Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-32 | Čteno 2784x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 85.


Bitva v Zapovězeném lese

Vtemném lese se měla každým okamžikem odehrát hrůza scéna. Lesní porost a zvířena jako by tušila blížící se bezpečí a schovala se pod nejbližší větev, keř nebo mech na pařezech. Tichu, které zde panovalo, dodávalo na hrůze pouze houkání samotářských sov, které plápolaly vysoko v korunách stromů a nestaraly se o nebezpečí, jež právě lesu hrozí. Dokonce i tůňodavy, kteří sem byli Pánem zla dovezeni, se teď schovali hluboko do rybníků a snažili se nenadělat žádný hluk, aby nepřilákali pozornost tvorů, jež by nechtěli potkat. Světlo pronikalo skrz větve vysoko nad zemí a dopadalo na lesní povrch, čímž odhalovalo scenérii, jakoby přímo dělanou na monstrózní bitvu dvou velkých armád. Spolu s padajícími bílými oharky popela, jež se neslyšně tříštily o větvě i větvičky stromů, se nálada v lese změnila z děsivé na jakési očekávání střetu dvou mýtických armád prazvláštních tvorů.
   Na mýtině s poměrně menším počtem stromů, kam dopadalo nejvíce světla, se začala půda jemně třást. Jehličí a zaschlé listy, jež lehce dopadly před časem na zem, se teď na ní začaly třást a měnit nepozorovaně svou polohu. Z dálky se začalo ozývat jakési podivně dunění, podobající se dopadům kopyt obrovského stáda koní. Nejen listí a stromy pochytily tento prazvláštní zvuk, stejně tak i maličký brouček odpočívající na dubovém listu nyní zpozorněl a bystře se rozhlížel kolem sebe. Dusání se stále více stupňovalo a to mu rozhodně nepřidalo na klidu. Z poklidného hodování ho takhle neslušně vyrušili a on si teď instinktivně začal hledat nové místečko, kam by se mohl ukrýt. Začal pospíchat svými malými nožičkami jak jen mohl, přelézal další a další plátky listů a kusy jehličí, popadaných klacíků a větviček, ze všeho nejdřív se chtěl ukrýt pod dutou kůrou nejbližšího stromu. Země však byla vlhká a jemu se opravdu jen stěží došlapovalo, dusání s ním doslova lomcovalo a posílalo ho několik milimetrů nad zem. Rychle začal upalovat, jak mu jen síly stačily, to dusání bylo příšerné, teď už bylo přímo u něj, přímo vedle jeho naučené cestičky. Zbývalo mu posledních pár kroků, už tam skoro byl, viděl už zcela jasně kůru před sebou, už… když v tom čvacht!
   Obrovské kopyto se hned na to zvedlo ze země a dopadlo o kousek dál, další a další kopyta dopadala na rozšlápnutého brouka, jenž nejevil známky života.
   Avšak nebyli to koně, byla to mýtická armáda kentaurů sahající až do nedohledné dálky, od východu k západu se řítila lesem jako mohutná přívalová vlna drancující vše kolem sebe. Jejich silná a pružná těla se přes rozmáčklé tělíčko broučka valila jako ohromné stádo splašených býků s ještě větší silou. Plně ozbrojení, opancéřováni a oštítováni, připraveni ke svému závěrečnému boji.
   Přes broučka teď přecházely obrovské zástupy formací kentaurů držících v ruce dlouhé meče tvaru mírně zahnutého blesku, zatraceně ostré a lesknoucí se na celé kolo. Na jejich povrchu byla bodla a vroubky, a jejich madla měla na spodní straně přidaný hrot směřující dolů pro jakékoliv případy.
   Další vlna, která přes broučka přecházela byla legie lukostřelců, měli dlouhé luky, vysoké téměř dva metry, ze silných dřevěných a pružných klacků vyzdobených každý jinak svými znaky a erby. Každý kentaur měl na zádech toulec se dostatečnou zásobou šípů, jež byly dnes obzvlášť ostré a obzvlášť dobře nabroušené.
   V následné valící se vlně šli kentauři, jež měli nejvíce podivuhodné luky, byly vysoké snad tři metry, z o mnoho silnějších dřev a materiálu, okované a zpevnělé, jak jen to šlo, až se přírodě zdálo nemožné, že by kentauří silná těla byla schopna v tomto luku napnout šíp a posléze vypustit. Tyto luky měly dole jakési zvláštní stoupátka a nahoře úchytky, vedle dolů se táhnoucí nesmírně silné tětivy tlusté jako Hagridův palec, se ještě mírným obloukem tyčilo podpůrné ohebné dřevo, jež zpevňovalo celkovou konstrukci zbraně.
   V té chvíli začalo být broučkovo tělo mašírováno obrovskými koly, jenž táhly statní podruhovaní hřebci se štíty na tělech. Táhli za sebou obrovské katapulty různých velikostí, dlouhých i přes neuvěřitelných sedm až snad i deset metrů. Byly složené z odpalovacího zařízení s obrovitou ostnatou a zahnutou lžící nahoře, a dále z nákladu, který posléze budou posílat do dáli na nepřátele. Každý katapult měl několik obsluhujících kentaurů a nesl na sobě jakousi vlajku s rozličných souhvězdím.
   Poté, co poslední katapult minul broučkovo tělo, hřmění ustávalo. Obrovitá armáda čítající několik tisíc kentaurů se zastavila na místě.
   V té chvíli kolem broučka přebíhala jakási pohledná zrzavá dívka, hned za ní funěl poněkud přitloustlý chlapec s tmavými vlasy, jež nesl známky rychlého zhubnutí, následně další dívčina přeběhla kolem a nakonec řadu uzavřel černovlasý chlapec, jehož noha se zastavila před došlápnutím na rozmáčklého broučka.
   Harry odsunul nohu a smutně se dolů pod sebe podíval, naklonil hlavu jako divící se pes a sehnul se dolů.
   „Copak se ti stalo?“ zeptal se potichu a smutně, nyní mu bylo líto každičké duše, jež přišla nazmar.
   Brouček samozřejmě neodpověděl, jen stále dál rozmáčkle ležel.
   Harry ho po chvilce lítostného prohlížení vzal do ruky, ale netekla z něj žádná odporná tekutina, jak si mnozí myslíte. Harry se na něj díval svým typickým pohledem plným soucitu a v tu chvíli si všiml nečistoty na broučkově promáčklém krunýři.
   Zavřel samovolně oči, nadechl se a jemně na broučka foukl, když v tom z jeho úst začal vycházet proud blýskavého bílého vzduchu, jenž na broučkovi začal zanechávat blýskající se třpytky a v dalším okamžiku se ozvalo Lup! Brouček se náhle nafoukl do své původní pozice a pohlédl Harrymu přímo do očí.
   Harry vykulil ty své na, ještě před chvilkou, zcela rozmáčklého mrtvého brouka a jen zakoktal. „A-a-a-ahoj,“ a kvapně se usmál.
   Hned na to přešel ke kůře blízkého stromu a vysadil na něj malého lesknoucího se černého broučka.
   Poté se otočil a stále ještě udiveně šel za stojící armádou.
   „Děkuju ti,“ ozvalo se náhle za jeho zády.
   Harry se vyděšeně otočil, ale kůra už byla prázdná, nic na ní nebylo.
   Přešel tedy k ní zpátky a chvilku se na ní díval, když ucítil zápach shnilotiny. Odpudivě si zamával dlaní před nosem a raději od stromu odstoupil.
   Začal procházet mezi katapulty, posléze i armádou kentaurů, kteří na něj pokývávali hlavou a Harry si v tu chvíli připadal jako nějaký vojevůdce, prostupující svou vlastní pyšnou armádou.
   „ROZESTOUPIT DO FORMACÍ!“ rozkřikl se Firenze a v tu chvíli se nesčetný počet kentaurů začal houfovitě řadit na svá místa.
   „Kde jsi se to ztratil?“ hlesla netrpělivě Hermiona.
   „Jen jsem si… s někým povídal,“ odvětil jí Harry nepřítomně.
   Všichni kentauři začali zaujímat svá místa, velitelé stále ještě stáli uprostřed a domlouvali se, čtveřice studentů byla mezi nimi a sledovala jak každý kentaur si hledá své určené místo a řadí se v něm. Katapulty zůstaly nejdál, těsně před nimi byli po dvojicích kentauři s těmi podivnými velikánskými luky, z toho ten druhý z dvojice držel v ruce dlouhé kopí s pěti od sebe vzdálenými bodci na koncích. Před nimi se postavila přímo neutuchající armáda lukostřelců, jak vidno, většina kentaurů lukostřelbu zvládala přímo mistrovsky a teď tu archerů bylo přímo nespočetně. Harry nemohl uvěřit vlastním očím, kolik jich vůbec má v ruce luky a šípy. Nedokázal si přestavit až je vypálí, to bude podívaná.
   A celá armáda měla v čele stejně tak početný zástup kentaurů s meči a kopím s několika bodci najednou. Mnozí přitom měli i dva meče, v každé ruce jeden a opatrně si protahovali ramena, protože při protahováni mohli někoho kolem sebe zranit.
   Byla to gigantická armáda až Harrymu přímo přecházel zrak a vytrácel se mu dech z plic. V té chvíli byl přesvědčen, že nemrtvé porazí, zvláště s takovou početnou armádou precizně vycvičených a ozbrojených kentaurů, jež měli ještě na nohách přidělané bodce, aby mohli rozdávat smrtelné kopy.
   „Zde se naše cesty musí prozatím rozdělit, Harry Pottere,“ řekl otočenému Harrymu Magorian, Harry se lekl a hned se podíval, kdo to na něj mluví.
   „Aha… dobře… tak dobře…“ zakoktal.
   „Musíme se každý postavit na naše určené stanoviště,“ pronesl ještě Magorian, oštítovaný brněním i velitelskou přilbou. „Budu bránit s tvojí přítelkyní pravé křídlo naší armády.“
   „A já levé,“ ozval se zezadu Bane důležitě.
   „Dobře,“ souhlasil ho uvědoměle Harry.
   „Harry…“ oslovila ho Ginny. „tím nám chtějí zaznačit… že…. že už se musíme rozloučit,“ řekla Ginny se sklopeným obličejem.
   Harry zavřel bolestně oči a chvíli je tak nechal. Úzkostlivě oddechoval, až po chvilce oči otevřel, podíval se na Ginny a prstem jí nadzvedl bradu.
   „Hleď zpříma, Ginny,“ řekl jí kurážně. „A neklesej na mysli,“ řekl a podal jí neviditelný plášť.
   „Já vím,“ usmála se Ginny mírně a pohladila Harryho po ruce.
   „Oba dva to víme,“ pravil i Neville, jež popošel k Ginny, zatímco ostatní kentauři se začali o něčem bavit, když kolem se mezitím formovala kentaurská armáda. „Ginny bude skrytá, jsem si jistý, že to zvládne,“ všichni na Nevilla v tu chvíli nešťastně podívali.
   „Jen vás prosím o jedno,“ hlesl Harry po chvilce ticha. „Kdyby…“ řekl a povzdechl si. „kdyby šlo do tuhého… myslím opravdu do tuhého, tak… tak si prostě nehrajte na hrdiny.“
   Ginny a Neville se znovu mírně usmáli a hned na přikývli a zvážněli.
   „Budu s Hermionou tady v čele, budu se snažit ze sebe dostat co nejvíc,“ uvědomil je Harry. „Kdyby jste mě potřebovali, jsem tady. Nikam neodejdu… a kdybych…“ Harry se zarazil a pohlédl zmateně na Hermionu, ale hned pak pokračoval. „kdybych už nebyl… tady… tak… se pokuste utéct a bránit se kouzly… pokud budeme prohrávat, nemá smysl pro to zemřít.“
   „Pro ně to smysl má Harry,“ řekla Ginny vážně.
   Harry nic neodpověděl, jen se zatvářil ublíženě a hned poté Ginny pevně objal přátelským objetím. „Jenom vás nechci ztratit,“ pípl potichu úzkostlivě. „Jenom to ne.“
   Ginny ho také tiskla, jak nejvíc mohla, jeho objetí jí dodávalo kuráž a navíc neutuchající lásku. Bylo to příjemné mít někoho hodného a blízkého takhle u sebe, ale to už se museli oddělit.
   Ginny Harryho políbila na tvář a usmála se na něj. Hned na to Neville našpulil pusu a Harry se pousmál. „Nech toho,“ hlesl usměvavě na Nevilla a podal si s ním ruku. „Hodně štěstí i tobě, kamaráde,“ řekl Nevillovi.
   „Nebudu ho potřebovat tolik jako ty,“ řekl Neville a mrkl na něj, snažil se dělat, že se nebojí, ale Harry ucítil jeho třesoucí se studenou ruku.
   Proto jí hned na to pevně stiskl, přitáhl Nevilla a krátce ho také přátelsky objal.
   „Dávejte na sebe pozor,“ řekl jim naposledy Harry. „A spolupracujte s Magorianem a Banem, nyní jsou oni vašimi přáteli, jež budete mít.“
   „Ale ne v srdci,“ hlesla Ginny.
   „Přesně tak,“ souhlasila Hermiona a také oba dva pořádně objala před očima dojatého Harryho.
   „A Harry… kdybychom se už… už…“
   „To neříkej,“ zavrhl Nevillova slova Harry.
   „Kdybychom se už neviděli,“ řekl Neville a oko mu začalo slzet, uvědomil si to a tak jen úzkostlivě odvrátil hlavu.
   „Neville tím chtěl říct,“ ujala se slova Ginny. „že jsme byli poctěni být celý ten čas s tebou.“
   Harrymu omylem vypadla také jedna slza, tahle věta byla přímo drtivá rána do jeho citů.
   „Nemáte za co děkovat,“ řekl Harry a s hlubokým nádechem se uklidnil. „A teď zmizte, nebo vás už nepustím,“ řekl jim dobrosrdečně.
   Neville a Ginny se naposledy pousmáli a hned na to nasedli na své společníky.
   „Chlapče ty jsi těžkej,“ postěžoval si Bane.
   „Pardon,“ hlesl stydlivě Neville.
   „To nic, jsem si jistý, že to Bane zvládne,“ zazubil se Magorian a poskočil si, aby dal vědět, že Ginny je lehoučká a vůbec ho netíží, ta při výskoku si nasazovala neviditelný plášť a překvapeně vískla.
   Bane zmizel nalevo a obcházel řadu již seřazených kentaurů, a Magorian se dal napravo.
   „Tak jdeme na to?“ zeptala se Hermiona.
   Harry přikývl a záhy se proměnil nyní již lehce do Pegase, pokrčil se v kolenou, aby Hermiona si mohla nastoupit na koně bez jakýchkoliv popruhů a v zápětí se vyhoupla do výše, když Harry vstal.
   Připojil se k armádě a postavil se vedle Firenze, který mu už vedle sebe ponechal místo. Hermiona v tuto chvíli byla stejně vysoko jako Firenzova hlava, což se jí líbilo, ovšem neměla moc dobrý pocit z té výšky, ze které hleděla na zem.
   „Co teď?“ zeptala se Hermiona s očekáváním.
   „Budeme čekat,“ řekl Firenze zamyšleně.
   A tak také čekali, celý zástup kentaurů popošlapoval a vyčkával na svůj ortel v podobě nekompromisně se řítící armády zkázy. Les jako by jim v utichlém šeru umožňoval zaslechnout i ten nejslabší daleký zvuk nebo ten nejmenší otřes a záchvěv půdy. Harry začal přemýšlet, jestli opravdu udělal správnou věc a v zástupu kentaurů hrdě stojících a kupředu hledících, začal dostávat do těla známky strachu. Slyšel, jak si nad ním Hermiona opakuje složení hrůzoplachého lektvaru a jak se snaží ze všech sil myslet na něco jiného, než na situaci ve které se ocitli.
   „Vydržte! Mějte trpělivost!“ křikl Firenze na všechny. „Za chvíli bude rozptýlení více, než je zdrávo.“
   Hermiona s touto Firenzovo hlasitou větou zcela ztratila nutkání myslet na jiné věci a začala se ošívat strachy a nervózně kopala Harryho do těla. Jeho to nebolelo, daleko více ho mrzel a sužoval pocit, který Hermiona má a hlavně vědomí, co bude muset podstoupit. Navíc, co když kentaurům nepomůže, co když jim tu Harry bude k ničemu, stejně tak jako jeho přátelé?
   Raději na to ani nechtěl pomyslet, už pochopil proč se Hermiona snažila soustředit na něco jiného.
   „Bojíte se?“ zeptal se z ničeho nic Firenze.
   Harry na Firenze koukl svýma koňskýma, avšak stále zelenýma očima a jen lehce přikývnul, Hermiona za to kývala o hodně víc, i když na tom Harry nebyl o nic líp.
   „To je dobře,“ prohlásil Firenze. „Strach vás dělá obezřetnějšími, ovšem nesmí vás ovládnout, musíte jej dostat pod kontrolu.“
   „To se vám lehko řekne,“ houkla Hermiona vystrašeně a pokračovala v okopávání Harryho boku.
   „Už tím, že jste tady s námi jste prokázali neobyčejné hrdinství,“ domlouval jim Firenze. „Hrdinství, jehož se síly zla ze všeho nejvíce bojí.“
   „Tak alespoň, že sedím na Harrym,“ ulevila si Hermiona a Harry si hlasitě povzdechl.
   „Hlavně si dejte pozor na ty největší, ArkNundy, mají smrtelný dech, vyhněte se jim,“ upozorňoval je Firenze, oba dva mu vykuleně neodpověděli.
   V tom ale všichni ztuhli, protože se náhle z ničeho nic začala celá země otřásat. Tohle ovšem byl jiný hluk než ten, jež způsobovalo blížící se stádo kentaurů, jenž šlo ve stejnokroku.
   Tohle bylo nerytmické, nejasné a nepravidelné, ale nesmírně hluboké hučení, až se i vzduch sám začal otřásat. Harry pohlédl na větvičky stromů, jež byly k němu nejblíže. Jemný prach popela z nich začal spadávat lehoulince na zem a poté se větvičky začaly otřásat i nadmíru viditelně.
   „VŠICHNI SE PŘIPRAVTE!“ zařval Firenze se stoupajícím očekáváním, až Harrymu tuhla krev v jeho Pegasských žilách a Hermiona se ho mohla ukopat.
   „Pane bože, to je jako konec světa,“ zhrozila se a pevněji se chytla Pegasovo hřívy a Harry musel dělat, že ho to nebolí.
   V té chvíli i lístky a jehličí na zemi začalo dnes již podruhé měnit svou polohu a posouvat se rozličnými směry. Špína a pot z těl kentaurů spadával jeden po druhém na povrch hřmící země, která se stále více a více otřásala, až to dalece převyšovalo i hřmění jdoucí kentaurské armády.
   Harry dostával v té chvíli přímo smrtelný strach do těla i do očí a neklidně popošel, Hermiona to vycítila a začala ho povzbudivě hladit, sama však nemohla spustit zraky z horizontu, který se jim začal v dálce mlžit.
   „Je to taty.“ hlesl Harry vykuleně a snažil se udržet své pocity pod kontrolou, nevěděl ale, jestli se třese jeho tělo strachy, nebo mu nohama až ke kohoutku prostupuje třes země.
   V tu chvíli dokonce měli někteří špatně postavení kentauři s luky a šípy co dělat, aby udrželi rovnováhu a začali se bezradně rozhlížet kolem sebe. Zemětřesení dosahovalo přímo apokalyptických hodnot, načež posléze se kolem nich začalo ozývat praskání ztrouchnivělých větví, které nápor třesu nevydržely.
   „DRŽTE LINII!“ zahulákal Firenze přes hluk pevným hlasem na překvapené a nejisté kentaury.
   Byla to příšerná situace, jako kdyby se na ně valily obrovské železné koule, jež drancovali zemi na všech stranách. Kentauři již začali být opravdu nervózní a vyhlíželi jeden přes druhého do dáli, odkud po chvilce začal vycházet mohutný tisíce hlasný řev řítících se nestvůr, jež nebrali na nic ohledy.
   „Firenzi… myslíte si, že to přežijeme?“ zeptala se Hermiona s hrůzou v očích.
   „Pokud to přežijí naše děti, zůstávám klidný a nemyslím na tuto otázku,“ odvětil neurčitě Firenze a rozhlížel se po svých nervózních druzích.
   „Váš klid bych potřebovala,“ špitla Hermiona a čím dál pevněji se Harryho těla držela.
   „Nejsem klidný,“ odpověděl Firenze. „Může se stát coko…“ v tu chvíli ale ztuhl a bleskově se podíval nad sebe, jako kdyby něco zaslechl.
   „CO?“ vyhrkla Hermiona překvapeně se zatajeným dechem.
   Firenzovo bystré oči hleděly do korun stromů a jako kdyby hledaly veverku, která po něm před chvilkou hodila šišku.
   „Nic,“ pravil Firenze a hnedka poté, když urovnal svůj pohled spatřil, jak se někteří kentauři začali stahovat. „ZŮSTAŇTE NA SVÝCH MÍSTECH!“ zahulákal na všechny, kteří s hrůzným strachem ve výrazech couvali, zatímco je ostatní odvážní kentauři zastavovali.
   „Nechají nás taty.“ strachoval se Harry.
   „To nepřipustím!“ nenechal se Firenze odbýt.
   „A fy se jim tifíte?“ zeptal se potichu Harry, až to Firenze překvapilo a pohlédl tam, kam směřovaly Pegasovo oči.
   V dálce spatřil ohromnou hordu nemrtvých, kteří se svými slizkými těly válcovali půdu lesa jako divocí buldozeři a se zbraněmi v rukách se hnali přímo naproti nim. Zaplnili celičký obzor, kam jen oko dohlédlo a v tu chvíli se v hlasitém třesku sesypal vedle stojící armády první strom, jež nevydržel otřesy půdy.
   „Firensi…“ zeptal se Harry a jeho pohled doslova ztuhl na obzoru. „fěříte f boha?
   „Kentauři mají několik bohů,“ řekl Firenze ohromeně a valil zraky tam kam Harry. „Avšak já zastávám jiný názor… mám svého vlastního boha.“
   „Šekl by fte mu…“ ozval se znovu Harry. „aby dnef ftál pfi náf?
   Firenze se otočil zpět na své druhy, kteří už opravdu začali couvat a linie se nezadržitelně bořila.
   „Jestli neudržíme linii, tak je po nás,“ prohlásil Firenze.
   Armáda nemrtvých se blížila stále víc a víc, třes půdy zůstal na obrovské frekvenci a atmosféra zhoustla na nejvyšší obrátky, když v té chvíli Firenze majestátně vyběhl před všechny a zvolal: „NIKDO Z VÁS! NIKDO Z VÁS, CO TADY JSTE…!“ volal mocně a ukazoval na armádu vystrašených kentaurů. „NIKDO SE NEOBRÁTÍ ZPĚT!“
   Kentauři se po sobě nejistě podívali, avšak nadmíru nesouhlasili a znovu se dali do ústupu.
   Firenze nejistě popošel blíž a těkal pohledem ze své vystrašené armády na plenící hordu nemrtvých nezávratně se blížící k nim.
   „VY, KDOŽ SE OTOČITE ZPĚT A UTEČETE JAKO ZBABĚLÉ LANĚ…! VY BUDETE JIŽ NAVŽDY ZHOUBOU A POTUPOU PRO CELÉ KENTAURSKÉ SPOLEČENSTVÍ!“ tato slova kentaury zastavila a někteří začali namítat, zatímco je ostatní tahali, aby se dali na ústup, že už není času nazbyt, což také byla více, než pravda.
   „PROČ SE POUŠTĚT DO PŘEDEM PROHRANÉ BITVY?“ začal zase Firenze hrdě. „PROČ RISKOVAT SVÉ ŽIVOTY, PROČ OPOUŠTĚT SVÉ DOMOVY, PROČ SE NESCHOVAT JAKO ZBABĚLÝ ZAJÍC? PROČ MÍSTO TOHOTO RADĚJI NEJSME DOMA A NEBRÁNÍME SVOU VLASTNÍ VESNICI… PROČ NEJSME JAKO TI LIDÉ, KTEŘÍ O DNEŠKU NEMAJÍ ANI POTUCHY! PROČ VLASTNĚ UMÍRAT?“ rozkřikl se co mu síly stačily. „CHCETE ŘÍCT PROČ?“
   Nastalo ticho a překvapení kentauři jen stále civěli na Firenze, který na ně pohlížel jako na zbabělce, když v tom řekl: „KVŮLI NAŠÍ LÁSCE!“
   To Kentaury překvapilo.
   „PROTOŽE MILUJEME SVÉ ŽENY, MILUJEME SVÉ DĚTI, MILUJEME SVÉ DOMOVY! MILUJEME TO, KDE ŽIJEME A CHCEME, ABY NAŠE DĚTI MĚLI KDE ŽÍT… A JAK ŽÍT!“ křikl Firenze hrdě a většina kentaurů začala poslouchat. „POKUD KENTAUR NEMÁ UŽ NIC, TAK MU V SRDCI ZBYDE ALESPOŇ LÁSKA A ČEST! VĚCI, PRO KTERÉ SE VYPLATÍ SE VYDAT AŽ NA OKRAJ SVĚTA, PROJÍT MUKA A TŘEBA KVŮLI TOMU PODSTOUPIT DAŇ NEJVYŠŠÍ, I ZEMŘÍT!“
   Kentauři se teď začali rojit a s hrdými pohledy upevnili své pozice, zatímco nekompromisně se řítící armáda byla opravdu již na dosah.
   „VY, KDOŽ UTEČETE, ZŮSTANETE NA VĚKY VĚKŮ KENATURY, KTEŘÍ OPUSTILI SVÉHO VELITELE UPROSTŘED BITEVNÍHO POLE! BUDETE TO VY, KDO ZRADILI SVOU VLASTNÍ KREV!“
   Harry zaslechl, jak Hermiona popotáhla, koukl se na ní a uviděl, jak jí stekla slza po tváři.
   „A NEBO MŮŽETE ZŮSTAT SE MNOU!“ křikl Firenze. „ZŮSTAT A BOJOVAT ZA SVOU ČEST A LÁSKU, ZA ODVAHU SE POSTAVIT SMRTI TVÁŘÍ V TVÁŘ! NEZALEKNOUT SE NEBEZPEČÍ! VY, KDOŽ ZŮSTENETE SE STANETE NEPŘEMOŽITELNÝMI! VY, KDOŽ ZŮSTANETE SE STANETE NESMRTELNÝMI!“ Firenze se teď zhluboka nadechl. „PROTOŽE VAŠE ČINY, SE ODRAZÍ VE VĚČNOSTI ČASU! VZHŮRU, MÝ BRATŘI! VZHŮRU VSTŘÍC SMRTI, VZHŮRU ZA TEMNÝMI BRANAMI VĚČNOSTI!“ zařval Firenze a vyšvihl ruce do vzduchu spolu s celou ohromnou křičící armádou kentaurů, která pochopila jeho slova a začala se formovat zpět do linie.
   Všichni křičeli z plných plic, volali a řvali, jak jen mohli, Firenzova slova jim dodala tolik potřebnou kuráž a teď s myslí plnou odhodlání a to včetně křičícího Harryho a Hermiony čekali na rozkazy Firenze, velitele Kentaurské armády.
   „JSEM, BUDU, A VŽDY JSEM BYL NA VÁS HRDÝ!“ křikl Firenze. „ODHOĎME STRACH! A POTŘESME SI RUKOU SE SAMOTNOU SMRTÍ… VZHŮRU NA VĚČNOST MÍ BRATŘI… KATAPULTY PALTE!“
   V tu chvíli se na již řádně přiblíženou horu nemrtvých spustila ohromná palba. Monstrózní katapulty se hlasitě s praskáním pod vedením svých opatrovatelů napřáhli až na limit a záhy se vzduch naplnil jakýmisi zvláštními koulemi. Kentauři křičeli a povykovali, zbrojili a řvali na nemrtvé ať jen si přijdou.
   Právě v ten okamžik Harry spatřil, jak se ohromné tmavě modré vystřelené koule, rozprskávají po zemi několik desítek metrů od stojící armády kentaurů. ‚To bylo vše?‘ divil se sám sobě. ‚Hloupá sprška?‘
   Další a další koule se proháněli vzduchem, neúprosně se řítící armáda nemrtvých právě vběhla do pokropené oblasti, některé koule je sráželi na padrť, když dopadaly na zem.
   „NOHOSTŘELCI!“ rozkřikl se Firenze. „PALTEEEE!“
   Skupina kentaurů držící ty zvláštní luky a šípy teď spořádaně napichovali obrovské pětičepelní šípy na tlusté lano, posléze jeden z dvojice obsluhujících kentaurů horní část ohromného zdobeného luku z lesního dřeva zmáčkl na jeho horní straně směrem k zemi, takže se celý luk prohnul. Tudíž lano povolilo, aby jej mohl druhý kentaur natáhnout i s obrovským šípem z pětičepelního oštěpu. V tu chvíli každá dvojice námahou zakřičela, až se rozeřvali široko daleko. Poté první přestal tlačit seshora na luk, v ten okamžik druhý povolil sevření lana a to nyní ohromnou silou vystřelilo pěticípý oštěp vzhůru do vzduchu.
   Hermiona v tu chvíli zakřičela strachy a Harrymu málem s poklesnutou bradou podklesla i kolena. Vzduch a nebe prosvítající skrz stromoví nad nimi zaplnil obrovský počet letících šípů velikosti ohromného oštěpu, a v zápětí začaly dopadat na zem.
   Ozval se lomoz a bolestivé skřeky nemrtvých, šípy je doslova rozstřelovaly, braly jich několik najednou a byly v takové rychlosti, že jimi doslova prolétaly. Byla to řež nemrtvých, kteří se stále dál a dál slepě vrhali kupředu a letící salva ohromných oštěpů je válcovala svou vystřelenou silou.
   „LUČIŠTNÍCI!“ křikl Firenze, když blížící se armáda nemrtvých dospěla k dalším, u boku přiblížení. Záhy se za Harryho zády ozvalo natahování tětiv. Vlastně v celé armádě se teď natahovaly luky a šípy, každý kentaur, i ten, co obsluhoval jiné zbraně, měl na zádech přehozený luk a šíp. Celá armáda několika tisíc kentaurů namířila svými ostrými šípy vstříc obloze a čekali na Firenzovo rozkaz.
   „TEEEEEEEEEĎ!“ rozeřval se Firenze jak na lesy a v tu chvíli se to stalo.
   Obloha doslova zčernala. Tolik to bylo šípů, že Harrymu přecházely už kompletně zraky. Při pohledu na oblohu se mu zastavil dech a myslel si, že je už po armádě nemrtvých. Když začaly dopadat a srážet jednoho nemrtvého za druhým, tak nikdo nezůstal za běhu. Všichni se skáceli k zemi na níž syčeli a úpěli, křičeli a svíjeli se ve svých posmrtných bolestech.
   V tom momentu Firenze pokývl na hromotluckého kentaura stojícího na nedaleké vyvýšenině. Ten pochytil jeho gesto a zhluboka se nadechl.
   Harry si až teď všiml, že ten obr před sebou má o zem opřený gigantický lesní roh, nesčetněkrát zatočený a tlustý až oči přecházely. Byl tak neskutečně těžký, že ho ani neuzvedl. Avšak v tom se kentaur už opřel o jeho ústí a ze všech sil do něj foukl.
    Ozval se tak hluboký hukot, že to snad i převyšovalo hřmění valící se armády nemrtvých. Hučení rohu pronikalo až do morku kostí, až do úplného vnitřku těla, kde otřásalo všemi orgány.
   „Hlaholní roh,“ zaslechl Harry Hermionu.
   Potom Firenze vyběhl na osamělou mýtinu nedaleko se zapáleným šípem napnutým v luku. Namířil v dáli, strašlivě silně natáhl tětivu až se její praskání dostalo až k uším Pegase.
   V tu chvíli Firenze vystřelil do volného prostoru a šíp se svištivě vyřítil z jeho luku kupředu od dáli. Zapíchl se však do hrudi běžícího nemrtvého, kterého jeho síla přímo skolila k zemi, kde zůstal na zádech ležet. Firenze naštvaně sykl a něco zvolal.
   V tom se nemrtvý s hořícím šípem v hrudi přetočil na břicho a právě v tom okamžiku se ozvalo ohromné BLAF! Okolí kolem něho se v několika málo vteřinách proměnilo v hořící peklo, skřeky nemrtvých se zdesetinásobily, Harry a Hermiona se začali usmívat a jásat, spolu se všemi kentaury. Jásot se ještě více prohloubil, když dusot řítící se armády ustal a skřeky nemrtvých v dálce se rozléhaly do širého okolí. Plameny je pohlcovaly stejnou nekompromisní silou, jakou se nemrtví řítili vstříc armádě kentaurů.
   „Máme je!“ radovala se Hermiona se slzičkami štěstí.
   „JO!“ zařval Harry radostně a nadskočil. „JO JO JO!“ jásal na celé kolo spolu s ostatními kentaury, kteří se objímali a potřásali kopyty.
   Firenze tomu sám nemohl uvěřit, skřeky v dálce již pomalu začaly zanikat, ohořelé zbytky nemrtvých se měnily v popel a prach, už po nich nebyly památky, oheň je všechny pohlcoval jako ohromný požírající stroj a ty, které nestačil zahubit se prohnuli pod dopady šípů.
   Firenze se otočil do dáli a pronikavě se podíval po plamenů. Ač se mu to zdálo nemožné, jeden jediný nemrtvý se objevil uvnitř ohně. Měl několik dlouhých bílých vlasů na neformované lebce s hrůzošnýma očima, ve kterých se odrážely plameny ohně.
   Firenze jej jasně poznal, byl to velitel armády nemrtvých, podle všeho ze všech nejvíc na to vypadal, navíc byl ze všech nejodpudivější, s okoralým tělem a nanejvýš smrtelným výrazem uvnitř plamenů ztuhl a zůstal si hledět s Firenzem do očí.
   Ten pozvedl svůj luk, nabil ho šípem a namířil do dálky přímo na hlavu nemrtvého, který na něj vycenil ostré vypadalé šedivé zuby a z huby mu vyšel černý čoud.
   „Vrať se zpět odkud jsi přišla, prašivá hnilobo,“ řekl nenávistně Firenze a vystřelil.
   Nemrtvý se ani nepohnul, šíp zasvištěl vzduchem pronikl do plamenů a v ten moment se nemrtvý po něm ohnal a chytil ho v letu. V té závratné rychlosti několikaset kilometrů v hodině.
   Teď si šíp prohlížel a očuchával ho, následně se podíval se smrtí v očích na Firenze, též z dálky do korun stromů nad kentaury a Firenze ztuhl.
   Došlo mu to, celé mu to došlo, chtěl se otočit ke své armádě a zvolat na ně, ale bylo příliš pozdě, velitel nemrtvých zahulákal ohromným hlasem na celé kolo, tak strašně odporným a nervydrásajícím.
   V tu chvíli se do armády kentaurů ze stromů začala snášet přímo gigantická hejna nemrtvých, kteří seskakovali v ohromných houfech, někteří se vyhrabovali ze země a nečekaně vyskakovali s noži či meči v rukou. Ozval se křik a nastala ohromná neutuchající panika, nemrtví začali zabíjet kentaury jednoho po druhém, armáda a linie začala již dávno upadat a uprostřed toho všeho byl Harry s Hermionou na hřbetě.
   „BRAŇTE SE!“ křičel z vršku Firenze, i když mu to nebylo platné, i na něj se hnala pořádná řádka hnisajících monster s popraskanými kostmi a mrtvolnými kroky.
   „Harry!“ řvala Hermiona, protože jí začali nemrtví ubližovat a škrábat, někteří se připravovali i ke smrtícím útokům.
   Jako kdyby hlavní prioritou byl Pegas. Sesypávali se na něj celá mračna odporných oblud, Hermiona měla co děla aby se Harrymu udržela na hřbetě, cítila stejně jako Harry, jak jí ze všech stran někdo mačká a tahá, nemrtví vyskakovali vysoko do vzduchu a přistávali na nich až Pegas po chvíli zmizel pod jejich bolestivým nánosem. Harry byl zcela překvapený a dostával do mysli panickou hrůzu, strach mu ovládl mysl a on pouze přihlížel a bezhlavě se vrtěl, aby setřásl stále silnější a silnější nános nestvůr, které se na něm držely zuby nehty a snažili se do Pegase vrážet meče. Hermiona měla už také dost, vlasy jí strhávali, křičela bolestí a z očí se jí draly slzy, ostatní kentauři byli v obležení a jejich meče ve tvaru blesku jim byli téměř na nic, dokonce i Firenze dostával co proto a povoloval, zdál se to být jejich konec. Pegas se zmítal ve strašlivých bolestech a Hermiona už o sobě přestávala vědět, to nebylo dobré.
   „Harry…!“ ozvalo se od Hermiony s přestávkami jako když se někdo topí. „… CHO!“
   Pravda! Proč jsme tady? Zachránit školu? Ostatní studenty, kteří k Harrymu nemají ani trochu soudnosti? Ne, vždyť je tu přece pro Cho, tu hrozně milou duši, tu dívku, co mu jediná rozumí a nahrazuje vše, co potřebuje. Dívku, která teď možná umírá a to poslední, na co myslí je právě Harry Potter.
   Pegas zvrátil hlavu, postavil se bleskurychle na dvě zadní nohy jako kdyby mu v tom nepřekážela váha několika metráků nemrtvých, v tu chvíli rozpřáhl mocně dlouhatánská prosvětlená křídla a hlasitě zařehtal mocným hlasem. To vše učinil tak silně, že hordy nemrtvých od něj odlétávali na všechny strany. Znovu a znovu se zvedal na zadní, další a další obludy ze sebe shazoval, až se zapřel naposledy a z jeho těla vyšla mocná bílá aura.
    Ozval se skřek a vřískot, zbylí nemrtví z něho spadali jako šišky a pegas teď již volný naposledy zařehtal hlasitým koňským hlasem, až konečně dopadl na všechny čtyři hlasitě na zem.
   „Hechmiono!“ křikl na svou kamarádku, která celá zvadlá se mu vinou jeho moci držela na boku.
   Byla v dezolátním stavu, vlasy jí sahaly až do obličeje, oblečení měla protrhané po celém těle, navíc se skvrnami od krve Harryho popadával učiněný šok… co to způsobil?
   „Harry?“ ozvalo se od ní neslyšně.
   „Hechmiono, díky bohu!“ radoval se Harry v Pegasském těle a šťastně popošlápl.
   „Jsem… jsem v pořádku,“ hlesla zničeně a pomaličku se napřímila na jeho hřbetě.
   Hned se ale ulekla, když na ní vybíhal skrvavený nemrtvý s odchlíplou kůží, který však jakmile se přiblížil do jejich blízkosti, tak se mu podlomila kolena a začal se svíjet v strašlivých mukách na zemi.
   „To je tvoje moc, Harry!“ uvědomila si. „Každá síla zla v tvé blízkosti, svou moc ztrácí!“
   Harry si uvědomil její slova, vždyť má pravdu! Může kentaurům pomoct!
   Následně se ale k němu začalo blížit něco po zemi, něco úzkého co se plazilo a dělalo přitom dlouhatánská písmena S. Chrčelo to a řítilo se to přímo na pegase, ten však těsně před tím vyběhl kupředu. Hermiona se pevně chytla jeho krku a vrazili do skupinky nemrtvých útočících na houf kentaurů, jež těžce prohrávali.
   Znovu se však ozval křik a skřek, nemrtvý dokonce začali uhelnatět a korat, jak je spalovala mocná pegasská síla. Harry je rozkopával na padrť, všechny je měl v hrsti, když v tom mu kolem hlavy prosvištělo kopí tak těsně, že ucítil pach shnilotiny.
   Otočil se vedle sebe a spatřil další tři nemrtvé rozpřahující se k útoku, na tohle neměl zbraň, zabodnou se do něj tři pěti čepelovité kopí.
   „Aabesit!“ křikla Hermiona s nataženou hůlkou a odhodláním v očích.
   Z hůlky jí však nevyšlehl žádný paprsek, nýbrž proud vzduchu jež u nemrtvých se v hlasitém fučení zformoval do strašlivého tornáda a odnesl je vysoko do vzduchu.
   „Děkuju!“ vypravil ze sebe Harry.
   „Pozor!“ křikla Hermiona s nataženým prstem, ale to už se Harry rozmáchl, postavil se na zadní a předními kopyty odkopl dva blížící se nemrtvé, až se roztříštili o strom.
   Další a další kentauři byli pod útoky nemrtvých, v tu ránu je však přeskočil jasný svítící pegas s neohroženou pasažérkou a nemrtvý se sesypali k zemi.
   „JO! Tostáfáme je!“ křikl Harry s alespoň malou radostí.
   „My…“ uvědomila si Hermiona. „Proboha! Harry! Co Ginny a Neville!“
   Pegas ztuhl na místě, přes veškerý řev, halas a hukot hřmící bitvy neslyšel své kamarády ani svým pegasským sluchem, co když je po nich?
   „NA CO ČEKÁŠ?“ vykřikla Hermiona divoce a začala být hysterická.
   Harry vyběhl, jak mu síly stačily, ale v tom podruhé zatuhl.
   „CO JE?“ vyhrkla znovu jeho pasažérka.
   „Ale… ke komu dšíf?“ uvědomil jí Harry a marně se rozmýšlel.
   Hermiony hrkla zděšením a chytla se za rozcuchanou hlavu se šrámy, oba dva nevěděli co si teď počít.
   „Na kom ti fíc záleší?“ zeptal se Harry marně a Hermiona se zděsila jeho otázkou.
   „Jak se můžeš ptát! TOHLE JE PEKLO!“ řičela se slzami v očích. „Pomožme jim oběma, prosím!“
   „Dobchá, tak pchfní Šinny!“ rozhodl se Harry.
   „Jak… jak…?“
   „Protože to pofítám!“ odsekl Harry, naklonil se doprava a vyběhl tím směrem jako vítr.
   Hermiona chtěla pomáhat ostatním, které míjeli, ale musela se pevně držet, protože běželi v ohromné rychlosti.
   Pegas přeskakoval nemrtvého za nemrtvých, lámal jim kosti kopyty a některého i třískl svou mohutnou hlavou, i tak jich však zbývalo příliš.
   Kentauři měli své vlastní zbraně, kolem létaly ostnaté kříže, které sloužily stejně jako bumerang, avšak měly na koncích dýky. Někteří mohutní pak měli ohromné železné koule s pět centimetrů tlustými ostny, kterými točili vysoko nad hlavami, takže k sobě nepustili žádného nemrtvého. Ten, kdo se o to pokusil okamžitě schytal nekompromisní ránu ostnatou koulí. Avšak v tu chvíli na kentaura s koulí namířili nemrtví svými oslizlými šípy, které do ostatních kentaurů zabodávali seč mohli, když se ozvalo Prásk! a kouzlo vyslané Hermionou je rozčtvrtilo na kusy. Téměř všichni kentauři měli však svá brnění, díky nímž snášeli rány ještě notnou dobu, než hrdinsky padli v boji. Na nohách měli ohromné ostny, kterými zabodávali nemrtvé a řezali je na kusy.
   Harry měl co dělat, aby nepadl do rány nějakému kentaurovi, kteří se bránili, jak jen mohli, když v tom se těsně před ním začal klátit k zemi mohutný strom, který nevydržel nános bitvy. Pegas už neměl čas zastavit, byl v příliš velké rychlosti, strom se ho chystal zamáčknout, Hermiona se po vystřelení kouzla na další nemrtvé rozkřičela na celé kolo, když spatřila ohromnou kládu blížící se k jejich hlavám.
   V tu chvíli Pegas rozpřáhl křídla a vyletěl do výšky, čímž těsně přeletěl padající strom. Hermiona však křičela dál a z očí jí odkapávaly slzy, které jí stékaly k uším, jak na ní dul silný protivítr.
   „Klit!“ zachrčel udýchaně Harry a Hermiona snad ještě udýchanější divoce nadouvala hruď a kulila zraky.
   „ÁÁÁÁÁÁÁ!“ rozeřvala se znovu.
   „Fekl jsem…“ Harry to však nedopověděl, protože Hermiona mu zmizela ze hřbetu.
   Snad dnes nejvíc překvapeně s tlakem v žaludku způsobujícím mu psychickou bolest, se obrátil a spatřil plápolající černý plášť, jak mizí v dálce, nesouc přitom Hermionu.
   Byli to mozkomoři, odporné pařáty jednoho z nich právě držely Hermionu ve vzduchu, zatímco se k němu houfovitě přihnali ostatní a Hermiona, které kapky na obličeji zmrzly začala ztrácet kontrolu nad sama sebou.
   Harry se automaticky vyřítil za ní, zamával křídly jako nějaký kolibřík, jaké právě prožíval soustředění a blížil se přímo k houfu vznášejících se mozkomorů, kteří se právě začali zhluboka nadechovat a nebohou Hermionu zmrzle visící za jednoho z nich, začaly přepadávat mdloby.
   V tu ránu se tam přiřítil Pegas a vrazil do houfu mozkomorů jako do samotné tmy. Mozkomoři zachrčeli a divoce se odtáhli, někteří i vřískali vysokými skřeky pronikajícími mrazivě do nitra těla. Harry se marně rozhlížel, ale Hermiona nikde nebyla.
   Pohlédl pod sebe a spatřil jak klesá k zemi a plášť se za ní nadouvá.
   Přitiskl okamžitě křídla k sobě v mohutném mávnutím, kterým se dokázal odrazit, profičel shlukem mozkomorů přímo k zemi, ale bylo jasné, že to nestačí, nedokáže jí nabrat.
   Na poslední chvíli se jí zakousl do hábit, a mohutně mávl křídly, až se lesní zem plná mechu a slizkých kořenů, několik metrů pod ním, zaprášila a načechrala.
   „Hechmiono!“ zahučel Harry se stisknutými zuby a mával křídly jak jen mohl.
   Ta se však neprobírala, byla v tranzu, vlasy měla naprosto ztuhlé mrazem, stejně tak i bledý bílý obličej nenapovídal i ničem dobrém.
   „Neeeee!“ zajíkl se Harry vystrašeně a z jeho těla vyšla nová aura záře.
   Aniž by si toho všiml, tak se Hermionin obličej začal zbarvovat do oranžova, vlasy jí začala křehnout a celá se oteplovala. Najednou byl tak šťastný, jeho silou to dokázal.
   Náhle zaslechl svist, v setině vteřiny spatřil blížící se hejno šípů směřujících na Hermioniné tělo. Na nic nečekal, vyhnul se prvním dvěma, ale třetí byl příliš rychlý. V tu chvíli složil křídla, udělal ve vzduchu přemet, čímž se mu Hermiona svalila na hřbet a padajíc přistál na nemrtvých, kteří vystřelili oné šípy, takže dopad byl o něco měkčí.
   Byli už na okraji bitvy, v dálce se rýsoval už jen temný les.
   „Hechmiono!“ křikl znovu na svou kamarádku. „Muchích mi pomost!
   Hermiona se pomalu zvedla s tváří plnou smutku.
   „Harry…“ pravila teskně. „já chci domů.“
   „Půjteme domů, ale pomos mi najít Šinny!“ domlouval jí a ta jen těžkopádně zvedla svou pohmožděnou hruď, aby se na jeho hřbetě narovnala.
   Oba dva uprostřed bitvy a zároveň tak sami, odkázání jen sami na sebe, nemajíc v nikom oporu, nemohouc ji nikde hledat, jediné, co teď mohli uprostřed zuřivé rvačky mezi kentaury a mrtvolnými obludami dělat, bylo hledat své ztracené přátele.
   „Támhle je Magorian!“ křikla s naději v hlase Hermiona.
   „A kte je Šinny?“ zakřičel i Harry na něhož se zase sápali nemrtví, kteří však hned pocítili jeho moc.
   „Má plášť… podívej!“ výskla Hermiona, protože Ginny si právě sundala neviditelný plášť a s neskutečnou radostí jim s dojetím mávala připoutaná na Magorionovo hřbetu, který jim pokynul vážným gestem, a ohnal se po nejbližším nemrtvým mohutným mečem tvaru blesku s vroubky na čepeli.
   Hermiona jí mávala oběma rukama a znovu jí po dlouhé době vytekly slzičky štěstí.
   Harrymu se ale úsměv na Pegasovo rtech rázem ztratil. Zem hlasitě zaduněla, temné prostranství ledového lesa se otřáslo a za mávající Ginny sedící na Magorionovi se objevilo ohromné stvoření.
   „POZOR!“ zařvala Hermiona jako lodní zvon, ale bylo jí do houby platné.
   Velikánský obr se sehnul a smetl letmo Ginny z Magorionova hřbetu. Ten se vzpamatoval, hned poté měl nabitý luk a šíp a střílel po obrovi jednu salvu za druhou.
   Do obra se bolestivě šípy zapichovaly, ten však se zuřivě ohnal znovu, tentokrát však druhou rukou a Magoriana smetl o deset metrů dál, kde zůstal bezvládně ležet.
   „NE!“ křikla Hermiona soucitně.
   „ŠINNY!“ vyjekl Harry. „To snad ne! Vštyť obši jsou…!
   „Musíme zatroubit na roh!“ zahulákala Hermiona.
   „Fichenzi!“ zvolal Harry na nedaleký vrch, kde právě sváděl Firenze ukrutný souboj s nemrtvými, avšak je neslyšel.
   „FIRENZIIIIII!“ zahulákala Hermiona, co jí síly stačily, stále však nic.
   Harryho kamarádka však neváhala, popadla hůlku a vyřkla: „Accio roh!
   V té chvíli se Firenzovi z opasku vyškubla malá zatočená věcička a svištěla si to vzduchem přímo do Hermioniné ruky, kde v zápětí také skončila.
   „Zatchub!“ vyjekl Harry netrpělivě a chystal se vyběhnout naproti obrovi s Ginny, když se ozvalo ohromné VHROM! a on měl zase lehčí hřbet.
   Hermionu smetlo nevídaně obrovské monstrum, medvůra jí shodila k zemi, přeskočila jí, avšak hnedka se k ní vracela. Roh, který Hermiona ztratila se válel o kus dál, Harry neměl tělo, kterým by ho dokázal zvednout.
   To už však medvůra přiskočila jedním mohutným výskokem k nebohé ležící dívce, vycenila několik desítek centimetrů dlouhé tesáky, když se jí do krku zabodl šíp.
   Harry, který právě vybíhal se ohlédl za sebe, byl to Firenze, který je z dálky sledoval, protože si všiml, jak se mu roh vyškubl z opasku.
   Firenze se už už chtěl vydat roh sebrat ze země, ale v tu chvíli se k němu slétlo hejno mozkomorů a nebohý kentaur pro nim neměl žádnou obranu. Snažil se na ně mával mečem, ale nebylo mu to nic platné.
   Harry v tu chvíli doznal, jak všichni jsou v znovu v koncových situacích, musel… Prásk! obrovský testrál právě dopadl na jeho bok a zaryl se mu do páteře drápy.
   Pegas se zkroutil a spadl na zem, teď byl konec, všichni byli v obležení, obr se právě chystal Ginny roztrhnout, Hermiona se sápala k rohu, ale za ní se k ní blížila medvůra přitahujíc se raněná po zemi tlapami. Firenze již povoloval útokům mozkomorů, kteří již stačili zmrazit celý vrch na kterém byl a jejich pláště byly tak odporně klikaté a roztrhané, že se snad smotávaly dohromady, a v neposlední řadě Harry.
   Vyskočil na všechny čtyři nohy, z páteře mu vytékala jakási podivná bílostříbrná tekutina, avšak přesto se sebral a vyběhl kupředu pomoct Hermioně.
   Hned na to ale zaslechl plápolání testrálských křídel za jeho zády, nezbýval mu čas, musí něco vymyslet. Hlasitě zařehtal, aby odpoutal pozornost medvůry, která se dokázala postavit na nohy a teď se ohlédla zpět na blížícího se pegase. Hned na to naježila hřbet s jasným pruhem podél své dvojité páteře, vycenila tesáky a vyběhla Harrymu naproti.
   Ten na poslední chvíli nadskočil a zaslechl pod sebou tupý náraz, jak se testrál a medvůra střetli tváří v tvář, čelo k čelu.
   Harry dopadl vedle Hermiony zaregistroval, jak Ginny z dálky křičí o pomoc, s chraplavým udýcháním se k Hermioně sklonil a pokynul jí:
   „Na hchbet!
   „NE!“ odmítla vyčerpaně. „Seženu roh! Ty pomož Firenzovi!“
   „Ale to je fílenoft!
   „Stejně jako celé tohle!“ řičela vztekle a vyškrábala se na všechny čtyři, posléze na nohy a pomaličku belhavě kulhala směrem k rohu, ležícímu o kus dál.
   „Hechmiono!“ zkusil ještě naposledy Harry, ale byla příliš paličatá.
   „Leť!“ vykřikla na něj až se musela opřít o nejbližší strom, jakou sílu do křiku dala.
   „Ale…“ hlesl Harry s uslzenýma očima.
   „Věř mi!“ prosila ho.
   Harry sevřel oči, otočil a po chvíli přemýšlení vylétl na pomoc Firenzovi, který ležel již na zemi s hordou mozkomorů kolem.
   ‚Ještě malou chviličku potřebuji na Hermionu, ještě vydrž Firenzi!‘ říkal si Harry v duchu, hledíc za sebe na Hermionu, když tu kolem něj prosvištělo stádo testrálů.
   Harry se strašně lekl a okamžitě musel narovnat let, i když byl rád, bylo mu divné proč na něj neútočí. Odpověď ale přišla ruku v ruce, testrálové se svýma rudýma očima, kostnatým tělem a odpornou drškou povalili Hermionu vzdálenou jen kousek od rohu a vyrazili jí přitom dech.
   „Hechmiono!“ vykřikl Harry, ale jeho kamarádka, která se skutálela těsně k rohu ho neslyšela, byla v koncích a neměla už sílu se bránit.
   Harry spatřil jak čtyři ohromná monstra plápolající křídly s hadími jazyky a ještěřími hlavami se k ní stahují, dopadají na zem a rozevírají své hrůzostrašné tlamy.
   Nestihne to, to je teď jasné, ale Hermionu nedá, to raději zemře, ale tohle ne!
   Zhluboka se nadechl, vlastně ani netušil vědomě, co dělá, prostě vypustil ze sebe ohromnou vlnu bílé záře, která vrazila do testrálů a odhodila je na všechny strany, Hermioně se při té záři začaly zacelovat rány a bolest náhle ustávala.
   Popadla roh vedle sebe a otočila se na záda.
   Spatřila nad sebou Drápa, měl ohromnou zdobenou vytesanou palici, jednou tak větší, než mají horští trollové, zrovna se na ní rozpřahoval.
   „DCHÁPE!“ zaječel Harry hystericky.
   „To jsem já, Hermiona!“ křičela i ležící dívka a srdce jí snad hrůzou přestalo bít.
   V tu chvíli se chystal Hermionu přizdít nadobro k zemi, ta na poslední chvíli se ze všech sil nadechla a foukla do rohu, jak jen mohla.
   Ozvalo se hudravé troubení, které snad nikdo nikdy ještě neslyšel, Dráp v tu chvíli ztuhnul a následně se na jeho obličeji na stále troubící Hermionu objevil úsměv.
   „Dráp přítel!“ zvolal obr potěšeně.
   Hermiona přestala troubit, protože jí došel dech, jen nejistě na obra civěla a strachy nedutala. V onen moment jí ale Dráp podal jakýsi cizí plášť a oblékl jí ho naruby jako kdyby oblékal panenku.
   „Přiveď… přiveď zpátky Ginny!“ křikla na něj stále nejistým tónem Hermiona. „Tu holku!“
   Obr se chvíli podivoval jejím slovům a kýval hlavou jako divící se pes.
   „Ty přinést tu holku, Drápe!“ zařvala zcela jasně a bez zábran Hermiona.
   Dráp se otočil a pohlédl na obra o pár desítek metrů dál, několika kroky byl u něj (přitom pošlapal pár nemrtvých, kteří oproti kentaurům neměli tolik inteligence uhnout) a zařval na něj jak na lesy.
   Ten mu Ginny dal, jak vidno, snažil se být náhle opatrný, protože Dráp měl nesmiřitelný pohled, uklonil se mu a odstoupil zpět.
   Dráp se poté pyšně vrátil zpět i s Ginny v ruce, kterou položil vedle Hermiony. Ta jí hnedka objala, přiškrcená Ginny s vykulenýma očima mlčky taktéž a obě dvě se nemohly od sebe odtrhnout.
   Hermiona byla štěstím bez sebe, i Harry, který to celé sledoval, byl přešťastný, obři se začali všude kolem rojit a mlátit nemrtvé hlava nehlava.
   Hermiona se poté otočila do dálky na Harryho, usmívala se, byla dokonce i méně pohmožděná, ale v té chvíli se jí objevila v očích hrůza.
   Hleděla někam za Harryho, kam to kouká? ‚NA FIRENZE!‘ uvědomil si Harry.
   Bleskově se otočil za sebe a spatřil hrůzostrašnou podívanou, Firenze už nejevil známky života, vlastně nebyl vidět pod nánosem černých potrhaných plášťů, od nichž vycházel neutuchající mráz.
   Rozběhl se, co mu síly stačily, hnal se k Firenzovi, jak nejvíc mohl, mozkomoři se doslova lekli jeho vpádem a s pištěním pronikajícím až do morků kostí se odtáhli od nehybného kentaura. Ještě opakovali několik pokusů, ale aura kolem pegase neustala svou silou na ně působit. Harry doběhl až k Firenzovi a zabořil kopyta hluboko do země, jak prudce zabrzdil.
   „Firensi!“ zařval na něj se strachem z toho, co mu říkalo jeho podvědomí. „FIRENZI NO TAK! ŽIJ!
   Bylo to však marné, ležící kentaur nepohnul ani brvou, na jeho bledé tváři zmizel jakýkoliv výraz žijící bytosti, vše kolem bylo zmrzlé, vše včetně Firenze samotného.
   „Řekni m,i že ti nedali polibek, no tak!“ hulákal na něj a do jeho pegasské tváře se vměstnal výraz neskutečné úzkosti. „Nesmíš zemřít, potřebujeme tě!“ říkal dál Harry smutně a choval se až podivně lidsky, i když byl Pegas.
   Vydechoval stále ještě divoce, cítil se tak strašně moc bezbranný, tak strašně moc vinný, to on je ten co to všechno způsobil, nechtěl už aby pokračovalo to utrpení, chtěl už konec. Ale pokud to měl být takovýto konec… tak… v tu chvíli si Harry všiml, jak dech vycházející z jeho skloněné hlavy nepatrně rozehřívá Firenzovo obličej. Svou Pegasskou moc stále ještě nechápal a ani neovládal, neměl nikoho, kdo by ho to naučil, ale soustředěně zavřel oči a pomaličku vydechl na Firenze, jako kdyby to bylo přímo z nitra jeho srdce.
   V pusy mu vyšla jiskřící se mlha bílé záře která pomaličku dolehla na Firenze, bylo až neuvěřitelné, jak léčebnou mělo zmlžení moc. Pokračoval dál, neustával ve svém snažení, pokud se všichni kolem něj zabíjejí, tak se bude ze všech sil snažit někoho alespoň obživit.
   „HARRY!“ ozvalo se mu za zády a hlas mu doslova prošel hlavou skrz naskrz.
   Vzpamatoval se a narovnal, nevěděl, proč ho nějaká z jeho kamarádek volá, ale záhy to zjistil.
   Zatím největší ohromné dusání překračující limit tohoto lesa se rozlehlo okolím. To nezpůsobovali žádní obři, trollové či dokonce draci. Tohle bylo něco většího a podle všeho to mířilo přímo na Pegase s Firenzem.
   Dokonce i řinkot bitvy ustal, nebo alespoň se to Harrymu zdálo, v každém případě nevěděl, co se děje, jen mlčky se rozhlížel, když v tu chvíli zaslechl podruhé zvolání svého jména a následně borcení stromů a porostu opodál.
   Země se zvedala sama ze sebe, stromy se vyvracely jako by se zbláznily, jako kdyby je přes sebou valily obrovští buldozeři, následně se zpod nánosu tisíce tun hlíny a stromů v dálce objevily obrovitánské kolosální nohy a hned po tom se před Harryho zraky zjevily gigantičtí ArkNundu, podobající se velikostí titánským dinosaurům. Jejich leopardí vzezření bylo stejně jako ten onen osudný den v Prasinkách pokryto hustým kožichem z několika metrových chlupů, nepřeberně tlustým a pokrytým ohromnými pláty pancíře. Měli prodloužené šelmí, téměř až psovité obličeje plné velikánských zubů, z nichž odkapávala rudá krev. Uvázáni již nebyli, nikdo na nich neseděl, byli sami za sebe a hnali se drtíc celý les před sebou. Harry neměl času nazbyt, nemohl se dlouze rozmýšlet, pohlédl na Firenze a zároveň na pět metrů vysokou přívalovou stěnu suti, která vzbuzovala neskutečný respekt a která se valila nepříčetně přímo na něj strašlivou rychlostí.
   Mozek mu v tu chvíli doslova vypnul, nevěděl, co dělat, jen zmateně chňapl zuby po Firenzovo brnění, roztáhl křídla a vylétl do vzduchu. Stromy a keře, včetně nánosu hlíny Firenze visícího pod Pegasem téměř smetly, ale Harry již nedokázal vyletět dostatečně vysoko, aby se vyhnul i ohromnému ArkNundu. Slétl marně pod jeho nohy i s Firenzem visícím mu u tlamy, kterou ho pěvně svíral zubama. Skrz přední nohy jen tak tak prokličkoval, jedna zadní mu však ubalila ránu do křídla a Pegas téměř neustál rovnováhu, vzduch nahromaděný máváním křídly pod ním na malou chvíli zmizel, než konečně jej pod sebou Harry našel, aby mohl uzvednout i těžkého Firenze ještě většího než Pegas samotný.
   Srdce Harrymu bilo neúprosným tempem, téměř jako šílené, s frekvencí přesahující veškeré meze. Byl na roztrhání, z křídel mu odpadávalo peří a motal se ve vzduchu jako páv.
   V další chvíli mu kolem těla proletěl houf mozkomorů následován testrály, kteří se po něm ohnali tlamou plnou zubů, a s pasažéry, kteří na Pegase mířily kušemi a pálili seč mohli.
   Harry začal odrážet útoky testrálů ze všech stran, kopal kopytama, nezmohl se na nic jiného, pusu měl zaneprázdněnou, testrálové si s ním schválně hráli a naráželi mu do křídel, až Harry více a více ztrácel pod sebou výšku i přes to, že se tolik snažil. Několikrát ho hryzly do ocasu nebo krku, několikrát do něj vrazili úplně, až jednou Firenze upustil a musel znovu se vyřítit k zemi, aby ho zachytil, avšak chatrněji než před tím, a Firenze mu již poněkolikáté začal sklouzávat.
   Bál se, měl strach, chtěl pryč, chtěl se schovat, chtěl být v bezpečí, mozek mu kázal utéct, avšak rozum a hlavně srdce říkaly něco jiného.
   „HARRYYYYYYYY!“ rozeřval se panický hlas od země.
   Harry se otočil ve vzduchu a spatřil dalšího ArkNundu, jak rozevírá svou ohromnou tlamu snad dvacet metrů širokou, avšak nechystá se je spolknout. Místo toho nastala chvíle ticha, ve které Pegas jen letmo mával křídly, ale stejně jako panikařící Hermiona dole věděl, co nastane.
   Z útrob ArkNundu se vyřítil jeho mocný šedivý tmavězelený dech plný smrtícího jedu přímo na vznášející se dvojici.
   „Firensi netýchej!“ vykřikl Pegas se stisknutými zuby, které ho už vážně bolely, ale sám vinou, že promluvil dech spotřeboval a byl nucen nabrat nový. Proto se hned na to nadechl…
   Oči se mu zamhouřily snad i úplně samy, hlava se mu zamotala a celé tělo mu začalo brnět. Mávání křídel přestalo být tak rytmické a hlavně tak rychlé, Pegas začal pomalu klesat k zemi.
   Tělo ho poté náhle přestalo poslouchat. Harry se cítil, jako kdyby se propadal do hluboké studny, jako kdyby víko na té studně bylo jeho tělo a on mizel neznámo kam. Zachycoval se okrajů, nechtěl ještě odejít, alespoň do té doby než bezpečně nespustí na zem Firenze, což se také posléze stalo.
   Pegas se zřítil na zem a padl celým tělem na lesní porost. Hlava se mu sklátila na kořen stromu a bílý kůň pomaličku přestával zrychleně oddychovat, přestával dýchat docela. Zároveň s tím pohasínala i jeho záře.
   Následně se však ArkNundu k Pegasovi sehnul, ten byl proti němu jako kůň oproti kotěti. Neuvěřitelný svou velikostí a svou silou. Naposledy se nadechl a vyslal na pegase další vlnu jedovatého dechu, jež Harry nevědomky opětovně vdechnul a jeho pomyslná studna se prohloubila.
   Náhle však něco Arknundu popadlo až se celá tahle ohromná obluda posunula na místě. Harry, který ještě skrz polozavřená víčka mohl matně koukat zahlédl Drápa, jak doslova celý maličký oproti gigantickému ArkNundu, mu stočil končetinu na stranu, až se ohromný dinosaurus překotil a porazil monumentálně všechny stromy opodál. Posléze Dráp ArkNundu zvedl a začal s ním točit, šlo to neskutečně pomalu, jak byl obrovský, trhal všechny stromy kolem sebe, přibíhající Hermiona a Ginny se musely krýt, když porost opodál se klátil k zemi a to i kmeny tlusté dobrých několik metrů. Dráp ArkNundu posléze pustil a gigantický tvor odletěl na druhého, kterého povalil tak mocně, že se země otřásla zatím nejvíce za dnešek.
   Každý z bojovníků opodál ztratil rovnováhu a padl na zem, stejně jako Hermiona a Ginny, stromy se klátily k zemi, v zemi se objevovaly praskliny, celé okolí hřmělo jak země jen těžce nesla tento dopad ohromné síly několika desetitisíc tun živé hmoty.
   Dráp byl díky svému plášti neskutečně silný a teď se usmíval od ucha k uchu, když Hermiona a Ginny přispěchali k ležícímu Harrymu v těle Pegase.
   „Harry!“ křikla Ginny následována Hermionou a obě s ním začaly cloumat, aby se probral. Měl už však dávno zavřené oči.
   „Harry neumírej nám!“ křikla Ginny. „Musíme mu pomoct Hermiono!“
   „Harry, dýchej! Dýchej, krucinál!“ řvala na něj Hermiona.
   Pegas jen zvolna a pomaličku oddechoval, s rozcapenými křídly ležel v bolestivé pozici na zemi vedle Firenze a nedal o sobě ani krapet znát.
   Když tu najednou Harry otevřel oči. Dívky jekly náhle štěstím bez sebe a začaly ho hladit, probouzet ho k životu.
   „Fir… Fir… Firense.“ vypravil ze sebe pochroumaný Pegas.
   „Já nevím, Harry,“ řekla zmateně Hermiona. „Nevím, jak mu pomoct.“
   „Ale šije.“ pravil Pegas. „Hm?
   „Určitě žije, Harry, na to vem jed,“ konejšila ho i Ginny a držela Hermionu za rameno. „Hlavně vydrž…“
   „To je dobchý…“ pravil Pegas. „otchafa se dostala pouse do plis… a tam mám ten sfůj sásrašný dech… uš to pchestáfá.
   „Propáníčka… díky bohu,“ vyhrkla Hermiona a přitiskla se, i když nevěděla, jak na Harryho, takže to vypadalo divně, jí to ale bylo jedno, byl zase živ a zdráv a navíc byli venku z bitvy.
   Tu najednou se jim před zraky mihlo pár vlasů, instinktivně se tím směrem podívali a zařvali na celé kolo. Nevědomky vedle nich totiž stálo tohle:

Nemrtvý velitel
_text

   Byl to strašlivý pohled, jeho smrtelné oči nepříčetně hleděli na ležícího Pegase, nehnutě stál a jeho vlasy nadouval letmý vánek lesa. Byl to velitel nemrtvých, se kterým měl Firenze již co dočinění, nyní narovnal své zraky na dvě děvčata, která se tiskla k sobě a třeštila oči na tu nestvůru.
   Nenadále zezadu narazily na něco, když nevědomky couvali, lekly se podruhé, hleděly na ně dvě obrovité oči, přičemž každá byla na jedné hlavě. Medvůra na ně cenila tesáky, ze kterých jí odkapával sliz plný infekce.
   Nemrtvý vzal svou hůl a mávl směrem na stojící děvčata. Medvůra dvakrát silně zařvala a vyskočila přímo na ně, Hermiona a Ginny instinktivně uskočily a přikryly se neviditelným pláštěm. Následně bylo vidět čeření zeminy a posouvání klacíků, jak se zvedaly ze země. Nejvíc ze všeho se teď obávali o ležícího Pegase, když už byly v takové situaci a strach je ovládal docela. Přitiskly se k nedalekému stromu a zůstali na celou scenérii hledět s očima plnými hrůzostrašného děsu. Medvůra se však k jejich smůle začala blížit k jejich místu, zatímco velitel nemrtvých k Harrymu.
   Vztáhl ruku na jeho obličej a s nechutným výrazem jeho odporné okoralé tváře mu zmáčkl bílou kůži. Následně se ozvalo syčení a z ruky se mu zakouřilo, hned jí proto stáhl zpátky. Popošel kousek stranou, pozvedl svou hůl a mocně s ní třískl do země.
   Ozval se zvuk jako kdyby se rozlomila obrovitá skála, což se nejspíše také stalo. V zemi se objevila puklina, která se neustále rozšiřovala směřovala směrem k Pegasovi.
   „Harry!“ vykřikla Hermiona a Ginny jí musela zacpat pusu, obě věděly, že jsou bezmocné, těsně před nimi stála medvůra čekajíc na to, že budou bránit Pegase třeba i obyčejným kouzlem.
   Pod Harrym se zem rozdělila na dvě části stále se od sebe rozšiřující až z toho šel strach. Tělo mu začalo klesat, první i druhá noha zapadly dovnitř, následně i ostatní, tělo se propadlo dolů a nakonec Harryho bezvládný obličej se naposledy podíval na povrch země, kde před ním stanul ten odporný nemrtvý s povýšeným pohledem a průzračnýma nepříčetnýma očima.
   Hned na to zmizel v černých hlubinách pukliny, jeho tělo se omlacovalo o její stěny a Harry se nečekaně zasekl pár metrů pod povrchem, za to nanejvýš bolestivě. Křikl a sykl, avšak stále se nemohl zcela pohnout, svaly ho pořád neposlouchaly, pouze se vrtěl a snažil se vyprostit. Toho však raději nechal, když to pomáhalo jen k tomu, aby klesal hlouběji a hlouběji. Popadával ho nepříčetný klaustrofóbický pocit.
   Bohužel se hned poté začala země zase spojovat. Harryho postupné klesání ustalo a on ucítil tlak vyvíjený na jeho Pegasské tělo. Stěny ze tmy, jak to teď Harrymu připadalo, se přibližovaly stále více a více k sobě, čára světla nahoře mizela, Harry jí viděl a v srdce se mu přeplňovalo strachem. Pocit stínění v něm vyvolával další a další vlny hysterie, křídla mu začala praskat, cítil a jak mu stěny drtí kosti, nemohl nic dělat, těžce se mu dýchalo, zasypávala ho zemina a v neposlední řadě se právě v tu chvíli puklina v zemi uzavřela, čímž po Harrym nezbyly ani památky.
   Ginny cítila, jak Hermiona vedle ní vydatně naříká, jak jí medvůra již zcela lehce slyší a to, že jsou přikryté pláštěm je pouze hloupá zbytečnost.
   V tu chvíli to Hermiona nevydržela, vytáhla hůlku a zařvala: „Bombarda!
   Země na místě, kde byla puklina se roztříštila na kousky a vznikl v ní kráter. Hermiona opakovala své kouzlo, další prohlubeň, znovu mávla hůlkou, nechtěla se tím smířit, na Harrym jí přímo neuvěřitelně záleželo. Nechtěla připustit, že se s ním rozloučí. Posléze ale medvůra už držela v tlamě její hůlku a Ginny jí bránila svým: „Imobilus!“ po kterým medvůře ztuhla tlama. Hermiona pochopila a vytrhla svou hůlku zpět, když obě dvě se náhle vznesly do vzduchu a práskly sebou o strom až si vyrazily dech.
   Byl to velitel nemrtvých, svou hůl teď postavil k zemi a hleděl na obě zmrzačené dívky jako kat na odsouzence.
   V tu chvíli se ale přihnal Dráp a povalil nemrtvého na zem. Tomu se hůl ztratila z ruky a skutálela o kus dál.
   „DRÁPE! HŮL!“ zakřičela z posledních sil Hermiona přiškrceným hlasem, Dráp však nezareagoval a velitel nemrtvých se dostal ke své holi.
   Následně Drápa zezadu popadl další obr a začal se s ním rvát hlava nehlava. Bouchal ho do hlavy, držel ho za ramena, Dráp se začal vysoukávat z jeho sevření, ale nevědomky se hned na to vysoukal z něčeho jiného.
   „Bože!“ křikla Hermiona. „Proboha, jen to ne!“
   Dráp byl bez mečořezu, bez pláště, který mu dodával takovou sílu, hned na to mu obr ubalil obrovitou palicí pecku do obličeje, až se skácel k zemi, která pukla pod ohlušujícím nárazem jeho těla.
   „DRÁPE! UTEČ!“ řvala Hermiona a společně s Ginny se sápaly pro neviditelný plášť, zatímco kolem nich vztekle dováděla medvůra se ztuhlou drškou. „UTÍKEJ ZPÁTKY K BRADAVICÍM!“ řvala dál bez ustání Hermiona až to Drápa překvapilo. S obrovskou boulí a krvavými šrámy na obličeji se tedy zvedl a začal odbíhat pryč až se celá zem pod jeho kroky prohýbala a duněla.
   V tu chvíli onen obr se rozeřval na celé kolo jakýmsi zvláštním hudravým voláním, všichni ostatní obři ho uviděli, spatřili ho v celé velikosti, právě v tom okamžiku obr popadl Firenze a rozeřval se na celé kolo. Ostatní obři pochopili a okamžitě se obrátili proti nebohým kentaurům. Dotyčný obr hned na to se svou oranžově vlasatou hlavou Firenze pustil a zaměřil se na Ginny, jedinou neschovanou pod pláštěm.
   PRÁSK!
   Do vzduchu se vznesl oblak hlíny a popela, uvnitř toho všeho však bylo něco zářivého, co se okamžitě vrhlo na útočícího Obra a povalilo ho to jako ničivý kolos. Obr sebou praštil o strom, který se hned na to skácel k zemi stejně jako už několik tisíc dalších v dnešním dni.
   Byl to Harry, byl zase při síle, a teď dopadl vedle Ginny a Hermiony.
   „Nafedat!“ křikl na ně, veškerá hlína a zemina z něho byla rázem ta tam.
   Obě dvě dívky si na pokrčeného Pegase nasedly a už poněkud jistější se zmoženě uvelebily na jeho boku, když se konečně Pegas vznesl do vzduchu a začal odlétat od rozzuřeného obra. Letěl zpátky k zurčící armádě.
   „Kam to letíš?“ vyhrkla Hermiona zase šťastná, že je Harry v pořádku.
   „Nefille! Mufíme zachuánit jeftě Nefiua!“ řekl Harry jako kdyby to měl už dávno v plánu.
   „Pane bože, koukněte,“ řekla jim Ginny. „Všichni umírají,“ zděsila se s hrůzou v očích. „Prohrávají, pane bože oni je zabíjejí jako… to je hnus!“ byla to pravda, zabodávali kentaury, ještě když byly živí, když ještě pořád dýchali, pořád do nich bodali a obři do nich bouchali hlava nehlava.
   „Co jsme to způsobili?“ zhrozila se Hermiona se stejnou hrůzou v očích jako měla Ginny. „Co budeme jenom dělat?“
   Harry koukal dolů jen s největšími obtížemi. Nebyl to hezký pohled, kentauři se sice bránili, ale proti takové nesčetné přesile nezmohli nic, padali jeden za druhým až Harry cítil jejich bolest. Křivil svůj obličej do bolestného výrazu a tělem mu prostupovala úzkost a žal.
   „A co je tohle?“ upozornila je Ginny.
   Harry se zastavil ve vzduchu, protože tohle byla opravdu děsivá scéna. Nedaleko od bitvy teď byl seřazen ohromný počet nemrtvých, ale také překvapivě nespočet odporných smrtijedů ve svých pláštích vzbuzujících ohromnou hrůzu. Všichni po zuby ozbrojení kušemi, či luky a šípy, teď zamířili směrem na armádu, která spolu nedaleko bojovala na život a na smrt.
   „Co to dělají?“ zhrozila se Ginny.
   „Chtějí střílet na vlastní!“ uvědomila si Hermiona.
   „Je jim jetno jestli sasáhnou nemchtvé!“ doplnil Harry znovu zrychleným dechem, tentokrát ho začalo pálit v krku, jak ho měl vysušený. Horší to snad být ještě nemohlo, v těle se mu doslova čeřila krev hrůzy.
   „Zabijí všechny kentaury, tohle je konec Harry! Určitě to měli už předem takhle rozvržené!“ říkala mu Hermiona a zakrývala si děsem pusu. „Co uděláme, bože, co uděláme?“
   Harry se pomaličku začal snášet k zemi, zatímco armáda lukostřelců zaměřovala své cíle.
   „Letíme jim přímo do rány, Harry!“ strachovala se Ginny.
   „Sleste se mě.“ řekl na ně Harry, který právě nevěděl jistě, co dělá. Přesto dopadl na zem o kus dál od kentaurů prohrávajících svou osudovou bitvu.
   „Co chceš dělat?“ strachovala se Hermiona a obě z něho seskočily. „Harry, neodcházej!“
   „To já jestě nevím!“ řekl Harry bolestně a hořce polkl. „Neumím tak kontlolovat svou mos!
   „Harry…“ uvědomila si náhle Ginny.
   „Ano?“
   „Tam… někde… někde tam je několik tisíc kentaurů, ale hlavně… je tam někde Neville,“ … ŠVIH!
   „UŽ VYSTŘELILI!“ zařvala Hermiona panicky a plácala všechny rukama aby se kryli.
   „Harry!“ zakřičela i Ginny.
   „No tak Harry!“ opakovala Hermiona, když se nebe zaplnilo tisícovkami šípů. „Bože vždyť zemřeme, my i Neville!“
   Harry pohlédl na oblohu plnou šípu řítících se přímo k nim, přímo na jejich těla, v tom se mu v mysli stala podivná zvláštnost.

   „Vyjdu ven na chodbu…“ pravil Neville se skloněnou hlavou. „a už na mě volají… Longbottom Neville, po rodičích blbost zdědil.“
   „Přestaň se utápět v zármutku, kdybych to dělal také, už bych byl dávno mrtvý,“ viděl Harry sama sebe říkat ve vzpomínce na společné chvíle s Nevillem.
   „Proč… proč pán zla si vybíral mezi dětmi… dá se říct bez rodičů?“ zeptal se Seville, když takhle spolu seděli v knihovně.
   „Vybral si duše, které tím nejvíc trpí, a jsou…“ Harry hořce vzpomínal. „jsou… jsou v nitru poznamenaní.“
   „Aby jim mohl kazit život ještě víc,“ řekl Neville nenávistně.
   „Nevzdávej to, Neville,“ pravil mu Harry. „Ani já to nevzdám.“

   Harry měl v mysli všechno, co teď slyšel, nepřemýšlel nad ničím, nepřemýšlel na svou mocí, nepřemýšlel nad tím, co udělá, jediné, na co se plně a maximálně soustředil, bylo to, že nepřipustí, aby šípy dopadly. Raději se roztrhne snahou, ale nedopadnou! Zhluboka se nadechl a rozeřval se jakýmsi podivným hlasem vyslovujíc dlouhé NEEEEE!, který se rázem formoval do prapodivného andělského zpěvu. Z jeho pusy se vyvalila gigantická záře odhodlání a moci, ne ubírající, ale naopak rostoucí víc a víc až byla několik stovek metrů široká, zaplnila stromy a větve, zaplnila prostor, řítila se jako nezadržitelná vlna, v té chvíli Harry zaslechl ve svém snažení…
   „Proč tu jsi Harry?“ zašeptala mu do ucha Hermiona. „Vzpomeň si na Cho, na její lásku, na lásku kterou chováš ty k ní, stejně tak jako ke svým rodičům… byli na tebe pyšní, snaž se za ně, prosím.“
   Harryho aura začala pulzovat, takové odhodlání již dlouho neměl, kolem jeho těla začalo jiskřit a záře se teď valila do všech směrů.
    V tu chvíli se šípy náhle ve vzduchu zpomalily až se zastavily docela, záře byla natolik silná, jaké bylo Harryho odhodlání. Odhodlání, kvůli kterému ječel andělským hlasem na celé kolo, z očí se mu draly slzy, podlamovala se mu kolena, pomalu klesal k zemi, avšak stále neodbytně se snažil dál a dál, místo, aby oslábl, tak sílil při vzpomínkách na Cho, při vzpomínkách na všechny, kteří ho měli rádi. Na svou maminku, na to, když jí viděl a už jí nikdy neuvidí. Harry sevřel pevně víčka a...

   „… jakmile bude mé jméno očištěné…“ zaslechl Harry v hlavě hlas Siriuse. „… kdybys pak chtěl… nový domov…“ „Že bych bydlel s vámi? Odešel od Dursleyových?“ „Samozřejmě jsem si myslel, že s tím asi nebudeš souhlasit, chápu to, jenom… prostě…“ „Přeju si s tebou bydlet víc, než mi záleží na sobě samém… prosím vrať se, stýská se mi!“

   Harry moc sílila víc a víc, s dalším a dalším odhodláním, tu pojednou začala zář prostupovat až do slabé armády kentaurů, kteří se náhle začali cítit lépe, náhle se jim snadněji pohybovalo a bojovalo. Za to nemrtví trpěli učinění muka, netrvalo dlouho a z té obrovské záře začali utíkat zpátky. Harry nepřestával, žíly po celém těle mu nabíhaly, kolena měl pokrčená, jak již dávno se mu podlomila, ale pořád se tak neskutečně silnou vůlí držel, pořád dál…

   „Celý život jsem vyrůstal v rodině, která mě za srdce nenáviděla,“ vyprávěl ve vzpomínce plačtivě. „Necítili ke mně nic jiného, než jen zlost a nenávist, nic jiného…, každé dítě si přálo v dětství pod stromeček autíčko, nebo panenku…, a já jsem si jako jediný přál, aby mě někdo měl rád…“ řekl tiše a utřel si ve vzpomínce slzu. „Abych měl někoho blízkého. Někoho, komu na mě bude záležet… alespoň, že mám vás,“ řekl Harry k Hermioně. „Bez vás bych vážně už tady nevydržel.“
   „Máme tě rádi, Harry,“ ujistila ho Hermiona. „A vždycky budeme mít… vždycky.“

   To byla poslední kapka do poháru, ozvala se ohromná rána, přesahující všechny stupnice frekvencí, až si všichni drželi uši bolestí. Harry náhle začal stoupat vzhůru do vzduchu k volnému nebi, vyšlehla z něho neskutečná vlna mocné záře až roztáhl křídla a zamával kopyty.

Pegas a jeho záře
_text

   Armáda nemrtvých se kompletně začala proměňovat v prach, ostatní mocnosti zla utíkaly v zatím nepoznaných bolestech, dusili se a dávili, křičeli, jak nejvíc mohli až některým vylézaly oči z důlků, kentaurům se léčily snad i rány, ArkNundu odtáhli pryč, mozkomoři v nervydrásajících skřecích také zmizeli, stejně tak i zmatení obři.
   Harry začal hned poté klesat k zemi, ještě chrčivě prskal ze sebe poslední zbytečky záře, až se nadobro skácel na lesní porost, zavřel oči vyčerpáním a přestal doslova a do písmene o sobě vědět. Slyšel jen, jak v dálce v vřavě křičí kentauři radostí a jak se k němu sklání dvě miloučké duše, které měl tak moc rád a které ho paličatě neopustily, i když se vrhal do prohrané bitvy, kterou nakonec zachránila láska a pevná vůle… nejsilnější lidské vjemy, kterou zlo nechápalo a nikdy nepochopí.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: