Gramatické chyby Opraveny Kaitlin		Stran-25 | Čteno 3295x
POZADÍ Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá		PÍSMO Světlý pergamen Černý pergamen Světlounce modrá Světle modrá Modrá Tmavě modrá Tmavější modrá Světlounce zelená Světle zelená Zelená Tmavě Zelená Tmavější Zelená Světlounce žlutá Světle žlutá Oranžová Tmavě oranžová Hnědá Růžová Světle Fialová Fialová Tmavě fialová Tmavější fialová Světlounce červená Světle červená Červená Tmavě červená Tmavější červená Bílá Světle šedivá Šedivá Tmavě šedivá Černá
Akce	Romance	Humor	Strach

Kapitola 95.

Smrtící Tajemná komnata

Nebylo vidět nic než nepropustné temno. Uprostřed ničeho se zdálo, jako kdybychom do tohoto prostoru právě přišli omylem, jako kdyby se tu nic nemělo stát. Opak byl však pravdou.
   Prostranstvím se rozlehla rána a na malinký okamžik ozářila zakulacené zvlhlé zdi. Světlo však okamžitě pohaslo, přestože se zdálo, že kousek z něho tu přece jenom zanechalo své památky, aby bylo vidět, co se právě stalo.
   Na sobě leželi dva chlapci a prvních pár vteřin se ani nehýbali, než náhle oba dva otevřeli oči a uleknutím ze sebe seskočili.
   „Doprkvančic,“ hlesl Ron a držel se za hlavu. „Tak tohle bylo něco.“
   Harry si protřepal hlavu a začal si uvědomovat, kde je. V tu chvíli si se zázračným pocitem ohmatával tělo a s úsměvem na tváři zjišťoval, že je celý.
   „Tys to zvládl!“ zajásal Harry. „Jsme přesně na tom místě, kde… podívej, tady je otvor do té klouzačky,“ poukázal kamarádovi těsně nad hlavu, jen tak tak to viděl skrz tu hrozivou tmu a zimu, navíc bez svých brýlí.
   „Lumos,“ zakouzlil Ron a špička jeho hůlky se hned rozzářila a osvítila prostor. „Tak na tohle si až moc dobře vzpomínám,“ hlesl Ron a hořce polknul.
   Harry utkvěl zrakem na zemi na kostrách malých hlodavců a ten pohled mu jasně vrátil do mysli pocit, který měl, když sem v druhém ročníku vstupoval. Přesto nyní měl větší kontrolu nad emocemi, než před těmi lety.
   „Já taky,“ poznamenal nakonec Harry a dál se rozhlížel se zatajeným dechem. „Navrhuji… být nanejvýš potichu, třeba to… ať je to cokoliv, třeba to spí a nevzbudíme to.“
   „Dobře,“ souhlasil hned Ron a horečně přikyvoval. „Mám takový pocit že jsme… Harry, co Křivonožka!“
   „Pšššt,“ zarazil ho Harry. „Museli jsme ho ztratit když jsme hledali v knihově… hádám že ten si poradí Rone.“
   „Tak… kudy… veď nás.“
   „Myslím že…“
   Harry se zarazil protože prostor protnul pronikavý a hrůzostrašný zvuk. Podobal se hlaholu píšťal, ale tady veškerá podobnost končila, hlavně byl řev silný, krákavě stařecký, jako kdyby na celé kolo křičela rozzuřená stará ježibaba s chutí zabíjet.
   Oběma nyní podklesla čelist, ani nedutali a tiskli se ke stěně, když se celým prostorem pokrytým vlhkou zdí a zemí začaly ozývat tyto hrůzostrašné skřeky míšené s dusavými kroky. To všechno se rozléhalo chodbou, jako kdyby se měla celá rozbořit.
   Harry slyšel, jak Ron marně popadá dech a kroutí se mu svaly, jak se snaží ovládnout, aby nezačal panikařit. Harry na tom nebyl o nic lépe, kdyby tu nebyl s Ronem, asi by se strachy zbláznil. Přece jenom ho ta odvaha s příchodem těchto skřeků rázem opustila. Oba dva se oklepali při dalším skřeku rozléhajícím se prostorem. Pak popošli dál a tiskli se k vlhké stěně, aby ještě víc splynuli s prostorem a neumožnili té příšeře je zahlédnout.
   „Proboha co to je?“ nevydržel Harry, ale Ron ho hned začal posunky horečně utišovat, protože byl strachy bez sebe i z tohoto téměř neslyšitelného šeptání.
   Krak!
   Pod Ronem praskla kostra hlodavce, jak se pohnul, aby Harryho utišil. Ten přitom málem strachy hekl a Ronovi ztuhly svaly a zůstal v hrůzostrašné grimase.
   Zvuk křupajících kostí se rozlehl prostorem a odrážel se od všech stěn. Zmizel jim z dohledu v černé tmě chodeb a když dorazil dále, náhle skřeky a dupání, šplouchání, drápání, boření omítky, hlahol a všechno další naprosto a v jednom okamžiku utichlo.
   Chodba ztichla docela, až na neúprosnou hranici, při které bylo slyšet i tiché úpění a divoké dýchání dvou postav krčících se u zdi. Chvíli tam takhle zaklesle stáli a snažili se ani nedutat, v tichém doufání, že zase zaslechnou ty hrůzostrašné skřeky, aby si byli jisti, že to monstrum nejde právě po nich, ale štěstí při nich nestálo, naopak Ronova smůla tou prasklou kostrou zase udělala své a ticho trvalo dál a dál.
   „To ne,“ hlesl Harry hlasem plným strachu, otočil se zpět na Rona a opravdu jen stěží polknul.
   Ron se tvářil ublíženě a neslyšně se Harrymu omlouval, Harry na to jen kroutil hlavou a pokynul mu rukou, že musí pokračovat. Ron zavřel oči, zhluboka se nadechl, i když se snažil nadechovat potichu a v vzápětí už začali vykračovat dál. Jedna z věcí, které je nejvíce strašily, byla rozsvícená hůlka, která by je mohla prozradit a pak také kroky, které se od nich rozléhaly, přestože se snažili být tak strašně moc potichu.
   Dorazili na první rozcestí a Harry se dlouho nadechoval, než se odhodlal nakouknout za jeho okraj. Konečně tak udělal a v
   nejbližších osvětlených deseti metrech neviděl svým pohoršeným zrakem nic, co by představovalo nebezpečí.
   Vyšli tedy kupředu a Ron hned po další chvilce začal ukazovat na něco, co jim připomnělo ten osudný den v druhém ročníku. Chodba byla zavalená kamením a na jejím horním konci byl maličký otvor, skrz který se možná dalo protáhnout jako dvanáctiletý, ale ne jako šestnácti… Ron nyní sedmnáctiletý.
   Do odhazování kamenů se jim opravdu ani trochu nechtělo, při této činnosti chtě nechtě udělali tolik hluku, že předchozí potajné kroky byly zcela k ničemu. Čím více bouchaly kameny o zem, jak je shazovali, tím více se dívali za sebe, jestli se na ně chodbou něco nežene, ten pocit očekávání byl naprosto zdrcující, zvláště s vědomím, že nevidí až na samý konec chodby za nimi, jen na osvětlenou část. A když si uvědomili, že tam ve tmě je z dálky může pozorovat ten netvor, srdce se jim křížilo s ohromující úzkostí a strachem, na který se tak strašně moc snažili zapomenout.
   Konečně doházeli dostatečnou část kamení, přece jenom zase tolik nevyrostli a když nakoukli na druhou stranu, uklidnili se, že tam na ně nic nečekalo. První se protahoval Ron, trval na svém, že má hůlku a chce zakročit, kdyby hrozilo nebezpečí, v vzápětí se i se světlem ztratil na druhém konci rozvaleného valu. Harry rázem vydechl ještě větším strachem, když se ocitl ve tmě, jak Ron i se svítící hůlkou zmizel na druhé straně. Honem rychle se začal soukat za ním, ještě rychleji zatahoval na druhou stranu i nohy, bál se, měl pocit, že ho něco z druhé temné strany stáhne zpět a… a to si už raději nedomýšlel.
   Dostali se oba na druhou stranu a ze shora osvítili starou zaprášenou a shnilou kůži ohromného hada, která byla z menší části zavalená sutí. Byla téměř už opadaná a zbyly tu z ní jen malé kousky. Přesto se Harrymu jasně vybavily ony vzpomínky, na které opravdu teď nechtěl duchem ani myslí vzpomínat.
   Ron pokývl na Harryho, ten hned uhádl, naznačuje mu, že tady už nebyl, tady musí vést Harry na svou vlastní pěst.
   Ani Harry sám si to moc nepamatoval, když se podíval před sebe v tom nervy drásajícím tichu, věděl prostě jen jediné, musí pokračovat dál a tak se začali soukat dolů z valu a pokračovali ostražitou chůzí. Ron si tak strašně přál, aby osvítil větší část chodby, stále měli tušení, že z temného prostoru před nimi na ně něco zaútočí a zabije je.
   Došli k dalšímu rozcestí, tato křižovatka byla dole pokrytá vodou a tak když jí procházeli, jen velice neradi cachtali ve vodě, hluk si bohužel nemohli odpustit.
   Po pár takovýchto rozcestí se Ronovi začalo zdát, že už zabloudili, Harry na tom nebyl o nic lépe, orientaci následně ztratil už docela a tak jen bloudili chodbami se strastiplným očekáváním, že za každým rohem, za každou zatáčkou, na ně číhá nebezpečí a s každým další překonaným krokem doufali, že se blíží ještě blíže k cíli. Přáli si, aby už našli Hermionu a Siriuse, aby už to konečně měli za sebou, že už přece musí být konec.
   V další chvíli Ron téměř vyjekl, v dáli se mihlo něco podobné ocasu a zmizelo to za rohem. Ron už se chystal vyslat kouzlo na obranu, ale Harry ho zastavil. Nakonec si Ron začal říkat, že to byla jen vidina, nevěřil že něco viděl a o to víc se bál myšlenky, že si to snaží jen namlouvat.
   Došli snad už k desátému rozcestí a Harry zahnul doleva. Po pár krocích se opět lekli, že už vidí toho strašlivého tvora, ale konečně namísto toho dospěli ke svému cíli. Před nimi se objevil vstup do Tajemné komnaty složený ze dvou kamenných hadů s nesmírně živýma očima ze zelených drahokamů. Jakmile k nim přistoupili blíže, hadí oči jako kdyby ožily a pohlédly na ně. Ron při tom pohledu potichu zasténal a Harryho nechal jít až k hadům.
   Ten se jim podíval do očí a v tom momentě se soustředil na slovo, které však nehodlal vyslovit anglicky. Potichu a až hrůzostrašně zasyčel do prostoru a hadi mu naslouchali.
   Od Rona se ozvalo opět to samé zaskučení a následně se už hadi motavě rozestoupili a oddělili od sebe, stěna, kterou odhalili se začala rozestupovat, až následně se před nimi objevil vstup do ohromné, uboze osvětlené, ale majestátně vyznívající haly. Při pohledu na ní Ron zaúpěl zatím nejvíce, ale jakmile Harry vyšel dál, pevně ho následoval přímo do Tajemné komnaty.
   V tu chvíli Harry zaslechl, jak Ron velice ohromeně vydechl a ani se nemusel ohlížet, aby zjistil, že Ron zírá na všechny strany. Tajemná komnata bohužel byla naprosto stejná jako před tím, ohromná obdélníkovitá hala, celá potemnělá a vlhká, s několika sloupovými po dvou podélných stěnách. Sloupy byly s kamennými vytesanými hady točícími se až nahoru, jenž se ztráceli v nepropustné tmě klenby stropu. Ten nebyl k dohlédnutí, na něj ovšem nyní nezírali, hleděli kolem sebe na hrozivé prostranství, napůl vypadajíc jako stoka městské kanalizace, napůl jako sklepení ohromných rozměrů, nebo možná také hrobka starodávných králů. Rozhodně tomu nasvědčovala socha sedícího Salazara Zmijozela na jejím konci, i těsně u protější zdi.
   Oba dva chlapci nanejvýš vykuleně a vyděšeně našlapovali dál a dál, jejich kroky se rozléhaly chtě nechtě od stěn jako podivné ozvěny velkých žab, jelikož země byla navlhlá. Nejvíce ze všeho je strašilo, že všude v té tmě bylo ticho, prostor osvětlovala pouze Ronova hůlka jako jakási bájná pochodeň odkrývající a zase zahalující prostor, když jím procházeli. Světlo se po malé chvilce začalo třást, ticho bylo k nevydržení, stejně tak jako délka Tajemné komnaty.
   Nakonec došli až k samotným palcům ohromné sochy Salazara Zmijozela a otočili se na sebe. Harry strachy bez sebe, se srdcem bolestivě tlučícím v těle zjistil, že Ron se celý třese jako malá holka. On sám na tom však nebyl o poznání lépe, nohy mu také sem tam ovládl třas, jako kdyby za poslední měsíce či rok, nějak zcitlivěl a vše více prožíval. Bože, jak moc si přál být z toho už pryč, Harry přímo prosil všechny svaté, ať už to mají za sebou, ať už se může vrátit do bezpečí, už to nehodlal snášet.
   Ron se nakonec odhodlal k několika slovům, které Harry jen s obtížemi zaslechl.
   „Co teď?“
   Harry se opět rozhlédl kolem sebe a pokrčil rameny, nepatrně popošel od velikánské sochy a pobídl Rona: „Přisviť mi nahoru.“
   Ron se klepal čím dál víc a potichu úpěl, popošel k Harrymu, začal napřimovat hůlku a v téže chvíli mu z třaslavých rukou vyklouzla. Její dopad a zároveň zhasnutí se jim zdálo jako náraz Bradavického expresu, tak neskutečně silně se rozlehl po celé Tajemné komnatě, k tomu Ron vyúpěl děsem, jeho smůla opět zabodovala a Harrymu prudce stoupl strach až na samý vrchol. Ponořili se do strašlivé tmy a jejich oči ne a ne si přivyknout na okolní šero.
   V další chvíli jej ale protnul zatím nejstrašlivější řev co mohli slyšet. Byla to ta obluda a Ron se musel chytit sochy Salazara Zmijozela. Harry se mu nedivil, sám s příchodem toho ohromného řevu málem zaječel strachy, byl vystrašený víc než kdy dřív, konečně ho ale začal popadávat rozum, začal si říkat že se chová jako zbabělec, že ať je to cokoliv, postaví se tomu s hrdou tváří… PRÁÁÁÁSK!
   Místností se rozlehla další ohlušující rána, na druhé straně Tajemné komnaty u jejího vchodu se zeď vyvalila dovnitř, celá se protrhla jako ohromná a křehká skála a balvany, cihly a stavební prvky se tříštily široko daleko. Byl to tak ohromný náraz, že některé úlomky ze zdi dolétly přes celou halu až ke dvojici, která teď s panickým strachem zůstala pohledy viset na druhé straně komnaty.
   Ohromnou dírou ve zdi plnou prachu se prohnalo nějaké ohromné stvoření, něco hrůzostrašného a s drtivým úderem dopadlo na podlahu plnou vlhkosti.
   Harryho odvaha a rozum opustily, Ron byl na tom stejně, v dálce v hrůzostrašné tmě na ně zůstala civět naprosto strašlivá nestvůra. Veliká, s ohromným chlupatým tmavým lvím tělem, se šesti nohami, nesmírně odpudivým lidským obličejem nepřirozené barvy a hlavně nepřirozených tvarů, se svými vráskami podobající se ježibabě. Tak nesmírně odpornou tvář svět neviděl, zmačkaná, shnilá, s otevřenými ranami a hlavně s odpornýma rudýma očima. Aby to nebylo vše, měl netvor hlavně dlouhý štíří a odporný ocas s dlouhatánským úzkým trnem na boltci, na jeho konci. Ocas se leskl, švihal sebou v závanech větru ze strany na stranu, netvor byl i s jeho plným natažením dlouhý asi patnáct metrů. Takto ohromná a odporná Mantichora na ně cenila špičaté tesáky podobné upířím a potichu skřekala. V dalším okamžiku se začala hnát ohromnou rychlostí přímo na křičící dvojici, krčící se u sochy Zmijozela.
   Ohlušující dopady šesti nohou se rozléhaly halou. Když už Mantichora byla téměř u nich, běžela pouze po čtyrech a své dvě přední tlapy plné nesmírně ostrých drápů vytasila kupředu. Dvojice se právě včas dala do zděšeného úprku, řvoucí přitom, až se křik o stěny rozléhal. Mantichora začala brzdit všemi šesti končetinami a řítit se za nimi k pravému sloupoví.
   Harry a Ron se schovali za nejbližší sloup s točitým hadem tyčícím se vzhůru a nesmírně prudce oddechovali, Harryho bodalo v plicích, až se téměř dusil, při chvilce stání ho konečně opět popadla dávka zdravého rozumu.
   „Musíme něco udělat!“ zařval Ron, když dopady tlap byly několik metrů od nich.
   „Rozdělíme se! Já.. já budu návnada, ty kouzli!“ zařval Harry a vyběhl, v dalším okamžiku zakřičel na celé kolo, Mantichora byla už u sloupu a jakmile Harryho spatřila, změnila směr k němu, byla však příliš blízko. Nestačila zabrzdit a Harry mohl sledovat, jak ho míjí po stranách tři páry nohou a nad hlavou hrůzostrašné chlupaté tělo. Mantichora ho přeletěla a narazila do zdi, ve které se objevila ohromná zdrcující rána.
   Harry se vyděšeně začal belhat zpátky na třesoucí se nohy, stejně tak i Mantichora, jejíž nohy však byly pevné a měla jich třikrát tolik. To už chlapec vyběhl do volného prostoru haly s obludou za zády. Harry řval téměř nesrozumitelně na Rona aby kouzlil, nedokázal se vyslovit, protože se mu sliny mísily s neskutečným strachem. Běžel o život k dalšímu sloupu a na Mantichoru se od Rona vyřítilo kouzlo, které ji trefilo do boku.
    Bohužel hned na to se odrazilo jakoby nic, Mantichora zařvala vzteky svým hlaholným pištivým a skřekavým hlasem, v tu chvíli Harrymu selhaly nohy, padl na zem jako švestka a klouzal se ještě kousek ke sloupu, ale hlavně si zakrýval uši co to dalo, stejně jak Ron v dáli. Řev Mantichory je trýznil a svíral, tříštil jim ušní bubínky na kousky, nedal se vydržet, byl tak ohlušující a nervy drásající, takový křik nikdy neslyšeli, bolel je. Harry se válel na zemi jako při kletbě Cruciatus a Ron na tom nebyl o nic lépe.
   V další chvíli řev ustal, Harry stačil pochytit, jak se zem otřásá a třes se blíží k němu, začal kopat nohama, aby se vydal dál do běhu, ale nebyl schopen se dostat zpátky na nohy. Dostával se v polo lehu, prostě nějak dál z místa, minul v srdceryvném běhu sloup s Mantichorou v závěsu, teď už ale nohy přestaly poslouchat a on se opět svalil k zemi.
   Mantichora se řítila na něj, nehledíc na fakt, že v cestě jí stojí ohromný sloup s točícím se hadem, pak se neodvratně ozvalo puknutí a ohromná rána, jak ta bestie narazila do sloupu, který se odloupl od stropu a začal se okamžitě svorně snášet k zemi přímo na Harryho. Černovlasý chlapec viděl, jak se na něj řítí několikatunový kulový kus kamene, zakryl si obličej, pokrčil tělo a očekával poslední výdech, když nic. Otevřel oči a viděl, jak Ron zadržuje kámen ve vzduchu kouzlem, ba co víc, používá ho jako štít nad Harrym, takže ho další kusy bortícího se sloupu minuly. Následně kus ohromného balvanu pustil Mantichoře na tělo, ta ho jedním švihnutím pracky rozprskla ve vzduchu o zeď a Harry zůstal ohromeně ležet z její strašlivé síly. Mantichora se nyní soustředila na Rona, vyběhla k němu a další tři obranná kouzla jí jenom polechtaly.
   Harry měl srdce až v krku, věděl, že Ron je v nebezpečí, prvotní úkol bylo postarat se o něj, svoje vlastní bezpečnost byla ta tam, vysápal se opět na nohy, vyřítil se do volného prostranství, Mantichora už byla těsně u Rona, její pracka byla metr od jeho hlavy, když Harry zařval na celé kolo snažíc se napodobit její řev, který je před chvilkou tak ohlušoval.
   Zabralo to, Mantichora přestala útočit na Rona, ovšem následně se nadula a vyšlehl z ní onen známý řev, Harry a Ron si okamžitě zacpali uši, avšak nohy jim stejně poklesly k zemi.
   Řev byl tentokrát kratší, Harry měl čas vyběhnout co mu síly stačily směrem k východu z komnaty, cítil že mu svaly podivně povolují nadlidským úsilím. Běžel jak nejrychleji dokázal, jeho běh doprovázely dopady ohromných šesti tlap Mantichory. Byla už zase těsně u něj, jediný skok jí odděloval od černovlasého chlapce, který se zanořil mezi sloupy a začal mezi nimi běhat jako při slalomu. Mantichora narazila do dalšího sloupu, který se nebezpečně nahnul a zaprášil, ze stropu nad nimi se sesypalo dolů do haly několik kusů omítky a mezi tím vším kličkoval Harry, než na něco narazil. Byla to ona, Mantichora, jedním skokem ho předehnala a teď se po něm ohnala štířím bodákem, Harry sehnul hlavu jen tak tak, aby ho nesejmula jeho ostrým koncem. Dopadl na zem, halekal a naříkal na celé kolo, chrčel a srdce měl naprosto pod nekompromisním proudem adrenalinu. Sápal se dál od Mantichory, když opět zaslechl její křik, a následně se celá zvedla na čtyři a na jejím krku se odhalily obzvlášť tvrdé ostny. Právě do tohoto místa dopadlo Ronovo kouzlo a Mantichora se bolestně semkla a zařvala.
   „Je zranitelná pod krkem!“ zaječel Harry, ovšem hned na to zařval ještě víc, něco se mu zabodlo do obličeje, následně do tváře a krku, do ruky a hrudi, stehna a ramene, cítil jak kolem něj něco létá. Už se připravoval že umře, otevřel oči a spatřil jak mu v tváři vězí dlouhá tenká a ostrá jehla, kterou Mantichora vystřelila z krku. Po obličeji mu začal téct malinký pramínek krve, první kapičky se objevovaly i na těle, rukama si začal strhávat ostny, následně ale schytal další dávku, do kyčle, do chodidla, další dvě do tváře a dále lýtka a dlaně. Nestačil si je strhávat, sténal bolestí, obličej mu začaly pokrývat pruhy od rozmázlé a tekoucí krve, chtěl tak moc pryč z jejího dosahu, už však nemohl dál. Rozhodně ne, když se nad ním skláněla ta odporná lidská tvář patřící té hrůzostrašné obludě, jež na něj právě cenila čtyři tesáky směřující jí do prohloubené tlamy.
   „TADYYY!“ rozlehlo se Tajemnou komnatou. „TADY ODPORNÁ BESTIE! TADY JSEM!“
   Ron stál u sochy Salazara Zmijozela na druhém konci Tajemné komnaty, Mantichora vyhrkla zuřivostí vypuzenou na nejvyšší obrátky a Harry mohl i bez zraku zjistit, jak Ron vykuleně ztichl a strachy vydechl. Vzápětí Harry schytal ránu prackou do těla, až se odkutálel ke sloupu, kde zůstal s bolavým žebrem ležet.
   Co ale bylo nejhorší, Tajemnou komnatou se rozléhalo dusání tlap ohromného stvoření, které se nyní konečně chystalo Rona rozdrtit. Harry neměl sílu ho zachránit, nedokázal se zvednout a Ron jen marně pálil na blížící se obludu, nedokázal se trefit pod její krk, nakonec začal křičet strachy, Mantichora udělala finální přímo ohromující skok všemi jejími tlapami a Ron právě v ten okamžik začal prchat za sochu Salazara Zmijozela. Mantichora to opět neubrzdila, po dopadu to nešlo, vřítila se do ohromné sochy v plné rychlosti nabrané při běhu celou Tajemnou komnatou a v témže okamžiku se socha ohromného giganta naklonila do nebezpečné úrovně. Mantichora se tiskla na její povrch, socha se dál a dál kriticky nakláněla, Ron s řevem začal utíkat pryč, ale to už se bortící socha naklonila příliš a ohromující vousatá a děsivá hlava Zmijozela vrazila šílenou silou do zadní zdi Tajemné komnaty, až jí probořila. Celá socha se v neskutečném zemětřesení, hromobití a hluku sklátila na zem v několika rozdrcených částech a zanechala ve zdi ohromnou díru, za níž k překvapení obou chlapců byla další místnost s červeným nádechem.
   Na to však neměli čas, Ron bláhově využil nastalou situaci a vyběhl na Mantichoru, nevědíc co dělá se vyřítil přímo na ní, ovšem ta plná černé krve od nárazu do sochy jej smetla svým štířím ocasem a Ron se teď začal klouzat po vlhké zemi, až dojel téměř až k Harrymu.
   Ten o sobě pomaličku nedával znát, utíral si obličej, oblečení celé rudé, přesto byl odhodlán se kvůli Hermioně a Siriusovi prát až do roztrhání těla, v další chvíli se zvedl a námahou zařval jak jen mohl, Mantichora byla v okamžení u něj a švihla k němu ohromným ocasem. Harry uskočil na poslední chvíli, v podlaze se objevila puklina, ocas však nepřestal s máváním. Harry už mu nedokázal uskakovat a následně chytil bodák přímo před svým tělem, jako kdyby to sama Mantichora chtěla, jako kdyby si s ním hrála. Jedový trn, dlouhý a ostrý, se začal přibližovat k Harryho hrudi, už cítil jak se dotýká jeho těla, dopadl na zem a poslední zbytky sil vynaložil na obranu, vložil do toho všechno, když se Mantichora naposledy rozpřáhla, odkryla tak svůj krk s ostrými bodlinami a…
   „AVADA KEDAVRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ Ron byl na nohou, srdce mu pumpovalo snad nejvíc v životě, vyslovením smrtící kletby, do které vynaložil všechno, co v sobě měl, z jeho hůlky zazářil zelený proud světla a zabodl se přesně pod krk Mantichory, která zaječela a zdvihla se v ohromující bolesti těla. Začala sebou házet, mrskat se ze strany na stranu, bouchala přitom tělem do sloupů, až najednou její pohyby začaly ustávat. Konečně se snášela k zemi, její nohy poklesly a s ohromnou ranou je následovalo i její veliké tělo. Mantichora se ještě nakonec rozhlédla a podívala na oba dva, když se i její hlava začala snášet k zemi.
   Harry byl štěstím bez sebe, dokázali to. Ron padl koleny na zem a hlasitě oddechoval, v těle oba dva cítili neskutečné štěstí a…
   Náhle Rona praštil štíří ocas, kompletně jej připravil o hůlku, která se ztratila ve tmě. Mantichora se vyšvihla na nohy a rozeřvala na celé kolo, až jim opět praskali bubínky, drtivě se drželi za uši a klátili sebou na zemi. Následně Harry pohlédl nad sebe, ta hrůzostrašná bestie, nedotčená, krvavá od nárazů do sloupů a všeho možného, rozevřela naposledy svou tlamu, Harry přivřel oči a učinil poslední nádech. Mantichora se hlavou vyřítila k němu, Harry nestačil ucuknout, maximálně směrem dál a právě díky tomu se Mantichořiny čtyři zuby zaklesly do Harryho lebky.
   Černovlasý chlapec protnul Tajemnou komnatu plnou ran a nářku svým křikem, lebku mu drtily ohromné špičáky nestoudné příšery, která jím začala házet ve snaze vykloubit mu páteř. Už se tak stávalo, Harry cítil praskání v kostech, bolest po celém těle pokrytém krví, Ron neměl hůlku, teď už nic nemůže k jejich záchranně dopomoci.
   Ron viděl umírat svého kamaráda v děsivých bolestech, sám se zlámanými žebry se zvedl a vyběhl na poslední pokus, z posledních sil slepě přímo na Mantichora, jenže ta ho smetla hned na to svým ocasem, byl konec.
   Ron se přesto dokázal nečekaně ocasu chytit, prolétal vzduchem, Mantichora s ním mlátila o stěny sloupů, následně Ron naposledy ze všech i záložních sil zatlačil celou svou váhou i setrvačnou silou k zemi, ruka se mu smýkla a následně se Mantichora zastavila.
   Místností projel zatím nevídaný řev, osten protnul Ronovu paži, projel jí naskrz a následně se zabodl hluboko do těla Mantichory. Ta zařvala a Harryho vyplivla jako pecku. Ron na ní zůstal přišpendlený, ruku mu stále svíral její bodák. Mantichoře okamžitě ztuhly svaly, práskla sebou na zem a hned na to začala umírat. Hlava padla také na vlhký povrch komnaty a následně se odpojil i ocas a Ron se bezvládně svalil vedle ohromného netvora.
   Nastalo ticho. Opět to ticho, které zde bylo předtím celou dobu.
   První kdo procitl byl Harry, prudce otevřel oči a horečně vydechoval, jeho obličej vypadal strašidelně krvavý a zjizvený, to ho však nezajímalo, otočil se a bolavým tělem se začal šátrat za obludou. Dosoukal se až k její hrudi, z níž trčelo šest lvích tlap. Hruď se stále ještě nadouvala a klesala, stále pomaleji a pomaleji, komnatou bylo slyšet tlukoucího srdce, který se po pěti vteřinách vytratil a hruď klesla naposledy.
   „Rone,“ hekl Harry a došoural se k ležící postavě u hrudi tvora. „Rone no tak.“
   Ron byl také pořádně zkrvavený, jeho levá ruka z hrůzostrašnou ránou měnila barvu na černou. Stále dýchal a jeho zavřené oči sebou cukali.
   „Rone!“ zařval Harry z plných sil, až se jeho hlas odrazil od všech stěn komnaty.
   Ron vytřeštil oči, chvíli jimi pátral omámeně v prostoru a pak se zaměřil na Harryho.
   „Harry… ty žiješ,“ pousmál se ulehčeně a nanejvýš z těží oddychoval.
   „Vydrž, to bude dobrý,“ konejšil ho Harry držíc si pravé prso, ve kterém ho štípalo. „Musíme tě… musíme tě odsud dostat.“
   „Eh…“ odkašlal si téměř až sarkasticky Ron. „To určitě,“ vydechl těžce a sípavě se nadechl. „Já tady zůstanu.“
   „Ty neumřeš rozumíš!“ zařval na něj horečně Harry a zajíkl se z toho, co ho donutilo to říct. „Nesmíš umřít..,“ pískl a hlas se mu podlomil.
   „Budu se snažit… snažit vydržet dokud se nevrátíš,“ dodal Ron těžce a jeho úzkostlivou tvář soužil stesk. „Proboha… tak přece jenom mě ta moje smůla zabila… zatracenej tejden.“
   „Nemysli na to... nenechám tě tady, rozumíš!“ zahulákal na něj Harry plačtivě.
   „Jen mě tu nech kamaráde,“ dodal Ron a zasténal, nadechování mu šlo stále hůře. „Já vydržím… ten osten prošel skrz mě, jed schytala ta bestie, ne já…“
   Harry pohlédl na Ronovu černou paži a srdce se mu semklo v neskutečném žalu.
   „Slib mi že neumřeš Rone,“ řekl Harry, zkroutil obličej, jak se snažil zahnat pláč, ale slzám se neubránil.
   Ron se na Harryho podíval a na obličeji se mu objevil mírný úsměv.
   „Slibuju ti to Harry,“ pronesl Ron. „Moje hůlka…“ řekl a ukázal kousek dál.
   Harry mu jí s posmrknutím podal a Ron mu mávl na ruku. Náhle se mu na ní objevil zmizelý prst a prsten se srdcem měl zase kde sedět.
   „To jsem měl už udělat dávno,“ řekl potichu Ron. „Přátelé by si měli pomáhat.“
   Harry prudce vyhrkl, oči celé uslzené.
   „Já tě neopustím Rone, já nemůžu, nemůžuuuu!“ úpěl.
   „Jako v prvním ročníku Harry, pamatuješ? Je to na tobě, ty to zvládneš… já ti věřím… osvobodíš je, oba dva, budou mezi námi… bu… budou na nás vzpomínat Harry… v dobrém… budou…“ Ron odvrátil tvář, protože také začal plakat. „Budou tu s námi… nebo…“ Ron vydechl a dal se do pláče. „Promiň že jsem to nevydržel.“
   „Tohle mi neříkej,“ slzel i Harry a obejmul Rona tak, aby mu neublížil. Po chvilce uklidňování se odtáhl a zůstali na sebe chvíli koukat.
   „Tohle jsi ty Harry. Hrdina. Dokážeš to, jsi vyvolený, do Mordu může projít aniž by si ho všimli jenom mudla, sám jsi to říkal. Je to na tobě… osud všech…“
   Harry prudce zavřel oči, hluboko ve svém nitru sbíral zbytečky odvahy a odhodlání, vzpomínal na celý rok, na nakupený stesk po Siriusovi, po Hermioně.
   „Teď máš šanci je najít. Teď je ten správný čas Harry. Já vím že to dokážeš, rozumíš? Tak už jdi, budu tu čekat,“ zakončil to Ron a odvrátil zase tvář. Hned pak ale se zase podíval na svého zkrvaveného kamaráda a dodal: „Dodrž náš slib.“
   Harry otevřel oči s ohromným odhodláním, právě s tím co potřeboval, zhluboka se nadechl, vdech do svého bolavého, ale připraveného těla nový kyslík, pevně Ronovi přikývl a vstal.
   „Za chvíli se zase setkáme Rone,“ řekl mu a Ron na něj mrkl okem a pokynul mu aby šel.
   Harry vykročil k rozbořené soše Salazara Zmijozela, jeho tělo jako kdyby chytilo nový dech na to, co ho čeká, vyšlapával po ruinách sochy a směřoval přímo do té ještě tajemnější Tajemné komnaty, která se skrývala za probouranou zdí.
   Halu za sebou zanechal, stejně tak jako přítele, když prošel dál.

   Následující místnost jako kdyby v sobě stále měla ten smutek, který právě Harry cítil v potrhaném srdci. Byla o něco menší, přesto však o hodně děsivější. Celá měla nádech červeno oranžové, místnost byla osvětlena až kupodivu silně navzdory pouhým čtyřem plamenům oranžového ohně, hořících v kotlinách ve zdech. V první části místnosti nebylo nic než jenom vlhká podlaha, avšak na jejím konci bylo něco, při čemž Harrymu podklesla brada ohromením. Šestihranná jáma v zemi do níž vedly po obvodu tři řady schodů z kamene. Na první pohled byla jáma identická té ve Zmijozelově spolku, ovšem pouze na první pohled. Tato byla možná ještě děsivější, byla více ve tvaru obdélníku, po jehož dvou delších stranách se na okrajích tyčily dlouhatánské rohy v půli několikrát mírně lomené, až to vypadalo jako spáry, které zachytí každého návštěvníka a nepustí. Bylo jich tam přinejmenším osm, všechny páry naproti sobě byly různých velikostí, od nejmenších u vstupu do propadlé jámy, po ty největší u jejího konce u zdi. Podlaha byla opět z těch podivných krvavých písmen všech možných jazyků a tvarů, nyní však byly živé, pluly po povrchu jámy a míhaly se kolem sebe, až z nich šel strach. A v neposlední řadě ornamentální obloukovitý útvar s několika vrstvami železného zdobení ze středověkých časů. Nad ním byl znak Zmijozelu a to všechno uzavíralo popis téhle strašlivé tiché místnosti, ve které se právě pochroumaný a zkrvavený Harry objevil.
   ‚Klid, musíš se uklidnit, Ron to přežije, když si pospíšíš, přežijou všichni,‘ uklidňoval se v duchu Harry, jeho rány na obličeji a těle konečně přestaly krvácet, ovšem zanechaly po sobě památky v podobně hrůzostrašných pruhů krve. Bylo zde větší teplo, Harry si sundal vykouzlené šaty a nechal si jen svůj svetr, pod nímž měl triko a kalhoty. Došel až k propadlé jámě a snažil se vše možně zaměřit zrakem na písmena, avšak bez brýlí to bylo opravdu neskutečně obtížné.
   Pokračoval tedy obezřetně dál, začal sestupovat po třech schodech dolů, v duchu si stále omílal: ‚Nemusíš se bát, i to nejstrašlivější monstrum může být k smíchu, nemusíš se bát, musíš si pospíšit,‘ stále se snažil uklidnit tím, že žádná nestvůra není tak strašlivá, jak si namlouvá. Přesto se bál a srdce mu nyní opět prudce tlouklo, když došel až na poslední schod a váhavě vykročil na písmenkovitou podlahu, následně ohromné rohy oživli, mrštily sebou a Harry málem přišel o nohu.
   Vyjekl a dopadl zády na schody, pokoušel se krýt bolestivý pád a hlavně se dostat ven z jámy, byl stále na dosah lomených rohů, ovšem ty opět ztuhly.
   Harry chvíli zůstal ležet a divoce oddechovat, pokoušel se vzpamatovat a zároveň si ve své zmatené hlavě uvědomit, co se stalo. ‚Zatraceně, jak se dostat k tomu vstupu?‘ zahalekal sám na sebe zmoženě a zamžoural do dáli, v další chvíli se ale ulekl, když sjel pohledem níže a zjistil, že na písmenovité zemi se začínají objevovat věty.
   Krvavá rudá písmena se shromažďovala, aby utvořila slova, ostatní pohasla, aby se staly zátiším a nyní jasně vystoupila na světlo první věta. Harrymu se opět zrychlil tlukot srdce, byl čím dál tím rychlejší, pomaličku se posunoval dopředu, protože nic neviděl, jen rozmazané znaky. Ani z posledního schodu nerozeznal co to je zač. Začala ho popadat panika, tohle snad není možné.
   Konečně ho napadla poslední možnost, viděl to jednou, ani si nevzpomínal kde. Prstem přitlačil na okraj svého oka a posunul si kůži víčka směrem od něj. Víčko se mu tím napnulo a přitisklo oko, čímž nepohodlně dočasně nahradil brýle, Harry náhle uviděl na malý okamžik ostře, dost dlouho na to, aby dokázal přečíst první slova:

Dál neprojdeš do věčné síně tmy,
dokud neprokážeš že jsi jak my.
 

   ‚No bezva,‘ strachoval se Harry.
   Jedno tedy věděl jistojistě, že není jako ti, co to tady stvořili, jak má tedy projít dál? Vždyť se to zdálo nemožné. Ale to už se písmena začala zaměňovat a odplouvala a pohasínala a jiná zase připlouvala a zesílila svou krvavou světlost. Harry opět opakoval to co před tím.

Odpověz nám správnými slovy,
a dokáž nám své pravé vlohy.
 

   ‚Ale na co?‘ Harry tolik dychtil odpovědět, už tak moc chtěl být z toho všeho pryč, už to chtěl mít za sebou, ale to už se písmena opět přemísťovala a před ním se objevila další věta.

Jen malá hádanka a můžeš jít,
ale neuhádneš-li, přestaneš žít.
 

   Harry prudce polkl a vykulil oči, ještě na poslední chvíli si s neuvěřením přečetl poslední slova, aby se ujistil o jejich významu, ale to už zmizela. Jediné, co opravdu neměl rád byly hádanky, nyní se bál, že zklame všechny, přepadával ho ten známý pocit, že vše je ztracené, že už předem odpoví špatně. Rychle začal kroutit hlavou a uklidňovat se, musí na to jít po logice. ‚Ale když neuhádnu…‘ řekl sám sobě a znovu těžce polknul, následně se na celé prohlubině v zemi pokryté písmeny, začala utvářet dlouhá hádanka a Harry rychle opět opakoval ten trik, aby zahlédl i ta nejvzdálenější písmena. Byla dlouhá a on měl problémy si jí celou přečíst, avšak místnost, jako kdyby poznala, kdy si jí přečte a kdy ještě ne.

Beze skvrny od mudly,
ale nepochází ze studny.
Nemůžeš bez ní žít,
ale nemůžeš jí pít.
Když ti dojde, budeš dlít,
o jejím teple věčně snít.
Nikde neroste, nikde neteče,
hlídej ji, ať ti neuteče.
Ucítíš bolest, ukáže se,
i přes obvaz prokouše se.
Není však jen tak ledajaká,
dokud ji mudla neodláká.
Možná že bez skvrn je jí škoda,
avšak není čirá jako voda.
Jen praví kouzelníci jí mají,
mudlovi ji však nevydají.
Co je to návštěvníku?
Máš to v sobě loupežníku?
Dokaž ryzost svého já,
Nebo tě zastihne kletba má.
 

   Harrymu teď srdce opět poskočilo. Z jedné poloviny věděl, ale z té druhé neměl ani páru, o čem byla řeč. Hádanka nemizela, zůstávala tam i nadále a Harry teď nevěděl, co dělat. Rozhodl se prozkoumat, jestli by se do toho vstupu nedalo vběhnout ze strany, ještě dřív než by na něj stačily zaútočit ty rohy. Zvedl se, avšak následně se mu noha smýkla a on spadl a dosoukal se až na povrch písmenovité podlahy. Už se chtěl krýt, že dostane rány, ale nic. Rohy byly nepohnuté, nic se nedělo, v tu chvíli mu to konečně došlo.
   Postavil se na posledním schodě a vše si začal uvědomovat. Musí projít po těch písmenech ke vstupu a zároveň svými kroky po nich uhádnout to heslo.
   Zdálo se to těžší, než to znělo. Harry se začal uklidňovat a šel na to po logice. Z celé hádanky mu nejvíce prozrazovala část: Ucítíš bolest, ukáže se, i přes obvaz prokouše se. Krev. To je jediná tekutina o které tady může být řeč, bál se ovšem, že hádanka zní na první pohled až příliš jednoduše, protože odpověď je ve skutečnosti o mnoho obtížnější. Přesto mu to vše zapadalo, jediné na čem opravdu zlým černokněžníkům záleží, je jejich rod, jejich krev, kterou jen tak někomu nevydají. Na druhou stranu ho ale mátla část: Možná že bez skvrn je jí škoda, avšak není čirá jako voda.
   Ale i s tímhle to odpovídalo jeho hypotéze. Harry se pevně rozhodl, už nemohl chybovat a zároveň vyčkávat, Ron může už opravdu umírat a to nehodlá připustit. Rychle našel nejbližší písmeno K a vstoupil na něj, bylo velice daleko a tak málem přepadl. Těžkopádně začal udržovat rovnováhu, srdce měl přitom až v kalhotách z pocitu co se stane.
   Hned na to začal svým pohledem hledat R, zanedlouho ho našel, bylo metr od něj. Druhou nohu postavil na něj a pokračoval s písmenem E, které bylo téměř hned vedle.
   ‚A teď to přijde,‘ říkal si Harry a začal se modlit. Se stoupajícím napětím se začal čím dál více bát došlápnout na V vzdálené jenom kousek dál. Srdce mu chtělo vyletět z hrudi, všechny orgány a pudy mu říkali, že dělá hloupost, odpověď zní špatně! To není správná odpověď! Nesmíš! Stále na něj všechno v duchu křičelo, Harry začal horečně oddechovat, už byl u toho, už na písmeno pokládal nohu, měl strašnou chuť zavřít oči, ale bál se co by se stalo. Zatajil dech a všechny smysli zapudil, když na V došlápnul.
   Nastalo ticho v místnosti i v Harryho pocitech.
   Následně však nečekaně plameny ohně zrudly, místnost se zachvěla a pukla, Harry strachy vytřeštil oči, ale to už se podlaha pod ním rozpadla a on začal padat. Na poslední chvíli se zachytil okraje písmena G a nějakého naprosto cizího. Pod ním se v závratném tempu valila roztavená láva z nějaké sopky a Harry cítil jak ho doslova sežehává zaživa. Řval na celé kolo, avšak stále se držel, následně se opřel i lokty a bojoval o holý život a dával do toho opět všechny zbytečky sil. Znovu zařval jak se vysoukal ven, když se pod ním <¨b>G utrhlo a málem i s ním. Znovu visel jen rukama. Do očí se mu draly slzy vypětím. Nakonec se vzepřel všemu, všemu znavení a bolesti, zaječel na celé kolo a vyšvihl se nohou nahoru, ta mu pomohla nahoru dostat i zbytek svého těla, až konečně opět ležel celý klepající se s brnícími svaly na písmenovité podlaze téhle strašlivé místnosti.
   Dlouho sbíral síly na to, aby se zvedl, aby se opět postavil a začal bojovat s krutým osudem. Ovšem věděl, že to jednou prostě musí udělat a že třeba projde všechny nástrahy téhle místnosti, jen ať zachrání Hermionu a taky Siriuse, který už tam chudák trpí tak dlouho. Teď nebo nikdy, Harry se opět narovnal a začal zničeně studovat hádanku opodál. Asi dvě minuty se na ní úzkostlivě díval, pak se ale poprvé za celou dobu své existence rozhodl k něčemu, co jen nerad dělal. Hodlal podvádět.
   Stoupnul si na nohy a rozhlédl se kolem sebe, bál se že když místnost uhádne, kdy stačí přečíst hádanku a kdy ne, tak že uhodne i tento jeho záměr. Na to ale nebral ohled, Hermiona a Sirius potřebují pomoct a on nemá čas na to, aby tady řešil nějaké hádanky. Hodlal si to namířit přímo do vstupu naproti, tak rychle jak jen to půjde, vřítit se dovnitř a basta.
   I přes výčitky svědomí se začal nadechovat, pokrčil nohy a následně vyheknutím vyběhl kupředu, písmena na která došlápl okamžitě zasvítila jako kdyby je Harry vybral. Tři z toho vůbec nebyly lidské, další bylo Z, M, a T, ale to už se Harry dostal až k tomu podivnému vstupu a v tu ránu na něj zevnitř něco vydechlo hlubokým hlasem, až se donutil zarazit, A právě v ten okamžik se místnost opět zbarvila do rudé vinou červených plamenů, které opět odsoudily Harryho odpověď.
   Harry se otočil za sebe, zatajil vystrašeně dech, roztáhl ruce jako kdyby očekával, že se bude muset zase rychle zachytit, ale podlaha pod ním nepovolovala. Místností se začaly ozývat podivné hlasy, výkřiky a hluky, způsobené jakoby hlasy duchů tisíce let starých. Ještě více zatajil dech, když plameny u praskliny, kterou do této místnosti prošel se začaly potemňovat a u praskliny se rozrůstalo temno. Její zdi začaly mrznout a dovnitř se začal vznášet opar studeného vzduchu, jako kdyby ho někdo zmrazil jako led. Harry hořce polknul a zůstal civět pohledem do pukliny ve zdi.
   V témže okamžiku ty strašidelné a podivné hlasy utichly, nastalo opět ticho, které Harry v poslední době tak neskutečně těžce snášel, bál se i dýchat, bál se vůbec žít.
   Následně ale dovnitř se vřítilo něco černého a rázem všechny plameny v místnosti uhasly. Místnost se zbarvila do tmavě modré, další a další mozkomoři se vkrádali dovnitř a vznášeli se těsně nad zemi, nedbajíc na jakýkoliv strach který způsobují. Harry se začal zajíkat, při pohledu na ně se mu v srdci objevila neskutečná bázeň, začal naříkat, tvářit se jako malé děcko, mozkomorové na něj působili ještě víc, než si dokázal vůbec pomyslet. Bylo jich nespočet a stále přibývali. Harrymu začala jít pára od pusy, místnost byla rázem chladná jako ocel a pach, který jí nyní naplňoval byl plný hniloby a strachu.
   Harry se naprosto otřásl od hlavy až k patě strachem a téměř upadal, přestože se k němu mozkomoři ani pořádně nepřiblížili. Začal bojácně couvat, přitom nevědomky pod sebou rozsvěcel opět další písmena, až jich rozsvítil několik. Plameny se rozhořely přes mozkomoří působení a zbarvily se do rudé. Harry vyjekl a podíval se pod sebe, další špatná odpověď. Nyní má přijít ještě něco horšího… to si ani nedokázal představit.
   Hned na to ale i mozkomoři utichli a Harrymu prudce stoupl třas v těle. Nastalo hrobové ticho.
   Harry se konečně přemohl a rychle vyběhl z písmenovité jámy ven do rohu místnosti, kde se tiskl, jako kdyby se bál, že ho někdo uvidí, tak strašně moc chtěl, aby se to, co má teď přijít, navzájem s mozkomory pobilo.
   Mozkomoři však ztuhli stejně jako Harry, který přestal vnímat jejich působení a pouze s ohromným strachem zíral na jejich rozeklané potrhané pláště.
   Prasklina náhle ztmavla. Zcela zčernala a v ní se objevil stín něčeho stejného tvaru jako sami mozkomoři. V dýmu a páře se tam něco blížilo blíž a blíž, Harry se snažil proniknout skrz opar, který zde teď panoval, ale lekl se, když plameny ohně náhle bleskurychle uhasly a stěny místnosti jako kdyby smáčela krev a strašlivé pocity. To teď naplnilo celou místnost, když dovnitř vstoupil první Démon. Za prasklinou se hned začalo objevovat další monstrum, nejsilnější ďábelská moc světa. Druhý vstoupil do místnosti a jeho mohutný a nesmírně těžký plášť se nehnutě pohyboval s rytmem kovových holinek těžkých jako snad Harry sám.
   Nakonec mezi ně vkročil poslední Démon se třemi rohy, všichni si stoupli vedle sebe a hleděli na mozkomory.
   Ti náhle začali skřekat a útočit, létat místností a vysávat z Démonů… ale problém byl že nebylo co, Démoni byli naprosto bez citů, a jedním máchnutím popadl levý Démon mozkomora ve vzduchu, mrštil jím o stěnu, až se v ní objevila puklina a mozkomor se vinou jeho působení roztrhl na cucky, až i jeho skřeky, jež trhaly strach na kusy, zmizely. Ostatní mozkomoři se zalekli, ještě párkrát zaútočili, ale to už Démoni přestali ztrácet čas. Mozkomoři nahoře začali jeden po druhém v záchvatech křečích mizet, ani jeden neměl na Démony na zemi, přestože do nich naráželi ať chtěli sebevíc, Démoni nakonec zničili i toho posledního mozkomora a v místnosti opět nastalo ticho.
    Harry se krčil v koutě a marně doufal, že si ho ty obludy nevšimnou, ti stále vyčkávali seřazení po boku jako popravčí a náhle se prostřední hlavní Démon podíval přímo na Harryho, kterému se zatemnila mysl.
   Vyjekl na celé kolo a kolena ho přestala poslouchat. Dopadl na všechny čtyři, v tu chvíli ucítil neutuchající bolest v těle, tak strašlivou, že se ani nedala popsat. Hluboce převažující Cruciatus, nebo cokoliv podobného. Před sebou spatřil náhle umírající rodiče ve třpytkách svých vzpomínek, umírající Hermionu, Rona, všechny přátele, kobku v Azkabanu, spatřil tam i snad svou smrt, kterou právě cítil živěji než je zdrávo. Démoni se rozešli směrem k němu, Harry kroutil hlavou a oči mu rudly, jak je plnily červené žilky. Doslova cítil, jak se trhá v půli a to tohle vše způsobil jediný pohled. Nedokázal si představit, jak z toho vyvázne, jen naprosto zdrceně přihlížel, jak se hlavní Démon přibližuje přímo k němu a nakonec se zastavil metr od něj. V tu chvíli jako kdyby mu bodal do srdce a tím nožem ještě kroutil na všechny strany. Harry křičel a dusil se přívalem bolesti, byla tak silná, že už málem omdléval, rány na těle se opět otevíraly a opět bolely čím dál víc.
   Démon k němu vztáhl ruku, přímo k Harryho drtivě se třesoucí tváři, přímo ke znaku, který mu udělal na střeše Chroptící chýše, jenž nyní zmizel.
   Bylo to, chystá se ho zabít. Už není předurčen, to znamená, že je už jako mrtvý. Hořce zavřel uslzené oči a v duchu křičel strachem a bolestí. ‚Ať už to přestane!‘ řval na všechny strany jak jen mohl, bolest ho tížila na plné obrátky.
   Démon odstoupil a odklopil svůj plášť, zpod něho vysunul velice pomalu s řinčením ohromnou zdobenou kosu těžkou, zrezlou a krvavou, ostatní Démoni ho následovali a své kosy položili černými násadami na zem. Harry cítil, že se blíží jeho konec, jedno jediné seknutí a je po slavném Harrym Potterovi. Teď už opravdu byl utrum, muselo to přijít, není možné, jak z toho ven. Byl jen obyčejný mudla, Démoni to věděli, chystali se ho zabít a poslat přímo Voldemortovi do spárů. Harry naposledy vydechl a zavřel oči, když hlavní Démon se rozpřáhl kosou, jeho život se blížil ke konci, už nebylo návratu. Poslední nádech Harryho Pottera, křičícího, rdousícího se a napolo omdlení a byl konec.
   „HARRYYYYYYYY!“ prohnalo se místností zvolání a ve světle z druhé místnosti skrz kouzelnou mlhu vyběhl někdo, o kom se Harrymu snad jen zdálo, že by se tu mohl objevit.
   Svítící meč držíc v ruce, prohnal se skrz oba dva Démony a s řevem sekl do Démonovo kosy, která už téměř dopadala na choulícího se chlapce.
   „LEXTERE!“ zařval Harry, teď věděl, že je i po něm.
   Démon zahrčel pronikavým a hlubokým hlasem, postava kouzelníka od něho odletěla přes celou místnost na protější stěnu, kde se praštila o zeď.
   „NEEEEEEEEEEEE!“ řval Harry a natahoval k němu ruku.
   Démon se zvedl do vzduchu několik centimetrů do prostoru a jako ohromný strašák způsobující smrtící strach přeletěl strašidelně místnost až k Lexterovi, ten však své omámení předstíral, vyšvihl se a praštil samotného Démona, hned na to ale zakřičel, ruka mu celá žhnula a čoudilo se z ní.
   Démon zachrčel neskutečným děsivým hlasem, popadl Lexterovu hruď za oblečení a hodil jím až ke klenutému stropu místnosti, odkud se začala sypat omítka. Lexter svůj pád zmírnil, vyslal ohromné omračující kouzlo na hlavního Démona, kouzlo jím proletělo a Démon se hnal přímo na Lextera opět v tak strašlivém děsivém rozpoložení. Dalších pět kouzel stačil Lexter vypálit z hůlky, ale ani jedno na Démonovi nezanechalo památky, vřítil se do Lextera, projel jím jako duch a Lexter se následně skácel k zemi. Démon se zastavil a obrátil se zpátky ke kouzelníkovi. Následně mu za zátylkem odstranil své znamení.
   „LEXTERE NEEEEEEEEEEEE!“ řval Harry, oprostil se od strachu, vyběhl na nohy, ale nejbližší Démon zdvihl ostnatý prst v rukavici a Harry se v vzápětí rozplácl dva metry vysoko na zdi a dopadl na zem. Hlasitě přitom odkašlal a hruď ho ještě více zabolela, téměř nemohl dýchat, jak ho teď brala bolest, ale tu snad nejvíc způsobilo to, co viděl. Démon si Lextera napřímil do klečící polohy, Lexter se ještě naposledy na Harryho usmál konejšivým otcovským pohledem. Harry opět na něj zakřičel dětským tónem plným strachu, ale v další chvíli se Lexterovi v hrudi objevilo ostří kosy, jež ho protnulo.
   „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“ zařval Harry na celé kolo, jako kdyby se zbláznil, kůže se mu napnula nervovým vypětím, mozek mu drtil všechny smysli a v vzápětí Harry cítil, jak se mu na ruce něco objevilo. Byl to měšec.
   Harry se řevem vyběhl ke klátícímu se Lexterovi s Godrikovo mečem v ruce, bez jakýchkoliv zábran jako Římský gladiátor, řval jak nejvíc dokázal s neúprosnou pomstou v očích, meč zabodl do nejbližšího Démona, který se rozpřáhl oběma rukama a rozeřval na celé kolo. Rozzářil se rudou barvou a začal se trhat na kusy, Démon začal umírat vinou bodnutí meče a rozpadal se na zemi jako ohromná, divoce se zmítající bestie v plášti. Harry vysekl meč, se smrtí v očích jej zabodl do dalšího Démona, který nestačil ucuknout, začal také rudnout a praskliny ho pokrývaly po celém těle, naprosto zešílel, klátil sebou, křičel a zmítal se v nervy drásajících křečích. Harry nemilosrdně vytáhl meč i z něho a vyběhl na hlavního Démona, rozpřáhl se, když v tom mu Démon meč chytil ve svistu vzduchem.
   Začal jej mačkat, až Godrikův meč červeně a zlatě zazářil, následně Harryho oslepil ohromným žárem a rozprskl se na tři kusy, jenž spadaly na zem. Harry zůstal beze slova civět na to, co Démon udělal, ale ten už mu vrazil zaťatou okovanou pěstí do břicha. Harry cítil jak má zlomené další žebra, jak odletěl na nejbližší zeď, kde se rozplácl jako moucha a praštil sebou na zem.
   Démon se na Harryho povrchně podíval a následně si rukou pomaličku sjal kápi z hlavy. Ohromně odporná lebka, daleko hrůzostrašnější než ten nemrtvý velitel při oné osudné bitvě, neskutečný tyranský výraz v obličeji se shnilou lebkou s otvory, za nimiž čpěly plameny smrti. Démon se rozmáchl kosou na Harryho. Jeho rudé plameny zazářily o poznání více, Harry na pokraji zhroucení viděl jak se dlouhá kosa k němu blíží, když místností se ozvalo: „NECH HOOOOOOOOOO!“
   Byl to Lexter, z jeho obou hůlek se čeřilo, až z nich vytryskl nekompromisní proud kouzla, čarovné černé magie, tak silné, že se místnost prohnula v základech a Démona kouzlo porazilo. Odletěl prostorem a jako zázrakem zmizel za ornamentem podobném Oblouku smrti u písmenovité prohlubně.
   Konečně opět nastalo ticho. Harry však stále se dusil svým vlastním dechem jak dýchal příliš rychle, uvnitř v těle cítil píchání a něco jako prasklé kosti. Věděl, že je na tom bledě. Přesto se došoural s hekáním a úpěním k padlému Lexterovi, který ležel na zemi a nedával o sobě znát.
   Harry hned s bolestně zkřiveným výrazem přitiskl svou ruku na jeho ránu v hrudi, ze které se drala na povrch krev. Tak strašně moc to chtěl zastavit, ale cítil že mu krev proniká i zpod pod prsty ven, byl v šoku, nevěděl co má dělat, začal plakat z toho všeho nezdaru, křičel z toho, jak to dopadlo, všichni umřou, věděl to, je to tak dané už od začátku, všichni jsou předurčení zemřít.
   „Harry?“ ozvalo se od Lextera.
   Harry vyhrkl a přisunul se k němu.
   „Lexi,“ pípl Harry přidušeně a koukal mu skrz uplakané oči do obličeje.
   Lexter vzdechl a jak vidno ho něco neskutečně zabolelo.
   „To bude dobré,“ řekl hned.
   Harry vyjekl, nedokázal zadržet pláč, dnes už podruhé, to bylo moc.
   „Ron žije Harry. Ještě žije… Křivonožka mi… mi ukázal ce-ce-cestu,“ koktal z posledních sil života. „Já… já se tak moc omlouvám… najednou… bych ti toho chtěl tolik moc říct…“ hekal z posledních sil.
   „Nemluv… zavolám pomoc,“ konejšil ho Harry.
   „Už je pozdě,“ utvrdil ho v marném přesvědčení Lexter. „Harry… omlouvám se za své lži… za to že-že—že jsem tě zklamal… bože strašně mě to mrzí… já nechci umřít s tímhle pocitem…“
   „Nezklamal Lextere,“ řekl Harry a začal opravdu plakat. „Neumírej mi… byl jsi mi víc než přítelem, prosím neumírej… potřebuju tě… potřebuju tě… tak jako-jako tátu. Lexi. Prosíím,“ pípl přidušeně.
   „Ale no tak,“ řekl Lexter konejšivě a po tváři mu také sjela slza. „Kluci přece nepláčou. To bys měl vědět.“
   Harry prudce semkl rty a přivřel drtivě oči. Zhluboka se nadechl, ale žal byl tak silný, že to nepomohlo, rozbrečel se znovu a přitiskl si k sobě Lexterovu ruku.
   „Nesmíš umřít Lexi,“ halekal plačtivě.
   „Tak už to v životě chodí chlapče… můj čas se nachýlil. Už si nedám fotku své rodiny do peněženky, jak jsem o tom snil,“ pokračoval Lexter smutně s těžce kontrolovaným hlasem. „Ty ale víš, že tě neopustím docela, budu s tebou pořád… v srdci… při každé vzpomínce… stačí když si vzpomeneš na tahle slova. Nechci aby ses kvůli mně trápil Harry, jestli budeš, budu se trápit i já.“
   „Dobře,“ vyhrkl zase Harry, nevěděl co na to jiného říct, tak strašně ho svíral pláč a žal. „Já…já-já zavolám pomoc, nechte mě zavolat…“
   „Jdi dál,“ řekl mu náhle vážně Lexter. „Ty to dokážeš Harry, jsi předurčený, rozumíš?“
   „Nevím už jestli to zvládnu, bojím se,“ úpěl Harry úzkostlivým nářkem.
   „Když se necháš zastrašit, nestojí za to žít. To řekl Seneca, ty se nenecháš zastrašit, nikdy to-to nevzdáš. Já to nedokázal, nezmohl jsem zachránit tvé rodiče, omlouvám se, ale ty to dokážeš! Já to vím! Jestli v to budeš věřit, jestli si budeš věřit, dokážeš cokoliv! Nezatřese s tebou ani ten největší hrom! Budeš jak skála a přivedeš je zpátky, rozumíš?“
   „Rozumím,“ přitakal hned Harry, Lexter se v další chvíli začal dusit nahromaděnou krví a Harry mohl jen s děsem přihlížet jak mu umírá před očima.
   „Bylo mi ctí Harry Pottere,“ řekl nakonec Lexter již téměř neslyšně. „Bylo mi ctí tě poznat… čas s tebou byl spolu s časem s tvými rodiči ten nejšťastnější v mém životě… dal bych cokoliv, abych si to zopakoval. Bylo mi ctí stát při tvém boku v dobrém i zlém, děkuju za vše Harry a omlouvám se za své chyby.“
   Harry plakal z plných sil a slzy mu skapávaly na Lexterovu ruku.
   „Odpouštím vám Lextere… odpouštím vám všechno, všechny lži, mám vás hrozně rád.“
   „Já tebe taky Harry, tak strašně moc tě nechci opouštět… ale-ale-ale už-už… už nemůžu… musíme se rozloučit… zase se uvidíme… ale ne hned…“ pravil Lexter a z očí mu sjely hned dvě slzy najednou. „Sbohem Harry… sbohem kamaráde.“
   „Sbohem Lextere,“ opětoval mu s neskutečným žalem Harry. „Jménem mých rodičů, děkuju, nezklamal jste je. Ani mě, dokázal jste všechno. Nikdy na vás nezapomenu,“ pípl Harry. „Nikdy.“
   Lexter zhluboka úlevně vydechl, naposledy se usmál a uchopil Harryho ruku, následně se jeho obličej však odvrátil k zemi a oči se zavřely.
   „NEEEEEEEEEEEEEEEE!“ rozječel se Harry a při křiku se nahrbil jako kočka a zvrátil hlavu ke stropu.
   Zmizel mu ze života další člověk, kterého měl přes všechny nesváry tak moc rád, který mu pomohl vyzdvihnout se ze dna a dal mu sílu bojovat. Teď tady před ním leží mrtvý a Harry s tím nemohl nic dělat, s tváří plnou žalu a srdcem plným bolesti položil Lexterovu bezvládnou ruku a vstal od ležícího těla.
   Chvíli stále ještě vzlykal, tak hrozně moc ho všechno teď soužilo, navíc nechtěl Lextera opouštět, to nechtěl za nic na světě. Jako mládě, co zůstane u mrtvého těla rodiče, se nechtěl od Lextera ani vzdálit, přesto však musel překonat hrlohlodající emoce, přemoci se, nemyslet na to, že Lexter tu už není a nikdy nebude.
   Zavřel oči a vzpomněl si, co mu Lexter řekl ani ne před minutou, když ještě žil. Že musí pokračovat, že když si bude věřit, dokáže vše, musí si věřit… ‚Musím si věřit,‘ opakoval si v duchu Harry a dodával si tím energii. ‚Kvůli Lexterovi, musím si věřit!‘ křičel na sebe v duchu, všechnu zlost na svou vlastní osobu, všechnu nenávist, kterou choval ke svým chybám, vše muselo jít stranou, nyní věděl, že to zvládne a jeho tělo ho nezklame, pokud on mu bude kázat.
   Harry vykročil, ale noha se málem smekla, ze žeber mu vytryskla ohromná vlna bolesti, přesto se zhluboka nadechl, znovu bolest, nemohl ani pořádně dýchat. ‚Nesmím na to myslet, ZVLÁDNU TO K SAKRU!‘ zařval na sebe a začal postupovat směrem k písmenovité podlaze.
   „Co to může být, co to může…“ Harry přemýšlel nad hádankou, opět se nadechl, potlačil bolest, čerstvý vzduch, naplňující mu mozek novou okysličenou krví, byl důležitější. Zhluboka se soustředil a začal na to jít po logice. „Co mi vrtalo hlavou, nějaký chyták… Možná že bez skvrn je jí škoda, avšak není čirá jako voda.
   Bez skvrn… je to slovní hříčka, chyták… beze skvrny od mudly… v tom něco bude. Jen pravý kouzelníci jí mají, mudlovi ji však nevydají. Jediní praví kouzelníci pro tyhle lidi jsou oni sami,“ pravil Harry a podíval se na ornamentální vstup vpředu. „Na čem jim tolik záleží?“ ptal se sám sebe. „Co nechtějí, aby se poskvrnilo, beze skvrny od mudly, i přes obvaz prokouše se. Krev, jakou má mudla krev podle nich, nečistou krev, co mají oči… čistou krev,“ Harrymu se prudce rozšířily zorničky a vydechl. „To je heslo, všechno to zapadá, ta slovní hříčka, mluví o tom že je čistá… ale přitom není čirá jako voda… to je ono!“ vyhrkl a kvapně zamířil po schodech dolů. „Teď nebo nikdy, ať to bude jakkoliv, víc už nevymyslím.“
   Rozhlédl se kolem sebe a spatřil konečně Č.
   „Jde se na to,“ vyřkl Harry se stoupajícím napětím v těle, které vystřídalo smutek a žal nyní již mizící v dáli, avšak deroucí se stále na povrch.
   Harry vstoupil na Č a rozhlédl se po I. Našel ho více než metr vzdáleného, doširoka se rozkročil a došlápl na I. Bohužel to přehnal a začal se naklánět, do těla se mu dostala další bolest… ‚NE!‘ zařval na sebe v duchu a rázem se uklidnil. ‚Musím se kontrolovat, musím si věřit, pak to dokážu,‘ říkal si a o další metr dál našel S. Pak T, Á, hledal jestli nenajde mezeru, bál se že se to nezapočítá, ale nic takového nikde přece být nemohlo, když zde jsou samé písmena. Začal tedy hledat K, pak R, následně E, nevědomky přitom se dostal těsně k ornamentu, kam před malou chvílí odletěl poslední Démon. Harry prudce vydechl v neuvěřitelné naději, V se pohupovalo těsně u vstupu do ornamentu.
   Harry na něj hned na to šlápl a oheň v místnosti, jež začal po odstranění Démonů zase plápolat, nyní změnil barvu na typickou oranžovo žlutou a uklidnil se. Také zaslechl ty vábivé hlasy z vnitřku ornamentu, zase ho to začalo lákat, aby vstoupil dál, nyní tu však nebyl nikdo, kdo by jej zastavil. Právě naopak.
   Harryho tep nyní dosahoval zase neskutečných výšin, teď byl před samotným vstupem do Temného Mordu, stačil jeden krok a už tam byl.
   Ohlédl se zpět na ležícího Lextera a hlavou mu projelo: „Ty to dokážeš! Já to vím! Jestli v to budeš věřit, dokážeš cokoliv! Nezatřese s tebou ani ten největší hrom! Budeš jak skála a přivedeš je zpátky, rozumíš?“
   „Rozumím,“ přitakal Harry, natáhl odhodlaně ruku, jež mu zmizela za potrhaným pláštěm ornamentu, Harry cítil na jejím konci něco zvláštního, nedokázal to popsat, ale ruka jako by mu zmizela ve zdi, na níž ornament tvaru podobnému oblouku byl.
   Harry udělal poslední nádech, aby se pojistil, že by musel zadržovat dech. Zavřel oči a rozloučil se naprosto s tímto světem. Následně v podivně tvarovaném a zdobeném ornamentu s odhodláním v srdci zmizel celý. Tím zmizel z tohoto světa, Harry Potter právě zemřel.
   Duše však ne, ta se chystá svést na odvráceném světě nejodvážnější čin všech dob.