Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-24 | Čteno 2683x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 90.


Nesmí zemřít

Porost v tomhle lese se čeřil pod mírným vánkem, prostupujícím skrz větve okolních stromů. Na nebe bylo sotva vidět, avšak les nebyl jehličnatý, ba snad ani listnatý, byla to všehochuť všech možných stromů na světě. Tohle rozhodně nebyl zapovězený les, tento byl o mnoho džunglovitější, divočejší, plný orientálních květů a rostlin, stejně tak i přeplněný prazvláštními tvory, které mudlovské oko ještě ani nezahlédlo. Les se rozkládal na mohutných masívech a hornatém pohoří, jež pokrýval jako hustá deka. Kolem létali dravci slídící po svých kořistech a na zemi se pásla odolná zvířena, zvyklá na tyto drsné podmínky. Ačkoliv tu bylo lesů pramálo, tenhle se zdál být až zvláštně hustý a rozsáhlý. Lidé kolem dokola nikde, jenom drsná příroda široko daleko.
   Před dávnými časy se těmito pláněmi proháněli silní Tataři devastující a dobýjející veškeré území kolem sebe. Probili se až do Evropy a dostávali se dál a dál. Byli to skutečně výjimeční jezdci odění do nepropustných pevných brnění. Pokaždé, když se objevili, naháněli hrůzu a strach, kteréžto nakonec vystřídala samotná smrt. Podobali se barbarům a jim podobným kmenům. Pouze ti mohli přežít v těchto nelidských podmínkách, které zde panují, avšak i ty sklátila lidská vlastnost… marnivost. Jejich říše sahající od domovské Asie, až k nynějšímu Polsku, Čech a Rakousku se již dávno rozpadla a z ní zde zbylo jen pramálo.
   Staré chrámy nedaleko se tyčí do výšky jako opuštěné monumenty zapomenuté časem a již dávno vyšlé z módy. Tataři už nevládnou této říši, nyní jí má v moci příroda a prazvláštní tvorové, jež zde žijí. Divoké řeky tu již po tisíce let stále stejně omílají své břehy, řasy v nich jako kdyby žily do nekonečnosti. Člověk si ani nedokáže myslí představit, jak staré mohou být místní lesy, zpustlé pastviny a luky. Drsné kopce a několika set metrů vysoké pohoří s bílými vrcholky na vršcích. Místo s nejmenší hustotou obyvatel, avšak o to s větším počtem zvířat a kouzelných tvorů, které lidské oko nespatřilo.
   Když se tak zvedneme z porostu lesa a vylétneme nad vrcholky špic místních stromů, rozprostře se před námi náramná podívaná složená z překrásné divočiny. Prostupující zvuky a skřeky zvířat připomínající volání opic a zpívání rozličných ptáků nás bude provázet cestou nad vršky stromů plných zeleně, když se tak vydáme k vrcholku jedné obzvláště mohutné hory, jež byla, stejně jako všechny ostatní, porostlá stromy. Stačilo by si v prostoru sednout a zaposlouchat se do úžasné symfonie místní přírody, avšak my budeme pokračovat dál.
   Přesto nás ale náhle zastaví něco podivného, z korun stromů, přesněji řečeno ze země pod stromy, náhle u úpatí hory vyletěl jakýsi ohromný orel s dvoumetrovým rozpětím křídel a začal plápolat směrem pryč. Orel v téhle divočině? Rozhodně to stojí za prozkoumání, vydáme-li se rychle za ním, možná odhalíme pravou podstatu věci. Avšak za letu nad vrcholky stromů a místními potůčky musíme být zatraceně rychlí, abychom velkého dravce dohnali.
   Konečně se nám to ale podařilo, pokud si jej pořádně prohlédneme, opravdu shledáme, že tento druh se zde nevyskytuje. Ale co to? Na noze má přivázaný jakýsi lístek papíru čerstvě zapečetěný voskem. Schválně se podíváme, co se z něj dozvíme


Lexi Lexterovi

27.6.

   Zdravím Tě, příteli. Odpovídám znovu na tvůj vzkaz a posílám s tím zpět i Falkona, jež mě tak srdečně sehnal i zajíce k obědu (kterého jsem mimochodem po napravení páteře pustil, kouzelník si musí poradit, však sám víš). Od muže mého postavení by nikdo zajisté nečekal takovou bláhovost, jaké se právě dopouštím. Avšak uvědomil jsem si, že nerozvážných činů jsem udělal již dosytosti. Je načase se opravdu ujistit, zda dělám tu správnou věc.
   Po téměř měsíci pátrání a vyhledání snad všech mých přátel rozmístěných po celém světě, jsem dokázal najít první střípek skládačky. Obávám se však, že čas se krátí a já nebudu schopen vyhledati svého cíle včas. Přesto ti musím oznámit, že jsem dokázal nalézti soukromý poznámkový zápisník Godrika Nebelvíra, který prý domorodci nalezli se povalovat v místních planinách. Bylo to zatracené štěstí, že jsem na něj narazil a to doslova, domorodci jej totiž začali uctívat, žili v utkvělé představě, že deník obsahuje bájné proroctví jejich bohů a snažili se přeložit písmo v něm, psané mimochodem v Latině. Uzmout jim jej nebylo naštěstí zvlášť náročná věc, stačilo vykouzlení identického dvojčete zápisníku, a mohl jsem pokračovat dál.
   Ze zápisníku jsem se dozvěděl klíčové informace, odcestoval jsem na druhou stranu Zeměkoule do Mongolska, můj příteli. Zde se snažím najít „vržený bod“, jak jej sám Godrik v zápisníku nazval. Stručné souřadnice mám, avšak nedaří se mi nalézti času pro mé pátrání. Navíc nesmím používat přemísťovacího kouzla ani letu, jelikož bych pak ničehož nenašel.
   Neskonale z celé své duše doufám, že se u vás věci mají alespoň trochu v pořádku. Prosím své bohy, aby jste všichni ještě žili a bránili se útokům sil zla. Jestli však doufáš, že pokud uspěji, obrátí se situace s naším úhlavním nepřítelem k lepšímu, mýlíš se. Jedná se o něco, čehož jsem ti nebyl schopen prozradit. Bezpečnost našeho společného přítele je pro mne tak podstatná, jako život svého vlastního dítěte či vnuka. Musíte dokázat chlapce uchránit před zlou mocí, nesmíte připustit, aby se z něj stal mudla a přišel o ochranu matky. Doufám tímto, že svůj úkol splníte na výbornou, pevně ve vás věřím.
   Vím, že se ptáš, můj drahý příteli, čehož hodlám dosáhnout svou bláhovou výpravou neznámo kam na konec světa. Dovíš se to však až přijde čas, stejně jako všichni ostatní a stejně jako ten, jehož se to týká. Sám při pomyšlení na onu osudnou věc přestávám dýchat a cítím se, jako kdyby mi sebrali plíce a já se nemohl nadechnout. Nesmím dopustit, aby se něco takového stalo, už dávno jsem tomu měl zabránit, nyní je nejvyšší čas.
   Pokud pošleš zpět Falkona, znovu ti odpovím, nevím však kdy a za jak dlouho. Cesta je dlouhá a mne ubývá sil, mohu pouze doufat, že dorazím ve zdraví a obstojím svého .

Se srdečným pozdravem
A.P.W.B .Brumbál
 

   Starý kouzelník, který právě vypustil orla do korun stromů se stále ještě pozorně díval, jak mizí v dálce, dokud se mu neztratil zcela z dohledu. Načež hned na to se ujal své hole a začal pokračovat dál ve své cestě. Vykračoval pevně, rozvážnými a cílevědomými kroky, kopec se stále zdvihal výš a výš, až to chodci ubíralo stále více sil.
   Vybíral si snadnější cesty vstříc k vrcholu, popoháněla ho jakási vnitřní síla, která mu nedávala spát. Až se zdálo být nemožné, že by ve svých letech vůbec ušel několik kroků vzhůru. Bez kouzel, bez koní, bez povozu, pouze s dlouhým pláštěm překrývajícím ho od hlavy až k patě se kymácel cílevědomě k vrcholu a hluboko zapichoval svou hůl. Dlouhé vousy mu visely zpoza pláště jako jakémusi mýtickému chodci s kouzelnou mocí, což on také byl. Jeho výpravou jako kdyby chtěl dokázat nejenom světu, ale hlavně i sám sobě, že neudělal chybu, že hodlá jít dál a nic jej nezastaví.
   Dorazil k první horské rozsedlině, ve které tekl široký a divoký potok. Brumbál se zarazil a zůstal před tekoucí vodou stát, přičemž přemýšlel, jak jej obejít. Načež v zápětí mávl rukou a vstoupil do pramene vody. Ta jej začala okamžitě obestupovat až došlápl jen na vlhkou kamenitou půdu. Takto překročil celý potok, nebo menší řeku a pokračoval dál k vrcholu. Čím více stoupala výška, tím více klesala okolní teplota. Kouzelník si vykouzlil o několik potrhaných dek navíc a obalil se do nich, až byl k nepoznání. Vysoké boty měl smáčené, i když uvnitř suché, díky dalšímu kouzlu. Teplota klesala až k deseti stupňům, když se začalo schylovat k večeru.
   Na to však Brumbál nebral ohled, nemohl čekat ani o den víc. Nemohl si dovolit ztratit jedinou hodinu času, ve kterém zrovna může jeho blízkým Pán zla ublížit smrtící ranou. Okamžitě se přemáhal vnitřní silou nemyslet na tyto myšlenky a snad i vypínal mozek, aby jej nic takového nenapadalo. Jeho vycvičená mysl toho byla schopna a tak s tím neměl tak velké problémy, jako s kopcem, který se zdál být nekonečným.
   O poznání více se stmívalo, až okolním lesem začala prostupovat hrůzostrašná tma. Tu a tam se otevíraly a znovu zavíraly oči nočních tvorů, které zachycovaly i sebemenší náznak světla, aby jej využily k rozhledu kolem sebe. Kouzelník takové štěstí neměl, jeho staré oči jen tak tak prohlédly okolní porost, avšak se svým dlouhým pláštěm, navíc zabalený do několika dek, se vydával stále vstříc výšinám nad sebou. Několikrát musel použít i levitačního kouzla, aby se dostal přes útes, na nějž narazil, avšak nemohl letět věčně, nemohl dopustit minout místo, na které odkazoval zápisník člověka, který jako jediný dospěl k pozici, k níž Brumbál právě směřuje.
   Zanedlouho se všude kolem rozhostilo naprosté černo a Brumbál pouze našlapoval instinktivně k vrcholu využívajíc všech možných kouzel k orientaci. Kolem něho poletovaly svítilny hořící žlutým ospalým světlem, dodávající alespoň trochu světla této strašidelné tmě. Teplota klesla snad až na samý bod mrazu, kolem větve stromů a stonky rostlin byly ztuhle a chladné, náchylné k ulomení, když o ně kouzelník zavadil.
   V další chvíli Brumbála začaly už opravdu opouštět síly, několikrát se zastavil a cvaknul si nějakého silného pití na povzbuzení. Rozhodně v něm bylo něco kouzelného, co jej posílilo a vlilo mu další kapky odhodlání pokračovat dál. Ale teď, už i tohle opatření bylo málo na únavu a útrapy, které kouzelníka pronásledovaly. Začal se motat, jako kdyby v tom pití bylo kdo ví co, pomalu se shrboval čím dál víc a víc. Ozývalo se od něj divočejší oddychování a sem tam i heknutí, když musel vyjít prudší svah. Teď už to opravdu nebyla sranda, vítr byl studený jako led, kolem něj se míhala křídla rozličných tvorů, kteří jimi vždycky zaplápolali a zašustili, až z toho běhal mráz po zádech. Zvuky tvorů se ozývaly ze všech stran. Někdy ti samý tvorové Brumbála obíhali a vždycky se ozvali z jiné strany, než z té předešlé. Brumbál ale tohle opravdu nebral na zřetel, jeho cíl se začal v mysli náhle vzdalovat, a to ho dohánělo k ještě většímu soustředění na svůj úkol.
   Když v tom sebou bouchnul na zem a zůstal udýchaně ležet. Porost a prach mu odpadával z pláště, odfoukával jej od pusy jak ležel tváří k zemi a šel na něj mráz. V mysli věděl, že musí pokračovat, že se musí přemoci jít dál, nepolevit a vydat se zpět na cestu, ale jeho končetiny ho už nedokázaly poslechnout. Místo toho tam ležel na planině jako hrouda listí, nad kterou se vznášelo několik svítilen.
   V tu chvíli něco dopadlo vedle něj na zem a hlasitě zašustilo křídly, hned poté písklo překrásným zpěvem a prostor okolo jako by ozářila nová svítilna, zlatě červená a překrásná.
   Brumbál pootevřel oči a pohlédl na svého Fénixe Fawkese.
   „Příteli můj…“ vydal ze sebe udýchaně. „už nemohu dál.“
   Fénix se nad ním sklonil a naklonil hlavu, jako když se pes diví neznámé věci. Hned na to se dotknul svou hlavou Brumbálovo tváře, na níž se oči znovu otevřely.
   „Kopec je příliš vysoký…“ protl ticho opět Brumbál. „jsem příliš starý… potřebuji odpočinek.“
   Fénix zůstal dál skloněný a nespouštěl z Brumbála své pronikavé oči, jeho záře se na Brumbálově těle podepisovala alespoň hřejivějším pocitem.
   „Ale to nejde,“ vypravil ze sebe Brumbál a pohnul rukou, aby se opřel. „Nemám nárok na oddech… teď nemůžu…“
   Fénix pískl a hluboce protnul prostor svým pronikavým hlasem. Brumbálovi se náhle podařilo vzepřít na zemi, posadit se a opřít se o strom, Fawkes mu hned na to skočil do klína a hleděl na něho klidnýma pronikavýma očima svým pokojným pohledem.
   „Uspáváš mě, příteli… proč?“ ptal se Brumbál a divil se chování svého společníka. „Celý den jsem tě neviděl… kde jsi byl?“
   Fawkes naklonil hlavu a pomaličku uhýbal s pohledem, až hlavu otočil na stranu, pokrčil své dvě nohy, nadmul peří a položil se Brumbálovi na klín.
   Starému kouzelníkovi už vinou mrazu se mlžilo od pusy. Nevěděl, co si má pomyslet z chování Fawkese, ale tím víc jej to všechno uspávalo.
   „Nesmím polevit,“ říkal a zakroutil hlavou, ovšem oči se mu klížily čím dál více. „Ale dál už nedojdu dokud… dokud si neodpočinu…“ pravil Brumbál a s mávnutím ruky se vedle něho sám rozdělal kouzelně neutuchající oheň, jenž je zavál teplem. „Teď už ti nebude zima,“ pravil ke svému Fénixovi, který se na něj ještě naposledy podíval a vděčně a slabě zazpíval. „Zůstaneš tady… já… já půjdu dál…“ pokračoval Brumbál a pokoušel se vstát, když ale v zápětí mu podklouzly ruce a on zůstal opřený o kmen stromu. Oči se mu zavřely, naposledy se pokusil kouzlem se probrat, z očí mu zasvítily paprsky, jak kouzlo následně uhaslo a Brumbál zůstal sedět na studené zemi pod nánosem dek u praskajícího ohně. Po pár vteřinách usnul i s Fawkesem na klíně.

   „HARRY!“ ozval se křik nočním lesem u praskajícího ohně, kde se právě prudce zvedl vousatý kouzelník s vlhkými vousy a zašpiněnou tváří.
   Silně oddechoval a klouzal pohledem ze všech stran, jak si postupně uvědomoval, co se stalo. Proč se tak náhle probudil?
   Začal procházet své vzpomínky a myšlenky, pomaličku se vzpamatovával z omamujícího spánku a vedle sebe ucítil, jak se k němu tlačí Fawkes a napjatě mu hledí do očí.
   „Něco se stalo Harrymu,“ zkonstatoval kouzelník. „Ale… já teď nemůžu odejít,“ pravil zmateně a kroutil přitom hlavou.
   Fénix popošel k němu a znovu se mu zadíval do očí, hned na to lehoučce pískl překrásným tónem připomínající až andělský zpěv. Brumbál se na něj vážnou tváří také zadíval a následně se k němu divoce sklonil.
   „Fawkesi… musíš pomoct Harrymu! Něco se s ním děje, bojím se, že mu Voldemort chce uzmout kouzelnou moc, to by byla katastrofa!“ bědoval Brumbál a sledoval přitom až smrtelně klidného Fénixe, jak mu hledí do tváře. V další chvíli se jej Brumbál dotkl a začal ho hladit, aby se ho pokusil přemluvit, tak strašně moc mu na chlapci záleželo. Avšak Fawkes Brumbálovi věřil, přes to přese všechno věděl, že mu neublíží a tak stále jen nehnutě stál a potichounce pískal.
   „Ty mu nepomůžeš?“ podivil se Brumbál. „Ty víš, že tě nemůžu nutit příteli, ale nikdy bych neuvěřil, že jsi schopen tohoto,“ odříkával nevěřícně Brumbál. „Copak ti síly zla též zatemnily mozek?“
   Fawkes jako odpovědí znovu jen lehce pískl a sklonil hlavu k Brumbálovo ruce, v zápětí se o ní otřel jako mourovatý kocour.
   „Nehodlám Harryho vystavit znovu smrtelnému nebezpečí!“ zařekl se rázně Brumbál a pokusil se vstát, zastavil se však v takovém polosedu, až ho zabolela záda a hlasitě zanaříkal. Kolem houkaly sovy a rozliční tvorové štěbetali, jako kdyby sledovali každičký Brumbálův pohyb.
   „Nemohu se tam vrátit… na jedné straně je Harryho smrt a na té druhé také, nevím, jak si počít, Fawkesi,“ bědoval Brumbál a těžce oddychoval, oheň naštěstí stále kouzelně plápolal a dodával nejbližšímu okolí hřejivé teplo. To dokonce přilákalo i kdejaké tvory, z toho největší z nich byly jakýsi ježčí pásovci půlmetrové velikosti odpočívající asi deset metrů od Brumbála, v této temné dálce vypadaly nanejvýš podivně, až z nich čišel strach.
   „Mohlo se mi to jenom zdát,“ řekl si sám sobě Brumbál a znovu se podíval na Fénixe, který kroutil hlavou ze strany na stranu, jako kdyby ještě stále zvažoval možnosti, které Brumbál před malou chvílí řekl. „Téhle noci se s ním něco děje… avšak pokud zůstanu, bude žít šance, že Harry přežije, přesto…“ Brumbál se ale odmlčel, nechtěl ani kouskem mysli přemýšlet o tom, co by se mohlo Harrymu stát.
   Zvedl se těžkopádně na nohy a vzal svou hůl opodál. Hned na to se obrátil na Fénixe se slovy: „Jdeme dál, Fawkesi.“
   Následně mávl rukou a oheň nedaleko pohasl s nesouhlasným vrčením pásovitých tvorů.
   Začal tedy opět po krátké pauze stoupat k vrcholu oné hory, která se zdála stále být tak strašně nekonečná. Zahalený kouzelník se při cestě ohlížel kolem sebe, jestli nespatří sebemenší náznak toho, co Godrik popisoval v zápisníku, přitom pozoroval okolní přírodu a divočinu, která snad jako kdyby si na něj brousila zuby v téhle strašlivě doléhající tmě.
   Po prvním kilometru již dávno pocítil známky ochabení svalů a tak zpomalil, protože věděl, že když půjde pevným jednotvárným a klidným krokem, dojde dál, než kdyby spěchal a nakonec by mu došly síly. Fénix mu létal na hlavou a občas se vznesl až nad vrcholky stromů, které se zde začaly stále méně a méně objevovat. Místo toho se ztužila zima a na zemi se začala objevovat potemnělá jinovatka.
   Když se konečně začalo rozednívat ze zdlouhavé a náročné noci, skrz kterou Brumbál několikrát pocítil zvláštní tušení, že se něco nekalého právě stalo, narazil na první vyvýšeninu, ze které byl přímo nadpozemský pohled na širou krajinu s vycházejícím sluncem.
   Příroda se po dlouhé noci opět probouzela k životu, Brumbál s okouzlením sledoval, jak ptáci a divočina se tu a tam začíná objevovat, jak první paprsky slunce pronikají skrz hory v dálce a odráží na nebi překrásně oranžové barvy přecházející v modrou. Lesní řeky a tůně se z dálky leskly a navozovaly pocit panenské čisté přírody se svěžím vzduchem, avšak těžkým životem.
   Brumbál nemohl tuhle krásu pozorovat věčně, musel se zanedlouho otočit a pokračovat v cestě. Za sebou zanechával tu přenádhernou podívanou, ke které můžeme slétnout z vrcholku vyhlídky a prolétnout se nad vrcholky hor a stromů, sledovat jiskření na lesním jezírku, či zahlédnout tu a tam divoká zvířata, jak se pasou na neúrodné louce.
   Vraťme se přesto zpátky ke starému kouzelníkovi, který po pár dalších kilometrech začal narážet na zamrzlé louže a krápníky visící z větví, ze kterých kapalo do potůčků, jež se zde proháněly. Netrvalo dlouho a na Brumbála dosedla první sněhová vločka a hned na to i druhá. Konečně se začal blížit k samému vrcholu hory, avšak z pohledu směrem vzhůru to vypadalo, jako kdyby byl stále ještě na samém úpatí.
   Odhodlání ho však neopouštělo, nechtěl se smířit s tím, že selže. Pokračoval dál s Fawkesem nad hlavou, jež stále mýticky kroužil kouzelníkovi nad rameny a vyhlížel do dáli.
   Několikrát se Brumbál sehnul pro rampouch u potůčku, sevřel ho ve své ruce a ten se rázem změnil na malinovou příchuť, nebo i jinou, kterou teď Brumbál s menším uspokojením ochutnával. Naštěstí vinou kouzla to nebyla zmrzlina, nýbrž horký čaj ve tvaru rampouchu držící pohromadě.
   Trvalo celé dopoledne než se dostal k prvním zasněženým místům a celé odpoledne, než se začal brodit v o něco hustějším sněhu. Nyní se mu nohy nořily do několika desítek centimetrového nánosu sněhu, jež mu tížil cestu k vrcholu. Brumbál šel však stále dál, upíjel ze své láhve, která jako by zázrakem byla bezedná, neohroženě stoupal vzhůru a ohlížel se všude kolem sebe, jestli konečně už nenarazí na něco, co mu dodá radost do obličeje. Místo toho se však v dálce začala obloha zatahovat a nad vzdálenými vrcholky kopců v mlhavé dálce se objevily temné černé mraky.
   Fénix se snesl Brumbálovi na rameno a hlasitě pískl, až si jej téměř polohluchý kouzelník, sedřený výstupem a nevnímajíc okolní zvuky, konečně všiml.
   Fawkes se zadíval do dáli a Brumbál jeho pohled opětoval. To mu rozhodně na náladě nepřidalo.
   „Zdá se, můj opeřený příteli, že nás dnes čeká nejedno… nemilé překvapení,“ usoudil Brumbál a zalomil mírně rukama.

   Než bys řekl švec, mračna se přihnala i k vrcholu, na který stoupal starý kouzelník a spustila se ohromná fujavice. Sníh byl rázem všude, foukal snad i ze zdola, výstup byl teď několikrát tak těžší, Brumbálovi doslova unikal kyslík před nosem a začalo se mu špatně dýchat. Mračna se přihnala až k hoře, byla tak neskutečně těžká, že nedokázala vyšplhat na její vrchol a tak jí jen obstoupila a hřměla, jako kdyby z nich nepršelo celé roky. Avšak déšť to nebyl, při pádu k zemi zamrzal a dopadal, jako ledové krůpěje sněhu, bodal jako jehličky a prorazil by snad i to nejtužší oblečení. Kouzelníkovo stopy po asi deseti vteřinách zmizely v závalu sněhu, který se právě linul z mračen a který rozfoukával ohromný vichr všude kolem sebe.
   „Fawkesiiiii!!“ zařval Brumbál ze všech sil, avšak jeho hlas se okamžitě ztratil v ohromné vánici, po jeho Fénixovi nebylo ani vidu, ani slechu.
   Brumbál se začal obávat, že se mu něco stalo a ta samá věc právě hrozila i jemu. Moc dobře si uvědomoval, že takhle dlouho nevydrží, že ho zasype sníh, nebo tu umrzne docela. Jenže ono to neustávalo, ono to naopak zesilovalo čím dál víc a víc. Kouzelníkovi to doslova sfoukávalo oblečení, trhalo mu z těla jeho deky a hábit, plášť se mu mohl silou vichru urvat. Strašlivá vichřice jako by stále ještě neměla dost a posílala na Brumbála nové a nové vlny divokého větru, které zvedaly celé cejchy sněhu a posílaly je na starého unaveného kouzelníka, který jen tak tak vyšlapoval kupředu. Nohama se stále více bořil do sněhu, pomaličku se ani nehnul, zdálo se mu, že už dávno zastavil a jen tak přešlapuje na místě. Viditelnost byla v další chvíli naprosto nulová a Brumbál jen instinktivně vyšlapoval vzhůru obávajíc se, aby nenarazil na nějaký útes. I když byl kouzelník a uměl kouzlo levitace, případný opětovný výstup ho teď věru nelákal. Ve skutečnosti pochyboval, že zvládne i tohle. Dokonce se mu začalo zdát, že vítr je nějak zvláštně kouzlem posílen, teď rval sníh okolo jako trsy trávy, které ho zavalovaly. Brumbál se sotva dokázal pohnout, avšak přesto ho vnitřní chtíč hnal kupředu, dál. I kdyby mu to mělo trvat stovky let, půjde dál směrem k vrcholu, jak mu říká zápisník.
   Přesto však viděl své naděje mizivě. Vítr znovu zesílil a v další chvíli měl problémy se udržet na místě. Ten strašlivý vichr ho totiž začal rvát směrem zpátky, směrem dolů z hory. Brumbál se začal bát, že ho to sfoukne do volného prostoru. Sníh, kterého se zachycoval rukama obalenýma hadry a rukavicemi, se v další chvíli proměnil v čeřenou vlnu, která se na kouzelníka vyvalila jako divoký býk. Pojednou Brumbál spadl na zem a sníh ho začal přikrývat jako ohromná lavina. Urychleně se začal snažit dostat se zpět na nohy, což bylo při jeho nadlidském úsilí téměř nemožné. Když se přes všechno jeho stáří dokázal dostat až sem, tak teď to nevzdá. Znovu zarval a vyškrábal se na nohy, vítr jej v další chvíli téměř překotil na záda, tak se urychleně musel vzpamatovat. Hned na to se ozvalo svištění vzduchem a hůl, kterou se až do teď opíral mu zmizela v prostoru, doslova se zdvihla vzhůru a odletěla k nebesům. Brumbál se na ní se zatajeným dechem díval, ještě nikdy nezažil takovouhle vánici. V dalším momentu se ale musel vzpamatovat, byl už po pás zavalený sněhem, který ho přikrýval nevídanou rychlostí. Jeho vousy se proměnily dávno v rampouchy, ztvrdly na kámen. Vlasy měl však schované pod trhající se pokrývkou dek a oblečení.
   Brumbál se zahleděl do dáli, aby vykročil opětovně vpřed, když v tom spatřil, jak se k němu žene zatím největší vlna bílého zčeřeného sněhu, v další chvíli jí rozrazil kouzlem, až se sníh rozprášil do všech stran. Teď už opravdu končila veškerá legrace, další vlna se hnala hned z druhé strany a ta minulá se opět zformovala a hnala zpět na kouzelníka.
   Brumbál vyčaroval ohromný bleskový kruh, který ho měl chránit a o který se v zápětí rozrazily dvě velikánské vlny sněhu. Z nebe vyšlehl blesk a zabodl se těsně nad Brumbálovo pozicí, tím se spustila ohromná přívalová vlna sněhu. Starý kouzelník se začal trmácet rychle stranou, ale sníh byl rychlejší, zavalil ho svou ohromnou silou a s dusavou ránou přikryl docela.
   Hned na to sníh vyšlehl z Brumbála do dáli, až se znovu celý odkryl zpod strašlivého nánosu. Bouře však neustávala, ještě přidala, její temné mraky zalily okolí a sníh se zdál jako kdyby přicházel ze všech stran a kdyby Brumbál měl odkrytou tvář, nebo jakoukoliv část těla, rozřezal by mu jí na kousky.
   Další ohromná rána protnula strašlivou bouři, Brumbál se zarazil a těsně před ním uhodil oslepující děsivě silný blesk, prásknul do země až se celá otřásla a z hory se začaly snášet nové laviny. Blesk však neustal, v místě mezi ním a Brumbálem se objevila ohromná puklina, která zčeřovala sníh a stále se blížila k Brumbálovi, který jí kouzlem okamžitě zaceloval, ale hned na to povolila koule, která ho ochraňovala. Sníh ho začal přímo děsivě mlátit do těla, házel si s ním snad ze strany na stranu, i když kouzelník byl stále na místě. Ohromná fujavice s ním teď nechráněným ničím začala cloumat a dovádět, další a další vlny sněhu na něj posílala zatím v nevídaném tempu, když k němu dorazila i vlna zčeřeného sněhu od dopadlého blesku před malou chvílí.
   Nebohého Brumbála začaly zasypávat ohromné haldy bílého nánosu, který opětovně zas a znova ze sebe sfoukával kouzly, nové a nové vlny se z něho hukotem odlepovaly, jak je odháněl, avšak stejně tak nové vlny sněhu, ohromných lavin a přívalových nánosů ho zavalovaly, až začal celý mizet. V kouzlech polevoval, začal se přestávat bránit. Úpěl, jak nemohl dýchat, síly ho opouštěly, posilňovacího nápoje se teď už nedokázal napít, nedokázal už nic, v další chvíli ze sebe přestával sfoukávat nánosy sněhu, který ho okamžitě začal zavalovat obrovitánskou masou laviny, jež se k němu zřítila z výšky, snad i ze samotného nebe.
   Pod ní zmizel nadobro, teď už s ním bylo zle, sníh ho pohřbíval hlouběji a hlouběji, zmizela mu pod ním i hlava, nakonec zbyly na vrchu jen ruce. Jedna z nich však zmizela v zápětí a Brumbál přestával mít zásobu kyslíku. Začal se dusit, kouzla mu došla, námaha, kterou vložil do výstupu, ho zmohla, nedokázal se ubránit víc. Tohle peklo by nepřežil snad i samotný Voldemort. Přestával vědět o sobě samém a opouštěl snad i tento svět. Bouře ho dostala a on na pokraji sil tady umíral pod hustým náspem sněhu, který stále zesiloval a v další chvíli ho přikryl celého.
   Brumbál přestal dýchat, zasekl se ve sněhu a přestal se i hýbat. Začal umrzat a tělo mu vypovídalo službu. Pokusil se z posledních částeček sebezáchovy vykouzlit nějaké kouzlo, ale neúspěšně. Potom, co se mu zablesklo od prstů z posledních pokusů, ztuhl nadobro…
   V tom ucítil, jak někdo odkryl jeho ruku, poslední část jeho těla, která byla vidět než i jí přikryl nános sněhu. V zápětí jí někdo silně vzal, nebyla to však ruka, něco jako drápy uchopily kouzelníkovo ruku a náhle se celý začal zvedat ze sněhu.
   Starý a unavený kouzelník vyklouzl z nánosu bílého sněhu a divoce nabral nový dech, ocitl se celý zmatený ve vzduchu v ohromné bouři, která by jako vůbec Fénixovi, jež ho držel, nevadila. Brumbál rozevřel oči a spočinul jimi na svém opeřeném příteli, tělo mu zalilo štěstí a celý překvapený z něho nemohl spustit oči.
   „Fawkesi!“ zakřičel na Fénixe, který nahlas zazpíval a vynášel kouzelníka výš a výš.
   Brumbál se cítil, jako kdyby mu podal ruku sám bůh a vyzvedával ho z té nejzpropadenější situace, v jaké kdy mohl být. Bouře se teď již nezvyšovala, bičovala ho ve stále stejném tempu a Brumbál se pokoušel dál nabírat nové doušky vzduchu, který mu tak divoce bral vítr přímo před tváří.
   Teď víc, než kdy dřív, byl rád, že s Fawkesem vždy zacházel jako s přítelem, jako s tím, se kterým si rozumí a ne jako s domácím mazlíčkem, podřadnějším druhem bez inteligence.
   Fénix neustával ve stoupání výš, Brumbál spatřil, jak se řítí přímo do ohromného černého mraku, ze kterého šlehají blesky jako o závod. Jeden za druhým se míhal kolem starého kouzelníka, až se zdálo nemožné, že se jim všem z nich vyhne. Avšak stalo se, nic do něj neuhodilo a Fénix se s ním vnořil přímo dovnitř ohromného temného mračounu, ve kterém zmizely jako ve velikánské vrstvě vaty. Začalo se mu dýchat o poznání hůře, vzduch zde byl neskutečně vlhký. Na oblečení se mu začaly dělat sražené kapičky vody, jež v zápětí zamrzaly a ztuhly.
   Mrakem letěli snad pět minut, nebylo stále vidu po jakémkoliv jeho konci. Všude, kam jen Brumbálovo oko dohlédlo, byl pouze černý mrak a nic víc, až se zdálo, že je nekonečný stejně jako hora, na které málem před chvílí skonal.
   S hlasitým vyfučením se vyřítili nečekaně z mračen ven na neuvěřitelnou podívanou. Brumbál tyhle pohledy už několikrát zažil, avšak spíše ve svých mladých letech, když ještě hodně experimentoval. Bylo to překrásné, bylo vidět slunce, jak si s barvami hraje na okolních mracích, na které hleděl seshora. Temné mračno pod ním teď nebylo nic víc, než jen tmavočerná šedivá deka, v níž se občas objevil kruh světla, jak jím prosvitl blesk zezdola. Brumbál se ohlédl směrem kudy letěli a znovu ho popadla vlna štěstí. Byli stále u té hory, ba co víc, byli přímo u zasněženého vrcholku, ke kterému právě Fawkes neohroženě směřoval držíc Brumbála za ruku.
   Dospěli až na samý vrchol, který se zdál být až poněkud příliš rovný. Brumbál byl už několikrát na vrcholcích hor, ale takovýto ještě neviděl, přesto však by normálnímu oku připadal jako obyčejný vrchol hory. Ještě, než ho Fawkes spustil na zem, si stačil všimnout, že až na pár míst, kde prosvítala ostrá skaliska, nebylo na vrchu zhola nic než jen sníh. V zápětí Brumbál ucítil, jak se zanořil po kolena ve sněhu, když ho Fawkes hladce spustil k zemi. Následně jej pustil docela a dopadl lehce vedle Brumbála, do sněhu se ani trošku nezabořil.
   Zde nahoře už bylo poměrně ticho, které na malé chvilky jen přerušovalo hřmění zezdola, jež protlo okolní prostranství svým typickým zvukem, z něhož až šel strach. Přesto tu dul jen vítr a nic víc.
   Starý kouzelník se znovu zahalil do svých hadrů a rozhlédl se kolem sebe, zda neuvidí něco užitečného. Avšak na zcela normálním nezáživném povrchu, pokrytém sněhem ho nic do očí netrklo. Nic zde opravdu nebylo, což mu příliš klidu nedodalo.
   Brumbál začal šátrat hluboko do svých kapes, pod všechny vrstvy oblečení, kde si schoval Godrikův zápisník, aby o něj za žádnou cenu nikdy nepřišel. Vyndal ho, rozevřel a začal pročítat. Fawkes se na něj poklidně díval a poslouchal hromobití zezdola. Občas mírně pískl, jako kdyby si v duchu broukal nějakou písničku.
   Po asi pěti minutách čtení a marného přemýšlení byl Brumbál zmaten ještě více. Tady nahoře, na tom bohem zapomenutém místě nebylo ani živáčka. Nebyla zde žádná věc a v deníku žádné kouzlo, které by cokoliv ovlivnilo. Starého kouzelníka teď začaly opouštět naděje.
   Stále však uvnitř doufal, že něco najde. Navíc nechtěl připustit, že by selhal, už několikrát ho tahle myšlenka popohnala kupředu, tak proč ne i teď?
   Znovu se ze všech sil začetl do zápisníku, hledal jakékoliv informace, třeba i ty nepodstatné, začal hledat i jakékoliv nesrovnalosti nebo chytáky ve větách. Přesto nic.
   S tímto zjištěním jeho nejistota vystoupala o stupínek výš a štěstí ho začalo opouštět. Popošel kousek dál a začal na zemi hledat nějaké nesrovnalosti povrchu, nebo cokoliv podobného. Přesto všechno bylo… jak to viděl z výšky, povrch bez jakýchkoliv stop po… zkrátka po čemkoliv.
   „Fawkesi…“ oslovil jej Brumbál. „už jsi tu byl, vždyť jsi tady přece už byl… co dál? Moc tě prosím, příteli, ještě jednou žádám o pomoc, ještě jednou se prosím vynasnaž a vysvoboď mne z mé bláhovosti.“
   Fénix však po chvilce jen sklopil smutně hlavu a mžoural do bílého sněhu. Už ani nepískl, jenom potichu koukal do sněhových vloček pod sebou.
   „Co mám udělat?“ zeptal se teď spíš sama sebe Brumbál a zmateně se rozhlédl. „Co mám proboha teď udělat?“ zeptal se nahlas, až to znělo jako křik, byl již na pokraji sil, ale cíl jej neopouštěl. „Prosím!“ křikl Brumbál a rozhlížel se. „Nesmí zemřít za žádnou cenu!“ křikl opětovně do sněhobílého ticha, ve kterém mu nic nebylo odpovědí.
   Brumbála přepadávala úzkost. Pocit, který v sobě měl cloumal i s jeho ukázněnou myslí, i on teď si strašlivě moc přál, aby ho vyslyšeli ti, za kterými se tak daleko vydal.
    „To sáhodlouhé shánění zápisníku… ten výstup na horu…“ pokračoval Brumbál jako kdyby k někomu mluvil. „a nakonec ta divoká bouře, která má zahubit jakéhokoliv vetřelce, jež by se pokusil narušit váš klid… k čemu to?“ otázal se Brumbál. „Když mne zachránilo stvoření z vašeho světa! Stvoření, které je mi velice dobrým přítelem!“
   Opět ticho, Brumbála už opouštěla trpělivost, nelibost a mrtvost tohoto místa ho doháněla k úzkostlivému vzteku, který již opravdu při svém věčném klidu dlouho nezažil.
   „TAK MI K ČERTU ODPOVĚZTE!“ zahulákal Brumbál svým hlubokým hlasem, až by se každý student ve Velké síni se strachem ztišil.
   Zde však tomu bylo jinak, nic se zde nestalo, ani vločka sněhu se nepohnula, nic se nezměnilo.
   „NEDOPUSTÍM, ABY TEN HOCH ZEMŘEL! TO RADĚJI PROJDU VŠEMY PEKLY NA SVĚTĚ!“ zařval Brumbál a s mohutným rozmáchnutím vymrštil Godrikovo zápisník do vzduchu pryč z hory.
    Hned na to se lekl, když nad jeho hlavou se ozvalo zaplápolání křídel a Fawkes v další chvíli zápisník chytil ve vzduchu.
   „Tak dělej, Fawkesi!“ křikl na něj Brumbál.
   Fénix hlasitě a naštvaně pískl, vznášel se ve vzduchu a plápolal křídly. Zápisník držel v pařátech a zle koukal na Brumbála.
   „Vím, co to všechno má znamenat, Fawkesi! Něco jsi jim slíbil! Ale taky vím, že jsi můj přítel a že sis toho chlapce neméně oblíbil! Jinak bys tohle nedělal! Zašel jsi až příliš daleko tím, že jsi mě sem vzal! Musíš to udělat!“
   Fénix opět pískl, jak nejhlasitěji dokázal, až Brumbálovi zalehly bolestně uši, ale nedal to na sobě znát, jeho úkol mu byl ten nejpřednější.
   „Udělej to! Prosím tě! Jsi můj přítel! Nikdy jsem tě neopustil! A nikdy to neudělám! Tak mě tímhle neopouštěj ty!“ prosil ho Brumbál, a hned na to se nečekaně uklidnil a zadíval se na Fénixe v dálce. „On je jediná záchrana tohoto světa. A kdybys to už nechtěl udělat kvůli téhle věci, udělej to kvůli němu…“ řekl Brumbál a náhle zcela tiše, věděl, že ho Fawkes uslyší. „udělej to kvůli němu, Fawkesi.“
   Fawkes se ve vzduchu náhle zamračil a odhodlal se k činům, sklonil hlavu k zápisníku a zazpíval na něj letmo a mírně. Z jeho zlatého zobáku se náhle začalo něco linout. Byla to jakási stejná zlatavá záře a červenými jiskřičkami, která se hned na to změnila na červenou záři se zlatými. Měnilo to barvy a usedalo to na Godrikův zápisník, který v zápětí začal zářit na celé kolo, až si Brumbál musel výhled zaclonit rukou.
   Následně Fénix zápisník pustil na zem, kde dopadl, až se z něho začalo kouřit. Podivně se celá zem kolem něj počala roztékat a vlnit, zápisník se hned na to zanořil do sněhu a zmizel v něm.
   V zápětí se ozvala ohlušující rána jako když pukne skála a celé prostranství se otřáslo. Brumbál nastavil ruku kupředu a Fénix mu na ní hned ulehčeně slétl, nyní oba hleděli, jak se celá zem před nimi otřásá a hřmí. Brumbál začal pomaličku ustupovat dozadu, protože se sníh před nimi započal sesypávat a propadat, vločky nejvýše nadskakovaly a celá hora začala mohutně vibrovat. Sníh se v zápětí proměnil v mlhu, jak se zvedl do prostoru a vše zalil svým bílým nádechem. Všechno kolem dokola bylo naprosto zalité bílou barvou, avšak před jejich zraky se teď začalo něco vynořovat ven z hory, něco se jim rýsovalo v dáli na vrcholku hory.
   Byla to jak vidno, nějaká stavba a Brumbál stále trpělivě vyčkával, co se bude dít dál. Slunce v dálce právě zašlo za obzor a v okolí se začalo zcela stmívat. Bouře pod nimi náhle zvláštním způsobem přestala hřmít a začala mizet docela. Celé prostranství se v zápětí začalo uklidňovat a hřmění hory následně pomalu ustávalo, až přestalo docela.
   Brumbál s očekáváním hleděl do dáli, jak mu před zraky opět dopadá sníh na zem a rýsuje se za ním přenádherná stavba. Její čtyři rohy byly ze sloupů představující ohromné duby, jehož větve se tyčily po stěnách budovy. Celý dům, nebo dá se říct chrám, byl kromě zdí postavený z větví, okna ze zatočených větviček, dveře z kusů kmenů stromů, a celý ohromný vstup tvořil jeden velký strom, který se zformoval do přenádherné verandy, jež ústila ke zmiňovaným dveřím. Veškerá střecha byla z listí velkých kolem dvou metrů. Chrám o několika patrech se zdál být jako z pohádky. Jeho architektura byla překrásná, větvičky stromů jako kdyby si pohrály s každičkým kusem místa na něm, jako kdyby celá stavba vlastně jen vyrostla ze země, což se také ve skutečnosti stalo.
   V další chvíli, když se Brumbál zorientoval, vyšel kupředu přímo ke dveřím rozvážným a pevným krokem, bez hůlky, hole či čehokoliv jiného, pouze s věrným přítelem posazeným na jeho rameni.
   Dveře, jak už bylo zmíněno, byly z pevných stromových kmenů rozseknutých v půli a pravítkově rovně posazené vedle sebe, až utvořily jednotný tvar. Neměly kliku, ani držadlo, klepadlo či cokoliv jiného, Brumbál prostě jen vyšel na verandu vytvořenou z překrásného stromu, v tu chvíli se mu zdálo, že vešel do koruny větví nějaké vílí vesnice. Jakmile se přiblížil ke dveřím, samy se hned na to otevřely směrem dovnitř, jako kdyby tímto pohybem zvaly návštěvníka, ať vstoupí, což Brumbál posléze také učinil.
   Stanul v naprosto ojedinělé místnosti. Rozum se zde snoubil s pošetilostí, nelogika s logikou. Poté, co se za Brumbálem zavřely dveře, čímž za ním zmizel již potemnělý prostor večerní podívané, se v místnosti rozhostilo ticho a starý kouzelník si ji konečně mohl pořádně prohlédnout.
   Kolem očí, oblečení a rukou mu prolétávaly jakési zlatavé jiskřičky, které hřály pokaždé, když se přiblížily, avšak nikdy nesežehly. Místnost byla bohatě i chudě zařízena. Výzdoba zde však byla ojedinělá, nikde nebylo ani vidu, ani slechu po lidské výzdobě v podobě ať již obrazů, reliéfů, soch nebo čehokoliv jiného. Veškerou výzdobu tohoto místa obstarávaly malé popínající se větvičky stromů, které na stěnách tvořily přímo dechberoucí spletité obrazce, nad kterými zůstával rozum stát. Okna byla tvořená také tímto materiálem a v obdélníkovité místnosti byly podél dvou delších stěn rozesazené čtyři sloupy, porostlé mechem a jarními lístky s nejrůznějšími plody ovoce, nad kterými se sbíhaly sliny. Ne však Brumbálovi, jeho úkol ho teď zcela zaslepoval a starý kouzelník zamyšleně vykračoval dál místností až na její samý konec, kde stálo něco, co jeho pozornost hned po pár okamžicích přitáhlo.
   Byla to fontána, ale ne tak ledajaká fontána. Bylo vidět, že je kouzelná, protože jednotlivé útvary a záhyby se nad ní dokonce i vznášely a klouzalo z nich jemné mlžení. Fontána byla bez vody, nikde ani kapička, pouze mlha klesající od vznášejících se tvarů a ornamentů. Dole byly její stupínky přenádherně zařízené, některé se zdály být snad i z ledu, další ze všech možných lístků co na zemi vyrostly. Prostředku fontány však vévodilo jakési dno pokryté… to bylo zvláštní. Brumbál to nejdřív nedokázal nazvat vodou, ale teď při bližším prozkoumání zjistil, že to byla jasná voda. Ovšem podivné na tom bylo, že ta plošina byla nakloněná a voda v ní jakbysmet. Navíc byla klidná jako zrcadlo.
   Brumbál přistoupil až k fontáně a mírně se k naklonil, ve dně toho nakloněného jezírka uprostřed fontány neuviděl svůj odraz. Pomaličku se zamračil a prudce se otočil za sebe.
   Nic tam však nebylo a Brumbálovo bystré oči nabyté novou energií se vrátily zpět k fontáně. Chvíli opět přemýšlel, až si náhle všiml Godrikova zápisníku kousek vedle na zemi.
   Přešel k němu a zvedl ho z porostlé podlahy tvořené čistou zelenou trávou. Strop nad ním byl tvořen jakousi hvězdicovitou klenbou.
   „Dech tvůj, nechť ať padne na hladinu nejryzejší čistoty,“ řekl Brumbál do ticha, v tu chvíli Fawkes z něho ladně sletěl a posadil se na větev trčící opodál.
   „Chuť tvá, nechť jí ochutná, avšak neuzří nijaké potuchy… neboť ryzost nikterak nechutná, nemá žádné předtuchy,“ recitoval Brumbál dál ze zápisníku a poté jej zavřel.
   Se zamyšlenou tváří přešel k fontáně a sklonil se nad ní.
   „Znám jediné, co ničím nechutná… ryzí čistá voda,“ hádal Brumbál a sehnul se k hladině jezírka uprostřed, jehož hladina se nepatrně zavlnila vinou starcova dechu.
   Brumbál rukou pomalu zajel pod hladinu vody. Když na ní narazil, tak se u jeho ruky začalo blyštit. Veškerá špína z ní mizela ten tam a do vody se ponořovala naprosto čistá ruka, aby posléze zvedla ždibec obsahu jezírka.
   Brumbál se podíval na vodu na své ruce a hned na to ji vypil. Pak polkl a narovnal se. S napětím očekával, co bude dál, raději obezřetně od fontány ustoupil.
   Voda na malém jezírku se náhle z ničeho nic začala čeřit, jako kdyby se v něm…, pouze však uprostřed, vařila. Teď dokonce začala stoupat výš a výš, voda jako taková, nic víc než voda. Stoupala a čeřila se, až se malý výstupek průzračné tekutiny zastavil asi dvacet palců nad hladinou.    V další chvíli do této jakési hory vystouplé vody začaly tryskat proudy z celé fontány, která okamžitě obživla a začala utvářet zázračné obrazce a mlžné opary hrající všemi barvami jimiž se celá začala osvěcovat, všechno však mělo jedno společné, vše mířilo k vystouplé hoře vody uprostřed.    Ticho, které v místnosti kralovalo teď bylo rázem to tam. Všude teď zněla tekoucí voda a její čeření, do něhož náhle promluvil hlas složený snad ze sta těch samých dohromady, takže vyzněl na to, že byl ženský  náramně hluboce a podivně jako majestátný chorál.    „Cizinče… jsi na špatném místě… pro to, čeho chceš dosáhnout.“
   Brumbál se zamračil a na moment zaváhal než odpověděl.    „Jsem jiného názoru,“ nesouhlasil Brumbál odvážně. „A také vím, jakou oplýváte mocí, Erisedští.“
   Voda na fontáně se načeřila náhle ještě více a znovu se vrátila do dřívější úrovně několika desítek palců nad hladinou, ze které teď stoupaly bubliny do vody nahoře.
   „Nevíš, zhola tolik člověče, kolik si myslíš,“ odvrhl ženský hlas Brumbálova slova s rozhněvaným tónem. „Nechápeš podstatu věci, stejně jako všichni ostatní nezasvěcenci.“
   „Pak jsem názoru, že je moudřejší namísto srážlivých slov… rozumná mluva z očí do očí,“ neváhal tentokrát s opovážlivou odpovědí Brumbál.
   Fontána náhle vytryskla i několik stop do prostoru až se celou síní ozval zvuk čeřící se vody, jejíž kapky nikdy nedopadly mimo fontánu.
   Ta se však teď celá rozdivočila, proudy vody se zvětšovaly a uprostřed se nános vody zvyšoval a zvětšoval čím dál tím více. Následně Brumbála ozářila jakási záře, měl špatné podmínky v pohledu na vystouplou horu vody, přesto však dokázal spatřit, že z proudu uceleně tryskající tekutiny se tvoří jakási postava a rýsují se její boky.
   Byla to bezpochyby žena, její již dospělá postava vynikla v oné záři, jež na Brumbála působila.
   Voda opadla a zůstala opět několik palců nad hladinou se čeřit, zatímco žena oblečená do naprosto bílých šatů zakrývající jí i chodidla ladně sestoupila z fontány a její bělostné lesknoucí se střevíce stouply na čistou zelenou trávu. Měla v obličeji ostré rysy, zdravě napnutou tvář bez sebemenší chyby, precizně střižené obočí, pronikavé bílé oči a vlasy se jí ztrácely za bělostnou látkou pokrývající jí hlavu. Celá zářila jako královna všech víl a spolu s jiskřičkami zde poletujícími vyznívala neuvěřitelně krásně a vyrovnaně.
   „Je pro mne překvapením…, že jsi dorazil až jsem, Albusi Brumbále,“ řekla mírným meluzínovým hlasem a s upřením na něj k němu popošla. „Dostat se sem je pro normálního smrtelníka nemožné.“
   „Nejsem tu sám,“ šeptl Brumbál a ani nepohnul a neuhnul s pohledem.
   Zato žena ano a to pouze očima, zadívala se na stranu poklidně na Fawkese, který se raději otočil a hlavu schoval pod křídlo.
   Žena se však místo naštvání jen mírně pousmála a znovu spočinula s pohledem na Brumbálovi. „Fawkes by sem nepustil nikoho, komu by zcela nedůvěřoval… kdo by mu nebyl tím nejlepším přítelem za celá dlouhá léta… proto zůstávám klidná…“ a pobaveně se usmála. „a i ty můžeš být, můj starý příteli,“ řekla na Fénixe, který hned vzhlédl, spokojeně se usadil na větvi a nadmul peří.
   V další chvíli však úsměv ženy ze rtů zmizel, otočila se k Brumbálovi zády a došla zpátky k fontáně.
   „To je vše?“ zeptal se Brumbál, který krotil svou ukázněnou myslí vztek.
   Elvíra se zastavila a napřímila hlavu.
   „Čeho si žádáš ještě vědět?“ zeptala se ho neurčitě.
   „Jak se jmenujete?“ otázal se Brumbál stroze.
   „Budiž…“ souhlasila s lehkou odpovědí. „ve vašem jazyce… Elvíra. V našem… Ilyavarnë.“
   „Koncem minulého roku lidského kalendáře, u vás byl jeden chlapec…“ pokračoval Brumbál a popošel za Elvírou stále otočenou zády. „Nevím jak, ale pomohla jste mu vzpamatovat se ze strašného šoku… obávám se, že by mohl zažít další… ne-li horší.“
   „Jsi ve vašem světě ten nejmocnější kouzelník… všichni to o tobě tvrdí,“ pravila Elvíra. „Copak tohle je něco, s čím si nejmocnější lidský mág neví rady a žádá nás o pomoc?“
   „Tady nepomůžou kouzla,“ usoudil Brumbál vážným tónem.
   Elvíra se k němu letmo otočila a vážně se mu zabodla do očí.
   „Jde o to, že se bojíš, Brumbále,“ řekla mu přímo a vážně.
   Brumbál sklopil zrak a zadíval se na své ruce, jednu měl zašpiněnou a druhou naprosto čistou.
   „Je to pravda,“ přiznal se Brumbál. „Na mou duši… udělal jsem… nespočet chyb… tolik kolik si člověk mého postavení nemůže dovolit.“
   „Ale také dobrých skutků… skutků, kterými jsi chtěl zachránit život,“ odpověděla mu mírně a s pochopením. Avšak rázem změnila tón. „Ale stále nechápeš, že celý svět nezáleží pouze na jednom životu.“
   „Nehodlám to připustit!“ křikl Brumbál, ale Elvíra se ani trochu nezalekla. „Víš, o čem mluvím, Elvíro. Víš, co mám na mysli.“
   „To, co tě už šestnáct let straší?“ ptala se ho. „To, co ti šestnáct let nahání noční můry, hrůzy a strach, utrpení a pocit viny? To, že víš, že jsi to ty, kdo má rozdávat šachové partie a rozehrát hru pekelných mocností?“
   Brumbál chvíli mlčel, měl zavřené oči a vnitřně bojoval se svými emocemi. Po chvilce dokázal odpovědět: „Ano.“
   „Co osud určil… se však nezmění,“ zakončila to smrtelně vážně Elvíra a Brumbál sklopil, se strašlivou bolestí srdce, hlavu. „Jak může tak starý a zkušený kouzelník podlehnout na stará kolena takovýmto emocím a citům?“ ptala se Elvíra spíše sama sebe. „Lásce… a schopnosti obětovat cokoliv, aby zachránil své blízké… a bolest z toho, že svými činy mu pouze jen ubližuješ Brumbále, je jedna z těch nejhorších na celém světě.“
   „Prosím, pomož mu, Elvíro… i kdyby to mělo stát můj život,“ řekl vážně Brumbál nyní již pevným hlasem.
   „I kdyby to mělo stát něčí další život?“ zeptala se náhle Elvíra a proklatě pronikavě se zadívala na Brumbála.
   Ten její pohled pochytil a neměl v tu chvíli slov.
   „Kolik ještě životů, Brumbále? Kolik jich chceš obětovat k záchranně jednoho?“
   „Žádný, jedině ten můj!“ zařekl se Brumbál.
   „A přitom ve skutečnosti umírají jeho blízcí stále dál a dál,“ zkonstatovala hořce a znovu se otočila zády.
   „Co tím naznačuješ?“ zeptal se Brumbál. „Elvíro! Elfko z Erisedu, co tím naznačuješ?“ otázal se znovu když se nedočkal odpovědi.
   „Mluvím o nástrahách osudu, starče,“ řekla mu nepříjemně. „Osudu, se kterým si tak stále rád hraješ.“
   „Jak jsem řekl, toho chlapce miluji… jako svého vlastního syna.“
   Elvíra došla až ke Fontáně a zadívala se na ní svýma pronikavýma bílýma očima. Jako kdyby přesto stále vnímala všechny Brumbálovo pohyby, pohledy nebo snad i myšlenky.
   „Čas, Brumbále..,“ hlesla Elvíra zamyšleně. „čas je ten poslední živel, ten nejmocnější živel, jenž se dá tak strašně těžce zkrotit,“ pokračovala zamyšleně, sehnula se k fontáně a vztáhla k ní ruku ladným a přímým pohybem. „K tomu je zapotřebí neskutečné odhodlání… a úmysl pocházející ze samého nitra srdce. Pokud tyto vlastnosti nejsou…“
   Náhle se voda začala zpomalovat v čeření. Její pohyby ochabovaly a zdály se být stále více a více lenivější. Elvíra svou rukou působila na vodu fontány neskutečnou silou, až se zastavovala i ve vzduchu, kde v zápětí ztuhla docela, stejně jako čeření pod ní, „ ...může to dopadnout katastrofou.“
   Elvíra se znovu narovnala a poodstoupila stranou, pohled nyní opět upírala na Brumbála. „Chtěl jsi zabránit nejhoršímu, avšak pouze jsi jej oddálil, nic víc.“
   Brumbál po další chvilce, během níž měl zavřené oči, teď přešel vedle Elvíry k ztuhlé fontáně a hleděl, jak i zamlžený vzduch se v okolí fontány nehýbe. Sehnul se k ní a čistou rukou se dotkl povrchu strnulé vody, ve které se rázem objevila protlačenina. Následně prstem přejel přes ztuhlou vodu, až její proud protnul v půli a voda, kterou prstem odsunul se sunula pomalu ve vzduchu stále dál a dál. Starý kouzelník na ztuhlou zčeřenou vodu chvíli koukal, když ta odsunutá opodál dosáhla hranice fontány, rázem oživla a spadla na zem. S tím i voda na hladině jezírka, až se celé zavlnilo a jak se tak vlny začaly uklidňovat, Brumbál počal vidět nějaké obrazce.
   „Co to znamená?“ zeptal se. „Nemůžeš si zahrávat s časem!“
   „Věci minulé….věci, co se už nenavrátí,“ prozradila Elvíra a hleděla stále dál Brumbálovi do očí, obrazců v jezírku si nevšímala, jako kdyby je ani neviděla.
   Obrazce se změnily na postavy na jakési silnici, pak v Buckinghamském paláci, na lodi, poté v autě, v Gringottovic bance. Brumbál přitom lapal po dechu a s hrůzou sledoval to, co se před ním objevovalo. Následovali kentauři, ohromná bitva v níž téměř nebyli ranění, pouze mrtví. Ovšem následně se prostranství změnilo, had, pak hleděl na Zmijozelův spolek, koukal na Voldemorta a všechny smrtijedy opodál, když v tom zahlédl za zády jednoho z nich choulícího se chlapce a dívku. V ten moment prudce vydechl až se hladina zčeřila, a v další chvíli, když se uklidnil a spatřil, jak Hermionino tělo mizí za obloukem, následně Pettigrew vysílá smrtící kouzlo a Voldemort mizí neznámo kam.
   Pak Brumbál viděl momenty umučeného chlapce, s psychikou v koncích, s nechutí do života bez jakýchkoliv přátel a lásky.
   Starý kouzelník bolestně sevřel oči a napínal své pěsti.
   „Nemohl jsi tomu zabránit,“ pravila Elvíra. „Osudu nedokážeš poručit.“
   „Každý jednou zemře,“ řekl Brumbál úzce. „nemusí to být přece ale hned, až ve stáří.“
   „O tom nevím. Vím jen to… co padlo… co je dané,“ řekla Elvíra a opět zvážněla. „Dala jsem mu na výběr, Brumbále. A on si vybral. A ty nemáš právo již dál osudu zasahovat do cesty.“
   „Osud nemá právo zabíjet děti!“ křikl Brumbál a byl rázem na nohou, s hlavou plnou Hermiony. „Měla život před sebou! Nikomu, kdo si to nezasloužil, neublížila!“
   „Nikdo nezemře, pokud již nebudeš zasahovat,“ řekla prudce Elvíra.
   „Chceš ho nechat zabít, elfko?“ vyřkl Brumbál. „Tak to tedy ne, to nedovolím, i kdybych mu měl stát na každém kroku!“
   „Pak ti v tom musím zabránit, starý pane,“ usoudila zklamaně Elvíra a sklopila zraky, zdála se v tu chvíli jako bohyně.
   „Není způsob, kterým bys mne zastavila, padlo již dost chyb a je čas…“ Brumbál se však náhle zasekl, protože na jezírku se začaly objevovat další obrazce. Ty nejneuvěřitelnější obrazce, co kdy viděl. Chlapec právě ležel opřený o stůl a spal, ale to neskutečné se mělo teprve stát. Další moment byl vidět ohromný zástup smrtijedů a kouzelných tvorů, po zuby ozbrojených, krvavých a hrůzostrašných, snad ještě větší armádu děsu než tu před tím. Noční pohled přejel výše a v dálce se vykreslil Bradavický hrad, jehož směrem mířili.
   „Proboha,“ hlesl Brumbál. „To ne…“
   Ale obrazy pokračovaly, ozývaly se nářky a rány, dračí plameny, záblesky a mučení, Brumbál se tvářil neskutečně ublíženě, už nechtěl se dál dívat, ale obrazce dál pokračovaly, ukazovaly další a další skutečnosti, další věci. Náhle hýřily rudou barvou, plameny a nakonec smrtí.
   „To ne!“ hlesl Brumbál ztrápeně. „To se nemůže stát!“
   „Ale stane se to,“ pravila krutou realitu Elvíra.
   „Proč jsi mi to ukazovala? Proč jsi mi to řekla, zatracenče?“
   „Nesmíš zasahovat do toho, co již bylo dané. Už ne více,“ řekla mu zpříma.
   „Nesmím,“ uvědomil si Brumbál nesmírně naštvaně.
   „Teď již nesmíš, viděl jsi příliš mnoho, nemůžeš ovlivnit časovou soustačnost… byla by to katastrofa, celý svět by zanikl,“ řekla mu Elvíra zpříma.
   „To se ale nemusí stát a ty to víš!“ křikl Brumbál, veškerý jeho klid a šarm byl ten tam.
   „Hledíš pořád jenom na jeden život, Brumbále!“ osopila se na něj Elvíra. „Jenže my vidíme to, co trvá už tisíce… deseti tisíce i statisíce let! Je čas tomu udělat přítrž!“
   „Ale ne on!“
   „Je vyvolený, předurčený, je to on a jedině on, kdo tam dokáže vstoupit a zničit jej, zachránit celý svět!“
   „Voldemort o sobě tvrdí, že je nesmrtelný,“ říkal dál Brumbál.
   „Oba dva víme pravdu, oba dva víme, že si pouze našel skulinku mezi životem a smrtí, a že pokud lidská duše překročí i tu jeho skulinku, je mrtvá a mrtvá navždy zůstane. Jen si myslí, že má pod kontrolou celou smrt!“
   „Kolik je tam duší?“ zeptal se Brumbál krajně svědomitě a bál se odpovědi.
   „Mnoho miliónů, Brumbále,“ odpověděla mu nyní chápavým tónem. „Jsem si jistá, že kdyby tady teď vyvolený byl, určitě by se mnou souhlasil.“
   Brumbál zavřel bolestně oči a neodpověděl.
   „Síla zla nemá právo na to, co způsobuje, Brumbále, nikdo nemá právo vládnout smrti, neboť jen ta je vždy a vždy byla spravedlivá, bere i ty, kteří si to zaslouží,“ odříkávala mu dál. „A on nemá právo na to, rozhodovat o tom, kdo zemře a kdo ne.“
   „Nikdo na to nemá právo,“ hlesl Brumbál se zavřenýma očima.
   „Ani ty,“ dodala Elvíra.
   „Ale ani Elfové,“ dodal i Brumbál vážně.
   Elvíra se po dlouhé době odmlčela a ustoupila stranou opět zády k Brumbálovi, nebylo poznat, kdo z nich mluvil pravdu, kdo z nich chtěl to nejlepší. Věděli ale, že oba dva stojí na stejné straně a nemohou na sebe házet své vlastní zbraně.
   „Víš, proč jsi Erised nenašel?“ zeptala se Elvíra. „Ani Godrik jej nenašel, Erisedský hvozd neexistuje v tomto světě, nedá se do něj vkročit jen tím, že vyjdeš nějakou horu či cokoliv podobného, to nikdo nedokázal pochopit. S Godrikem jsme mluvili zde, stejně jako teď s tebou… a stejně jako jemu i tobě říkám… teď víš, co musíš udělat. My také víme, co musíme udělat… každý má na tomhle světě svůj úděl… své poslání, my jen musíme zjistit, jaké to je… ten tvůj… však ještě není hotov.
   Celou tu dobu ses bál o toho chlapce, Brumbále… lidský svět přesto ještě neopustilo štěstí, stále je za to bojovat a on nemusí zemřít, pomož mu,“ řekla mu přátelsky. „Ale nesmíš porušit časovou linii, víme oba dva, co máme dělat… věřím, že s láskou k našim bližním… dojdeme svého cíle…

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: