Gramatické chyby Opraveny Babe		Stran-21 | Čteno 2693x
POZADÍ Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá		PÍSMO Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá
Akce	Romance	Humor	Strach

Kapitola 77.

Závěrečné zkoušky

Dnešní noc se mu nezdál žádný sen, noc totiž prožil ve strašlivém žalu, který ho svíral jako natřásaná limonáda a nechtěl jít ven. Harry si připadal v tu chvíli tak sám, na stěnách ložnice začal vidět obrazy hrůzných netvorů, jak se mu vysmívají, jak si libují v jeho zármutku, čímž mu žal ještě zvyšovali. A ráno, když překvapeně zjistil, že dokázal alespoň na malou chviličku usnout, si přál, aby to všechno byl jenom zlý sen. Dokonce to bylo tak nepravděpodobné, že tím byl skálopevně přesvědčený. Ovšem šrám na zádech, který mu včerejší noc léčila madam Pomfreyová a spousta dalších indicií ho přesvědčily o opaku.
   Už od rána se ve společenské místnosti tvořili hloučky dětí, z nichž většina na Harryho koukala velice nepřívětivě. V té s nejnezávistnějšími pohledy byl Ron, Seamus a Dean, v jiných zase byli děti, které si Harryho nevšímaly, tam například byla Giny nebo Colin Creevey, další hloučky Harryho zdravily, mezi nimiž byl třeba i Neville. Jen Hermiona seděla sama ve křesle u krbu a se stoupající nudou se snažila v krbových uhlících dělat podivné obrazce.
   Harry okamžitě vycítil tu nenávist, kterou na něj Ron roznesl po společenské místnosti a která ho provázela spoustu dalších bezesných dní. Jediná kamarádka, která mu zbyla byla již zmiňovaná Hermiona, která s ním byla pořád a stále za jedno. Každý večer s ním chodila pod neviditelným pláštěm nepozorovaně do Brumbálovo pracovny cvičit nitroobranu a obrazy na stěnách je vždy rády přivítaly. Phinease jaksi popudila poslední zápletka mezi Ronem a Harrym a tak vždy, když přišli vytrhl z rukou noviny řediteli o obraz níž a začetl se předstírajíc nezájem a děj v místnosti.
   V půli června všichni s obavami zjistili, že z dýmového mraku zahalujícím Bradavice začali padat jakési divné oharky, až zanedlouho byla celá země pokrytá dusivým popelem jako kdyby znovu nastala zima. Každý s nechutí očekával až se spustí déšť a na školních pozemcích se z popela udělá učiněné blátivé svinstvo.
   Hermiona se již druhý týden zeptala, proč Harryho jizva na tváři se stále nechce zahojit, Harry jí raději nechtěl vykládat, jak k ní přišel a tak pokračoval ve výmluvě, že se mu stala nehodou. Ovšem hned den na to se od Hermiony dozvěděl něco, co ho dokonale vyvedlo z míry. Aniž by to tušil, tak na Odboru záhad mu Voldemort vzal Pegasskou krev do jakési lahvičky a zároveň s ní zmizel neznámo kam. I když si už počátkem června rázně řekl, že skoncuje s bláznivými výpravami, protože po posledním incidentu málem připravil o život všechny své kamarády, tak ho tato informace dokonale pomátla. Vůbec nevěděl, že Voldemort na Odboru záhad něco takového učinil, v tu chvíli byl v deliriu a nevnímal, co právě dělá jeho sok. Avšak, i kdyby chtěl se o to zajímat, nemá již nikoho ve škole, s kým by se o tom mohl bavit.
   Vedle Ronovo zlých pohledů na dvojici Harry a Hermiona také mnohdá černovlasý chlapec za okny zahlédl zase nějakého podivného ptáka, jak se rychle vytratil pryč, i když měl zvláštní tušení, že ho po celou dobu sledoval. Následující týden dostal podezření, že je to Lexter v těle orla, i když ho vyvedla z míry informace v novinách, že Lexter je na druhé straně světa, snažíc se najít Voldemortovo nové sídlo, o kterém se v poslední době tak často mluví. Harry věděl, že Lexter tam je na příkaz Fénixova řádu, který nenáviděl ve všem, co představuje. Zprvu jejich vedoucí, pan Albus Brumbál… z toho se mu dělalo opravdu na nic a pak jejich členové Lexterem konče… z nich také nebyl nijak nadšený z toho, jak mu stále něco tají. Ale jak už bylo zmíněno, Harry se přestal zajímat o dění tam venku, noviny nečetl a snažil se prostě jen dodělat ročník jako normální student z Bradavic.
   Což také byla další výhoda v nevýhodě. Prospěch trojice sice již neobsahoval samá háčka vinou ztráty jakéhosi důležitého dokumentu, který po nich pomlácená a naštvaná ředitelka den po té nehodě mámila, ovšem Ronovo známky doznaly nepřítomnosti Hermiony. Nedokázal se tak dobře učit, neměl od koho opisovat domácí úkoly, které se v poslední době neodlišovaly od těch Deanovo a Seamusovo, které ovšem byly taktéž chybné. Za to Harryho prospěch se zlepšoval den za dnem. Oba dva se pilně učili a Hermiona každý den zírala, když Harry za ní přišel s prosbou, jestli by ho nevyzkoušela z daného předmětu.
   Harry nevěděl vlastně proč mu jde tak dobře učení, možná proto, že neměl náladu na zábavu a jediné, co stejně tak dobře odpoutá pozornost od problémů, je nejspíš právě to učení, navíc Hermiona byla teď jeho nejlepší a jediná kamarádka, takže byl vždy rád, když s ní mohl trávit společné chvíle.
   Když se půle června přehoupla ke svému konci a začala druhá, tak se po škole začal ozývat i o poznání větší lomoz. Všichni učitelé studenty urgovali, aby nezapomněli se pořádně učit na nastávající zkoušky a Harryho hlava v této době snad zvětšovala i svůj objem. Ovšem sklízel za to i ovoce, protože výsledky zkoušení, které preventivně podstoupil s Hermionou byly více, než pozitivní… tedy kromě Lektvarů.
   Co se týče předmětů, zde se udála jedna velká změna, všichni totiž po pár dnech zjistili, že profesorka Kostková je jaksi prostořeká a na veřejnosti vyslovuje svůj názor na zdejší ředitelku. To samozřejmě nemohlo ujít ani Percyho hbitým uším a tak hned den na to dostala profesorka Červotočková výpověď, aby na její místo mohla nastoupit profesorka Kostková, která tímto počinem měla doslova přebitý den… a nejvíce jí zaráželo, že dvakrát za týden měla vyučovat na dvou hodinách zároveň. Když se snažila tento problém vyřešit s paní ředitelkou, uspěla tak, že následné týdny se po celé škole rozléhaly její běžící kroky a rozplácnutí se o zem, jak přebíhala z učebny do učebny.
   Umbridgeová se již po pár dnech snažila znovu nachytat Felixe, ovšem když jí to ani po třetí nevyšlo kvůli užvaněným botám, na které zkoušela různé omamující taktiky, tak to naštvaně vzdala a Harry s nechutí vždy zjišťoval, jak jakási malá postava až nápadně se podobající místní ředitelce ho pozoruje pokaždé, když vychází z toalet. Moc dobře věděl o co jí jde… tento problém řešil i s Hermionou, i když pokaždé, když na něj přišla řeč, tak se červenal až za ušima. Brouček jaksi stále nechtěl ven a zůstával v Harryho těle a Umbridgeová moc dobře věděla, že kdyby se to, co je v něm ukryto dostalo na povrch, tak její kariéra je rázem v troskách. Proto v posledních dnech s Harrym nevycházela ani trochu mile, pokaždé se na něj rozzuřeně ksichtila a neopomněla Harrymu a Hermioně přidělit školní trest navíc, přičemž tresty pokaždé byly v podobě čištění toalet. Harrymu však tyto tresty až zase tolik nevadily, protože je vždy absolvoval se svou nejlepší kamarádkou a vždy si měli o čem povídat, i když se tišili jak nejvíc mohli. Tento pohled na dvojici však stále měl v očích i Ron, který již několikrát se s Harrym po chodbách chytl do potyčky, ne-li klučičí rvačky. Ovšem Ron nebyl jediný, kdo viděl tento pevný přátelský vztah mezi Hermionou a Harrym. Ještě jedna osoba jej bedlivě pozorovala, osoba se světlými vlasy a slizkým pohledem.

   Konec června se nezávratně blížil a Harry byl víc, než kdy rád, že jej, jak vidno, nečeká žádný divoký konec ročníku, jako tomu bylo zatím pokaždé. Nyní již profesoři přistupovali k posledním předzkušebním krokům a Hermiona byla v téhle době u vytržení. S Harrym se učili, jak jen mohli s přestávkami, ve kterých spolu hráli společenské hry, Ron už o poznání měl méně času na zlostné pohledy, které jim uštědřoval, protože mu učení opravdu v těchto dnech nešlo.
   Konečně přišlo pondělí dvacátého třetího června, měsíce, který má pouze třicet dní. Tudíž pro Harryho nadešel poslední týden studia šestého ročníku v Bradavicích. Samozřejmě v tomto týdnu se již zkoušky rozjely naplno a všichni studenti si toho byli nanejvýš vědomi. Každému se toho pondělního rána zrovna moc dobře nevstávalo, Bradavice sice byly kouzelné místo, kouzelnická škola, ovšem studentům teď jejich kouzlo jaksi unikalo, když si ještě na poslední chvíli probírali učivo, ze kterého budou už od první hodiny zkoušeni.
   Ani u Harryho tomu nebylo jinak. Moc dobře věděl, že až se ocitne ve společenské místnosti, tak ho hned popadne Hermiona a začne s ním opakovat látku, která mu nešla. Vlastně ho docela překvapilo, jak poslední týdny rychle utekly na to, co v nich cítil. Sice stále byl rád, že se nemusí starat o záležitosti vnějšího světa, avšak uvnitř… v hloubi duše se něco stále více a více probíralo k životu. Ne, nebyl to žádný vetřelec vyskakující vám z hrudníku, byl to o hodně jiný pocit. Harry si totiž pamatoval, jak ho po celé dny minulého měsíce pobolívala hlava, kdežto teď… nic. Absence této bolesti donutila se drát na povrch jiný cit a to lásku. K Hermioně jí cítil, to se musí nechat, avšak ne tak bláznivě jako v poslední kapitole. Navzdory tomu právě tato bláznivá láska mu chyběla, začal se zajímat o jiná děvčata ve škole, zjišťovat jestli ony mají zájem, ovšem nikdy nenašel tu odvahu žádnou z nich oslovit. Byl si víc, než kdy jindy vědom, že mu něco schází, ať už to byl Sirius, na kterého ani na okamžik nezapomněl, nebo prostě spřízněná duše.
   Čím víc se však blížil konec školního roku, tím více Harryho trápila jiná myšlenka. Kam půjde až rok skončí?
   Osobně si na tuto otázku dokázal odpovědět velice lehce a z této odpovědi se mu zvedal žaludek. Naposledy ho Dursleyovi vyhnali ven z domu… navíc, vždyť dům Dursleyů je opuštěný, jeho obyvatelé byli převezeni na bezpečnější místo, tak kde bude tedy trávit prázdniny?
   Jestli se tyto otázky zdají někomu absurdní, tak Harrymu tedy vůbec ne.
   Alespoň teď, když vstával z postele ho tyto myšlenky zdaleka neobtěžovaly jako zkoušky, které ho čekaly. Sám v osamělé ložnici měl dostatek klidu se vždy učit, ovšem když byl sám, tak to nebylo tak lehké. Od jisté doby se Hermiona vždy nenápadně prosmekla ve společenské místnosti a pomáhala v ložnici Harrymu s učením. Ovšem samozřejmě zvědavé oči Rona Weasleyho to viděly jinak.
   Harry se podíval na dvě ošoupané křusky ležící mu u postele na jakémsi koberečku, který si vyškemraly za to, co museli protrpět a následně si je otráveně nasadil, přičemž se ozvalo jen Kecalovo tiché ukrknutí. Jednou ho napadl skvělý plán, a sice to, že by se boty naučily každá jeden předmět a pak mohly Harrymu radit aniž by to někdo slyšel… ovšem udělal chybu, neměl se o tom plánu zmiňovat před Hermionou, která mu jeho skvělý plán rázem narazila a začala botám tak vyhrožovat, že Harry raději zapomněl na jakékoliv podvádění. Rozhodně nechtěl, aby boty projely drtičem odpadů nebo ještě hůř, pod lisem papíru, který vyvine sílu 50-ti tun. Tedy alespoň, co říkala Hermiona, že její rodiče mají v práci.
   V tu chvíli zjistil, že zase něco sedí za oknem. Už několikrát se to snažil načapat, ovšem teď viděl stín toho tvora dopadající na podlahu, byl k němu zády. Potichu se narovnal i natahování nohavice a dělal, že se vrací k posteli pro další oblečení, i když byl již hotov. V zápětí vystartoval k oknu a ve stejném okamžiku se ozvalo doplápolání křídel neznámo kam, ať to bylo cokoliv, bylo to rychlejší snad než kulový blesk.
   Harry naštvaně přešel ke dveřím, ještě naposledy se ohlédl k oknu a následně vyšel o pár schodech do společenské místnosti.
   Jako vždy zde byly hloučky studentů, kteří se halasně bavili a mávali papíry ať už s učivem nebo obrázky. Jeden hlouček zase zkoušel Fredovo a Georgeovo blbůstky, jiný pro změnu Taškářovi kouzelné rekvizity. Společenská místnost již doznala toho, že nebyla uklízena armádou domácích skřítků, všude se válel prach a špína, poházené odpadky a obaly od bonbónů. Navíc, vylité inkousty již málem přebarvily původní barvu koberce. Harry dokonce před několika dny zjistil, že jediná společenská místnost, která je uklízená služebnictvem je samozřejmě Zmijozel, což se dalo očekávat.
   Co však Harryho nanejvýš překvapilo bylo to, že Hermiona tu nebyla, místo ní seděl v křesle u krbu Felix, hryzal horečně vršek brku a luštil křížovku… která, jak vidno byla pro děti.
   „Felixi?“ oslovil ho Harry a Felix sebou škubl až jeho brk vyletěl do vzduchu a odplápolal oknem ven. „Oh, moc se omlouvám!“ zděsil se Harry.
   „A-a-a-a-ale t-to nic,“ zakoktal ještě řádně vyděšeně Felix a protřepával si hlavu. „T-t-t-ty br-br-br… jak se to jen… br-…“
   „Brky?“ napověděl Harry.
   „Ano br-br-br… no pr-pr-pr-prostě mi vydr-dr-dr-ží jen jednu kř-kř-kř-křížovk-ku,“ dopověděl Felix a vypadal jako kdyby právě doběhl přespolní maratón jak ho věta zmámila.
   „Já… no…“ divil se Harry. „chtěl jsem se jen zeptat… neviděl jste Hermionu?“
   „Je v kn-kn-kn…“
    „V knihovně,“ dopověděl zase Harry a přestal být překvapený, kde tak může ta knihomola být. „Děkuju, půjdu za ní…“ řekl a naznačil, aby se Felix zvedl, ten pozvedl obočí a rychle vyskočil.
   „S-S-Samozřejmě… mám jít s v-v-vámi,“ odvětil nesměle.
   „LIDI!“ rozeřval se hlas z průchodu do společenské místnosti. „Hej lidi, mám novinku!“
   Následně se z průlezu vynořil maličký Colin a hulákal na celé kolo.
   „Zápas! Ten zápas! Víte o tom už? Víte, co se stalo?“ hulákal jak na lesy.
   „Coline uklidni se, dostaneš infarkt,“ odvětil otráveně sedmák Rodgers.
   „To je mi ukradený!“ řičel Colin a přeběhl doprostřed místnosti. „Ten včerejší zápas Zmijozelu!“
   „Říkal jsem, abys nám to nepřipomínal,“ pokáral ho naštvaně Seamus.
   „Ale oni…!“
   „Vyhráli, my víme, tak už si sedni a uč se!“ okřikl ho tentokrát jeden student z jeho ročníku.
   „Já vím, ale…“
   „Dej pokoj Coline!“ zakřičela Ginny.
   „NEBELVÍR BUDE HRÁT ZNOVU PROTI ZMIJOZELU!“ rozkřičel se netrpělivě Colin na celé kolo a celá společenská místnost utichla.
   „To je vtip,“ oněměla Ginny. „Vždyť včera přece vyhráli a…“
   „A rozhodčí madam Hoochová jim neuznala ty góly za fauly, které udělali,“ hlásal dál Colin. „Nikdo tomu nemůže uvěřit, ale body jsou nerozhodné, máme jich stejně jako oni a Umbridgeová už nechce s takovou - podle ní – pitomostí dál vyčkávat, hrajeme už zítra!“
   „To si děláš legraci!“ vykřikla Ginny a rázem byla na nohou.
   „Nedělám… zítra se rozhodne, kdo vyhraje školní pohár,“ vydechl Colin a zhroutil se konečně na křeslo.
   „A můžeš hrát?“ zeptala se Ginny Colina, který jen vyčerpaně přikývl.
   V druhé chvíli všichni stočili pohledy na Harryho, který stál už u východu, jasně věděl, co mu tím říkají a co tím naznačují. Harry se jen naštvaně nasupil a raději vyběhl ze společenské místnosti dřív, než uslyší o tom, že je zase ta ‚poslední šance‘“
   Jak vidno, ve škole se novinky šířily ještě rychleji než letax, protože už toto ráno Harryho zastavili tři studenti nabízející mu sázku, kdo v zápasu vyhraje. Sám o sobě už na koštěti neseděl celou věčnost, Umbridgeová rázně přikázala všechna košťata zamykat pod zámek, ale štvalo jí, že Harryho kulový blesk nemohla nikde najít. Harry moc dobře věděl, kde ho má, v pize na obličeji, kam se, ač se divil, vešlo celé koště.
   Knihovnice madam Pinceová zrovna zkoušela narovnat listy jedné hodně staré knihy, kterou nejspíš nějaký student nevrátil v původním stavu, takže si ani nevšimla nově příchozích. Harry se rozhlížel ze strany na stranu a marně se pokoušel Hermionu najít, avšak jakoby se po ní slehla zem. Začal obcházet regály s jejími oblíbenými knihami až se zarazil u posledního v rohu knihovny. Za regálem slyšel jakési hlasy, jejichž majitelé ho jak vidno nezaregistrovali, ba ani neviděli.
   „Ale já s tebou chci kamarádit, rozumíš?“ vyrozuměl Harry první slova, která jistojistě patřila Hermioně.
   „Ale to nejde, když jsi pořád s ním,“ odvětil jiný dívčí hlas.
   „Ale pak jsi strašně moc sama, každý den tě vidím, vypadáš hrozně… teda jako… smutně a tak…“
   „Já tě chápu, Hermiono,“ zarazil jí dívčí hlas. „Podívej se, poslední dny se mu snažím se stranit, ani jednou na mě nepohlédl a já jsem na to pyšná…“
   „Jak to můžeš říct?“ divila se Hermiona.
   „Protože už mu nezpůsobuju tu hroznou bolest, to mi nerozumíš?“ odvětil dívčí hlas.
   „Ale co ty?“ řekla potichu Hermiona.
   Nastala chvíle ticha, při které si obě dívky, jak vidno poposedly a zkontrolovaly, že je nikdo neposlouchá…, což byly na omylu.
   „Podívej se, přesedla jsem si ve Velké síni, sedím úplně na opačné straně stolu, k němu zády. Pokaždé, když ho potkám, tak se otočím a… a… a dělám, že si zrovna zavazuju tkaničku, nebo… cokoliv jiného…“
   „Ale takhle to dál přece nejde…“
   „Ale chápeš, že pro mě je to lepší?“ vykřikla a Hermiona jí hned naléhavým pšššš utišovala. „Takhle je to pro mě lepší, když vím, že mu nic není, je ve škole, už nemá žádné nehody, ani se nesnaží zachránit svět… víš, jak je mi dobře, když vím, že konečně je jak normální člověk?“
   Harry poznal, že ta slova nejsou ani trochu hraná, jsou řečena od srdce a přesně tohle si přál, aby nějaká vyvolená cítila k němu. Při těch slovech se usmíval a přemýšlel, co by dal za to, aby myslela právě jeho.
   „Ale ty nejsi jako normální člověk,“ řekla potichu Hermiona. „A víš, jak moc by Harryho mrzelo, že se takhle trápíš?“
   Harry znatelně při vyslovení svého jména oněměl, vykulil oči a hlasitě polkl. Hned na to si začal namlouvat, že ve škole je spousta Harryů a že on nemusí být zrovna ten, koho myslela. Ale tohle řekla Hermiona, ne ta tajemná dívka, a Hermiona zná takhle dobře jen jednoho Harryho.
   „Šmíruješ?“ ozvalo se mu náhle za zády.
   Harry se tryskem vylekaně otočil a spočinul pohledy na Ronovi.
   „Co je ti do toho?“ odvětil podrážděně.
   Ron se načertil asi tak jako se šklebí Malfoy a přešel regál knihovny, aby viděl, kdo je za ním. Následně se ušklíbl ještě víc…, i když měl v sobě ten škleb i jiný nádech, který Harry u něho viděl pokaždé, když zahlédl Hermionu.
   „Alespoň vidíš, jaký to je,“ pravil zase Ron směrem k Harrymu. „Když ti někdo sebere tu, co máš tak rád.“
   „Nevím o čem to mluvíš,“ odvětil vyzývavě Harry.
   „Ale ovšem, že nevíš, to se dalo čekat,“ uchechtl se Ron. „Ty neznáš Hermionu, že ne? Ty se s ní vůbec nekamarádíš a nemáš jí rád, jak mi pořád tvrdíš!“ křikl na něj a postavil se před něj, takže Harry musel koukat nahoru, aby mu svým vzdorným pohledem koukal stále do očí.
   „Rone přestaň,“ ozvalo se od Hermiony.
   „A v neposlední řadě neznáš Cho, že ne?“ pousmál se Ron a Harry znejistěl, začal bloumat v mysli po někom, kdo se jmenuje Cho a právě v tu chvíli hlasitě sykl.
   „Přestaň!“ křikla tentokrát ta druhá dívka, když se Harry chytil za hlavu a odklonil pohled od Rona.
   „Nepamatuješ si na Cho, co?“ pokračoval Ron jako by si vychutnával sladkou pomstu a nebral v ohled, že tím Harrymu způsobuje bolest. „To vaše cukrování, pusinky a romantický hovadiny!“
   „To není pravda!“ oponoval Harry.
   „Ale je, vzpomeň si!“ křikl na něj Ron a v tu chvíli se Harry rozkřičel až padl na kolena, mysl mu doslova dělala bolestné kotrmelce, takovou bolest už dlouho nezažil, Ron se nad ním skláněl a stále mu opakoval o Cho, čímž mu způsoboval ještě větší bolest. Ani protesty dvou dívek či madam Pinceové ho nezastavily.
   Nakonec Harry uslyšel jakýsi hluk, Ron se nejdřív ohnul, pak s ním někdo praštil o stěnu knihovny, nakonec schytal kopanec do břicha a ještě s ním ten někdo praštil na zem.
   Harry pomaličku otevřel uslzené oči a viděl, jak ta druhá, o hlavu a půl menší dívka drží Rona v sevření, ruce mu otočila za zády a ohnula přes jednu nohu tak, že se nemohl pohnout ani o kousek.
   Hermiona na Cho vyvaleně koukala, dokonce i madam Pinceová.
   „Holka se musí umět bránit,“ odvětila na to a pustila Rona. „Teď už zmiz, Rone, nebo budu pokračovat.“
   Ron se naštvaně narovnal, naposledy se provinile podíval na Hermiona, která jen nechápavě kroutila hlavou a hned na to zhnuseně vyšel ven z knihovny.
   „To se mi snad jen zdá!“ křikla jim náhle za zády madam Pinceová. „Takový randál pro nic za nic… a ještě jsem kvůli vám roztrhla stránku knihy od Růžase Tříkulového!“
   „Je nám to moc líto,“ omlouvala se Hermiona. „Hned budeme pryč.“
   „Líto?“ zhrozila se madam Pinceová a chtěla něco dodat, když na ní mrkla Cho. V tu chvíli zmlkla a pro jistotu si dala hůlku do kapsy.
   „Co se to proboha vlastně stalo?“ ozvalo se od Harryho ležícího na zemi.
   Hermiona mu pomohla na nohy a on se mohl konečně podívat na Cho zblízka. Ta učiněně ztuhla, když mu pohlédla do očí a sevřela ústa.
   Hned ale se musel chytit za hlavu, protože se mu zdálo jako kdyby mu jí někdo prohnal sněžnou frézou. Jako kdyby tam měl zpřeházená kolečka, která do sebe bolestivě narážejí.
   Cho opustila veškerá odvaha, kterou použila vůči Ronovi a bolestně zkřivila obličej jako kdyby s Harrym soucítila, tím víc jí to bolelo uvnitř, tím víc se nedokázala ovládat, a právě kvůli tomu mu padla do objetí a tiskla se na něj, jak nejvíc mohla, jako kdyby to potřebovala nejvíc na světě a chybělo jí to celé roky.
   Harrymu se v tu chvíli začala podlamovat kolena, jak ztrácel nad svým tělem kontrolu, objetí Cho už vůbec necítil, navíc v tu chvíli se ozvala i jizva na čele, kvůli které si ho bolestivě začal mnout.
   „Cho!“ křikla Hermiona a snažila se jí od Harryho odtáhnout. „Přestaň, ubližuješ mu!“
   V tu chvíli Harry dostal další ránu, rozevřel oční víčka a otevřel překvapením pusu. V jedné chvíli prožíval bolest, jakou už dlouho nezažil a v druhé chvíli jizva rázem povolila a jeho polil studený skoro až mrazivý pocit po celém těle. Znovu se mu zamotala hlava a obraz před očima se mu rozmlžil. Cho ucukla a odlepila se od něho a společně s Hermionou zůstaly překvapeně na Harryho zírat.
   „Oh, promiň Harry,“ lekl se Skoro bezhlavý Nick, který právě proplul regálem knih skrz Harryho, čímž mu způsobil mrazivý pocit v těle.
   Harry se otočil a chytil se za poličky regálu, jak ztrácel rovnováhu. Ve stejné chvíli se začal k nim blížit překvapený Felix.
   Harry si po chvilce protřepal hlavu jako kdyby se tím snažil shodit všechny ty děsivé pocity, které se na něho vyvalily jako přívalová vlna a otočil se za sebe.
   „Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se znovu Nick a natočil hlavu jako divící se pes.
   Harry se pustil regálu a překvapeně začal pochodovat směrem ven z knihovny, vlastně ani nevěděl proč, to nohy ho nesly ven v domnění, že těm všem pocitům uteče.
   Prásk!
   V tom se regál, o který se před chvilkou Harry opíral a který byl už poničený Choinými chvaty s Ronem, sesypal v mohutném třesku k zemi a všechny knihy se skutálely k Felixovo nohám, ten jediný totiž zůstal na místě u regálu.
   „TO SE MI SNAD JEN ZDÁ!“ rozkřičel se hlas po celé knihovně.
   Hned na to se zpoza jedné řady polic s knihami, které stále byly na svém místě vyřítila madam Pinceová s hůlkou v ruce a z očí jí doslova šlehaly na Felixe žhavé plameny.
   „Za prvé!“ pokračovala v bujném jekotu. „Nemáte tady co pohledávat! Za druhé, nejste student! A za třetí, nemáte ani platný knihovnický doklad!“
   „J-j-j-já v-v-vím, ale…“
   „Jak můžete zrovna vy si dovolit ničit knihovnický majetek?“ ječela jako začarovaná siréna a Felix jen kvapně koktal a začaly se mu třást nohy.
   „Pojďte okamžitě se mnou!“ pískla na něj a chňapla mu za hábit. „Tohle si vypijete, vy pane bodyguarde! Budete ty knihy rovnat až do skonání duše, i kdybych se tu měla z vás zbláznit a tančit Čačača!“
   Dál už víc nerozuměli, jenom slyšeli, jak stále ječí a Felix jako vždycky letmo koktne, což mu samozřejmě není nic platné.
   V další chvíli Hermiona, Cho a Skoro bezhlavý Nick spočinuli pohledy na Harrym.
   „Tedy příště si rozmyslím, než si zajdu potají do knihovny,“ zhrozil se Nick a celý se otřepal, bohužel mu tím spadla hlava a zůstala viset na tenkém cáru kůže. Všichni se osypali nechutí a odvrátili tváře. Nickova hlava však ve svěšené poloze pokračovala.
   „No sami se na ní podívejte na potvoru!“ rozhněval se na celé kolo a bouchl se do hlavy. „A neupadne a neupadne.“
   „Neznám člověka, který by si přál, aby mu upadla hlava,“ hlesla Hermiona.
   Nick vykulil oči a bleskově si narovnal hlavu zpátky na místo.
   „Tedy… slečno Grangerová, kdyby jste to nebyla vy, tak bych vás nařknul těmi nejhoršími nadávkami, které mi duchové používáme…, jak můžete nás srovnávat s lidmi?“
   Hermiona vykulila oči a hned a zatvářila omlouvačně. „Promiňte… já… já jsem z toho všeho nějak zmatená… já…“
   „To je v pořádku… konec konců, když jste ve škole se samými… no… chuligány…“ řekl Nick a podíval se rozhněvaně na jednoho ministerského strážného, který právě přešel kolem. „tak si na to už prostě musíte zvyknout,“ zhrozil se naštvaně Nick a znovu mu upadla hlava.
   „A proč tedy chcete, aby vám upadla?“ zeptala se Cho.
   „To jsou mi otázky,“ řekl Nick stále naštvaně, ale pak se uklidnil a již poněkud mírně se na trojici podíval. Hned na to ale zkřivil úzkostlivě obličej a odvrátil pohled. Následně se od něho ozval duchaplný pláč.
   „Co se vám stalo?“ zeptal se tentokrát Harry.
   „Dal… dal… dal jsem si… hlavu…“ popotahoval Nick jak plakal. „useknout docela…, abych se konečně mohl zúčastnit mého vysněného bezhlavého honu… ale… ale prostě…“
   „Co?“
   „Nejde to!“ vyjekl Nick a otřel si tvář o svůj prastarý oblek. „Duch si nemůže změnit podobu, rozumíte?“ naříkal dál. „Dokážete si představit tak strašnou klec, ve které se mi duchové nacházíme?“
   Všichni začali hned souhlasně přikyvovat.
   „Ale nedokážete,“ hlesl Nick. „Jsem zakletý svou věčnou podobou… a…. a… neupadlou hlavou!“ zavřeštěl a zmizel ve stěně takovou rychlostí, že kdyby to byl Otrava, tak si zlomil nos natřikrát.
   „Teda vážně ho lituju,“ hlesl Harry zapomínajíc na své předchozí pocity.
   „A co ty?“ zeptala se Hermiona.
   „Nic… jsem v pořádku,“ odvětil.
   „Víš to jistě?“ ptala se tentokrát Cho a divila se, že ho nic v její přítomnosti nebolí.
   „Jen se mi na chvilku zamotala hlava, nic víc,“ povzdychl si Harry a na chvilku se vzpamatoval, protože zjistil, že kouká do tváře cizí osoby. „Ehm… jak se jmenuješ… já se asi představovat nemusím.“
   Cho pozdvihla obočí a vykuleně pohlédla na Hermionu.
   „Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš,“ ozvalo se zase od Harryho.
   „Cho Changová,“ pípla hned dívka a usmála se na Harryho.
   „Proč mi neřekneš, že máš novou kamarádku, Hermiono?“ otázal se jí naštvaně.
   Hermiona mrkala pohledem z jednoho na druhého a pak jí v hlavě svitlo. „Jo… totiž… já… já totiž… to je moje příbuzná,“ kvákla doslova Hermiona a hned si vyděšeně zakryla pusu, kvůli tomu, co právě řekla.
   Harry na ní vykulil ještě víc své zraky a otázal se. „Ty máš… no… asijské příbuzné?“
   „Lépe řečeno moje máma,“ pípla zase Hermiona a raději se nedívala na pohledy Cho.
   „Proč jsi mi o Cho ještě neřekla?“ divil se dál Harry.
   „A proč se o ní tak zajímáš?“ bránila se Hermiona.
   „Protože mě před chvílí zachránila od pomateného Weasleyho,“ pravil Harry.
   „Páni, to je úplně někdo jinej,“ řekla potěšeně Cho.
   „A… ani… ani mě nezná,“ hlesl Harry udiveně.
   „Ona teď přicestovala… a… a má amnésii,“ pravila Hermiona a hned zbrkle polkla.
   „Cože má?“ vykulil Harry oči.
   „Neeee, tak jsem to nemyslela… má… krátkodobou ztrátu paměti… na… na tváře, nepamatuje si tě, chápeš?“ řekla Hermiona a začala bouchat jednou nohou o druhou jako kdyby se chtěla potrestat za takové řeči.
   „Aha…“ odvětil Harry s otevřenou pusou. „A jak to, že si teda pamatuje tebe?“
   Hermiona vykulila zase oči a lapala po dechu, i když se zdálo jako kdyby lapala po nápadu. „Jsem rodinný příslušník.“
   Cho se potají chichotala, Hermioniný řeči jí byly ukradené, největší štěstí cítila v tom, že se Harrymu nedělá špatně při pohledu na ní.
   „Ráda jsem tě poznala Har… totiž… jak se jmenuješ?“ zaonačila svojí ztrátu paměti.
   „Harry Potter,“ pravil Harry a potřásl si s ní ruku.
   „Harry, ještě poslední otázku,“ zarazila ho Hermiona. „Cítíš k mojí… příbuzné… něco zvláštního?“
   Harry se překvapeně na Hermionu otočil a podivil se o čem to mluví, následně lhostejně a zcela pravdivě řekl. „Ne, proč bych měl?“
   Obě dívky se v tu chvíli zarazily v nabývající radosti a zklamaně se po sobě podívali.
   „To chce čas, Cho,“ řekla jí Hermiona a poplácala po rameni.
   „Půjdete se mnou na snídani?“ zeptal se Harry, když nechápal o čem to mluví.
   „Ne,“ štěkla okamžitě Cho, až to ostatní překvapilo.
   „Ne, musíme počkat na náš… doprovod…“ zamluvila to Hermiona. „přece jenom nejsme jako ty, nemáme bodyguarda.“
   „Jaké to štěstí,“ pousmál se poprvé Harry a začal odcházet z knihovny.
   „A Harry!“ křikla za ním ještě Cho. „Dej a sebe pozor.“
   Harry překvapeně přikývl a civěl na Cho, nechápal proč mu úplně cizí děvče říká zrovna tohle, když v tom zády do někoho vrazil.
   Byl už nevědomky na chodbě před knihovnou a ten nešťastník, který do něj vrazil byla shodou okolností Ginny.
   „Oh… ahoj,“ vypravil ze sebe Harry.
   Ginny něco překvapeně zamumlala, co se podobalo pozdravu a hned se od Harryho odtáhla.
   „Promiň, že jsem… do tebe… tak… vrazil,“ řekl Harry potichu.
   Ginny jen mlčenlivě pokývala hlavou a dívala se vedle na hradební stěnu z velkých kvádrů kamene.
   „Tak… tak, jak se máš… poslední dobou?“ vylezlo nakonec z Ginny a na malej okamžik se na Harryho podívala.
   „Nic moc,“ hlesl Harry a hned na to se zeptal. „A co ty?“
   „Co myslíš?“ odvětila Ginny zle otázkou.
   „Koukni Ginny, ať už se mezi námi stalo cokoliv,“ pokračoval Harry a snažil se mluvit klidně. „tak to nech být, důležité je, abys udělala zkoušky a mohla jít zase domů.“
   „Mluvíš jako moje máma,“ pravila naštvaně Ginny. „A co to, co cítím? To není důležité, o to se nikdo nestará?“
   „Ale ano…“
   „To určitě,“ zavrhla to uštěpačně Ginny. „Pořád abych byla v pořádku, Ron pokaždé zbije toho, kdo mi zlomí srdce, máma se může přetrhnout, abych dostudovala, táta mě schovává pod neviditelné pláště, aby se mi nic nestalo… a ty…“ zakončila to Ginny dusivě a bylo jí k pláči. „Ty už se o mě vůbec nestaráš, jen na mě vždycky zařveš, když ti chci pomoct.“
   „To… to…“ hlesl Harry smutně a když si uvědomoval, co říká, tak zjistil, že má pravdu. „já…“
   „Se omlouvám… že?“ napověděla mu Ginny. „Nikdo z vás nechápe, co mám uvnitř. Jsem taky člověk, ne jen nějaká cennost, která je většinou přehlížená v muzeu!“
   Harry už zase nevěděl, co má říct, ani se jí neodvažoval kouknout do očí, i když ona teď do těch Harryho hleděla stále.
   „Tak chápeš mě už konečně?“ vyjekla na něj. „Mě nevadí, že mě nemáš rád, i když já jo!“ pak se k němu přiblížila a pokračovala aby to nikdo neslyšel. „Mě nevadí, že si sháním tvé fotky, vystřihuji články v novinách, schovávám si věci, které upustíš… a mě je jedno, že tohle neopětuješ, protože si myslíš jako všichni ostatní, že v sobě mám jenom holčičí poblázněnou lásku po nějakém idolu z Hollywoodu!“ naříkala Ginny plačtivě a hleděla mu do očí. „Já chci jen, abys mě chápal, aby ten, koho mám tak ráda, mě alespoň jednou pochopil.“
   Harry svíral bolestně oči, snad teď prožíval ještě větší bolest z pravdy, kterou se dozvěděl, nemohl se na ní podívat, nemohl se podívat kamkoliv, bylo mu hnusně ze sama sebe.
   Přes to všechno ale měl Ginny rád, jaká ale tohle byla láska?
   „Já tě chápu Ginny,“ hlesl Harry smutně a podíval se jí do očí.
   Ginny uhnula s pohledem a uviděla v knihovně stát Hermionu a hlavně Cho. Hned na to vzdychla a přikryla si obličej. „Já jsem takový blbec, neskutečný blbec,“ nadávala si a hned na to se obrátila uslzená zpátky na Harryho. „Od teď jediné, co od tebe očekávám, je, že zítra nějak zvládneš ten famfrpál, protože pochybuju, že ho přežijeme ve zdraví.“
   „Přesně tak!“ ozval se jim za zády jízlivý hlas Draca Malfoye. „Oh jaká to krásná zamilovaná dvojice, že ano?“ pokračoval se svými jedovatými slovy, za sebou měl samozřejmě dva své bezmozkové strážce Goyla a Crabbeho, kteří jako vždy měli sepnuté ruce a povýšeně na všechny hleděli.
   „Mám pár novinek Pottere,“ pousmál se Malfoy. „Předně… být vámi bych předem ten zápas vzdal…“
   „Vím, že ty bys to udělal, ale my se nezvídáváme,“ odvětil Harry rozhněvaně.
   Celá Zmijozelská tvojice začala se sarkasmem dělat, že se bojí a smáli se, kdo to umí nejlíp.
   „Jak teda myslíš… ale překvapí tě asi,“ pokračoval Malfoy šprťounským hlasem. „že naše ředitelka povolila Zmijozelu jako jedinému tréninky a to klidně i každý den.“
   Harry uslyšel od Ginny tiché zděšení, což ještě víc pobouřilo jeho zlost.
   „Kolik podvodů sis připravil tentokrát Malfoyi?“ zeptal se ho a tisknul pěsti.
   „Já a podvody?“ zděsil se předstíravě Malfoy a podíval se nevinně na své společníky. „Já ani podvádět neumím…“ následně se pekelně pousmál a sevřel rty jako nějaký labužník, co právě dostal na stůl dvacetipatrový dort. „Varuju tě, Pottere, nemáte sebemenší šanci, jsme vytrénovaní, máme i vaše košťata tím, že jsou zavřená u ředitelky.“
   „Jedno ale nemáte,“ ozvala se neodbytně Ginny. „Nemáte Harryho Kulový blesk.“
   Malfoy se ledově a vítězoslavně pousmál a vyndal za zády svůj nimbus 2006, ultra tenké a ultra rychlé koště.
   „Tím všechny vaše trumfy jsou pryč,“ zakončil to Malfoy.
   Ginny zalapala po dechu a popošla směrem k Harrymu, nastalo ticho, které po chvilce přerušilo až Harryho. „Ale my stejně vyhrajeme.“
   Zmijozelská trojice se zase začala bavit sarkastickým vystrašením a následně se Malfoy zeptal. „Chceš se o to vsadit?“
   „Klidně,“ řekl Harry s pevným odhodláním.
   „Harry, ne,“ vyvracela mu to Ginny.
   „Ty do toho nemluv zrzku,“ opáčil Malfoy povýšeně. „Tak dobrá Pottere, vsadíme se… když vyhrajeme, budeš nám ty a celý vás slavný famfrpálový tým dělat celý týden sluhy.“
   Ginny vyvalila vyděšeně oči a rázně začala Harrymu kroutit hlavou před očima. „Harry to ne! To je šílenství! To nesmíš!“
   „A když vyhrajeme?“ zeptal se Harry.
   Malfoy se k Harrymu pomalu přiblížil a ledově mu šeptal. „Na začátku roku jsem poprosil jednu jistou osobu, abych mohl skoncovat s jistým problémem. Ta osoba stále vyčkává… stejně jako já a jestli vyhrajete. Přísahám ti, že se jí ani nedotknu,“ pravil Malfoy stroze.
   Harry nadmul hruď, moc dobře věděl, o kom je řeč. Určitě jde o Hermionu a tu nedá za nic na světě.
   „Harry to nesmíš!“ úpěla Ginny. „Ať ti už řekl cokoliv, nestojí to za to, existuje i jiný způsob.“
   „Zklapni!“ křikl Malfoy a vrazil Ginny facku.
   Harrymu vystřelily samovolně ruce do vzduchu a v další chvíli už tiskly Malfoye u zdi.
   „Chceš to riskovat?“ zasýpal Malfoy a i v přiškrcení ze sebe vyloudil mrazivý smích.
   V dalších chvíli už Harry ucítil, jak ho popadly Malfoyovo gorily a odvlekli od stěny.
   „Tak co slavný Potter udělá?“ zvolal naposledy Malfoy. „Přijme to? Nebo uteče jak zbabělá holka?“
   Harry se na něj pevně a smrtelně podíval, v očích se mu jiskřil neuvěřitelný vztek, který se nekupil přes celý tenhle ročník, ba co víc, před všechny ročníky, které strávil v Bradavicích, vztek, který ho donutil říct… „Přijímám.“
   „Bravo,“ pousmál se Malfoy a Ginny hladící si tvář dostala do obličeje hysterický výraz. „Je váš hoši,“ řekl Malfoy Crabbemu a Goylovi, kteří se na Harryho s úsměvem podívali a začali si mnout pěsti.
   „Ginny uteč,“ hlesl Harry a přitiskl se ke stěně, aby měl krytá záda. „Tak slyšíš!“
   Hned na to se Goyle rozpřáhl nohou, ale Harry jako na začátku školního roku uhnul a Goyle třísknul nohou do zdi až hlasitě zařval.
   Bohužel ale hned na to Harry cítil, jak ho Crabbe bolestivě praštil do žaludku až se sklátil na zem.
   „Parchante jeden čtyřokej!“ zařval Goyle s bolící nohou, sehnul se nad svíjejícího se Harryho, rozpřáhl se pěstí, když v tom do něj vrazilo kouzlo, pěst se mu stočila a on praštil namísto Harryho sebe až se svalil na zem.
   Crabbe se otočil a spatřil Ginny mířící na něj hůlkou.
   „Varuju tě, Vincente!“ křikla Ginny a neúprosně pěnila vzteky.
   Crabbe na chvíli zaváhal, pohlédl na Harryho, naposledy do něj kopnul a začal utíkat pryč směrem, kam zmizel i Malfoy.
   Hned na to se Ginny přihnala k Harrymu a skláněla se nad ním.
   „Jsi v pořádku?“
   „Asi ne,“ řekl Harry přiškrceně, jak ho žaludek svíral a postavil se na všechny čtyři, přitom hlasitě odkašlával. „Neměla jsi tu být.“
   „To určitě… a zmalovali by tě k nepoznání,“ zamítla to Ginny. „Bože, co jsi to jen provedl.“
   „Ty to nechápeš,“ odvětil Harry. „Narážel na něco kvůli čemu bych… já…“ řekl odevzdaně Harry. „rád bych, aby se to ostatní z týmu do zítřka nedozvěděli.“
   „Nejraději bych na to zapomněla i já,“ řekla vážně Ginny. „Krucinál Dean měl pravdu, jsi namyšlenej, každou výzvu musíš přijmout.“
   „Ginny já jsem…“
   „…to zmrvil,“ dopověděla to za něj a přestala mu pomáhat na nohy. „A zítra za to všichni zaplatíme!“ křikla nakonec, vstala a odešla naštvaněji víc, než přišla.
   Harry se dosoukal ke zdi a opřel se o ní, zavřel oči a potichu oddychoval, rozhodně se mu o takovém začátku týdne ani nezdálo.
   Seděl tam asi ještě tak dobré dvě minuty, než se odvážil se zvednout, překročit ležícího Goyla a vydat se směrem k Velké síni.
   Zanedlouho se k němu připojil i značně zrudlý Felix, Harry si až do teď neuvědomil, že ho celou tu dobu, co vyšel z knihovny neměl s sebou. Obrazy na stěnách si už zvykly, že když kolem nich prochází černovlasý brýlatý chlapec, tak většinou je buď smutný, domlácený, nebo otrávený, takže se nikdo nesnažil jej oslovit. Harry si poslední dobou stále opakoval, že si musí dávat pozor na otáčející se schody, protože už nejednou zamyšlen málem neudržel rovnováhu, když pod ním schodiště začalo měnit svou polohu. V Bradavicích byl celkově zvláštní dusivý vzduch, který sem nejspíš vnikal zvenčí. Harry se zde čím dál víc cítil jako vězeň stejně jako ostatní studenti, tento pocit naštěstí v poslední době, až na pár výjimek, je opustil, když se museli připravovat na zkoušky, které už dnešním dnem měly začít. Stejně tak celý rozvrh hodin se kvůli zkouškám změnil, bohužel hned první dnešní vyučovací hodiny bude čtyřhodinovka Lektvarů s milým profesorem Snapem, který v poslední době se stále více a více zaměřoval na dvojici Harry a Neville.
   Harry sešel už i poslední schodiště, moc se mu nelíbilo, jak závistivě na něj ostatní hledí, že nemusí vždy čekat na doprovázejícího ochránce, když má svého bodyguarda, ovšem Harry věděl, že kdyby byli v jeho kůži tak hned na věc budou mít jiný názor.
   „Ehm… Ehm!“
   Harry se bleskově otočil na podpatku a spočinul zraky na Umbridgeové, která právě vycházela z Velké síně. Umbridgeová už si dávno zvykla snídat dříve než studenti, protože stále ještě její najatí kouzelníci a alchymisté nenašli způsob, jak odstranit to otravné kouzlo kálejících a nadávajících ptáčků.
   „Copak, že tak brzo na snídani?“ zeptala se Umbridgeová, pokynula vedle sebe, kde stál Percy, který okamžitě nakázal potají strážcům obklopující Umbridgeovou, aby obklopili Harryho, který se vzápětí ztratil za zástupem lidí z ministerstva.
   Harry nenávistně přelétal pohledem jednoho strážce po druhém a stále měl připravenou ruku blízko kapsy se svou hůlkou, jako tomu bylo pokaždé, když se za červen setkal s Umbridgeovou.
   Umbridgeová popošla až k, oproti ní, vyššímu Harrymu a začala. „Fénixův řád upadá, je v troskách, Pán zla se na něj zaměřil a vede s ním nelítostný boj, který vyhrává. Nebude už dlouho trvat a bude po všem, Harry. Lidé jsou pro dobro ochotni udělat mnoho věcí, ovšem pro zlo ještě víc,“ řekla mu Umbridgeová ledově.
   „Proč mi to říkáte?“ zeptal se chladně Harry.
   „Veškerá tvá obrana padá, Harry Pottere, za pár dní se dostaneme až k tvým přítelíčkům…“
   „Buď mi řekněte, co chcete nebo jděte,“ zarazil jí naštvaně Harry. „nemám náladu na vaše vyhrožování.“
   „Opravdu ne?“ vyhrkla horečně Umbridgeová. „Oh Harry, Harry, zklamal jsi mě, nestaráš se o celosvětové problémy… však ty víš, co se stalo u Hillwoodu…“
   „Vyvraždili jste chladnokrevně celé město,“ řekl Harry trpce při vzpomínce na oslňující novinový článek starý sotva pár dní. „Vaše drahá armáda zabijáků…“
   „… blížící se k Londýnu,“ sykla Umbridgeová. „K Londýnu, městu s milióny lidí, statisíci kouzelníků a mudlů, městu, kterému já kraluji.“
   „Nemáte takovou moc,“ zamítl to Harry a zhnusil se mu její omračující parfém.
   „Oh, ale mám, královna mi padne k nohám, jen když si to budu přát,“ pousmála se Umbridgeová.
   „Mudlové se jen tak nevzdají,“ trval na svém Harry.
   „Opravdu?“ uchechtla se mu na to. „A co udělají? Zavolají policii? Pak národní gardu? Nebo dokonce armádu? Londýn padne, Harry a žádné novodobé technologie mudlů nepomůžou oproti černé magii smrtijedů.“
   „Jste šílení, chcete porazit celý svět?“
   „Když to bude třeba…“
   „To nedokážete,“ zarazil jí.
   „A kdo nám v tom zabrání?“ optala se s úsměvem.
   „Já,“ řekl Harry, vyrazil kupředu a začal si klestit cestu mezi lidmi z ministerstva.
   „A mimochodem Harry, večer pro tebe tu budu mít překvapení!“ zvolala na něj ještě Umbridgeová, ale to už Harry zmizel ve Velké síni.
   Z jejích slov mu bylo špatně, o to víc ale, že už se blíží chvíle, kdy to všechno začne… jak Umbridgeová sama řekla, za pár dní. Pokud se má spustit až takový masakr, tak přece Brumbál musí proti tomu něco udělat.
   I když se to Harrymu příčilo, tak se začal rozmýšlet nad tím, co udělá, když to opravdu začne. Jak o tom vlastně může přemýšlet, vždyť je obyčejný student, nedokáže přece něco jen tak změnit… tak proč má v sobě ten zvláštní pocit, jako kdyby měl tu obrovskou moc.
   Usedl k Nebelvírskému stolu a oddechl si. když muzikanti za halasného protestu studentů vzdali své snažení o něco. co se nazývá hudba. Naproti Harrymu seděl pouze Neville a uždiboval kousky housky. která tady zbyla snad už od včerejška.
   „Zase den stará snídaně?“ optal se Harry.
   Neville na něj krátce podíval a pak pokývl hlavou.
   Harry si povzdychl a narovnal se na židli, žaludek. který před chvilkou schytal ránu jako by nechtěl žádná sousta, a tak jen seděl a koukal na Nevilla.
   „Trápí tě učení?“ zeptal se po chvilce. když se Nebelvírský stůl začal konečně zaplňovat.
   Neville však zavrtěl hlavou a dál civěl do neumytého talíře.
   „Tak už asi vím, ta čtyřhodinovka se Snapem která nás teď čeká, co? Zvlášť. když budeme dělat závěrečné zkoušky,“ pravil Harry chápavě.
   Neville znovu zakroutil hlavou a povzdechl si.
   „Nedokázal jsem se pořádně učit, nemůžu se soustředit,“ řekl Harrymu. „Víš… všichni mi… ale… to máš jedno.“
   „Nadávají ti za mě?“ uhádl Harry.
   „Nechápu je… já je prostě nechápu,“ kroutil Neville hlavou. „Jak tě můžou za něco vinit…, víš…, když jsem tě tam viděl u té truhly s tvojí maminkou…“ Neville se zhluboka nadechl stejně jako Harry, který se tohle téma snažil perně zapomenout. „zkrátka jsem si představil sebe na tvém místě… soucítil jsem s tebou, vím, asi co musíš prožívat.“
   „Co mi tím chceš naznačit?“ ptal se Harry a snažil se nemyslet na sužující bolest kterou cítil když myslel na svou maminku.
   „Oni to ví…, ví to celá škola,“ hlesl Neville a zabořil ruce do obličeje.
   „Co ví?“ ptal se Harry. „Neville, co všichni vědí?“
   Harry se otočil za sebe a uviděl, jak se nějací Zmijozelští Nevillovi na dálku vysmívají a naznačují, že je blázen. Následně se otočil i na Nebelvírské, Dean se právě usmíval tomu, co Zmijozelští předvádějí a ještě se na Nevilla díval, jak to prožívá.
   Harry měl jasno, to nejhorší, co se o Nevillovi mohli dozvědět.
   „Vyjdu ven na chodbu…“ pravil Neville se skloněnou hlavou. „a už na mě volají… Longbottom Neville, po rodičích blbost zdědil.“
   Harry bolestně zvrátil hlavu, dneska se mu snad vybrečí na rameno i Snape. Tohle doopravdy nečekal a navíc moc dobře věděl, jaké to musí mít Neville těžké, zvláště, když kamarádí s Potterem smrtonošem.
   „Tak a dost,“ zavrhl to rozhodně Harry a přisunul se k Nevillovi. „Jsou to omezenci, rozumíš?“
   „Ale já jsem nemehlo, všechno zkazím,“ odvětil odevzdaně Neville.
   „Ty nejsi nemehlo, krucinál!“
   „Ale jsem, viděl jsi, že bych něco udělal pořádně?“ zeptal se Harryho.
   „Na Bylinkářství máš samé V.“
   Neville se uchechtl a zase mu hlava padla na založené ruce.
   „Nejsi nemehlo… slyšíš!“ pomáhal mu Harry se vzchopit. „Nejsi a já ti to dokážu. Pamatuješ si na minulý rok, na tu věštbu?“
   „Jak bych mohl zapomenout,“ opáčil mu na to.
   „Říkala o tom, kdo bude mít moc porazit samotného Pána zla a víš ty co? Neměl jsem to být jenom já, měl jsi to být i ty.“
   Neville se na něj překvapeně podíval a otevřel pusu. „Cože?“
   „Řekl mi to sám Brumbál,“ ujistil ho Harry. „Nejsi nemehlo, máš v sobě sílu a moc, už několikrát jsi to dokázal, naposledy, když jsi mě zachránil na ministerstvu.“
   „Počkej, ale… nejsem to já kdo…“
   „Nejsi, podle Brumbála jsem byl zcela jistě vybrán já,“ řekl Harry blazeovaně. „Z jejich řečí si nic nedělej… a taky chci, aby ses zase začal scházet s Lenkou.“
   „Nemůžu, vždyť víš, že…“
   „Vím,“ zabránil mu ve vyslovení odevzdanosti. „Ale pokud chceš se s ní setkat, tak ti v tom přece nemůže nikdo zabránit!“
   „A co Umbridgeová!“ namítl Neville. „Ta mě vykopne ze školy, pošle domů nebo v horším případě předá smrtijedům.“
   „Stačí, když jí řekneš, že…“ Harry chvíli přemýšlel a nakonec pravil. „tak hele, kdyby tě otravovala, tak jí řekni že: ‚Harry říkal, že mu… ehm… zácpa pomalu povoluje.‘“
   Neville na Harryho vykulil oči a znovu otevřel překvapeně pusu.
   „Věř mi, zabere to,“ ujišťoval ho Harry a hodil za sebe shnilou housku, která mu smrděla do nosu.
   „No, dobře Harry… sice nevím, jak to myslíš… ehm… opravdu jsi řekl zácpa?“
   „Necháme toho, teď se připravíme na zkoušku z Lektvarů,“ zarazil ho naštvaně a zrudle Harry. Následně oba dva si pročítali a zapamatovávali ingredience a postupy přípravy na lektvary, stejně tak jejich účinky a vedlejší efekty. Harry zjistil, že to Nevillovi docela jde, i když pro profesora Snapea dokonalost není definována. Když jim pak začala pomáhat Hermiona, která také zahodila svou housku za záda, kde už se hromadily hory za poslední dny, tak jim to šlo o hodně líp, bohužel kvůli tomu také čas běžel rychleji a je čekaly první zkoušky nového týdne.