Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-37 | Čteno 2666x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 78.


Vrba, vlkodlak a jelen

„Harry?“ ozval se hlásek za chlapcovo zády.
   Harry se otočil a spatřil Cho, jak se kouše do rtu a netrpělivě přešlapuje.
   „Ano, Cho?“
   „Já jen…“ hesla Cho a vrtěla se jako štěně. Snažila se ze všech sil něco říct, ale prostě to z ní nešlo a tak stále jen kroutila hlavou a netrpělivě přešlapovala.
   „Co potřebuješ?“ ptal se dál Harry, protože už se společně s ostatními vypravoval na čtyřhodinovku Lektvarů.
   „Já jen… jen jsem ti chtěla říct…“ pípla zase Cho a zase se zarazila.
   „Šesťáci jdeme!“ zvolal Hagrid, který měl od profesora Snapea povolení studenty doprovázet na jeho hodiny.
   „Už musím jít,“ zakončil to Harry a začal odcházet, když ho někdo zadržel za lem hábitu.
   „Harry, počkej!“ pískla Cho a zastavila ho.
   „Musím už jít, Cho, až potom…“ naléhal Harry.
   „Jen ti chci říct, že…“ přemáhala se Cho, ale nakonec povolila. „jen… jen ti chci říct… hodně štěstí u zkoušek.“
   Harry zjistil, že se zároveň tváří zklamaně, i když vlastně nevěděl proč. Také ho řádně překvapilo, že dívka, kterou poznal teprve dnes, mu hned přeje, aby měl štěstí u zkoušek.
   „No… nevím, jestli je možné mít štěstí zrovna u Snapea…“ pravil Harry zdráhavě. „ale děkuju… tobě taky hodně štěstí… já… já fakt už musím, v poledne u oběda si zase můžeme popovídat.“
   Ale to už se otočil a uháněl za ostatními, protože byl pozadu. Připojil se ke svým dvěma přátelům, kteří, v této skupině jdoucí na Snapeovo testy, se počítali za jeho přátele, bohužel to byl už jenom Neville a hlavně Hermiona.
   „Zase zazmatkuju, něco vyvedu, já to vím,“ obával se Seville, když společně s ostatními scházeli do temného a chladného sklepení, kde byli pavouci na svých sítí jeden vedle druhého.
   „Když si to budeš říkat, tak se to také stane,“ pokárala ho Hermiona.
   „Děkuju za pomoc,“ ceknul Neville naštvaně.
   „Hermiona to tak nemyslela Neville…“
   „Víte, jaké to je?“ přerušil Neville Harryho. „Jít na zkoušku k tomu nejnenáviděnějšímu profesorovi na světě, to mě snad zabije.“
   Hermina a Harry si společně povzdechli a protočili oči v sloup.
   „Koukni, já se taky bojím,“ pravil Harry. „A taky tolik nevyvádím jako ty… navíc… jsi naučený, umíš to, tak čeho se bojíš?“
   „I kdybych byl chodící Hermiona… tedy chodící knihovna jako Hermiona,“ opravil se Neville a vrátil jí předchozí narážku. „tak bych stejně to nezvládl, protože zazmatkuju, rozumíš mi, co tím myslím?“
   „Ale chápeš, že ty zmatkuješ právě kvůli tomu, jak moc se obáváš?“ řekla Hermiona.
   Neville se nad tím chvíli zamyslel a klimbal s hlavou jako kdyby měřil pro a proti, ale nakonec stejně rozhodně řekl:
   „Zazmatkuju a zkazím to.“
   „Krucinál Neville přestaň už, uklidni se, rozumíš?“ okřikla ho téměř Hermiona.
   Neville si povzdechl a vyšlo z něho jen tiché: „Děkuju za podporu.“
   „Tak dobře…“ navrhl Harry a popošli trochu stranou. „uděláme to takhle, budeš dělat úplně přesně to, co já, rozumíš mi?“
   „Snape si toho všimne,“ zamítl to hned Neville. „Nebo, co když každému dá jiný lektvar?“
   „Nedá, vždycky mají všichni stejný,“ posteskl si Harry, když musel trpět Nevillovo nářky. „Bože můj, myslel jsem, že když jsi na něj před pár týdny tak bujaře zakřičel, tak, že se ho už tolik nebudeš bát.“
   „Víš, moc dobře, na co v tu chvíli narážel,“ ohradil se Neville.
   „Neville… budeme tam s tebou… a budeme ti pomáhat, rozumíš?“ zakončila to Hermiona tentokrát přátelským tónem. „Snape pokaždé zadává celé třídě jeden lektvar, i letos to tak dělá, třeťáci o tom mluvili.“
   Neville na ně naposledy kouknul a nakonec se usmál.
   „Děkuju vám, alespoň za tu snahu.“
   „Co tady dělá?“ ozvalo se najednou na celou chodbu.
   To se právě k Nebelvírským připojili i Zmijozelští a Malfoy s vyvalenýma očima sledoval netknutého Harryho.
   „Kde je Crabbe a Goyle?“ zeptal se zase Harryho nenávistně.
   „Myslím, že si léčí své rány,“ zazubil se Harry.
   „Jak jsem si myslel…“ řekl naštvaně Malfoy. „co si sám neuděláš…“
   „Nech ho být Malfoyi!“ křikla Hermiona a postavila se před Harryho. „Jestli se ho jenom dotkneš tak…“
   Následoval smích zmijozelských, téměř tak bujarý jako když Ron na Halloweenském plese se objevil v té své maškarní róbě.
   „Grangerová…“ procedil skrz zuby Malfoy a popošel k ní.
   Hermioně se na ramenou objevily Harryho ruce, aby jí ochránily nebo spíše držely zpět.
   „Kdybys tak věděla, jaká jsi ve skutečnosti pitomá husa,“ pousmál se Malfoy. „Co pro tebe někteří ostatní hodlají podstoupit…“
   „Vím jenom to, že jsi prachsprostej grázl, Malfoyi… a už jinej nebudeš!“ zakončila to jedovatě Hermiona a otočila se zase na Harryho.
   Malfoy k ní rázně přišel a začal jí tahat za vlasy, aby se k němu otočila, to už však dvě ruce svírající Hermionina ramena popadly Malfoye a Harry s ním v zápětí mrštil na zeď studeného sklepení.
   „Být tebou bych se tolik nevytahoval, když s sebou nemáš své bodyguardy… nezapomeň, že bez nich jsi nic!“ prsknul mu do tváře Harry.
   „Já je nepotřebuju,“ zachroptěl Malfoy. „Stačí jen, když prozradím jistou sázku a…“ Harry v tu chvíli ztuhnul a stisk v jeho rukou o poznání povolil. Moc dobře věděl, že jeho Nebelvírští spoluhráči, Dean, Seamus a Jack naslouchají. „… a ty povolíš,“ pousmál se Malfoy, když ho Harry pustil.
   Hned na to Malfoy popadl Harryho ruku a zkroutil mu jí za záda až Harry bolestně syknul.
   „Myslíš si, že se tě bojím, Pottere?“ zakřičel mu do ucha Malfoy. „Nebo, že jsi silnější?“
   „Malfoyi přestaň!“ křikla Hermiona a vedle ní se ukázal Neville s vytaženou hůlkou.
   Hned na to vytáhli hůlky i Zmijozelští a nastalo ticho.
   V další chvíli Malfoy málem poklesnul v kolenou, protože mu někdo poklepal na rameno takovou silou, že málem padl na zem.
   „Hele mladej, laskavě s tim přestaň,“ zahřímal Hagrid tak silně, až se jeho hlas odrážel od kamenných zdí a Malfoy zbělal. „Čovek tě tady nemůže ani na chvilinku nechat samotnýho, hned musíš dělat problémy, ty zlosyne!“
   „Nechte ho Hagride,“ ozvalo se za ním.
   „A to řiká kdo?“ zvolal Hagrid načertěně, ale když spočinul zraky do vraždného výrazu Snapea, tak se rázem umoudřil.
   „To říkám já, váš profesor,“ procedil Snape zle. „A jakožto váš profesor mám právo vám udělovat školní tresty za potyčky, které zde utváříte.“
   Hagrid našpulil naštvaně svou vousatou pusu, i když byl o mnoho vyšší než Snape, tak, jak vidno, se ho jejich profesor Lektvarů ani trochu nezalekl.
   „Všichni… hned… do… třídy,“ odříkal jim skálopevně Snape a hleděli si s Hagridem nepřívětivě do očí. „Až po vás… studente,“ pravil na Hagrida a pokynul mu směrem do třídy.
   Všichni začali usedat bezhlasně na svá místa, Hagrid si něco pro sebe naštvaně říkal a házel naštvanýma očkama po Snapeovi, který stále ještě stál se založenýma rukama na chodbě a vychutnával si svůj malý triumf.
   Harry ještě naposledy stačil na Hagrida pohlédnout vděčným tónem a mrknutím, tomu se při tom pohledu, jak vidno, ulevilo a s mrknutím se usmál.
   „Takže Neville, dělej přesně to samé, co já, rozumíš?“ šeptl ke svému sousedovi Harry, Neville mu na to se stále ještě vyděšeným pohledem přikývl a v zápětí padl místo na židli na zem, protože si myslel, že židli má pod sebou, ale opak byl pravdou.
   „Uklidni se,“ domlouval mu Harry a pomáhal mu zpátky na nohy.
   „Tobě se to…“
   PRÁSK!
   To Snape právě prásknul s dveřmi až všem nadskočila srdce a hned na to už rázně procházel kolem tmavě hořících svící ke své katedře.
   „Předně…!“ zahřímal na celou třídu a otočil se ke všem čelem. „Nehodlám tu dnes trpět žádné nářky, ani povyk. Děláte závěrečnou zkoušku z Lektvarů… proto očekávám…“ a přejel pohledem k lavici s Harrym a Nevillem. „že tu bude naprostý klid.“
   Harry se koukl ke svému sousedovi a zjistil, že se Nevillovi začínají třást kolena jako malému štěněti.
   „Uvědomte si, že závěrečné testy z šestého ročníku jsou velice důležité při hledání práce,“ pokračoval Snape. „Zvláště pak, když si někteří z vás vybrali zaměstnání, na které nemají ani po stránce zdatnosti…,“ a znovu se podíval na Harryho, který se na něj načertil. „ani po stránce rozumu.“
   Následovalo Malfoyovo hlasité zasmání, při kterém Snape nehnul ani brvou.
   „Dále vás musím upozornit, že závěrečné testy jsou v mém předmětu nadmíru obtížné,“ pokračoval a Neville se začal klepat ještě víc. „Pokud závěrečný výsledek nebude takový, jaký jsem si představoval, tak dostanete tu nejhorší známku a garantuji vám, že se postarám, aby jste museli tento ročník opakovat…“ řekl Snape chladně a zaryl se pohledem do Nevilla. „… na jiné škole.“
   Harry uslyšel, jak Neville hlasitě polkl a vykulil oči, také si uvědomil, že mu řekl, aby dělal vše po něm, ale on sám přece zkazí většinu lektvarů, tak jak by to mohl Neville podle něj udělat správně? S tímto pocitem začal dostávat také řádku strachu, zvláště pak po Snapeovo slovech.
   „A tím se blížím už k závěru mé úvodní řeči, jelikož po zbytek hodiny už doufám, že nebudu muset promluvit, protože zde očekávám naprosté ticho,“ zakončil to a přešel do kouta kde stála obrovská kopule přikrytá jakousi černou látkou, které si až doteď nikdo nevšiml. „Toto, jsou Výralové,“ řekl a odkryl černý hadr z kopule ve které všichni hned po té poznali velkou klec pod níž bylo jakési hejno myší.
   Některým studentům začali připadat směšní, vlastně nemohli poznat jaký mají tvar, protože byli nakupení na sobě, radost je ovšem přešla ve chvíli, kdy Snape otevřel kleci dvířka, vzal hůlku, mávl s ní a v okamžení se celá klec začala natřásat, jak tvorečkové po ní běhali a skákali až na vrchol tak, jako kdyby tam bylo hejno obrovských divokých much.
   V další chvíli všichni ve třídě zařvali, když z klece dvířky tvorečkové doslova vytryskli ven a začali kroužit kolem temného stropu.
   „Pokud si někdo z vás myslel, že tito Výralové jsou součástí zkoušky, tak to se mýlí,“ promluvil do lomozu zvířectva Snape. „Jsou zde k jinému účelu!“ a následně mávl hůlkou.
   Všichni tvorečkové létající u stropu a podobající se spíše takto z dálky netopýrům se začaly snášet k jednotlivým lavicím jako roj včel. Někteří studenti a hlavně studentky začali ječet, což přerušilo až Snapeovo ohlušující prásknutí rukou na tabuli.
   Všichni ztichli, jen ze zadní řady se ozýval Hagrid, který se mazlil se svým Výralem.
   „Hagride… ti tvorové zde nejsou na lísání,“ řekl Snape jedovatě a rozhlédl se po celé třídě.
   Na každé lavici seděl uprostřed na horním okraji jeden Výral, až teď si je vystrašení studenti mohli prohlédnout, tvorové byli něco jako kříženci netopýra a menší vrány, hlava se ovšem podobala soví. Co ale všechny studenty do jednoho zaujalo byly jejich podivné oči. Skládaly se z několika očních panenek naskládaných do sebe jako u terče. Barva jejich oči se neustále měnila podle barev duhy a tvorečkové ani jednou nemrkli, protože neměli žádná víčka.
   „Výralové jsou noční tvorové, mají zvláště uzpůsobené oči na noc,“ pokračoval ve svém proslovu k překvapené třídě. „Tito jsou ovšem odchovaní zde v Bradavicích našimi lidmi…“ v ten moment se od Hagrida ozvalo hlasité odfrknutí, které Snape jen velice těžce snášel. „Ve dne vidí velice dobře, dokáží dokonce prohlédnout váš trup a vidí vaší stavbu těla do nejmenších detailů. Ovšem to není účel toho, proč jsou zde,“ hned na to začal procházet mezi lavicemi a bedlivě pozoroval nepřívětivě každého studenta. „Tito budou pozorně sledovat každý váš směr pohledu, dokáží ovládat každé oko zvlášť, takže vás budou mít pořád v merku. Pokud někdo z vás jen kouskem oka zamhouří k sousedovi, Výral to zaregistruje a rozkřičí se na celé kolo, ten dotyčný dostane okamžitě za H a to i ten, ke kterému koukal.“
   Neville v tu chvíli zkameněl a vydal ze sebe pár nářků.
   „Máte nějaký problém Longobottome?“ rozeřval se na něj Snape, zřejmě stále ještě nezapomněl na Nevillovo nervový výbuch.
   Neville začal křečovitě vrtět hlavou a vycházelo od něho jen slabé kvílení.
   „Lektvar, který budete připravovat a který rozhodne o vaší zkoušce se nazývá… Krevový lektvar.“ prozradil Snape celé třídě, normálně by se studenti dali do vyměňování názorů, ale teď třída ani nemukla.
   Harrymu ztuhla v tu chvíli krev žilách, protože si moc dobře pamatoval, jak tento lektvar musel připravovat, nakonec mu ho Malfoy potají zkazil a on ho musel vypít tak, že v příští hodině padl hlavou na lavici. Nyní víc, než kdy dřív potřeboval, aby neudělal žádnou chybu, alespoň se nemusel bát, že mu Neville zkazí lektvar, i kdyby to chtěl udělat, tak Výral se postará o to, že by to ani nešlo.
   „Nyní vám rozdám ingredience,“ prohlásil Snape a přinesl velký tác plný surovin, který postavil před jednoho studenta ze Zmijozelu, který jej začal okamžitě všem rozdávat. V zápětí se Snape vrátil s dalším tácem, který postavil na lavici před Nevilla.
   „Toto je krev, pro vás lektvar… rozdejte jej,“ řekl mu Snape a ukázal na rudé lahvičky plné krve, sem tam jí i polité.
   V tu chvíli Neville vyvalil oči, povolila mu kolena a on se svezl až na zem.
   „Longbottome!“ křikl Snape.
   „Nechte ho!“ křikl i Harry a skláněl se k Nevillovi. Hned na to ale ucítil bolestivé zatahání za vlasy, které nepovolovalo, ba naopak ještě sílilo, Snape ho za pačesy doslova vyrval zpátky do postoje a zahleděl se mu smrtelným pohledem do očí. „Tohle… si už nikdy nedovolujte, rozumíte?“
   Harry ještě syčel bolestí a ztěžka vzteky oddechoval, pak ale přece jen se mu vrátila dávka rozumu a tak jen přikývl.
   „Longbottome!“ zařval Snape jak na lesy a Neville tryskem vyskočil na nohy. „Okamžitě to rozdejte nebo váš odváží vlak domů!“
   Neville se naklonil k několika tuctům lahviček naplněných krví a s třesoucí se rukou začal každou rozdávat jednotlivým studentům, přitom hlasitě sípal a u očí se mu objevovaly slzy. Když došel ke Zmijozelským, tak se odevšad ozýval smích na jeho účet, hlavně pak od Malfoye, který víc, než to, že se posmívá Nevillovi věděl, že to nejvíc ze všeho naštve Harryho. A právě v tom měl pravdu, Harry zatínal vzteky pěsti a měl co dělat, aby se udržel na místě.
   „Bravo Longbottome,“ řekl Snape. „Rozdal jste je všechny podle krevních skupin.“
   V tu chvíli Neville vykuli své uslzené oči a otevřel pusu.
   „Vy jste nekontroloval krevní skupiny?“ zahřímal Snape.
   Neville se začal celý třásl, v obličeji byl absolutně celý červený, tác mu poskakoval na ruce, Harry v tu chvíli věděl, že se blíží moment, kdy vybuchne a dostane se do takého maléru, jaký svět neviděl.
   „Neville klid,“ řekl Harry, aby ho uklidnil.
   „Srážím Nebelvíru deset bodů za nedovolené promluvení,“ cekl Snape naštvaně s ukazováčkem napřaženým na Harryho. Avšak Nebelvírští se Snapeovo poznámce jen zasmáli, Nebelvírské počítadlo ve Velké síni bylo už notnou dobu na nule.
   Neville tedy převzal od všech lahvičky zpět a stejně tak mlčenlivě je zase začal tentokrát už správně rozdávat.
   „Na lektvar máte čtyři hodiny, což je podle mého uvážení dostatek času,“ pravil Snape a přešel k velikým přesýpacím hodinám. „Začněte pracovat… teď!“ a zároveň s tím přetočil přesýpací hodiny.
   Harry okamžitě skončil s pohledem na svém kotlíku, za nic na světě nehodlal připustit, aby ho Výral viděl koukat tam, kam nemá a tím by zkazil výsledek nejenom sobě, ale také nejspíš i Nevillovi. Začal si tedy připravovat suroviny, Krévový lektvar mu naštěstí opravdu dobře utkvěl v hlavě, protože si ho tehdy tolikrát přečetl, aby neskazil žádnou ingredienci. Modlil se, aby Neville o něj nezavadil ani očkem, aby se udržel pohledem na své straně stolu.
   Ovšem když začal krájet už druhou přísadu do ohřívajícího se kotlíku, tak se od Nevilla znovu ozval tichý naříkavý pláč, který musel slyšet každý ve třídě. Pro Harryho to byla hrozná situace, bylo jako kdyby mu Nevillův nářek procházel celým tělem, tak neuvěřitelně soucítil s jeho bolestí, snad dokonce si myslel, že je to všechno jeho chyba, že to Nevillovi způsobil on sám. Začal ho popadat učiněný vztek a tak krájel přísady víc a více tvrději.
   Byl naštvaný na všechno kolem sebe, zvláště pak na Snapea a hned potom na Výrala… Harry nevědomky na něm skončil s pohledem, hned na to hlasitě polkl a očekával Týralův křik, ten však nic neudělal, vždyť nekouká k sousedovi, tak proč by měl Výral křičet. Harryho však vztek neopouštěl, když Neville načínal už druhý kapesník, tak s ním doslova lomcoval. Nemohl spustit zrak z Týralovo duchových očí, z jeho panenek, které pro Harryho pohled opravdu sloužily jako terč, do kterého se zabodával. Harry řičel nenávistí a pomstou tak silně, až si to ani neuvědomoval.
   V tu chvíli začal malý ptáček přivírat obě očka. Obě oční víčka se mu na přeskáčku zavírala, Harryho to notně překvapilo, avšak nepolevoval ve svém očím kontaktu. Hned na to ovšem Výral zavřel obě očka a plácnul sebou na lavici.
   Harry vykulil oči a začal se trochu třást, protože měl jakési ošklivé tušení, že ho právě zabil. Ovšem opak byl pravdou, Výral stále dýchal, pouze spal.
   Harrymu to v tu chvíli docvaklo, stalo se něco podobného jako s tetou Marge v jeho třetím ročníku, nekontroloval své pocity.
   Harry, aniž mu to stačila jakákoliv část jeho mysli říct, stočil automaticky pohled na Snapea sedícího u katedry a začteného do knihy.
   Hned na to se mu Harry také vpil do očí, dostával ještě větší záchvaty vzteku, než před tím, chtěl Nevillovi tak strašně pomoct, tak strašně mu ho bylo líto a hlavně tak strašně moc nenáviděl Snapea.
   V tu chvíli si Snape začal podpírat hlavou rukou a mrkal očima jako právě probuzený. Harry se svým kouzelným pohledem neustával, drtil rukama hrany stolu, jaké měl v pohledu odhodlání, z očí mu doslova chrčely plameny, jak byl na Snapea soustředěný.
   Náhle Snapeovi uklouzla ruka až málem padl hlavou na knihu, avšak udržel se, čímž Harryho poštval ještě víc. Nyní už opravdu veškeré své úsilí vstřebával na Snapea, na svůj lektvar už dávno zapomněl, zíral na svého učitele jako gepard připravený k útoku. V tu chvíli se Snape na něj podíval a hned na to padl hlavou na učebnici a usnul.
   Harry od něho odvrátil bolavé oči, až teď zjistil, jak ho neskutečně pálí, že s nimi ani jednou nemrkl a tak si je začal mnout.
   „Neville,“ oslovil ho Harry.
   „Co se stalo s tím Výralem?“ zeptal se neslyšně Neville.
   „To samé co se Snapem,“ řekl Harry.
   „On usnul,“ uvědomila si Parvati.
   „Pst!“ okřikla jí Levandule Brownová. „To nevíš jistě.“
   Zanedlouho se ode všech studentů začalo ozývat šeptání, které se posílilo, když Snape začal hlasitě chrápat. Po další hodině měli už valná většina Výralů zalepené oči kouzlem a studenti spolu spolupracovali, tedy ti z Nebelvíru spolu a ti ze Zmijozelu také spolu. Hermiona se zhrozila nad tím do Neville ukuchtil a tak mu po marném pomáhání darovala svůj lektvar se slovy, že s tím jeho něco udělá. Po další čtvrt hodině, po kterou to Neville nechtěl přijmout se uvolil, když Hermiona zatím, co se s ním přela, udělala další vzorový nedodělaný lektvar, stejný, který Nevillovi před čtvrt hodinou darovala.
   Toho hned opustil smutek, když měl kamarády, kteří mu tak ochotně pomáhají a když už odbíjela třetí hodina, tak se s Harrym poklidně bavil. Všichni samozřejmě nahlíželi do učebnic, takže věděli moc dobře, jaké přísady jak, kdy a kolik mají přidat do kotlíků. Jen Hagrid si stále hrál s Výralem, jemu nezáleželo na výsledcích jeho zkoušek, on podle svých slov nestudoval, takže mu to bylo lhostejné. Následně už všichni přilévali své lahvičky s krví a hned na to jej v kotlíku pětkrát zamíchali. Harry s tím Nevillovi pomohl, ten už opravdu podle svých vlastních slov nechtěl mít s krví nic společného.
   Hodinu poté již odbíjela poslední čtvrtá hodina, zároveň s ní Snapeovo chrápání přestalo a třída se poněkud uklidnila, protože se všichni báli, aby se jejich profesor nevzbudil. Už několikrát ho kontrolovali, stáli nad ním a dívali se mu do očí, avšak stále si byli jistí, že spí.
   „Teda Harry,“ začal Neville. „jestli nám to vyjde, tak to bude poprvé, co dostanu z Lektvarů dobrou známku.“
   „Ještě to raději nezakřikni, on je schopen všeho,“ varoval ho Harry, protože spícímu Snapeovi nevěřil.
   „Myslíš, že nespí, že to celou dobu jen dělá?“ ptal se Neville.
   „Nevím,“ odpověděl Harry. „A taky nevím, jak dlouho zabírá ten můj uspávací pohled.“
   Hned na to však se po celé třídě rozeřval ohlušující křik. Všem vyrazil doslova dech a nikdo se nezmohl ani na slůvko. Řev vycházel od Harryho a Nevillova stolu, všichni se vyděšeně dívali na Výrala, který se právě probudil a vřeštěl na celé kolo.
   Harry si sundal svrchní hábit a přikryl ho jím, snažil se ho nějak umlčet, až nakonec utlumil Týralův řev na přijatelnou hranici.
   „Sakra,“ hlesl Harry bojácně se podíval na Nevilla který měl znovu v očích smrt.
   „To bylo hrozný,“ zděsil se Neville. „Ten Výral se už probudil.“
   „Tak to bylo těsný,“ zkonstatoval Harry. „No jo, ale když se probudil on, tak…“
   „POTTERE!“ rozeřval se hlas po celé učebně snad stejně tak silný jako ten Výralův.
   Harry se tak příšerně lekl a nadskočil, že upustil hábit s Výralem, který se znovu rozkřičel na celé kolo. Snape Harryho popadl za zbylý hábit a táhl ho ven ze třídy. Na chodbě ho opřel o zeď a prásknul za sebou dveřmi.
   Nastala chvíle ticha, po kterou si s Harrym nenávistně hleděli do očí.
   Snapea, jak vidno nenapadala žádná věta, kterou by mohl použít a stále jen lapal po dechu snažíc se najít tu správnou výhružku.
   „Vy jste… vy jste mě…“ odříkával nenávistně Snape a tlačil Harrymu pěstí do hrudě, jak si ho přidržoval za lem hábitu.
   „Neměl jste právo takhle se k němu chovat,“ sykl na něj Harry a vzdoroval jeho zlému až smrtelnému pohledu.
   „Kdo ještě opisoval?“ zeptal se Snape skálopevně. „TAK KDO JEŠTĚ?“ rozkřikl se, když nemohl dostat z Harryho odpověď.
   „Jen… jen já… a všichni Zmijozelští,“ sykl znovu Harry se zadostiučiněním, že ho má v hrsti.
   „Vysmíváte se mi Pottere,“ hlesl Snape s tou největší nenávistí, jaké kdy byl schopen. „Jen mi vysmívejte, jako váš otec. Ale až budete potřebovat pomoc, budu to já, kdo se bude vysmívat! Pamatujte si ty vy špíno jedna! Pamatujte si to!“
   Hned na to Harryho pustil a narovnal si svůj dlouhý plášť.
   „Jestli o tom někde ceknete, tak vám garantuju, že…“
   „…Že Nevillovi teď dáte dobrou známku,“ pravil Harry skálopevně, osobně se divil kde se v něm ta jistota bere.
   „To je nehoráznost!“ křikl Snape. „Nejraději bych vám všem dál známku T jako Troll!“
   „Slibte mi to,“ nenechal se odbýt Harry.
   „P, lepší mu nedám, vy dostanete za H,“ řekl Snape nenávistně a přešel ke dveřím do své třídy. „Nezapomeňte na má slova.“
   Následně vešel dovnitř a práskl dveřmi až se z okolního kamenného obložení vysypal jemný prach.
   Harry v té temné chodbě zůstal stát sám po své první zkoušce v šestém ročníku.

   „Harry, jsi v pořádku?“ obávala se Hermiona, když spolu s ostatními ona a Neville vycházeli ze Snapeovo třídy.
   „Samozřejmě,“ odvětil Harry. „Co vám řekl?“ zeptal se když se všichni vydali na oběd do Velké síně.
   „Tak naštvaného jsem ho snad nikdy neviděla,“ odvětila Hermiona a oklepala se. „On nám vyhrožoval.“
   „Dokážu si to plně představit,“ pravil Harry. „Pochybuji, že by někdo měl tu odvahu o tom mluvit.“
   „Přesně tak,“ přitakal Neville. „z toho důvodu Harry… bych byl radši… kdybys už…“
   „Mám být ticho, jasné,“ uhádl Harry, když došli do Velké síně.
   K obědu měli obalovanou brokolici v sójovém těstíčku, což byla taková delikatesa, že se jí téměř ani jeden student nedotkl. Samozřejmě, že si mnozí stěžovali, jak mohli, na tuhle strašlivou stravu, nebo posílali domů dopisy svým rodičům, ty však procházeli kontrolou ředitelky Umbridgeové, takže člověku došlo, jaký to všechno mělo asi výsledek. Proto se již od jisté doby přestali snažit se stěžováním, pouze naléhavě čekali na koncem roku až budou všichni zase moci jet domů ke svým rodinám.
   Harry však takové štěstí neměl. Nevěděl, kam pojede, ani nevěděl, co se s ním stane, pouze měl jakési hlodavé vědomí, které mu říkalo, že přeci jen neměl Snapea tak burcovat, že ty jeho poslední slova možná budou mít nějakou důležitou úlohu, co když mu půjde o život a Snape mu nepomůže? Jediné, čím si byl Harry jistý, bylo to, že Snape je toho schopen, nebo dokonce je schopen být on sám tím nebezpečím.
   Po obědě Harryho zase zastavila Cho a o něčem se spolu s Hermionou bavili, Harry zjistil, že ta dívka z něho nemůže ani na chvilku spustit zraky, což mu až tolik příjemné nebylo. Bohužel stále k ní však nic necítil a pokaždé, když se o tom zmínil, tak Cho odkráčela se svěšenou hlavou, až Harryho to začalo mrzet.
   Za pár minut je už ale vedla po školních pozemcích profesorka Kostková společně s tuctem dalších obránců, kteří je pokaždé doprovázeli na hodiny Péče o kouzelné tvory.
   Profesorka Kostková neměnila své oblečení absolutně vůbec, o tom, jak vypadá, když si své oblečení pere, nechtěli studenti ani přemýšlet, i když pochybovali o tom, že si své oblečení vůbec čistí alespoň kouzly. Už mnohokrát se stalo, když šel celý třídní zástup, že jejich vedoucí profesorka upadla, jakožto u ní bývá zvykem a že jí pak zástup studentů začal pošlapávat jako nějaký koberec. Následně všichni s nevinnými pohledy se jí dívali do očí a usmívali se od ucha k uchu.
   Profesorka Kostková však měla jednu slabinu, neuvěřitelně jí nervovali Zmijozelští studenti, kteří jí měli jako svou prvořadou atrakci, proto byla paní profesorka ráda, že tuto dvouhodinovku může strávit ve společnosti Nebelvírských a Mrzimorských. Ovšem pokud tohle je slabina, tak to se nedalo srovnávat s tím, jak se hrozně moc bála dvou Nebelvírských studentů. Jeden, jak už mnozí hádáte správně, byl právě Harry, který jí téměř před měsícem nechtěně udusil, a tím druhým nebyl nikdo jiný než Hagrid. Ten totiž věděl o kouzelných tvorech o hodně víc, než profesorka Kostková a proto pokaždé, když jí chtěl pomoci a objevil se po jejím boku, se lekla, nadskočila v domnění, že se z lesa za ní přihnal medvěd a mnohdy jí nestačili zastavit ani tělesní strážci, kteří studenty vždy doprovázeli.
   Tuto hodinu však měli mít zkoušky a i když je profesorka Kostková nic nenaučila, tak jim vždy radil právě Hagrid, který je naučil spoustu nových věcí a každý, alespoň z Nebelvíru, ho měl rád.
   „Dobchá… takše… bchavo, konečně jste dochli,“ postěžovala si káravě Kostková a všechny přejela ještě káravějším pohledem, kam jen v těch posledních zbytcích mlhy dohlédla. „Pchvní hodidu budebe probírat ještě jeddoho trocha, ktechý da vás jistě zabůsobí svým pchíjemným zjevem.“
   „Dyť ste je sama eště neviděla!“ zavolal Hagrid.
   „Co je váb do togo?“ ohradila se.
   „Nejdřív mi řeknete, abych je obstaral a pak se s nima ani neseznámíte,“ postěžoval se Hagrid.
   „Takže… pokud bdě debude tady dáš… nejdražší student už dále otravovat…“ řekla a snažila se udělat zlý obličej, i když Harry nevěděl proč, ale vypadalo to, jako že se něčeho bojí, že by zase Hagrida? „tak bás busíb upozordit, že bříští hodinu pak budebe dělat zgoušgy.“
   „Bože dyť se jí nedá rozumnět,“ postěžoval si Seamus.
   „Jo, mluvte normálně!“ zakřičel na ní Dean.
   „Ticho!“ křikla Kostková aby nastolila pořádek. „Hagride… přiveďte je!“
   „No vidíte, jak vám to jde,“ pousmál se Seamus a Kostková se načertila jako holub.
   Hagrid znovu něco zabručel, prošel kolem Kostkové jako dravec obcházející kořist, Kostková se při tom pohledu začala zmenšovat a následně zmizel v dálce v mlze.
   „Co je to za tvory?“ zeptal se Justin Finch-Fletchley.
   „Však sami uvidíte… d…. dejsou… dejsou debezbečdí,“ řekla a nejistě si přešlápla. „doufáb.“
   Harry viděl, jak několik studentů na sebe vyděšeně vytřeštilo oči a kroutili přitom nevěřícně hlavou, stejně tak i Ron ve společnosti Seamuse a Deana přestával mít smysl pro humor, i Neville se začal přibližovat k Harrymu jako kdyby byl jeho matka.
   Hned na to se z mlhy začaly ozývat prapodivné zvuky, které se k nim stále víc a víc přibližovaly. Zněly jako kdyby někdo říkal rychle za sebou „Ka-ka-ka-ka-ka-ka-ka!“ a stupňovaly se vždy z hlubokých tónů do vyšších.
   V zápětí se v dálce v mlze objevil obrys Hagridovo těla jak něco za sebou vede. Třída se pokaždé začala třást, když se měli setkat s novým zvířetem, které zvláště ještě k tomu měl obstarat Hagrid. Následně se křiky tvorů ještě více stupňovaly a množily a nakonec se objevil Hagrid, jak za sebou vede něco na řetězech.
   Třída vydělala hlasitý vzdych a všichni sborovitě couvli dozadu, kde ale narazili na svou tělesnou stráž.
   „Krucinál, co to je?“ děsil se Neville vedle Harryho, Hermiona se s obavami dívala na tvory a pak se konečně uklidnila, což o poznání uklidnilo i Harryho.
   „To jsou dvoubřitníci!“ zvolala potěšeně.
   „Správně Hermiono,“ pousmál se Hagrid a mrkl na ní.
   Tvorové na řetězech se podobali raku nebo langustě či humru, ovšem zde podobnost končila. Měl několika vrstvou rejnokovitou tlamu a dvě očka na jejích koncích. K rozhlížení oči téměř nemohl používat, takže aby se rozhlédl, tak kroutil celým svým tělem. Byly různorodě zbarvení, někteří byli tmavě, jiní světle šediví, stejné však měli všichni zelené skvrny, které je pro někoho hyzdily, pro jiné zdobily.
   „Dyť to je humr,“ zasmál se Dean. „Toho měli moji rodiče na dovolený, prý je dobrej.“
   „Samozřejmě, mudlové taky musí všechny ty roztomilý tvory sníst…“
   „Hagride!“ okřikla ho o poznání menší Kostková. „Tady snad vyučuji já, vy etnaived.“
   „Oh, prosím, jak je libo,“ podvolil se Hagrid a předal jí pětici řetězů, hned na to se vzdálil mezi studenty, kteří znejistěli, když řetězy dostala do rukou zrovna ona. To se ovšem nedalo měřit s pocitem, jaký teď dostala Kostková, když se k ní začala pětice dvoubřitníků dlouhých asi čtyřicet centimetrů blížit.
   „Kšc!“ pískla Kostková a začala je odhánět. „Jděte! Jděte, jděte, jděte kšá vy ychrm!“ vyháněla je, v tu chvíli se ozvalo Hagridovo skromné odkašlání.
   Paní profesorka se při pohledu na pobavenou třídu vzpamatovala a uklidnila. „Tak tedy.. abych začalaáááá!“ v tu chvíli se po ní jeden dvoubřitník ohnal klepetem až hlasitě zaječela a vyskočila na špalek opodál. Pětice dvoubřitníků se shromáždila kolem špalku a klapali na ní klepety s hlasitým „Ka-ka-ka-ka-ka!
   Znovu se ozvalo Hagridovo odkašlání a zdecimovaná profesorka, která začala udržovat rovnováhu na špalku spustila.
   „Tedy… toto je dvoubchitník! Je… je… je poběrdě plachý… avšag… dedí poživatelný… po… ehm… jego požití... ááá!“ křikla, když jí jeden dvoubřitník sundal botu a rozstříhal na kousky. „bože… bože bůj… ehm… tak tedy… po jeho božití se dotyčdý potýgá s vysokýby horečkabi, prodože se lidsgé tělo snaží jeho bagterie…e…ee…“ kvičela a mávala rukama jako kdyby plavala kraula, aby udržela rovnováhu. „vyb…b … budit ven… dále… zel… zeledá vyrážka podobdá jejich zbarbení…“
   „Nenabídnete nějakému studentovi si na něj sáhnout?“ zvolal Hagrid a vykročil napřed.
   „De, aňruk!“ křikla Kostková, to ale neměla, překotila se a padla rovnou do bílého popelavého prachu, který pokrýval trávu kolem hradu až se kolem z ní zvedla oblaka čoudu a celou jí zakryla.
   Následně se celá třída rozchechtala na celé kolo, protože lepší vystoupení už dlouho nezažili, ovšem v tu chvíli se dvoubřitníci otočili ke všem studentům, kteří rázem zkameněli.
   „Pryč!“ zakřičela Hannah Abbottová a všichni rázem začali zdrhat ke škole, když se k nim dvoubřitníci rozeběhli.
   „Nebojte se jich!“ křikl na ně Hagrid. „Nic neudělají tomu, kdo se jich nebojí!“ křičel a snažil se je zastavit. „Oni to vycítí, zůstaňte stát! Nebojte se jich!“
   Bohužel to nemělo smysl, všichni se horečně rozeběhli, Neville taky, Harry zůstával u Hagrida, věděl, že u něj je v bezpečí, stejně tak i vyděšená Hermiona, jinak všichni ostatní brali nohy na ramena, i Seamus, Dean a Ron, který bohužel o své dva kamarády zaškobrtl a také padl do popela.
   V tu chvíli se mu vedle obličeje objevil dvoubřitník, který se noroval místním popelem jako krtek a z jeho rejnokovité huby se vyvalil dlouhý jazyk, jež se začal Rona dotýkat.
   „Rone, neboj se ho!“ křičel na něj z dálky Hagrid.
   Ron se však třásl na celé kolo, instinkt mu říkal zdrhat a to také udělal, avšak než se stačil vůbec zvednout na nohy, tak na něj dvoubřitník doslova vystřelil a zakousl se mu do nohy. Ron zakřičel a padl znovu obličejem do popele.
   Ostatní studenty zatím stačili tělesní strážci zastavit s tím, že je ochrání, jen Ron křičel na celé kolo a snažil se odehnat zakouslého dvoubřitníka.
   „Rone vydrž!“ křičel Hagrid a rázem s ostatními byl u něho.
   Okamžitě připlácl svou velkou ruku dvoubřitníkovi na oči, ten po pár vteřinách povolil stisk a zůstal ležet klidně na zemi.
   „Blázen jedna bláznivá,“ zabručel Hagrid. „Teď abych je všechny zase pochytal,“ postěžoval si.
   „Ale ne, Rone, on tě kousl!“ uvědomila si Hermiona.
   „Dobrej postřeh!“ ohradil se na ní Ron vztekle a mnul si bolestivou nohu.
   „A víš, co to vůbec znamená?“ odvětila Hermiona naštvanou otázkou.
   „Ne!“ křikl Ron rozzuřeně. „Já nejsem pojízdná knihovna, zapomnělas?“
   „Hagride,“ poprosila Hermiona Hagrida pohledem.
   „Je to ale blbost,“ nesouhlasil Hagrid.
   „Co?“ ptal se tentokrát vyděšeně Ron. „Co se mi má stát?“
   „Prej je dokázaný, že když tě dvoubřitník kousne, tak budeš mít tejden samou smůlu,“ řekl Hagrid nevrle, když musel pomlouvat svá oblíbená zvířátka.
   „Cože?“ zhrozil se Ron. „Teď na zkoušky? To se mi snad zdá!“
   „Ale tomu nevěř, to jsou povídačky!“ uklidňoval ho Hagrid.
   V tu chvíli ale pod Ronem něco puklo. Všichni ztuhli a hned na to se Ron propadl o třicet centimetrů níž do kalné vody, do níž plesknul jako ryba.
   Všichni ho hned začali tahat ven, Ron nadával na celé kolo, jak jen mohl, v tu chvíli zjistil, že ztratil obě boty. Sáhl znovu do kalné vody a vyndal je, ovšem byly k sobě svázané asi pět centimetrů tlustým uzlem.
   „Ehm… no…“ přemýšlel Hagrid.
   „Hagride!“ křikl Ron. „Můžeš mi říct, kde se tady proboha může vzít na začátku léta zamrzlá kaluž? A…. a…“
   „Klid Rone,“ uklidňoval ho Hagrid a pomáhal mu na nohy. V tu chvíli Ronovi spadly kalhoty.
   Ron zrudl jako rajče, rozječel se a hned si je natáhl zpět.
   „Ernie,“ přivolal k sobě Hagrid Ernieho Macmilliana. „Jdi s jedním strážným za ředitelkou Umbridgeovou a řekni jí, že profesorka Kostková to nevydržela, že za ní zaskočím na hodině buď já, nebo ať si ještě do půl hodiny najde náhradu, jasný?“
   Ernie přitakal a byl rád, že odtud může zmizet.
   Hagrid zatím znovu se snažil Rona uklidnit, ovšem když se do Rona zakousla zrezlá past na zajíce, tak začal skotačit jako malé dítě a nadávat na celé kolo, že to zrovna on si to ani trochu nezasloužil.
   Ernie se zanedlouho vrátil s tím, že Hagridovo „poslední“ vyučování může začít a tak se už druhou hodinu studenti snažili ohnivé salamandry co nejdéle udržet naživu, což bylo nadmíru těžké, když je živí oheň a oni byli už z ohně venku přes sedm hodin. Takže studenti dosytosti vypotřebovali pepř i zápalná kouzla, ale nakonec se většině podařilo udržet své salamandří ještěrky při životě. Tedy až na Rona, který si za tu dobu stačil jednou podpálit hůlku, oblečení, brašnu, svojí i Seamusovo, také své vlasy, prsty a nakonec se mu kamínka rozpadla a ještě k tomu propadla až do sklepení Bradavic.
   Hagrid však uznal, že se snažil a tak celý zuhelnatělý Ron odcházel na další dvouhodinovku alespoň s dobrým výsledkem jako například Harry a samozřejmě i Hermiona.
   Hnedka se každý Rona na chodbě stranil, protože na něj, jakmile vstoupil do Vstupní síně, spadlo brnění a to i s brněním na koně na kterém stálo. Následně ho schodiště odvezlo neznámo kam, takže se k němu neznali už ani Seamus a Dean, kteří sice stále chtěli být jeho kamarádi, ale po tom, co se společně všichni tři, prý podle jejich slov, vrátili z astronomické věže se mu začali opatrně stranit.
   „Kde je Seamus, Ron a Dean?“ ptala se Hermiona, když se všichni sešli v učebně Kouzelných formulí.
   „Schodiště je odvezlo o asi tucet pater výš,“ prozradil jim Neville.
   Harry a Hermiona na sebe vykulili překvapeně oči a Harry se zeptal. „Teda Ron mě v poslední době hodně štve… ale tohle mu nepřeju, zvláště teď, když jsou ty zkoušky…hek!“ Harry pojednou vykulil oči a zvedl se mu žaludek.
   „Harry, co je ti?“ strachovala se Hermiona.
   „Nic,“ pravil polohlasně. „To ten… ten… ty víš… škrábe mě v břiše.“
   Hermiona podruhé vykulila oči, jen Neville nechápavě přejížděl pohledem od jednoho k druhému.
   Právě v tu chvíli do třídy vstoupil většinou neregistrován maličký profesor Kratiknot. Za ním se potají připlazila - aby je profesor neviděl - trojice Ron, Seamus a Dean, zatím, co studenti zjistili Kratiknotovu přítomnost až když se postavil na stoh knih před jeho katedrou.
   „Takže drazí studenti!“ zvolal profesor Kratiknot, rozhodil ruce čímž se ale převážil a záhy zmizel za katedrou s hlasitou ránou.
   Studenti se rozchechtali, Hermiona si přikryla s obavami pusu a zpod katedry se začaly ozývat škrábavé zvuky. Profesor Kratiknot se těžkopádně na svou malou postavu zvedal ze země a záhy se za katedrou objevil jeho kouzelnický klobouk, nic víc z pana profesora totiž nebylo vidět, když stál za svou katedrou a neměl pod sebou kupu knih.
   „Proklaté kramářské vazby!“ postěžoval si Kratiknot a zpod katedry vzápětí začaly vylétat cáry papírů a hned na to odletěla celá kniha.
   „Profesora Kratiknota nejspíše také pokousal dvoubřitník,“ zažertoval Dean a hned schytal naštvaný obličej od Rona.
   Za katedrou však stále byla vidět jen kouzelnická čepice, která letmo poskakovala, jak se profesor snažil vidět na studenty.
   „Takhle to jak vidno nepůjde,“ zkonstatoval udýchaně Kratiknot a přešel ke dveřím do učebny. „Takže třído, za mnou!“ zavelel všem a všichni se hned začali zvedat ze židlí překvapení změnou, kterou očividně profesor přichystal.
   Třída procházela celými Bradavicemi v doprovodu s asi tuctem strážných v čele s maličkým Kratiknotem, který cupital po zaprášené a nestarané podlaze. Studenti šli poklidně, však také s Kratiknotovo krokem stačili, naopak se líně ploužili a využívali čas na to, aby se spolu poradili, co na ně pak profesor chystá.
   Následně zahnuli vedle vstupu do astronomické věže do zašlé nestarané uličky, která se až podivně podobala sklepení, i když byla několik pater nad zemí. Nyní si všichni uvědomovali, že touto cestou ještě nikdo z nich nikdy před tím nešel, ani Harry a jeho kamarádi o ní neměli ponětí. Nevěděli, kam je profesor Kratiknot vede, jediné, co tušili byl neblahý pocit jakési zkoušky, kterou pro ně na závěr roku přichystal.
   Konečně prošli na konec chodbou osvětlenou pouze zašlými lustry, které se pokaždé rozsvítily a když studenti popošli dál, tak zase sami zhasly. Na konci chodby byly, k velkému překvapení studentů, obzvláště prapodivné dveře. Byly kulaté a měly asi tak dva metry v průměru. Na dvou svých stranách měly dvoje svislé bronzové kliky, které byly na rozdíl od zdejšího prostoru až zvláštně čisté a nablýskané. Profesor Kratiknot vzal jednu kliku a začal se natahovat k druhé, ale zbývalo mu opravdu mnoho aby na ní dosáhl.
   „Zatracené bezpečnostní systémy,“ postěžoval si zase Kratiknot. „Dnes opravdu nemám svůj den… ehm… Hagride? Pomohl by jste mi?“
   Hagrid, který se právě bavil s jakousi dívkou z Havraspáru o rozmarech kostitřesu listového se lekl, když ho profesor oslovil, ale když zjistil, že se jedná pouze o Kratiknota, tak přiběhl, zatáhl za obě kliky najednou, uchopit je dokázal lehce, vysunul je, otočil od sebe od 45° a znovu zastrčil.
   Ozval se ohromný zvuk škubnutí mocných kulatých dveří, které musely vážit snad tunu a studenti za nic za světě nemohli přijít na to, z čeho jsou složené, a hned na to se pomaličku samy od sebe otevíraly.
   Hagrid jim uhnul z cesty a společně s ostatními hned na to nakoukl dovnitř.
   „Tak, milí studenti,“ zvolal zase Kratiknot. „žádné otálení, hezky rychle dovnitř… ať už to máme za sebou,“ dodal nakonec.
   Studenti začali vstupovat po dvou dovnitř, Harry byl až mezi posledními a společně s netrpělivou Hermionou a vystrašeným Nevillem se snažili zahlédnout z dálky, co v místnosti je. Pomaličku posunovali studenty stojící před nimi, kteří se těžkopádně prosoukávali již po čtyřech kulovitým otvorem, až konečně byla řada na nich. Všichni tři vstoupili najednou do nové místnosti.
   Ocitli se v přenádherné podívané. Místnost celá byla obrovská kopule jejíž stěny promítaly prostorově noční oblohu. Všechny hvězdy na obloze, všechny planety, souhvězdí a mlhoviny zde byly tak překrásně vidět, zářily na celé kolo jako kostel plný zapálených svíček. Navíc se v horní části místnosti vznášela asi stovka velkých, malých i středních planet, s prstenci i bez, jejichž povrch měnil barvu a někdy dokonce i tvar. Uprostřed místnosti pak byl jakýsi asi pět metrů vysoký stupínek, na který vedly jen jedny schody mířící ke kulatým dveřím sloužícím jako východ. Studenti stále jen áchali a óchali, ukazovali prsty na obrazce a zářící oblohu, kterou jako kdyby někdo přetečkoval hvězdami, někteří se snažili dosáhnout na vznášející se planety kolem.
   „Tak tohle je pýcha ředitele školy, profesora Brumbála,“ pravil věhlasně Kratiknot a rozhodil své malé ruce. „Vítejte, v Transální síni!“
   Bylo to tak, byla to ta místnost, ze které se dalo přemístit pouze ven, nikoliv dovnitř, avšak to nahrazovala svou krásou a okouzlující mocí. Všichni jen bezhlasně sledovali nádhernou noční oblohu, která byla ještě krásnější než ta, která je vidět při bezmračném počasí nad Bradavicemi, když nesvítí ani maličký srpek měsíce.
   „Ehm… pane profesore?“ ozvalo se ode dveří. „Já… asi tudy neprojdu.“
   Všichni spočinuli pohledy na Hagridovi, který se právě soukal dovnitř a jak vidno zasekl se.
   „Počkejte Hagride…“ zadržel ho Kratiknot. „nerad bych, aby jste tu zůstal na věky věků, vyřešíme to nějak jinak…“
   „Víte, pane profesore, já tuhle část kouzlení… ehm… jaksi… jistě mě chápete…“ hledal Hagrid namačkaný ve dveřích ta správná slova. „… nějak moc nemám přemísťování v lásce a tak…“
   „To vyřešíme,“ zarazil ho Kratiknot. „konec konců, vy již jste byl začleněn do kurzu přemísťování, splňujete již dávno odpovídající věk, tak bych vám… řekněme mohl udělit jiný test.“
   „To by bylo fakticky fajn profesore,“ zazubil se Hagrid, jedním škubnutím se vyškubl ze dveří a posadil se na chodbu, kde si začal pohrávat s něčím, co vyndal ze svého spratkového kožichu.
   „Takže, jak už tady Hagrid správně podotkl, bude se jednat o přemísťování,“ začal Kratiknot. „jistě vám už po takové době, po kterou jsme jej probírali není cizí, i když jsme byli přerušení naši paní ředitelkou. Nyní před vámi stojí závěrečný test z šestého ročníku, záleží jen na vás jestli jste si všechno zapamatovali, musím vás ale upozornit, že pro vaše dobro doufám, že jste tak učinili,“ pravil Kratiknot poprvé opravdu vážně a zadíval se postupně každému do očí.
   Nikdo ani nemukl, všichni s napětím očekávali, co se bude dít dál, a všechny nejvíce frustroval onen vysoký stupínek, který byl svou pozicí přesně uprostřed místnosti.
   „Nebudu vám již říkat další informace, vše už máte mít nastudované, takže přistoupíme rovnou k věci,“ zakončil to rychle Kratiknot a postavil se před schody vedoucí na stupínek.
   Nastalo hrobové ticho při němž nikdo ani nemukl, všichni si moc dobře pamatovali na slova profesora Kratiknota, když říkal, že se dotyčný může rozdělit na dvě části, nebo se dokonce v transálním světě ztratit a nebýt už nikdy nalezen. Všem teď vstoupal strach výš a výš strašlivým tempem, každý si v tuto chvíli přál, aby to byl jen zlý sen a jeden po druhém ustupovali dál.
   „Takže, kdo to zkusí jako první?“ ozval se z ničeho nic Kratiknot až studenti sebou cukli.
   Samozřejmě nikdo se nepřihlásil, tentokrát měl strach i sám Harry, konec konců moc dobře o sobě věděl, že není žádný hrdina a tak také instinktivně se snažil vzdálit od profesorova pátravého pohledu co nejdál.
   „Nikdo?“ otázal se Kratiknot rozpačitě a pokrčil rameny. „Tak dobrá, nuže nejdříve by to měl vyzkoušet někdo, kdo je v kouzlech a učivu velice zdatný a já neznám nikoho tak dobrého jako je… slečna Grangerová.“
   Při těch slovech Hermioně ztuhla krev v žilách a přitiskla se k Harrymu, hned na to hlasitě polkla a zatvářila se, jako kdyby měla jít na smrt.
   „Tak pojď Hermiono,“ vyzval jí Kratiknot, Hermiona však jen bojácně zakroutila hlavou a snažila se schovat za Harryho. „Dřív nebo později to zkusí každý, buď teď, nebo za pár minut, z téhle místnosti neodejde nikdo jiným způsobem, než tím, že se přemístí.“ řekl Kratiknot nesmlouvavě, všichni studenti si panicky posteskli a už se chystali profesora přemlouvat. „A pokud někdo nebude souhlasit, nebudu mít jinou možnost, než nedat mu známku dostačující k tomu, aby prošel, nebo prošla dál studiem,“ dodal profesor a stále se nehybně díval na Hermionu, která měla pořád v očích hrůzostrašný výraz.
   Hned na to se ale Kratiknot dobrácky na Hermionu usmál a natáhl k ní ruku.
   Hermiona poněkud povolila, odpoutala se od Harryho a s větou, kterou položil Kratiknot jako poslední a která jí uvízla v hlavě se vydala mu vstříc.
   Kratiknot jí zavedl až ke schodům a Hermiona se hned na to podívala nahoru na stupínek. Harry mohl jasně vidět, jak dostala zatím největší strach, který dnes mohla zažít. Ten pohled nahoru musel být strašlivý, když měla takový výraz. Navíc před očima všech studentů, když stoupala nahoru, musela být opravdu hystericky vyděšená. Její kroky nebyly v této síni skoro ani slyšet, tohle opravdu nebyl výstup pro ty, co trpí závratí, Hermiona se v zápětí dostala do takové výšky, že se začala i trochu motat a profesor Kratiknot vytáhl hned na to hůlku do pohotovosti.
   Ale ona však nepovolila, vzepřela se a vykráčela až na samý vrchol stupínku. Následně se otočila na profesora Kratiknota a vyloudila ze sebe nucený úsměv.
   „Ty to zvládneš Hermiono, jsem si tím jistý,“ pousmál se Kratiknot a mávl jejím směrem hůlkou.
   Hermiona málem ztratila rovnováhu, když se ozvala další rána a vedle ní vyjela nahoru na jakémsi vznášejícím se podnosu zlatavá průhledná miska plná zeleného zlatavého třpytícího se prášku.
   „Nyní, uchop hrst toho prachu, vyhoďte jej nad sebe a nechte jej ať tě celou posype,“ napověděl jí Kratiknot.
   Hermiona se nahnula k misce a nabrala hrst toho prazvláštního prášku. Harry by dal i své boty za to, že teď slyší její hlasitě tlukoucí srdce, které jí stoupá snad až do krku.
   Hned na to vyhodila prášek nad sebe a v zápětí začala celá její pokožka zářit a třpytit se, jak prášek na ní dopadal a dělal prazvláštní kroužky v prostoru.
   „Nyní Hermiono, jsi připravena,“ řekl naposledy Kratiknot. „Pravidla znáš, můžeš se přemístit pouze někam sem do školy, nyní si vyber jeden objekt z této místnosti, ten bude tvůj zpětný bod a vrátí tě při nepovedeném pokusu zpět, ale nyní už… hodně štěstí..“
   Hermiona se zhluboka nadechla, zavřela oči, rukou zajela do kapsy kde, jak Harry hádal, uchopila svojí hůlku, když v tom… Prásk!
   Všechny objekty v místnosti na jednu setinu vteřiny jakoby zazářily a pak se znovu vrátily do své pozice, na místě, kde před chvíli stála Hermiona se vznášel akorát malý obláček čmoudu a nic víc.
   Studenti se hned začali vyděšeně bavit, ale profesor Kratiknot je okamžitě zarazil. „Ticho, klid, kdyby se musela vrátit,“ nakázal jim a přejížděl pohledem celou místnost, jako kdyby hledal objekt, který se Hermiona vybrala.
   Kratiknot poté vyndal ze svého hábitu malé zrcátko tvaru kočičí packy a usmál se na celé kolo.
   „Hermiona se dokázala úspěšně přemístit do Nebelvírské společenské místnosti,“ zvolal a aniž by to Harry čekal, tak se studenti roztleskali na celé kolo.
   Konečně si mohli o tom vyměnit názory a povídat si, Transální síň hned na to obklopil hluk bavících se studentů, jež ale profesor okamžitě přerušil.
   „Nyní by to mohl zkusit naopak ten nejméně zdatný,“ navrhl a ukázal na Nevilla, který se krčil vedle Harryho, aby byl co nejmenší. „Pojďte Longbottome, stejně vás to nemine.“
   Neville se provinile narovnal a vyšlapoval ke Kratiknotovi jako oběšenec. Ještě jednou po něm hodil smlouvajícím pohledem, ale když neuspěl, tak začal vycházet po schodech nahoru.
   Ani nebyl v polovině a podíval se dolů, v tu chvíli jekl a padl na všechny čtyři. Studenti se rozchechtali, ale profesor se okamžitě postaral o klid. Neville s třesoucíma se kolenama a po pár schodech vlastně celým tělem se začal drápat po čtyřech nahoru. Vrcholu dosáhl už notně bledý a stále zůstával na všech čtyřech.
   „Musíte se posypat přemísťovacím práškem pane Longbottome,“ upozornil ho Kratiknot.
   Neville se natáhl k nádobě s práškem, jak nejvíc mohl a ještě, než z ní vytáhl ruku, tak s ní cukl, aby vyhodil prášek nad sebe, ovšem podařilo se mu vyhodit celou misku, která mu skončila na hlavě, takže vypadal opravdu legračně.
   „Okamžitě si to sundejte z hlavy!“ pískl na něj skřípavě Kratiknot a Neville tak učinil, zářil ovšem na celé kolo jako radioaktivní chameleón. „Budu se modlit, aby vám takové množství přemísťovacího prášku neublížilo,“ pravil Kratiknot otráveně a vyzval Nevilla, aby pokračoval. „Nyní si vyberte vy svůj objekt.“
   Neville se se zájmem zadíval na planetu s širokým prstencem, která jasně vystupovala oproti ostatním. Hned na to zavřel oči a ozvalo se další ohromné prásknutí, při kterém každému téměř ztuhla krev žilách.
   Zase se zablýsklo vše, co v místnosti bylo a nastalo ticho. Nyní již studenti ani nemukli, rozhlíželi se po celé místnosti jako před tím Kratiknot, na kterého také občas házeli očkem.
    Jenže něco se začalo dít, planeta s širokým prstencem jakoby se začala chvět a vibrovat, pojednou dokonce začala létat po místnosti a opisovat po ní hrozitánské kruhy.
   „Co se děje?“ ptali se studenti v hluku který planeta vytvářela.
   „Neville to nezvládá, snaží se ho to vcucnout zpět!“ skřípal Kratiknot. „Zdá se, že ani to se mu nedaří, tak se mu snaží jeho vybraný objekt pomoci.“
   V tom se ozvala další mohutná rána a na stupínku se objevilo jakési prazvláštní jiskření jakoby cesta do jiného neuvěřitelně bouřlivého světa.
   Prstencová planeta se k jiskření okamžitě přiblížila a začala se natáčet ze strany na stranu, když v tom vystřelila obrovskou rychlostí dovnitř a hned na to ven vypadl rozkřičený Seville, který sebou mlátil ze strany na stranu jako protestující nemluvně. Hned na to se jiskření s další ránou zavřelo a na obloze vznikla další hvězda tvaru prstencové planety.
   „Pane Longbottome, jste v pořádku?“ ptal se Kratiknot a vyběhl za ním po schodech, které se proti němu zdály být nesouměrně velké.
   „Potřebuje doktora,“ zkonstatoval ode dveří Hagrid, který potají nakukoval dovnitř.
   „Moje řeč,“ souhlasil Kratiknot, který hysterického Nevilla dovedl až ke dveřím. „řekněte jednomu ze stražných ať toho chlapce dovede na ošetřovnu.“
   „Bože můj!“ křičel Neville. „To byla hrůza, mačkalo mě to, zabíjelo…“
   „Tak pojď Neville,“ řekl dobrácky Hagrid a záhy s ním zmizel ve dveřích.
   Kratiknot se otočil a spočinul pohledem na Ronovi.
   „Pane Weasley, teď vy,“ zkonstatoval.
   Ron vypoulil oči v děsu a zalapal po dechu.
   „Blázníte?“ zhrozil se. „Potom, co se stalo Nevillovi?“
   „Panu Longbottomovi se nic nestalo, nyní čeká zkouška vás, bude pouze jedna, tak vám radím jí využít,“ řekl na svůj hlas až příliš pevně Kratiknot, zřejmě měl opravdu špatný den. „Jděte nahoru.“
   Ron se otočil na stupínek do výšky a znovu vykulil oči.
   „Ne-ne-ne, tam nejdu,“ zamítl okamžitě.
   „Nerad to říkám, ale chcete kvůli tomu riskovat špatnou známku?“ řekl Kratiknot s povzdechnutím.
   „A co když…“
   „Nic se vám nestane, slibuji,“ řekl Kratiknot, poskočil, aby Rona popadl za ruku a dovedl ho ke stupínku.
   Ron začal nepřítomně stoupat nahoru, ale čím dál víc dostával závratě a natahoval před sebe ruce připraven k tomu, že padne na všechny čtyři jako před chvílí Neville.
   „Rone, zavři oči!“ zavolal na něj Seamus. „Nedívej se dolů!“
   Ron tedy zavřel oči, samozřejmě při jeho smůle hned na dalším schodu zakopl a začal rolovat všechny schody až dolů přitom to vypadalo jako že volá jako indián.
   Když se studenti dosmáli, tak už byl Ron konečně nahoře na stupínku a nabral hrst přemísťovacího prášku. Vyhodil ho nad sebe a samozřejmě všechen dopadl vedle.
   „Ale pane Weasley,“ řekl konečně usměvavě Kratiknot. „Tak lehce se z toho nevymaníte, poprašte se pořádně.“
   Ron i zklamaně povzdychl a znovu hrábl do misky, která byla po předchozí Nevillovo lapálii stále plná. Hned na to prach vyhodil nad sebe, ale znovu jako kdyby ho někdo od něj sfoukl na něm nepřistálo ani jediné zrníčko.
   „To je ta zatracená smůla!“ křikl Ron, začal nabírat prášek hrstmi a házet jej na sebe, prach však pokaždé těsně před opadnutím uhnul a odletěl stranou.
   Všichni dole pod ním se smáli, dokonce i profesor Kratiknot dostával záchvaty smíchu, to už však Ron nabral obě hrsti prachu a připlácl si je na obličej.
   V tu ránu se ozvalo hlasité PRÁSK! a Ron byl ten tam.
   „Ou, proboha to ne…, že ten popleta si zapomněl vybrat svůj objekt,“ zděsil se Kratiknot a společně s ostatními koukal nahoru, poté vyndal zrcátko a civěl do něj jak u vytržení.
   Všichni studenti se kolem zrcátka nashromáždili kromě mlžení však nic neviděli. To ale ustupovalo a za chvíli viděli Ronovo nohy, jak visí ze stropu nějakého hostince ve kterém policie právě prováděla kontrolu a když spatřili kroutící se nohy, tak začalo pro pana hostinského opravdové peklo.
   V zrcátku se však znovu zamlžilo a hned na to se objevila Ronova hlava, jak se snaží protřepat z něčeho nadmíru děsivého. Byla to horní část jeho těla, která se právě objevila na jakémsi umyvadle, profesor Kratiknot zakroužil prstem nad zrcátkem a to okamžitě začalo zabírat Rona z jiného pohledu. V té chvíli se ozval ohlušující písklavý křik, drancující jim doslova ušní bubínky, Ron vykulil oči a uši mu zrudly jako rajská jablka, koukal právě na sprchující se třeťačky, které se hnedka zakryly závěsy a začaly po něm okamžitě házet mýdla, šampóny, ručníky, útěrky, ba dokonce i boty.
   „Musíme ho odtamtud dostat!“ zděsil se Dean.
   „Kolik stojí to zrcátko?“ zajímal se s úsměvem Seamus.
   „Jak se můžeš zrovna teď starat o něco takovýho?“ okřikl ho Dean.
   „Strážní už jsou na cestě,“ pravil Kratiknot. „jsou připravení v případě, kdyby se stala nehoda a zařídí, aby se pan Weasley dal do pořádku,“ Kratiknot sklopil zrcátko a ohlédl se po ostatních. „Nyní je na řadě Harry Potter!“
   A bylo to. Tahle věta Harrymu přinesla do srdce učiněné šílenství a strach. Horce polkl a lapal po dechu stejně jako jeho předchůdci. Teď byl na řadě on, musel vyjít tam nahoru a udělat přinejmenším to, co Hermiona. Ale hned na to ho přepadly myšlenky co se s ním stane, když to nevyjde, jako kdyby někdo vědomě šel na oddělení části těla. Byl to pro něj hrozný pocit, po všech těch dnešních lapáliích vůbec nepočítal, že se bude na přemísťování tak bát.
   „My čekáme, pane Pottere,“ podotkl Kratiknot a narovnal si brýle.
   Harry se otočil, přešel pomaličku ke schodům, ještě naposledy se podíval po ostatní a následně už začal vykračovat nahoru. Po asi deseti schodech se mu začalo nějak obtížněji stoupat, bylo to úplně jiné, než na koštěti, spíš jako kdyby byl volně ve vzduchu a drželo ho jenom slovo boží. Po dalších schodech už věděl, proč Ron natahoval ruce před sebe a skláněl se, přesně ten samý pocit měl i on, když byl čtyři metry vysoko.
   „O co se to sakra snažíš Maňásku?“ zeptal se znenadání Kéca a vyděšeně koukal ze strany na stranu.
   „Teď buďte ticho,“ okřikl je Harry, když se Kratiknot začal zajímat s kým si to povídá.
   „Ty nás chceš zabít?“ obával se Kéca.
   „Hele, Maňásku, tohle nedělej!“ ozval se i Kecal. „Poslednímu kouzelníkovi, co se s námi přemísťoval skončily nohy na dně latrýny!“
   „Pane Pottere?“ vydal maličký Kratiknot ze zdola hlásek.
   „Sklapněte nebo půjdete zpátky ke Ghůlovi,“ pohrozil jim Harry a obě boty s klapnutím zavřely svá kukadla.
   V pěti metrech, když vystoupal na poslední schod se mu trochu zamotala hlava a Harry měl co dělat aby udržel rovnováhu. Zeleno zlatý stříbřitý prášek se na něj lesknul jako nabroušené rubíny, sáhl do něj, dal ruku nad sebe, neustále však kontroloval rovnováhu a nechal prášek, aby na něj sám padal jako déšť. Celý se rozzářil, cítil jakési podivné šimrání po celém těle, kůže mu jakoby žhavila avšak ani trochu nepálila, naopak příjemně studila a svědila. Hned na to záře opadla a svědění jakbysmet, Harry tam stál pořádně vystrašený, před pohledy všech ostatních, kteří se dívali stále jen a jen na něj, a díval se na Kratiknota, který mu kývnutím hlavy pokynul, aby se dal do toho.
   „Nejdřív si vyberte svůj objekt,“ řekl mu ze zdola skřípavým hlasem Kratiknot.
   Harry se rozhlédl kolem sebe, všude viděl samé planety, slunce a galaxie, avšak nic ho tolik neupoutalo jako jakési modravé oko nějakého podivného tvora až nápadně se podobajícímu Pegasovi.
   Věděl teď, co má udělat, vyslovit jedno jediné zaklínadlo, ani se nemusí obtěžovat sahat na hůlku, stačí jej prostě vyslovit a hned se objeví v podivném zvráceném světě, který si s ním bude pohrávat jako ústa se žvýkačkou. Soustředil se na to, co se naučil, musel si vzpomenout na místnost kterou si vybral, Harry měl v tomhle jasno, vybral si pracovnu, Brumbálovu pracovnu, byla pro něj silným orientačním bodem ve fantasii a věděl přesně za ty dny nacvičování Nitroobrany, jak vypadá. Znamenala pro něj velké Nitrozpyritské vytížení a stále jí měl v mysli, stejně, jak byla už mnohdy klíčem k mnoha hádankám.
   Takže, měl vybraný objekt, místo kam se přesune, byl posypán práškem, nenabil si pusu na schodech, tak už by se do toho mohl snad pustit, rozvažování a hlavně váhání to bylo nadmíru obtížné.
   „Jiní také čekají na zkoušku, pane Pottere,“ ozval se ze zdola hlas netrpělivého Kratiknota.
   Harry zavřel oči a uklidnil se, začal se zhluboka nadechovat, nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výdech… transio!
   Harry zaslechl ohlušující ránu a ještě k tomu se mu vše zablýsklo před očima, v tu chvíli ucítil jako kdyby mu někdo odpojil nohy, nechal je na místě a jeho si odnesl neznámo kam, hned na to měl nohy náhle před sebou, oči mu zaostřily a on zjistil, že je v prostoru kterému se ani Transální místnost nevyrovná, všude kolem se míhaly hvězdy nadbožskou rychlostí, Harry se ale začal soustřeďovat na to, co neměl, ruce se mu začaly scvrkávat do těla, v další chvíli jedna byla dlouhá až do nedohledna, začalo mu být špatně a o motání hlavy nemluvě. Hruď se mu zkroutila do elipsy a hlava do kosého trojúhelníku, náhle ho něco ze zadu začalo pohlcovat zpět, avšak on měl stále jednu tu ruku v dálce a nechtěla se vrátit.
   Harry se ohlédl za sebe, za otvorem, který ho vcucával byl vidět poletující Pegas složený ze souhvězdí, jak se snaží marně Harryho osvobodit, avšak ruka nepovolila ani omylem. Začalo se dít to nejhorší, začínal zde zůstávat a to nemohl připustit. Začal instinktivně tahat ruku zpět, křičel přitom na celé kolo a tekl z něho pot proudem. V té chvíli se mu do ruky zamotala noha čímž mu definitivně zpečetila snahy o vymanění, Harry jen koukal jak se jeho extra prodloužené končetiny zamotávají mezi samy sebe.
   V další chvíli jeho záchrana zmizela, otvor za nímž byl Pegas složený ze souhvězdí s hlasitou explozí zmizel a on se začal celý zmačkávat a deformovat, rozplývat a snad i rozpouštět. Harry mizel ze světa, mizel ze života všem jeho blízkým.
   Konečně mu svitlo ale v hlavě, pokud to nejde zpátky, musí to jít dál. Pevně se soustředil na místo, kam se chtěl dostat, přestal křičet a začal si ho představovat v mysli a opakovat: „Brumbálova pracovna, Brumbálova pracovna, pracovna, pracovna, pracovna…“ začal si uvědomovat místnost, která ho tak moc zasáhla po stránce Nitroobrany, začal si opakovat „pracovna“ tyto dva pojmy se mu míhaly hlavou, konečně vymanil druhou volnou ruku, avšak ta už byla taky příliš dlouhá, než aby se jí dal udělat jakýkoliv pohyb, Harrymu zbývala poslední šance, šance, kterou využil jen málokdo. Znovu se pekelně soustředil, soustředil se na to, že chce z tady toho bizardního světa pryč, nechce už být deformován, chce získat znovu kontrolu nad svým tělem, znovu žít. Pocit, který mu dodával vůli, jednu z nejsilnějších lidských vlastností a když jí ještě posílil s láskou a přátelstvím, které cítil k Hermioně a svým přátelům, dostal takové mocné odhodlání, jaké umí vyvolat jen málokdo. Soustředil se na slova pracovna a Nitroobrana, a v tu chvíli znovu vyslovil formuli „TRANSIOOOOOOOOOO!“.
   PRÁSK!
   Ocitl se konečně v jakési místnosti, bohužel, která se ovšem nepodobala ani trochu Brumbálovo pracovně. Ne, tohle byla jiná místnost, Harry se pomaličku vzpamatovával a zvedal ze země, začal uklidňovat svůj splašený dech a utíral ze sebe pot, našel poslepu nějakou židli a sedl si na ní s největším vyčerpáním. Konečně otevřel oči a rozhlédl se pořádně po místnosti.
   Hned na to ztuhl jako když ho opaří čajem. Místnost byla spoře osvětlená, obklopená regály obsahující zástupy lahviček a sér s různými vnitřnostmi, květinami i živočichy. Harry seděl u stolu uprostřed a zíral nevěřícně na Snapeovu pracovnu v níž se teď nacházel. Ze všeho nejmíň si přál být zrovna tady, ovšem než vůbec mohl začít přemýšlet o tom, jak se odsud dostane, zaujalo ho něco jiného. Sejf, do kterého Snape pokaždé schovával mydlinku, byl pootevřený. Harryho převládla zvědavost a když už konečně dýchat zase jako člověk, tak přešel k sejfu a pomaličku ho ještě víc otevřel. Byla tam, v celé své kráse, myslánka. Na jejím stříbrném povrchu lesknoucím a vlnícím se jako rtuť se zobrazovaly jakési obrazce, když v tom Harry ztuhnul podruhé.
   Zahlédl mezi jednotlivými obrazci jakousi noru, kterou si pamatoval z jiných vzpomínek jiného člověka.
   Opatrně se naklonil do sejfu a nakoukl dovnitř do myslánky, stále ale nemohl vidět jasně, co se tak děje, nakláněl se čím dál víc, až se náhle zarazil. Vždyť si moc dobře pamatoval, jak to dopadlo minule, dostal by se to takového maléru, jaký svět neviděl, nemůže se odvažovat vstoupit do myslánky znovu. Okamžitě to zamítl i přes lákající touhu, chtěl se zase narovnat, ale zapomněl, že je shrbený v sejfu, bolestivě se udeřil do zátylku a hlavou padl nechtěně do myslánky jako kámen do vody.
   Znovu pocítil jako kdyby ho něco vcuclo, protáhlo nízkým otvorem a on padal a padal až nakonec opadl na suchou kamennou zem.
   Harry vykašlal prach z úst a trochu se zvedl ze země, rozhlédl se zaprášenýma očima kolem sebe a hned pak nahoru, otvor kterým se díval dovnitř do myslánky byl pryč, nemohl se nikudy zase vrátit, bude tu teď muset počkat než se vrátí Snape, surově ho vyndá a on i bude moci sbalit saky paky a jet domů.
   V tu chvíli si ale uvědomil, že stojí ve Vstupní síni a že v Velké síně právě vychází jakýsi chlapec s hákovitým nosem. Mohl být tak stejně starý jako Harry, který po bližším zkoumání okamžitě poznal Snapea začteného do učebnice Lektvarů. Harry se vyškrábal na nohy a namířil si to rovnou za Snapem, doběhl ho a nakročil na schod, když v tom Snape zastavil a ztuhnul. Harry se polekal a také se zarazil, v tu chvíli zjistil, že Snape hledí přímo jemu do tváře, čímž mu doslova srdce udělalo kotrmelec o tři sta šedesát stupňů. Snape se v tu chvíli vydal přímo naproti Harrymu, ten byl stále ztuhlý a jediné v co věřil bylo, že tohle pouze a jenom vzpomínka, že se mu nic nestane, právě v tu chvíli jím Snape prošel jako duch, avšak bez toho mrazivého pocitu.
   „Co chceš?“ sykl Snape do prázdna.
   Harry nasucho polkl a neměl se k odpovědi, otočil se na Snapea, ale překvapilo ho, že Snape k němu mluví zády.
   „Já… já jen… já jsem jen…“ koktal Harry.
   „Vím, že jsi tam schovanej Blacku!“ křikl znovu mladý Snape a namířil hůlkou na protější závěs Nebelvírské koleje. „Vylez!“
   Zpoza závěsu se zanedlouho objevily dvoje ruce, Harry dychtivě popošel a nespouštěl oči ze závěsu, vedle kterého se teď vynořil ten, o kterém tak stále přemýšlí.
   Mladý Sirius vyšel zpoza závěsu a v očích měl strach.
   „Sevi, to byla vážně jen legrace,“ řekl Sirius omlouvačně, mnul si prsty a pomalu přistupoval ke Snapeovi.
   „O čem to mluvíš Blacku?“ zeptal se Snape netrpělivě a rozhněvaně.
   „Jde o Lexe, Sevi,“ pravil Sirius provinile. „Možná jsem to trochu přehnal.“
   Snape zachrčel, popadl hůlku, vystartoval směrem k Siriusovi a přitiskl ho na zeď, Harry chtěl Siriusovi pomoct, ale věděl, že by to bylo k ničemu.
   „Vyklop to!“ zakřičel Snape. „Okamžitě to vyklop ty černá ovce rodiny!“
   „Byla to jen legrace, ale on to vzal vážně!“ vymlouval se Sirius.
   „Tak mluv ty bastarde!“ křičel Snape.
   „Nekřič na mě!“ ohradil se Sirius.
   „Má to něco společného s Lupinem?“ vyptával se Snape.
   „To, že ses dozvěděl naše tajemství ještě neznamená, že to můžeš rozkřikovat…“
   „Kde je?“ rozeřval se Snape na celé kolo.
   „Běžel do Vrby Mlátičky,“ sykl Sirius. „Nic se mu nestane, koukej už ze mě slízt!“ odehnal ho od sebe, Snape se kupodivu dal. „Je mi to líto, jste oba dva parchanti, ale nebudu riskovat, že by mohl zemřít, nejsem vrah!“
   Snape pěnil nenávistí, nejraději by Siriuse zabil, místo toho se však otočil a uháněl k hlavní hradní bráně vedoucí ven na pozemky. Seběhl po vstupních schodech dolů a upaloval směrem k Vrbě Mlátičce s udýchaným Harrym v patách, který mu jen tak tak stačil. Snapea jako kdyby popoháněla nějaká zvláštní síla, utíkal jak o závod, Harry slyšel, jak chrčí, jak se dusí, jak nestačí dýchat, ale stejně běží dál, jako kdyby byl omámen. Zanedlouho doběhl k Vrbě Mlátičce a…
   „Stůj!“ zařval Harry, ale to však už vrba třískla svou větví těsně vedle Snapea kterému se podlomila kolena a padl na zem.
   „Pozor, další!“ zařval Harry nevědomky, že je mu to na nic, Snape otevřel oči a uviděl řítící se větev chystající se ho zamáčknout, na poslední chvíli uhnul, avšak větev ho zachytila za hábit a Vrba ho zvedla do vzduchu, hned na to s ním praštila o zem až Snapeovi vyrazila dech. Ten se však skutálel do jejího kmene a zmizel v jejích útrobách.
   Harry na nic nečekal, běžel hned za ním, Vrba, která se ještě stále oháněla si ho však nevšímala, viděl, jak se Snape pochroumaně zvedá a drží si poraněnou ruku, stejně tak jako kulhal na jednu nohu. Avšak i tak se zvednul a začal uhánět kulhavě dál chodbou vyhloubenou v zemi. Harry mu byl v patách, teď už nebylo tak těžké s ním držet krok, Snape však stále běžel dál, bez zastávky, i když ho noha musela přímo katastrofálně bolet, nevzdával to, něco ho vedlo dál. Po asi pěti stech metrech se ani jednou nezastavil, jeho chrčení bylo tak silné, že se rozléhalo po celé chodbě a bylo snad i hlasitější než jeho uspěchané kroky. Až po dalších stech metrech zakopl a padl bolestivě na zem až zakřičel ze všech sil. Harry k němu přiběhl a shýbl se nad ním.
   „No tak, jdi dál,“ hulákal na něj. „Jdi dál, slyšíš?“ domlouval mu Harry.
   Snape doslova dusil, tekla mu krev a dech měl snad nejdivočejší za celý jeho život, i tak se ale znovu začal škrábat na nohy a zanedlouho kulhal dál chodbou.
   „ÁÁÁÁÁ!“ rozlehlo se celou dutinou a Snape ztuhnul, stejně tak i Harry.
   „LEXI!“ rozeřval se Snape se slzami na krajíčku. „LEXI VYDRŽ!“
   Hned a to začal zatím nepoznanou rychlostí i přes všechna zranění uhánět dál, Harry soucítil s ním tu jeho bolest, náhle to pro něj nebyl ten nelítostný učitel Lektvarů, ale člověk, který chce někoho, jak vidno zachránit a je pro to ochoten obětovat cokoliv.
   V tu chvíli společně s ním Harry doběhl na konec dlouhé podzemní chodby, vyběhli z ní ven a ocitli se v Chroptící chýši, kudy se právě prohnal jakýsi malý černovlasý chlapec, který ztuhnul, když uviděl Snapea, hned na to se rozběhl a vrhl se mu do náruče.
   „Severusi, prosím, pomoz mi! Pomoc!“ křičel malý chlapec. „promiň mi to, promiň, pomoz mi!“
   „Klid Lexi! Klid!“ uklidňoval ho Snape a snažil se krýt bolest, kterou mu Lex objetím způsobil.
   „Je za mnou!“ křičel Lex.
   „Kdo je za tebou?“ ptal se Snape, ale v tu chvíli se z horního patra ozvalo několik ohlušujích dopadů tlap.
   „Vlkodlak!“ křikl Lex a v tu chvíli do místnosti vběhl právě zmiňovaná nestvůra, která se zarazila, když viděla i Snapea.
   „Lexi…“ řekl Snape s hrůzou v očích pomalu. „rychle se otoč a utíkej odsud jak nejrychleji dovedeš, jasné?“
   „Neopustím tě,“ pískl Lex a mačkal se ke Snapeovi.
   V té chvíli se oběma chlapcům vedle hlavy objevila vlkodlačí tlama a jeho zuby ostré jako břitvy ze kterých odkapávaly smrtelné sliny.
   „Až řeknu teď, tak začneš utíkat, jak jen umíš,“ řekl potichu Snape a nedal šanci chlapci zaprotestovat.
   Vlkodlak zvrátil svou hlavu, napřímil se na obě zadní a hlasitě zavyl až všem třem zalehly uši.
   „TEĎ!“ zařval Snape, v tu chvíli po Lexi vlkodlak chňapl, avšak Lex byl rychlejší a zmizel uvnitř podzemního tunelu.
   Snape se odkutálel stranou, vytáhl hůlkou a klekl si v obranné pozici naproti Vlkodlakovi.
   Harry vše sledoval s tou největší hrůzou, hůlku nevědomky držel v ruce, ale rozum mu říkal, že by stejně nebyla co platná.
   „Impedimenta!“ zařval Snape na celé kolo a z jeho hůlky vyšlehl záblesk, který povalil Vlkodlaka na police na protější straně. Snape se zvedl na nohy a obezřetně přešel k podzemní díře, však v tu chvíli po něm vlkodlak šlehnul pohledem a mrštil na něj celý obrovský utržený regál, Snape se pokusil ubránit kouzlem, ale nebyl dostatečně rychlý, regál ho praštil a on se sklátil k zemi pod hromadou suti.
   Vlkodlak se vymanil z haldy rozbitého nábytku, dvěma skoky byl u Snapea a očuchal jeho zdevastované tělo. Hned na to vycenil zuby, rozevřel uslintanou hubu a…
   „Tady!“ ozvalo se z útrob dutiny. „Tady jsem!“
   Vlkodlak se zarazil, sklapl tlamu, otočil se a rozeběhl se do dutiny.
   Lex, který na něj volal asi ze sto metrů dál jasně slyšel jeho blížící se kroky, zabralo to. Ovšem nevypočítal vlkodlakovo rychlost, netušil, že to ani ne za patnáct vteřin dožene. Lex utíkal, co mu síly stačily, náhle však ztratil hůlku z ruky, zarazil se a přemýšlel, jestli jí ještě zvednout, ale vlkodlak byl už příliš blízko, rozeběhl se tedy dál, bohužel po tmě hned na prvním kroku zakopl a padl bolestivě na zem až si narazil celé své tělo.
   V té chvíli se v dálce objevil rozzuřený vlkodlak ještě chrčící z honičky kterou ho Lex obšťastnil, zarazil tlapy do země jako buldozer a přikrčil se k výpadu. Lex věděl, že je v kaši, ležel na zádech, a vyděšeně se na připraveného vlkodlaka díval, v tu chvíli se vlkodlak odhodlal k výpadu, aby to skoncoval.
   Náhle se z opačné strany tunelu na ně vyvalila jakási zář, která sílila víc a víc, vlkodlak se zarazil těsně před tím než se zakousl do Lexe, v tu chvíli přiběhl oslnivý statný dvanácterák a vyslal na vlkodlaka vlnu své mocné záře, vlkodlak couvnul dál do chodby oslněn světlem a zmaten situací, Harry ho viděl, stál za ním a také uviděl někoho jiného… někoho o kom poslední dobou jen snil.
   Ze záře za jelenem náhle vyšel další chlapec, byl černovlasý a měl až na stavbu nosu téměř identický obličej, jaký měl Harry, byl to James Potter, Harryho otec.
   „Tati…“ hlesl z toho všechno vyděšený Harry.
   Přiběhl k Lexi a vyšvihl ho na nohy. Harry nemohl uvěřit, že ho vidí, byl asi tak stejně starý jako on teď, podlamovala se mu při tom pohledu kolena.
   „Lexi, musíme utéct!“ křikl na něj James. „Utíkej, jak nejrychleji umíš, rozumíš?“
   „Dobře,“ souhlasil vyděšeně Lex.
   Oba dva se připravili k běhu, James se ještě naposledy otočil na svého patrona dvanácteráka a ukázal mu na vlkodlaka. Patron se na vlkodlaka otočil a vyslal na něj další vlnu záře. Vlkodlak se otřásl a vztekle zaštěkal.
   „Musíme už zmizet!“ křičel James a stále tahal zmítajícího se Lexe.
   „Ale já nemůžu!“ křikl mu na to Lex se slzami v očích. „Je tam Severus!“
   „Tomu už nepomůžem!“ řval mu do očí James.
   „Je ještě naživu!“ ječel zmítavě Lex a snažil se běžet zpátky do Chroptící chýše.,
   „Poslouchej mě ty blázne!“ křikl na něj James. „Vlkodlak nikoho nikdy nenachává naživu…“
   „Ale já to nalákal na sebe!“ řval na něj Lex. „Je naživu, tak mu pomoz, krucinál!“
   „Pomož mu,“ hlesl i Harry, ale hned na to zařval zděšením, když jím proskočil vlkodlak, kterému již nevadil Jamesův patron a zařval na dvojici mladých kouzelníků.
   „Dobrá jdi!“ křikl James a šlehl po Vlkodlakovi kouzlo, které se od něj odrazilo.
   „Slibuješ, že ho zachráníš?“ trval dál Lex na svém.
   James ho popadl za ramena a vyřkl mu do tváře. „Slibuju ti to! A teď už padej! Vrba mlátička ti nic neudělá, jdi rovnou za Brumbálem a všechno mu řekni!“
   Lex se ještě naposledy podíval do temna chodby směrem ke Chroptící chýši, ještě, než mu pohled zaclonil vlkodlak, který zatím nejpříčetněji zařval, to už však Lex vyběhl zpět k Vrbě mlátičce.
   „Tak dobrá, Remusi!“ křikl James. „Tohle jsi už krapet přehnal!“
   Vlkodlak třikrát monstrózně zaštěkal a vystartoval na Jamese, kterého povalil na zem a zakousl se těsně vedle něho.
   „Tati!“ zakřičel Harry a přihnal se k svému mladému otci.
   Vlkodlak se znovu rozpřáhl svou tlamou, vycenil tesáky na Jamese, kterého v tu chvíli škrtil a hned na to vystartoval hlavou k té Jamesovo, ten však stačil na poslední chvíli mu vrazit do tlamy svou hůlku.
   Vlkodlak se zakuckal, James toho využil a odkutálel se.
   „A dost hraní Remusi,“ zakřičel na něj James, zavřel oči a něco v duchu vyslovil.
   Náhle se jeho tělo začalo měnit, obličej se mu začal prodlužovat a ztenčovat, začal celý mohutněn a tělo se mu natahovalo. Z hlavy mu vyrašilo obrovské paroží a oblečení hned na to se změnilo v jelení srst.
   Teď tu proti sobě stáli, jelen a vlkodlak.
   Vlkodlak rozevřel svou tlamu a zase se rozeřval jak na lesy až mu z tlamy odpadávaly hnisu a slizu, který přistával na Dvanácterákovo srsti. Jelen se vzepjal na zadní a hlasitě a mohutně zaštěkal jako obrovitý pes, hned na to dopadl na všechny čtyři a jako parní lokomotiva se rozběhl naproti vlkodlakovi, kterého povalil stranou, běžel dál chodbou a zanedlouho byl svými dlouhými jeleními kroky v Chroptící chýši, kde se probíral k životu Snape.
   „Jestli chcef fít, tak fi mi vyhoupni na hfbet!“ křikl James jelením hlasem, Snape se zatvářil rozzuřeně, ale když se z dálky znovu ozvalo zavytí a dusavé kroky, tak tak těžkopádně učinil a začal se držet jeleních parohů.
   V té chvíli však dorazil vlkodlak a narazil do nich jako pancířová pěst, Snape sletěl z jeho hřbetu zpátky na zem a James se skácel také k zemi.
   Vlkodlak hned na to se zahryzl do Jamesovo paroží a začal jeho jelení tělo sunout po zaprášené místnosti. Hned na to ho popadl celého a hodil s ním do ostré vitríny na zdi. Jelen se skácel k zemi a zůstal tam nehnutě ležet, zatímco se vlkodlak otočil zpátky na Snapea a vycenil na něj své zuby. Snape se jen marně pokoušel najít svou hůlku, i když by mu vlastně byla k ničemu, došoupal se k rohu místnosti a dál už nemohl. Vlkodlak se vzepjal na zadní a jedním skokem byl u něho a slintal mu na hábit. Rozevřel tlamu a objal s ní Snapeův krk, přitlačoval stále víc a víc až se jeho zuby začaly pomaličku ale jistě zabodávat do Snapeovo kůže…
   V tu chvíli vlkodlaka zezadu nabral statný dvanácterák na svá ohromná paroží a mrštil s ním na druhou stranu místnosti.
   Snape se okamžitě zvedl, vyškrábal se na zkrvavená dvanácterákovo záda, jelen hned na to se rozeběhl dutinou ven.
   Harry už se chytal vyběhnout za nimi, když v tom…
   „Nikdo nemá stát mezi vlkodlakem a jeho potravou,“ ozvalo se chlapci za zády.
   Harry se otočil a spatřil dospělého Lextera, jak na něj hledí.
   „V takovém případě zapomene na to, že je dotyčný také zvíře a je schopen ho zabít,“ řekl zase Lexter.
   „Vy mě vidíte?“ zeptal se zmateně Harry.
   „Samozřejmě, nejsem vzpomínka… ale díváš se právě na… část mé vzpomínky,“ prozradil mu Lexter.
   O kus dál se vymanil právě z trosek nábytku vlkodlak, který však v zápětí zmizel v temnotě, Harryho a dospělého Lextera obklopila temnota nepropustná jako pytel.
   „Tady vzpomínka končí Harry,“ upozornil ho Lexter, přešel ke chlapci, vzal ho za hábit a v tu chvíli ho začal tahat kamsi ven. Harry ani nevěděl, jak to dělá, ale připadalo mu, jako kdyby zase se soukal nějakým úzkým otvorem až se konečně zase z ničeho nic objevil ve Snapeovo pracovně.
   „Vy… vy… vy mě sledujete?“ zeptal se Harry ještě udýchaně.
   „A co si myslíš?“ odpověděl Lexter lhostejně otázkou.
   „Že jste…, že jste…, že jste tak neskutečný lhář, až to není možné,“ pravil nechutně Harry a odfrkl si.
   „Jsem lhář,“ přiznal Lexter. „Přiznávám a také za to pykám,“ pravil i on a posadil se na nejbližší židli. „Vzpomínka, kterou jsi právě viděl, byla nesmírně tajná a já se jí snažil před tebou utajit, jak jen jsem mohl,“ začal Lexter. „Dal jsem ji sem, k profesoru Snapeovi, který dovnitř připojil i tu svou.“
   „Neříkejte mu Snape,“ řekl Harry nechutně. „Pro vás je to přece Severus.“
   „Nečekám, že mi někdy odpustíš Harry,“ přiznal Lexter. „A možná si to opravdu ani nezasloužím,“ řekl a odmlčel se. „Ale řekni mi, jak by ses cítil ty v mé kůži?“
   „Kdybych byl ve vaší kůži?“ zeptal se Harry a popošel k Lexterovi. „O jak já nechci být ve vaší kůži, Lextere,“ řekl Harry zhnuseně. „Byl bych ten největší podrazák, jakého tenhle svět viděl a hlavně, byl bych bratr Snapea.“
   „Jak to víš?“ zeptal se Lexter naštvaně.
   „To dojde i hluchýmu, Lextere!“ ohradil se Harry. „Teď už vím, jak se to doopravdy v tu noc stalo, bylo to všechno kvůli vám!“
   „Je to jen můj nevlastní bratr… a Sirius mi neměl říkat…“
   „Vždyť Snape věděl, že tam je vlkodlak, Sirius počítal s tím, že to víte, on vám nechtěl ublížit!“ obhajoval ho Harry. „Vy Siriuse nenávidíte Lextere! Poslal jste ho do té klece, kde strávil tak velkou část svého života! Do Azkabanu! Vy ho nenávidíte Lextere, a já nenávidím vás!“ zakřičel mu do tváře Harry a posléze práskl s dveřmi od Snapeova kabinetu.
   Znovu cítil na Lextera ohromnou zlost, protože poslední dobou velice často myslel právě na Siriuse a Lexterova slova ho popudila na nejvyšší možnou míru.
   Sklepení bylo jako vždy chladné a bezlidné, byl tu absolutní klid jen tu a tam se tu ozýval kapot vody či pískání myší. Harry hned po pár krocích zjistil, že je někdo za ním a tak se zarazil.
   „Podle mě by neměl člověk posuzovat lidi podle hříchů těch ostatních Harry,“ řekl mu stařecký hlas za zády, Harry hned poznal, kdo to je a i když se v něm už nezvedla ta ohromná vlna zlosti, tak stále cítil zášť a vztek.
   „Ale já ho tak neposuzuji,“ odvětil Harry a obrátil se na Brumbála.
   „Opravdu?“ zeptal se ho Brumbál a vyšel zpoza stínu.
   V tu chvíli Harry vykulil oči jako u vytržení, byl zcela překvapen z toho, co právě viděl. Brumbál vypadal o tolik let starší, měl o hodně víc zdeformovanou kůži na obličeji, vrásky se mu ještě prohloubily a oči se propadly. Celkově vypadal vyčerpaný a strašlivě ustaraný, Harry dokonce měl pocit, že se mu zde každou chvílí sklátí.
   „C-c-c-co se vám stalo?“ vykoktal ze sebe Harry.
   „Oh…“ došlo Brumbálovi. „no vidíš, každý to už přehlíží… víš, už jsem se dlouho nevyspal, několik týdnů, abych pravdu řekl.“
   Harry znovu vyvalil oči a nezmohl se ke slovu.
   „I když mám nějaké prostředky, jak se udržet vzhůru, hodně to člověka ničí,“ prozradil Brumbál a opřel se o zeď, aby neztratil rovnováhu, Harry v tom člověku rázem vyděl invalidního staříka a ne osobu schopnou ubránit se samotnému Pánovi zla.
   „Musel jsem tě vidět, Harry,“ řekl Brumbál po chvíli. „Všichni se o tebe bojí, a věř mi, že nejvíc já a Lexter.“
   „Tomu na mě nezáleží,“ pravil nesouhlasně Harry. „Stále mě jen pronásleduje v tom svém… orlím těle a…“
   „To není Lexter ale Falkon, jistě jsi o něm slyšel. Harry něco ti řeknu…“ začal Brumbál stařecky. „Lexter je… je v poslední době velice nepozorný, dělá chyby a zmatkuje, nedokáže usnout, nezdají se mu žádné sny, nemá chuť k jídlu… a téměř s nikým nemluví. Víš, proč tomu tak je?“
   Harry sklopil zrak a zadíval se do země, zase se neměl k odpovědi, pouze doufal, že Brumbál bude pokračovat.
   „A teď si představ někoho, kdo pochází s neuvěřitelně zlého rodu. Všichni jeho příbuzní, rodiče, bratranci, ba i sourozenci, jsou černokněžníci, kteří si vychutnávají bolest ostatních, avšak tento jeden chlapec… má dobré srdce. I když je v něm nahromaděná Testrálská krev, jeho dobré lidské srdce to dokáže utlumovat… a ta Testrálská krev vyplouvá na povrch pouze, když jde do úzkých a nebo do extrémů. Avšak ten člověk… chlapec je uvnitř dobrý… a nikomu by nikdy nic neudělal. Považoval bys ho tedy za podvodníka a zlotřilce?“
   „Ale Lexter je něco jiného…“
   „Ale já nemluvím o Lexterovi, mluvím o Siriusovi,“ zarazil ho Brumbál a Harry se na něj obrátil s překvapeným pohledem. „Tu noc, když chtěl zabít Pettigrewa, tys mu v tom zabránil, on to chtěl opravdu udělat, chtěl se stát vrahem, stejně jako Lexter v Azkabanu, kterého jsi také zadržel. Oba mají v sobě testrálskou krev, kterou ale zapuzují svým dobrým srdcem…“
   „Nesrovnávejte Siriuse a Lextera!“ křikl Harry úzkostlivým hlasem.
   „Zlomil ti srdce Harry?“ optal se Brumbál. „Pak věř, že ty mu teď lámeš srdce o hodně víc, všichni mu umřeli kromě profesora Snapea, rodiče mu vzali Démoni, jeho přátele, které měl tak rád, zase Voldemort a jediný pozůstalý, kterému se celou dobu stranil, protože věděl, že by se na něj hned upnul, ten jediný ho teď nenávidí a říká o něm, že zklamal jeho rodiče… přitom Lexter se je celou dobu snažil najít, aby ti je mohl vrátit,“ Brumbál popošel ještě blíž k Harrymu a rukou mu zlehka nadzvedl obličej, aby si podívali do očí. „Přemýšlej, odkud vlastně pramení ta tvá zloba. Přemýšlej o tom, co děláš.“
   Hned na to se otočil a začal mizet v dálce sklepení, na poslední chvíli se však zase otočil a ještě Harrymu vzkázal. „A prosím tě Harry, do ničeho se nezatahuj, zvláště v téhle době, prosím tě o to ze všech svých sil. Hodně lidem na tobě záleží.“
   Hned na to se ztratil v temnotě sklepení.
   Harry celý den prožil jako v mdlobách, s Hermionou sotva promluvil, většinu čas utrávil zíráním z okna, večer se večeře vůbec nedotkl a na večerní Nitroobraně téměř nevnímal žádná slova obrazů ředitelů.
   V noci, když ulehával do své postele s nebesy si všiml něčeho, co mu kdosi dal na stolek. Byl to jakýsi strojek, malá zlatá soška tančící dvojice, která se neslyšeně pohupovala a otáčela, když přístroj Harry zapnul. Navíc zevnitř sousoší malé dvojice vycházely jiskřičky štěstí a Harry z té podívané nemohl spustit oči, jediné, co k tomu bylo přibaleno byl vzkaz:

„Vzpomeň si na mě“

   Harry usnul při pohledu a cinkotu tančící dvojice na nablýskaném parketu a kdo ví, třeba se mu bude zdát, jak před měsíci tančil s Cho na Halloweenském plese a byl ten nejšťastnější člověk na světě.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: