Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-30 | Čteno 2653x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 76.


Žárlivá Nitroobrana

„C-c-cože?“ zakoktal Harry nevěřícně, protože mu to doslova vyrazilo dech.
   „Já s tebou budu procvičovat Nitroobranu,“ trvala na svém Hermiona. „Co se ti na tom zdá tak neskutečného?“
   „Co?“ vyhrkl sarkasticky Harry a nevěřícně se rozhlédl po místnosti, pak se k ní opatrně naklonil. „Dobrá, řeknu ti proč, protože bych se v tvé přítomnosti za nic na světě nesoustředil na očištění mysli, za druhé ty víš o Nitrozpyritu asi jako Ron o krájení nudlí a za třetí, nebudu ti lézt do vzpomínek Hermiono, rozumíš?“
   „Neříkám, že alespoň něco, co jsi právě řekl, není pravda, ale…“ Hermiona se zarazila a zahleděla se do Harryho očí, ten se snažil ze všech sil zůstat sedět na své místě. „Já ti chci pomoct,“ pravila Hermiona potichu. „Od jisté doby se o tebe bojím, nevím proč to tak je,“ pokračovala Hermiona a zmateně kroutila hlavou. „ale myslím, že je to proto, že tě mám ráda.“
   Harry křečovitě zavřel oči a drtil o sebe zuby.
   „Ale ne jako svého kluka,“ řekla potichu. „spíš jako svého nejmilejšího bratra na světě, toho nejlepšího kamaráda, o kterého se bojím jako… jako o své vlastní dítě,“ zakončila to Hermiona a odmlčela se. Po chvilce dodala. „A to není k smíchu, protože to je tak, jsem pro tebe ochotna podstoupit všechno… a ty to moc dobře víš.“
   „Vím to, že mluvíš nesmysly,“ cekl Harry nervózně.
   „Já se pro tebe obětuju, klidně mi můžeš číst myšlenky, vždyť základ je přece v procvičování, musíš si na někom procvičit nitrozpyrit, to je vše, znovu dostat pod kontrolu svou mysl. Proto očekávám, že na oplátku budeš ochotný to se mnou zkusit.“
   Harry na ní bezradně pohlédl, měl tak strašnou chuť jí obejmout a hladit až do konce života, nemohl z ní spustit oči, nemohl odtrhnou zrak, nemohl nic.
   Hermiona se k němu naklonila. „Někde hluboko uvnitř v sobě máš ten cit Harry, ten, kvůli kterému jsi vždycky jako naprostej idiot pro mě a Rona nasazoval svůj vlastní krk. Ten cit, kterým jsi mě považoval také jako tu nejlepší sestru,“ Hermiona se odmlčela a stále hleděla na Harryho, který teď v křečích svého těla se snažil ovládnout sebe sama. „O nic víc tě nežádám,“ pravila zase naprosto potichu a klidně. „Ten pocit, který jsi ke mně choval se ti z hlavy nevymazal, máš ho pořád tam, a pokud teď jsem ta Hermiona kterou miluješ, tak ta Hermiona tě teď právě prosí, abys ten pocit vyprovodil na světlo.“
   Harry zatínal pěsti, právě si připadal jako pod veritasérem, jako kdyby jeho úkolem byla Hermionina slova, vzepřel se na křeslu a křečovitě se zabořil do opěradla sladován stále vyděšenou Hermionou. Právě teď jeho mysl sváděla ukrutný boj, oční panenky se mu ztrácely pod čelem, třáslo se mu celé tělo, krutý nervy drásající pocit který na něj doléhal ho drtil jako zrnko prachu, ovšem Harry již byl zvyklý na Nitroobranu, možná byl zrnko prachu, ale i to může způsobit, že se celá tíha na něj působící začne naklánět.
   To se taky stalo, Harry ucítil jak mu Hermiona drtí dlaně, jak bojuje s ním, snaží se mu pomoci, tím více však zesiloval Zapomínák svou teď již přehnanou sílu, o to víc ale jej Harry vysiloval. Nakonec zvrátil hlavu a drtil zuby o samy sebe jak nejvíc mohl, když konečně rozevřel víčka, měl je celá pokrytá červenými žilkami, hlavní ale bylo, že ve chvíli, kdy mu Hermiona zašeptala do ucha, moc Zapomínáka potlačil a utlumil jak nejvíc mohl, i když s ním musel stále v mysli bojovat, aby zase nevylezl na povrch.
   „Harry, jsi v pořádku?“ ujišťovala se Hermiona, když se Harry uklidnil.
   „Je strašlivě silný,“ posteskl si Harry. „Za chvíli mě zase přemůže a bude to jako před tím.“
   „Tak to abychom si pospíšili,“ řekla rázně Hermiona.
   „Nemůžeme ale cvičit Nitroobranu tady, je to příliš nebezpečné,“ namítl Harry.
   „Umbridgeová,“ uhádla Hermiona. „Tak Komnata nejvyšší potřeby?“
   „O ní už ví, v Bradavicích už neexistuje jediné místo, kde by nás nemohla najít,“ řekl odevzdaně Harry.
   „Musí tady přece nějaké takové být,“ přemýšlela Hermiona. „Máme neviditelný plášť, a Pobertův plánek, můžeme se dostat kamkoliv!“
   „A kam?“ vyhrkl Harry rozladěně, když znovu musel potlačit Zapomínákův nátlak.
   „Já nevím,“ hlesla zmoženě Hermiona a také jí nic nenapadalo.
   „To ten zatracený Brumbál nemohl vymyslet nějakou utajenou místnost?“ posteskl si Harry.
   „To je ono!“ křikla Hermiona šťastně. „Harry ty jsi génius, Brumbál!“
   „Vždyť tu není a od něj se nebudu uč…“
   „Ne, to jsem nemyslela, Brumbálova pracovna!“ vyhrkla Hermiona. „To je přece místo, kam se Umbridgeová nedostane, navíc jsou tam obrazy ředitelů, mohou nám pomoci s Nitroobranou!“
   „Asi máš pravdu,“ uvažoval nad tím Harry, ale stále se neodvažoval vykročit.
   „Harry, chceš mě mít zpátky?“ zeptala se Hermiona přísným hlasem.
   „Za každou cenu,“ pravil cílevědomě Harry.
   „Tak pojďme,“ zavelela a v zápětí už oba dva přes sebe přetahovali neviditelný plášť, který přinesl Harry ze svého pokoje, pak ještě s zaříkadlem se na Pobertově plánku zobrazily hradní chodby plné teček hlídkujících ochránců.
   „Tak jdeme,“ rozhodl Harry teď již pevně odhodlán, konečně měl jasno, chtěl mít Hermionu zpátky, na ní mu teď záleží ze všeho nejvíc a stejně jako ona pro něj, je pro ní ochotný udělat cokoliv.
   Opatrně odklopili obraz s Buclatou dámou a vyšli ven na chodbu.
   „Harry pozor!“ sykla Hermiona, ale to už se obraz s Buclatou dámou samovolně zavřel strašlivým prásknutím, až ubohá Buclatá dáma spadla z křesla.
   „Ticho,“ hlesl Harry a hned oba dva zkameněli.
   Po pár větách, které se spíš podobaly řeči divokých kanců se Buclatá dáma zvedla ze země a: „Kdo to byl?“ vypískla jako ucházející balónek.
   „Zavři klapačku!“ křikl jeden obraz kata naproti na stěně.
   „No co si to dovolujete?“ vyhrkla Buclatá dáma a napřímila bradu.
   „Sklapni špeku a zavrtej se zpátky do tý matračky!“ zakřičel obraz nějakého naštvaného klauna z třináctého století.
   „Já si vyprošuji, aby jste se ke mně takhle chovali!“ odvětila nasupeně Buclatá dáma a zrudla jako Krocan.
   V tu chvíli se od schodů ozval křik, Hermiona se pevně chytla Harryho a oba dva se přitiskli ke stěně. Všechny obrazy pozorně naslouchaly a v tom se všichni lekli.
   „To ne!“ vyhrkla nějaká uzoučká ženuška s andílkem ve vlasech.
   „Už se blíží!“ vyhrkl další.
   „Rychle dělejte, že spíte!“ křikl nějaký hromotluk se zaraženou sekyrou v zádech, všichni ho okamžitě poslechli a síň utichla.
   Na obraze v dáli se v tu chvíli objevil sir Cadogan a hlasitě klusal na nějakém unaveném hřebci. „Co se to tady děje?“ zvolal majestátně. „Sir Cadogan je připraven se postavit proti zlu, já se vás nebojím lorde… lorde… lorde Vy-víte-kdo!“ křikl pyšně a rozhlédl se kolem po obrazech. Zjistil, že všichni spí, což ho na první pohled moc nenadchlo, povzdychl si a zabrumlal. „Zase žádné hrdinské činy,“ hned na to slezl z koně, shodil ze sebe zázračně brnění, pod kterým už měl připravené proužkované pyžamo, z helmy na hlavě vyndal plyšového medvídka a lehl si na jakýsi kamenný výčnělek na zemi, ze kterého se ještě kouřilo, nejspíše byl zvyklý spát na tak nehostinných ložích.
   Harry a Hermiona se na sebe po chvilce uculili z takové podívané a v zápětí pokračovali v cestě. Došli až ke schodišti po kterém stále ještě byly slyšet kroky strážců procházejících hradem.
   „Je jich tu jako much,“ zkonstatoval Harry s pohledem upřeným na Pobertův plánek.
   „Musíme se jim dokázat vyhnout,“ pravila Hermiona a popostrčila Harryho napřed na schodiště.
   Schody zvládali velice pomalu a potichu, nejednou museli uskočit stranou před procházejícím strážcem, nakonec došli na jedno odpočívadlo s dlouhou chodbou a vydali se po ní k dalšímu schodišti. Na jejím konci se zastavili a rozhlédli se.
   „Brumbálova pracovna je o dvě patra výš,“ zkonstatoval Harry a schoval plánek.
   „Ještě na jednu věc jsem nepomyslela,“ pravila poněkud nejistě Hermiona.
   „To mi to říkáš až teď?“ zděsil se Harry.
   „No prostě…, co když ten vchod do pracovny bude někdo hlídat?“ uvažovala.
   Harry si povzdechl a přivřel oči, snažil se něco vymyslet, ale strašně moc se soustřeďoval na zapuzení věčně dotírajícího Zapomínáka, než aby na něco kloudného přišel.
   „Kdyby tam někdo byl, tak ho prostě neobejdeme,“ řekla zklamaně Hermiona.
   Harry už měl přemýšlení dost, chtěl se tam co nejdříve dostat, Zapomínák stále sílil, pokud takhle budou váhat dál, tak jediný člověk na kterým si bude moci vyzkoušet nitrozpyrit bude užvaněný sir Cadogan.
   „Hermiono, už jsme dospělí,“ namítl rázně Harry.
   Trochu nejistě na něj pohlédla a tázavě pozvedla obočí.
   „No, zkrátka jestli na někoho narazíme, tak použijeme hůlky,“ řekl rázně Harry.
   „Kdo to tam je?“ vykřikl jim někdo za zády.
   Oba dva se šokovaně lekli, v dáli v temné tmě k nim spěchal nějaký strážný a jeho spěšné kroky se rozléhaly po chodbě.
   „Ale ne, slyšel nás,“ zhrozila se Hermiona.
   „Musíme utéct,“ zavelel Harry, Hermiona na nic nečekala a oba dva se dali do hlasitého běhu.
   Běželi do dáli ke schodišti, stále měli v hlavě toho strážce, který jim byl těsně v patách a i když byli v neviditelném plášti, tak mu utíkali, co jim síly stačily, dorazili k rozcestí na dvoje schodiště po stranách, jedno vedoucí nahoru a druhé dolů, a co se nestalo.
   Odtrhli se od sebe a každý se vydal k schodišti na své straně, Harry zamířil ke schodišti směřujícímu nahoru, protože Brumbálova pracovna byla právě tím směrem, bohužel ještě, než ke schodišti dorazil si uvědomil, že na sobě nemá plášť a po boku mu chybí jeho společnice.
   „Co jsi zač?“ křikl strážce z dálky a blížil se nezávratně k Harrymu.
   Harry hlasitě polkl, za Hermionou na druhé schodiště nemohl, to by nestihl, rozeběhl se tedy po tom svém nahoru, dorazil na jedno odpočívadlo a už už chtěl vyběhnou další schodiště, když zahlédl na druhém odpočívadle postávajícího strážce. Byl v pasti, jediná možnost byla seskočit, ale to by byla jistá smrt. Vyděšeně se přitiskl na nejbližší stěnu odpočívadla, měl závratně zrychlený dech a cítil se jako ryba na suchu, jako když chytí zloděje ještě v bance, nemohl dál, nemohl nic dělat. Hermiona zmizela po svém schodišti, ta mu už nepomůže a strážný právě dobíhal k Harryho schodům.
   V té chvíli nahmatal něco za sebou na zdi, už dostával naději do mysli, ale ta ho rázem opustila, když zjistil, že to je obyčejný dva metry vysoký obraz tekoucí fontány. Znovu dostával záchvaty hysterie a prohry, nejraději by se propadl do země, kdyby ho alespoň tak nebolelo silně tlukoucí srdce.
   Pak si to ale uvědomil, jeho poslední šance, které stejně moc nevěřil. Stoupl si na dolní rám obrazu a svým postojem z pohledu pozorovatele zaujal místo tenké fontány. V tu chvíli začal křečovitě ovládat svůj divoký dech a snažil se domluvit svému neovladatelně tlukoucímu srdci, aby ho neprozradilo. Hned na to se dole objevil před schody strážný a pevně se zahleděl na první prázdné odpočívadlo.
   Harry se ani nehnul, strážný teď přejel pohledem na obraz a vykulil oči, na obrazu byl černovlasý chlapec jemuž s vlasů, rukou, nohou, kolen, uší a ještě z rozkroku vytékala průzračně zlatá voda. Strážný z obrazu nemohl spustit zraky, takový obraz v životě neviděl, stále si ho prohlížel a pak se náhle zeptal.
   „Neviděl jste tady někoho probíhat?“
   Harry strnul, co to mělo znamenat? Poznal ho? Ale proč se ho na to ptá?
   „Haló, hej ty kluku v obraze!“ křikl znovu strážný.
   Harry si to v tu chvíli uvědomil, v Bradavicích jsou všechny obrazy kouzelné, to znamená že se může pohnout.
   „Nikoho jsem tu neviděl,“ řekl hned a zase se vrátil do své předchozí pozice.
   „Někdo tady ale musel probíhat,“ trval na svém strážný a podezřele si obraz z dálky prohlížel.
   „Nikoho jsem tu neviděl, nikdo tudy proběhnout nemohl,“ řekl zase Harry, v tu chvíli málem heknul, protože zaslechl slaboučké zapraskání a pocítil, jak obraz malinko poklesl. ‚Trhá se ze stěny!‘ uvědomil si Harry se strachem a prudce se mu zvýšil tep.
   „Jak můžeš vědět, že tudy nikdo neběžel?“ otravoval stále strážný.
   Harry křečovitě přivřel oči a se všech sil se snažil udržet ruce nahoře, protože ho už začaly bolet, ale také se nechtěl ani pohnout kvůli trhajícímu se obrazu, což bylo nesmírně těžké. Navíc ještě má přemýšlet o odpovědi?
   „Protože… protože… jsem spal,“ vyhrkl Harry, nechtěl moc dlouho přemýšlet, aby se to nezdálo podezřelé.
   „Jak můžeš ty prosím tě spát?“ uchechtl se strážný.
   „Jo tak si to zkuste vy!“ křikl Harry, to ale neměl dělat, na druhém rohu obrazu se začala objevovat strašlivá prasklina, která se stále více a více zvětšovala.
   „Co se to tady děje?“ vykřikl strážný z druhého odpočívadla.
   „Neběžel tudy náhodou někdo?“ zeptal se zase strážný stojící dole.
   „Ne ani noha, i když nevím, protože jste tady hulákal jak na lesy,“ odvětil strážný nevrle.
   „No jo, no jo,“ zahlaholil první strážný. „Jen jsem se chtěl ujistit jestli ten kluk na tom obraze nekecá.“
   V zápětí zmizel pryč dole v chodbě, Harry si zhluboka oddechl, jenže hned na to znovu strnul, protože druhý strážný zamyšleně začal sestupovat po schodech a blížil se k obrazu. Teď už nemohl nic dělat, z blízka ho pozná, to už může klidně z něho seskočit. Ale Harry se jen tak lehce nevzdával, rychle si připravil hůlku, nic jiného mu už nezbylo, v tu chvíli se zhluboka nadechl s vědomím, že bude bojovat proti plně vycvičenému kouzelníkovi, znovu pevně stiskl hůlku a seskočil z obrazu.
   V přivřenýma očima očekával již strážcův úlek, ale překvapivě se nic neozývalo.
   Otevřel proto oči a zjistil, že přes sebe má přehozený cár látky, ohlédl se za sebe, kde se na něho zazubila Hermiona, pak ho hned popadla za ruku a oba dva prošli nahoru po schodišti kolem strážce, který si teď zamyšleně prohlížel fontánu na obraze.
   Oba dva nepromluvili ani slovo, stoupali stále dál až došli do poschodí pouze s jednou místností, ke které vedla dlouhá chodba a točité schodiště.
   „Teda měl ses vidět,“ nevydržela Hermiona a vyprskla smíchy.
   „Cože?“ divil se Harry.
   „Ten tvůj postoj v tom obraze,“ smála se Hermiona potichu, zatím, co se Harry nepokojně rozhlížel kolem sebe.
   „Co ti na tom připadalo tak směšné, šlo mi o krk,“ namítl Harry.
   „Ale vypadalo to jako kdybys… jako kdybys…“
   „Nechme toho, jasné?“ zarazil jí Harry nerudně a začal jí ještě rozesmátou vláčet chodbou, sám měl problémy se ovládat, když jí takhle držel a ještě se soustřeďovat na její výtky vůči jeho způsobech předstírání nepřítomnosti, na to už opravdu neměl náladu.
   Stěny hradu po tomto incidentu s obrazem se znovu ponořily do temného ticha, takže si dva kamarádi museli zase dávat pozor, aby jejich kroky neslyšel ani živáček, kterých v téhle stejně tak temné době bylo po škole požehnaně. Kamenné bloky stěn s hořícími pochodněmi a obrazy s pochrupujícími postavami se letmo leskly v pochmurném světle temné chodby.
   „Přestaň už!“ nevydržel Harry a okřiknul Hermionu, která se stále ještě potichoučku smála, ovšem teď oba dva ztuhli, když několik postav na obrazech kolem nich otevřelo oči a znepokojeně si prohlíželi chodbu.
   „Vidíš, co děláš,“ pokárala ho potichu Hermiona a rázem jí smích zmizel z obličeje.
   „Už jsme před Brumbálovo pracovnou,“ upozornil jí Harry a oba dva vzhlédli před sebe, kdyby jí nezastavil, tak by zcela jistě zakopli o rozbité kusy chrliče rozházené po chodbě. Pohled na ulomenou chrličovu hlavu v tomhle pochmurném prostranství byl dosti stresující, dvojici se zdálo jako kdyby je jeho odřené oko sledovalo na každém kroku, dokud nevešli k vyjetým schodům vedoucím až nahoru k ředitelovo pracovně.
   V tu chvíli se na ně ovšem vyřítily stovky létajících a pískajících černých tvorečků, ihned poznali, že to jsou netopýři, ovšem náhle se z výše tyčících se schodů sneslo i něco jiného, mělo to ohromné rozpětí, asi dva metry a proletělo jim to těsně nad hlavami.
   „Bože co to bylo?“ zhrozila se Hermiona. „Že by velký netopýr?“
   „Kromě Aberfortha jsem nikdy neslyšel o tak velkém,“ odpověděl stejně tak vyděšeně Harry začal se společně s Hermionou narovnávat. „Ale už jsem něco takového dneska viděl.“
   Hermiona na něj hned překvapeně vytřeštila oči a Harry pochopil, že jí tím asi nesmírně překvapil.
   „Ráno, když jsem vstal, něco podobného bylo za mým oknem,“ vysvětlil to Harry.
   „A proč ses mi to neobtěžoval říct?“ divila se Hermiona.
   „To ti mám říkat něco pokaždé, když mi na parapet před ložnici přistane kdejakém holub?“ pěnil už Harry, Hermiona protočila oči v sloup a jako první vstoupila na točité schody vedoucí až nahoru do Brumbálovo pracovny.
   „Teď opatrně,“ upozornila ho a oba dva začali neslyšně vycházet nahoru k honosným a pevným dveřím vedoucím do ředitelovo pracovny.
   Čím více se k nim Harry blížil, tím víc si začal uvědomovat fakt, že neví jestli se dveře zase jako minule tak snadno otevřou, začalo mu to nahánět strach a hrůzu, protože pak by se celý jejich plán ocitl v troskách.
   Ale to už před dveřmi stanuli a následně se Harry otočil na Hermionu, která byla až nezvykle klidná.
   „Co je?“ zeptala se ho.
   „Co je?“ divil se Harry. „Co když se neotevřou?“
   „Ale otevřou,“ pravila Hermiona poklidně.
   „Jak to víš?“ dotíral dál Harry s otázkami.
   „Brumbál nám to říkal,“ odvětila Hermiona
   „Oh, ani se nedivím, že se mi zase s něčím všemocný Brumbál nesvěřil,“ cekl Harry rozladěně.
   „Ale to nám řekl na tom ministerstvu, ty jsi akorát utekl jako šílenec, tak ti to už nestačil říct,“ vysvětlila Hermiona
   „Říct co?“
   „Na ty dveře Brumbál použil podobné kouzlo jako na zrcadlo z Erisedu, když do něj zaklel Kámen mudrců. S tím rozdílem, že dveře pustí dál pouze tu osobu, která nechce nic z pracovny odnést.“
   Harry nevraživě odvrátil pohled, nějak už dál prostě nemohl poslouchat ty Brumbálovo mistrovské činy.
   „Proto jsi jej mohl kdykoliv otevřít, ale Umbridgeová ne, jí nezajímala pracovna jako taková, ale to, co je v ní ukryté.“
   „Chtěla jsi říct to, co tam už není ukryté,“ zdůraznil Harry naštvaně a přestával se pomalu soustřeďovat na zapomínák, takže si musel dávat pozor. „Co se vlastně stalo se zrcadlem z Erisedu?“
   „Já jsem ho nikdy neviděla,“ připomněla mu Hermiona. „To opravdu netuším.“
   „Hádám, že na světě je jediná osoba, která to ví,“ odfrkl si Harry naštvaně. „Co když ale nás Umbridgeová bude chtít odtamtud odvést, my nejsme žádné věci…“
   „To samé ale platí, i kdyby odtamtud chtěla vyvést nějakou osobu, nedostane se tam, budeme tam v bezpečí, věř mi,“ přemlouvala ho Hermiona.
   Harry pokaždé, když slyšel její smlouvavý a něžný hlásek, tak se musel daleko více přemáhat, tudíž už ztrácel trpělivost a chtěl to mít co nejdřív za sebou.
   „Tak dobře, jdeme,“ pravil nakonec a otočil se k temným dveřím.
   Vzal za kliku a zmáčkl jí. V tu chvíli dveře pozvolna cukly a otevřely se stejně tak, jak to Hermiona tvrdila, i když od ní nakonec bylo slyšet také tiché oddechnutí.
   Ovšem hned, jak vešli dovnitř, tak se lekli scenérie, která na ně dýchla.
   Už totiž úplně zapomněli na incident, který se tu před měsícem stal, knihovna byla stále ještě převržená a stolky s rozbitými přístroji v její blízkosti byly na padrť stejně tak jako chrlič před vchodem. Na stěnách a skříňkách po obvodu místnosti byly ještě patrné dopady jisker od neúprosného souboje s neviditelným nepřítelem. Zřejmě opravdu nikdo neměl ani tu možnost místnost uklidit, natož pak z ní něco brát.
   Dvojice po zkontrolování místnosti, jestli v ní někdo další není, ze sebe shodila neviditelný plášť a začala místnost prozkoumávat.
   Brumbálův mohutný stůl měl teď pootevírané šuplíky a pergameny na něm byly rozházené po celé šíři bez jakéhokoliv ladu a skladu. V místnosti bylo, narozdíl od Harryho minulých návštěv, až podivné ticho, když všechny ty zvláštní udělátka mrtvolně mlčely a ani nevydávaly obláčky dýmu. Jediné, co zůstalo v této místnosti stejné, byly obrazy visící na stěnách po obvodu místnosti.
   „Máme je vzbudit?“ zeptala se nejistě Hermiona, když viděla, že všichni na obrazech spí.
   „Nevím,“ přemýšlel Harry. „možná…“
   „To jste vy!“ ozval se hlas z jednoho obrazu.
   Dvojice se bleskově k sobě shlukla a spočinula pohledy na obraz Phinease Nigelluse.
   „Můžete všichni přestat předstírat,“ pravil nahlas a v tu chvíli všechny postavy na obrazech otevřely oči a narovnaly se na židlích.
   „Vy… vy… vy…“ koktal Harry.
   „Prosím tebe, jaký blázen by chodil takhle brzo spát?“ opáčil Nigellus a odněkud vyštrachal kouzelnou dýmku.
   „A co tady vlastně děláte?“ zeptala se tentokrát jedna, o poznání milejší, ředitelka s růží ve vlasech. „Sem přece mohou jenom právoplatní ředitelé…“
   „To už dávno neplatí,“ uchechtl se Phineas. „Od teď mi to připadá jako kdyby sis sem mohlo zajít kdejaké děcko…“
   „Navíc nesmíš zapomenout Ruth,“ ozval se vousatý ředitel s křivými brýlemi. „že škola nemá právoplatného ředitele.“
   „Má pořád,“ zaprotestovala Ruth. „Ovšem není tady přítomen, neposlal vás náhodou?“
   „Ne… my… my potřebujeme pomoct,“ vykoktal ze sebe Harry.
   Phineas si v tu chvíli připálil dýmku a dlouze odfoukl obláček, až ředitelka, vedle které se obláček dostal do obrazu, ofrnila nos.
   „S čímpak potřebuješ zrovna ty pomoct?“ optal se Harryho.
   „Harry má v hlavě zapomínáka,“ promluvila do ticha Hermiona. „Působí mu na mysl tak, že jí nutí, aby… aby mě miloval, ale to nejde, nesmí to tak být, nemůžeme pak být spolu přátelé a to si ani nedokážu představit, celej svět by se nám pak zhroutil.“
   „Ano, naprosto s tebou soucítím,“ pravil jedna baculatá ředitelka a otřela si slzu.
   „A jak vám my máme pomoci?“ zeptal se Armando Dippet.
   „Potřebuji proniknout do mysli Hermiony,“ řekl Harry. „procvičit si Nitroobranu, tím zesílit svou kontrolu nad myslí a částečně zahnat moc Zapomínáka.“
   „Částečně?“ divil se Dippet.
   „Příští den to musím opakovat,“ prozradil Harry.
   „No výborně, takže vás tu budeme mít každý den,“ odvětil naštvaně Phineas a dlouze popotáhl z dýmky.
   „A co proti tomu proboha máte?“ ohradila se baculatá ředitelka. „Stejně celou dobu tu není ani živáčka, bez Brumbála je tu strašlivá nuda, budu štěstím bez sebe, když ta dvojice nás bude navštěvovat, navíc… víme o nich přece pravdu od Brumbála.“
   „Tím bych si tak nebyl jistý,“ pravil naštvaně Phineas.
   „Neříkala jsem vám, aby jste toho kouření dýmky nechal?“ ohradila se buclatá čarodějka.
   „A co by se mi asi tak mohlo stát?“ uchechtl se Phineas a znovu vybafl obláček kouře. „Zemřu dřív? Zemřu jako všichni ti idioti tam venku!“
   „Nikdy jsem vás s dýmkou neviděl,“ uvědomil si Harry.
   Phineas se důležitě narovnal, vyklepal tabák někam za své křeslo a schoval dýmku do pouzdra.
   „To tě nemusí zajímat holobrádku.“
   „Co se stalo?“ ptala se tentokrát Hermiona.
   „Našeho drahého Phinease totiž nečekaně sebrala smrt jeho prapravnuka,“ prozradil další ředitel s buřinkou na hlavě.
   „Myslel jsem, že vám je ukradený,“ divil se Harry.
   Phineas odklonil tvář a zadíval se na polstrování své židle.
   „Nechci o tom už mluvit…“ řekl a potichu se nadechl. „spoléhal jsem na něj…, že… že z něj nakonec nebude stejná stvůra jaké většinou vyrůstají z našeho rodu. A jeho smrt…“ Phineas se znovu odmlčel a dlouze se nadechl a vydechl. „zkrátka už o tom nechci mluvit, vy už přikročte k nitroobraně.“
   Harry se otočil na Hermionu a ta už automaticky vyndala svou hůlku a nejistě se před svého kamaráda postavila.
   „B-b-bude to bolet?“ zeptala se ho.
   „Budu se snažit být něžný,“ ujistil jí Harry a napřímil k ní hůlku.
   Stále ale měl v hlavě toho zapomínáka a nedokázal se naplno soustředit, hůlka se mu chvěla v ruce, jak nebyl uvolněný.
   „Co se děje?“ obávala se Hermiona.
   „Někdo mi musí očistit mysl,“ hlesl Harry a sklonil hůlku. „Takhle se nesoustředím.“
   „Já… já to ale neumím,“ pravila potichu Hermiona.
   Harry se rezignovaně otočil na obrazy ředitelů a smlouvavě se na ně podíval. „Prosím…, potřebujeme pomoct.“
   Ředitelé po sobě koukali podivnými pohledy, zřejmě nikdo nic takového už dlouho nedělal a nikdo z nich se nechtěl ztrapnit.
   „Prosím,“ ozvala se i Hermiona. „Pomůžete nám někdo?“
   V tu chvíli se už připravovalo několik ředitelů promluvit do ticha, když se ozvalo. „Pomůžu vám.“
   Všichni se otočili na Phinease, který schoval i dýmkový tabák a poposedl si na židli. „Ale za jednou podmínkou.“
   „Jakou?“ ptal se Harry.
   „Že nebudete tak bláhový jako byl můj prapravnuk. A že se nevzdáte, rozumíte mi?“
   Hermiona a Harry se po sobě podívali a na jejich obličejích se objevil úsměv.
   „Tenhle slib jsme si dali už před dlouhou dobou,“ pravil Harry.
   „A právě tím, že jsme tady se jej pokoušíme splnit,“ dodala Hermiona.
   Phineas přikývl a rozhlédl se po ostatních ředitelích.
   „Očekávám, že nebudu sám, kdo jim bude pomáhat,“ prohlásil na celou místnost, hned na to ředitelky a ředitelé začali hlasitě přikyvovat. „Takže prosím o klid, oba dva zavřete oči.“
   Hermiona a Harry ihned uposlechli a následně už proti sobě slepě stáli.
   „Hůlky dolů, ještě je nebudete potřebovat,“ pokračoval Phineas a obě hůlky následně zůstaly svěšené poděl těl dvojice. Phineas si znovu poposedl a v místnosti nastalo znovu to absolutní ticho, jaké zažili, když do ní poprvé dnes vstoupili. „Teď po vás chci, aby jste se uvolnili, ovšem ne svaly, stůjte pevně a rozvážně. Avšak mysl nechte plavat na širém tichém a klidném oceánu, oprostěte se tíhy okolního světa a zaposlouchejte se do tlukotu svého vlastního srdce. Když budete opravdu pilní, dokážete zaslechnout i uvolněné srdce toho druhého…“
   Dvojice opravdu se začala uvolňovat a zanedlouho proti sobě stáli naprosto klidně. Phineasův hlas jako kdyby měl v sobě kouzelný nádech, jako kdyby ta samotná slova byla kouzlo, jako kdyby je jimi očarovával. Ostatní ředitelky a ředitelé, jak vidno dostali také náladu pomáhat a přidávali se k Phineasovi.
   Následně se už po celé ředitelovo pracovně rozléhala tichá slova, která se okolo dvojice točila jako čarovné noty a pronikala jim ušima až do morku kostí, až do jejich srdcí. Byli v obklopení uklidňujících slov, zanedlouho na jejich mysli přestala působit zemská tíže, na Harryho konečně přestal působit zapomínák, protože ho dočista přestal vnímat, oba dva byli naprosto uvolnění. Hermiona se začala po chvilce blaženě usmívat, bylo to jako procházet rájem slov a pořekadel, jako kdyby ta slova popisující krásné okamžiky u klidného moře a rozkvetlé louky je opravdu vedla do těch míst, jejich mysli prožívaly řečené prostranství naživo, takže si jej mohli blaženě představovat a nechat se unášet jejich poklidným působením.
   „Teď Pottere!“ křikl z ničeho nic Phineas.
   „Legilimens!“ vystřelil Harry ze sebe jako prak, aniž by to udělal ze své vůle, kouzlo se vřítilo do Hermiony a oba dva rázem přestali cítit tak uklidňující pocity jako dosud.
   Hermiona vyjekla, jak vůbec nečekala výpad, ale to už se jejich mysli spojily a Harry pronikal hlouběji a hlouběji jí do hlavy. V tu chvíli začali všichni ředitelé mluvit pouze a jenom na Hermionu, která vlivem jejich slov zvedla konečně hůlku a usilovně se snažila bránit, i když nevěděla vůbec jak na to.
   Ovšem to jí obrazové společenství začalo následně prozrazovat, Hermiona zapírala svou mysl nezkušeným způsobem, takže Harry se následně dostal do jejích vzpomínek a myšlenek.
   Na jeho mysl to oproti její působilo jako závan života, jako když někomu po dlouhé době odendají pásku přes oči, náhle začal vidět obrazy před sebou, nesouměrné tvary a myšlenky, které Hermiona prožívala, až před sebou uviděl sebe sama.
   „Chci ti pomoct Harry.“ ozvalo se mu hlavou, poslední Hermionina myšlenka, která byla nejsilnější.
   V tu chvíli se Harry dostal do víru jejích vzpomínek, který s ním otáčel jako v neúprosném uragánu, a on si mohl jen vybírat, jaký obrázek si vezme a prohlédne…
   Malá dívenka seděla ve školní učebně a smutně se koukala do lavice, o kus dál na ní křičeli nadávky o jejích zubech a o tom, jak si vymýšlí, že je nějakou hloupou čarodějkou … O něco starší holčička stála na dívčích toaletách před umyvadlem a dívala se do zrcadla, myslí se snažila soustředit, aby pro všechno na světě zmenšila své přední zuby, tolik hodně jí trápila jejich velikost … Harry teď zase o něco starší dívku, ale hlavně před ní teď uviděl sama sebe v mladší podobě, jak jde vedle Rona, který právě říká: „Vůbec se nedivím, že jí nikdo nemůže vystát, ta holka je namouduši děsná!“ hned na to mladé děvče vrazilo ho malého Harryho a s uslzenou tváří utíkalo pryč, Harry pak uslyšel sama sebe říkat: „Myslím, že tě slyšela,“ … Stejně tak mlaďounká dívenka seděla na záchodové míse, ovšem oblečená a plakala ze všech sil, Harry teď cítil ohromný příval žalu který ta vzpomínka obsahovala, stejně tak i myšlenky, myšlenky na to, že Bradavice, vysněná škola této dívky bude stejně tak ošklivá jako základní mudlovská škola, že všude se jí budou posmívat. Harry ztrácel soustředění, pocíťoval z té vzpomínky opravdu ukrutný žal… „Hermiono…“ hlesl do ticha… „Soustřeď se Harry.“ ozvalo se mu náhle v hlavě. „Říkají mi, aby ses soustředil, bojuj.“ ozvalo se znovu… „Ale ten žal…“ nedal se odbýt Harry… „Teď mám tebe… a jestli se nesoustředíš, tak tě ztratím…“ Harry se znovu zapřel, do mysli se mu dostala nová vlna odhodlanosti, v tu chvíli obraz plačící dívenky zmizel, objevil se souboj s horským trollem, ten také zmizel, obrazy teď zrychlovaly, Harry dosahoval neuvěřitelného soustředění, míhal vzpomínky, kdy se jedenáctiletá dívka skláněla nad zraněným Ronem na šachovnicové podlaze, hned na to, když Harry vypil pravý pohár a ona ho musela opustit a vrátit se zpět … hned na to uviděl další vzpomínku, nejodpornější jakou mohla kdy zažít, Malfoy jí právě nazval Mudlovskou šmejdkou… podle všeho to ale Hermiona brala opravdu statečně, nesoustřeďovala se na vzpomínky, které ji Harry nutil vidět, daleko více jí záleželo na něm samotném.
   Harry začal pronikat čím dál hlouběji, viděl sama sebe, jak padá z koštěte na famfrpálovém zápasu a jak třináctiletá dívenka si zakrývá se strachem ústa … následně zase uviděl sebe, jak těsně uhnul plameni, který na něj vyslal Maďarský trnoocasý drak s rudýma očima … hned na to celé famfrpálové hřiště v pozdvižení, uviděl čtrnáctiletého Rona a Hermionu, jak se proplétají skrz dav studentů a s hrůzou se modlí, aby byl Harry v pořádku …
   Harry se k Hermioně začal přibližovat i sám v Brumbálově pracovně, působil na ní čím dál víc, avšak i Hermiona se přibližovala k němu, měla v mysli jenom to, aby ho neztratila, působili na sebe teď přímo závratnou silou, ředitelé stále promlouvali a tvořili ohromné působící tornádo kouzelných slov …
   Harry cítil, že znovu získává kompletní kontrolu nad svou myslí, dokonce si konečně mohl začít vybírat vzpomínky, vybral si jednu… jednu, která ho svírala až do morku kostí, Hermiona seděla na své posteli v ložnici a před sebou měla rozmazaný dopis od Voldemorta, nyní zjistil od čeho je rozmazaný, byl plný krůpějí slz a vedle něco ležela fotka Viktora Kruma a trojice Harry, Ron a ona sama. Harry i při téhle vzpomínce nepolevoval, cítil vůli pravé Hermiony, která se ho teď snaží neztratit, a taky viděl, jak ta Hermiona ve vzpomínce hladí prstem místo na fotce, kde byl vyobrazený Harry. …
   „Mám tě moc rád Hermiono… mám tě rád kamarádko…
   „Já tebe taky Harry, a vždycky budu mít…
   Ozvala se ohlušující rána, nad dvojicí se rozsvítila ohromná světelná aura vyzařující z jejich hůlek až nakonec oběma poklesla kolena, aura pohasla Harry se sesul vyčerpaně na zem, Hermiona hned na to lehce dopadla na něj.
   Trvalo chvíli, než se probrali, všechny obrazy po celé místnosti mlčely a upřeně hleděli na dvojici, která právě spolu svedla tak úporný, přitom však přátelský a láskyplný zápas. Oba dva otevřeli oči a Hermiona se na Harryho pousmála.
   „Jak se cítíš?“ zeptala se ho unaveně.
   „Myslím, že pro dnešek už mám tvého učení dost,“ zažertoval zpocený Harry a také se pousmál.
   „A já pro celý zbytek života,“ ozval se nenávistný hlas ode dveří pracovny.
   Oba dva se lekli a pohlédli ke dveřím, v tu chvíli oba pocítili přesně ten samý pocit, jako kdyby jim někdo vzal srdce do ruky a nesnesitelně jí zmáčkl až na doraz, nedokázali pochopit takovou bolest, kterou právě ucítili.
   Ve dveřích stál Ron a nenávistně koukal zpocenou na dvojici ležící na sobě.
   Hermiona hned z Harryho vyděšeně seskočila a postavila se na třesoucí se nohy, Harry ani neměl odvahu se postavit, klekl si na takový polo posez a nevěřícně na Rona hleděl, v tu chvíli se cítil jako když uviděl před sebou stát uplakanou Giny, až na to, že tentokrát takový pocit neměl sám.
   „Teda…“ hlesl Ron a ztěžka oddechoval, okamžitě uhnul s pohledem a tvář se mu zkřivila do výrazu někoho, kdo k smrti nenávidí hořkou chuť a přitom právě snědl Grapefruit. „říkal jsi… říkal jsi, že jste jenom přátelé,“ pravil Ron hořce. „Ale dnešek…“
   „Rone prosím není to tak, jak to…“
   „Zklapni!“ křikl Ron na Harryho. „Byl jsi… byl jsi můj nejlepší kamarád, Harry!“ křikl Ron a zrychloval se mu dech. „Byl jsi pro mě jako můj vlastní bratr!“ začal řvát na celé kolo až se zaskočení a mlčenlivý obrazy ředitelů začaly neklidně vrtět.
   „Rone prosím,“ žadonil Harry.
   „Ty jeden… ty jeden…“
   „Rone!“ křikl Harry.
   To už ale Ron rázně přešel místnost, popadl Harryho a praštil s ním o stěnu skříňky až rozbil její sklo které Harryho teď bolestně zapíchalo v zádech.
   „Rone přestaň!“ křičela Hermiona a přihnala se k němu. „Ublížíš mu!“
   „To je mi jedno!“ zařval Ron a tiskl dál Harryho na zeď až se nabodával na sklo.
   „Rone, psss… pros…“ chrčel Harry, jak ho Ron tisknul loktem pod krkem.
   „Rone, krucinál, tak už přestaň!“ zařvala Hermiona a začala ho z Harryho strhávat.
   „Ty mi dej pokoj!“ rozeřval se Ron na Hermionu, až strachy uskočila. „Jste oba dva stejní zrádci! Oba dva!“
   „To není pravda… není to tak, jak…“ úpěla Hermiona
   „A co bylo to miluju tě, hm?“ křikl Ron Harrymu do rudého obličeje jak se mu odkrvoval.
   „Rone…“ sykl přidušeně Harry.
   „Teď už žádný kamaráde, nic takovýho, jseš hajzl Harry!“ zařval na něj a praštil ho do obličeje, až Harry padl na zem na rozbouranou knihovnu.
   Hned na to zaúpěl bolestí a na zádech se mu objevila rudá skvrna.
   Ron se toho lekl a rychle ustoupil, za to Hermiona k Harrymu přiběhla a vyhrnula mu triko. Na zádech měl řeznou ránu, když se podívala nahoru na rozbitou skleněnou skříňku, tak na jednom skle byla vidět červená skvrna.
   „Málem jsi ho zabil!“ křikla Hermiona rozzuřeně na Rona, který měl v tu chvíli strašlivou hrůzu v očích.
   Hermiona hned na to z Harryho strhla plášť z hábitu a pevně jím začala obvazovat Harryho trup.
   „Musíš na ošetřovnu Harry,“ řekla mu hned jak ho obvázala.
   „Jak… jak… jak ses sem dostal?“ hlesl Harry udýchaně a opřel se o zeď.
   Ron se neměl k odpovědi, jenom vyděšeně kroutil hlavou a nemohl spustit zraky z Harryho krvácející rány.
   „Neměl jsi neviditelný plášť Rone!“ uvědomila si Hermiona. „Někdo tě mohl vidět!“
   „Neviděl,“ zamítl to rázně Ron a znovu o krůček ustoupil.
   „Ehm, ehm.“ ozvalo se mu za zády a Ron záhy narazil při zpáteční chůzi na jakousi malou postavu. „Tím bych si nebyla tak jistá.“
   Všichni vytřeštili zděšené oči na Umbridgeovou, která se na ně vítězně usmívala, za ní stál Argus Filch s paní Norrisovou v náručí a křenil se od ucha k uchu.
   „Hůř to snad dopadnout nemohlo,“ hlesl Harry znaveně.
   „Máš naprostou pravdu Harry, nemohlo,“ uchechtla se Umbridgeová a vstoupila dál do rozbourané místnosti. „Že to tady ale pan ředitel má skvostně zařízené.“
   „Harry musí na ošetřovnu,“ ozvala se Hermiona.
   „Vskutku?“ otázala se Umbridgeová a letmo Harryho přejela pohledem. „Jistě se mnou budete souhlasit Argusi, že Potterovo poranění nestojí za návštěvu ošetřovny.“
   Filch přešel blíž, vycenil se zadostiučiněním své žlutohnědé zuby a pravil. „Naprosto s vámi souhlasím… paní ředitelko.“
   „Zakazuji ti návštěvu ošetřovny Harry,“ řekla Umbridgeová a namířila na ně hůlkou, hned na to s ní mávla párkrát nahoru čím jim naznačila, aby vstali.
   Hermiona tak učinila, ale Harry měl s tím velké trápení, tak se k němu sehnula…
   „Nepomáhat,“ ozvalo se od Umbridgeové, která se opřela o jednu skříňku jako kdyby si vychutnávala dobré představení.
   Harry kývnul na Hermionu, aby ustoupila, zapřel se o zem, následně za kolena a malátně se postavil po delším snažení na nohy.
   „Vidíte?“ pousmála se Umbridgeová, „Měla jsem pravdu. Co tady vůbec pohledáváte?“
   Všichni tři se po sobě podívali a nikdo se neměl k odpovědi, rozhodně Ron hned stočil pohled k zemi na níž zůstal civět.
   Umbridgeová začala procházet místností a přitom říkala. „Ani naši vznešení ředitelé to určitě neví, že?“
   Všechny obrazy ředitelů mlčely, nikdo neměl odvahu promluvit a něco vyzradit, někteří se dokonce snažili předstírat, že spí.
   Umbridgeová přešla k rozbitě skříňce a opatrně přejela prstem po prasklém skle, čímž setřela stopy Harryho krve, následně si jí dvěma prsty rozetřela a přičichla k ní, její koutky se v tu chvíli otřásly, avšak hned na to si stopy krve otřela do kapesníku.
   „Takže nikdo?“ optala se znovu. „Dobrá, v tom případě vy tři půjdete se mnou,“ řekla a přejela prstem po trojici studentů.
   „Co chcete dělat?“ zeptal se Harry a rázem, když necítil působení zapomínáka ho přepadával vztek.
   „Dobrá otázka,“ pousmála se Umbridgeová a nepatrně se poohlédla po Filchovi, jako kdyby jí tu překážel. „Jak je vám jistě známo, studenti se nesmí potulovat po škole sami a už vůbec ne v době, kdy je už dávno po večerce. Za tento váš přečin nemohu udělat nic jiného, žes váš všechny tři bezpodmínečně vyloučit.“
   Trojici v té chvíli podklesla srdce až k zemi a vyvalili na ředitelku oči, takový závěr si vážně nepředstavovali, musí něco vymyslet, nesmí odejít z Bradavic, co by pak bylo se studenty?
   „Ehm, ehm.“ ozvalo se zase od ředitelky, aby naštvaná a hlavně vyděšená trojice zase na ní pohlédla. „Vaše hůlky prosím.“
   Hermiona se nejistě podívala na Harryho který na Umbridgeovou cenil vztekle zuby a měl sto chutí jí na první pohled sežrat, avšak to už Ron pokládal svou hůlku na stolek. Umbridgeová se teď ohlédla na Harryho a Hermionu, kteří stále váhali.
   „No, já čekám,“ pousmála se Umbridgeová a přešla k Ronovi, přitom kroužila nenápadně hůlkou za jeho zády, Harry a Hermiona okamžitě pochopili její nenápadnou výhružku.
   Oba dva ještě váhavě přešli ke stolku Ronovo hůlkou a odložili tam své jen s největšími obtížemi, následně jejich nenávistné pohledy spočinuly znovu na Umbridgeové, která jejich hůlky s úsměvem sebrala a pokynula jim směrem k východu.
   Hermiona začala Harryho podpírat a všichni tři se vydali ven z Brumbálovo pracovny, Umbridgeová se pak ohlédla na Filche a poklidně pravila. „VY za nic na světě neodcházejte z téhle místnosti, aby se dveře zase nezamkly… a mimochodem, ty obrazy ať jsou do pěti minut sundané.“
   Filch se na ní nejistě podíval a optal se. „A co s nimi mám dělat?“
   Umbridgeová se jen letmo zase pousmála a pravila. „Spalte je.“
   Hermiona ještě stačila neviditelný plášť ukrýt podpaždí a hned na to Umbridgeová s trojicí zmizela s hlasitými protesty obrazů na stěnách po schodech dolů.
   Harry právě pociťoval něco tak strašně pulzujícího, po tom, co byl zmáhán mocí Zapomínáka, následně musel projít tuhou nitroobranou, nakonec se pořezal o sklo a teď měl v očích úzkost a zároveň tu největší zlost na světě. Trojice šla vepředu a Umbridgeová je směrovala svou krátkou hůlkou jako hejno hus.
   „Mimochodem, abych nezapomněla…, když už jsme zase sami…“ ozvala se po chvíli chůze Umbridgeová a pečlivě si vychutnávala svá slova. „jak se vám líbily vaše známky, studenti?“
   Nikdo neopověděl, nikdo jí nechtěl dávat záminku k ještě větší radosti, ovšem Umbridgeová neustala.
   „Za dnešní výkon Harry ti ve výkazu přibývá další H, měl bys na to být pyšný… mimochodem vám taky slečno Grangerová,“ povídala Umbridgeová jako kdyby mluvila sama k sobě.
   Ovšem s poslední větou se slastně usmála, když se od Hermiony ozvalo tiché naříkání. Harry to zjistil také, vždyť ho podpírala, takže měli hlavy vedle sebe.
   „Nemysli na to Hermiono,“ pošeptal jí konejšivě. „Tyhle známky nejsou naše.“
   „Ale jak to chceš dokázat?“ zeptala se potichoučku Hermiona takm že jí slyšel jenom Harry.
   „Něco vymyslíme, jen nevěš hlavu, jasné?“domlouval jí dál Harry.
   „Co chceš ale proboha vymyslet?“ nechápala Hermiona a zase propadala do pláče.
   „Jen uklidni, takhle na nic nepřijdeme,“ snažil se jí Harry utišit.
   „Co s námi teď bude Harry?“ ptala se hrůzným strachem v očích. „Zavleče nás k smrtijedům… i tebe… to nesmíme dopustit.“
   „Ticho, ať nás neslyší,“ upozornil jí Harrym když si popiskující Umbridgeová všimla, že spolu někdo z trojice mluví.
   Harry odvrátil tvář a snažil se ze všech sil přemýšlet, jak z toho ven, jediná zbraň, kterou mělm byla přeměna v Pegase, ale Umbridgeová míří hůlkou na jeho přátele, byl by bezbranný, ublížila by jim dřív, než by se odhodlal k útoku. Neměli u sebe ani hůlky, zkrátka absolutně nic, byli bezbranní.
   „Kam nás to vede?“ ptala se dál se strachem Hermiona.
   „To se ostatně brzy dozvíme,“ řekl Harry naštvaně a sykl bolestí, když ho záda zapíchala, jak scházeli po schodech dolů. „Kdyby tak šlo využít toho, že před námi mluví jako smrtijed,“ přemýšlel dál Harry. „Je proradná, jakmile se octneme ve společnosti, stane se z ní milá osůbka, ale teď ne, využijme toho.“
   „Ale jak proboha?“ nechápala Hermiona.
   „To kdybych věděl,“ posteskl si Harry. „Jen mi to připadá jako jediné rozumné řešení z téhle bezvýchodné situace.“
   Oba dva se na okamžik odmlčeli a snažili se uhádnout, kam to vlastně míří. Dlouho jim to netrvalo…
   „Vleče nás do své pracovny Hermiono,“ uvědomil si Harry.
   „Tam jsou všechny spisy známek… i ty naše,“ připomenula mu nadějně.
   „No tak mysli, ty něco vymyslíš, jen tak se nevzdáváš,“ popoháněl jí Harry a dodával jí kuráž. „Vždycky něco vymyslíš Hermiono.“
   Hermiona se na něj pousmála a pravila: „Ne vždy tomu tak bylo.“
   Harry nechápavě zakroutil hlavou.
   „Viděl jsi snad ty mé vzpomínky, ne?“ řekla smutně Hermiona. „Každý se mi vždycky smál… za to, co jsem, za to, že vím a říkám pravdu.“
   „Hermiono…“ oslovil jí Harry. „tak tímhle dokaž, jak se všichni tak strašlivě mýlili, zamysli se a snaž se na něco přijít.“
   Hermiona odvrátila tvář a sledovala kamenné kostky tvořící podlahu, Harry viděl, jak úporně přemýšlí nad každým řešením, které je alespoň trochu možné, nad každou vzpomínkou z dnešního dne, která by se mohla využít… až konečně se na Harryho podívala s nadějí v hlase.
   „Už vím,“ vyhrkla skoro až příliš nahlas.
   „Ticho,“ upozornil jí Harry. „Přišla jsi na něco?“
   „Já ne,“ pousmála se Hermiona. „To Fred a George, poslali nám šifru, jenom jsme si jí neuvědomili, bylo to tak prosté, krucinál,“ zaklela Hermiona.
   „Jakou šifru?“ nechápal stále Harry.
   „V těch novinách, psalo se tam, že se ultrabroučí uši dají využít i jako nahrávací zařízení,“ připomněla mu nadějně Hermiona a Harrymu se hned do obličeje vliv úžas.
   „To je nápad,“ pousmál se.
   „Vypustíme ho u ní v pracovně, určitě bude říkat něco, co by neměla, když tam budeme jen my tři,“ přitakala Hermiona.
   „Ještě nevím jestli to vyjde, ale skvěle Hermiono,“ pochválil jí nadějně Harry, Ron je zatím jen tak po očku sledoval a slyšel jenom tiché šeptání, nic víc. Rozhodně z toho na první pohled nebyl vůbec nadšený a z pohledu na ty dva, jak se k sobě tak lísají a šuškají si, se mu dělalo strašně moc na nic.
   Opravdu došli až před pracovnu Umbridgeové, která jí hůlkou odemkla a počkala až celá trojice vstoupí dovnitř.
   Ocitli se v nemalé obdélníkové místnosti, která měla uprostřed honosný křišťálový lustr. Stůl Umbridgeové, plný voňavých kytiček, byl jen o něco menší, než ten, co byl v kanceláři ministra kouzel. Po obou stranách místnosti byly naskládané dřevěné regály se zdobnými tvary a úchytkami tvaru skleněné hadí hlavy, dále v místnosti byl jakýsi bar, šatna s dvěmi velkými skříněmi a nakonec to, co trojici navýsost překvapilo, tam byla pohovka pro hosty, na kterou jim Umbridgeová hned pokynula.
   „A Harry, prosím, nezakrvácej mi polstrování, je čerstvě umyté,“ pousmála se ještě na chlapce s brýlemi.
   Když se od ředitelky odklonili, tak Hermiona mrkla na Harryho, ten si sundal pihu z obličeje a nechal jí v ruce kterou měl krytou stolem před pohovkou.
   „Tak to bychom měli,“ povzdychla si Umbridgeová a popošla ke svému křeslu. „Popravdě jste mě zase zklamali, mí drazí přátelé,“ řekla Umbridgeová poklidně. „Zvláště pak Ron Weasley, který si tak moc naivně myslel, že projde přes mou obranu zcela nepozorovaně,“ odfrkla si směrem na Rona. „Takovou naivnost jsem jaktěživ nezažila. No ale co, už se stalo, náš školník pan Filch mě na vás upozornil a já jsem přišla právě včas,“ Umbridgeová si vychutnávala každičkou vteřinku z této situace a občas si pomlaskla jako kdyby jí to opravdu snad i chutnalo. „Už vám nedávám další možnost, všechny jste je vyčerpali, proto z tohoto incidentu nebude žádný další přihlouplý školní trest, je mi líto.“
   Následně popošla k jednomu dřevěnému regálu, za skleněnou hadovitou hlavu jej otevřela a začala v něm něco hledat.
   „Teď nebo nikdy,“ hlesla potichu Hermiona.
   Harrymu se v tu chvíli piha v ruce změnila na malý měšec, který okamžitě otevřel a vyndal z něco opatrně brouka, ještě si pamatoval, jak se naposledy řízl, a nechtěl tak před Umbridgeovou ještě více krvácet.
   Následně vyndal kuličku se sluchátkem a otevřel jí.
   „No jo, ale co mu mám říct?“ zděsil se Harry.
   Hermiona dostala do očí hrůzu a pokrčila rameny, u Rona Harry hledat pomoc ani nemohl, ten seděl na židli se zraky sklopenými k zemi.
   „To se mi snad zdá…“ posteskl si Harry. „tahle místnost, jdi odposlouchávat, do akce.“
   Brouk však nepohnul ani krovkou a stále ležel v kuličce.
   „To ne,“ zděsila se Hermiona.
   „Co teď?“ zděsil se i Harry a naklonil se znovu k broukovi. „Odposlech téhle místnosti, n…“ to už do něj ale drcla Hermiona, protože Umbridgeová se již otočila s jakýmsi úhledně rovným papírem a regál za sebou loktem zavřela.
   „Ano, tady to máme, prospěchová karta vás tří,“ pousmála se Umbridgeová a přešla ke svému stolu. „Ale, ale, tak to vypadá jako kdyby v ní někdo nepatrně poupravil známky, není-li pravda.“
   Hermiona vztekle zatnula pěsti, Harry viděl podle jejího pohledu, že by na Umbridgeovou nejraději skočila a celou jí rozsápala.
   „Tato karta je nanejvýš vzácná,“ řekla Umbridgeová a zamávala jim s ní nad hlavami. „Založila jsem jí speciálně pro vás tři a jen tak se znovu založit nedá, trvá to více než měsíc…“    Harry ucítil, jak ho Hermiona znovu šťouchla a poukázala na brouka v kuličce, který nečekaně začal po Harryho posledních slovech nadzvedávat krovky. Už se s ním musí pokusit něco udělat.
   „Stačí když zde udělám několik škrtanců a budete vyloučeni ze studia v Bradavicích…“
   „Nejvyšší utajení,“ řekl z ničeho nic Harry a Umbridgeová krapet znejistěla.
   „Cože?“ zeptala se zmateně a měřila si pohledem sedící trojici.
   „Do akce!“ špitl znovu Harry a se zmateným posměškem Umbridgeové se brouček ladně vznesl nad kuličku a zamířil si to přímo do nitra stolu.
   „Co to mělo znamenat?“ divila se Umbridgeová a rázem jí přešel smích, začala být naštvaná. „Tak vysvětlíte mi to konečně?“
   „Harry si… občas povídá sám pro sebe,“ řekla Hermiona.
   „To určitě, a já jsem Santa Klauska,“ odsekla Hermioně. „Vstaň!“ křikla na Harryho.
   Hermiona a dokonce i Ron se na Harryho podívali s pohledy plnými obav, Harry však nechtěl znovu okusit kletbu Cruciatus, takže raději poslechl.
   „Čelem ke zdi a roztáhni nohy,“ přikázala Umbridgeová a Harry následně krkolomně ještě s bolavými zády tak učinil.
   Umbridgeová k němu přešla a začala ho šacovat odshora až dolů, důkladně mu prohledala všechny kapsy a pak s namířenou hůlkou mu přikázala aby se narovnal.
   „Takže žádnou hůlku po kapsách nemáš,“ ujistila se ředitelka a podezíravě si ho měřila pohledem. „Proč jsi to tedy říkal?“
   „Lokomotiva jezdí po kuřecích stehýnkách,“ pravil Harry s úsměvem.
   „C-c-cože?“ vykoktala ze sebe vykuleně Umbridgeová.
   „Říkala jsem vám, že občas mele hlouposti,“ ozvala se Hermiona. „copak takhle zní nějaké kouzlo?“
   Umbridgeová zatnula zuby a švihla hůlkou vzduchem směrem k pohovce. „Sedej!“
   Harry se obrátil zpátky k pohovce, když se zhrozil, podíval se totiž na polstrování křesla Umbridgeové, na němž seděl špiónobrouk. Následně si ale už musel sednout, aby to nevypadalo podezřele.
   „Co je?“ zeptala se ho šeptem Hermiona.
   „Ten brouk, sedí jí na židli… „šeptal Harry. „jestli si Umbridgeová sedne, tak…“
   „Tak kde jsme to skončili?“ zeptala se Umbridgeová sama sebe. „Aha, už vím, takže je mi líto,“ pravila a vzala kus papíru a brk.
   Už už se chystala si sednout, když Hermiona vyjekla se slovy: „Proč to děláte?“
   Umbridgeová se zarazila a pousmála se. „Protože na to mám právo,“ následně si zase chystala sednout.
   „Musíme jí donutit říct něco, čím by se prozradila,“ pošeptala Hermiona Harrymu.
   „Víte, že jsem vás začal mít rád?“ vyštěkl rychle Harry, protože ho šílenější věta, kterou by Umbridgeovou zaujal, už fakt nenapadala.
   „Opravdu?“ podivila se Umbridgeová. „Oh, to je od tebe velice šlechetné Harry, avšak pochybuji, že pravdivé.“
   „Je to pravda,“ trval na svém Harry a předstíral pevnou tvář. „A to i přes to, co jste mi řekla minulý rok.“
   „A to bylo co?“ optala se ho.
   „Sama to moc dobře víte, těsně před tím, než jste na mě chtěla použít kletbu Crucio.“ pravil Harry pevně.
   „To už je hodně dlouho na to, abych si pamatovala, co jsem tam řekla,“ pousmála se Umbridgeová, s tím se pousmála nadějně i Hermiona.
   „Prozradila jste mi tam to o těch mozkomorech na začátku pátého ročníku,“ napověděl jí Harry.
   „Ahááá, ty myslíš tohle,“ uchechtla se mu na to. „No ano, i když jsem se velice dlouho na to pokoušela zapomenout, tak ano, vzpomínám si na to, vzpomínám si také, jak jste mě zavedli přímo do spárů toho zvěrstva!“ křikla jim do obličeje, až jim naděje z obličejů citelně poklesla.
   Hermiona se už nadechovala a chtěla něco říct, když jí Harry zastavil a pošeptal… „Nech to na mě.
   „Co si to mezi sebou šuškáte, hm?“ optala se jich naštvaně.
   „To, že víme všechno,“ pravil Harry naštvaně. „To, že víme, že jste Voldemortův nejlepší pomocník, jste smrtijed, víme to, že jste na mě na začátku pátého ročníku poštvala mozkomory, také víme, jak jste mi chtěla ublížit na konci pátého ročníku, chtěla jste mě mučit, víme také o vašich rozhovorech s Voldemortem, co jste opravdu zač a jakou roli hrajete na ministerstvu, víme všechno o tom fingovaném útoku, to vy jste zaútočili na ministerstvo, to vy jste odnesli kamenný oblouk, Oblouk smrti, odnesli jste jej svému pánovi zla, víme všechno drahá paní ředitelko!“ dopovídal Harry rozzuřeně. „Moc dobře víte, že to všechno je pravd…“
   „TICHO!“ křikla z ničeho nic Umbridgeová a práskla rukou do stolu. „Nevíte nic, vy spratci, nemůžete nic z toho dokázat, nemáte žádné trumfy v rukou, všechny je držím já, mám vás v hrsti jako jsem měla po celou tu dobu! Nemůžete mi nic z toho dokázat a tebe Pottere! Tebe jednou konečně zabiju.“
   Harry na Hermionu skrytě mrkl a ona mu gesto potají opětovala, ovšem hned celá trojice zatajila hrůzou dech, když Umbridgeová konečně dosedla na své křeslo… Bum!
   V tu chvíli se ozvala ohlušující rána, která však vycházela zvenčí, Umbridgeová vykulila oči na trojici, která byla z hluku stejně tak překvapená jako ona.
   „Počkejte tady, opovažte se pohnout,“ řekla jim naštvaně a papír pečlivě schovala do šuplíku.
   Následně přešla ke dveřím a otevřela je, zvenčí se ozval křik, hluk a dusot pobíhajících strážců, trojice se snažila naklonit, aby přes otevřené dveře alespoň něco viděli.
   „Filchi!“ křikla Umbridgeová. „Co se to proboha děje?“
   Filch k ní přiběhl celý udýchaný a chraptěl. „To ten… to ten… ten…“
   „Kdo?“ vyhrkla Umbridgeová.
   Ale to už se z dáli ozval křik, který se k nim přibližovat, avšak v chodbě nikdo nebyl. Umbridgeová vyndala hůlku a připravila se k výpadu, pak si ale všimla, že křik vychází z obrazů.
   Každým obrazem probíhal jako šílenec Sir Cadogan a řval na celé kolo, jeho zadní část brnění byla rozžhavená do červena a stoupal z ní čoud.
   „Co to má krucinál znamenat?“ zhrozila se Umbridgeová.
   „Ten idiot si lehnul na obraz sopky Vesuvu,“ řekl naštvaně Filch. „ucpal jí, tím natlakoval až vybouchla.“
   „Až se ten idiot uklidní, tak okamžitě jeho obraz spalte i s těmi ostatními, rozumíte?“ přikázala načertěně Umbridgeová. „Mimochodem…, kdo je teď v Brumbálovo pracovně?“
   Filch náhle vykulil oči a neoholené vousy na tváři mu slehly stejně tak jako šedivé vlasy na hlavě. V tu chvíli mu začal zděšeně tancovat ret a on začal koktat něco absolutně nesmyslného.
   „Neříkejte mi, že jste ty dveře nechal se zavřít!“ pískla Umbridgeová rozzuřeně a Filch s vykulenýma očima a drncavýma zubama jen letmo přikývl a tvářil se jako pětileté děcko, které právě něco rozbilo. „VY JEDEN IGNORANTSKEJ IDIOTE! VY TLAMO NEOHOLENÁ, BLBČE! JAK JSTE JEN MOHL? KLIĎTE SE MI Z OČÍ NEBO SI MĚ NEPŘEJTE! PADEJTE! PADEJTE! PADEJTEEEEE!“
   Umbridgeová řvala a poskakovala vzteky na prchajícího Filche ještě dobrou půlminutu, když se nakonec opřela o rám dveří a zrychleně oddechovala.
   Trojice se zatím podívala na sedadlo židle a obávali se toho, co uvidí. Naštěstí tam nebyl žádný flek, nebyl tam však bohužel ani špiónobrouk. Trojice se po sobě s obavami podívala, ale to už se Umbridgeová začala vracet na své místo, bohužel tehdy to uviděli, měla toho chudáka přitisknutého na svém pozadí.
   Harry rychle našeptal do sluchátka: „Stáhni se!“. V tu chvíli se brouček odlepil od Umbridgeové a spadl bezvládně na zem, kde začal opilecky klopýtat ze strany na stranu. Hermiona se na Harryho vyděšeně podívala, ten neměl slov a jen s hrůzou hleděl, jak se brouček snaží vzlétnout do vzduchu.
   „Mám nápad,“ ozvala se náhle Umbridgeová. „Vždyť vy jste se přece do té jeho pracovny dostali… to znamená, že se tam dostanete znovu…“
   „Tím bych si nebyl tak jistý,“ zarazil jí pyšně Harry.
   Umbridgeová se zastavila a pohlédla na něj. „Co jsi tím myslel, spratku?“
   „Myslel jsem tím, že máme všechno, k čemu jste se tady přiznala nahrané a můžeme to kdykoliv ukázat veřejnosti, všechno, k čemu jste se tady přiznala by vyšlo napovrch, už žádné ministrování, už žádné ředitelování, vše o co jste usilovala a čím vás Voldemort pověřil bude nadarmo… babo.“
   Umbridgeová zděšeně ucukla jako kdyby na ní vyskočil pavouk, s hrůzou v očích sledovala trojici a nezmohla se k odpovědi. Hermiona se na Harryho pyšně usmála a objala ho kolem ramen, což Umbridgeovou vytočilo k maximální šílenosti.
   „Myslíte si, že jsem tak naivní? Hm?“ křikla na celé kolo a mávla hůlkou na Harryho, tomu se hned z ruky vyškublo sluchátko a maličký brouček se odlepil od země, obojí přistálo Umbridgeové v ruce. „Tak to jste se přepočítali milánkové!“
   Trojice dostala zatím největší výraz hrůzy, všechno se zase zdálo být ztracené.
   „Stáhni se!“ křikl Harry tentokrát nahlas, nevěděl, co jiného dělat, ale to už Umbridgeová s úsměvem začala drtit v ruce sluchátka až se začalo ozývat praskání, následně, když ruku znovu otevřela, tak se zadostiučiněním trojici ukázala zničené sluchátko. Všichni tři zůstali nehnutě a vyděšeně stát s pusami do velkého „O“.
   Umbridgeová se teď ledově pousmála na broučka a pravila: „A teď ty, ty jeden…“ ale v tom se jí brouček vysmekl z ruky a začal zase opilecky létat po místnosti, Umbridgeová vykřikla úlekem a začala brouka chytat jako nějaký obtížný hmyz až několikrát narazila do svého stolu.
   Brouček se klátil ze strany na stranu, vyletěl nahoru, pak zase začal padat dolů, až nakonec se zaměřil na trojici a krkolomně doletěl až k Harrymu, bohužel nevěděl kam zaparkovat, sluchátka Harry nedržel, takže to brouk napral přímo do Harryho děsem otevřené pusy.
   Harry jí úlekem zavřel a vzápětí se ozvalo hlasité polknutí rozléhající se na celou místnost.
   Všichni tři se teď překvapeně podívali na Harryho, který si začal vyděšeně ohmatávat tělo, jestli se s ním něco nestalo.
   „Tak a dost!“ křikla Umbridgeová a přešla ke svému stole. „Přeškrtám to a vyhodím vás ze školy, teď hned… kde je ten papír?“ zděsila se.
   Trojice o tom neměla ani páru, ale v té chvíli Umbridgeovou do hlavy praštila tlustá kniha až celá zavrávorala.
   Všichni pohlédli nahoru, kde se vznášel rozjívený Protiva a na Umbridgeovou prskal, jak nejvíc mohl. A co víc, v ruce držel tu vzácnou listinu se známkami Harryho, Hermiony a Rona.
   „Okamžitě mi to vrať!“ křikla Umbridgeová a hladila si bolavou hlavu.
   Následně schytala další ránu do hlavy knihou od doktora Čmouda, kterou po ní Protiva zase hodil, v zápětí začal prolétat po místnosti a vyškubával šuplíky z regálů, takže celá místnost začala vypadat jako kdyby z nebe pršely papíry.
   „PŘESTAŇ!“ rozeřvala se Umbridgeová a dupala jako vzteklá kobyla. „OKAMŽITĚ TOHO NECH, TY IDIOTE!“
   Náhle opravdu všechno utichlo a vyházené papíry se volně snesly k zemi. Umbridgeová zůstala civět na rozjíveného Protivu, který se houpal na lustru, co jí ale o mnoho více zaujalo bylo to, že pořád v ruce držel papír se známkami trojice.
   „Buď hodný duch a vrať mi ten papír,“ snažila se ho ředitelka mile přemlouvat.
   Protiva se s předstíraným uražením otočil na lustru zády ke všem čtyřem a záhy se začalo ozývat ohýbání a šustění papíru.
   „Co to vyvádíš?“ ječela Umbridgeová a vztekle po Protivovi hodila chomáč papíru, který ovšem spadl zpátky na ní.
   Konečně se Protiva obrátil a všichni ztuhli, z papíru totiž udělal vlaštovku a se slovy: „Prdolez Umbridgeová to chtěla vrátit, tak Protiva vrací!“ vlaštovku vypustil.
   V tu chvíli začala Umbridgeová pobíhat po místnosti, protože vlaštovka zázračně létala stále dál a dál. Protiva teď využil nesoustředěnosti Umbridgeové a Hermioně ukázal, aby otevřela dveře.
   Hermiona se podívala na své dva společníky, kteří přikývli a rychle běžela otevřít dveře.
   V tu ránu vlaštovka z nich vyletěla ven a Umbridgeová jako vzteklý ohař běžela za ní, ovšem nevšimla si nataženého provazu za dveřmi a s hlasitým jeknutím sebou plácla na podlahu, jak široká, tak dlouhá.
   V tu chvíli se Protiva rozeřval smíchy na celé kolo, za dveřmi se objevil Otrava a také se chlámal, jak nejvíc mohl, ale pak se Harrymu na tváři objevil úžas, k nohám Umbridgeové přihopsaly dvoje křusky, jedním skokem jí zuly její děsné střevíce a na druhý skok už se navlékly na její nohy.
   V tu chvíli se vše uklidnilo a oba dva duchové zakrytě koukali, jak se Umbridgeová vzpamatovává.
   Ta si nejdřív klekla a s nenávistným pohledem na dva praštěné duchy se postavila na nohy.
   „Vy… vy… vy darebáááááááá!“ rozkřičela se na celé kolo, když jí náhle nohy přestaly poslouchat a ona začala uhánět přes celou chodbu do dáli. Trojice si sebrala ze stolu své hůlky, vyběhla i s chlámajícími se duchy na chodbu a běželi za Umbridgeovou, Hermiona přitom pomáhala Harrymu, který pořád cítil to píchání v zádech.
   Po celém hradu se ozýval křik utíkající Umbridgeové, která vždy nezapomněla vymést sebou všechny kouty a zdi, jak boty sekaly zatáčky až dorazila zpátky k trojici a k duchům, kteří stáli u hlavního schodiště.
   Boty však ještě neskončily, doběhly i s Umbridgeovou přímo před schody, kde se na místě zarazili, takže Umbridgeová se překotila a začala padat volným pádem svým dolů, v tu chvíli se jí nad hlavou začali objevovat ptáčci, kteří s hlasitým nadáváním nikdy nezapomněli na ředitelce vykonat svou potřebu.
   Nakonec bylo slyšet, jak Umbridgeová dorazila do nejbližšího odpočívadla, kde se k ní přihnali strážní.
   „Vy jste naživu,“ hlesl nevěřícně a ještě vesele Harry směrem na stojící boty.
   „A co sis myslel… ehm… sakra…, jak jsme mu to říkali?“ zeptal se Kecal.
   Kéca koutkem úst napověděl. „Maňásku.“
   „Jo, co sis myslel Maňásku? Na nás jen tak nikdo nemá… tedy přesněji na mě, tenhle mamlas všechno vyslepičil…“
   „Já nic nevyslepičil krutibrku!“ křikl Kéca.
   „Ale jo, fňukal jsi jako prťavej hnis, vohnoute.“
   „Ty jsi vohnout.“
   „Ne, ty!“
   „Ne, ty jsi vohnout!“
   „Ty!“
   „Ty!“
   „Ty!“
   „Ty!“
   „Dost!“ křikla Hermiona a obě boty na ní naštvaně pohlédly.
   Harry se otočil na dva stále se chlámající duchy a zjistil, že Protiva stále ještě drží ten papír s jejich známkami. „Vrátíš mi to Protivo?“
   Protiva se přestal smát a snesl se k Harrymu, Hermiona se nepatrně k němu přiblížila s připravenou hůlkou, ale Harry zůstal absolutně v klidu.
   Protiva začal Harrymu papír podávat, Harry začal natahovat ruku, přesně v momentu, když už se papíru dotýkal s ním Protiva cukl zpátky k sobě, dal si hranu listu mezi rty a začal pískat na papír na celé kolo, v té chvíli se začal Otrava okamžitě tlemit jak nejvíc mohl, v zápětí Protiva vyhodil papír do vzduchu a oba dva duchové zmizeli v nedohledu, až na Otravu který zase narazil na nejbližší zeď.
   Harry papír sebral a všichni tři se na něj ze zhnusením podívali. Byl plný těch nejhorších známek a nesl jejich tři jména, naštěstí neměl na sobě žádný škrtanec ani nic podobného.
   „Pošleme to po Hedvice Lupinovi,“ pravil Harry. „ta jediná dokáže utéct kontrole.“
   „A co my Maňásku?“ ozvalo se zase od bot.
   „Co co vy?“ divil se nevraživě Harry.
   „To jsou mi otázky, uhlíku… vezmeš nás zpět, krucinál?“ ptal se Kéca.
   „Dobře, vezmu si vás,“ svolil Harry nevrle. „ale pamatujete, na čem jsme se domluvili.“
   „Samozřejmě, že pamatujeme, na ničem,“ odvětil spokojeně Kecal a Kéca ho šťouchl do paty. „Teeeda… chci říct, ano, budeme zticha.“
   Pod neviditelným pláštěm se Harrymu a Hermioně podařilo dojít do Sovince, kde dali výkaz známek Hedvice do pouzdra, tak i na ošetřovnu, kde se o Harryho postarala madam Pomfreyová, která zuřila z toho, když se dozvěděla, že Umbridgeová by klidně poslala Harryho spát bez ošetření.
   Nakonec Hermiona už zmizela ve své ložnici, Harry jí nezapomněl poděkovat a společně s Ronem vyšel ke své ložnici.
   „Rone, chci jenom říct, že… že mezi Hermionou a mnou nic není, opravdu ne,“ řekl Harry potichu, když se měli rozejít každý do své ložnice.
   Ron si povzdechl a pevně se mu podíval do očí. „Víš, Harry, byl jsi můj nejlepší kamarád, co jsem v životě měl,“ pravil smutně Ron. „A taky ten největší proradnej podrazák, kterýho jsem kdy potkal.“
   Následně se otočil a začal vycházet po schodech do své ložnice v nejvyšším patře věže.
   Harrymu se semklo srdce, znovu mu připadalo jako kdyby mu ho chtěl někdo rozmáčknout, a možná, že to také tak bylo, ztratil znovu nejlepšího přítele, to, čeho se bál se stalo skutečností a moc dobře věděl, že Ron mu tohle už opravdu jen tak neodpustí.

   Tu noc se mu spalo velice špatně, sice si nezapomněl pročistit před spaním mysl, ale nemohl stále zapomenout na to, že přišel o jednoho ze svých dvou nejlepších kamarádů. Hodně minut té noci proplakal do svého polštáře, ani užvaněné boty nemukly, nechaly ho v jeho zármutku samotného. Harry věděl, že teď udělá cokoliv na světě, cokoliv, jenom aby neztratil i Hermionu, protože pak už, jak sám řekl, by neměl pro co žít.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: