Gramatické chyby
Neopraveny
Stran-39 | Čteno 3108x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 81.


Londýnský masakr

PRÁSK! Harry zděšeně zastavil až se málem překotil před sebe, těsně před ním práskl neovladatelný automobil do výlohy a rozcupoval jí na kousky. Ozval se zvuk alarmu ze zničeného obchodu, Harry ještě chvíli uklidňoval své nohy, které se klepaly jako kdyby se měly každou chvílí rozpadnout, hned poté ho popadl rozum a vběhl do výlohy. Začal prohledávat zničený automobil a snažil se najít někoho kdo by tuhle strašlivou havárii přežil. V té chvíli z promačkané kapoty vyšlehly plameny, až se jich Harry lekl, zůstal na ně hledět a rozhodoval se co dál. Hned na to se nad ním rozpršel protipožární systém, který ho dokonale promáčel, Harry nepřestával ve snažení pomoci těm kteří jsou uvnitř uvízlí. Nevěděl však že se k němu něco obrovského po ulici blíží.
   Konečně našel malý otvor v okýnku a nakoukl dovnitř, interiér však byl prázdný, nikdo tam nebyl, Harry se narovnal a v té chvíli za sebou uslyšel řev. Otočil se a spatřil rozpřaženého řvoucího trolla, který hned v zápětí praštil svým obrovitým kyjem do auta, Harry na poslední chvíli instinktivně ucukl, avšak náraz palice do kapoty ho nadhodil a on dopadl zpět na ulici. Zůstal civět do hlavy tupého trolla, který nasadil svůj typický hloupý výraz a začal soukat z výlohy kyj.
   Vypadal jako kus balvanu s nerovnostmi, v černé noční tmě se jeho šeď změnila na zlostnější zelenavou tmavou barvu a jeho malinkatá tupá hlava se po vytažení kyje na Harryho zadívala ještě tupějším výrazem.
   „A do háje!“ křikl Harry sám pro sebe a začal po čtyřech couvat od trolla, když v tom narazil na svůj spirálovitou hůlku, kterou upustil.
   Namířil s ní na trolla, který se už už rozpřahoval, a mávl. V té chvíli z nebe vyšlehl ohromný blesk a vrazil do hlavy rozpřahujícího se trolla, jež hned na to upustil svůj kyj.
   Harry zůstal koukat na obrovité stvoření, ze kterého se teď hrůzně čoudilo. Troll měl hlavu černou jako uhel, a dá se říct že i vše o statní, hned na to se začal nebezpečně naklánět. Harry se začal škrábat na nohy a vyběhl pryč, aby ho troll, který právě padl na místo kde před chvílí ležel, nezalehl.
   Chvíli ještě zděšeně oddechoval a přecházel pozadu dozadu, stále zíral na ležícího trolla kterého zkrápěly krůpěje jiskřiček padajících z nebe.
   „Harry!“ ozvalo se tlumeně z dáli.
   Harry aniž by si toho byl vědom byl skoro už u řeky. Ovšem výkřik který zaslechl mu doslova škubl sám nohama a popohnal kupředu, jestli tohle nebyla Hermiona nebo některá z ostatních dívek které na lodi jsou uvězněné, tak ať visí.
   Z kopce se mu běželo o poznání lépe, hůlku ovládající počasí měl stále v ruce a v srdci nepřeberný pocit pomoct jeho přátelům.
   Doběhl až k místu odkud viděl na loď a naskytl se mu hrůzostrašný pohled.
   Jeho přátelé byli bezbranní a natlačení na záď, před nimi stál Malfoy ozbrojený hůlkou a nenávistně na ně mířil, zatímco Umbridgeová právě sledovala v dálce přibíhajícího Harryho, taktéž řádně ozbrojená a ještě více naštvaná.
   „Nechte jí!“ křičel Colin a stavěl se před Hermionu.
   „Je mi líto! Potter vás zradil!“ křikla Umbridgeová s namířenou hůlkou.
   „Hermiono!“ zaječel Harry z dálky jako vzteklý ohař a vyběhl směrem dolů co mu síly stačily.
   „Harry!“ opětovala jeho výkřik Hermiona.
   „Je tady!“ křikla Umbridgeová. „Zabij je!“ křikla hned na Malfoye, který na všechny zamířil hůlkou.
   „NE!“ zařval Harry jak na lesy a upaloval dolů, už skoro byl u nich, už se chystal použít hůlku.
   „Má bouřlavou hůlku! Zab je!“ nabádala ho Umbridgeová.
   V tu chvíli se Malfoy otočil na Umbridgeovou a pokrčil rameny. „Ale já to neudělám,“ pravil lhostejným hlasem.
   „Cože?“ křikla nevěřícně Umbridgeová. „Počkat, vždyť… vždyť pán zla mi řekl, že máte být ještě v Azkabanu!“ hned na to přeběhla k Hermioně sama a přiložila jí na krk hůlku.
   Harry to spatřil, zrychlil v běhu ještě víc, už na Umbridgeovou mířil, už se připravoval mávnout hůlkou, když v tom „HARRY POZOR!“ zaječela Cho ze všech sil.
   V tu chvíli Harry zakřičel, do ramen se mu zaryly mocné drápy, uslyšel nad sebou mávání mohutných křídel a hned na to se vznesl v běhu do vzduchu a přeletěl loď směrem pryč, ještě stačil zahlédnout Malfoye s napůl bílými a černými vlasy.
   Testrál který ho držel byl jeden z těch zuřivých a divokých, schopných zabíjet, avšak Harryho zachytil v běhu poněkud těžkopádně, takže chlapci stačilo se chvíli bránit a hned na to začal padat dolů.
   Ovšem v tu chvíli ho přepadl ještě větší přímo nervy drásající strach, řítil se dolů do černé vody, nemohl tomu zabránit, neumí létat a testrál byl ten tam, nikdo nikde.
   Harry sebou v tu chvíli praštil do vody jako balvan až se ponořil několik metrů pod hladinu a zůstaly za ním pouze bublinky.
   Instinktivně se hned snažil dostat se pryč, dokázal se před dopadem zhluboka nadechnout, ovšem vzduch v plicích při jeho divokém bušení srdce neměl moc velkou kapacitu. Pak otevřel pálící oči a rozhlédl se pod vodou kolem sebe, málem vyjekl zděšením a strachem. Kolem něho kroužily strašlivé nestvůry podobající se krokodýlům i žralokům. Jejich oči byly bíle jako stěna a stále sledovaly Harryho. Ten snad i ztratil vůli žít při pohledu do očí těch hrůzostrašných tvorů tady dole, kteří se na něj hnedka z jedné strany vrhli z rozevřenou několikametrovou tlamou.
   Harry vyjekl, nabral přitom vodu, popadl automaticky hůlku a mocně s ní mávl, v tu chvíli se ale polekal podruhé, protože si uvědomil že v ruce nedrží svou hůlku, ale tu bouřlavou.
   Voda se hned na to začala nekontrolovatelně točit, tvorové se těsně přiblížili až k Harrymu, ovšem to bylo asi tak vše, hned na to je strhlo prudký vír podobající se spíše tornádu a ústící až někde v hlubinách. Harry měl v očích nepříčetný strach, začal se pokoušet vyplavat ven na povrch, vzduchu už měl poslední zbytečky, když v tom se stal opak a jeho začal jím vykouzlený vodní výr pohlcovat do nepřeberných hlubin. Začal se točit v ohromném vodním tornádu, mozek se mu omlacoval o stěny lebky, hlava se mu točila jako na kolotoči s obrovitou frekvencí otáčení, tlak v uších stále sílil až mu v nich začalo praskat, dech už neměl skoro vůbec, už se začal dusit a v neposlední řadě mu vypadla bouřlavá hůlka z ruky a zmizela v nedohlednu.
   Harry nezávratně na pokraji sil i dechu zmizel v hlubině Temže…
   V ten moment ale procitl z napolo udušení, narazil na nový proud který ho donutil otevřít úlekem pusu a vypouštět postupně nahromaděný vyčerpaný vzduch ven, proud s ním začal nekontrolovatelně stoupat vzhůru dál a dál, pořád víc a víc sílil až Harrymu došel dech docela a v tu chvíli vystřelil ven z hladiny v ohromném vodním trysku, který ho katapultoval snad i desítku metrů do vzduchu, hned na to dopadl u protějšího břehu na hladinu, znovu se ponořil do vody, ovšem hned na to samovolně vyplaval na povrch a zachytil se umláceně břehu.
   Celé jeho tělo teď prožívalo neobyčejné pálení z dopadů do vody, kašlal vodu ven z plic a jeho uši si začaly zvykat po té hrozné jízdě při nehorázných změnách tlaku na normální svět.
   Vysápal se na kamenitý výběžek na břehu ke kterému divoká a stoupající voda dosahovala a zůstal ležet omámeně na zemi. Stále divoce oddechoval a užíval si pocitu že nemusí nic dělat. Vedle něj dopadla bouřlavá hůlka, která nejspíš prožila stejnou horskou dráhu jako on sám. Tu posléze vzal a zastrčil si jí do kapsy.
   Dech se mu konečně po chvilce začal zklidňovat a tělem mu projel znovu po dlouhé době mráz z venkovního počasí. Uši po další chvilce se vzpamatovaly natolik, že Harry opět mohl slyšet lomoz a hluk Londýna, šlehání blesků, skřípění brzd, křičících lidí, plápolání křídel a ohně v dáli a také nesčetných havárií.
   Přetočil se na břicho a postavil na všechny čtyři, snažil se zvednout ze studené a špinavé dlažební země. Opřel se o zeď a pomalu stoupal nahoru k vozovce ke které ho doprovázela i hladina vody, jež se postupně zvedala výš a výš.
   Harry vylezl až nahoru k silnici na jejíž druhé straně byly černé budovy a popraskané výlohy. Došel až ke sloupu na jehož vrcholu svítila pouliční lampa. Stále ještě z něho odkapávala voda a mráz ho přepadával čím dál víc, snažil se protřepat si hlavu a uvědomit si situaci v jaké se nacházel. Než si to však stačil uvědomit, tak se za ním ozvaly rány a asi o padesát metrů dál se srazila dvě osobní auta na něž utočil zástup nemrtvých a jakýchsi dalších kouzelných bytostí.
   Nehody se ozývaly ze všech stran, stejně tak i křik trpících lidí, Harry byl uprostřed obrovské bitvy mudlů a armády zla, byl ve strašlivém nebezpečí, aniž by si to byl uvědomil. Po tom klidu který panoval celý červen teď nastal tak prudký zvrat, že mu připadalo, že se mu to všechno jen zdá. Nemohl uvěřit tomu kde se právě nachází, přepadával ho stesk z celé té situace, byl tu zase sám a to nebylo dobré.
   Harry se rozplácl vyčerpáním na zemi a horečně oddechoval. Tu zjistil, že se k němu přiblížila skupinka utíkajících lidí. Ti si ho ihned všimli.
   „Chlapče, jsi v pořádku?“ zeptala se ho jedna žena, řádně pomlácená.
   „Co je mu?“
   „Stalo sem u něco?“
   „Jak na tom je?“ ptali se další a další a všichni ho začali obklopovat.
   Harry vnímal jen nejasné zvuky, prostor se mu měnil v pohledu a mizel v jakýchsi potrhaných vizích, které se mu před očima objevovaly. Poté si uvědomil, že ho obklopuje hlouček lidí.
   „Proboha co se to děje,“ zděsila se jedna žena s rozcuchanými dlouhými vlasy.
   „Tohle je peklo, jsme ve válce, copak to nechápete!“ křikl jeden holohlavý muž.
   „Kdo by na nás ale mohl útočit?“ zděsila se jiná žena.
   „Co teroristé?“ ozvalo se z davu.
   „A co ten chlapec? Potřebuje lékaře!“ zastala se Harryho ta řádně pomlácená žena.
   „Stejně jako my ostatní,“ odvětila jiná.
   Harry začal pomaličku mrkat očima, až je nakonec unaveně otevřel.
   „Ahoj,“ oslovil ho jakýsi postarší pán.
   Harry ze sebe vydal nějaké zabrumlání, kterému nikdo nerozuměl, v tom se však z dály ozval hluk a na silnici vběhl zástup nemrtvých slintajících všude kolem sebe.
   „BOŽE JSOU TADY!“ křikla jedna žena hystericky a začala utíkat pryč.
   „Stůjte!“ křiklo na ní pár lidí.
   „Dělá správně, musíme zmizet!“ hulákali ostatní.
   „Vemte ho!“ křikl nějaký muž. „Dělejte vemte ho!“
   „Ne,“ hlesl Harry. „Utečte!“
   „Nenecháme tě tady chlapče, jde…“
   „UTÍKEJTE!“ rozeřval se Harry až všechny překvapilo že ze sebe dokáže vydat takový řev v takovém stavu. „Slyšeli jste? Utíkejte, mě neublíží… utíkejte se schovat… k jiným do domů!“
   „Ten kluk má pravdu!“ křikli někteří z davu. „Musíme zmizet!“
   „Nemůžeme ho tu nechat!“ zastávala se ho pomlácená žena.
   „Ať si tu zůstane, blázen jeden,“ zavrhlo to několik lidí a začali prchat pryč.
   „Musíme jít,“ upozornil ženu jiný muž a začal jí od Harryho odtahovat.
   „Ale…“
   „Mě neublíží!“ odradil jí Harry. „Mě neublíží, neublíží, neublíží…“ říkal stále dál, když všichni se od něho začali vzdalovat, jako kdyby si to chtěl vtlouct do hlavy aby to tím byla pravda.
   Seděl tam na silnici opřený o ulomený sloup a těžce oddychoval, stále ještě opakoval „neublíží“ ale to už spíš vydával jen tiché huhňání. Uslzenýma a unavenýma očima se podíval na zástup blížících se nemrtvých, kteří drancovali vše kolem sebe.
   „Neublíží,“ hlesl naposledy Harry a přivřel oči vyčerpáním. Zůstal tam sedět a snad i omdléval, neměl potuchy co se právě děje kolem něj.
   Pomyslný pohled, jež se otáčel kolem něj v jednu chvíli viděl zmučeného chlapce za nímž se v dáli valí horda nemrtvých a jiných příšer, které je jen neradno popisovat, a hned na to po jednom otočení pohledu bylo příšerstvo to tam.
   „ŽÁDÁME OBYVATELE CENTRA LONDÝNA,“ rozlehlo se městem z rozhlasu kousek od Harry uší. „ABY ZABEZPEČILI SVÉ DOMOVY A NEVYCHÁZELI VEN DOKUD NEDORAZÍ BEZPEČNOSTNÍ JEDNOTKY! BYLO VYHLÁŠENO STANNÉ PRÁVO, OPAKUJI, BYLO VYHLÁŠENO STANNÉ PRÁVO!
   Harrymu doznívající rozhlas ještě stále zněl v uších, až unaveně zaznamenal, že ruch kolem něj jenž způsobovala blížící se horda nemrtvých už ustal a tak se jen letmo podíval do dáli. Nikdo tam nebyl, ulice byla prázdná, to bylo nadmíru podivné. Slyšel pouze ze všech stran ničení a vzdálené demolování Londýna. Harry ještě chvíli nechápavě mrkal do dáli, jeho unavené tělo se však nechtělo stále zvedat, a tak se jen znovu podíval dopředu a začal přivírat víčka, takže je rychle zase unaveně otevřel aby nepadl do mdlob.
   Jakmile tak učinil, tak se strašlivě lekl, před ním stála jakási malá osoba které si až doteď nevšiml.
   Podíval se na ní vzhůru aby spočinul s pohledem do očí Umbridgeové která na něj nelítostně zírala, následně se naklonila a lehce mu vzala z ruky bouřlavou hůlku.
   „Tak copak tady dělá můj nejneoblíbenější student?“ zeptala se ho když se narovnala a povýšeně se rozhlédla kolem sebe. „Jak tak vidím… hraje si zase na hrdinu, že?“ optala naštvaně se a popadla chlapce za čupřinu na hlavě.
   Následně jejím zatažením donutila bolestně tvářícího se Harryho, se na ní podívat.
   „Tentokrát tě ale už mám,“ řekla se zadostiučiněním. „Tentokrát mi neutečeš ty spratku jeden proradnej, už nemáš záchrany!“
   Harry jí vnímal jen zčásti, vlastně si ani neuvědomoval v jakém se znovu ocitl nebezpečí, avšak naštěstí už přicházel konečně k sobě.
   „Zanedlouho nekromanceři ovládnou svou silou Londýn, Pán zla konečně bude triumfovat! A ty Harry Pottere, ty se mu podvolíš!“ řekla a znovu zatáhla Harryho za chomáč vlasů.
    „Nebýt toho všivého Lextera, byl by jsi ty a tvoji kamarádíčkové už dávno pod mou mocí, bude to jen otázka času kdy se tak stane!“ křikla mu do tváře až Harry ucítil jak ho poprskala. „Tak slyšíš mě? Mluvím s tebou! Slyšíš!“ zařvala a zatáhla mu za vlasy až mu pohodila s hlavou na stranu. „Jsi stejný ubožák jako všichni ostatní, nakonec se Pánovi zla podvolíte. Stejně jako ty, dnešního večera tě k němu zavedu, dnešního večera to všechno skončí!“
   Tato slova Harrymu vdýchla znovu pocit strachu a hysterie, začal se celý třást, nevěděl jestli zimou, nebo něčím jiným, třesavka mu prostupovala celým tělem a Umbridgeová se k němu s uspokojením poklekla a vychutnávala si chlapcův třes.
   „Jen se boj Harry Pottere, jen se děs,“ říkala krvelačně a mačkala mu tvář. „Stačí jen pro jistotu si zavolat část armády aby mi s tebou pomohli kdyby ses zase o něco pokusil, už žádná záchrana, nic takového nebude.“
   Následně si sáhla pod kabátek který měla přehozený přes své trapné oblečení a začala ho prohledávat svou hbitou oprstýnkovanou rukou. Avšak až podivně jí to prohledávání trvalo nějak moc dlouho, prohmatávala si všechny kapsy co měla a na obličeji se jí objevil dosti velikánský pocit nejistoty. Její prohledávání se zrychlilo a pocit nejistoty nabral na obrátek, začala zrychleně dýchat a panicky koulit oči jak jen mohla.
   Hned na to se otočila na Harryho a s nelítostným pohledem jím zacloumala.
   „Ty jsi mi to sebral!“ zakřičela vztekle. „Kde to je! Kde! Kde! Kde! Kde!“ ječela hystericky.
   V tu chvíli se Harry znovu zděsil, protože se celý začal nadzvedávat ze země, nohy se mu od ní odlepily jako kdyby na ně nepůsobila zemská tíže a stejně tak i celé tělo se zvedlo do vzduchu až se Harry začal celý vznášet.
   „Co to proboha je?“ zděsila se Umbridgeová vystrašeně.
   V ten okamžik se ozvalo prásknutí a zpoza temného kouta vyšlehl záblesk. Hned na to z místa záblesku vyletělo kouzlo světle modré oslňující kouzlo a šlehlo ohromnou rychlostí do země kde stála Umbridgeová.
   Náhle celá zem začala jiskřit a modrat, v tom okamžení Umbridgeová začala ječet a trhat sebou, vlásky na hlavě i pod kloboukem se jí nadzvedly a ona poulila oči jako novorozeně.
   Poté se samovolně svezla na zem kde zůstala bezvládně ležet a potom co elektrizování silnice ustalo se Harry znovu ladně snesl k zemi.
   Byl nesmírně překvapený co se to stalo, stejně tak jako musela být před chvilkou teď již omdlelá Umbridgeová, ale záhy se to vysvětlilo. Zpoza temného rohu silnice vykoukl pan Weasley, obhlédl situaci a poté vyběhl ven k Harrymu, za ním se objevil Lupin, Moody i Tonksová, která měla dnes jakési přiléhavé oblečení a celá byla v černým.
   „Harry! Harry jsi v pořádku!“ zvolal pan Weasley než k němu doběhl.
   Harry jen něco zmoženě zahuhlal a hned na to se rozkašlal na celé kolo.
   „To bude dobrý Harry, vypadneme odsud,“ uklidňoval ho Lupin, který si k němu společně s Tonksovou přisedl.
   „Jak… jak…. jak jste mě…“
   „Našli?“ uhádl pan Weasley.
   „Náš profičmuchal Pošuk Moody nás k tobě dovedl,“ pousmál se Lupin.
   „Hele, víš že tuhle přezdívku fakt nemám v lásce,“ ohradil se Moody který zatím šacoval ležící Umbridgeovou.
   „Ale jak…“ divil se stále Harry.
   „Bože Pottere, nebuď tak naivní,“ prohodil Moody otráveně. „stačilo sledovat největší hluk, tam jsi vždycky ty.“
   „Hotovo?“ zeptala se Tonksová Moodyho.
   „Ach jo, nejraději bych jí… no nic. Měla u sebe jen svou hůlku a ještě tenhle podivnej patvar,“ pravil Moody a vyndal bouřlavou hůlku.
    „Ukažte to!“ zvolal pan Weasley, přisunul se vedle Umbridgeové k Moodymu a pozorně si prohlížel hůlku.
   „To je bouřlavá hůlka, ta co ovládá počasí!“ uvědomil si pan Weasley.
   „Máš pravdu Arthure,“ potvrdil i Lupin.
   „Měli bychom zmizet pánové,“ prohlásila Tonksová nejistým tónem.
   „Souhlasím…“ řekl Lupin a začal se zvedat.
   „Umbridgeová…“ vylezlo z Harryho neslyšně. „ona… ona něco hledala…“
   „Myslíš tohle?“ optal se Moody a vyndal malou kapsuli tvaru broučího krunýře a tvrdou jako žula. „To je vysílač, takhle ta mrcha káže všem členům Armády Zkázy, nijak jinak je nemůže ovládat, měla to mít pořád u sebe, ale my společně s Brumbálem jsme připravovali plán jak jej získat… a teď to máme, můžeme ty parchanty poslat zpátky.“
   „Akorát jsi nám to docela dost zkomplikoval Harry,“ hlesl zklamaně Lupin. „Ty a tví přátelé… s vámi jsme nepočítali a dosti nás to zdrželoa způsobilo to… velké problémy.“
   „Jdeme už konečně!“ nařídila jim netrpělivě Tonksová.
   „Ještě jednu věc,“ zdržel je Harry. „Co moji přátelé, jsou v pořádku? Já bez nich neodejdu.
   „Měl by sis uvědomit že v tomhle světě se už hrdinství nenosí,“ řekl nevraživě Moody když Umbridgeovou odzbrojil.
   „Ano jsou v pořádku, slibuju ti to,“ řekl Lupin a pomáhal mu na nohy.
   Harry se ještě naposledy na všechny vděčně podíval, když tu spatřil u pasu pana Weasleyho připnutou mudlovskou zbraň.
   „Co ta zbraň?“ zeptal se Harry.
   „Oh tohle…“ pravil pan Weasley a pousmál se. „Ehm… no… prý jí našli u Bradavických pozemků, válela se tam na louce, takže skončila na mém oddělení… zkrátka jsem si jí vzal pro větší bezpečnost.“
   Harry si uvědomil co je to za zbraň, moc dobře si na ní vzpomínal, v tom okamžiku se ale panicky lekl, Umbridgeové vystřelila ruka vzhůru, popadla revolver a namířila na všechny přihlížející.
   Triumfující Umbridgeová se vyškrábala na nohy a poodstoupila od překvapené skupinky míříc na ně svou zbraní, hned na to s škrobeným úsměvem řekla. „Copak Pošuku, nějak ti stárne to tvoje kouzelný oko. Tohle jsi měl tušit ty stará vojno.“
   Moody se postavil na nohy a nenávistně na Umbridgeovou zamířil hůlkou.
   „Pane Moody ne!“ křikl Harry, ale to už se ozval výstřel a Moody se sklátil k zemi.
   „Bože můj!“ křikl Tonksová a sehnula se k ležícímu Moodymu, jemuž se na stehnu objevila rudá skvrna na šatech.
   „KRUCINÁL!“ křikl Moody a válel se po zemi.
   „Ještě dýchá,“ ulevil si Lupin.
   „Je to jen do nohy,“ ulevil si i Harry.
   „A co olovo? A otrava krve?“ pousmála se Umbridgeová. „Ó ano, kulka v těle umí napáchat strašné škody.“
   „Přestaňte!“ křikla Tonksová rozzuřeně.
   „Jestli ještě někdo na mě vytáhne hůlku, tak mu slibuju že to schytá o hodně výš,“ pohrozila jim a následně pokývala hlavní zbraně aby se zvedli od Moodyho. „Tak a teď mi hoďte všechny své hůlky, také bych ocenila tu mou a i bouřlavou hůlku, prosím vás… buďte tak hodní.“
   Všichni na chvíli zaváhali, Umbridgeová natáhla kohoutek a zamrkala na ně jako malá holčička, takže posléze se k ní už kutálelo několik párů hůlek. Umbridgeová si zvedla tu svou a zandala do kapsy.
   „Tohle vám neprojde, vzdejte to!“ varoval jí Lupin.
   „To spíš vy by jste to měli vzdát!“ zasmála se Umbridgeová. „A teď mi hoďte to, co ten Pošuk tak tajně schovává pod pláštěm.“
   Všichni na sebe nejistě a s největšími obavami pohlédli, ale to už Umbridgeová stočila revolver přímo na Harryho hlavu.
   Lupin přešel k ležícímu Moodymu, který však začal protestovat.
   „Nedávej jí to!“ křičel. „Nedávej jí to blázne, ten kluk za tolik lidí nestojí!“
   Lupin mu pevně uchopil ruce a s napnutou tváří vyndal malou kapsuli z Moodyho pláště.
   „A teď to Lopuchu hezky… šetrně předejte Harrymu, který mi to hned velice rád přinese,“ pousmála se Umbridgeová.
   Lupin přešel trochu blíž, ještě naposledy se podíval na kapsuli, pohlédl také krátce na Harryho, který nebyl ozbrojen a pouze nejistě přihlížel na celou podívanou. Hned na to mu jí Lupin podal a Harry s pokývnutím nevraživě přešel k Umbridgeová a natáhl před ní rozevřenou ruku.
   „Tak se mi to líbí,“ pousmála se a kapsuli si schovala do svého kabátku. Bohužel poté nečekaně popadla Harry za krk, přitlačila ho k sobě zády a přitiskla mu hlaveň zbraně na spánek.
   „Takže Harry, abychom to ukončili,“ říkala dál se zadostiučiněním. „vyber si, koho mám zabít prvního.“
   Harryho nenávist vůči Umbridgeové snad nemohla být nikdy vyšší, vždyť teď právě dostala do rukou znovu svou největší zbraň, pobijí celý Londýn, to prostě nemohl dopustit, nenáviděl jí celým svým srdcem, za to všechno co mu provedla, jemu i jeho přátelům, nenáviděl jí jak nejvíc mohl.
   „Tak do bude první, Harry?“ ptala se znovu.
   Harry už opravdu pěnil zlostí, do těla se mu dostala nová energie a vykřikl: „VY!“
   Hned na to jí ubalil sic otočený zády pěstí do obličeje, Umbridgeová to nečekala a tak se nekontrolovatelně naklonila dozadu a začala padat z převisu silnice, odkud se před chvilkou Harry vysápal vzhůru po výletě ve vodě.
   Bohužel však stále držela Harryho, který spadl až na okraj, ještě naposledy se vyděšeně ohlédl po skupince stojících na silnici a záhy už také sjel po okraji dolů.
   Dopadli asi o dva metry hlouběji na jakousi plošinu po které se Harry poprvé vyškrábal ven z vody. Pád mu přitom zbrzdila Umbridgeová na kterou dopadl a která vykřikla bolestí.
   „Ty grázle!“ zaječela a přetočila ho na bok, on pak automaticky i jí až srolovali po šikmé plošině dolů do mělké vody.
   Umbridgeová se znovu dostala navrch a začala Harryho začala škrábat seč mohla. Ten se bránil kopáním, jeho tělo se zmítalo z posledních sil, ruce mu ochabovaly a on se přestával bránit čehož Umbridgeová dosytosti využívala.
   „Musíme mu pomoct!“ křikl seshora pan Weasley v doprovodu Lupina, zatímco Tonksová zůstala s ležícím Moodym.
   „Ale jak!“ křikl Lupin. „Můžeme trefit Harryho!“
   „Musíme dolů!“ zakřičel pan Weasley a začal kouzlit žebřík.
   Harry cítil jak drápání najednou ustalo a ve stejnou chvíli mu někdo začal tlačit nepřiměřenou silou na krk až nemohl ani trochu dýchat. Začal se bránit hlava nehlava, tělo mu automaticky ovládalo ruce v sebeobraně, dostával ten odporný pocit když člověka někdo dusí, když se blíží smrt, dostával pocity hysterie, ovšem Umbridgeová nepovolovala, tlačila na něj s krvelačným pohledem dál a dál až Harryho ruce povolovaly.
   Sípal a nazdvihoval svou hruď jako kdyby se tím chtěl nějak vymanit z jejího sevření, ale nemohl, prostě nemohl. Byl v koncích a ruce mu povolily docela. Hned na to se mu začalo mlžit před očima, poté i uslzená víčka se mu samovolně zavírala, přestával vědět o sama sobě, umíral.
   V tu chvíli Umbridgerin klobouk doslova explodoval, vyletěli z něj houfy pípajících ptáčků, kteří ihned začali nadávat na celé kolo.
   Umbridgeové pukly nervy a ohnala se po nich, to Harrymu stačilo jí přetočit na bok a hned na to oba dva zařvali panickým strachem.
   Na místo kde ještě před chvílí měl Harry svou hlavu teď vyskočila ohromná obluda podobající se krokodýlovi. Byly to ty nestvůry z momentu kdy byl ve vodě, kdyby tam zůstal, tak by rozhodně mu ukousla hlavu, ne-li celé tělo. Teď se k nim začala přibližovat seshora, takže neměli jak utéct.
   Umbridgeovou hned na to něco napadlo, popadla znovu Harryho a začala ho strkat před sebou nestvůře přímo před nos. Už absolutně kašlala na ptáčky kteří jí káleli na hlavu a nadávali, teď znovu držela Harryho pod krkem a čekala na blížící se nestvůru, které odkapávalo z její ohromné dlouhé tlamy plné ostrých zubů.
   „Tak pojď!“ zařvala na obludu s nesmírným uspokojením, když se Harry nemohl ani trochu pohnout a jen se hystericky zmítal na zemi. „Pojď už konečně!“
   Harry věděl že musí něco udělat, pan Weasley ani Lupin mu nepomohou, jsou moc daleko, musel něco prostě udělat. Ale pocit toho že je absolutně bezmocný byl tak deptající, slzy mu sršely z očí jak moc se namáhal, napůl ve vodě se zmítal jak jen mohl, ale nepomohlo to. Napadla ho poslední možnost jak se zachránit. Nevěděl jestli to vyjde, ale zkusit to musel. Koutkem očí měřil vzdálenost tvora od něj, přestal se zmítat a dělal že mu docela došly síly, takže Umbridgeová na něj přestala působit tak velkým tlakem. Stále si hlídal kde nestvůra je, viděl jak se blíží, už byla skoro u nich, už jen dva metry, trnul mu přitom dech i srdce, věděl že teď to bude jen o vlásek.
   V tu chvíli nestvůra rozevřela svou několikametrovou tlamu a vyskočila kupředu, Harryho tělo vyvinulo neuvěřitelnou sílu nastřádanou za tu chvíli a Umbridgeová tím překvapená se náhle ocitla na Harryho místě. Harry jí přetočil a tvor se jí v okamžení zakousl do ramene až zařvala na celé kolo bolestí.
   Harry vyskočil na nohy a spatřil hrůznou podívanou, z vody se k němu začaly blížit další tyto nestvůry, byl jimi v obležení. V ten moment ho popadl Lupin za rameno, přitiskl na žebřík a tlačil před sebou nahoru aby lezl rychleji.
   Konečně všichni byli nahoře na silnici a začali utíkat k Moodymu.
   „Musíme zmizet!“ zaječela vyděšeně Tonksová.
   „Bereme roha!“ souhlasil pan Weasley.
   „To ani omylem!“ křikl Moody naštvaně. „Tady nezáleží na nás, naší hlavní prioritou je získat ten komunikátor se kterým se Umbridgeová dorozumívá s tou armádou!“
   „To je šílenství Moody!“ zaječela naštvaně Tonksová.
   „Vy si jděte!“ křikl jim na to. „Ale já hodlám splnit… svojí… misi!“ a začal se těžkopádně zvedat na nohy.
   „Dobře, jdu pro to!“ uvolil se Lupin.
   „Jdu s tebou Remusi,“ pravila Tonksová.
   „Dobrá,“ začal kázat Lupin. „Arthure, zůstaň u Harryho, Harry zůstaň u Moodyho, Moody, zůstaň… zůstaň na místě!“
   „Už jsem řekl, že nikam neodcházím!“ opáčil na utíkající dvojici Moody.
   Harry zůstal stát a ještě stále s třesoucíma se nohama sledoval Lupina Tonksovou v dálce. Ti ale najednou ztuhli když pohlédli dolů ze silnice.
   „Co tam je?“ ptal se Harry. „Co vidí?“ ptal se dychtivě sama sebe.
   Hned na to se zvedl ze země a začal utíkat za nimi.
   „Harry!“ zavolal na něj pan Weasley, ale to už utíkal za ním.
   „Jen mě tady nechte! To víte že jo,“ postěžoval si Moody.
   Harry přiběhl až na okraj silnice a pohlédl dolů s divoce tlukoucím srdcem.
   Dole Umbridgeová byla po pás ve vodě v obležení těch tvorů, z ramene jí tekla rudá krev která jí černě zbarvovala oblečení a odháněla tvory od sebe. Jako kdyby měla nějakou zvláštní moc, ty nestvůry na ní přestaly útočit a ona se hned na to obrátila na přihlížející.
   Harry se učiněně lekl. Nebyla to Umbridgeová kterou znal, měla podivně zdeformovaný obličej, kůže stále lidské barvy se teď podobala spíše šupinaté hadí kůži, stejně tak i tvar jejího obličeje se změnil do tvaru hadího. Nehledě na to jak teď vypadala Harry postřehl jak drží v ruce ten onen komunikátor a nehnutě hledí nahoru na silnici.
   „Zaplaťte!“ zakřičela na ně na celé kolo a něco našeptala do komunikátoru.
   „Ale ne,“ hlesl Lupin zděšeně. „To ne.“
   „Co se děje?“ obával se Harry.
   „Teď už opravdu musíme zmizet!“ zvolal na ně Lupin a odtáhl je od okraje vozovky, přiběhli zpět k Moodymu a právě v tu chvíli se začala celá země otřásat.
   „Musíme zmizet, rozumíte!“ řičel na ně Lupin.
   „Já tu zůstanu!“ protestoval Moody.
   „Ty starej blázne, podívej co jsi způsobil!“ zakřičela Tonksová. „Musíme pryč, všichni než bude pozdě!“
   „Nikam nejdu!“ namítal stále Moody.
   Harry tam stál, jedním uchem je naslouchal a tím druhým se snažil přijít na to co se děje. Třes země mu pronikal až do morku kostí a průvan který tu najednou propukl nevěštil nic dobrého.
   O čem se také přesvědčil hned poté, když se z jedné uličky na ně vyvalila ohromná armáda nemrtvých. Teď se s hlasitým hlubokým chrčením na ně řítili jako nezadržitelná přívalová vlna, až se země pod jejich nohama otřásala.
   „Utečme, no tak,“ prosila Tonksová Moodyho.
   „NE,“ křikl Moody.
   „Já neodejdu bez tebe Pošuku,“ zřekl se odchodu Lupin hledíc na valící se armádu nemrtvých. „Navíc nemyslím si že bychom ještě měli tu možnost.“
   „Všichni se připravte na boj!“ vykřiknul pan Weasley v houstnoucí atmosféře.
   „Já jsem už od přírody!“ zašklebil se Moody když mu Lupin podal jeho hůlku.
   V tu chvíli se jim nad hlavami prohnal houf mozkomorů tak rychle, že ani pouliční lampy nestačily pořádně pohasnout. Nastávala nechutná stresující chvíle ticha a strachu, poté co nejbližší lampy zhasly úplně se rozprostřela i děsící tma.
   Harry se v tu chvíli lekl když ucítil plápolání hadru nad sebou, mozkomor se začal mohutně nadechovat a Harry v tu chvíli začal cítit ohromný mráz po celém těle až se mu začaly podlamovat kolena.
   „Postarám se o ně!“ křiknul pan Weasley a v zápětí mu z hůlky vyšlehla bílá zářící lasička která na mozkomory vysílala další a další vlny ohromně silné záře.
   „Jsou tady!“ zakřičela Tonksová když lasička osvětlila prostor a odhalila houfovitě se blížící nemrtvé.
   „Impedimenta!“ zařval Moody jak na lesy s namířenou hůlkou, ze které vyšlehl ohromný záblesk a porazil nejméně pět odporných nemrtvých ve strašlivém třesku.
   „Braňte se!“ zakřičel Moody. „Ty tu zůstaň Pottere!“
   Lupin vyběhl na několik smrtijedů s kouzlem Mdloby na tebe, ale hned na to se za ním dalších pět objevilo, které však rázem zneškodnila Tonksová kouzlem Defendo. Pan Weasley se zatím přestal soustřeďovat na patrona, který vykonával svou práci více než dobře a začal bránit dvojici Moody Harry. Ovšem nemrtví se blížili ze všech stran, bylo téměř nemožné je zastavit.
   „Mobilicorpus!“ křikla Tonksová a hned se párek nemrtvých začaly zvedat a začaly je svazovat podivné neviditelné popruhy.
   „Electra!“ křikl Lupin a prostorem se prořítil blesk, kterému se pár nemrtvých sice vyhnulo, ale dalších pět nyní již spálených na uhel takové štěstí nemělo.
   „Harry, za tebou!“ upozornil ho pan Weasley.
   Harry uskočil aby odkryl Moodymu výhled a ten hned vyjekl když uviděl rozpřaženého nemrtvého se sekáčkem na maso.
   „Petrificus totalus!“ křikl Moody a nemrtvému upadl sekáček na hlavu jak ztuhnul a prásknul sebou na zem.
   „Pomoc!“ ozvalo se v tu ránu od pana Weasleyho, jehož jediný moment nepozornosti se mu stal osudný a nemrtvý ho dostali do bolestivého sevření.
   „Sinemanus!“ zařval Lupin jako siréna a hned z jeho hůlky vyšlehla ohromná modrá zářivá dlaň, jež popadla nemrtvé svírající pana Weasleyho se neomaleně je odhodila do dáli do řeky.
   „Lupine!“ zakřičela Tonksová.
   Lupin jí postřehl, také jí už zatahali a někteří se připravovali i bodat, v tu chvíli i jeho samotného však začalo tahat několik párů rukou.
   Hned na to se vedle ležícího Moodyho objevily další tři nemrtví a slintali mu na plášť.
   Byli v koncích, chycení, Harry se znovu pokusil soustředit na přeměnu v Pegase, ovšem zase neúspěšně, hned na to s ním praštil o zem jeden z nemrtvých, odporný a hnisající po celém těle až mu hnis stékal jako proud lávy. Rozpřáhl se a Harry se schoulil do klubíčka a zavřel oči. Neměl už sílu dál bojovat a odvaha ho zcela opustila. Ležel tam teď jako nějaký jelimánek který chce k mámě a očekával každou chvílí náraz. Ostatní obklopili nemrtví a začali je všelijak drápat a sápat se na ně.
   Byli nesmírně odporní, někteří měli dlouhé meče, také helmy s hrozivými rohy, plechové zablácené a zrezlé brnění, chodili jako ožralí čímž vzbuzovali strašidelný dojem. Jejich shnilé nohy s vystouplými kostmi byly nesmírně odpudivé a ještě k tomu odporně holé. Hlavy pokryté pouze pár vlasy a odporné hrudě s vystouplými zlámanými a zhnisanými žebry vypovídaly o všem a v obležení těchto nestvůr právě byli.
   Náhle z dáli vyšel záblesk a hned na to se v této dálce zvedla ohromná vlna odporných nemrtvých jako kdyby tam explodoval granát a všichni od něj odlétli pryč. Následoval další záblesk a další vlna která odhodila tyto odporné tvory. Záblesky se opakovaly pořád dál a dál, Harry je v obležení odporných smradlavých nemrtvých jen tak tak viděl, doufal strašně moc že je to záchrana, tolik se chtěl odsud dostat pryč, chtěl zase zpátky domů.
   V dálce se ozývaly rány a křik nemrtvých, kteří trpěli jak jen mohli, další a další vlny se zvedaly a odlétaly jako kdyby to byl samotný bůh.
   V té chvíli jej spatřili, Lexter neohroženě v jedné ruce třímal hůlku, kterou střílel jedno kouzlo za druhým a v druhé ruce nádherný vykouzlený meč jež žlutě zářil a jímž sekal a krátil hlavy nemrtvých jako mrkev. Jeho ladné pohyby překvapovaly tupé nemrtvé kteří jen sekali jak jen mohli i když jim to nebylo nic platné. Lexter neohrožené postupoval dál.
   V ten moment se nemrtví domluvili a začali se k němu blížit v ohromném houfu, aby jej zavalili. Lexter se toho všiml, něco bleskově zakřičel, dotknul se hůlkou meče, hned na to se roztočil jako vrhač koulí a vyhodil meč do dáli. Ten jako ohromně rychle se otáčející bumerang začal krájet hlavy nemrtvých jednu za druhou, ozývalo se syčení a pálení jejich krků, jejich nářek a skřeky rozléhající se a pronikající až do hlouby duše. Lexter přiběhl až ke skupince Lupina, Tonksové, pana Weasleyho, Moodyho a konečně Harryho.
   „Jste všichni v pořádku?“ optal se jich a přeťal právě nohy jednomu nemrtvému který se ho snažil praštit do hlavy.
   „Jde to!“ křikl Lupin, kterého osvobodil Lexterův meč, jež stále prolétával prostorem a v tu chvíli proletěl i krkem Harryho, který se nejdřív zděšeně lekl, ale pak zjistil že jím proplul tak ladně, jako duch.
   V tu chvíli se za Lupinem objevili Hermiona, Cho, Ginny, Colin a uzavíral je Felix, který vždy s ujeknutím vysílal kouzla na nemrtvé, kterých se na první pohled bál asi jako uječené madam Pinceové. Ginny se okamžitě přihnala k Panu Weasleymu a dlouze ho úzkostlivě objímala.
   „Vemte je do bezpečí, já se tady o to postarám!“ nabádal je Lexter a chytil ve vzduchu ladně svůj meč.
   „Pozor!“ křikl Harry směrem na Tonksovou, kterou se právě zezadu chystal zabodnout nemrtvý.
   Lexter to postřel, rozpřáhl se s mečem a s hlasitým svištěním ho vyslal přímo do hrudi Tonksové, ve které rázem zmizel. Ta jekla a vykulila na Lextera vyděšeně oči, když v tom uslyšela jak se za ní klátí nemrtvý. Meč jí také proletěl.
   „Dobrá, padáme!“ rozkřičel se Lupin.
   „Mobiliarbus!“ řekl Lexter a mávl na Moodyho hůlkou.
   „NE!“ protestoval Moody. „Já se nechci vznášet! To ne!“
   Ale měl smůlu, vznesl se do vzduchu a záhy s ním už utíkal pan Weasley pryč.
   „Harry!“ křikla Hermiona a společně s ostatními ho začali objímat.
   „Musíte zmizet!“ křikl Lexter jež s hlasitým zahučením od nich odhodil celou armádu nemrtvých, kteří poté co dopadli ještě poranili další své kolegy v dálce.
   „JDEME!“ zařval Lupin jak na lesy a začal je všechny vést pryč.
   „Lextere!“ křičel na něj z dálky Moody. „Ten komunikátor!“
   Lexter na chvíli zaváhal a poté přikývl, na druhé ruce znovu vykouzlil žlutý meč a těsně vedle sebe s přetočením meče na ruce zapíchl nemrtvého, jež se na něj sápal.
   Harry začal utíkat jako poslední, také už tu nechtěl být, všichni slepě utíkali uličkou pryč, neohlíželi se za sebe, prostě zdrhali do jim síly stačily.
   Harry se cítil hned o něco svobodnější, konečně mohl utéct, nohy ho popoháněly čím dál rychleji, do těla se mu dostávala nová naděje že se zachrání, když v tom pocítil i něco jiného.
   Vzpomněl si na Lextera, co on? Bude v pořádku? Doslova ho překvapovalo nad čím co přemýšlí když v tom: „Harry.“ ozvalo se z dálky. Harry se nejistě zastavil, protože tohle nebyl jen tak ledajaký hlas. „Za tebou!“ zaslechl znovu. Jazyk kterým to slyšel ho doslova mrazil na zádech a zase začal mít nejistotu v nohou. Pomalu se začal otáčet, bál se co uvidí když pohlédne zpět. A také že se měl čeho bát.
   Z dálky na něj z rohu silnice lstivě hleděla Umbridgeová která se vysápala po vykouzleném žebříku nahoru a teď na něj syčela hadím jazykem, tudíž mu nemohl rozumět nikdo jiný.
   Harry se už chtěl otočit a běžet dál, vykašlat se na ní, nestojí mu za problémy, ovšem kdyby se nestalo něco potom. Umbridgeová vyndala svou kapsuli a zamávala mu s ní do dálky.
   „Tak pojď si pro ní Pottere!“ sykla na něj jedovatě.
   Harry v tu chvíli si vzpomněl na to co říkal Moody. Když tuhle věcičku nedostanou do ruky, celý Londýn padne a Umbridgeová to moc dobře věděla. Zapomněl na strach který před chvílí cítil, zapomněl na všechny obavy, jeho mysl se soustředila na tu jednu jedinou kapsuli, nenáviděl Umbridgeovou že ho takhle vydírá, ale prostě musel, musel jí získat, v sázce byly milióny životů, životy žen a dětí, to nemohl připustit.
   Rozběhl se slepě zpátky aniž by ho někdo zastavoval, na první pohled si nikdo z utíkajících neuvědomil, že jim jeden chybí.
   Harry spěchal zpátky s jediným cílem, zachránit ty lidi jejichž životy jsou v sázce. Ten podivný pocit který před nedávnem cítil, že by mohl zachránit tolik životů byl opravdu oprávněný, teď je to tady, teď je to tu, má možnost.
   Ovšem když vyběhl ven na ulici, tak jen tak tak stačil uhnout žhnoucí kouli, kterou právě vykouzlil Lexter a která v dáli povalila tucet nemrtvých. Harry zjistil že se mu kouří od oblečení jak byla koule žhavá a že leží na zemi a ani nevěděl jak se na ní dostal.
   „Harry!“ zakřičel Lexter překvapeně a naštvaně.
   Harry se na něj ani neohlédl, měl v očích pořád svůj cíl a nebude se tu vybavovat s člověkem kterému prostě už nevěří. Vyškrábal se na nohy a slepě běžel k Umbridgeové která stále vysela přes okraj silnice, takže jí bylo viděl jen vršek těla a odporný hadí smějící se obličej.
   Jenže v okamžiku kdy se dostal příliš blízko Umbridgeová vytáhla hůlku a Harry vyletěl do vzduchu jako pták, ocitnul se nad teď černou řekou jako uhel a padal do její hladiny. V mysli se mu zase honil panický strach když viděl blížící se vodní hladinu.
   Náhle ale se zůstal vznášet na místě. Lexter na něj z dáli mířil hůlkou a tím ho držel ve vzduchu, hned poté ho pomalu začal přenášet kouzelným kontaktem zpátky na silnici.
   Umbridgeová si naštvaně odfrkla, vyškrábala se z převisu na silnici a začala horečně křičet na všechny nemrtvé.
   „Teď! Na něj! Má jen jednu ruku! Na něj!“
   Byla to pravda, Lexter měl akorát jednu volnou ruku ve které neustále třímal meč a bránil se proti útokům nemrtvých. Útok ovšem teď zesílil a Harry viděl jak Lexter nezvládá ho udržovat ve vzduchu a zároveň bojovat, nemrtví ho začali škrábat a pořezávat, mlátit a bouchat, i když je potom hned ťal mečem, neměl takové možnosti jako se dvěma rukama, prohrával.
   Harry rozzuřeně pohlédl na Umbridgeovou, která se zadostiučiněním mu pohled opětovala a začala utíkat i s kapsulí pryč.
   V tu chvíli začal povolovat i kontakt který Harryho udržoval nad hladinou posetou bělostnýma hrozivýma očima, jenž jen a jen očekávaly až Harry dopadne do vody aby jej mohly rozsápat.
   Konečně však už byl u silnice, v tu chvíli ale začal padat, ještě byl však nad vodou, z vody se vynořily ohromné tlamy a Harry se rozkřičel.
   Na poslední chvíli ho Lexter znovu zachytil a přenesl blíž k silnici, ovšem kontakt tentokrát už nadobro povolil a Harry se stačil chytit vykouzleného žebříku.
   Ze shora se ozval křik který víc než cokoliv na světě Harryho zděsil. Byl to Lexter, musel se určitě už i přestat bránit, tohle opravdu neměl dělat.
   Teď se nenáviděl víc než kdy dřív, sebral veškerou odvahu kterou jeho tělo bylo schopno v jediném okamžiku nakupit a vyšplhal po žebříku na silnici. Hned na to zahlédl Lextera jak leží a nemrtvý mu trhají oblečení na kousky, tahali ho za vlasy, drápali a škrábali.
   Harryho nohy se doslova samy rozeběhly mu na pomoc, aniž by věděl co dělá tak vletěl do chumlu nemrtvých a oprostil jich několik svým vpádem od Lextera, který zůstal bezvládně ležet. Ovšem poté zjistil jakou to udělal neuváženost, nemrtvý ho začali cupovat stejně jako před tím Lextera. Ucítil tahání za vlasy, v tu chvíli z něho někdo strhnul vrchní hábit až mu zůstalo jen potrhané triko, začali ho škrábat na těle a hlavně bolestivě bouchat do hrudi až mu několikrát vyrazili dech. Harrymu vyhrkly znovu slzy do očí, začal křičet a bránit se, avšak bylo to marné. V tu chvíli ho měli v sevření a uvolnili cestu před sebou v níž se objevil ohromný nemrtvý s obrovitou palicí.
   Přiblížil se až k Harrymu, sliz mu kapal od shnilé čelistí a dopadal na povrch palice na níž byly třísky pokryté krví, Harry se znovu z posledních sil snažil vymanit ze sevření nemrtvých, ale bylo to marné, drželi ho za všechny končetiny i hlavu, takže i sebemenší pohnutí bylo nemožné a nanejvýš bolestivé.
   V tu chvíli se nemrtvý s palicí rozeřval, jeho shnilá kůže na hrudi se napnuta až začala praskat, nemrtvý se rozpřáhnul se svou ohromnou palicí až daleko za hlavu, už už se chystal mávnout dopředu, když v tom se mu někdo zezadu opřel o palici, stáhl jí ještě více nemtrvému za zády, v tom okamžení mu praskly hlasitě jako dva kmeny stromu ruce a nemrtvý začal řvát na celé kolo.
   Za nimi stála Cho, Harry nemohl uvěřit že tu vidí právě jí, přihnala se k dalšímu nemrtvému, stáhla mu ruku dolů až se celý nahnul, ve stejnou chvíli ho nakopla kolenem do brady a praštila sevřenými pěstmi do zad až se sklátil k zemi. Hned na to se přihnala k nemrtvému který držel Harryho, ten se na ní ohnal, ona však využila jeho síly vydané do rány směřující na ní, chňapla ho po ruce a přehodila za sebe.
   „Pak mi musíš říct jak se jmenuješ,“ zašeptala Harrymu do ucha a hned na to vrazila loktem ránu nemrtvému do hrudi a srazila do další ránou k zemi.
   Harry nemohl uvěřit jak bojovala, její kopy a chvaty byly jak z nějakého filmu, jako kdyby to už cvičila roky.
   „Lextere!“ křikl Harry a dobelhal se k ležící postavě. „Musíte nás zachránit.“
   Lexter otevřel oči když uslyšel Harryho hlas, ohlédl se vedle sebe, kde uviděl Cho jak právě otočkou kopla nemrtvého mezi nohy až při pádu sebou vzal hned dva další. Beze slov se si klekl na kolena, popadl svou teď ležící hůlku do ruky, do druhé si vzal nějakou další hůlku a zavřel oči.
   „Harry!“ křikla Cho, Harry strnul, protože uviděl jak podlehla ráně meče, měla na rameni ošklivý šrám který si držela a do obličeje se jí dostávaly slzy. V té chvíli se k ní začali přibližovat nemrtvý s meči a pohledem si značili místo kam jí zabodnou.
   „Lextere!“ křičel Harry a snažil se zvednout na nohy. „Udělejte proboha něco!“
   Hned na to vyběhl kupředu a hlavou narazil jako býk do blížících se nemrtvých s meči v zástupu, čím je srazil na zem. Cho začali ale hned na to trhat na kusy oblečení jak jí chtěli rozcupovat, Harry věděl že až jí strhnou celé tak přijde na řadu kůže a zabijí jí. Snažil se zvednout, ale nemrtvý s mečem jej na sobě zastavil a přitiskl mu ostří ke krku. Harry se začal dusit a zápasit s jeho shnilým zápěstí, cítil jak se mu studená čepel dotýká krku a jak se zarývá hlouběji a hlouběji zatímco Cho v dálce schytávala ošklivé rány od nemrtvých. Byli znovu dnes už po několikáté v koncích a tentokrát to vypadalo že nadobro.
   V tu chvíli se ale Lexter rozkřičel na celé kolo a přitiskl špičky dvou svých hůlek k sobě. Hned na to z nich vytryskla ohromná světle až ohnivě červená záře. Lexter začal křičet ještě víc, vydával do toho všechno, záře začala sílit, nemrtví, Harry i Cho ztuhli. V další chvíli se záře rozjasnila snad nejvíce, byla vidět i snad z celého Londýna jak byla ohromná, svítila a sálala jako ohromné nevyčerpatelné slunce.
   V ten okamžik se začal ozývat křik a skřek nemrtvých, ze kterých se začalo kouřit. Hned na to začaly jeden po druhém planout jako hořící svíce, svíjet se v křečích a bolestech, které teď prožívali.
   Harry a Cho nic podobného necítili, jen vyděšeně koukali jak se jim nemrtvý rozpadají před očima a jeden po druhé padají k zemi jako prach.
   Poté záře pohasla, Lexter dokřičel a padl tělem na zem.
   Harry řádně popálený a celý červený se dobelhal k stejně tak popálené Cho, která úzkostlivě oddychovala s potrhaným oblečením a šrámy po celém těle, vlastně Harry na tom byl úplně stejně, ne-li hůř.
   „Harry Potter,“ řekl jí do očí a Cho se šťastně rozesmála. „Ty ses pro mě vrátila.“
   „Přece bych tě tu nenechala,“ pousmála se Cho a pohladila Harryho po tváři.
   Harry se ohlédl po Lexterovi který měl hlavu položenou na zemi a hleděl na něj svýma klidnýma očima.
   „Děkuju,“ vydal ze sebe Harry a Lexter zavřel oči jako kdyby právě pociťoval nesmírný pocit blaha za jedno takové slovíčko.
   „Tolik jsem se o tebe bála,“ vypravila ze sebe úzkostlivě Cho. „Můžu… můžu jednu věc?“
   „Co?“ divil se Harry vyčerpaně.
   „Jen… jen jednu malou věc,“ hlesla potichu.
   „Dobře,“ souhlasil Harry, konec konců věděl když ho teď zachránila že mu nic neudělá.
   Cho se k němu natáhla a nečekaně ho dlouze políbila.
   Harry nevěděl co se to děje, jen mrkal do jejích zavřených očí a nemohl uvěřit tomu, co se právě odehrává. Z jedné strany se chtěl odtáhnout, ale z té druhé zůstal a vyčkával dokud Cho neodpojí své rty.
   Jenže Cho ještě v polibku otevřela oči a všimla si jak Harry vyděšeně na ní kouká, rychle si přebrala v hlavě co dělá, rázně se odpojila a záhy Harry schytal facku jako vrata.
   „Au!“ křikl bolestně.
   „Co to má znamenat?“ vyhrkla Cho. „Kdo jsi a jak se opovažuješ mě líbat?“
   „Ale… ale to jsem…“ Harry se tvářil jako malé dítě a nevěděl co říct, Cho se zatvářila jako kdyby koukala na to nejroztomilejší zvířátko na světě, ale hned se zase vzpamatovala a pokračovala v předstírání amnézie.
   „Cho?“ oslovil jí Lexter, jež si k ní poposedl. „Ty už máš taky zapomínáka?“
   „Ne,“ vyřkla hned Cho. „Teda… nevím o tom,“ opravila se hned a potají mrkla na Lextera.
   „Musíme najít ostatní,“ navrhl Harry a nejistě se stále po Cho ohlížel.
   „Správně,“ souhlasil Lexter a pomohl oběma na nohy, Harrymu když podával ruku se zahleděl do očí, ten jen naštvaně vyškubl svou ruku z jeho sevření a vztáhl jí zpět.
   Následně se jako první otočil a začal utíkat po ulici.
   „Kam běžíš?“ zavolal za ním Lexter.
   „Za nimi… a to klidně i bez vás!“ opáčil mu na to Harry a běžel stále dál, dorazil na křižovatku a rozhlédl se kudy dál, ale aniž by se nadál, uvědomil si že se na něj řítí dodávka v plné rychlosti. Harry zakřičel, tělo mu přikázalo uhnout, ale bylo už pozdě.
   Na poslední chvíli ho povalil Lexter a praštil s ním na silnici o kus dál.
   „Krucinál Harry!“ káral ho. „Málem tě zabili, nemůžeš…!“
   „Ticho!“ zařval Harry náhle nanejvýš vyvedený z míry.
   „Žádné ticho, mohli tě…“
   „Sklapněte už konečně!“ zakřičel na něj Harry. „V tom autě byla Umbridgeová!“
   Lexter utichl a uvědomil si co řekl.
   „To jste tak zabedněnej? Komunikátor!“ napověděl mu Harry.
   „Já vím, ale… sakra, vy dva zůstaňte tady… nebo ne. Nebo…“
   „Nebo půjdeme s vámi!“ křikl Harry, vyběhl na nohy a přihasil si to k nejbližšímu autu.
   Byl to Ford Focus ve stříbrné metalíze, Harry zarval za kliku, ta však samozřejmě nepovolila.
   „Mudlové auta zamykají, to bys měl už vědět!“ ozval se za ním Lexter a svezl se po kapotě na druhou stranu auta k řidiči.
   „Nemelte a otevřete to!“ okřikl ho Harry.
   „Musíme začít spolu nějak vycházet!“ nenechal se Lexter odradit.
   „DĚLEJTE!“ zaječel Harry jak na lesy a dupal jako kobyla.
   Lexter mávl hůlkou, zámek povolil a všichni hned nasedli a to i včetně Cho, která stále neslyšně přežívala jejich hádku.
   „Startujte!“ nabádal ho dál Harry jak splašený kůň. „Tak nastartujte už konečně kurňááá!“
   „Neřvi pořád,“ ohradil se Lexter.
   Hned na to mávl znovu hůlkou, v té chvíli motor naskočil, bohužel s tím se do široké dáli rozezněla i siréna alarmu s hlasitým Uíuíuíuíuíuí!
   „Sakra!“ křikl Lexter.
   „To je jedno proboha, jeďte!“ řičel netrpělivě Harry a měl nutkání za Umbridgeovou vyběhnout po svých.
   Lexter sešlápnul naštvaně plyn a auto začalo cukat směrem dopředu jako kdyby se zbláznilo, v té chvíli i stěrače se zapnuly, světla začala blikat a blinkry šílely jako splašené.
   „A co j… je zase tohle?“ zvolal Harry nešťastně až mu přeskočil hlas jak auto poskakovalo.
   „To je imobilizér!“ prozradil Lexter. „Pitomý mudlové!“
   „Tak to že jste to nepředvídal?“ zhrozil se Harry.
   „To se mám učit kouzla i proti imobilizérům?“ opáčil Lexter naštvaně a začal zuřit.
   „To vy jste ten akční hrdina ne?“ zvolal Harry. „Oháníte se mečem, zachraňujete svět takový způsobem, že to dopadne tak, že se smrtijedi vloupávají do ministerstva jako by se nechumelilo!“
   „Kolikrát ti mám říkat že jsem neměl na vybranou!“ hájil se Lexter zatímco auto blikalo a stěrače blbnuly.
   „Stejně jako s tím mě zradit?“ chrčel Harry naštvaně. „Stejně jako s tím mi tímhle vším vrazit kudlu do zad!“
   „Tohle jsem ne…“
   „TICHOOOOOOOOOOO!“ rozlehlo se autem a oba dva vyděšeně utichli. Na zadním sedadle seděla maličká Cho, zacpávala si uši a naštvaně na ně hleděla. „JSTE OBA DVA STEJNÍ ABY JSTE VĚDĚLI!“ vykřikla na ně, natáhla se k palubní desce, mávla hůlkou ke klíčové dírce u zapalování kde se najednou objevil klíč od auta a to v tu ránu přestalo zlobit.
   „Co… co… jak… co… jak jsi…“ koktal Harry.
   „To kouzlo okopíruje předmět který tam byl zastrčený naposledy!“ prozradila jim Cho rozhněvaně a otočila se na Lextera. „JEĎTE!“
   Pískla tak silně že se oba dva lekli, Lexter šlápl na plyn a stříbrný Ford gumoval po silnici ještě dobrých padesát metrů než se kola srovnala s rychlostí vozovky.
   „Musí být už na hony daleko,“ hlesl Harry nešťastně.
   „Najdeme jí, neboj se,“ uklidňoval ho Lexter.
   „Jak to můžete vědět!“ zhrozil se Harry.
   „Má dodávku, ještě nejsem v autech tak hloupý abych nepoznal že jede pomaleji…“
   „Já vás varuju,“ ozvalo se zezadu.
   „Cho, jestli se z toho dostaneme, přihlásím tě do manželské poradny,“ vzkázal jí Lexter.
   „POZOR!“ zařvala Cho a Lexter prudce stočil řízení doleva, právě minuli vznášejícího se Moodyho jehož čapka se přitiskla na čelní sklo.
   „To byli naši!“ upozornila je Cho. „Jsou to všichni, jsou v pořádku!“ zvolala šťastně.
   „Díky bohu,“ oddychl si Lexter. „a teď za tou babou… kde je?“
   „Támhle!“ křikl Harry, který právě zahlédl o ulici dál zatáčející dodávku.
   „Držte se!“ křikl i Lexter a v zápětí se ozvalo pískání brzd a pneumatik po silnici, Ford udělal dlouhatánský smyk a vydal se po ulici za bílou dodávkou.
   „Mimochodem Harry, tady máš hůlku,“ řekl Lexter a naznačil na svou levou kapsu, protože se plně musel věnovat řízení.
   Harry byl hned jistější když jí měl konečně u sebe a hned se zeptal. „To velké kouzlo… to jste provedl i s mojí hůlkou, že ano?“
   „Ano, jádro z pera Fénixe je nesmírně silné,“ vysvětlil mu a řízl další zatáčku, bílá dodávka se jim oblevila přímo před očima.
   „Přidejte,“ nabádal ho Harry zaníceně a sledoval jak dodávku dohánějí, Umbridgeová v ní opravdu byla a začala s autem dělat psí kusy, když si všimla že jí sledují a snažila se je setřást.
   Lexter přijel až k ní snažili se něco vymyslet, když v tom Umbridgeová prudce stočila řízení doleva, Lexter se lekl a udělal to samé aby zabránil nehodě, bohužel nuceně vjel na chodník.
   „Proboha co to děláte!“ zděsila se Cho.
   Ford začal kličkovat mezi telefonními budkami, cedulemi a pouličnímu lampami, bohužel někdy se mu to nepovedlo a tak například rozrazil novinový automat na cucky. Stále kličkoval a nakláněl se po nerovném povrchu, naštěstí byly ulice liduprázdné, takže nehrozilo že by srazil člověka. Hned jak mohl tak se vrátil na vozovku a začal Umbridgeovou dohánět, ta se však stále nevzdávala.
   Nyní zabočila doprava s hlasitém pískání pneumatik které opakoval i Ford za ní. Před nimi se objevil zástup nemrtvých až se jich nanejvýš lekli, Umbridgeová se stačila po straně vyhnout, přitom ošklivě podřela svou dodávku až od ní létaly jiskry. Lexter to však již nestačil, neměl na vybranou, napral to přímo do nemrtvých za hlasitého řevu jeho spolujezdců.
   Přední sklo bylo na padrť, lak a kapota doznaly následků nárazu, Ford se dostal skrz kolonu nemrtvých, avšak zůstal stát když koukali z čelního skla na dlouhatánskou skvadru policejních jednotek, mezi nimiž byli i ozbrojenci ve vestách, národní garda s obrněnými jednotkami a ve vzduchu se vznášeli vrtulníky se silnými reflektory, právě se chystali k palbě a byli nejspíše nanejvýš překvapení tím, že právě v zástupu nemrtvých se objevil rozbitý čumák Forda Focuse se třemi pasažéry.
   „To není dobré!“ zvolal Harry.
   „Pro jednou Harry, s tebou souhlasím,“ hlesl Lexter když pohlédl do hlavně palubního děla obrněného vozidla.
   „Sejměte pár nemrtvých,“ řekla Cho. „Skolte je, pak budou vědět na čí jsme straně.
   „Acris Eris!“ zaječel Lexter s namířenou hůlkou, ze které vyletěla tak ohromná rána, že vlivem zpětné vlny to popostrčilo i auto. Nemrtví v těsné blízkosti se rozletěli na cucky a nastalo ticho.
   „Jeďte!“ křikl zase Harry aby Lextera probral z čekání.
   Ford se znovu prudce rozjel, když míjeli ozbrojené jednotky, které na ně překvapeně hleděli, tak jim jen s úsměvy zamávali a hnali se dál za Umbridgeovou, která zase byla až v dálce a zrovna odbočovala na neosvětlené křižovatce, jako ostatně byl celý Londýn převážně bez elektřiny.
   Umbridgeová zahnula do jakési úzké uličky kde se jen těžko dalo manévrovat a tak hrnula a drtila před sebou kontejnery, krabice a plechovky, prostě všechny do v téhle postranní uličce bylo házela za sebe kde věci dopadaly na poničený Ford, který se celý čoudící hnal za dodávku.
   Vyjeli ven z uličky a okamžitě zapluli do další, Umbridgeová to v ní prudce stočila doprava na jakémsi menším rozcestí, pasažéři stačili zahlédnout jak vztekle na ně cení zuby a záhy v ní zmizela.
   Lexter udělal smyk a jen tak tak to urovnal až málem Ford narazil na stěnu.
   Umbridgeová již s řádně poničenou dodávkou, která před sebou hrnula dva velké kontejnery dorazila na další menší silnici a šinula si to z kopce dolů, Ford jí byl samozřejmě v patách.
   V tom se v dálce začaly objevovat zadní části dvou nákladních automobilů, ze stran vyjely policejní hlídky a začali jim těmito dvěmi náklaďáky barikádovat cestu. Harry čekal že Umbridgeová zpomalí, ale její psychotické chování se jen dokázalo, když naopak rychlila až se celá její dodávka začala klepat a skřípat.
   Blížila se k zátarasu čím dál víc, dvě ohromné zadní části nákladních automobilů se pomalu přibližovaly k sobě, mezi nimi se mezera stále zmenšovala, Umbridgeová však měla jasno, mířilo přímo skrz to, už byla téměř u toho, náklaďáky zrychlily své přibližování.
   V tu chvíli se dodávka prohnala skrz ně až kolem proletěly jiskry jak těsné to bylo, ovšem Ford už neměl takové štěstí, mezera už byla jen sotva metr a půl.
   „LEXTERE!“ zařval Harry panicky když se blížili už příliš rychle, nemohli to ubrzdit.
   Lexter mávl neohroženě hůlkou, na silnici se objevila šikmá lávka, Ford po ní vyjel pouze jedním kolem, tudíž se naklonil a jel pouze po dvou kolech. Pasažéři uvnitř znovu křičeli strachy když Ford proplul uzoučkou mezerou mezi náklaďáky a záhy za nimi dopadl znovu na všechny čtyři kola.
   „Bože!“ křičela Cho a svalila se na sedadle.
   „Vy jste šílenec Lextere!“ zvolal na něj Harry se srdcem v kalhotách, dýchalo se mu s neuvěřitelnými obtížemi, protože měl ještě před maličkou chvilkou smrt před očima.
   „Tohle dál nejde Harry,“ pravil Lexter když zase dohnali dodávku která kličkovala ze strany na stranu. „musíme to ukončit jinak.“
   „To se vám lehko řekne,“ usoudil Harry stále ještě vylekaně a snažil se zklidnit svůj dech.
   Lexter mávl hůlkou a rázem popraskané čelní sklo jejich auta zmizelo. V tu ránu dovnitř zavál tak prudký bičující vítr, že je přibil na sedadla jako na nějaké horské dráze.
   „Jdu ven!“ zařval Lexter přes dující vítr.
   „Blázníte?“ strachoval se Harry. „To je sebevražda!“
   „Možná,“ došel k závěru Lexter. „Ale jinak to nejspíš nepůjde, takhle to jedině ukončíme Harry.“
   „A nebo ukončíme taky něco jiného!“ křikl Harry nesouhlasně.
   „To je šílenství Lextere!“ křičela i Cho které vlasy vlály jako mořské panně.
   „Harry, převezmi řízení!“ požádal ho Lexter a pustil volant, takže Harry neměl na vybranou, to už se Lexter zvedal ze židle i přes dující vítr a Harry se přesunoval doprava na místo řidiče.
   Lexter zatím stál na kapotě, opíral se o rám střechy a volal na Harryho přes bičující vítr.
   „Blíž! Ještě blíž!“
   „Vlezte zpátky Lextere!“ žádal ho Harry.
   „Věř mi!“ zavolal na něj Lexter ze shora.
   „Věřit vám?“ uchechtl se Harry sám pro sebe a přestal se snažit ho dostat zpět.
   „Jeď blíž Harry!“ volal na něj pořád Lexter, dodávka jela až nečekaně klidně a Focus se přiblížil až k ní, Lexter se dokonce mohl dotknout jejího povrchu.
   „Ještě blíž, až k řidiči!“ zavolal Lexter a Harry přeřadil na vyšší stupeň, hned na to auto začalo zrychlovat až dosáhlo na vzdálenost kterou Lexter potřeboval.
   Ten se dostal k postrannímu okýnku řidiče, chytil se ho, v tu chvíli však dodávka sebou prudce trhla, narazila do Focuse který dostal hodiny a otáčel se jako káča, Lexter se přitom překotil na čelní sklo oddávky, jak Umbridgeová s řízením trhla a spočinul na ní svými zraky.
   Hned na to začala s dodávkou zatáčet, trhat a kdo ví co ještě, Lextera na přední sklo sice tlačila síla větru, ale měl co dělat aby se na něm udržel, stěrač kterého se zapíral hned po chvilce ulomil, protože ho Umbridgeová spustila čímž ho málem shodila.
   Zazubila se na něj a prudce škubla znovu se řízením, Lexter se bouchl do hlavy a bolestí zakřičel, zatímco Umbridgeová uvnitř se popadala smíchy. V tu ránu však Lexter vyndal hůlku, mávl s ní směrem na sebe s jakýmsi zaklínadlem a Umbridgeová znejistěla.
   Lexter natáhl druhou ruku k čelnímu sklu, přitiskl jí k němu a v tu chvíli Umbridgeová vyděšeně vykřikla, protože Lextera ruka prošla skrz okno, následně celá paže a on uchopil Umbridgeovou za tu její.
   Ta slepě prudce stočila řízení přímo do výlohy i s Lexterem na čelním skle tudíž byl na ráně jako první.
   Dodávka sebou vrazila v rychlosti do výlohy a skončila v jejích útrobách, kde se ještě chvíli jiskřilo a blýskalo. Sklo výlohy se sesypalo v hlasitém třesku a ještě větší randál nastal když dodávka narazila do pevných stěn budovy kde zůstala stát a poté teprve nastalo úplné ticho.
   Harry a Cho věděli že Lexter byl na čelním skle a podle toho jak dodávka vrazila do výlohy a posléze do zdi to nevypadalo dobře. Harry přibrzdil a pomaličku se z dálky přibližoval k dodávce. Netrpělivě očekávali co se bude dít s očima upřenýma na zadní část dodávky která stále čouhala ven z obchodu.
   V tu chvíli se zadní dveře dodávky rozrazily a ven doslova vyletěla Umbridgeová a skutálela se na silnici jako pytel švestek. Ve dveřích dodávky stál Lexter a mířil na ní hůlkou, byl netknutý, žádné známky po tom hrozivém nárazu neměl, tudíž nemohl být v tu chvíli přilepený na čelním skle, musel se na poslední chvíli dostat skrz celý.
   Umbridgeová sípala na silnici na všech čtyřech zády k Lexterovi, chvíli takhle zůstala až se vztekle otočila zpět a cenila na Lextera zuby.
   „Tak co budeš dělat Lexi, hm?“ vyprskla na něj nenávistně. „Chceš mě zabít?“
   „Nebyl by to problém,“ řekl Lexter lhostejně a namířil na ní hůlkou, tentokrát ho Harry nemohl zastavit, byl v dálce v napolozničeném promáčknutém Fordu který teď zastavil na místě aby celou podívanou mohli sledovat.
   „Zadrž!“ křikla na něj Umbridgeová s nataženou rukou a strachem v očích. „Nevíš co děláš, když mě zabiješ, poštveš si proti sobě všechny smrtijedy!“
   „O tom jsem už dlouho snil,“ odvětil znovu lhostejně Lexter.
   „Navíc, nemůžeš mě zabít!“ pokračovala dál Umbridgeová smlouvavým vzteklým tónem. „Mám komunikátor, kdykoliv na tebe mohu poslat celou Armádu zkázy!“ vyřkla se zaťatou pěstí.
   „Oh, to si nemyslím,“ odvětil znovu lehkomyslně Lexter a poklidně se na ní díval.
   „Řekl sis o to,“ sykla Umbridgeová, sáhla si do kapsy a v tu ránu jí ztuhnuly rysy na obličeji. „Kde je?“
   „Když cestuješ po světě…“ začal Lexter. „Naučíš se hodně věcí, například mudlovské kapsářství je dobrý džob,“ domluvil Lexter a v ruce si pohrával s komunikátorem.
   „Dej to sem!“ křikla Umbridgeová s panickým strachem v očích.
   „Sklapni!“ křikl Lexter. „Ani mě nehne ty běhno proradná!“ zakřičel a seskočil z dodávky.
   Harry a Cho v tu chvíli ztuhly, protože kolem nich něco ohromného prošlo, dělali že v autě nejsou, ale to co kolem nich prošlo mířilo hned k Lexterovi a Umbridgeové.
   „Já tě varuju Lextere!“ zaječela Umbridgeová. „Ještě je šance to vrátit zpět!“
   „Vrať se zpátky lovit myši ty špíno,“ pravil Lexter nenávistně.
   Umbridgeová sykla zlostí a drtila ruce vzteky o zem.
   „Já tě varuju!“ křikla na něj.
   „A před čím asi tak, hm?“ zeptal se Lexter už řádně rozzlobený.
   „Před těmihle!“ křikla Umbridgeová a ukázala za Lextera.
   Lexter se otočil a na poslední chvíli stačil uskočit ohromnému dopadu ještě ohromnějšího kyje jednoho ze dvou trollů. Hned se musel přetočit zpátky na místo kde předtím byl, protože následoval dopad dalšího gigantického kyje, až se celá zem otřásla. Dva mohutní trollové pořvávali na celé kolo, zvedali kyje nahoru a mlátili s nimi stále do země jak se snažili trefit Lextera, který uhýbal jak jen mohl. Konečně se dokázal dostat na nohy a odběhnout kousek stranou, když zaslechl.
   „Zabijte ho! Zabte ho už konečně!“ řvala Umbridgeová jak na lesy s poprskanou pusou.
   Trollové se na ní hloupě podívali a znovu se vydali útočit na Lextera.
   Ten zůstával nečekaně na místě a vyčkával až k němu trollové dojdou. Ve chvíli kdy se jeden z nich rozmáchl a vzduchem začala svištět jeho ohromná palice, Lexter vystřelil s hůlkou do pozoru, vyšlehl z ní záblesk a na trollově očích se objevila páska která mu překrývala výhled. Troll nevěděl kam směřuje jeho úder palicí, Lexter se jí přitom jen těsně vyhnul a troll svým kyjem hned na to sejmul druhého trolla, který odletěl dobré dva metry daleko. Hned na to se hloupě zvedl ze země, poškrábal se na hlavě a vyběhl i s kyjem proti prvnímu trollovi kterému rázem zasadil ohromnou ránu až se zakymácel, oba dva se rozpřáhli hned na to proti sobě, švihli svými kyji a sejmuli se navzájem až oba dva dopadli nehnutě na zem.
   „ZAB HO!“ zařvala Umbridgeová
   Lexter se vyděšeně otočil, těsně před ním stál ohromný třetí troll, ale to už do Lextera narazil konec palice tak silně, jako kdyby do něj někdo střelil dělem. Lexter se pochroumaný skácel k zemi a zůstal na ní bezvládně ležet.
   „Bože!“ zděsila se Cho sedící za Harrym v autě. „On ho zabil!“
   Harry se zatajeným dechem nemohl uvěřit svým vlastním očím že Lexter padl, museli jen doufat že je ještě naživu.
   „Komunikátor!“ křikla najednou uvědoměle Cho.
   „Krucinál, máš pravdu,“ uvědomil si se strachem v očích Harry.
   Oba dva koukali do dálky jak se Umbridgeová se zadostiučiněním přibližuje k padlému Lexterovi.
   „Ale nemůžeme tam jít prostě jen tak,“ kroutila Cho hlavou.
   „Má tam toho trolla,“ pochopil Harry. „Ale musíme ho prostě dostat za každou cenu, mysli, mysli, mysli…“ opakoval si Harry a po chvilce rozevřel nadějně oči.
   „Přišel jsi na něco?“ zeptala se s nadějí v hlase.
   „Já nevím…“ pravil Harry s pohledem na přístrojovou desku. „Cho, viděla jsi někdy ty filmy s honičkami v autech?“
   „Pár… myslím…“ pípla Cho.
   „Mám nápad… jdeš do toho se mnou?“ zeptal se Cho.
   „Určitě,“ přitakala.
   Harry v tu chvíli dupnul na plyn a znovu se ozvalo gumování pneumatik po silnici jak auto prudce akcelerovalo. Harry kvapně přeřadil na vyšší stupeň a začal Cho vykládat. „V těm filmech se hodně stává že hrdina musí vyskočit za jízdy ven z auta,“ pravil horečně a přeřadil na trojku.
   „To snad nemyslíš vážně,“ strachovala se Cho s pohledem na blížícího se trolla.
   „Až řeknu teď Cho!“ zařval Harry a vytáčel třetí převodový stupeň do mrtě.
   Focus se přibližoval nekontrolovatelně k trollovi, rychlost se mu stále zvyšovala, v tu chvíli Umbridgeová od ležícího Lextera překvapeně uskočila, Ford už byl přímo u trolla.
   „Ještě ne!“ křikl Harry. „Ještě ne… ještě… otevři dveře!“
   Cho tak učinila.
   „SKOČ!“
   Cho prudce s křikem vyskočila na vozovku a kutálela se po zemi, Harry byl stále v autě, ještě naposledy nařídil jeho směr, vzal za kliku a zmáčkl. Nepovolila, bylo to zaseklé, popadl ho učiněný šok, už byl přímo u trolla, jen pár metrů, Harry dostal ohromný záchvat, začal se horečně drápat k místu kde vyskočila Cho, auto už bylo u trolla, už do něho narazilo a Harry v tu chvíli vyskočil.
   Auto porazilo trolla jako buldozer, přejelo ho po celé těle až nahoru kde vyletělo do prostoru, udělalo přemet a o kus dál dopadlo na zem ve strašlivém třesku. Troll se omámeně svezl na zem v ohlušujícím dunění, kde zůstal netečně ležet.
   Harry se chvíli kutálel po zemi jako poleno dřeva, až se konečně zastavil, v tu chvíli zakřičel ze všech sil, a drtivě si držel rameno ze kterého mu tekla krev. Měl ho nesmírně ošklivě podřené jak na něj dopadl, avšak i přes bolest kterou prožíval spatřil jak Umbridgeová bere Lexterovi z kapsy kapsuli a usmívá se na něj.
   „Ne!“ zařval Harry a natáhl k ní z dálky ruku.
   Umbridgeová mu jím zamávala zase před očima s radostným úsměvem, v tu chvíli Harryho popadl strašlivý pocit pomsty, vytáhl hůlku a zaječel na cel kolo: „ACCIO KOMUNIKÁTOR!
   Překvapená Umbridgeová zjistila že se jí malá věcička tvaru broučího krunýře odlepila z ruky a míří k Harrymu, kterému hned na to dopadla do klína.
   Konečně! Harry jej měl konečně v držení, hned jej co nejpevněji popadl do ruky aby mu ho Umbridgeová nemohla stejným kouzlem zase vzít, v tu chvíli se pochroumaně zvedl ze země a dobelhal se k Cho ležící opodál, která na tom také nebyla zrovna nejlépe.
   „STŮJTE!“ zařval Harry na blížící se Umbridgeovou. „Varuju vás!“
   „Máš smůlu Pottere, je po všem!“ křikla mu na Umbridgeová.
   „Není Harry!“ namítla Cho a chytila Harryho za rukáv. „Máš triumf, můžeš to už ukončit, chápeš?“
   Harrymu se rozzářil na obličeji ohromný úsměv, pochopil to, uvědomil si co to znamená a Umbridgeová nejistě zastavila.
   „NE!“ zařvala na celé kolo. „TO NESMÍŠ!“ zakřičela a rozběhla se za nimi.
   Harry ale v tu chvíli stiskl kapsuli která hned na to červeně zazářila. Umbridgeová znovu ztuhla panicky kroutila hlavou ze strany na stranu.
   „Řekni to Harry,“ našeptávala mu Cho.
   „Co mám říct?“ ptal se jí zmateně.
   „Řekni to co je správné,“ řekla mu pevně. „Řekni ať jdou zpátky, ať zmizí.“
   Harry si dal kapsuli k puse a v tu chvíli řekl. „Celé Armádě Zkázy, stáhněte se zpět odkud jste přišli.“
    „NEEEEEEEEEEE!“ zaječela Umbridgeová, ale hned na to se lekla, trollové za ní se nečekaně zvedli ze země a tupě zírali jeden na druhého.
   Cho chytla Harryho za ruku a přitáhla si ho k sobě, oba dva fandili osudu aby k nim byl konečně spravedlivý.
   V tom okamžení se Trollové sebrali a začali odcházet dusavými kroky pryč po liduprázdné silnici nehledíc na kohokoliv jiného.
   „JO!“ křikl Harry radostně a společně se s Cho objali.
   „JÁ TĚ ZABIJU POTTERE!“ zařvala Umbridgeová. „UŽ JE MI TO JEDNO, UŽ Je MI VŠECHNO JEDNO, ZABIJU TĚ!“ křičela a šlehla po nich hned třemi kouzly, oba dva už naštěstí byli na nohou a tak začali utíkat, kouzlům se přitom jen těsně vyhnuly.
    Prchali za roh ulice, Harry držel Cho za sebou aby se mu neztratila, oba dva ještě neviděli nikdy Umbridgeovou tak rozzuřenou, byla v úplně hysterii, ve stavu kdy byla schopná udělat cokoliv.
   Vyslala za nimi další kouzlo, jež narazilo do cedule, která vzplála na uhel.
   „Poběž Cho!“ popoháněl Harry svojí kamarádku. „Tak poběž!“
   Oba dva supěli ze všech sil, dech jim dosahoval maximálních hranic, teď už stačilo se někde schovat, ale ta baba jim byla stále v patách, za každým rohem na ně vyslala zákeřné kouzlo, které jednou dokonce i popálilo Harryho na rukávu jak dopadlo blízko.
   Proběhli asi tři bloky když hned za dalším rohem vrazili do nějakých osob.
   Nemohli uvěřit svým vlastním očím, byly to Hermiona, Ginny, Colin a Felix, utíkali naproti nim.
   „Harry! Jsi to ty?“ nemohla stále uvěřit Hermiona.
   „Jak… jak… jak to? Co tu děláte?“ chrčeli na ně udýchaně Harry a Cho a popoháněli je v běhu.
   „Chytla nás policie,“ začala vysvětlovat Hermiona. „ale potom se tam semlelo dokonalé peklo, Lupin a ostatní Felixovi řekli ať s námi uteče do bezpečí a my jsme slyšeli ty rány co se ozývaly z dálky, mysleli jsme že jste to vy… před čím vlastně utíkáme?“
   PRÁSK!
   Stěna budovy vedle nich se proměnila v prach a sesypala se na zem. Nově příchozí zařvali leknutím (včetně Felixe) a otočili se za sebe.
   „Musíme utéct!“ zakřičel Harry a táhnul je všechny za sebou oběma rukama.
   Dorazili k dalšímu rozcestí kde je Felix zastavil.
   „Felixi, tady nepomůžete ani vy, je…“
   „N-n-n-ne, t-t-t-to nem-m-m-mysl-l-lím..“
   „Tak už se vymáčkněte!“ zakřičela netrpělivě Cho.
   „T-t-t-t…“
   „No tak!“ křikla i Ginny.
   „D-d-d-d-ěr-r-avvý kot-t-t-tel!“ zakoktal Felix, protože nevěděl jak víc to zkrátit.
   „Má pravdu!“ křikla Hermiona nadějně. „Tohle je ulice kde je Hospoda u děravého kotle, poběžte!“
   Všichni se hned dali do běhu když se za nimi začalo ozývat chrčení rozzuřené pronásledovatelky, která je měla v plánu zabít jednoho po druhém.
   Běželi ulicí následováni kouzelnými paprsky které za nimi vysílala Umbridgeová až konečně dorazili k zašlé špinavé a nenápadné hospodě, které by si jistě žádný mudla nikdy ani okem nevšiml, vrazili okamžitě do zaprášených dveřích. Ocitli se v absolutně temném výčepu až začali narážet do věcí.
   „Bože co se to tu stalo?“ křikla nešťastně Hermiona a se slovy: „Lumos.“ rozsvítila špičku své hůlky.
   Všichni vydechli překvapením, už věděli proč do všeho tak naráželi, byl tu neskutečný binec. Židle polámané a zpřerážené byly rozsety všech čertech, výčepní stůl několikrát zpřeřezaný a spálený, popáleniny na zdech svědčily o jiskrném boji kouzelníků který zde před malou chvílí proběhl.
   „Co se tu mohlo stát?“ strachoval se Colin.
   „Nemáme čas o tom přemýšlet!“ křikl Harry a společně s ostatními přebíhal hromady sutě až do chodbičky vedle výčepu na malý dvůr s popelnicí, obehnaný zdmi.
   „Jd-d-děte napřed!“ křikl za nimi Felix a švihl hůlkou za sebe, dokonce se málem trefil do Umbridgeové, jež právě vtrhla do hospody celá chrčící sliny vzteku.
   Harry společně s ostatními studenty přispěchal ke zdi, Hermiona rázně odpočítala cihly, třikrát na ně zaklepala hůlkou a hned na to se začaly samy odsouvat, čím se uprostřed tvořil jakýsi průchod.
   Za ním byla další ulice do které všichni vtrhli, hned na to začali volat na Felixe, který stále ještě zdržoval Umbridgeovou a kryl se za rámem dveří, to už se však průchod na další ulici začal zavírat. Všichni na něj křičeli ať už běží, Felix si vyděšeně všiml že se průchod uzavírá, vyběhl kupředu a jen těsně se protlačil skrz. Umbridgeová však byla tak vzteklá, že byla přesně za ním a i ona se natlačila do průchodu, ovšem nestihla se prosmeknout na druhou stranu, konec konců nebyla tak hubená a cihly barvy rezavé hnědi jí začaly obstavovat tak, že se nemohla ani pohnout.
   Utíkající skupinka se jí začal smát, Umbridgeová prskala vzteky a snažila se volnými končetinami pohnout seč mohla.
   V té chvíli se otočili a strnuli jako dnes již poněkolikáté. Celá ulice byla plná smrtijedů a to doslova. Příčná ulice byla také pod útokem a když se skupina dala do běhu, tak na ně jen překvapeně koukali.
   Harry následován svým doprovodem zaslechl jak se Umbridgeová vymanila z cihel a křičí na ostatní ať je zastaví. Felix zatím za sebe posílal jedno kouzlo za druhý, držel ze studenty krok, ale nikdo z nich nevěděl vlastně kam běží.
   „Kam míříme?“ zeptala se v běhu krajně udýchaná Ginny.
   „Musíme najít nějaké bezpečné místo,“ sípl Harry vyčerpaně.
   „Tohle mi zrovna moc bezpečné nepřijde,“ ozvala se i Hermiona když právě probíhali kolem další skupinky smrtijedů.
   „Co je tady bezpečnýho? Kam se nikdo nedostane? Co je bytelný jako sejf?“ ptal se Colin a snažil se společně s ostatními přemýšlet.
   „To je ono!“ vyhrkl Harry až málem zakopl. „Sejf! Gringottovic banka!“
   „Nic jiného už mě nenapadá,“ cekla zpocená Ginny. „Zkusíme to tam.“
   Doběhli krkolomně ulicí až ke Gringottovic bance, v tu chvíli už jim bylo v patách několik desítek smrtijedů ženoucí se za nimi v čele s Umbridgeovou, která stále měla dost energie na to aby je chtěla ze všech sil zabít.
   Budova bílá jako sníh, která se před nimi teď objevila měla stejně tak bílé schody vedoucí ke vchodu z naleštěných bronzových dveří. Všichni k nim přiběhli a hned si ulevili když šly otevřít, co je ale překvapilo bylo, že vytesaný nápis který vždycky byl na vrcholu druhých stříbrných dveří na stěně, byl teď smazán a místo nich zde stálo:

ZKONFISKOVÁNO MINISTERSTVEM KOUZEL

   „Mě se to nějak nechce líbit,“ hlesl Harry když všichni vběhli dovnitř. Druhé stříbrné dveře za sebou prásknutím těžce zavřeli a rozhlédli se po prostranství.
   Byla to ohromná hala celá z mramoru čímž působila neuvěřitelně noblesním dojmem. Štiplavý kyselý vzduch který zde panoval jim moc nedodával odvahy, stejně jako to, že zde nebylo ani živáčka. Na všech vysokých židlích místo skřetů teď seděl pouze prach a špína, co ale bylo nejhorší, to zjistili hned poté. Harry si to ani nepamatoval, ale teď si to moc dobře uvědomil. Byl zde nespočet dveří po všech stranách honosné haly s pulty za nimiž byly ony vysoké židle. Nevěděli kudy se vydat, nejdřív se všichni rozdělili, nakonec jim docvaklo že to není dobrý nápad a tak vybraly dveře přímo před nosem. Vběhli dovnitř a v ten moment za sebou zaslechli jak do haly vpadla i zuřivě sípající Umbridgeová.
   Ocitli se v o něco menší chodbě s jeskynními stěnami, jež měla na podlaze několik párů kolejnic na nichž trůnili vozíky.
   Skupinka si okamžitě nasedla do prvního vozíku a aniž by cokoliv udělali se rozjeli dolů po svažujícím se kopci.
   „Když mají smrtijedi pod mocí banku, proč jí nevykradnou?“ divil se Harry.
   „Doufám že se to brzy nedozvíme,“ hlesla Hermiona se strachem v očích.
   „A doufám že se nezabijem!“ pískla Ginny když vozík začal nekontrolovatelně zrychlovat.
   V tu ránu jim do zadní stěny vozíku narazilo kouzlo které v ní udělalo malou vybouleninu, Umbridgeová v dálce nasedala na další vozík, který se po jiné kolejnici rozjížděl okamžitě za nimi.
   „Ať to zpomalí!“ ječel Colin když se vrhli do ostré zatáčky v plné rychlosti, takže se všichni pasažéři divoce natlačili na stěnu vozíku.
   „Tady něco není v pořádku!“ křičel i Harry. „Normálně takhle rychle nejezdíáááá!“ v tu chvíli řízli další zatáčku, vozík se naklonil a za jeho koly se začaly objevovat jiskry, pískání v uších bylo doslova ohlušující.
   Znovu jim do zadní části vozíku vrazilo kouzlo, koleje vozíku Umbridgeové byly vedle těch jejich a ona je stále více a více doháněla.
   „Felixi!“ křikl Harry.
   Felix popadl znovu svou hůlku a v tu chvíli prostor protnul blesk jak vypálil kouzlo na Umbridgeovou, které vozík nadskočil metr vysoko a vrátil se na své místo.
   Umbridgeové zařvala vzteky, mávla hůlkou a mrštila po nich stejnou ohnivou kouli jako Lexter na té silnici, koule vrazila do jejich vozíku, který se naklonil na stranu a jel pouze po dvou kolech od kterých se jiskřilo jak od rachejtle.
   „Vyrovnejte to! Vyrovnejte!“ řval Harry a společně s ostatními se těžkopádně tiskl na protější stěnu vozíku, aby jeho těžiště vyrovnali až konečně dopadl na své místo.
   V tu chvíli se koleje vozíku Umbridgeové oddělily od těch jejich a ona zmizela v další jeskyni. Vozík s Harrym a jeho přáteli teď projížděl ohromnou rychlostí skrz vytesané jeskynně a měnil stále směr, až se zdálo že má stále větší a větší tendenci se převrátit.
   V ten moment se po celé soustavě jeskynní ozvalo ohromné zařvání jakéhosi mohutného tvora, tak kolosálně silný že i vozík jim nadskakoval.
   „Proboha!“ zaječela Cho se strachem v očích. „Co to bylo?“
   „POZOR!“ zařval Colin, všichni mrkli před sebe kde koleje na malou chvíli končily a byl zde prázdný prostor nad propastí.
   V ten okamžik se všichni rozeřvali, chytli se sami sebe a zavírali křečovitě oči, vozík už byl přímo u toho a vyjel z kolejí.
   Nic se však nestalo, vozík jel dál jako kdyby tam ty koleje opravdu byly, když si to uvědomili tak se podívali za sebe, z tohoto úhlu pohledu byly koleje ucelené bez jakéhokoliv přerušení.
   „Co to krucinál…“
   „POZOR!“ křikl zase Colin, ale v tu chvíli do nich vrazila Umbridgeová se svým vozíkem, když se na kolejnicové křižovatce střetli. Jejich vozík vykolej a v následné zatáčce vypadl z kolejí doslova. Jeli pouze na železných kolech a drtili jimi prápnikový povrch jeskyně. Projeli jednou chodbou a pak další, ovšem ta byla do zatáčky…
   „Doprava! Krucinál Doprava!“ křičeli všichni, ale vozík nezatočil, místo toho vyjel na stěnu a udělal oblouk jako lední boby. V tu chvíli začali klesat dolů, byli celí už udrncaní od nerovného povrchu, bolely je těla, Harryho pak zvláště jeho ruka. Teď znovu začali řvát v téhle divoké horské jízdě směřující směrem dolů kde vrazili do dveří a ocitli se v ohromném sejfu plného zlatých cihel, které se jim zasekávali o kola, až se vozík nejednou roztočil jako káča a pasažéři se o sebe nešťastně bouchali. Hned na to ale vyhrkli strachy, protože je povalil ohromný proud ohně, sehnuli se aby je zakryly zdi vozíku a když vykoukli znovu ven, zjistili jak za nima nekompromisně běží velikánský zlatý drak s plameny u své huby.
   „To ne!“ zařvala Hermiona, ale to už za nimi poslal další vlnu ohně, společně s ní prorazili další dveře, dopadli na koleje a vozík se na ně kouzelně sám srovnal. Za nimi se ozvalo plápolání křídel a ven vyletěl nádherný zlatý drak s rozpětím nejméně dvacet metrů. Přihnal se hned k vozíků, všichni na něj začali pálit kouzla, která se však od něj neškodně odrážela, drak popadl jejich vozík do svých spárů a začal jím cloumat ze strany na stranu.
   Cho se jako jediná stačila vyškrábat k drakovo drápům, mávla na ně svou hůlkou a drápy v tu chvíli začaly žhnout.
   Drak je ve strašlivém řevu pustil z menší výšky znovu na kolejnice a jako dárek za nimi vyslal ohromnou vlnu plamenů, před kterými se znovu stačili schovat pouze skloněním se ve vozíku. Vozík se znovu rozjel, a zmizel drakovi z dohledu v úzkém tunelu.
   Všichni naprosto domlácení s potlučenými těly jen zděšeně oddechovali a pociťovali jak vozík znovu nabírá rychlost, Felix se pro jistotu vyškrábal na nohy, narovnal a podíval za sebe jestli je drak nesleduje. Oddechl si když zjistil že ne, ale když se otočil, spatřil jak se na něj Umbridgeová sápe, znovu jeli vedle sebe a ona dokázala Felixe chytit pod krkem. Vozíky jely pravdu těsně vedle sebe, takže na sebe jejich pasažéři mohli dosáhnout, Felix se zmítal a vzpíral jejímu tlaku. Harry přeskočil do vozíků Umbridgeové zatímco ostatní se snažili jí udělat něco s vozíkem.
   V tu chvíli se začal Felix dusit a nepomáhaly mu ani rány do obličeje Umbridgeové, byla tak krvelačně rozhodnutá je zabít, že tomu nemohli uvěřit. V ten okamžik jí ale chytil Harry za vlasy a začal jí tahat jako malé děcko, Umbridgeová povolila stisk Felixe, který jí hned začal obradovávat pěstmi do zad, zatímco ona sama se vrhla na Harryho a začala se s ním zblízka prát. Harry se jí snažil poškrábat, bouchnout, prostě cokoliv by jí mohlo bolet, potom jí vyndal z kapsy jakýsi hadr v igelitu a Umbridgeová se o něj začala rvát. Harry se začal točit jako krokodýl trhající návnadu aby se jí vymanil ze sevření, konečně se mu to povedlo a to… ať to bylo cokoliv si zandal do kapsy. Ten moment Umbridgeová využila na to aby Harryho povalila na stěnu vozíku a nakláněla ho z něho ven, Harry cítil jak tlačí hlavu k zemi, jak mu vlasy čechrá přibližující se zem, v tomhle studeném dujivém větru.
   Přesně v okamžiku kdy už Harryho hlava by se začala dřít o zem, vozík nadskočil, Harryho přátelé ho dokázali zbavit jednoho kolečka a tak se teď nebezpečně naklonil, Umbridgeová se překvapeně překotila dozadu, čímž povolila z Harryho stisk, ten se narovnal, otočil k Umbridgeové, vyškubl jí hůlku z ruky a přeskočil zpátky na svůj vozík s kamarády.
   Konečně se shodou okolností od sebe vozíky začaly vzdalovat a všichni teď hleděli jak se Umbridgeová marně vzteká když je bez své hůlky. Harry šťastně objal všechny koho jen mohl a byl celý šťastný že konečně Umbridgeovou trumfli.
   V tu chvíli Umbridgeová vytáhla revolver a vystřelila jím přímo do Harryho srdce.

   Harry chvíli nic necítil, nastala chvíle ticha ve které nikdo nemohl uvěřit co se právě stalo. Kulka mu zamířila přímo do hrudi kde se teď Harry vyděšeně držel rukou a začalo se mu obtížně dýchat. Ostatní v tu chvíli dostali zatím největší výraz ohromné paniky.
   V tu chvíli se Harry bezvládně překotil přes okraj vozíku a praštil sebou bezvládně o příkrou zem jeskynně.
   „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“ zaječela Cho a Hermiona spolu s ostatními z plných plic, Cho padla na kolena a z očí jí vyhrkly slzy, Harry byl mrtev, nemohl přežít ránu do srdce, to nejde, srdce potřeboval i ten nejmocnější kouzelník.
   Felix viděl jak jí všichni s největším smutkem a zděšením obklopují, jak všichni do jednoho začínají plakat, věděl co musí prožívat a stejně tak viděl Umbridgeovou se hlasitě se zadostiučiněním smát na celé kolo.
   Jejich vozík se zvedal do výšky na stoupajících kolejích, to mu stačilo na to aby se odrazil a přeskočil riskantně přímo k Umbridgeové, která ale lstivě zatáhla za páku a vozík cuknul, Felix spadnul na okraj vozíku a držel se ho zuby nehty.
   Právě v ten okamžik se objevili nad bezednou černou propastí s nedohledným dnem, Umbridgeová se přemístila až k předku vozíku kde se marně snažil držet Felix, namířila na něj revolverem a pravila: „Už jsem vám miliónkrát říkala… máte padáka!“
   S tím vystřelila a Felixovi se na těle objevil stříkanec od krve, hned na to se samovolně pustil a začal padat dolů do propasti.
   Harryho kamarádi se plačtivě naklonili dolů, křičeli vnitřní bolestí, natahovali ruce k mizícímu Felixovi, kterého hned potom popadl ohromný zlatý drak do svých spáru a nadhodil si ho do tlamy kde nakonec zmizel.
   „VY MRCHO!“ zařvala Hermiona hystericky na Umbridgeovou. „JÁ VÁS ZABIJU VY MRCHO PRORADNÁ!“ křičela a sápala se ven z vozíku, aniž by si všimli že drak dole má znovu něco na starosti, něco teď právě honil co bleskově uhýbalo jeho ohnivým výpadům a směřovalo nahoru ke dvěma vozíkům.
   „Alespoň víš jak jsem se cítila!“ křikla Umbridgeová v záchvatném smíchu a mnula si ruce o sebe. „Takhle dopadnete vy všichni!“ vykřikla a vystřelila znovu ze své zbraně.
   Všichni se bleskově schovali za stěny vozíku. V jedné z nich se objevila díra, kterou prosvítalo potemnělé světlo a dovnitř se skutálela zmáčknutá kulka, od níž se ještě kouřilo.
   „Proboha, všechny nás zabije!“ křikla Ginny.
   Znovu se ozval výstřel a v tu chvíli zakřičel Colin, kulka jež prošla stěnou vozíku ho strefila do ruky na níž měl ošklivý černý flek.
   „Au! To bolí!“ křičel Colin se slzami v očích.
   Další výstřel znovu udělal díru ve stěně a kulka se skutálela k Hermioně která se kryla v rohu vozíku.
   Umbridgeová vztekle mačkala spoušť zbraně jako o závod, avšak dál se ozývalo už jen cvakání když v tom.
   „JOOOOOOOOOOOOOOOOO!“ řvala Cho jak na lesy a skákala radostí na jedoucím vozíku. Všichni začali volat kamsi do vzduchu, Umbridgeová se tím směrem podívala a spatřila blížící se zlatou cihlu, která jí v ohromné rychlosti praštila do hrudi až se překotila přes okraj vozíku a dopadla na povrch jeskyně ve které teď po té propasti byli.
   Nahoře ve vzduchu se vznášel Harry na svém Kulovém blesku, jednu ruku měl volně svěšenou u těla a druhou se držel koštěte. Kamarádi hned zatáhli za záchrannou brzdu jako to před tím lstivě udělala krátce Umbridgeová, jinak by nevěděli že vozík nějakou takovou má a hned na to s hlasitým jiskřením a skřípěním vozík zastavil.
   Harry těžce dopadl k Umbridgeové, vytáhl svou hůlku a se slovy: „Sinemusculus.“ jí omámil všechny pohybové svaly v těle.
   „Harry!“ křičela Cho a běžela k němu jako splašená, hned za ní Hermiona, Ginny a Colin, všichni ho obklopili a začali mačkat, nemohli uvěřit svým vlastním očím, slzeli štěstím, křičeli radostí a objímali ho jak jen mohli.
   „Jak… jak… jak jsi…“ začalo se ozývat od Umbridgeové, jež poulila očima a snažila se mluvit.
   Harry si sáhl do kapsy, na chvíli hlasitě sykl bolestí, ale hned na to vyndal komunikátor. Kapsule byla uprostřed děsivě promáčklá dopadem kulky a celá zničená. Harry jej hodil k Umbridgeové a pravil: „Teď už je to vaše.“
   „Jojojojojojojo!“ řvala Cho radostí a pořád se na Harryho lísala, ten teď tak trochu přežíval bolest z jejího silného objetí, protože ho náraz kulky přece jen dosti zabolel, možná i poškodil žebra a navíc pak ten pád nebyl vůbec příjemný.
   „Měli bychom vypadnout,“ navrhl šťastně Colin.
   „Dobře…“ souhlasil Harry s úsměvem a podíval se na všechny. „a kde je Felix?“
   Všem hned úsměv zmizel ze rtů a smutně na Harryho pohlédli.
   „Chcete mi říct…“ dostával Harry hrůzu do očí. „že to co měl ten drak v tlamě…“
   Ostatní jen nanejvýš smutně přikývli a nenávistně hleděli na Umbridgeovou od které začal vycházet zlý smích rozléhající se na celé kolo.
   Harry vyskočil vzteky na nohy, popadl hůlku a namířil jí na Umbridgeovou.
   „Vy… vy… vy…“ opakoval a do očí se mu draly slzy. „vy jste ho zabila.“
   „Vida… alespoň jeden.“ sykla Umbridgeová s podlým úsměvem a v očích se jí objevily zlostné plameny.
   „Já vás nenávidím… nenávidím…“ opakoval Harry a hůlka se mu v ruce klepala.
   „Tak dělej.“ hlesla Umbridgeová popichovačně. „Dělej, zabij mě Harry.“
   „To nesmíš Harry,“ řekla Hermiona s obavami. „Nestojí ti za to aby se z tebe stal vrah, víš co jsi říkal Lexterovi…“
   „Tohle je ale něco jiného,“ protestoval Harry nenávistně, v očích se mu objevoval smrtelný výraz.
   „Ne to není, Harry poslouchej mě, sklop tu hůlku,“ přemlouvala ho Hermiona.
   „On to neudělá,“ ozvalo se od Cho poklidně. „Harry nezabíjí lidi, on to prostě neumí.“
   Harry se křečovitě snažil přemoci vyslovit to jediné obyčejné kouzlo působící smrt, tak strašně moc se namáhal, vztek mu ovládal celým tělem a projížděl jím doslova skrz naskrz, při vzpomínce na Felixe, který kvůli ní zemřel, neměl zábrany.
   Avšak hned na to sklopil hůlku a vydechl jako kdyby tím ze sebe chtěl dostat veškerou tíhu světa.
   „Zbabělče!“ zachrchlala Umbridgeová. „Nezabil bys ani mouchu! Nejsi nic! Víš co jsi provedl? Tím jak jsi poslal Armádu Zkázy pryč, poslal jsi je ‚zpátky‘, víš co to znamená?“ zeptala se a zakašlala, z pusy jí přitom odkapávala krev. „Víš ty odkud vyšli? Z místa na němž jsi už jednou byl, z místa odkud pocházejí všichni nemrtví, z místa na kterém je vstup do Temného mordu a hlavně z místa… které je blízko Bradavic.
   Harry měl tak neuvěřitelnou nechuť vůči Umbridgeové, připadal si jako kdyby jí naletěl na jakousi past. Sklonil se nad ní a začal s ní cloumat.
   „Mluv! Co se stane!“ křičel na ní zlostně.
   „Cesta jim bude trvat tak dva dny…“ sípala ze sebe Umbridgeová, zřejmě jí nevadilo o tom mluvit. „až dorazí zpět do Zmijozelova spolku, vrhnou se přímo na Bradavice… tak chápeš co jsi způsobil?
    Harry se s hrůzou v očích narovnal, došel mu význam těch slov, Bradavice jsou ve strašlivém nebezpečí a to jenom kvůli němu. K tomu Felix, z čehož měl tak nepřeberný vztek v těle, žádost po pomstě a ještě k tomu zuřivost byly smrtelné ingredience.
   „Vraťme se zpátky,“ řekl, vytáhl z kapsy igelit v němž byl kus hadru, ten nechal z něho vypadnout na zem.
   „To je to přenášedlo!“ uvědomil si Colin. „Dostaneme se domů!“
   „A co já?“ ozvalo se od Umbridgeové.
   „Shnijete tu až navěky,“ řekla Ginny nenávistně.
   „Pochybuju že vás tu někdo najde,“ řekl Harry. „A kdyby ano, tak hádám že jako první to bude ten drak… na tři…“ zavelel a naznačil všem ostatním aby s chytili hadru. „Raz… dva… tři!“

   Dveře od Harryho osamocené ložnice v Bradavicích se otevřely a dovnitř vstoupil černovlasý chlapec, zatím nejvíc ze všech nocí, které tu strávil, utahán. Se šrámy na těle zahojenými, avšak šrámy na duši bolestivými, zalehl do postele s nebesy a přikryl se peřinou. Oči se mu samovolně zavíraly, Harry přestal myslet na jakékoliv problémy, teď chtěl jen sladce spát s dobrým pocitem, že zabránil absolutnímu zmasakrování Londýna, že se stal takovým tím hrdinou, co zachránil milióny lidí, ale nikdo o něm neví. Společně s pomocí svých přátel bude bojovat proti zlu dál, až do roztrhání těla, i kdyby měl zůstat úplně sám v té nejtemnější temnotě na světě…

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: