Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-30 | Čteno 2891x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 80.


Napadení Londýna

Myslel si, že snad spí celou věčnost, nyní ovšem ho znovu něco vyburcovávalo k probuzení. Už ale nechtěl žádné další problémy, chtěl takhle spát dál, jak nejdéle to jen půjde, vždyť si zaslouží alespoň malý odpočinek. Jeho mozek však, jak vidno, měl jiný názor.
   Začal vnímat jakési zastíněné hlasy vycházející z nepřeberné dálky. Hlasy, které zatím nepoznával, ale na které se jeho mysl ze všeho nejvíc upnula, jako takový opěrný bod. Nic jiného nyní necítil, oči zůstaly pořád pevně zavřené a jako kdyby byly přilepené se nechtěly otevřít. Harry proto se začal k vycházejícím hlasům přibližovat alespoň sluchem, čím dál více ho zmáhala zvědavost, čím dál více se chtěl dozvědět, komu ty hlasy patří.
   Když v tom z ničeho nic hlasy bleskově zesílily, až se jich Harry lekl. Nyní se mu zatmělo před očima ještě více, poznal totiž, komu ty hlasy patří, poznal také hrůzu a strach, který z toho jednoho vycházel nejvíc.
   „…íve jsem přijít opravdu nemohla můj pane,“ odvětil písklavý ženský hlásek protahující písmeno „s“.
   „Naše záležitosti ale jsou důležitější, než nějaké hry spratků ve škole!“ zahřímal hlas tak ledově, až Harrymu ztuhla krev v žilách, jak vidno, stejně na tom byl i hlas druhé osoby.
   „O-o-o-o-omlouvám se,“ pískla žena bojácně.
   „Ať už se to nikdy nestane!“ křikl znovu hlas mocným tónem.
   „Ano, můj pane, už se to nikdy nestane,“ ujišťovala ho žena.
   „Nagini, nechápu, jak jsi mohla se nechat zapsat jako rozhodčí té jejich hloupé hry zrovna dnes!“ pravil nevěřícně mužský chladný hlas.
   „Ale já jsem všechno zařizovala už dříve můj pane, abych na to měla čas, moc jsem se snažila, vás bych nikdy nezklamala a vy to víte,“ úpěla ženuška písklavě.
   „To tě stejně neomlouvá, myslel jsem, že jsme nejlepší přátelé,“ nenechal se odbýt ledový hlas.
   „A když vám řeknu, že jsem to udělala kvůli tomu, abych potrápila Pottera?“ ozvalo se od ní nakonec.
   Následně nastalo ticho, ve kterém bylo slyšel pouze vystrašené dýchání a cukání malé ženské osoby, Harrymu se přitom tichu tajil dech a zároveň se mu zatajil ještě víc, když zaslechl své jméno.
   „To už vystačí jako omluva,“ řekl po chvilce Pán zla a o poznání se uklidnil. Ovšem jeho prozíravost neznala mezí. „A KDO TEDY VYHRÁL!“ křikl najednou nečekaně až žena málem zakřičela vyděšením.
   Neměla se k odpovědi, jenom panicky dýchala a skučela jako malé dítě.
   „Takže náš kamarádíček Potter zase zvítězil,“ pravil pojednou zhnuseně mrtvolný hlas. „Ani mne to nepřekvapuje.“
   „Pane moc, moc, moc se omlouvám, snažila jsem se, jak jen jsem mohla ale…“
   „Není třeba žádných omluv, Nagini,“ zarazil jí chladný hlas. „Vím, že mi nelžeš a nikdy bys mi nelhala… a jelikož jsi to byla ty, kdo se o mě staral, když jsem nebyl ve své kůži, nebo lépe řečeno těle, odpustím ti to a zůstaneme přáteli…“ začalo se ozývat tiché jásání. „… ovšem takovou výhodu mého odpuštění dávám jenom tobě!“
   „Oh děkuji, můj mocný Páne zla! Děkuji vám na tisícekrát!“ řičela malá postava a byla štěstím bez sebe.
   „Ale teď už k našemu plánu…“ začal ledový hlas. „… mám takový pocit, že se něco zvrtlo… někdo něco prozradil a víš co, Nagini? MÁM POCIT, ŽE MÁME MEZI SEBOU ŠPEHA!“
   Ženská postava zase ztratila veškerou radost a znovu se od ní začalo ozývat úpění.
   „Oh Nagini, jsi už moc dlouho v lidském těle a pochytila jsi mocný lidský strach,“ pravil ledový hlas až to mrazilo do morku kostí.
   „Ale já bych nikdy…“
   „Rozhodně si nemyslím, že jsi to byla ty, Nagini,“ zarazil jí zamyšleně. „Máme mezi sebou jiného zrádce a já myslím, že vím, kdo to je. Ten někdo bude pykat tak, že se ani Azkaban, ve kterém vězí Malfoy a jiní, kteří mě zklamali, nevyrovná tomu, co mu provedu!“
   „Jak víte, že nás někdo zradil?“ zeptala se žena a obávala se odpovědi.
   „BRUMBÁL!“ rozkřikl se ledový hlas na celé kolo až ženě snad i podklesla kolena. „Brumbál byl u tebe ve škole a ty sis toho ani nevšimla!“
   „Ale to nemohl, to přece…“
   „Dokonce se setkal se samotným Potterem!“ křikl ledový hlas rozzuřeně. „Zřejmě jsi obranu hradu nezařídila dostatečně vysokou…“
   „Ale on má toho svého Fénixe, s ním se může přemístit kamkoliv!“ bědovala žena prosivým tónem.
   „A právě on ze všech nejvíc se neměl dozvědět o našem plánu, ale já na tebe spoléhám, spoléhám, že ti nic nepřekazí dokonat to, co jsme si rozvrhli, že ti do toho neskočí ani Brumbál… ani Potter.“
   „Ale jak by mohl Potter?“ divila se Nagini.
   „On má dlouhé uši, oba dva víme čeho je schopen a jestli se o tom doví a uteče ti…!“
   „Ne, přísahám, že se případně o Pottera postarám, můj pane,“ pískla žena bojácně a poddajně.
   „Nezapomeň, že se na všechno budu dívat z dálky a jestli se tam objeví Potter, chci, abys mi ho nakonec, až bude po všem, přivedla,“ řekl naposledy ledový hlas zakončovacím tónem.
   „Ano, to udělám, cokoliv si přejete, můj pane,“ uposlechla hned Nagini.
   „Takže spusť náš plán… a Nagini,“ zarazil jí ještě před odchodem chladný hlas.
   „A-a-ano můj pane?“ otázala se odhodlaně.
   Chladný hlas se znovu odmlčel a jakoby zhluboka nadechoval do sebe veškerý prostor kolem sebe.
   „Oh, cítím ho tu,“ vypravil ze sebe. „Cítím jeho špinavou krev.“
   „To skrz to spojení můj pane,“ řekla Nagini a Harry věděl, že začíná jít do tuhého. „Také ho cítím zde všude po škole.“
   „Ne… myslím…“ chladný hlas se stále rozmýšlel a Harry dostával čím dál více chuť tuhle podívanou vnímanou pouze sluchem ukončit. „… Nagini, ten chlapec před velice krátkou dobou cítil nepřebernou bolest.“
   „No… třeba si mohl někde ublížit nebo tak, třeba dnes ráno se…“
   „NE!“ křikl chladný hlas mocně na celé kolo. „Tohle bylo před pár minutami, když probíhal ten zápas, cítil jsem tu bolest!“
   „Ale vždyť… já nevím… vždyť do něj protihráči naráž…“
   „Ty mě stále nechápeš Nagini a já myslím, že moc dobře víš, o čem mluvím!“ zahřímal chladný hlas a ženě se rázem podlomila veškerá další slova. „Někdo ho chtěl zabít Nagini! Někdo mu způsoboval smrtelnou bolest!“
   „Ale to přece není možné,“ pípla ženuška potichu.
   „Chci abys zjistila, kdo se o to pokusil… kdo se opovážil překazit můj pečlivě vymyšlený plán… A TO HNED!“
   Harry zjistil, že je opravdu nejvyšší čas tomuto představení dát sbohem, snažil se nemyslet na hlasy, které poslouchal, snažil se buď nějakým způsobem znovu usnout a nebo se probrat docela.
   „Ale teď mám přece na starosti…“
   „Jsou i jiní loajální smrtijedi, nebo se mýlím?“ zaburácel ledový hlas až by z něho zmrzl celý oceán.
   „Dobrá můj pane… pok… s… t… ešit…“
   V tu ránu se Harrymu začala vytrácet veškerá slova z uší, konečně je opouštěl, konečně se probíral a začal pociťovat i jiné smysly. Někdo ho držel za ruku, pod víčky uviděl světlo a také ucítil vlahý čerstvý vzduch, který vdechnul do těla.
   „Podívejte se! Už se probírá!“ rozlehl se mu v uších dívčí hlas.
   Harry jen pomaličku otevíral unavená a také i bolavá víčka, opět začal cítit celé své tělo, které mu podávalo jako poslušní důstojníci zprávu o svém stavu, zvláštní bylo, že ho nic až tak strašlivě nebolelo, hned na to otevřel oči docela.
   Uviděl, jak se nad ním sklání šestice lidí, všichni vykulení a nedočkaví z toho, jak Harrymu vlastně je.
   „Harry, jsi v pořádku?“ ozvala se jako první Hermiona. s nadějí v hlase.
   Harry jen neznatelně přikývl hlavou a snažil se si jí protřepat, protože stále v ní měl něco, co zaslechl před malou chvilkou a na co si jen matně pamatoval.
   „Díky bohu, konečně ses probral,“ pískla radostně Ginny a zaculila se na celé kolo, hned na to Harry schytal polibek na tvář od Cho, které se na obličeji objevily jiskřičky štěstí.
   „Ehm… to jen, aby… aby ses probral… ehm… jak, že se jmenuješ?“ zeptala se Cho předstírajíc krátkodobou ztrátu paměti.
   „Harry,“ hlesl černovlasý chlapec stále ještě překvapen z polibku, který cítil na tváři.
   „Jak se cítíte?“ ozvala se konečně i madam Pomfreyová, Harry byl rád, že neschytal polibek od ní.
   „Jde to,“ pousmál se Harry.
   Madam Pomfreyová se otráveně podívala na vedlejší zeď a něco si sama pro sebe hlaholila.
   „Harry tím chtěl říct, že mu je dobře, odvedla jste dobrou práci,“ zamluvila to hned Hermiona.
   „Oh, děkuju,“ pousmála se s rázem lepší náladou. „Naše nynější ředitelka je opravdu nezodpovědný člověk.“
   „Kde to jsem?“ zeptal se konečně Harry a začal se rozhlížet po místnosti.
   „Ještě pořád v šatně,“ pravil Colin usměvavě a něco skrýval za zády.
   „Ta naše nehorázná ředitelka mi zakázala kohokoliv ošetřovat,“ postěžovala si zase madam Pomfreyová.
   „Jo, chudák Ginny, kdybys jí tam viděl celou tu dobu ležet, chudinku,“ řekl smutně Colin a Ginny se s úsměvem začervenala.
   „Čekali až ukončíš zápas a může jí někdo ošetřit…“
   „Ona nedovolila ošetřit Ginny?“ zhrozil se Harry a přerušil tím Hermionu.
   „No, je fakt, že po tom co, jsem se probrala…“ přemýšlela Ginny s prstem na rtu. „vlastně ani nevím, co jsem to plácala, v každém případě jsem se klepala jako osika a celé tělo mě zoufale bolelo, a taky ta rudá skvrna pode mnou… bleeee,“ zvolala a zavřela zhnusením křečovitě oči.
   „Ale madam Pomfreyová je opravdu kouzelnice,“ prohlásila Cho. „Ehm… tedy… jmenujete se tak,“ vyhrkla ještě na poslední chvíli.
   „Ano,“ pravila madam Pomfreyová a nemohla uvěřit, že právě uslyšela pochvalu na sebe sama od Cho. „Můžete se již zvednout, pane Pottere.“
   Harry se začal pomaličku narovnávat, nečekaně si sáhl na hruď a ucítil, jak všechna jeho žebra jsou zpátky na svém místě a jizvy jsou ten tam.
   „Mě nic není,“ uvědomil si radostně.
   „Kde lékař není, ani pes neštěkne,“ povzdechla si madam Pomfreyová a začala si balit svou lékařskou přenosnou sadu. „Mimochodem, pane Pottere a to platí i pro všechny ostatní, až budete potřebovat ošetřit, neberte v úvahu slova naší paní ředitelky, mám větší pravomoce, co se tohohle týče, než ona.“
   S tím se pyšně otočil a odkráčela ze dveří pryč spokojená s tím, že vyhrála nad samotnou ředitelkou.
   „Harry, KOUKEJ!“ křikl už řádně netrpělivě Colin a vyskočil na lavičku vedle něj s famfrpálovým pohárem v náručí.
   „Bože ten je nádhernej!“ hlesl Harry a pohladil jej.
   Pohár byl celý ze zlata a lekl se jako čerstvě naleštěný Galeón. Měl svůj typický pohárovitý tvar, ovšem podnos byl ze čtyř nožek, zdobené úchytky měl tři, stočená a tvarovaná hrdla dvě a otvor svrchu jeden nad nímž se tyčil Bradavický znak.
   „Představuje čtyři nepřátele, které jsme museli porazit až nakonec zbyl jenom jeden,“ hlaholil Colin natěšeně a nemohl pohár spustit z ruky.
   „Pamatuji si na jedinou, kterou tenhle pohár dokázal udělat tak velkou radost a přitom jí dokázala skrýt,“ pravil potichu Harry a koukal na pohár naplněný bombóny až po okraj. „Profesorka McGonagallová by byla ráda za to, co jsme dokázali.“
   „Zase by vyhrála nad Snapem,“ pousmála se Hermiona.
   „Gratuluji,“ ozvalo se od Cho, která smutně koukala na všechny v místnosti.
   „Ale no tak Cho, je to i tvá zásluha,“ opáčila Hermiona.
   „Jo, porazili jste nám Zmijozel,“ zazubila se Ginny. „A navíc… Nebelvír se o své ceny dělí,“ Hned na to vyškubla pohár Colinovi z ruky a podala jej Cho, aby si ho také mohla podržet. „Je nás všech.“
   „A kde jsou ostatní?“ optal se Harry.
   „Hned jakmile se dozvěděli o té tvé sázce, tak přestali hrát,“ oznámil Colin. „Jediný, kdo zůstal hrát jsem byl já, ani jsem vlastně nevěděl, kde jsem vzal tu odvahu… asi jsem jí od tebe dostal na těch trénincích,“ řekl a zašklebil se na Harryho.
   „Tudíž se nepočítají na členy Nebelvírského družstva,“ pravila Ginny smutně.
   Harry sklopil zrak a smutně si povzdychl, v jádru duše je měl rád, ale nesnášel je za to, co si o něm myslí, byl zmatený, když nad tím musel uvažovat a tak to raději vždy nechával plavat.
   „Felixi?“ oslovil Harry postavu v koutě. „Člověče, jak vy dokážete být tak strašně moc nenápadný,“ divil se Harry s úsměvem.
   „T-t-to je snad m-m-můj úk-k-kol, ne?“ usmíval se Felix svým typickým roztěkaným stylem.
   „Kde jste byl celý den?“ pokračoval Harry s otázkami.
   „Oh… no měl jsem jakési zařizování s madam Pinceovou,“ začervenal se Felix.
   Harry vykulil oči na všechny v místnosti, kteří se potají začali hihňat.
   „Tak snad abychom šli,“ zakončila to Hermiona a všichni hned začali vycházet ze šaten ven na večerní vzduch.
   Okolí Bradavického hradu zase utichlo, lomoz zápasu byl ten tam a nyní byl slyšet jen lehký vánek hrající si s listím stromů zapovězeného lesa opodál. Pršet už také přestalo, i když čvachtající bahýnko pod jejich nohama je doprovázelo až k hradnímu vchodu, který osvětlovaly jen dvě hořící pochodně křivě zavěšené na obou stranách masivní brány.
   Vystoupali po schodech až do vchodu a ocitli se ve Vstupní místnosti, kde jej začalo pozorovat několik párů očí poschovávaných strážných. Proto hned utichli a snažil se nenaděla příliš hluku, aby nevzbudili ještě větší pozornost.
   Harry však na první schodě zakopl a málem upadl, kdyby se nezachytil rukama o zábradlí.
   „Harry co je ti?“ zeptala se ho s obavami Hermiona.
   „Jen na něco musím pořád myslet,“ opověděl jí, hledíc na schody.
   „Na co?“ zeptala se tentokrát Cho.
   „Něco se mi zdálo… ale nevím jestli se mi to zdálo,“ řekl zmateně Harry a začal kroutit hlavou. „Myslím, že jsem zase slyšel Voldemorta a Umbridgeovou,“ zakončil to a všichni kromě Hermiony se lekli toho slova.
   „Co jsi slyšel?“ zeptal se Colin.
   „O nějakém plánu či co,“ nemohl si Harry pořádně vzpomenout.
   Ovšem slovo plán nahnalo všem ostatním strach, protože věděli, že tímhle většinou začínají ty největší katastrofy, kterých se Harry dopouští.
   „Co jsi viděl, Harry?“ zeptala se Cho jako jediná, jež se neobávala.
   „Neviděl… slyšel,“ opravil jí. „myslím, že se Umbridgeová má dnes v noci o něco pokusit,“ Odříkával, když vyšlapovali kouzelné schodiště nahoru.
   „A víš co? O co se má pokusit?“ páčila z něj Cho.
   „Cho ne,“ varovala jí Hermiona. „My to nechceme vědět.“
   Cho se na ní zmateně podívala, ale to už Harry pokračoval.
   „Moc o tom neřekl, z valné většiny jen Umbridgeové vyhrožoval…“
   „On jí vyhrožoval?“ divila se Hermiona.
   „Ano, udělala pár chyb,“ usoudil Harry. „Ale zdá se mi, jako že dnes se má stát opravdu něco… opravdu důležitého,“ zdůraznil to Harry a zastavil se s ostatními uprostřed chodby.
   „Tím spíš by nás to nemělo zajímat,“ zakončila ho rázně Hermiona a chtěla jít dál, ale Harry zůstal stát.
   „Chce mě Hermiono,“ řekl pojednou Harry. „Chce, aby mě mu odvedla.“
   Hermiona zvážněla, jak nejvíc mohla a hned popošla zpátky k Harrymu.
   „To myslíš vážně?“
   „Smrtelně vážně,“ pravil Harry.
   „Ne-ne-ne-ne!“ křikl Hermiona a v zápětí jí začal Felix utišovat. „Já mu tě nedám!“
   „Ticho!“ hlesl k ní Felix.
   „Taky se k němu neženu Hermiono,“ uklidňoval jí Harry. „A… nechci se do ničeho pouštět,“ zakončil to čímž si Hermiona oddychla na celé kolo.
   „Tak jdeme d…“
   „Počkej!“ zarazil jí Harry se zvednutou rukou a zůstal mlčet.
   „Harry, prosím tě…“
   „Pššššš!“ utišil jí a pozorně naslouchal. „To je ona,“ usoudil po chvilce. „Kde to vlastně jsme?“
   Všichni se rozhlédli kolem sebe a Ginny hned zkonstatovala.
   „Jsme na patře, kde má Umbridgeová kancelář.“
   „Tady…“ řekl Harry a začal mířit ke dveřím v dálce.
   „Harry řekl si, že se do ničeho nebudeš pouštět,“ přemlouvala ho Hermiona.
   „Taky, že ne, jen chci vědět, o co tu jde,“ opáčil jí Harry a přišel až před dveře na kterých stálo: Dočasná kancelář ředitelky školy.
   „Tohle bych vám nedoporučoval,“ upozornil je Felix.
   „Poslouchejte,“ řekl jim a všichni se naklonili ke dveřím.
   „Ne, nechci rozumíte?“ ozval se za dveřmi naštvaný hlas Umbridgeové. „Až dorazíme do paláce, tak tam nechci žádnou jejich ochranku, která by mě obtěžovala, přepadnete jej ještě před mým příchodem, rozumíte?“
   „Ale madam, její stráž se skládá z nespočet lidí ozbrojených mudlovskými zbraněmi!“ namítal jakýsi mužský hlas.
   „Dokážeme zastavit kulku v letu, dokážeme cokoliv s kouzly, tak se proboha chlape seberte a jděte na to,“ zakončila debatu, která jí očividně nebavila.
   „Smím vědět, kdy dorazí armáda zkázy?“ zeptal se ještě muž.
   „To vás nemusí zajímat, Pán zla už nechce vyzrazovat další informace, aby nedošlo k jejich úniku, vy se postaráte o Buckinghamský palác, já se postarám o Anglickou královnu, jasné!“ křikl a ozvala se rána, hned na to nastalo ticho.
   Všichni, co byli natlačení na dveře vykulili vyděšeně oči z toho, co zaslechli.
   „Měli bychom jít,“ navrhla Hermiona.
   Když v tom: „Co tu děláte?“ křikl procházející strážný za zády a hned na to se dveře rozletěly dokořán.
   Umbridgeová v nich stanula jako rozzuřený drak a na všechny cenila vzteklé zuby, za skupinou stál strážný, který zakřičel tak hlasitě, že Umbridgeová nemohla odolat a vyběhla ven ze dveří.
   V tu chvíli se opravdu všem zatajil dech, když spočinuli s pohledy na zuřivý obličej Umbridgeové, který popadla Harryho za límec a přisunula si ho k tělu.
   „Takže přece jenom ses tu ukázal,“ zachraptěla vztekem, hned na to vyškubla Colinovi famfrpálový pohár a třískla s ním vší silou do chodby až se rozletěl na několik kusů. Měla v sobě ohromný vztek, který je drásavě děsil, tohle neměli v plánu, byli prozrazení a vydáni na milost nemilosrdné ředitelce školy.
   „Pusťte ho!“ křikla Cho a začala společně s Hermionou Harryho strhávat ze sevření Umbridgeové.
   „Ani omylem!“ křikla Umbridgeová a vytáhla na ně hůlku.
   Strážný jí chtěl pomoct, ale potom, co vytáhla hůlku se překvapeně zarazil a zůstal na ní civět.
   „Okamžitě padejte dovnitř, všichni!“ křikl nerudně začala je všechny po jednom nastrkávat do své pracovny, přičemž s Harrym doslova hodila, až se zdálo nemožné, že vyvine takovou sílu. „Vy si hleďte svýho!“ křikla na strážce a práskla s dveřmi.
   „Expelliarmus!“ křikla s hůlkou stále v ruce a rázem celou místností prosvištěly hůlky ostatních.
   Harry se nenávistně postavil a už se chytal vůči Umbridgeové něco udělat, když ho někdo vzal za rameno a surově s ním otočil.
   Harry spočinul tváří v tvář Luciusi Malfoyovi, který měl v očích tak ledový pohled, že se Harrymu téměř podmalovala kolena. Jeho plavé dlouhé vlasy na sobě stále ještě nesly známky po pobytu v Azkabanu, kterým ho potrestal Voldemort, a jeho sinalá pleť doznala ještě větší nepříčetnosti, než kdykoliv před tím.
   „Vida vida… takže Potter nás navštívil,“ pravil ledově a zahleděl se do Harryho jizvy.
   V tu chvíli Harry ztuhnul, už zjistil proč se ostatní nesnažili bránit, v místnosti s nimi bylo o hodně víc lidí.
   Předně zde byl Nott, kterého Harry viděl při útěku z Azkabanu a přidělal mu nemalé potíže, dále oba bratři Lestrangové, jak Rudolfus, tak Rabastan seděli u stolu Umbridgeové a hleděli na něj, přičemž z pohledu na Rudolfuse se Harrymu dělalo zle, protože na něj koukal tím nesnesitelnějším pohledem a ukazováčkem si přejížděl po krku, aby tím naznačil Harryho nadcházející osud. A konečně poslední smrtijed, který okupoval pracovnu Umbridgeové byl Antonín Dolohov, člověk, který svedl ten ukrutný souboj s Lexterem uvnitř Azkabanu a hlavně člověk, který už téměř před rokem zabil Harryho nejlepší kamarádku na světě, Hermionu. Však také se na ní, posazený ve stínu rohu místnosti, usmíval.
   „Harry…“ oslovila ho Hermiona a natahovala k němu ruku.
   Malfoy k ní ofrnil nos a cuknul s Harrym o kus dál, aby na něj Hermiona nedosáhla. „Opravdu přátelská sešlost.“
   „Vypadněte,“ ceknul Harry tiše a nenávistně.
   „To uděláme, Pottere…“ ozvala se tentokrát znovu Umbridgeová. „… a ty půjdeš s námi.“
   Harry se rozzuřil, v tu chvíli měl v očích zase jenom své přátele, které znovu a znovu dostává do nebezpečných situací, tehdy však měl zbraň, tentokrát však… nic… neproměnil se, pokoušel se přemýšlet, myslet myslí zvířete, myslí Pegase, ale nic se nestalo. Kouzlo, které na něj použil Draco muselo stále ještě účinkovat, byl bezbranný.
   „Tak alespoň nechte je. Nechte je jít,“ žádal Harry.
   „To bohužel udělat nemůžeme,“ pronesl Malfoy nenávistně a prohlížel si Harryho hlavu jako doktor. „Je mi z tebe zle,“ pravil nakonec znechuceně.
   „Luciusi,“ oslovila ho Umbridgeová. „Musíme dodržovat časový plán.“
   Malfoy ještě naposledy nenávistně pohlédl Harrymu přímo do očí, z pohledu se mu přitom zračila tak neuvěřitelná chladnokrevnost, že Harry si málem už myslel, že hledí do očí samotného Voldemorta.
   Harry si tak moc přál pomoci ostatním odsud pryč, ale opravdu nemohl, byli plně ozbrojení a připravení k výpadu, pocit bezbrannosti byl pro něj v tuhle chvíli tak strašně moc zničující, navíc i sám dostával strach z toho, co nadejde, chtěl zase zpátky tam, kde je v bezpečí, nechtěl nikam se smrtijedy, co když ho zavedou až do spárů samotného Voldemorta?
   „Tady…“ ozvala se zase Umbridgeová a pokládala na stůl cár třpytící se látky, která již svým vzhledem zračila něco nebezpečného. „… toho se nemusíte bát… zatím,“ pronesla noblesně. „Všichni se toho dotknete zároveň, až řeknu teď, rozuměli jste mi?“
   Ginny, Cho, Hermiona, Colin a Felix na ní teď hleděli, jak nejnaštvaněji jen mohli, ovšem Umbridgeová přistoupila za zády k Harrymu a zamávala nad ním s hůlkou, čímž se pětice Harryho doprovodu neochotně došourala k cáru látky na stole.
   Umbridgeová hned na to do Harryho strčila směrem ke stolu, až málem neudržel rovnováhu a stačil se zapřít o hranu stolu až u Rudolfuse Lestrangea, který pohnul rukou směrem k němu a jen těsně se zastavil než ho chytil.
   Harry pochytil jeho vražedný výraz největší nenávisti a tak se raději odtáhl, to už ale všichni smrtijedi v místnosti povstali a namířili hůlky na šestici lidí stojících u stolu.
   „Nyní, se na můj rozkaz všichni dotknete té látky,“ pravila Umbridgeová.
   Neměli na vybranou, mířilo na ně pět připravených hůlek v držení těch největších parazitů světa.
   „Tři… dva… jedna… TEĎ!“ odpočítala a v tu ránu šestice neochotně popadla cár látky.
   Harry věděl, i když nejistě, co ho čeká, ale už zapomněl, jak nepříjemné přenášedlo může být, znovu pocítil ten pocit jako kdyby ho někdo zahákl za břicho a vymrštil do vzduchu, zároveň s tím jako kdyby roztočil svět kolem něco a neoddělitelně jej připevnil ke třpytící se látce. Harry se modlil, aby tuhle noc přežili, sám se divil, že dokáže při cestě přenášedlem na něco myslet, když v tom se točení a míhání prudce zvýšilo až o sebe začali všichni bouchat rameny, aby hned na to mohli spadnout na zem.
   Harry si protřepal naraženou hlavu, hned na to zjistil, že to je nějaká prazvláštní zem, protože se houpala, první, na co pomyslel je, jestli jsou všichni v pořádku a hned na to si uvědomil, že je na jakési menší soukromé jachtě parníkovitého vzhledu a pluje po řece. Okamžitě poté ho někdo popadl za límec a vymrštil na nohy, stejně jako jeho společníky.
   Loď se spíše podobala nějakému přepravnímu škuneru nebo rybářské lodi, nebyla vůbec nijak ozdobena či moderně tvarována, naopak měla jen chudé obložení a zašlé lemování trupu. Celá byla převážně tmavá stejně jako noc, ve které se již nacházeli.
   „K-k-k-k-kde to jsme?“ zeptal se Felix.
   „To tě nemusí zajímat, cvoku,“ umlčel ho Dolohov, všichni ostatní se již dávno na loď přemístili, jim trvala cesta přenášedlem o něco déle. Šestice se scukla k sobě a rozhlíželi se na obě strany.
   Řeka byla poměrně velice široká a tmavá, plulo po ní nespočet dalších lodí a v dálce na obou dvou koncích břehu se tyčily domy a vysoko podlažní kancelářské budovy, ve kterých se stále ještě svítilo. Loď plula potichu po vodě jako had plazící se po černém písku.
   „Jsme v Lond-d-dýně,“ prozradil jim nakonec Felix a přisedl si k nim.
   „Co tu děláme?“ ptala se Ginny. „Co mají v plánu?“
   „Já nevím,“ odpověděl Harry, protože věděl, že do něj očekávají odpověď. „Je tu zima, nechcete někdo můj svetr?“
   „Shlukneme se, tak nám bude teplo,“ navrhla Cho a hned se k sobě všichni přitulili.
   „Bojím se… co s námi teď bude,“ ozvalo se tiše od Colina.
   Harry se znovu začal rozmýšlet, co udělá, konec konců byli přece na vodě.
   „Ta voda se mi ale zdá moc studená,“ zkonstatoval přimrzle.
   „Navíc by nás hned vylovili,“ odtušila Hermiona.
   „Musíme zůstat spolu,“ ozvala se Ginny. „Když zůstaneme spolu, budeme silnější.“
   Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet jen šplouchání vody a hovor smrtijedů z dálky, každý teď přemýšlel jakou moc velkou pravdu právě Ginny řekla, navíc se tak budou cítit o hodně více v bezpečí, jediný Harry s tím nesouhlasil a litoval toho, co se stalo.
   „Je mi to tak líto,“ pronesl do ticha večera.
   „Z toho si nic nedělej, Harry,“ vyloudila ze sebe Cho úsměv a pohladila ho.
   „Byli jsme i v horší situaci,“ přitakala Hermiona choulící se mu na rameno.
   „Já… omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhl… zase,“ řekl sklesle.
   „Ty n-n-n-n-nemůžeš za t-t-to, co ti cht-t-t-tějí ud-d-dělat,“ zakoktal Felix přimrzle.
   „Ale můžu za to, že jste tady,“ hlesl znovu sklesle a podepřel si smutně hlavu.
   „Nevěš hlavu Harry,“ oslovila ho Ginny. „Nějak se z toho určitě dostanem…“
   Harry se na ní podíval a alespoň trochu se pousmál.
   „Chybí mi tu Ron,“ pokračoval posteskl si Harry zase. „Strašně moc mi chybí.“
   „Teď by určitě řekl,“ pravila Hermiona. „že jsme totálně v háji.“
   „A nechal by vymýšlení úniku na mě,“ pousmál se Harry.
   „Zase ho uvidíš,“ nabádala ho Cho.
   „Jo, aby mi mohl dát zase přes hubu,“ uchechtl se na to a zakroutil odevzdaně hlavou.
   „Podívejte,“ upozornil je Colin hledící za loď.
   Všichni se otočili směrem kam kouká, to jest k obloze, a vytřeštili oči na to co viděli.
   Z dálky se na Londýn hnala obrovská bouřková mračna černá jako smrt a blýskající se v jednom kuse. Zároveň s tím začal večer nezadržitelně tmavnout. Mračna dosahovala překvapivé rychlosti, skoro jako kdyby jej někdo roztíral nad Londýnem až z toho šla hrůza. Pouliční lampy na obou březích Temže začaly poblikávat, Harry se hned na to lekl, když zahlédl ve výloze obchodů jakési poletující siluety tvorů, jež ve skutečnosti nebyly vidět.
   „Bože!“ křikla Hermiona, protože právě jim někdo doslova nakopl loď.
   S děsem sledovali valící se vzedmutou vlnu, která pokrývala řeku a za sebou měla asi o metr zvýšenou hladinu.
   Tudíž se jim loď nadzvedla, byl to příšerný pocit, nyní voda dostala také barvu černě a všichni na ní poulili oči.
   „K-k-k-kruci, co to je?“ vyhrkl Felix.
   Ve vodě se začaly objevovat odporné oči obrovitých tvorů, až jim připadalo, že se jim to jen zdá. Atmosféra se za takovou chvilku tak drasticky změnila, že všem běhal mráz po zádech a báli se, co přijde příště.
   A opravdu něco přišlo, nebo lépe řečeno, přišel. Byl to Lucius Malfoy a obezřetně k nim přistupoval, na chvíli se otočil k vodě a naklonil, měl najednou velice bystré oči, které sledovaly každičký pohyb vlnky na vodě.
   „Co se to k sakru děje?“ vyštěkl na něj Harry.
   „To vás nemusí zajímat,“ odvětil chladně Malfoy a přistoupil k šestici.
   „Jsem jiného názoru,“ oponoval stále Harry.
   „Máš okamžitě jít za profesorkou Umbridgeovou…“
   „To ne!“ křikla Cho.
   „Ani mě nehne,“ zamítl to Harry.
   „A to okamžitě,“ opakoval Malfoy a zablýsklo se mu v očích, ve skutečnosti to byl odraz bouřící oblohy, ovšem Harry něco v jeho očích zaznamenal.
   „Harry zůstane s námi,“ odporovala i Hermiona.
   Malfoy se ohlédl za sebe, kde na ně stále koukal jeden ze smrtijedů, Harry to tipoval na Rudolfuse Lestranga. Hned na to se otočil zpět na Harryho, surově ho nečekaně popadl za hábit a praštil s ním o hranu lodi, přičemž s hůlkou v ruce varovně zastavil Felixe, který se už už zvedal na nohy.
   „Koukej ty spratku jeden!“ křikl Malfoy nenávistně. „Kvůli tobě jsem měsíce hnil v Azkabanu jako nějaký podřadný zrádce, kterej zradil svého pána! Kvůli tobě jsem tam musel přečkat to utrpení, které tam teď je ještě horší než před tím! Kvůli tobě se stalo to, co se stalo a já ti to nikdy neodpustím, nenávidím tě, Pottere, ze srdce tě nenávidím! Proto okamžitě padej tam, kam jsem ti řekl a o nic se nepokoušej, nebo tě a tyhle zabiju a bůh je při mně, když říkám, že mi to nebude vadit!“
   Harry se stále ještě šokovaně a bojácně narovnal, pohlédl na Malfoye a ještě při odchodu pravil: „Vás už váš bůh opustil.“
   Šel podél hrany lodi na příď, kam mu Malfoy ukázal, přitom neustále musel kontrolovat svou rovnováhu, protože se loď nakláněla na nyní rozbouřené vodě jako šílená a on nechtěl za nic na světě spadnout do té hrůzostrašné vody.
   „Hej, Pottere!“ křikl mu někdo za zády.
   Harry se otočil a hned na to schytal pěstí, až si myslel, že je po něm. Svalil se na okraj lodě a úpěl bolestí, zatímco Rudolfus Lestrange se nad ním postavil a hleděl na něj jako na odpadlíka.
   „Víš, co jsi provedl, že ano?“ oznámil mu a kopnul ho do zad.
   Harry věděl, že musí odsud pryč, každý tu ze všech nejvíc nenávidí právě jeho, každý na něj něco má, zvláště pak Rudolfus.
   „Má žena by si přála, abych tě zabil, jak nejpomaleji jen dokážu…“ řekl Rudolfus nenávistně a sklonil se nad ním. „… ale už je mrtvá!“
   „Mohla si za to sama,“ štěbetl Harry a vyplivl krev z rozbitého rtu.
   „Krvácíš jak nějaký prase!“ zakřičel Lestrange, popadl ho, vyšvihl na nohy a přitiskl na okna lodě na straně. „Nenávidím tě, Pottere! Nenávidím! Zabil jsi jí a to ti neodpustím! Už dlouho jsem o tom snil a teď konečně se můžu pomstít!“ křikl a cukl s Harrym na opačnou stranu, tudíž byl nakloněný nad černou vodou, jediné, co ho drželo byla hrana lodě, na které stál a Rudolfusova ruka svírající mu výstřih hábitu.
   „Počkejte!“ křikl Harry vyděšeně. „To nemůžete!“
   „Opravdu?“ zeptal se lehkomyslně. „A kdo mi v tom zabrání?“
   „Třeba já,“ zazněl hlas od přídě, oba tam stočili pohledy a uviděli Umbridgeovou stát a dívajíc se na ně nesmírně vážně. „Doufám, že ti nemusím opakovat, Rudolfusi, co s tebou Pán zla udělá, když tomu chlapci ublížíš.“
   Rudolfus něco zažmoulal netrpělivě v puse a kroutil pohledem z Umbridgeové na Harryho, kterému tlouklo srdce jako o závod, dnes už poněkolikáté.
   Hned na to však Harryho narovnal a stáhl ruku zpět.
   „To už je lepší…“ řekla Umbridgeová. „… nesmíme porušit náš plán.“
   Harry a Rudolfus si ještě naposledy nenávistně pohlédli do očí, ale to už černovlasý chlapec krkolomně došel na příď, kde se právě Umbridgeová parádila seč mohla. Co ho však překvapilo bylo, že Dolohov a druhý Lestrange se oblékli do uniformy Londýnského policisty.
   „Tak mi řekni Harry… jak vypadám?“ tázala se Umbridgeová spokojeně a koukala se do nesmírně malého příručního zrcátka.
   „Jako pytel sraček,“ odvětil Harry nabuzenou zlostí.
   Dolohov a Rabastan se začali chlámat, až je musel zastavit až naštvaný pohled Umbridgeové, v tu chvíli loď přirazila ke břehu k nějakému starému rozvrzanému molu z dřevěných trámů.
   „Harry drahoušku, když jsi tak neskonale milý, co kdybys přivázal loď?“ řekla Umbridgeová neskutečně milým hláskem.
   „Dokážu zabíjet smrtijedy, nestvůry a Lestrangovi, ale nejsem váš sluha,“ odvětil Harry čímž proti sobě popudil všechny přítomné.
   „Myslím, že jsem ti vysvětlila dostatečně, jaké následky by mělo tvé špatné chování,“ řekla nevraživě Umbridgeová a očima klouzala na záď lodi.
   Harry se na všechny naposledy nazlobeně podíval, hned na to obtížně vylezl na molo, které zapraskalo, když na něj došlápl. To už ale vázal velikánská lana za kůly na molu. Umbridgeová se opravdu vyparádila jako šašek, měla na sobě dlouhé úřadnické kalhoty tmavě modré barvy, sako s krajkami a košili poskládanou snad ze tří vrstev. Její klobouk neměl tak závratné rozměry jako ty, co nosila v Bradavicích, ovšem vypadal svým polodrátěným vzhledem opravdu směšně.
   „Budeme převlékat i toho kluka?“ zeptal se Dolohov.
   „Ne, nechte ho v čem je, alespoň se na něj budou o to víc koukat jako na vyvrhela,“ zamítla to Umbridgeová a společně s dvojicí smrtijedů vyšla na molo, přičemž se v jedné chvíli nebezpečně zakymácela.
   „Harry!“ křikla na chlapce Cho ze zádi lodi.
   Všichni ostatní na něj mávali, Harry na něj smutně hleděl, v tu chvíli k němu přišla ze zadu Umbridgeová a začala mu šeptat do ucha.
   „Tak co? Nepřipadají ti až moc v pořádku? Nemáme se o ně postarat?“ ptala se ho zatímco Malfoy v dálce na pětici mířil hůlkou.
   „Nic jim nedělejte… prosím,“ dohnal se Harry k prosbě.
   „Nic se jim nestane, alespoň pro teď… dokud budeš dělat to, co ti řekneme,“ pošeptala mu Umbridgeová.
   Harry viděl ty tváře jeho přátel, hlavně tvář Hermiony která se o něho bála jak jen mohla a měla ten nejstarostlivější pohled, který mohl za poslední dobu vidět. Harry na ně naposledy mrkl a pousmál se, hned na to už ho Umbridgeová chňapla za rameno a vedla ho po ulici vzhůru.
   Harry zjistil, že se venku už opravdu o poznání ochladilo, celý se začal oklepávat zatímco ostatní si šli spokojeně dál ulicí, která, jak zjistil, se nazývala Birdcage Walk. Rozhodně si chtěl zapamatovat kudy jdou, protože pak, kdyby šlo do úzkých, musí vědět, jakým směrem jsou drženi jeho kamarádi.
   Okolo jdoucí lidé na ně koukali jako na podivnou sebranku, rozhodně jich tady bylo více, jdoucí směrem pryč, protože obloha nahoře byla vážně hrůzostrašná, takže si v lepším případě všímali jí než čtveřice. Vítr fučel jako šílenec jim přímo do tváří a lidé stále zrchlovali do kroku, jak jen mohli.
   Zanedlouho Harry spatřil jakési ohromné náměstí, do kterého vcházeli ulicí obklopenou stromy. Všichni tři smrtijedi se obezřetně rozhlíželi kolem sebe v temné noci s rukama stále připravenýma u hůlek, Harry šel jako první, aby ho měli na očích, sám si připadal nadmíru nervózně, když zde musel jít ve školním kouzelnickém oblečení, jež mu plápolalo na všechny strany, jak do něj dul prudký vítr.
   Posléze míjeli vysoké sousoší na vyvýšenině obklopené dalšími černými sochami, které nedělaly moc dobrý dojem ani svým zjevem, ani tím, jaký pocit dodávali tomuto prostředí v téhle chvíli. Sousoší bylo složené z vysokého kvádrovitého sloupu na jehož jedné straně seděla socha královny a na vrcholu byly tři zlaté sochy, přičemž jedna nejvyšší měla andělská křídla.
   Harry s otevřenou pusou míjel tuhle podívanou, smrtijedi tím směrem ani nemrkli, stále měli oči upřené na svůj cíl, ani na kolemjdoucí, kterých tady bylo už opravdu málo, nemrkli.
   V ten moment Harry zaregistroval to kam jdou, objevil se před ním ohromný palác obehnaný černozlatým plotem. Byla to ohromná budova s velkým vstupem uprostřed u něhož z budovy a také na stranách vystopovala část stavby, takže na první pohled to vypadalo jako kdyby ohromný palác měl tři vchody. Došli až k černé pozlacené a ohromné bráně, která měla na sobě dva velikánské ornamentální erby, z čehož Harryho hned zaujala zlatá soška lva na každém z nich.
   Umbridgeová netrpělivě zaklepala podpatkem a hned na to se k ní za bránou přihnal nějaký chlápek celý zabalený v plášti.
   „Je všechno v pořádku?“ zeptala se Umbridgeová, když je chlápek vpouštěl obrovitou bránou dovnitř na jakýsi dvůr.
   „Ano, dokázali jsme se přemístit nepozorovaně do paláce, ochranka je zlikvidována,“ řekl muž pyšně.
   „A co tuhleti?“ otázala se překvapeně.
   Harry se podíval směrem, kam ukazuje, v dálce u budovy na dvou místech mezi třemi vystouplými částmi stavby stály čtyři jakési budky, v níž stáli stráže s červeným sakem a černými kalhotami. Harryho hned překvapil jejich černý chlupatý klobouk, jež byl neuvěřitelně vysoký a na první pohled mu připadalo směšné, že by stráže takového paláce nosili zrovna tohle. Stáli absolutně nehnutě a hleděli dopředu.
   „To je hradní stráž, bylo by podezřelé něco s nimi podniknout…“
   „To si ze mě utahujete?“ zděsila se Umbridgeová. „Vždyť jsem vám dala…“
   „Ale oni jsou něco jako turistická atrakce madam,“ bránil se muž v plášti.
   Umbridgeová se zarazila, pak zvedla ukazováček a pravila: „Protentokrát.“
   Hned na to prošli nádvořím až k hlavnímu vchodu uprostřed budovy, zastavili se tu a otočili se na Harryho.
   „Co?“ zeptal se. „Co jste mě vlekli tak daleko, aby jste mě tady zabili?“
   „Oh, to ne,“ pousmála se Umbridgeová a sundala si černý šátek z krku. „Jenom musím udělat jisté opatření, protože vím, jak rád se pokoušíš si hrát na hrdinu,“ v tu ránu přirazila šátek Harrymu na oči a začala ho za hlavou uvazovat. Harryho zorné pole se okamžitě zmenšilo na nulu, takže vůbec nic neviděl, pouze stál, protože věděl, že protestovat je marné a proměna v Pegase nejde.
   „Pouta,“ pravila Umbridgeová a hned na to Harry ucítil, jak mu jeden ze smrtijedů bolestivě zkroutil ruku za zády a přicvakl mu na ně želízka.
   „Bravo,“ pousmála se jejich průvodkyně. „Nuže vznešená dámo a pánové, můžeme jít dál,“ řekla sama pro sebe a Harry rázem ucítil surovou ruku, jak ho popadla za hábit na zádech a vlekla ho dál. Ozvalo se ohromné zavrzání a otevírání velkých dveří, následně Harry uviděl zpod černého šátku, že vešel do místnosti s osvětlením a podle toho, jak se kroky rozléhaly a odrážely od stěn, musel být v opravdu velké hale.
   „Jdeme dál,“ pravil muž v plášti a vedl je palácem.
   Harry cítil, jak se na něj několik pohledů, které míjejí, ulpívá a nemohou je z něj spustit, stále měl pocit, že na prvním kroku zakopne a ještě k tomu nebude si moct krýt pád rukama. Ovšem nejhorší pocit měl z toho, že neví, co se přihodí s ní a s jeho přáteli, co se stane v dalším okamžiku.
   V tu chvíli sebou práskl na ostré schody až zakřičel bolestí a vyhrkly mu nešťastně slzy.
   „Dávej pozor Pottere!“ křikla Umbridgeová. „Copak nevidíš, že tam jsou schody?“
   Harry neodpověděl, jen smutně popotahoval, nemohl si ani mnout bolavé tělo, nemohl nic, jen čekat až ho někdo zvedne, což se také v zápětí stalo a on stoupal jako malý kluk, kterého vede jeho maminka poprvé do schodů.
   Procházeli dalšími místnostmi, palác se zdál být nekonečný, až konečně Harry zaslechl, jak je oslovil služebník.
   „Jsme ohlášení,“ řekla hned Umbridgeová.
   „Oh…“ pousmál se služebník. „… ale tady to takhle nefunguje, královna je…“
   „… je připravená nás přijmout,“ napověděla mu nuceně Umbridgeová.
   „Nemohu vás pustit dál, co tu vůbec děláte?“ nevěřil služebník svým vlastním očím.
   V tu chvíli se ozvalo zašustění oblečení, Harry slyšel, jak Umbridgeová něco vyndává z kapsy.
   Hned na to se ozvalo prásknutí a služebníkovo zděšení.
   „Proboha!“ křikl až se to rozlehlo po místnosti.
   „Jestli mě nepustíte dál, budu pokračovat,“ řekla nekompromisně.
   „Zavolám bezpečnost!“ křikl služebník naštvaně.
   „Ta zde není, varuji vás,“ upozorňovala ho Umbridgeová, v zápětí bylo slyšet několik kroků a otevření dveří.
   „V další místnosti,“ řekl služebník potichu a Harry zaznamenal, že právě kolem něho prošel.
   „Dobrá, víc už od vás nepotřebuji,“ pravil Umbridgeová lhostejně a Harry zaznamenal i odkud vychází její hlas. „Avada K…!
   Na poslední chvíli Harry vběhnul mezi Umbridgeovou a služebníka, věděl, že ho nemůže Umbridgeová zabít jako to říká pořád, risknul to a vyšlo mu to.
   „SCHOVEJTE SE!“ křikl Harry, když zaslechl jak služebník peláší pryč.
   „Ty spratku jeden mizernej!“ křikla Umbridgeová. „Chyťte toho mudlu!“ zaječela na své společníky, kteří se okamžitě dali do běhu.
   Harry ucítil poté naštvanou ženskou ruku, jak ho strká dál do místnosti, ozvalo se prásknutí dveří a ruka jež Harryho svírala s ním mrštila bolestně na podlahu, až znovu bolestí zaúpěl bolestivým a nekrytým dopadem. Naštěstí se mu ale trochu svlékl šátek z očí a on spatřil místnost v celé své kráse.
   Zdobná křesla byla rozmístěna precizně po celém jejím obvodu, uprostřed s mohutným pracovním stolem dodávali pocit noblesního nábytku z Anglického dubu. Obrazy na stěnách byly orámovány zlatým zdobením a lustr a svíce byly tak okouzlující, že málem přecházel krásou zrak. Koberce měli příjemný hřejivý pocit a byli zdobeny nepřehnanými ucelenými tvary. Místnost měla několik oken se zastuhovanými záclonami sestřiženými a narovnanými jako přímo z nákupního domu.
   V místnosti byli asi čtyři osoby, včetně jedné sedící na křesle za mohutným stolem lesknoucím se na celé kolo.
   „Nechte nás tady o samotě,“ oznámila Umbridgeová a ozvalo se tiché překvapené a záporné bručení.
   „HNED!“ PRÁSK! zařvala Umbridgeová a z hůlky jí vyšlehl ohromný záblesk, který jim málem protrhl ušní bubínky.
   Všechny úřednické osoby se kvapně sbalily a vypelášily z místnosti, Umbridgeová se ještě stačila otočit na smrtijeda, který s ní stále zůstával, aby se o ně také postaral. Hned na to se dveře vedoucí do místnosti zavřely.
   „Kdo jste?“ zeptala se starší žena sedící za křeslem majestátného stolu.
   „Vaše noční můra, drahá královno,“ pronesla pyšně Umbridgeová.
   Harry hořce polkl, a bylo to, byla to opravdu ona, Anglická královna ve svém sídle, vždyť o tom Umbridgeová mluvila, jak to, že mu to nedošlo? Tak neuvěřitelně lehce se sem dostala… ovšem nevěděl, kolik lidí je v paláci, třeba se zde opravdu strhl ukrutný souboj, který smrtijedi, samozřejmě díky kouzlům, vyhráli.
   „Okamžitě odejděte z paláce!“ řekla královna a vstala.
   Harry ji uviděl lépe, měla již bílé vlasy a v ve tváři jemný výraz osoby se stálou nonšalantností. Ovšem neměla na hlavě korunku ani nic jiného, oblečená byla do pohodlných šatů, které odpovídaly jejímu intelektu.
   „Nejdřív si popovídáme,“ zavrhla to Umbridgeová a popošla směrem k ní.
   „Co je to za chlapce?“ ozvalo se zase od královny.
   „Oh, toho nebudete znát drahá,“ pousmála se Umbridgeová. „Slyšela jsem, že být královnou je veliká legrace.“
   Královna na ní hleděla neutrálním, avšak spíše naštvaným pohledem, hned na to přešla kolem stolu a sehla se u Harryho, který hned ucítil její jemnocitný parfém.
   „Nechte ho,“ zaznělo od Umbridgeové.
   Královna se na ní podívala a hned na to sundala Harrymu šátek přes oči.
   „Dobrá,“ pravila zase Umbridgeová, úsměv jí zmizel z očí a přešla ke své tašce, ve které začala štrachat.
   „Kdo jsi?“ zeptala se potichu královna Harryho, který nemohl uvěřit, kdo na něj právě sahá a ještě k tomu mluví, dech se mu zastavoval.
   „Har-r-r-ry,“ vykoktal ze sebe.
   „Tady!“ křikla Umbridgeová naštvaně a praštila jakýmsi papírem o stůl. „Potvrzení o vaší okamžité abdikaci na post královny Spojených národů Velké Británie a severního Skotska. Dále Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Baham, Jamajky, Barbadosu, Solomonských ostrovů, Belize, Grenady, Papuy v Nové Guiney, Tuvalu, Svatého Vincenta a Grenady, Svaté Lucie Barbudy a Antiguy a Svaté Kitty a Nevise. Tímto předáváte post královny Tomovi Rojvolu Raddleovi, vládu celkem nad 125 milióny lidí. To nechť stvrdíte vy, Anglická královna, z třicátého osmého pokolení od Egberta, krále Wessexského.“
   Harry a dokonce i královna sama vykulili oči na naštvanou Umbridgeovou, která právě dokončila svůj výklad a čekala jako malá holčička na zmrzlinu.
   „Jste šílená,“ ohradila se královna. „Ten muž není právoplatným dědicem.“
   „To se mýlíte,“ pousmála se Umbridgeová. „Odborníci to právě odsouhlasili… s naší malou pomocí.“
   „Jste blázen, to nikdy neudělám,“ zaprotestovala znovu královna.
   Umbridgeová se nasupila, přešla ke královně, popadla jí za ruku a odhodila od Harryho na stranu místnosti, až královna křikla, jak surově dopadla.
   Poté uchopila Harryho za rameno a přitiskla mu hůlku ke spánku, pohledem stále upřeným na královnu, která se malátně zvedala ze země.
   Harry hned začal kroutit hlavou, nechtěl, aby kvůli němu zaprodala tolik zemí pod vládu největšího zla na světě, musel přece krucinál něco udělat, nebo tady ta šílená babizna zabije samotnou královnu Anglie.
   „Tak co bude?“ křikla Umbridgeová. „Předně vás upozorňuji, že já jako kouzelník dokáži ovládnout vaše tělo… ten podpis tam bude tak i tak, nemáte na vybranou.“
   „Ne,“ hlesl Harry směrem ke královně a stále kroutil hlavou, Umbridgeová mu však zaryla hůlkou bolestivě do spánku až zasyčel.
   „Nikdy při své svobodné mysli nepředám svou zemi lidem jako jste vy!“ křikl královna naštvaně a dobelhala se ke svému křeslu.
   „Kruci,“ postěžovala si Umbridgeová, uvědomila si, že myslí na víc lidí, než jen jednoho chlapce, kterému tady míří hůlkou do hlavy.
   Hned na to ale ztuhla, širým okolím zaznělo asi tucet sirén, čím dál, tím víc zesilující na hlasitosti. Harry začal dostávat do těla nové dávky radosti a štěstí a hlavně naděje.
   „To je policie,“ řekla královna.
   „Ten služebník to dokázal, dokázal utéct,“ hlesl Harry s úsměvem.
   „To snad není možné!“ rozkřičela se Umbridgeová nasupeně a mrštila s Harrym o zem. Ten se hned na to opřel o zeď a snažil se zvednout na nohy.
   „Dobrá, myslela jsem si, že to udělám po dobrém, ale, jak vidno, to tak nepůjde,“ začala jiným o mnoho zlejším tónem Umbridgeová, přešla ke své tašce a vyndala z ní jakousi podivnou lehce spirálovitě zakroucenou dlouhou hůlku měnící barvu z červené, tmavě modré, hnědé na černou a zase zpátky. Namířila směrem na stěnu s okny a mávla, v tu chvíli v místnosti propukl ohromný uragán, všechny papíry se začaly točit jako šílené, krabice, obrazy, knihy a vše další menší velikosti, co v místnosti bylo, se vzneslo do vzduchu a točilo se ve víru, před nímž se královna kryla za stolem. V tu ránu Umbridgeová se zadostiučiněním mávla znovu a celý vír a bordel v něm se vyřítil z oken ven takovou rychlostí a zahučením, že se okna roztříštila na milióny kousků a v napolo holé místnosti nastal klid.
   „Předvedu vám naše donucovací prostředky, drahá královno,“ zahřímala Umbridgeová pro ni nezvykle hlubokým hlasem, přešla ke královně sehnuté na židli, kterou společně s ní přisunula k oknu. „Hleďte na sílu všemocného lorda Voldemorta!“
   Hned na to se rozpřáhla jako nadhazovač a švihla hůlkou míříc směrem z okna ven. V tu ránu se z hůlky vyřítil tmavě modrý paprsek mající v sobě tak ohromnou energii, že v místnosti začalo znovu všechno poletovat jako splašené.
   Paprsek vysoko na nebi vrazil do ohromného temného mračna, které se hrůzostrašně vlnilo nad Londýnem a z toho hned vyšlehl ohromný obrovitánský blesk jež vrazil mohutně do horní části blízkého mrakodrapu.
   Ozvalo se chvilkové zahučení a hned na to se stěny horní části mrakodrapu roztříštily na kusy. Ohromné úlomky stěn se začaly řítit k zemi závratnou rychlostí, na vrchu mrakodrapu se stále bortila patra a zněly plameny ohně tyčící se několik desítek metrů do vzduchu, následně se špice mrakodrapu naklonila do tak ohromné výše, že začala nenávratně padat k zemi, přitom se ve strašlivých třescích třela o stěny mrakodrapu, až v ohromném zahřmění dopadla na zemi.
   Harry se přestal snažit zvedat se ze země, ztuhnul a rozklepala se mu kolena, vlastně se rozklepal celý a padl znovu na zem, v dáli viděl mohutnou stavbu, ze které se zlověstně kouřilo a on snad mohl zahlédnout i trpící lidi, kteří právě přicházejí o život.
   „Proboha,“ hlesla šokovaně královna a s hrůzou si zakryla pusu, zírala stejně jako Harry na roztříštěnou stavbu. „Vy vrahu… co ty stovky lidí tam…“
   „Desítky, je pozdě a tam jich opravdu moc nebylo,“ pousmála se Umbridgeová. „Ale no tak, to chce klid,“ řekla a poplácala královnu na rameni. „A teď se podívejte támhle.“
   Hned na to mávla nepříčetně spirálovitou hůlkou, ze které nyní vyšlehl záblesk, který se téměř světelnou rychlostí vpil do mraků, ze kterých v tu ránu začalo hřmít a blýskat jako k zbláznění. Všem začaly zaléhat uši, blesky práskali do budov a chodníků, které rozvracely na povrch, tříštily požární hydranty i pouliční telefonní budky na kusy, výlohy byly smeteny se zemí, stromy se začaly vyvracet z kořenů, přestaly fungovat semafory, auta do sebe začala mohutně vrážet.
   „Přestaňte!“ křikla královna. „Pro lásku boží, přestaňte!“
   „Ještě jste se pořádně nepoučila!“ křikla Umbridgeová, kterou to na první pohled bavilo jako malé dítě a znovu mávla hůlkou do mraků, přičemž ukázala na stavbu tyčící se v dálce. Umbridgeová vykouzlila kouzelný pohled na Temži, takže viděli vše, aniž toho vlastně ve skutečnosti byli z těchto oken schopni.
   V ten okamžik se z mraků vyřítilo něco neskutečně rychlého, Harry na to vykulil oči, zářilo to na celou oblohu a vřítilo se to do Big Benu rychlostí blesku. Mohutná bleskovitá koule nazývající se kulový blesk sebou práskl do gigantické věže, která hned na to pukla v ohlušujícím třesku linoucím se přes celý Londýn.

Big Ben ničený kulovým bleskem
_text

    Její stěny začaly nekompromisně padat k zemi a zahalovat vše, co pod nimi bylo. Ohromné bílé svítící hodiny se rozprskly na miliardy kousků a gigantické kovové ručičky začaly klesat svistem k zemi stejně jako posléze celá věž dokud se nezřítila doslova.
   Královna lapala po dechu a se zavřenýma očima naslouchala hřmotu trámů a suti řítící se k zemi, k všeobecnému řevu lidí, které se teď ozývalo Londýnem, stejně tak i svému pláči.
   „Prosím, dost,“ žadonila sklíčeně.
   „Tak podepíšete ten dokument?“ zeptala se vítězoslavně Umbridgeová a pohupovala hůlkou v ruce.
   Královna na ní pohlédla pohledem ženy v koncích, Harry to viděl. Sám měl srdce až v krku, začal se mu zvedat žaludek, když si uvědomoval, co Umbridgeová právě udělala, že zabila několik stovek lidí a bylo jí to nadmíru ukradené.
   „Vy nejste člověk,“ hlesla hystericky královna. „Ten by nebyl schopen takového činu.“
   Umbridgeová se k ní sehnula a s nenávistí jí řekla do očí. „Ne… nejsem člověk, to opravdu ne. A jsem moc ráda, že nejsem ani prašivej mudla jako vy!“
   „Nechte toho!“ křikl znenadání Harry.
   „Ty drž hubu, spratku!“ zařvala na něj Umbridgeová jako teta Petunie.
   „Spravedlnost si vás najde, budete…“
   „No jistě,… pykat za své činy a hnít ve vězení, že? To už jsem slyšela,“ zarazila Umbridgeová královnu v hluku všeobecného povyku.
   „Co uděláte s lidmi až dostanete mou moc?“ zeptala se královna krajně v koncích.
   „Už nám nic nebude bránit v tom, pozabíjet špínu tohoto světa…“ začala horečně odříkávat Umbridgeová jako zhypnotizovaný maniak. „až ovládneme další země, nastane mohutná rasová čistka, kterou svět nezažil od dob druhé světové války u Nacistů!“
   „V tom případě nemám jinou možnost,“ řekla královna, vzala papír ze stolu a několikrát jej přetrhala v ruce na malinkaté kousíčky.
   „Vy jste šílená.“zkonstatovala Umbridgeová překvapeně. „Nám nic nezabráni v našem plánu! Celá infrastruktura tohoto města se zhroutí! A VY JSTE SI TÍMHLE SPOČÍTALA PÁD LONDÝNA!“
   Hned na to vytáhla z hábitu jakousi malou asi deset centimetrů velkou brouku podobnou černou kapsli a zmáčkla jí. Ta rudě zasvítila a Umbridgeová se smrtelným výrazem k ní řekla. „ZAHAJTE ÚTOK NA LONDÝN.“
   Harry chtěl už vstát, vyškrábat se na nohy, ale opravdu to bylo s zamknutýma rukama neuvěřitelně těžké, nyní ale však znovu ve svém snažení ustal, když se po celém okolí začalo ozývat ještě větší hřmění. Zbylé věci, které ještě stále zůstaly ve vitrýnách začaly poskakoval, cinkat a válet se ze strany na stranu. Úplně celý Londýn se otřásal a základech a některé chatrné stavby v tomto okamžiku povolovaly, stejně jako vozovky se někde propadaly do země, kde byly podzemní tunely provrtaného Londýna příliš slabé. Byl to hrozivý okamžik, v tu chvíli se po celé Londýně rozezněla metropolitní siréna, která stále postupně sílila a zeslabovala se, Harrymu běhal ohromný mráz po zádech, hřmění spojené s tímhle bylo doslova nervy drásající, jako kdyby se blížil ohromný nálet na celý Londýn. A no se také blížil.
   Z nebe se začaly snášet testrálovité nestvůry s rudýma očima a začaly dopadat do houfů lidí. Z nebe začaly padat jiskry, které nepříjemně pálily na kůži, hned se rozhořelo nespočet požárů, sirény stále sílily, když v tom se začala voda v Temži vařit.
   Harrymu tlouklo srdce tak bolestivě, že málem úpěl, podlamovala se mu kolena, v nitru duše měl neuvěřitelný strach, který se ještě víc posílil, když si vzpomněl na své přátele čekající tam někde u vody, která teď pěnila jako sliny rozzuřeného psa. Dostával přímo záchvatný strach a přitom hluboko uvnitř věděl, že už musí něco udělat, teď už musí, než začnou umírat tisíce dalších lidí.
   V té chvíli se z vody začaly nořit odporné nestvůry armády lorda Voldemorta, Armády Zla. Byli to převážně nemrtví, kteří se v ohromném počtu jako mravenci začali blížit z pobřeží do nitra měst skrz hlavní ulice, kde jezdila spousta aut, které se teď dostávali do nespočtu havárií a děsivých kolizí. Nemrtví začali drancovat celé město, lidé si snažili navzájem pomáhat, začali prchat před zhoubou, která po nich šla směrem od řeky, když v tom z ní vylezli i horští trollové s jediným cílem, zničit vše, na co přijdou.
   „Pro pána boha, co to je?“ ptala se panicky královna a nemohla uvěřit tomu, co právě vidí.
   Horský troll v dálce právě popadl mohutný Ford a mrštil s ním do výlohy o tři patra výš, kde mohutně explodoval na všechny strany.
   „Okamžitě s tím přestaňte!“ křikla královna naprosto bez sebe.
   Harry se konečně dokázal zvednout o zeď na nohy, uviděl, jak všude létají po městě jiskry, testrálové, padají blesky a tříští domy a ulice, jak Armáda Zkázy mučí další a další lidi chycené mnohdy do hrůzostrašných pastí a nakonec, jak ničí samotné Londýnské zařízení, včetně značek, semaforů, automatů, chatrných zábradlí a kdo ví, co všeho ještě.
   „UKONČETE TO!“ rozeřvala se královna hystericky.
   „Uklidněte se dámo, sama jste si o to řekla, teď se kochejte,“ řekla se zadostiučiněním Umbridgeová.
   „UKONČETE TO! HNED!“ křikla královna a skočila z posledních sil po Umbridgeová s cílem jí sebrat spirálovitou hůlku.
   Harry s neuvěřením zíral, jak se rvou a snaží se přeprat, začal se belhat k nim, ale díky zaželízkovaným rukám neměl sebemenší šanci královně pomoct, ta však hned povolila a Umbridgeová jí ošklivě praštila úřadnickým telefonem. Hned na to se pyšně zvedla a namířila spirálovitou hůlkou ven.
   „To byla poslední kapka!“ křikla Umbridgeová a mávla s ní.
   V tu chvíli se hladina Temže začala s další ohromnou přívalovou vlnou zvedat, ani ohromné šnekovité protipovodňové zábrany, které se teď pomalu otáčely, aby zahradily Temži nebyly dostatečně rychlé. Voda se valila jako mocný ďábel skrz ně přímo do města a začala zaplavovat nízko položené ulice.
   V tu chvíli královna naposledy se pokusila na Umbridgeovou zaútočit, ta jí však odkopla a ještě naštvaněji namířila znovu hůlkou ven.
   „Takže vám to ještě nestačilo! TAK VÁM UKÁŽI, JAK VYPADÁ KOMPLETNÍ ZKÁZA VŠECH OBYVATEL LONDÝNA!“ rozeřvala se na celé kolo a chystala se k mávnutí hůlkou.
   Harry byl stále bezmocný, ale tohle bylo moc, musel už něco udělat, jde o milióny lidí, o nehorázný počet lidských životů, které se pokusí zabít jedním mávnutím. Uvědomil si všechny ty lidi, do nohou se mu dostala nová krev, mozek se mu znovu zapnul na vyšší obrátky, tělo se obrnilo vůči bolesti, Harry se musel stát hrdinou.
   Umbridgeová už mávala hůlkou, když se Harry rozběhl jako dostihový kůň, napřímil se, otevřel ústa a s maximální m soustředěním přesně chytil spirálovitou hůlku do pusy, vyškubl jí Umbridgeové z ruky a slepě vyskočil z okna paláce z druhého patra ven se křečovitě zavřenýma očima.
   Neuvědomil si vlastně, co dělá a když padal, křičel a zvednutý žaludek mu přímo lomcoval nervy tak, že se mu snad začal přehrávat i celý život před očima. Hned na to, jak sebou praštil do vysokého křoví a propadl se skrz něj až na zem, kde zůstal bezvládně ležet.
   „TY BASTARDE JEDEN MRŇAVEJ MIZERNEJ!“ bědovala z okna nahoře Umbridgeová a kroutila nenávistně pěstí. „JEN POČKEJ, JDU SI PRO TEBE, HAJZLE!“
   Harry při jejích slovech procitl, tělo mu divoce nabíralo nové a nové doušky čerstvého vzduchu, cítil ale, jak ho celé bolí dopadem, rozhodně měl ošklivě naražená žebra, snad i nalomená, to nemohl posoudit, mohutně vzedmutí odvahy a naděje však v jeho těle udělaly své a Harry se dokázal vyškrábat ven z pichlavého křoví. Začal utíkat, co mu síly stačily, se zavázanýma rukama to však šlo velice těžce a musel si dávat pozor, aby nespadl a nemusel se snažit znovu pracně se dostat na nohy. Oběhl palác a přiběhl ke straně plocení. S šátkem ještě napolo nandaným uviděl policejní eskortu obklopující palác a připravující se k akci. Jedno bylo jisté, nemohl se dostat zpět k lodi, aby pomohl svým přátelům, protože by ho policisté viděli, na druhou stranu však Umbridgeová jde po něm, úplně slepě zapomněla na to, že má jeho kamarády zavřené na lodi. Navíc Harry vypadá ze všeho nejvíc jako nějaký mučenec, toho by mohl využít.
   Začal tedy belhat podél plotu směrem k policistům, kteří s opřenými osobními i automatickými zbraněmi se na něj okamžitě zaměřili a v tu chvíli na něj začalo mířit dobrých padesát zbraňových hlavní.
   „NESŘÍLEJTE!“ křičel Harry vyčerpaným hlasem. „NESTŘÍLEJTE, NEJSEM JEDEN Z NICH!“
   Policisté si vyměňovali názory, když v tom u jednoho antonu jeden z nich vyšel ven s megafonem u pusy a zahlásil: „VZDEJTE SE, DEJTE RUCE VZHŮRU A POSLÉZE NA TEMENO HLAVY!“
   Harry za překvapeně zastavil, vždyť on nemůže, co teď? Napadlo ho jediné řešení. V záři policejních reflektorů se otočil, aby všichni zahlédli jeho pouta.
   „JSEM SPOUTANÝ!“ zakřičel na ně.
   Muž s megafonem pokynul pětici důstojníků, kteří ozbrojení automatickými zbraněmi a krycími štíty přispěchali k Harrymu, obklopili ho a odvedli ho do bezpečí mezi kolonu antonů a policejních aut.
   „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho zřejmě seržant, vyndal mu hůlku z pusy a podal jí dalšímu policistovi, který jí odnesl nedohledně daleko.
   „Harry… Harry Potter,“ odpověděl Harry a už se neobtěžoval vymýšlet jiná jména.
   „Co jsi tam dělal? Jak to tam vypadá?“ ptal se dál seržant, když Harryho odvlekli k jednomu antonu.
   „Prosím, nechte mě jít, jdou pořád po mě,“ žadonil Harry.
   „Ne tak rychle, nejdřív nám zodpovíš pár otázek,“ odmítl jeho prosbu seržant.
   „Ale oni mě chtějí zabít!“ křičel Harry panicky, opravdu teď uvnitř cítil paniku, přítomnost policistů ho vůbec neuklidňovala. „Utekl jsem jim a jestli mě nenecháte, tak mě zabijí!“
   „Naopak, když tě pustíme…“
   „Vy to nechápete!“ zaječela na něj přes lomoz okolí Harry. „VY je nezadržíte, o hodně užitečnější by jste teď byli uprostřed města a zachraňovali by jste lidi!“
   „Cos tam dělal chlapče?“ ptal se dál seržant, dělajíc, že přeslechl Harryho slova.
   Harry divoce oddychoval a vítr mu ovíval slzy a strach z obličeje. „Použili mě, aby vydírali samotnou královnu, nevím jak, ale nějak se k ní dostali.“
   „To myslíš vážně?“ nevěřil seržant tomu, co slyší. „Pánové, jsme v horší situaci, než jsme si mysleli, ochranka paláce nejspíš nepřežila, naší prioritou je dostat odtamtud královnu živou!“
   „Hej!“ křikl Harry. „A co já?“
   „Ty?“ odvětil seržant a rozmýšlel se. „Zůstaneš s námi… sundejte mu někdo ta pouta!“
   „Ne!“ zařval Harry úpěnlivě. „To nemůžete, zabíjí mě! Zabijí!“
   Seržant to už však nevnímal vzdálil sek první linii vozidel, za kterou se kryli ozbrojení muži.
   K Harrymu zezadu přistoupila nějaká osoba a začala mu cinkat něčím na náramcích na jeho rukou, nejspíše paklíčem.
   „TADY ANGLICKÁ POLICIE!“ rozeřvalo se megafonem od seržanta. „JSTE V OBLÍČENÍ, OKAMŽITĚ SE VZDEJTE A VYJDĚTE S RUKAMA NAD HLAVOU!“
   „Nedělejte to,“ hlesl Harry spíše sám pro sebe. „Zabije vás.“
   „OPAKUJI, VYJDĚTE S RUKAMA NAD HLAVOU NEBO ZAHÁJÍME AKCI!“
   V ten okamžik Harryho pouta povolila a on si mohl konečně promnout bolavé klouby na rukou s otlačeninami po náramcích, které je pevně obepínaly.
   V tu chvíli však strnul, protože se z Buckinghamského paláce ozvalo škubnutí a otevírání dveří a následné připravování policistů ke střelbě.
   Harry popošel směrem k bráně, za sebou měl stále několik policistů, kteří ho hlídal a ten moment jí uviděl.
   Umbridgeová vyšla ze vchodu, po jehož stranách již nestáli tak směšně odění strážní, jak tamti Harrymu připadali. Nyní byly budky prázdné a Umbridgeová se rozhlédla kolem sebe, hned na to jí však ale oslnily reflektory policistů.
   „PANÍ, DEJTE RUCE ZA HLAVU A OKAMŽITĚ SE VZDEJTE!“ křikl seržant do megafonu a kývl k ostatním ať se připraví.
   Harry se v tu chvíli rozeběhl k seržantovi, nezadrželi ho ani policisté, kteří ho hlídali, dorazil k němu a začal s ním cloumat.
   „Musíte okamžitě pryč, strážníku!“ ječel Harry úzkostlivě. „Ona vás zabije, všechny vás zabije, vy jste jí ukradený! Jde po mě, nechtě mě alespoň jít!“
   Seržant se snažil vymanit z chlapcova cloumání, což se mu v zápětí povedlo a odstrčil ho stranou. „Odveďte ho dál! Ať už se u mě neukazuje, rozumíte!“
   „HAAAAAARRYYYYYYYY!“ ozvalo se hlasité zvolání od vchodu, které ze sebe vydala Umbridgeová, čímž na sebe upoutala seržantovo i Harryho pozornost. „KDE SE SHOVÁVÁŠ?“
   „Vidíte?“ hlesl Harry do ucha seržantovi. „Je to šílenec. Proklatá čarodějka!“
   Seržant se na Harryho starostlivě a zmateně podíval, přejížděl pohledy ze všech a zpátky na Harryho.
   „JÁ SI TĚ TU NAJDU!“ zakřičela znovu Umbridgeová a vytáhla hůlku z kapsy.
   Seržant se otočil zpět k paláci s megafonem a: „Madam, okamžitě odložte ten předmět, dejte ruce za hlavu a…“ v tu chvíli ho však Harry stáhl k zemi, protože Umbridgeová mávla.
   Prskající a žíravé žhavé kouzlo se jí vyřítilo z hůlky a vrazilo do seržantovo policejního automobilu jen o pár metrů dál, vylětělo několik metrů do vzduchu, kde udělalo salto, přičemž explodovalo, padající střepy začaly všechny pichlavě zasypávat a hned na to dopadlo dozadu na monumentální sousoší.
   „Do hajzlu,“ ulevil si seržant, když se spolu s ostatními posetý střepinami a kousky plechu zvedal ze země, hned se obrátil na všechny vykulené policisty, mávl rukou směrem na Umbridgeovou a zařval tak silně, že na to nepotřeboval megafon. „PALTE!“
   Rozlehla se ohromná vlna střelby z automatických, poloautomatických i ručních malých zbraní, vzduch byl v okamžení naplněn kulkami, Harry si v hřmění výstřelů zacpával uši, aby neohluchl a jedním okem se odvážil podívat na bránu paláce.
   Před Umbridgeovou byla jakási bílá neviditelná a hlavně nepropustná stěna, kterou vytvořila a kulky se u ní zastavovaly a padaly na zem až se z nich vytvořila dlouhá úhledná rovná hromádka.
   Policisté vystříleli první salvu, když se zpoza neviditelné bariéry vyřítila další žhavé kouzlo a šlehlo do o kus dá stojícího antonu, který taktéž vyletěl do vzduchu a popálil policisty okolo, kteří křičeli bolestí a mnuli si obličeje. Další kouzlo se vyřítilo a vrazilo do auta přímo vedle Harryho, ohromná zpětná vlna, která mu nejdřív načechrala vlasy ho celého nadzvedla a odhodila o kus dál, auto ve vzduchu v ohromném třesku explodovalo a prásklo sebou na jiné policejní auto, kterému rázem zhasly majáčky.
   Harry ležel vedle popáleného seržanta a hleděl na něj.
   „Prosím nechtě mě jít, jinak vás zabije,“ hlesl k němu, sundal si šátek z hlavy a začal mu obvazovat poraněnou ruku, když se ozvala další exploze dalšího auta.
   „Dobrá,“ hlesl seržant na Harryho kryjícího se před marnou palbou a před velice účinnými výbuchy. „Hodně štěstí, chlapče.“
   V tu chvíli mu podal ruku a silně stiskl, Harry se pousmál a potřásl mu s ní na rozloučenou.
   Hned na to se zvedl a začal někdy skrčený, někdy zase narovnaný utíkat mezi policejními auty a policisty pryč směrem od paláce. V jednom antonu zahlédl svou spirálovitou hůlku, popadl jí, neměl přitom žádné problémy s někým, kdo by jí hlídal a začal prchat po ulici dolů.
   Srdce mu tlouklo jako šílenec, když ještě musel ze všech sil utíkat, jak jen nejvíc dokázal, napětí, které teď jeho tělo prožívalo s ním lomcovalo šíleným stylem, Harry však nepovoloval, stačila mu jediná myšlenka na Hermionu a jeho tělo dostalo tak silnou dávku odhodlání, že běžel přímo nadlidskou rychlostí. Běžel, aby splnil slib, který letos už tolikrát dal, běžel uprostřed poničeného Londýna pomoci svým přátelům, kteří jsou teď nepochybně v úzkých.
   V mysli měl pořád jen svůj slib, který ho hnal dál a působící na něj jako ta nejsilnější kouzelná formule, jež mu stírá slzy z očí a nahrazuje je odhodláním a láskou.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: