Gramatické chyby
Opraveny
Matěj Pospíchal
Stran-22 | Čteno 2533x

Akce Romance Humor Strach

Kapitola 92.


Slib žije dál

Vše nyní bylo zamlženější, než tomu bývalo v minulých měsících. Zpod mlhy se však nakonec vynořila ona osudná místnost. Místnost, která černovlasého chlapce strašila ve dne v noci. Místnost, na kterou prostě nedokázal zapomenout, i kdyby si vymazával kouzly paměť a nakonec jí projel ještě chemikálií na vytírání podlahy.
    Byla to scenérie odehrávající se v propadlé jámě, do níž po obvodu vedly masivní kamenné schody. Uprostřed toho všeho byl na podstavci…
   velice prapodivném podstavci, postaven jakýsi ještě podivnější oblouk s plátnem přehozeným před vrchol. Co ale upoutávalo pozornost přihlížejícího v téhle strašlivé místnosti, byla skupinka bojovníků. Smrtijedi a členové Fénixova řádu zde sváděli krutý boj na život a na smrt, jen v jednom koutě se snažili vydrápat
   po schodech dva chlapci. Oba dva s tmavými vlasy, oba dva vystrašení a polekaní z nastalé situace.
    Když v tom se nad nimi objevila silueta jakéhosi muže. Velice starého muže, z něhož vycházela neskutečná autorita a respekt. To také bylo vidět na reakcích oněch smrtijedů. Všichni naráz ztuhli, v druhém koutě místnosti se něco zamlžilo. Naproti starému kouzelníkovi se po schodech dolů plazil had a hned na to po nich scházel jiný muž. Nebyl to snad ani muž, ohromná obluda, tak by se to dalo nazvat. Byl to nejhorší Pán zla na světě, člověk, který neměl slitování. Přitom pohledu se smysly černovlasého chlapce zbystřily… zahlédl něco za ním, něco, co uvnitř v srdci znal. Se strašlivou bolestí a úzkostí se natáhl kupředu k němu, přes celou mohutnou místnost křičel do jejích ozvěn a mlžného oparu, běžel té, kterou cítil naproti, běžel kupředu… ale to už se za zády pána zla zjevila jiná postava, vznášející se postava dívky, objevila se v celém světle.
    Blížila se k velikánskému oblouku uprostřed a chlapec nemohl nic dělat. Nyní ho něco popadlo za ruce a drželo ho to na místě. Byl bezbranný. Snažil se tolik vysoukat se ze sevření, že zapomněl na zdravý rozum.
    Nikdo v místnosti nic neudělal, muž s tělem dívky stále mířil k oblouku, chlapec to viděl a drtivě tiskl všechny svaly na těle, řičel úzkostí a emocemi. V další chvíli se otočil nenávistně za sebe, kdo ho to drží, a ke svému zděšení spatřil sám sebe. Jeho vlastní dvojče mu svíralo ruce, zatímco naproti se dívka bezmocně přibližovala k oblouku, až se její lehoulinké vlasy začaly dotýkat povrchu obloukového kamene.
    Začala se tam nořit celá, jako nezastavitelný osud, jako neporazitelná síla, která jí nutila se v něm nořit více a více. Dívka chlapci se semknutým srdcem zmizela už téměř celá v oblouku. Ten vyjekl bolestí svých emocí, zadíval se jí do očí a v témže okamžiku ona do jeho.
    Ten pohled se zdál být nekonečný, Harry ji viděl, ten chlapec byl opravdu Harry Potter a teď slyšel jak mu dívka konejšivě říká: „Mám tě ráda, Harry,“ slova ho hladila a zároveň mu drtila krk tísnivým pocitem strastiplného bolu.
    Následně zmizela v oblouku docela, nezbyly po ní ani památky, s ní zmizeli z místnosti i všichni ostatní, chlapec tam teď klečel sám, jeho dvojče však se naklonilo k jeho uchu a zašeptalo: „Vrahu… jsi vrah… zabil jsi jí… a teď zabiješ i všechny ostatní… jsi vrah…“
    Chlapec divoce a hlavně vyděšeně vydechoval, nakonec se rozeřval ve strašlivém nesouhlasném „NEEEEEEE!“ a dvojče se rázem rozplynulo v prach.

    Bradavický hrad byl tichý a opuštěný, skoro jako kdyby byli slyšet zpívat andělé v tomto podivném ránu. Obloha byla unavená, příroda měla zalepené oči, vzduch byl smutný a nasáklý bolestí. Bolestí, kterou nejvíc ze všeho cítila osoba ležící v onom rozbouraném hradu. Hradu, který už z dálky doznával strašlivé zkázy. Denní světlo odkrývalo všechnu škodu na hradebních stěnách a zdech. Mýtický hrad ze starých bájí a snad i z fantazijního světa, se teď spíše podobal nějaké zhroucenině. Jeho hlavní brána byla střežena několika kouzelníky, kolem létaly sovy připomínající spíše supy kroužící nad mrtvou zdechlinou. Stejně tak působil i celý samotný hrad.
    Pohledem přeleťme letmo k Nebelvírské věži. Věži, která již nenesla známky své předchozí krásy. Byla poškozená a těžce zdevastovaná. Její stěny byly zbourané a ložnice sesypané, zdálo se, že stojí pohromadě pouze kouzlem.
    V oné jedné díře ve zdi byla jedna z páru ložnic, které ještě vydržely a sloužili ke svému účelu. Kamna zde topila a vyhřívala ranní rozbřesk teplem pro jediného jejího obyvatele.
    Ležel v posteli a těžce podřimoval. Dírou ve zdi na něj prosvítalo ranní světlo, bez slunce, bez života a bez energie. Chlapec spal opravdu neklidně, byl celý pochroumaný se šrámy po těle. Když v tom vyjekl, hbitě se posadil a křičel na celé kolo: „NEEEEEEEEEEEE!“
    To bylo to jediné, co bylo Bradavicemi nyní slyšet. Sovy kroužící nad hradem, zmatené jeho stavem, křik zaslechly, stejně jako ostatní příroda opodál. Vzduch protl jako blesk zármutku, strachu a úzkosti.
    „Harry!“ křikl Ron a vběhl do ložnice. „Co ti je?“
    „Co? Nic, dobrý,“ řekl hned na to zpocený černovlasý chlapec.
    Byl už umytý po včerejší neskutečné noci, převléknutý, jediné co mu scházelo právě Ron nesl na tácu.
    „Snídaně pro krále až do postele,“ zazubil se na svého kamaráda a položil s tácem na Harryho klín.
    „Děkuju ti,“ usmál se na něj Harry. „Ty jsi nespal?“
    Ron se narovnal a prohodil: „Ale jo, trochu, to víš, s těmi myšlenkami se jen těžce usíná,“ řekl mu na to a sedl si na postel vedle Harryho.
    „Je někdo mrtvý?“ zeptal se Harry.
    „Ne,“ odpověděl Ron vážně. „Naštěstí,“ dodal a pak se zhluboka nadechl. „Ale kdybych se měl rozhodnout, jestli cestou k tobě do ložnice si mám vybrat projít ošetřovnou, nebo hladomornou, vyberu si to druhé.“
    „To je to tak zlé?“ optal se Harry stejně tak vážným smutným tónem.
    „Hodně zlé,“ odvětil Ron smutně. „Některé drží na živu opravdu jen stěží. Musíme doufat, aby počítadlo mrtvých zůstalo pořád na nule.“
    Harry si vydechl a podíval se na svou snídani, která ho trkla do očí.
    „No to mě podrž!“ zvolal Harry překvapeně, když pohlédl na kouzelnicky míchaná a šťavnatá vajíčka tří druhů, čerstvě voňavý chléb z bílého pečiva ještě vlažný a to se šesti druhy salámů a sýrů. Kakao s bohatou a okrasnou pěnou pokrytou čokoládou a ovoce v podobě jahod a malin.
    „Jo, to je tak, když se o jídlo stará Brumbál,“ pousmál se Ron. „Dával jsem si zvlášť velký pozor, aby moje prokletá smůla cestou za tebou zase něco nevyvedla.“
    „Děkuju, Rone,“ pravil dojatě Harry.
    „Ale prosím tebe. Už jsi mi jednou děkoval, nejsem Santa Klaus,“ uculil se poprvé po chvilce Ron.
    „Za snídani jsem ti teď neděkoval,“ vysvětlil mu Harry a upřímně mu pohlédl do očí.
    Ron pochopil a přikývl teď již s cela vážnou tváří.
    Harry si konečně s chutí nabral na lžíci první sousta té lákavé snídaně, po těch dnech té nelidské stravy, se mu tohle zdálo jako královské stolování, přesně jak Ron říkal když vcházel do ložnice.
    „Myslel jsi na ní, co?“ zeptal se po chvilce ticha Ron.
    Harry přestal žvýkat a vzhledl od talíře na Rona. Náhle se neměl k odpovědi, jenom hlasitě polknul a následně sklopil zrak k Ronovým nohám. Kamna místnost ohřívala dostatečně, normální by to nezvládla, protože díra ve stěně byla tak ohromná, že dovnitř svítilo jako kdyby ložnice neměla strop. To však teď nehrálo roli jako smutek dvou opuštěných přátel
    „Zavřu oči… a vidím jí,“ řekl Ron zasmušile. „Občas ji vidím i během mrkání…. dokonce i když oči nezavřu… pořád jí… jí…“
    Harry se na něj podíval a soucitně přikývl. Moc dobře věděl, že Ron ví pravdu o jeho snech, oba dva cítili podobnou bolest.
    „Za normálních okolností… bych řekl, aby ses o to nestaral,“ pravil k němu Harry. „Ale kdybych to řekl, budu se nenávidět ještě víc. Jestli to vůbec tedy jde.“
    „Pokusím se… udržet si náladu,“ povzdechl si Ron, nuceně se usmál a pohlédl na Harryho tác.
    „Snad sis nemyslel, že si to všechno nechám pro sebe,“ usmál se Harry a přisunul se k Ronovi, který ihned popadl maliny a začal je zobat jako opice bobule.
    Harry v zápětí zvedl do ruky plastovou misku s jakousi šedivě bílou tekutinou s hrudkami, které bublaly jako horké bahno v lázních.
    „Ehm…“
    „Oh… to je tvoje medicína,“ uvědomil si Ron. „Jo a někde za mnou by měly běžet tabletky… mají menší nohy, tak jim cesta trvá déle.“
    „Medicína?“ optal se opět Harry a přičichl si k tomu.
    Smrdělo to jako žabinec, i když barvu to mělo o poznání jinou. Přesto však nechutnou.
    „Proč váháš?“ uculil se Ron. „S chutí do toho,“ vyzval ho a ponořil mu do misky lžičku.
    Harry vzhlédl od misky naštvaně na Rona a v další chvíli spatřil, jak probouranou zdí dovnitř nakukují někteří studenti.
    „Hej! TADY NENÍ ŽÁDNÝ PÍPŠOU!“ křikl na zvědavce a hodil po nich lžičku.
    Ta se odrazila od stěny a praštila Rona do hlavy.
    „Au!“ křikl a mnul si jí.
    „Je promiň,“ usmál se svatouškovsky Harry, Ronova smůla ho jedině dokázala rozesmát. „Já nechtěl… do hlavy, ale do ucha,“ zazubil se.
   
   Ron naštvaně zkřivil obličej, až udělal svou typickou grimasu, ale pak se přátelsky usmál, popadl hůlku a švihl s ní k probourané zdi se slovy: „Partis Futura!“.
    Ta se hned na to kouzelně zacelila a znemožnila tak čumilům vidět dovnitř.
    „Díky,“ poděkoval zase Harry a nabral nové sousto snídaně.
    Ron hladově také si trochu nabral a Harry se na něj po chvilce zadíval.
    „Ty jsi nesnídal?“ zeptal se ho.
    Ron se zatvářil provinile a uši mu zrudly.
    „Tak co?“
    „No to jo… když… když ono je to tak strašně dobrý!“ zahulákal Ron nadšeně a znovu uďobl kousek snídaně.
    „Ani se ti nedivím,“ usmál se Harry a hned ho smích přešel, když si uvědomil že v ruce stále drží onu misku.
    „‚To musíš sníst‘ povídala Pomfreyová,“ řekl mu na to Ron s plnou pusou.
    „A nedala mi k tomu jedení taky návod?“ zeptal se naštvaně Harry. „Jak to propána mám podle ní do sebe nasoukat?“
    „Mám ti s tím pomáhat?“ nabídl se hned Ron kvapně.
    „Leda že bys to do sebe nacpal sám,“ odpověděl popuzeně Harry. „Ale tohle nesním ani kdyby mi tu Pomfreyová v plavkách skřípala kočičí árie!“ zařekl se Harry a koukl na rozbouranou zeď vedle.
    „Chceš to vychrstnout ven, co?“ zazubil se Ron.
    Harry v puse chvíli převaloval zamyšleně jazyk a pak se Rona zeptal: „Neříkala ti Pomfreyová, jestli to nemá nějaké vedlejší účinky?“
    „O ničem nevím… prej: ‚Na, tady máš a nacpi to do něj!‘“ zarecitoval slova madam Pomfreyové.
    „Já jen, abych neudělal třeba paní Norrisové druhej ocas, kdyby to schytala. Tak a teď…“ namíchl se Harry a začal si procvičovat rameno. „Za ten včerejšek, drahá paní ošetřovatelko… vám pokropím trávníček!“
    Následně se rozpřáhl a vychrstnul obsah misky ven z díry ve zdi.
    „Nemyslím si, že to v tý suti dole někdo pozná,“ oznámil mu Ron a vytrhl mu z ruky misku. „I ta miska se tam ztratí…“ a s těmi slovy jí vyhodil ven hned za jejím obsahem.
    Harry si vzal hned tři velké červené jahody najednou, až se mu pusa málem roztrhla a s tím pohledem zahučel na Rona.
    „Jako malej,“ ušklíbl se Ron, náhle se ale ozvalo svištění a Prásk!
    Rona praštila miska, která se zázračně vrátila zpátky. Harry vyprskl smíchy jahody a začal se potichoučku smát, zatímco Ron popadl misku a začal jí vztekle ohýbat. Samozřejmě se mu vysmekla a praštila ho do brady. Harry se začal potácet smíchy a přikrýval si pusu, jak jen mohl.
    Následně Ron vyjekl a vyskočil z postele, do zadnice ho píchla pružina, která z ní vyjela.
    „Co to kruci…?“
    Následně ho další pružina bouchla do hlavy, zázračně vyjela ze stropu a zase zmizela. Harryho obličej teď snad i začal měnit barvy. Ron si raději naštvaně sedl a Prásk! postel se propadla i s Harryho napolo rozlitým šálkem kakaa.
    Nakonec se začali smát oba dva, Ron to nevydržel a chechtal se s Harrym, jeho smůla opravdu vyváděla věci, o tom nebylo pochyb. Když už konečně s lepší náladou dojídali snídani, tak se ozvala nemilá věc:
    „TADY ŘEDITEL ALBUS BRUMBÁL, Z HLEDISKA NEBEZPEČÍ VČEREJŠÍHO DNE SE BRADAVICE OFICIÁLNĚ EVAKUUJÍ A UZAVÍRAJÍ, VŠICHNI STUDENTI SE JEŠTĚ DNES VRÁTÍ KE SVÝM RODINÁM DOMŮ!“
    Posílený hlas dozněl po celé škole, aby ho vystřídal zdmi tlumený jásot studentů. Celá škola teď jásala a Harry a Ron s úsměvy naslouchali, jak se všichni děti radují, že se opět uvidí s rodiči, přáteli a zkrátka celou rodinou, že konečně budou zpátky doma.
    „Takže je konec, Harry,“ zkonstatoval Ron a sáhl do misky s jahodami, kde zbyla už jediná.
    Zarazil se a zůstal na Harryho koukat.
    „Je tvoje.“
    „Vem si jí Rone… chtěl jsi jí,“ usmál se Harry, moc dobře oba věděli, že tahle pře má skrytý význam.
    „To nemůžu přijmout, Harry,“ nesouhlasil Ron vážně.
    Harry na něj upřeně hleděl, hned na to sebral nůž a jahodu rozkrojil na dvě části.
    „Správní kamarádi se dělí o problémy… i odměny,“ řekl Ronovi a ten se jen dojatě usmál, nevěděl proč, ale oči mu malinko zaslzely.
    Následně si oba dva vzali své půlky jahody, jen Ronovi proklouzla mezi prsty a zmizela v posteli, kde jí už nenašli. Harry proto rozdělil svou půlku, Ronovi ta jeho část zase upadla a tak toho raději nechali.

    Škola stále zvláštně zela mýtickou prázdnotou vyprahlého bojiště, stavby opuštěné kdesi na mýtině v dobách starodávných. Nikdo nevěděl, proč tomu tak je, co to zavinilo, jestli prach usedlý všude, kam se člověk podíval. Nebo snad šedivé nebe, bez barev, bez nálady. Možná také to měly na vině unavené výrazy studentů, které již dávno omrzelo kouzlo Bradavic. Jako kdyby škola lehla již dávno popelem a teď z ní odcházely poslední zbylé duše. Harry si sbalil věci, nově koupený, nyní již téměř rok starý kufr vytáhl z podpostele a po naplnění pečlivě přivřel. Však ho také měl z poloviny prázdný. Jeho ložnici, jak vidno, plameny ohně uchránily, i když společenská místnost byla k nepoznání. Ron již také měl své zavazadlo sbalené, oba dva při téhle činnosti měli chmurné výrazy bez nálady. Něco jim říkalo, že je opravdu konec.
    Potom, když stoupaly po schodech dolů do společenské místnosti, zdálo se jim jako kdyby byl čas zpomalený. Studenti, které míjeli je obcházeli s výrazy plnými beznaděje, strachu o to, co s nimi bude příští den. Žádný student neměl jistotu, že bude v bezpečí. Všichni se báli, všichni, do jednoho. Harry v tom rozmazaném světě před jeho očima bez brýlí ty obličeje dokázal poznat, dokázal vycítit jejich ztrápené pocity, otrávené smrtí, která nyní ovládala svět.
    Při vstupu do společenské místnosti jen stěží zadržovali emoce. Vše bylo spálené na uhel, namalované postavy měly sežehnuté obrazy, museli se odstěhovat na jiné, do jiných místností. Ze tří pohodlných křesel zbyly jen ohořelé kusy prken a látky. Chlapci při tom pohledu okamžitě uviděli Hermionu, spokojeně sedící mezi nimi, plnou života a energie, bavící se s nimi a hlavně kamarádící.
    Nic však nezbylo, společenská místnost byla stejně jaké celé Bradavice mrtvá. Navíc jí teď opouštěly poslední živé duše, když se Nebelvírští řadili a odcházeli z jejich mateřské koleje.
    Obraz Buclaté dámy byl protržený a rám pokroucený. Harry se na něj díval se smutnou tváří a zamyšlenou hlavou. Soucítil se všemi, i když je z druhé strany neměl rád. Viděl stav hradu takový, jaký je po vyvrcholení moci Lorda Voldemorta.
    Schody tyčící se nad Vstupní síní se stále přesouvaly a přenášely studenty z míst, do jinačích. Nebelvírští sestupovali po schodech dolů a Harry se s kamennou tváří díval na celou tu ohořelou a rozbouranou podívanou. Nemohl uvěřit, že právě hledí skrz pětimetrovou díru ve zdi, nemohl uvěřit že vidí, jak pět šlechticů a jejich dam právě dobalili poslední své cennosti a opouštějí obraz, opouštějí Bradavice. A také nemohl uvěřit, že on sám opouští Bradavice, spolu se všemi studenty okolo. Zdálo se to jako nekonečný smuteční pochod deroucí se dolů do Vstupní síně, kde členové Fénixova řádu organizovali shromažďování.
    „Nikdy bych nevěřil, že se tohle stane,“ zkonstatoval Ron, zastavil se a zamyšleně hleděl přes zábradlí dolů do hlubin Vstupní síně.
    „Já taky ne, Rone… já taky ne,“ odpověděl vážně Harry. „Z jedné strany… se cítím jako… jako zbabělec, že to tu opouštím. Jako kdybych se toho všeho bál a chtěl utéct… jako několikrát v tomhle roce,“ hlesl a po chvilce pokračoval. „Ale z té druhé strany je tu tolik bolesti, tolik palčivých emocí, které nedokážu unést, už je nedokážu snášet.“
    „Vím přesně, o čem mluvíš,“ souhlasil Ron a uchopil jej za rameno. „Nemáme tady už co dělat, nikdy jsme neměli,“ dodal ještě.
    „NEBELVÍRSKÁ KOLEJ JE VYKLIZENA, NYNÍ VYZÝVÁM K SEŘAZENÍ MRZIMORSKOU KOLEJ,“ ozval se zvučný hlas po celém hradě, již nepatřil Brumbálovi, ale nějaké jiné postavě řídící evakuaci.
    „Svolávají členy těch kolejí… aby se šli podívat, jestli jim něco zbylo z věcí,“ vysvětlil Harrymu Ron.
    „Pohled na ty ohořelé trosky… raději bych být jimi studenty toho uše…“
    „Co je?“ zeptal se Ron, když Harry ztichnul.
    „Něco vidím, povědomého, ale rozmazaně,“ řekl k Ronovi.
    Následně se to, co uviděl začalo k Harrymu blížit, bylo to malé a zrzavé. Harry, jakmile se mu to otřelo o nohu, okamžitě poznal, o koho jde.
    Podíval se na malou chvíli Ronovi do očí s neskutečným návalem emocí, oba dva v tu chvíli v sobě dusili žal a stesk, tak neskutečně silný stesk.
    Následně už ale zvednul Křivonožku do náruče, kde se mu kocour v zápětí uvelebil, ale ani po půl minutě hlazení nezačal spokojeně příst.
    „On to cítí,“ řekl Harry a přestal kocoura hladit.
    Ten jen tak ležel a měl otevřené své pronikavé oči, navíc se zdálo, že se dívá někam jinam než na Harryho.
    „Třetí tvor, kterému bude scházet,“ řekl hořce Ron, ale hned na to zmlkl, Harry vycítil, že kdyby řekl jen o pár slabik navíc, zlomil by se mu hlas.
    „Jen klid, Křivonožko,“ řekl mu konejšivě Harry se smutnou tváří, křečovitě sevřel ústa a pokoušel se ze všech sil zahnat tu strašlivou emoci. „Já nemůžu,“ hlesl nakonec zmoženě a odvrátil se.
    Ron se neměl k odpovědi, chvíli tam takhle stáli, než pokračovali ve scházení dolů.
    Nakonec se v téhle smutné scenérii ještě smutnějších obličejů dostali až dolů, do Vstupní síně, kde seděla asi stovka studentů, další byli rozmístěni jinde po chodbách a Mrzimorští se právě odebírali na obhlídku své zničené koleje doprovázeni pětičlenným doprovodem, rozmístěným v různém rozestupu kolem nich.
    Polovina studentů měla něco obvázaného, něco zlomeného, nebo byli pohmoždění. Harry sám měl několik náplastí a nohy celé zabalené do bandáže. Na vše samozřejmě použili kouzla, takže to už vůbec nebolelo. Ovšem jiní neměli to štěstí. Když se s Ronem dostali o něco blíž, byl tam nějaký muž a hulákal na celé kolo: „PROSÍM! JEŠTĚ JE NEZVĚSTNÝCH ŠEST STUDENTŮ! JEJICH JMÉNA JSOU…“ a následně pokračoval ve výčtu jmen hledaných dětí.
    „Bože… takže můžou být mrtví,“ uvědomil si Harry.
    „Radši na to ani nemysli,“ odpověděl mu Ron.
    „…DRACO MALFOY…“
    „Cože?“ vyhrkl Harry. „On je mezi nezvěstnými?“
    „Nedivil bych se, kdyby byl někde na svobodě a popíjel se smrtijedy,“ řekl zhnuseně Ron.
   
   Chvíli tam jen tak stáli a dál přihlíželi na evakuaci Bradavic. Jediní, kdo zůstávali, byli duchové, ti nikdy neopouštěli svá stanoviště, ani když je přestavěli, ani když je zcela zbourali.
    „Co takhle je najít?“ zeptal se Harry.
    „Cože?“ podivil se Ron.
    „Jediné co nám zbylo,“ oznámil mu Harry. „je Pobertův plánek, měli bychom ho využít a najít podle jmen ty pohřešované.“
    „Teda…“ hlesl úžasem Ron. „to by mě nenapadlo,“ pousmál se, jak mu hned do nálady vstoupila trocha radosti.
    Harry společně s ním přešli blíž ke vchodu, kde bylo méně studentů a byla větší možnost pro rozložení široké mapy. Nakonec si takové místo našli a Harry položil Křivonožku na zem, ten okamžitě někam odběhl, aniž by ho oba dva stačili zastavit. Harry nakonec s pokrčením ramen otevřel svůj kufr, chvíli znalecky šmátral ve svých rozházených věcech, až nakonec vytáhl stočený svitek pergamenu. Sáhl si automaticky do kapsy, ale ztuhl, jeho hůlka tam nebyla. Byla by mu vlastně k ničemu.
    „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“ ozvalo se tiše a Ron klepl hůlkou na pergamen, na kterém se hnedka začaly vykreslovat všechny obrysy školy. V tu chvíli Harry a Ron vyjeveně začali zírat, jak se mapa změnila. Někde chyběly místnosti docela, jinde byly porušené a někde zase zdeformované a plné suti.
    „Tak snad abychom se dali radši do hledání,“ řekl Harry po prvním překvapení.
    „Co ten tu dělá?“ podivil se Ron a díval se k dveřím, jimiž právě podle Harryho očí vstupoval dovnitř nějaký flek.
    Harry obrátil oči k plánku, kde právě procházela dveřmi tečka s nápisem Severus Snape. Harry se hlasitě lekl, až mu plánek vypadl na zem a postava se na něj otočila.
    „Rone… to je Snape,“ hlesl Harry se strachem v hlase a zvedl plánek ze země.
    „Jo… a bohužel jde k nám,“ zkonstatoval Ron naštvaně.
    „Hůlku!“ křikl Harry na Rona.
    „Co?“
    „Připrav si hůlku na obranu!“ křikl na něj znovu a Ron vytáhl hůlku a zamířil jí na Snapea.
    „Víš co děláš?“
    „Ten chlap chtěl předevčírem zabít Lextera, Rone,“ vysvětlil mu Harry, ale to už Snape k nim dorazil.
    Chvíli bylo ticho, ve kterém Harry viděl pouze rozmazané Snapeovo rysy a jeho kamenně jedovatou tvář.
    „Co mi hodláte udělat, Weasley?“ zeptal se náhle ledově a mrtvolně Rona.
    Ron poněkud znejistěl, očkem koukl na Harryho a nervózně popošel.
    „Vypadněte odsud pryč, vy grázle,“ řekl mu nenávistně Harry a zarýval se mu do očí, zas až tak špatný zrak neměl.
    Alespoň ne na to, aby spatřil jak se na Snapeově tváři rozlila ještě horší nenávist, než kterou se na něj díval Harry, jehož uši jasně zaslechly praskání Snapeových kloubů na rukou.
    Následně Snape vztáhl k Harrymu ruku a začal se s ní blížit k jeho obličeji.
    „Nesahejte na něj!“ odhodlal se Ron a namířil hůlkou na Snapea ještě útočněji, než předtím.
    Snape však nereagoval, jeho hbité ruce se dostaly až k Harryho hlavě.
    „Rone, dělej něco,“ hlesl Harry, až několik studentů je podiveně začalo pozorovat. „No tak, dělej něco!“
    Ronovi se začala klepat ruka, ale už už se chystal Snapea omráčit, když v tom.
    „Sklop hůlku, Rone!“ řekla postava ve dveřích, vysoký a štíhlý muž s pláštěm až na zem.
    „Ale Lexi… chtěl vás…“
    „Ano, přesto mu neubližuj,“ zdůraznil Lexter a Snape si krátce odfrkl.
    Následně hbitě vyškubl Harrymu plánek z ruky a tu svou stáhl zpět.
    „Předpokládám, že tento nástroj nám bude při hledání zmizelých studentů velice nápomocný,“ řekl Harrymu a Ronovi do tváře. „Oceňujeme vaši ochotu spolupracovat darováním nám tohoto plánu.“
    Harry v sobě dusil vztek a hněv, hned pak začal Snape zády couvat, následně se otočil a začal jim mizet na otáčejících se schodech.
    „Lexi!“ křikl Harry rozzlobeně. „Co to k čertu mělo znamenat?“
    „Klid, Harry,“ uklidňoval ho černovlasý kouzelník, jež právě začal oklepávat svůj plášť od prachu, co se vznášel kolem školy. „Je to složitější než si myslíš… a také se to… těžce chápe.“
    „Co tím naznačujete?“ divil se Harry a Ron pozorně naslouchal.
    „Víš… dospělí mají jiné priority a…“ nevěděl jak se vyjádřit, zvláště pak před těmi zvědavými pohledy studentů.
    Odvedl je tedy stranou, kde byla o něco větší šance, že je nikdo neuslyší. Však také ve Vstupní síni byl pořádný šramot a halas od povídání ostatních.
    „Mluvte k věci,“ požádal ho Harry.
    „Harry, Pán zla by mě zabil, kdyby Snape nedělal to, co dělal,“ řekl mu přímo Lexter.
    „Tím že vás chtěl zabít?“ vypoulil Harry oči.
    „Chtěl jsi to říct napřímo, tak tady to máš, říkal jsem ti, že nepochopíš… nezapomeň, že ti vidím do tý tví palice tvrdohlavý,“ pousmál se Lexter. „Jde o to, že se snažil pozdržet mou smrt jak jen mohl, přitom samozřejmě nesměl ani trochu naznačit, že by mi mohl pomáhat. Proto to bylo… tak tvrdé, jak to vypadalo. Zkrátka se stále snažil nahnat čas a poskytnout mi tak možnost se zachránit… sám víš, že v té chvíli jsem to nepochopil ani já.“
    „Ne, tohle neberu, to není pravda,“ nesouhlasil Harry umíněně. „Proč vás tedy smrtijedi včera odvolali, když se strhlo to peklo.“
    „Mě ale neodvolali smrtijedi,“ nesouhlasil mu na to. „Pokud ti něco takového řekli, museli ti lhát. Z jedné strany jsem o tom, že ho chytili, mluvil pravdu, a z té druhé jsem nevěděl jistě, jestli to je pravda, stejně jako ty, ve skutečnosti to nebylo tak, jak si myslíš. Vrátil se totiž Falkon se zprávou od Brumbála, musel jsem projednat několik věcí a také jsem Brumbála hledal, jak jsem zaslechl, vrátil se právě včas.“
    „Chcete říct… naznačujete mi, že je váš bratr úplně bez viny?“ vyhrkl Harry nedůvěřivě.
    „Tak bych to neformuloval, ale dá se to tak říct,“ povzdechl si Lexter. „Musíš pochopit, že moc, kterou na něj Pán zla působil, ho začala ovládat, stejně tak jako jeho chování a cítění. Ale dost už o tom… co vy? Jak se držíte?“
    Oba dva mu na to jen smutně pokrčili rameny a Lexter v zápětí Ronovi sundal z vlasů zacvaklou mudlovskou pastičku na myši.
    „No… vidím že nijak valně,“ povzdechl si Lexter. „Ani se vám nedivím.“
    „Co se mnou teď bude?“ nevydržel Harry nevyslovit otázku, která ho už dlouho dusila.
    Lexter se mu zpříma podíval do očí a vážně napnul tvář. Zřejmě se nechtěl vyslovit k tomu, co chtěl říct, ale nakonec pravil: „Brumbál si o tom s tebou chce promluvit Harry… čeká tě ve své pracovně. Zůstaneme s Ronem před chrličem, dokud to mezi sebou nevyřídíte.“
    „Já s ním ale nechci mluvit,“ zařekl se rázně Harry.
    „Tak mám jít za ním a říct mu, ať on, více než sto let starý člověk má přijít za tebou?“ popichoval Lexter se škaredým úsměvem.
    „Dobře, vyhrál jste, ale jestli seshora uslyšíte jeho křik, tak nahoru nechoďte,“ dodal Harry a začal si klestit cestu nahoru ke schodům, přičemž kufr vláčel za sebou.
    Opět stoupali nahoru kolem postávajících studentů. Harry nejednou kvůli svému zrakovému postižení málem zahnul špatně, avšak na schody ještě viděl zřetelně. Naštěstí to bez brýlí nebylo až tak hrozné, kdyby alespoň ze začátku tak strašně nezvykem neslzely oči.
    Vystoupal poslední schodiště, které ho oddělovalo od patra, kde byla pouze jediná kancelář, a to ředitele školy. Chrlič v dálce byl ustouplý stranou, avšak vcelku. Harry se snažil nemyslet na to, že zase uvidí ten Brumbálův výraz, zase ucítí ten vztek a bude ho chtít praštit přinejmenším pánvičkou.
    Když už při těhle myšlenkách dospěl ke vchodu, Lexter zastavil a vztáhl k sobě i Rona, který chtěl pokračovat dál.
    „Tady na tebe počkáme,“ řekl a opřel se o zeď, Rona opřel taky, trochu tvrději, než se zdálo být příhodné, spíše však kamarádsky.
    Harry chvíli váhal, tohle se mu zdálo podezřelé.
    „Nevzkázal mi něco? Nevíte o co jde?“ ptal se nejistě.
    „Chce ti říct, co a jak bude teď následovat,“ oznámil mu Lexter a s pochopením se na něj usmál. „Neboj, nic se ti nestane… a vydrž,“ popřál mu a Harry měl hned o něco víc sebejistoty.
    Začal vykračovat po rozmlácených schodech nahoru k černým dveřím. Úplně se zděsil, když je viděl. Byly totiž naprosto očouzené, zprohýbané a propálené, stejně však vydržely a ty, co se snažili dostat dovnitř, nepustily.
    Harry došel až na nejvyšší schod, zhluboka se nadechl a připravil se na to, že bude muset potlačovat emoce. Že bude muset přestávat myslet na Hermionu, že… Hermionu… ne, nesmí na ní myslet. Harry si protřásl hlavou a raději s dalším výrazným nadechnutím vstoupil dále.
    Chodbu s čekající dvojicí za sebou zanechal pod vyjetými schody a nyní se dveře Brumbálovy pracovny za ním neslyšně zavřely. Harry po té dlouhé době doslova vydechl úžasem. Pracovna zela čistotou a krásou, jako tomu bylo vždy, když v předchozích letech jí Harry navštívil. Vitrínky už nebyly rozbité, stříbrné, zlaté a mosazné, někde i bronzové udělátka a přístroje byly celé, nezničené a nedotčené. Jako kdyby se jich žádný útok na Bradavice ani nedotkl, jako kdyby nezažily řádění Harryho v pátém ročníku, nebo souboj s Malfoyem v šestém. Mahagonový nábytek se stejně jako tomu bylo dříve leskl svým okrasným lakem, stejně jako ohromný stůl se lvími pařáty trůnící u stěny spodní větší místnosti, za níž byla vyšší, menší místnost s dalekohledem. Po stěnách byly rozvěšené obrazy, teď však nezvykle prázdné a bez života. Harry hned pochytil, že v místnosti není sám, na svém bidýlku u dveří seděl překrásný Fénix a jak vidno pochrupoval s hlavou stočenou do hustého chmíří na zádech.
    Celá místnost zela prázdnotou, klidem a harmonií, jako kdyby Harry vstoupil do místnosti na jiném konci země, planety nebo i vesmíru.
    „Pane profesore?“ ozval se Harry.
    Nejistě se rozhlédl kolem dokola a již uklidněně polkl. Vlastně toho moc neviděl vinou ztráty jeho brýlí. Avšak na Brumbálově stole ho zaujala jedna pohyblivá věcička. Přišel k ní a konečně si jí zostřeně prohlédl. Byla to jakási lesklá kovová maketa koroptve namáčející si hlavu do nádobky s modrou vodou, která se podivně vlnila. Mělo to modré, diamantové oči a peří z plátků zlata. Stále to nořilo hlavu do oné podivné vody a zase jí vyndávalo ven, pořád a stále dokola. Harrymu to připadalo směšné, podivil se takové věci a se zamyšlením koukal, jak to stále namáčí malou hlavičku do vody.
    „To je Dávivá korouhev, Harry,“ ozvalo se z druhého patra s obrovským dalekohledem.
    Černovlasý chlapec se znatelně lekl a uskočil od přicházejícího Brumbálova hlasu. Starý čaroděj tam stál ve svém ředitelském plášti se vzácnými ozdobami, jeho dlouhý vous sahající až k zemi byl bělostný jako dřív, stejně jako jeho vlasy a čapka na nich.
    „Promiňte, nevšiml jsem si vás,“ omlouval se Harry.
    „Ale co tě nemá, za to se neomlouvej,“ zahlaholil blahosklonně Brumbál. „Nikdy se neomlouvej víckrát než je třeba, dnešní člověk této vlastnosti u jiných velice rád využívá,“ pravil moudře a otočil svůj zrak zpět ke hvězdám.
    Harry se opět soustředil na tu podivnou sošku ptáčka namáčejícího si hlavu ve vodě, vždy jako kdyby z ní vystřelil šokovaně ven a nořil se velice, velice pozvolna.
    „Nevíš co to je, že?“ pousmál se Brumbál, zatímco procházel kolem dalekohledu a hleděl na noční hvězdnou oblohu. „Je to symbol… pudu sebezáchovy… vzepření se, symbol síly v duši a neskutečného odhodlání pramenícího ze samých hlubin srdce.“
    Harry jen zmateně kroutil hlavou a nechápal.
    „Korouhev se snaží sama sebe utopit…“ vysvětloval Brumbál zamyšleně. „nebaví jí již tenhle svět, chce od něj utéct, utéct daleko pryč od všech problémů. Ovšem nechápe jednu podstatnou věc,“ říkal Brumbál a pohlédl na chlapce z půlměsícových brýlí. „Před problémy se nedá utéct, ani nijak schovat, budou jí pronásledovat pořád a stále. Zničení svého vlastního života není východisko, je to sprostý a zbabělý čin. Proto se noří ven, protože jí vnější vlivy táhnou zpět mezi živé. Ona bojuje, snaží se opět jim utéct… a tak dál, a tak dál,“ zakončil své vysvětlování a náhle vesele vyhrkl. „Á, tady je,“ pousmál se a zahleděl se do kukátka svého obrovského dalekohledu. Mírně jím pootočil. „Oběžná dráha Marsu je dnes naštěstí klidná. Přes všechna úskalí… zdá se, že nás dnes štěstí neopustí,“ ulevil si a nespouštěl z kukátka oko. „Přesto… Dynelopeus, planeta v galaxii Xsiria, se zdá být poněkud… nakloněná ke zrádným myšlenkám.“
    Harry stále postával dole nic neříkajíc a začínalo mu být opravdu trapně, přemýšlel čím protnout nyní již opravdu trapné ticho, bál se, že při pohledu na Brumbála jej začne zase nenávidět, i když ho stejně neměl rád a výlet sem podniká jenom kvůli Lexterovi. Nakonec se však zeptal: „Kde jsou ředitelé na obrazech?“
    „Nemysli si, že Bradavice opouštějí, pomáhají ostatním s balením,“ pousmál se Brumbál a odklonil se od kukátka, hned pak začal hledat zavírátko na něj, až konečně jej nalezl na železném zábradlí. „Tady je… víš Harry, hvězdy a planety nemají rády, když je někdo dlouho pozoruje,“ řekl a zaklapl kukátko pouzdrem.
    Harry už chtěl přejít rovnou k věci, na druhou stranu nechtěl být neurvalý.
    „Proč jste mě zavolal?“ zeptal se nakonec.
    „Jde o…“ Brumbál se odmlčel a začal scházet po schodech do dolní místnosti, kde stál i černovlasý chlapec. „o tvou budoucnost.“
    „Tu můžu jen stěží ovlivnit,“ zařekl se Harry a odvrátil pohled od Brumbála.
    „Ba ne,“ nesouhlasil poklidně Brumbál. „Pamatuješ si, Harry? O tom jací jsme, rozhodují naše volby… naše činy. Tys rozhodl, rozhodl ses zachránit Bradavice. Pro tak neskutečně ušlechtilý čin hodný chrabrého rytíře.“
    Harry si odfrkl a naštvaně zakroutil hlavou.
    „Všechny moje chrabrosti potopil Voldemort smrtí Hermiony!“ řekl s třesoucím se hlasem, ihned na to sevřel oči a snažil se kontrolovat, opakoval si: ‚Nemysli na ní! Nemysli na ní!‘
    „Slečna Grangerová se sama rozhodla, Harry,“ řekl vážně Brumbál. „Její… osud mě vážně poznamenal, i když si to samozřejmě nemyslíš… přesto věz, že na její smrti neneseš nijakou zodpovědnost.“
    „To povídejte někomu jinému!“ odvětil Harry rozzlobeně. „Je m…“ hlas se mu zasekl a Harry teď potlačil ohromný příval emocí, který ho porazil doslova jako bortící se mrakodrap.
    „Teď je to už moc emocí… moc smutku, zloby a nářku. Víc než by mohlo tvé tělo snést, víc než jsi ochoten snést a také víc, než vůbec můžeš snášet. Stačilo jedno malé povolení nervů a co tvůj nakupený vztek a žal zapříčinil. Sám jistě víš z vyprávění druhých. Ani si nedokážu představit, kolik těch emocí do tebe vstoupilo tím, co se stalo tvé kamarádce.“
    Harry se držel jak jen mohl, tlak na jeho emoce byl opravdu příliš silný, celou dobu byl odvrácený a oči ho nějak nechtěly poslouchat, stále více a více slzely a Harry si tvář otíral jako malé dítě.
    „Co se mnou teď bude?“ zeptal se Harry nakonec.
    Brumbál se na okamžik vážně odmlčel a přistoupil ke svému stolu.
    „Půjdeš zpátky do Zobí ulice, tam počkáš dokud nezačne sedmý ročník, pak…“
    „NA TO VÁM KAŠLU!“ zařval Harry, už to nevydržel, pak si uvědomil co řekl a prudce sevřel své oči. „K Dursleyovým se nevrátím… to nikdy. Ani kdyby to byla poslední šance na záchranu mého života.“
    Brumbál stál nehnutě a pevně, hleděl na Harryho vážným pohledem, až se zdálo, že snad chlapce za jeho drzost potrestá. Brumbál však místo toho se jen zeptal: „Zase se utápíš v modré vodě, Harry?“
    Harry koukl koutkem oka po korouhvi, která právě máčela hlavu v oné nádobce a samým vztekem se neměl k odpovědi.
    „Voldemort je přece mrtvý, nebo ne?“ vyhrkl Harry.
    „Dokud trvá prokletí mého bratra, je Voldemort stále… i při té nejmenší síle, naživu. Harry, nutil jsem celý svět vyslovovat to jméno, protože jsem blahosklonně věřil, že se postarám, aby se již nevrátil on a jeho služebníci zla. Slíbil jsem to sám sobě.“
    „A zklamal jste,“ odpověděl Harry.
    „Zklamal jsem v mnohých věcech,“ přisvědčil Brumbál. „V mnoha důležitých… jejich dopady nesu stále ve své duši. Ale řekni mi Harry… ty jsi nechyboval? Nikdy jsi neudělal nic lehkovážného? Co tě trápí ve svých snech?“
    „Já… já na to…“ Harry se však zasekl, nevěděl co na to říct, raději zůstal mlčet a civět do země, na níž se snoubily okrasné koberce a precizně zdobená dlažba.
    „Jak jsem řekl, vše je teď na tobě,“ zakončil to Brumbál a zadíval se pomalu na korouhev s potápějící hlavou.
    „Děkuju, že jste mi to tak osvětlil,“ poděkoval Harry naštvaně a začal vyšlapovat ke dveřím.
    Cesta k nim však byla delší než zamýšlel, bál se, že ho Brumbál zastaví, ale ten nic. Pak se bál, že dveře budou zamčené, avšak když za ně konečně vzal, lehce je otevřel. Vyběhl ven a zabouchl za sebou, když v tom se s vyhrknutím zastavil.
    Byl opět v Brumbálově pracovně, opět v té stejné místnosti, avšak zároveň i úplně jiné.
    Všechny vitrínky byly zničené, jeden jejich celý sloupec shozený na zem po souboji s Malfoyem. Na stole byly špinavé odřené fleky a praskliny. Všechny přístroje byly poničené a nečinné, vše potemnělé a raněné, jako kdyby se tudy prohnalo tornádo.
    Harry v zápětí uslyšel, jak za ním do místnosti vchází i Brumbál poklidným krokem a s hlasitým povzdechnutím přichází vedle černovlasého chlapce.
    „To je spoušť, co?“ zhodnotil to Brumbál a ještě jednou si se zavrtěním hlavy povzdechl.
    „Co to… co to má znamenat?“ vyhrkl Harry.
    „Tato škola má daleko víc kleteb a kouzel, které si ani neuvědomuješ. Například tahle místnost, do které jsi vstoupil se svými kamarády a ze které ukradli onen Kámen Znovuzrození, je jen pouhý odraz mé opravdové pracovny. Znič tu co chceš, ve skutečnosti stačí mávnout…“ Brumbál mávl rukou a Harry vydechl překvapením, vše se dalo do pořádku a vše se znovu lesklo. „a vše je zase tak jak má být, tak jak vypadá originál toho odrazu nyní.“
    „Mě se už čáry a kouzla netýkají, copak to nevíte?“ zeptal se Harry pobouřeně.
    „Ano… stalo se něco, čemu jsem se snažil celou tu dobu zabránit,“ povzdechl si Brumbál. „Navíc ještě nejsme zcela v bezpečí, proto jsem navrhl úplnou evakuaci Bradavic.“
    Harry přešel pomaličku zpátky ke dveřím a u kliky se zastavil. Náhle si opět připadal jako ta korouhev, utíkající před svými problémy, schovávající se jim a plakajíc žalem neskutečných rozměrů.
    „Smrt Hermiony necháte taky bez povšimnutí?“ zeptal se nakonec otočený zády. „Stejně jako tomu bylo u Siriuse?“
    „Každý, kdo překročí práh, který odděluje život se smrtí, je předurčen zemřít. To nezměníš ani ty, Harry, ani samotný Voldemort.“
    Harry se prudce otočil zpátky na Brumbála a se zarytým pohledem mu pravil do očí: „Nikdy jsem se nesmířil se smrtí Siriuse, a nikdy se nesmířím se smrtí Hermiony! Kdyby ano, to bych byl dávno mrtvý.“
    Brumbál na tohle neměl odpovědi, pouze vážně pokýval hlavou, jako kdyby přesně věděl, co si teď Harry myslí, jako kdyby svým tichem naznačoval že tuší, jakou prožívá bolest.
    „Pani a pan Dursleyovi souhlasili s tím, že s tebou u nich doma bude bydlet Lexter,“ řekl pojednou Brumbál a Harry na něj vytřeštil oči. „Ano, bojí se… i oni,“ oznámil mu příkře. „Každý se v tento čas bojí Voldemorta, nejvíc ze všeho mudlové, kterým tak strašným způsobem unesli syna. Raději budou přehlížet, že doma mají o kouzelníka navíc, než aby vystavovali jejich synka nebezpečí. Profesor Lexter však musel včera slíbit, že nebude používat kouzla, pouze pokud by hrozilo nebezpečí.“
    Harrymu se v tu ránu vyhlídka na to, že bude muset přečkávat další dva měsíce v nepřátelském světě hned zlepšila, když věděl, že tam s ním bude přítel.
    „Stejně se tam nechci zdržet dlouho, chci co nejdřív odjet do Doupěte, chci se odprostit od vzpomínek, nechci myslet už… už…“ opět se zarazil.
    „Harry, všichni tady zapomínáte na dva lidi, kteří to, co se stalo slečně Grangerové, budou brát nejobtížněji.“
    „Protože není mrtvá!“ křikl Harry a prudce bouchl do dveří, až se nepatrně otřásly.
    „Nazývej to jak chceš, ale co máme říct Paní a Panu Grangerovým. Lidem, kteří nemají poslední dobou ani potuchy co je s jejich dcerou. Jen si to představ. Paní Grangerová den ode dne prosedí v práci, nebo doma u stolu strašnou dobu… a kouká na fotku jejich jediné dcery. Už několik měsíců od ní nedostaly ani jediný dopis. Bojí se, že na ně zapomněla, že… že už jí nezajímají. Pláče… oh ano Harry, ona pláče, a pan Granger ve skrytu duše také. Navenek se oba dva chovají spořádaně, ale uvnitř… jim jejich dcera tak neskutečně moc chybí, že to ani nedokážou vyjádřit… dokonce ani sami sobě. Stačil by jediný dopis, jediné slůvko… nic teď od ní nemají, jako kdyby nikdy nežila. Žal, který je sužuje po jejich drahé dceři, je strašný.
    A dokážeš si představit, jak by nesli, kdyby jim tam někdo přišel říct, že jejich dcera je mrtvá? Že už nežije? Že jí už nikdy neuvidí? Nikdy se s ní nerozloučí?“
   
   Harrymu v tu chvíli tekla po tvářích jedna slza za druhou, přesně prožíval to, co by prožívali rodiče Hermiony, v duši přímo křičel, naříkal a byl omámen strachem.
    „Přestaňte!“ křikl Harry na Brumbála s uslzenou tváří.
    „A její rodiče jsou stejně jako ty mudlové, Harry,“ pokračoval dál Brumbál. „Nemají stejně jako ty ani pramalou šanci něčeho dosáhnout. Přesto by si stejně jako ty přáli, aby se jim vrátila jejich holčička, aby jí měli zpátky.“
    „Proč mi to tady říkáte?“ vyhrkl Harry uslzeně a naštvaně.
    „Abys věděl, že bolest a utrpení jsou v dnešním světě na denním pořádku, že nejsi jediný a že ostatní se nedopouštějí tak hloupých činů jako ty, kupříkladu sebevraždy!“ Brumbál to téměř až zakřičel, Harry se toho naprosto lekl, jako kdyby Brumbál bral až příliš vážně jeho pokus o sebevraždu. „Pamatuj si Harry, i kdyby tě všechny šance opustily, i kdybys byl na pokraji sil, ve svém srdci máš vždycky dostatek síly a lásky, aby ses vzepřel a pokračoval dál. Tento svět ještě neopustilo všechno dobro. Štěstí je jako stěhovavý ptáci, odlétají, až si myslíš, že se nevrátí. Ale s prvními rozbřesky slunce, s první vyrašenou trávou a voňavými květy znovu přiletí a zapějí ti do duše. Vzpomeň si na tato slova, vzpomeň si na lásku těch, kteří tě milují, nebo milovali. To proto je láska nesmrtelná, to proto nikdy neumírá, zůstává v nás a pokud jí nalezneš, uchopíš a ucítíš, nezalekneš se ani samotné smrti.“
    „Já jí chci zpátky, profesore,“ hlesl smutně Harry a otřel si uslzenou tvář. „Bez ní… to nejsem já, ani Ron.
   A ten to snad odnáší nejvíc… něco nám schází, něco strašně důležitého… řekněte mi, jak jí dostat zpět.“
    Brumbál zakabonil tvář a přešel k jednomu udělátku, které se zvedalo a spouštělo na svých malinkatých nožkách, jako nějaký brouček.
    „V tomhle já nic nezmůžu. Všechno potřebné ti zanechal Godrik, viděl jsi to. A to je vše, jsi už téměř dospělý. Přesto tě prosím, budu mít nyní tady hodně práce. Nedělej nám problémy Harry, dojeď v pořádku domů, tentokrát se o tebe nebudu moci postarat a to myslím vážně.“
    „Nestarejte se už o mě,“ řekl mu Harry naštvaně do oči. „Už se o mě nezajímejte, bude mi líp.“
    „Já osobně již nebudu moci, pouze Lexter na tebe bude dávat pozor. Pozor na tebe nemůžeme přestat…“
    „Ale můžete!“ křikl Harry. „Nechte mě na pokoji! Nechte mě s Ronem být a už se nám nestavte do cesty! Nehledejte nás, nesnažte se nám pomoct ani nic podobného, o vaší pomoc nestojím!“
    „Stále se snažím k tobě chovat vlídně Harry, ale ty mi to oplácíš…“
    „Já?“ vyhrkl mu na to. „Zničil jste mi život Dursleyovými a svými proklatými chybami! Klidně mě za ta slova vyhoďte, nebo třeba přizabijte, je mi to jedno, hlavně mi dejte pokoj a přestaňte se na mě s…“ Harry se náhle zarazil a uvědomil si jistou věc. „Vy jste se domlouval s Lexterem? No jistě! To všechno bylo domluvené, že? Jinak by tak nespěchal k vašemu dopisu, v tom Zapovězeném lese mi říkal, že jste na něj naštvaný, ale vy se na něj vůbec nezlobíte…“
    „Máš pravdu, skutečnost je taková, že jsem mu řekl, ať využije tvého hněvu na mne a pokusí si tě spřátelit, aby při tobě mohl stát a nic se ti nestalo,“ odvětil Brumbál.
    „Lexter je možná v jádru dobrý člověk, ale je to ten nejprolhanější tvor pod sluncem, stejně jako vy!“ křikl naštvaně Harry a vystřelil ze dveří ven, přičemž za nimi nechal stát nejistého Brumbála, který se tvářil, jako kdyby právě postavil hráče na hrací pole a vyčkával co bude dál.
    Harry s bolestí v srdci běžel po schodech dolů, až málem upadl a musel se opřít o protější zeď. Hned na to spatřil bavící se dvojici a na Lextera se podíval nanejvýš nevlídně.
    „Ale ne,“ hlesl Lexter. „Co se stalo?“
    „Znovu jste mi lhal! To se stalo!“ křikl Harry bolestivě. „Už nemůžu z vašeho lhaní! Je mi z toho blbě, rozumíte! Už s vámi nemůžu dýchat ani stejný vzduch, už mi ani nemůžete slíbit, že mi nebudete lhát… PROTOŽE BY TO BYLA ZASE DALŠÍ LEŽ!“ křikl, popadl svůj kufr a začal odcházet po chodbě.
    „Harry, však ty ale víš, proč jsem tě klamal!“ volal na něj Lexter a spěchal za ním s Ronem. „Uvnitř to víš a štve tě myšlenka, že ostatní mají pravdu a ty se pořád mýlíš!“
    „Myslíte jako teď? Zase jsem ten idiot?“ ptal se a doslova uvnitř hořel. „Víte, kdy mi bylo nejlíp?“ zarazil se Harry a otočil se na Lextera. „Bez vás všech! Bez všech co jsem znal! Cítil jsem se jako znovuzrozený! Jako kdybych se ponořil do nového života! To byl pro mne učiněný ráj a já bych to tak strašně moc chtěl zpátky! Daleko víc než tohle utrpení a vaše lži. Nemusíte mi opakovat, že jsem jenom přitroublej puberťák, co si myslí, že jedná správně!“ řičel Harry, rozešel se dál až došel ke schodišti. Koukl se na chumel studentů a s odporem začal pokračovat dál, aniž by zahnul ke schodům.
    „Opravdu chceš být bez nás všech? Jestli je to skutečně pravda… v tom případě ti už opravdu nemám co říct, Harry,“ řekl Lexter z dálky. „Sám uvnitř víš, jaká je pravda, buď si jí připustíš, nebo se v ní udusíš!“
    Harry se záchvatem hněvu mu mizel z dálky a Ron váhavě vyrazil i se svým kufrem za ním. Hned na to černovlasý hoch ten svůj upustil a běžel sám od sebe dál po chodbě, jako kdyby chtěl utéct všem strastem. Jako kdyby si myslel, že ho Lexter stále pronásleduje. Nechtěl už žádné chytré řeči, nechtěl vidět už ani jednou Brumbála, nebo Lextera. To oni zavinili smrt Hermiony, to oni za všechno můžou, tak ať si to oni vysvětlují jejím rodičům.
    Harry došel až k jakémusi balkónu a opřel se sklíčeně o zábradlí. V nitru křičel o pomoc, křičel o právo se vyjádřit, přidat se mezi dospělé a tím chtěl v nitru pomoct Hermioně a Siriusovi.
    „Můžu?“ ozvalo se mu za zády.
    Harry se otočil a pousmál se na Rona, jeho tvář mu dodala alespoň trochu náladu, jinak by snad už nevydržel na tomhle světě ani o minutu déle.
    „Samozřejmě,“ pokynul mu a sklopil tvář směrem k zemi, ke špinavé trávě několik desítek metrů pod nimi.
    „Pochopil jsem, že ti Lexter opět lhal?“ optal se Ron.
    „Jako všichni… kromě tebe s Hermionou,“ dodal Harry.
    „To je mi líto… přece jenom… co je moc, to je moc,“ přisvědčil Ron, ale bylo to až příliš průhledné, jak chtěl Harrymu pomoct v náladě.
    „Radši mi řekni jak z toho vybruslíme, Rone,“ oslovil ho zarputile Harry. „Já se jí nechci vzdát, já se prostě nehodlám smířit s tím, co říkal Brumbál. Ona není mrtvá a já to vím!“
    „Jako já,“ přitakal Ron. „Ne… nemůžu uvěřit, že tu není. Krucinál… co to se mnou je… podívej,“ řekl a natáhl ruku do prostoru, Harry byl docela překvapený, ruka se mu třásla jako kdyby ho hodili na několik dní na Sibiř.
    Harry pochopil, že Ron se necítí o nic víc lépe, než on sám. Hned na to Ron opět stáhl ruku k zábradlí a zahleděl se na blízké poničené stromy.
    „Myslíš, že to ještě někdy bude tak, jak to bývalo?“ zeptal se ho Harry.
    Ten se na něj podíval, chvíli přemýšlel, ale promluvit nechtěl, měl takový ten pocit, že člověk ví, že kdyby promluvil, hlas by se mu třásl jako hudrajícímu krocanovi, ne-li by se zcela zalkl.
    „Já se prostě nesmířím s její smrtí,“ řekl po chvilce již pevně Ron se zatnutými zuby. „Já nedopustím, aby umřela, ne-do-pu-stím!“ odhláskoval a bouchal pěstí do kamenného zábradlí.
    „Život jde dál, Rone…“ pravil Harry. „ale u nás zakopává… a u mě už málem spad…“ Harry ho ale nedořekl, opět se mu zatřásl hlas a on se zalkl žalem.
    „Nenecháme to tak,“ řekl Ron. „Nenecháme aby spadnul… a ten Hermionin život znovu postavíme.“
    Harry chvíli smutně a sklíčeně hleděl do prostoru Bradavic, mýticky zbídačeného a zarmouceného, jako nálada obou chlapců, když pravil: „Vzpomínáš si, jak jsme jí potkali?“ a Ron se zamyšleně pousmál. „Byla tak krásně naivní, lpěla na zásadách, na pravidlech… vidím jako by to bylo dnes, když si nasazovala moudrý klobouk, aby jí zařadil do koleje.“
    „Jo…“ pousmál se znovu dojatě Ron a zavzpomínal. Pak smutně a hořce řekl: „Víš… nikdy jsem se jí za to své chování neomluvil. Vlastně jsem se jí nikdy neomluvil… je tolik věcí, co bych jí chtěl říct. Chtěl bych jí říct jak strašně moc jí mám rád. Jak mi schází při každém pohledu na svět. Při každém holčičím hlase se otáčím, jestli to nebyla ona. Pořád si myslím že to je jen zlý sen, který vyprchá a já za se uvidím její milou tvář. Chcil jí říct… že bez ní nemůžu žít… že jsem byl idiot, když jsem se choval tak hloupě, teď to všechno vím, tak strašně moc věcí bych jí chtěl říct,“ naříkal Ron s těžkým srdcem, které mu prolamovalo brány únosnosti. „A ze všeho nejvíc, jí chci říct, jak moc jí miluju,“ pravil třaslavě a po tváři mu sjela slza.
   
   Harry se na něj podíval a pusa se mu zatřásla. „Vzduch je jedovatý bez ní. A všechno, na co sáhnu, mě bolí. A já už takhle dál nemůžu… to raději umřu,“ pravil a odmlčel se, přes foukající vítr vyslovil pak ona osudná slova. „Dostaneme jí ven.“
    „Přivedeme jí zpátky, musíme, jinak to nejde, položím za to život,“ souhlasil pevně i Ron. „Opustím mámu, tátu, všechny, ale jdu do toho s tebou, i kdyby to mělo být to poslední co udělám, půjdu dál a zachráním jí.“
    „Dodržíme slib,“ dodal skálopevně Harry a natáhl k Ronovi roztaženou dlaň. „Bude to pro nás ta nejtěžší zkouška života, ale my půjdeme dál.“
    „Až do pekel pekelných,“ přisvědčil Ron. „Až do roztrhání těla. Dostaneme jí ven, na to přísahám,“ a položil svou dlaň na tu Harryho.
    „Přísahám,“ doplnil i Harry a v tu chvíli mu dlaň sevřel v pevném stisku, který mu Ron opětoval.
    Oba dva se tiskli a pečetili tím svůj slib. Slíbili si, že Hermionu dostanou ven, a to také splní, přes všechna úskalí a nástrahy co je možná čekají, přes všechno číhající zlo, bolesti a rány, pohmožděniny, utrpení a zlomená srdce, přes zlámané kosti, došlé síly a vyprahlá ústa, i přes ztrátu šance a naděje, nikdy se nevzdají a budou pokračovat dál, dostanou ven ty, které milovali, a které nikdy neopustí.

Komentáře k dané kapitole
Jméno:
Em@il:
Zpráva: