Gramatické chyby
Neopraveny
Stran-18 | Čteno 2298x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 71.


Hysterické váhání

„Co se to proboha zase stalo?“ přihalila se Hermiona s otázkou.
   Ginny a Ron však stáli jako přimražení a stále si v hlavě přemítali Harryho slova, v zápětí se za Hermionou objevili Felix, Seamus a Dean.
   „Tak odpovíte mi už konečně?“ dotírala dál Hermiona marně. „Kde je Harry?“
   Ginny jí ukázala směrem k toaletám, Hermiona hned vyrazila ke dveřím, přihnala se k záchodkům a zaklepala na dveře, když se nikdo neozval, tak je trhnutím otevřela. Na zemi vedle záchodu ležel Harry opřený o stěnu a těžce oddychoval.
   „Co tady děláš?“ zhrozila se Hermiona. „Přineste někdo mokrý ručník!“ křikla hned na Seamuse a Deana, kteří jí byli v patách, v zápětí s nechutí spláchla záchod a pomohla Harrymu na nohy.
   „Tady!“ přihnal se Dean s namočeným ručníkem, ze kterého ještě odkapávalo.
   Hermiona ho připlácla Harrymu na obličej a opřela ho o stěnu.
   „Tak spusť,“ pobídla ho.
   Harry se ještě naposledy utřel a pak otevřel své třesoucí se víčka. Stále se však neměl k odpovědi, když už se chystal něco říct, chtěl se mu zase zvracet, tak radši zůstal zticha.
   „Prý viděl, jak Ty-víš-kdo chce zabít našeho tátu,“ řekl Ron a přišel až k nim.
   „A také Tonksovou, Moodyho a Lupina,“ dopověděla Ginny Ronovi v patách.
   „Harry?“ obrátila se Hermiona znovu na chlapce opřeného o zeď. „Zase do tebe pronikl? Donutil tě vidět to co on chce?“
   „To není pravda,“ řekl Harry třaslavě se sevřeným hrdlem. „Tentokrát jsem tam byl společně s ním.“
   „A jaký je v tom rozdíl?“ divil se Dean.
   „Minulý rok jsem byl tím hadem, to já jsem šel zabít Siriuse, tentokrát vím naprosto jistě, že je Voldemort chce zabít,“ řekl Harry náhle pevně až oběma Weasleyovým zamrazilo v zádech.
   „To už jsme probrali Harry, zase na tebe zkouší ty své triky…“ pokračovala dál Hermiona, ale Harry jí náhle uchopil za obě ramena a pohlédl jí pevně do očí.
   „ to viděl,“ řekl jí pevně. „Jsem si jistější než kdykoliv dřív.“
   „Harry,“ pokračovala dál úzkostlivě Hermiona a trochu jí děsilo Harryho sevření. „vím že tě to trápí, ale nemůžeš…“
   „JÁ TO VÍM!“ zařval jí náhle Harry do tváře a zmáčkl ramena. Pak si to ale udýchaně a zmateně uvědomil a rychle jí pustil. „Promiň,“ hlesl a uhnul s pohledem.
   „Co se to s tebou děje, Harry?“ divila se Hermiona.
   „Já tě mám rád…“ řekl náhle Harry, ale pak se hned vzpamatoval a pohlédl jí znovu do tváře. „Musíš mi věřit Hermiono, pokud jsi mi někdy měla věřit, tak je to teď.“
   Hermiona na něj úzkostlivě hleděla a tvářila se nanejvýš ublíženě, bylo zcela viditelné, jak sama uvnitř cítí, že je to past.
   „Nevěříš mi,“ hlesl Harry třaslavě. „Ty mi nevěříš… nevěříš.“
   Byl jako zmatený robot, motala se mu hlava a bolest v žaludku stále nepolevila, ale cítil jak ho zraňuje Hermionin názor, otočil se a začal utíkat pryč ze šaten.
   Všichni včetně nanejvýš překvapeného Felixe začali utíkat za ním, Harryho však jakoby poháněla kupředu touha zachránit ty, které tak ukrutně viděl umírat, v hloubi srdce tušil, že nezbývá téměř žádný čas, Voldemort se je chystal zabít a nikdo jim nemohl pomoct.
   Kamarádi ho dohnali až venku před hřištěm směrem ke škole, Harry však stále udýchaně nezastavoval, ani když za něj tahali, odmítavě se vzpíral, až s ním nakonec Dean a Seamus praštili o zem.
   „Harry přestaň!“ křikla Hermiona.
   „Uklidni se člověče!“ upozornil ho i Dean.
   „Dejte mi pokoj! Pusťte mě!“ řval Harry a zmítal se, ale pak náhle přestal, skončil s hlavou k zemi a těžce oddechoval.
   Hermiona všem naznačila, aby ho pustili a sama si k němu klekla.
   „Harry,“ oslovila ho. „Harry, podívej se na mě.“
   Harry pomaličku odvrátil tvář od země a otevřel zašpiněná víčka.
   „Věřím v to, že jim víc než cokoliv na světě chceš pomoct,“ říkala mu zpříma do očí. „Klidně i uvěřím, že jsou v nebezpečí, když na tom tolik trváš, ale musíš se rozumě zamyslet nad tím, jak je nejlépe ochránit, rozumíš?“
   Harry se unaveně posadil na chladné trávě a zmučeně se na všechny podíval. „Co mám dělat?“
   „Víš jistě, že to byl táta?“ zeptala se Ginny.
   Harry jí také teď pohlédl vážně do očí a přikývl, Ginny si v zápětí vyměnila úzkostlivý pohled s Ronem.
   „Hermiono,“ ozval se i Ron. „musíme mu… jim pomoci, musíme někoho upozornit…“
   „Přesně tak,“ zarazila ho Hermiona a otočila se na černovlasého chlapce. „Harry, musíš to nechat na ostatních, víš co jsi slíbil Brumbálovi, nebudeš se pouštět do žádný vylomenin.“
   „Já už nikomu nevěřím,“ hlesl Harry ledově.
   „Komu nevěříš?“ divil se Seamus.
   „VÁM VŠEM?“ křikl Harry a vyskočil na nohy.
   „Co blázníš?“ divil se Dean.
   „Harry, to jsme my, tví přátelé,“ domlouvala mu Hermiona.
   „On mě zradil…“ hlesl Harry a do očí mu vyhrkly slzy. „a já ho měl rád.“
   Hermiona všem naznačila, že jde o Lextera a objala Harryho kolem ramen.
   „Já bych tě nikdy nezradila,“ pošeptala mu do ucha.
   „Ani já ne,“ souhlasil Ron.
   „My všichni,“ zakončila to Ginny.
   Harry se zhluboka nadechl a utřel si uslzené oči, na chvíli ze sebe shodil všechen zármutek, který tolik cítil, že se nečekaně dral na povrch, a znovu se podíval na své přátele.
   „Komu to tedy chcete říct?“ zeptal se jich.
   „No McG…“ začala Ginny, ale hned se zarazila.
   „McGonagallová tu není,“ připomněl jí Harry. „Ani Brumbál.“
   „A co Lexter?“ uvědomil si Ron, ale hned v zápětí schytal nenávistný pohled od Harryho, který ale spíš byl směřován na to jméno, než na Rona.
   „I kdyby nebyl smrtijed, není už tady,“ řekla Hermiona zamyšleně. „Ale já vím o ještě jednom členovi Fénixova řádu… Snape!“
   „Jemu nesmíš nic říkat,“ ozvalo se od Harryho a všichni se na něj udiveně podívali. Harry v zápětí na ně zhnuseně zkřivil obličej. „Upozorňovali mě, abych mu neříkal o ničem takovém, moje rozhodnutí to nebylo, on už není členem řádu, jasné?“
   Všichni se po sobě změteně podívali, zároveň ale s ujištěním.
   „No… když to říkáš tímhle tónem, tak to asi bude pravda,“ pravil Ron.
   „Kvůli čemu?“ divila se Hermiona.
   „To máš teď jedno,“ upozornil jí netrpělivě Harry. „Pokud to někomu máme říct, tak rychle, tentokrát zbývá méně času, než minulý rok… kdo je další na seznamu?“
   „Nikdo mě nenapadá,“ hlesla Ginny nerozhodně.
   „Hagrid!“ křikl Seamus.
   „Pravda!“ uvědomila si Hermiona. „Já jsem ale pitomá, proč mě to nenapadlo, je to jediný zbylý člen řádu.“
   „Je už večer, myslíte že bude u sebe?“ zeptal se Ron, také řádně netrpělivě, protože si začal uvědomovat, že už se setmělo a všude začíná být pěkná tma.
   „Nemáme čas, musíme to zkusit,“ navrhl Harry a začal pádit za Hagridem.
   Všichni se hned pustili za ním, včetně Felixe, který právě venčil Huňáče, ten však bohužel vykonával svojí potřebu a Felix na ně nestačil svých koktavým hlasem zavolat, aby počkali.
   Šestice se přihnala k Hagridovu srubu jako ocelový tank, ale Harry Rona ještě zastavil, než zaklepal na dveře.
   „Bude lepší, když nás tam půjde co nejméně,“ navrhl.
   „My počkáme,“ vyhrkla Ginny a stáhla sebou Seamuse a Deana stranou.
   „Tak jo, připravení?“ zeptal se Harry.
   Ron neváhal a bleskově zaklepal na dveře srubu.
   Zevnitř se ozvalo překvapené posouvání židle a vzápětí utišené hlasy zesílily a začaly na sebe kvapně pokřikovat.
   „Koho to tam má?“ divil se Harry.
   Trojice se opatrně naklonila ke dveřím a přitiskli k nim uši.
   „Zrovna teď, když už je to skoro hotový,“ zahřímal typický Hagridův hlas pobíhající po místnosti.
   „Ty vůbec nevíš, kdo to může být?“ ozval se další hlas, na první dojem zcela jistě staršího muže, podobný tomu, který slyšeli, když se vydali s Hagridem na záchranu Drápa.
   „Já nemám takový náštěvy,“ pravil Hagrid a právě něco těžkého začal někam šoupat.
   „Jsou všude kolem srubu,“ upozornil ho druhý hlas, Hagrid na chvíli přestal s šoupáním a zamyslel se.
   Harry se naklonil ke svým přátelům a pošeptal jim. „Museli oknem zahlédnout schovávající se Ginny a ostatní,“ následně znovu hlasitě zaklepal na dveře.
   „Odejděte zadními dveřmi, přímo do lesa,“ urgoval druhou postavu rychle Hagrid.
   „Ale to bych nestihl, mám už jen pár minut,“ upozorňoval ho starý hlas.
   „V lese pro vás pro dnešek bude bezpečno, jděte!“ ozval se naléhavě Hagrid a bylo slyšet, že už stojí u dveří. V zápětí se ozvalo zaklapnutí zadních dveří a Hagrid hned na to předstíravě ospale otevřel.
   „U všech rohatejch! To ste vy?“ zhrozil se ulehčeně Hagrid a hlasitě si oddechl, hned ustoupil stranou a uvolnil jim vstup. „Co tady pro Merlinovo hemeroidy děláte?“
   „Přišli jsme ti něco důležitého říct, Hagride,“ upozornil ho Harry.
   „Oh, jasně,“ hlesl Hagrid a obezřetně za nimi zavřel dveře. Ještě chvíli zůstal stát čelem ke dveřím a v zápětí se otočil a vyšel ke krbu.
   Ron a Hermiona na Harryho mrkali, aby už začal.
   Hagrid se však kvapně všude rozhlížel a hned na to nemotorně vrazil do jakési dřevěné krabice vedle krbu, z níž se v zápětí vykutálel kotlík a vyprskla z něho nějaká horká tekutina.
   „PRO KRISTOVO RÁNY!“ zařval Hagrid jak nejvíc mohl, takže vzbudil všechnu havěť, která s ním ve srubu žila, rychle začal narovnávat kotlík a z ohně se začalo podivně zeleně kouřit a prskat. „Pro všechno na světě, to ne!“ křičel dál Hagrid, když hleděl do téměř prázdného kotlíku a drtivě se mnul po tváři. „Takovou dobu a všechno nadarmo… a teď…“ Hagridovi došla slova, jen si zničeně sedl na zem a zalomil rukama.
   „Hagride, co se stalo?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.
   „To se mi snad jen zdá!“ křičel dál Hagrid a praštil do kotlíku takovou silou, že se na jeho straně objevila prohlubeň. „Na co dneska sáhnu, to zkazím, krucinál fagot!“ křikl a znovu praštil do kotlíku, tentokrát rukou zcela provrtal dno. „AU!“ křikl a začal si hladit ruku.
   „Hagride!“ přihnal se k němu Harry. „Co je ti proboha?“
   „Ty se na mě ani nedívej,“ řekl Hagrid. „Na takovýho idiota!“ křikl Hagrid tentokrát rozbil na třísky bednu, v níž kotlík vězel.
   „Hagride, to chce klid,“ uklidňovala ho Hermiona.
   „Bože Harry,“ zhrozil se Hagrid a odtáhl se od brýlatého chlapce. „Proč se to muselo stát zrovna tobě.“
   „Co se děje?“ ptal se úzkostlivě Harry.
   „Ale nic,“ pravil Hagrid, zvedl se ze země a rozhlédl se po místnosti.
   „To chce klid,“ opakovala znovu Hermiona.
   „Ne, to chce extra panáka,“ pravil Hagrid a sundal z police jakousi zaprášenou dřevěnou nálevku, ze které, když z ní sejmul víko, se začalo kouřit jako z parní lokomotivy.
   „Ehm, Hagride… musíme ti něco říct,“ trval dál Ron a pořád naznačoval Harrymu.
   „Jo… já jen…“ Hagrid vzal malinkatou nádobku a chystal se už do ní vylít to v té nálevce… ať to bylo cokoliv, pak se ale zarazil a rovnou do sebe celou kouřící se nálevku vyklopil, až mu to začalo téct po bradě a vousech.
   Trojice koukala, jak v něm kouřící tekutina mizí, nejúzkostlivější pohled měl Ron, který už začal cítit snad větší starost než Harry.
   Hagrid konečně dopil a praštil s nádobou o stůl, až vyletěla odrazem do vzduchu a praštila Rona do ramene.
   „Hagride, co to bylo?“ zeptala se Hermiona.
   Hagrid se celý nadul a nafouknul, trojice už se chystala schovat, že bude zvracet, nebo že si mohutně krkne, ale on místo toho hlasitě škytnul a sesul se na židli u stolu.
   „Měli byste už jít,“ hlesl nakonec.
   „To nemůžeme,“ trval na svém Ron.
   „Mě už není pomoci,“ pravil Hagrid a zabořil ruce do obličeje. „Zklamal jsem všechny, Lextera, Snapea, McGonagallovou, Aberfortha, Brumbála… a hlavně tebe Harry.“
   „To není pravda,“ řekl Harry a cítil Ronův pohled v zádech, věděl, že už může být pozdě, ale také cítil Hagridův zármutek.
   „Ale je, Harry,“ hlesl smutně Hagrid a zpod rukou přikrývajících obličej mu vyklouzla jedna velká slza. „Ty jseš tak nesmírně hodnej a šlechetnej, nikomu bys nic neproved a vo všechny se tak staráš… jseš jako anděl…“ pravil Hagrid a pohlédl mu uslzenou tváří do obličeje. „Mám tě tak moc rád..,“ následně Harryho uchopil, až mu začal drtit kosti. „Bože, já se tak nenávidím.“
   „To neříkej, Hagride,“ rozmlouval mu to Harry, když ho Hagrid konečně pustil ze svého sevření.
   „Co teď budu dělat?“ posteskl si hlasitě. „Co jen budu dělat?“
   „Hagride, co se stalo tak strašného, že kvůli tomu tak vyšiluješ?“ ptal se Harry. „Pochybuju, že se to týká jenom mě.“
   „I na tom zápase si se choval jinak,“ doplnila ještě Hermiona.
   „Zlomil sem Filipovi koště a von ho teď po mě chce zpátky!“ křikl Hagrid. „Samozřejmě že si to zaslouží, já prostě na co sáhnu, to zvrtnu!“
   „Harry,“ hlesl úzkostlivě Ron. „To nemá cenu, pojď.“
   „BOŽE, PROČ!“ rozkřikl se z ničeho nic Hagrid. „PROČ MI TO DĚLÁŠ?“
   „Tak co se zatraceně stalo?“ křikl Harry na poloobra.
   Hagrid na něj pohlédl pohledem očí, ze kterých se mu znovu vyvalily proudy slz. „Dráp…“ hekl Hagrid a zarážel se v řeči. „Dráp… on…“
   „Ale to ne…“ zhrozila se Hermiona. „Snad neumřel.“
   Hagrid se na ní podíval, následně mu ruka sjela a on padnul celou svou hlavou na stůl a hlasitě plakal.
   „To je mi líto,“ pravil potichu Harry a hladil Hagrida po rameni.
   „Von neumřel,“ řekl posléze Hagrid, avšak stále plakal jak nejvíc mohl. „Stalo se něco horšího.“
   Trojice se po sobě udiveně podívala. „Tak co se stalo?“ zeptal se Harry.
   „Von… von… von Dráp se… Dráp se…“ koktal Hagrid a zadrhával se jako rozbitý gramofon. „Dráp se… von se… Dráp se přidal… přidal se k smrtijedům.“
   Trojice po sobě hned vykulila oči největším překvapením, ale to už Hagrid zvednul hlavu od stolu, obličej měl teď červený jako rajské jablko a na čele měl přilepený tácek pod pití.
   „Co sem jemu já nep… pro… proved?“ zděsil se a rozhodil ruku, až praštil Harryho, který odlétl o kus dál na zem.
   „Harry!“ zděsila se Hermiona a vyskočila, v zápětí se těsně sehla, než by také dostala ránu od Hagrida, který jak vidno neovládal své pohyby.
   „Já… lok… klo… ceklo… celkově sem… já sem…“ Hagrid začal koktat a v zápětí se zvedl za židle, ale hned na padl hlavou na zem. „Sakra… kráňa… kurňa… to blila… chci říct… byla rána.“
   Následně ho začal olizovat Tesák a Hagrid se začal usmívat na celé kolo. „Teda Olympo, ty máš jazyk jako můj pes…“
   „Hagride,“ ozval se pomlácený Harry a začal ho zvedat ze země. „tady není madam Maxime, uklidni se… musíme ho dostat na postel.“
   „To se zrovna teď musel ožrat?“ zděsil se Ron a záhy ho Hagrid přitáhl k sobě jako plyšáka.
   „Poď sem ke mně chlupáči…“ zabrumlal Hagrid a začal Ronovi kousat vlasy.
   „Ááá!“ zakřičel Ron, když se zvednul, bohužel ale Hagridovi kus vlasů zůstalo v puse.
   „Rone, pomoz mi.“
   „Ááááá!“ křikl stále Ron a hladil si pálivou hlavu.
   „RONE!“ zařval Harry a konečně jim jejich kamarád pomohl Hagrida odvalit k posteli, která byla už od prosince prasklá, takže nebyl problém na ní Hagrida odkutálet a přikrýt ho dekou.
    Ten hned na to ještě něco řekl ve smyslu, aby mu tatínek ještě nechal rozsvíceno a v zápětí usnul.
   „Tak to nám nevyšlo,“ zkonstatovala udýchaně Hermiona.
   „Není čas Hermiono, musíme se tam vydat sami,“ trval na svém Harry.
   Hermiona se hned vrátila do reality a její tvář se změnila do výrazu velikého nesouhlasu, snažila se ještě najít pomoc v Ronovi, ten ale byl snad ještě netrpělivější než Harry.
   „Ale tam přece nemůžeme…“ zamítla to nerozhodně Hermiona. „třeba tady najdeme něco, čím bychom mohli kontaktovat řád.“
   „Myslíš že to tady bude Hagrid schovávat, když je řád přísně tajný?“ zděsil se Harry.
   „Navíc Hagrid všechno hned vykecá,“ doplnil ho Ron.
   „Já prostě jen říkám, že bychom neměli jít přímo Voldemortovi do náručí,“ trvala na svém Hermiona.
   „A co můj táta!“ křikl Ron zděšeně. „Ten tě nezajímá?“
   „Ale ano,“ skučela Hermiona a začala si to rázovat směrem ven ze srubu.
   Když na ně dýchnul večerní vzduch, uvědomili si že už je spíše noc, protože se všude kolem začali ozývat cikády a jim podobná havěť. Hned se k nim připojili Dean, Seamus, Ginny a v neposlední řadě už řádně rozladěný Felix, jehož Huňáč hned proklouzl dveřmi zpět do srubu.
   „M-m-m-my všichni b-b-b-bychom už m-m-měli být uvnit-tř,“ zakoktal Felix.
   „To nemůžeme,“ odvětil nevrle Ron.
   „Tak jak to dopadlo?“ ptala se Ginny.
   „Hagrid je opilý,“ řekla jí Hermiona.
   Ginny se zhrozila a chytla se za hlavu. „Musíme prosím vás už něco udělat, už budou mrtví!“ pípla vystrašeně.
   „O c-c-co se ta-d-dy jedná?“ zeptal se Felix a v zápětí dostal ode všech vysvětlení, takže pochopil.
   „Jenže vy nejste člen řádu,“ zakončila výklad Hermiona.
   „Tak to řekneme jinému profesoru… třeba Kratiknotovi, nebo…“
   „To nemůžeš,“ zarazil jí tentokrát Harry. „Koukni se, celé ty měsíce jsme hlásil ty, které jsem viděl umírat… kolik z nich se kromě tety Petúnie zachránilo?“
   „Nikdo,“ odpověděl hned Ron.
   „Jaká je asi šance, když o tom povíme cizímu člověku a navíc ani ne členovi řádu?“ zeptal se Harry.
   „Harry…“ začala Hermiona nevraživě. „já vím kam tím míříš, já ti to nedovolím.“
   „Ale já ano,“ řekl Ron, tentokrát už rozhodně.
   „Rone,“ zděsila se Hermiona, náhle neměla na své straně nikoho. Rozhlížela se po všech, jen Felix se tvářil nejistě. „Ale krby hlídá Umbridgeová, Letax nemůžeme použít.“
   „Pane!“ píplo jim náhle za zády. „Pane Harry Pottere!“
   Harry se otočil a zpod večerní mlhy uviděl vyběhnout malého skřítka, ve kterém v zápětí poznal Dobbyho.
   „Co je Dobby?“ zeptal se, když se skřítek udýchaně přihnal až k nim.
   „Rychle pane, plánek!“ chrčel Dobby udýchaně a vrazil Harrymu do ruky Pobertův plánek.
   „Ty o něm víš?“ divil se Harry.
   „Rychle pane!“ urgoval ho stále skřítek.
   Harry tedy hbitě vyndal hůlku a poklepal na plánek se slovy: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“.
   Následně se na plánku začala okamžitě vykreslovat mapa školních pozemků.
   „Dobby vám pomohl na zápase, pane,“ pokračoval skřítek.
   „Já vím, děkuju…“
   „Nemáte zač, ale i po zápase jsem sledoval profesorku Umbridgeovou a… tady, podívejte se!“
   Harryho zraky skončily na plánku, k obrysu Hagridova srubu se blížila tečka se jménem Umbridgeová.
   „Jde sem!“ upozornil ostatní Harry.
   „Co zase chce?“ zděsila se Ginny.
   „Já vím,“ uvědomil si Harry a obrátil se vyděšeně na Felixe. „To je poslední test, že ano Dobby?“
   „Ano pane, přesně tak!“ přitakával rychle skřítek. „Přesně tak to říkala.“
   „Po včerejšku vás chce honem rychle vyhodit, poslední test provede hned dneska a to ona sama, aby si vychutnala svojí výhru.“
   „J-j-j-já t-t-tomu n-n-n-nerozumím,“ zděsil se Felix a těkal svýma očkama po ostatních.
   „Jestli vás tu najde s námi, tak vás v tom lepším případě zabije, v tom horším… ani na to nechci myslet,“ prohlásil Harry.
   „Máš pravdu, měl by jste utéct,“ souhlasil Ron.
   „Dělejte!“ křikl Harry a strčil do svého strážce.
   „Ale já vás mám chránit!“ protestoval Felix. „Selžu v té zkoušce, když tady nebudu.“
   „A když tu budete, tak umřete, tak utíkejte!“ křikl Harry, až se to rozlehlo po širém okolí a tečka na plánku se zarazila.
   „T-t-t-tak d-d-dobře…“ souhlasil Felix kvapně a začal se kolem sebe rozhlížet. „ale kam?“
   „Hagridův srub?“ navrhla Hermiona.
   „To je první místo, kam se ta baba podívá,“ přešel to Harry. „Vím že to zní bláznivě, ale musíte do zapovězeného lesa, to je jediná možnost, jak se jí ztratit.“
   „Tam?“ pípl Felix ženským hlasem.
   „Zkuste jít po okraji… najděte pomoc,“ žádal Harry a naposledy ho odstrčil pryč. „Tak jděte.“
   Hned na to se Felix rozeběhl pryč a zmizel v temném lese.
   „Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ zeptal se Seamus.
   „Za dané situace,“ odpověděl Harry.
   „Ale ne,“ hlesla Hermiona zděšeně. „My jsme ale blbí.“
   „Co zase?“ povzdechli si všichni.
   „A co teprve se stane, když najde nás?“ zeptala se jich naštvaně Hermiona. „Navíc bez doprovodu, hm?“
   Všichni vykulili oči jak nejvíc mohli a v zápětí stočili své zraky k lesu.
   „ÁÁÁÁÁ!“ křikl někdo za nimi, „Zmiz ty odporná kočko!“ když se ohlédli, spatřili v dáli stát Umbridgeovou, které povlávala mašle na hlavě jak dupala po něčem zatraceně rychlém pobíhajícím po zemi. Následně napřímila hůlku, ale to už Harry zařval. „PRYČ!“
   Všichni se rozeběhli jak nejvíc mohli, nohy je okamžitě zavedli za Felixem do lesa, takže se v zápětí ponořili do nepropustné tmy, která stále houstla, za nimi bylo stále slyšet lámání větviček a divoké kroky jejich pronásledovatelky, začali nepříjemně vrážet do kmenů a větví, zrychloval se jim dech, nejen zděšením, ale také už únavou. Harry si neustále hlídal svou hůlku, aby mu nevypadla, už asi podesáté se na ní podíval dolů do kapsy, když v tom naběhl na větev, která ho praštila do krku.
   Chvíli zůstal ležet a poslouchal, jak se kroky ostatních vzdalují, až pak ho popadla něčí mrštná ruka, Harry rázem vyndal hůlku a zaryl jí Hermioně do krku.
   „To jsem já,“ špitla mu na to.
   Harry jí hned popadl a už se chystal utíkat, když ho Hermiona zastavila.
   „Počkej, nejdřív poslouchej odkud vycházejí zvuky,“ navrhla.
   Bohužel, žádné zvuky utíkajících lidí už slyšet nebyly, protože je pohlcoval místní divoký porost, ve kterém spíše vyznívalo chrčení a pískání místních tvorů, stejně jako dechberoucí houkání sov.
   „Myslím, že jsme jí už setřásli?“ zeptala se Hermiona vyděšeně.
   „Proč jsme vlastně utíkali?“ zeptal se Harry.
   „Co?“
   „Mohli jsme se jí postavit, ne?“
   „Je silnější… a navíc jenom ty umíš tak dobře kouzla pro boj,“ řekla mu Hermiona.
   „To není pravda,“ zamítl to Harry. „Musíme najít ostatní, jestli je najdou dřív kentauři, můžou jim ublížit.“
   „Nebo v horším případě smrtipláště,“ doplnila Hermiona a oba dva pomaličku začali vykračovat vpřed.
   Ač si to ani jeden nepřipouštěl, stále se podvědomě drželi za ruce a tiskli se k sobě, aby měli neustále jistotu, že se neoddělili, navíc si každý hlídal svou stranu.
   Všude ale bylo úplné ticho, navíc už museli po chvilce chtě nechtě rozsvítit hůlky, protože světlo jim z cesty zmizelo docela. Čím dál víc sílil onen mrazivý vzduch a stále více naráželi na odporné pavučiny, které se tyčily mezi větvemi stromů, naštěstí ale jejich majitelé byli malého vzrůstu.
   „Proč jsi mi nevěřila?“ zeptal se po chvilce Harry.
   „Ženská intuice?“ snažila se Hermiona vymluvit.
   „Víš moc dobře že nic takového není,“ odvětil jí Harry. „Co takhle instinkt?“
   „Hele Harry, já je vážně chci zachránit jako ty,“ řekla Hermiona smlouvavě. „ale zkrátka když si představím, že místo toho, abychom někoho zachránili, místo toho my všichni… všichni prostě… chápeš mě?“
   Harry se zastavil a pohlédl jí do tváře. „Možná víc, než si myslíš. Víš… vím že je to nesmyslné, ale raději obětuju svůj život… i kdyby to měl být jenom pokus.“
   Hermiona sklopila oči a zakroutila hlavou. „Pak že nemáš ten zachraňující komplex.“
   Harry se po dlouhé době uchechtl, ale v tu chvíli se kousek od nich ozval křik. Oba dva se vyděšeně otočili a zdvihli hůlky do výšky, jenže stejně nedohlédli do dálky.
   „Pojď!“ popostrčil jí Harry a společně se rozeběhli směrem, odkud vyšel výkřik. Běželi jako o život, nevěděli komu ten hlas patřil, bylo to jako pobíhat v jakémsi hyperprostoru, kde se stromy z ničeho nic zjevují a zase mizí, protože se jim jen tak, tak stačili vyhýbat, jak rychle běželi. Hermiona za chvilku přestala stíhat a zůstávala pozadu, Harry však běžel stále dál a navíc ještě zrychlil, když se výkřik opakoval. Poznal, že ten hlas patřil Nevillovi, poznal i další chlapecké hlasy o kus dál, potřebují pomoc. Znovu ještě více zrychlil a snažil se hůlku držet při zemi, aby se hned neprozradil, to se mu však po chvilce stalo osudným, náhle horní částí těla narazil na něco pružného, ale přitom tvrdého, až mu podklouzly nohy a on spadl na zem, čímž si vyrazil zrychlený dech, který jeho tělo teď tak divoce spotřebovávalo.
    Začal rychle a navíc pekelně vystrašeně šátrat po zemi po hůlce, která stále ještě svítila a rozhlížel se kolem sebe, ale nic neviděl. Konečně nahmatal hůlku a posvítil si nahoru, stále ale nic neviděl. Poslední věc, která mu scházela, byly brýle. Harry začal znovu tápat po zemi jako slepec a očima hledal rozmazané obroučky brýlí, ať to nad ním bylo cokoliv, viselo to dolů a skřehotalo, což mu nahánělo přímo hysterický strach, dýchal jako šílenec až téměř polykal jehličí, které rukama rozrýval, prach se mu dostával do očí, kde ho štípal, ale nakonec konečně nahmatal brýle, nandal si je a otočil se nahoru.
   V nepatrné blízkosti mu do očí zíral upír létavec, který právě vycenil své tesáky. Hned na to seskočil z větve, na které visel a zalehl Harryho jako hora skály. Harry pak mohl jen vidět jeho špičaté tesáky, jak se zaleskly ve světle jeho hůlky, kterou svíral v uvězněné ruce, takže s ní nemohl udělat žádný kouzelný pohyb. Létavec na nic nečekal, zavřeštěl na celé kolo, až se jeho křik rozlehl po okolí a odrazil se od všech kmenů a v zápětí se přitiskl Harrymu na krk.
   „Vampyrus Exhumai!“ křikl Hermiona o kus dál.
   Harry zahlédl rudý paprsek, jak se zaryl do zad létavce, který znovu bolestně zavřeštěl a sletěl z Harryho jako kus hadru.
   „Imobilis!“ křikla Hermiona znovu, od létavce se ale tentokrát kouzlo odrazilo.
   „Harry, pospěš si!“ žadonila Hermiona, Harry se zvedal jen opravdu pomalu, celé tělo ho brnělo od předešlého nárazu.
   „Vera vertum!“ křikl jim někdo za zády, to byl Seamus.
   Kouzlo se však znovu odrazilo od létavce.
   „Myslel jsem, že to platí na všechna zvířata!“ divil se Seamus.
   „Tohle není zvířeáááá!“ Hermiona zavřeštěla, bylo to ale kvůli tomu, jak létavec rychle zmizel v korunách stromů.
   Následně připelášili i Dean, Ron a Ginny, kteří zaslechli hlasy.
   „Utečte!“ křikla Hermiona.
   „Utíkejte! Dělejte!“ řval i Harry, konečně se postavil a hulákal na ostatní, přitom mával rukama. „Tak utíkejte!“
   V tom se za ním objevil stín a následně Harry zmizel v korunách stromů.
   „Harry!“ zakřičela Hermiona a přiběhla jak nejrychleji dokázala.
   „Kde proboha je!“ zeptala se Ginny.
   „Zachraňte se, rychle!“ odehnala je Hermiona, avšak Ginny a Ron zůstali. „Padej Ginny!“
   „A co Harry?“ úpěla vyděšeně Ginny, ale v zápětí jí odehnal sám Ron.
   Harry zatím nahoře visel ohnutý přes větev a vedle sebe slyšel cvakání tesáků. To byl on, zase se mu blížil ke krku, tentokrát ho nikdo nezachrání a musí jednat sám. Rychle začal přemýšlet a snažil se stále předstírat omdlelost, ale trochu sebou cuknul, když ucítil upíří tesáky na krku. V tu chvíli také ucítil oprýsklou kůru na spodní straně větve, nahmatal jí a bleskově vytrhl, ve stejném okamžiku jí zaryl upírovi do tlamy, až bolestně zavřeštěl a odrazil se od větve.
   Harry se rychle ještě dosyta vyděšeně postavil na čtyři a začal ručkovat po větvi ke kmeni. V tu chvíli zase uslyšel křik o poznání naštvanějšího upíra, proto přidal do tempa ve svém lezení, až konečně dorazil k hustému větvoví kmene stromu. V tu chvíli mu zadní hábit roztrhl pařát, který mu zajel až do kůže, což strašlivě zapálilo. Harry sebou bolestivě cuknul a přimáčkl se kvapně ke kmeni, kde zůstal schoulený. Upír stále narážel do malinkých větviček, které mezi nimi byly a jako mřížoví mu bránily se k chlapci dostat, jenže zanedlouho začaly praskat a upír se začal přibližovat. Harrymu se tím pádem dech nezklidnil, ba naopak se ještě více měnil v divoké chrčení, kdy se až dusil, věděl že tady nebude v bezpečí, slyšel jak dole na něj volají a snaží se mu pomoci, viděl tam však přes husté větve už jenom dva své kamarády. Opřel se tedy bolavou rukou stejně tak bolavého těla o spodnější větev a přetočil na ní valnou část své váhy, v tu chvíli ho však upírův dráp popadl za čupřinu vlasů a až se nechtěně pustil.
   Harry sebou udělal kotrmelec vzad, jak ho upír zatáhl za hlavu až zatáhl za celou jeho páteř, a dopadl přímo pod něj na tenkou větev. V tu chvíli ucítil strašlivou bolest za krkem, už vůbec nemohl otáčet pořádně hlavou, celé tělo ho začalo brnět, jako kdyby se mělo co nejdříve rozložit na několik částí, v té chvíli mu nedovolilo se vůbec pohnout.
   Zato upír létavec se pohyboval velice ladně, dělal kolem Harryho větve kruhy ve vzduchu a vychutnával si pocit, který Harry právě cítil. Opravdu cítil, jak se celá větev hýbe proudem vzduchu, který upír vytvářel, jak se sám bojí a třese se až do morku kosti. V té chvíli upír uznal, že ho natrápil dost a rozhodl se to skoncovat.
   Namířil k větvi a jedním mocným skokem ve vzduchu svinul svá blánovitá křídla a skončil na větvi před Harrym jako před prostřeným talířem.
   Jenže v té chvíli větev zapraskala a Harry chtě nechtě ucítil, jak se to, co ho drží po ním začíná ztrácet a následně už volně padal. Avšak nebylo tomu tak, okamžitě jak pod ním větev zmizela se jeho hábit zachytil o ulomený kus větve, napůl roztržený od předchozího upírova útoku. Létavec teď vřeštěl a třískal sebou o větve stromu, však zanedlouho už znovu byl ve vzduchu jako král a s maximálním rozzuřením se dostal před Harryho, který před ním visel jako pytel brambor, navíc do hábit zaháknutý za ulomený kus větve začal škrtit, takže se mu začalo špatně dýchat.
   V tu ránu ho ale začal ovívat rázem nový proud vzduchu, který k němu vháněl upír svými křídli, tentokrát se svou zuřivostí na nic nečekal, Harry to cítil. Upír byl celý zkrvavený a pochroumaný z předchozího pádu, a teď se hnal k Harrymu s vyceněnými tesáky, ani se nesnažil mířit, Harry zavřel, i když nevěděl jestli to bylo podvědomě, nebo vinou napolouškrcení, avšak v té chvíli uslyšel znovu strašlivý vřískot, který mu doslova trhal uši, upír teď prožíval další vlny bolesti, alespoň co Harry mohl vidět, když otevřel oči. V tu chvíli se kolem větve na které visel prohnalo několik tenoučkých čárek, alespoň tak to Harry mohl pojmenovat a některé z nich se zabodly upírovi do těla. Ten po pár pokusech navztekaně uletěl.
   Harry však znovu zavřel oči, tentokrát ne podvědomým, ale zcela kvůli tomu, že už přestával dýchat, hlava se mu odkysličila na maximum a on začal upadávat do bezvědomí.
   Následně mu něco zasvištělo za zády, natrhlý hábit povolil a Harry po chvíli pocítil pocit bez tíže. Padal dolů volným pádem, už očekával že narazí na nějakou větev, nebo nakonec na zem, když ho dole něco chytilo, jakoby několik párů rukou.
   „Máme ho,“ ozvalo se mu u ucha.
   „Dobrá práce, pánové,“ ozvalo se znovu.
   Harrymu se uvolnil podlitý krk a hlava, tedy spíše mozek, který dostal novou záplavu kyslíků. Následně otevřel oči a zjistil, že hledí do tváří asi tuctu kentaurů po zuby ozbrojenými luky a šípy.
   „Harry, jsi v pořádku?“ strachovala se Hermiona a s ostatními k němu přiběhli.
   Harry se narovnal a zmateně se rozhlédl kolem sebe.
   „To koukáš, co?“ pousmál se Dean.
   „Narazili jsme na ně,“ pokračovala Giny. „sice nás nejdřív chtěli zabít, ale když jsme jim řekli, že jsme tví kamarádi a že jsi ve vážném nebezpeční, tak ti přišli na pomoc.“
   Harry se ohlédl na kentaury, na tváři se mu rozhostil úsměv a vysoukal ze sebe: „Děkuju.“
   „Přátelé by si měli pomáhat,“ ozvalo se mu za zády, to byl Firenze, který ho v zápětí zvedl na nohy.
   „Firenzi,“ hlesl Harry potěšeně.
   „Harry,“ opakoval Firenze a také se trochu pousmál.
   „M-m-m-můžu s-s-se zept-t-t-tat, co se t-t-to tu stalo?“ zakoktal Felix, kterého vedl jeden kentaur v provazech.
   „Mohli by jste ho pustit?“ poprosil je Harry. „Je to můj přítel.“
   Firenze pokynul svým přátelům a ti Felixe hned osvobodili. „A tenhle patří také k tobě?“
   Jeden kentaur právě přivlékl svázaného a umlčeného Nevilla, který sebou divoce škubal.
   „Jo, to je můj kamarád,“ souhlasil hned Harry a Neville byl rázem volný.
   „Našli jsme ho kousek odsud,“ řekl kentaur, který Nevilla přinesl. „lekl se nás jak malá holka a křičel na celé kolo.“
   „Tím by se vysvětloval ten křik,“ pousmála se Hermiona.
   „Doufám, že ta poslední osoba, není tvůj přítel,“ podotkl ještě Firenze.
   Harry se rozhlédl kolem sebe, ale zjistil, že jim nikdo nechybí.
   „Umbridgeová,“ uvědomila si Hermiona.
   „Můžeme teda použít Letax,“ vyrazil ze sebe netrpělivě Ron. „Můžeme už konečně zachránit tátu a ostatní z ministerstva, vždyť už jsme jediní.“
   „A kde ho asi tak vezmeš?“ zaprotestovala Hermiona. „Umbridgeová není jedna z těch, ze které padá Letaxový prach.“
   „Ale jeden takový tu byl,“ řekla Ginny, nahmatala něco ve své kapse, v zápětí vyndala jakousi tabatěrku, když jí otevřela, tak všichni zjistili, že byla plná Letaxového prášku. „Poděkujte prosím Alfonsi Odkouřilovi.“
   „Dobrá práce, Giny,“ zvolal potěšeně Harry.
   „Tys to šlohla?“ divil se Ron usměvavě. „Tak můžeme je už jít zachránit?“
   „Záchranná akce?“ optal se nanejvýš vážně Firenze.
   „Už to tak vypadá,“ řekl Harry a vyhýbal se pohledu Hermiony.
   „V tom případě hodně štěstí, Harry Pottere, vaše škola je tímto směrem, nezapomeňte,“ řekl Firenze a ukázal prstem, následně pokynul ostatním kentaurům a začali klusat pryč.
   „A co když se ta potvora vrátí?“ zděsil se Ron.
   „Věřte mi, nevrátí,“ ujistil je Firenze.
   „Ještě poslední otázka,“ řekl Harry až poněkud zle. „slíbili jste mi, že bude Dráp v bezpečí, ale on se přidal k smrtijedům.“
   „Přesně tak,“ pousmál se Firenze.
   „Jak to můžete říkat tak klidně?“ zhrozil se Harry.
   „Protože kdyby se nepřidal, všichni obři by byli vyhlazeni, buď stojí s nimi, nebo nebudou žít,“ řekl Firenze a trochu se k chlapci naklonil. „Navíc… kdo říkal že se k nim doopravdy přidal?“ pošeptal mu a mrknul na něj jedním okem.
   „Takže…“
   „Přesně tak,“ odpověděl zase Firenze, otočil se a odklusal pryč.
   Cestou zpátky jim všem Harry vysvětloval co se stalo s Drápem a jaké by mělo důsledky, kdyby se obři vzepřeli, jen Hermiona zůstávala pozadu a nepromluvila ani slovo. Zato Felix byl velice proti tomu, aby chodili na odbor záhad, ale když mu řekli, že jdou někoho zachránit, tak se zamyslel a nakonec souhlasil.
   Došli až ke škole, přesně podle směru, který jim Firenze. Když vešli do školy, tak je vedl Felix, proto je ostatní hlídači nechávali na pokoji, i když s kradmými a podezřívavými pohledy. Nakonec dospěli až ke kabinetu profesorky Umbridgeové a k jejímu krbu uvnitř.
   Všichni se před něj postavili, ovšem kromě Hermiony, která stále zůstávala pozadu. Harry si toho všiml a po chvíli přemýšlení se otočil na všechny v místnosti.
   „Předem upozorňuji, že půjdu jenom já a Felix, nikdo jiný.“
   „Tak to určitě, je to můj táta,“ zaprotestoval Ron. „Musíme si pospíšit.“
   „Já jdu taky,“ řekla Ginny poněkud nejistě, ale s rázným pohledem.
   „Tak vy nechoďte,“ upozorňoval Harry alespoň Deana a Seamuse.
   Dean se podíval na Ginny a řekl rozhodně. „Jestli jde ona, tak já taky.“
   „A jestli jdeš ty…, tak… tak já taky,“ řekl i Seamus, který to řekl ze všech nejdéle.
   „Hermiono?“ zeptal se Harry. „Tak alespoň ty nechoď, vím že ostatní nezastavím, doletí tam třeba na koštěti.“
   „Přesně tak, no tak, dělej Hermiono,“ žádal Ron netrpělivě. „Vzpomeň si na Lupina, a co můj táta, nebo Tonksová?“
   „Nik-k-k-komu očivid-d-dně nechybí M-m-m-mody,“ poznamenal Felix.
   „Je to past, Harry…“ trvala dál na svém Hermiona. „Já to vím.“
   „Krucinál tak ať!“ křikl Ron. „Já jdu, kašlu na ní!“
   „Rone!“ křikl z nenadání Harry. „Hermiona má v jednom pravdu, jdeme jako idioti na popravu, sice vím jistě, že jsem to viděl na vlastní oči, ale… taky bych se nějak rád přesvědčil.“
   „A jak?“ křikl Ron. „Dělej! Přemýšlej! Tátu možná zabijou, sám jsi to říkal, možná ani nevíš jako tady Hermiona jaké…“
   „Ticho Rone!“ utišil ho Harry nevraživě.
   „Mám to!“ vyhrkla Ginny. „Mám to! Mám to!“
   „Tak co?“ vyhrkl tentokrát Dean.
   „Naše hodiny!“ připomněla jim Ginny. „Ukážou, jestli je táta ve smrtelném nebezpečí.“
   „Z našeho krbu je to vidět,“ doplnil jí Ron. „Kdo se podívá?“
    Všichni automaticky už skončili s pohledem na Harrym.
   „Tak ať už to je za náma,“ hlesl Harry a nabral si Letax do ruky, v zápětí ho hodil do krbu ve kterém hned vyšlehly smaragdově zelené plameny, hned se shýbl a strčil do něj hlavu. „Doupě.
   V tu chvíli jakoby mu někdo doslova vytrhl hlavu od těla a začal s ním točit pořád dokola až do zbláznění. Harry však stále mohl cítit, jak je pokrčený u krbu, byl to neuvěřitelný pocit, jakby někdo jednu jeho část odnesl a přitom jí tam zároveň nechal.
   V tu chvíli všechna světla pohasla a všude se rozhostilo ticho, Harryho oči si chvilku zvykaly na tmu, která v místnosti panovala, ale v zápětí už uviděl obývací pokoj rodiny Weasleyových a hlavně nástěnné hodiny se jmenovkami jednotlivých jejích členů. Harrymu však pokleslo srdce, když zjistil, že nadmíru oprýskaná a téměř vypadlá ohnutá ručička s panem Weasleym ukazuje na nápis SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: