Opraveny
Babe
| Gramatické chyby Opraveny Babe |
Stran-30 | Čteno 3023x | ||
|
|
|||
| Akce | Romance | Humor | Strach |
| |
|
|
|
Kapitola 72.
Útok na Ministerstvo kouzel
Od jisté doby tuhle honosnou halu Harry začal vídat ve svých snách v trochu jiném světle. V minulých sněních se pokaždé vracel do té oné osudné noci, kdy se tu odehrála ta strašlivá bitva a nakonec souboj mágů, Brumbála a Voldemorta. Stále se vracel do okamžiku, kdy před ním padal do oblouku Sirius a nikdo mu nebyl schopen pomoci. Nyní však sny byly jiné, protože chlapec od jisté doby vídal osobu procházející tímto neblahým, teď tichým místem, která před sebou volně vznášela jakési tělo. Od kdy ty sny vlastně vídá, co bylo to, že dostal takový podnět.
Vlastně nic z toho ho netrápilo, jako záchrana čtyř lidí tam někde na ministerstvu. Ovšem, když se Harry a jeho kamarádi přesunuli Letaxem právě do této honosné vstupní haly, byla téměř identická jako ta, kterou chlapec vídal ve snech. Tmavé naleštěné dřevěné desky a stejně tak honosně obložené zdi se teď nově příchozím zdály, jako kdyby svou barvou už na první pohled umíraly. A o umírání teď Harry a jeho přátelé nechtěli ani slyšet, protože se jim dělalo špatně z toho ticha, které tady panovalo.
„Z-z-z-zvláštní, obvykle t-t-tu t-t-takové ticho nebývá,“ pravil udiveně Felix a rozhlížel se společně s ostatními po vstupní hale.
„Harry, tohle se mi nelíbí,“ pravil vyděšeně Neville a těkal pohledem ze strany na stranu.
„Musíme jít dál,“ upozornil je Ron, ale v zápětí zmlkl, protože od zlaté brány naproti vyšel nějaký zavalitý vousatý kouzelník, bafal dýmku a podle všeho měl v ruce Gameboye. Pak se postavil před Letaxovým krbem a začal najednou zbrkle mačkat do maličkého přístroje a hned na to se rozesmál na celé kolo.
„Zatracení mudlové, na co voni nepřijdou,“ uchechtl se nahlas.
Harry hned zareagoval a přiběhl k němu, přitom si snažil krýt čupřinou vlasů jizvu na hlavě.
„Prosím vás, vy jdete z oddělení zneužívání mudlovských výtvorů?“ zeptal se ho rychle.
Muž se na něj podezřele podíval a nakonec pohledem přejel i jeho společníky. „No… byl jsem… byl jsem, tak říkajíc, v jejich skladu a našel tam… ale to vás nemusí zajímat.“
„Je to důležité, je tam v tom oddělení někdo?“ ptal se dál Harry.
„Samozřejmě, spousta lidí… ehm… nevíš, jak se s tím paňácou dostat přes vokraj toho zábradlí?“ zeptal se Harryho a ukázal mu přístroj.
Harry to nespočetněkrát viděl u Dudleyho, kterému jeho rodiče nikdy nezapomněli koupit novou verzi téhle dětské konzole. Hra mu sice nic neříkala, ale drapl po tom a začal ťukat na tlačítka. Jeho přátelé na něj překvapeně koukali a po chvilce pípání, které se ozývalo z přístroje se Harry otočil k tomu pánovi a zeptal se. „Stojím právě před tím zábradlím, ta opice mě tam musí vyhodit, abych to přeskočil…“
„A jak?“ zeptal se dychtivě kouzelník jako malé dítě, až mu málem vypadla dýmka.
„Tak mi řekněte popravdě, jak to tam nahoře vypadá?“ zeptal se Harry a držel palec na tlačítku pauzy.
„Tak dobře… už je to všechno v pořádku, všichni jsou na svých místech.“
„Už?“ divil se Harry.
„Co jste vlastně zač? Vy o tom nevíte, před pár hodinami to tu vzplálo jako domeček z karet, ani nevíme, jak se to stalo, ale po okamžitém zákroku hasících kouzelníků se to dalo do pořádku, všichni už se zase vrátili do práce.“
„A po tu dobu požáru tu nikdo nebyl?“ zeptal se Harry.
„No…“ muž se zase ohlédl kolem sebe. „jinak bych si tu sarapetičku nemohl vzít, tak… no…“
„Kromě vás?“ ptal se dál Harry netrpělivě, když uslyšel zezadu přešlapování ještě netrpělivějšího Rona.
„Nikoho jsem neviděl…, i když počkat… ne, nikoho jsem neviděl,“ řekl pak rozhodně a zase vybafl hustý obláček dýmu.
Harry si ho ještě chvíli podezřele přeměřoval, pak povolil palec, něco dvakrát zmáčknul a vtisknul hru muži do ruky. „Jdeme,“ zvolal na ostatní.
„Hej, nejsi ty náhodou…“
„Ne, nejsem,“ řekl Harry ještě kouzelníkovi, který teprve teď pochytil jeho obličej.
„Požár?“ zeptal se Seamus. „To neznačí nic dobrého.“
„M-m-m-měli bychom se v-v-vrátit,“ řekl Felix, když obcházeli zlaté sousoší na fontáně, ze kterého teď kupodivu netryskala žádná voda, proto tu v hale bylo až nezvyklé ticho.
„To si snad děláte legraci,“ zhrozil se Ron. „Klidně si tu zůstaňte, ale já tam jdu.“
„Mě z toho taky běhá mráz po zádech,“ řekl vystrašeně Neville.
„Já jdu dál,“ řekla do ticha pevně Ginny.
„Víte ale, jak to dopadlo posledně, někdo by tu přece jenom měl zůstat,“ řekl jim smlouvavě Harry.
„Zůstaneme všichni,“ řekl hned Neville. „Může tam jít přece nějaký hlídač.“
„Neville, vždyť přece víš, na jaké straně je většina ministerstva,“ přerušila ho rázně Ginny.
„Já z toho cítím malér, zůstaneme tady,“ trval na svém Neville.
„J-j-já souhlasím,“ koktl Felix nejistě.
Harry si ustaraně povzdychl a nakonec skončil s pohledem na Hermioně. „Hermiono,“ oslovil jí a ona hned na něj stočila nejistý svůj pohled. „Nechám to na tobě, půjdeme dál nebo ne?“
Hermiona na všechny vystrašeně pohlédla a pak se znovu vrátila s pohledem na Harryho, avšak stále se neměla k odpovědi.
„Ježíši!“ křikl Neville a uskočil znenadání kupředu.
„Co je?“ vyhrkli všichni.
„Něco se o mě otřelo, pane bože, to byl strašný pocit,“ hekl Neville krajně panicky. „Já chci pryč, dopadne to zase jako minulý rok, Harry.“
„Hej vy tam!“ křikl na ně nějaký vrčivý hlas.
Všichni se ohlédli, nalevo od nich seděl u stolu s cedulkou bezpečnostní služba nějaký poďobaný muž a požvykoval tabák, všechny si nevraživě měřil a ukazoval jim ukazováčkem, aby šli k němu.
„Jak to, že nemáte štítky?“ zeptal se jich udiveně.
„No… my jsme se přesunuli Letaxem,“ začal Harry zmateně.
„Jsou t-t-tu se mn-mn-mnou,“ koktal Felix a postavil se před zřízence jako první.
„Co tady takhle pozdě pohledáváte? Navíc bez štítků?“ pokračoval z podezřelými otázkami.
„Jsou to m-m-m-moji přátelé,“ řekl Felix a ukázal na všechny. Pak chvíli přemýšlel a dodal. „Chtěl jsem jim uk-k-k-kázat m-m-ministerstvo.“
Zřízenec ho však nevnímal, stále civěl na Harryho, kterému se z jeho pohledu a celé atmosféry tady začalo dělat opravdu špatně, navíc ho svíral pocit, který způsobovalo ujištění o tom, že ta čtveřice už může mít opravdu na mále.
„Ty…“ řekl a ukázal na Harryho. „Pojď sem blíž.“
Harry neochotně přistoupil a přitom těkal pohledem na Felixe, který nejistě pošlapoval.
„Chcete mojí hůlku? Na... na převážení?“ zeptal se Harry nejistě.
„Ani nemusím,“ sykl zlostně muž a zpod rozcuchaných chlapcovo vlasů zahlédl jizvu ve tvaru blesku, v té chvíli mu v očích jasně svitlo. „Jádro z pera fénixe a jedenáct palců dlouhá… slavná hůlka Harryho Pottera,“ v zápětí začal šmátrat někam pod sebe, ale v tu chvíli Harry uviděl vedle sebe něčí hůlku, jak na zřízence nebezpečně míří.
„O tom ani nepřemýšlejte,“ řekl Ron naštvaně a pokynul zřízenci, aby se postavil.
Zřízenec s nechutí zvedl ruce a stále těkal pohledem někam na jakési poplašné tlačítko či co.
„Opovažte se!“ křikl Ron, až se všichni jeho kamarádi lekli.
„Nemáte šanci, každou chvíli tudy projde další kouzelník a všimne si, že tu někdo míří hůlkou na strážce ministerstva,“ křikl naschvál hlasitě hlídač.
„Silencio!“ štěkl Ron netrpělivě a v zápětí i: „Petrificus totalus!“
Zřízenec umlčený a znehybněný sebou práskl na zem pod stůl a hned dal pokoj.
„Rone, cos to udělal?“ zhrozila se Hermiona. „Pane bože, vždyť jsi napadl hlídače.“
„Udělal správnou věc, Hermiono,“ řekl Harry, jehož pohled spočinul na znamení, které se muži odkrylo na ruce při pádu. „Je to smrtijed.“
„Je jich tu plno,“ zděsil se Dean, ale hned utichl, když kolem nich zase prošel další kouzelník.
„Kde je Rendy?“ zeptal se jich udiveně.
„Ehm… šel si odskočit,“ zareagoval kvapně Harry. „požádal nás, abychom to tu za něj pohlídali.“
Muž se na ně ještě chvíli nejistě díval, pak se ušklíbl „Na můj vkus si poslední dobou odskakuje až příliš často,“ a v zápětí zmizel v jednom Letaxovém krbu.
„Jdeme,“ zavelel Harry a všichni proběhli zlatou bránou až k výtahům, které stejně jako celé ministerstvo byly až poněkud podivně potichu.
Harry stiskl tlačítko a pak se otočil na ostatní. Jasně jim viděl na tváři výraz děsu a strachu z myšlenky, co je tam nahoře čeká, zvláště pak těch, kteří ten děs zažili minulý rok.
Harry odklonil svůj pohled a marně přemýšlel.
„Harry, ty víš, že tady něco nesedí,“ řekla mu chápavě Hermiona.
„Ale ty hodiny nelhaly,“ řekl Harry zmateně.
„A co to, jak se to o mě otřelo?“ zeptal se Neville.
„Já chci jít dál,“ řekl Ron odhodlaně. „Harry má pravdu, kdybychom to někomu řekli, dopadlo by to stejně jako u těch minulých, co nahlásil… a to se nesmí stát.“
Harry znovu spočinul pohledem na Hermioně, to ona byla ta osoba, která ho vždycky držela zpátky, věděl, že je správné nejenom poslouchat svůj vnitřní hlas, ale také svou oddanou kamarádku.
„I když jsem to na vlastní oči viděl…“ začal Harry potichu, když se výtah pomalu k nim ze shora kodrcal. „i když to bylo úplně jiné, než minulý rok, i když to tvrdí i hodiny a já jsem o tom pevně přesvědčený… věřím taky Hermioně, tady zkrátka něco nesedí.“
„Co ti tu nesedí?“ křikl Ron a Harry ho začal hned utišovat. „Do hajzlu, táta je na smrtelné posteli, možná už je po něm, chápeš to?“
„Mě na něm také záleží,“ vyjekl Harry. „Stejně jako na těch dalších… Lupin je jediný žijící kamarád z Pobertovy čtyřky, tudíž přítel mého táty… a taky můj přítel, ale prostě… Hermiona má pravdu.“
„Děkuju Harry,“ špitla Hermiona. „Ale já je taky nechci nechat na pospas.“
Harry pomaličku chápavě přikývl a v tu chvíli se výtah dokodrcal k nim a otevřel své chrastivé mřížovité dveře. Brýlatý chlapec se naposledy podíval na ostatní, pak se otočil a vešel do výtahu, postavil se ke stěně a hleděl pevným pohledem na ostatní.
Ron se na něj po dlouhé době pousmál a společně s Ginny odhodlaně také nastoupili na palubu výtahu. Nakonec nalezl i Felix s potichým bručením a cinkáním na mříže výtahu, pak nastoupili i Seamus a Dean.
Harry pak skončil s pohledem na Hermioně a Nevillovi. Ti dva se na sebe podívali a v zápětí Hermiona s pevným pohledem také nastoupila.
„Jak jsem řekla na začátku roku, půjdu s tebou třeba až do pekel pekelných,“ řekla mu s pevným úsměvem.
„Děkuju Hermiono,“ odvětil dojatě Harry a objal jí kolem ramen. „Nikdo po tobě nechce, abys chodil, Neville,“ řekl pak směrem na váhajícího chlapce. „Ale pamatuju si na minulý rok… na toho statečného kluka, co se mnou bojoval na Odboru záhad… a až do posledního konce mě neopustil. Opustíš mě tedy teď?“
Neville na ně zaraženě koukal, pak zavřel oči a zhluboka a krátce se nadechl.
V zápětí vešel za ostatními do výtahu a dveře se za nimi zavřely.
„Tak jo,“ zakončil to Harry a popošel k tlačítkům pater, chvíli s palcem spočinul u devítky a váhal.
„Harry, co to děláš?“ zeptala se udiveně Hermiona.
„Já jen… Odbor z…“ hlesl Harry a stále váhal. „Ale nic,“ pravil nakonec a zmáčkl dvojku.
„Vážně si cením toho, co kvůli nám podstupuješ, Neville,“ řekl Harry pevně a v zápětí Nevillovi hodil do ruky nějaký kus třpytícího se hadru. „To je můj neviditelný plášť, Neville. Ty jsi naše záchrana, skryješ se a kdyby se cokoliv mělo stát, postaráš se, aby se co nejvíc z nás dostalo do bezpečí, rozumíš?“
Neville na něj pevně pohlédl, pak sáhl do kapsy a sevřel hůlku.
„Tento i minulý rok jsem tě já a spousta dalších učili jak se bránit a útočit. Už víš, jak to všem nandat,“ Neville s úsměvem přikývl a rozbalil plášť. „Spoléhám na tebe,“ řekl ještě Harry, než Neville zmizel pod pláštěm.
V té chvíli se výtah hlasitě zastavil a hlas oznámil: „Druhé patro, odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, kanceláře oddělení nepatřičného užívání kouzel, ústředí bystrozorů a administrativních služeb Starostolce.“
V zápětí všech sedm vyšlo ven z výtahu…
Ocitli se na chodbě, která měla po stranách nepřebernou spoustu dveří různé barvy a tvarů, rozhodně zde však nic nebylo jinak, než při minulé Harryho návštěvě tohoto patra, z potemnělých očarovaných oken, které teď ukazovaly jasnou noc dovnitř pronikalo nepříjemné šero a dupání bot po budově ještě dodávalo strašidelnou atmosféru. Všichni chodbou procházeli nanejvýš obezřetně, jako první Harry a hned za ním Felix, který se sice snažil dělat, že je jeho strážcem, ale už se také řádně začal klepat.
„Vy se bojíte?“ divil se Seamus.
„A-a-a-a proč bych neměl?“ opáčil potichu Felix.
„Nechodíte tady náhodou dnes a denně?“ otázal se i Dean.
„No… t-t-t-to ano… ale já se b-b-b-bojím vždycky,“ řekl Felix a kvapně vyjekl když narazil na stojícího Harryho.
„Můžete být zticha,“ řekl Harry naštvaně, v zápětí se otočil a pokračoval ke konci chodby, kde zahnuli za roh a spatřili před sebou těžké dvoukřídlé dubové dveře, černé jako uhel, až se zdálo, že to je vstup do pekel.
„Jdeme dál,“ řekl Harry ostatním a opřel se do dveří.
Hala ve které se teď ocitli byla rozdělená na několik velkých kabin se vstupními dveřmi, jež byly všechny zavřené. Minule, když tu Harry byl, se zde mačkalo nespočet kouzelníků a z kabin se ozýval hlasitý halas, dnes se mu ale zdálo, že znovu vkročil do Velké síně Bradavic a všude se rozléhá tichounký šepot na účet Harryho. Kromě již zmiňovaného šeptání se zde neozýval žádný jiný zvuk, neobíhaly zde žádné oběžníky a neprocházeli tudy žádní kouzelníci. Harry všem pokynul, aby šli za ním a hned se vydal naproti haly, kde byly identické dvoukřídlé dveře vedoucí do další chodby. Ke svému znepokojení zjistil, že pokaždé, když prošli kolem nějakých dveří do kabiny, tak šepot z ní náhle utichl jako kdyby její obyvatelé poslouchali každý krok nově příchozích.
Když procházeli kolem dveří s křivě pověšenou cedulkou,
tak se Harry modlil aby její obyvatelé neměli stejně tak kouzelné oko jako Moody, protože by je odhalili.
Naštěstí došli nedotčeně až k protějším dvoukřídlým dveřím a o poznání rychleji, než když vcházeli, se v nich ztratili na další chodbu, za níž zatočili doleva a začali pomalu přidávat do kroku. Cesta před nimi byla stále volná, tudíž jim stále více a více v myslích svítala šance, že je čtveřice ještě naživu. Když na konci další chodby zabočovali doprava, tak už přímo utíkali.
Nakonec si to hlasitě přihasili až ke dveřím na konci této slepé chodby a naproti kumbálu s košťaty, které měly na sobě zašlou mosaznou destičku
Všichni koukali nadějně, nikde nikdo nebyl, Harry přiběhl jako první a dychtivě se začal sápat po klice, když se za ním ozývalo.
„S-s-s-st-st-s-s-st-st…“
Harry však na to nebral zřetel a zmáčkl kliku, ale v tu chvíli ho za ruku popadl Felix a vykřikl. „St-st-st-stop!“
Harry na něj chvilku zůstal překvapeně hledět a Felix mu udýchaně ukázal na klíčovou dírku. Necvičené oko by tam nic nevidělo, ale až teď si Harry všiml jakéhosi tenkého stříbrného vlasce táhnoucího se skrz ní až ke klice.
„N-n-n-nep-p-pouštěj tu k-k-k-kliku,“ koktal Felix udýchaně, popadl hůlku a zamířil na tenký provázek táhnoucí se přes klíčovou dírku. „De-de-def-def-Defectus Perforia.“
Z hůlky mu vyšlehla zlatá nit a přitiskla se k té stříbrné, ta záhy zmizela.
„M-m-můžeš,“ zakoktal Felix a namířil na dveře připraven zaútočit.
Harry se ještě naposledy podíval na Rona a Ginny, kteří se drželi za ruce a netrpělivě přešlapovali, pokývl na ně a domáčkl kliku až dolů, až se dveře otevřely.
Rázem se všichni nahrnuli dovnitř, kdyby bylo potřeba zaútočit, ovšem to nebylo. Na dvou pracovních stole posunutých k sobě seděli čtyři postavy, všichni byli svázaní k sobě a na první pohled naživu, protože hned na nově příchozí začali poplašeně hulákat skrz roubíky, které měli v ústech.
Byli to oni, pan Weasley, Lupin, Moody a i Tonksová, byli k sobě přivázáni jakýmsi zvláštním zářivě zeleným provazem a zcela znehybněni, aby se jakkoliv nemohli osvobodit. Ron a Ginny se přihnali ke svému otci a strhli mu rychle roubík z úst.
Hned se na něj začali mačkat a lýsat, ale pan Weasley začal křičet.
„Bomba! Ta bombááá! Bombá!“
„Jaká bomba?“ vyhrkl Harry.
„Vedle dveří, je tam plynová bomba, zneškodněte jí!“
Ron se přihnal ke dveřím a zvedl jakýsi balíček, který se čím dál více třásl a začal chrastit.
„Kam to mám vyhodit?“ zeptal se Ron zděšeně.
„Něco vymysli!“ vyhrkl Dean.
Ron se rozhlédl po pracovně pana Weasleyho, ale nic ho nenapadlo, avšak balíček se začal třást už na maximum a začalo se z něj kouřit.
„Tak dělej něco!“ křikla Ginny.
„Vždyť dělám!“ zakřičel Ron zděšeně, vyběhl na chodbu, přiběhl k jednomu oknu, které rázem otevřel a mrštil balíčkem ven.
Jenže balíček se jakoby zázrakem odrazil, jakoby prostor za oknem byl jenom obraz.
„To jsou začarovaná okna, Rone!“ křikla Hermiona.
Ron znovu popadl balíček, který se už začal trhat a Ron z toho začal kašlat, nakonec přeběhl ke kumbálu pro košťata naproti kanceláři pana Weasleyho a vrazil do ní balíček. Následně přibouchl dveře za nimiž se teď ozývalo jen zlovolné syčení a praskání.
Hned na to to za dveřmi mohutně bouchlo, až Ron vyletěl nárazem do vzduchu a skončil na stole vedle svázané čtveřice, ale to už se k otevřeným dveřím do kumbálu přihnali Dean, Seamus, Hermiona a Harry a začali je zase zavírat. Ač se jim to zdálo nemožné, tak ten plyn na dveře tlačil jako dospělý člověk, takže měli velkou práci, než se zámek dveří do kumbálu konečně zaklapl.
Nastala chvíle ticha, v níž každý zděšeně oddychoval, Harry nevěděl, jak na tom jsou ostatní, ale cítil, jak mu v hrudi silně tluče srdce, až to snad musí slyšet celé ministerstvo. Ale to už on a jeho kamarádi obklopili svázané postavy na stole a začali je osvobozovat. Harry rychle odložil hůlku a vrhnul se s volnýma rukama k Lupinovi, kterému v zápětí sundal roubík.
„Co tady krucinál děláš, Harry?“ zeptal se ho naštvaně. „Vždyť jsme ti všichni miliónkrát říkali, že se nemáš do ničeho takového pouštět, tak co to proboha mělo znamenat?“
Harry na něj ublíženě koukl a povzdychl si. „No… budu to brát jako poděkování,“ řekl zklamaně. „Mysleli jsme, že vás ztratíme, zřejmě si nedovedete představit jaké to je.“
„Právě, že dovedeme,“ řekl vážně Lupin a významně Harrymu pohlédl do tváře.
Harry se přestal snažit mu povolit provazy a smutně si sedl na stůl. Neměl slov, po tom, co se tolik bál, potom, co kvůli tomu dneska tolik prožil, mu místo toho, aby mu poděkovali, nadávají, no není fér.
Lupin na něj chvíli koukal, až k němu přišel Felix a začal ho rozvazovat.
„Tak promiň,“ řekl po chvilce potichu. „Prostě se o tebe bojíme.“
„To i my o vás,“ vykřikl Harry naštvaně. „A nemluvte mi tady o nějaké důležitosti.“
„Krucinál!“ křikl najednou Moody a spadl na zem až to zadunělo.
„Pošuku sakra uklidněte se,“ pokárala ho Tonksová, kterou Hermiona konečně osvobodila.
„Já si nemůžu pomoct…“ hekl Moody a malátně se postavil, i když se musel opírat o zeď. „Dneska si konečně na konci tejdne chci trochu dáchnout…“ řekl a škytl, přitom se opřel o Seamuse, ten až poklesl v kolenou. „a zrovna teď se mi to stane.“
„Vy jste opilý?“ divila se Ginny překvapeně.
„Tak proto vám tak páchlo z pusy,“ zhrozila se Tonksová.
„Nevím, jak vy, ale já mám už dneska po krk opilých lidí,“ řekl Ron.
„No tak se nečertěte!“ vyhrkl Moody a vyrovnával v uzoučké kanceláři rovnováhu. „Čovek po pár panácích usne a hned se voctne na ňákym zablešenym místě svázanej vod hlavy až k patě a… a… a…“
„A radši už buďte ticho,“ zakončil to pan Weasley, kterého konečně osvobodil Ron.
„Jak to, že jste na nás přišli?“ zeptal se Lupin.
„Tady náš hlásič to zase zjistil,“ řekla Ginny a ukázala na Harryho.
„Co si pamatujete naposledy?“ zeptal se jich Harry.
„Já jsem usnul tady nad prací, přiznám se,“ řekl pan Weasley.
„Nevím, myslím, že jsem z čista jasna usnul,“ přemýšlel Lupin. „ale nechtělo se mi spát.“
„Něco podobného se stalo i mě,“ řekla i Tonksová.
V tu chvíli se ale do kanceláře přihnal světle fialový oběžník, malinké letadélko začalo kroužit po místnosti a pak se sneslo dolů ke stolu, po němž sklouzlo až nabralo na sebe Harryho hůlku, následně se zase odlepilo od země a zmizelo ve dveřích.
„Moje hůlka!“ uvědomil si ještě teď překvapený Harry a bezhlavě vyběhl ven ze dveří, aniž by si byl vědom, že všechny ostatní dveře samy v pracovně zavřely a zamkly se.
Harry běžel stále dál potemnělou chodbou a chňapal do vzduchu na letící oběžník, který ale byl zatraceně rychlý.
„Stůj sakra!“ křikl Harry naštvaně a znovu se po malinkatém letadélku s hůlkou na palubě ohnal.
Aniž by si toho byl vědom, tak zabočil za letadélkem doleva a hnal se další chodbou na jejímž konci udělal oběžník širší oblouk, takže ho utíkající Harry konečně dohnal, avšak stále ho nemohl popadnout. Pak se ale naštval, už ho tahle směšná honička začala unavovat a tak se vší silou rozeběhl, vyskočil a těsně u dvoukřídlých dveří letadélko chytil.
Jenže to se mu vysmeklo z ruky. Naštěstí mu dokázal ještě ulomit zadní směrovku, takže teď poletovalo stále v kruhu až konečně z něho spadla hůlka na zem.
Harry se dychtivě pousmál a natáhl ruku k hůlce. PRÁSK!
V té chvíli mu ale podklesla kolena, po celém ministerstvu se rozlehla doslova drtivá rána, která přímo tříštila jeho ušní bubínky. Rázem zhasla všechna světla, noční obloha za okny zmizela a místo ní se tam objevila hlína a zemina. Celá chodba absolutně ztmavla a jediné, co bylo slyšet byl rozléhající se ustupující rána a dopadající smítka prachu a kusů omítky.
Harry v tu chvíli těžce polkl prach ze země a rozkašlal se na celé kolo až začal slzet. Otřel si tvář a v tu chvíli zjistil, že zase všude kolem něho je tma a ticho. Hned si uvědomil situaci, je tu sám a na ministerstvu se očividně něco děje. V tu chvíli se mu zdálo jako kdyby si spolkl svůj vlastní krk, nemohl se vůbec zvolna nadechnout, až začal chraptět. Z panující tmy mu naskakovala husí kůže a navíc vědomí, že u sebe stále ještě nemá hůlku ho dohánělo přímo k děsu. Instinktivně se připlazil ke zdi a snažil se v temnu našátrat hůlku po zemi.
V dalším okamžiku se ale ozvala další rána, avšak o mnoho slabší, znělo to, jako kdyby někdo mohutně vyrazil dveře a Harry posléze zjistil, že nebyl daleko od pravdy. V tu chvíli se kousek od něj rozlehl křik, nářek a praskání dopadajících kouzel. Harry se znovu přitiskl potichu ke zdi a srdce mu tlouklo doslova o závod. Pomaličku se přiblížil až ke dvoukřídlým dveřím, v tu chvíli si uvědomil, že tu ránu nespíš způsobilo rozražení těchto identických dveří naproti sousední místnosti s kabinkami. Vzal lehce za kliku a potichu pootevřel dveře. Pohled, který se mu naskytl ho příšerně vyděsil. Vedle kójí pobíhali asi tři nemrtví a z kabinek se ozýval křik. To, co Harrymu ale vyrazilo dech bylo monstrum, které stálo u dvoukřídlých vyražených dveří. Harry hned zatajil dech v domnění, že ho i z takové dálky ucítí.
Tvor se na první pohled podobal medvědovi, ale tady všechna podobnost končí. Měl přes sebe přehozený ocelový plát jako brnění a každá z jeho dvou šelmích hlav měla jen jedno oko. Ze zubaté tlamy mu odkapával sliz a jeho rozeklaný krátký ocas se vrtěl ze strany na stranu. V tu chvíli tvor skočil na vybíhajícího kouzelníka, snažícího se zachránit, jedním hryznutím ho shodil na zem, Harry neměl odvahu se dívat na nic z toho, co následovalo.
K jeho neštěstí ani nemusel, protože v zápětí ho za krk popadla něčí ruka a švihla s ním o zem, i když Harry ještě stačil zavřít dveře, protože se stále držel kliky.
V zápětí ze stěn vyjely potemnělé malé svícny s žlutými svíčkami navrchu a ponuře osvítili tmavou chodbu. Harry se podíval za sebe, stál tak jakýsi zarostlý muž, v jedné ruce měl gameboye a v druhé velikou hákovitou hůlku.
„Nouzové osvětlení,“ řekl Harrymu chraplavě a sklonil se k němu. „Pro nouzové případy.“
Harry okamžitě, jak se kouzelník sklonil ho poznal, byl to samozřejmě ten, kterého potkal dole v átriu.
„Musím tě ale varovat Pottere…“ pokračoval muž a zvedl Harryho surově na nohy. „život není jako hra.“
Následně Harryho silně praštil hrou o čelo, až se sesypal na zem.
„Nikdy bych si nepomyslel, že to budu já, kdo zabil samotného Pottera,“ pokračoval dál kouzelník a s nechutí odhodil hru do dálky. „Tvoji přátelé jsou zamčení, nemá ti kdo pomoct, střežíme východy.“
„Jděte k čertu!“ křikl Harry a mnul si bolavé čelo.
„Viděl jsem tě před dvěma lety, docela hezky si snášel kletbu Crucio, co takhle si to vyzkoušet znovu!“ a následně Harryho kopl, protože se chlapec začal zvedat na nohy, teď ale zase malátně spadl na zem. „To nevíš, že z těch her můžeš zblbnout?“ zeptal se sarkasticky. „Jak příhodně skoná Harry Potter…“ řekl a namířil mu hůlkou přímo na čelo. „Zabitý hrou…“
V zápětí ale kouzelníkovy do spánku narazil Gameboy, a hned na to odněkud z prostoru vyšlehl záblesk, který kouzelníka pevně svázal, až se ani nehnul.
Harry dýchal o překot, nikoho na chodbě neviděl, nikdo jiný tam nebyl, stále se tisknul ke stěně a v mysli měl jenom Voldemorta, vždyť přece i Brumbál říkal, že ke zmizení nepotřebuje žádný nástroj, proč by to samé nedokázal i Voldemort.
V té chvíli se Harryho hůlka o kus dál sama zvedla a začala se namířená blížit k černovlasému chlapci na zemi.
Harry začal kvapně couvat a ustrašeně se zajíkal, ale v tom mu hůlka skončila na břiše.
„Překvápko!“ náhle se před ním odkryla Nevillova hlava a mrkla na něj.
„Neville!“ hekl Harry vyděšeně. „Bože, tys mi dal,“ postěžoval si, ale v zápětí zaslechl další ránu, zase slabou, ale tentokrát vycházející úplně z jiného konce chodby.
„Rychle schovej se!“ křikl Neville a vtáhl k sobě pod plášť i Harryho.
Oba dva se skryli a pod pláštěm mířili do míst, odkud se teď ozývaly kvapné kroky přímo jejich směrem.
Hned na to se z chodby vynořila celá sebranka Lupin a spol. spolu s Harryho kamarády a uháněli, co jim síly stačily.
Hned na to se téměř všichni vyděšeně rozkřičeli, když Neville a Harry ze sebe shodili plášť.
„To jsi ty!“ křikla naštvaně Hermiona a přihnala se k němu, Harry už zatínal tváře a očekával silnou facku, k jeho překvapení ale Hermiona oba chlapce objala a ostatní se k nim přidali.
„Pane bože, mysleli jsme si, že je po vás,“ povzdychla si Tonksová.
„Díky tady Nevillovi není,“ řekl s úsměvem Harry.
„Musíme okamžitě zmizet,“ začal Lupin. „to je Voldemort, útočí na ministerstvo, už to začíná.“
„To je ten důvod, proč tě tady chtěl Harry,“ pokračovala Hermiona. „Jde si pro tebe, musíme zmizet.“
„Zpátky do Bradavic a to okamžitě,“ doplnil pan Weasley.
„Proč jste mi neřekli… škyt…“ pravil vláčně Moody a plazil se po stěně, jeho oko přitom koukalo na normální oko. „že tady… škyt… máte bar! Dyť tam maj pití!“
„To není bar!“ upozornil ho Harry. „Útočí tam na bystrozory, to je Voldemortova armáda, dokonce tam mají nějakou medvědovitou příšeru.“
„Z dvěmi hlavami?“ zeptal se Lupin.
„Jednookými,“ doplnil ještě udýchaně Harry.
„To je Medvůra, stvůra z podsvětí, musíte si dát pozor na její sliny…“ připomínal jim Lupin.
„Ginny,“pokračoval pan Weasley. „ty… ty a Hermiona se okamžitě schováte pod plášť, já, Lupin, Tonksová a Moody se pokusíme je na sebe nalákat, aby jste s ostatními mohli projít, vydáte se k výtahům a hned k letaxovým krbům… Felixi, ty půjdeš s nima.“
„Myslíte, že to Moody zvládne?“ zeptala se s podezřením Tonksová.
„Ten starej koráb zvládnul i horší věci,“ namítl Lupin.
„Kde vůbec je Moody?“ uvědomila si Ginny.
Všichni se kolem sebe poplašeně začali rozhlížet.
„Proč jste mě krucinál nepozvali!“ rozkřičel se náhle za jejich zády.
Moody stál v otevřených dvoukřídlých dveřích a hulákal na Voldemortovo stvůry jako pominutý.
„Moody!“ křikl Lupin a rozběhl se za ním následován panem Weasleym.
„Tati!“ křikl Ron a běžel za nimi.
„Rone!“ křikl Harry a rozběhl se za ním, za Harrym tentokrát se rozběhli už všichni.
Harry uháněl, co mu síly stačily, viděl, jak Moody zmizel ve dveřích, následován Lupinem, panem Weasleym a nakonec i Ronem, kteří mu všichni zmizeli z dohledu. Za žádnou cenu nechtěl dopustit, aby se jim něco stalo, rozrazil proto dvoukřídlé dveře. V hale s kójemi nikdo nebyl, Harry strnul, ale hned v zápětí se od jedné kóje zablýsklo a kouzlo Harrymu prásklo nečekaně do ruky. V té chvíli celá zešedivěla a omdlela, takže s ní nemohl hnout, byl to ten nejhorší pocit na světě, jako kdyby vám někdo ruku uřízl a znovu jen tak přichytil k tělu.
Harry vyděšeně zakřičel a znovu se ohlédl po kójích, v první byli schovaní všichni, za kterými Harry utíkal a z kóje o pár kabinek dál se znovu na něj vyřítilo kouzlo. Teď už však nemeškal, celou svou váhou dopadl na zem, na umrtvenou ruku, alespoň jednu výhodu to mělo, necítil žádnou bolest z dopadu. Z kóje však začaly šlehat kouzla jedno za druhým a Harry se pomocí jedné ruky sebral na nohy a začal uhánět k protějším dveřím, slyšel, jak za ním kouzla narážejí na stěnu, párkrát i nějaké dopadlo před něj, v tu chvíli doběhl až do první kóje s cedulkou Ústředí bystrozorů a vběhl do ní jako by mu za zády hořelo. Sklouzl po naleštěném povrchu kóje a zůstal udýchaně ležel na zemi. Měl dost, nejdřív si sním pohrával ten chlupatý kouzelník s tou hrou a teď tohle, zdrceně oddychoval a neměl sílu se pohnout, veškerá energie z něj jakoby nedopatřením zmizela. Necítil ruku, hlava mu začala brnět a celý se potil jako kdyby běžel zdlouhavý maratón.
Jenže hned na to vedle sebe něco zaslechl, ohlédl se málem doslova omdlel. Koukal asi z dvaceti centimetrů na Medvůru, do jejích dvou očí na dvou hlavách s obrovitou ozubenou tlamou, ze které odkapával kouřící se sliz.
Harry ani nevěděl, jak je to možné, ale rázem celé jeho tělo dostalo přímo závratnou dávku adrenalinu a pohotovosti, v tu chvíli byl na nohou a s hlasitým řevem vyběhl ven z kóje. Běžel zase zpátky podél ostatních kabin a křičel na celé kolo, takový pohled ho vyděsil přímo k nepříčetnosti, avšak na druhou stranu ho udivilo, že ho ta obluda nesleduje.
Hned to ale měl vysvětlené, Medvůra začala porážet jednotlivé chatrné stěny kójí, jako by byly z párátek a dvěma obrovitými skoky, v nichž zpřerážela celou desítku kójí dohnala Harryho a povalila ho jako parní válec.
Harry cítil, jak se nekontrolovatelně kutálí a hned na to narazil mohutně na protější stěnu.
Poté co otevřel oči si začal nadávat, že je nenechal raději zavřené, Medvůra byla zase u něj a odkapávající sliny mu propalovaly potrhaný famfrpálový hábit.
„Tu máš!“ rozkřiklo se najednou od první kóje, která jediná zůstala v celku. „Tady máš kachýnku, vobludo!“ křikl Moody následovalo švihnutí hůlky.
Vedle Harryho se s puknutím které je slyšet při zániku bubliny zjevila malá koupací kachnička na umělých nožičkách a začala s hlasitým: „Kvak! Kvak! Kvak! Kvak!“ ťapat po hale.
Medvůra se na kvákající kachnu podívala, hned na to zvrátila hlavu a tak strašlivě hlasitě se směrem na ní rozeřvala, že kvákající koupací kachnička zmizela v ohromném větru vanoucím z Medvůryny tlamy pod troskami nejbližší kóje.
„To byla moje nejoblíbenější kachna!“ křikl Moody a hodil po Medvůře hůlku, která ale její dopad vůbec necítila. Znovu se otočila na Harryho, rozevřela svou tlamu, která teď měla dobrý metr a vyskočila po Harrym.
Harry zavřel oči a urychleně instinktivně uhnul, v zápětí uslyšel, jak ta nestvůra narazila na stěnu a začala se vztekat. Jenže Harrymu začalo být divné, že její křik neustal, otevřel oči a spatřil Medvůru stát před protlačenou dírou ve zdi, ovšem na jejím boku se držel jako klíště Ron a poskakoval jejím hřbetu jako pominutý.
„Rone!“ křikl Harry vyděšeně.
„Bože!“ zajíkal se Ron. „Co jsem to udělal?!“ řval jako na lesy, ale vůbec ne ze srandy.
Medvůra s ním začala obíhat kolečka a rozzuřeně na něj posílala záplavy slin, také se po něm oháněla ocasem.
„Rone!“ zařval pan Weasley, kterého ale v té chvíli Medvůra povalila.
Harry k němu rychle přispěchal a snažil se ho odklidit s pomocí Lupina do bezpečí.
„Dělejte něco!“ řval pan Weasley a trhal se jim ze sevření.
Harry vstal a začal přemýšlet… ‚Ale co, co můžu udělat?‘ v při pohledu na Medvůru ho to ale napadlo.
„Rone, očí!“ zařval, když Medvůra znovu překonala celou halu jenom dvěma skoky. „Zakryj jí očí!“
„ÁÁÁÁÁ“ řval Ron a držel se jejích ježících se chlupů. „Tobě se to lehko řekne! Krucinál!“
Medvůra s ním skákal do dálky a dělala všelijaké přemety, jen aby ho shodila ze hřbetu, Ron se ale při jednom skoku dokázal dostat k jejím dvou hlavám.
Ve chvíli když se nestvůra znovu rozeběhla, ze všech sil jí Ron pokusmo zakryl oči a hned na to se Harry postavil ke zdi a začal na nestvůru křičel a hulákat.
Medvůra si toho očividně všimla a rozeběhla se na Harryho přímo závratnou rychlostí jako blesk. Harry ani nevěděl, co dělá, rozeběhl se přímo naproti mohutnému stvoření, které se na něj valilo jako tank rychlostí jako blesk, v okamžiku, když málem už vrazil do té nestvůry vyskočil na nohy a chytil Rona ve vzduchu, stvůra pod ním proběhla a Harry stáhl Rona na zem.
Medvůra se konečně mohla podívat dopředu, ale v té chvíli zjistila situaci, neměla však čas cokoliv udělat, vřítila se do ohromné zdi, až jí celou prorazila a skončila až na tvrdých kamenech, kde se přestala hýbat.
Oba dva chlapci ještě vystrašeně oddychovali, pan Weasley hned běžel Rona obejmout, jak nejvíc mohl, Harry ležel na zemi tváří ke stropu a stále ještě nekontrolovatelně oddechoval, vlastně teď trnul hrůzou, co to vlastně byl ochotný nevědomky udělat. Do dechu se mu dostávaly suché sliny, takže se pomaličku začal i dusit.
„To bylo ródeo, co Harry?“ vylezlo po chvilce z udýchaného Rona.
Harry se na něj podíval a unaveně hlesl. „Dal bych si máslovej ležák.“
„Jste všichni v pořádku?“ přiběhli k nim i ostatní.
Lupin se rozhlédl po místnosti, až na nemrtvé a nějaké smrtijedy zavalené stěnami kójí v hale nikdo jiný nebyl, avšak stále se ode všech stran ozývaly rány od soubojů, celé ministerstvo muselo být naruby.
„Kde je Tonksová?“ zeptal se Moody s rotujícím kouzelným okem. „Chtěl jsem jí požádat vo ruku, tak kde krucinál je?“
„To je pravda,“ uvědomila si Hermiona. „Běžela za vámi a teď tu není.“
Lupin se ještě naposledy rozhlédl kvapně kolem sebe a pak si svolal všechny mladistvé k sobě.
„Takže teď mě všichni dobře poslouchejte, my jí půjdeme hledat a zavoláme pomoc, vy se okamžitě vrátíte do Bradavic, za každou cenu, rozumíte?“
Všichni přikývli až na Harryho, který stále divoce oddechoval.
„Harry, tohle není tvoje starost, jděte zpátky do Bradavic, tam jste v bezpečí,“ pokračoval dál smlouvavě Lupin.
„Tak dobře,“ svolil Harry a v té chvíli se od kanceláře pana Weasleyho začal ozývat hluk.
„Musíte už jít, není čas… Ginny, Hermiono… pod plášť…“ křikl pan Weasley.
„Copak jsme tak důležité? Víc, než kluci?“ zaprotestovala Ginny.
„Protože jste rozumnější, protože kdyby se něco stalo, tak to vy je zachráníte a teď už utíkejte, rychle!“ křikl Lupin a popohnal je pryč.
Záhy se z rozbitých dvoukřídlých dveří vymanili Harry, Ron, Neville, Seamus, Dean, Felix a Ginny a Hermiona pod neviditelným pláštěm.
Doběhli udýchaně až k výtahům a Neville začal mačkat přivolávací tlačítko jak pominutý.
„Teda… útok na ministerstvo,“ zděsil se Ron, když čekali na výtah. „To je síla.“
„Co myslíte, že bude mít Vy-víte-kdo jako další cíl?“ ozval se Ginnyin třaslavý hlav s prázdnoty.
Všichni se po sobě nejistě podívali, Harry jim mohl vyčíst z myslí, jak přemýšlí o Bradavicích, osobně si uvědomoval, že jsou stejně jako ministerstvo pod mocí Voldemorta.
Hned na to se ozvala další rána, až všichni málem zase dopadli na zem a světýlko u přivolávajícího tlačítka výtahu pobliklo.
„Tak dělej,“ popoháněl výtah Neville netrpělivě.
„L-l-l-l-lupin měl pravdu, n-n-n-není tu bezpečno,“ zakoktal vyděšeně Felix.
Hned na to se za nimi z rozpadlých dvoukřídlých dveří začal ozývat hluk, jak Lupin a jeho družina se začali bránit nově příchozím.
„Vrátíme se a pomůžeme jim,“ vyštěkl kvapně Ron.
„A budou mít o to víc práce s náma,“ zděsil se Neville a znovu netrpělivě začal mačkat tlačítko.
„Už se blíží, m-m-m-musíme si p-p-pospíšit,“ zakoktal Felix a podle jeho pohledu bylo znát, že by se také nejraději schovat pod neviditelný plášť dívek.
„Myslíte, že budou v bezpečí?“ zeptala se stál vyděšeně Ginny.
„Neboj, Lupin a tvůj táta se o sebe dokáží postarat,“ ujistil jí Harry a pak ještě s úsměvem dodal. „Možná ne Moody, ale o něj asi v tomhle stavu smrtijedi nebudou mít zájem.“
V tom se ozvala tlumená rána kousíček od nich, i když byla mírná, tak se všichni lekli.
„Harry,“ upozornil ho Neville.
Všichni spočinuli pohledem na výtahové šachtě, výtah přijíždějící zezdola dojel do jejich patra asi jenom z jedné třetiny a zůstal zaseknutý v takového podivné pozici.
„Ale ne…“ zděsila se Hermiona. „zkusíme jiný?“
„Není čas,“ zkonstatoval Harry a opatrně přešel k povolávacímu tlačítku, pak se otočil na ostatní a v zápětí ho zmáčkl. Výtah se ani nepohnul.
„No bravo, co teď?“ začal panikařit Neville.
„Vrátíme se a pomůžeme tátovi,“ řekl Ron.
„T-t-t-to n-n-ne,“ vykoktal třaslavě Felix.
„Teď už nemůžeme,“ zakončil debatu Harry a opřel se o mřížové dveře výtahu.
Začal je tahat na stranu ze všech sil, ale ty se ani nepohnuly.
„Může mi někdo pomoct?“ zeptal se ostatních, kteří hned přiběhli.
Všichni najednou zarvali, ale dveře povolily až když jim přišly na pomoc i Hermiona a Ginny, hned na to dveře odsunuly a Seamus s Deanem je začali přidržovat.
„Myslíš, že dosáhneš na tlačítka uvnitř výtahu?“ zeptala se Ginny skloněného Harryho, který studoval vnitřek výtahu.
„Nemáme jinou možnost, dolů se nedostaneme jinak, než tím výtahem,“ řekl Harry, lehl si na podlahu a začal se soukat asi do půl metru vysoké štěrbiny mezi podlahou a stropem výtahu.
„Dávej pozor, Harry,“ upozornila ho se strachem Hermiona a stále mu silně držela nohy.
Harry se tam vsoukal hlavou, rukama a pak i mu tam zmizela i hruď.
„Pořád tam nedosáhnu, přidržte mi někdo nohy, ať se nepřekotím,“ zvolal na ostatní.
Felix, Ron a Neville se mu hned zapřeli o nohy a Harry se začal vsunovat ještě hlouběji do útrob výtahu.
„Harry, já z toho mám divný pocit,“ hlesla Hermiona.
„Nejseš sama,“ ozvalo se z nitra výtahu. „Už tam skoro dosáhnu, ještě kousek.“
V té chvíli výtah povolil a začal nekontrolovatelně klesat, čímž mířil na Harryho tělo a chystal se ho přepůlit.
Na poslední chvíli se zastavil pár centimetrů nad Harryho tělem. Dívky křičeli, někteří chlapci taky, ale pak znovu nastalo ticho.
Hned na to se ale z výtahu začaly ozývat další zvuky a vrzání.
„RYCHLE, DOSTAŇTE HO VEN!“ rozeřvala se panicky Hermiona a všichni začali Harryho tahat ven ze štěrbiny, ve té chvíli začal výtah znovu klesat.
„Áááá, to bolí!“ křičel Harry, když mu výtah klesl na prsa a tím, že ho vytahovali ven ho nesnesitelně dřeli.
„Dělejte!“ křičela Hermina, protože výtah stále klesal a opisoval svou hranou Harryho hruď.
„Dost!“ křikl Harry, když se zašprajcl za hlavu a všichni ho bez ustání tahali.
Výtah ho sevřel u krku a zůstal stát na místě.
„Ale ne… Harry ohni hlavu na stranu, slyšíš!“ hulákala na něj Hermiona. „Až napočítám do tří, tak ho vytáhneme.“
Harry otočil hlavu a připravoval se na bolest, kterou mu vytáhnutím způsobí.
„Tak jdem na to, jedna…“ začala Hermiona odpočítávat a zatímco vyděšený Seamus a Dean drželi dveře se všichni zapřeli za Harryho. „dva… a TŘI!“
Všichni zarvali a skrz Harryho křik se hned v zápětí výtah začal řítit neovladatelně dolů až jim zmizel ve nepropustné černotě výtahové šachty.
Všichni leželi na zemi, jak za Harryho zarvali a teď se kvapně narovnávali, obávali se prvního pohledu, ale naštěstí pohlédli do naštvaného obličeje jejich kamaráda Harryho.
„Víte, co jste mi mohli udělat?“ zděsil se Harry. „Mohli jste mi zlomit páteř, všichni za mě zarvete jako pominutý, to si zase myslíte, že jsem ze železa?“
„Je v pořádku!“ zvolala Hermiona šťastně. „Jakmile nadává, tak je mu hej.“
„Už to moc dlouho neudržíme,“ ozvalo se od Deana, který se společně se Seamusem začali posunovat po podlaze.
Všichni pohlédli do výtahové šachty, mysleli si, že už uslyší zvuk dopadajícího výtahu, ale to se mýlili, výtah totiž vůbec nezmizel v černotě šachty, jak si mysleli, zůstal viset hned asi v polovině patra pod nimi, zabrzdily ho nouzové brzy.
„Co teď?“ zeptala se Ginny.
„Zkusíme prostě jiný výtah,“ řekl Neville a začal mačkat okolní tlačítka, to se však ani jedno nerozsvítilo.
„Zkus zatáhnout za mříže,“ navrhla Ginny, avšak ani s pomocí ostatních s nimi nehnuli.
„Musíme jít šachtou,“ řekl Harry.
„T-t-t-to jako myslít-t-te tou-tou-tou…“
„Tou hezkou černou šachtou, ano,“ přisvědčil Harry netrpělivě.
„Nemůže ale dolů, výtah nás blokuje,“ namítla Hermiona.
„Tak musíme nahoru,“ řekl Harry.
„Tak ať už to máme za sebou,“ řekl Ron netrpělivě a naklonil se do šachty.
„Co to děláš?“ zeptal se Harry.
„Snažím se najít nějaký žebřík, nebo něco… áááááá!“
„Co je!“ křikli všichni a v tu chvíli Ron prudce zatáhl ruku zpět.
Všichni hned ustrašeně uskočili, protože Ron držel v ruce nějaké oko na šťopce podobné slimáčí.
„Já vím, co to je!“ vyhrkla Hermiona, vyklouzla zpod neviditelného pláště a seskočila do šachty na výtah o půl patra níž.
„Pozor na ten výtah!“ křikl Harry.
„Držím se,“ ujistila ho Hermiona. „To jsou výtahový šneci, Lezci, Rone.“
„Cože?“ podivil se Ron.
„Nakloň se,“ napověděla mu Hermiona.
Ron se naklonil do šachty, naštěstí kvůli výtahu pod ním neměl z výšky závratě, ale pak se šíleně lekl stvoření, které bylo přilepené v koutě šachty. Byl to jakýsi pásovaný slimák s dlouhými tykadly na jejíž koncích měl vypouklé oči, které sebou udiveně klimbaly, tvorové byli v každém ze čtyř rohů a podivně si broukali. Ron se však lekl natolik, že se vyklonil příliš a instinktivně se chytil za druhé očičí tykadlo tvora, který vystrašeně zapískl a v tu ránu vystřelil vzhůru jako šipka. Zastavil se až o patro výš, v nejvyšším patře budovy.
„Bože!“ křičel Ron a držel se těch vypouklých očí. „Pomóc!“
„Počkej prosím tě,“ řekla Hermiona, přešla také k jednomu tvoru, vzala ho za popruhy a zatáhla. Záhy vystřelila jako Ron před tím až nahoru.
Oba dva se postavili na jakési provizorní stupínky a Ron konečně pustil oči tvorečka, který je měl na rozdíl od ostatních poněkud vytahané.
„Nesmíš toho chudinku tak trápit,“ ohradila se na něj Hermiona.
„A co já?“ zastal se Ron sám sebe. „Co je to za potvory?“
„Pohybují s výtahy, to nevíš?“ divila se Hermiona.
Ron se zakabonil a odvrátil tvář, pak ale jeho pohled skončil na dveřích a začal dolů na ostatní hulákat. „Harry! Tady ty dveře vůbec nejsou mřížované, jsou nějaké bytelné a neprůhledné… jo a taky se samy otevírají! Jé! Pomóc!“
V té chvíli Rona popadla silná ruka a celý zmizel ve dveřích.
„Rone!“ vykřikla Hermiona a natáhla k němu ruku, aby ho zachytila, místo toho ale ta silná ruky jí zatáhla dovnitř hned za Ronem.
„Co se to tam děje?“ vykřikli ostatní a naklonili se do šachty.
„Musíme jim pomoct,“ vykřikl Harry a chytil se nejbližšího tvora za popruhy.
Zatím nahoře se na dvojici teď šklebil stejnojmenný otec Vincenta Crabbea a mnul si praskavě klouby.
„To se mi snad zdá, dvě holubičky jednou ranou,“ pravil bodře hromotluk a shýbl se pro Hermionu.
„Nech jí být!“ křikl Ron a ohnal se po něm, v zápětí schytal ránu do břicha, až odletěl dobré tři metry do chodby, ve které teď byli a která měla stejně jako ta předchozí po stranách samé dveře.
„Tak, kde jsme to skončili?“ optal se Crabbe a jedním tahem vytáhl Hermionu na nohy.
Ta mu okamžitě plivla do tváře, až se znechuceně odvrátil a utřel se rukávem. V zápětí Hermiona schytala pořádnou facku, Crabbeho, jak vidno přešla nálada si hrát a podle jeho pohybu směrem k hůlce to ležící Ron poznal.
Ron rychle nahmátl svou vlastní hůlku, ale té chvíli Crabbe na něj už mířil, protože ten útok očekával. „Ani o tom nepřemýšlej holomku!“
Na to Hermiona čekala, rozpřáhla se a uštědřila Crabbevi jeden velký kopanec do rozkroku až zařval na celé kolo a shýbl se, hned na to mu Hermiona vrazila ramenem ránu do zad, až se sklátil k zemi.
V zápětí se začala hnát k Ronovi. „Jseš v pořádku?“
„Jo a ty?“ optal se Ron a zvedal se ze země.
„Ještě jsem s váma neskončil!“ křikl Crabbe a kolem nich proletělo špatně mířené kouzlo.
„Rychle!“ křikla Hermiona a popadla Rona, v zápětí oba dva vběhli do nejbližších dveří, na kterých byla cedulka, které si ani nevšimli.
Octili se v místnosti na první pohled podobné toaletám, avšak byla až poněkud čistá a voňavá, jako kdyby tu nebyl nikdo už několik týdnů. Po stranách byly kabinky se záchody a naproti nim umyvadla.
„Jsme v pasti!“ křikl Ron vyděšeně.
„Rychle, zalez do některé z těch kabinek!“ nařídila mu Hermiona.
„Ale tam nás najde, sice je to idiot, ale tak hloupý zase není,“ protestoval Ron.
V té chvíli se ozvaly kroky za dveřmi.
„Prostě tam zalez!“ křikla Hermiona a strčila ho do poslední kabinky, zaklapla za ním dveře a sama zalezla do prostřední, oba dva se tam zamkli a utichli, v té chvíli dovnitř vešel jejich pronásledovatel.
„No tak, no tak holátka, kdepak vás mám?“ zvolal Crabbe žertovně. „Tak kdepak jste?“
Ron i Hermiona byly strachy bez sebe, oba dva si vystoupili na záchodovou mísu, aby jim nebyly vidět pode dveřmi nohy a tajili dech.
„Já si vás tady najdu!“ zvolal Crabbe a praštil do prvních záchodových dvířek, které se hlasitě rozletěly dovnitř.
„První je prázdná,“ zkonstatoval Crabbe. „Druhá…?“
Ve chvíli, kdy se ozvala další rána se Hermiona zamčená ve třetí kabince začala strachy třást, v tu chvíli popadla hůlku a namířila před sebe připravená bránit se ze všech sil. Kroky došly až před její kabinku a nastalo ticho v němž Hermiona s klepající se hůlkou, kterou držela v natažené ruce, marně popadávala dech a snažila se být co nejtišší.
Ovšem náhle jí hůlka zmizela z ruky, Hermiona zděšeně vykřikla a pohlédla nahoru, z druhé kabinky na ní přes stěnu ze shora koukal Crabbe a potěšeně se usmíval.
„Tak naše malá čarodějka se chtěla bránit, co?“ zachechtal se nahlas, v zápětí ale sebou šlehl na zem, až to hlasitě zadunělo. „Zatraceně! Do háje, kdo tady nezvedá to prkýnko!“ následně rozzuřeně přešel před Hermioninu kabinku a vytrhl jí mocně z pantů. „Tady tě máme krásko…“ zvolal, zatáhl Hermionu za vlasy a mrštil s ní o zem.
„Hermiono!“ zařval Ron, když zaslyšel její výkřik.
„Neboj, pro tebe se dojdu hned potom!“ zvolal potěšeně Crabbe a znovu se otočil na Hermionu.
Ron vzal za kliku, ale ta nepovolila, dveře se mu zasekly, začal do nich vyděšeně bušit, v mysli měl jen záchranu Hermiony, Crabbe se jí chystal zabít, to nesměl dopustit a teď ho tady zdržují takové zpropadené dveře!
„Grangerová, už si vzpomínám,“ pronesl Crabbe a postavil se před ležící Hermionu. „Syn mi o tobě vyprávěl, no ano, vím, co jsi zač,“ řekl a sklonil se nad ní.
Hermiona ale náhle vykulila oči, až Crabbemu došlo, že to nebude kvůli jeho zápachu z úst, avšak na jeho povahu se dalo vždycky spolehnout.
„Myslíš si, že ti naletím, co?“ uchechtl se. „Předstírat, že za mnou někdo je a koulit vočima, to je starej trik holčičko, na to už ti neskočím.“
V té chvíli zjistil, že vedle se vedle něj objevilo chapadlo, trhnutím se otočil a uviděl, jak tři mocná tlustá chapadla se na něj valí z rozbitého záchoda.
Začal řvát na celé kolo, ale to už ho chapadla nabrala a odhodila na zeď. Crabbe se sklátil k zemi, avšak díky své hromotlučské postavě byl stále ještě při smyslech. Ale jeho křik neustal, okamžitě vzal nohy na ramena a vyběhl ven ze dveří jako malá vyděšená holka.
Ron zatím namířil hůlku na dveře, protože z hluku, který zaslechl, mu začalo být špatně, když myslel na nejhorší. Následně dveře kouzlem zboural a slepě začal prohledávat další a další kabinky.
„Hermiono!“ křičel jako pominutý.
„Tady jsem,“ ozvala se za ním ležící Hermiona.
„Co?“ zvolal Ron nahluchle, protože z rozbitého záchodu tekla hlasitě voda.
„Tady jsem,“ řekla znovu Hermiona.
Ron se otočil a pousmál se. „Díky bohu, není ti nic…“
„Rone pozor!“ zakřičela Hermiona, ale v tu chvíli se za Ronem znovu objevila chapadla.
Ron se otočil a stejně jako Crabbe před chvílí se panicky rozkřičel na celé kolo, chobotnice ho nabrala jako na lopatu a švihla s ním přes celou místnost až skončil ležet na Hermioně s ústy přitisklými k jejím.
Trvalo to asi pět vteřin, než se vzpamatovali, pak oba dva otevřeli oči a zahleděli se do sebe. V zápětí se Ron zbrkle odtáhl.
„Rone?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
„Ehm… ano?“ odvětil Ron stále zbrkle.
„Ty jsi… ty jsi mě …“
„To byla jen nešťastná náhoda,“ vymlouval se Ron.
„To nebyla, ty jsi mě líbal, cítila jsem…, Rone?“
„To… to… to…“ brblal Ron a uši mu rudly jako červánky. „to… to… z-z-z-zase byl ten n-n-n-nápoj lásky.“
„Ale počkej, vždyť… vždyť už to jsou dávno tři měsíce, už na tebe nepůsobí,“ uvědomila si Hermiona.
Ron tentokrát zrudnul i v obličeji.
Zatím
Harry a ostatní se těžkopádně dostali do nejvyššího patra s malou pomocí okatých tvorečků všichni se přitiskli na jakousi římsu ve výtahové šachtě.
„To jsou nějaké ocelové dveře,“ uvědomil si Harry.
„Jééééé!“ vykřikl Neville, až málem spadl dolů.
„Co je?“ okřikl ho Dean.
„Ta okatá obluda, ona se ke mně přichytila,“ zděsil se Neville, který teď měl na zádech přilepeného Lezka.
Většina se na něj podívala a rozesmála se na celé kolo, Neville teď vypadal jako medvídek Koala s mládětem na zádech, slimák přitom stále koulil očima ze strany na stranu a pořád potlačeně pobrukoval.
„Uklidněte se a co Ron a Hermiona?“ zarazil je Harry. „pomozte mi to otevřít.“
Všichni hned zarvali, ale zase se do dveří museli opřít všichni, aby se vůbec pohnuli, v té chvíli se Harry zapřel nohama a zády mezi dveřmi a pod ním mohli proběhnout ostatní.
Jenže ti v zápětí ztuhli, protože pohlédli do tváře Crabbemu, který před malou chvilkou vyběhl z umýváren.
„O to se ani nepokoušejte!“ křikl Crabbe, když Felix nahmatával hůlku.
Harry stále ještě stojící za všemi ve výtahové šachtě zaslechl cizí hlas a uvědomil si ztuhlé postavy ostatních, pomaličku zavřel dveře a protože byl stále krytý těly svých přátel, došoural se až k Nevillovi a aniž by věděl, co dělá, tak mu odlepil toho slimáka ze zad.
Seamus zahlédl Harryho a v té chvíli zakřičel. „Hej, to je krysa!“
Crabbe po zkušenosti s Hermionou přece jen trochu uhnul očima a to stačilo Harrymu, aby se narovnal, namířil se asi půlmetrovým slimákem, natáhl ho jak želatinu a zatáhl mu za popruhy.
V tu chvíli slimákovi málem vypadly vypoulené oči z tykadel a záhy prosvištěl vzduchem strašlivou rychlostí, až smetl Crabbeho na zem.
„D-d-d-d-dobrá práce,“ pousmál se potěšeně Felix a hned Crabbeho svázal.
„A co Ron a Hermiona?“ pískla Ginny.
Všichni se rozeběhli kupředu, až Dean zůstal stát u jedněch dveří.
„Co je?“ zeptali si ho ostatní.
„Vidíte tu vodu?“ zeptal se jich zamyšleně Dean a ukázal na kaluž vytékající ze spodu dveří.
Všichni hned k nim přešli a přečetli si se strachem cedulku na nich. Harry pak vzal za kliku a otevřel…
Právě teď
„…už na tebe nepůsobí,“ ozval se Hermionin hlas zevnitř.
V tu chvíli všichni uviděli Rona, jak ještě celý rudý leží na Hermioně. Ti si uvědomili jejich pohledy a Ron z Hermiony kvapně slezl.
Harry a ostatní ještě chvíli překvapeně na něj hleděli a pak se začalo ozývat potlačené chrochtání a dušení, jak každý z nich potlačoval smích. V zápětí se všichni rozjařeně rozchechtali na celé kolo a usmívali se na dvě postavy rudé od hlavy až k patě.
„Není to tak, jak si myslíte!“ křikl Ron.
„Jo, Rone, i ty tvoje uši tomu nasvědčují,“ řekla Ginny rozjíveně.
„My vás na malou chvilku opustíme a vy si to hned spolu rozdáte!“ křikl nevěřícně Seamus.
„To není pravda,“ ohradila se Hermiona.
V té chvíli znovu mocně zahřmělo, jako kdyby do podlahy někdo praštil desetitunovou kovadlinou a všichni se rázem něčeho drželi.
„Konec srandy, musíme zmizet,“ řekl Harry a počkal až Ron a Hermiona vyjdou ven.
„Co je vůbec v prvním patře?“ zeptal se Neville.
„Ty to nevíš?“ optala se Hermiona. „Jsou tu všechny písemnosti a cennosti, ale hlavně, kancelář ministra kouzel.“
„Tý brďo,“ zvolal Seamus.
„Mrkneme se tam?“
„Vždyť zpátky přece stejně nemůžeme,“ připomněl jim Harry.
Všichni se tedy vydali přímo naproti do zatím nejhonosnějších dveří, které vypadaly jako vstup do antického zlatnictví. Procházeli temnou chodbou, po celém ministerstvu se stále ozýval hluk a křik, občas nějaká ta další rána a zelené probliknutí, když někdo použil kouzla pronikajícího i přes zdi.
Kouzlem otevřeli okrasné dveře a vstoupili dál. Ocitli se doslova euforii krásy, kancelář ministra byla velikánská skleněná kopule různých barev, z jejíž mřížování dolů vysely zlaté a stříbrné ozdoby, ceny, sošky a medaile. Uprostřed byl velikánský stůl, spíše pro nějakou besedu než pro jednoho člověka a hned za ním polstrované křeslo, se kterým se křeslo Brumbála v Bradavicích nemohlo ani v nejmenším rovnat. Podle všeho minulý i nynější ministři prosazovali takovýto styl honosné výzdoby, zvláštní bylo, že v kanceláři nebyl ani jeden obraz, nebo židle pro hosty, každý, kdo přišel do ředitelny nynějšího ministra musel před ním stále jen stát.
„Páni,“ ulevil si Ron, když pohlédl na hvězdnou oblohu na nebi.
„To si teda Umbridgeová dopřává pohodlí,“ zkonstatoval Harry ohromeně.
„Nestěžuju si,“ ozvalo se odněkud z rohu.
Bez připravených hůlek a stále ještě uchváceni krásou kanceláře se otočili za sebe, kde na ně mířilo asi pět kouzelníků v čele s Dolores Umbridgeovou.
„N-n-nemáte n-n-n-náhodou chránit m-m-m-m-ministerstvo?“ zeptal se koktavě Felix a v jeho obličeji se znovu objevila ta nejistota, kterou měl, když na něj někdo mířil hůlkou.
„N-n-n-n-n-emám,“ zakoktala posměšně Umbridgeová a uchechtla se. „Vždyť vy moc dobře víte, co já sem, nemám pravdu Felixi?“
„Z-z-z-jistil jsem t-t-to tu noc na té střeše,“ řekl Felix rozhněvaně.
„Harry, co Pegas?“ zašeptala mu Ginny.
„Nemůžu.“ pošeptal jí na oplátku. „Prostě nemůžu.“ odpověděl jí, když chtěla pokračovat s otázkami.
„Podle mě je tato kapitola… našeho života… až příliš dlouhá,“ pokračovala Umbridgeová a spolu s ostatními strážci se přiblížila až k nim. „Teď už vás nikdo nezachrání…“
„Moje řeč!“ ozvalo se z kouta.
Kdyby si Harry mohl vyndat oči z důlků a pročistit si je, tak by to teď udělal nejmíň desetkrát, ze dveří, kudy přišli před malou chvilku on a jeho přátelé, teď vyšla Belatrix Lestrangová, absolutně v pořádku a bez jakéhokoliv škrábance, navíc na sobě měla smrtijedský plášť a v ruce hůlku namířenou na Harryho.
„Vy žijete?“ řekla až krajně zděšeně Umbridgeová.
„Je to dlouhá historie, ale i když mě to stálo spoustu námahy…“ přiznala Belatrix a zaryla se hůlkou Harrymu do krku s nenávistným úšklebkem. „nikdy nezapomenu, jak mě tenhle mizera málem připravil o život.“
„Černá kočka, že?“ sykl zlostně Harry a přivíral bolestně oči, jak mu Belatrix tiskla hůlku ke krku. „Máte devět životů, kolik vám jich vůbec zbývá?“
„Rozhodně si mě o už o dost…“ řekla Belatrix, ale v té chvíli jí někdo uchopil a následně jí nejbližší smrtijed políbil.
„Belatrix,“ zvolal smrtijed nadšeně až se mu podlamovala kolena.
Belatrix nejdřív zděšeně ucukla, ale pak zjistila, že hledí do tváře svého manžela Rudolfuse.
„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ hlesl Rudolfus nadšeně a celou jí nevěřícně osahával, hned jí chtěl dát další polibek, avšak Harryho trochu překvapilo, když ucukla.
„Nech mě nejdřív vyřídit toho, kdo nás od sebe málem oddělil, ano?“ řekla Belatrix a opatrně se vymanila z jeho objetí.
Následně se zase nenávistně otočila na Harryho, přišla až k němu, chvíli mu koukala do očí a Harry náhle strnul.
Hned na to se otočila, chlapci to v tu chvíli došlo, Lestrangová ho kryla svým tělem a tak mohl potají vyndat hůlku.
„No… jsem velice ráda, že ses k nám vrátila, Belatrix,“ pousmála se stále ještě překvapeně Umbridgeová. „Náš Pán zla bude jistě nadšen.“
„Myslíte?“ uculila se Belatrix, v jedné ruce stále držela připravenou hůlku a druhou ruku měla za zády, na té druhé ruce natáhla všech pět prstů, pak jeden stáhla, pak stáhla další a tak dál.
„Nemyslím si, že ho to tak potěší,“ uculila se Belatrix a ve chvíli i se stáhnul i její poslední prst Harry společně s ní vykřikl na všechny omračovací kouzla, až se smrtijedi skáceli k zemi.
Jediná zůstala stát Umbridgeová, která teď neozbrojená vyděšeně koukala na Belatrix.
„Jak jsi nás mohla zradit?“ zhrozila se Umbridgeová. „Teď už chápu, proč jsi tak dobře zatajila svou smrt.“
„Ne, Dolores,“ pousmála se Belatrix. „Nechápeš nic.“
Následně se obličej Belatrix změnil v ten Tonksové, která jí majzla takové pěstí, že se ministryně svorně sesula k zemi.
„Nymfadoro!“ vyhrkla překvapeně Ginny.
„Promiňte za to divadélko, muselo to být opravdové,“ pousmála se na ně. „V pořádku Harry?“
„Nic mi není,“ pousmál se Harry.
„Jak jsi jí poznal, Harry?“ zeptala se udiveně Hermiona.
„Podle očí Hermino,“ napověděl jí Harry. „Ty se nikdy nemění, ať jsi v jakékoliv podobě.“
„Přesně tak, můj dědeček říkal, že jsou vstupní bránou do tvé duše…“ řekla usměvavě Tonksová. „Dobrá práce, Harry.“
V té chvíli se ale mocně zablýsklo, až všichni vyděšeně sehnuli hlavy, blýsknutí je ale donutilo se podívat nad sebe. Na skleněné kopuly stála další armáda kouzelníků a nemrtvých, všichni na ně vyplazovali tesáky a kouzelníci se právě chystali prolomit sklo.
„Rychle utečte!“ vykřikla Tonksová.
„Nemáme kam!“ namítl Harry.
„Vemte si výtah, kterým jsem přijela, dala jsem tam závoru, aby se dveře nezavřely, uhánějte!“ křičela Tonksová, když se skla začala tříštit dolů.
„A co vy?“ zeptala se se strachem Ginny.
„Jsem metamorfomág, o mě se nestarejte!“ zakřičela na ně a společně s nimi vyběhla ven z kanceláře, Harry ještě stačil zahlédnout, jak zabíhá do nějakých postraních dveří a záhy vybíhá ven a řadí se s tváří nemrtvé mezi ostatní pronásledovatele.
Doběhli udýchaně k otevřeným dveřím výtahu, všichni přeskočili narafičenou závoru, kterou Harry v zápětí odkopl.
Následně se k nim začali hnát všichni smrtijedi a ostatní, dveře se stále nechtěly zavřít.
„Ztuhlo to!“ zakřičel Harry a rval za dveře.
Všichni se za ně opřeli a kolem nich létala kouzla, na poslední chvíli se dveře zaklaply a Neville následně zbrkle začal mačkat jedničku.
Hned na to se výtah kodrcavě rozjel směrem dolů a míjel jedno patro za druhým. Všichni ještě zděšeně oddychovali a pár pater trvalo, než konečně někdo protrhl ticho.
„Musíme se připravit, že někdo bude i dole,“ řekla Hermiona.
Všichni se na sebe nejistě podívali a hned začali vyndávat hůlky, tentokrát chtěli být opravdu připravení.
„Jestli to zvládneme, tak to bude poslední boj,“ řekl Seamus. „Už s tebou nikam nejdu.“
Harry je však neposlouchal, stál vzadu výtahu a čím více se blížili dolů, tím víc ho napadala strašlivě šílená myšlenka.
Výtah se hlasitě zastavil a mříže se odtáhly, ze dveří výtahu se ukázalo sedm připravených hůlek, avšak až na popraskané zdi a ležící těla pobitých kouzelníků zde nikdo živý nebyl.
„Vzduch čistý,“ zkonstatoval Dean a jako první vyšel, nakonec ve výtahu jako poslední zbyl Harry, zůstal tam stát a ani se nehnul.
Všichni si toho všimli a jejich naděje na tolik toužebně očekávaný návrat trochu poklesla.
„Co se děje?“ vyhrkla Hermiona nešťastně.
Harrymu se v paměti pořád dokola přehrávaly ty sny, které v poslední době vídal, na druhou stranu si zase pamatoval na minulý rok, zvláště, když se teď odevšad ozýval hluk, hlavně pak od jejich pronásledovatelů, kteří, jak vidno, se už spouštěli šachtou dolů, nebo dělali něco podobného.
„Já tam musím, Hermiono,“ řekl Harry vážným tónem. „Musím se dozvědět, co je za těmi dveřmi.“
„Harry ne… Harry ne…“ začal Hermiona protestovat a rezolutně to odmítala. „Pojďte mi pomoct.“
Všichni hned k ní přiběhli a začali Harryho přemlouvat.
„Já tam ale musím,“ nesouhlasil Harry, myšlenka na vznášející se tělo ve snu byla tak silná, že překonávala všechny ostatní, něco ho na tom těle tak lákalo, tolik ho chtěl vidět.
„Harry…“ pravila citlivě Hermiona a přešla až k němu do výtahu, vzala ho za ruku a stále mu domlouvala. „Musíme jít, víš, co říkal Lupin, už toho bylo dost, my chceme domů.“
„Tak jděte,“ řekl hned Harry a odtáhl ruku.
Všichni se hned na sebe podívali a následně vešli za Harrym od výtahu, jen Felix stále hlídal venku.
„Tak podívej, jestli nevylezeš,“ začal Seamus. „tak tě vlastnoručně vezmu za ty tvý pačesy a dovleču klidně až do Bradavic.
Harry se díval na své kamarády, viděl jim v obličejích, jak se moc chtějí dostat domů, nechtějí už žádné další problémy, chtějí už mít klid.
„Harry, já už chci domů,“ ozval se nakonec Neville. „Stojí za to naše životy?“
Harry o tom chvíli přemýšlel, všichni měli jakoby okopírované tváře, všichni mu říkali, jak chtějí domů, možná, že přece jenom dělá chybu.
„Tak dobře…“ řekl Harry zklamaně a začal kývat hlavou. „Jdeme domů.“
Všichni se potěšeně usmáli a Harry vykročil vpřed.
V tu chvíli se ozvala ve výtahu ohromná rána a následně pod nimi zmizela zemská tíže, výtah se utrhl a oni neovladatelně padali do nejspodnějšího devátého patra.
