Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-36 | Čteno 3010x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 68.


Kentaurské pasování

Ačkoliv se divili, že je Umbridgeová nedotáhla za pačesy až do hradu, protože se venku nesměli potulovat sami, opravdu si museli své pokoje v nepřehledných oknech hradu najít v stejně tak nepřehledné mlze sami.
   Nakonec ani nikdo nezpozoroval toho rána událost, která se jen kousek odtud udála. Studenti seděli ve Velké síni na snídani znovu značně nevrlí, nejen z té otravné hudby, kterou je občastovávali, ale také kvůli tomu, že Umbridgeová rázně zatrhla veškeré sladkosti, které zumzali studenti po svých rodičích a vymluvila se na to, že by Vy-víte-kdo jídlo mohl otrávit.
   Bohužel, i když se Colin s Harrym na ošetřovně snažili schovat všechny své šrámy, přece jenom se o jejich zranění dozvěděla celá škola a Harry byl už od rána bombardován svými kamarády věčnými otázkami.
   Nechtěl jim nic říkat, ani Hermioně a Ronovi. Moc dobře si pamatoval, jak jim řekl všechno ohledně Černé kroniky a teď už to ví celý svět. Oba dva s Colinem pokračovali ve výmluvě, že se navzájem poprali, i když tomu samozřejmě nikdo nevěřil.
   Avšak přece jenom byl ve škole jeden člověk, který se vše dozvěděl. Ne od Harryho, ale od Colina lehce. Harry ale měl jistotu, že poslední člověk, který by dopustil prozrazení nějaké informace by byl právě Lexter, natož pak, když se jedná o něco zvláště tajného, na čemž záleží životy všech obrů a Drápa samotného.
   Protože byla středa, nevyhnul se Harry ani věčným narážkám Snapea, kterého měli hned na první dvouhodinovku, Percy si Harryho pak vzal na své hodině Přeměňování do kabinetu celou přestávku se tam z něho pokoušel vypáčit nějaké informace, především výhružkami z jeho vysokých styků na Ministerstvu. Harry samozřejmě mlčel jako hrob.
   Alespoň, že profesor Binns na následující dvouhodinovce po obědě po Harrym nechtěl vědět žádné informace, Harry sám o sobě už měl všech těch zlostných, i dobrých pocitů v sobě dost. Navíc ho bolelo celé tělo a madam Pomfreyová mu dala jakýsi divný prášek proti bolesti, který nutí zvedat ruce, takže byl pořád vyvoláván na hodině.
   Když se pak sešel s dalšími Nebelvírskými, zjistil, že Colin na tom nebyl o mnoho lépe. Také kolem něj pobíhala hejna studentů a donekonečna se ho vyptávali, Harry byl až překvapený, že dokázal až do teď mlčet.
   Ovšem největší zpovídání Harry schytával od svých přátel, kterým měl stále nutkání říct pravdu, i když pak, jak si vzpomněl na chudáka Drápa, ho ten pocit hned přešel.
   Nakonec je večer vyhnal do svých společenských místnosti naškrobený Filch, kterému se díky bohu jeho naškrobenost trochu zmírnila, když paní Norrisové začaly znovu dorůstat chlupy.
   Harry byl zase jednou rád, že má ložnici sám pro sebe. Věčné narážky od ostatních ho za den vysílily víc, než by si sám pomyslel. Zalehl do postele a četl si knihu, kterou mu Snape přikázal přečíst kvůli jeho zameškaným hodinám na konci pololetí. Harry věděl, že se s ním nemá cenu hádat a i když kniha byla tak neuvěřitelně nudná, neměl stále chuť zamhouřit oka, možná také i proto, že mu stále ruka s knihou vylétala vlivem léku madam Pomfreyové do vzduchu, až omylem Snapeovi potrhal nejednu stranu.

   Nadešel čtvrtek, den, kdy Harry by nejraději zůstal pořád v posteli, dokud by ho nepřišla probudit samotná usměvavá Umbridgeová.
   Avšak ze spánku se měl brzy probudit, když se celý rozespalý vydal dolů do společenské místnosti. Ještě než tam vstoupil, už ze zdola zaslechl nadávající křik a když se dole objevil, zjistil že veškeré hubování šlo na účet Colina.
   Naštěstí byli ostatní studenti tak zabráni do své konverzace, že si Harryho ani nevšimli a ten stačil Colinovi ukázat, že vychází průlezem ven, ať jde za ním.
   Asi po dvou minutách se konečně obraz odklopil a ven vyšel celý bledý Colin nesoucí si přetrhlou školní brašnu v ruce.
   „Co se proboha stalo?“ zeptal se Harry chlapce s myšími vlasy.
   „Co se stalo?“ vyhrkl Colin popuzeně. „Ty to nevíš?“
   „A co?“
   „Byl zveřejněný součet bodů za včerejšek, to se stalo,“ křikl Colin naštvaně.
   „Těch sto bodů,“ uvědomil si Harry a scházel dolů společně s ním.
   „Nikdy bych nevěřil, že jim to bude tak vadit, stejně jsme na tom s body špatně,“ odvětil naštvaně Colin.
   „Neboj, za chvilku se strhne sprška nadávek i na mě,“ ujistil ho Harry nevraživě.
   Společně vešli do Velké síně, která zase byla celá rozjívená z toho, že Umbridgeová srazila Nebelvíru sto bodů se slovy, že Harry a Colin byli přistiženi bez doprovodu a dovolení venku na pozemcích školy brzy ráno.
   Pokud ovšem Colin zažíval nadávání, tak to se nedalo srovnávat s tím, co nastalo pak.
   Vyrazila jim naproti Ginny a oba dva si odvlekla ještě se Seamusem, Deanem a Sloperem stranou.
   „Řekněte mi…, prosím vás, řekněte mi, proč mi to děláte?“ uklidnila se Ginny po chvilce nadávání.
   „Vždyť je to jenom sto bodů,“ pípl Colin a Ginny se plácla přes čelo.
   „Myslím, že tu jde o něco jiného, Coline,“ upozornil ho Harry.
   „Bravo, skvělý postřeh pane chytrý!“ utrhla se na něj Ginny. „Teď budeme hrát jenom se dvěma střelci, víte jak moc jsme se na ten poslední zápas připravovali?“
   „Až moc dobře,“ podotkl Seamus.
   „A vy… vy to prostě takhle zkazíte,“ řekla znechuceně Ginny. „Něco vám řeknu, většina týmů se v poslední době měnila, ovšem kromě Zmijozelu, proto jsou nejlepší. Už jenom z toho důvodu jsme mohli Mrzimor porazit.“
   „Nevím, čeho se bojíš,“ odvětil Harry a Ginny na něj s neuvěřením pohlédla. „Myslím to vážně,“ pokračoval Harry. „Ta mlha tam venku je tak hustá, že neuvidíte na metr před sebe, můžeš mi, prosím tebe, říct na co ti budou střelci, kteří ani neuvidí nepřátelské obruče?“
   „A co potom chytači?“ uvědomila si Ginny.
   „No jo Harry, jak proboha chceš chytit Zlatonku? Vždyť jí vůbec neuvidíš,“ uvědomil si i Dean.
   „Myslíte, že Mrzimor bude podvádět?“ zeptal se Colin.
   „Hloupost, nemají jak, k míčům se kterými se hraje mají přístup jen profesoři a rozhodčí, nikdo jiný,“ zarazila ho Ginny.
   Nastala chvíle ticha, každý teď přemýšlel, jak to vyřešit, ale nic je nenapadalo.
   „Necháme toho, jasné?“ usoudil Harry. „Na to budeme mít ještě spoustu času.“
   „A nebo se tam nad tím hřištěm budeme vznášet i za sto let,“ řekla načertěně Ginny a odkráčela od nich pryč.
   „To jí to tak popadlo?“ divil se Harry.
   „Jen si to zkus představit,“ řekl Dean. „Poprvé jsi trenér svého mužstva, které zatím prokázalo jenom svojí neschopnost, myslím, že má právo na to se zlobit, že tomu ani tentokrát nebude jinak.“
   Všichni začali zase usedávat ke stolům a ládovat do sebe umolousané snídaně, které se jakoby den ode dne horšily. Harry, který toho snědl asi jako moucha odstrčil talíř a stále očekával příchod svých dvou kamarádů. Na jejich obvyklých místech už byly talíře dávno vymetené, jako kdyby je někdo ve spěchu vypucoval a zmizel, což se Harrymu zdálo nanejvýš podezřelé.
   Nakonec mu někdo poklepal na rameno a v tu chvíli mu nějaká dívka řekla. „Máš jít do knihovny, prý okamžitě.“
   Harry se jí chtěl na něco zeptat, ale ta už byla v zápětí pryč. Vlastně jí tu ani nikdy neviděl, připadala mu jako kdyby jí spatřil poprvé v životě, možná proto byl zprvu tak zaskočený.
   Pak ale přece jenom vstal, protože ho vyčítavé pohledy Ginny přestaly bavit. Po chodbě po něm stále někdo pokukoval jako po špičkovém výstavním zboží, na které je slušnost se podívat, ale není slušnost dát to najevo.
   Cestou narazil na Hagrida a protože se ho chtěl už dlouho na něco zeptat, tak s tím nechtěl otálet.
   „Ahoj hagride…“ pozdravil ho.
   „Oh, to jsi ty,“ lekl se Hagrid, který si ho očividně ani nevšiml. „Ahoj Harry, copa tu děláš?“
   „Chtěl jsem se tě zeptat, je Zlaťák v pořádku?“
   „Zrovna du vod něho, jináč bych sám chodit nemoh, co by mu mělo bejt?“
   „No… prostě jestli je v pořádku?“ trval Harry na své otázce.
   „Zkrátka, byl dost votrávenej, ale snídani si vzal, ale teď už musim jít, jinak se Umbridgeová bude zlobit, zatím ahoj.“
   Když Harry dospěl až do knihovny, nikdo tam už nebyl, protože se všichni už připravovali na hodiny. Zdálo se mu divné v tuhle hodinu chodit právě sem, ale když na konci poslední uličky zahlédl svou známou dvojici, začalo mu svítat.
   Oba dva seděli v křeslech a vedle Hermiony bylo jedno volné, Harry si připadal, když se k nim blížil, jako kdyby šel na popravu, něco mu říkalo, že se to tomu bude i tak trochu podobat.
   Když došel až k nim, oba dva si stoupli a bez jakýchkoliv řeči se na Harryho pustili. A to doslova, začali mu rejdit ve vlasech, na oblečení a na nohou, zkrátka ho šacovali a Harryho lechtali.
   „Tak dost!“ křikl Harry, aby je zarazil.
   „Co to tam je za křik?“ rozlehl se po knihovně přísný hlas madam Pinceové.
   „To nic, už je to v pořádku,“ odpověděla Hermiona a práskla s Harrym do křesla.
   „Co to má jako znamenat? Proč jste mě tak… osahávali?“ zhrozil se Harry.
   „Straší ti snad ve věži?“ zhrozil se Ron. „Prošacovali jsme tě jestli sebou nemáš náhodou nějaké… no, jak se tomu říká… štěnice a nebo třeba tu potvoru Holoubkovou.“
   „A proč proboha?“ zhrozil se Harry.
   „Protože si jinak nedokážeme vysvětlit to, že nám nechceš říct pravdu o tom, co se včera stalo,“ odpověděla Hermiona.
   „Nic se nestalo,“ odvětil hned Harry a opatrně přelétl pohledem po knihovně, jestli je nikdo neodposlouchává.
   „Koukni se,“ začala rázně Hermiona. „v knihovně teď nikdo není, celé ráno jsme přemýšleli kam bychom se mohli ukrýt, tady musí být každý ticho, takže nebude podezřelé, když si budeme šeptat, navíc jsme to tu kontrolovali, nikdo nás nemůže odposlouchávat.“
   „Tak řekneš nám to už konečně?“ zeptal se netrpělivě Ron.
   Harry se naposledy nejistě rozhlédl po místnosti a nakonec se k nim přiblížil, jak nejvíc mohl a stejně tak usilovně ztišil svůj hlas, takže ho oba dva sotva slyšeli.
   „Musíte mi teda slíbit, že se tam se mnou dneska vydáte,“ řekl Harry potichoučku.
   Oba dva v tu chvíli zkřivili obličej do nanejvýš neochotného výrazu a zmateně se na sebe podívali.
   „A…a…a nedopadneme stejně jako ty a Colin včera?“ zeptal se Ron.
   „Nejspíš ne,“ pravil Harry.
   „Nejdřív nám řekni o co se jedná,“ řekla Hermiona.
   „Ne, nejdřív mi vy slibte, že tam se mnou půjdete, jinak se ode mě nedovíte ani krapet.“
   Ron a Hermiona se na sebe stále neochotně dívali a bylo vidět, že souhlasit s něčím z úst Harryho Pottera je nanejvýš neuvážené.
   „Tak dobře,“ řekla Hermiona.
   Oba spočinuli pohledy na zmateném Ronovi, který po chvilce nerozvážného pohazování hlavou nanejvýš neochotně přikývl.
   Harry jim tedy jako myška potichu vyprávěl, co se včerejšího rána událo, oba dva se k němu natahovali, aby slyšeli každé jeho slovo z tak nesmírně poutavého vyprávění. Hermiona byla neskonale ráda, že Mečořez opravdu zabral a Rona snad nejvíc zaleklo, když Harry řekl, že je nachytala Umbridgeová.
   „A kam se jako s tebou máme vydat?“ zeptal se po chvilce ticha Ron.
   „Kentauři začali být nanejvýš přívětiví, i když jim stále ještě moc nevěřím, i tak si myslím, že by jste v pohodě mohli jít se mnou.“
   „A kam?“ naléhala Hermiona.
   „Dneska po soumraku se koná povýšení Firenze, nevím, jak vy, ale já chci u toho být.“
   „Tak dobře, musím vám ale něco říct, něco kvůli čemu jsme hlavně tady v knihovně,“ řekla Hermiona a vytáhla z nejbližší přihrádky jednu zaprášenou knihu tlustou asi jako tři Obludné obludária na sobě.
   „O co se zase jedná?“ zeptal se Harry a Ron při pohledu na knihu si hlasitě povzdechl.
   „Vzpomínáte si ještě na Soubojnický klub?“ zeptala se Hermiona.
   „Ten mi nepřipomínej,“ odfrkl si Ron. „to bylo poprvé, co jsem bojoval proti Harrymu a snad i naposled.“
   „Vzpomínáte si, jak nám připadalo, že Lexter zná Snapea víc, i když nám říkal, že chodili do odlišné koleje, ale do stejné třídy?“ pokračovala dál.
   „Samozřejmě,“ potvrdil Harry.
   „Každá škola si vede rejstřík o svých studentech, rejstřík zůstává, i když dotyčný vyjde školu,“ řekla.
   „A kde ten rejstřík je?“ ptal se Ron.
   „Snažila jsem se ho dlouho najít, vlastně od té doby toho Soubojnického klubu, podle téhle knihy je ve Filchově pracovně,“ řekla Hermiona a rozevřela rozložitou knihu, až tím přimáčkla Ronovo prsty.
   „Ty mě překvapuješ Hermiono,“ uculil se Harry. „Začínáš být…“
   „Ještě jsem neřekla, že se tam vydám,“ přerušila ho uštěpačně Hermiona. „Jen mě napadlo, že by vás to mohlo zajímat.“
   „Zatím jsme zvládli spoustu věcí, Harry,“ řekl Ron opatrně. „ale nezdá se ti, že se nemůžeme roztrhnout?“
   „Proč zase?“ vyštěkl Harry.
   „Tak kam půjdeme, za těmi kentaury, nebo pro ten spis o Lexterovi?“ zeptal se Ron.
   „Tam i tam,“ usoudil Harry a Ron rozhodil neochotně ruce. „Už slyším profesora Snapea. To je zase ten váš Potterovský smysl pro maléry,“ řekl Ron ledovým až přehrávaným hlasem a křenil obličej až se nápadně podobal tomu Snapeovu. „Jste jako váš otec, naparujete se před celou školou…“
   Ron i Hermiona se hlasitě rozesmáli, protože Ron Snapea opravdu skvěle napodoboval.
   „To bylo fakticky skvělé Rone,“ chechtal se Harry.
   „Opravdu skvělé,“ ozvalo se jim za zády. „Vážně jsem se poznal.“
   Všichni se otáčeli jen s největšími obtížemi a ještě s většími hleděli do očí Snapeovi.
   „Já-já-já… já to tak nemyslel…“ koktal Ron.
   „Mohl bych vás o něco poprosit?“ pousmál se ledově Snape.
   Ron se zmateně a vyděšeně podíval po svých kamarádech a aniž by odpověděl, Snape pokračoval.
   „Mohl by jste mi to předvést ještě jednou?“ zeptal se Rona a ledově se mu vpíjel do očí.
   „Ale já…“
   „Udělejte to pro mě,“ pousmál se Snape zase svým ledovým tónem.
   „Ehm… tak… tak dobře,“ hlesl Ron a Harry zase mohl vidět rudou záři jeho uší. „Ehm… no Harry…“ řekl Ron a trochu prohloubil hlas. „Zase… zase… no ehm… zase…“
   „Myslím, že se tolikrát neopakuji, Weasley,“ cekl ledově Snape.
   „Ano, jistě,“ potvrdil Ron. „No… Pottere… zase se… se chováš tak jako tvůj otec…“
   „Ale já jsem tohle nechtěl slyšet, Weasley,“ uculil se ledově Snape. „Mluvte tak, jako kdybych já mluvil na vás za této situace.“
   „Tak… tak… tak dobře,“ koktal Ron. „No… Rone…“
   „Upozorňuji vás, že bych si nikdy nedovolil vás oslovit křestním jménem,“ pravil pomalu Snape.
   „Samozřejmě…“ přitvrdil Ron a znovu si odkašlal. „Weasley, takhle by jste se neměl chovat…“
   „Tohle že bych opravdu řekl?“ zeptal se Snape a naklonil se až k Ronovi jako vzteklý Tyranosaurus.
   „A-a-asi ne,“ zakoktal Ron a kulil na Snapea oči.
   „Tak to zkuste ještě jednou,“ pobídl ho Snape.
   „Weasley… s-s-s-srážím vám pět bodů,“ pravil Ron a Snape pomalu zakroutil hlavou. „Tak… tak deset?“
   Snape se narovnal a pousmál se. „Bravo Weasley, takhle bych se opravdu zachoval,“ řekl a rozhlédl se po knihovně. „Mimochodem, pokud je mi známo, za okamžik začne hodina, proto nevím, co tu ještě pohledáváte… přečetl jste si Pottere tu knihu, kterou jsem vám půjčil?“
   „Ještě ne… ale je velice zajímavá,“ dodal ještě narychlo, když se Snape začal čertit.
   „Možná, že by jste se měl více odvděčovat za snahu profesora Lextera, než aby jste tady vymýšleli své idiotské zvráceniny.“
   „Pokusím se,“ přisvědčil Harry a pomalu odcházel se svými kamarády pryč.
   „Nezapomeňte Pottere…“ zastavil je ještě Snape na odchodu. „Mnozí lidé jsou tu za vás ochotni obětovat mnohé…“ následně kolem něho prošel a do očí mu řekl. „já však ne.“
   „Tak to bylo vopravdu hustý,“ ulevil si Ron, když jim Snape zmizel z dohledu.
   „Měl ale pravdu,“ řekla Hermiona.
   „Ty s ním ještě souhlasíš?“ zděsil se Ron. „Vždyť mě přinutil si sám sobě srazit deset bodů!“
   „Ale to nemyslím, ty hlupáku,“ zpražila ho Hermiona. „Jde mi o Nitroobranu, vždyť tam dneska musíš jít.“
   „Přemluvím Lextera, abychom to dneska posunuli na odpoledne, vy dva si pak vezmete Kulový blesk a zase pod pláštěm vyletíte ven, já zase v těle Pegase…“
   „Proč pořád musím létat s ním?“ zhrozila se Hermiona a ukázala na Rona.
   „Chtěla bys radši s ním?“ zeptal se Ron a ukázal na Harryho.
   „No, to n… no…“ Hermiona přelétala pohledy z chlapce na chlapce, pak sklapla podpatky a odkráčela rychle na hodinu.

   Jak se ukázalo, Nitroobrana až takový problém zase nebyla, profesor Lexter souhlasil s tím, že jí udělají odpoledne a protože se po celé škole stále válela neúprosná a neprostupná mlha, nikdo bělostného Pegase neviděl vklouzávat do Vrby mlátičky, stejně tak jako když při soumraku vylétával z okna ložnice a lehounce dopadl k okraji Zapovězeného lesa.
   Harry už ve svém těle očekával příchod Rona a Hermiony, kteří dostali zase nelehký úkol se vsoukat pod neviditelný plášť na Kulový blesk a dostat se v takovéhle děsné pozici ven.
   Harry už čekal dobrých pět minut, když se z Vrby mlátičky vynořila jakási zahalená postava, která byla v již večerní prořídlé mlze vidět, avšak stále ještě stěží, a zamířila přímo do Hagridova srubu, kterému se už kouřilo z komína.
   Harry měl nutkání osobu zastavit, přece jenom, když je to přítel Hagrida, tak snad by neměl být nebezpečný. Rozhodl se ho prozkoumat z blízka, ale nechtěl zase aby na něj přišel.
   Bohužel jeho snažení překazili dva fleky, které se o kus dál vymajzly na zemi, až to hlasitě zadunělo.
   Následně se začali ozývat naštvané hlasy a záhy se z pod neviditelného pláště ukázali jeho dva přátelé, na první pohled nesmírně naštvaní.
   „Vždyť jsi ho málem srazil,“ zhrozila se Hermiona.
   „Jak jsem měl tušit, že narazíme na nějakou postavu uprostřed louky?“ bránil se Ron.
   „Říkala jsem ti, že bych koště řídila líp.“
   „Ty a líp?“ uchechtl se Ron. „Vždyť ty umíš létat na koštěti asi jako řídit raketokrám, nebo jak to je.“
   „Nechtěj, abych se naštvala…“ varovala ho Hermiona. „víš, jak mi vždycky pak nadáváš, já na koštěti umím létat a příště řídím já.“
   „Tak to skončíme rovnou v pangejtu a nebo navštívíme Vrbu mlátičku,“ řekl sarkasticky Ron.
   „Už jste skončili?“ zarazil je Harry, oba dva nadskočili, zřejmě si ho vůbec nevšimli.
   „Bože…“ oddechla si Hermiona. „Víš, jak jsme se tě lekli?“
   „A jestli budete v tom hádání pokračovat, nebudu sám, kdo se tu objeví,“ upozornil je Harry a pomohl jim na nohy.
   Kulový blesk vzal do ruky Ron, Hermiona zase držela neviditelný plášť a plánek, zatímco Harry se po chvíli přemlouvání znovu proměnil v Pegase a své dva kamarády vzal v temném lese na hřbet.
   Ještě po včerejšku tu na okraji byly vidět polámané větve a zdemolované kmeny stromů. Naštěstí se tu nepovalovaly žádné mrtvoly, čehož se všichni tři nanejvýš báli.
   Kůň klusal pomalu hustým porostem a snažil se co nejvíc umírnit svoji zář, oba jeho pasažéři se obezřetně rozhlíželi po okolí a byli o poznání jistější, když to všechno mohli sledovat přímo ze hřbetu Pegase.
   Po chvíli cesty se už les začal o poznání více ztmavovat a zdivočel, znovu vyrašil ven jeho divoký porost, který však nechával bělostného koně na pokoji. Když už se Pegasovo dvěma pasažérům začaly zavírat oči, tak se v dálce ozvalo zašustění a oba dva byli hned při smyslech.
   „Bože, ať to byla jen veverka,“ hlesl zatajeně Ron.
   „Veverky žijící tady jsou rodu Orniculus, Rone,“ řekla mu Hermiona.
   „No a?“
   „Dorůstají až dvoumetrové délky,“ napověděla mu a Harry ucítil, jak se Ron pevně chytil jeho hřívy.
   V té chvíli Hermioně děsivou rychlostí pročísl vlasy šíp a zabodl se do nejbližšího kmene stromu. V dalším okamžiku jim nad hlavami prosvištěly další šípy a záhy se z hustého porostu lesa na všech stranách začali nořit statní kentauři až po zuby ozbrojení luky, oštěpy, sekyrami a palicemi.
   „Vstoupili jste do našeho území, za to budete potrestáni.“
   „Takhle u vás vítáte hosty?“ pípl potichu Ron.
   „Prosím vás, přišli jsme na pozvání,“ zaúpěla Hermiona, když jí jeden kentaur namířil mezi oči tak, že zašilhala na špíčku připraveného šípu.
   „Na pozvání?“ uchechtl se další kentaur. „Kentauři si nezvou mláďata, obzvláště lidí.“
   „Flevete uf fe mě?“ řekl netrpělivě kůň a všichni kentauři ustrašeně uskočili.
   „Ten Pegas mluví!“ křikl jeden kentaur.
   „To není Pegas,“ řekla Hermiona a oba dva sklouzli Harrymu ze hřbetu.
   Záhy už s velikým zábleskem se kůň proměnil v černovlasého chlapce s jizvou tvaru blesku na čele.
   „Není to Potter?“ zeptal se jeden kentaur.
   „Tohle, že má být Potter?“ zeptal se další pochybovačně.
   Nejbližší kentaur se k Harrymu s napnutým lukem přiblížil a očichal ho jako pes.
   Následně sklopil luk a na jeho obličeji se rozhostil úsměv.
   „Vítej, Harry Pottere!“ pozdravil ho z nenadání kentaur radostně.
   „Děkuji,“ pousmál se s obavami Harry.
   „Proč ta náhlá změna názoru?“ zajímala se Hermiona.
   „Magorian nás vyslal vás najít a doprovodit do vesnice, avšak museli jsme být opatrní, kdekdo by se mohl za vás vydávat,“ řekl kentaur a pokynul jim přes trnitou cestu.
   Všichni tři se do keřů podívali nanejvýš nevrle a Harry se stejným pohledem skončil na kentaurovi.
   „Je mi líto, svést člověka se u nás považuje za sprostotu,“ řekl vážným tónem kentaur.
   Ron a Hermiona samozřejmě skončili s pohledy na Harrym a ten si jen hlasitě povzdechl.
   V další chvíli už klusali krajinou samí koně, zato jeden z nich zářil na celé kolo a osvětloval jim cestu. Ostatní kentauři stále obezřetně mířili kolem sebe a jako kdyby dokázali prohlédnout tmu, která v lese panuje.
   V další chvíli vedoucí kentaur hlasitě zakřičel a vyběhl, jak nejrychleji mohl, kupředu.
   „Ježíš, co se stalo?“ zděsila se Hermiona, když se z dáli ozval skřekot a jekot.
   „To uvidíte,“ uculil se nejbližší kentaur a stále se obezřetně rozhlížel kole sebe.
   Po asi dvou minutách se první kentaur vrátil do čela kolony a trojice s hrůzou sledovala, jak má na svém kopí zapíchlého kance, ze kterého ještě odkapává krev.
   „Doufám, že alespoň už znají oheň,“ hlesl potichu Ron.
   „Proč?“ zeptala se Hermiona.
   „Jestli chtějí toho kance podávat syrového, tak se stanu vegetariánem,“ řekl Ron a snažil se nedívat před sebe.
   „Chudinka malá,“ postěžovala si Hermiona.
   „Dvfte kvapafky.“ řekl Pegas a trochu nadskočil, takže se jeho pasažéři o sebe bouchli hlavami.
   „Jau! To bolelo!“ zaúpěla Hermiona.
   „Vfikej fi.“ uchechtl se Pegas.
   Ron a podíval za sebe na Hermionu, pak jí sjel pohledem dolů a hned se zase začal rychle dívat před sebe.
   „A co tohle jako mělo znamenat, Rone?“ vyštěkla na něj Hermiona.
   „Ale nic,“ odvětil Ron a předstíral, že ho zaujala jedna žíně z Pegasovo hřívy.
   „Prdlajs nic, tys mi koukal do výstřihu,“ zhrozila se Hermiona.
   „Nekoukal,“ odvětil Ron.
   „Koukal,“ trvala na svém Hermiona.
   „Nekoukal,“ odpověděl jí.
   „Koukal.“
   „Nekoukal.“
   „Koukal.“
   „Nekoukal.“
   „Ale koukal!“
   „A já ti říkám, že nekoukal.“
   Ozvala se chvíle ticha po kterou se ozývalo jen úpění Pegase, který zase musel poslouchat ty jejich řeči a šlapání ostatních kentaurů, kteří se, jak vidno, dobře bavili.
   „Koukal,“ ozvalo se zase od Hermiony.
   Ron naštvaně zakřičel a rozhodil ruce. „No fajn! Tak koukal, spokojená?“
   „Ne,“ odvětila Hermiona.
   „A pro tvojí útěchu, měl jsem k tomu důvod.“
   „Můžeš mi prosím tebe říct, jaký můžeš mít důvod koukat mi… na… na… ty víš co.“
   „Přemýšlel jsem.“
   „Tak pán se naučil přemýšlet,“ uchechtla se Hermiona.
   „Nech mě sakra domluvit!“ zarazil jí Ron. „Jen mě tak napadlo, že jsem ještě nikdy neviděl… no…“
   „Co?“
   „Jak to říct… no… kentauřici.“
   Hermiona se neubránila uchechtnutí, stejně jako půl tuctu kentaurů okolo.
   „Lone pfeftan.“ upozornil ho naštvaně Pegas.
   „Ale ne, to je v pořádku,“ řekl jeden kentaur. „Víte, na rozdíl od vás jsme si už zvykli, že každý má své úkoly. Naše ženy jsou ve vesnici, starají se o potomstvo, vaří, uklízí…“
   „Ach bože,“ hlesla Hermiona otráveně.
   „A co je na tom špatného?“ divil se další kentaur.
   „A co vy umouněnci děláte?“ utrhla se na něj Hermiona.
   „Hechmiono.
   „To je v pořádku,“ pravil zase ten první kentaur Pegasovi. „Lovíme, hlídáme území a umíráme za obranu vesnice v boji, stačí vám to, lidská slečno?“
   Hermiona chvíli mlčela a nakonec potichu řekla. „Někdy je uklízení horší než smrt.“
   Kentaur se hlasitě zařehtal a ostatní také. „Máš správné přátele, Harry Pottere.“
   „Vidíš, slyšel jsi to,“ řekl Ron a zatahal Pegase za hřívu.
   V dalším okamžiku Pegas znovu nadskočil a oba dva se zase šťouchli hlavami o sebe.
   Šli ještě tak pět minut, když se před nimi začal ozývat hukot a zvuky. Nakonec se přiblížili k jakési bráně z obrovských kmenů prastarých stromů a když jí prošli, přešli přes jakýsi překrásně zdobený dřevěný můstek s parožím.
   Nakonec se před nimi zcela otevřela celá kentaurská vesnice a celá kolona přicházejících se zastavila.
   Záhy se ale něco v Harryho těle stalo, něco, co ho donutilo se změnit zpátky v chlapce, až jeho dva pasažéři mu nečekaně padli na záda.
   Vesnice byla překrásná, všechno tu bylo z masivních dřevěných kůlů a větví, kentauři, jak vidno, nestavěli z ničeho jiného, avšak o to lépe uměli se dřevem. Vesnice byla udělaná do tvaru obrovské hvězdy, uprostřed byl ohromný kruhový stůl s gigantickým ohništěm uprostřed, a jako paprsky hvězdy od toho stolu se táhly do dálky jednotlivé dřevěné domky v průměru o třetinu větší než lidské. Avšak každý měl velikou zahradu, fontány, dřevěné sochy s kapradím a skalkou s květinami, kolem pobíhala rozličná zvěřina, poletovali zde jakýsi vycvičení stříbrno - modře zářící motýli, nespočet totemů, zbrojnic a výrobních domů, odkud se rozléhal zvuk kentaurů vyrábějících zbraně a nádoby z kovu. Mezi tím vším pobíhali maličcí kentauři, kteří byli svým mladistvým vzhledem neskutečně roztomilí, hráli si se zvláštními zářícími pálkami a lákali k sobě ty překrásně zářící motýly. Celá vesnice jako by v klidu žila svým životem, ovšem ta poslední věc, která donutila Harryho proměnit se zpět teprve přijde.
   Trojice poprvé uviděla ty takzvané ‚kentauřice‘, bohužel Hermiona si hned na první pohled hlasitě a zničeně povzdechla a spočinula s pohledem na jejích svou kamarádech. Chlapci na vesnici hleděli s neuvěřením, všude se procházely, nebo pobíhaly kentauří ženy s nahými těly od pasu vzhůru (od pasu dolů měly koňská těla).
   „Rone,“ pípl Harry hlasem, jako když se někdo nadýchá hélia.
   „Já to vidím Harry,“ pípl i Ron ještě vyšším hlasem.
   „To je ráj,“ zkonstatoval Harry a oběma chlapcům se na obličejích rozhostil úsměv od ucha k uchu.
   „Proč zrovna já?“ hlesla Hermiona ufňukaně. „Tohle nemám přece za potřebí.“
   „Hermiono, nechceš se k nim přidat?“ zeptal se Ron, v zápětí ale schytal facku, až několik kentaurů poplašeně uskočilo.
   „Přátelé!“ oslovil je zvučný hlas a z dáli k nim přibíhal Magorian s jednou obzvláště krásnou kentauřicí. „Vítám vás v naší skromné vesnici.“
   „Skromné?“ divil se Harry. „To povídejte někomu jinému.“
   „Jooo,“ protáhl Ron držíc si tvář.
   Magorian se podivil a jeden z kentaurů, kteří trojici se doprovodili něco Magorianovi našeptal.
   „Aha, už chápu,“ uvědomil si Magorian. „Zřejmě ještě… pár maličkostí nám Firenze neřekl, ale prosím… pojďte dál, zápas za chvíli začne.“
   „Zápas?“ divila se Hermiona.
   „Na to, aby byl Firenze přijat do čela naší bojové družiny, musí prokázat svou odvahu v Trojním kruhu.“
   „V čemže?“ zeptala se znovu.
   „Uvidíte,“ pousmál se Magorian a vedl je dál. Oba chlapci se neustále rozhlíželi kolem sebe, až málem zakopávali. „Avšak musím vás upozornit, že mnozí kentauři vás zde stále rádi nevidí.“
   „Divíme se, že jste nás vůbec pozval,“ oznámila mu Hermiona. „Po tom, co se stalo před rokem.“
   „Byli jsme zaslepení nevědomostí, alespoň u vás,“ řekl Magorian. „A nyní prosím… vzhůru!“
   Všichni začali stoupat na jakousi vyvýšeninu ve vesnici, kam se shromažďovalo již spousta dalších kentaurů.
   „Páni!“ zvolal Ron. „Vidíš jí? Vidíš?“
   „Jo vidím,“ potvrdil Harry a hleděl na obzvláště vybavenou kentauřici.
   „Ta má dud…“
   „Přestaňte!“ okřikla je Hermiona. „Jste nechutní.“
   „Asi jsme jí neměli zvát,“ řekl naštvaně Ron, když mu Hermiona takhle kazila výhled.
   „Hermiono, ale vždyť ti… ti chlapi jsou taky pěkní,“ řekl Harry přemáhavě.
   Hermiona zrudla a skončila s pohledem k zemi.
   „Alespoň zmlkla,“ řekl Ron a záhy schytal šťouchanec do boku.
   „Těch tu je,“ zhodnotil to Harry, když vyšli nahoru.
   „Doprkvančic, ona se na mě podívala, kouká sem!“ křikl Ron a hned se podíval před sebe.
   „Třeba se jí líbíš,“ pousmál se Harry.
   „Není to můj typ,“ pousmál i se Ron.
   „Tak si vyber.“
   „Pane bože,“ zvolala Hermiona a oddělila se od nich.
   Záhy zmizela pryč a klestila si cestu k té kentauřici, která pořád okouzleně hleděla na Rona a on na ní.
   „Ona k ní jde,“ uvědomil si vystrašeně Ron.
   „Tak se začni modlit,“ uculil se Harry.
   Hermiona něco kentaurské ženě našeptala do ucha, ta hned pokývala hlavou a usmívala se na celé kolo. Následně se Hermiona připojila zase k nim.
   „Cos jí řekla?“ ptal se Ron.
   „Ale nic.“
   Vyšli až nahoru a objevila se před nimi obrovská dřevěná klec kruhového tvaru. Všichni kentauři se shromáždili kolem dokola a někteří si připravili luky a šípy, a postavili se vedle klece.
   Nad klecí visela na provazu obrovská lebka nějaké šelmy, nebo draka, na první pohled to nebylo poznat a kentauři vypouštěli do vzduchu jakési jiskry podobné římským světlicím.
   „Ahoj chlapečku,“ ozvalo se jim za zády.
   Oba dva chlapci se vyděšeně podívali za sebe a Ronovi podklesla kolena, když zjistil, že ta kentauřice, na kterou tak pořád civěl, mluví teď k němu.
   „A-a-a-a-ahoj,“ zakoktal Ron nevědíc kam spočinout s pohledem a kentauří žena se k němu ještě více přitiskla.
   „Mé jméno je Pichlavá Fíria,“ řekla mu do očí. „Já ti neublížím.“
   „Já… já se taky nebojím,“ odvětil hned statečně Ron a když se k němu přitiskla docela, tak jeho statečnost byla ztracená stejně jako minulý rok.
   „Pojď se mnou,“ řekla mu a chňapla ho za ruku.
   „Harry?“ pípl Ron, ale to už zmizel v zadu v davu.
   „Bože, cos to provedla, Hermiono?“ zděsil se Harry a měl sto chutí se vydat za Ronem na pomoc.
   „Můžu ti taky jednu obstarat, jestli chceš?“ řekla mu rázně a Harry hned sklapnul. „Četla jsem o tom, měla znamení o tom, že byla nezadaná.“
   „Hermiono…“ Harry přemýšlel, co jí řekne, když tam tak stáli. „Musím ti říct, že tě mám rád, ale… ale někdy… někdy jsi fakt strašná a jde z tebe hrůza.“
   Hermiona Harrymu pohlédla do očí a s úsměvem odvětila. „Díky.“
   Harry si povzdychl, ale to už se po celé krajině rozlehl další zvučný hlas jiného kentaura obcházejícího dřevěnou klec z masivního dřeva.
   Bohužel jeho jazyku se nedalo rozumět, takže si dvojice mohla jen domýšlet co asi tak říká.
   „Teď se bude konat první kolo,“ řekl jim hlas za zády, oba se ohlédli a spatřili za sebou stát Magoriana (za Harrym stála Magorionova žena a když se podíval nad sebe, naskytl se mu velice zvláštní pohled). „Firenze musí prokázat svou sílu.“
   V tom se hlas uvádějícího kentaura ještě více rozezněl a záhy se v dálce na okraji kopce ukázala hlava Firenzeho a následně už kráčel do dřevěné klece s kopím, lukem a šípem, dřevěným štítem a jakýmsi brněním z tvrdé kůže.
   „Tři přírodní suroviny, kámen, dřevo a hlína,“ řekl zase Magorian a další kentauři přivalili přesně to, co před chvilkou řekl.
   Obrovský balvan kamene, který postavili do jednoho kouta klece, na druhou stranu postavili stejně tak veliký a masivní suk dřeva a do třetice na další stranu postavili velikou hliněnou nádobu.
   Následně všichni, kromě Firenzeho, vyšli z klece a uvádějící kentaur zvolal na všechny asi další tři nesrozumitelná kentauří slova.
   „Vzplanutím Aglerónovo hlavy Trojní kruh začne,“ řekl jim za zády Magorian.
   Uvaděč mávl vedle sebe, kde stál Bane, který v zápětí namířil hořící šíp do vzduchu na visící lebku ohromného zvířete.
   Vystřelil a lebka s ohromným bafnutím vzplanula, přičemž všichni kentauři začali hlasitě dupat a bouchat nástroji o zem, až se celá otřásala, každý teď hleděl na Firenze uprostřed klece.
   Firenze odložil luk s šípem a kopím, sundal ze sebe tu prapodivnou vestu a v zápětí přešel k nádobě z hlíny. Hned na to si začal mnout zápěstí, bicepsy a tricepsy, protahoval si ruce až dozadu za tělo, ač se to přihlížející dvojici zdálo nemožné.
   Hermiona zírala na Firenzovo svaly jako omámená, tentokrát Harry zase kroutil hlavou.
   To už ale Firenze s hlasitým zakřičením popadl obrovskou nádobu vysokou nejméně metr a půl. V další chvíli jí začal zvedat do vzduchu a zatínal přitom zuby. Jeho svaly v tu chvíli byly naběhlé a celé jeho tělo napnuté. Firenze rval ze všech sil až nakonec nadzvedl nádobu nad svá prsa a konečně i nad hlavu, v zápětí s ní hodil, až se rozbila o zem a všichni kentauři začali ještě více dupat a nadšeně řehtat, Harry si domyslel, že zřejmě neznali tleskání, takže tenhle pro ně zvláštní zvyk prováděla jen Hermiona, která na Firenze radostně volala.
   Kentauři na první pohled byli rádi, že se dvojice neopakuje v jejich zvycích, to už však Firenze přesel k velkému kmeni stromu také dlouhému nejméně metr a půl.
   Znovu začal procvičovat své svaly a cvičit s rukama, až konečně zase zarval za kmen.
   Nejdřív se ani nepohnul, ale v další chvíli se už začal zvedat velice pomalu ze země. Hermiona přímo valila oči na jeho naběhlé svaly, které teď přímo pulsovaly silou, kterou kentaur vynakládal na vyzvednutí kmenu. V zápětí se kentaur celou námahou rozkřičel, čímž si o poznání pomohl a dal tím do svého snažení absolutně vše.
   Kládu nadzvedl nad ramena a zhluboka se nadechl, až se zdálo, že vysál všechen vzduch z okolí. V zápětí zarval jako býk a v zápětí za ohromného řevu spočinula kláda nad jeho hlavou.
   Firenze jí upustil a kentauři začali o poznání více dupat a oceňovat jeho výkon. Hermiona začala pískat a nadšeně poskakovat, Firenze nejdřív překvapil pískot, ale pak, když zjistil od koho vychází, tak dvojici s úsměvem zamával.
   To už ale stále před obrovským kamenem.
   „A teď to přijde,“ řekl Magorian a nespustil z Firenze oči.
   Firenze se tentokrát vůbec neprocvičoval, hned zabral za kámen, který se však ani nepohnul.
   „Au!“ sykl Harry, protože mu Hermiona svírala ruku čím víc se Firenze snažil zvednout kámen.
   Kentaur se rozeřval na celé kolo, jeho svaly se napnuly zatím nejvíc a Firenze zvrátil hlavu vzhůru. Rozkřičel se ještě víc a v tu chvíli všechny jeho čtyři nohy ztěžkly pod tíhou balvanu, který se pomalu, ale jistě zvedal nad kentaurovo ramena, jenže dál už to nešlo, jeho zvedání se zaseklo. Firenze se snažil ze všech sil, ale čím déle se snažil, tím více slábnul. Nakonec jeho pohled skončil na Harryho klidných očích, které se mu vpíjely jako telepatické přímo do očí.
   V té chvíli s hlasitým řevem se balvan ocitl nad Firenzovo hlavou.
   Firenze ho však neupustil, pomalu našlapoval a obcházel klec, všichni kentauři se mohli umlátit nadšením, jak je Firenze burcoval, až konečně ohromný balvan upustil a Harry si mohl mnout uvolněnou rudou ruku, kterou mu Hermiona svírala jako klíště.
   V tom se celá kruhová plošina v kleci zvedla o stupínek výše a uprostřed se objevil poklop.
   „Teď přijde zápas,“ prozradil jim Magorian.
   „A s kým?“ zeptala se s obavami Hermiona.
   „Vy se o něj bojíte?“ divil se Magorian.
   „Samozřejmě,“ potvrdili oba dva najednou.
   Magorian se pousmál a odvětil. „Nemáte čeho, pokud je Firenze tak dobrý, jak jste mi tvrdili, hravě to zvládne.“
   Firenze si na sebe vzal brnění, zvedl kopí a luk si přehodil i s toulcem přes rameno. Postavil se k okraji klece a hleděl na poklop uprostřed.
   V další chvíli z něj vyletěl rozzuřený vlkodlak a chňapl po Firenzovo rameni, ten však uhnul a praštil ho do hlavy kopím, až vlkodlak narazil do dřevené klece a mříže zapraskaly.
   Harry ke svému nespokojení zjistil, že jeho ruka se zase mačkána.
   „Pozor!“ křikl Harry, avšak to už vlkodlak vězel na Firenzovo zádech a povalil ho na zem.
   Firenze se s ním začal rvát a ze všeho nejvíc se snažil odvrátit od jeho slin a zubů. Dával mu pěstí hlava nehlava, stejně jako ho kopal svým koňským tělem do slabin. Nakonec vzal jeden šíp z toulce a zapíchl ho vlkodlakovi přímo do oka.
   Ten rozzuřeně zařval a v bolestných křečích se odtáhl, až znovu narazil na klec, která zase, i když byla z mohutných dřevěných trámů, zapraskala.
   „Do toho!“ křičela Hermiona na celé kolo a poskakovala jako hopík.
   Firenze se zvedl, rozpřáhl se s lukem a záhy vězel ve vlkodlakově zádech další šíp. Nakonec Firenze vzal své kopí, namířil jím na vlkodlaka a rozběhl se na něj.
   Vlkodlak ho však smetl svým ohromným pařátem, až se Firenze svalil o kus dál na zem. Záhy se ozval další ohromný křik, když si vlkodlak začal svými neohrabanými pařáty vyndávat šíp z oka. V zápětí se zvedl a mohutně a rozzuřeně našlapoval k ležícímu Firenzovi, došel až k němu, rozpřáhl se se šípem, který měl před chvilkou v oku a zamířil na Firenzovo srdce. Rozpřáhl se ještě více, až nahoru a zařval na celé kolo, strážní kolem natáhli své luky do pohotovosti a vlkodlak se se strašlivým mačkáním Harryho ruky konečně uchýlil k ráně.
   V té chvíli se mu něco zabodlo do těla, Firenze stejně jako vlkodlak před tím, ho nachytal a ve chvíli, co byl rozpřáhnutý, popadl své kopí a vrazil ho vlkodlakovi do trupu.
   Strhl se další ohromný řev a skřek, vlkodlak se rozeřval na celé kolo, rozběhl se v příšerných křečích ke kleci, jejíž kůly praskly a on vyběhl z klece ven, jenže těsně, než doběhl k místu, kde stáli Harry a Hermiona, se v řevu sklátil k zemi.
   Firenze ho porazil a všichni kentauři řičeli nadšením, do vlkodlaka se v tu chvíli začaly zabodávat další šípy vystřelené od nadšeného davu, který povykoval jak jen mohl, až se celá zem otřásala.
   Harry přešel na druhou stranu Hermiony, aby, když jí zase napadne mu mačkat ruku, to schytala ta druhá.
   „Pašák!“ křičel Magorian nadšeně a dupal, až dvojice nadskakovala.
   V tu chvíli se klec odklidila pryč a plošina se zvýšila a poslední třetí stupínek.
   „A co přijde teď?“ zeptal se Harry.
   „Firenze má buď to nejlehčí za sebou, nebo to nejtěžší před sebou,“ pousmál se Magorian, když uvaděč začal znovu hlásat. „Přichází poslední zkouška.“
   K Firenzovi přešlo několik dětí a podaly mu jiskřící luk a jeden šíp. Firenze se zase celý ozbrojil jak jen mohl, avšak vzal si jiné kopí a teď koukal na všechny z výšky tří na sebe poskládaných plošin, v zápětí natáhl jiskřící luk a zamířil přímo nad sebe do vzduchu.
   „A teď se rozhodne,“ pravil potichu Magorian.
   V tu chvíli Firenze vystřelil a šíp zmizel v nedohledné výšce.
   „Co se bude dít?“ zeptala se už značně nedočkavě Hermiona.
   „Mám vám to opravdu říct?“ pousmál se škrobeně Magorian.
   Dvojice se dychtivě podívala po sobě, už uplynulo příliš dlouho, šíp by se měl vrátit, avšak to už oba dva Magorianovi přikývli.
   „Někdo z publika bude z Firezem zápasit,“ řekl Magorian.
   Hermiona vykulila oči na Harryho, který jevil stejné překvapení jako ona.
   V tu chvíli se ozvalo svištění vzduchem, šíp se už vracel.
   Harry zavřel oči a začal se modlit. ‚Ať to nejsem já, ať to nejsem já, prosím, ať to nejsem já.‘
   Záhy se mu na hlavě rozprskla záře, kterou uviděl když otevřel oči. Harry zkřivil nešťastně obličej, moc dobře věděl, kdo je vybrán. Všichni kentauři na něj udiveně, zmateně a s obavami hleděli, ovšem největší obličej plný obav měla Hermiona.
   „To přece nemůžeš,“ řekla mu.
   Uvaděč něco zahlaholil všem a pak se obrátil na Harryho. „Je čas, jděte Pottere.“
   „Jen jdi,“ povzbudil ho Magorian.
   „Cože?“ divil se Harry vyděšeně a srdce mu hned stouplo o stupínek výš. „Vždyť mě rozseká na cucky.“
   „Můžeš si vybrat jakou zbraň chceš,“ pousmál se Magorian a mrkl mu na kapsu, kde se skrývala Harryho hůlka.
   „Jste příliš rychlí,“ protestoval Harry. „vystřelíte šíp dřív, než stačím mrknout.“
   Záhy se ozval dopadající zvuk, Harry se otočil a uviděl, jak Firenze právě odhodil do dálky svůj luk a toulec se šípy.
   „Tak po mě hodí kopí,“ řekl rezignovaně Harry.
   „Zemřít může pouze ten, který se snaží splnit Trojní kruh, ty ne, Harry Pottere,“ řekl Magorian a v tu chvíli všichni kentauři začali hlasitě dupat kopyty do země.
   Začali ho pobízet, aby šel na trojitou plošinu, Harry se však stále neměl k odchodu, obzvláště teď když viděl čeho je Firenze schopný.
   „Harry, nechoď tam,“ žádala ho Hermiona.
   „Je to jen na tobě, Pottere,“ řekl vážně Magorian. „chtěl jsi nám přece dokázat dobrou vůli lidí.“
   Harry chvíli uvažoval, přece jenom pokud nemůže zemřít, a jako že to Firenze jako jeho kamarád určitě dodrží, tak by to neměl být problém. Na druhou stranu se nikde nepíše, že by ho nemohl zmrzačit, že?
   Harry ani nevěděl, co to mělo znamenat, skoro spíš jako kdyby měl na nohou zase ty dvě užvaněné boty, které ho sami popohnaly, ale v zápětí se vydal doprostřed kruhu.
   „Tak se mi líbíš,“ pousmál se Magorian.
   Harry vyndal z kapsy svou hůlku a všichni kentauři o poznání více začali dupat.
   „Bojuj chrabře, Harry Pottere,“ řekl Firenze rozvážně a uklonil se mu.
   „Vy taky,“ odvětil opatrně Harry a poklonil hlavou.
   ‚No, je to jako soubojnický klub, ne?‘ řekl si Harry sám sobě, čím si trochu dodal odvahy, kterou ale v zápětí ztratil, když se podíval po všech těch kentaurech a zvláště pak po vyděšené Hermioně.
   „Gyry Mahre! Do boje!“ křikl uvaděč oběma jazyky a vzdálil se od kruhu.
   Harry ani nečekal tak rychlý začátek a proto se ani nedivil, když se jeho tělo začalo chovat, jako kdyby mu šlo o život. Nejvíce ho hypnotizovala špička Firenzova kopí, kterou už viděl ve svém boku.
   ‚Ne, takhle nesmíš myslet‘.‘ opravil se sám a začal kolem Firenze kroužit.
   Firenze se v tu chvíli rozpřáhl a udělal ve dvou vteřinách asi deset otoček s kopím na všechny strany, až Harry stačil jen stěží uskočit.
   Firenze se znovu uklidnil a vyčkával k dalšímu výpadu.
   „Relashio!“ křikl Harry a aniž by to čekal, Firenze se hbitě jeho kouzlu vyhnul, přeskočil jeho samotného a druhou tupou stranou kopí Harryho povalil na zem.
   Harry si hlasitě odkašlal a otočil se na zaprášené zemi.
   „Dobrý útok, Harry Pottere,“ řekl Firenze a svou silnou rukou Harryho vyšvihl na nohy, v zápětí se od něj vzdálil a znovu se postavil do bojové pozice.
   V další chvíli Firenze roztočil kopí jak nejvíc mohl, až se jeho rysy začaly mlžit a vyhodil jej do vzduchu.
   Harry byl tím zmatený, avšak i dál nespouštěl oči z Firenze protože očekával, že ho chce odlákat a skočit na něj, když se bude dívat jinam.
   „Harry pozor!“ ozval se Hermionin křik.
   Harry se podíval nahoru a na poslední chvíli uhnul kopí, které se s hlasitým drčením zabodlo do země.
   „Recurrfens!“ křikl Harry s pohotově namířenou hůlkou.
   Firenze znejistěl a pohlédl na Harryho, ale v tu chvíli se kopí o kus dál s hlasitým drčením odrazilo od země a stejnou tupou stranou Firenze praštilo do hrudě.
   „Caput Recurrentis!“ křikl Harry už ve stoje a v tu chvíli se hlava Firenze otočila dozadu.
   Harry využil chvíle nevědomosti a rozběhl se pro jeho kopí, jenže Firenze o něm po sluchu moc dobře věděl a když už se málem shýbal pro kopí, tak ho kopl svým kopytem, až mu vyrazil dech.
   Harry přidušeně dopadl na zem o kus dál a slyšel, že Hermiona se strachem vyjekla a už se k nim chtěla hnát. Jenže kouzlo na obrácení hlavy na Firenze přestalo účinkovat když Harry upustil hůlku. Firenze sebral své kopí a Harry ležel bezbranný na zemi neschopný ničeho.
   „Přestaňte!“ ozývalo se od Hermiony.
   Firenze přistoupil až k Harrymu a v ruce třímal své kopí. Harry ležel bezbranně na zemi a jediné, co mohl dělat, je se koukat, jak ho teď zabodne. Firenze se rozpřáhl jako před tím vlkodlak a namířil kopím na Harryho, pro kterého nebylo útěchou ani to, že to bylo tupím koncem kopí.
   V duchu už slyšel ten svištivý zvuk a představoval si, jak to bude ohromně bolet, chtěl se ze všech sil bránit, ale neměl čím ani přes Hermionin křik.
   Firenze se v tu chvíli odhodlal k útoku a švihl kopím jako bič, Harry na poslední chvíli instinktivně nahmatal kus polena z rozbité klece a obě dvě dřevěné zbraně se ve vzduchu hlasitě střetly.
   Harry využil chvíle Firenzova překvapení na to, aby se zvedl ze země, Firenze bohužel nebyl natolik překvapený, aby neuštědřil Harrymu další bolestivou ránu do boku, až málem Harry zase spadnul na zem.
   Posléze už ve stoje si mnul bolestivou hruď a s kusem polena v ruce mířil na Firenze ozbrojeného kopím a neskutečně hbitého.
   Ten ho začal hbitě obíhat, až se Harrymu začala točit hlava a pokaždé na něj kentaur hbitě zaútočil kopím, až ho několikrát škrábnul po těle.
   Harry se snažil co nejvíc uhýbat a konečně se mu poprvé podařilo Firenzovi vběhnout do cesty a praštit ho stejně tak bolestivě přes koňské nohy, jež bolest nesly obtížněji než lidské.
   Firenze se chvíli vzpamatovával, Harry přiběhl až k němu a začal s ním bojovat z blízka. Mlátil po něm polenem hlava nehlava, avšak Firenze jej vždy stačil odklonit. Třískali se takhle asi už minutu, když se Firenze naštval a znovu praštil Harryho bolestivě kopím, až mu ošklivě rozřízl ruku až na kost. Harry se rozeřval bolestí, v té chvíli ho Firenze mohutně kopl kopytem, až mu zase vyrazil dech, kterého už udýchaný neměl nazbyt a Harry znovu celou svou váhou vyčerpaně dopadl na zem za úporného křiku Hermiony.
   Firenze přiběhl až k němu, rozpřáhl se s kopím, tentokrát ostrou hranou a Harrymu znovu zmizel dech z hrdla, jak se mu děsivě zvedl žaludek. Podíval se před sebe… konečně, uviděl hůlku.
   Popadl jí a rozkřičel se: „Symphusio!
   Firenzovi čtyři nohy se přilepily k zemi a těsně před dopadem kopí do Harryho ramene se zastavilo, protože se přilepilo k Firenzovo ruce. Firenze druhou rukou popadl kopí a znovu se rozmáchl, tentokrát Harrymu přímo do očí.
   „DOST!“ rozeřvala se Hermiona a zastoupila mu cestu. „CO SI TO KRUCINÁL DOVOLUJETE, VŽDYŤ JE TO VÁŠ KAMARÁD, NEMŮŽETE HO ZABÍT! MYSLELA JSEM, ŽE JSTE JINÝ FIRENZI, ALE VE SKUTEČNOSTI JSTE STEJNÝ ŤULPAS JAKO VŠICHNI OSTATNÍ KENTAUŘI A TO NEMLUVÍM O TĚCH VAŠICH SLEČENÝCH SLEČINKÁCH CO SE TADY PROMENÁDUJOU JAKO V ŇÁKYM NUDA KLUBU! VELICE… VELICE… VELICE…“ (s každým velice se na Firenze naklonila, ten však vlivem kouzla byl přilepený, takže mohl jen podklesávat v kolenou.) „VELICE JSTE MĚ ZKLAMAL, ROZUMÍTE!“
   Křik utichl, všichni kentauři omámeně na Hermionu koukali, jako kdyby právě viděli bohyni. Stejně tak vykuleně i Firenze a Harry, ale to už k nim přispěchal Magorian.
   „Nejraději bych tě vyhlásil jako vítěze,“ usmál se na celé kolo na Hermionu. „máš v sobě kentaurské srdce, to se musí nechat, myslím, že všichni uznáte, že tady Firenze prošel!“
   Uvaděč vše tlumočil těm kentaurům, kteří neumí anglicky a všichni s velikými úsměvy svorně přikyvovali a potěšeně dupali nohama, tedy kopyty.
   „Harry,“ křikla Hermiona a přihnala se k ležícímu chlapci. „Jseš v pořádku?“
   „Já nevím, mám… mám roztržené rameno,“ řekl a díval se se znechucením na díru v paži za kterou byla vidět kost.
   „Bože, to je strašné,“ hlesla hystericky Hermiona a začala kvapně vytahovat hůlku.
   „Copak chcete dělat, mladá slečno?“ zeptal se jí Firenze.
   „Málem jste ho zabil, chci mu pomoci než vykrvácí, nebo…“
   „A to vás nikdy nenapadlo slečno Grangerová, že nemůže vykrvácet, když mu z rány neteče krev?“ zeptal se Firenze poklidně.
   Hermiona se zarazila a podívala se na ránu. Opravdu tam nebyly známky krve.
   „Vyměnil jsem si na třetí boj kopí, není určené na ublížení, avšak to tvé poleno velice bolelo,“ podotkl Firenze a pomohl Harrymu na nohy, ten v zápětí udiveně zjistil, že ho rameno vůbec nebolí. „Proto vyzyvatel může zemřít a vyzvaný ne, vyzvaný se může vzít jakékoliv zbraně.“
   „Taková pitomost!“ křikla Hermiona načertěně a pustila Harrymu rameno ještě načertěněji.
   „A nyní Firenzi, jako tvá odměna…“ řekl Magorian a pokynul směrem k nejbližší bráně. „Tvá oddaná družka.“
   Firenze se pousmál a nadějně se podíval k bráně, která se sama otevřela a všichni v zápětí očekávali něčí příchod.
   Místo toho se však z brány vyklimbal Ron, čímž se všichni kentauři dali do záchvatného smíchu, Ron měl jakousi divnou chůzi, motal se jak nejvíc mohl a kolébal ze strany na stranu, obličejem vypadal, jako kdyby se vyválel ve všech možných druzích sena na světě.
   „Rone, co se ti stalo?“ zeptal se ho s obavami Harry.
   „Tomu nebudeš věřit,“ uchechtl se přiožrale Ron a protáčel očima jako panenka. „To byl do-slov-nej ďábel!“ odhláskoval mu a přidržel se ho, aby nespadl.
   „Tohle asi bude kentaurská rtěnka,“ pochopila Hermiona a setřela Ronovi z tváře kousek jakési masti, až nápadného obrysu rtu.
   „Kdyby jen to!“ křikl Ron. „Kdyby… kdyby jen to,“ řekl zasněně a rozhodil ruce, jako kdyby všechny kentauřice v okolí chtěl obejmout. „Já vás zbožňuju!“ křikl a pak se otočil na Harryho. „I tebe ty rozcuchaná nádhero… a co je tohle?“ zeptal se Ron a ukázal na Harryho ránu a vyčuhující kost. „To je kost ne? Bože…“ s těmito slovy sebou prásknul na zem.
   „Není mu něco?“ zeptal se Magorian.
   „Myslím, že omdlel,“ zkonstatoval Harry a v tu chvíli se mu jeden z motýlů prohnal nad ramenem, které se se zvláštním zazářením samo zahojilo bez jakékoliv jizvy. „Myslím, že kentaurské omamné látky na toho chudáka byly moc,“ dodal ještě Harry a mrknul na uculující se Hermionu.
   „Nevydržel ani pět kol!“ křikla nějaká kentauří žena, byla to ta, která si Rona odvedla.
   „Pět kol?“ uchechtla se Hermiona a přikryla si záchvatně obličej.
   „Pětkrát jsme si dali rundu, a on se mi sesypal,“ zkonstatovala kentauřice.
   „A rundu…“ začal Harry opatrně. „rundu čeho?“
   „No přece Grinácky, našeho piva!“ prohodila kentauřice a začala odcházet. „Ten malej chuděrka se tak styděl…“
   „Nebojte, za chvilku bude zase na nohou,“ ujistil je Magorian a pomohl ostatním Rona odnést.
   V té chvíli se u Firenzeho objevila další kentauří žena, která k němu měla očividně blízko, podle toho, jak se pozdravili.
   „Harry Pottere, tohle je má družka Ryvílie,“ řekl Firenze.
   „Velice mě těší,“ pousmál se Harry a potřásl si s ní rukou, veškerá tíha, která doléhala na jeho psychiku v uplynulých minutách byla ta tam. Alespoň při pohledu na Firenzovo družku mu to tak připadalo.
   „A tady je družka Harryho Pottera, Ryvílie,“ řekl Firenze a Hermiona se celá začervenala.

Kentauři
_text

    „Já nejsem jeho družka,“ dodala když si s ní podala ruku. „tak praštěná zase nejsem.“
   Harry se usmíval, pak mu ale v hlavě došlo, co Hermiona právě řekla, ale ta už byla dávno s Firenzem a ostatními v dálce.

   Když se na vesnici snesla noční tma, kterou v těchto dnech stále dál a neúprosně zahlcoval ještě dým vycházející ze Zmijozelova spolku, sešla se velká spousta kentaurů u stolu vprostřed vesnice, uprostřed něhož hořel obrovský oheň sice strašlivě široký, ale překvapivě nízký a po jehož obvodu se pekli kanci a další zvěřina.
   Trojice si sedla ke stolu, teď již včetně Rona, který hned obživnul, jakmile zjistil, že se ho kentauří ženy snaží probudit tím, že ho vykoupaly, samozřejmě bez oblečení. U stolu seděli jen oni, všichni kentauři stáli a trojici zde přikutáleli nějaké vysoké pařezy (Alespoň Ronovi se zdály vysoké). Ač si to nechtěli připustit, kentauři byli vysoce povedení gurmáni a o takových jídlech, které připravovali, si mohli nechat v Bradavicích v této době jen zdát. Kentauři po chvilce začali zpívat a ač to trojici připadalo divné, tak i tancovat. Rona bohužel vytáhla k tanci znovu Pichlavá Fíria, která ho protáčela jako vývrtku.
   „Už nemůžu,“ sípl Ron, když konečně se odpoutal od své tanečnice a s úlevou si sedl na pařez ke stolu.
   „To se ti nedivím,“ souhlasil Harry. „Ale já tady mám docela dobrý výhled.“
   Ron se také rozhlédl a uculil se. „To chápu, ten stůl není tak vysoký, aby ti bránil ve výhledu.“
   Harry se také pousmál a v zápětí dostal čenichovku od Hermiony okouzlené kentaurskými tanci.
   „Kde vlastně je Dráp?“ zeptal se Harry Magoriana dupajícího do rytmu tance a hudby, kterou vyluzovala prapodivná kapela na ještě prapodivnější nástroje. „Nestalo se mu něco?“
   „Dráp se má… myslím si, že dobře, nemůžu to přesně vědět, protože se s ním nevídám,“ řekl Magorian.
   „Vždyť jste řekl, že se o něj postaráte,“ pravil Harry.
   „Řekli jsme, že se Dráp o sebe umí postarat sám,“ poopravil ho Firenze. „Zatím mu nic není, Harry Pottere, věř mi.“
   „To doufám, moc by to mého přítele ranilo,“ řekl Harry.
   „Myslíš Hagrida,“ usoudil Magorian.
   „Nechtěl jsem ho jmenovat, vím, že si s ním moc dobře nerozumíte,“ zamluvil to Harry.
   „Popravdě jsem toho tuláka už dlouho neviděl, neslyšeli jste o něm něco?“ zeptal se Magorian ostatních bavících se mezi sebou, kteří jen letmo nesouhlasně zavrtěli hlavou.
   „A jak to, že ten vlkodlak byl vlkodlak?“ zeptal se Harry. „Chci říct, není úplněk, ani ještě pořádná noc, jak to, že…“
   „Myslím, že to je práce našeho Druida,“ řekl Firenze. „Vyrábí lektvary… tajné lektvary,“(dodal když Hermiona zpozorněla.) „ proto mohl být vlkodlakem, když není ještě úplněk.“
   „Proč tady sedíte v tom kruhu?“ zeptal se Ron.
   „Nikdy jsi neslyšel o tom, v čem je kulatý stůl tak důmyslný?“ zeptal se Firenze.
   „No…“ přemýšlel Ron. „Aby jste mohli uprostřed péct kance?“
   Několik kentaurů se rozesmálo a Firenze pobaveně řekl. „Pokus na to přijít, Rone.“
   Ron zvrátil tvář k nebi a usilovně přemýšlel o tom primitivním tvaru, v čem může být dobrý?
   „Bože Rone, to jsi takový hlupák?“ zeptala se ho Hermiona.
   „Nech mě přemýšlet,“ okřikl jí Ron. „Už vím, aby každý viděl na každého, že mám pravdu.“
   Firenze se znovu pousmál a pokýval hlavou. „Ano, dá se říct, že to je jeden ze dvou hlavních důvodů, my však jsme jej udělali z toho druhého…“
   „Každý si je rovný?“ zeptal se Harry.
   „Přesně tak,“ potvrdil Firenze a Hermiona spokojeně Harryho poplácala po zádech, na načertěného Rona jen vyplázla jazyk. „My nemáme žádného velitele a nikdy jsme žádného, kromě válečných střetů, nepotřebovali. Vždy jsme zvážili názor každého, ať už je jakýkoliv.“
   „Proč jste se smířili s takovýmto životem?“ zeptala se Hermiona Firenzovo družky.
   „Jakým?“ podivila se.
   „To rozdělené práce, muži a ženy?“ divila se Hermiona.
   „Všem to tak vyhovuje, navíc to není až zase tak dané,“ řekl jí na to. „Pamatuji si na Síriu, byla to výjimečná bojovnice…“
   „Nebo vychovatele Gorka, ten to s dětma uměl,“ přisvědčil Magorian.
   „U nás si každý vybere cestu, jaká se mu zlíbí, je pravda, že si jí musí vybojovat, ale nic není nemožné,“ řekl Firenze.
   „Navíc, já nechci být bojovnice,“ řekla Ryvílie Hermioně. „My ženy jsme na to příliš inteligentní.“
   „Moc se nenaparuj Rývo, pamatuju si, jak jsi minulý týden strefila Banea do zadku, když tě Firenze učil střílet z luku,“ řekl Magorian a Firenze se zasmál.
   „V našem světě máme zkrátka větší volnost, ovšem ta se ve vašem světě ztrácí, proto se s vámi nechceme zespolečenšťovávat,“ řekla Ryvílie. „U vás tří jsme sami poznali, že takové společenské nebezpečí nám nehrozí, možná to ani nevíte, ale velice se podobáte kentaurům.“
   „Harry určitě,“ podotkl Ron. „Čtyři kopyta, jeden ohon…“
   „Přestaň,“ řekl Harry a vrazil mu do pusy cibuli.
   „Pravda je, že se od vás nenakazíme vašimi zvyky,“ řekl Magorian. „proto jsme vás sem pozvali a proto se k vám tak dobře všichni chovali.“
   „A my za to děkujeme,“ řekla Hermiona.
   „Bylo nám potěšením,“ podotkl Magorian.
   „A co ta naše tajná mise?“ zeptal se Ron.
   Harry a Hermiona se na sebe vyděšeně podívali, úplně na to zapomněli.
   „Už je nejvyšší čas,“ řekl Harry.
   „Domů jistě trefíte, z brány je to přímo za nosem,“ prozradil jim Firenze.
   „Mockrát děkujeme,“ poděkovala ještě Hermiona následována chlapci.
   „Nechť se vám… vaše tajná mise vydaří,“ pousmál se Magorian.
   „To doufejme,“ řekl Ron a spíš tím narážel na Harryho.
   „A ještě o jedné věci jsme vás chtěli informovat,“ řekl jim už na odchodu Magorian. „Naše pitné zdroje a další zásoby začínají být velice nezdravé, vy víte, jaké zlo se zde v lese usadilo.“
   Trojice se po sobě významně podívala.
   „Již nyní formujeme armádu za znovunavrácení lesa jeho původnímu majiteli… přírodě,“ řekl s vážnou tváří Magorian. „Jako kentaur to nerad říkám… ale… zkrátka…“
   „Oceníme jakoukoliv pomoc,“ dopověděl to za něj Firenze.
   „Musíme je jednou provždy z lesa vyhnat… ale někdo nám musí pomoci,“ řekl Magorian.
   „Můžete se mnou…“ řekl Harry. „a s obry počítat.“
   Kentauři se pousmáli a dali trojici hlasité a spokojené sbohem.
   „Víš, kolik tam je zhniloušů?“ podotkl Ron, když společně s Hermionou seděl na hřbetě Pegase a uháněli lesem.
   „Myslíš těch odporných oživlých koster?“ pochopila Hermiona.
   „A ty achk… achk… jak fe menujou?“ zeptal se Pegas.
   „ArkNundu,“ napověděla Hermiona.
   „Na to nám nebudou stačit ani všichni obři,“ rozmýšlel se Ron.
   „Navíc, jestli obry porazí, tak je tím vyvraždí,“ řekla Hermiona vystrašeně. „Vzpomínáte přece, jak nám Hagrid minulý rok vyprávěl, že jich není ani sto, myslím si, že je se Voldemort všechny vzal a ti všichni teď poslouchají Drápa.“
   „Budeme potřebovat další spojence Harry, hodně dalších spojenců,“ řekl zamyšleně Ron.
   Po dalších deset minut nikdo nepromluvil, dokud konečně nedorazili k Bradavickému hradu, kde Hermiona a Ron slezli Pegasovi ze zad.
   „Takže, co teď?“ zeptala se Hermiona.
   „No, nemůžu tam v těle Pegase a hradní stěnou neprojdu,“ řekl už zpátky proměněný Harry.
   „Na tohle jsme nepomysleli, co?“ řekl Ron zklamaně.
   „Musíme ale něco vymyslet, přece to jen tak nevzdáme,“ řekl Harry. „Tak tam jděte jenom vy, pod neviditelným pláštěm, já se…“
   „Ani nápad, ty půjdeš s námi,“ řekla neústupně Hermiona.
   „Tak nepůjdeš ty,“ řekl Ron Hermioně.
   „Hermiona ví, kde hledat,“ upozornil ho Harry.
   „Tak nepůjdeš ty,“ řekla Hermiona Ronovi.
   Ron se tvářil docela špatně, když se nemohl na nic vymluvit.
   „Ani náhodou, Rona tady nenecháme,“ rozhodl rázně Harry.
   „Ale jak to teda chceš vyřešit, ty chytráku?“ zeptal se Ron úzkostlivě. „Vždyť se všichni tři pod plášť nevejdeme, to bychom se museli… museli… museli bychom se zmenšit.“
   „Nebo jen jednoho,“ uvědomila si Hermiona a v tu chvíli společně s Harrym pohlédli na Rona.
   „Co?“ zděsil se Ron. „Ne, ne, ne, ne, to po mě nechtějte.“
   „Co máš za problém, já jsem byl už také zmenšený, je to prima,“ řekl Harry radostně.
   „Jo a málem tě sežrala Norriska,“ připomněl mu naštvaně Ron.
   „Nikdo jiný než ty to být nemůže,“ pokračoval Harry. „navíc Hermiona už s tebou nerada cestuje pod pláštěm, že jo?“
   „To mi povídej,“ hlesla Hermiona.
   „Já ale nechci,“ řekl Ron a dupl si na to, Harrymu v tu chvíli připomněl Dudleyho.
   „Já jsem ale pro,“ řekl Harry.
   „Já taky, no vidíš, přehlasováno, takže se připrav,“ s těmito slovy Hermiona namířila Ronovi mezi oči.
   „Co?“ vyhrkl Ron. „Hele, tohle není žádná demokracie, jasný?“
   „Reducio.“ řekla Hermiona nesmlouvavě a z konce její hůlky vyletěl záblesk, který se zabodl Ronovi mezi oči.
   V tu chvíli oba dva pohledy sjeli dolů, jak se Ron záhy zmenšil a hned na to uslyšeli jeho uštěpačné nadávání.
   „To si vypijete! Až mě zvětšíme, zmaluju vám zadky!“
   „Opravdu?“ pousmála se Hermiona a drapla ho do ruky.
   „Pusť mě! Tak sakra pustíš mě?“ rozčiloval se Ron.
   „Tak dobře,“ řekla Hermiona a naklonila Rona z výšky k zemi.
   „Tak jo, tak jo, odvolávám to, nic vám neudělám,“ řekl hned Ron a jeho malinkatý obličej zezelenal.
   „Tak si ho zastrč do kalhot a jdeme,“ řekl Harry.
   „Já?“ zhrozila se Hermiona. „Ne, já ne, ty!“
   „Tys ho vzala, tak ho tady nech,“ řekl Harry ledabyle a přehodil přes sebe plášť, čímž zmizel.
   „To snad nemyslíš vážně!“ rozčilovala se Hermiona. „Copak nevíš, čeho je schopný?“
   „Vlez sem,“ okřikl jí náhle hlas vedle a v dalších chvíli jí přikryl pláštěm, čím zmizela.
   „Co je?“
   „Ticho,“ okřikl jí Harry. „A ty taky, Rone.“
   Následně kolem nich prošla temná postava, která v černé tmě nebyla téměř vidět, chvíli hledala ve tmě něco kolem sebe a pak šla dál.
   „Tak to bylo těsné,“ usoudil Harry. „Ty už dej pokoj a strč si ho do kapsy.“
   Hermiona něco ještě neochotně zahoukala, ale v zápětí si začal tentokrát stěžovat Ron, když ho Hermiona bolestivě vmačkávala do kapes u kalhot.
   Došli až k hradu a vyletěli na Kulovém blesku do jednoho z otevřených oken.
   „A kam teď?“
   „Do Filchovo pracovny,“ odpověděla Hermiona a oba dva si to schovaní pod pláštěm začali štrádovat chodbou kupředu.
   Hrad byl zase absolutně tichý, nikde se neozýval ani hlásek, avšak oni neustále naráželi na nějaké hlídače, z nichž někteří vypadali opravdu hrůzostrašně. Oproti nim byl Filch Miss Universe, jen doufali, aby tu jeho krásu dnes nepotkali.
   Scházeli dál a dál po schodech, procházeli dalšími a dalšími chodbami, někteří hlídači po nich dokonce mrkli okem, v těch chvílích se Hermioně i Harrymu tajil dech. Hermiona navíc sebou občas vyděšeně škubla, vždycky se úzkostlivě podívala na Harryho a ukazovala směrem dolů na svou kapsu. Harry jí ale nevnímal, popostrkoval jí dál a oba dva se snažili se vyhnout propadlištím, uvolněným schodům a nástrahám, které zde připravil Protiva a Otrava.
   Konečně dospěli ke dveřím Filchova kabinetu.
   „Jsme tu, doufám, že ses nepletla, Hermiono,“ řekl Harry a přistupoval ke dveřím.
   „Já se nikdy nepletu, zato ta kniha mohla lhát,“ řekla mu na to.
   Harry protočil otráveně panenky a litoval toho, že něco říkal, až následně oba dva zděšeně vyjekli, když se jim dveře otevřely přímo před nosem, až do nich skoro praštily.
   Ze dveří vyšel Filch, nejdřív měl v plánu nechat vyjít i paní Norrisovou, ale když zaslechl vyjeknutí dvojice, zpozorněl a zahleděl se do dálky.
   Pak se ozval skřek, až všichni (včetně Filche) nadskočili, nakonec se Filch shýbl pro paní Norrisovou, kterou málem přiskříply dveře.
   „To nic drahoušku, to nic nebylo,“ řekl Filch a se svou neoholenou tváří se obezřetně rozhlížel kolem sebe. „Však vy uvidíte,“ řekl.
   Nakonec za sebou zavřel dveře a zamkl, zul si botu a klíč si do ní schoval, následně si jí zase obul za začal odcházet pryč.
   „Jééhhhééé!“ rozeřvala se Hermiona.
   Harry se příšerně lekl, urychleně jí zacpal pusu a přitiskl se s ní ke zdi, celá se třásla a klepala jako kdyby jí někdo mučil, kníkala a fňukala, Harry jí nestačil držet ruku u pusy.
   Filch byl okamžitě na místě, kde před tím stáli a svýma šelmíma očima se rozhlížel kolem sebe. Hermiona se zatím pořád svíjela a kousala Harryho do ruky, ten měl co dělat, aby na nich obou udržel plášť. Snažil se jí našeptat do ucha, aby přestala, ale Hermiona se nedala a pořád sebou mrskala jako ryba na suchu.
   „Kdo to tady je?“ sykl Filch a stále se obezřetně rozhlížel. „Protivo! Otravo...! Běž drahoušku, najdi mi ty otrapy,“ řekl Filch a vypustil paní Norrisovou na zem.
   Harry začal urychleně s Hermionou couvat podél zdi dozadu, až se ozvala rána a vedle nich se zbortil k zemi obraz.
   Narazili na něj hlavou, tedy přesněji Harry a na ten okamžik si instinktivně sáhl na hlavu, čím se znovu ozval pískot Hermiony tak silný, že Filch i paní Norrisová téměř nadskočili.
   „To jsi ty Protivo!“ křikl Filch. „Pojď zlatíčko, ještě by ti ten mizera ublížil,“ řekl Filch a zvedl paní Norrisovou, která už mířila za dvojicí pod pláštěm. „To jsou zase ty tvoje ropucháčský provázky, co! Ty, co nejsou vidět! Já ti na to neskočím, půjdu si stěžovat, ředitelka je i ministr, já se tě jednou pro vždy zbavím, to ti garantuju!“ dokřičel Filch a začal uhánět pryč, Harrymu se spíš ale zdálo, že se bojí.
   Konečně zmizel za rohem a jeho kroky také utichly v dálce, v té chvíli Harry pustil Hermioně obličej.
   Ta Harryho odstrčila z pláště ven, sama se celá schovala a stáhla si honem rychle kalhoty. Následně z pod neviditelného pláště vyletěl i maličkatý Ron a hned na to byl slyšet zvuk oblékajících se kalhot.
   „Co to mělo znamenat?“ zeptal se Harry podrážděně.
   „Já ti to povím!“ zahučela na něj Hermiona a sevřela ruku v pěst. „Ta kapsa totiž byla děravá a tenhle darebák mi zahučel přímo do kalhot.“
   Harry vyprskl smíchy na celé kolo a snažil se uklidnit.
   „Víš, jak mě lechtal?“ zděsila se Hermiona a mířila pěstí na Rona rudého až k patě.
   Ron seděl na studené zemi a lapal po dechu. „Tak tomu říkám… blízké setkání,“ hlesl Ron. „Pro dnešek jsem měl už dost objevování ženské krásy, Harry.“
   „To ti věřím,“ dochechtal se Harry a hned zvážněl, když se Hermiona začala k němu rozzuřeně blížit.
   „Už nikdy! Opakuji nikdy si Rona nevezmu do kalhot!“ řičela Hermiona.
   „Když to říkáš,“ uculil se Harry a zvedl Rona ze země. „Hergot Rone, ty úplně žhneš.“
   „Dej pokoj,“ ohradil se na něj Ron.
   „Alohomora.“ řekla Hermiona na Filchovo dveře, kterým v zápětí povolil zámek.
   „Teda tohle kdyby se o vás někdo dozvěděl,“ uchechtl se Harry.
   „Co jako?“ sykla na něj zlostně Hermiona, teď už rudá až k patě.
   „No… zkrátka na to jdete doslova zhurtaaa áu!“ Harry zaúpěl, když ho Ron kousl do prstu.
   „To si příště odpusť,“ řekl mu Ron.
   Vešli do Filchovo pracovny, která se příjemností moc neodlišovala od té Snapeovo. Bez oken, s pochmurným světlem olejové lampy, která pověšená na nízkém stropě pomaličku dohořívala. Podél stěn byly seřazené regály se jmenovkami. Za popraskaným a zašlým stolem viselo hned několik párů naleštěných okovů a řetězů, které by Filch tak rád použil jako tresty pro studenty.
   „Některé z těch regálů obsahují bývalé studenty,“ řekla Hermiona. „Hm… tady ten.“
   Vlastně když se na to podívali pozorně, nebyl to samotný regál, ale hned celá stěna a možná i víc.
   „Velká sbírka studentů,“ zkonstatoval Harry a položil Rona na zaprášenou poličku nad regály.
   „Neměl bys jít hlídat ven?“ zeptala se načertěně Hermiona Harryho.
   „Tak ať jde Ron, já ti pomůžu s hledáním,“ odvětil Harry, který byl neskutečně nedočkavý se dozvědět pravdu o Lexterovi.
   „To určitě, a sežerou ho tam krysy, co?“ odvětila pobouřeně Hermiona.
   „Colloportus.“ řekl Harry s hůlkou ke dveřím, které se rázem zamkly.
   „1500… 1600… 1700…“ projížděla Hermiona nápisy na obzvláště zašlých regálech, které se někdo po dlouhou dobu nesnažil uklidit. „1800… 1900… 1960… 1970… co myslíte, tam by už mohl být.
   „Tam bude určitě, tak starej zase není,“ řekl Harry a nahlédl jí přes rameno.
   „Páni, to je jmen… jsou tu i tví rodiče… Ronovo…“
   „Já to chci taky vidět!“ zaprotestoval Ron.
   „Až vyrosteš,“ řekl Harry a dál se soustředil na spis.
   Hermiona listovala regálem, jak nejrychleji mohla, nebyl vůbec seřazený podle abecedy, spíše podle toho, kdo toho kolik vyvedl.
   „Aha… tady, Lexter,“ zvolala Hermiona a vyndala zašlou žlutou kartu ven.
   „Dej mi jí,“ křikl Harry.
   „Nebuď jak malej,“ uklidnila ho Hermiona a začala číst. „No to mě podrž, Snape nemohl chodit s Lexterem do třídy.“
   „A proč?“ zeptal se Harry.
   „Lexter je mladší,“ zkonstatovala Hermiona, pak jí ale jakýkoliv výraz zmizel z tváře, se smrtelným pohledem se podívala na Harryho a sklapla kartu. „On s ním chodil do stejné koleje… do Zmijozelu.“
   Harrymu jako kdyby se v tu chvíli něco stalo s tělem, náhle mu podklesla kolena a bylo mu špatně. Zdálo se mu, jako kdyby ho zradil někdo, o kom celou tu dobu ani nezapochyboval, čímž ho hrozivě ranil.
   „Harry, jseš v pořádku?“ zeptala se s obavami Hermiona.
   „Jo, jasně Hermiono, děkuju,“ hlesl potichu Harry.
   Prásk!
   „Co to bylo?“ zeptal se vyděšeně Ron, až málem spadl z poličky.
   „Co to má znamenat?“ rozkřikl se nevrlý hlas za dveřmi, do kterých znovu někdo narazil.
   „To je Filch,“ hlesla Hermiona vyděšeně.
   „Rychle pod plášť,“ urgoval jí Harry.
   „Pusťte mě k tomu,“ ozval se hlas za dveřmi.
   „A Umbridgeová!“ řekla ještě vyděšeněji Hermiona.
   „Harry,“ hlesl hystericky Ron sám na poličce.
   Harry se k němu chtěl natáhnout, ale to už dveře s hlasitým prasknutím povolily a on stačil jen tak tak schovat sebe a Hermionu pod plášť.
   „Někdo je zamknul,“ zkonstatovala Umbridgeová, když vešla do Filchovy pracovny s Filchem v závěsu, Harry a Hermiona se potichu přitiskly do jednoho rohu k regálům, Hermiona naštěstí stačila zandat kartu s Lexterovo jménem, bohužel nestačila zastrčit šuplík regálu.
   „Někdo mě vykradl,“ poznamenal Filch a přeběhl k povytaženému regálu. „Ať to byl kdokoliv, nemůže být daleko, paní ředitelko.“
   Filch urychleně začal vybíhat ze dveří, avšak zastavila ho slova Umbridgeové
   „Nebo je ještě tady,“ prohlásila a bedlivě se rozhlížela po místnosti.
   „Vždyť tu nikdo není,“ divil se Filch.
   „To si jen myslíte,“ řekla mu na to. „Tady ve škole je jeden student, který dokáže i tohle a já myslím, že vím, kdo to je.“
   „Potter!“ vyprskl Filch, až mu odletěly od pusy sliny.
   „Nedělejte ukvapené závěry Filchi,“ řekla poklidně Umbridgeová a právě procházela těsně vedle dvojice tisknoucí se na sebe a na regály. „Cítím ho tady…“ řekla Umbridgeová a začala si olizovat rty. „Dokonce je tu i dívčí pach,“ pousmála se a pokývala hlavou. „Myslí že také vím o koho se jedná… možná i do třetice všeho dobrého…“
   Umbridgeová se zastavila pod poličkou, na níž ležel Ron, který se snažil být co nejvíc nenápadný.
   „Vypusťte paní Norrisovou, Filchi,“ řekla Umbridgeová.
   Zatímco Filch šel pro svou kočku, Hermiona pocítila, jak sebou Harry podivně škubl. S obavami se na něj podívala, myslela si, že ho zase bere jizva, Harry však byl při smyslech a koukal na Ronovu poličku, jako kdyby právě viděl nějakého vraha.
   „Co je?“ špitla Hermiona.
   Harry jí otočil hlavu směrem k poličce.
   Ač se jim to líbilo, nebo ne, za ležícím Ronem se táhla příšerně dlouhá a silná pavučina a její majitel právě pomaličku sešplhával směrem k ležící postavě.
   „Ten se neudrží, zakřičí,“ šeptala Hermiona na Harryho.
   „To se mi snad zdá,“ postěžoval si Harry.
   „V té chvíli do místnosti vklouzla paní Norrisová a okamžitě očima zašmejdila nahoru na poličku.
   „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ rozeřval se Ron na celé kolo, když ucítil, jak se mu nohy dotknul pavouk, teď stejně veliký jako on.
   „Tamhle je!“ křikla Umbridgeová a vytáhla svou krátkou hůlku.
   „Za ním!“ upozornil Harry Hermionu.
   „Je nějaký malý,“ divil se Filch.
   „Já ho zvětším,“ oznámila mu Umbridgeová. „Engorgio!
   „ÁÁÁÁÁ!“ Ron se znovu rozeřval, když mu pavouk zakousl své tesáky do nohy, postavil se z posledních sil, ale rozeřval se podruhé, protože do něj mířilo letící kouzlo, kterému se jen těsně minul, až přepadl z poličky.
   Rona jako kdyby něco zázračeného ve vzduchu chytilo, alespoň tak se to zdálo Filchovi, ale ten s Umbridgeovou měli jiné starosti, protože kouzlo vrazilo do pavouka, který se v tu ránu zvětšil. Paní Norrisová zavřískla, Umbridgeová zavřískla, nakonec i Filch a v neposlední řadě Ron, kterého dusila Harryho ruka.
   Harry a Hermiona na poslední chvíli doslova vystřelili ven z Filchovo pracovny, Harry popadl Hermionu za rameno, aby běželi v souhře, když na sobě měli plášť a sám druhou rukou tiskl u sebe Rona, který začal měnit barvy jako chameleón. Vyběhli docela hlasitě až k Nebelvírské společenské místnosti, takže si jich pár hlídačů všimlo, ale vidělo nanejvýš zčeřený prach ve vzduchu.
   „Ničivé tornádo,“ hlesl Harry před obrazem buclaté dámy, které zase odkapávaly sliny na křeslo.
   „Chropt… chr.. chra… cso… csco… cože?“ zachrochtala Buclatá dáma a mžourala do prázdnoty. „Kdo tam je, já… já vás nepustím… budu vchod hlídat až do roztrhání těla.“
   „Tady Voldemort, otevři nebo tě zabiju!“ upozornil jí ledově Harry, Buclatá dáma vykulila oči, neměla daleko k omdlení a nakonec odklopila obraz a utekla z křesla pryč.
   „To jsi nemusel,“ upozornila ho Hermiona.
   „To je mi fuk,“ odpověděl Harry a popostrčil Hermionu dál, protože se za nimi už začali ozývat kvapné kroky hlídačů a místní ředitelky.
   „Rychle utíkej do postele,“ upozornil Harry Hermionu a počkal, až se mu vymaní z pod pláště. Následně zmizela na schodech vedoucích do dívčích ložnic.
   Harry přeběhl kolem Felixe, který právě ze spaní říkal, že mu nechutnala večeře a následně už postavil Rona na schod.
   „Engorgio.“ křikl Harry na Rona, v tu chvíli do společenské místnosti vtrhli jejich pronásledovatelé, Ron se proměnil do své velikosti a upaloval po schodech nahoru.
   Harry se vřítil do své osamělé ložnice, práskl s Kulovým bleskem pod postel, sebou práskl na postel a ve chvíli, co se přikryl peřinou mu do ložnice vtrhla Umbridgeová.
   „Ale vždyť on spí,“ řekl potichu jeden z hlídačů.
   Umbridgeová chvíli chrčela, nebo vydávala takové podivné zvuky, při kterých běhal mráz po zádech, Harry měl velikou práci zklidnit svůj dech, aby to vypadalo, že pokojně podřimuje.
   „Protentokrát,“ řekla Umbridgeová. „Příště už tolik štěstí mít nebudeš,“ řekla potichu, hlídači se na ní udiveně podívali, ale to už práskla dveřmi, čímž by normálně spícího Harryho probudila a následně byly slyšet kroky do nejvyšší ložnice.
   Harry si oddechl a modlil se, aby to ostatní zvládli přinejmenším alespoň tak dobře, jako on sám.
   To, co ho ale teď nejvíc trápilo nebylo to, co zažil u kentaurů, ani že ho teď málem chytili a vyhodili ze školy, trápilo ho to, co zjistil ve Filchově pracovně. Člověk, o kterém si po celou tu dobu myslel, že je jeho přítel, byla jenom Zmijozelská přetvářka, je to padouch a nic jiného. Harry zatím nepoznal nikoho ze Zmijozelu, kdo by neměl zlou povahu.
   Té noci se mu usínalo opravdu špatně, nemohl uvěřit, že tomu tak je, ale opravdu to byla pravda, Lexter opravdu chodil do Zmijozelu.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: