Gramatické chyby
Opraveny
Babe
Stran-40 | Čteno 3329x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 91.


Útok na Bradavice

Černý les zahalený do večerní, nyní již noční tmy, se stále ztmavoval, jak na něj působila prapodivná mračna nahoře na obloze. Část lesa zdevastovaná ohromnou bitvou, po níž byla stále ještě krví promáčena zem, jež se nyní vzpamatovávala z utrpěného šoku. Přesto další část lesa již tušila příští nezadržitelnou vlnu zla a nenávisti. Zem se jako předtím mohutně otřásala a větvemi stromů pronikalo troubení a křik něčeho, co se závratnou rychlostí hnalo nezadržitelně lesem.
   Pokud pozvedneme pohledy o něco výše, zcela nás ohromí počet a odhodlání řítící se armády složené z lidí a různé další změti nestvůr. Všichni měli v očích zatím nevídanou nemilosrdnost, všichni chtěli položit třeba i život za smrt svého pána, velitele a následovníka. Nad hlavami se jim napřahovala mohutná černá křídla několika testrálů po dvou v řadě, vezoucí mohutný okovaný černý kočár, z něhož čišel neskutečný strach a hlavně smrt. Všechno ledové, všechno krvelačné a hlavně… všechno to právě mířilo na Bradavický hrad v temné dálce, na nic netušící profesory a studenty.
   Blesk!
   Harrymu se zablesklo v hlavě, jako kdyby mu právě Colin Creevey postavil před nos fotoaparát. Ten však tady nebyl, společně s ostatními Harryho přáteli opustil Bradavice již minulý den, tak čím to bylo.
    Černovlasý chlapec se pomalu a těžkopádně vzpamatovával z nepříjemného snu, který se mu právě zdál. Stále ještě zabalený do prostírání a ubrusu stolu, s položenou hlavou na stole, se začal vzpamatovávat a posadil se na židli.
   „Nechte ho bejt krucinál!“ zaslechl v hukotu, jež stále zavládal v jeho uších. „Nechte ho nebo uvidíte!“
   „Tebe se tak bojíme, Longbottome! Vodprejskni mamlasi!“ ozval se další nepříjemný hlas.
   Harry protřepal hlavou a otevřel oči, ostatní si toho nejspíš všimli a zpozorněli.
   Vedle něho stál Montague a na hlavě mu udělal nanejvýš směšný účes, ovšem o kus dál stál Neville a právě ho od Harryho odstrkoval, když si oba dva všimli, že na ně Harry zmateně zírá.
   „Co čumíš, ubožáku!“ křikl Montague, odstrčil Nevilla ze sebe, až málem zavrávoral a odešel od jejich stolu.
   „Neville,“ hlesl Harry zmateně. „Ty jsi tady?“ nevěřil.
   „Jo…, ahoj Harry,“ houkl Neville bojácným tónem. „A… a už musím… tak… tak nazdárek,“ řekl lehkovážně, otočil se a rychle začal odcházet.
   „Neville!“ křikl Harry a natáhl na něj do dálky ruku, ale nijak kouzelně se mu neprodloužila, aby jeho kamaráda zastavila, Neville stále ještě řádně vystrašen zmizel z Velké síně a pelášil do Společenské místnosti.
   Harry se znovu vzpamatoval a snažil se přijít na důvod toho zvláštního Nevillova chování. Převážná většina studentů teď, když se Harry probudil na něj zírala a chlámala se, i když to zakrývala, přesto někteří cítili lítost… kterou však se neodvažovali dát najevo. Přesto z nich Harry cítil ten hrozný pocit, když člověk ví, že se mu smějí, chtějí to zakrýt, ale přece chtějí Harrymu dokázat, že se mu opravdu posmívají.
   Harry se zhnuseně znovu otočil ke svému stolu a otřel si ulepené oči.
   „Co mu bylo?“ ptal se sám sebe nahlas.
   „Ani se mu nedivím,“ ozvalo se od něho nalevo, byl to Seamus a právě procházel. „Po tom, co jsi mu chtěl včera ublížit, podle mě je to srab…“ řekl a sklonil se k Harrymu. „Měl by ti dělat to, co my,“ řekl a zazubil se, následně zavýskal Harryho ve vlasech, až ho opětovně rozcuchal a odešel.
   Od Seamuse to bolelo o něco víc, konec konců byli většinu času v Bradavicích přátelé. Ale Harry si právě teď říkal, že neexistují žádní přátelé, to jsou jen idiotské povídačky. Buď to jsou ti, které milujeme, příslušníci rodiny nebo lidi, které považujeme jako své sourozence, stejně jako Harry Hermionu nebo Rona… no vždyť vlastně ani ten teď nebyl. No, zkrátka nemá smysl spoléhat na přátele, stačí, když zajde do tuhého a nebo když se všichni proti němu obrátí, tak přátelé rázem se stanou těmi, kteří dotyčnému zlomí srdce na milióny kusů. To právě teď cítil Harry a neměl náladu snad i dýchat.
   „Kéž bych zase usnul,“ řekl si sám sobě smutně a zabořil ruce do obličeje, přitom si silně mnul oči až to vypadalo, že si chce ublížit.
   ‚Počkat…‘ uvědomil si Harry ‚…co se mi to vlastně zdálo?“ zeptal se sám sebe v duchu.
   V tu chvíli spatřil to, co odděloval onen záblesk v mysli. Sevřelo se mu srdce a cítil, jako kdyby mu právě před pusou vysály všechen vzduch. Musí to okamžitě někomu říct, Bradavice budou pod útokem, musí to neprodleně někomu oznámit… ale učitelé ho nebudou poslouchat, navíc těch pravých Bradavických lektorů tu zbyla opravdu jen hrstka.
   Harry neváhal, sebral veškerou odvahu, zvedl se, vystoupl na židli a následně na stůl. V tu chvíli na něm spočinuly snad všechny zraky v místnosti.
   „PROSÍM VÁS! VÍM, ŽE MĚ NENÁVIDÍTE, ALE PRO JEDNOU POSLOUCHEJTE!“ křikl a ve chvíli trapného ticha nabíral dech. „BRADAVICE BUDOU POD ÚTOKEM! SCHOVEJTE SE KAM JEN MŮŽETE! NO TAK UTÍKEJTE! CHCI VÁS ZACHRÁNIT!“
   „Sklapni, Pottere!“ ozvalo se s očekáváním místností. „Drž hubu a zalez zase pod stůl!“ „Drž klapačku, Pottere!“ „Bože, to je idiot!“ „Blázne, táhni tam odkud jsi přišel!“ „Zavři zobák, Pottere, nejsme zvědaví na tvoje záchvaty!“ … a tak podobně, Harry jen přihlížel jak jeden student po druhém se zase odvracejí a nedávají jeho křiku sebemenší váhu. Navíc Harry pocítil, jak ho znovu trápí bolest břicha a mdlo. Nemoc, která ho provázela už od ošetřovny se tím, jak vyskočil na stůl prodrala na povrch a jemu se začaly klimbat oči.
   Následně ucítil, jak po něm někdo ze studentů něco hodil. Pak další rána, a další. Následně se spustila palba přímo na chlapce stojícího na stole, který je chtěl jen a jen zachránit. Když v tom schytal ránu do hlavy něčím podobným konzervě. Hlava se mu totálně zamotala, Harry ucítil, jak mu povolují nohy a následně se svezl na stůl, skutálel na židli a praštil sebou na zem.
   Zmijozelští se rozřechtali, jak jen mohli, někteří se začali dusit sousty, jiní dostávaly záchvatný smích. Vybraní studenti s jiných koleji si toho buď nevšímali, posmívali se, nebo ti hodnější se strachovali. Těch však bylo opravdu málo.
   „Tak mu pomožte přece!“ křikla jedna dívka z Mrzimoru a hulákala na Harryho sousedy, kteří dělali jako by nic.
   Nikdo mu nepomohl, ležel s ránou na hlavě, jež mu udělal červený flek. Sám chtěl pomoci ostatním, ale za pomoc se v tomto světě dostává pouze opovržení. Tak tomu bylo i tady.
   „Sakra tak dělejte něco!“ ozval se někdo další. „Vždyť…“
   PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
   Následovala přímo ohlušující rána, která zatřásla celými Bradavicemi v samotných základech. Ve Velké síni se vše otřáslo a rozhostilo se ticho, rázem nikdo ani nemuknul a všichni hleděli vyděšeně na sebe. Harry schoulený pod stolem, k němuž byl stále připoutaný, ani nevěděl, co se vlastně stalo. Oči měl mírně pootevřené a mozek měl na hranici omdlení. Byl v jakémsi transu a jeho zraky ztuhly na mozaice v okně, která svými barevnými sklíčky zobrazující jakousi mladou ženskou církevní postavu, ho teď přímo imponovala. Ten mozaikový obraz snad jako kdyby se na něj i díval a sám myslel. Jenže v témže okamžiku následovala další ohlušující rána, mozaikový obraz stejně jako ty ostatní v dalších oknech, stejně jako ty samotné se rozlétly na celé kolo. Dovnitř vjela hlava ohromného krvežíznivého testrála a zařvala jako na lesy.
   Harry s hrůzou zjistil, že mozaika je pryč, že je plný střepů a že právě ve Velké síni se rozeřvaly ohlušující křiky studentů.
   Když se skla v této ohromné haly ve strašlivém třesku rozletěla, nikdo nezůstal bez úhony, aby na něj nějaký ten střep nedopadl. Rychle je ze sebe setřepávali, začali panikařit, ječet a křičet, hrůzou si přikrývali oči, prvňáci a druháci byli vystrašení k smrti. Nikoho nenapadlo použít hůlku, každý byl jen maximálně vyděšený a téměř všichni ječeli jako kdyby je na nože brali.
   „BRAŇTE SE!“ křičeli nějací profesoři ze svých stolů. „BRAŇTE SE, JAK JEN MŮŽETE!“
   Ukrutná panika, jež právě nastala nabírala na síle. Studenti se začali mezi sebou tlouci jak utíkali, šlapali po sobě, ranili se a křičeli na sebe. Ohromná hlava testrála zalezla zpět a v místností zavládl naprostý chaos.
   „VŠICHNI DO SVÝCH SPOLEČENSKÝCH MÍSTNOSTÍ! BRAŇTE SE! BRAŇTE SE, KRUCINÁL!“ ječeli někteří profesoři. „HEJ VY! OCHRAŇTE JE!“ zakřičela madam Hoochová na nejbližšího strážného, který měl za úkol ochranku ve Velké síni.
   Strážný se hned na to otočil a zařval na všechny: „NIKDO SE ANI NEHNE! ŠKOLA DOSTÁVÁ NOVÉHO MAJITELE!“ s tou větou madam Hoochové vypadl hlas a celá otřesená začala práskat s ostatními profesory kouzla. Začali všichni bránit studenty hlava nehlava. Pomáhali slabším, ale bylo to marné. Povyk zesiloval, vstupní dveře se trhaly v základech, jak se jimi studenti protlačovali a mačkali se až na hranici únosnosti.
   „TADY VAŠE NYNĚJŠÍ ŘEDITELKA!“ rozlehlo se prostorem. „NASTÁVÁ KONEC VAŠICH ŽIVOTŮ, MILÉ DĚTI! PŘIPRAVTE SE HEZKY SPOŘÁDANĚ JÍT NA SMRRRRRT!“
   Byl to hlas Umbridgeové, na maximum posílený. Teď se rozeřvali všichni studenti, křičeli a plakali, ječeli a naříkali, panicky prchali z Velké síně, v myslích stále ještě ukotvenou větou Umbridgeové, která je naprosto odrovnala po psychické stránce. V další chvíli ve Vstupní síni nastal tentýž povyk jako ve Velké, která ještě stále byla plná studentů.
   Děti se zde řítili po schodech, do sklepení a všude, kde jen mohli, báli se střážních, někteří jim chtěli pomoct, někteří zase ublížit. Nevěděli, co si mají počnout, pouze bezhlavě utíkali po schodech, které se z ničeho nic začaly měnit a někteří nebozí studenti začali z nich padat na zem, kde je kouzelná moc Vstupní síně zachránila od bolestivých pádů. Obrazy také zpanikařily, křičely a postavy na nich pobíhaly a schovávaly se. Ani Sir Cadogan už neměl odvahu a schoval se do křoví. Naprosté peklo, které v tuto chvíli zavládlo Bradavicemi si snad nikdo nedokázal představit, další a další rány otřásaly prostorem. Všichni studenti se nespořádaně, houfovitě a panicky řítili místnosti, chodbami, strkali se do svých společenských místností. Z toho někteří stále ještě zůstávali ve Velké síni, zvláště pak mladší ročníky, jež neměli tolik síly se prodrat dál. Někteří profesoři jim pomáhali, ale nebylo to nic platné. Vstupní síň teď praskala doslova ve švech. Právě v onen okamžik se začaly dolů řítit jedny otáčející se schody, jež zastavila madam Hoochová. Byl to neskutečný pohled, když nevydržely nános studentů a ohlušujících ran. Následně někteří šílenci dokonce po sobě začali lézt. Panika nabírala opravdu na obrátkách a profesorům se nedařilo jí zažehnat, naopak se stále více a více rozpoutávala. Všude všechno bylo zničené, všechno se bortilo, obrazy padaly na zem, někde vypukaly požáry. Peklo, jaké nikdy Bradavice nepoznaly, sílilo víc a víc, až dosahovalo neskutečných výšin. Profesoři se začali bát, že dojde snad i ke smrti.
   Velká síň se následně začala již opravu vyprazdňovat. Ti, co tam zůstali a stále se jim nedařilo se protlačit ven, teď zdvojnásobili své úsilí, lezli po sobě a krtili se mezi nohama, když riskovali, že je ostatní pošlapou. Bradavice doslova samy křičely, hlasy studentů teď sborovitě zněly hradem a jejich nářky jako kdyby dodávaly armádě větší a větší sílu.
   V další moment byla Velká síň už prázdná, všude se povalovaly odpadky, nádobí, jídlo, židle, učebnice, a zkrátka naprosto všechno, díky bohu, kromě lidských těl. Avšak ve skutečnosti Velká síň nebyla prázdná, byl zde ještě jeden student.
   Když se podíváme dolů pod Nebelvírský stůl, zahlédneme jistého černovlasého chlapce. Matně mžoural očima a tiskl si ruku k bolavému čelu. Hlava ho třeštila jako kdyby se mu měla rozletět, snad se mu točily i samy oční panenky. Chvíli se vzpamatovával a rány, které se rozléhaly po celých Bradavicích ho následně dokázaly vzbudit. Už se chtěl zvednout, když se praštil o stůl nad ním a následně se místností rozlehla zatím nevídaná rána, až Harry uslyšel, jak na stůl nad ním se sypou kusy balvanů a hradebních stěn. Celý jeden několikametrový kus zdi Velké síně se vyvalil dovnitř a sesypal. Ve zdi se teď rýsovala ohromná díra, skrz níž bylo vidět, jak se na stěnu řítí něco dalšího… PRÁSK!
   Další ohromná a ohlušující rána, Harryho teď povalily kameny a začaly mu mačkat nohy, musel se odsunout dál pod stůl, který byl celý pokrytý štěrkem, kameny a pískem. V celé Velké síni se teď mísil prach s kouřem, obloha nahoře byla zatažená víc, než kdy dřív a prostor zde se zdál být snad i jedovatý. Když v té chvíli dopadla třetí, ohromující rána, až se stůl opodál začal tříštit a vylétávat ze svého místa, aby se následně rozsypal o kus dál na několik třísek. Strašlivé rány, které teď otřásaly Bradavicemi právě masakrovaly samotnou Velkou síň, jež byla už téměř bez jedné zdi, skrz kterou bylo vidět ven.
   Harry se zmoženě přestal hýbat, kašlal, jak to jen šlo, protože strachem posílený dech mu polykal další a dalších prach v prostoru.
   Následně dovnitř vtrhla jakási obluda a přitiskla se na stůl, pod kterým byl Harry schován. Byl to nějaký člověk, ale tak neskutečně zdeformovaný, že by se z pohledu na něho každému udělalo špatně. Dlouhé usekané vlasy, odporné prsty a zdeformovaný obličej, ve kterém snad ani nebyly vidět oči a pusa. Harry v ten okamžik strnul, přisunul si nohy k sobě a ani nedutal. Marně doufal, že si ho… ať to bylo cokoliv zatím ještě nevšimlo, i když to právě čenichalo prostorem. Následovně to dopadlo na zem a Harry mohl spatřit ohavné nohy, z nich jednu to mělo uříznutou, takže na zem dopadala pouze na jakýsi vytrčený pahýl.
   Harry se ještě více přitiskl k noze stolu, moc dobře věděl, že nemůže utíkat, že se tady musí schovávat dokud si pro něj někdo nepřijde, ovšem ten tvor měl, jak vidno, jiné plány. Procházel kolem stolu a blížil se na místo, kde se Harry schovával. Kulhal jak nějaký kostlivec přinášející smrt, což jak chlapec si myslel bylo dostatečné přirovnání. Znovu se ještě více přitiskl k noze stolu a dusil se prachem, který se místností hemžil po dopadech ohromných ran. Ta obluda byla už přímo u něj, její svalnaté nohy a ruce napovídaly, že se nejedná o jen tak ledajakého tvora. S Harrym cloumal strašlivý strach, který teď ovládal jeho zdravý rozum. Pocit toho, že nemůže utéct, byl tak neskutečně tísnící.
   Když tvor dorazil až k Harrymu, tak se chlapec se strachem přitiskl k tyči nohy stolu na maximum, až se ozvalo zašramocení řetězu na zemi. V té chvíli ta obluda rázem ztuhla a ani se nepohnula.
   Harry v duchu vyjekl a srdce mu poskočilo zkratkou rovnou na tu nejvyšší stupnici. Přesto by i normální člověk poznal, že se pod stolem někdo skrývá. Divoký dech nebohého chlapce jej prozrazoval už z veliké dálky, což si ani teď neuvědomoval. Stále jen hleděl na ty odporné nohy a netušil, že za jeho zády se právě objevila nervy drásající odporná hlava a lačně na něj hledí.
   Harry něco zatušil, téměř neslyšně a nehybně pootáčel hlavou a když spatřil tu hrůzu za sebou, panicky se začal dusit vlastním dechem a instinktivně začal couvat dozadu. Následně s neutuchajícím strachem se zvedl a po čtyřech vyběhl kupředu, když v tom sebou mohutně práskl na zem, jak ho řetěz nepustil dál.
   Zůstal tam jen tak ležet malou chvíli, bál se po celém těle, sbíral zbytečky odvahy, aby se otočil zase nahoru. Když tak učinil, tvor se nad ním už shýbal. Byl odporně oblečen do jakéhosi pytle od brambor a páchl hnilobou, jak to jen šlo. Otočil se ke stolu a vzal z něho kuchyňský nůž, Harrymu se sevřel dech docela a jenom hekal a zíral nad sebe. Panika jím ale otřásla ještě více, když se tvor rozmyslel a místo nože vzal ze stolu plném kamení kuchyňskou lžíci a přibližoval se s ní k Harrymu hrudi.
   Ten se okamžitě začal bránit, stočil se na stranu, pokoušel se utéct, jenže díky řetězu a rukám té nestvůry nedokázal ničeho. Lžíce se již dotýkala jeho tělo a tlačila na něj…
   Harry se zavřenýma očima cítil, jak náhle tlak povolil. Nejdřív tomu nedokázal uvěřit, ale následně rozevřel oči, už se těšil, že uvidí Lextera, že ho zachrání, ale spatřil něco o mnoho odlišného. Jakási mohutná postava v tmavě modro-šedivém plášti právě popadla lehce tvora za krk, zvedla jej ze země a mrštila jím okázale přes celou Velkou síň až daleko ke stolům profesorů, který doslova povalil. Následně se ta postava sehnula k vystrašenému chlapci, silně zatáhla za dva kusy řetězu poutající Harryho nohu, až se roztrhl. Postava následně s dalšími identickými dvojčaty se začala blížit ke zbořené zdi Velké síně.
   Harry se chvíli vzpamatovával a pak si uvědomil, co jsou zač. Byli to Grómové, kouzelné obživlé sochy, které sem dal na ochranu Brumbál. Jak vidno, zachránily Harrymu život. I když se stále bál, tak konečně s lepší náladou vykoukl zpoza stolu k rozbořené zdi opodál.
   Zcela ztuhl. Bylo to strašné, zem v dálce, kterou viděl skrz dlouhou díru ve vybourané zdi, se vlnila a hemžila kápěmi smrtijedů. Bylo jich nespočet, noví smrtijedi, které Voldemort za celou tu dobu naverboval všude po světě, ať již ti z Azkabanu na konci prosince, nebo odjinud. Ti se právě všichni řítili na Bradavice a někteří z nich přímo do Velké síně.
   Harry se přestal snažit utéct, tenhle pohled snad nejvíc ze všeho věštil jistou smrt. Bylo to jasné. Právě, když Grómové absolvovávali první vlnu smrtijedů, kteří je po pár kouzlech odrovnali, nebohý chlapec věděl, že už víc nemůže dělat. Hůlka je mu na nic a jediné, co zde má, jen leda tak kuchyňský nůž nebo lžíce. Smrtijedi se se svými hrůzu nahánějícími kapucami vřítili do Velké síně a začaly hnát přes rozvalené kamení, stoly a suť.
   „TO JE POTTER!“ křikl jeden ze smrtijedů, byl to Jugson, jehož si Harry pamatoval z Odboru záhad.
   Všichni jako kdyby byli jeho jménem omámení. Teď, avšak již pozdě Harryho popadl pud sebezáchovy, jež v něm už tolik nezůstal, jinak by prchal o mnoho dříve. Bohužel nyní to bylo nemožné, když se rozeběhl, cestu mu zahradil první smrtijed, z boku přicházeli hned tři, vyběhl tedy zpět, kde se na něho hnalo snad šest smrtijedů s ohromnou krvelačnou chtivostí nebohého chlapce zabít. První záblesk naznačil použití kouzla, které Harry mu svázalo nohy, další tři záblesky do něj praštily jako ohromné řítící se mašiny. Harry spočinul s tváří na střepech a silně naříkal, jak nemohl nic dělat.
   V téže chvíli si všiml na čem leží, spatřil kousek skla s okem té ženy na mozaice, popadl jej a řízl jím smrtijeda, co se po něm sápal. Ten zařval bolestí a ustoupil, Harry hodil střep po druhém, místnost protl další křik. Následoval poslední křik, ten však již patřil Harrymu, do něhož vrazilo hned několik kouzel a který zůstal bezvládně ležet na zemi.

   Hukot a černočerná tma ho provázeli po celou další dobu, snil, nebo jen bděl? Měl snad vidiny, nebo slyšiny, když si uvědomoval poslední chvilky toho, co prožil. Avšak podle halasu, který stále zesiloval a který mu proplouval ušima byly jeho obavy opodstatněné. Bohužel byla to pravda, byl v onom hrůzném útoku na Bradavice, navíc v neskutečném postavení. Napolo omdlelý, napolo bdělý se teď snažil probudit k životu poslední částečky jeho mysli, které ještě stále bděly někde v zapomnění.
   Konečně se přemohl a rozevřel oči. Spatřil něco nepřekonatelně krásného a zároveň i hrůzostrašného. Koukal do nebe, ležel na zádech na něčem, co ještě nedokázal popsat, ale to nebe. Vypadalo snad nejhrůzněji ze všech nebes, které kdy viděl. Uprostřed se tvořil obrovský trychtýř, jenž směřoval přímo na Bradavický hrad. Jako kdyby počasí samotné chtělo smrtijedům a silám zla pomoci v ničení a zabíjení. Záblesky na nebi, osvětlená mračna s tmavomodrou barvou nahánějící úctu a strach, navíc, co Harryho nejvíce dostalo, byly jakési jiskry, které padaly k zemi. Stejně jako ve velké bitvě dopadal na zem bílý popel, teď padaly žhavé oranžové jiskřičky přímo z rozbouřeného nebe, z něhož šlehal jeden blesk za druhým. Jiskry pálily po dopadu ještě notnou dobu a tak Harry občas zaúpěl bolestí. Bylo to neskutečné, jako ohromné peklo. Jiskry zapalovaly stromy kolem Bradavic i samotný hrad, který když se na něj podíval, byl celý v plamenech a jeho zdi se hroutily. Létaly na něj další a další blýskající se koule vystřelené z katapultů. Bořily se do hradeb, ničili jednu věž za druhou. Bradavický hrad padal k zemi postupně jako ohromná apokalyptická stavba. Bylo jen otázkou času, kdy hrad povolí v základech a zřítí se celý, ovšem pod ohromným tlakem bombardujících katapultů, se zdálo, že se tak stane každým okamžikem. Harrymu se při tom pohledu tajil dech, nedokázal hledět, ani myslet na nic jiného. Po hradbách běhali smrtijedi, nemrtví a další oslizlí lidé, příšery, nestvůry a různí tvorové nahánějící neskutečný strach. Podpalovali další a další místa, bortili další a další hradby, devastovali síně a velkolepě vyzdobené chodby, jako kdyby to byla jen sebranka pubertálních bláznů.
   Harry naříkal uvnitř na jednu stranu a na tu druhou to již všechno vzdával. Nechtěl s tím mít nic společného, nechtěl už to dál vidět a hlavně nechtěl už dál trpět, chtěl za Hermionou, bože, jak strašně moc za ní chtěl. Právě tyto myšlenky ho donutily se podívat kolem sebe, na čem to vlastně je. Ke svému zděšení zjistil, že je připoután k ohromné probleskující kouli, jež leží na rameni ohromného katapultu, nebo snad spíše děla, podle toho jakým mechanismem byl uzpůsobený. To bylo už opravdu moc, pokud se rozmázne na Bradavických zdech jako šmouha, tak to bude brilantní konec Harryho Pottera. Se stoupajícím strachem, který snad i schválně zaháněl těmito myšlenkami, se přestal zajímat o cokoliv, jen tak tam ležel připoután provazy k té kouli, jež měla vedle sebe rozmístěny ještě několik menších a neskutečně ostrých. Koule samotná byla pokrytá ostny, mezi nimiž byl chlapec jen tak tak vsoukán do téhle pozice.
   „Už se probral!“ křikl nějaký smrtijed, jak vidno byl to Jugson.
   Harry se vedle sebe v zápětí podíval a spatřil několik známých smrtijedů, jak si přímo vychutnávají onen okamžik, který právě probíhá, onu smrt Harryho Pottera.
   Byly tam snad všichni smrtijedi, které Harry znal, i nějací jiní. Zatím se všude po Bradavických pozemcích proháněli další smrtijedi, bylo jich tu přinejmenším ohromujících několik tisíc. Když k tomu člověk přičte ještě okolní zrůdy, jichž bylo o poznání více, byla to armáda neskutečných rozměrů, možná i podobných těch, kterou Harry zažil u bitvy ve Zapovězeném lese, možná dokonce ještě víc.
   Ohromný hrad v dáli žhnul a smrtijedi si na něj vychutnávali každičký pohled. Avery právě kontroloval zachycení obrovského děla, k němuž byl Harry připoután. Dále Crabbe a Goyle, pak samozřejmě nechyběl Macnair, nebo Mulciber, bratři Lestrangovi, Rookwood a v neposlední řadě Nott.
   „Co naše děti?“ staral se Nott, když přišel Dolohov s řádným úsměvem.
   „Jsou v bezpečí, vlastně… užívají si s námi zaslouženého triumfu,“ pousmál se vítězoslavně Dolohov a přistoupil k dělu, Harry na něj koukal stranou jen s největší nechutí a nenávistí.
   „Víte co?“ zachechtal se Dolohov. „Asi až ho odstřelíme, tak tam půjdu a pověsím si jeho hlavu na dveře.“
   Ostatní smrtijedi se dali do srdcedlivého smíchu, jen Harry hořce polkl, hluboko uvnitř chtěl mít po boku nějakého svého přítele.
   Právě v tu chvílí se vzduch zvednul a rozvířil, až se Harryho vlasy začechraly. Kolem prosvištěl mohutný černý kočár a dopadl na zem, testrálové ještě udělali ohromné kolo, než jejich mohutné nohy se zastavily těsně vedle děla s připoutaným chlapcem.
   Následně se otevřely dveře kočáru a v nich se objevila něčí noha. Hned na to na zem došlápla Umbridgeová, v celé své kráse a hlavně ošklivosti a s nesmírným zadostiučiněním se zazubila na Harryho.
   „Pánové, tohle je ten nejlepší dárek mého života!“ pravila okázale a přešla k dělu. „Bravurní nápad, opravdu originální,“ řekla a zadívala se na Harryho s tak neskutečnou krvelačností a ledovým pohledem, že by i mozkomor se klanil. „Jsi připraven chcípnout?“
   Harry neodpověděl, raději odvrátil tvář, nechtěl už vidět ani jednoho z nich, nechtěl vidět už nikoho, jen Hermionu a ty, co má nejraději. Prostě potřebuje něčí lásku, jinak je tělo bez duše.
   „Ale nemusíš se ničeho bát chlapče, například… jistě sis všiml, jak byl zrovna dnes Lexter tak podivně odvolán z Bradavic…“ pokračovala klidně Umbridgeová, zatímco všude kolem se dělo strašlivé peklo. „žádné strachy drahoušku, dneska ti rozhodně na pomoc nepřijde.“
   Harry hořce polkl a bolestně přivřel oči, snažil se zapudit strach, který ho zmáhal, nakonec jej přece jen kvůli tomu, jak se stále cítil překonal. Zhluboka se nadechl a opřel hlavu o železnou kouli několikrát tak větší než on sám. Přestal cokoliv vnímat a stal se opět troskou bez duše.
   „Nemáš mi co k tomu říct, ty můj malej budulínku?“ zakřenila se Umbridgeová a smrtijedi se opodál téměř váleli smíchy, řehtali se na celé kolo. Černovlasý chlapec to však naprosto vypouštěl. „Salazar Zmijozel byl u toho, když zaklínali tuto školu, studenti právě umírají jeden po druhém. Tak jako před dávnými časy, čistka krve začala. Tak, jak by si to náš Pán zla přál,“ přeháněla Umbridgeová svůj výstup. „Budeme pokračovat v jeho nejmilostivějším plánu, nezradíme ho a neustaneme, dokud ho nepřivedeme zpět mezi živé, a ty Harry Pottere. Ty již konečně víš, kdy zemřeš. Konečně máš na svou otázku odpověď! Stane se tak dnes večer! Dnes přijde tvůj konec!“
   Tím okamžikem se katapultová děla všude okolo rozstřílela a Bradavice začaly schytávat další těžké rány, další a další věže se řítily k zemi a nakláněly. Místnosti byly na padrť, pokud někdo v tom pekle je, tak by nepřežil ani chvilinku.
   Jiskry zapalovaly další a další ohně, ohromné mračna se točila kolem nejvyšší věže Bradavic a blesky olizovaly její stěny. Oheň vstřebával stále více částí hradu, který se proměnil v oranžové peklo zkázy.
   „Oh můj bože…“ hlesla Umbridgeová unešeně. „To je pohled,“ pravila a nemohla z té zkázy spustit oči.
   Harry se zadíval na Bradavice, stále ještě cítil, jak jej svírá vidina umírajících studentů, jak soucítí s hradem, který povoluje v základech, i přes své stovky let stáří se nezávratně blíží jeho konec. Černovlasý chlapec viděl, jak hrad končí svou pouť časem a v tu chvíli si vzpomněl na jednu větu, kterou zaslechl tak dávno: „A přesvědčíte se také, že v Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ní požádá.“
   ‚Je to fraška!‘ křikl Harry v duchu a kroutil hlavou. ‚Tohle nemůže být pravda, tohle nejsou pravé Bradavice, nikdy by takhle nezchátraly! Nikdy… nikdy! Pomozte jim!‘
   Tu náhle se z nebe snesl záblesk až praštil přímo do smrtijeda u hradební brány, ten se svezl bezvládně k zemi. Následně další ohromný záblesk, smetl rovnou dva, další a další záblesk, z nebe se snášelo hromobití jako o silvestrovských oslavách. Hrad blikal a světélkoval, v tu chvíli se všude smrtijedi snášeli k zemi a omdlévali.
   „TEN HRAD ÚTOČÍ!“ křikl Avery.
   „Braňte se!“ zařvala Umbridgeová svým ječákem a horečně vyšplhala k Harrymu na dělo. „BRAŇTTE SE BLESKŮM!“
   Smrtijedi začali používat obranná kouzla, aby je moc Bradavic dál nemasakrovala, ale Umbridgeová neustala.
   „Čaroděla… PALTE!“
   Ohromné zařízení stojící na zemi zajiskřila, jak je jejich kouzelné motory rozpohybovaly a ohromné koule se začaly vznášet znovu na Bradavice, jímž se bortila hradební stěna, jako kdyby byla z písku.
   PUK!
   Ohromný zvuk právě otřásl ušními bubínky Umbridgeová a v zápětí také jejími nervy. První katapult v dálce náhle zmizel. Nečekaně se ozval ten samý zvuk, u druhého čaroděla se objevila díra v prostoru ohraničená modrým bleskem, jež následně neskutečně rychle pohltila celé zařízení, které v zápětí zmizelo.
   „CO TO PROBOHA JE?“ vyjekla Umbridgeová.
   Další Čarodělo zmizelo, a další. Tak se to opakovalo i u dalších, Zdevastovaný hrad přestával schytávat nové a nové rány od katapultů, jež nejdřív obsahovaly ohromnou bleskovou kouli, která narušila konzistenci stěny a pak se do ní vřítily a i malé ostré střely, které jí celou zbořily.
   „TO SE NEMÁ STÁT!“ řvala Umbridgeová a otočila se na Harryho. „To nemá efekt, hrad padne tak i tak a ty to moc dobře víš, spratku!“
   Jenže si následně uvědomila jinou věc, čarodělo těsně vedle nich zmizelo, Umbridgeová seskočila z toho, na kterém byl Harry a zůstala na něj vyjeveně civět.
   „JEHO TO TAKY POHLTÍ!“ křikl Mulciber.
   Tím se Harry naprosto otřásl, nedokázal se ani pohnout, nedokázal nic. Stále byl připoután k onomu dělu. Kolem něho se ale následně začalo blýskat, rozdivočelý vítr, jež zde panoval ještě zesílil.
   „NE!“ zaječela Umbridgeová. „ZNOVU MI NEUTEČEŠ!“ řvala Umbridgeová, jak na lesy a vytáhla na Harryho hůlku. „ZABIJU TĚĚĚĚĚ!“
   Následně s ní mávla, ale to se už čarodělo ocitlo v černé díře lemované blesky a s neskutečnou rychlostí i s nebohým černým chlapcem, zmizelo kdovíkde.
   Harry se zmítal v ohromných hurikánech, tajfunech, orkánech, uragánech a vším možný, tenhle prostor snad neznal fyzikální pravidla. Všude létaly blesky a všude se to hemžilo modrými čárami na černém podkladu.
   Následoval další ohromný záblesk a chlapec i s ohromným zařízením dopadl na něco podivného. Něco, co nebylo stabilní a klesalo to.
   Harry se otočil na stranu a spatřil místo, kde je. Byl uprostřed Černého jezera, přímo uprostřed ohromné plochy vody a potápěl se stále hlouběji a hlouběji. Kolem něj byly rozseta další čaroděla, které jezero stejně jako to Harryho pohlcovalo do svých hlubin.
   Harryho začala přepadávat panika, jak vidno, Umbridgeová snad měla i pravdu. Byl stále pevně připoutaný k zařízení a ani se nemohl pohnout. Pokoušel se zatáhnout za provazy, ale jediného čeho dosáhl bylo to, že je o to více utáhl. Nebyl schopen ničeho, jeho kouzelná moc byla ta tam. Byl bezbranný.
   V dálce se jen rýsoval ohromný hrad v plamenech, nářky a jekot se rozléhaly po celém okolí. Stavení jako obrovská pochodeň osvětlovalo prostranství okolo. Byl to pohled jak na zkázu lidstva. Alespoň Harry v sobě tento pocit měl, teď když se nořil do vody a bylo zcela jasné, že se utopí.
   Přepadávaly ho myšlenky na to, jaké to je utopit se. Jaký to je pocit, když člověk místo vzduchu vdechne vodu, nemůže jí vykašlat a místo toho vdechne jenom další osudný hlt, který ho pošle na smrt. Jaký je ten pocit, když máte natažené ruce a nohy, nemůžete se pohnout, ba ani nadechnout.
   Harry byl vystrašený na maximum, náhle se bál takhle umřít, najednou, když byl konec nenávratný se toho bál víc než kdy dřív. Ale síly na vzpírání mu už dávno došly.
   Ucítil, jak se mu voda dotýká kolenou, jak po něm šplhá výš a výš. Jak nakonec dosahuje i chlapcovo pasu a stoupá až ke krku. Čarodělo za ním strašlivě praskalo a prohýbalo se. Cucalo vodu a nořilo se do hlubin jezera závratnou rychlostí. Blesky na kouli ustaly, protože se již ponořila do vody. Harry viděl naposledy nebe, okolí a stromy, naposledy se zadíval na svět očima, kterými jej neviděl už hodně dlouho.
   Voda se mu dostala ke krku, už byl nejvyšší čas, musel se pořádně nadechnout, aby žil co nejdéle. Otevřel pusu a zhluboka se nadechl, ale byl tak nízko, že mu vlny cákly do pusy, a on se zakuckal. Jenže na další nadechnutí neměl čas, už měl pusu pod vodou, v zápětí i oči, neměl vzduch, nenadechl se, dusil se hned a okamžitě. Zmítal se a tělem mu projížděly křeče, trhal se z pout, které ho nekompromisně svíraly dál a dál. Nakonec jeho pohyby ustávaly, nořil se hlouběji do vody a dech mu tím okamžikem došel docela.
   Jenže následně se stalo něco neskutečného. Čarodělo se začalo zvedat. Harry vyprskl vodu, když se v další chvíli ocitl na hladině. Pod sebou měl něco naprosto ohromujícího. Mělo to ostny a tlustý pancíř. Bylo to zvíře a ne jen tak ledajaké. Harry poznal co to je. Byl to gigantický a neskutečnou hrůzu nahánějící Voldemortův drak.
   Čarodělo se drtilo a praskalo, nakonec z hlavy draka začalo padat zpátky do jezera teď již z ohromné výšky.

Drak vylézající z vody
_text

   S tím i Harry, jež se odpoutal od zařízení, jenže ho v zápětí zachytil poutající provaz, který se zasekl o jeden z drakovo ostnů. Zůstal viset na drakovi, jenž svou ohromnou ozubenou hlavou zíral do prostoru a jeho pohled se zastavil na Bradavickém hradě v plamenech.
   Z jezera se v ohromné vlnobití vyřítily dvoje křídla s neskutečným ohromným rozpětím největšího draka na světě. Následným mávnutím se zvedly desetimetrové vlny.
   A pak v další chvíli se ohromný černý drak s nádechem zelené zvedl z jezera, protřepal ve vzduchu okázale hlavu až z ní vymanil poslední zbytečky vody, které se následně vypařili v ohromném oblaku ohně, jenž drak vypustil ze své gigantické plazí hlavy.
   Harryho, který zachycený za ruku mu plápolal těsně za okem si nevšiml. Byl spíše jakási blecha, ale síla větru ho teď burcovala do těla. Knoflíky na horní části pyžama nevydržely a to se mu strhlo a odplápolalo kdovíkam. Boty měl už dávno v čudu, visel tam jen s kalhotami, nic jiného neměl. Navíc mu ruka začala brunátnět a odumírat, jak za ní visel v tom strašlivém vichru.
   Harry si pokoušel přidržet u nosu brýle, jenž mu sklouzly z uší. Následně sebou ale práskl o tělo draka, jak jedinou volnou rukou si narovnával brýle. Ten to samozřejmě neucítil, ale Harry zachytil brýle v letu k zemi. Znovu mu vyklouzly, nedokázal je kouzlem připevnit na čele, jediné pro bylo, že si je ve vodě omyl a nyní mu je vítr vysušil.
   Harry se vzepřel druhou rukou, aby ta první nemusela nést celou tu váhu a zíral jak se s ohromnými mávnutími řítí na Bradavický hrad. Strach, jenž s ním znovu cloumal, závratě, které měl pokaždé, když nebyl na koštěti, bolest břicha a motání hlavy, to vše ho náhle popadlo, jako kdyby právě jeho tělo mu řeklo, že víc nesnese, že právě omdlévá.
   Harrymu se přes veškeré pocity strachu zavíraly oči a to právě v okamžiku, kdy prolétávaly nad hořícím Bradavickým hradem.
   Ten pohled mu hned vrátil pozornost do hlavy. Byla to neskutečná podívaná, celý hrad byl v plamenech, kamení a kusy zdí se válely všude možně. A to celé drak pozoroval svým ohavným pohledem, když našel místo, které ještě nebylo pod plameny. Okamžitě tam zamířil, Harry ucítil, jak se jeho neskutečně obrovský trup nadouvá a v zápětí z jeho strašlivé tlamy vyráží ven obrovské proudy ohně, jenž dopadají na neohořelá místa a proměňují je v hořící peklo.

Zuřící a ničící drak
_text

   Drak prolétával nad celým hradem jako pán až zamířil ke věži s ohromnými hodinami. Tam čaroděla nedostřelila a tak drak se nadmul, vytasil ohromné drápy a vřítil se přímo do věže, která se celá naklonila v základech ve strašlivém hukotu a sunutí zdiva s kamením. Masivní zvon uvnitř hodin zabimbal apokalypticky na celou podívanou a zároveň s tím se utrhly Harryho rozedřené provazy a ten se jakoby zázrakem ještě dokázal zachytit hrany hradby u věžních hodin nahoře. Jenže držel se jen rukama, které neměly sílu. Harry cítil, jak pomaličku povoluje a ruce se mu posouvají tím nesprávným směrem, sklouzával dolů a nedokázal se udržet. Sílu na to prostě neměl a ještě naposledy se podíval nahoru před tím, než ho ruce zradí.
   V tom pohledu spatřil cizí ruce, jak na poslední chvíli ho chytily a začaly táhnout nahoru. Byly to mladé ruce, nebyl to Lexter ani nikdo další dospělý, Harry věděl, že jediný člověk, kdo mu pomůže je Neville. Vysoukával se nahoru a v duchu děkoval Nevillovi strašně moc, konečně byl tělem přes hradbu až nakonec dopadl na podlahu a spočinul udýchaným pohledem na Ronu Weasleym.
   „Ty?“ vyhrkl Harry ze sebe.
   „Ty?“ houkl stejně tak překvapeně Ron.
   „Jaké to překvapení,“ zkonstatoval Harry udýchaně a strhaně. „tak… tak… děkuju,“ poděkoval hned na to za záchranu života.
   Ron, jak vidno, byl v úzkých, nevěděl, co na to říct a jen hloupě civěl vedle Harryho do zdi.
   „Co tu vůbec děláš?“ zeptal se Harry po momentu trapného ticha, přes které bylo slyšet pouze ničení hradu a chvilkové zamávání gigantických křídel draka.
   „Co tu děláš ty?“ opětoval Ron otázku. „Tebe, jak vidno, baví se projíždět na dracích a pak padat z věží.“
   „Jo, strašná zábava, Rone,“ přiznal Harry sarkasticky a přešla ho chuť k rozhovoru. „Měl bys to párkrát zkusit.“
   Znovu nastalo ticho, celý hrad teď praskal, řičel a křičel, ozývalo se sunutí půdy a zdí, Bradavice už opravdu končily a tihle dva tu naproti sobě sedí a ani nedutají. Harry se jen posunul na dlažební zemi, ale ničeho nedosáhl, cítil pouze, jak dlažební kostky ho studí do zmožených rukou.
   „Opravdu je…“ ozvalo se po chvilce od Rona. „opravdu je… mrtvá?“ zeptal se neskutečně tiše, bylo vidět, jak to jeho hlas přímo tísní.
   Harry se na něj poprvé s pochopením podíval a hlasitě si povzdechl, přičemž se jeho dech a tělo konečně klidnily. „Jo, Rone. Viděl jsem to… a už nikdy nechci vidět nic podobného.“
   Ron se těžce opřel o zeď a koukal na věžní zvon. Hned ale na to nedokázal potlačit emoce a zabořil ruce do obličeje, začal plakat, snažil se to zakrývat, ale jeho zmučený výraz napovídal vše.
   Harry na něj s pochopením kouknul a nejraději by mu nějak pomohl, ale nevěděl jak, navíc cítil, že ho stále ještě nemá rád, raději se tedy o nic nepokoušel a pouze od něho zaznělo: „Je mi to líto.“
   „Líto?“ vyhrkl Ron. „Vždyť jsi tam byl! Mohl jsi něco udělat!“
   Harry neodpovídal, jen neurčitě koukal vzteklému Ronovi do tváře.
   „Tak řekni něco!“ křikl Ron navztekaně.
   „Nemám co ti říct, Rone,“ řekl Harry smutně a popuzeně. „Nejsi jediný, kdo to odnáší, myslím, že ta má série pokusů o sebevraždu tomu jen nasvědčuje. A myslíš, že bych jako mudla něčeho dosáhl? Nezapomeň, že tam byl Voldemort.“
   „Teď to jméno vážně nechci slyšet…, i když stejně všichni umřeme,“ sykl nešťastně Ron.
   „Studenti se určitě brání, mají po boku profesory…“
   „Kteří se proti nim v další chvíli obrátí!“ křikl Ron.
   „ŠŠŠŠ!“ uklidnil ho Harry, když kolem prolétal černý drak a málem zaslechl jeho hlas. „Co tu sakra vlastně děláš?“
   „Schovávám se tady,“ odpověděl Ron a stále se zakrýval tvář. „Celou dobu tenhle poslední měsíc, buď ložnice, prefektská koupelna, nebo tady ty hodiny. Jediný místo, kde tě nemusím vidět, jak mi pořád vrážíš kudlu hlouběji a hlouběji do zad!“
   „O čem to mluvíš?“ divil se Harry.
   „Ale ty moc dobře víš o čem to mluvím,“ řekl sarkasticky Ron a vztek v něm kypěl jako v ucpané sopce.
   „To snad ne. Bradavice jsou pod největším útokem všech dob a my se tady hádáme jako nějaký starý baby!“
   „Máš pravdu,“ zařekl se Ron a těžce vstal na nohy. „Nemá smysl se s tebou dál bavit… nebo jak ty říkáš - hádat.“
   Harry zmoženě sklopil oči a zakroutil hlavou. Raději si začal prozkoumávat tělo, a stav jak je na tom.
   Ron přešel k mohutnému kamennému zábradlí a se strachem míšeným se steskem se díval po celých Bradavicích. Byla to neuvěřitelná podívaná, kterou doplňovaly ještě padající jiskřičky štípající je po těle. Noc už nebyla téměř nocí, jelikož hořící plameny Bradavic teď osvětlovaly prostranství dostatečně, hrůzný červeno oranžový nádech téhle tmy věstil konec Bradavic a právě tohle vše bylo z pohledu tam dolů patrné nejvíce.

Bradavice pod útokem
_text

   „Byl jsi můj první nejlepší kamarád, jakého jsem v životě měl,“ ozval se Harry, Ron ani nepostřehl, že už notnou dobu stojí vedle něj u zábradlí a smutně kouká dolů. „Dřív, než Hermiona nebo kdokoliv jiný, byl jsi můj jedinej kamarád, Rone,“ s tím Ron křečovitě sevřel oči a nic neříkal. „A neprosím tě o žádné pochopení a soucit… já už žádný nepotřebuju,“ pokračoval dál do řevu a bolestí hradu. „Jenom by ses měl zamyslet, že když jsem nikdy tě v ničem nepodvedl, že když jsi byl můj nejlepší kamarád… tak jak bych tě mohl zradit?“
   „Z tvých řečí je mi špatně,“ přiznal se Ron a hodil po Harrym nenávistný pohled.
   „Díky,“ odvětil Harry a už neměl co říct, Rona nepřemluví, to nedokáže.
   „Vykašlal ses na mě kvůli holce,“ nepřestával Ron naštvaně. „Navíc holce, kterou jsem… kterou jsem měl strašně moc rád.“
   Harry rezolutně zakroutil hlavou a posteskl si. „Ty bastarde, tak skvěle ti to vyšlo, tak krásně si nás dva poslal proti sobě…“
   „To mluvíš ke mně?“
   „Ne! Zapomeň na to, nemá to cenu,“ vzdal ho Harry a podržel si bolavou hlavu. Pak se ještě jednou podíval zpříma na Rona a řekl: „Jen jsem ti chtěl říct, že bych tě nikdy s Hermionou nepodvedl, svojí vlastní vůlí, jsem nikdy k Hermioně necítil milostný vztah.“
   „To jsem mohl vidět… jak jste se cukrovali…“
    „POZOR!“ zaječel Harry a strhl Rona k podlaze, nad nimi se prohnala ohromná vlna žhavých plamenů, které se vpily do věže a nepřestávaly šlehat.
   „Co to je?“ vyhrkl Ron zděšeně.
   „To je Voldemortův drak! Všiml si nás!“ oznámil Harry a kryli se betonovou hradbou na věži.
   Plameny však stále neustávaly, drak na ně chrlil další a další dávky ohně, až se zdál že se tam upečou.
   „Je mi strašný horko!“ ječel Ron.
   „Mě taky, Rone, musíme vydržet!“ křikl i Harry, kterému se už notnou chvíli začalo dělat blbě a těžce dýchal.
   „Ať už přestane!“ zařval Ron navztekaně.
   V tu chvíli opravdu plameny uhasly a za hradbou se ozývalo mohutné mávání křídel a v tu ránu protnul vzduch velkolepý řev rozzuřeného draka.
   Oba dva vykoukli zpoza zábradlí, před nimi zpomaleně a mýticky plápolal stometrovými křídly gigantický drak, přímo apokalyptických rozměrů. Byl jako ohromný mrakodrap ve vzduchu s krvežíznivým pohledem a smrtelnou chtivostí zabíjet.
   Drak se zhluboka nadechl, až do sebe vtáhl neskutečné množství okolního vzduchu snad i s mlžným černým oparem a mraky, tak strašně se nadechl, když v zápětí na věžní hodiny vyslal ojediněle obrovský proud plamenů ohně, kteří žhnul jako snad peklo samo.
    Oba chlapci se opět sklonili za hradbu a choulili se k ní. Hned na to ale vyjekli, protože kameny se rozpálily do ruda a celá hradba žhnula jako uhlíky. Měli jen pramálo místa na krytí, drak teď vysílal zatím nejsilnější vlny ohně, všude bylo slyšet jen řinčení a fučení větru, praskání ohně a jeho další a další chrlení. Ron s Harrym se neudrželi a začali křičet strachy jak strašně je to děsilo.
   V další chvíli plameny opět ustaly, Harry se sebral ze země a křikl: „Musíme odsud zmizet!“
   Popadl Rona a začali se hnát k věžnímu zvonu. Znovu zakřičeli, když se drak vyřítil proti věži a rozdrtil místo, kde se před malou chvílí kryli.
   Věž byla dutá a po jejím nitru se točilo schodiště vzhůru. Oba dva se však ještě před tím, než na něj celí vystrašení vběhli zarazili, když viděli, jak je kovový obrovský zvon naprosto rudý a žhne na celé kolo.
   „Tohle jsem ještě neviděl,“ zkonstatoval vykuleně Ron.
   „Doufej, že už neuvidíš,“ řekl Harry a začal klusat po schodech dolů.
   Nořili se hlouběji a hlouběji po schodech do věže, drak se však nevzdával, teď byly vidět na téměř až prosvítajícím stropě mohutná křídla, jak drak vylétl nad věž. Náhle prásk! ozvala se rána jako z děla a vzápětí se do nitra věže vyhrnuly plameny ohně. Dvojice se těsně přitiskla ke stěně věže až je plameny téměř olizovaly a je žhnuly po celém těle.
   „Nevím jak dlouho tohle ještě vydržím!“ křikl Ron udýchaně.
   „Ať už dá pokoj!“ zaječel i Harry.
   Plameny znovu uhasly a drak se snesl dolů. Dvojice se znovu dala do běhu, stírali si pot z čela a na Harryho odkryté hrudi bylo vidět, jak je už docela vyčerpaný. Probíhali kolem oken ve zdění, když jedním před nimi se dovnitř vyhrnula nová vlna ohně. Málem sežehla Harryho, kdyby včas nezastavil. Jenže v další chvíli do něj vrazil Ron, Harry začal padat přímo do proudu plamenů, naštěstí v tu chvíli drak přestal oheň chrlit.
   Harry dopadl na schody a po pár se jich svezl. Ron k němu doběhl a začal mu pomáhat na nohy. „Promiň, to jsem nechtěl…“ omlouval se pomohl mu vstát, pak si ale uvědomil, co to udělal a rychle stáhl ruce zpět.
   „Jdeme dál!“ křikl s divokým tepem Harry po chvilce ticha a začali sbíhat další a další desítky schodů po kulatých točících se schodech s prostorem uprostřed, kterým bylo vidět až na samé dno věže. Z toho pohledu se jim zvedal žaludek, Harrymu pak dvakrát tolik.
   Znovu a znovu na ně drak vysílal další vlny ohně skrz okna, párkrát se téměř nevyhnuli, jak těsné to měli. Hnali se dolů jako štvaní chrti a právě v ten moment se drak už opravdu rozzlobil. Vřítil se ze strany na věž a oba dva ztratili rovnováhu a upadli. Seshora se na ně začalo sypat stavební kamení, jak drak udělal v ohromné věži díru, dovnitř se však nedostal, byla vidět pouze jeho přední pracka veliká jako autobus, jak se snaží dobýt do věže a šmátrá po dvou uprchlících.
   Ti měli už polovinu věže za sebou, teď je začaly strastiplně bolet nohy. Už to na ně bylo moc a ztráceli energii, chrčeli a sípali, brali poslední dávky sil ze svých těl, aby se dohnali k dalšímu úprku dolů. Jenže drak prazvláštně také ustupoval, přesněji řečeno na ně přestal skrz okna posílat plameny žhavého ohně, ale zůstal na vrchu.
   „Rone podívej!“ křikl Harry.
   Ron se podíval nahoru a uviděl, jak je celá hodinová část věže pod plameny, jež na ně drak vysílal.
   „Asi se zbláznil!“ uvědomil si Ron.
   „To si nemyslím,“ odvětil Harry. „Pochybuju, že si myslí, že jsme se jako pitomci zase vydali zpátky nahoru,“ nesouhlasil.
   „Nevím jak ty, ale já to nechci řešit!“ opáčil Ron a začal dál zmoženě sbíhat dolů po schodech, už byly téměř ve jedné třetině věže, následně jedné čtvrtině, zem se stále víc a víc blížila, jim stále víc docházely síly a Harryho stále víc trápilo, že drak pořád jen chrlí oheň do nejvyšší části věže.
   Nedával však pozor a znovu upadl, naštěstí se kryl rukama, ale křiku se neubránil, spadl asi pět schodů a zůstal ležet s pohmožděným zápěstím.
   „Bože to bolí!“ posteskl si a držel si bolavou ruku.
   Ron nic neříkal, jenom váhavě stál a nakonec vyhrkl. „Musíme pokračovat dál!“
   Harry se však otočil vzhůru a v tu chvíli strnul.
   Věží se po celé délce odshora dolů ozvalo železné škubnutí, které protlo prostor a jim uši. Harry to pochopil a z hrůzou vzhlížel nahoru.
   „RONE, OKAMŽITĚ PADÁME!“ zařval Harry až se mu zlomil hlas, v tu ránu byl na nohou a pádil dolů, Rona popadl, když na něj narazil a ten se zmateně podíval vzhůru a začal hystericky řvát jako kdyby viděl celou armádu pavouků.
   Dřevěnou podlahu horní části věže právě něco prorazilo, spatřili, jak se dolů nekompromisně řítí ohromný rozžhavený věžní zvon s utrženým řetězem a trhá schodiště jako párátka.
   „PROBOHA!“ zařval Ron s adrenalinem na maximum.
   „DĚLEJ!“ ječel Harry, ale zvon už byl v polovině.
   Tříštění a bouchání, praskání a ničení schodiště se rozléhalo celou věží až bylo zřejmé že to nemohou stihnout. Harry dorazil k dalšímu oknu a zastavil se.
   „MUSÍME SE SCHOVAT!“ zařval na Rona výše a vlezl do okna, Ron se zatím podíval na zvon, který už byl přímo nad nimi a dál klesal v mohutném svistu prostorem.
   V tu chvíli zrzavý chlapec zakopl a upadl na schody. Ale nemohl za to, jeho kalhoty se zachytily za dřevěné schody.
   „HARRY!“ zaječel Ron.
   „BOŽE, RONE!“ křikl Harry a viděl zvon už v jedné třetině věže, už je, dá se říct, smetával dolů, přesto seskočil z okna, vyběhl k Ronovi, to už vše nad nimi zvon zatemňoval a hučel jako šílený. Ron se vyškrábal udýchaně na okno, Harry chtěl také, ale v další chvíli ho smetl ohromný vichr, který před sebou zvon tlačil jako píst. Chytil se hradební stěny a zíral, jak zvon má přímo nad hlavou, naposledy se podíval na Rona, natáhl k němu ruku, ale zvon už byl v jedné čtvrtině, už byl přímo nad jeho hlavou, byl konec.
   V tu chvíli se Harry zvedl ze schodů a vřítil se do okna, kalhoty mu přitom sedřel zvon, jak těsně jej minul. Harry zůstal šokovaně hledět na Rona třímající v ruce hůlku.
   „POZOR!“ zařval Ron a zacpal si uši.
   Harry udělal následně to samé a v tu chvíli zvon dorazil až k zemi.
   BUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUM!
   Ta rána byla tak silná, že jim to málem utrhlo vnitřnosti v těle, plíce se jim zatřásly jako kdyby v nich měli mixér. Bradavicemi se rozlehl tak ohromný zvuk, že trhal veškerá okna a skleněné věci, tříštil na kusy. Zvuk se řítil prostorem jako ohromná hlasitá obluda a chlapcům téměř ohluchly uši, i když je měli zacpány. V té chvíli Harry s křečovitě sevřenýma očima zjistil, že je plný střepů od svých brýlí. Měl je na cucky, ke všemu ještě viděl rozmazaně na dálku.
   Potom, co ta velkolepá rána ustala a odeznívala v dáli se dva chlapci začali vzpamatovávat, avšak stále si nechtěli odecpat uši, jako kdyby očekávali další mohutnou ránu. Nakonec tak ale učinili a slyšeli, jak jim v uších krásně zpívá pískání.
   „S…y…š…ě…o…k…ž…ne…ml…v…m?“ zaslechl akorát tak Harry od Rona.
   „J…e…i…í…o…í…áš!“ odvětil Harry a tak si chvíli jen protřepávali uši a seděli v nesmírně tlustém okně.
   „Zachránil jsi mi život,“ řekl po chvilce Ron a koukal užasle na Harryho.
   „Jako bych to udělal vždycky,“ odvětil Harry. „Asi jako ty.“
   Nastala chvíle ticha, po kterou na sebe jen úzkostlivě zírali a neodvažovali se promluvit jako první až to Ron nevydržel.
   „Harry, promiň mi to, omlouvám se za to, jak jsem se choval, moc dobře vím, jak tohle všechno snášíš, to jenom zastírám. Chovám se jako idiot, tak jí miluješ, mám ustoupit, ale nemám trhat přátelství.“
   „Já jí ale nemiloval jako svojí dívku, Rone,“ řekl mu upřímně Harry. „To Voldemort, poznal mojí největší slabinu, odtrhnout mi přátele, to je to. Poštval ten zapomínák, co mám v hlavě, aby mi nějak zblbnul city, nevím… moc tomu nerozumím… vím jen, že jsem ze dne na den se zakoukal do Hermiony, ale ne svou vlastní vůlí, protože jsem to uvnitř věděl, věděl, že tu něco nehraje.“
   „Myslíš to vážně?“ kulil oči Ron překvapeně a na tváři se mu objevoval nevěřícný úsměv.
   „Myslím to smrtelně vážně, Rone,“ řekl mu skálopevně Harry. „A stále jsem se kvůli tobě to snažil potlačit, protože vím, co k ní doopravdy cítíš. A ten večer, kdy jsi nás spolu viděl, přiznávám to, nevydržel jsem to. Bez Nitroobrany, která by zažehnala působení toho zapomínáka jsem byl bezbranný a dřív nebo později bych podlehl a to se také stalo. Rone, prosím, věř mi, sama Hermiona hned, jak jsem jí o tom řekl, se nabídla, že půjde jí se mnou cvičit. Že mi s tím pomůže. Tolik jsme se báli, že se proti mně, nebo nám oběma obrátíš. Proto jsme našli jediné místo, kde by se dala cvičit, Brumbálovo pracovnu. Proto jsme tam šli Rone, ať se propadnu jestli teď lžu, bylo to opravdu tak a bůh ví, že tě potřebuju,“ řekl a tvářil se plačtivě. „Potřebuju kamaráda Rone, někoho, komu můžu věřit, prosím, věř mi alespoň teď, když to nejvíc potřebuju.“
   Ron přivřel oči a prudce vydechl, zvrátil hlavu a začal zmučeně naříkat. „Bože já jsem byl ale idiot, jakej já jsem byl neskutečnej idiot!“
   „Spousta lidí by na tvém místě udělala to samé,“ uklidňoval ho Harry celý šťastný, že ho Ron pochopil, až se mu chtělo plakat. „Proboha, děkuju ti, Rone, děkuju ti, kamaráde.“
   „Za co mi děkuješ?“ zeptal se udiveně Ron. „Vždyť to já bych ti měl děkovat, že se mnou ještě chceš kamarádit. Vůbec jsem v to nedoufal. Ani si nedovedeš představit tu hrůzu bez tebe. Alespoň jsi měl Hermionu, ale já neměl nikoho, jenom pár kamarádů, kteří se ode mě stejně odvrátili, když mám tenhle smolný týden. Neměl jsem nikoho, ani nevíš, jak mi bylo špatně a jak jsem pořád jen vzpomínal na to, co jsme spolu prožili. Já tě taky potřebuju mít za kamaráda, Harry, víc, než cokoliv jiného, mít někoho, komu můžu věřit, že mě nezradí, zvlášť, když je ve škole Percy a všichni se na mě kvůli němu dívají jako na vyvrhela.“
   „Je mi to líto,“ řekl hned Harry a kurážlivě poplácal Rona po koleni. „Omlouvám se ti za všechno, Rone.“
   „Přestaň se už omlouvat,“ vyjekl šťastně Ron a objal černovlasého chlapce. „Bože, ani nevíš, jak jsi mi strašně moc chyběl!“
   Harry to nevydržel a začal slzet, konečně se na něj usmálo štěstí. Myslel si, že ho Ron nenávidí, ale ve skutečnosti prožíval to samé, myslel si to samé, skutečnost byla jiná a teď jsou konečně zase nejlepší kamarádi.
   „Hlavně mě už nikdy kvůli žádný holce neopouštěj,“ hlesl Harry a odtáhl se, přitom si otřel slzy z tváře a usmál se na Rona.
   „Jedině kdyby to byla moje máma,“ zakřenil se Ron a nastavil k Harrymu ruku. „Přátelé?“
   Harry s úsměvem zakroutil hlavou a pravil: „Nejlepší přátelé,“ a s tím mu podal taky rukou, oba dva si jimi potřásli a byli naprosto šťastní, že jsou spolu zase jako před tím.
   „Bože, to je pocit,“ hlesl Harry a opřel se o zeď okna. „Jako kdyby mi někdo vdechnul nový život, jenom z těch pár slov.“
   „Tak to jsme na tom stejně,“ usmál se Ron a zadíval se ven z okna, kde stále ještě zuřil oheň a krvavý boj. „Měli bychom něco udělat.“
   „Pomoct Bradavicím,“ pochopil Harry.
   „Jestli dneska máme umřít… tak ne jako zbabělci,“ hlesl Ron odvážně.
   „To jsou řeči pravého chlapa,“ usmál se Harry. „Ty jsi kouzelník, budeš kouzlit a já…“
   Nastala chvíle ticha, Harry se zasekl a smutně sklopil zraky.
   „Ty jsi můj parťák,“ dodal Ron a mávl hůlkou.
   V tu chvíli se ze shora z věže začaly dolů snášet hejna netopýrů, skoro jako ohromná vlna, začali se shlukovat a zase oddělovat, až nakonec se zformovali a ztuhli do tvaru schodů vedoucích od okna s dvojicí až na chodbu s ležícím zvonem.
   „Až po tobě,“ usmál se Ron a Harry se těžce zvedl na nohy, hned pak se musel chytit a chvíli se vzpamatovávat. „Co ti je?“
   „Mudlovské nemoci,“ prozradil Harry. „Nepřál bych ti to někdy zažít.“
   „Co madam Pomfreyová?“
   „Všichni se mě tu štítí, ona obzvlášť,“ houkl Harry a začal scházet schody dolů.
   Konečně v další chvíli stál už zase na pevné, avšak studené kamenné zemi hradu a ne na žádných dřevěných, či kouzelných schodech. V tu ránu se ale za ním ozval hluk a bouchání, otočil se k nohám mu sjel Ron. Netopýři se zformovali do rovné nakloněné plošiny podobné spíš klouzačce.
   „To je co?“ podivil se Harry, když se mu Ron zastavil u bosích nohou.
   „To je ta moje zatracená smůla!“ křikl Ron a zvedl se a zaklel. „Jako před tím, když jsem se zachytil za ty schody.“
   Jenže následně se oba dva lekli, ohromný zvon vedle nich sebou škubl a pohnul se. Nastala chvíle ticha a v další se zvon celý naklonil a začal přepadávat.
   „Pozor!“ křikl Harry a oba dva jen tak tak stačili uskočit, když zvon se překotil a znovu sebou práskl k zemi, až jim začalo opět pískat v uších.
   „Nebo jako tenhle zvon,“ přidal ještě Ron ke smolnému součtu.
   „Že ale to zakletí má velkou moc,“ řekl užasle Harry.
   „To mi povídej!“ štěkl naštvaně Ron. „Včera jsem se probudil i s postelí ve Filchovo ložnici!“
   To Harry nevydržel a začal se smát, jeho smích přešel do závratných výšin když Ron ještě dodal. „A u ucha mi chrápal školník sám.“
   V tom se zvon pohnul opět o kousek, posunul se na místě. Oba dva ztuhli a zůstali na něj hledět, i Harryho teď přešel smích a valil na masivní horu kovu zraky.
   „Dělal tohle někdy nějakej zvon na světě?“ pípl Ron vyděšeně.
   „Žádného jsem se ještě neptal, Rone,“ odvětil stejně tak vykuleně Harry.
   „Nevím, jak ty, ale mě už debata s tímhle přešla,“ zkonstatoval Ron a začali pomalu ustupovat.
   Jenže zvon se znovu mohutně posunul, až se ozýval zvuk sunutí těžkého předmětu po kamenné podlaze.
   „Tohle se mi přestává líbit,“ oznámil Harry a přidal do kroku, podlaha ho studila do bosích nohou jako led, ale pohled na sunoucí se obrovitánský zvon Harrymu ho mrazil ještě víc.
   „Mě se to nelíbí už hodně dlouho,“ prohlásil Ron a také přidal do kroku.
    „Doprkvančic!“ vyjekl Ron své typické zděšení a společně s Harrym začali upalovat, jak se jen dalo, protože v další chvíli se zvon zvedl ze země a začal se s neskutečným hučením hnát za nimi.
   „Co to je?“ řičel udiveně Harry. „Co to má proboha znamenat!“
   „To ta moje smůla!“ křikl Ron, když zahnuli za další roh a ponořili se do začouzené kryté chodby. „Dělá mi pořád takovýhle věci, ale tohle je fakt už síla! Ten zvon musí vážit dvacet tun!“
   „Díky za připomenutí!“ hlesl ještě vyděšeněji Harry a ohlédl se, jak se dým za ním vzdouvá, když jej proráží ohromný zvon, co se na ně nekompromisně řítil.
   „Co budeme dělat!“ ptal se Ron za běhu.
   „Já nevím, ale hlavně jestli něco, tak co nejrychleji!“ odpověděl Harry, jehož příšerně bolely nohy od bosého běhu po kamenném povrchu.
   „Snaž se to vydr… pozor!“ vyjekl, zvon totiž byl necelý metr za nimi a vynořil se z dýmu jako ohromný netvor.
   „ZRYCHLIL!“ zařval Harry a chtě nechtě se dal do plného sprintu, začali oba dva utíkat, jak jen mohli, Ron byl rychlejší a tak musel čekat na Harryho.
   „Musíme… něco… vymyslet!“ řičel udýchaně Harry.
   „Někam zaběhneme!“ naznačil Ron, právě probíhali kolem hořícího patra ve kterém se proháněli hrůzostrašní smrtijedi.
   Vpluli do jedné místnosti a zavřeli za sebou dveře, stále ještě dýchali neskutečným tempem, až se téměř dusili a podlamovala se jim kolena.
   „Co to tu děláte?“ vyhrkl někdo za nimi.
   Oba dva se bleskurychle a hlavně vyděšeně otočili, nebyl to nikdo jiný než Percy.
   „Co tady děláš?“ zařval naštvaně Ron.
   „Sepisuji… sepisuji… své… ehm… to tě nemusí zajímat!“ okřikl svého mladšího bratra.
   Ron mrkl stranou a spatřil dva sbalené kufry v koutě.
   „Ty chceš prchnout!“ zařval na staršího bratra.
   Percy se nejdřív zarazil a pak naštvaně skřekl: „Srážím vám sto bodů za nepřijatelné chování!“
   „Ty bastarde! Ty černá ovce rodiny!“ začal Ron a přistupoval ke stolu.
   „Varuji tě, Ronalde!“ křikl Percy a zdvihl hůlku.
   Harry však přestal vnímat dění v místnosti, něco totiž zaslechl a okamžitě oslovil hlasitě Rona.
   Ten se ohlédl zpět na Harryho, ale v tu chvíli už zeď proboural se strašlivým hlukem ohromný zvon a začal se opět hnát za dvojicí. Ti vyběhli dalšími dveřmi, pak vyrazili další, za ním zvon ničil zdi a futra jednotlivých dveří jako kdyby to byla jen křehká skládačka. Následně vyběhli na chodbu plnou plamenu a smrtijedů.
   Dali se hned do maximálního běhu a prchali jako o život, Ron začal Harryho držet za ruku a popoháněl ho svýma dlouhýma nohama k rychlejšímu tempu, když za nimi pukla v hlasitém třesku zeď a mezi krvežíznivé smrtijedy vtrhnul ohromný zvon. Ten okamžitě začal mlátit a klátit smrtijedy, až z toho šel závratný strach. Drtil smrtijedy o zdi a zdouval se nad plameny jako ohromný netvor.
   „Zdi ho nezastaví!“ hekl Ron. „A pořád nepolevuje!“
   „Za to já jo,“ naříkal Harry a sotva se udržel v běhu, cítil, jak ho nohy každou chvíli zradí, už se mu téměř prohýbaly, když na ně došlápl.
   „Rozmázne nás jako nic!“ křikl Ron zděšeně.
   „Musíme utíkat!“ hekl Harry zničeně, nic jiného ho nenapadalo.
   Běželi pořád dál, až zahnuli za roh další chodby se spadanými začouzenými obrazy. Začaly sbíhat po schodech, které posléze zvon rozdrtil a nakonec už upalovali zase jinou chodbou, s učebnami na stranách, jejiž vytrhanými dveřmi skrz, které byly vidět mrtvolně v plamenech vyhlíželi do místností.
   „To je chodba k učebně Věštění z karet!“ uvědomil si Harry.
   „No a?“ vyhekl Ron a hned na to zakřičel: „Aqua Eructo!
   V zápětí z jeho hůlky vytryskly proudy vody a hasili nepropustnou stěnu ohně před nimi.
   „To je slepá chodba, Rone!“ křikl s panickou hrůzou Harry a dech i tep měl v záchvatných výšinách.
   „Doprkvančic!“ zařval Ron. „Jsme mrtví!“ vyjekl zhrouceně a oba dva začali polevovat, toho využíval zvon, který se k nim začal přibližovat.
   Jenže když už uviděli konec chodby, spatřili pouze probouranou zeď s výhleden ven do volného prostoru.
   „V kolikátém jsme patře?“ zeptal se Ron v neutuchajícím běhu.
   „Nevím, ale zatraceně vysoko!“ křikl Harry.
   „Co budeme dělat?“ zeptal se znovu Ron.
   „Já… já…“ Harrymu v té chvíli došly síly a padl na zem hlavou na podlahu.
   Ron se zastavil a okamžitě se vrátil pro svého kamaráda. Hned mu začal pomáhat na nohy.
   „Já tě tady nenechám, Harry!“ křikl na něj nesmlouvavě. „I kdybych měl třeba vypustit duši!“
   „Určitě jde po mě, Rone, uteč.“
   „Ani omylem, POBĚŽ NEBO TĚ PONESU!“ zaječel mu do tváře. „Je mi jedno kolik vážíš, stejně tě unesu, nedovolím…“
   „Počkej!“ křikl Harry a otočil se zpátky za sebe, v dálce bylo vidět, jak zvon sebou bere kusy zdí a válcuje plameny ohně jako sekačka na trávu. „Unese…“ napadlo ho. „Rone, tohle ten nejbláznivější nápad ze všech. POBĚŽ TEĎ!“
   Oba dva se vydali z posledních kousíčků sil do dalšího běhu, zvon byl od nich už jen asi padesát stop.
   „Co chceš dělat?“ vyjekl Ron.
   „SKOČÍME!“ křikl Harry a pelášil, co mu síly stačily, zvon je závratnou rychlostí doháněl, teď by mu neutekli ani při tom nejrychlejším běhu jejich života.
   „Blázníš?“ vyhrkl Ron zděšeně.
   „MYSLÍM TO SMRTELNĚ VÁŽNĚ!“ zařval Harry se stoupajícím adrenalinem, oběma srdce byla až někam na měsíc, nestačili dýchat, jak byli hrozně moc utahaní. Běželi z posledních sil až k samému konci chodby, stále se držíc za ruce, aby se neoddělili a srovnávali tempo. Když byli jen kousek od otvoru ve zdi, začali řvát z plných plic, sebezáchova teď s nimi neskutečnou silou lomcovala a zakazovala jim skočit, ale hrůza, která byla už jen tak osm stop za nimi je přesvědčovala, zvon už se jich téměř dotýkal a válcoval je, už zbýval jen kousíček, zdálo se, že to nestihnou, Harry začal podklesávat v kolenou, řval na sebe ‚JEŠTĚ VYDRŽ!‘ poslední setinky i tisícinky sil vstřebali do běhu, řítili se chodbou na poslední běh svého života a následně vyskočili ven.
   PRÁSK!
   Ohromný zvon protrhl zeď a vyřítil se za nimi, byl však několikrát tak těžší a tak začal klesat k zemi. Ve vyšší rychlosti však spodem dohnal padající dvojici, která na něj v zápětí dopadla.
   „DOPRKVANČIC!“ zařval Ron zplna hrdla s rozčeřenými vlasy.
   „DRŽ SEEEE!“ zakřičel i Harry a oba dva se tiskli na ukotvení zvonu, který se se strašlivým hučením blížil nekontrolovatelně k zemi skrz Bradavické peklo a plameny. Kolem nich létala kouzla a šípy, někdy i rány z kouzelných zbraní.
   Zem už byla na dosah, každou chvílí měl přijít pád, oba dva se spolu v duchu loučili, zavřeli oči a v té chvíli se samovolně přitiskli na povrch zvonu, jako kdyby je přitáhl k němu magnet. Ohromný dopad je téměř drtivě rozplácl na železný povrch, který se začal kutálet a chlapci z něho spadali.
   Dopadli na zem a kutáleli se ještě pár vteřin, až se zastavili těsně u sebe.
   Zvon se zastavil a konečně zmrtvěl, kromě ohromného pekla kolem nich v podobě hořící školy, trhajících se zdí a smrtelných smrtijedů, nastal klid.
   Ron jako první procitl a protřepal svou hlavu. Padající rychlost zvonu naštěstí díky té dopředné nebyla tak velká, aby jim způsobila smrtelné zranění, ale následně kutálení a to všechno dohromady jim už opravdu stačilo.
   „Harry?“ ozval se Ron. „Jsi v pořádku.“
   „Ne,“ odvětil mu na to hlasem plným úpění.
   „Takže jako já,“ zkonstatoval Ron a praštil hlavou do země. „Kolik zlomenin?“
   „Jedno…“ ozval se zase Harry. „srdce.“
   „Takže taky jako já,“ souhlasil opět Ron a bolestně se překulil na záda, rukama si přitom začal prohmatávat celé tělo. „Co budeš dělat až se odsud dostaneme?“
   Od Harryho se ozvalo jen uchechtnutí z té strašné situace v jaké jsou, z toho, že se odsud živí nedostanou a Ron se ptá zrovna na tohle.
   „Asi se vrátím časem a dám svému dvojčeti z minulosti přes hubu,“ řekl Harry a také se obrátil na záda, na rozdíl od Rona však strnul.
   „Radím vám, aby jste tento problém dořešili později,“ pravila usměvavě Umbridgeová a v další chvíli odzbrojila Rona od hůlky, ten v takovém stavu ani nevěděl, že nějakou má. „Vida, vida, takže se nám dva kamarádíčkové přece jenom dali do kupy. Tak to abych to hned ukončila, že Harry.“
   Harry se pokusil zvednout a dech mu znovu začal divočet.
   „Jestli ještě ublížíte jenom jednomu z mých přátel…“
   „Crucio!“ zařvala Umbridgeová a Ron zakřičel bolestí, z očí se mu vyhrnuly slzy a od se zmítal jako kdyby ho vhodili do ohně.
   „NÉÉÉÉÉ!“ zaječel Harry a skočil z posledních sil po hůlce v držení Umbridgeové, Ron se hned na to uklidnil.
   „Už mi nikdy nevyhrožuj, Pottere,“ sykla na něj ledově Umbridgeová a odkopla ho nohou jako nějakého ubožáka. „Teď už s vámi nehodlám ztrácet čas. Jak víte, Bradavice jsou odříznuty od světa, hrad máme pod kontrolou, za chvíli se zhroutí i přes obranu, kterou jeho kouzla představují. Navíc ani ten všivák Aberforth se neukáže, je totiž noc. Nikdo se z hradu nedostane ven, tudíž nikdo nebude moci zavolat pomoc. Nikdo o vás neví a nikdo vás nezachrání!“ odříkávala deptavě.
   „Já vás zabiju, jednou vás zabiju!“ ječel Harry popuzeně ležíc na trávě.
   „To si opravdu myslíš? Když jsem se právě toho samého na tobě pokusila já s tím Bradavickým zvonem?“ uchechtla se jim na to. „Kdybych ho neodčarovala, tak by vás tady na zemi rozdrtil.“
   „Jak šlechetné,“ cekl naštvaně Harry.
   „Kdepak máš brýle, drahoušku?“ vyjekla najednou Umbridgeová až přehnaně ustaraně. „Vždyť takhle neuvidíš ze smrti svého kamaráda téměř nic, to by ale byla škoda.“
   V Harrym se stupňoval vztek do závratných výšin, ale nemohl nic dělat, jen jediné pohnutí a hůlka Umbridgeové byla připravena zasáhnout.
   V tu ránu se ozvalo fičení vzduchem a hned na to Umbridgeovou něco povalilo k zemi, až se několikrát vyválela na špinavé trávě.
   „Lextere!“ křikl automaticky Harry.
   Bylo to však několik osob na košťatech a jedna z nich si sundala plášť.
   „Taky tě pořád nemusí zachraňovat ten člověk, ne?“ řekl přátelsky Lupin a přispěchal k Harrymu, Pan Weasley přiběhl k Ronovi a začal ho prohlížet.
   „Tak pojď, ty bečko špekatá,“ halekal Moody a přihrnul se k Umbridgeové, která mu v zápětí vlepila facku, až Moodymu vypadlo oko, které jí zmizelo v puse a ona jej v zápětí spolkla. „No to je snad zlej sen tohleto! Tohle je Vizokulum padesátka! Víš, jak dlouho jsem na ní škudlil?“ křikl a zabořil jí špinavě prsty do krku, Umbridgeová se začala zmítat a vzdorovitě odmlouvat.
   „Harry!“ přispěchala Tonksová k Lupinovi a ležícímu chlapci.
   „Dobrý den,“ pozdravil Harry s nádechem stydlivosti a mírně na ně hleděl očima.
   „Bože můj, díky bohu, že jsme tě našli,“ ulevil si Lupin.
   „Teď už jsi v bezpečí, Harry,“ usmála se na něj.
   Moody vyšťoural Umbridgeové z krku své oko, z hůlky na něj vyslal proud vody a v zápětí si jej s hlasitým blo! zarazil zpátky do čela.
   V té chvíli Lupin vstal a pokynul panu Weasleymu, ten byl u Rona, který už seděl a zdál se, že se co nevidět vzpamatuje.
   Všichni teď namířili hůlkami na Umbridgeovou a se strašlivou nenávistí jí sjížděli pohledem.
   „Myslela sis, že po Voldemortovo smrti budeš moci kralovat jeho armádě?“ zeptal se Lupin. „Chceš dotáhnout zbabělý plán do konce?“
   „Bradavice padnou a vy to víte!“ sykla rozzuřeně Umbridgeová a prskala sliny jako nevychovaný pes. „Je jen otázka času, než se tak stane, to tě nejvíc žere, Lupine.“
   „Slabošsky útočit na stavení plné dětí!“ křikl Lupin popuzeně a kroutil přitom hlavou. „Možná, že Bradavice jsou ztraceny, ale vaše armáda také, tohle byl poslední zbabělý čin pozůstatků síly lorda Voldemorta.“
   „Který vzejde do dějin,“ pravila okázale Umbridgeová.
   „Jako černý den všech smrtijedů,“ pravil naštvaně Lupin.
   „Můžu už jí zabít?“ zeptal se Moody rozezleně.
   „Nejsi vrah přece, Alastore,“ řekla Tonksová.
   „U hadí ženy, co zabijí stovky dětí, jsem schopen čehokoliv, mladá dámo,“ oznámil Moody a přitiskl hůlku Umbridgeové ke krku.
   „Mimochodem, většina studentů je v bezpečí, Dolores, postarali jsme se o to díky Brumbálově spolupráci, jelikož očekával tenhle váš zbabělý tah dříve nebo později, když nebudou Bradavice dostatečně chráněny.“
   „To není možné!“ zařvala navztekaně Umbridgeová. „Nikdo se z hradu nedostal, aby to oznámil někomu!“
   „Někdo ale byl venku z hradu… jistý profesor… nebo mám říci profesorka?“ odvětil Lupin. „Profesorka Kostková svědomitě pochopila závažnost situace a hned, jak se s pomocí řítící se armády dostala z pod závalu se vydala za námi nám sdělit situaci.“
   „Přesto zemřou stovky studentů!“ sykla s děsivým pohledem Umbridgeová. „A ty už nikdo nenavrátí.“
   „Tak říkám, mám jí zabít hned, nebo až potom?“ trval na svém Moody.
   „EXPELLIARMUS!“ protlo prostorem a hůlky čtyř kouzelníků byly ty tam.
   Na špinavé trávě kousek od nich stál Percy, s namířenou hůlkou a přísným pohledem.
   „Jak jste se opovažovali mířit na ředitelku Bradavické školy, která se jí právě pokouší zachránit!“ štěkl nevěřícně Percy.
   „O čem to mluvíš?“ vyhrkl Harry.
   „Ty ztichni! Paní ředitelko, jste v pořádku?“ zeptal se Umbridgeové.
   „Ne, nejsem, chlapče, potřebuji svou hůlku,“ odpověděla mu předstíravě ublíženě.
   „Percy!“ křikl pan Weasley. „Tohle tvé chování už zašlo příliš daleko!“
   „Mýlíš se otče,“ nesouhlasil Percy tvrdohlavě. „To ty si stále jen myslíš, že máš pravdu, ale uvidíš, že nakonec na mě budeš hrdý a uvidíš, kolik jsi udělal chyb!“
   „Když jí dáš hůlku, Percy, bude to právě jedna z těch chyb, bohužel ale ta tvá,“ řekl mu pan Weasley.
   „Ty holomku jeden mizernej, okamžitě…“
   „ANI HNOUT!“ zařval Percy na blížícího se Moodyho, který se zastavil, když na něj zamířil cílevědomě hůlkou.
   „Rozmysli se co děláš… copak to nevidíš?“ domlouval mu pan Weasley.
   „Neslyšel jsi to hlášení, Umbridgeové?“ zeptal se Ron. „Znělo po celé škole Percy, i já ho slyšel nahoře v hodinových věží.“
   „Ten hlas byl zmodulován tak, aby zněl jako hlas paní ředitelky, nenechám se na rozdíl od vás ovládat nástrahami a léčkami, na které poslední dobou tak tvrdě doplácíte.
   „Synu, pořád je ještě čas toho nechat, pořád se ještě můžeš vrátit k nám,“ prosil ho pan Weasley. „Hluboce tě prosím, z celého svého srdce tě žádám, aby ses nespolčoval s těmi, kteří ubližují našim bližním.“
   Percy přihlouple stál a klepal se mu ret. Hůlkou mířil na všechny, zatímco se kolem proháněli smrtijedi a všelijaká verbež, na tuto sebranku však jako by nebrali zřetel.
   „Prosím Percy… jsi přece můj syn… Molly se po tobě stýská. Milujeme tě a potřebuje tě,“ domlouval mu pan Weasley.
   „Poslouchej svého otce, Percy,“ poradil mu Lupin. „Vím, že v jádru duše tušíš pravdu, pokus se překlenout ty všechny pocity a vrátit se do rodiny.“
   „Ano, Percy, prosím,“ žádal ho pan Weasley. „Už je nejvyšší čas, abys šel domů,“ dokončil své prosby a skončil s pohledem na svém synovi.
   „NE!“ křikl Percy tvrdohlavě. „Jste zlá rodina! Jako Blackovi, jako všichni ostatní, já se od vás ale držím zpátky, jako jediný zůstanu na straně dobra!“ křikl Percy a hodil krátkou hůlku zpět Umbridgeové do náruče, která hned na to vyskočila na nohy.
   Pan Weasley bolestně zavřel oči a v duchu si něco pro sebe říkal, Moody byl plný vzteku a nakvašení, Lupin a Tonksová ostražitě se přiblížili k Harrymu a Ronovi, zatímco Percy se zadostiučiněním pyšně stál a vzhlížel na všechny.
   „EXPELLIARMUS!“ pískla Umbridgeová a Percyho hůlka zmizela z jeho ruky. „Hlupáku jeden naivní!“ křikla na něj. „Jak jsi tak neskutečně naivní a pitomé malé děcko!“ zařvala Percymu do tváře. „Skočíš na všechno a teď i na tohle.“
   Percy strnul a oči měl vykulené jako kdyby si sedl na připínáček. Nedokázal uvěřit tomu, co právě viděl a uvnitř v něm vybuchoval a doslova se tříštil vztek, že jeho otec měl pravdu a on zase je jenom ubohé nevychované dítě.
   „Tímhle jsi spočítal kompletní konec celých Bradavic! Skrývající se studenty najdeme a zabijeme, takže si je můžeš chlapečku přičíst na triko,“ zakřenila se mu do očí. „Tak co? Jaký je to pocit, hm? Mít na svědomí tisíc životů dětí? Že to ale nádherně zní, Weasley!“
   „To ne,“ houkl Percy šokovaně a nevěděl, co má dělat, celý se ošíval a začal panikařit, něco jako pohlížet na někoho ho ani nenapadlo.
   „To musí být nádherný pocit, tak si to přece vychutnej, jen si představ ty oči jednotlivých myslících bytostí, jak mají v obličeji strach, jak chtějí ke svým prašivým matkám a otcům, jak chtějí, aby je někdo zachránil, nebo objal a zahřál v teploučku domova. Tyhle naivní obličejíčky na tebe koukají a ty je jednoho po druhém zabíjíš pomalu a velice bolestně, až si budou přát zemřít sami! TAK, JAK TO CHTĚL NÁŠ PÁN!“
   To už Percy nevydržel, všechno si to představoval a teď mu podklesla kolena a skončil na špinavé trávě.
   Umbridgeová se rozchechtala, hned na to si začarovala krk a začala řvát na celé hořící Bradavice posíleným hlasem: „Studenti jsou stále ve škole, schovávají se, postupujte podle plánu, VŠECHNY JE POBIJTE! HLEDE…“
   Jenže náhle se zarazila v hlášení a zaposlouchala. Teď to začali slyšet i všichni ostatní.
   S prostorem Bradavic, jež stále ničili nemrtví, devastovali smrtijedi podpalující každičkou místnost uvnitř, se začalo něco dít. Jemné vibrace teď doléhaly na zem, jako kdyby nastalo opravdové zemětřesení. Vibrace však byly ještě jemnější a hukot se více a více přibližoval. Tohle nebylo žádné kouzlo, ba žádná armáda divokých kentaurů, nebo nemrtvých. Tohle bylo něco neznámého, něco, při čem se zastavili všichni útočníci a zůstali v plameny v očích hledět do dálky.
   Prostor se otřásal čím dál víc, hukot teď se rozléhal prostorem jako nějaké troubení obřího rohu. Větve stromů se začaly klátit k zemi a zemina se prášila.
   „Co se to děje?“ vyhrkla Umbridgeová, byla však zmatená stejně jako Lupin a ostatní, nebo jako samotný Harry.
   PRÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
   Obrovitý strom na kraji Zapovězeného lesa povalilo několik ochlupených nohou a v ten moment se horizont zamlžil a zaplnil řítícími se těly obrovitých pavouků jdoucích na pomoc. Okamžitě se vyřítili do kopce ke hradu jako nějací bojovní mravenci všech velikostí. Začali zabíjet a zraňovat jednoho smrtijeda za druhým, o nemrtvé jen letmo zakopávali, hrnuli se kupředu jako buldozeři a i trávu trhali z kořenů. Stromy na okraji zapovězeného lesa padaly jeden za druhým, jak nemohly unést ten nátlak řítících se pavoučích těl. Touhle hroznou armádou se teď rozléhal křik Rona Weasleyho, který právě prožíval svou největší noční můru naživo.
   „TO JE ARAGOG!“ křikl šťastně Harry. „TO JSOU PAVOUCI! JDOU NÁM NA POMOC!“
   A bylo to tak, Bradavice konečně začaly vyhrávat, síly zla teď ničil ohromný nátlak pavoučí síly prolézající celým hradem. Hned na to další pavouk smetl Umbridgeovou a Moody jí hned odzbrojil.
   „Tati!“ křikl Percy a přihnal se ke svému otci. „Prosím, odpusť mi to! Chtěl jsem, aby jste na mě byli pyšní, ale zašlo to příliš daleko! Odpusť mi, prosím tě na kolenou, byl jsem blázen za to, co jsem dělal, prosím za odpuštění ,otče!“
   „Oh, Percy,“ povzdechl si pan Weasley a objal svého syna.
   Pevně ho tiskl přes všechny jeho chyby, přes všechno, co mu udělal, byl to jeho syn a to pouto nikdo nezruší. Percy plakal jako malé dítě, jak vidno, mu objetí člena rodiny také chybělo, náhle vše jako kdyby se obrátilo k lepšímu.
   „Vyhráváme,“ pousmál s míšeným strachem Ron. „Harry, zachránili jsme Bradavice!“
   Harry se jako Ron postavil a díval se, jak pavouci hubí síly zla doslova jako škůdce. Někteří sice to neměli lehké, ale byli ve nepočetné přesile, doslova smrtijedy drtili jako mouchy.
   ‚Díky… díky, díky, díky.‘ řekl si sám sobě Harry a neskutečně si oddechl, že je to za ním. Bradavice opravdu byly zachráněny.
   Jenže v tu ránu Ron ztuhl jako mrtvola: „HARRRRRRRRRRRRRRRRY!“
   Všechny do jednoho povalil ohromný nátlak větru a černovlasého chlapce popadly ohromné pařáty Voldemortovo draka, který jej následovně vyhodil do vzduchu, až mu smáčkl vnitřnosti a hned na to se Harry ztratil v drakovo tlamě.
   Sjížděl po jazyku jako po klouzačce, jazyk byl směrem ven pokryt ohromnými ostny jako celý vnitřek tlamy plný strašlivého smradu. Chlapec křičel ze všech sil a snažil se zachytit čehokoliv, zaseknout se ještě v tlamě o cokoliv, ale ani jedno z toho se mu nepodařilo. Cítil, jak drak mává křídly a stoupá, jak on klesá do jeho tlamy a noří se hlouběji a hlouběji.
   Nakonec se skrz dračí ostnatý hltan, který ho téměř rozpůlil vejpůl dostal do krku.
   Nabíral do rukou další a další dávky slizu, jak se o stěny krku snažil zachytit, ale sjížděl stále dál. Nedokázal to zastavit, vzduch zde byl nasáklý strašlivým žárem a horkem právě, když mu nad hlavou z malého desetičlenného výběžku vyšlehly plameny řítící se z drakovo tlamy. Bylo jasné kam míří a právě to se před ním zjevilo hned v zápětí. Ohromná díra v podobě krku končila v ještě strašnějším žaludku. Vlastně to se ani nedalo porovnávat a Harryho stav opět překračoval kritickou mez.
   Začal se zastavovat, ale podařilo se mu to na tak krátké chvilky, že se zdálo, že nikdy nezastavil. Po celou dobu ječel jako splašený a strach míšený se smrtí jím proplouval jako krev sama. Nakonec opravdu dorazil na ústí žaludku, na poslední chvíli zahlédl nějakou hadici, nebo visící tyč či co a zachytil se toho. Zhoupl se po ní až nad hladinu žaludku, jež byl prvním z orgánů z větší části v tekutině. Byl to ohromný snad desetimetrový prostor … možná i víc. Harry visel nahoře za jakýsi slizký výčnělek, jež pokrývaly celý strop žaludku a jehož se pomalu ale jistě pouštěl. Začal kašlat a dusit se, smrad tady byl tak nehorázný, že se to ani nedalo popisovat. Po chvíli se mu začala motat bolavá hlava, tělo mu začalo vypovídat službu, přestával vnímat a upadal do mdlob.
   V tu ránu ho samovolně popadly ty další slizké výčnělky ze stropu žaludku, začaly ho obalovat a trhat z toho, za který visel. Bylo jasné, že ho tlačí do žaludeční šťávy, strašlivé žíraviny, která má za úkol rozklad potravy. Harry téměř myslí jinde a nosem tak zhnuseným, že se bál znovu nadechnout, měl čím dál tím větší problémy se udržet. Ruce mu klouzaly, byly plné slizu a tělních tekutin jako celý Harry sám. Už mu nezbyly síly na obranu.
   V ten moment ho výčnělky strhly do břečky, kam sebou chlapec praštil, až se ponořil pod hladinu zbytků nedožraných vnitřností, masa, lidí, zvířat a všeho podobného.
   Harry vyplaval na povrch, celý křičel a ošíval se, páchnul, jak nejvíc mohl, dusil se zatím nepoznanou mírou, ještě nikdy by nevěřil jaký smrad vůbec může zažít. Smrad tak silný, že jej usmrtí.
   Náhle ho ale něco začalo stahovat pod vodu, lekl se a začal křičet ještě víc, zanořil se, ne však svojí vinou a následně zase vynořil a plaval pryč, nebo alespoň se o to pokoušel. Ale nebylo kam, něco tam dole ho znovu popadlo, za druhou nohu také, Harry ucítil, jak mu něco trhá poslední oblečení na těle co měl, kalhoty. Cítil, jak mu někdo doslova strhnul nohavice, jak se mu zakusuje do nohy zaživa, řval jako pominutý a zanořil se dolů do vody. Instinktivně sahal dolů, i když tahle činnost mu navozovala ohromný strach z toho, že neví, co tam je, ale bolest nohou ho neskutečně omamovala. Něco nahmatal, něco divokého, vytáhl neuvěřitelně ohavné jednooké stvoření, celé odporně chlupaté s ostrými trny, vrtící se a kousající. Odhodil to bez bližšího zkoumání pryč a cítil, jak mu žaludeční šťávy ničí kůži na těle. Doplaval až k prknu z jakéhosi zařízení. Ani neměl sílu to zkoumat, jen se k tomu přitiskl a křičel bolestí, kopal nohama a řval jak pominutý, nahmatával nahoře na prkně, nahmatával cokoliv, čeho by se mohl chytit a vytáhnout ven. Místo toho na něj seshora spadla mrtvola, napolosezřaná lidská kostra, nebo snad kostra nemrtvého s kusy shnilého masa uvnitř. Harrymu se zlomil hlas a zalkl se, kdyby nezažíval hrůzu tak často, jistě by dávno omdlel. V té chvíli zařval z plných sil, když kostra oživla a začala ho škrtit, Harry přitiskl bolavé ruce k té nemrtvého a tlačil je od svého krku, ale nedokázal to, mlžilo se mu před očima jako zatím nikdy, teď přestával mít sílu i dýchat, instinktivně sepjal nohy kolem nemrtvého a snažil se ho odstrčit, když v tom se ty žrající potvory dole v žaludeční šťávě vrhly na nemrtvého, který hned na to Harryho pustil a začal klesat ke dnu. Harry hekal jako o závod, chytil se rámu toho, ať to bylo cokoliv. Vyhoupl nahoru jednu z nohou, viděl, jak mu ošklivě krvácí. Rány ho v té strašlivé tekutině pálily jako čert, tak strašně se snažil vylézt, ale následně zase sklouzl a ucítil, jak mu zase začínají ty bestie zavazovat o nohy. Sebral poslední zbytky sil a vyhoupl se polovinou těla nahoru. Nemohl však víc, opravdu už neměl sílu a navíc se začal pouštět. Tak nějak se smířil v ohromném smradu s osudem a nechával své svaly pomaličku povolovat, aby spadl do lázně s masožravými bestiemi.
   Když v tom drak udělal divoký pohyb a celý obsah žaludku se nadmul jako při divoké bouři na moři. Harry se jakoby zázrakem dostal na vrchol zařízení, zdvihl pohled nahoru a spatřil konečně co to je. Byl to jeden z katapultů, měl spodek naprosto zmasakrovaný, avšak zařízení jako takové vypadalo bez ůhony. Harry se začal plazit a belhat po jeho povrchu ke spouštěcímu mechanizmu, řičel a chrčel naprázdno, o kus dál zahlédl mudlovský automobil s kostrou za volantem, když v té chvíli ty hladové bestie začaly vyskakovat nahoru na Čarodělo a hnát se za Harrym, ten jen vyhrkl a komíhal nohama jako o život. Hrkal a prskal ze sebe další proudy slin, nechutných a odporných, konečně se dobelhal k páce Čaroděla a sykl: „Užij si to… parchante.“
   PRÁSK!
   Katapult se nahnul a vypálil do stěny žaludku svůj ohromný náklad v podobě probleskující koule. Ta se vřítila do stěny a udělala v ní díru.
   Drak venku protl shon Bradavic ohromným řevem a křikem, když v další chvíli mu z břicha vytryskla koule s blesky a následně se ven vyvalila ohromná vlna krve míšená něčím dalším. Drak se začal zmítat jako divoké strašlivé nestvůrovité stvoření, nekontroloval téměř svůj let a Harry uvnitř jeho žaludku přepadl z děla do kyseliny a začal se nořit hlouběji. Čarodělo se převrátilo, v žaludku nastal chaos, Harry se konečně dostal na povrch, vrhkl odporným vzduchem, spatřil díru v žaludku a vydal se k ní, když následovala ohromná vzdvíhající se vlna, jak sebou drak otáčel a řval bolestí. Vlna ho poslala na stěnu žaludku, Harry se praštil o její měkký povrch, naštěstí zůstal při vědomí a následně se zachytil díry po střele. Začal se vsoukávat dovnitř, když ucítil staré známé masožravé bestie. Zaúpěl a zadržoval křik, vysoukával se čím dál víc ven, pocit svobody jím doslova lomcoval, stejně jako bolest po celém těle, když konečně v další chvíli jeho ruce se vyřítily ven z drakova nitra a Harryho hlava se v zápětí divoce nadechla neskutečně čistého a čerstvého vzduchu. Harry byl úplně omámen, náhle cítil, jak je venku z toho pekla, nemohl uvěřit svému štěstí a začal omdlévat.
   Jenže v zápětí se rozeřval, drak to v záchvatech bolesti napral přímo do mostu spojujícího jižní dvě části Bradavic a zarazil se o něj. To Harrymu stačilo, aby se vymanil z drakovo těla ven. Skutálel se na ústí můstku, nesmírně vysokého z dřevěných trámů a krytým střechou. (viz. film HPPOA vzpomínání na Lily na mostě.). Za každou cenu se hodlal dostat se zpět na bezpečnou stranu, problém byl, že musel přejít přes celičký most.
   Když se dokázal belhavě postavit na nohy, zahalekal bolestí a znovu padl na zem. Zkrvavená chodidla ho zapálila jako čert, jak na ně došlápl. Jeho řev na chvíli ustal, bolest celého těla ať už od nemoci, zranění či námahy se snažil vypouštět, teď se rozeřval pouze kvůli tomu, aby se zvedl ze všech sil opět na nohy a vyběhl těžkopádně kupředu. Do nohou mu vjížděly třísky, bláto a popel, neskutečně ho palčivě ničily bolestí, naprosto ho odrovnávaly, až se musel párkrát opřít o dřevěné zábradlí.
   Jenže hned na to ze strany se k němu něco začalo valit. Ohromný drak ho spatřil a tentokrát ho neprodleně chtěl zabít. Už se nadechoval, Harry ho v tu chvíli spatřil, zakřičel hrůzou a úsilím, vlasy mu vlály jako zblázněné v tomhle strašlivém vichru noci míšeným s ohněm, který na něj drak vyslal. Padl za dřevěné pevné zábradlí mostu a spěšně oddychoval, nad ním šlehaly a bičovaly plameny jako chapadla divoké chobotnice. Hned pak ale zjistil, že prkna zábradlí začínají prosvítat. Doslova se žhavily a sežehaly na popel. Vydrápal se na všechny čtyři a začal prchat, přesně v tom okamžiku zábradlí za ním povolilo a do mostu se vřítil ohromný příval ohně s hlasitým HOW! Harry těsně utíkal tříštícímu se zábradlí, jež povolovalo pod nátlakem plamenů, když v další chvíli se drak rozlíceně vřítil přímo do mostu. Svým ohromným tělem ho doslova rozpůlil, podpěrky zlámal jako párátka, střecha odlétala na všechny strany a celý most se začal propadat i s Harrym.
   Ten hned poté nedokázal běžet dál, nohy se mu smekly a udělaly na dřevu dvě zlověstné krvavé čáry, na poslední chvíli se chytil prkna a cítil, jak se celý most hroutí do hlubin i s ním. Navíc povoloval i ve sevření prkna, jehož se držel. Aby tomu nebylo dost, skrz hroutící se dřevěné trámy pod ním vyšlehla hlava draka a zůstala na Harryho krvežíznivě civět. Tlamou se po něm oháněl, Harry jen tak tak se snažil uhnout, ale o to víc se pouštěl. Ale to už se drak nadechoval, tělo plné krve, oči plné krvelačnosti, rozlícená obluda se chystala Harryho konečně zabít. Visel kolmo dolů v půlce zničeného mostu a nemohl už dál.
   Stalo se však něco neskutečného. Někdo Harrymu podal pevnou ruku a začal ho soukat vzhůru. V zápětí ale jeho i toho zachránce zalily žhavé plameny, Harry už se chystal, že zemře, jako letos už několikrát, až se to zdálo nemožné. Ale plameny je těsně míjely.
   Černovlasý chlapec se podíval vzhůru, spatřil nesmírně starého a pochroumaného kouzelníka, který snad protrpěl ještě větší muka než on sám. Brumbál byl k nerozeznání, avšak díky své moci stál na nakloněném mostě kolmo k němu, jako kdyby vůbec nebyl nakloněný a tahal Harryho nahoru. Nakonec jej opravdu vytáhl do bezpečí, ven z bortícího se mostu.
   To už ale Harry cítil, jak se odlepuje ze země společně s Brumbálem a letí k nejbližší vysoké věži, co nejdál od rozlíceného draka, největšího, co se procházel po zemském povrchu. Dostali se až k nejvyšší věži, Harry spočinul udýchaně na hradbách, ale za zády se jim vyřítilo opět to krvelačné stvoření, z něhož ještě odpadávaly kusy trámů, dřeva a hlavně krve, jež ho zdobila po celém těle.
   Brumbál se na něj otočil, drak se opět nadechoval a ve stejnou chvíli na sebe oba dva poslali dva obrovské kužele ohně, jež se střetly a hlasitě práskaly na celé prostranství Bradavic. Brumbál neustával v kouzlení, stále z jeho ruky šlehaly ony plameny, drak však nehodlal ustoupit.
   Oheň mezi nimi uhasl, drak se znovu nadechl a z jeho nozder vyšlehly dva tenké proudy ohně, jež se klikatily ve vzduchu jako hadi, obletěly Brumbála a vřítily se přímo do Harryho. Kdyby jej Brumbál neochránil, zbyla by po něm jen ohořelá kostra. Drak byl rozlícen, rozzuřen k nepříčetnosti, krev z něho kapala, hořela snad i na něm drobnými plameny, ale ta zrůda měla jen jediné v mysli, smrt.
   Vyřítil se se svou apokalyptickou gigantičností proti věži a Brumbál vykouzlil ohromný silný kruh kolem sebe a černovlasého chlapce. Věž se naklonila, její zdi začaly praskat a horní hradby se rozprskly na tisíc kousků, jak do nich drak vrazil. Kousky se odrážely od světle modré koule s blesky kolem dvojice. V zápětí koule pohasla, Brumbál se rozhněval, napřímil ruce a celý snad i zazářil, Harry cítil tu ohromnou moc, jak se všechen vzduch kolem začíná čeřit a mlžit.
   V zápětí na draka vyšlehl neskutečný projektil energie, který mu rozřízl kus těla. Ohromný řev nepříčetného tvora topícího se po krk v bolestech teď ovládal celými Bradavicemi, ale monumentální mág neustával, jeho ruce se sepjaly v jedno, ze země vyšlehly ohromné světelné blesky či co, svázaly draka, jež se jim zmítal hlava nehlava. V zápětí Brumbál vyšlehl na draka naposledy, ohromné kouzlo do něj vrazilo, ozvalo se praskání kostí, drak se začal smršťovat, zlomila se mu páteř, celá se zdeformovala a zmenšil do ohromné koule, jež v zápětí nadmíru hlasitě dopadla do koryta, nad kterým vedl onen dřevěný most. Drak ještě vydal nějaké kvičení, ale v zápětí plameny uhasly a gigantický Voldemortův drak zde našel svůj konec.
   Brumbál zdvihl ruce k nebi, v té chvíli k němu sjelo nespočet blesků a po celé scenérii se ozývalo hromobití a šlehaní světel. Jiskřičky ustaly, místo nich se nad Bradavice přihnal ohromný těžký mrak, černý jako uhel, nadmíru zlověstný a v zápětí se z něj spustil neutuchající déšť.
   To byl Brumbálův záměr, déšť začal rychlým tempem hasit veškeré požáry uvnitř hradu, odevšad se ozývalo syčení a běsnění ohně, který se nechtěl vzdát, ale voda jej dusila a hasila docela.
   Brumbál se přihnal k, teď již řádně promáčenému, Harrymu a poplácal ho po tváři.
   „Harry!“ křikl mu do tváře. „Chlapče, slyšíš mě? No tak!“ křikl a z ruky mu vyšlehl záblesk, Harryho oči hned na to procitly a vyděšeně se rozhlížely.
   „C-c-c-c-c….“
   „Klid, hochu, klid,“ uklidňoval ho Brumbál. „Z celého svého srdce se ti omlouvám, Harry, přijmi mé omluvy za to, že jsem přišel tak pozdě…“
   „Já ne…“ hlesl Harry s roztrhaným oblečením, naštěstí z něho déšť smyl veškeré zbytky od návštěvy drakova žaludku. „to studenti…“
   „Jsou v pořádku, Harry,“ usmál se Brumbál. „Zbylí učitelé je odvedli do tajné místnosti, je určená pro evakuaci a zahrazená pětimetrovou kouzelnou ocelovou zdí. Dnes žádný student nezemřel, Harry a to jenom díky tobě, hochu! Jsi hrdina a já ti jménem všech ředitelů i zakladatelů Bradavic skládám své díky.“
   „Já ne… nejse…“
   „Ti pavouci…“ osvětlil mu Brumbál. „zachránili Bradavice a byla to tvoje zásluha, že přišli. Všichni ti dlužíme víc, než si myslíš.“
   Harry neměl slov, z poloviny myslí jinde jen klimbal hlavou a uvnitř cítil neskutečnou bolest, teď již potlačenou mdlobou a únavou.
   „Teď se potřebuješ vyspat, hochu,“ sdělil mu Brumbál a pohladil ho po vlasech. „Už všechno v pořádku… jsme v bezpečí… a to jenom díky tobě.“
   Věž, na které teď byli, napolo zdevastovaná jen vypovídala o stavu celých Bradavic. Přesto, co se zničilo, dá se postavit, co se ublížilo, dá se uzdravit, jediná věc, která se nedá vrátit je smrt nějakého studenta, ovšem k tomu jedinému nedošlo. A to jen díky jednomu prostému chlapci, který teď ležel vyčerpaně na zničené věži stejně tak zničených Bradavic, a po celým těle mu přejížděl překrásný pocit štěstí. Nebylo to však protože všichni studenti žijí, bylo to kvůli tomu, že se mu vrátila chuť do života, že se mu vrátil jeho nejlepší kamarád, na kterého se může spolehnout, i kdyby stál v plamenech pekelných. Štěstí je jen pomíjivá věc, mnoho lidí si štěstí nezaslouží, jestli vám zdá, že máte smůlu jakou nikdo jiný, nezoufejte, štěstí totiž není zdaleka tak důležité jako láska těch, kteří vás nikdy neopustí, a to je pravá definice štěstí jako takového.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: