Gramatické chyby
Opraveny
Rebeka
Stran-16 | Čteno 2669x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 66.


Bolest v srdci

Zase jako vždy, když v tomto měsíci ulehával ve své osamělé ložnici do postele, se ráno probouzel se vzpomínkami na strašlivý sen, který ho při bdění potkal.
   Už zase utíkal chodbou bez jakéhokoliv rozumu, v mysli měl jen pomstu, kterou chtěl ze všech sil a ze srdce uplatnit na právě prchající Lestrangovou. Noční můry bývají zvláštní, Harry si začínal uvědomovat, jak jsou ve skutečnosti strašidelné. Jakkoliv se naučil se bránit proniknutí do mysli, nedokáže ze své hlavy dostat zlé sny, natož pak na ně nemyslet, jim se zkrátka nedá ubránit.
   Možná ale, že moment, kdy znovu zahlédl tvář Voldemorta, jak se na něj u fontány chystá použít smrtící kouzlo, ho vrátil zpátky do reality, když se toho rána probouzel. Trénink s Colinem měl včera, takže nikam nemusel spěchat. Mohl si v hlavě v klidu promyslet všechny ty starosti a trápení, které na něj poslední dobou dosedají jako hejna vran. Jeho poslední vzpomínka byla na Chroptící chýši, nerad se do té chvíle vracel a stále více a více se cítil provinile, když na Lextera včera tak ošklivě křičel. Možná, že si potřeboval vybít prostě vztek, akorát to bohužel namísto jeho dvou kamarádů schytal právě Lexter. Možná, že opravdu, když si Harry jednou za čas na svých blízkých vybije vztek, tak mu je hned lépe.
   Na druhou stranu ale věděl, že měl včera přece jen pravdu. Nemají právo před ním tajit informace, které se ho blízce dotýkají, jako kdyby snad se zhroutil, kdyby je měl uslyšet. Téměř vše, co letos zjistil, se dozvěděl jen díky svému vlastnímu snažení, i když je pravda, že hodně mu toho řekl i Lexter. Proč mu ale nechce říci nic teď? Co to může být, že je to tak nanejvýš důležité? Má se kvůli tomu na něj zlobit?
   Harry věděl, že Lexter by za něj obětoval život… i víc. Už nejednou si říkal, jestli to právě nebyl ten důvod, kvůli kterému na něj na začátku druhého pololetí nemluvil.
   Všechny tyhle tíživé myšlenky na něj dosedaly až do chvíle, kdy mu do pokoje vtrhnul Ron a jako vždycky ho tahal z postele. Harry však opravdu neměl náladu, cítil hluboko v sobě jakýsi dusivý pocit, který se poslední dobou ozýval stále více a více. Když seděl se svými přáteli v křeslech u krbu, moc na ně nemluvil. Ron a Hermiona si vystačili sami a Harry poslední dobou ani jejich hádání nevnímal. Věděl, že se po pěti minutách zase spřátelí, a ještě větší jasno měl v tom, proč se takhle hádají, protože takovýmto způsobem se dokážou hádat jen jediní lidé na světě.
   „Jdeš s námi?“ ozvalo se mu vedle ucha.
   Harry sebou cuknul a procitnul ze zamyšlení, Ron na něj vyzývavě koukal a Hermiona už čekala u průlezu v obraze.
   „Ne… ještě chvíli tu budu sedět,“ odvětil Harry.
   „Co ti zase je?“ zeptala se Hermiona a několik studentů se po Harrym se zájmem podívalo, jako kdyby očekávali, že zase bude hlásat mrtvé.
   „Nic, jen jděte, přijdu za chvíli,“ řekl Harry a snažil se to říci nevinně.
   „Tak dobře,“ souhlasila Hermiona, „ale jestli se tam za chvilku neobjevíš, tak si sem pro tebe přijdu,“ pak se otočila a s Ronem zmizela v průlezu.
   Harry si znovu sám pro sebe povzdychl, Hermiona si možná myslí, že mu tím pomáhá, ale ve skutečnosti byl opak pravdou. Zase ho přepadával pocit osamění, jako kdyby vycházel přímo z nitra jeho duše, a dusil ho jako sevřený had.
   Nakonec si ho všimla i Ginny mířící s Deanem na snídani.
   „Počkáš na mě dole?“ zeptala se a Dean přikývl.
   Následně si sedla na Ronovo místo a pohlédla Harrymu na odvrácenou tvář.
   „Tak copak nás trápí tentokrát?“ zeptala se poklidně.
   Harry na ni na chvíli přetočil zraky, ale pak se s nimi zase vrátil zpět na podlahu.
   „Proč se mnou nemluvíš?“ ptala se Ginny.
   „Není o čem,“ odvětil Harry a dál kamenně civěl do vyhaslých uhlíků.
   „Pamatuješ si na Grimmualdovo náměstí?“ zeptala se ho. „Jak jsem ti radila? No… a neměla jsem pravdu?“
   „Asi jo.“
   „Tak ti možná zase poradím i teď,“ řekla s úsměvem a přiblížila se k němu.
   „Proč to vlastně děláš?“ zeptal se Harry.
   „A co?“
   „Proč mi chceš pomoct?“ ptal se dál Harry.
   „No… jsem tvůj přítel, ne?“ divila se Ginny.
   „Od druhého ročníku vím, co ke mně cítíš a aniž bych se chtěl nějak povyšovat…“
   „Harry, to není důležité,“ utnula ho Ginny a káravě na něj pohlédla. „Nejdřív vyřešíme, co tě trápí, to Ron nezvládne, tak proto jsem tu já.“
   Harry pohodil sarkasticky hlavou a uchechtl se.
   „Nedělám si srandu, opravdu, svěř se mi,“ naléhala Ginny.
   Harry jí pohlédl do očí a pak po chvilce spustil. „Včera jsem se na Nitroobraně s Lexterem docela dost pohádal, neumím si představit, jak k němu mám chodit dál, když k sobě budeme pořád takoví.“
   „A jéje, tak to bude těžší,“ usoudila Ginny a Harry se pousmál. „A kdo tu hádku začal?“
   „Já si nepamatuji,“ řekl Harry. „Nejspíš já, ale to je vlastně jedno.“
   „A měl jsi k tomu důvod?“ zeptala se ho.
   „Něco přede mnou tají,“ odpověděl.
   „A řekl ti, proč to tají?“ ptala se dál Ginny.
   „Já… já nevím… , že prý je to kvůli mně, po moje vlastní dobro, nebo tak něco.“
   „No vidíš,“ pousmála se Ginny. „On to nedělá ze zlomyslnosti.“
   „Já ale mám právo to vědět,“ řekl uhrančivě Harry.
   „Co já vím, tak jste spolu vycházeli dobře jenom kvůli tomu, že jste se o tyhle problémy nestarali, nemám pravdu?“
   „Hele, Ginny, vážně ti děkuju za radu, ale radši běž,“ řekl Harry.
   „Už mě zase vyháníš jako tehdy na Grimmauldově náměstí, to se mám zase bát, že bys mi ublížil?“
   „Já bych ti nikdy neublížil,“ řekl Harry udiveně.
   „Ale sám sobě ano,“ usoudila Ginny.
   „Radši už běž,“ řekl jí.
   „A chceš být opravdu sám?“ ptala se zase.
   Harry se na ni nevrle podíval, sice mu v hlavě klouzala kladná odpověď, ale ve skutečnosti vlastně ani nevěděl.
   „Jak já to vidím, tak se trápíš zbytečně, nestojí to za to,“ řekla Ginny.
   „Tak co mám tedy dělat?“ zeptal se Harry sklíčeně.
   „Pokud tedy nechceš radu od přítelkyně, tak ti dám radu od trenéra,“ pokračovala Ginny a zvedla se z křesla. „Jdi za Lexterem, omluv se mu a spřátelte se, o to jsi vždycky přece stál, ať na to oba zapomenete, protože o víkendu hrajeme zápas s Mrzimorem.“
   „Myslím, že se mi názor trenéra líbí nejvíc,“ pousmál se Harry, když už odcházela. „A Ginny…,“ zavolal ji ještě. „Děkuju,“ řekl, když se na něj podívala. „A promiň za to, že jsem byl tak nevrlý.“
   „Omluvy si schovej na později…, víš, jak to myslím,“ pousmála se Ginny a vyšla průlezem ven.
   Alespoň mu jedna osoba trochu objasnila mysl, přece jenom když vycházel z průlezu, už mu nebylo tak špatně, konec konců omluvit se nebude problém, navíc Lexter je velice milý, tedy pokud po něm nechcete tajné informace.
   Harrymu bylo jasné, že pokud se bude chtít dozvědět o Lexterových tajnostech více, bude na to muset jít zase na vlastní pěst.
   I když možná měl jasno v jistých problémech, jeho prázdnota v mysli, duši, nebo srdci… stále zůstala a trvala jako neoblomný krajíc chleba, který se ne a ne uříznout. Harryho napadlo, že se o tom pobaví s Lexterem, že by mu možná Nitroobrana mohla pomoci i v tom.
   V té chvíli vrazil zamyšleně do nějaké osoby, rychle narovnal pohled a spočinul očima na nějakém děvčeti, které tu viděl poprvé, a za boha si na ně nemohl vzpomenout.
   „Ahoj… promiň,“ vyhrkl hned Harry.
   „To nic,“ řekla Cho, která byla na první pohled snad vystrašenější než Harry.
   „To ty pořád někam chodíš s Ronem a Hermionou,“ uvědomil si náhle Harry.
   „Ty si vzpomínáš?“ vyhrkla Cho a nadějně se k němu přiblížila.
   V té chvíli se Harrymu zdálo, že ho někdo praštil palicí do hlavy a mozek se mu ještě vlivem nárazu stále třese. Málem ztratil rovnováhu a když mu Cho chtěla pomoci, místo toho ještě bolest sílila.
   „Promiň… já nechtěla…“
   „Jdi pryč,“ sykl Harry bolestivě a držel si namáhavě hlavu, naštěstí je moc lidí nevidělo.
   „Chtěla jsem ti pomoci.“
   „Jdi,“ hlesl znovu Harry.
   „Je mi to líto, já…“
   „Tak vypadni!“ křikl Harry rozzuřeně, až Cho ucukla, následně se otočil a zmizel ve Velké síni, přičemž se snažil korigovat své pohyby, protože ho bolest stále ještě zmáhala.
   Z hlouby mysli tu osobu nenáviděl, už ji nechtěl ani vidět, nechtěl ji ani cítit nebo zavadit o průvan, který způsobila, hnusila se mu na celé kolo.
   Harry si ještě trochu mdle sedl mezi své dva kamarády a nemohl tu hnusnou holku vyhnat ze své hlavy. Také ho trochu překvapilo, že každý student v síni měl vedle svého talíře jeden čerstvě namazaný chleba, kterého se ani nedotkli.
   „Už se s ní nebudete scházet, je vám to jasné?“ vyprskl na své dva kamarády.
   „Cože?“ zeptala se Hermiona a Ron také zpozorněl.
   „S tou holkou, co si támhle sedá,“ řekl Harry nevrle a ukázal na děvče, které se připojilo ke svým kamarádkám, avšak v obličeji byla bledá jako stěna.
   „Co se stalo?“ ptala se Hermiona.
   „Nic… zkrátka se s ní už nescházejte, rozumíte?“ řekl Harry zase nevrle.
   „A nepřeháníš to trochu?“ zeptal se Ron.
   „Ani v nejmenším,“ řekl mu Harry ledově.
   „Hele, co se ti stalo?“ zeptal se Seamus.
   „To toho vám nic není, jasné?“ odvětil Harry.
   „Ale no tak, Harry,“ přemlouvala ho Hermiona.
   „My už to víme,“ ozvala se Ginny.
   Všichni se na ni hned dychtivě podívali, jen Harry měl nenávistný pohled.
   „Ani mi to nemusíš říkat,“ ozvala se tentokrát Hermiona. „Něco se stalo na včerejší Nitroobraně, nemám pravdu?“
   „Jak to víš?“ optala se Ginny.
   „Protože jakmile ji Harry jednou vynechá, tak…“ Hermiona se snažila najít vhodná slova.
   „Tak kdyby z jeho očí šlehaly zlostí paprsky,“ začal Ron, „seděly by tu místo nás už dávno opečené krůty.“
   „Přestaň,“ zarazil ho Harry.
   „Je to pravda, že ano?“ ptala se Hermiona.
   „Jo,“ hlesl nepřívětivě Harry.
   „Takže, co se stalo?“ zeptal se tentokrát Ron.
   Harry se však stále neměl k odpovědi, navíc si začínal myslet, že přišel do zpovědnice a ne na snídani.
   „Zkrátka se s Lexterem docela dost pohádali,“ řekla to za něj Ginny.
   „Už o tom nemluvte, jasné?“ uťal to rázně Harry.
   „Myslím, že už je to vyřešené,“ pousmála se Ginny. „Takže Rone, doufám, že jsi nezapomněl chytat.“
   „Co jsi tím jako myslela?“ optal se dotčeně Ron.
   „Konečně budeme zase hrát famfrpál, poslední zápas sezóny, a máme plný počet hráčů, Umbridgeová nikoho nevyhodila.“
   „Nejásej předčasně,“ upozornil ji Neville.
   „Hlavně vás prosím moc, moc, moc prosím, abyste se nedostali do žádného maléru, jasné?“ žadonila Ginny.
   Všichni stočili pohledy na Harryho, ten otočil oči v sloup a povzdechl si. „Do ničeho se už nezamotám, slibuju.“
   Ginny se pochybovačně podívala po všech a stejně jako Harry před chvilku si teď i ona povzdychla. „Už aby to bylo za námi.“
   V té chvíli do Velké síně vstoupila Umbridgeová a jako na pokyn začali muzikanti hrát, tedy spíše skřípat. Percy se posadil vedle ní a na první pohled spolu vedli velice naléhavý rozhovor.
   „Podívejte se, jak se tam krtí, podrazák jeden,“ řekl nenávistně Ron.
   „To mi povídej,“ přiznala Ginny.
   „To Moudrý klobouk musel být ožralej, když Percyho poslal do Nebelvíru,“ řekl Dean.
   „Všichni Weasleyovi byli a jsou v Nebelvíru,“ připomněla jim Hermiona.
   „A to jako znamená co?“ zeptal se Ron. „Vem si třeba Siriuse, ten měl také Zmijozelskou rodinu a on skončil v Nebelvíru.“
   „Zřejmě proto, že nebyl vrah,“ podotkl potichu Harry a všichni hned ztichli, když si uvědomili jeho tón. „Jen mluvte dál, já se vám tady z toho nesesypu,“ popohnal je a zakousl se do snídaně.
   Hned na to se ale nad hlavou Umbridgeové objevilo hejno ptáčků, kteří okamžitě přehlušili svým pronikavým cvrlikáním skřípání muzikantů a začali na místní ředitelku se smíchem, nadáváním a posměšky kálet.
   Percy je hned začal vyhánět, jenže nemělo to cenu, Umbridgeová řičela vzteky a vyháněla ptactvo pryč, nakonec se beznadějně podívala na nejbližšího profesora Lextera, který hbitě popadl hůlku, mistrně na ředitelku pohlédl, přivřel oči a hned mu z hůlky vyšlehlo kouzlo.
   Bohužel mělo za následek zdvojnásobení počtu ptáčků a Lexter se hned začal na celé kolo omlouvat a tvářil se, jak ho to mrzí, i když svým skoro až přehráváním dával jasně najevo, že mu záměr vyšel. Dokonce i Snape se neviditelně usmíval, jako to měl ve zvyku, když něco provedl Harrymu.
   Nakonec Umbridgeová s nadmíru hlasitým křikem a nadávkami, které se pestře mísily s těmi ptáčků, vyběhla ze síně pryč i se svou nacuchanou mašlí, nyní však čerstvě pokálenou, přičemž Filch se vydal za ní a smetákem jí mával nad hlavou, když se jí snažil ptáčky odehnat.
   Percy se důležitě rozhlédl po celé místnosti, jako kdyby chtěl svým pohledem potrestat ty, kteří tohle prašivé kouzlo způsobili.
   „Téééď!“ křikl Neville, který očividně po včerejšku dostal kvůli svému vzteku větší kuráž, a v tu chvíli všichni studenti, dokonce i ti Zmijozelští, sebrali své namazané krajíce chleba, které měli položené vedle talířů, a vrhli jimi vší silou na vrzající hudebníky, kteří se hned v tu chvíli ocitli pod palbou kusů snídaně. Nakonec studenti přidávali i další a další věci, ovoce a zeleninu, které viditelně přebývalo, pečivo a také stříleli ze lžiček krůpěje marmelád a paštik.
   Hudebníci začali křičet a pobíhat kolem svých nástrojů, dokonce chtěli studentům i něco udělat, ale pokaždé, když se na ně otočili, tak schytali další vlnu krůpěje do obličeje.
   Hagrid se řehtal na celé kolo, Snape zmizel, Lexter něco nevnímavě studoval v novinách, Kratiknot se chichotal jako malé dítě, jen Percy teď přeběhl k hudebníkům a samozřejmě i on schytal stejně tak poctivou dávku snídaně jako hudebníci.
   Asi po minutě všichni ti umělci (včetně nadávajícího Percyho, který srážel body jako zjednaný) vyběhli z Velké síně, přičemž vypadali jako ušpinění sněhuláci.
   Studenti se po chvilce uklidnili a začali se spolu bavit.
   „Víš, co nám za to provede Umbridgeová?“ zeptal se Ron.
   „No a co?“ divil se Neville. „Myslí si, že si může hrát na boha, ale to se přepočítala.“
   „A co ten bordel?“ strachovala se Hermiona. „Ona se vrátí, to kouzlo netrvá věčně a za chvilku ti ptáci zase zmizí.“
   Podle pohledů ostatních to vypadalo, že to napadlo i je, Umbridgeová nic o té spoušti zatím neví, ale Percy jí to vyžvaní zcela jistě.
   Harry pohlédl k učitelskému stolu, kde právě Lexter vstal od svých novin a stejně tak i Kratiknot na druhé straně. Kratiknot na Lextera kývnul a oba dva mávli hůlkou, nečistota a binec na podlaze rázem zmizely a podlaha se leskla, jako kdyby ji čerstvě naleštili.
   „Já jsem žádný binec neviděl…,“ řekl nahlas Lexter. „Co vy, profesore?“
   Kratiknot se zazubil a zakroutil hlavou, Lexter následně přejel pohledem i na další profesory, kteří taktéž zakroutili hlavou. „A co vy?“ zeptal se studentů.
   Všichni se hned začali usmívat a bavit se, zároveň vykřikovat nesouhlas, dokonce, ač se to zdálo Harrymu nemožné, souhlasili i Zmijozelští. (I když Malfoy zcela jistě ne.) Ovšem zase až tolik to překvapující nebylo, protože Zmijozelští byli pro každou škodolibost, takže se jim to naopak líbilo.
   Vzápětí do Velké síně vtrhla Umbridgeová, v závěsu za ní Filch a ještě trochu umazaný Percy.
   „Chci okamžitě vědět, kdo tohle zosnoval?“ vykřikla na celé kolo.
   Všichni studenti se po sobě nevinně a zmateně podívali, někteří krčili rameny, druzí zase kroutili hlavou.
   „Vy moc dobře víte, o čem mluvím,“ vyprskla Umbridgeová a silou stiskla jednomu žákovi Havraspáru rameno, až bolestně zaskučel. „Já vás varuji, nechtějte si mě proti sobě poštvat.“
   „Copak se stalo, paní ředitelko?“ zvolal Lexter a postavil se.
   „Vy nevíte?“ zeptala se náhle udiveně Umbridgeová a popošla směrem k profesorskému stolu. „Vy opravdu nevíte?“ zdůraznila.
   „O čem bych měl vědět?“ zeptal se samolibě Lexter.
   „Nikdo z vás si nevšiml, jak odsud hudebníci vyběhli celí umazaní?“ ptala se dál Umbridgeová, bylo na ní vidět, že když mluví na studenty, je její hlas o poznání přísnější. „Nikdo z vás si nevšiml, že jedním z nich byl tady zástupce ředitele školy?“ řekla ještě zlostněji.
   Studenti se po sobě dívali nadmíru zmateně a přestávali jí věnovat pozornost, Harry viděl, jak se Hagrid potají směje, jen se bál, aby je jeho smích neprozradil.
   „Myslím, že jejich odpověď vystihuje vše,“ podotkl Lexter.
   „Och, opravdu?“ uculila se přívětivě Umbridgeová. „To je zvláštní, já jsem žádnou neslyšela.“
   Následně došla až ke stolu profesorů a pohledem skončila na Snapeovi, který, aniž by si toho Harry všiml, se vrátil zpět na své místo.
   „A co vy, pane profesore?“ zeptala se mile Umbridgeová. „Nevšiml jste si něčeho?“
   Snape nepohnul ve výrazu své tváře ani brvou, pouze se otočil pohledem na Lextera a pak se rozhlédnul po všech studentech, chvíli jako by převaloval sousto v puse a nakonec nevrle odvětil: „Byl jsem pryč, je mi líto.“
   „Alespoň, že někteří z vás mluví pravdu,“ pokývala hlavou Umbridgeová a culila se na Lextera na celé kolo pohledem, který se Harrymu moc nelíbil.
   Následně se otočila na studenty a tleskla rukama. „No, neměli byste být už dávno na vyučování?“
   Hned na to se profesoři zvedli a začali odvádět své třídy na hodiny, Umbridgeová stála ve dveřích do Velké síně a na každého odcházejícího studenta a profesora se usmívala. Největší úsměv věnovala Lexterovi a následně Harrymu a jeho kamarádům.
   Harry jí úsměv na rozdíl od Lextera ani v nejmenším neopětoval, naopak se mu z něj dělalo špatně. Umbridgeová čím dál více vypadala jako ta bachratá ropucha, co sedí na leknínu a vyplazuje jazyk, aby mohla chytat ve vzduchu mouchy. Až na to, že pod takovou ropuchou, jakou by byla Umbridgeová, by se leknín potopil.
   První dvouhodinovka úterka, Kouzelné formule, už byla věnována pouze umění přemísťování, které teď profesor Kratiknot vyučoval z plných sil, když mu to na začátku Umbridgeová nedovolila. Stejně tak i termín zkoušek se blížil, takže se studenti měli pečlivě připravit na okamžik, kdy zajdou do té podivné místnosti v Bradavicích, kde je možno se přemísťovat, a poprvé si to odzkouší.
   Další dvouhodinovka, Bylinkářství, probíhala o poznání příjemněji, když se na něm už neobjevovala Umbridgeová, navíc s Liliputky už skončili, takže si mohli oddechnout od toho hrozného vrzání na housle, kterého měli po obědech, snídaních a večeřích opravdu už po krk.
   „Tak jak na to půjdeš?“ zeptala se Ginny Harryho na obědě.
   „Na co zase?“
   „Na tu omluvu, teď přece máte Obranu proti černé magii, ne?“
   „Prostě za ním zajdu a omluvím se, to je vše,“ řekl Harry.
   „Možná, že to tak bude i lepší, když to uděláš takhle uboze,“ povzdechla si Ginny.
   „Jak uboze?“ opáčil jí dotčeně Harry.
   „Takhle by ses omluvil leda tak hrábím, že jsi na ně šlápnul, když tě přitom ony praštily násadou do hlavy,“ řekla Ginny a s moučníkem se už řadila u své třídy.
   Harry ještě notnou chvíli přemýšlel o tom, co mu právě řekla, něco mu napovídalo, že tomu absolutně nerozumí, ale to už na ně zavolal Lexter a celá jeho třída se už začala zvedat k odchodu.
   Harry počkal, až Lexter přijde až k němu, když svolával studenty, a začal.
   „Pane profesore… já chtěl bych…“
   „Šesťáci!“ křikl Lexter „Sem!“
   „Pane profesore?“
   „Ano, Harry?“ otázal se Lexter.
   „Já.. chtěl bych…“
   „Ehm, ehm, už jste tu všichni, můžete jít!“ přerušila je Umbridgeová a dodala ještě: „A hezky zařazení za sebou, pojď, Harry, sem.“
   Následně ho od Lextera odtáhla do dvojice s Nevillem a hned nato se celý husí zástup vydal po chodbě do učebny Obrany proti černé magii. Harrymu připadalo omlouvání hned o něco těžší, když to musel dělat znovu, avšak nechtěl v tom polevit, ty potíže mu za to nestojí, a navíc, Lexter je přívětivý, on ho pochopí.
   Vešli do třídy, jen Hagrid se musel velice sehnout, aby se trámem dovnitř prosoukal, vzápětí už si sedl s trojicí do lavic a Lexter přešel ke katedře. Harry k němu tedy znovu přešel a když otevřel pusu, že začne, rozezvonily se školní zvony a hodina začala, takže si musel sednout do lavice.
   „Takže dnes budeme pokračovat procvičováním kouzla Symphusio, abychom ho na závěrečné zkoušky dobře uměli, něco mi říká, že v testech bude,“ řekl třídě s kradmým úsměvem. „Hagride, mohl bys mi pomoct?“
   Hagrid se s úsměvem zvedl a postavil se vedle Lextera, který vedle něho vypadal asi jako Kratiknot vedle Hermiony.
   Následně se začali střídat a zkoušet kouzla na svých protivnících, Harry však viděl v chování Malfoye něco nadmíru podivného, přímo se zuřivou nenávistí koukal na Hagrida a ve chvíli, když začal učit, se přihlásil.
   „Ano, Malfoyi?“ zeptal se Lexter, čímž přerušil Hagridův výklad.
   „Mohl bych prosím vás na záchod,“ začal vymlouvavě Malfoy, „ta snídaně mi nějak nesedla, jestli mě chápete.“
   „Tebe chápu vždycky Malfoyi, upaluj,“ pousmál se Lexter, Malfoy mu úsměv oplatil svým typickým zlomyslným úšklebkem a záhy zmizel ven ze třídy.
   Následně si Hagrid začal zvát další a další studenty, až se třída začala zaplňovat postávajícími osobami, čehož Harry využil a prodral se skrz dav k Lexterovi.
   „Pane profesore…,“ chtěl začít, ale Lexter ho přerušil.
   „Vzal bys to na chvíli za mě?“ zeptal se Hagrida, který v zápětí přikývl.
   Následně si Harryho odvedl stranou a zarmouceně se na něj podíval.
   „Pane profesore,… já… chtěl bych…“
   „Zprvu se ti chci omluvit, Harry,“ přerušil ho Lexter, až ho tím zaskočil. „Včera jsem neměl svůj den, přece jenom mě ta záležitost s Nevillem docela zmohla, takže… zkrátka jsem byl dost nevrlý, jestli mě chápeš.“
   „No… vlastně jsem se chtěl omluvit já za své chování,“ řekl Harry.
   „Nemáš se za co omlouvat,“ přerušil ho Lexter. „Máš na svou zlobu právo víc, než kdokoliv jiný, a právě to, že ji tak excelentně potlačuješ, převyšuješ se nad své emoce a… a odhodlal ses mi omluvit, aby sis mě zase spřátelil…“
   „K tomu mě přemluvila…“
   „Nepřemluvila, Ginny tě jenom utvrdila v tom, co jsi chtěl udělat.“
   „Telepatie zase funguje?“ odtušil Harry.
   „Fungovala vždycky, jen ty ses více bránil, včerejší vynechané cvičení ti znatelně schází,“ říkal Lexter. „Víš, co jsem ti řekl, co se stane, když nebudeš cvičit, Hermiona za tu trochu snahy stojí.“
   „Já vím,“ usoudil Harry.
   „My to zvládneme, neboj,“ řekl Lexter. „A souhlasím s tebou, nebudeme se už bavit o žádných takových věcech, které vedou jenom k hádkám, ty víš, že já na ně neodpovím, na to si tě moc vážím.“
   „Proč mi blízcí ubližují tím, že mě chrání?“ zeptal se sklíčeně Harry.
   Lexter si povzdychl a sklopil zrak. „Na to ti neumím odpovědět,“ řekl také sklíčeně. „Víš…, máme srdce…, cítíme, že je to pro tebe lepší.“
   „To právě Brumbál nemá,“ řekl Harry a popadal ho vztek.
   „Brumbál před tebou tajil to největší tajemství,“ začal Lexter. „Důvodem, proč to tajil, bylo to, jak by ses cítil, kdyby ses o tom dozvěděl, a vidíš? Měl pravdu.“
   „Brumbál není neomylný,“ odvětil Harry naštvaně.
   „To není…, podle mě nikdo není neomylný, chybovat je lidské,“ pravil Lexter. „Ale odpouštět je božské a ty jsi to dokázal.“
   „To mi řekl Aberforth,“ uvědomil si Harry.
   „Dokázal bys mu odpustit?“ zeptal se Lexter pomalu. „Dokázal bys to?“
   Harry chvíli sklíčeně přemýšlel a kroutil odevzdaně hlavou. „Myslím, že to je stejné jako u Brumbála.“
   „Všichni děláme chyby, Harry, i ty,“ řekl Lexter. „Problém je…, že je většinou děláme ve vědomí, že tak učiníme dobře, proto ti nikdo nevyčítá žádný z těch tvých bláznivých kousků, Harry,“ řekl Lexter a pousmál se. „Vždycky jsi je dělal s dobrým srdcem.“
   Harry se mu na to pousmál a potřásl si s ním rukou, jako že všechny sváry byly zažehnány, hned mu s tímto vědomím stouplo sebevědomí a nálada.
   „Ehm, ehm,“ ozvalo se jim u ucha.
   Lexter a Harry se překvapeně podívali vedle sebe, kde se na ně usmívala Umbridgeová od ucha k uchu, až by si člověk myslel, že jí prasknou koutky úst.
   „Tak jsem se přišla podívat na vaší hodinu, pane profesore,“ řekla přívětivě Umbridgeová, Harry uviděl, jak se za ní Malfoy posmívá.
   „Tak vás tady pěkně vítám,“ pousmál se i Lexter a přešel k Hagridovi, očima mu pokynul, aby se vrátil na místo.
   „Zdá se, že jste mě neposlechl,“ pokračovala Umbridgeová. „Můžete mi říct, jakým způsobem jste nyní vyučoval?“
   Lexter s kamenným obličejem přelétl třídu a pak skončil s pohledem na Umbridgeové.
   „Zřejmě jste ještě neměl příležitost domluvit se se studenty, co mi mají říct, takže kdybych si je pozvala k sobě do pracovny, velice by mne jejich výpovědi udivily.“
   Lexter se stále neměl k odpovědi, jen na ni kamenně, bez jakéhokoliv výrazu koukal.
   „Stejně tak mi připadá podivné…, o čem jste se právě bavil s mým nejoblíbenějším studentem,“ uculila se Umbridgeová a hned se otočila na celou třídu. „Och, omlouvám se, neberte si to tak…, nikdo z vás nemusí pochopitelně žárlit.“
   Některým neunikl úsměšek, jedním z nich byl i Ron.
   „Tak snad byste mi mohl říct…,“ pokračovala dál Umbridgeová zamyšleně, „… co říkáte na rande?“
   To zřejmě bylo i na Lextera moc, protože nepatrně pozvedl obočí, ale hned se zase tvářil kamenně.
   „Řekněme po osmé hodině večer, mohli bychom prochodit celou noc…, budete mít večer volno?“ ptala se a přibližovala se k němu jako jedovatý had. „Nemáte už náhodou něco naplánovaného?“
   Lexter se pousmál se odvětil: „Večer volno mám, ale s vámi si bohužel nikam nehodlám vyjít, paní ředitelko…, och omlouvám se, neberte si to tak…,“ napodobil její předešlá slova.
   Umbridgeové zmizel úsměv ze rtů a hned nato skončila s pohledem na Harrym.
   „Zdá se mi, že tu někdo dostává až příliš mnoho učitelských lekcí…,“ pokračovala dál pátravě. „Více, než by bylo záhodno, a dokonce více, než je rámec studijní osnovy.“
   „Na mě se nedívejte,“ řekl nahlas Harry, „myslím, že vaše slova přesně vystihují mou kamarádku Hermionu.“
   Hermiona se pousmála, věděla, že Harry jí chytře stočil otázku, jen ji překvapila její odpověď.
   „Jen kamarádku?“ zeptala se a zúžila své oduřelé zorničky.
   Harry také o poznání znejistěl, stejně jako Lexter, který teď skončil s pohledem na Harrym a jako by mu tímto kontaktem dával odvahu a kuráž.
   „Máte pravdu,“ nadhodil Harry, „myslel jsem dobrou kamarádku.“
   „Vskutku dobrou…,“ potvrdila Umbridgeová. „Hrajete vskutku odvážnou šachovou partii, Lextere.“
   Lexter zase zkameněl a tvářil se absolutně nevinně.
   „Dávejte si ale pozor,“ pokračovala směrem k němu, „kdo nakonec udělá šach mat.“
   S těmito slovy zmizela ze třídy, což se sice Malfoyovi nelíbilo, ale všichni ostatní si okázale oddechli.

   „Dorazil jsi v pořádku?“ zeptal se Lexter večer v Chroptící chýši, když Harry právě vstoupil do místnosti s jen jednou postelí.
   „Nic se mi nestalo, jen doufám, že mě nikdo neviděl,“ odpověděl Harry.
   „Musíme být nadmíru opatrní, Harry,“ upozornil ho Lexter. „To dnešní chování naší ředitelky se mi ani v nejmenším nelíbilo.“
   „Opravdu tím narážela na Nitroobranu?“ zeptal se Harry.
   „Zcela jistě, ještě nevím, kde se to dozvěděla, co já vím, tak neexistuje nikdo, kdo by jí to mohl říct.“
   „A co Snape?“ napadlo Harryho.
   „Profesor Snape, Harry…,“ opravil ho Lexter. „Je na naší straně, to mi věř.“
   „Ale vždyť jste mi říkal, abych se mu s ničím nesvěřoval, co jste tím myslel?“ zajímal se Harry.
   „Přesně to, co jsem řekl, nic víc, nic míň,“ upozornil ho Lexter.
   „Já vlastně ani nechci nic vědět…,“ uvědomil si Harry a praštil sebou na postel. „Když mě chcete považovat za takového křehkého chudáka, tak prosím, budu se všeho stranit, možná to opravdu nakonec bude nejlepší.“
   Lexter se pousmál a přisedl si k němu.
   „Víš, Harry, že jsem do Fénixova řádu vstoupil teprve v červenci?“ zeptal se Lexter a Harry se na něj překvapeně podíval. „Nevím, jestli jsem ti to už říkal, ale byl jsem hodně dlouho pryč, na rozdíl od ostatních jsem se se smrtí Potterových tak lehce nesmířil, dá se říct, že jsem všem jejich přátelům nadobro zmizel. To proto se o mně nezmiňovali. Vlastně ani nevěděli, kde jsem.“
   Lexter si povzdechl a opřel se o postel vedle Harryho. „Pravda je, že jsem celou tu dobu pátral, jak ty dva znovu přivést k životu.“
   „Opravdu?“ podivil se Harry.
   „Možná se ti to bude zdát divné, ale já jsem v to věřil,“ pousmál se Lexter. „To proto tě povzbuzuji ve víře, že se Sirius ještě stále dá zachránit.“
   „Upřímně řečeno…, jak jste si mohl myslet, že…“
   „Že by se dali zachránit?“ dopověděl to za něj Lexter. „Víš, Harry, nejsi jediný, kdo v tu dobu byl z Brumbála… tak trochu naměkko. On měl plán, o kterém věděl jen on, Flamel a Aberforth. Nikomu dalšímu se o něm nesvěřil.“
   „Víte, o co se jednalo?“ zeptal se Harry.
   „Ale samozřejmě, ty sám to víš,“ pravil Lexter. „Měl tě přivést k Petúnii a…“
   „Tohle i v té době věděli všichni, co to bylo ve skutečnosti?“ trval na svém Harry.
   „Nevím, jak ti to mám říct,“ povzdechl si Lexter. „Tvoje máma pro mě byla něco jako anděl,“ řekl Lexter zasněně. „Velice mě tehdy ranilo, když si vzala tvého otce, avšak já jsem jí byl stále dál přítelem, a to oběma. Když zemřeli…, opravdu nevím, jak ti to mám říct.“
   „Prostě to řekněte,“ poradil mu Harry.
   „Víš, Harry, správnej chlap by se měl oženit, mít děti, se svou ženou je vychovat a společně s ní zestárnout. To je věčná životní básnička…, myslel jsem, že takovou budu mít i já,“ pravil potichu.
   „Co se stalo?“ ptal se dál Harry.
   „Asi jsem to zaspal,“ přiznal Lexter. „Měl jsem tvé rodiče tak strašně rád, jako kdyby oni byli moje rodina, a já jsem na sebe sama zapomněl.“
   „To je mi líto,“ řekl po chvilce ticha Harry.
   „Vždycky jsem si přál mít v peněžence fotku své ženy a dětí,“ pousmál se Lexter a koukal do stropu. „Měl bych s sebou ty nejbližší. A pravda je, že tví rodiče mi je nahradili.“
   „To jsem nevěděl,“ řekl zamyšleně Harry.
   „Určitě tě to už opravdu unavuje slyšet, ale já v tobě vidím stále Lily, její zelené oči, jak se na mě vždycky tak kamarádsky smály. A James, dobrej pro každou rošťárnu…, měl jsem je rád.“
   „Ale i můj otec měl své stinné stránky,“ připomněl mu Harry.
   „Každý má, Harry,“ pravil Lexter. „Když umřeli, vystrojili jsme jim báječný pohřeb, i přestože James byl bystrozor. Ale…“
   „Ale co?“ zeptal se Harry, když se Lexter zase odmlčel.
   „Brumbál tehdy udělal něco nadmíru podivného,“ řekl Lexter. „Víš…, mám takový pocit, že sebral Lilyino mrtvé tělo.“
   „Cože?“ vyhrkl Harry překvapeně.
   „Říkal jsem ti, že tomu nebudeš věřit,“ upozornil ho Lexter. „Je to něco, na co jsem přišel na vlastní pěst, proto jsem se snažil zjistit něco blíž, stále jsem uvnitř věřil, že se… alespoň ona se dá zachránit, a já v to věřím…, já jsem to nevzdal, Harry, hledal jsem je až doteď.“
   Harry z něho nespustil oči, Lexter mu mluvil přímo z duše, nemohl uvěřit, že člověk, kterého poznal teprve letos, pro jeho rodiče tolik obětoval.
   „Ovšem když nastala chvíle, kdy měl poprvé někdo opravdu chránit Harryho Pottera, syna Jamese a Lily, přešel bych i sedmero hor a sedmero řek, abych se sem dostal, cítil jsem to jako takové… alespoň částečné dovršení, splnění mé snahy, slibu, který jsem si dal. Proto bych tě nikdy neopustil a budu si nadosmrti nadávat za to, že jsem tě v prosinci zavedl za Aberforthem, když byl tak nebezpečný.“
   „To už nechte plavat,“ řekl Harry nadobro vyléčený ze vzteku na Lextera. „Navíc pochybuju, že je pozdě na to, zařídit si, abyste měl fotku v peněžence,“ uculil se Harry.
   Lexter se na něj taky přátelsky pousmál a zvedl ho nahoru z postele.
   „Mimochodem, o Drápa už se nemusíš bát, má svůj Mečořez.“
   „Opravdu?“ pousmál se Harry. „Co to vlastně je?“
   „No… abych tak řekl, je to očarovaná kůže z Mečoroha, odráží každé kouzlo a ten, kdo ji má na sobě, je nepřemožitelný…, ale teď už máme práci, co říkáš?“ zeptal se Harryho.
   „Pustíme se do toho,“ odpověděl mu na to.

   Po skončení Nitroobrany se Harry soustřeďoval zase na to všechno, co se dozvěděl. Když tak běžel chodbou vydlabanou v zemi k Vrbě mlátičce, uvědomoval si, že Lexter opravdu není zdaleka tak odlišný než on sám. Dělá stejné chyby a stále věří v záchranu někoho, o kom každý tvrdí, že mu není pomoci. Navíc jeho poslední slova, to, že podezřívá Brumbála z toho, že ukradl Lilyino tělo, ho děsivě překvapilo. Copak Brumbál byl schopen něčeho takového, ten, kdo o Harrym říkal taková hezká slova a stále se ho zastával?
   Popravdě to nebyly žádné příjemné myšlenky na dobrou noc a zvláště teď. Venku bylo černo jako v pytli, protože na Bradavicích se povalovala nepropustná tmavá mlha, která Harrymu téměř znemožnila návrat do své ložnice. Když tak usínal na své posteli s nebesy, celý pokoj mu najednou naháněl husí kůži, jako kdyby se ho jeho vnitřní já snažilo nabádat k větší obezřetnosti. Tak veliké, že skoro nemohl zamhouřit oka, a když tak konečně udělal, odbíjely Bradavické věžní hodiny půlnoc.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: