Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-33 | Čteno 2658x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 83.


Hostina u Aragoga

Místo, kde obyčejně sedával Ron, teď zaujal Neville, který na Harryho netrpělivě koukal, jako kdyby z něho mělo každou chvílí vypadnout zlaté vejce. Hermiona se také posadila na své obvyklé místo a začala si rozčesávat zacuchané vlasy od předešlého incidentu, zatímco na klín se jí vyhoupl Křivonožka, začal se o ní otírat a hlasitě příst.
   „Tak o co jde?“ nevydržel Neville a vystřelil s otázkou.
   „Byl to tvůj nápad, tak spusť,“ řekla ledabyle Hermiona a zasyčela bolestí, když si zatáhla hřebenem za chomáč vlasů.
   „Nechápu, co s tím oba dva máte, vy nikam nepůjdete a tím to hasne, konec, hotovo, finýto, jasné?“ pravil Harry rozhněvaně.
   „Co ti je, že jsi tak naštvaný?“ zeptal se udiveně Neville. „Celý dnešní den se chováš tak… tak divně.“
   „Zabili Felixe Cvaldu,“ řekl prostě Harry a zadíval se na Nevilla naštvaným pohledem plným znechucení.
   „To ne!“ zděsil se Neville. „Děláš si legraci?“
   „Teď už je mi jedno do jakého nebezpečí se pouštím,“ pokračoval Harry rozladěně. „měl jsem ho rád a ta zhnusená baba ho… semkne se mi srdce, když na to jen pomyslím,“ řekl Harry a s obličejem plným nenávisti se odmlčel. „Nenávidím jí, ze srdce jí nenávidím.“
   „Teď už tě chápu,“ přiznal Neville. „a ať jdete kamkoliv, jdu tam s vámi.“
   „Nikdo z vás se mnou nejde,“ řekl hned Harry rozhodně.
   „Chceš taky učesat?“ zeptala se Hermiona a zahrozila mu hřebenem, ne však spíš k učesání, ale k omlácení o hlavu.
   „Já to myslím vážně Hermiono,“ pravil Harry. „Uznávám, že nevím jistě jestli mi to vyjde, snad už nebudu tak strašně vyděšený jako minule, ale i tak… musím se o to pokusit, hlavním cílem je, aby se k nám přidali, já jsem vedlejší.“
   „Tak to ani omylem!“ křikla Hermiona a praštila Harryho hřebenem po hlavě.
   „Au!“ postěžoval si Harry a začal si mnout hlavu. „Dělám to kvůli vám, aby jste nebyli v nebezpečí.“
   „Máš smůlu Harry Pottere, jestli půjdeš tam ty, tak já taky,“ řekla rezolutně Hermiona a Neville se hned přitakal.
   „Jak se tam chcete dostat?“ snažil se Harry přijít na výmluvu.
   „A jak ses tam chtěl dostat ty?“ opětovala mu Hermiona dotaz otázkou.
   „No…“ řekl Harry a zarazil se, jeho zraky spadly do Hermionina klína. „myslel jsem… já… no prostě… plánoval jsem, že ti… že ti jaksi vezmu kocoura.“
   Hermiona vykulila oči a zmáčkla Křivonožku ležícího na jejím klíně k sobě, až ubohý kocour přiškrceně zamňoukal.
   „Tak to ani omylem, Křivonožku mi mezi pavouky brát nebudeš!“
   „Ticho,“ zarazil jí Harry, když začali způsobovat až přespříliš pozornosti. „Je to napůl maguár, najde cestu… a… a nic se mu nestane,“ ujistil jí krapet nejistě Harry.
   „To ti tak věřím,“ odcekla Hermiona a začala se mazlit s Křivonožkou. „Ťebe nikomu něďám ti moje šišinko,“ zašišlala a podrbala Křivonožku pod tlamičkou.
   „Jenom si ho vypůjčím,“ prosil Harry poníženě.
   „Copak si myslíš, že to je jenom nějaká chlupatá koule? Nějaká věc?“ zhrozila se Hermiona.
   „No… no…“ přemýšlel o tom Harry a poškrábal se na hlavě.
   „Nic neříkej!“ zarazila ho Hermiona.
   „Souhlasím s Maňáskem,“ ozval se Kecal. „je to chlupatá koule a já jí nemám rád!“
   „Ještě vy začínejte!“ ohradila se Hermiona. „Co proti němu máte?“
   „Znáš ten příběh o kočce a její hračce botách?“ zeptal se Kecal naštvaně. „Tak ta tvoje Křivá noha, co si dovoluje o sobě říkat kocour, se o to párkrát pokoušel, tady Kécovi málem vytrhl jazyk!“
   „Alespoň by nebyl tak ukecaný,“ usoudila Hermiona a pohladila předoucího Křivonožku po hřbetě.
   „Tak kdy vyrazíme?“ zeptal se Neville natěšeně a zároveň se strachem mísícím se se vzrušením.
   „Vy se mnou nejdete,“ zaprotestoval Harry.
   „Už jsem se vyslovila,“ řekla Hermiona nesmlouvavě a vzdorovitě mu pohlédla do očí, přitom mávla hůlkou a každý pramínek vlasů na hlavě se jí sám narovnal a zčesal.
   Harry chvíli začal vzteky kroutit hlavou a sám si pro sebe něco říkat, ale hned na to se otočil zpátky na Hermionu a řekl jí. „Jdu se do ložnice připravit na naší dnešní hodinu Nitroobrany.“
    Pak hned vstal a začal si to rázovat společenskou místností až ke schodům, na kterých zabočil hned do té první ložnice a zavřel za sebou naštvaně a nadmíru hlasitě dveře.
   Jedno věděl jistě, nemohl znovu dopustit ohrožení svých přátel, to prostě nešlo. Musel něco vymyslet a to hodně rychle.
   „Doufám, že to s těma pavoukama jsi nemyslel vážně Maňásku,“ řekl se strachem Kéca.
   „Jo myslel a bosý tam nepůjdu, to si zapamatujte,“ odvětil Harry a praštil sebou na postel.
   „Prosím, neber nás tam, já se pavouků strašně bojím!“ strachoval se Kéca.
   „Ty ses bál i tý plísně, co rašila na tý ghůlovo noze!“ odvětil mu na to Kecal sarkasticky.
   „Ale když ta byla velká jako banán!“
   „Tak dobrou chuť!“
   „Ticho, vy dva! Snažím se soustředit,“ okřikl je Harry a přetočil se na posteli na bok. „Chtějí prostě za každou cenu jít se mnou, ale to jim nesmím dovolit, byli by zase v nebezpečí, tentokrát i Neville.“
   „Tak je prostě sebou neber,“ odtušil Kecal lehkomyslně.
   „Bože ty máš nápady, ty orangutáne!“ zašklebil se na něj Kéca.
   „Alespoň si nenadělám do kalhot z jedný malý plísně!“ zastal se sám sebe Kecal.
   „Kdybys ještě tak nějaký kalhoty měl, co?“ zařehtal se Kéca.
   „Ticho!“ okřikl je Harry opětovaně. „Kecal má pravdu! To by šlo, prostě kolem nich projdu v neviditelném plášti, sbalím Křivonožku pod hábit a odejdu.“
   „No vidíš!“ uchechtl se povýšeně Kecal.
   „Nadržovači,“ ozvalo se od Kécy. „Nenávidím dvě věci na světě a to kočky, protože mě roztrhávají a pavouci protože… no… protože… no to je jedno, ale zrovna s těmahle dvěma stvořeníma budu mít co dočinění.“
   „Dovol mi poslední otázku Maňásku,“ pravil Kecal. „nevíš náhodou, jestli pavouci žerou i boty?“
   Po tom, co na ně Harry vztekle zavrčel se utišily a naštvaně zavřely oči, aby raději nevnímaly co je čeká.
   Harry se zvednul z postele a vyndal svůj kufr, kde měl ukrytý neviditelný plášť. Když tak uviděl ten kufr, vzpomněl si ještě na okamžiky, kdy ho kupoval. Při té vzpomínce se mu doslova podlomila kolena, snad nikdy tolik mu ještě nechyběl někdo jako byl Tony. Úplně cizí člověk, avšak tak neskutečně milý a pozorný, ochotný pomoct až se nedá uvěřit, že to opravdu nehraje. Co asi teď dělá? Jak se má? Vymazali mu bystrozoři nebo jiní kouzelníci paměť a vzpomínky na Harryho? Ví o něm ještě?
   Na žádnou z těch otázek ovšem nemohl odpovědět, mudlovská pošta do Bradavic nechodila a kdyby poslal Hedviku, tak rozhodně si nebyl jistý, jak by to dopadlo, až by do jeho baru přiletěla. Bál se, aby to neskončilo jako při její poslední návštěvě onoho místa.
   Aniž by si to uvědomil, vytáhl dávno podivnou stříbrně šedou látku v podobě neviditelného pláště. Na chvíli se zaposlouchal, jestli není nikdo poblíž jeho dveří a vyndal ze svého kufru v zápětí i Pobertův plánek, který jako kdyby nejevil známky stáří a stále byl tak stejně úhledný a přesný.
   Poslední věc, kterou si zkontroloval byla hůlka, kterou měl stále ve své kapse, hned na to zaklapl kufr a odsunul jej zpátky pod postel, kam se kouzelně vešel.
   Vzal plášť a celý se jím překryl, až se místnost zdála být prázdná. Ovšem to nebyla pravda, Harry vzal hned na to Pobertův plánek, zastrčil si ho do vrchní kapsy hábitu a vyšel ke dveřím vedoucím z jeho ložnice.
   Jen pomaličku je otevíral jako kdyby to zavinil pouhý průvan a hned za sebou potají zavíral, když v tom se seshora ozvalo divoké dupání a Harry na poslední chvíli stačil uskočit sbíhajícímu Dennisovi Creeveymu, jenž se hnal dolů po schodech. V tu chvíli si oddechl, uvědomil si, jak nebezpečné to bude, proplížit se společenskou místnosti plnou studentů, navíc moc dobře věděl, že dřív nebo později Hermiona a Neville zjistí, že odešel, ovšem nebudou s tím nic moci dělat, jelikož nemají stejnou výbavu jakou má on, aby se dostali ven z hradu.
   Teď scházel po schodech do společenské místnosti, ve které to vřelo tím, jak se studenti učili na zítřejší poslední zkoušky a stejně tak tím, jak si hráli různé kouzelnické společenské hry.
   Harry se začal plížit nejdříve podél stěny, pak musel uhnout Amy Williamsové, kterou lechtala na nose její kamarádka až kýchla a běžela si pro kapesník.
   Přelezl opatrně měkkou židli, na které se objevilo promáčknutí jako kdyby se její polstrování samovolně zmáčklo a hned na to už byl uprostřed místnosti. Nyní před sebou měl znovu partu Creeveyových, Dennis měl v ruce všechnohled a pouštěl ostatním studentům zajímavé momenty předešlého zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Všichni vždycky zkřivili bolestně obličeje, když Zmijozelští udělali další ze svých sprosťáren. Jich se zbavil tak, ze drknul Dennisovi do všenohledu, až spadl na zem tak, že se odkutálel neznámo kam. Ostatní ho tedy museli začít hledat, Harry využil zmatku a protáhl se až ke dvojici sedící na křeslech u krbu. Ron třetí místo neobsazoval, jako tomu bylo za poslední měsíc už zvykem, vlastně ani nebyl ve společenské místnosti, byl buď v prefektských umývárnách, nebo v ložnici, kde si četl své oblíbené knihy o famfrpálu, které teď ovšem dopadaly velice špatně a málokdy mu z nich zbyly byť jen ohořelé oharky.
   Harry došel až k Hermioně, koukal jí přímo do očí, ona však jeho neviděla, stále pátrala mezi studenty jestli neuvidí jeho vracející se siluetu. Harry se k ní sehnul, padl na všechny čtyři až se od Kécy ozvalo: „Au!“. Následně ho umlčel bouchnutím o zem a koukl se před sebe, kde na něj zíral překvapeně Křivonožka ležící pod Hermioniným křeslem. Následně na Harryho sykl a vycenil zuby, na to však Harry neměl čas, zpoza hábitu vymrštil své ruce, popadl nebohého Křivonožku, který ani nestačil zaznamenat co se děje a hned na to ho zastrčil k sobě do hábitu. Křivonožka se o poznání uklidnil, když zacítil Harryho pach, avšak přesto byl značně nervózní.
   V tu chvíli se Harry narovnal a málem vykřikl úlekem, hleděl totiž Hermioně ze tří centimetrů do obličeje a neodvažoval se ani dýchat. Pomaličku začal ustupovat, až narazil pozadu do křesla opodál, které se nepatrně posunulo a Harry se okamžitě narovnal. I to však stačilo, aby to Hermiona svým podezíravým pohledem zaznamenala a koukla se tím směrem.
   Harry se snažil udržet Křivonožku ve svém hábitu, ale huňatý kocour sebou stále škubal a tak podobně, takže to bylo nadmíru těžké, navíc se snažil vytáhnout packy ven, takže občas se ve vzduchu záhadně zjevila kočičí tlapka.
   Harry se v tu chvíli naštval a kompletně zatarasil Křivonožkovi možnost se dostat ven, vítězoslavně se usmál, aby hned dostal šok, když si to Křivonožka namířil dovnitř do jeho oblečení a začal ho lechtat na břiše.
   V tu chvíli někdo vrazil do stolku až se lampa zakymácela a studenti okolo se zarazili, ozvalo se klopýtání a tiché zachechtání, Harry se udržoval, jak nejvíc mohl, aby nevybuchl smíchy a snažil se Křivonožku všemi možnými způsoby zastavit, což bylo nesmírně těžké, když zároveň s tím musel dávat pozor, jestli je pořádně skrytý. Ovšem jediné, co nahmatal byl mizející ocas, který chytil a už nepustil. Křivonožka mu visel pod oblečením u břicha hlavou dolů a Harry držíc ho za ocas si uvědomil, že ve společenské místnosti svým klopýtáním způsobil takový bengál, že všichni studenti koukají do míst kde právě stál.
   „NĚKDO TAM JE!“ zaječela Parvati Patilová pištivě a začala se hnát na druhý kout místnosti spolu s dalšími několika dívkami a nejistými chlapci.
   Místností se rozlehl křik, Harrymu pokleslo srdce až dolů, těžce polkl a namířil si to okamžitě k průlezu v obraze zatím, co za ním se ozývalo pískání a někteří akčnější odvážlivci se vrhali do těch míst jako dravé kosatky.
   Harry však byl již dávno pryč, odklopil obraz s Buclatou dámou, která se zase někde courala a vyběhl ven na chodbu, konečně mohl začít hlasitě dýchat, když svůj ztuhlý dech z počátcích musel kontrolovat.
   Shodil ze sebe plášť, který se volně snesl k zemi a rozepnul si hábit, vzal Křivonožku inteligentněji do náručí a naštvaně na něj pohlédl.
   „Ty idiote jeden!“ hulákal na něj naštvaně. „To nemáš ani trochu soucit pro podobný akce!“
   „Říkal jsem ti, že kočky jsou pitomci,“ pravil Kéca.
   „Zrovna já bych typovala, že vidím hned tři,“ ozvalo se zleva od Harryho, který se úlekem otočil a skončil s pohledy na naštvané Hermioně. „Harry, já ti věřila, ale tohle…“
   „Jsem udělal kvůli vám!“ ohradil se Harry, v tu chvíli mu Křivonožka vyskočil ze sevření, ladně a neslyšně dopadl na podlahu a přeběhl k Hermioně, které stejně tak ladně vyskočil na do náručí.
   „Možná jo a možná taky ne, to je mi teď jedno,“ zaprotestovala Hermiona vedle níž se s pokřivenou tváří objevil Neville a kdyby ho Harry neznal, tak by mu připadal jako její svalnatý osobní strážce, i když Nevillova postava tomu neodpovídala zrovna přesvědčivě. „Prosím, už nikdy se nepouštěj do něčeho takového bez cizí pomoci.“
   „Jednáš jako kdybych byl malej kluk,“ pravil naštvaně Harry.
   „Jsi malej kluk!“ pískla Hermiona uštěpačně a pak zaraženě dodala. „Teda alespoň se tak pořád chováš.“
   Harry zalomil rukama povzdechl si.
   „Neville, alespoň ty jí domluv.“
   „Má pravdu, Harry, Hermiona mi o tom říkala. Víš, do jakého průšvihu by ses mohl taky dostat?“ pravil Neville rodičovským hlasem.
   Harry si opravdu připadal jako kdyby stál před svými starostlivými rodiči kteří ho nepustí bez dovolení ani na toaletu.
   „Engorgio!“ zvolala Hermiona s mávnutím hůlky a kouzlo se vyřítilo na Harryho, který vyvalil oči, ale hned na to zjistil, že kouzlo vrazilo do neviditelného pláště, který se rázem zvětšil. „První inteligentní nápad dneška! Teď se tam vejdeme všichni, měli bychom vyjít, abychom ještě stačili tvou Nitroobranu, Harry,“ zavelela Hermiona, přešla k neviditelnému plášti ležícím na zemi, přehodila ho na Nevilla a sebe, a následně mrkla vyzývavě na Harryho.
   Ten se s největším rozhořčením podvolil a přidal se k nim. Cítil absolutní neutuchající vztek, Hermiona mu trochu teď připomínala věčně starostlivou paní Weasleyovou a ostatní, z čehož se mu dělalo špatně. Vůbec tyhle dospělé nechápal a stejně tak i počínání Hermiony, která se slepě žene do nebezpečné situace.
   „Tak jdeme,“ hlesla Hermiona a začala jim udávat tempo.
   Bradavický hrad, jenž se před malou chvílí ponořil do tmy, která zavládlá v okolí, se zdál být jako vždycky se svou rannou gotikou chladným, strašidelným a nedostupným místem. Tři přátelé jako kdyby měli v tomto tichu o poznání těžší krok, jak se jejich zvuky rozléhaly po stěnách hradu ve kterém společně s nimi rázovalo ještě nespočet dalších kouzelníku z ministerstva. Ty jen opatrně obcházeli se zraky upřenými na Pobertův plánek, který jim prozrazoval pozice strážců. Když scházeli poslední schody ve vstupní síni, tak už opravdu byli zmožení z namáhavé tiché chůze, navíc o sebe stále zavazovali, takže to vypadalo jako klopýtání opilé stonožky. V ten okamžik ale nečekaně ze sklepení vyběhla čísi postava, která se těsně před trojicí zastavila a se skloněnou strašidelnou kápí se začala rozhlížet.
   „Ani nedýchej.“ špitl Harry k Nevillovi plného strachem.
   Postava zvedla svou hlavu, tudíž jí uviděli pod kápi, nebyl to nikdo jiný než Snape, který větřil v prostoru jako vzteklý ohař a jeho černé smrtelné oči se rozhlížely ze strany na stranu.
   Konečně se otočil, přeběhl k dubové bráně, odstrčil z ní ohromnou závoru a lehce jí otevřel.
   Trojice stále ztuhlá vyčkávala, co se bude dít, když jim nečekaně prošel jeden strážný za zády, vyděšeně se lekli a Křivonožka mňoukl. Strážný se zarazil a s zmateně koukal do dálky hledajíc, co tu asi tak mohlo mňouknout. Když se Hermiona chtěla vydat pootevřenými dveřmi ven, Harry jí zastavil a nedůvěřivě uvažoval nad vzniklou situací.
   Nevěřil Snapeovi ani za mák a nechtěl mu za nic na světě padnout do pasti, když by na ně za bránou čekal a jedním velkým mávnutím z nich strhnul plášť.
   V tu chvíli konečně uviděl Snapea mířícího po Bradavických pozemcích v dálce pryč od hradu, byl to on, poznal jeho chůzi i kápi, konečně bylo bezpečné vyjít.
   Jeden po druhém se vysoukali skrz pootevřenou bránu ven na volný prostor a následně bránu lehce přivřeli. Seběhli dolů po příchodovém schodišti a běželi po školních pozemcích směrem k Hagridovu srubu, který jako pokaždé sloužil jako takový jejich navigační bod, když se museli vyhýbat strážným, kteří šmejdili i kolem hradu.
   „Harry koukej!“ zarazila je Hermiona a natáhla v plášti ruku vzhůru.
   Harry a Neville se tím směrem podívali a uviděli nebelvírskou věž s chlapeckými ložnicemi. To by ani nebylo tak zvláštní jako to, že u jednoho okna, které bylo v nejnižší části věže létal velikánský orel a nahlížel do oken. Vždy odletěl o kus dál a zase se vrátil.
   „Víš, co to znamená?“ zděsila se Hermiona a přikryla si pusu rukou.
   „Co?“
   „Že absolutně nikdo neví kde jsme,“ hádala Hermiona. „Nikdo nám nepomůže Harry, nikomu jsme neřekli, že půjdeme k Aragogovi a ten orel… nevšiml si nás, protože jsme v neviditelném plášti.“
   Harry se pousmál prazvláštním způsobem, který Hermionu naštval.
   „Alespoň nebudu mít za sebou žádný chůvy,“ zaprotestoval Harry a společně se všemi došel až k Hagridovu srubu.
   „Neměl bys to brát tak na lehkou váhu,“ upozornila ho Hermiona.
   „Vypusť Křivonožku, bude vědět kudy jít,“ nakázal jí Harry a Hermiona uraženě napřímila bradu. „Prosíííím,“ protáhl Harry se smutnýma očkama.
   Hermiona chvíli váhala, pohlédla na Nevilla, aby v něm našla oporu, ovšem to se nestalo, protože Neville jevil už teď v té tmě na Bradavických pozemcích známky strašlivého strachu, který nabral obrátek, když Hermiona oznámila tu novinku, že o nich nikdo neví. Ta hned na to neochotně se sehnula k zemi s Křivonožkou, pohladila ho po hřbetě a vypustila z náručí na zem.
   Křivonožka zase ladně dopadl na všechny čtyři a unaveně mňoukl. Rozhlédl se na všechny strany a hned na to se zadíval do Harryho očí.
   Harry uviděl jeho kočičí zorničky, které měly přímo hypnotický účinek, ale dřív, než mohl začít nad něčím takovým přemýšlet, se kocour již dal do pohybu a uháněl pryč do zapovězeného lesa.
   „Nepředpokládám, že tomu chlupatýmu chomáči dokážete přikázat, aby zpomalil,“ zabreptal Kecal.
   „Ne, ale tebe dokážu donutit mlčet,“ řekla Hermiona panovačně a vyběhla společně s ostatními kupředu v neviditelném plášti.
   „Nesundáme si ho už?“ zeptal se po chvilce krkolomného běhu na okraji lesa Harry.
   „Tak to ani omylem,“ pípl se zrychleným dechem a se strachem v očích Neville a přitiskl k sobě plášť ještě víc.
   Běželi už notnou chvilku, když Hermiona také udýchaně si sama pro sebe začala stěžovat a hned na to zapištěla na Křivonožku: „Křivonožko, pomalejc!“
   Kocour sice běžel dál, ale opravdu nepatrně zmírnil tempo, avšak měl oproti trojici neuvěřitelnou výhodu. V tomto temném šeru viděl jako za dne, tudíž se dokázal pohybovat rychle a zároveň perfektně se vyhýbat všem překážkám v podobě kořenů a keřovitého plevele.
   „Království… za… čtyři… nohy,“ supěl Neville udýchaně. „Ale jo…, ještě… zvládám, ještě zvl… zvládám.“
   Nakonec zanikl veškerý zvuk vycházející z Bradavické školy stejně tak i z luk a pastvin opodál, rozlehlo se jen naprosté ticho doprovázené praskáním větviček postupující trojice a občasné zahoukání sovy, které jim bralo dech.
   Po dalších pěti minutách zpomalil i Křivonožka, tma byla už příliš silná i na jeho oči, ovšem to už neplatilo pro trojici, která stále zakopávala a slepě vrážela do větví a do keřů.
   „Už musím rozsvítit,“ hlesl Harry.
   „Ne… proboha… jen to… ne,“ zachrčel Neville už opravdu udýchaně. „Vždyť… přivoláš… na nás… všechno… zvěrstvo!“
   „Už nevidíme, kde je Křivonožka!“
   „Ticho!“ zarazila je Hermiona, když málem zašlápli Křivonožku, který zůstal stát na místě a nakláněl svýma ušima ze strany na stranu. Hned na to se vydal přímo doleva a zarazil se až u nejbližšího stromu, vytáhl z tlapek své ostré drápky a lehoulince vyšplhal po kůře stromu až jim zmizel v jeho koruně.
   Trojice zůstala vyděšeně hledět do kmene a neměla slov.
   „To máme jít jako za ním?“ zděsil se Neville.
   „KDO JE TAM?“ rozkřikl se hlas jen kousek od nich.
   Trojice vystrašeně vydechla a přitiskla se ke kmeni stromu přikrytá neviditelným pláštěm.
   To byl ten důvod proč Křivonožka zmizel, v tu chvíli se kolem nich začaly zjevovat linie vysokých tvorů, kteří probíhali kolem.
   „Kentauři.“ šeptl neslyšně Harry.
   „To asi nic nebylo,“ ozval se jiný kentaur a odváděl toho prvního dál stranou.
   Zanedlouho už celá jejich skupina až s překvapivě tichými kroky zmizela v dálce a Harry se v tu chvíli podruhé lekl. Na hlavě mu totiž přistál Křivonožka, který posléze seskočil z něho dolů lehce na zem a pokračoval dál v cestě.
   „Teda tohle je kocour za všechny prachy,“ oddechl si Harry zpoceně a popohnal ostatní za mizejícím hbitým kocourem, který hned na to sešel ze stezky v lese a začal se proplétat jeho hustým porostem, spadanými větvemi a vybouleninami zeminy.
   „Hagrid nám říkal, abychom nikdy nescházeli z cesty,“ pronesl s třesoucím se hlasem Neville.
   „Hagrid toho napovídá,“ zažvatlal Harry a praštil se o větev stromu až žuchnul na zem. V téhle tmě jí zcela vůbec neviděl. „Krucinál, tohle dál nejde,“ řekl a vytáhl hůlku.
   „Ne!“ zaúpěl Neville. „Jen jí proboha nerozsvěcuj!“
   Harry se zamyslel, poté namířil na Křivonožku v dálce a mávl hůlkou s podvědomým vyslovením zaklínadla. Z hůlky mu, zároveň s vyděšením Hermiony, co to zase provádí, vyšlehl záblesk, který se vpil kocourovi do ocasu, jenž měl stále zdvižený vzhůru. V tu chvíli se špička ocasu jasně rozzářila a hned na to začali vidět na cestu jak Harry, tak Hermiona a Neville, tak i Křivonožka, který nechápal, odkud ten zdroj světla vychází.
   Od Hermiony se dalších pár minut ozývalo jakési tiché brumlání, ale i tak po chvilce utichla, když se okolní prostranství měnilo ze strašidelného na přímo stresující.
   Jak tak šli už několik desítek minut, tak se koruny stromů proměnily v nepropustnou střechu temna, která dolů nevpouštěla ani krapet měsíčního svitu, který byl navíc v tomto ohavném počasí neustále zakryt prazvláštními mraky, ze kterých padal na zem ještě prazvláštnější popel. Procházeli kolem temných koutů odkud se ozývaly všelijaké strašidelné zvuky, stejně tak i z niter jeskyní, které míjeli a které jim svou podobou a tušením toho, co je uvnitř, naháněly zatím nepoznaný strach do těla. Nesčetněkrát také narazili na stromy, které byly široké jako normální dům a uprostřed vykotlané, snad dokonce i v nich tekla voda, jestli to tedy byla voda. To nebylo v této tmě, kterou osvětloval jenom ocásek Křivonožky, poznat. Míjeli i černé potůčky, které bublaly do širé dáli a ve kterém se neleskl žádný svit měsíce, jako kdyby to bylo ještě větší znamení zla, jako kdyby se na ně chystalo něco strašného. Nikdo z trojice ani trošku nepromluvil, pouze od Nevilla se ozývalo skuhrání a stejně tak i od Harryho, s tím rozdílem, že toto skuhrání, navíc dvojité, vycházelo od jeho bot.
   Kolem nich se proháněli všelijací tvorové různého vzhledu a vzrůstu, jenž byli převážně tmavé barvy, čímž naháněli ještě větší husí kůži, jestli tedy může být ještě víc. Všelijaké houkání a hejkání, vytí a syčení se kolem nich rozléhalo a způsobovalo jim učiněná děsivá muka plná obav z toho, kdo kde na ně první vybafne.
   Jediný, kdo se nebál a kdo, jak vidno, měl stále energii, byl Křivonožka, který jako jediný svítil na cestu, zatímco trojice byla stále zahalená pod zvětšeným pláštěm, který se jim stále více a více zachytával o okolní větve a křoviska. Vyvrácené stromy v nich budily pocit jako kdyby se tudy prohnala strašlivá nadpozemská síla strašící lidi a ničící vše, na co přijde. Stále jim připadalo jako kdyby je sledovaly tisíce očí na každičkém kroku, což byl snad ten nejhorší pocit ze všech.
   Už šli nejméně hodinu, Harry začínal mít velikánské problémy a pochybnosti. Pochyboval o Křivonožkově navigačních schopnostech a bál se, kam je to vlastně zavede. Neville a Hermiona se vždy na chvíli přestali bát, unaveně svěšeli hlavy a tak podobně, aby hned na to mohli vystartovat s vyděšenými pohledy, když se okolím rozlehlo zavití, či jiný podobný hrůzostrašný zvuk. Nakonec se jim v mrazivém prostředí plném mlhy a stínů zdálo, že se s nimi pohybuje samotná zem.
   „Bože…!“ hlesl Neville a zůstal stát jako omámený.
   Křivonožka právě míjel obrovského pavouka velikého snad čtyřicet centimetrů, měl odporný kulatý zadeček pětkrát tak větší, než zbytek jeho těla, s ostrým zakončením, malinké tělo s velikou hlavou a obrovskými kusadly, které se leskly v záři světla vycházejícího z ocasu Křivonožky.
   Nemohli z jeho hrůzy spustit oči, byl celý černý a absolutně nehybně vyčkával přilepený na kůře stromů. Nejodpornější pohled, jaký zatím v tomto chladném a nehostinném prostředí mohli začít.
   „Tak myslím, že už Křivonožkovi věřím,“ hlesl Harry vykuleně.
   V tu chvíli Neville hlasitě zasýpal a začal sebou mlít ze strany na stranu jako kdyby se zbláznil, oba dva se na něj podívali a zjistili, že se zamotal do velikánské pavučiny táhnoucí se mezi dvěma kmeny stromů.
   „To je dobrý Neville, klid!“ uklidňoval ho Harry a s pomocí Hermiony ho ze sítě pod pláštěm vymanil.
   „Už je to dobrý,“ dodala i Hermiona a Neville, který se stále ještě otíral, i když byl krytý neviditelným pláštěm, se konečně uklidnil.
   „Bože, to bylo strašný,“ posteskl si a ani se nechtěl podívat za sebe.
   „Souhlasím! Radši beru tu plíseň!“ ozval se i Kéca a Harry cítil, jak se mu třesou nohy, moc dobře věděl, že to není jeho vůlí.
   „Maňásku, proboha, vraťme se,“ naléhal Kecal také už řádně vyděšený.
   „Už jenom kousek,“ nabádal je Harry, který také krapet znejistěl.
   „Kousek k naší smrti umučení strachem,“ houkl strachy Kéca.
   „To je tak nervy drásající ticho,“ zaúpěl Neville v temnu a pomalu vykračoval s ostatními, Křivonožka si už zvykl na ně občas počkat.
   „Ale to ne,“ zděsila se Hermiona a vyvalila oči tak strašlivě moc, že se notně poděsil i Harry.
   „Co je proboha?“ vyhrkl hned na ní.
   „Ten pavouk,“ hlesla Hermiona zdrceně. „Podívej.“
   Mohutný čtyřiceticentimetrový ochlupený pavouk teď už nebyl nalevo od nich, ale trůnil na stromě napravo a protože kousek popošli, tak se jim zdálo divné, že je stále stejně vzdálen.
   „Že to není ten samý,“ sýpala se zatajeným dechem a tiskla se k Harrymu.
   „Já to zjišťovat nebudu,“ muknul potichu Harry s nesmírným strachem.
   „A já už vůbec ne,“ ozval se Neville s ještě větším.
   „S námi nepočítejte…“
   „Podívejte!“ promluvil Kéca a zíral někam do tmy. „Tam je další…. a další!“
   „Ty je vidíš?“ ujišťoval se Harry se strachem v očích.
   „To si piš, že jo, nejraději bych neviděl,“ zabrumlal Kéca a zaklapl rázem oči.
   „Jdeme radši dál…“ začal Harry s neskrývaným strachem. „tohle se mi nelíbí, ať už to máme za sebou.“
   Otočili se a spatřili dalšího pavouka, měl tentokrát nejméně šedesát centimetrů v průměru a objevil se na stromě přímo jim před očima, kde nehnutě zůstal přilepený.
   „Oh, pane bože,“ jekla Hermiona a uskočila společně s ostatními. „To je strašné.“
   „Ještě, že tu není Ron,“ přiznal Harry. „Jdeme.“
   Začali našlapovat po chatrné půdě pokryté větvovým a jehličím, zatímco Křivonožka, který se až do té doby omýval, se vydal před nima dál na cestu.
   „Ale ne, tamhle jsou další,“ zděsil se Neville a schoval se Harryho, který se chtěl schovat za… ani nevěděl za kým.
   Na chvíli se zastavili a začali váhat, nakonec se ale všichni rozhodli a naráz otočili za sebe.
    Zděsili se tím co uviděli. Všechny stromy byli pokryté pavouky, jejich sítě se táhly do nekonečna, zcela zčista jasna se zde objevili a jako kdyby byli duchové, kteří je sledují. Avšak to nejstrašnější bylo, že se ani nepohnuli, jako kdyby vyčkávali a vychutnávali si ten stresující strach, který jim naháněli.
   Báli se otočil zase dopředu a měli pro to pádný důvod. Před nimi se na zemi rozprostíral ohromný dlouhý černý pavouk s přímo gigantickým zadečkem s chlupy na něm dlouhými dobrý půl metr, pavouk byl několik metrů dlouhý, vysoký jako kůň a dlouhý snad i čtyři metry. Jeho kusadla velikosti Hagridovo ruky byla neskutečně hrůzostrašná, zvláště, když gigantický pavouk stál na zemi, kde před tím nic nebylo a ani se nehnul.
   Hermiona se začala dusit svým vlastním dechem a slinami, to samé Neville, tomu se nohy podlamovaly, začal se potácet a sklánět, jak ho svíralo břicho ve strašlivých hysterických křečích a nakonec Harry. Zvedl se mu žaludek a chtělo se mu zvracet, tím si ucpával dýchací cesty a sýpal na celé kolo, takže byli jasně prozrazeni...
   „ÁÁÁÁ!“ zařvala Hermiona panicky, jeden pavouk se náhle objevil u jejích vlasů, byl asi metr dlouhý s nohama tloušťky lidské ruky, s nohama na níž byly samé ostny.
   „Harry…“ pípl Neville a začal padat na zem.
   „Jdeme… nevidí nás… jdeme…“ nutil je Harry, ve skutečnosti se nutil spíše sám, ale pomohl tím i jim v chůzi.
   Hned na to narazili na stojícího Křivonožku, který hlasitě sykl a vřískl, otočil se a ztratil se pod neviditelným pláštěm u Hermioniných nohou.
   Harry se znovu otočil, s přímo apokalyptickým strachem zjistil, že za nimi je už několik párů těchto několikametrových akromantulí, černých jako uhel a zlověstných na jako sto let shnilá mrtvola toho nejodpornějšího stvoření na světě.
   Neville se pojednou prudce chytil Harryho a dech se mu zvýšil na maximum až se začal škrceně dávit a padal na zem, Hermiona nebyla na tom o nic lépe. V tu chvíli se Harry podíval co se děje a rázem jako kdyby mu někdo vzal s žaludkem a divoce zamával.
   Stáli na okraji srázu vedoucího do jakési prolákliny dlouhé několik desítek metrů, na které byly pokácené všechny stromy, takže dolů na povrch pronikalo potemnělé světlo, které Harrymu odkrývalo jemu už známou, avšak poněkud pozměněnou podívanou.
   Uprostřed mýtiny umístěné v proláklině byl ohromný veliký strom, celý pokrytý obrovitými pavučinami s některými vlákny tlustými jako několikapalcové lano. Všude kolem prolákliny se hemžili tito gigantičtí pavouci velikosti automobilu se svými odpornými dlouhými chodily a kusadly. Někteří měli nohy třikrát tak delší než těla a odevšad se ozývalo hlasitě cvakání jejich čelistí složených ze čtyř a více klepet, sloužících k udržení potravy u jejich dršťky. Jako ohromné odpudivé vlny se kolem hemžili s hlasitým praskáním větviček i tlustých větví, s předením sítí a lezením po stromech.
   „Do hajzlu!“ zahorlil Kecal a zaklapl oči, přitom se klepal jako ptáče vypadlé z hnízda.
   Také měl proč, podívaná to byla příšerná, tito chlupatí i odpudivě holí pavouci se kolem nich hemžili jako neúprosné stroje na zabíjení nehledíc na přírodní etiku.
   „Jdeme,“ hlesl Harry a táhl za sebou dva zubožené studenty, kteří ho na pokraji absolutní nervové hysterie doprovázeli a teď neměli odvahu téměř našlapovat.
   Harry je sunul dál a dál, udával jim kroky, bylo vidět, jak se pohybují jako kdyby jim nohy nepatřily, sám měl strašlivé problémy se přes to všechno překlenout, tentokrát se mu nohy třásly samovolně a kolena v sobě přestávala mít sílu, takže jako jeho kamarádi začal padat k zemi. Ale to už nevědomky dospěl až dolů k ohromnému našedlému stromu uprostřed pokrytým ohromnými pavučinami táhnoucími se až k zemi do všech směrů. Všude kolem byly rozházené kostry a lebky různých živočichů, kterým vysely kůže i zbytky vnitřností z žeber. Při tom pohledu si Harry uvědomoval, do jakého pekla sebe i své přátele, přivedl. V té chvíli uviděl kostru a lebku člověka s vyvalenou oční bulvou ven, hned na to se mu kolena podlomila docela a Harry spadl s příšerně bolestivě tlukoucím srdcem a svírajícím se břichem na zem. Jeho kamarádi hned v zápětí a plášť už je dávno nezakrýval. Harry začal zvracet, jak mu bylo špatně, naštěstí jenom, dá se říci kašlal, srdce mu tlouklo jako kdyby byl nemocný a zápasil s ohromným vytížením, celý zpocený, vynervovaný a vysílený se podíval kolem sebe a začal hlasitě přidušeně úpět.
   Kolem dokola po okraji propasti tam nahoře stáli a tím je obklopovali gigantičtí pavouci, kteří hlasitě klapali čelistmi a z tlam jim vytékaly odpudivé sliny. Byli v pasti, nemohli nikam jít, Harry se alespoň musel pokusit o to, proč sem vlastně chodil.
   BUUUUUUUUUUUUUUUUUCH!
   Před Harryho dopadl tak kolosální pavouk, že málem omdlel, místo toho se rozeřval spolu se svými kamarády na celé kolo, zatímco Křivonožka se schoval Hermioně do hábitu. Pavouk měl všech osm odporných očí bílých, byl obrovský jako autobus, odporné nohy měl pokryté flekatými chlupy rozčechranými ze strany na stranu pokryté jakýmsi ostnatým zasíťovaným krunýřem a ohromnou několikametrovou tlamou na ně syčel a přibližoval se k nim.
   „Ar… Ar… Ar…!“ začal šokovaně opakovat Harry, když dokřičel, ale nezmohl se na slovo, hlasivky mu umlkly a stejně tak se to stalo i u jeho přátel, když se pavouk přiblížil už docela.
   Ve chvíli, kdy ale utichli se gigantický pavouk zarazil a svýma osmi očima mžoural do prostoru.
   Harryho zdecimovaná mysl to konečně pochopila, opravdu to byl Aragog, slepá, nesmírně stará, obrovská a přerostlá akromantule, která ze všech nejvíc vzbuzovala v trojici pocit smrti.
   „Ticho,“ špitl na Hermionu a Nevilla zadrhávaně a stočil pohled znovu na váhajícího Aragoga, který čekal až zaslechne sebemenší křik něco podobného.
   Harry měl srdce tak neuvěřitelně rozdivočelé, že se dusil množstvím krve, které teď horečně pumpovalo, jeho panická mysl její okysličení spotřebovávala na maximální možnou míru, celé tělo se mu třáslo strašlivým strachem a z toho nejvíc nohy na jejíchž koncích byly dvě boty a právě teď jedna otevřela kukadla.
   Byl to Kéca, vytřeštil oči na netvora před nimi a zděšeně zařval: „U ghůlovo pšouků! CO TO PROBOHA JE?“
   Hned na to se podíval i Kecal a začal vískat ženským křikem na celé kolo až zaléhaly uši, to Aragogovi stačilo, zaměřil se přímo na Harryho, jednou došlápl na každou nohu a byl rázem u něj, skláněl se nad ním jako dravá šelma, jeho čtyři přední odporná černá kusadla zacvakala do dáli, Aragog rozevřel svou odpornou tlamu, Harry mu viděl dovnitř, vešel by se tam celý. Dech mu šílel na plné obrátky, za nic na světě by se teď tělem plným adrenalinu nepostavil, pouze hystericky očekával svůj konec a horečně sýpal.
   Aragog se začal bleskově blížit k jeho hlavě, když Harry zařval z posledních sil: „Hagride!“
   Aragog ztuhl asi pět centimetrů před Harryho divoce oddechující hlavou, stále měl rozevřená odporná kusadla s kusy hniloby a minulé potravy.
   Harry si začal uvědomovat, co vlastně před malou chvilkou řekl, už věděl, proč to Aragoga tak zarazilo, neznatelně se uklidnil a trošičku odsunul od Aragoga stále připraveného k útoku.
   „Co jsi to řekl lidský hnuse?“ zeptal se najednou Aragog svým téměř nesrozumitelným hluboce huhlavým hlasem, až se natřásala okolní půda a Harry i s ní.
   „Harry,“ pískla Hermiona a natahovala k němu ruku, Aragog jí okamžitě zaregistroval a stočil k ní hlavu.
   „Ne, jsme… jsme Hagridovo přátele… jeho dobří přátelé,“ vyvlekl ze sebe Harry vytíženě, pokusil se narovnat a kleknout si, ale ruce ani nohy ho strachem, který právě prožíval neposlouchaly.
   „Hagridovo přátelé?“ zeptal se Aragog rozhněvaně a dupl třemi nohami až Harryho tělo poposkočilo ze svahu nepatrně dolů.
   V tu chvíli začalo celé okolní obecentstvo složené s ohromných pavouků stojících nahoře prolákliny kolem dokola, klepat kusadly a nohama o zem, která se v zápětí začala pod těmito zvuky otřásat až trojice neměla znovu daleko od hysterického pláče a křiku.
   „Poslední Hagridovo přátelé, kteří tu byli, ošklivě zranili několik členů mé rodiny,“ řekl Aragog nenávistně a po všech čtyřech kusadlech mu stékaly zelenobílé sliny. „Byli to zároveň i ti poslední lidé, které jsme zde viděli!“
   „To jsme nebyli my!“ křikl hned se strachem Harry a doufal, že Aragog nemá paměť na hlasy.
   „Velice… velice mi někoho připomínáš chlapče… a moc takových jako jsi ty jsem tady neviděl… vlastně nikoho kromě Hagrida,“ pravil Aragog, zaklepal kusadly a všichni pavouci to okamžitě opakovali, jako kdyby tím chtěli zatleskat, ale spíš se jim stále víc a víc sbíhaly sliny na nově příchozí.
   „Prosím…, moc vás prosím, je to naléhavé,“ úpěl Harry zmoženě.
   Aragog popostoupil kousek blíž k němu až mu zase přikryl tělo svým ohromným stínem a Harry přitom padl neovladatelným tělem zpátky na zem.
   „Cože?“ zeptal se nevěřícně Aragog a Harry jasně mohl vidět, jak se mu svalstvo v tlamě hladově napíná.
   „Potřebujeme od vás pomoc,“ hlesl Harry.
   Aragog zřejmě očekával všechno, jen ne tohle. V tu chvíli obrátil hlavu vzhůru a začal podivně hluboce syčet až z toho běhal mráz po zádech. Příšerné syčení opakovali i všichni pavouci kolem, malými počínaje, největšími konče.
   Harry posléze pochopil, že tohle dechberoucí syčení je ve skutečnosti odporný pavoučí smích, kterým se mu Aragog vysmíval na celé kolo.
   „Ty si myslíš lidský červe, že ti my budeme pomáhat?“ zeptal se Aragog ještě rozzuřeněji a hlas se mu mísil se syčením. Stále více a více se k němu přibližoval.
   „Doufám v to,“ ozvalo se od Harryho, který se přál, aby země byla hlubší, aby mohl být dál od Aragogovi blížící se tlamy, kterou stejně tak hystericky sledovali i Hermiona a Neville.
   „Tak to doufáš špatně!“ zahřímal Aragog, rozevřel své čelisti i odporná obrovská kusadla a chystal výpad na Harryho hlavu podruhé.
   „Zítra zaútočí na školu obrovská armáda lorda Voldemorta,“ vychrlil ze sebe Harry vystrašeně.
   Díky bohu se zase pohyby Aragoga pozastavily a Harry se mohl kvapně odsunout kousek dál, Aragog to sice příliš bystře nezaregistroval, ale okolní pavouci se nepatrně přiblížili proláklinou ke stromu uprostřed, tudíž k místu, kde právě byl Aragog, Harry, Hermiona a Neville.
   „Armáda?“ otázal se Aragog. „Střílíš si ze mě človíčku, lidé jsou známý svou prolhaností a proradností.“
   „Nestřílím,“ zamítl to hned Harry a konečně ho začínal ovládat spíše rozum než strach. „Je to pravda a chci od vás… potřebuju, aby jste nám pomohli.“
   „My a pomoct vám?“ zeptal se zase Aragog, jenž znovu zvrátil hlavu dozadu a začal neuceleně přerušovaně a hlavně hluboce chrčet a syčet, jeho smích Harrymu krapet toho rozumu z mysli sebral a nahradil ho hned poctivou dávkou děsu.
   „Je tam Hagrid, a bude bojovat za Bradavice!“ namítal Harry. „Jestli si někdo na světě zaslouží tvou pomoc, Aragogu, tak je to právě on, nemyslíš?“
   Aragog se zarazil a přestal se smát svým strašlivým způsobem, Harry využil té příležitosti a odsoukal se s ostatními o pár půlmetříků dál od Aragoga.
   „Hagrid mě zachránil a staral se o mě, zatímco podstupoval veliké nebezpečí, to ano,“ souhlasil Aragog o poznání zamyšleněji a umírněněji, náhle na něj dýchl ten pocit stáří, který v něm viděl Harry před čtyřmi roky. „Ale to bylo už dávno a já nebyl nikomu nebezpečný…“
   „Ale oni si mysleli, že ano, že by jste mohl někomu ublížit,“ nesouhlasil Harry kvapně. „Mysleli jsi, že to vy jste ta příšera z Tajemné komnaty, co zavraždila tu dívku.“
   „Nebyl jsem pro to ani dostatečně velký, byl jsem jen malý pavouk!“ zaprotestoval Aragog a o poznání více se rozzuřil, všechna ta staroba byla rázem ta tam.
   „Tak alespoň uznáš, že se o tebe Hagrid staral a za to by ses mu mohl alespoň trochu odvděčit!“ nenechal se odbýt Harry vzdorovitě.
   „Nikdo mi nebude vyčítat mé dluhy!“ rozeřval se Aragog na celé kolo, pavouci opodál se choulili k zemi a zlostně chrčeli a dupali, zatímco Aragog se postavil na zadní čtyři své nohy a předními čtyřmi rozhněvaně zamával do prostoru.
   „Prosím, moc tě prosím!“ křičel Harry.
   „Hagrid podstupoval to nebezpečí vědomě!“ zuřil Aragog a na jeho kusadel se ukazovaly sliny čím dál více. „Já se mu nemám za co odvděčoval!“
   „Ale máš!“ vyčítal mu to Harry.
   Aragog se rozeřval a pěnil vzteky jak jen mohl, Harry uznal, že tohle mu příliš nevyšlo a tak na pokraji sil vyštěkl poslední výmluvu.
   „Když Armáda zla porazí Bradavice, bude bojovat i s kentaury, kteří jsou na naší straně! A v neposlední řadě dojde i na vás! Všechny vás tady vyhubí, když se nespojíme a nebudeme bojovat společně!“
   „Kdo jsi, že mi můžeš kázat?“ rozeřval se Aragog div se mu neroztrhla huba. „Nikdo z mých bratrů ani sester nebude obětovávat své životy kvůli takové havěti jaká jste vy, lidé!“
   „Prosím, snažně tě prosím o pomoc,“ zaúpěl se slzami v očích Harry.
   „Nyní zemřeš Harry Pottere!“ zahřímal Aragog všehlasně. „TAKOVÁ JSOU MÁ POSLEDNÍ SLOVA!“
   Od Harryho kamarádů se v tu chvíli začalo ozývat úpění a nářek, Hermiona, už také řádně uvědomělá si situace, byla dávno ozbrojená hůlkou v ruce a Neville tu svou začal panicky hledat po kapsách.
   Harry popadl tedy i tu svou, Aragog však se přiřítil k němu jako obrovská valící se skála, a hůlku mu vyrazil z ruky až spadla neznámo kam, Harryho popadla doslova šílená hysterie, vysápal se na nohy, ani nevěděl, kde vzal tu odvahu a podíval se konečně z výšky svého těla na celou podívanou. Srdce mu teď opravdu tlouklo jako o závod, dusil se již pořádnou dobu svým vlastním, teď ještě více zdivočelým dechem, který jeho tělo nebylo schopno poskytovat v takové velké míře a zatímco se jeho kamarádi také snažili zvednout z počátečního šoku na nohy, se snažil uvědoměle vcítit do mysli Pegase.
   Zavřel oči a pevně je stiskl, zapřel se svou myslí, jak nejvíce dokázal, udělal to jako vždycky, ovšem nešlo to. Prostě to nešlo, v Pegase se neproměnil.
   Po tom všem je znovu zavedl nevědomky do smrtelného nebezpečí, udělal osudovou chybu, která se nevyplácí. Zapomněl, že svůj takzvaný Pegasovský trumf má časově přerušený a nemůže se proměnit. Myslel si, že tohle je jejich záchrana, ale ta se teď rozpustila v prach. Pokud ale má zemřít, tak rozhodně ne tak, že bude nečině přihlížet. Věděl, že na blízku není žádné zázračné létající auto, jenž by je zachránilo, nikdo o nich přece ani neví, jsou zde sami a stejně tak diskrétně zemřou bolestivou smrtí.
   Aragog vycenil své tesáky v podobě kusadel z nichž odkapával sliz, který hned na to plánoval zapíchnout do Harryho, aby se mu zaživa rozpustily vnitřnosti a on je pak mohl, jako každý jiný pavouk, vysát.
   Harrymu se tohle všechno děsivé myšlení prohnalo hlavou za setinu vteřiny, avšak nakonec spadl pohledem na Hermionu, která koukala na Aragoga jak řve: „Všichni na ně!“ a rázem se celá roklina začala třást a hřmít jak se obrovská armáda blížila dolů k obrovitému stromu ze všech stran.
   Hůlka nehůlka, rozum nerozum, Harry se nečekaně a bezhlavě vyřítil přímo na titánského Aragoga, přeskočil mu přední kusadila až dopadl na vrchl jeho hlavy a… „Au!“ „Au!“ „Au!“ „Au!“ ozývalo se od bot, jak Harry s nohama třískal do Aragogovi hlavy jak jen mohl, protože nic jiného neměl po ruce.
   Aragog sebou cloumal ze strany na stranu, řval na celé kolo vzteky, snažil se osvobodit, ale stále mu to nešlo, porážel ostatní pavouky svým titánským tělem až se konečně roztočil a s pod ním hřmící zemí a svištícím vzduchem odhodil Harryho na strom, kde se přilepil na obrovské lepivé sítě a zůstal zde přisáklý.
   „HARRY!“ zařvala Hermiona se smrtelným strachem v očích a natahovala k němu ruku, hned na to ale s uslzenou tváří se celá vzedmula, napřímila hůlku na Aragoga a vykřikla na celé kolo.
   „Mdloby na t…
   Ale tom jí nečekaně ze zadu povalilo hejno obrovských pavouků, praštilo s ní na zem a další hejno se na ní vrhlo z druhé strany. Tahali se o ní a Hermiona se kryla svými zády a rukama se snažila si zakrývat bolestivé oblasti svého těla, byla bezmocná.
   Harry jí viděl, s hysterickým pocitem, že jí právě teď rozsápávají na kousky se snažil vymanit ze sevření sítě, ale byla příliš lepivá, jak se tam kroutil, tak se v ní zamotával ještě víc a tak ustal a horečně přemýšlel, co udělá, avšak bylo to marné, nemohl pohnout ani jednou rukou, nemohl nic, absolutně nic.
   Poslední, kdo zbýval a koho si nikdo nepamatoval, byl Neville, jenž se vyhrabal z podlistí, vyskočil na nohy s rukou v hůlku a udělal s ní jakýsi kvapný patvarný pohyb.
   Hned na to ale i jeho nekompromisně strhla halda hladových pavouků k zemi a hned se k němu sběhlo několik desítek dalších.
   V tom se ozval záblesk, který protrhl strašlivou podívanou, ve vzduchu se objevilo světlo a obrovským stromem plným pavučin proletěl kouzelně přenádherný červený autobus s neuvěřitelnými čtyřmi patry. Těžce dosedl na zem a rozmáčkl přitom několik pavouků, kteří se pochroumaně odklimbali pryč. Hned na to autobus udělal obrovitánský smyk v lesním porostu, celý se přitom nebezpečně naklonil až se zdálo, že se převrátí, a hned na to přijel k vyděšeným pavoukům překvapeným, co se to do rokle přihnalo.
   Autobusu se otevřely přední dveře z nichž vyšel Stan Silnička s náplastmi na tváři a vykuleně se rozhlédl po celém okolí.
   „Teda ale vás sem nenacpu všechny, pánové,“ řekl, hvízdl si a pohodil hlavou. V tu ránu po něm vystartoval jeden pavouk, nespočítal si ale svou šířku a tak se v mohutné ráně zasekl ve dveřích autobusu a dopadl zpátky na zem.
   „UTEČTE!“ rozeřval se hlas ze stromu.
   Neville a Hermiona se vydrápali na nohy a snažili se kličkoval mezi po nich lapajícími pavouky, kteří ne a ne ustat, avšak měli obtíže se postavit před světlomety autobusu, takže cestu měli jako kdyby procházeli uličkou míru, kde se každému pavoukovi příčí vkročit.
   „Dovnitř, dělej!“ zařvala na Nevilla a strčila ho dál, v tu chvíli za ní do autobusu začaly naskakovat další a další menší pavouci se vzteklými malými kusadly, kteří se jim přichytávali na oblečeních. Hermiona řvala, stejně tak i Neville, který se je snažil ze sebe odklidit, Stan raději ustoupil dál do autobusu, ale to už před nimi vstanul Ernie.
   Prťavý šišlavý staříček na ně brejlil skrz své, několik centimetrů tlusté, brýle a v rukách držel dva spreje.
   „Už šem vám šíkal, že žádnej hmyz tady nešči!“ zakřičel a začal kolem sebe stříkat spreji na celé kolo až pavouci začali seskakovat z dvojice a utíkat ven z autobusu..
   „Zavřete dveře!“ křikl ještě Neville, který se stále vyděšeně oháněl po neviditelných pavoucích, jež se mu zdáli, že má na sobě.
   Ernie hned na to zavřel dveře od autobusu, takže za chvíli už bylo jen slyšet hlučné narážení pavouků do jeho stěn.
   „A co Harry!“ křikla Hermiona uvědoměle, přešla k oknu a vyvalila oči na strom.
   Hned na to jí polekal pavouk, co vystartoval naproti sklu, narazil na něj a udělal na něm malou prasklinu. Harry zatím v dálce byl stále zaseklý v šedivé síti, která jako kdyby v sobě držela mlhu lesa. Hermiona viděla, jak Aragog se dívá svýma slepýma očima směrem na ní, hned na to se celý otáčí a začíná se sápat nahoru po stromě k Harrymu.
   „Ale ne!“ křikla Hermiona vyděšeně. „Vždyť ho zabije!“
   „Musíme něco udělat!“ řekl se strachem v očích Neville.
   „Štěně!“ zvolal stařík když spatřil dvoumetrového pavouka, jak mu nadzvedává celý čumák autobusu.
   „Sakra, co to krucinál je?“ zhrozil se Stan a přihopkal k Erniemu, který nehnutě koukal dvoumetrovému pavoukovi do jeho osmi očí.
   „Co uděláme?“ zeptal se Neville panicky a tahal Hermionu za hábit.
   „Já nevím,“ řekl odevzdaně Stan. „Jediné, co vím, je, že přidám další stvoření do výpisu zvířat zakázaných k převozu v našem autobuse!“
   „Hermiono přemýšlej!“ naléhal Neville na svou kamarádku, která nemohla spustit oči z Aragoga blížícího se k Harrymu.
   „Světlo!“ křikla Hermiona. „Proto nejdou přímo před autobus, světlo jim vadí!“ uvědomila si.
   „No a co?“ nechápal Stan.
   „Ďájkovky,“ ozvalo se od Ernieho.
   „Přesně,“ přitakala Hermiona naléhavě. „Dělejte!“
   „Ernie!“ křikl Stan aby řidiče popohnal.
   Stařík se vsunul pod židli a začal někde pod přístrojovou deskou šmátrat po všem možným i nemožným, začaly odtamtud vypadávat obaly, plechovky, housenky, žáby, mnohdy s třemi nohami, a i několik bonusových kartáčků. Nakonec se odtamtud začalo ozývat jakési zvláštní praskání a objevovalo se blýskání, jak Ernie nejspíš spojoval dráty. V tu chvíli se autobusu rozsvítila obrovitá přední světla na maximum jako dva gigantické reflektory, které mělo každé ze čtyř pater a ze všech stran se ozýval pískot a vřískot pavouků, kteří uhýbali na stranu.
   „Jedem!“ křikl Stan a dole ztracený Ernie nejspíše zmáčknul plynový pedál k zemi, neboť se autobus divoce rozjel a začal se blížit ke stromu.
   „Brzdi Ernie!“ zařval tentokrát Stan a hned na to autobus zastavil, stařík se se pokřivenými brýlemi vrátil na své místo celý pošpiněný a udýchaný.
   „Co teď?“ zeptal se Neville Hermiony.
   „Znovu ty světla! Na Aragoga!“ křikla na Stana netrpělivě, když se zezadu autobusu začalo ozývat sypání skla, jak se pavouci dostávali dovnitř.
   Ernie si povzdechl a znovu zmizel pod přístrojovou deskou.
   „Neville,“ oslovila svého kamaráda Hermiona. „Vem si ty spreje a stříkej po každém pavoukovi, který by se jenom kouskem svého těla dostal dovnitř, rozumíš?“
   „To zvládnu,“ souhlasil Neville překotně, popadl dva spreje a vyběhl na obrovského pavouka sápajícího se dovnitř zadním oknem.
   „Tak kde to vázne?“ křikla Hermiona se strašlivým strachem v srdci a starostí o Harryho, který právě teď zíral z jednoho metru na slintavého Aragoga a snad se mu zdálo, že děsem omdlí.
   V tu chvíli se ozvalo znovu zapraskání a zablýskání, Erniovo tiché: „Au!“ a přední dálková světla autobusu se znovu rozsvítila na maximum až se vzduch před světlomety mlžil.
   V té chvíli se to stalo, Hermioně se doslova podlomila kolena, slepý Aragog na to ani trochu nezareagoval, dosápal se se svým gigantickým tělem k Harrymu, který se se strachem v očích rozeřval, jak jen mohl, ale to už ho Aragog držel v čelistech připravený ho snad i rozmáčknout.
   Harry věděl, že je konec, Aragog ho strhnul ze sítě a nadhodil do kusadel jako nějakou lahodnou kořist. Bál se, jak jen nejvíc mohl a s ještě větším strachem se snažil z posledních sil se ubránit.
   „Proboha… proboha, co teď?“ hysterčila Hermiona a hlas se jí zadrhával.
   „To je Potter!“ uvědomil si Stan.
   „Zachraňte ho!“ zakřičela Hermiona a rvala ze Stana oblečení, jak ho silně a úpěnlivě tahala.
   „Klid! Jo klid!“
   BLAF!
   Ze předku autobusu vyjela obrovská siréna, avšak neozval se z ní žádný ohlušující zvuk, místo toho z ní vyšlehl mohutný plamen ocelové barvy, Aragog zahřímal na celé kolo a pustil Harryho, který se zachytil na poslední chvíli o větev.
   „Uš to byji to dájkofky?“ zeptal se zpoza přístrojové desky Ernie.
   „Ne,“ hvízdl také překvapeně Stan. „Pojď vylez zpátky!“
   Harry se zachytil další větve a na té silnější, které se opíral, narovnal svou rovnováhu, koukl se pod sebe a uviděl, jak na něj kamarádi úpěnlivě mávají, aby přeskočil k nim. Nevěděl, co tím naznačovali, než se podíval před sebe, v jeho úrovni byla střecha čtvrtého patra autobusu.
   V té chvíli dole pod ním se větev zakymácela, Aragog byl zpátky, zuřivější, než kdy před tím a hnal se k němu jako divoká puma.
   Harry začal ručkovat po větvi až na její konec, ta se však ještě víc začala prohýbal když se za ním vydal Aragog, který se o ní ani ještě neopíral třemi svými nohami a už se větev prohýbala nad rámec svých možností.
   V té chvíli se ozvalo praskání, Harry na nic nečekal, se zatajeným dechem zrychlil své ručkování na maximum, následně větev praskla, praštila do autobusu a Harry se zachytil přední strany jeho střechy. Zůstal viset na předním skle a začal se z posledních sil škrábat nahoru.
   Hned na to ho ale popadl Aragog za nohu a snažil se ho natlačit zpět na strom, Harry neměl sílu se držet a zároveň bojovat proti tlaku, který mu titánský pavouk způsoboval, avšak v tom okamžení autobus prudce couvl až se vysmekl Aragogovu sevření.
   Ernie byl znovu u řízení, teď zařadil zpátečku a couval, následně zařadil první rychlost, udělal otočku na místě a hnal si to nahoru po roklině. Natřásal se tolik, že Harryho vyhodil nahoru na střechu, aniž by k tomu potřeboval sám vyvinout nějakou extra sílu, teď se jen musel držet jeho střechy, aby nespadl.
   Nahoře, na nejvyšším bodě prolákliny, na stejné úrovni, na jaké byl celý les, se zastavil a zůstal stát.
   Harry se dostal skrz střešní okno do čtvrtého patra a začal je sbíhat, jak nejrychleji dokázal. Přitom si překvapeně všiml, že v nějakých patrech spí jakýsi kouzelníci, kteří zřejmě museli být kouzelně začarováni, že dokázali spát.
   „Harry!“ křikla Hermiona šťastně, nemohl uvěřit svým očím, srdce jí dělalo radostné přemety a s pocitem nesmírného štěstí ho objala jako nikdy jindy. „Tak moc se mi stýskalo.“
   „Vždyť jsem byl pryč jen na chvilku,“ pousmál se zmoženě Harry.
   „Dobří kamarádi se neopouštějí,“ odvětila Hermiona panovačně, ale s úsměvem… Prásk!
   Další obrovský pavouk prolomil sklo autobusu až se vyvalilo, rozprsklo a dopadalo po kouskách na zem.
   „Nemůžeme dál!“ zakřičel Stan. „Stromy jsou tu všude příliš hustý!“
   „TAK SE PŘEMÍSTĚTE UŽ!“ zajela Hermiona ze všech sil.
   „Mám lepší nápad, škola není daleko, dostaneme se tam jinak,“ zazubil se Stan a pokýval Erniemu.
   Ten, aniž by se otáčel na místě, nějakým zázračným způsobem pochytil jeho gesto a s očima upřenýma stále na přední sklo stáhl páku vedle té řadící dolů.
   V tu chvíli se začal celý autobus podivně třást, ozvalo se vrzání a pískání, Harry, Hermiona i Neville nevěděli, co to je a rázem je zase popadla pořádná dávka nejistoty.
   Hned poté ale zjistili s ještě větším překvapením co se děje. Na stranách autobusu se začaly totiž vysunoval z podvozku křídla jako kdyby pod ním byla zázračně složená. Hned potom, co dosáhly své správné pozice, z nichž každé bylo dlouhé asi jako samotný autobus vysoký, tak Stan nařídil: „Tak jedem, Ernie.“
   Stařík si kousl do rozčvachtlého řízku, hned na tu ho začal cumlat v puse a dupl na plyn. Autobus se zhoupl do nesmírně široké prolákliny plné pavouků plnou rychlostí a na plný ceres a metal před sebou pavouky jako parní stroj. To, že jeli z kopce je ještě popohnalo více, řítili se ohromným spěchem přímo na Aragoga na tom ohromném stromě.
   „TEĎ!“ zaječel Stan a chytil se madla opodál, trojice to zpozorovala a v zápětí učinila taktéž.
   Náhle se autobus těsně před obrovským stromem zvedl ze země i s několika pavouky navršenými na postraních křídlech, kterými je dosud mlátili hlava nehlava. Ale to už autobus vyletěl přes obrovitý strom do výšin k nebi a zanechal za sebou armádu pavouků rozházených po celém prostranství.
   Autobus se vyhoupl nad stromy a uháněl v dáli, okny mu dul dunivý vítr až uši zaléhaly, avšak to pasažérům nevadilo, byli rádi, že vyvázli z tak svízelné situace.
   „Teda to bylo peklo, co?“ uchechtl se Stan, až se mu sloupla jedna náplast za níž se objevila rýha po neopatrném holení.
   „Vy…“ pískla vztekle Hermiona a zarazila se se zkřivenou tváří. „… z jedné strany vám chci poděkovat za záchranu, a z té druhé vám… vás…“
   „Dát mi pusu?“ zaculil se Stan Silnička
   „Ne, nakopnout vás do mezi nohy a věřte mi, že po tom, co si to pravidelně nacvičuji s Malfoyem, jsem v tom pekelně zdatná.“
   Stanovi poklesla brada a vyvalil oči na Harryho, který se zatím s Nevillem svalili na postele nejasně poskládané vedle sebe a už řádně pomlácené.
   „Jak jste se tu vlastně vzali?“ zeptal se Harry.
   „Tvůj přítel nás zavolal,“ pokrčil Stan rameny a raději Hermionu opatrně obešel. „Zvedl hůlku do vzduchu a udělal s ní zvláštní nouzový pohyb.“
   „Cože jsem udělal?“ podivil se zmateně Neville.
   „Ty jsi to neudělal úmyslně?“ divil se i Stan. „Krucinál playboyi, vybrali jsme pro to pohyb, kterej by neudělal jen tak i ten největší pitomec na světě.“
   Neville se začervenal a taky načepýřil. „No a co?“
   „Přesně, teď by si nás dávali k večeři,“ řekl Harry a oklepal se jen při pomyšlení na to, Hermiona mu hned na to dala jeho hůlku, až Harry vyvalil oči na to, kde jí sehnala.
   „Od kdy umíte létat?“ zeptala se Hermiona Stana, který se kvapně lekl.
   „Já létat neumím,“ uchechtl se Stan, ale hned zvážněl, když uviděl, že to Hermiona nebere ani trochu ve srandě. „ale náš autobus to umí už od té příhody, kdy se nám oddělila ta vrchní část střechy.“
   „Neboli třetí patro,“ opravil ho Harry.
   „Asi tak,“ souhlasil Stan. „Dali nám pak kvůli naším výnosům za poslední léta i o patro navíc, za chvíli budeme mít pět pater jako ti šílenci v Japonsku,“ zařehtal se Stan a odlepila se mu další náplast.
   „Měli jste na to peníze?“ divil se Harry.
   „No, dá se to tak říct, a po tom tvém milodaru v podobě vysypání kapes plných galeónů rozhodně,“ pousmál se Stan.
   PRÁÁÁÁSK! BLAF!
   V tu ránu praskla okna, všechna okna se zaplnila ohněm, autobus naplnil čoud a ode zdí se začaly ozývat rány.
   „Proboha, co je zase tohle?“ zaúpěla Hermiona přikrčená k zemi.
   Když konečně čmoud vylétl z letícího autobusu ven, spatřili vedle sebe to, po čem se Harrymu ani trochu nestýskalo.
   Nebyl to nikdo jiný, než Voldemortův ohromný drak. Jako vždy černý jako sama smrt s odpudivým zeleným nádechem, posetý mnoho metrů velkých a ostrých ostnů a rohů, se nepříčetnýma rudýma očima a z tlamy a nozder mu vybafával jeden plamen za druhým. Odporné tělo s ještěřím krkem a délkou kolem padesáti metrů bylo přímo ohromující a k tomu rozpětí jeho netopýřích křídel veliké stovku metrů způsobovalo přímo apokalyptický pocit.
   Hned na ně vyslal další ohromnou vlnu plamenů a ohně, kterému se jen tak tak Ernie stačil vyhnout, když stočil autobus prudce doprava dolů a hned zase nahoru, když se vyhýbal dalšímu útoku draka, který s nimi neměl slitování. Pasažéři v autobuse létali ze strany na stranu, Harrymu teď opravdu začalo být oprávněně špatně, když Ernie udělal vývrtku ve vzduchu.
   „Jako za djuhý sfěťofý!“ výskl Ernie nadšeně a udělal další ohromnou kličku, hned na to napřímil autobus přímo nahoru až začali stoupat devadesáti stupni do výšky. Všichni v autobuse řvali a držíc se za madla viseli autobusem dolů. Posléze se střecha jim zdála jako podlaha, protože byli vzhůru nohama, jen Ernie stále seděl v klidu za volantem. Nakonec se znovu autobus urovnal, Harry se mohl jen dohadovat, jak asi dopadli spící pasažéři ze shora.
   Ovšem tímhle lopingem, který udělali se dostali blíž k pronásledujícímu drakovi, který tím využil svou rychlost a drápl po autobusu svými dinosauřími drápy. S ohlušujícím skřípáním se na křídlech autobusu objevily jiskry, jak po nich přejel drápy a následně se od křídel i zajiskřilo modrým světlem.
    V tu chvíli stařík za volantem vyděšeně nadskočil, což pro něj není normální.
   „Co se stalo Ernie?“ zeptal se bledý Stan.
   „Žjóva! Žížení!“ zažvatlal Ernie a zamrkal zpoza svých tlustých brýlí.
   „Co s ním?“ vykřikl Harry.
   „Nepošjouchá ťo,“ pravil šišlavě stařík a zacloumal s ovládáním, avšak nic se nestalo.
   „Ale ne, ten drak to musel poškodit,“ uvědomila si s nastupujícím strachem bledá Hermiona.
   „To by mohl být problém,“ řekl zamyšleně Stan.
   „Problém?“ vyhrkl Neville. „Jsme totálně v háji!“ zakřičel a začal zmatkovat.
   „Ne, klid, to chce klid,“ uklidňoval ho Stan.
   „A co takhle se už konečně přemístit!“ zapištěla na něj Hermiona svým vysokým hláskem.
   „Nemůžeme, dokud se nedotýkáme země tak se nedokážeme přemístit, jako kouzelníci nemohou, tak i tenhle autobus!“ vysvětlil jí bezmezně Stan.
   „Chcete říct, že máme nejdřív přistát?“ zhrozila se Hermiona.
   „A to nemůžeme, když nemáme řízení!“ křikl Harry a všichni se museli shýbnout, když za nimi drak teď poklidně, aniž by musel kličkovat, vyslal další vlnu kouře a ohnivého mračna, až potahy na postelích začaly hořet, posléze i stěny autobusu.
    Zaregistrovali, že jediný, kdo se neshýbl, byl Ernie, který byl teď celý černý, kouřilo se z něj a z těch pár vlásků, které měl na hlavě, mu zbylo jenom párek ohořelých chlupů.
   „Je…“
   „Je v pořádku, jemu nic není,“ ujistil Harryho Stan.
   „HOŘÍ!“ zaječel Neville.
   Ernie se začal zvedat a sahat si ke kalhotám. „Ne, Ernie!“ křikl Stan. „Žádný hašení jako posledně, je tu dáma!“
   Hermiona se znechuceně zašklebila, otočila a s hůlkou v ruce zakouzlila: „Hydrosis!“
   Následně se jí z hůlky vyvalila voda a Hermiona jí vydatně pokropila všechny postele.
   „Je dobrá,“ uznal Stan.
   „Tak co uděláme?“ vykřikl Neville sledujíc blížícího se draka.
   „PROBOHA!“ zakřičela s panickou hrůzou v očích Hermiona a napřímila prst do dálky k čelnímu sklu autobusu.
   Všichni se podívali tím směrem a co nezjistili. Přišli na to, že se ubozí pasažéři neovladatelného autobusu řítí přímo do skály v dálce.
   „Zabijeme se!“ rozkřičel se vyděšeně Neville se stoupajícím napětím.
   „Ne, nebojte, na něco přijdeme,“ uklidňoval je nejistě Stan.
   „A na co, pane Chytrý?“ otázala se se sarkasmem Hermiona.
   „Tak to na mě nechtějte, já jsem tu jen od toho, abych říkal, že to bude dobrý,“ nadhodil Stan ještě nejistěji.
   „Smějovky,“ ozvalo se od Ernieho.
   „Cože to?“ zeptal se Stan.
   „Natošit smějovky, ťak švedněme auťobuš,“ vysvětlil jim stařík.
   „To ale by znamenalo, že někdo bude muset ven,“ obával se Stan.
   „Ne, to ne,“ řekla rezolutně Hermiona a pohlédla už s očekáváním na Harryho.
   „Musejí být dva, na každém křídle jeden musí natočit směrovky směrem nahoru... rychle, nemáme už čas!“ křikl Stan.
   „Ten druhý budeš ty,“ prohodil Harry ke Stanovi, který na něj vyděšeně vykulil oči.
   „Ne, já jenom cvakám lístky, nejsem tady na to, abych se promenádoval po křídlech, na to mám moc nízkej plat!“ namítal Stan.
   „Ne, ty nepůjdeš Hermiono, ani ty Neville!“ zamítl to rázně Harry, když se Hermiona chystala ke slovu.
   „Já půjťu,“ ozvalo se zase od Ernieho.
   „Vy?“ podivil se Harry.
   „Půjťu, Štěně, vem žížení,“ řekl Ernie.
   „Vlastně ani nemám co,“ uvědomil si Stan. „Tak dobře, snížím rychlost na minimum, ale budeme pod útoky toho draka… pozor!“
   Neměl to říkat, protože drak právě zaryl svými ohromnými pařáty do střehy autobusu až všichni pocítili, jak se nepatrně nadzvedl a hned na něj poslal dávku plamenů, které zalily čtvrté patro.
   „Ale ne, utíká nám čas!“ křikla Hermiona s pohledem na blížící se skálu v dálce. „Je od nás už jen pár kilometrů.“
   „Tak jdeme,“ souhlasil Harry měl srdce znovu až v krku, na cestě ke křídlům se mu podlamovala kolena, nechtěl do dát najevo, ale bylo to tak, výstupu na křídlo se bál jako smrti, bylo to hrozné pomyšlení, že může spadnout a zemřít. V jednu chvíli zkameněl a nešlo to dál, pak se přece jen přemohl, aby to nevypadalo, že se bojí, protože by ho Hermiona hned stáhla zpět.
   Došel až k rozbitému oknu, vyhoupl se přes postel ven a hned málem strachy vypustil duši.
   Venku byl přímo drásající ohromný vichr, který snad nikdy nezažil, brýle mu okamžitě vypadly z uší, díky bohu je v poslední chvíli zachytil a přidělal k obličeji kouzlem. Hned na to vylezl ven z autobusu na nočním nebi a nemohl se přestat držet okna, posléze mu podklouzly nohy a Hermiona zapištěla.
   Bylo to jako kdyby byl v ohromné vichřici mající vítr, který ho doslova zvedá ze země a odnáší pryč. Ale když se podíval před sebe, viděl, jak jasně se před ním rozkládá rozložitá skála plná šikmých stromů a ostrých výčnělků, k níž se teď nepříčetně řítí blíž a blíž, až už se zdálo být příliš pozdě.
   Harry se zhluboka nadechl, znovu se opatrně postavil, chytil se okraje křídla a začal po něm opatrně přecházet, přičemž mu vítr doslova lomcoval s celým tělem, rval z něho oblečení pryč, studený chlad ho mrazil v obličeji a jeho vlasy se mu snad i trhaly z hlavy jakými nestoudnými podmínkami musel procházet.
   V tom okamžiku drak Harryho uviděl, jak přechází po křídle, Harry v ten moment ztuhnul a očekával se smrtelným výrazem v obličeji, co bude drak dělat, ten se však nerozmýšlel, zhluboka se nadechl a vyslal na celý autobus ohromnou vlnu oranžového ohně žhnoucího všechen vzduch okolo.
   Harrymu zadoutnalo oblečení a v tváři byl celý červený, celá ho pálila jako čert, když znovu otevřel své vyděšené oči. Oproti tomu na druhé straně Ernie, který byl již dávno na nejzazší straně křídla zase vypadal jak ohořelý oharek klacku ze kterého se čoudilo, přitom si hlasitě prozpěvoval a smál se.
   Harry nechápal, jak to stihnul tak brzo, připadal si jako kdyby byl nějaký neschopný prvňák, když ho může porazit takový starý dědula, i když se vlastně nejednalo o žádný závod. Strach z výšky, vichru a nebezpečné situace ho ale neopouštěl, procházel mu srdcem a doslova ho mrazil. Rozhodl se tedy zrychlit, přešel až k samému konci křídla, aniž by se pořádně držel, což se mu také stalo osudným, drak se na něj nyní zcela zaměřil, drápl po něm a strhnul ho z křídla až se zachytil roztrhnuté směrovky a vlál za křídlem autobusu jako vlajka s hlasitým křikem.
   Slyšel s divoce tlukoucím srdcem, jak Hermiona na něj řve a ostatní jí zadržují vevnitř, Harry rázem pochopil proč, měl přímo za sebou toho nekompromisního draka, přičemž se nemohl ani pořádně nadechovat, vzduch mu mizel před nosem rychleji, než ho stačil vdechnout.
   Tu chvíli se Harry znovu rozeřval na celé kolo, sebral komplet veškeré síly, které ještě mu v těle zbývaly, ruce mu zabrněly nadlidským úsilím, přesto však se dokázal vysápat s pomocí své nohy proti větru zpátky na křídlo, zachytit se jeho okraje jednou rukou a druhou popadnout poškozenou směrovku, která se klepala v zurčivém větru jako kus utrženého plechu. Kývl na ostatní v autobuse, kteří křičeli, jak nejvíc mohli, protože už koukali na skálu jen z několik stovek metrů, které se v setinách vteřiny měnily na cifry, které již neobsahovaly stovky.
   V tu chvíli je zamrazilo, Ernie byl sice na svém místě, ale jak to tak vypadalo, tak usnul.
   Harry nemohl uvěřit, že se něco takového může stát, byli už přímo před skálou, už do ní každou chvílí narazí, byl to jejich konec a Ernie si usne.
   Pasažéři autobusu po něm začali hystericky házet všechno, co po ruce měli, až konečně z pokřiků Hermiony, Stana a hlavně Nevilla, který křičel jako malá holka, se vzbudil.
   Harry se podíval na ty, co zůstali v autobuse, kývl hlavou a společně s ospalým Erniem zabral za směrovku, která se s vrzáním začala natáčet.
   V tu chvíli ucítil jak celý autobus se začíná zvedat a on na nic nečekal, chtěl se dostat co nejdřív zpět. Zadíval se nadějně na své kamarády, jenž stejně tak nadějně vzhlíželi do dálky, jak se autobus zvedá. Normálně to trvalo pár setin vteřiny, ale pro něj to v ten okamžik byla celá věčnost, když Hermiona vytřeštila na Harryho oči a s panickým strachem zaječela na celé kolo.
   Hned na to, ještě než autobus míjel bezpečně skalní převis se drak, který za Harrym právě otevíral svou ohromnou tlamu po něm ohnal, Harry to nečekal, překotil se a začal padat volně dolů bez jakékoliv zábrany.
   Hermiona hystericky zařvala a začala se hnát na konec autobusu, Neville to uviděl, natáhl k Harrymu pomyslně ruce, pak omdlel a padl na zem, zatímco se Ernie řehtal na celé kolo, jak si užíval jízdu.
   Harry se nesmál, v pádu vytáhl hůlku, když má umřít tak alespoň zachrání své kamarády, namířil jí na draka, jenž ho měl znovu pořádnou dobu na očích a řítil se přímo proti němu, Harry však z plných plic zařval: „Konjunktivitus!
   Kouzlo šlehlo blížícího se draka do očí, Harry se rozeřval na celé kolo, protože drak byl už příliš blízko a nebohý chlapec mu zmizel v obrovské několikametrové tlamě jako párátko.
   Hned na to se ozvala ohlušující rána která zatřásla samými základy Země, na vrcholu skalního převisu se vyvalila gigantická vlna zeminy a hlíny, jak drak vrazil do skály plnou rychlostí se zkrvavenou a doutnající hlavou, ze které mu vyrašila černá krev a svezl se ještě nejméně stovku metrů, než se zcela zastavil.
   Pasažéři v autobuse zatím začali brzdit jeho rychlost, Ernie se poklidně přecházejíc po křídle bez držení vrátil dovnitř, usedl za volant a snížil ještě více rychlost. Začal jí korigovat s nahnutými směrovkami tak, že autobus po malé chvíli těžce dopadl na svá ohromná kola, udělal v zemi obrovské díry a v zápětí opřekot zastavil na okraji jakéhosi lesa.
   Uvnitř nastalo úplné ticho. Ernie zůstal celý očouzený sedět za volantem, poslední chloupky na hlavě, jenž bývaly jeho vlasy, se nyní, jakmile přestal vítr foukat, rozpadly. Stan se opíral o madlo u řidiče, na obličeji mu nezbyla již žádná náplast a nyní vypadal jako kdyby prožil několik kol v ringu.
   Za to Hermiona na konci autobusu se vyškrábala na nohy, jak nejrychleji mohla, ihned koukla ze zničeného zadního okna do dáli, avšak přes nerovnou louku nebylo nic vidět. Navíc už byla tak neproniknutelná tma a chlad, že jen těžko se dalo něco spatřit.
   „Otočte to!“ křikla Hermiona úzkostlivě a začala si to hnát k řidiči. „Tak dělejte!“
   Proběhla kolem Nevilla, který se právě s velkou boulí na hlavě zvedal zpod postele a koulil očima na všechny strany.
   „No tak, otočte to!“ naléhala dál Hermiona.
   „Šměr?“ zeptal se Ernie ledabyle.
   „ZPÁTKY K HARRYMU, VY GÉNIE!“ zařvala Hermiona zatím nejsilněji až Ernie vyskočil půlmetru vysoko.
   Hned na to se zadní kola autobusu divoce roztočila, čtyřpatrák udělal velikánské kolo na zemi a vyšlehl kouzelnou rychlostí zpět ke skalnímu převisu, kde záhy uviděli ležícího zlověstného draka s hlavou plnou černé krve, jak nehybně leží na zemi.
   „On ho snad…“ obávala se Hermiona při vzpomínce na Felixe. „… bože, prosím prosím ať se to neopakuje, jen to ne.“
   Okamžitě se ohnala po páce ovládající dveře, otevřela si je a vyběhla ven.
   Mířila po orosené trávě přímo k drakovi, přičemž si do ruky připravila hůlku… náhle se ale zarazila.
   Zpod drakovo zubů se něco začalo objevovat, začaly mu podivně zářit a v zápětí se celá drakova tlama otevřela dokořán a Hermiona si musela přikrýt očí rukou, protože jí oslnilo to nejmocnější a nejsilnější světlo, co dnes viděla.
   Bělostný Pegas s majestátnými křídly vyběhl netknutý přímo ze chřtánu obrovského draka a zařehtal na celé kolo, když spatřil Hermionu. Hned na to se začal měnit zpátky na černovlasého chlapce, který zůstal zmoženě klečet na nohou na zemi.
    „HARRY!“ zaječela Hermiona přenádherným štěstím, upustila všechno, co právě držela a běžela přímo k němu.
   Povalila ho na zem až spolu vyváleli několik sudů a mačkala ho seč mohla, začala mu rozdávat polibky na tvář a pískala a výskala štěstím, nemohla ho přestat mačkat v náručí a Harry jen vždycky zachrčel.
   „Hermiono…“ zarazil jí.
   Hermiona se odtáhla a překvapilo jín že Harry se vůbec neraduje, ba co víc, byl neuvěřitelně smutný a nepříčetně naštvaný.
   „Co je Harry?“ zeptala se Hermiona a snažila se ho rozveselit. „Vždyť jsi v pořádku.“
   „NIC JSME NEVYŘEŠILI, TO SE STALO!“ rozkřičel se Harry a odtáhl se.
   Hermiona se zděšeně po Harrym podívala a doslova jí šokovalo jeho chování.
   „Jak vůbec se můžeš radovat?“ divil se Harry pomateně. „Vždyť jsem vás málem zase zabil tím… tím zpropadeným výletem a stejně se nic nevyřešilo, zítra všichni umřeme!“
   „To není pravdan Harry,“ zamítla to Hermiona. „To my jsme chtěli s tebou jít, byla to naše volba, raduji se proto, že žiješ.“
   „Věděl jsem jako jediný do čeho jdeme, takže žádná výmluva pro mě neexistuje,“ řekl Harry rozlíceně, postavil se na nohy a začal si to rázovat zpátky do autobusu.
   Na Ernieho houkl ať je vezme zpátky do Bradavic, Stan zahlédln jak na Hermionu křičel a tak raději nic neříkal, jen zavřel za přicházející Hermionou dveře čtyřpatráku, který se rázem přemístil před Bradavické pozemky a zamířil až k samému hradu.
   Harry po celou tu dobu seděl na zadním sedadle a koukal skrz vymlácená okna ven, nechtěl s nikým promluvit a každý to na něm i viděl.
   Autobus vyletěl znovu do vzduchu a Hermiona přešla po křídle, když se vznášeli před dívčími ložnicemi k oknu, ve kterém rázem zmizela ve své věži.
   Následně i Nevilla takto dopravili do své ložnice, až zbýval pouze Harry.
   „Znovu se omlouvám za způsobené potíže,“ řekl jim nemístně.
   „No… rozhodně po té vší nudě to bylo přinejmenším vzrušující,“ prohlásil Stan a uvolnil mu cestu k oknu.
   Harry se vyškrábal po posteli až ven na křídlo, otočil se ještě naposledy na Stana a pravil: „A děkuju… jsem vám zavázán.“
   Stan se hluboce uklonil a příjemně se na Harryho usmál, ten se otočil a záhy zmizel ve své osamocené ložnici, kde sebou zničeně práskl do postelen aniž by se obtěžoval s převlékáním, hygienou, či čímkoliv podobným, alespoň jednu dobrou zprávu na zítřek měl, pokud už nic jiného na útočící armádu nezabere, tak je alespoň odradí Harryho zápach.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: