Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-35 | Čteno 3169x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 89.


Láska přetrvává

Oči prudce rozevřel, aby ho následně oslnilo světlo, vycházející z oken, za kterými odhalovalo nové ráno své typické mraky plné sazí, jež se stále vznášely nad Bradavicemi. I přesto dokázaly Harryho oslnit, zvláště když tak nečekaně rozevřel víčka.
   Chvíli jen nehnutě koukal do stropu nad sebe, na nic nemyslel a podobal se spíše upadlé soše. Následně se znovu nadechl a začal otáčet hlavou. Uvědomil si, že je v místnosti, kterou letos již opravdu dobře znal. Byl na ošetřovně, na jednom z lůžek obehnaných závěsem.
   Harry začal pátrat v paměti, jak se sem vlastně dostal, cítil ale strašlivou bolest z něčeho, co se mu zdálo tak nepravděpodobné, jako že právě před ním mají obživnout jeho rodiče. Cítil se jako… jako kdyby byl bez ruky, jako kdyby přišel o tu nejcennější část svého těla.
   Přímo ho dusil pocit ztráty takové neskutečné cennosti a navíc ho mátla nynější situace. Samozřejmě nepotřeboval ani minutu přemýšlet, když si vzpomněl na události z minulého dne. Jak by taky na ně mohl zapomenout. Ty by mu z mysli nevymazalo ani to nejsilnější zaklínadlo na ztrátu paměti. Tak silně se to v něm uložilo, tak mohutně to působilo na jeho mysl a tak strašně ho to sužovalo.
   Je tu na světě ještě vůbec někdo, kdo ho má rád?
   ‚Ne… jsem tu sám.‘ odpověděl si, ano, opravdu si na Cho nevzpomněl.
   Začal se znovu rozhlížet kolem sebe, ostatní lůžka byla prázdná, nikdo na nich nebyl. Ve světle zařízené nemocniční místnosti se zdálo být liduprázdno, avšak Harry si po chvilce všiml jakéhosi stínu za jeho závěsem.
   V tu chvíli ho znovu popadl pocit, který měl na začátku školního roku. Chtěl pryč, chtěl utéct, nechtěl být už s nikým, chtěl být sám, s novými lidmi a pokud to bude možné, tak s novými přáteli. Podíval se k oknu, začal přemýšlet, jestli by jím mohl utéct pryč. Jak se ale dostat přes strážce venku? Má přece Kulový blesk… ale ne, nemá, ten dal Ginny, aby se včerejší noc zachránila. Situace se zdála být bezvýchodná, hlavní jeho zbraně… hůlka, plášť a koště byly v nedohlednu. Tak jak jinak utéct? A proč si sakra nepamatuje na to, jak se sem včera dostal?
   V jednom měl ale jasno, s Voldemortem se něco stalo, něco důležitého, podle všeho je Voldemort mrtvý a jestli je to opravdu pravda, tak už tady chlapce, který zůstal naživu není zapotřebí. Musí zmizet a to okamžitě. Teď, když nastává léto, je nejpříhodnější čas.
   Pokusil se posadit na posteli, když v tom ztuhl. Vyvaleně zazíral na své ruce, které obepínaly jakési podivné popruhy z ještě podivnější kůže, co ho jemně tiskly k lůžku. Byl přivázaný! To snad není možné, přivázali ho tu jako nějaké zvíře! ‚Ale proč?‘ ptal se sám sebe Harry. ‚Proč to krucinál udělali?‘
   O důvod víc zmizet, tohle už opravdu hraničilo se vším, pokud se ho bojí natolik, že ho uvazují k posteli, tak v tom případě jim to usnadní, zmizí všem ze života nadobro. Nemá nikoho, komu by na něm tolik záleželo, jako Hermioně nebo… nebo…
   Harry marně vzpomínal, avšak mysl mu nějak pořád nechtěla fungovat docela.
   Ale co s těmi pouty? Možná, když se na ně soustředí, tak je svou kouzelnou silou zničí, jako ty nemrtvé u toho Veršujícího stromu… no jo, ale… proboha vždyť on je teď obyčejný mudla! Už není kouzelník! Bude moci vůbec létat na koštěti? Schovat se pod neviditelný plášť?
   Harryho doslova popadla další vlna bolesti a úzkosti z toho, na co si vzpomněl. Už není nic, je jen troska a na nic se nezmůže. Tím rázem opadla veškerá možnost, že by se odsud někdy mohl nepozorovaně dostat. Harry jen padl těžce na postel se strašlivým umučeným výrazem, ve kterém vzdával celý svůj život, teď už nic nemělo pro něj žádnou cenu.
   Dopad na postel ale přehnal a rozkašlal se na celé kolo, až v tu chvíli si uvědomil, že celý jakoby hoří, už přišel na to, proč celá jeho mysl je jakoby ve blouznění, v tu chvíli ucítil jak mu je neskutečně špatně a bolí ho hlava.
   Rozkašlal se znovu takovým divným chrchlavým hlasem, který jaktěživ nezažil, až se málem zalkl. V ten moment se závěs u jeho postele odhrnul a Harry zůstal zírat do očí Lextera, který na něj koukal s kruhy pod očima.
   „Harry!“ oslovil ho Lexter s úsměvem. „Vítej mezi živými.“
   Harry chvíli na něj civěl, nastala trapná chvilka ticha, černovlasý chlapec se stále snažil vzpamatovat z toho, jak se mu motá hlava. I když přítomnost Lextera bral na zřetel, a chystal se mu odpovědět, tak místo hlasu z něho vyšlo jen jakési chrčení a hrkání.
   „To je v pořádku, nemluv,“ utěšoval ho Lexter. „Včera ses pěkně vykřičel, není divu, že tvoje hlasivky vypověděly službu. Víš přece, že na mě nemusíš mluvit ústy,“ ujistil ho Lexter a přisunul si nepohodlnou kulatou židli k Harryho lůžku. Jak vidno, na ní opřený o sousední postel strávil svůj krátký spánek.
   Harry chvíli přemýšlel, koukal někam vedle Lextera k zemi a marně se pokoušel soustředit. Nakonec v duchu ze sebe vypravil: ‚Je mi špatně.‘
   „Ano… mudlovské nemoci,“ zkonstatoval Lexter. „Madam Pomfreyová mne zde pravidelně budila…“ usmál se. „když kontrolovala tvůj stav, noc jsi prožil ve strašných horečkách, báli jsme se o tebe.“
   ‚Nebo o sebe?‘ optal se Harry v duchu a koukl k popruhům obvázaným kolem rukou.
   „Tohle opatření není kvůli nám,“ zkonstatoval teď již vážně Lexter. „Víš moc dobře, co se včera stalo.“
   ‚Ne, nevím.‘ hlesl Harry a přivřel oči, uvnitř jeho mysli to právě vřelo, hrozný pocit, který mu nemoc dodávala mu působil na nervy, jež ho vybičovaly ke vzteku na celý svět. Stačila však jediná vzpomínka na Hermionu, a hned se mu jakýkoliv hněv zhroutil v základech, na jeho místo přešel neutuchající žal.
   „Ani netušíš, jak je mi líto Hermiony,“ řekl po chvilce Lexter s pochopením. Hned na to se pořádně nadechl a potichu hlesl: „Nevím, co mám dělat.“
   „Zachvaňte jí.“ vypravil ze sebe nahlas chraplavě Harry, až mu nebylo téměř rozumět.
   „To nejde,“ odpověděl rázně Lexter. „Ani ty se o to nemůžeš pokusit. Oblouk smrti je zničený, byl to vstup do Temného mordu a ten je pryč.“
   ‚Já to nevzdám.‘ nesouhlasil tvrdohlavě Harry.
   „Nemůžeš se o nic pokoušet, nejsi ani kouzelník a kdyby ses… jakýmkoliv způsobem dostal… i když je to nemožné… do Temného mordu, není odtamtud cesty zpět. Nikomu, kdo tam samovolně vkročil, se nepodařilo vyjít ven, pouze Pánovi zla samému.“
   ‚To je mi jedno.‘ nenechal se odbýt Harry.
   Lexter pokyvoval hlavou a vážně na Harryho hleděl. „Proto právě ta pouta,“ řekl nakonec.
   Harry se naštvaně zašklebil a trhl s rukama, avšak pouta ho držela tak pevně, že se téměř jeho ruce nepohnuly.
   „Nevzpírej se, ublížíš si,“ varoval ho Lexter s obavami.
   Harry chvíli nehnutě ležel jako mrtvola, bůh ví, že jeho pocity se tomu také podobaly. Následně pohlédnul Lexterovi do tváře se slovy: ‚Sundejte mi ta pouta.‘
   Lexter na něj vykulil zraky, tuhle větu moc dobře očekával a bál se, že jí Harry vysloví, i když jen v duchu. Přivřel smutně oči, když se postavil vedle Harryho postele a po chvilce pomaličku nesouhlasně zakroutil hlavou.
   „Phoš nhe!“ vyjekl Harry chraplavě s otázkou ‚Proč ne?‘.
   „Právě jsem ti to řekl,“ zkonstatoval Lexter. „A prosím, nenuť mě k tomu,“ pravil smutně a odvrátil tvář. „Zatraceně, já vím, co prožíváš.“
   ‚Ne, nevíte!‘ vychrlil hned Harry.
   „Ale vím!“ křikl mu na to. „Myslíš si, že to mám pořád tak lehké? Už jsem ti o tom vykládal, tady nejsi jenom ty, co má takové problémy! Každý den umírají další a další lidé z kouzelného světa! Dokonce i členové Fénixova řádu!“
   Harry na Lexter vykulil zraky.
   „Zatím nikdo známý, avšak i ti byli těžce zranění,“ osvětlil mu Lexter. „Nejsi jediný, komu umírají… nebo ho zrazují blízcí, Harry,“ pravil Lexter smutně a vyčítavě se na chlapce podíval. „Můj nevlastní bratr… staral se o mě po celé mládí, když… se stala ta osudná věc s… s Démony. On byl jediný, kdo mi zbyl. Kdo zbyl klukovi, na kterém stále dělali ty pokusy a testy, kvůli tomu, že jsem byl vybrán a že jsem ještě byl naživu… že jsem jedno z těch dětí, které má zemřít, VÍŠ, JAKÉ TO JE ŽÍT S TÍM POCITEM?“ Lexter se odmlčel a znovu přivřel víčka, hned na to zakroutil hlavou a potichu ze sebe vysoukal. „Odpusť mi to, neměl jsem na tebe křičet,“ řekl a odmlčel se.
   Harry z něho nespustil zraky, při těch slovech mu to docházelo. Tak strašně moc nenáviděl tenhle krutý svět, tak hrozně moc neměl rád smrtijedy a všechny lidi, který svět dělají právě tak krutým, jakým je.
   „Nikdo se mnou nekamarádil,“ vypravoval dál Lexter. „Nikdo se mnou nechtěl nic mít, nic... báli se,“ říkal dál a víčka se mu klížila, jak se snažil udržet slzící oči zavřené. „On byl… byl jediný, kdo mi zbyl, staral se o mě a… snad i v jádru duše mě měl rád, i když to nedával najevo, protože na mě byl stále přísný,“ vzpomínal si Lexter a zase se na chvíli odmlčel. „Dokázal mě s pomocí dalších dostat ven z toho výzkumného centra a když jsem nastoupil do Bradavic, byl můj bratr už v šestém ročníku. Do té doby jsem žil nedaleko školy, takže mě bratr mohl chodit navštěvovat. Bydlel jsem u docela milých lidí, než jsem se také dostal do Bradavic, které jsme zaplatili z úspor našich rodičů. Znovu jsem pocítil pohledy ostatních dětí, které jsem zažíval až doposud. To, jak ke mně s opovržením vzhlížely, jak se mnou nechtěly nic mít, jako kdybych byl snad nakažený. Všichni ze sedmého ročníku, kterým již vysvětlili tu historku s Démony, ti všichni si mysleli, že tím, že jsem byl vybrán existuje možnost, že by se Démoni mohli rozhodnout zabít i je samotné. No a pak… zkrátka začaly kolem mě kolovat řeči i v nižších ročnících. Jediný bratr se se mnou jakž takž bavil, protože i jeho to poznamenávalo. Nebyl ve škole zrovna moc oblíbený, navíc ho Poberti velice škádlili a on byl… a je prostě… zahořklý, tudíž nenáviděl všechny tyhle smíšky a posměváčky, byl jim schopen udělat snad cokoliv.
   Nevím proč, ale byl jsem vybrán do Zmijozelu. Bohužel… v této koleji nejsou nijak zvlášť příjemní spolužáci, daleko více se zde lpí na skupinkách, které vedou nějací…. největší grázlové, kteří jsou mnohdá menšího vzrůstu, ale vždycky obklopení tupými gorilami. Měl jsem tam však stále bratra, který chodil do šestého ročníku, takže v té době si ostatní na mě moc nedovolovali.
   Avšak poznal jsem tam jedno děvče, byla stejně tak stará jako já. Jmenovala se Belatrix Lestrangová… tedy tehdy ještě Blacková. Jistě ti o ní nemusím nic vyprávět, Harry, moc dobře jí znáš. Tohle všechno ti říkám, abys pochopil, že nejsi jediný, kdo zažívá trápení,“ vysvětlil mu Lexter a opřel se o železné opěrátko kulaté židle. „Začali jsme se spolu kamarádit, já spíš proto, že se o mě zajímala jako jediná ze všech, byla můj jediný kamarád, až než jsem poznal Lily Evansovou, která chodila do stejného ročníku jako můj bratr.“
   Lexter se odmlčel a zůstal koukat do oken ošetřovny, za jejichž okny jen občas zazpíval ptáček nebo prolétla sova.
   „Začala žárlit… že se s ní bavím víc, že se s ní víc kamarádím,“ vyprávěl dál Lexter. „Ani jsem nevěděl, na co vlastně Belatrix žárlí, nevěděl jsem, že ke mně něco… bližšího cítí, což také nebyla pravda. Lily mi to řekla, řekla mi, co o mě za zády povídá, řekla mi, jak mě zrazuje a posmívá se mi. Cítil jsem se… asi jako…“
   ‚Jako já před pár měsíci kvůli vám.‘ dodal Harry mlčky.
   „Místo toho… místo…“ vyprávěl Lexter s obtížemi. „James byl do Lily zakoukaný, on… už od prvního okamžiku… a přímo… přímo nenáviděl, jak Lily pokaždé běží pomoct mě, nebo třeba i Severusovi, sám jsi to viděl ve Snapeově vzpomínce. Ona prostě měla dobré srdce, chtěla pomoci každému, bez ohledu na to, do jaké koleje patří,“ vypravoval dál a na chvíli se dojatě odmlčel, při pomyšlení na Harryho maminku. „Chceš něco říct, Harry? Neměla ráda tyhle koleje, tohle se jí příčilo. Studenti se od sebe oddělovali už od samého počátku, jako kdyby to byli jiná stvoření, kvůli tomu vzniká ta nenávist k cizí krvi, k cizincům a k mudlům. Bůh ví, že byla moudřejší než my všichni dohromady,“ zkonstatoval Lexter. „Poberti mě začali nenávidět na popud Jamese až došlo… k oné osudné noci, když mě Sirius vylákal pod Vrbu mlátičku. Jamesovi zbylo natolik lidskosti, že ho znovu popadl rozum a šel mě s bratrem zachránit. Místo toho se Belatrix soustředila na Jamese, takzvaně jsme se prohodili. Myslel jsem v tu dobu… i když jsem byl tak mladší než Lily, že mě snad i miluje, byla to… pošetilá mladá láska. Nevěděl jsem, že se o mě stará spíš jako o svého mladšího brášku… byl jsem… v tu dobu zaslepený tím, jak byla dokonalá a tak neskutečně soucitná… až se tomu nedalo pomalu uvěřit. Ale neměla ráda Jamese, samozřejmě v nitru, v úplném nitru jí přitahoval a jeho chování jí… nevím jak to říct…“ pousmál se Lexter. „jí dráždilo, zkrátka… přijala tu roli a hrála to, že je do mě snad i zamilovaná, aby se pomstila Jamesi, který se před ní vytahoval s Belatrix. Oba dva k těm druhým však žádnou lásku necítili, stejně jako sama Belatrix, která Jamese jenom využívala s učením a penězi.
   V tu dobu mě trápila slova všech, všichni se nám vysmívali, jak můžeme spolu chodit a smáli se, že mě Lily jenom využívá, ale já věděl, že to není pravda. Ona ke mně zkrátka cítila jen starostlivost, ale pravou lásku jako když se kluk zamiluje do děvčete, to ne. To se v ní zrodilo až v onom osudném okamžiku, kdy došlo k tomu útoku na ministerstvo. V té chvíli nás oba dva opustili, tedy… Belatrix ano ale… bože můj… byl jsem tak hloupý. Já jsem… zkrátka jsem se strašně moc naštval na Jamese, ztropil jsem před ním a ostatními známými strašnou, přímo neskutečnou scénku, bylo to hrozné, Lily mě přestala za to mít ráda a každý se mi začal smát, James mě nakonec odtamtud vyhodil, protože jsem se opravdu choval nesnesitelně. Nenáviděl jsem ho, nenáviděl jsem snad pak i samotnou Lily,“ říkal dál a Harryho bolavá hlava stále jen nehnutě naslouchala.
   „V tu chvíli se na scéně objevila znovu Belatrix,“ pokračoval po chvilce znechuceně Lexter. „Vysvětlila mi všechny ty lži a přetvářky, které na mě Lily použila, byl jsem zcela zaslepen nenávistí proti těm dvěma. Stala se z nás slavná dvojice, Lexter a Lestrangová. Čistí kouzelníci a ti nejzlomyslnější lidé. Přece by každý od nás očekával, že se dáme na stranu Pána zla. Přišel za námi on sám. Pamatuji si na to, bylo to strašné, proto si mě Pán zla pamatuje už od mládí. Belatrix nakonec souhlasila, že se k němu přidá, ale já… přes to přeze všechno, když jsem si to všechno uvědomil, v tom okamžiku, kdy jsem pohlédl Pánovi zla do očí, mě popadl konečně zdravý rozum, ale bohužel už bylo pozdě. V tu chvíli… už jsem nemohl říct Pánovi zla ne, ani jsem nesměl zapochybovat… ale já byl tak neskutečně mladý a nerozumný, navíc zmatený svou telepatickou schopností, která se u mě začala teprve vyvíjet, že jsem Pánovi zla řekl do očí, že se na jeho stranu nepřidám, ani kdyby mě předhodili Démonům.“
   Harry napjatě poslouchal, z jedné strany s Lexterem soucítil, i on sám takovéhle hlouposti podnikal, ale z té druhé stále cítil nepřekonatelnou lásku k mámě a tátovi, která v něm přes všechna ta léta zůstala, navíc posílena tím, že jí Harry mohl před měsícem spatřit. Lásku, kterou právě Lexter tak špinil.
   „V tu chvíli mě zachránili členové Fénixova řádu, naštěstí Belatrix málokdy zavřela pusu, takže všude možně roztroubila, jak se slavnostně přidáváme ke smrtijedům. Fénixův řád, včetně samotného Brumbála tam vtrhli přesně v okamžiku, když jsem vyslovoval tato osudná slova a kdy se mě Voldemort chystal zabít.
   James byl jedním z těch, co tam přišli. Poté, co se zbavili smrtijedů, z nichž většina se přemístila pryč, se soustředili na mě. Neutíkal jsem, já… já jsem si však konečně uvědomil, že je o hodně rozumnější zůstat Lily a Jamesovi přítelem, než abych byl zaslepený nenávistí. Dokázal jsem ten svůj vztek a zlost vůči nim potlačit. A co se nestalo? Odpustili mi.
   Poté jsem vycestoval a studoval černou magii i všechna ostatní kouzelnická zaměření. Avšak nikdy jsem jej nepoužil pro zlo. Asi víš, proč mě do učení nikdo nemusel nutit. Nesmířil jsem se s tím, že zemřu, nedokázal jsem přijmout, že si Démon jednoho dne pro mne přijde a zabije mě. Víš, Harry, měl jsem na vybranou. Buď po zbytek života si žít normálním spokojeným způsobem, pak by přišel Démon a odnesl si mě na věčné mučení, kde bych už nikdy neměl klid. Nebo po celý zbytek života pátrat po marném prostředku, jak se tohoto prokletí zbavit. Ani jsem nemusel přemýšlet, motivaci jsem měl příliš silnou. A víš, že James a jeho přátelé se mnou stále byli ve spojení a pomáhali mi? Dokonce i Brumbál a někteří členové ministerstva. Ti hodní, nakonec… když už se blížil můj konec a já stále… i když jsem byl natolik vyškolený z cest po světě, jsem neměl nic, čím se bránit… zkrátka nakonec jsem zjistil, že můj bratr vzal všechny problémy do svých rukou a učinil jedinou možnou věc. Obětoval se. Obětoval se pro mě Pánovi zla. A ten proradný bastard, co se vyžíval v utrpení ostatních to přijal. Bavil se nad tím, jak Snapeovi dává hrozné úkoly, jak ho nutí přejít pomalu na stranu zla docela.
   V té době jsem se vrátil, stal se bystrozorem a velice dobře se skamarádil s Jamesem, nikde jsem nebyl na fotkách, do té doby jsem byl stále pryč. I když jsem se párkrát dokonce setkal se svým bratrem na opačných stranách zákona, byla to byla asi ta nejšťastnější doba mého života. A na to nikdy nezapomenu, protože mě opravdu mělo hodně lidí rádo, ale cena, za kterou jsem k tomu všemu přišel, byla příliš vysoká, na to abych se s ní s klidným svědomím smířil.
   Naneštěstí se hned na to stala ta strašlivá nehoda, při které zemřeli tví rodiče a já Siriuse poslal do Azkabanu. Jeho jsem… no moc jsem se s ním nevídal, spíš s Jamesem. I přesto byl můj přítel a hodně jsme spolu prožili a poslat ho tam… bylo pro nesmírně zdrcující.
   To všechno mělo pouze jediný světlý bod… a to, že se Severus konečně mohl vrátit ze společenství smrtijedů, avšak už byl natolik poznamenán působením Pána zla, že zůstal takový, jaký je.
   A teď… když byl znovu donucen se tam vrátit… a to včera… to všechno jsem ti říkal, abys pochopil, jak je třeba mě, když mě včera chtěl Severus poprvé doopravdy zabít.
   Nechci už další zbytečná úmrtí, Harry,“ pravil Lexter s hlodajícím smutkem, který mu prostupoval celým tělem. „Pokud ještě má někdo zemřít, tak to budu já, nikdo jiný… o to se postarám.“
   Harry stále jen mlčel, nepřítomně zíral do stropu ošetřovny a urovnával si vše, co slyšel, v mysli. Tělo ho bolelo, záda ho štípala, páteří mu projížděla bolest od včerejšího incidentu, navíc nemoc ho sužovala čím dál víc.
   ‚Jestli mě necháte tady přivázaného Lextere, takhle…‘ říkal Harry v duchu. ‚tak jsem také již dávno mrtvý.‘
   „Bojím se o tebe, Harry,“ hlesl Lexter potichu. „Ani nevíš jak… a ani nevíš, jak mě mrzí…“ pravil nahlas, aby to zdůraznil. „že tady musíš být takhle přivázaný,“ už poněkolikáté se odmlčel a zůstal hledět do potahu lůžka. Pak se znovu ozval: „Včera ses mi před očima málem sám zabil… není nic horšího, co může člověk prožívat, než to, když je ochotný se sám zabít… kompletně vypustit všechny lidské pudy sebezáchovy.“
   ‚Nezabiju se.‘ ujistil ho Harry v duchu. ‚Nezabiju se Lexi. Jenom mě už pusťte, připadám si jako vězeň, je to hrozný pocit, to, že mě tady přivazujete, právě to mě nutí k takovým věcem.‘
   „Harry, měl by jsi být podle ostatních přivázaný, abys nebyl… nikomu nebezpečný,“ odříkával Lexter pomalu, ale pak se podíval do Harryho bezduchých raněných očí. „Ach boooože… slíbíš mi, že si nebudeš chtít nic udělat, když tě odvážu?“ ujišťoval se Lexter. „Slíbíš mi to?“
   „Sibuu.“ zachraptěl Harry zcela zničeným hlasem, ale nahlas, aby tomu dodal na důležitosti.
   Lexter ještě chvíli mlčky seděl se sklopenou hlavou, ve které se teď nejspíše musela míhat spousta myšlenek. Harry si po dlouhé době všiml jizvy, na jeho zátylku, identické té, co má na tváři. Po dlouhém čase si uvědomil, že něco takového má i on sám. Znamení od Démona, který ho tím předurčil zemřít. No, copak se diví? Vždyť největší nepřítel Voldemorta je nejspíš jako první na listině určených. Hned na to se ale Harry soustředil na Lextera, který se zvedl, vzal svou hůlku, párkrát nad Harryho pouty z kůže zamával, ty se nepatrně zatřásly avšak nepovolily. Lexter poté je pošimral špičkou hůlky na povrchu, až sebou začaly cukat a následně z Harryho zmizely docela až padly na podlahu. Harry uviděl právě v ten okamžik, jak na jeho zmizelém prsteníčku se vznáší prstem s kamenem ve tvaru červeného srdce, lesknoucí se na celé kolo. Znovu si začal uvědomovat, kde k němu přišel, jako už několikrát v tomto roce, naštěstí už ho netížily pásy, takže se mohl posadit na posteli s dunící a motající se hlavou.
   V tom dovnitř vtrhla horda novinářů valící se jako hejno vran, křičících jeden přes druhého s fotoaparáty v ruce a připravenými bleskobrky. Okamžitě spatřili volného Harryho a přihnali se k němu, avšak cestu jim zastoupil Lexter, který dlouze roztáhl ruce a na všechny se vztekle zadíval.
   „Pane Pottere!“ „Pottere! Je pravda, že jste zabil Vy-víte-koho?“ „Pottere? Jak se cítíte!“ „Co se včera stalo, Pottere?“ „Kde jste byl Pottere?“ „Byl jste raněn?“ „Co se stalo s Vy-víte-kým?“ „Slyšeli jsme o vašich poutech, jak to, že je nemáte?“ „Pottere!“ hulákali jeden přes druhého.
   „Kdo je sem pustil!“ křikl Lexter rozčileně a začal je odtlačovat, reportérů však bylo o mnoho více, oběhli Lextera jako když člověk nahání slepice a přihnali se k Harryho lůžku, ten jen nehnutě na ně zůstal zírat.
   Nastala přímo ohromná sprška záblesků z objektivů fotoaparátů, ve kterých se na okamžik objevil Harryho obrys a hned na to zmizel. Celé lůžko měl zanedlouho pokryté popáleným čmoudem od záblesků, aby se hned na to na něj spustila další vlna divokých otázek.
   „Pan Potter nebude na nic odpovídat!“ křičel Lexter. „Varuji vás! Jako bystrozor mám právo vás vyhnat!“
   „Vy nejste už žádný bystrozor!“ vysmál se mu jeden z reportérů.
   „Pottere… co to tady máte?“ zeptal se jeden reportér a začal Harrymu prohlížet těkavým okem ruku s prstenem.
   „A to na tváři, co je to na tváři?“ vyhrkla další reportérka, chňapla po Harryho hlavě a natočila jí. „Podívejte se! Vyfoťte to! Hned!“
   PRÁSK!
   Místností se rozlehla ohlušující rána vycházející z Lexterovo vysoko zdvižené hůlky. „OKAMŽITĚ VŠICHNI VYPADNĚTE, NEBO VÁS ROZTRHÁM NA KOUSKY!“
   Reportéři se nejdřív lekli, pak se začali houfovitě bouřit, když v tom do ošetřovny vtrhla i madam Pomfreyová a začala je okázale vyhánět, až srdce usedalo. Lexter jí pomáhal a na některé vzpouzející se jedince neváhal použít pěsti, aby nakonec vyklidil ošetřovnu docela.
   „Proboha živého, kdo je to sem pustil?“ vztekala se madam Pomfreyová. „Zajdu za bezpečností, tohle si nemají co dovolovat.“
   „Kdy bude moci Harry opustit ošetřovnu?“ zeptal se Lexter, který ještě stále přidržoval dveře, do kterých z druhé strany bouchali a mlátili reportéři.
   „Popravdě po několika analýzách našich léků jsem přišla na skutečnost, že pan Potter… ehm… co by mudla…“ řekla a podívala se na Lextera vyčítavým pohledem kvůli tomu, že jí to stále ještě nevysvětlil. „je schopen je přijímat, takže by se měl do několika dnů či hodin uzdravit.“
   „Bude schopen jít mezi děti?“ zeptal se Lexter.
   Madam Pomfreyová přešla k vitrínce u dveří vedoucích do její pracovny a začala v ní něco hledat. „Nemoc, kterou má tady Potter je výlučně mudlovská záležitost, všichni mladí kouzelníci jsou proti nim ještě jako nemluvňata kouzelně kočková… totiž očkována,“ opravila se s okázalým protřepáním hlavy. „U pana Pottera ovšem díky… ztrátě jeho kouzelných schopností… zkrátka je vůči nim více, než náchylný a proto… ach ano, tady to je… a proto bude muset brát tyto prášky třikrát denně. A…“ zarazila se ve svém chrlivém výkladu madam Pomfreyová s pohledem na odvázaného Harryho. „jak se dostal z pout?“
   Lexterovi chvíli trvalo, než se konečně vyjádřil se slovy: „Pustil jsem ho pouze s příslibem, že nic nevyvede.“
   Madam Pomfreyová se poprvé na Harryho podívala soucitně a popošla k němu. „Je mi velice líto toho, co jste musel prožít… a také je mi líto, že musím panu Lexterovi podat tuto žádost.“
   A podala jakousi srolovanou listinu se zapečetěním z vosku. Lexter jí rozbalil a zevrubně jí očima přelétl, zatímco madam Pomfreyová pokračovala. „Budou na vás místo pana Lextera nasazeni tři vyškolení bystrozorové přímo z Itálie. Podle zprávy jsou velice šarmantní a budou vám moci poskytnout ochranu alespoň po zbytek pobytu zde v Bradavicích.
   Lexter mávnutím hůlky zničil papír na prach a smutně pohlédl na Harryho. „Jde o mého bratra, Harry,“ řekl napůl s úlevou a napůl hořce Lexter. „Přežil, chytili ho a… měl bych tam být... ale slíbil jsem ti, že zůstanu tady s tebou.“
   ‚Jděte.‘ vyslovil se Harry v duchu zcela bez emocí. ‚Jen jděte.‘
   Lexter mírně zakroutil hlavou a popošel ke chlapcovo lůžku, na němž stále seděl s prohnutými zády. „Víš to jistě, Harry?“
   Brýlatý chlapec se spravenými brýlemi jen nestranně pokýval hlavou na souhlas a oči se mu přitom klížily.
   „Nechce se mi tě tu nechávat,“ obával se stále Lexter.
   „A co by se mu mohlo uvnitř Bradavic stát?“ divila se madam Pomfreyová.
   „Jen jděte, nemám na nic sílu.‘ pravil Harry v ruchu.
   „Máte pravdu… tady je v bezpečí,“ přisvědčil Lexter a zhluboka se nadechl. „Uvnitř Bradavic je bezpečno, ale tak mě to vždycky učili,“ uchechtl se nemístně a madam Pomfreyová jeho gesto pouze ze slušnosti opakovala.
   „Drž se, Harry,“ řekl mu Lexter. „Nemysli na to, jakmile začneš, je to přímo zdrcující a to ty rozhodně nemáš zapotřebí, přestaň na to myslet, najdi si jiné silnější slovo nebo vzpomínku, věř mi, že čas rány hojí.“
   ‚Ale zanechává jizvy.‘ dodal Harry a pomaličku přejel na Lextera netečným pohledem.
   Lexter ještě chvíli nervózně postával, ale hned na to vyšel ke dveřím, naposledy se na Harryho zahleděl a v další chvíli za sebou už dveře zavřel.
   „Tak pane Pottere, konečně jsme sami, že mi to ale dalo práce. Pořád mi sem někdo leze,“ postěžovala si a posadila se vedle Harryho lůžka, v ruce měla lahvičku, kterou vyndala z vitrínky.
   „Vhodu.“ hlesl Harry, když madam Pomfreyová začal lahvičku otevírat.
   „To nebudeš potřebovat zapíjet, věř mi,“ ujistila ho s úsměvem.
   „Jen thak.“ hlesl znovu Harry.
   „Pravda, musíš mít hroznou žízeň,“ uvědomila si, otevřela lahvičku a nastavila ruku, náhle jí do ní z lahvičky vyskočila jedna oživlá tabletka, ostatní se začaly taky hlásit a chystali se vyskočit, ale to je už madam Pomfreyová zazátkovala a kráčela k vodovodnímu kohoutku se skleničkou, ještě předtím ale vrazila tabletku Harrymu do bolavé ruky.
   „Tho je… tho…“ divil se Harry vykuleně.
   „Některé děti nemají rády polykání, tak lékouzelníci pro ně vyvinuli nový typ tablet, prostě otevřete pusu,“ poradila mu madam Pomfreyová a nesla mu plnou sklenici.
   Harry po chvíli váhání otevřel před tabletkou pusu. Ta se chvíli kutálela na jeho ruce ze strany na stranu jako kdyby hledala vhodný úhel, trošku přitom slabě pískala a vrněla, až náhle vyskočila a Harry ucítil, jak mu zmizela až v krku, že ani nemusel polykat.
   „A napijte se než… ale ne, už jste jí spolkl,“ uvědomila si.
   „Jhá?“ hekl Harry zmoženě.
   „Nemají rády, když je zapíjíte,“ vysvětlila mu a podala mu sklenici.
   Harry na nic nečekal, rychle jí do sebe ohnul, protože měl neskutečnou žízeň, hned ale na to doplatil, když zjistil, že to ve skutečnosti je horký čaj. Kousek ho vyprskl zpět do neprůhledné skleničky a zbytek ho pálil v krku. Následně se ozvalo i bubnování z jeho břicha, jako kdyby v něm měl nějakou divoce se zmítající kuličku.
   Potom sebou práskl zpět na lůžko a zůstal civět do stropu.

   Za to dopoledne se mu hlavou prohonila spousta myšlenek. Pravda je, že nevěděl zcela jistě, jestli se dusí pomyšlením na Hermionu, nebo na to, že je teď obyčejný mudla. Podle všeho bude muset jít za okamžik do Velké síně mezi ostatní kouzelníky, což pro něj bylo naprosto zdrcující. Několikrát ho znovu napadávaly sebevražedné myšlenky, a jiné hrůzostrašné pocity, měl chuť se znovu uzavírat sám do sebe a to také dělal. Bude madam Pomfreyovou přemlouvat, jak jen bude moct, aby se mezi ostatní nemusel vrátit, potom se zavře ve své ložnici a už nevyleze. Stejně jako to v poslední době dělá Ron. A hned jakmile vyblafnou první obláčky páry z komína Bradavického expresu, se Harry pokusí o útěk. To měl v plánu, nic jiného. Nebude vězněm těch, kteří jej považují za malého hloupého hocha, co se o sebe nemůže sám postarat. Už přece se mu to jednou podařilo.
   ‚Ach bože, Hermiono, jak moc mi tu chybíš.‘ posteskl si Harry se zalknutým srdcem a převalil se na posteli.
   Pocity, které ho sužovaly mu ještě více přidělávaly bolesti břicha do takové míry, až se mu začínalo chtít zvracet. Ale na Hermionu prostě nedokázal zapomenout. Mrtvolou, jakou jí teď ve svých vzpomínkách cítil, se stával pomalu a jistě sám. Opředený myšlenkou ukončit své trápení jakýmkoliv možným způsobem, se Harry ponořil na malý okamžik do spánku.
   Měl však ošklivé sny, jakési odporné těžké růžovofialové měchýře vaty či co, se mu válely před očima v podivné tmě a přitom mu skákaly do krku, který byl na ně příliš úzký. Byl to strašlivý pocit, způsoboval stále více a více hrozné vjemy bolesti a zvedajícího se žaludku.
   Hned jakmile se Harry probudil se, svalil z postele na studenou zem a začal po čtyřech zaslepeně upalovat k nebližšímu umyvadlu, k němuž přirazil tak silně, až narazil hlavou o zeď. Chvíli se mu motala hlava, ale následně z něho všechno začalo létat ven.
   Harry zvracel ještě dobrou minutu, než se konečně svalil vyzáble a zuboženě na chladnou zem, kde zůstal ležet zdrcený a zničený. Svět se mu točil před očima a pusu měl stále nechutně špinavou. Odpornou chuť teď cítil v puse, chuť která se mísila s nadprahovou hořkostí a ještě něčím, co se ani nedalo popsat.
   Ležel tam několik minut, než se konečně objevila madam Pomfreyová a zděsila se při pohledu na ležícího chlapce.
   „Proboha, co se to tu stalo?“ vyhrkla a přihnala se k němu.
   Umyvadlo navyklým okem vyčistila a pomohla Harrymu, aby si vodou umyl pusu.
   „Phrosím… nenuťte mě… nenuťte mě tam…“ brblal Harry zmoženě. „Phros-ím…
   Madam Pomfreyová se na něj s politováním podívala a se zakroucením hlavou pravila: „Je mi líto, ale potřebuješ se najíst, popravdě jsem tohle očekávala, tělo se potřebovalo pročistit. Už by se ti mělo ulevit.“
   Harry těžce přivřel víčka a stále se těžkopádně opíral o umyvadlo.
   „No tak, postav se, buď přece chlap,“ pokárala ho.
   „Já jsem jen mudla!“ zachraptěl Harry naštvaně a na pokraji úzkosti. „Pros-ím.
   „Tvoji noví osobní strážci tam už čekají, mám své rozkazy,“ rozhodla rázně madam Pomfreyová a začala vláčného Harryho vést ošetřovnou.
   Harry v chůzi zahlédl na stěně obraz Albuse Brumbála, jak se na celou podívanou usměvavě dívá zpoza půlměsícových brýlí. Ten pohled v něm doslova vzbudil ohromující vlny zlosti a vzteku. Brumbál se však dál příjemně usmíval a pokývnul hlavou, když kolem něj dvojice prošla.
   Harry se v zápětí octl na studené chodbě a madam Pomfreyová na něj ještě prohodila: „Ve Velké síni tě už čekají, já tu teď mám důležitou návštěvu z vysokých lékařských kruhů a nerada bych, aby mi tu… vězel Harry Potter jako mudla… to by bylo tedy vyznamenání,“ utrousila se strachem a opovržením. „Kdyby něco, za pár hodin jsem k dispozici.“
   „Počk…“ ale hned na to madam Pomfreyová Harrymu práskla před očima dveřmi.
   ‚…ejte.‘ dokončil slovo Harry v duchu a zíral vyděšeně na dveře ošetřovny. Uvědomil si totiž, že je jen v erárním pyžamu s přehozeným svetrem, madam Pomfreyová spěchala natolik, že si neuvědomila tuto neblahou skutečnost.
   Zůstal klepající se stát na chodbě a ohlédl se na obě strany. Chodba, jak vidno, byla prázdná, ale i tak se Harrymu z ní udělalo ještě více špatně, nebo to snad nebylo z ní?
   Následně se opřel o zeď a šahal si na krk, hned však ruku stáhl, protože tlak na krk mu ještě víc nadzvedával žaludek.
   Tohle už opravdu bylo moc, nic horšího ho snad potkat nemohlo. Nebohý chlapec se otočil zády ke zdi a bouchl o ní týlem hlavy. Chvíli jen netečně stál s křečovitě sevřenýma očima a vzlykavě vydechoval, jako by se měl každou chvilkou sesypat.
   „Hermiono…“ zahuhlal nahlas a jakmile na ní pomyslel, dostala se do jeho srdce taková vlna žalu, že mu uklouzla slza z oka.
    Narovnal se, zhluboka se nadechl a vydechl. Následně se už otočil v trepkách směrem pryč a začal pomaličku vyšlapovat. Připadal si však jako opilý, hlava se mu motala a nohy ho téměř neposlouchaly. Několikrát se zachytil zdi, aby nespadl. Až teď si uvědomil, že absolutně nemá potuchy o tom, co je s jeho botami, pláštěm, koštětem a vším ostatním. Vždyť nemá své náčiní, nemá nic. ‚Bože, vždyť už jsem o tom přemýšlel.‘ uvědomil si Harry a chytil se za bolavou hlavu. Cítil se, jako kdyby byl už dávno mrtvý, jako kdyby tohle rozpoložení, ve kterém je bylo už dávno to peklo, do kterého by nejspíš šel.
   Dorazil k okraji chodby, kde končila stěna a místo ní následovalo zábradlí, za nímž byly samo se otáčející schody. Procházelo po nich několik studentů, Harry jakmile je zahlédl se přitiskl ke stěně a ani nedutal. Jak hrozně moc si připadal trapně, navíc ho neopouštěl odporný pocit z nemoci. Jediná dobrá věc byla, že ho po vyklopení obsahu žaludku konečně břicho trochu uvolňovalo.
   ‚Ve Velké síni se takhle nemůžu ukázat.‘ řekl si sám pro sebe Harry s pohledem na skupinku kráčejících dívek, které ho naštěstí nemohly zahlédnout. Konec konců čelit těmto pohledům bylo něco o hodně snazšího, než stát naproti Voldemortovi.
   Naposledy se zhluboka nadechl, aby chytil nový dech a vyběhl k nejbližšímu pevnému sloupu zábradlí, který byl natolik široký, že se za ním skryl. Běh jen stěží kontroloval, přesto se vydal dál. Došel ke schodišti a namířil si ho k Nebelvírské společenské místnosti. Po pár vyšlých schodech však před sebou uslyšel cizí kroky. Někdo se k němu blížil. Kam teď?
   Harryho popadl šok, musel rychle se někam schovat. Mysl mu ale nefungovala, začal se znovu motat, chytil se okraje schodiště a jen vyčerpaně oddechoval. Hlasy byly už u něj, teď už nebylo šance se schovat před vysmívajícími se pohledy.
   V tom se kroky začaly náhle vzdalovat, někdo chodbou naproti pouze prošel a pokračoval dál v cestě, nezamířil na schody. Harry s úlevou se opřel o zábradlí schodiště a zmoženě se díval na jeho povrch.
   Po pár vteřinách se sebral a pokračoval dál. Konečně díky tomu, že byl čas k obědu a že se v tuhle dobu venku nezdržovalo tolik studentů, Harry dospěl k obrazu Buclaté dámy, která právě ďobala hrozen vína a její pohled s úlekem přistál na Harryho pyžamu.
   „Kde se tu bereš?“ optala se načertěně.
   „Stuuju tay.“ vydal ze sebe Harry chraplavě až buclaté dámě zaskočil hrozen v krku.
   Začala se dusit až přiběhl nějaký lukostřelec z obrazu o kousek dál a pořádně jí udeřil do zad, až se ozvalo jen hlasitě polknutí. Buclatá dáma chvíli sahala na tvé buclaté břicho s vyděšeným výrazem, následně se otočila na lukostřelce a pokynem mu poděkovala.
   „Nejhorší žák.“ řekl hned na to Harry netrpělivě a rozhlížel se všude kolem.
   „To je staré heslo,“ odvětila nasupeně Buclatá dám a odložila víno. „Kvůli tomu, jak jste mě minule donutili jej prozradit, jsem byla nucena ho pozměnit.“
   „Já tady nebyl,“ odvětil Harry a snažil se mluvit normálně.
   „V tom případě je mi moc líto,“ odpověděla mu na to rázně a odvrátila tvář.“
   „Snažně vás proshím!“ vyjekl Harry, až začal zase chraptět.
   „Je mi líto, bez hesla nikdo dál nemůže,“ rozhodla zarputile Buclatá dáma, těžkopádně se zvedla a odkráčela z obrazu pryč.
   Harry jen s vykuleným výrazem zůstal civět do prázdného obrazu. Teď už neměl jak se převléci. Do jiných společenských místností nemohl a nic jiného ho nenapadalo.
   Smířil se s osudem, obrátil se začal odevzdaně kráčet zpátky ke schodišti, zatímco okolní obrazy z něho překvapeně nemohli spustit zraky.
   „Co čumíte?“ osopil se na ně Harry zlostně.
   „No dovol!“ vyhrkl jeden šlechtic s mohutnou róbou.
   Harry pokračoval dál, nic ho už nezajímalo, ani…
   „Chceš udělat zase takový bengál?“ pokračoval muž v obraze.
   Harry se na okamžik zastavil a mrtvolně na něj koukl.
   „Zase tady budeš pokřikovat a dělat hlouposti? Ty se asi chceš zesměšnit úplně, že?“
   „Co to melete?“ zamumlal Harry nepřátelsky.
   „Melu o tom, že jsi včera večer tady ječel jako nějaký cvok a po celé škole se to rozkřiklo. Měl bys být na sebe právem pyšný, Pottere,“ řekl muž s nechutí a začal se znovu věnovat šachové partii.
   Harry se odvrátil a opřel o roh prvního schodiště. Už to utrpení opravdu dál nemohl snášet, a pokud nemůže ani umřít, aby mu všechno už bylo jedno, tak mu to bude jedno zaživa. Nebude nic vnímat a na všechno se vykašle. Třeba to ostatním dojde, že té chodící mrtvole Harrymu něco schází, něco, co se nikdo nepokusí hledat.
   Harry začal scházet dolů po schodech, již nebral ohledy na to, že by mohl někoho potkat, i když se tak nestalo. Uvědomoval si moc dobře, co tu v posledních dnech ztropil za bengál. Dovršil do včerejším veřejným hlášením a ještě k tomu pak to, o čem mluvil ten muž v obraze. Popravdě už mu všechno bylo jedno. Z toho chlapce na začátku školního roku už nic nezbylo, teď už to byla pouhá slupka bolesti a strastí. Nic víc.
   Harry došel až k mohutným dveřím vedoucím do Velké síně, které jako vždy byly pootevřené. Jedním okem nakoukl dovnitř, aby zjistil situaci. Velká síň byla přeplněná k prasknutí a studenti se zarytě o něčem bavili. Černovlasý chlapec pohlédl ke Zmijozelskému stolu, kde seděl Malfoy a jeho banda, kteří právě něco zaníceně dělali pod stolní deskou. Jeho pohled se poté stočil ke stolu patřícímu Nebelvíru, který právě opouštěl Skoro bezhlavý Nick. Nebyl tam nikdo z jeho přátel, všichni byli pryč, opustili Bradavice. Jediný Ron seděl na kraji stolu a občas s někým prohodil pár slov, avšak ani on se nedal považovat za kamaráda.
   Harry ještě chvíli vyhlížel do Velké síně, když se za jeho zády nevědomky něco pohnulo. Za obrysem hlavy se mu objevila další hlava, napolo průhledná a s obrovitým úsměvem od ucha k uchu.
   „POTTER JE TADY A JE V PYŽAMŮŮŮŮŮŮ!“ zaječel Protiva na celé kolo do Velké síně, která zmlkla a všichni se soustředili svými pohledy na stojícího Harryho.
   Nastalo ticho, ticho a stovky pohledů. Ticho, které Harry ze všeho nejvíc nenáviděl a nemohl vystát. Díval se na všechny poníženě a s neutuchající bolestí v srdci. Nemohl se na to dívat, přivřel oči a přidržujíc se začal těžkopádně rázovat okolo zdi Velké síně, zatímco se v ní ozýval šepot a domlouvání.
   Harry si uvědomil, že musí něco udělat, jinak bude stále středem pozornosti. Zastavil se tedy a pohlédl opět na všechny.
   „Co vejráte?“ zeptal se jich otráveně.
   Studenti začali naštvaně kroutit hlavou a otáčet se zpátky, někteří utrousili nějakou nadávku a ti další stále ještě na něj civěli.
   „CO VEJRHÁTE!“ zaječel až zase začal chraptět.
   Teď už všichni na něj nadávali a pomlouvali ho. To mu bylo jedno, stejně jsou to idioti, co na něj mění názor, jako ranní ponožky. Doslova na všechny kašlal, i na užaslý pohled Rona, stejně tak jako nesmírně pobavený Malfoye.
   Hoch v pyžamu došel až k Nebelvírskému stolu a zahleděl se nenávistně na Olivera Scotta z třetího ročníku, který na něj trochu s obavami koukl.
   „Vypadni,“ cekl Harry a strčil do něj.
   „Dej pokoj!“ křikl Oliver a opustil svoje místo.
   „Dej si pohov, Pottere!“ křikl další student.
   „Jo a nebuzeruj nás!“ dodal Oliver nenávistně.
   Harry chvíli ještě motavě stál, klimbal očima a nakonec si sedl na uvolněné místo na kraji. Pohlédl na jídlo před sebe a žaludek mu udělal o kotrmelec navíc. Přímo neskutečně se mu hnusilo, až se mu zvedal žaludek, raději ho okázale odsunul, až něco spadalo tříštivě na zem.
   „Pojďte od něho dál,“ řekl Harryho soused, dlouhovlasý chlapec.
   „Máš pravdu,“ odvětilo děvče naproti. „Styď se, Pottere.“
   A společně se začali odsunovat od Harryho, jediný na okraji zůstal Ron, který jako by nevnímal danou situaci.
   Harry už neodpověděl, zůstal sedět jako přibitý a hleděl na stolní desku před sebou… Bum!
   V zápětí ucítil, jak mu někdo hodil patku chleba na hlavu a ozvala se vlna smíchu. Dokonce i Nebelvírští se smáli a opravdu dosyta. Harry se ani nepohnul, stále jen zíral, byl troska, prostě jen troska.
   Dokázal se uzavřít do své vlastní mysli, jako kdyby zkrátka opustil své tělo, které tam nechal v dané poloze a odešel do svého vlastního světa. Byl to neskutečný pocit. Pocit, který odstartovával o mnoho strašlivější mentální poruchu.
   Všichni kolem něj se uvolněně bavili a vysmívali se mu, ukazovali si na něj, až by z toho přihlížejícímu ukápla nejedna slza. Opuštěný chlapec, sám uprostřed takového žal a bol nahánějícího prostředí, teď vypadal jako loutka vržená do krutého života. Takovou bolest nezažil snad nikdo, tak ukrutné trápení, potupa před všemi, bez jakékoliv pomoci, navíc zapříčiněná možná svou vlastní hloupostí, to bylo to nejhorší, co kdy Harry zažil. Pokud ho nezabil Voldemort, pak ho zabije tohle, vlastně už ho to zabíjelo. Pomalu ale jistě se už nechystal znovu procitnout z osamělého bdění, mysl se mu zasekla a odmítla se bránit.
   Jakmile ostatní děti, ti prašiví psi, ucítily, že se ta nebohá bytost plná smutku a bolesti nebrání, pustili se do ní se vší vervou. Házeli po něm odpadky, nadávali na něj, šťouchali do něj a vysmívali se mu do očí. Ve Velké síni zanedlouho vypuklo pozdvižení kolem Harryho místa. Všichni ho obklopili v kruhu neřesti a zármutku. Vráželi do něj a patlali ho všelijakým svinstvem, bouchali ho a mačkali ruce, ohýbaly klouby na prstech na samý práh bolesti. Věšeli na něj jídlo a další věci, až se mu posmívali, že si z něho dělají jen hloupý vánoční stromeček.
   V další chvíli se zde objevili Harryho strážci a protlačili se zástupem studentů.
   „Harry Potter?“ zeptal se vysoký muž, celý zarostlý vousy jako Hagrid.
   Za ním stála úzká žena s přísným pohledem, tak strašně se podobajíc tetě Petúnii a průvod uzavíral malý mužík podobný trpaslíkovi, kterému z kapsy čouhala dlouhá hůlka.
   Harry samozřejmě neodpověděl, téměř ani nezachytil, že přišli. Celý od omáčky, brambor a zeleniny tam seděl stále dál a dál, nehnutě jako socha se srdcem plným nadměrné bolesti.
   Stráže odvedla Pansy Parkinsonová a začala jim něco vysvětlovat, jak se však ukázalo, učinila tak pouze proto, aby odlákala jejich pozornost. To proto, aby se mohl ukázat ten největší zloduch Bradavic.
   „Tak co š-mudlo, jak pak se máš?“ zeptal se.
   Sedl si naproti němu a opřel si hlavu o ruku na stole. „Neodpovíš?“ uchechtl se spolu s ostatními, kteří na Harryho přestali patlat omáčku.
   Malfoy vzal nůž a přiblížil se jím k Harryho ruce. Přitom na něj pohlédl jako divící se pes a se zaujetím hledal reakce v jeho tváři. Harry na nic nereagoval, stále jen nehybně hleděl do desky stolu.
   „Jsi dobrý bouchací pytel, Pottere,“ usmál se Malfoy a přejel tupou hranou nože po Harryho dlani. „Uvidíme, co toho vydržíš.“
   Otočil nůž a pomaličku začal přitlačovat a posunovat s nožem po ruce nebohého chlapce, který nepatrně sykl.
   „Á, podívejme se!“ zakuckal se smíchy Malfoy a díval se, jak v říznutí na Harryho ruce se objevuje červená stopa, jak se krev drala na povrch.
   „Není to už moc?“ optala se nějaká studentka s děsem v očích, v další chvíli na ní Malfoy nenávistně pohlédl a ona hned sklapla.
   „Všude se povídá, co se včera stalo,“ začal znovu Malfoy rozetřel první kapku krve Harrymu na ruce.
   Ten to už moc necítil, ruka mu téměř brunátněla nečinností, jak s ní vůbec nehýbal. Harry byl chudák plný omáčky a dalšího svinstva, vlasy se mu již nepodobaly a obličej měl celý upatlaný. Nejhorší rány měl však na duši, tak zmožené steskem a bolestí, že už přestávala reagovat. Nevnímala ani Rona opodál, který vše sledoval a podivně se vrtěl na židli.
   „A víme, co se stalo na ošetřovně…“ dotíral dál Malfoy a Harry ucítil, jak mu ramena začali tisknout dvě statné dlaně Crabbeho a Goyla. „pročpak jsi potřeboval mudlovskou léčbu, Pottere?“
   „He, protože je vobyčejnej mudla!“ vyhrkl Goyle a praštil silně Harryho do zad, až mu téměř vyrazil dech.
   Harry se znovu vrátil z náklonu od rány do své pozice a poprvé za celou dobu zvedl zrak na Malfoye, kterému to dodalo novou energii do týrání.
   „Konečně se na mě ten hnis podíval,“ uchechtl se a ostatní se začali smát na celé kolo. S úsměvy se nakláněli, aby zachytili Harryho pohled. „Kolik myslíš, že z tebe vyteče krve, Pottere, když tě říznu hlouběji?“
   Někteří s těmito slovy poněkud znejistěli, dokonce i těmto dotyčným to připadalo už moc, jenom většina Zmijozelských se smála a dychtivě fandila Malfoyovi, aby Harryho zničil, když v tom se od Harryho začalo ozývat skuhrání.
   Následně nebohému černovlasému chlapci sjela po oku slza a Harry začal potichoučku naříkat a plakat, sám tady v tom strašném obklopení neměl zastání, utrpení už přežívat nemohl. Malfoy docílil svého.
   Zmijozelští se teď rozeřvali smíchy na celé kolo, se zadostiučiněním na Harryho hleděli, koukali mu s úsměvem do uplakané tváře a vychutnávali si každou jeho slzu. Až bylo neuvěřitelné, že by byli ty děti schopny něčeho takového. Většina ostatních z Mrzimoru, Nebelvíru a Havraspáru teď váhala, jestli to opravdu už nepřehnali, avšak Harry nenáviděl všechny. Bez ohledu na to, kam patřili, začali s tím všichni a smích je nepřešel. Krutost reálného světa ho poslal na dno s nervy a on plakal z té strašné bolesti na duši.
   „Nechceš kapesník, Pottere?“ sykl na něj Malfoy. „Nebo rovnou celej ubrus?“ zařehtal se a Zmijozelští se začali popadat za břicho. „Ah bože můj, hele, víte, co je to? Je to černý a letí to přes rybník? Potter na Kulovým blesku bez brzd!“ zařval a rozchechtal se na celé kolo spolu ostatními, někteří jeho smích opětovali jen z nutnosti. Zmijozelští se však mohli uchlámat smíchy.
   Harry znovu sklopil zrak, už nepoznával nic, co by mu bylo přátelské či příjemné, nikdo ho neobjal, nikdo nepomohl. Konec už byl blíž, než si myslel.
   „A víte, co je tohle? Je to zrzavý a ječí to do dálky?“ zeptal se Malfoy a náhle se zatvářil naprosto vážně. „Grangerová mizící v Oblouku smrti.“
   Potom, co Ronovi upadla lžíce, jako by někdo do Harryho napojil elektrický drát a pustil ho na plné pecky. Doslova se lekl toho, co právě Malfoy vyslovil a čemu se nikdo nesmál, jen Crabbe a Goyle se automaticky začali řehtat, ale když nikdo jiný, tak po pár vteřinách sklapli.
   „Co je to?“ protnul ticho náhle Harry se slzami v očích. „Je to světlevlasé a to zrzavý to posílá do Oblouku smrti.“
   Malfoy nyní kompletně ztuhl a vytřeštil na Harryho oči. V koutku mu pohrával nenávistný tik a ruce začal drtit v pěst. Hlavou pomaličku kroutil ze strany na strany a téměř se začal klepat.
   „Ale ano… taky na něj došlo,“ přisvědčil Harry.
   „NEEEEEEEEEEEEEE!“ rozeřval se Malfoy na celé kolo a snad i do očí se mu nahrnuly slzy. Vystartoval k Harrymu a začal ho mlátit do obličeje. Harryho to téměř necítil, jak byl duchem jinde, naopak bude Malfoyovi zavázán, když ukončí jeho trápení.
   Malfoy však přestal, zařval na své dvě gorily: „Teď! Dělejte!“
   V další chvíli zmiňovaní popadli Harryho za ramena, praštili s ním o stůl a celého ho na něj vysadili hned vedle Malfoye, který už tam klečel.
   Následně oba dva před zraky všech studentů zmizeli a Harry se stačil vzpamatovat až dole v kuchyni
   „Je tady!“ křikl Malfoy a seskočil ze stolu. „Teď uvidíš Pottere! Za tohle mi zaplatíš! Zaplatíš! Někdo tu na tebe už čeká!“
   Harry se obrátil a pohlédl za sebe, aby spatřil Arguse Filche, jak se úlisně kření s rukama třímajícími řetězy.
   „Zdravím,“ sykl zlostně a v jeho očích se zablýsklo.
   Harry jen hořce polkl a na jediné, co se zmohl bylo: „A sakra!“
   „Klej si jak chceš!“ křikl Filch a přihnal se k němu jeho těžkopádnou chůzí, následně mu řetěz omotal kolem krku a přitáhl si jej k hlavě, aby mu viděl zblízka do očí. „Teď zažiješ taková muka, že ani Ty-víš-kdo by se na ně nezmohl!“
   Harrymu při zatažení řetězu kolem krku se znovu zvedl žaludek a zatemnilo před očima, přesto však svou neurvalou náladou se zmohl pouze na to, aby plivl Filchovi do oka.
   Filch zakřičel, pustil Harryho a začal si mnout oko. Harry na nic nečekal, zvedl se, aby se dal na útěk, ale před ním stanul Malfoy a ubalil mu ránu do tváře, až se nebohý chlapec sesypal na desku stolu a následně na zem.
   „Zatracenej spratku!“ rozječel se Filch. „Mizero jeden mizerná! Havěti zablešená! Prase jedno plesnivý!“ opakoval a popadl Harryho neomaleně znovu na nohy. „Teď půjdeš se mnou!“
   „S námi,“ dodal Malfoy a vyzývavě se podíval na Filche, který po chvilce váhaní začal s vrčením Harryho vláčet ke dveřím.
   Harry si až teď uvědomil, že v kuchyni kromě nich nikdo zvláštní náhodou nebyl, pouze v dálce v dlouhé místnosti zahlédl, jak se jakési nenápadné dveře pomaličku přivírají.
   Vyrazili s ním ze dveří ven a táhli ho chodbou jako nějakého oběšence.
   „To nemůžete,“ začal protestovat Harry. „Přece jenom jsem pořád student téhle školy…“
   „Která změnila svá pravidla,“ zavrčel znovu Filch. „Tentokrát tu není žádný poloobřík, ředitel nebo ten otravný učitel černý obrany, či jak se ten předmět jmenuje.“
   „Motáku, ani ve škole jste určitě nebyl…“
   Filch prudce zatáhl za řetěz, až se Harrymu podlomila kolena, jak těsně sepnul jeho krk. Začal lapat po dechu, kašlat a ze všech sil se snažil ho povolit, místo toho Filch znovu zatáhl a začal Harryho vláčet jako na vodítku. Ten se začal už opravdu dusit, i po tom všem pociťoval nutkání sebeobrany, alespoň z toho nejmenšího pocitu obrany, co v jeho těle zbyla.
   „No tak pohni sebou, vlečeš se jako mezek,“ sykl Filch a zatáhl za řetěz opětovně. „A ty se jdi podívat jestli je vzduch čistej,“ prohodil k Malfoyovi, jež neochotně vyběhl napřed a po asi minutě se z dálky ozval jeho hlas: „Volno!“
   Filch něco znovu zažbreptal a začal s pomláceným Harrym vycházet schody, černovlasého chlapce přímo příšerně trápila bolestí páteř, čímž i celé tělo. Stále ještě, i po péči madam Pomfreyové, cítil bolest z četných zranění. Navíc teď po čtyřech ručkoval pouze v nemocničním pyžamu a bylo mu špatně víc, než kdy dřív.
   Došli nahoru a Filch zamířil přes celou Vstupní síň rovnou do sklepení. Tady byla přímo děsivá atmosféra a Harry, který si konečně trochu povolil řetězy se raději zvedl z pokleku ze země, aby nemusel sahat na tak studenou zem. Připadal si v hrozně svírající situaci, nebo okolní prostředí sklepení na něj tak doléhalo. Stěny byly z tlustého a masivního kamene, mezi nimiž v různě rozesazené délce hořely svíce pochodní. Mráz, který zde panoval byl tak neskutečný, že to vypadalo, jako kdyby se jim každou chvílí mělo začít mlžit před pusou.
   Harry po chvilce šel už klidněji a když to nadmíru rozzuřený Malfoy pochytil, přešel k Harrymu, který však byl oproti němu chycený do řetězu.
   „Stejně lžeš,“ nevěřil Malfoy hořce a občas pevně sevřel oči, jak mu bylo úzko. „To nemůže být pravda.“
   Harry se na něj podíval, chvíli zkoumal smutek v jeho tváři a hned na to s posměškem se odvrátil.
   „Zabiju tě!“ zařval Malfoy vztekle, až se to rozlehlo po celém sklepení.
   „Potišejc, holobrádku!“ okřikl ho Filch a před ním v dálce se objevila velká mřížovitá brána.
   „Ať se propadnu, jestli ti nevymačkám oči z důlku za to, co jste tátovi provedli!“ sliboval mu Malfoy a hleděl rozzuřeně Harrymu do očí.
   „Mohl si za to sám,“ vypravil ze sebe po chvilce brýlatý chlapec, jehož brýle teď byly pokryty kousky omáčky.
   „Ubožáku,“ sykl Malfoy. „Za to zaplatíš svým životem.“
   Došli až k vratům a Filch vyndal těžký svazek klíčů. Okamžitě našel ten správný, několik palců dlouhý klíč tlustý jako lidský prst a zasunul jej do vskutku starožitného zámku.
   Ten po chvilce hlasitě cvakl a Harryho doprovod ho uvedl dovnitř.
   „Vítej, Pottere… v síni bolesti!“ zvolal slavnostně a radostně Filch. Rozpřáhnul ruce jako kdyby to bylo jeho nejmilovanější království.
   Harry se pokusil narovnat a rozhlédl se kolem. I v takovém stavu, kdy vzdával svůj život a přál si zemřít, ho teď přepadával doslova příšerný strach. Byla to ohromná kobka s vysokým kopulovitým stropem. Všechno zde bylo ze starých bytelných tmavých cihel, které nesly známky vlhkosti a plísně, jež zde panovala. Dole pak byla zem pokrytá hrubým pískem a hlínou, u jedné ze zdí k tomu ještě vězela zaseklá podzemní voda, která zde tvořila malé jezírko, v němž se tu a tam zabublalo. V místnosti po příchodu se rozsvítil jediný lustr se třiceti svíčkami, které byly rozesazené na drápovitých držácích a od sebe se větvily od začátku lustru. Nejhorší na tom všem bylo, že svíčky svítily rudou barvou, což dodávalo prostranství přímo krvavý nádech.
   „Tady nenajdeš žádnou Španělskou botu, Železnou pannu nebo skřipec, rozhlédni se dobře a spatři bolest téhle místnosti!“
   Harry se opravdu celý vystrašený rozhlížel, na písčitém blátě ležely kusy koster, zlomených kostí, proražených lebek a přetržených páteří. Za tůní byla za stěnou další místnost, oddělená ještě silnějšími mřížemi, kterými by neprošel ani sám troll. Ale hlavně, všude zde byly rozesazené ty nejstrašlivější mučící nástroje. Hned vedle Harryho byl kotlík plný olova jen připravený, aby se rozehřál a vlil mučenci do hrdla. Vedle toho u zdi bylo nepohodlné dřevěné křeslo s bodáky jak na sedátku, tak na opěradle, k tomu mělo ještě upínání na ruce, nohy a železnou přilbu, za níž se rýsoval zlověstný tupý vrták. Sedadlo se nejraději používalo tak, že mučence pouze přivázali, ten pak únavou dosedal sám od sebe. Kolem dále ležely poházené svěrače s bodáky na nohy, ruce i hruď, k tomu se vždy utahovali šrouby, aby měli větší stisk a byly schopné kosti rozdrtit. Další křeslo mělo pouze zařízení na hlavu, byla to jakási podivná masivní helma připevněná ještě masivnějšími šrouby ke zdi, jakožto tím směrem se i utahovala, aby nakonec nešťastníkovi hlavu rozdrtila. O kus dál na zdi viselo asi dvacet bodáků a jakýchsi podivných tyčí s železnými pláty na konci připravenými k rozžhavení a přitisknutí na tělo. Stejný počet typických houslí, které byly opřené vedle tůně. Byly to v půl rozevíratelné dřevěné desky s otvory pro hlavu a ruce. Vedle leželo obyčejné kolo pro povoz a hned vedle toho drtič končetin s mohutným těžký zavíráním. Na druhé straně pak bylo křeslo s další přilbou, které do úst vedla dlouhá šavle. Následně napichují sedátko, vedle toho lehátko s otáčecím upínáním pro nohy. O kus dál byla zeď pokrytá řetězy s různým upínáním na konci, ať již za palce, ruce, uši, nebo vlasy či dokonce krk. A o kus dál něco, čeho se Harry zalekl strašlivě moc, ze stropu tam visel ostrý menší hák, na němž visela napolorozpadlá kostra. Hák se prorazil kostře skrz tři žebra, než narazil na silnější. na níž nebožtík zůstal viset až do smrti. Byl určený k provrtání se masem oběti a pokud by ani to nestalo, o kus dál bylo závaží, které se dotyčnému přivázalo k nohám.
   Harry chvíli zůstal zděšeně oddychovat, nástrojů tu bylo o mnoho více, některé tak strašlivé, že je ani nedokázal popsat, předně jakási černá díra ve stěně, která se zvláštně mlžila, o kus dál se země vlnila a občas z ní vyčouhl jakýsi tesák a zase se schoval. Naproti tomu byla zase starobylá kniha s jak vidno středověkými mučícími zaklínadly, kniha se jmenovala Crucias.
   „Páni…“ vydechl vykuleně Malfoy a zároveň se nemohl vynadívat. „ať si Potter vyzkouší všechno.“
   „Hezky pomaličku,“ odvětil Filch. „Nejdřív něco, co jsem sliboval už před strašně dlouhou dobou.“
   Popadl Harryho za provaz obtočený kolem krku a dovlékl ho ke stěně pokryté upínacími řetězy.
   „RUCE!“ zařval Filch na Harryho, až se zdálo, že přišel o sluch.
   Následně popadl jeho dvě ruce, odmotal z něj řetěz a zacvakl jej za Harryho zápěstí.
   „Teď konečně pochopíš, Pottere, proč jsi…“
   „To je moc slabé!“ zařval Malfoy. „Zabil mi otce! Zabil ho! To on to byl! Zabil mi ho! Umučte ho k smrti!“
   Filch se zarazil a začal nad celou tou záležitostí přemýšlet. Harry při slovech, že by mohl zemřít pocítil, jak ho popadl strach, ale v zápětí i chtíč ukončit tuhle smutnou kariéru jménem život.
   „NE!“ odmítl rázně Filch. „Středověké tresty byly už dávno zrušeny, tyhle… tyhle další nástroje tu jsou jenom na zastrašení, ne…“
   „Chcete říct, že nebude žádné bodání, žádné řezaní žil?“ řičel vztekle Malfoy.
   „To se rozumí!“ křikl Filch poněkud nejistě. „Sice vás malý spratky nenávidím, ale nejsem vrah! K obsluhování těchto zařízení musí mít kat…. musí… musí být náležitě vyškolen, aby nezasáhl důležité orgány, pouze dokázal způsobit strašlivou bolest.
   „Na to vám kašlu! Jako jeden z následovníků Pána zla vám přikazuji umučit Pottera k smrti!“
   „Starej Gerdy si ho už podá,“ usoudil nakonec Filch, popadl Harryho a začal ho vléct na druhou stranu místnosti.
   „Co tím myslíte?“ vykřikl Malfoy a ječel vzteky. „Zabijte ho! Zabijte hoooo!“
   „Zklapni!“ zahulákal Filch otráveně a dovlekl Harryho k upínajícím nástrojům nazývaným housličky.
   „Varuju vás!“ řval dál Malfoy.
   „Ty si můžeš varovat leda tak svý holuby z nosu!“ opětoval mu naštvaně Filch a zacvakl Harrymu kolem krku ony housličky.
   Malfoy vzteky bez sebe vyškubl z kapsy hůlku a zamířil s ní na Filche.
   „Dejte ho na ten nejbolestivější nástroj, nebo… nebo uvidíte!“ zaječel na něj už se strašlivou hysterií.
   Filch se otočil a vykulil oči na hůlku mířící na něj. „Okamžitě s tím na mě přestaň mířit!“
   „Jste prý moták!“ křikl Malfoy. „Takže mi neublížíte… nepřibližujte se!“
   Filch se v chůzi zarazil a zmateně mrkal očima, co by mohl udělat.
   „A ty se ani nehni!“ zařval Malfoy na Harryho, který se pokusil vzít roha, avšak s obrovským prknem kolem krku to bylo opravdu více než nápadné. Navíc ho šíleně bolely ruce, jak mu je prkno svíralo v rovině s hlavou, člověk by si to nemyslel, ale bolelo to strašně moc.
   „Povídám ti, odhoď tu hůlku, nebo to budeš ty, na koho je použiju,“ varoval ho Filch a začal se k němu blížit. Malfoy v té chvíli trochu poodstoupil a pak znovu, začal ustupovat dál, aby byl stále ve stejné vzdálenosti od Filche.
   „Víš, jaké to je zranit mě?“ vyhrožoval mu Filch vztekle. „Nemáš ani potuchy, co s tebou pak zaměstnanci školy udělají!“
   „Nemusí se o tom dozvědět,“ nenechal se zviklat Malfoy. „Přestaňte! Ustupte a udělejte co říkám!“
   „Neudělám!“ křikl mu na to Filch.
   „Tak dobrá, řekl jste si o to!“ opáčil rozzuřeně Malfoy a mávl s hůlkou. „Petrifi…ááááá!
    V okamžení po něm skočilo něco šedivého, tmavého a nesmírně chlupatého. Malfoy se strašlivě lekl, začal se ohánět kolem sebe, snažil se ze sebe paní Norrisovou setřepat, Filch se k němu rozběhl, Malfoy klopýtal stále dál, když v tom se ze země vyvalil ohromný červ s tesáky kolem dokola a stiskl Malfoyovu nohu.
    „Vydrž!“ křikl Filch, zatímco paní Norrisová pelášila pryč.
   Přiběhl k Malfoyovi a začal ho tahat zpátky, protože ten červ ho stahoval dolů do země. Začal rvát ze všech sil, Malfoy hystericky křičel a slzel na celé kolo, ječel jako malá holka a mlátil rukama všude kolem sebe. Konečně se Filch zvedl, přiběhl k ostnaté stoličce, popadl jí a přitiskl prudce na tělo červa až vytryskly světlé pramínky slizu.
   Červ Malfoye vyplivl a z hlasitým křupání se začal stahovat, zatímco do něj Filch mlátil stále dál a dál ostnatou stoličkou.
   Harry pochytil situaci, sebral veškeré své síly a začal běžet k východu, avšak kláda byla natolik těžká, že se mu podlomila kolena a on padl na zem. Chvíli vyděšeně hekal a pak se znovu pokusil vstát, to už ale na něj znovu mířil Malfoy ležící na zemi a řvoucí: „Ani se nehni!“
   V další chvíli Filch vyškubl Malfoyovi hůlku z ruky a zahodil jí od tůně.
   „Tohle bylo naposledy hošánku!“ křikl na něj Filch, popadl ho za límec a přitáhl k dalším housličkám.
   Malfoy si to hned uvědomil a začal se bránit, hned ale dostal ránu do nosu a následně se ocitl přivřený v prknu stejně jako Harry.
   „A teď oba dva!“ zařval Filch a přitáhl si je k sobě.
   Následně přešel ke stěně, ve které bylo velikánské kolo s nímž hned na to začal točit. Mříže u tůně vedoucí do další místnosti se začaly zvedat a Filch se ohlédl na dvojici s prkny.
   „Jděte nebo vás tu nechám až do konce života!“ zařval na ně naštvaně a Malfoy prosebně pípl.
   Harry už pomaličku sténal bolestí z toho, jak ho prkno svíralo, přesto se vydal k vodě před Malfoyovo vyděšenými zraky. Toho následně Filch za zády popadl a doslova jím mrštil do vody, kde byl hned o poznání rychleji než Harry.
   Hned na to se o kus dál zabublalo a ležící Malfoy po krk ve vodě vyděšeně strnul. „Co to bylo?“ vyhrkl vystrašeně.
   „To nejspíš ten tvůj červ snědl něco špatnýho,“ pravil Harry a vkročil stále v pyžamu do vody a začal se nořit hlouběji a hlouběji. V mysli si vzpomínal na Filchova slova, pokud je opravdu nechce zabít, tak se nemá čeho bát. Přesto ho strašlivě zmáhal strach, i po tom všem teď zapomínal na své problémy a doslova ho ovládala strašlivá situace.
   „To nemůžete!“ dožadoval se stále Malfoy.
   „Mazej nebo budeš o hlavu kratší!“ zařval Filch a začal se k němu hnát.
   Malfoy začal instinktivně couvat hlouběji do vody dál od Filche, který se u kraje tůně zastavil.
   O kus dál se znovu zabublalo a všichni ztuhli, včetně Filche.
   „Tohle se mi přestává líbit,“ zkonstatoval zbaběle Malfoy a začal sténat.
   „Ale ne… co se s ním stalo?“ křikl Filch a díval se někam vedle dvojice.
   „Cože?“ vyhrkl Harry.
   „To, že je Trnog?“ zaječel Filch s hrůzou v očích. „Ale za tu dobu se zatraceně změnil! Tohle nemá dělat.“
   Harry se společně s Malfoyem otočili a vedle sebe spatřili, jak se na hladině objevuje jakýsi tvor pokrytý ostnatou kůží s trny o velikosti několika palců.
   „Proboha!“ zaječel Malfoy. „Pomóc!“
   „Vylezte!“ zařval Filch, avšak do vody se neodvažoval.
   „Malfoy se začal brodit vodou, ale tvor se začal blížit k nim o poznání větší rychlostí.
   „Ne, nestihneš!“ zachraptěl Harry. „Malfoyi!“ hned na to se ale na něj vykašlal, otočil se a z posledních sil se začal brodit teď již po ramena v hluboké vodě skrz vyjeté mříže do druhé místnosti.
   „Otoč se!“ řval Filch. „Za Potterem!“
   Malfoy se přidušeně otočil, zjistil, že je o poznání blíž místnosti, kde před chvílí zmizel Harry, stejně tak ale se ale blížil i tvor k nim.
   Malfoy se rychle otočil a začal vyšlapovat pomalu za Harrym, zatímco Filch přiběhl ke kolu a začal spouštět mříže.
   „Dělej!“ řval na něj Filch a u nohy mu syčela paní Norrisová.
   Malfoy doslova chrčel a nabíral vodu, za jeho zády se už čeřila tůň a čím dál víc se k němu čeření přibližovalo. Už to vypadalo, že se mříže spustí dřív, než se tam dostane, ale bohužel tvor byl ze všech nejrychlejší.
   Harry to uviděl, spatřil, jak Malfoy je v koncích, jak metr za ním se čeří voda a něco tam rozevírá tlamu. Nevěděl, co dělat, jen se vydal mu naproti.
   „Proboha,“ hlesl Filch, když zjistil, že kolo se zaseklo.
   Z vody se vynořila držka ve tvaru trojúhelníku a hnala se za Malfoyem, který už už mizel v druhé místnosti. Brána se však stále nezavírala, Filch lomcoval s kolem jako zběsilý až konečně přispěchal Harry, spatřil, jak se kolem něj žene Malfoy a na něj ta odporná bestie. V tu chvíli ho zcela nic nenapadalo… co má proboha udělat?
   Přesto ho napadla poslední věc, vyzdvihl se kousek z vody a přesně v okamžiku, co ho Malfoy míjel začal hranou prkna mlátit to kovových napolo spuštěných vrat jako o život. Místnostmi se rozléhaly strašlivé rány, jak Harry bušil do mříží ostošest. Už cítil, jak se zvedá voda a brána stále nepovoluje. Viděl, jak trojúhelníkovité, skoro až chapadlovité čelisti pátrají ve vodě těsně u jeho nohy, už byla přímo u něj. Když v tom Harry prudce vrazil do brány, která se zakymácela, zaseklý řetěz povolil a on jen tak tak stačil uhnout řítícím se mřížím, které zahučely pod vodu a oddělily dvojici od příšery, jenž hned na to do nich monstrózně narazila, až se začaly prohýbat.
   Oba chlapci popošli od vrat a vykuleně civěli před sebe, jak ta bestie couvá a znovu do nich naráží, přitom kolem sebe čeří vodu na všechny strany.
   Filch znovu ustrnul a vyděšeně zíral, jak se příšera postupně probojovává k dvěma bezmocným spoutaným chlapcům.
    „NA CO ČEKÁTE!“ zařval Malfoy z plných plic. „SEŽEŇTE POMOC! POMOOOOC!“
   Filch se na podpatku otočil, až málem o své nohy zakopl a následně vyběhl ven z oné rudé místnosti.
   Chlapci tam zůstali teď osamocení a zírali na to, jak se před nimi čeří voda a ozývá se jedna rána za druhou, jak se monstrum k nim snažilo dostat.
    Podívali se na sebe a Malfoy ze sebe vypravil: „Nekoukej na mě!“
   „Pravda, tamhleto je příjemnější pohled,“ odcekl Harry naštvaně a společně odcouvali nevědomky až k opačné zdi místnosti.
    „Kde to vlastně jsme?“ zeptal se uvědoměle Malfoy a třásl se mu hlas.
   Tahle místnost byla prázdná, neměla v sobě nic až na to, že byla skoro metr a půl zaplněná kalnou vodou, skrz kterou se dalo jen stěží pohybovat. Avšak zeď za nimi byla rozbouraná. Celá se před dávnými časy zhroutila, takže vytvořila jakýsi kopec vedoucí až ke stropu vlhké místnosti. Tam skrz kamení na ně letmo svítilo denní světlo pozdního odpoledne… kdyby ty kameny nahoře odvalili… tedy nejdřív by se po tom příkrém svahu ze suti museli tam nahoru dostat.
   Malfoy se okamžitě odhodlaně vydal kupředu a začal stoupat po svahu na horu.
   „Co chceš dělat?“ zeptal se Harry nepřátelským tónem.
   „Co?“ vyhrkl Malfoy sarkasticky. „Dostat se odsud!“
   „To nevylezeš,“ usoudil hned Harry.
   „Víš, co mi můžeš, Pottere!“ ozvalo se od Malfoye.
   Harry se otočil zpátky k bráně z mříží. Nechtěl ztrácet čas přihlouplou debatou s tím nekňubou, navíc Filch to nemusel stihnout… a chce se vůbec dát zachránit? Vždyť mu vlastně na tom všem ani nezáleží, Malfoye nenávidí a tady na tom světě už ho nic nedrží. Teď, kdyby tu byla Hermiona, se svojí hůlkou a hlavou plnou nápadů. Harry se na ní zamyslel a hned se mu chtělo plakat.
   Od toho ho vyrušilo ale řvaní Malfoye a následně plácnutí do vody, jak světlevlasý hoch sjel po příkrém svahu dolů.
   Malfoy se vynořil a začal kašlat vodu, ta prkna byla nesmírně těžká a stahovala je ke dnu, takže měl práci s tím se vůbec dostat na hladinu.
   „Ani slovo!“ křikl Malfoy naštvaně.
   „Kašlu na tebe,“ prohodil k němu Harry a začal si to hnát zpátky přes místnost k mřížím, které už povolovaly pod silou nekompromisní bestie.
   „Co chceš teď zase dělat ty?“ křikl Malfoy.
   Harry neodpověděl, po několika okamžicích, co tvor zatím stačil třikrát narazit do mříží, které už pomaličku vylétávaly z pantů, se dobrodil ve vodě sahající mu k ramenům až k bráně a vehementně se do ní opřel. Pokaždé, když tvor narazil, sílu působení znásobil, aby utlumil náraz.
   Malfoy jen netrpělivě stál a tvářil se nadmíru vyděšeně.
   „Stejně se sem dostane… a tebe pak zabije, Pottere!“
   „Zapomínáš na jedno Malfoyi!“ odvětil Harry sýpavým křikem, jak se ze všech sil snažil tlačit na mříže. „Já totiž zemřít chci!“
   Malfoy vycenil vztekle zuby, hned na to pohodil nerozhodně hlavou a začal se brodit k Harrymu, který měl zavřené oči, jak silně se o mříže opíral.
   Po pár chvílích se již Malfoy opřel o mříže vedle něho, tlačili na ně rohem prken, zády k mřížím, aby se nemuseli dívat, jak občas jedna část tlamy té příšery se na ně vyhrne.
   „Tak proč to teda držíš?“ zeptal se po chvilce Malfoy.
   „Co?“ hekl Harry.
   „Proč to držíš, když chceš umřít?“
   Harry odvrátil hlavu, moc na přemýšlení neměl čas, bylo mu tak nesnesitelně blbě, že každým dalším promluvením hrozilo, že se zase pozvrací.
   „Asi ve mně… ve… ve mně je ještě ten… ten hrdina Potter,“ sykl Harry se sarkazmem a zadržoval přitom břicho, aby znovu nevyklopilo svůj obsah ven.
    Následovala však o poznání silnější rána, až oba dva odskočili vinou nárazu od mříží a rychle se k nim zase zpátky vrátili.
   „Zuří!“ vyjekl Malfoy.
   „Ani se mu nedivím,“ zkonstatoval Harry a už opravdu mu bylo špatně na samou hranici.
   „Do háje!“ zakřičel Malfoy tónem, že je v úzkých.
   Byli v bezvýchodné situaci a znovu doslova odletěli od mříží, když se ozvala další rána a dolů se sesypala bortící se omítka.
   „Teď už nemá efekt, jestli to držíme,“ pravil hystericky Malfoy a zvedal se z vody, přitom jí plival z pusy.
   „Tvoje prkno!“ zařval Harry.
   „Co?“
   „Má uvolněné šrouby! Když do nás ta obluda vrazila, krapet vyjely!“
   Malfoy ihned spočinul pohledem na svém prknu, jehož šrouby, které jej drželi u sebe byly na půli cesty vyjeté.
   „Pojď sem!“ křikl Harry a popohnal Malfoye k sesypané zemině. „Pokusím se tě osvobodit, jestli to vyjde, pomůžeš mi pak nahoru, je ti to jasné?“
   Malfoy se na okamžik na Harryho zadíval a pak hned horečně přikývl. Harry se už chystal začít do prkna mlátit tím svým, když se zarazil. „A slíbíš mi, že se pak na mě nevykašleš?“
   Malfoy se mu zpříma podíval do očí a úzkostlivě zaječel: „Bože můj, sice tě nenávidím, ale můj život je mi přednější!“
   „Tak dobře,“ hlesl Harry a začal naklánět celým svým tělem.
   Skrz brýle málem kvůli kapkám neviděl, ještěže špína z něho byla pryč, když se několikrát dosyta vykoupal v místní vodě. Teď mlátil svým prknem do toho Malfoyovo, který začal bolestí fňukat, jakou mu nárazy způsobovali újmu. Šrouby ale opravdu pomaličku vyskakovali ven, byly staré a zrezlé, dokonce se i rozpadaly, když byly skladované tady v hrozné vlhkosti.
   Příšera za jejich zády ale už drtila bránu na cucky, už se začala vyvracet z pantů a pomalu ohýbat, prohýbat a naklánět. Další a další rány, které jí uštědřovalo monstrum už na ní byly moc a stále více a více povolovala pod takovým neutuchajícím tlakem.
   „To bolí! Už to je?“ naříkal Malfoy se vztekem.
   „Snažím se, už…“ když konečně šrouby vyletěly, udělali pár koleček a žbluňkly do vody.
   Malfoy se začal divoce ošívat, prudce rozevřel prkno, které ze sebe v zápětí shodil. Harry už téměř nemohl pohnout rameny, byl zcela vysílen a strašně moc rád, že se odsud dostane. Třískání do toho prkna ho stálo většinu sil.
   V té chvíli se Malfoy na Harryho zpod promáčených vlasů podíval a na pár vteřin si zůstali hledět do očí, zatímco obluda se drala téměř už skrz bránu.
   „Slíbil jsi to,“ hlesl Harry vyděšeně.
   Malfoy stále ještě chvíli zíral, až se náhle odvrátil a začal šplhat po svahu s pomocí rukou k otvoru nahoře.
   „SLÍBIL JSI TO!“ zařval Harry.
   „To je výhoda záhoráků, Harry!“ uchechtl se Malfoy. „Nikdy nemusí splnit co slíbí, sbohem! Hezky si to tu užij!“
   „Bastarde! Ty jeden zaprodanej parchante!“ řval Harry až začal zase chraptět.
   „Ale no tak, vždyť jsi přece chtěl umřít, ne?“ pousmál se Malfoy a byl už téměř nahoře.
   Harry s bolestivě spoutanýma rukama se zadíval zpátky na obludu, která již byla téměř z poloviny skrz a mohutně čeřila vodu všude kolem sebe. Takhle na dálku se spíš podobala vzteklému ostnatému Vorvaňovi.
   Harry se už smiřoval se svým osudem, teď už se neubrání a Malfoy mu nepomůže. V druhé místnosti stále nikdo nebyl, byl tu sám. Chtěl opavdu ale zemřít? Tak to osud skutečně moc dlouho nečekal, konec přišel právě teď hned.
   „Jaký to tam je?“ neodpustil si Malfoy.
   Harry mu nechtěl dát jakoukoliv možnost dostat ještě větší vlnu zadostiučinění.
   „Pozdravuj ode mě Grangerovou až tam budeš!“ hulákal chlámavě Malfoy a držel se cihly až úplně nejvýš, aby dal najevo, že je na odchodu.
   „A co mám vzkázat tvému tátovi?“ optal se Harry rozzuřeně.
   Malfoy se na něj vztekle otočil a vycenil rozzuřeně zuby. „Za tohle teď tady zem…“ když v tom mu ujela ruka, Malfoy pustil cihlu, rozeřval se na celé kolo, překotil se a dopadl na jednu z dalších cihel poházené na kopci ze suti. Ztratil vědomí a skutálel se nesmírně rychle až dolů, kde sebou plácl do vody.
   „Vida… návnada,“ pravil sám pro sebe Harry a popošel k Malfoyovi.
   Vyzdvihl mu obličej z vody, stále ještě dýchal, tak ho opřel o kopec suti. Šlo mu to strašlivě obtížně kvůli spoutaným rukám, když v tom se ozvala ohromná rána a následně cáknutí přes celou místnost.
   To právě dopadla mohutná mřížovitá brána do vody a uvolnila tak cestu… avšak v dálce nic nebylo.
   Harry se tam zadíval podruhé, snažil se něco spatřit skrz své brýle, ale nic tam nebylo. Voda se tam stále jen letmo vlnila… když v tom těsně před ním z vody vyjel odporný ostnatý hřbet a hned na to z hladiny vyšlehla i ohromná hlava tvora, podobající se matně hlavně rozzuřeného buldoka. Harry se začal zajíkat strachy, ta tmavě modrá hlava v sobě měla něco odpudivého a nehnutě se sunula s tělem stále blíž a blíž ke spoutanému chlapci. Tomu se zrychlil dech na maximum až se mu srdce mohlo rozskočit a bolelo ho v hrudi, Harry popadl z posledních sil prkno, které poutalo před chvílí Malfoye, ale bylo příliš těžké, neuzvedl ho. Znovu se narovnal a obluda na něj zírala z jednoho metru. V tu chvíli začala rozevírat svou tlamu. Harrymu se tajil dech, ta příšera měla v hubě další ostny, které sebou mrskaly směrem ke chřtánu, jak se připravovala Harryho vcucnout. Doslova v neutuchajícím šoku se zasekl a nebyl ničeho schopen, tvor byl už z půlmetru od něj. Šlo z toho neskutečný strach, skoro až na okraj všech hranic. Harry se zajíkal a dávil, jak nemohl pořádně dýchat, když v tom se tvor po něm ohnal.
   Chytil ho za prkno a začal s ním cloumat, ubohý chlapec, kterému málem tím zlomil vaz se ještě jednou zadíval do chřtánu tvora.
   Harrymu se semkl žaludek a ten vyklopil svůj obsah ven. Hned na to začal zvracet přímo do útrob příšery, která počala pojednou šílet, vrtět sebou a hulákat jako kdyby malé dítě křičelo pod hladinou. Strašlivě hlasitě a neskutečně pronikavě. Harry se poté ponořil do vody a začal klesat ke dnu. Už neměl sílu se držet, svaly ho zradily a on se potápěl stále hlouběji a hlouběji až dopadl na samé dno. Pojednou ho vzal proud vody, který obluda na něj poslala a odhodil ho kousek ke hladině, až mu záda opravdu vyčouhla ven.
   Když hned na to se Harry celý zvednul z vody a začal se vznášet ve vzduchu. Zamířil z místnosti ven následován vznášejícím se Malfoyem a následně, když dopadl lehce na zem, se ozvalo zapraskání kouzla a pak sténání té odporné obludy.
   „Jak jste mohl, Argusi?“ zeptal se přísný skřehotavý hlas. „Proboha podívejte se, v jakém jsou stavu!“
   Harry byl opravdu v hrozném stavu, měl napolo rozepnuté pyžamo, sotva koukal a ani si neuvědomil, že zámek na jeho prknu již povolil.
   „Nebýt tady Dobbyho, nikdy bychom nepřišli včas!“ pokračoval skřehotavý hlas.
   „Je Harry Potter v pořádku?“ knikl najednou skřítčí hlas vedle Harryho hlavy.
   Ten se lekl a vykulil oči vedle sebe. Spatřil, jak na něj Dobby poulí ty své a rukama drží svůj svetřík.
   „Teď už ano, Dobby,“ odvětil Harry stále zmateně.
   „Argusi, Brumbál i všichni jeho předchůdci jasně zakázali používání téhle místnosti, ať už by se jednalo i o masového vraha!“ pokračoval Kratiknot naštvaně. „Jste si vědom toho, čeho jste se dopustil? Trnog sice straší provinilé kouzelníky, ale mudly zabíjí! Mohl jste zabít…“
   „Já bych je nezabil!“ ohradil se Filch.
   „To se mi snad jenom zdá!“ nenechal se odbýt Kratiknot. „Co by na to řekl Albus, kdyby vás slyšel.“
   „Dobby vás viděl pane, jak vás odvlékají,“ říkal Harrymu do ucha skřítek. „proto Dobby běžel za profesorem Kratiknotem říct mu to… a… a Dobby je moc rád, že mohl pomoct… pana Filche jsme potkali až zde ve sklepení.“
   „Ano, bez Dobbyho by jste tam vězeli ještě hodně dlouho,“ shledal Kratiknot. „Mimochodem, Harry, jak jsi dokázal Trnoga takhle omámit?“
   „Já…“ vyhekl Harry zmoženě. „…víte, že ani nevím?“ pravil a hlava se mu kymácela jak mrtvému.
   „No… hned teď jedu za profesorem Brumbálem, ty jedeš se mnou Dobby, řekneme tam, jak to tady vedete, pane školníku,“ rozdhodl Kratiknot a vyzvedl Malfoye do vzduchu kouzlem.
   Harry se bál, aby Filch něco Kratiknotovi neudělal z hlediska jeho dětské výšky, ovšem školník moc dobře věděl, co by s ním pak profesor Kouzelných formulí udělal a tak si nic nedovolil. Jen neskutečně rozzuřeně vrčel.
   Harry se belhal sklepením téměř jako bezduchý, připadal si jako kdyby tam v té mučírně tělo nechal. V puse měl odpudivou chuť, celý se zdál být nějaký lehký a přitom těžký zároveň. Ploužil se vláčně jako nějaký ožrala a snažil se nenabourat do zdí.
   Celé pyžamo měl promočené, celý se klepal strašlivou zimou a drkotal zubama. Mráz po jeho zádech pořádal závody a husí kůži měl snad všude po těle. Konečně po několika zdlouhavých minutách vyšli ven a Harry profesora požádal o heslo k Nebelvírské společenské místnosti.
   Avšak ani ten jej nevěděl, ke své koleji ano, ale k Nebelvírské mu není známo.
   Harry zmoženě vydechl a snažil se profesora donutit o vydání nějakého oblečení, protože už nejednou mohutně kýchl, jak se ještě k tomu nachladil.
   „Pottere!“ křikl náhle někdo z dálky.
   Všichni se tam podívali a spočinuli s pohledy na trojici dospělých kouzelníků, jeden měl celou zarostlou tvář, druhý byl nesmírně malý a do třetice s nimi byla ještě žena s rázným a přísným pohledem.
   „Tak tohle by nešlo hošánku!“ křikla žena pro ní až nezvykle hlubokým hlasem. „Okamžitě se vrať zpátky do Společenské místnosti.“
   „Musí se ale převléknout,“ ozval se Kratiknot.
   „Máme větší pravomoce než vy, drahý profesore,“ odsekla žena, popadla Harryho za ruku a začala vykračovat k Velké síni.
   Harry se ještě naposledy zničeně podíval na Kratiknota, který jeho pohled chvíli zvažoval, ale nakonec se vydal ven z hradu s Dobbym v patách.
   Harry tomu nemohl uvěřit, všichni tady na něj kašlou. Proč? Kvůli tomu včerejšku? Co se proboha stalo? V tu ránu ho žena dostrkala do Velké síně, která byla už poloprázdná a znovu uklidněná. Dovedli chlapce na němž teď spočívaly téměř všechny pohledy až k Nebelvírskému dlouhatánskému stolu a posadili ho k němu.
   „A tohle je pro případ, kdybys znovu chtěl utéct,“ štěkl na něj zle zarostlý muž a švihl hůlkou.
   Harry rázem zjistil, že ho k noze stolu poutá řetěz, připnutý pevně k té jeho vlastní.
   ‚To se mi snad zdá‘. řekl si sám sobě a praštil s hlavou o desku stolu. Oči se mu začaly samovolně zavírat, tělo ho záblo jako ďas, byla mu neskutečná zima a závistivě občas pohodil pohledem na nějakého sousedního studenta v teplém oblečení. Jediné, na co se po pár minutách zmohl, bylo sundání ubrusu ze stolu, ve kterém se následně obalil, i když byl tu a tam zašpiněný od jídla. To mu bylo jedno, byly mu ukradené i pohledy ostatních, stejně je už příště neuvidí. Položil hlavu na stůl a začal již klidněji dýchat. Snil o Hermioně a to tom, jak je znovu v její přátelské lásce jako doma mezi rodiči, mezi těmi, co má nejradši, těmi kteří mu již žádní nezbyli.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: