo venku nijak zvlášť dlouho nevydržel.
   Jediná světlá stránka toho všeho byla, že Hagrid s nimi stále musel chodit na hodiny jako student, i když ho to určitě štvalo, všem Nebelvírských studentům se to náramně líbilo a Hagrid si obzvlášť nejraději povídal s trojicí.
   Harry ovšem nástupem druhého květnového týdne začal být stále více a více nevrlejší. Sám ani nevěděl proč, avšak stále cítil tu prázdnotu v srdci, stejně tak jako si lámal hlavu nad tím zvláštním lesklým prstenem, který mu stále vězel na jeho zmizelém prstě, který mu Ron ještě stále nenavrátil. Všechny ostatní hned omrzelo mu říkat tu nešťastnou příhodu se Zapomínákem, protože Harry na vše druhý den zapomínal, navíc jakmile uviděl nablízku Cho nebo se znovu začal hlouběji zabývat původem prstenu, začala ho nesnesitelně třeštit hlava takovým stylem, že by si ji nejraději uřízl a nasadil si na krk místo ní opravdu raději jednu z Hagridových dýní, po kterých jako by se v tuhle roční dobu slehla zem. Opravdu neměl náladu na nic, navíc jeho náladu ještě hlouběji potopila skutečnost, že se blížily zkoušky na závěr školního roku, takže tlak ze strany Hermiony na učení nabíral stále vyšších a vyšších obrátek. Stejně tak přitlačovali i samotní profesoři, Percy se už definitivně věnoval pouze teoretickému vyučování Přeměňování, stejně tak i profesorka Červotočková dostala za úkol od ředitelky místní studenty vyučovat tímto strašlivě nudným způsobem. Jediný profesor, který s tím neměl problémy, byl duch Binns, který do nich hučel stále dál jako kolovrátek nudné výklady z dějin čarodějnictví.
   V neposlední řadě se Harrymu začaly vracet zlé sny, které jenom dovršily už tak vysokou horu zklamání, která na něj za poslední dny doléhala. Alespoň byl v ložnici sám, takže jeho noční výkřiky a probouzení s potem na čele nikoho dalšího nevzbudily.
   Jinak tomu nebylo ani jednoho květnového pondělka…

   V místnosti se zapadlou jámou uprostřed, do níž vedou po obvodu masivní kamenné schody, spolu bojovali smrtijedi a kouzelníci v nelítostném boji na život a na smrt. Jen dva chlapci v rohu kamenného schodiště se snažili zuby nehty vyškrábat pryč, ale stále je někdo zdržoval a snažil se je uhranout. Nakonec, když jim od jednoho obzvlášť nebezpečného a otravného smrtijeda s lesklými vlasy pomohl jiný člen Fénixova řádu, sebrali veškeré své síly a znovu se opřeli do schodů v domnění, že se jim konečně podaří vyškrábat se nahoru. Ovšem neovladatelné nohy jednoho z chlapců náhle vykoply malou skleněnou kouli do vzduchu, až s hlasitým třeskem dopadla dolů na kamennou podlahu a rozbila se na cucky. Poté co nějaká divná bytost, která z rozbité koule vystoupila, odříkala svůj potemnělý monolog, se nad hlavami chlapců objevila jiná postava, starého vousatého muže, který přešel až dolů, a všichni smrtijedi rázem ustali v souboji, jako kdyby příchodem tohoto kouzelníka bylo již o všem rozhodnuto.
   Ale to nebylo, v druhém koutě spolu stále sváděli nelítostný souboj jacísi dva lidé, jedna žena a ten druhý byl neupravený černovlasý muž, který se vysmíval každému jejímu vystřelenému kouzlu. Ovšem jeho smích ustal, když mu jedno z nich narazilo přímo do hrudi a v tu chvíli jakoby zkameněl.
   Stejně tak nevěřícně zkameněl i pohled jednoho z chlapců, toho, který měl na nose kulaté brýle s černým porostem vlasů. Ani jeho záchvatný křik rozléhající se přes celou místnost nezastavil padajícího kouzelníka, který skončil přímo uvnitř jakéhosi podivného oblouku s černým potrhaným plátnem.
   Ani na druhé straně se neobjevoval, musel se ale přece někde objevit, to jinak nejde. Chlapce popadala doslovná šílenost, obíhal oblouk, jak jen mohl, až se rozhodl jít přímo do něj, jeho dech byl tak rychlý, že by mohl sloužit jako pumpička na pneumatiky, v srdci měl jen toho kouzelníka, který pro něj znamenal snad i víc, než jeho samotný život.
   Když v tom ho popadl ten starý muž a kouknul mu do očí.
   „Nezachráníš ho, Harry,“ řekl mu.
   „Ale ano, pusťte mě!“ křikl chlapec a vehementně se vzpíral mužovu sevření.
   „Poslouchej mě… už mu nemůžeš pomoct!“ křikl na něj muž, aby ho uklidnil.
   „Co vy o tom můžete vědět?“ vykřikl chlapec se slzami v očích. „Co vy o tom víte! Mohl jste ho zachránit!“
   Hoch ho také popadl a začal s ním křečovitě cloumat, když v tom se muž změnil v malého domácího skřítka s vypoulenýma očima. „Mohl jste ho zachránit!“ křičel dál chlapec a cloumal s malinkou postavičkou, která na něj vykuleně hleděla.
   „Dobby něco provedl pane?“ zeptal se ustrašeně.
   „Mohl jsi ho zachránit! Zachránit!“ křičel dál chlapec, ale pak si uvědomil, koho to ve skutečnosti drží v ruce, a vyděšeně se zarazil.

   V ložnici s jen jednou postelí teď právě Harry držel vykuleného Dobbyho za ramena a děsivě s ním cloumal.
   „To jsi ty, Dobby,“ oddechl si zpocený Harry a pustil domácího skřítka.
   „Dobby se moc omlouvá pane, koho to měl zachránit?“ zeptal se vyděšeně domácí skřítek.
   „To nic, to se tě netýká,“ řekl udýchaně Harry a znovu si položil hlavu na polštář, přičemž si z ní utřel pot.
   „Dobby se moc omlouvá, pane.“
   „Už jsem ti řekl, že to není tvoje vina,“ zarazil ho Harry. „Měl jsem zlý sen, to já se ti omlouvám.“
   „Pán musel prožít něco velice nešťastného, když má takový ošklivý sen,“ usoudil domácí skřítek a přisedl si vedle Harryho hlavy.
   „Kdyby jen to, Dobby,“ hlesl Harry. „Za poslední dobu se mi nestalo nic dobrého, jenom samý nezdar… a já už asi dál nemůžu.“
   „Opravdu?“ odvětil Dobby.
   „Já vím, že to říkám pořád znovu a znovu,“ řekl Harry a pohlédl zpříma na skřítka, „ale teď už to myslím vážně. Já už tu tíhu neunesu.“
   Skřítka na první pohled velice rmoutila Harryho slova, možná více než jeho samotného, na jeho velikých očích se zračilo pochopení a smutek.
   „Čím by mohl Dobby pomoci, jenom si řekněte,“ prosil skřítek dobrotivě.
   „Tady není nic, čím bys mi mohl pomoct,“ pravil Harry. „Naopak, měl bys co nejrychleji utéct z Bradavic, a to co nejdál… už to tu není tak bezpečné, obzvlášť pro domácího skřítka.“
   „Dobby tu zůstal, kdyby ho Harry Potter potřeboval,“ řekl skřítek.
   „Oh, nevím čím bys mi mohl pomoci,“ hlesl Harry. „A kde jsou vlastně ostatní skřítci?“
   „Museli opustit Bradavice, hledají práci někde jinde pane,“ řekl Dobby. „Moc je rozhodnutí paní ředitelky zarmoutilo, nestává se často, že by domácího skřítka někdo vyhodil, je to pro něj potupa před všemi ostatními,“ řekl Dobby a naklonil se blíž k Harrymu. „Proto jsme si slíbili, že kdyby se pan Albus Brumbál vrátil do Bradavic, všichni skřítci se sem vrátí jakbysmet. Tak hodného pána jsme jaktěživ nepoznali.“
   „Brumbál nemá srdce, Dobby,“ řekl Harry. „Nemá,“ dodal a odmlčel se, Dobby na něj vykuleně koukal. „Jinak by pochopil, co je na světě to nejcennější.“
   „A co, pane?“ zeptal se Dobby.
   „Láska, Dobby,“ hlesl Harry smutně. „On ji nechápe, jinak by tohle nedopustil…, nezná ten hřejivý pocit, když víš, že ten dotyčný tě miluje a nikdy tě neopustí…, že mu můžeš věřit.“
   „Dobby to cítí k vám, pane,“ řekl skřítek a pousmál se.
   „Jsi hodný,“ pousmál se i Harry. „I já tě mám rád.“
   „Dobby stále doufá, že mu Harry Potter odpustí ty věci, které mu prováděl v jeho druhém ročníku.“
   „To už je dávno za námi,“ uchechtl se Harry. „Na to už nemysli.“
   „Dobby je rád, že má Harryho Pottera za přítele,“ řekl skřítek a usmál se na celé kolo.
   „Tolikrát jsi mi už pomohl,“ zamyslel se Harry. „Děkuju ti, Dobby.“
   „Dobby sice neví, za co pán děkuje, ale prosím,“ uculil se skřítek. „Dobby ale musí pána varovat.“
   „A před čím?“ povzdychl si utrápeně Harry.
   „Dobby neví, co si má o tom myslet,“ řekl skřítek potichu a naklonil se. „Prý je něco v pracovně profesorky Umbridgeové zamčeno, něco, co po nocích vydává jakési utrápené skřeky.“
   „Co myslíš, že to je, Dobby?“ zeptal se se zájmem Harry.
   „Dobby netuší, pane,“ řekl skřítek. „Ovšem zaslechl, jak ředitelka o tom potají mluví.“
   „O čem?“ zeptal se Harry s ještě větším zájmem.
   „To Dobby nemůže říct,“ odvětil skřítek a rychle se odtáhl.
   „Ale no tak,“ řekl naštvaně Harry, „co ti v tom zase brání?“
   „Dobby by vyzrazoval věci na svého…“ Dobby se zarazil a začal přemýšlet, „na svého… svého… svého bývalého pána.“
   „A to značí co?“ divil se Harry.
   „Že to Dobby nemůže říct,“ odvětil udiveně skřítek.
   „Přestaň si tu se mnou hrát, nesmíš žalovat na svého nynějšího pána a ne na bývalého, mě nepřevezeš, tak spusť,“ řekl Harry.
   Dobby ještě notnou dobu přemýšlel, ale pak se rozhodl. „Říkala něco o tom, že ty noty vydrží víc, než předpokládala.“
   „Noty?“ divil se překvapeně Harry.
   „Ano, pane,“ řekl skřítek a vypoulil na něj oči. „Domácí skřítci mají veliké uši a Dobby si je pravidelně čistí, pane, i když je možnost, že jsem se přeslechl. Je mi to divné, mně se nezdálo, že by paní ředitelka byla vášnivá muzikantka, pane.“
   „Ne, to opravdu ne, Dobby,“ pousmál se hned Harry, „naopak, z hlediska její záliby v té strašlivé hudbě při jídle musí být snad hluchá.“
   „Dobby si myslel, že by tím Harrymu Potterovi mohl pomoci,“ řekl skřítek.
   „Rozhodně si mi tím nasadil brouka do hlavy,“ usoudil Harry a pousmál se na skřítka. „Děkuju ti, Dobby, jsi tu kdykoliv vítán, jenom se spíš vracej ve chvílích, kdy budu vzhůru, nerad bych ti nějak ublížil.“
   „Dobby to chápe, pane, i on mívá zlé sny,“ řekl skřítek. „Jednou se… ještě u Malfoyových, probudil s hlavou v kotlíku a vůbec nevěděl, jak se tam dostal.“
   „To bych možná tušil,“ řekl Harry a zvedl se z postele. „Tak zase příště, Dobby.“
   Skřítek se pousmál, zvedl ruku a luskl prsty, vzápětí zmizel v drobném čmoudu ve vzduchu.
   „Noty?“ divil se Harry. „Buď se musel zbláznit ten skřítek, nebo já.“
   Špatná nálada mu jako vždy vydržela až do snídaně, proto mu nebylo moc do řeči. Když pak Hermioně řekl o Dobbyho slovech, byl rád že si s tím už konečně nemusí lámat hlavu, protože pokud to někdo zjistí, tak ona.
   Ale aspoň nebyl jediný, kdo měl dnes špatnou náladu. Kousek dál seděl Neville, který si zase odříkával svou pravidelnou modlitbu, protože je na konci dne čekala čtyřhodinovka Lektvarů. Harry si říkal, že by se možná také měl začít modlit, jestli někdy Snape dokáže být přísný a zlovolný, tak je to právě před zkouškami.
   „Co tam zase píšou?“ zeptal se Harry Hermiony, hledící do čerstvého výtisku Denního věštce.
   „A mám ti to vůbec číst?“ zeptala se ho zdráhavě.
   „Budu hádat,“ řekl Harry, protože moc dobře věděl, co se za poslední dny v novinách psalo. „chlapec, který zůstal naživu, přezdívaný smrtonoš“ (tak ho noviny začaly přezdívat kvůli jeho vidinám lidí, kteří zanedlouho poté zemřeli) „včerejší den sice nenahlásil žádné vážné úmrtí, avšak…“
   „Přestaň, Harry,“ zarazila ho Hermiona.
   „A nemám pravdu?“ pokračoval dál.
   Hermiona se zakabonila, zakroutila hlavou a začetla se znovu do novin. Harryho trochu mrzelo, že ji naštval, a tak se na ni díval v domnění, že jeho omlouvačný pohled ucítí, neušlo mu však, že se na něj ze zadní strany Hermioniných novin dívá jeho vlastní podobizna stojící vedle nějaké dívky, kterou jaktěživ neviděl.
   V tom ho praštila příšerná bolest do hlavy, až málem rozlil misku s ovesnou kaší, všichni jeho kamarádi se hned na něj starostlivě podívali.
   „Zase Ty-víš-kdo?“ vyhrkl Seamus. „Koho zabije tentokrát?“
   „Prosím tě, dej pokoj,“ okřikla ho Hermiona.
   „Dejte mi všichni pokoj,“ řekl Harry znechuceně a zvedl se ze židle.
   Z velké síně vyšel za hlasitého nadávání Zmijozelských, kteří stále více a více podkopávali jeho už tak krkolomnou autoritu. Fotka na novinách ho naštvala, ale ještě více ho rozzlobila skutečnost, že se na ni ani pořádně nemůže zamyslet, aby zjistil její původ.
   Opřel se tedy nevraživě o zeď a ještě divoce oddechoval z bolesti, která konečně postupně odeznívala.
   „Já vím, jak ti je,“ ozvalo se vedle něho.
   Harry zjistil, že se na něho dívá Neville, který se v zápětí opřel o zeď vedle.
   „To pochybuju, Neville,“ prohlásil Harry.
   „Myslíš?“ nadhodil Neville a hlasitě si povzdechl.
   „Tak promiň,“ řekl hned Harry, moc dobře věděl, že Nevillovi rodiče zrovna dobře nedopadli, možná ještě hůř než samotní Potterovi.
   „To je jedno,“ prohlásil Neville. „Já jsem ale narážel na něco jiného.“
   „A na co?“ zeptal se Harry.
   „Pamatuješ na tu Vztahovou poradnu?“ zeptal se.
   „Ještě teď je mi z ní zle,“ řekl Harry.
   „Byli jsme tam s Lenkou,“ hlesl Neville zaraženě a hleděl do země.
   Harry uhnul s pohledem na jeho obličej a překvapeně na něj kouknul.
   „To snad ne.“
   „Ale ano,“ povzdechl si Neville. „Zakázala nám se nadále stýkat, máme zákaz se k sobě přiblížit na deset metrů nebo jenom na sebe promluvit.“
   „Co je to za blbost?“ zděsil se Harry.
   „Prý jsme si… nebezpeční,“ řekl Neville. „Chybí ti Cho, Harry?“
   Harry se zase bolestivě chytil za hlavu a hlasitě sykl.
   „Co to krucinál je?“ zeptal se naštvaně.
   „S Lenkou jsme ani nebyli tak zamilovaní, jako bezva kámoši,“ pousmál se Neville, aby přehodil na jiné téma. „Myslím, že jsme si hodně podobní a zároveň strašně odlišní.“
   „Neville, je mi to vážně líto,“ řekl Harry a konečně si pustil bolavou hlavu.
   „Jen mě mrzí, že to muselo potkat zrovna nás dva,“ řekl Neville.
   „Zrovna nás dva,“ řekl Harry a vzpomněl si na Brumbálova slova na konci pátého školního roku. „Víš, Neville, možná jsme si podobní víc, než si vůbec myslíš.“
   S těmito slovy a s přátelským poklepáním Nevilla po ramenou se odporoučel na hodinu Přeměňování s Nevillem v zádech, který využil toho, že Harry má Felixe s sebou, takže mohl jít bez doprovodu.
   „Všichni se prosím posaďte!“ zvolal Percy na začátku hodiny Přeměňování.
   Ozvalo se hromadné usedání včetně hlasitého praskání židle pod Hagridem.
   „Musím přiznat, že mě prospěch této třídy opravdu moc nenadchl,“ řekl Percy přísně. „Zvláště pak studentů… Weasleyho, Longbottoma, Finnigana, Hagrida a tak bych mohl pokračovat. Tito zmiňovaní se budou ke mně dostavovat na doučování, pokud nechtějí na závěr školního roku propadnout.“
   „Tak to budu já,“ slyšel za sebou Harry bručení Hagrida.
   Jeho bručení se ozývalo i po zbytek hodiny, když musel ve svých velikánských prstech držet malinkatý studentský brk (který měl půjčený, stejně jako všechno ostatní) a psát si zápisky, které Percy hbitě a přísně diktoval celé třídě. Percyho, zdá se, teoretický způsob vyučování více než bavil, takže se nebylo čemu divit, když pořád jen psali, psali a zase jen psali. S oblibou si vyvolával Hagrida, aby zviditelňoval jeho neznalost pokročilých kouzel šestého ročníku, a Hermiona pak musela Harryho a Rona držet na židlích, aby po Percym vzteky nehodili nějaké zlověstné zaklínadlo.
   Následovala dvouhodinovka Dějin čar a kouzel u profesora Binnse, který proplul tabulí až o pět minut později, protože si spletl učebny a poprvé se posadil a předčítal svůj nudný monolog sovám v sovinci, které na něj házely bobky, jak nejvíc mohly.
   „Hagride, co je ti?“ zeptal se potichu Ron uprostřed hodiny. „Dneska jsi nějaký nabručený.“
   „Aaale,“ protáhl Hagrid, „už mě ňák ta škola začíná zmáhat.“
   „Ticho,“ špitla Hermiona, která poslouchala profesorův výklad.
   „Dej nám pokoj,“ štěbetl na ni Ron a zase se soustředil na Hagrida. „Řekni nám, co se děje?“
   „Jde vo Drápa,“ hlesl Hagrid.
   „Ale vždyť přece žije na okraji lesa, copak se mu něco stalo?“ zeptal se i Harry.
   „Voni prej kentauři řekli, že se tam poblíž potuluje ten gurg, hlavní velitel vobrů, a má s sebou celou svou bandu,“ prohlásil Hagrid. „Kdyby spatřili samotnýho vobra, jako je Dráp, nedopadlo by to dobře.“
   „Tak to tě chápu,“ řekl Neville sedící vedle. „Ty si mluvil s kentaury?“
   „Jo… ty chudáky pořád někdo utlačuje, nechtěj se s tim svěřovat, ale maj už fakticky veliký problémy.“
   „A co Firenze, je v pořádku?“ zeptal se Harry a Hermiona neochotně také začala poslouchat.
   „Prej si voddřel pár dost vošklivejch trestů, ale nakonec prej přežil. Alespoň co sem zaslech vod Ab… no prostě co sem slyšel.“
   „Nedáme Drápovi něco na obranu?“ zeptal se Harry.
   „To je dobrý nápad,“ uvědomil si Ron.
   „Ale co?“ zeptal se Neville.
   „Cenim si vaší vochoty, ale to vážně nemusíte,“ pravil Hagrid a nepozorností zlomil další brk o papír. „Oh… to sem to ale nešika… ehm… Hermiono, mohla bys…“
   Hermiona mu hbitě bez ptaní podala s úsměvem další brk.
   „Slyšeli jste někdy o Mečořezu?“ zeptala se Hermiona.
   Všichni se na ni nechápavě podívali a zakroutili hlavou.
   „Co je to za pitomost?“ divil se Ron.
   „Houby pitomost,“ odsekla mu Hermiona, „je to vesta, ten kdo si ji navlékne, tak dostane neuvěřitelnou sílu, vsadím se, že by šla zvětšit na Drápovu velikost.“
   „Mečořez?“ divil se i Harry.
   „Hádám, že Lexter ji bude schopen sehnat,“ řekla Hermiona. „Až dneska půjdeš na Nitroobranu, tak se ho na ni zeptej, ale teď už mlčte, nebo na vás budu žalovat profesorovi.“
   Následně se načertěně otočila a ještě vyzývavě pohlédla na Rona, který jí chtěl uštědřit další nadávku, Harry ho však zastavil.
   Po strastiplném obědě věčně vrzajících hudebníků a napolospálených jídel se chtě nechtě vydali na takzvanou cestu smrti do Snapeovy učebny Lektvarů, umístěné hluboko ve sklepení, kam žádný paprsek světla ani tepla nedosáhne.
   U dveří se znovu seřadili dva hloučky studentů, Nebelvírských a Zmijozelských.
   „Tak co Pottere, jak se daří?“ uculil se na něj Malfoy a vyšel z hloučku Zmijozelských.
   „Prosím tebe, ignoruj ho,“ varovala ho hned Hermiona.
   „Copak, copak… proč pak máš tak kamenný výraz?“ řekl Malfoy důležitě a mrkl mu do očí.
   „A ty se ještě divíš, když se člověk na tebe musí dívat?“ sykl na něj Harry.
   „Jako jediný jsem úkol splnil,“ pochvaloval si Malfoy. „Stačilo tě, ty srábku, nalákat a poslechl jsi nás jako prašivej pes.“
   „Sklapni, Malfoyi,“ šlehla po něm Hermiona zle.
   „Nebo co, ty huso?“ uchechtl se Malfoy.
   „Příště, až tě Hermiona zase zmele,“ pokračoval zle Harry, „tak si od Colina půjčím foťák, abychom měli důkazy.“
   Zmijozelští se na Malfoye udiveně podívali, ten je ignoroval a ještě více se na trojici rozzuřil a vycenil zuby. „Nemáte už nic, otec je volný, kámen je pryč, stejně tak i Brumbál a tenhle poloobr…“
   „Pozor na pusu, Malfoyi,“ upozornil ho Hagrid stojící opodál.
   „Nebo co?“ zeptal se sarkasticky. „Nemáš právo mi nic udělat… navíc… srážím ti pět bodů za výhružku, jsem si jistý, že profesor Snape bude souhlasit.“
   „Zajisté,“ ozvalo se mu za zády.
   Všichni zvedli pohledy, za Malfoyem stál přísně Snape a Nebelvírské se prohlížel asi jako odkrytou kadibudku.
   „Pane Hagride, profesorka Červotočková vás prý nutně potřebuje, tak prosím,“ řekl Snape a poodstoupil mu z cesty. „Na konci schodiště na vás čeká doprovod… a vy…,“ ukázal na všechny přítomné, „dovnitř.“
   Studenti se neochotně vploužili do chladné a temné třídy, Malfoy ještě kopl Harryho bolestivě do holeně a když mu to chtěl oplatit, záhy se objevili Crabbe a Goyle, kteří ho jedním letmým tahem surově odstrčili pryč.
   Jako vždy se při Lektvarech posadili na svá obvyklá místa, Hermiona skončila vedle Goyla a Harry znovu vedle smolného Nevilla, kterému se klepaly ruce, jen když kolem nich Snape prošel.
   „Proč se ho tak bojíš?“ zašeptal Harry.
   „Cože?“ pípl Neville. „Mám kvůli němu i noční můry.“
   „Všichni sednout!“ rozkázal Snape a celá třída si poslušně sedla. „Na dnešní lektvar jsem se opravdu těšil, protože dokáže odhalit, co ve vás doopravdy je a hlavně jaký máte původ,“ zahájil Snape svůj přísný proslov, pohledem se přitom vyhýbal Harrymu jako nějaké jedovaté havěti. „Jmenuje se Genolektvar¸ je používán ke  zjištění původní genové stavby člověka… přesněji kouzelníka- o jeho původu, k jakému zvířeti má náklonnost a v co jeho předci věřili. Rozlévá se na zvláštní zrcadla, kterým se jiným slovem říká Karetilus uhni mirnes, pro ty méně zdatné,“ skončil s pohledem na Harrym, „si někteří stejně tak méně zdatní kouzelníci neschopni si zapamatovat prosté jméno lektvaru, vytvořili přezdívku karimatka, která je podle mne naprosto směšná, tudíž ji zakazuji používat… jak se ten lektvar jmenuje, pane Longbottome?“ vystřelil na Nevilla náhle.
   Teď málem vypustil duši a vyděšeně skončil s pohledem na Harrym, čímž ho prosil o pomoc. Zezadu se od Hermiony ozývala tichá nápověda, ale záhy zmlkla, když ji do zad praštil Goyle svou mohutnou rukou.
   „Já čekám,“ pousmál se ledově Snape.
   „Krem… krio… kr…“ koktal Neville.
   „Jak jsem čekal, pamatujete si akorát slovo karimatka, že?“ řekl s odporem Snape.
   Neville neodpověděl, avšak tvářil se nanejvýš vyděšeně, Harry se mu snažil nějak dodat odvahu, ale bylo to marné, Neville se klepal jako osika.
   „Jak jsem řekl, neočekávám, že všichni zde budou vyslovovat tento lektvar správně, natož pak ho úspěšně připravovat. Jeho příprava nám zabere celé čtyři hodiny v tahu a ingredience se do něj přidávají přesně ve čtvrthodinovém sledu, také musí být přesně na gram odvážené a v předepsaném tvaru, očekávám, že alespoň někteří by jej mohli dodělat úspěšně,“ Následně práskl rukou o tabuli, až všichni vyděšeně nadskočili, a záhy se na tabuli začaly vykreslovat ingredience.
   Tresčí žlázy, dráp Hipogryfa, soví oči, inkoust z chobotnice, svá krev…
   Cože, svá krev?
   „Jistě ste si všimli jedné z ingrediencí,“ promluvil Snape do ticha jako smrt. „Jde o vaši krev a nikoho jiného, to váš genom se má prověřit.“
   „To se máme řezat?“ zhrozila se Parvati.
   „A proč ne?“ divil se Snape.
   „To si snad děláte legraci.“
   „Ujišťuji vás, že ne, slečno Patilová, stejně tak jako si nedělám legraci, když vám srážím dalších pět bodů za nepovolené promluvení,“ řekl Snape a pak si odfrkl na celou třídu. „Ujišťuji vás, že na lektvar se potřebuje jen pár kapek…, bohužel jsem ke své smůle srdečný, a tak jsem si pro vás připravil speciální bezbolestné tablety, které vám dokáží sami z prstu odsát krev.“
   „Chcete říct, že se ta krev musí odsát?“ zeptal se tentokrát MacDougal Morag.
   „Jak už jsem řekl, stačí jen pár kapek,“ prohlásil Snape a ze skříňky vyndal misku plnou jakýchsi světlých pecek velikosti mandle.
   „Nyní si je pojďte vzít,“ vyzval je.
   Celá třída se nahrnula dopředu a začala si brát z misky ve Snapeově ruce ty podivné pecky, všichni Nebelvírští byli samozřejmě až nakonec a jak se postupně miska vyprazdňovala, zdálo se, že na všechny nevystačí. Proto se čím dál více studenti tlačili dopředu a brali si pecky, jak jen mohli, Snape kupodivu proti tlačenici nic nenamítal. Poslední byli Harry a Neville, ti se rychle tlačili dopředu, ovšem Nevillovi se moc ke Snapeovi nechtělo, nejdřív přemlouval Harryho, ať mu vezme jednu, nakonec se ale bojácně odhodlal.
   Miska se stále vyprazdňovala, až tam opravdu nezbývalo mnoho, nakonec byla zcela prázdná, když dvojice přišla na řadu. Harry tam ještě na poslední chvíli našel poslední zbylou pecku a Neville se poté do misky podíval s tím největším děsem, jaký jen v tu chvíli měl.
   „Je mi líto, pane Longbottome,“ řekl provinile Snape, Harry věděl, že to jen hraje, „počítal jsem s přítomností pana Hagrida, opravdu se vám omlouvám, budeme to muset udělat starým dobrým způsobem.“
   Všichni se posadili, jen Neville si ovšem sedal ze všech nejobtížněji.
   „Já ti ji dám, Neville,“ řekl Harry.
   „Ne… nepřidělávej si starosti,“ řekl zničeně Neville.
   „Mně to je jedno,“ nabádal ho Harry.
   „Každý má své tablety, nikdo je nikomu nedává,“ rozlehl se přísný Snapeův hlas po třídě. „Nyní si je prosím přiložte užší stranou k palci a zmáčkněte je.“
   Harry se poprvé začal cítit nesvůj, jeho pecka měla obzvlášť ostrou hranu a ještě více se o tom přesvědčil, když si ji přiložil na palec. Neville na něj vyděšeně koukal, stejný pohled teď měl Harry, který se zhluboka nadechoval a nakonec pecku zmáčknul. Ucítil neuvěřitelně rychlé štípnutí a nic víc. Světlá pecka se hned zbarvila do červené, stejně tak i většina studentů se začala usmívat, na jejich prstech nebyly ani památky po jakékoliv ráně.
   „A nyní vy, pane Longbottome,“ řekl Snape se zadostiučiněním.
   Následně se otočil a přešel ke své skříňce s ingrediencemi, rozevřel ji a vyndal z ní zaprášenou nádobu s vodou a černými proužky. Následně ji položil před nadmíru vykuleného Nevilla, který klepal celým stolem, a když se i hladina nádoby začala vlnit, raději se od stolu odlepil, aby nezpůsoboval ještě větší legraci Zmijozelským. Zarazilo ho ale, proč se Harry na sklenici dívá s takovým odporem.
   To totiž nebyly proužky, ono se to samo hýbalo a bylo to černé a dlouhé. Snape odšrouboval víko a znale zajel rukou mezi tvory ve sklenici, až všem přejel mráz po zádech. Následně jednoho vyndal ven a víko znovu zašrouboval.
   „Dříve se používala jako součást lektvaru… krev se do něj totiž nesmí dodávat přímo…“
   „To jsou pijavice,“ hlesla Hermiona.
   „Pro jednou máte, Grangerová, pravdu,“ řekl s ledovým úsměvem Snape a povytáhl na Nevilla obočí.
   Ten začal zbrkle kroutit hlavou a trochu poposedl dál od Snapea.
   „Tímto způsobem se to dělalo odjakživa, až před deseti lety se vymyslel ten… ubohý způsob, který jsme zde mohli před chvilkou vidět, natáhněte ruku.“
   Neville znovu vylekaně zakroutil hlavou.
   „Chcete, abyste za to nesl následky?“ sykl na něj hlasitě Snape, až se hladina nádoby i s pijavicemi uvnitř zavlnila.
   „Ne,“ hlesl Neville.
   „Tak nastavte ruku,“ řekl Snape, avšak Neville na pijavici plazící se po Snapeově ruce koukal snad ještě vyděšeněji, než na Snapea samotného. „Dost řečí.“
   Snape Nevillovi popadl ruku a přitiskl mu na dlaň pijavici.
   „To přece nemůžete!“ křikl Harry.
   „Ticho, Pottere!“ zarazil ho Snape a stále držel Nevillovu klepající se ruku.
   Neville se chvíli bránil, ale pak zavřel oči a zatínal odporem pěsti.
   Harry viděl, jak se pijavice sápe po ruce jako píďalka přichycená svými dvěma konci, až se jedním koncem zastavila napořád.
   „Její ústní dutina vylučuje hirudin, látku zabraňující srážení krve, proto může nerušeně sát vaši krev dál a dál, aniž by se rána zacelila…,“ říkal Nevillovi do ucha, Neville měl stále zavřené oči a zatínal zuby, Harry nevěděl jestli bolestí, odporem, nebo strachem.
   Snape se otočil na ostatní třídu a řekl: „Hoďte své tablety do vody a nechte je tam louhovat čtvrt hodiny,“ následně vzal hůlku, ze které na pijavici vyšlehl plamen, a odlepil ji z Nevillovy ruky, hned ji hodil do kotlíku a na smrt vyděšenému Nevillovi řekl do ucha: „Až otevřete oči, necháte pijavici ve vodě louhovat pouze deset minut, to bude stačit.“
   S těmito slovy mu pustil ruku, na níž byl ještě růžový flek s červenou tečkou uprostřed, vzal nádobu s pijavicemi a odešel ji vrátit do skříně.
   „Ale jsem já to nešika, další várka krev beroucích tablet,“ pousmál se Snape a zaklapl skříňku s pijavicemi, kde ležela celá nádoba tablet. „No… však vám to neublížilo,“ pousmál se ledově.
   Hned na to se ozval hlasitý smích Malfoye, který konečně mohl vidět vyděšený výraz Nevilla, Snape ho samozřejmě nechal, aby se mu dál posmíval.
   Neville poté nepromluvil po celý zbytek Lektvarů, přičemž dělal stále chyby a nejednou málem vylil celý kotlík. Když mu pak Snape říkal, že jestli bude v pokusech vylít lektvar pokračovat, má za trest ve sklenici připravenou ještě celou armádu pijavic.
   Harry po celou tu dobu cítil, jak se Neville celý klepe, jeho třesavka byla přímo strašná, Harry viděl jak se hladina v jeho kouřícím se lektvaru stále vlní. Neville pak začal i potichu povzlykávat, když mu Snape už asi podvacáté zakřičel přímo do ucha. Harry si už vykoledoval dvacet bodů dolů, když konečně se začaly odpočítávat poslední minuty poslední hodiny strastiplných Lektvarů.
   Všichni studenti už byli zcela vyčerpaní, koukali na jedno oko a kouřem z kotlíků byli zcela omráčení.
   Harry Nevillovi ke konci hodiny začal pomáhat, za což mu byl nadmíru vděčný a v těch chvílích v něm viděl svého jediného kamaráda na světě, ovšem poté se znovu Snape postavil.
   „Nyní si vyzkoušíme váš lektvar,“ řekl třídě. „Naberte je do naběraček…“
   Všichni studenti tak učinili a s odkapávajícími naběračkami čekali, co ze Snapea zase vypadne.
   „… a vlijte lektvar do zrcadel Karetilus uhni mirnes.
   Všichni se po sobě zmateně podívali a krčili rameny, Neville zatím už vylil svou třaslavou rukou z naběračky všechen lektvar zpátky, takže ho znovu musel nabrat.
   Snape si hlasitě povzdechl a přísně se podíval po třídě. „V místě, kde vidíte, že se vzduch třese, se zrcadlo nachází, vlijte lektvar do něj, než mi dojde trpělivost.“
   Studenti začali zkoumat své lavice a záhy už lili lektvary zdánlivě do volného prostoru, avšak tekutina se zachytávala jakoby zázrakem ve vzduchu.
   „Já to nevidím,“ hlesl Neville.
   „Co nevidíte, Longbottome?“ vyštěkl Snape a přešel k němu.
   „N-n-n-n-nevidím to…“ hlesl Neville a jeho naběračka se začala třást jako u vytržení.
   „Pojmenujte mi- CO-NEVIDÍTE?“ řekl mu přísně Snape.
   „Kram… krentis… kurentis…“
   „Před chvilkou jsem to řekl!“ vyprskl Snape. „To jste takové zabedněné prase, Longbottome?“
   Harry viděl ve svém zrcadle jakéhosi koně a ještě další okřídlené zvíře se zobákem, ovšem teď se zcela soustřeďoval na odporného Snapea.
   „Já… já nevím,“ hlesl Neville.
   „Přesně tak… nevíte… zřejmě vedení není jediné, co je tak dlouhé ve vaší rodině…“ prskl na něj. „stejně tak jako tomu nasvědčuje i vaše jméno, že?“ (poznámka spisovatele: Longbottom- Long je anglicky dlouhý, bottom je anglicky zadek)
   „Nechte ho být,“ řekl Harry.
   „Ještě jednou ceknete Pottere, a půjdete za ředitelkou,“ sykl na něj Snape a zase se otočil k Nevillovi.
   Popadl mu naběračku, nabral lektvar a okázale ho rozlil na zrcadlo v prostoru tak, že trochu polil i Harryho a hlavně Nevilla.
   V zrcadle se nejdřív uklidňovala voda a pak se na jeho hladině začal objevovat jakýsi obraz. V tu chvíli se k nim nakláněli snad všichni studenti, jen Nevillova třesavka nebrala konce.
   Nejdřív se tam objevilo něco jako žába, pak se tam objevil překrásný červený fénix, jenže ten se bleskurychle změnil v hrozivého rudookého hada a záhy se na hladině objevili dva lidé, kteří byli Harrymu nějak povědomí.
   Víc si ale nestačil uvědomit, protože pochytil, že Nevilla vedle něho doslova popadá panika při pohledu na dvě osoby na hladině.
   V tu chvíli praštil rukou do prostoru, až se celý obsah zrcadla vylil Snapeovi přímo do obličeje.
   „Co jste to provedl?“ křikl Snape.
   „Nechte mě,“ prosil Neville a pomalu od Snapea ustupoval.
   „Myslíte si, že z vás něco bude, když se budete pořád takhle třást?“ křikl na něj Snape. „Opravdu… vy budete pořád stejný.“
   „Nechte ho být!“ křikl Harry.
   „Pottere!“ křikl i Snape. „Za ředitelkou!“
   „NE!“ křikl Neville. „Harry za to nemůže, prosím…“
   „Okamžitě znovu nalijte lektvar do nádoby a to hned!“ zařval na něj Snape.
   „Prosím,“ žadonil srdceryvně Neville.
   „Tak slyšel jste mě?“ zahřímal Snape.
   „Já nemůžu,“ hlesl Neville a téměř padal nakloněním až k zemi.
   „Já se postarám, že tuhle školu nikdy nevyjdete, rozuměl jste mi dobře?“
   „P-p-p-p-pr…“ žvatlal panicky Neville.
   „Jste jako vaši rodiče!“ zařval mu Snape nenávistně do očí, Harry viděl, jak si na něm dychtivě vylévá vztek. „A také tak stejně skvěle dopadnete!“
   V té chvíli najednou Nevillův obličej zrudl a do hlavy se mu nahrnula nová krev, v té chvíli se postavil a zpříma: „VY PARCHANTE, ZA TOHLE ZAPLATÍTE!“
   Následně povalil Snapea na záda a začal ho mlátit jak jen mohl, samozřejmě od něj po pár vteřinách odletěl, když se Snape začal bránit hůlkou.
   „O tomhle se dozví váš třídní Longbottome!“ zařval na něj Snape a narovnával si hábit. „Buď dostanete celou horu školních trestů, ale spíše vás pošlou domů!“
    „TO JE MI JEDNO!“ řval Neville a kdyby ho jeho kamarádi nedrželi, zase by se na Snapea rozeběhl. „JÁ VÁS NENÁVIDÍM, NENÁVIDÍM, NENÁVIDÍM!“
   „Mimochodem Longbottome…,“ řekl ještě Snape, „z lektvaru máte za H, neprokázal jste jeho funkčnost.“
   S ještě posíleným Nevillovým zmítáním ho Harry, Seamus, Dean a další odvlekli ven ze třídy.
   „Dejte mi pokoj!“ rozkřikl se na všechny a odtrhl se z jejich sevření.
   Následně se ještě naposledy podíval Harrymu do očí a hned na to utekl pryč ze sklepení.

   „Slyšel jsem, co se stalo na Lektvarech,“ řekl unaveně Lexter v Chroptící chýši pozdě večer. „Spolu ještě s pár dalšími místními profesory jsme dokázali Nevilla nechat dál v Bradavicích.“
   „Myslíte, že se mu tady líbí?“ zeptal se ho Harry.
   „Nevím, to mě nenapadlo,“ přiznal Lexter ztěžka.
   „Myslíte, že se tady všem líbí?“ ptal se nevěřícně Harry. „Jsme tu jak ve vězení a Neville, jeho rodiče…“
   „Já vím, Harry…“
   „NE NEVÍTE!“ křikl znenadání na něj.
   „Nerozčiluj se,“ řekl mu Lexter. „Takhle Nitroobranu nezvládneme.“
   „Možná, že ji ani nechci,“ štěkl Harry a znovu se sesul na osamělou postel v zaprášené místnosti Chroptící chýše.
   „Víš, co by se stalo, kdybychom nepokračovali,“ připomněl mu nerad Lexter.
   „Řekněte mi… co mě tady vůbec drží?“ zeptal se zase Harry.
   „Hlavně prosím tebe neutíkej,“ prosil ho Lexter.
   „Proč?“ divil se Harry. „Vždyť přece kámen je Voldemortovi zbytečný… tak proč?“
   „Jsou jisté další ingredience…“
   „Jaké?“ vyštěkl znovu Harry naštvaně.
   „Nehodlám udělat tu samou chybu znovu,“ řekl Lexter rozhodně.
   „O čem to mluvíte?“
   „Řekl jsem ti o kameni!“ rozkřikl se také znenadání Lexter, ale na rozdíl od Harryho se hned uklidnil. „Vystavil jsem tě takovému nebezpečí, že…“
   „Vždyť mě má pouze zbavit ochrany mé matky,“ řekl Harry.
   Lexter na něj koukal zároveň naštvaně, zároveň i jiným pohledem.
   „Co ještě k tomu Voldemort potřebuje?“ ptal se dál pomalu Harry.
   „Je mi líto,“ řekl Lexter.
   „Ale mně ne,“ sykl jedovatě Harry.
   „Proč ten tón?“
   „Proč?“ vyhrkl Harry. „Pořád přede mnou něco tajíte, pořád jste mi neřekl, proč jste se ke mně v lednu neznal, nic mi neříkáte…“
   „To jenom kvůli tvému vlastnímu dobru, Harry,“ řekl přemlouvavě Lexter.
   „Kdo má právo rozhodovat, co je pro mě dobré, hm?“ zeptal se Harry zase rozzuřeně. „Já Nevilla velice chápu, na rozdíl od něj bych ovšem Snapeovi se svými znalostmi něco udělal, možná proto se ten parchant zaměřil na Nevilla.“
   „Takhle o profesoru Snapeovi nemluv.“
   „Potom, co předvedl dnes odpoledne, je to…“
   „Je to člověk, který má také své starosti, věř mi, Harry,“ zarazil ho Lexter.
   „Jaké má ale právo takhle terorizovat, šikanovat a psychicky vyčerpávat studenty?“ vychrlil zase Harry. „Já to vím, jaké to je, Lexi! Víte, jak o mně v novinách píšou? Jako o smrtonoši, přináším smrt!“
   „Ty víš, že to není pravda,“ odvětil Lexter.
   „A jak to víte tak jistě, třeba všechna ta proniknutí do mysli Voldemorta je jenom jako.“
   „V tom se pleteš, Harry,“ zarazil ho Lexter. „Pán zla přímo zuří z tvých proniknutí do jeho mysli, už jsi silnější, než si sám dokážeš uvědomit…“
   „A na co mi to je?“ vykřikl Harry. „Jsem smrtonoš.“
   „Přestaň s tím.“
   „To řekněte těm novinám,“ odpověděl zle Harry. „Voldemort mě jen využívá, já žádné proniknutí nedělám…“
   „Ale ano, to by ses divil,“ řekl Lexter a odvrátil pohled, gesto, které Harry nemohl přehlédnout.
   „Co?“ zeptal se hned Lextera.
   „Onehdy…, když si měl tu vidinu…, tak to bylo narafičené.“
   „Tak vidíte,“ uchechtl se Harry.
   „Ale poprvé ne, poprvé jsi to opravdu dokázal,“ řekl Lexter.
   Harry vstal a přistoupil k němu, přičemž ukazoval na sebe. „To mě jako idiota nalákal do Brumbálovy pracovny, kvůli mně byl kámen ukraden.“
   „Cože?“ zeptal se Lexter.
   „Copak jste to nezjistil?“ divil se Harry. „Jste telepat.“
   „Ale ty už se více bráníš proniknutí do mysli, už toho z tebe moc nevyčtu, pokud ty sám nechceš, Harry,“ odvětil Lexter. „Jak to, že jsi mi krucinál neřekl o tom, že jsi tam byl a že s tím máš něco společného?“
   „A co je na tom sakra tak důležitého?“ divil se Harry naštvaně.
   „Co?“ vyhrkl Lexter se sarkasmem. „Přece ty!“
   Harry přešel k východu z místnosti v chýši a ještě nakonec Lexterovi řekl: „Mně na mně už nezáleží… mimochodem, Hermiona říkala, že byste prý mohl sehnat nějaký Mečořez pro Drápa či co, kvůli jeho ochraně… dobrou noc.“
   S těmito nadmíru naštvanými slovy zanechal Lextera v chýši samotného a nejraději by právě v těle Pegase, když se vracel do hradu, zboural celý svět.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: