Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-25 | Čteno 2646x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 73.


Aethónská krev

Prach od ohlušující mohutné rány dosedal jen velmi zvolna. Potom, co utichl lomoz tříštících se mříží a podlahy se zde v devátém patře, pochmurné a chladném místě, rozhostilo absolutní ticho a přítmí. Holé stěny bez oken a dveří jakoby odrazovaly nově příchozí, aby se co nejdříve vrátili, než je zastihne nějaká obzvlášť těžká kletba. O pochmurné osvětlení se tu staraly pouze čtyři letmo rozvěšené svícny, které svých zjevem vypadaly, jako kdyby tu byly snad i tisíce let.
   Avšak v té chvíli z pod sutin rozbitého výtahu se objevila něčí ruka. Byla velice zvláštní, chyběl jí jeden prst, místo kterého se jí mezi prostředníčkem a malíčkem vznášel překrásný srdcový prsten lesknoucí se na celé kolo. V zápětí se objevila i další ruka a plát jakéhosi plechu, který na ně spadl ze stropu obě ruce odsunuly do nejdál. V té chvíli procitli i ostatní, Harry se rozhlížel kolem sebe a zjišťoval jestli jsou všichni v pořádku. Ovšem sám o sobě to říct nemohl, nejen, že byl už od odpoledne řádně umlacován, jak jen je to možné, ale navíc teď, když ještě v osmém patře vyšel první k východu z výtahu schytal dost velkou ránu, avšak tu největší schytal někdo jiný.
   Seamus ležel na Deanovi a oba dva skučeli, ale ne kvůli bolesti, nýbrž kvůli tomu, kde se právě ocitli. Ginny a Hermiona také schytaly pořádné rány od bortícího se stropu, zvláště pak Ginny měla ošklivou bouli na hlavě. Neville měl odřené čelo, až to vypadalo, že se celý začíná červenat a nakonec Ron, to on byl ten, co podstoupil onu největší ránu, kterou mu uštědřil již zmiňovaný plechový stropní kryt. Teď se krčil u své sestřičky a Hermiony, podle všeho ten na tom byl nejhůř, svým tělem je ochránil, ale padající strop mu zlomil nohu. Ovšem nekřičel, jenom se vyděšeně díval na svou nohu v nepřirozeném úhlu.
   „Jste všichni v pořádku?“ zeptal se jich Harry.
   Všichni se na něj podívali, měli v obličejích dost naštvané výrazy a nejraději by Harrymu uštědřili pár neslušných slov.
   „Co to mám za bouli na krku?“ zeptal se Dean vyděšeně.
   „Hlavu,“ odvětil Seamus.
   „Mám zlomenou nohu,“ hlesl Ron stále s komickým děsícím se výrazem.
   „Ukaž,“ řekla Hermiona a začala ho ošetřovat.
   „Půjdu se porozhlédnout,“ řekl Harry nevraživě, vstal a dal se temnou chodbou dál, přitom si držel poraněné rameno.
   „Teď to asi zabolí, Rone,“ řekla Hermiona sklíčeně. „Musíš to vydržet, musím ti tu nohu srovnat.“
   „Jdeme za ním,“ řekla Ginny a pokynula k ostatním, ti se zvedli a pochroumaně vykračovali za Harrym.
   „Ještě počkej,“ zadržel jí ruku Ron. „Kdybychom nepřežili… kdybychom nepřežili Hermiono, já…“
   „Přestaň s takovými řečmi, jasné?“ ohradila se na něj.
   „Ne, musím ti to říct,“ trval na svém Ron a posunul jí k sobě za hábit. „Musím ti to říct, prostě musím,“ pokračoval dál udýchaně. „Byl jsem idiot, když jsem se k tobě takhle choval, nejseš žádnej šprt, ani nic jiného…“
   „Ale jsem,“ hlesla Hermiona. „Kdo jiný studuje učivo z ročníku napřed? Kdo jiný už přečetl skoro celou knihovnu?“
   „Ale to je na tobě právě to krásné,“ řekl Ron a Hermiona na něj překvapeně pohlédla.
   „Rone přestaň, neříkej to jako kdybys neměl přežít,“ prosila ho Hermiona a zase se přisunula k jeho noze.
   Ron jí však zase zatáhl k sobě. „Jen jsem ti to chtěl říct, měla jsi pravdu, neuvědomoval jsem si, co jsi ve skutečnosti zač, pravda je, že mě děsilo to, co jsem k tobě ve skutečnosti cítil.“
   „Rone přestaň,“ žádala Hermiona.
   „Musím ti to říct… mám tě moc rád Hermiono… já tě m…“ hned na to se ale ozval Ronův bolestný křik, protože Hermiona mu nečekaně narovnala nohu a v zápětí upevnila obvazem, který hůlkou vykouzlila.
   Ronovi vyhrkly do očí slzy a když bolestivě dokřičel, stále ještě nekontrolovatelně dýchal jako o závod.
   „Mám tě taky ráda… a musíme jít dál,“ řekla mu a začala mu pomáhat na nohy. „Musíme zpátky do bezpečí, do Bradavic, budeš se o mě opírat, jasné? Za nic na světě si nesmíš stoupnout na tu nohu.“
   „D-d-d-dobře,“ zakoktal plačtivě Ron a opřel se o Hermionino rameno.
   Oba dva vyšli ven, kde už všichni stáli s ještě naštvanějšími obličeji.
   „Žádný výtah nefunguje,“ řekl Seamus. „Ten kterým přijela Tonksová byl poslední funkční, všechny ostatní smrtijedi zničili.“
   „Tak co budeme dělat teď?“ zeptal se vystrašeně Neville.
   Nikdo se neměl k odpovědi, nikdo teď ani neměl odvahu se Harrymu podívat do očí, protože se báli toho kam teď jeho zraky míří. Jen Hermiona se před něj s Ronem postavila a naštvaně mu řekla.
   „Podívej se,“ pravila a ukázala na Rona, který se o ni opíral. „Chceš pokračovat? Opravdu?“
   Harry nenávistně zkřivil obličej, teď už ho přecházela trpělivost, znovu ho nechce nikdo pochopit, tady se už nejedná přece o žádnou past, ta byla o několik pater výš, navíc ujištění v Harryho těle bylo přímo děsivé, jako můra která letí za světlem byl přitahován za tou vznášející se postavou.
   Znovu se tedy naštvaně podíval na ostatní a pak bez jakéhokoliv slova prošel jejich středem přímo vstříc obyčejným černým dveřím na konci chodby.
   „Harry nedělej to! Vrať se!“ křičela Hermiona. „Tak slyšíš! Vrať se!“
   Harry jí ale nevnímal, byl jak zhypnotizovaný, vlastně mu v téhle chvíli byly lhostejné jakékoliv následky, šel dál až došel přímo před dveře. Bez kliky, bez zámku, bez zdobení či něčeho podobného. Harry vykročil přímo ke dveřím, které se posléze samovolně otevřely, hoch pak prošel rovnou dál.
   Jakmile došel doprostřed kruhové místnosti, zaslechl za sebou spěšné kroky a v zápětí už s ním byli i všichni ostatní, kteří, jak vidno, ho na druhou stranu nechtěli nechat tam jít samotného.
   „Už zase,“ povzdechl si Neville a při pohledu na tuhle místnost se mu dělalo špatně.
   Byla to prostorná kruhová místnost, ve které jakoby se vyřádili natěrači milující černou barvu, vše tu bylo černé, strop, stěny a i podlaha, která se velice nepříjemně leskla a obrážela každou postavu stojící na ní. Kolem místnosti bylo stejně, jako minulý rok, rozesazeno množství dveří, které byly naprosto ve stejném rozestupu od sebe, bez klik, zámků či popisů. Mezi dveřmi visely na stěnách modře svítící svíce, které dodávaly místnosti velice nehostinný vzhled, jako kdyby stály uprostřed nesmírně zamračené oblohy, ze které se zanedlouho spustí uragán.
   „Tak, jsme tu, spokojenej?“ řekl nevraživě Seamus. „Můžeme už vrátit?“
   „Co ti je, proč se nehýbeš?“ divila se Hermiona.
   Harry moc dobře věděl, proč se nehýbe, nesměl se ani pohnout, aby následně poznal, že dveře přímo za ním jsou právě ty správné.
   „Zavřete ty dveře,“ řekl Harry.
   „Nezavírej,“ štěkla Hermiona na Deana. „Jakmile to zavřeš, tahle hloupá místnost se zase dá do pohybu a my nebudeme vědět kudy dál.“
   „Deane, zavři ty dveře,“ řekl zase pevným hlasem Harry.
   „Ale Hermiona má pravdu,“ zděsil se Neville.
   „ZAVŘI KRUCINÁL UŽ TY DVEŘE!“ zařval Harry, až všichni vyděšeně nadskočili, jak se jeho burácivý hlas rozezněl v kruhové místnosti.
   „Já jen doufám, že víš, co děláš,“ hlesla nakonec Hermiona vystrašeně.
   „Hermiono, věř mi,“ hlesl stejně tak potichu Harry a dál nehnutě stál na místě.
   Dean se na všechny naposledy podíval a pak s hlasitým povzdechnutím přešel ke dveřím, které v zápětí zavřel.
   Téměř hned po tom, co se dveře zaklaply a Dean stáhl ruku zpět, se kruhová místnost znovu dala do pohybu. Odevšad se ozýval sun kamene po kameni, jak se stěny točily a svícny dělaly nejasné čáry. Tma, která zde nastala po zavření dveří se ještě prohloubila, když svícny začaly uhasínat vlivem větru, který na ně působil při otáčení. Avšak nezhasl ani jeden svícen, když se konečně stěny místnosti začaly pomalu přestávat otáčet. Ve vzduchu bylo napětí, Harrymu tlouklo srdce jako o závod a moc dobře tušil, že ostatní na tom nejsou o mnoho jinak. Mohl se vydat jakýmikoliv dveřmi, vidět spoustu příšerností v tomhle nehostinném místě, ovšem černovlasý chlapec měl jen jeden cíl.
   Ticho, které teď v kruhovité místnosti nastalo bylo přímo nervydrásající, nikdo se neodvažoval promluvit a všichni tajili dech, jak jen mohli. Harry se podobal spíše soše, než nějakému člověku, ale když už se Hermiona začala obávat, že opravdu zkameněl a chtěla ho oslovit, Harry se jedním plynulým pohybem otočil čelem vzad a pohlédl Hermioně do očí. Překvapil jí však Harryho pohled, byla v něm strašlivá bolest a stesk, Harry přelétl pohledem na dveře, které teď byly přímo před ním.
   V té chvíli se začal dusit, sevřel se mu krk jako když ho začne škrtit had, všichni na něj vyděšeně civěli a mohli slyšet, jak hlasitě sípe, také proto na něj starostlivě koukali a nevěděli, co mají dělat. Pak Harrymu začala ochabovat kolena, nevěděl proč, ale tušil, že už moc dlouho tohle čekání nevydrží, vykročil tedy vpřed. Všichni mu uhnuli z cesty jako nějakému delegátovi, Harry přešel přímo ke dveřím naproti, zavřel oči a velice zhluboka se nadechl. Pak konečně vykročil vpřed.
   Ale kdyby se nezarazil, tak by na dveře narazil, neotevřely se ani když na ně Harry poté zatlačil. V té chvíli mu do duše klesla doslova muka, celou svou váhou se o dveře opíral jak jen mohl, ale ty se ani nepohnuly. Všichni na něj bojácně koukali, jak se marně snaží dostat se tam, kam po celou tu dobu toužil.
   „Tak pomozte mi konečně,“ hekl na ostatní zničeně, všichni hned přiběhli a opřeli se do dveří, Harry rval ze všech sil až mu začaly podklouzávat nohy, všichni ale na něj stále vyděšeně civěli.
   Harry nakonec vzdal své snažení a umučeně se svezl do sedu po dveřích na zem. Pokrčil kolena a zakryl si rukama tvář, následně se od něho začalo ozývat tiché vzdychání.
   Ostatní si na sebe podívali a následně přisedli k němu.
   „Tak jsme tu alespoň spolu, Harry,“ řekla Hermiona.
   „Já jsem ráda, že jsme tu spolu,“ hlesla Ginny a koukala na Harryho starostlivě.
   „Navíc už to tolik nebolí,“ řekl Ron a přitáhl si nohu, v té chvíli bolestivě sykl, ale snažil se to zamaskovat.
   Harry odtáhl ruce od obličeje a na všechny přítomné pohlédl.
   „Zdálo se mi o tom, stejně jako minulý rok,“ začal Harry.
   „O čem se ti zase zdálo?“ vyhrkla Hermiona.
   „Nějaký muž… nesl před sebou vznášející se lidské tělo… mělo stejný prsten jako mám já,“ říkal sklíčeně Harry. „Nevím proč, ale strašně chci vidět, co to bylo za tělo… já… já to nechápu, prostě to nechápu.“
   „A v tom snu, ten muž prošel těmito dveřmi?“ ptala se tentokrát Ginny.
   „Přesně tak,“ hlesl Harry neslyšně.
   „Prostě jen prošel? Neudělal něco… něco dalšího?“ ptala se dál.
   Harry se opřel hlavou o dveře a pohlédl na strop, přitom se snažil vzpomenout si na ten okamžik, kdy spatřil toho kouzelníka vcházejícího do těchto dveří, co v té chvíli udělal?
   „Někdo mi něco sliboval… něco, kvůli čemu to tolik chci a já nevím proč… on… počkat udělal něco… ano, vyndal zlatý papír!“ uvědomil si náhle Harry. „Ten muž… vyndal zlatý papír, před tím, než vstoupil dál.“
   „No…“ ozval se Ron nevraživě. „já znám jenom jeden zlatý papír, který jsem za poslední dobu viděl.“
   Harry na něj překvapeně pohlédl a okamžitě si horečně začal prošmátrával kapsy, začal vyndat kapesníky, knoflíky, všelijaké obaly a další věci, co měl po kapsách, až narazil na to, co hledal. Vyndal už poněkud zmačkaný, ale stále zlatě zářící papír na němž stálo

Najdi heslo, jež nedá se koupit,
odpověz správně a můžeš vstoupit,
avšak vyvaruj se vstupu svého,
pokud máš v duši cokoli zlého.
Je to syn krále, co trůn ho očekává,
ženu hledá stále, co královo slzy oplakává,
další slovo neznamená žádnou věc,
avšak nechal by si jej jen lakomec,
Poslední část hlavolamu je vzácnost těla,
ceněná je drahokamu a červená je celá.

   „To je ono,“ zvolal Harry. „heslo ke vstupu do té místnosti, to je to, co Moudrý klobouk myslel. Je to hádanka, musíme jí uhádnout a máme heslo! Hermiono, neznám nikoho, kdo by se na to více hodil, pomůžeš mi?“
   Hermiona na něj neochotně pohlédla, na jednu stranu se bála, co přijde pak, na druhou stranu Harryho nechtěla zklamat a chtěla mu pomoct a v neposlední řadě jí ta hádanka také lákala.
   „Tak ukaž,“ řekla a vytrhla mu papír z ruky. „První věty jsou banální, říkají, že se jedná o heslo a že nemáš být silou zla, když dál vstupuješ.“
   „A dál, dál už začíná ta hádanka,“ řičel netrpělivě Harry.
   „Syn krále, nemá ženu… a to další…“
   „Umřel jí král, nebo co?“ hádal Neville.
   „Ale ne, proč by to sem psali, musí… musí… musí být z královského rodu… no jasně, dokud si nevezme ženu královského rodu, nestane se králem.“
   „A kdo?“ zeptal se Ron.
   „Princ!“ vykřikla Hermiona.
   „Máš pravdu, to dává smysl… a dál?“ halekal Harry netrpělivě.
   „Další slovo neznamená žádnou věc, nechal by si jej jen lakomec…“ přemýšlela Hermiona.
   „Když to není věc, tak co to je?“ divil se Neville.
   „Nechal by si jej jen lakomec?“ divil se i Seamus.
   „Co by sis nenechal?“ ptala se Hermiona. „Co bys někomu dal?“
   Harry přemýšlel a létal pohledem na všechny ostatní, kteří také ale marně kroutili hlavou.
   „Tak další část,“ řekl stále netrpělivě Harry.
   „No…“ povzdechla si neochotně Hermiona. „Nerada nechávám něco nevyřešeného.“
   „Přestaň a jdi dál,“ řekl Harry nesmlouvavě.
   „Ano, generále,“ řekla Hermiona otráveně a přečetla poslední verš.
   „Co je tohle?“ přemýšlel Dean.
   „Zcela jasné, krev,“ řekla Hermiona. „Na to jsi nepřišel?“
   „Jo, teď to jasně vidím,“ pousmál se Dean a hned se odvrátil, přitom se ušklíbl.
   „Tak co je to prostřední slovo?“ ptala se dál Ginny.
   „To může být spousta věcí,“ přemýšlela Hermiona.
   „Princ dvojí krve,“ řekl do ticha Harry, jasně si vzpomínal na heslo do Černé kroniky.
   Všichni na něj zděšeně pohlédli, ale v tom Hermiona vykřikla, protože se jí zlatě zářící papír sám zázračně vyškubl z ruky a začal plápolat prostorem jako kdyby ho unášel vítr. Všichni teď přesměrovali překvapené pohledy na vznášející se papír, Harrymu se v té chvíli zatmělo před očima, dech se mu nekontrolovatelně zrychlil a kdyby mohl, nejraději by papír snad i sám popohnal.
   Cár zlatého papíru se začal blížit ke dveřím, Harry a ostatní rychle ustoupili a v té chvíli se papír začal mohutně zvětšovat. Najednou se mu začaly rozšiřovat strany jako kdyby byl z gumy a někdo jej natahoval. Stále více a více se zvětšoval v rozsahu a obsahu, až nakonec byl stejně tak velký, jako ty neotevíratelné dveře.
   V té chvíli se z ničeho nic papír přitiskl na dveře, které zlatě zazářily a znovu pohasly.
   V bezhlučné místnosti teď bylo slyšet pouze divoké Harryho oddychování, ostatní měli zatajený dech a stále očekávali, že se něco stane. Harry se ale hned na to začal zvedat ze země, oči přitom ani jednou nespustil z těch záhadných dveří.
   „Harry, buď opatrný,“ nabádala ho ustrašeně Hermiona. „nevíme, co nás tam čeká.“
   Harry stále hleděl na dveře jako kdyby ještě pořád nešly otevřít a obličej měl zkřivený v pláč.
   „Já vím, co tam je,“ hlesl do ticha a všichni hned ztuhli.
   „Ty víš? divil se Ron.
   „Ale bojím se,“ hlesl znovu Harry, zavřel oči a snažil se chvíli volně oddychovat, po tu dobu v místnosti nikdo ani nedutal, protože byli stále ještě vykulení z Harryho slov.
   To už se však brýlatý černovlasý chlapec vydal kupředu. Začal se blížit ke dveřím, ze kterých nespouštěl zraky, zatím, co se ostatní rychle stavěli na nohy a vytahovali si hůlky, připraveni na obranu, ať to bude cokoliv. Harry však svou hůlku nevytahoval, přešel ke dveřím a následně je letmým strkem neslyšně otevřel.
   Ocitl se v přenádherně zdobené menší místnosti ze stropem podobným tomu, který je Bradavicích a který teď ukazoval přenádherně hvězdnou oblohu. Na stěnách pak volně přecházel v mramorové a dřevěné zdobení s lomenými oblouky a nádherně zdobenými siluetami oken a rozličným mřížkováním. Jedna stěna obsahovala dveře a ostatní tři na sobě měly dřevěnou sochu hlavy jakýchsi překrásných koní. U protější stěny byla podlaha vyvýšená, avšak spojená, s tou nižší, schody. Na vyvýšenině byl postavený u zdi obrovský trůn na kterém seděla jakási socha kouzelníka, která na sobě měl překrásný hermelínový plášť, avšak co bylo zvláštní, neměl žádnou korunku. Ruce a dlaně měl volně opřené o opěradla trůnu a hleděl na nově příchozí neutrálním vážným tónem. Avšak jediné světlo, které se v této místnosti vyskytovalo, byly čtyři pochodně postavené na přes dva metry vysokých zdobných železných podstavcích. Avšak to by Harryho ani tak nepřekvapovalo jako to, že mezi čtyřmi podstavci které byli postavené uprostřed místnosti byla jakási napůl skleněná truhla a v ní tělo.
   Harry vykulil oči a zatajil se mu dech. Náhle přestával cítit nohy a začalo se mu třást téměř celé tělo. Hned na to ale vyšel kupředu, dech se mu zastavoval v hrdle, znovu začal hlasitě oddychovat, slzely mu oči jak nechtěl mrkat šel neustále dál k truhle kolem níž svítily modře pochodně, až k ní konečně došel.
   V té chvíli zakřičel, jako kdyby ho někdo ranil, zakřičel z plných plic a do očí se mu vedraly slzy, všichni jeho kamarádi se hned hrnuli za ním, ale Harry o nich ani nevěděl. Nespouštěl zrak z trhly podobné rakvi, jejíž horní kryt byl skleněný a pod ním bylo vidět tělo Lily Evansové.
   „Pane bože,“ pípl Harry třesoucí se rukou se snažil se dotknout své matky, po očích mu tekly slzy a ještě více mu ztuhlo srdce, když jeho prsty narazily na skleněný kryt. Chtěl se jí tak strašně dotknout, chtěl jí cítit, poprvé vědomě se jí dotknout, aby zase pocítil její mateřský dotek, její pohlazení, ovšem neuvědomoval si, že by stejně v této chvíli bylo ledové jako smrt.
   Nikdo mu nic neřekl, nikdo ho před ničím nevaroval, co ho tu potká, na všechno musel přijít sám a tohle je vrchol všech vrcholů.
   „Maminko,“ hlesl Harry a padnul plačtivě hlavou na skleněnou stěnu. Zase se od něj ozvalo hlasitý a srdceryvný pláč, každý věděl, že teď víc, než kdokoliv na světě, na něj měl zcela právo. Byl to největší šok pro jeho mysl, jaký kdy mohl zažít. Něco tak prostého a přece tolik bolestivého, víc, než cokoliv na světě. Harry začal bušit do skleněné stěny, o kterou se obtiskovala jeho tvář a slzy, marně se snažil dosáhnout na svou matku, ale bylo to nanejvýš marné. Zůstal dál opřený o skleněné víko trhly a unaveně oddychoval.
   „Harry!“ zařval někdo náhle, chlapec to však nevnímal, stále měl mysl jinde a jakákoliv slova jeho přátel mu mizela z hlavy.
   „Musíme se bránit!“ ozvalo se zase za ním. „Harry vstávej, potřebujeme tě!“
   Chlapec však téměř po tom všem, co dneska zažil, omdléval, na nic už neměl sílu a tento poslední pohled z něho doslova vysál všechen život.
   „Tak jdeme na to!“ křikl zase hlas někoho z kamarádů. „Expecto Patronum!“ zaječelo náhle několik přátel, Harry stále nic neslyšel, nic víc, než nějaké ubohé blafání obláčků, které rázem zmizelo.
   „Jak se to dělá?“ zeptal se jeden.
   „Musíš myslet na něco šťastného Neville!“ křikla Hermiona, následně se ozvalo ticho a hned na to vykřikla: „Expecto Patronum!
   Harrymu o něco více zpozorněla mysl, když uslyšel Hermionin hlas a následný svist něčeho, co vylétlo z její hůlky, stále však měl obličej opřený o skleněnou část truhly. Za sebou v té chvíli uslyšel přímo nervy drásající skřeky a chrčení, plápolání pochodní v místnosti, kde teď byl, najednou začalo uhasínat. V té chvíli Harrymu přejela obrovská vlna mrazu po zádech, jako kdyby stál na severním pólu bez oblečení.
   „Já už nemůžu!“ křikl zase hlas někoho z Harryho přátel.
   „Harry!“ zařvala Hermiona. „Harry pomož nám!“
   Chlapec ale nemohl, prostě nemohl, vědomě se nechtěl vzdálit od truhly s matkou, nechtěl jí opustit, cítil se v její blízkosti tak krásně, ten pocit nikdy nezažil, ovšem hned na to tento pocit vystřídalo něco jiného.
   Vedle jeho hlavy se začal objevovat plápolající cár černého hadru, následně zesílil i mráz a ke všemu se ještě přidal odporný hnilobný pach, který pronikal až do morku kostí. V další chvíli Harry odlepil hlavu od skleněné truhly a spočinul s pohledem na odporné hlavě mozkomora, který na něj smrtelně hleděl a okamžitě na to rozevřel svou rozhnilou hubu.
   Harry v tu chvíli zjistil, že ho tělo přestalo poslouchat, mozkomor z něj začal vysávat snad i všechen život, chlapec viděl, jak se zpoza mozkomorova pláště objevily dvě odporné strupaté ruce, které jakoby někdo roky nechával, aby se vypalovaly v žáru ohně. V té chvíli se mozkomor nově nadechl a následně s tím modré pochodně v místnosti zhasly. Buď to, a nebo se právě Harrymu víčka zavřela a on se poddal vůli mozkomora, který se k němu stále blíž a blíž svými okoralými ústy.
   „… kdybys uměl mluvit… nedovolil bych ti ani poslední přání…“ ozval se náhle hlas v jeho hlavě, hlas ledový jako smrt. „takže Harry Pottere, zkoncujeme to jednou provždy…“ následně Harrymu zalehly uši a mráz ho totálně pohltil. „…Avada Kedavra!
    V té chvíli Harry vyděšeně rozevřel víčka a viděl mozkomora těsně u jeho úst.
   „Harry!“ rozkřikl se tlumený hlas z dáli a v zápětí jediný zdroj světla, který osvěcoval kruhovitou místnost se spousty dveří zmizel v místnosti, kde byl černovlasý chlapec.
   V té chvíli Harry pocítil, jako kdyby ho někdo, kdo ho až doposud nenávistně držel, pustil a on se zhroutil na zem. V další chvíli se ozval skřek a vedle Harryho se prohnala nádherně světélkující vydra.
   „Harry!“ křikla zase Hermiona. „Harry vstaň, musíme…“ ale nedopověděla to, v zápětí se vydra uhasla rozlehlo se strašidelné a černé ticho. Hned na to Harry zaslechl křik svých přátel, zaslechl je všechny najednou, uviděl jejich obličeje, uviděl Ginny, Rona, Hermionu a ostatní, ty blízké duše, které by se nikdy v životě nespojily se silou zla a neobrátily se proti němu.
   Harry v posledních paprscích světla pohlédl na tvář své matky, která se rázem ztratila ve tmě. V té chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl, ale hned na to se mu myslí rozlehl další hlas, úplně jiný než ten předchozí. „Alespoň ona se dá zachránit a já v to věřím… já jsem to nevzdal Harry, hledal jsem je až doteď.
   „Dá se zachránit,“ hlesl Harry a otevřel oči, v tu chvíli viděl, jak třesavka jeho rukou byla ta tam, mráz opadnul a do mozku se mu dostala čerstvá krev, čerstvá síla do rukou, Harry povstal z němoty a napřímil hůlku s hlavou plnou naděje.
   „EXPECTO PATRONUM!“ rozeřval se jako vzteklý lev, v další chvíli mu z hůlky vyletěl s ohromným svistem a zpětným rázem překrásný světelný jelen jež dopadl silně na nohy podlahy, osvětlil celou místnost i kruhovou v dáli.
   „POMOŽ JIM!“ zařval Harry a viděl, jak se jelen žene do kruhovité místnosti, následně odhalil asi dva tucty mozkomorů, kteří teď jako hejna hadrů obklopovali každého z přátel, jelen na všechny vysílal přímo božské vlny své moci, až se mozkomoři od nich začali jako odtrhlé hadry odlepovat a jejich skřeky se prohlubovaly čím dál víc, protože v kruhovité místnosti byli v pasti.
   V zápětí se v ní ukázal i Harry a sledoval, jak jeho jelen doslova tříští mozkomory mezi sebe, ani jeden na jeho moc neměl šanci, Harry ze svého patrona nespouštěl oči, jakoby mu ještě více dodával svým pohledem energii, byla to přímo řežba mozkomorů.
   V té chvíli se konečně otevřely z ničeho nic jedny dveře, což všichni mozkomoři okamžitě zaznamenali a vrhli se k nim jako pominutí. Harry se nejdříve trochu lekl a mžoural do otevřených dveří za nimiž stále ještě v kamenné chodbě svítily pochodně. Ale hned na to zjistil, že v obrysu dveří stojí něčí postava v kápi a že mozkomoři se kolem ní míhají jako odtržené vlajky. Když z místnosti uprchl už poslední mozkomor, Harryho patron měl stále navrch a tak stále běžel za nimi, mířil přímo proti postavě stojící ve dveřích.
   V té chvíli postava doslova vystřelila bleskově z kápě své ruce, ze kterých se záhy začala valit na bělostného jelena jakási černá jedovatá mlha. Jakmile se ho dotkla, tak Harrymu podklesla kolena, protože bolest doslova rozřízla jizvu na čele. Patron náhle začal vřískat a celý se deformovat, postava z kápi se znovu mocně rozpřáhla a patron se v tu chvíli hlasitě rozplynul.
   Harry udýchaně dokřičel, jizva ho pálila jako čert, přeběhl ke svým přátelům a všechny dokázal dostat na jedno místo, kde se choulili vyděšeně u sebe. V té chvíli neviděli na postavu v otevřených dveřích, ale ta chvíle ticha byla strašlivě děsivá. Harry zjistil, že už tu není až taková zima, ovšem kvůli něčemu mu stále běhá mráz po zádech a navíc mu stále pulsuje jizva. A taky hned poznal kvůli čemu, když postava mrtvolně vešla do kruhovité místnosti, málem se chlapci znovu zatemnilo před očima. Moc dobře poznal tu chůzi, na kterou se tolik usilovně snažil zapomenout.
   „Kdo to je?“ zeptal se Neville omámeně. „To on nám pomohl?“
   Harry ale neodpověděl, sklopil zrak marně ke svým přátelům a hleděl jinam, jen ne na postavu v kápi, protože z ní dostával přímo šokové záchvaty bolesti v jizvě. Postava teď zvedla svou levou ruku, čímž ukazovala ke dveřím a hned se na to se ten obrovský zástup mozkomorů začal znovu valit dovnitř. Všichni kamarádi hned zděšeně vyjekli, jen Harry nenávistně upíral na postavu zraky, hned toho ale nechal, protože se mohl zbláznit bolestí jizvy. Dělalo se mu při tom pohledu špatně a zároveň se k smrti bál, znovu se začal třást, když se dovnitř valily další a další vlny mozkomorů, znovu začal mít pocit, jako že je vše ztraceno.
   V tu chvíli postava obklopená mozkomory zavřela dveře s hlasitým prásknutím a stáhla si kapuci.
   Ozval se znovu křik od Harryho přátel, kteří se natlačili na nejbližší stěnu jak jen mohli, Harrymu se i přes pálící jizvu v tu chvíli zvedl žaludek, nejenom, že své přátele málem připravil o život, ale ještě je navíc přivedl do spárů samotného Lorda Voldemorta.
   Jeho bělostné ruce, které se spíš podobaly kostím velkých pavouků teď byly svěšené volně pod pláštěm. Jeho tvář a celá hlava byla stále bílá jako smrt a stále tak moc bez života, ale s notnou dávkou nenávisti. Jeho oči, které si nehybně prohlížely všechny Harryho přátele, včetně jeho samotného, byly zase tak nepříčetně rudé a ve tvaru kočičích zorniček, jako by se ještě více podobaly těm plamenům, které má místo obličeje Démon. Stejně tak jako odporný nos, který společně s úzkými štěrbinami připomínal, jako kdyby spíš patřil nějakému hadovi, než člověku.
   Voldemort před nimi stál a stále neslyšně si vychutnával nářek a strach přihlížejících. Hned na to rozpřáhl ruce a všechny modré svícny v místnosti se na pokyn zase modře rozsvítily.

Voldemort a mozkomoři
_text

   V další chvíli se však jeho zraky stočily na jednoho mozkomora nedaleko od něj. Smrtelně klidnými kroky k němu přešel a pohlédl mu povýšeně do odporné a tmavé neprostupné tváře.
   „Víš, co jsi málem provedl Reville?“ zeptal se ho chladně a vztáhl na něj ruku, mozkomor náhle trochu ucukl. „Lorda Voldemorta, se poslouchá na slovo… poslechl jsi mě?“ ptal se Voldemort a kroutil přitom hlavou jako divící se pes, akorát přitom měl o něco smrtelnější pohled. Mozkomor se však ani nepohnul, jako kdyby chtěl stále vzdorovat. „Neposlechl,“ zkonstatoval Voldemort, otočil se a začal kráčet od něho.
   Následně se ale nečekaně otočil zpět, vztáhl k němu ruce a v tu chvíli mozkomor začal přímo šíleně ječet.
   „Za chyby se platí, za to jaký jsi!“ zařval Voldemort a mířil rukama na poletujícího mozkomora, který opisoval obrys místnosti a snažil se uniknout. Voldemortovi se náhle na ruce objevila zářící černá koule, která v tu chvíli začala mozkomora vysávat tak jako on vysával před malým okamžikem Harryho. Mozkomor vřeštěl ze všech sil a zmítal se ze strany na stranu, jakmile se ale jeho plášť dotkl černé sající koule, celý náhle ve velkém třesku zmizel.
   Voldemort volně přivřel dlaň a znovu se postavil před krčící se mladé kouzelníky, jeho oči je smrtelně sledovaly až z nich běhal několikanásobný mráz po zádech.
   „První, co bych chtěl říct, Harry Pottere,“ začal Voldemort svým typickým ledovým tónem. „nikdy jsem tě nepovažoval za svého právoplatného soupeře, nikdy!“ křikl, až sebou všichni cukli. „Malý spratek, co se vzepře samotnému Lordu Voldemortovi…, co jsi čekal?“ zeptal se ho nechápavě, „co jsi čekal od svého života? Proč jsi na světě?“ ptal se dál Voldemort hlasitě a ledově, přitom svíral své bělostné pavoukovité ruce.
   Harrymu přímo běhal mráz po zádech a jizva mu způsobovala učiněná muka, začal se soustřeďovat, aby ten pocit potlačil, cítil také neuvěřitelné odhodlání, které ještě nikdy nezažil, věděl, že když Voldemort necítí bolest, proč by jí měl cítit on?
   „Abych vás zabil,“ odpověděl Harry nenávistně.
   Voldemort se znovu napřímil a v jeho tváři se objevil chladný úsměv. „To už jsou slova, právoplatného oponenta,“ pravil spokojeně Voldemort. „Máš ovšem jednu velikou nevýhodu, víš o tom?“ pokračoval a přecházel přitom po místnosti, jeho kroky se strašidelně rozléhaly po celém jejím prostoru. „I kdybys byl ten největší čaroděj všech dob! Nejlepší v celém vesmíru, máš jednu nevýhodu, kterou já nikdy nebudu mít… víš, co to je?“
   Harrymu byl při jeho slovech čím dál více zmatený, což nemohl dopustit, když se soustřeďoval na zapření bolesti, nevěděl, že to je možné, ale oba jeho pocity, jak strach, tak i nenávist se v něm stále zvyšovaly, stále o stupínek výš a výš. „Nevím,“ hlesl Harry a snažil se to říct nenávistně.
   „Tak já ti to povím,“ řekl Voldemort usměvavě. „Uznávám, že jsem byl bláhový, když jsem na to dříve nepřišel… až… minulý rok. Konečně jsem to pochopil, něco, za co ti stálo jít i do toho největšího nebezpečí na světě, něco, za co bys obětoval cokoliv, něco, kvůli čemu bys prošel celý svět abys to našel. Něco, co když tě opustí… tak si raději budeš přát zemřít,“ řekl Voldemort náhle zatím nejledověji. „Proč bych tě měl já zabíjet?“ zeptal se a nespouštěl své krvavě rudé kočičí oči z chlapce s jizvou na čele. „Proč bych to měl být já, když to uděláš za mne?“ Voldemort k nim znovu přešel a pohlédl na ně jako na otroky. „Tak už víš, co je největší slabinou hrdiny ať je jakýkoliv?“
   „Nechte je jít,“ hlesl Harry rozzuřeně a bolest v jeho jizvě začala mizet pod jiným pocitem, pod nenávistí, srdceryvnou nenávistí.
   „Přesně tohle,“ řekl Voldemort a mrkl spokojeně očima. „Ta vaše slavná zbraň je také zároveň vaše největší slabina, ta slavná láska,“ řekl Voldemort a ufrkl si, jako by se mu hnusilo jenom to, že to řekl. „Láska, která tě dělá tak slabým, láska, bez které bys nemohl žít, to je největší slabina dědice dobra,“ zakončil to Voldemort a pyšně se kolem sebe rozhlédl. „Málem jsem vás měl, minulý rok v prosinci, musím uznat, že to divadélko tvého dobrého přítele Lextera bylo velice povedené, to, že zmate mne!“ křikl Voldemort sarkasticky. „To bylo bláhové, toho není schopen nikdo kromě telepata.
   Minulý rok mi proklatě zhatil pečlivě připravené plány,“ pokračoval Voldemort stále stejně chladně, až přihlížející nevěděli, jestli jim běhá mráz po zádech z mozkomorů, nebo z jeho slov. „Po tom, co jsem založil znovu naše pravidelné místo setkání, místo, které jsi mimochodem tak sprostě pošpinil svým příchodem… potom všem, co se stalo na odboru záhad, mi tahle tvá slabina přímo stoupla do hlavy. Můj věrný špeh ve vaší škole, pan Malfoy, mi každý den podával zprávy o tom, jak se ti vede, poctivě mi každý den hlásil všechny tvé blízké,“ říkal dál Voldemort a stále tiskl pěst. „Každý den jsem byl informován o těch vašich nemožných setkáních s tou asijskou čubkou, zjistil jsem, kolik ti na ní zaleží. Myslím, že jsem to vyřešil docela dobře,“ pousmál se a narovnal. Harry sice nevěděl, o čem to mluví, myslel si, že nadává nějaké jeho kamarádce, ale na to teď nemyslel.
   Poté, co začal znovu normálně uvažovat si byl jistý, jaký je jeho hlavní cíl, dostat ostatní odsud jakýmkoliv možným způsobem.
   „To byl po dlouhé době první zásah přímo do černého,“ pousmál se chladně Voldemort a zase pokračoval. „Můj milý špeh mi poté prozradil další tvé dva nejlepší kamarády… jak je nejlepší obrátit kamarády proti tobě?“ přemýšlel předstíravě Voldemort. „Snadno, tak, že na ně použijete stejnou zbraň, lásku,“ řekl zase zhnuseně. „Poté, co tady ta husa Grangerová si myslela, že dostala dopis od nějakého vtipálka, konečně poznala pravý důvod mé zloby a já mohl uskutečnit poslední část mého plánu… hádejte, kdo to ví?“ zeptal se je jako ve škole.
   Všichni na něj ale stále nenávistně hleděli a nezmohli se na slovo.
   „Nikdo?“ podivil se Voldemort. „Udělal jsem z tebe vraha, ba co víc, málem i vraha tvého přítele, kdyby nebylo toho nadutého Popletala, byl bys v Azkabanu o mnoho dříve, takhle jsem vše musel posunovat a vymyslet další plán, protože jsi byl zachráněn těmi idioty. Naštěstí, existuje stále velký počet lidí, kteří jsou na mé straně. Dostal jsem se přes všechno, přes Fideliovo zaklínadlo s pomocí domácího skřítka Krátury a Belatrix Lestrangové, dokonce i přes tu hloupou poslední záchranu Brumbála, kterou jsi tak proklatě zpackal. Konečně jsem tě dostal do Azkabanu a ty jsi poznal to největší zlo a utrpení na světě.
   Ovšem objevila se tam jiná osoba, jiná osoba,“ zopakoval to ještě nenávistně. „Lex Lexter není tak silný, jak si myslíš, Harry, ano, cítím to z tebe, nenávidíš ho a máš na to právo, protože má naší krev. Patří k nám, jinak by ničeho takového nebyl schopen.“
   Voldemort na ně ještě chvíli zíral a pak se otočil na otevřené dveře, za nimiž byla místnosti s truhlou, trůnem a třemi koňskými hlavami.
   „Ta poslední věc, která mne letos zajímala, ta poslední věc kterou jsem zároveň tak lehce vyřešil,“ pravil Voldemort a rozešel se směrem k truhle.
   „NEEE!“ zařval Harry a vystartoval na nohy, bolest v jizvě už téměř vůbec necítil, nebo na ní nemyslel, ale hned se k němu přihnalo několik mozkomorů, avšak pohled Voldemorta jim stačil na to, aby se zase vrátili zpět na své místo.
   „Chceš mi v tom zabránit?“ vykřikl Voldemort. „Chceš mi zabránit znovu jako tehdy u toho vlaku? Zase budeš dělat hrdinu?“ křičel Voldemort rozzuřeně a ledově až Harry začal bezmyšlenkovitě ustupovat a bolest v jizvě zase zesilovala. „Vždyť jsem vám nechal hůlky, to vám ani teď nedochází, že na mě nemáte šanci ani plně ozbrojení?“
   Všichni se po sobě vystrašeně koukali a snažili se Harryho zase zatáhnout zpět k nim, protože si instinktivně mysleli, že když budou spolu, budou v bezpečí.
   „Chceš mi zase už poněkolikáté překazit plány?“ zeptal se Voldemort. „Letos jsi to udělal tolikrát, že bych tě opravdu nejraději zabil tady hned na místě, ale už vím, že to není třeba. Znám lepší pomstu za to, že jsi byl trnem v mém oku, za to, že jsi zabránil dokonce málem dvakrát v navrácení kamene. U všeho musíš být, všude strkat nos, ale s tím je už konec, už nikdy víc.“
   Voldemort se otočil a vešel do místnosti.
   „NÉ!“ rozeřval se Harry. „NÉÉÉÉÉÉ!“ řval stále dál a vyřítil se ke dveřím, v mysli měl svou matku a myšlenku na to, jak jí může zachránit, jaké by to bylo překrásné jí zase vidět, ale teď tu je Voldemort a ta síla a hlavně šance může být nezávratně v tahu.
   Harry přeběhl ke dveřím a při tom, co uviděl, se mu málem obrátil žaludek vzhůru nohama, Voldemort opravdu otevřel víko truhly a teď se otočil na Harryho.
   „Rozluč se naposledy mámou Harry!“ pousmál se Voldemort.
   „Ne!“ žádal Harry. „Prosím, prosím vás ne,“ žadonil, věděl, že nemá šanci na Voldemorta zaútočit. „Prosím, moc prosím, nechte jí.“
   Voldemort se pousmál, shýbl se k Lily a zvedl jí hlavu spolu s hrudí.
   „Překrásná, že?“ pousmál se Voldemort. „Pamatuju si na ní jako kdyby to bylo včera, teď už ale jí žádná Brumbálova kouzla nezachrání, prosím Harry, chceš se rozloučit?“
   „Prosím vás!“ křikl Harry a padl na kolena s rukama sepjatýma, bolest jizvy byla ta tam. „Prosím vás, prosím, prosím…“
   „Řekni pápá…“ pousmál se Voldemort a kýval Lily rukou, aby to vypadalo, že Harrymu mává.
   „Neeee!“ zaječel Harry bolestivě.
   „Pápá,“ pousmál se Voldemort a mávající rukou Lily, v zápětí se znovu na ní otočil a vytáhl hůlku.
   „NÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ rozeřval se Harry, vyškrábal se na nohy a rozeběhl se přímo proti Voldemortovi, jenže v tu chvíli se mu do cesty postavili mozkomorové, nejenom, že nemohl dál, ale nic neviděl a všichni, co ho obklopovali se najednou nadechli, až Harrymu podklesla kolena a padl vyčerpaně na zem.
   V další chvíli se mozkomoři houfovitě odtáhli a Harry znovu otevřel unavené oči. Truhla byla prázdná a Voldemort tam před ním stál jako vítěz.
   „Takže slavný Pottere, ochrana tvé matky teď již nadobro vyprchala,“ řekl Voldemort se zadostiučiněním. Následně vyšel z místnosti s truhlou a přešel k Harryho přátelům krčícím se u zdi.
   „V jednom měl Lexter pravdu Harry,“ začal Voldemort. „Ano, opravdu, tvá matka by se dala zachránit, opravdu to šlo… i když…“ řekl Voldemort a povzdychl si. „teď už ne.“
   Harry se začal zajíkat, ležel na podlaze na čtyřech a slzy mu z očí tekly jedna za druhou, přestával dýchat, začal se dusit, začalo se mu mlžit vidění a celé tělo mu vibrovalo jako kdyby měl za chvíli zemřít.
   „Tak kterýpak z těhle spratků půjde první na řadu, vyber si,“ řekl Voldemort a znovu se pousmál.
   „Nechte je,“ zajíkal se Harry stále víc a kašlal, jak jeho dušení stále stoupalo. „Prosím, nechte aspoň je,“ pípl Harry zmoženě a plazil se na zemi jako pavouk.
   „Je mi líto, copak Pottere!“ křikl znenadání. „To nic neuděláš, žádné tvé hrdinské činy! Co to se to s tebou najednou stalo?“
   V Harrym při těch slovech začal kypět vtek, stále více a více v něm stoupal až doslova pěnil zlostí a brněly mu ruce, které jen a jen přitisknout k Voldemortově krku.
   „Tak pojď!“ křikl Voldemort. „Ukaž svojí nevětší zbraň!“
   „Harry, proměň se!“ křikla Hermiona.
   „Nemůžu,“ odmítl Harry zmoženě.
   „Tvá kamarádka má pravdu chlapče, proč bys nemohl?“ zeptal se smrtelně vážně Voldemort.
   „Dal jsem slib,“ řekl Harry.
   „A komu jsi ho dal?“ zeptal se Voldemort náhle potichu a ledově.
   Harryho to donutilo se nad tím zamyslet a v tu chvíli na to přišel, ten slib dal Lexterovi, tomu, který je spojený s Voldemortem, tomu, který mu celou tu dobu lhal, tomu, kterého tak ze srdce nenávidí.
   „To je ono Harry, toho přece nemusíš poslouchat,“ křikl Voldemort. „Tak pojď… nebo ti mám snad pomoct?“ křikl Voldemort, a v zápětí Hermiona zakřičela, jak jí voldemort vytáhl prudce a surově za vlasy.
   „Nééé!“ zařval Harry.
   „Ale ano, bude první, rozluč se sní!“ křikl Voldemort a namířil na Hermionu.
    „NÉÉÉÉÉÉ!“ rozeřval se Harry na celé kolo, jediná zbraň, která mu zbývala, jediná tak mocná, že by se mohla rovnat samotnému Voldemortovi, zbraň kterou mu dali samotní Aethónci.
    ‚Morphys!‘ vykřikl Harry v duchu a záhy se po dlouhé době začal měnit. V tu chvíli se mu nohy prodloužily, ruce se staly nohama, z boku mu vyrašila křídla, tělo zbělalo a hlava se změnila v koňskou spolu s překrásnou hřívou na dlouhém krku.
   Následně se před oproti němu maličkým Voldemortem vzepjal na zadní samotný bělostný Pegas, který mohutně zamával křídly a zařehtal.
   Jenže místo toho, aby se Voldemort vyděsil, tak odhodil surově Hermionu stranou, v tu chvíli se Pegas na něho začal řítit, avšak on odhrnul plášť a vytáhl majestátnou zdobnou a hlavně krvavou kosu.
   Pegas se k němu přihnal a v tu chvíli zazářil na celé kolo, Voldemort se rozeřval bolestí, avšak hned na to se rozpřáhl a přeťal Pegasovi sval na krku, ze kterého rázem vytryskla bílá tekutina. Pegas v křečích padl na zem, až celá zaduněla, ale to už se u něj Voldemort sklonil a nabral řádnou dávku té tekutiny čišící z Pegasova krku do lavičky. Hned na to jí pečlivě uschoval, stejně tak i kosu a obrátil se na ležícího Harryho.
   „Měl by ses proměnit zpět, nebo vykrvácíš slavný Pegasi,“ pousmál se na celé kolo a poodstoupil o kus dál.
   V té chvíli se Pegas ještě snažil se zvednout na nohy, ale očividně dostal zásah přímo do tepny, proto znovu skončil na zemi.
   „Harry proměň se!“ křikla tentokrát Ginny. „Dělej!“
   Pegas se stále ještě marně pokoušel vzpamatovat a postavit se volně stojícímu a čekajícímu Voldemortovi, ale bylo to marné, za chvíli už tam místo něj ležel v bíle kaluži zase černovlasý chlapec a udýchaně vdechoval nové doušky vzduchu do těla.
   „Jak vidíš Pottere, prohrál jsi,“ řekl Voldemort a nanejvýš povýšeně na něj hleděl. „Je konec a je po všem.“
   „Nechte ho být!“ křikla Hermiona.
   „Nechte ho!“ rozeřval se i Ron a ostatní také.
   „Vždyť jsem vám to už říkal, já ho nezabiju,“ uculil se Voldemort, i když to jeho bělostná tvář moc nedokázala, ale očividně mu tohle téma přinášelo přímo nadlidskou radost. Jenže hned na to zvážněl a podíval se na Harryho kamarády. „Ovšem to neplatí o vás ostatních. Můj náhradní plán, který jsem už mimochodem rozjel ani nebude potřeba, ukončím to s vámi tady a teď.“
   „Prosím, nechte je jít,“ žádal téměř neslyšně Harry.
   „Něco jsem mému kontaktu slíbil, že to letos skončím a že mu předám jednu osobu, se kterou si to bude moci vyřídit sám,“ pravil Voldemort. „A i když já nemusím nikoho poslouchat, tohle učiním velice rád, obávám se Hermiono, že vykonavatel tvého trestu bude Draco Malfoy a já si vychutnám vás zbylé, tak třeba ty zrzavče…“ řekl a ukázal na Rona. „Ano, moc dobře znám Potterovo přátele, sbohem tentokrát nadobro Harryho příteli,“ řekl Voldemort a namířil hůlkou Ronovi do tváře. „Avada Kedavra!“
   Kouzlo se rozletělo přímo na Rona, který už nestačil uhnout, bezmocný Harry jen stačil vidět, jak jeho kamarád se marně snaží se sehnout, ale kouzlo se do něho zabodne tak i tak.
   Avšak těsně před Ronem, těsně před jeho hrudí se kouzlo náhle zastavilo o jakousi neviditelnou stěnu, která v zápětí jasně zářící zelený paprsek pohltila.
   Voldemort zvážněl a otočil se za sebe, ačkoliv to bylo to poslední, co by Harry čekal, uviděl Lextera, jak pevně míří přímo na samotného Voldemorta.
   Nastala chvíle ticha, všichni ani nedutali, avšak zdá se, že to Voldemorta trochu překvapilo, nakonec ale sklopil hůlku a pousmál se.
   „Lexi, starý brachu, co tady děláš?“
   „Nejsem váš brach a má přítomnost zde je snad zřejmá,“ řekl Lexter a pevně na něj mířil hůlkou, zatímco Voldemort jí v klidu schoval a lehce pohazoval rukama.
   Lexterův oponent zakroutil hlavou a popošel se zrakem k zemi blíž k Harrymu, Lexter trochu ucukl a Harrymu se zdálo, že Voldemortovo kočičí oči registrují každý Lexterův pohyb.
   „Jsi velice zdatný kouzelník Lexi,“ pokračoval Voldemort. „ale opravdu si myslíš, že máš na samotného Lorda Voldemorta?“
   Lexter neodpověděl, jenom stále pekelně soustředěně mířil na svého soupeře.
   „Proč se k nám nepřidáš, máš naši krev, jsi ze Zmijozelu, jediné koleje pro pravé kouzelníky, patříš k nám, tak co se krucinál stalo?“
   Lexter stále neodpovídal, Harry viděl, jak na něj upřeně hledí a v tom si to uvědomil, oni totiž spolu už dávno bojovali, jenže myslí, Lexter se stále bránil proniknutí, protože na něj Voldemort tlačil, jak jen mohl, i když to navenek nedal znát, nyní Lexter sváděl tuhý boj Nitrozpyritu. Harry zjistil hned na to přímo neuvěřitelnou věc, Lexter totiž mrkal vždy jedním okem, to druhé měl stále otevřené, stále na něj upíral alespoň jedno oko.
   „Jsi ze Zmijozelu, ty jsi ze Zmijozelu,“ opakoval Voldemort jako kdyby mu to chtěl natlouct do hlavy. „copak to necítíš, naše krev ti koluje v žilách, přidej se k nám...“
   „To není otázka krve, Tome,“ řekl Lexter pevně. „To je otázka srdce, zlá duše může mít jakoukoliv krev, ale bude vždycky zlá.“
   „Hloupost.“
   „Žádná hloupost ale jasný fakt!“ křikl Lexter a začal se pekelně soustřeďovat, hned na to začal přímo usilovně zatínat pěsti a křivit bolestivě obličej. Harry viděl, jak se ze všech sil snaží bránit se, až konečně jeho snaha povolila.
   „Bravo!“ křikl voldemort. „Ubránil ses, je vidět, že jsi stále telepat.“
   „Okamžitě zmizte,“ cekl naštvaně Lexter a nespouštěl z Voldemorta hůlku.
   „Je mi líto, Lexi,“ řekl Voldemort nesmlouvavě.
   „Co mi chcete udělat?“ zeptal se Lexter. „Dal jste slib, pamatujete?“
   „Ten se vztahuje jen na Démony, jen na Démony, na to nezapomeň!“ vykřikl Voldemort. „Navíc, já nikdy nemusím sliby plnit, to pouze pro tu oběť, kterou pro tebe učinili druzí, jsem souhlasil, to je jediný důvod Lexi, takže si velice dobře važ toho, že ještě žiješ… tak se podívej kolem sebe, jsi obklíčený mozkomory, nemůžeš nic dělat.“
   Lexter poněkud znejistěl a asi na setinku vteřiny mrkl pohledem vedle sebe, kde na něj dýchali mozkomoři, v tu chvíli Voldemort doslova práskl pláštěm jako bič a vyslal na Lextera bleskurychlé kouzlo, které Lexter na poslední chvíli vykryl, i když musel dopadnout na zem, aby se vyhnul.
   „Dobrý pokus,“ zkonstatoval překvapeně Lexter a vyšvihl se na nohy, hůlku stále držel proti Voldemortovi.
   „Varuji tě, Lextere, nemáš na mě ani nejmenší šanci,“ řekl Voldemort, tentokrát ale pořádně naštvaně a záhy na Lextera namířil prstem.
   Lexter přimhouřil oči a Harry mu mohl vidět na obličeji, jak málem už vyslovil další kouzlo, v té chvíli se ale za Lexterem zhmotnil nemrtvý a okamžitě ho začal škrtit. Harry ani nevěděl proč, ale nohy mu automaticky daly pokyn a on se začal zvedat, avšak následně zjistil, že na něj Voldemort míří připravenou hůlkou.
   Lexter už začal být napolo uškrcený, cítil, jak se mu odkrvuje hlava a Voldemort se na to jen s úsměvem díval jako na divadelní hru. Nemrtvý ho začal už škrtit opravdu silně a Lexter o sobě přestával vědět, avšak ještě na poslední chvíli klepl hůlkou, náhle se obrys jeho těla rozzářil a jen obrys, ne on sám, toho stále držel v sevření nemrtvý, se přesunul i za nemrtvého a shodil ho z Lextera. V zápětí jeho identický obrys zmizel a Lexter jediným mávnutím s hlasitým prásknutím nemrtvého zabil.
   „Dobře Lexi, chceš nějakého soupeře, můžu ti takového vykouzlit,“ řekl Voldemort posměšně. „I když nevím, jestli na tebe nebude až moc…“ v té chvíli před Voldemortem ze země vystřelil hrot a v zápětí zase zajel zpět. Náhle vystřelil za jeho zády a zase zmizel. V zápětí vystřelil po ním a roztrhl mu hábit, čímž mu poranil nohu.
   Voldemort zařval a silně mávl hůlkou na zem, která se v zápětí zavlnila a zklidnila.
   „Tím sis podepsal rozsudek, Lexi!“ křikl Voldemort, a v tu chvíli stěna za Lexterovo zády obživla, popadla ho jakýmisi obživlými chapadly a přitiskla ho na sebe, v zápětí se dala do pohybu ovšem bohužel i sním.
   „Byl jsi někdy na pouti Lextere?“ křikl na něj Voldemort. „To je strašná legrace, že ano?“ Lexter se míhal kolem dokola, jak se stěny místnosti stále závratně točily, když v tom točení ustalo, což podle Voldemortova výrazu nebylo v jeho úmyslu.
   V další chvíli náhle dovnitř vtrhl fénix, ne ovšem ledajaký fénix, tenhle měl stejnou barvu jakou měl Harryho jelen, ovšem byl o mnoho silnější, ničil jednoho mozkomora za druhým, pískal svým typickým hlasem a doslova válcoval kápě mozkomorů jako sklizni máku.
   „Pane profesore!“
   „Profesore, pane profesore!“
   „Profesore!“ rozkřičeli se Harryho kamarádi, Harry zachytil jejich pohled a uviděl ve vchodu do místnosti stát Brumbála, v témže okamžiku bělostný fénix zničil všechny mozkomory a zmizel.
   Brumbálův vrásčitý obličej na sobě měl po dlouhé době zlobu, Harry ho ještě nikdy neviděl takhle naštvaného, jeho půlměsícové brýle se leskly ve světle modrých svícnů a jeho vousy se jemně vlnily, když se rozešel směrem do místnosti.
   Voldemortovi se rozšířily zorničky a dřív než Harry stačil zaznamenat od něho vyletěla tři prskající kouzla ohnivé barvy najednou.
   Brumbál jako vždy šlehl svým dlouhým pláštěm, Harry už čekal, že zmizí a objeví se jinde, ale Brumbál se znovu otočil na tři blížící se kouzla a vyšlehl se svých rukou mohutného hada, který všechna tři kouzla pohltil a sám vzplál ve vzduchu.
   „To je mé kouzlo,“ řekl teď už řádně zneklidněný Voldemort a mířil oběma rukama na Brumbála, který na něj zase mířil svou hůlkou.
   „Ministerstvo ti nepatří Tome, odejdi, než se něco stane,“ řekl Brumbál, Harry si pamatoval, jak minule na sebe šlehali kouzly jako o závod, nyní však oba proti sobě až nečekaně nehnutě stáli.
   „Už je dávno mé, Brumbále,“ řekl Voldemort. „Chcete se znovu měřit se samotným Lordem Voldemortem?“
   „Nejsi žádný lord,“ řekl Brumbál klidně, avšak rozhněvaně. „Lexi, odveď je odtud.“
   Lexter se mezitím dokázal osvobodit ze zdi, hned na to pochytil Brumbálův pohled a přikývl.
   Jenže se ozvalo prásknutí a v okamžení se před utíkajícím Lexterem zhmotnil Voldemort a kouzlem ho srazil na zem, hned na to ale musel vykrývat ostré kouzlo Brumbála, který na něj v zápětí poslal čtyři najednou, z toho každé jiné. Harry nevěděl, co se děje, náhle se všude blýskalo, dokonce viděl, jak se k boji přidává i Lexter, v další chvíli Harry zjistil, že se před ním z ničeho nic objevil Brumbál, popadl ho na nohy zatímco Lexter bojoval s Voldemortem, v další chvíli ale zase před soupeřem stál Brumbál a Lexter spolu s Harrym a jeho kamarády se snažili si najít cestu.
   „A DOST!“ rozeřval se Voldemort a v tu chvíli se v celé místnosti začal vlnit vzduch.
   „K zemi!“ křikl Lexter, v dalších chvíli se všemi prásknul na zem a vykouzlil nad nimi kopuli z blesků.
   V místnosti se ozvala taková ohromná rána, že všem zalehly ušní bubínky, v zápětí se po celé její šíři od Voldemorta vzepjala vlna a Harry ucítil, jak se její přímo mýtickou silou posunují stěny i všechno ostatní, včetně jich samotných schovaných pod kopulí.
   Harry zavřel okamžitě oči, protože mu vzduch vyletěl doslova z plic a zdálo se mu, že všechno kolem bylo sežehnuto, teď už mu to došlo proč Brumbál neútočil, to kvůli němu a jeho přátelům, Voldemort by jim mohl něco udělat.
   V zápětí se v hustém jedovatém dýmu rozsvítila obří záře a hned na to se místnostní rozlehl mocný hlas.
   „Elnae’r!“ byl to Brumbálův hlas, Harry nevěděl, co znamená, avšak v tu chvíli Lexter znovu mávl hůlkou a kopule nad nimi se zbarvila do ohnivě oranžových plamenů.
   Hned na to celou místnost sežehl ohromný příval stejných identických plamenů, jaké kryly Harryho a ostatní. Harry slyšel křik jeho kamarádů, jak už chtějí, aby to skončilo, jak se bojí všech těch nadlidských kouzel.
   „ÁÁÁÁ!“ rozeřval se Ron, Lexter sebou trhnul a všichni se podívali vzhůru, nějaká ruka plná jakéhosi nepropustného štítu sahala skrz jejich ochraňující kopuli a tahala Rona ven.
   Lexter už se chtěl zvedat, ale v tu chvíli Harry uviděl, jak se vedle Voldemorta sahajícího do kopule zhmotnil Brumbál a jedním mávnutím hůlky Voldemorta poslal ke stropu, následně se sehnul ke krčícím se postavám: „Odveď je, dělej!“ křikl na ně Brumbál.
   Jenže v tu chvíli nedával pozor a popadlo ho za zády další kouzlo, Brumbál zmizel v nepropustné ohnivé změti kouzel.
   „Brumbále!“ křikl Harry a natahoval ruku směrem, kudy Brumbál zmizel, ale to už kopule nad nimi zmizela a Lexter s nimi začal utíkat k východu, i když Harry nechápal, jak může vědět, kde ten východ je. Jenže v tom záře povadla a Harry konečně dokázal zahlédnout soupeřící dvojici, avšak stalo se to čeho se obával, Brumbál byl chycený v koutu místnosti, kolem něho kroužili několikametroví hadi, kteří se neustále objevovali, Voldemort, který byl pořádně domlácený stál na stropě, jak to tak vypadalo, tak mu Brumbál změnil gravitaci, ale to už Harry cítil, jak se vnořují do dveří a jak horká záře tohohle souboje ustupuje.
   V té chvíli ale Lexter z ničeho nic zastavit. všichni znovu vyjekli, ucítil, jak je Voldemort vzal do zářícího smyčce a stáhnul je zpátky, na místě zůstal stát jen Harry a Ginny.
   „Ne!“ křičel hystericky Harry a rozběhl se zpátky, Ginny ho ale zastavila . „Pusť mě!“ řval na ní dál jako omámený, ale pak pochytil její pohled, ve vstupních dveřích před nimi stál další čaroděj, který neznatelně pokynul na Harryho a hned na to poslal obrovské valící se kulovité kouzlo do místnosti.
   Aberforth pak mávnul hůlkou a než se Voldemort stačil vzpamatovat, tak kolem všech až na něho se rozsvítila jakási aura a valící se rudá koule se rozprskla na celé kolo.
   Harry zaslechl řev Voldemorta a v zápětí uviděl, jak ho někdo popadl, chvíli neviděl nic, a najednou se objevil v té podivné místnosti s truhlou, vedle něho se najednou začali zhmotňovat i ostatní kromě všech čtyř dospělých.
   Pak Harry slyšel akorát oheň a prach, nic jiného, zase uviděl před sebou ochraňující mříž ve dveřích, kterou zase vyčaroval Lexter a následně asi po minutě rudý prach usedl a všichni dychtivě vyhlédli do dálky.
   V té chvíli Harry vyjekl, protože ho někdo popadl za vlasy a přitiskl mu něco ledového na krk, byl to Voldemort a koukal na dvojici kouzelníků stojících za kouzelnými mřížemi ještě v kruhové místnosti.
   Aberforth rázně zmizel ochraňují mříž a společně s Brumbálem vešli k nim.
   „Víte, co je zmrzlý žal, že ano?“ řekl ledově Voldemort. „Víte, jaké napáchá hrůzostrašné škody.“
   „Chceš si měřit síly s chlapcem, nebo se mnou?“ zeptal se poklidně Brumbál.
   „Na váš dluh vůči Démonům jsem nezapomněl,“ řekl Voldemort a pohlédl na truhlu. „Pro co jsem přišel, to jsem dostal… mějte si své ministerstvo zpátky, stejně to tu řídím já.“
   „Dlouho to tak již nebude Tome,“ řekl tentokrát Aberforth.
   „Aberforthe…“ oslovil ho Voldemort. „tak koho jsi zase naposledy zabil, hm?“
   „Jednou to budeš ty a když tě nezabiju já, tak zcela jistě někdo jiný,“ řekl pevně Aberforth.
   „A jak?“ pousmál se Voldemort. „Myslíte tohohle chudáka?“ zeptal se a přitlačil to něco ledového na Harryho krk. „Ochrana od jeho matky je pryč, teď je to obyčejný fracek jako všichni ostatní.“
   „To se mýlíš,“ řekl Brumbál. „Harry má tu moc tě porazit a ty to víš, právě to tě tak moc děsí,“pokračoval deptajícím tónem. „probouzíš se každý den v nočních můrách, zdá se ti, jak tě nějaký obyčejný chlapec porazí, stejně tak, jako když byl nemluvně, ale ano Tome, vím to,“ zakončil to Brumbál a pokývl hlavou. „Víš, jaká je tvá největší slabina? Bojíš se smrti.“
   Voldemort rozzuřeně zkřivil obličej a našpulil pusu. „A proč bych měl, Brumbále?“
   „Bojíš se, že to za tebe Harry dokončí, a bojíš se toho, že jsem si tím tak jistý… to, že tě zabije,“ řekl Brumbál poprvé ledově.
   „A jak by mohl?“ rozesmál se Voldemort. „VŽDYŤ JÁ JSEM UŽ DÁVNO NESMRTELNÝ!“
   V té chvíli Harry ucítil, jak mu stisk zmizel z krku a konečně se pořádně mohl nadechnout, dokonce i ledový tlak zmizel.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: