Kapitola 3.
Útěk
Kufr byl skutečně těžký, jako obvykle. Harry si držel kapesník u brady aby zastavil poslední kapky krve, po pár stovkách metrů však přestal mít sílu, sedl na trávník u jednoho domku a těžce oddychoval.
Celý svět se mu točil před očima, jakoby všechno bylo zamotané. V každém případě Harry věděl jedno, chtějí ho zabít a on sám se nechce vrátit do Bradavic a ani nemůže.
Letos poprvé se Harry netěšil, že stráví zbytek prázdnin v Doupěti, domě, kde bydlí jeho nejlepší kamarád Ron Weasley. Nechtěl se vidět s nikým z kouzelníků, nechtěl vidět Hermionu která by mu zase radila a domlouvala mu, nechtěl vidět Hagrida, měl vztek na celý svět.
Ať už někdo skončí ten jeho smolařský život, ať už si Voldemort přijde a zabije mě.
„Tak pojď, proč čekáš, tady jsem, nebudu se bránit, pro mě už to nemá žádný smysl!“ křičel po ulici na celé kolo. „Tak dělej ty bastarde! Tady jsem, ať se rozhodne kdo přežije!“
Jedinou odpovědí mu byl psí štěkot z dvorku odněkud z domů.
Byl na dně, padl na záda a díval se, jak se obloha smráká. Bylo už něco kolem půl deváté, Harry stále neměl čas koupit si nové hodinky, od toho druhého úkolu ve čtvrtém ročníku, kdy se mu do nich dostala voda.
Na zem se snášela rosa, Harry cítil, jak mu vlhnou záda, avšak neměl sílu vstát. Na obloze bylo plno mraků, některých černých, některých zase průsvitných a světlých.
Kam teď má jít, v Děravém kotli, kouzelnické hospodě u Příčné ulice je plno lidí, to nemá zapotřebí, nehledě k tomu, že tam chodí i spousta lidí, které Harry zná a ty teď zrovna nechce vidět.
Bylo to zvláštní, jedna část žadonila o společnost, ale ta druhá naopak chtěla samotu. To pociťoval i na konci školního roku a pokaždé, když byl ve společnosti se mu zachtělo být sám. Nyní ten chtíč po samotě byl ještě silnější.
Nechtěl mít u sebe žádné kamarády, stále na něj koukajíce, aby neřekli něco, co by ho urazilo, jako kdyby byl nějaký malý rozmazlený spratek. Pokaždé když nějaké takové slovo někomu z nich uklouzlo, tak ten druhý vždycky do něj šťouchnul, nejspíš si mysleli, že je Harry neviděl. Jednají s ním jako nějakým děckem, tohle opravdu nemá zapotřebí, přátelství to bylo, ale teď už není, teď to jsou jenom obavy, aby se Harrymu nic nestalo a aby byl v pořádku. Aby náhodou někdo Harryho neurazil a kdyby ano, tak se k němu kamarádi slétnou jako hejno supů a začnou ho utěšovat. To je to poslední co by potřeboval.
Přestane být kouzelníkem?
Přestane dělat to jediné, co ho baví? Jenom kvůli tomu, jak se cítí vůči kamarádům určitě ne. Jde spíš o to, že před Voldemortem nemá v Bradavicích ochranu. Vleze mu do hlavy, způsobí mu bolest a začne s jeho tělem vyvádět všelijaké pitomosti, jen aby Harryho zesměšnil a to jen v tom lepším případě, v horším by také mohl začít zabíjet. To nehodlá Harry připustit, udělá cokoliv, aby Voldemort jeho tělem a přičiněním nezačal vraždit.
Do Děravého kotle tedy ne, tak kam tedy? Na Grimmauldovo náměstí dvanáct? Tam je Krátura a Harry není jeho příbuzný, takže by se ze Siriusovi matky a z jeho samotného nejspíš brzy pomátl. Nehledě k tomu, že každý kdo zná Harryho ho bude chtít zpátky, což Harry nemůže dopustit, takže by ho v Grimmauldově náměstí zahlédl bývalý ředitel Bradavic, který občas přeleze z obrazu, který visí na stěně Brumbálově pracovny v Bradavicích.
Harry nezná jiné místo, kde by se mohl schovat, ale proto aby utekl udělá vše…
Asi po půl hodině někdo zatahal Harryho za tričko. Lekl se a napřímil. Byla to postarší paní, měla plnou náruč tašek s nákupem a hleděla na Harryho.
„Propána, nestalo se ti nic? Doufám, že na našem dvorku nehodláš přenocovat,“ řekla poněkud podezřívavě. Harry si v zápětí uvědomil, že i když se před tím, když si balil opláchl obličej, stejně musí vypadat strašně.
„Já…, byl jsem utahaný, ten kufr je tak těžký, tak jsem si chtěl odpočinout, omlouvám se, jestli jsem…“ a zvedl se.
„To nic,“ přerušila ho žena, která z prvních Harryho slov zjistila, že to není nějaký opilec nebo chuligán co leze od domu k domu. „vypadáš strašně potlučeně, co se ti to propána stalo?“
„Ah… to bylo ráno, ošklivě jsem upadl, narazil si bradu a nos…, neměl jsem čas s tím něco udělat“ zalhal Harry.
„A to máš to zranění už od rána?“ zeptala se poněkud podezřívavě.
„Ano,“ odpověděl poněkud váhavě Harry.
„Pojď, já ti to ošetřím,“ řekla.
Harryho překvapilo, že vůbec existují ještě tak ochotní lidé, ale měl dojem, že by měl co nejrychleji vypadnout.
„Ne, to je dobrý, já už půjdu, takže se nemusíte obtěžovat, naschle,“ rozloučil se rychle, popadl koště, kufr a začal odcházet.
„Mohla by se ti tam dostat infekce!“ křičela na něj z dálky.
„Dám si pozor!“ plácnul Harry a už chtěl být co nejdál. To je blbost, tolik zlosynů a zabijáků ho nezabilo a nějaká hloupá infekce, to ani pomyšlení. Navíc už to měl od večera, takže by bylo stejně pozdě.
Šel stále dál, kufr ho tížil až skoro necítil ruce. Aniž by si toho byl vědom, došel až na okraj Kvikálkova a tam zůstal stát. Před ním byly jen lesy, louky a malé vesničky, stejné jako samotný Kvikálkov. Harry se pokaždé, když kolem jelo nějaké auto, snažil schovat, ať už to mohl být kdokoliv. Dlouho přemýšlel, jestli nemá zavolat Záchranný autobus, ale nakonec si řekl, že by ho podle něho našli. Až teď si uvědomoval, že je mu jedno, jestli ho najde Voldemort, ale nechce, aby ho našli jeho přátelé.
Obloha se stále zatemňovala, Harry ani nevěděl, kde našel sílu jít dál, jestli mu pomohla ta půlhodinka spánku na tom trávníku, nebo něco jiného.
Neměl po ruce žádné peníze, akorát pár kouzelnických Galeónů a několik Srpců či Scvrčků po kapsách v oblečení. Šel dál a dál, občas postavil kufr na zem, sedl si na něj, aby si odpočinul, jindy si pro změnu přendával kufr z jedné ruky do druhé.
Neznal všechny druhy transportu, Letax, Přemísťování, Přenášedla a to je všechno. Když nepočítáme Hipogryfy a Testrály, tak všechno.
Ale počkat. Harry si uvědomil, že pořád něco drží v druhé ruce, Kulový Blesk. No ovšem, další způsob přepravy. Na ten úplně zapomněl.
Uvažoval, jestli nepoškodí koště, když na něj pověsí i kufr. Nechal Kulový blesk vznášet se ve vzduchu, otevřel kufr a oblékl si co nejvíc oblečení, aby mu nebyla za letu zima, navrch si přes sebe přehodil neviditelný plášť a pevně si ho upnul, aby se mu neztratil, takže koukal jenom kousek koštěte a kufr, ten pověsil na zadní část Kulového blesku. Koště se ani nehnulo, zůstalo na chlup ve stejné poloze. Harry se na něj posadil, koště opět zůstalo dokonale stabilní. Jemně zatáhl rukama po koštěti a to se okamžitě vzneslo do výše. Hned se cítil sebejistěji, pokaždé když nasedl na koště se z něho stal jakoby jiný člověk, nebál se tak výšek a byl o hodně odolnější, vždy mu Kulový blesk dodal kuráž.
Letěl asi tak dvě stě metrů nad zemí a rozhodoval se kudy. Kulový blesk byl tak silný, že i s kufrem byl bleskově rychlý a mrštný. Harry jedině musel dávat pozor, aby mu kufr nesjel dozadu a nespadl.
Netrvalo dlouho a narazil na první vesnici. Přeletěl ji tak rychle, že za ní byl pryč snad dřív, než v ní. Obloha už byla temná, takže neriskoval, že někdo uvidí kousek trčícího koštěte a i kdyby, myslel by si, že je to sova.
Kde vlastně je Hedvika a jak to že zmizela? Člověk jí párkrát nezamkne a ona hned uteče.
Harry přemýšlel, co bude dělat. Má letět do Londýna? Právě tím směrem směřoval, to byl jediný směr, který si pamatoval, protože tam s Dursleyovými často jezdili, takže se stále držel na silnici, kterou už znal. Jenže následně dorazil na rozcestí, s kterým si vůbec nebyl jistý. Za chvíli se objevilo jakési moře či jezero, Harry to nebyl schopen říct, ale podle toho, jak dlouho nad ním letěl to bylo asi moře. Párkrát zjistil, že ztratil pevninu z dohledu, takže se snažil trochu vrátit a letět podél břehu. Byla to neuvěřitelná úleva, na rozdíl od vláčení kufru za sebou. Nechápal, že ho to nenapadlo už dřív, přece jenom dnes zažil jednu z nejhorších událostí ve svém životě, takže měl o čem přemýšlet a tím pádem na co zapomenout.
Přemýšlel o tom, jak asi budou všichni reagovat, že utekl a už ho nenajdou. Neexistoval přeci žádný způsob, který Harry znal a s kterým by ho mohli vystopovat. Pokud po sobě nenechá žádné stopy, tak je nemožné ho najít.
Pak ho ale napadlo, že se říká, že sova najde kohokoliv. Sice bloudí, takže jí to zabere déle, ale nakonec ho najde. Harryho by zajímalo, jestli by ho Hedvika našla. Rozhodně by za ní letěla celá delegace kouzelníků, aby Harryho odvedli zpátky. Ne, neexistoval způsob, jak Harryho najít, to prostě nešlo.
Vzpomněl si jak takhle minulý rok letěl s celou skupinou jeho bodyguardů do velení Fénixova řádu, jak mu byla zima, protože Moody stále trval, aby letěli co nejvýš. Na rozdíl od té doby teď Harry letěl sotva sto metrů nad zemí a zima bylo to poslední, co ho zajímalo.
Letěl asi už hodinu, aniž by si uvědomoval jak ten čas letí, ale uvědomil si, že stále je nad vodou a to není dobré. Odlepil tedy ztuhlé ruce od koštěte, na kterém se udržoval pouze nohama, je chytač, takže na to byl zvyklý.
Vytáhl hůlku a řekl: „Ukaž mi cestu.“
Hůlka se stočila na sever, to bylo ale zvláštní, sever ukazovala, že je vpravo. No počkat, tak letěl vůbec směrem na Londýn?
„Propána, kam to vůbec letím?“ řekl si promrzlým hlasem.
Začal si strkat hůlku zpátky do kapsy, ale měl tak zmrzlé ruce, že jak v nich neměl cit, tak mu vyklouzla. Harry vyjekl a ohnul Kulový blesk rovnou dolů. Byla tma jako v ranci, nikde nic neviděl, natož pak padající hůlku. Klesal pořád níž a níž, ale stále nic, měsíc byl zalezlý za mrakem a jediné co viděl byl jeho slabý odraz na hladině.
S přibývajících strachem, že přijde o hůlku přibývala i zima. Harry nakonec stačil zastavil koště těsně nad hladinou. Neviděl absolutně nic. Neměl žádný kompas, nemohl se navigovat a teď jak tak klesal k hladině ztratil orientaci. Všude bylo ticho, jenom přes moře se valily obrovské vlny, ale i tak, bylo absolutní ticho.
Žbluňk!
Harry zaslechl šplíchnutí a okamžitě se vydal po zvuku. Letěl pomalu, těsně nad hladinou.
‚Co když hůlka neumí plavat? No, je ze dřeva, ne?‘ Harry poslední dobou zjistil, že čím dál víc mluví sám ze sebou, občas si říkal, jestli se nezbláznil, ale teď?
Kroužil stále nad hladinou a pátral se špinavými brýlemi po hůlce.
Je to jasné, potopila se, i když v sobě měla brk z fénixe, který ji sám o sobě neměl šanci potopit, vypadá to tak. Řekl si, že udělá ještě pár okruhů po moři a pak přestane hledat. Přece jenom v moři jsou také proudy, takže může být už na hony vzdálená.
‚Takže jak se teď zorientovat?‘ povídal si Harry zase sám pro sebe. Když jsem letěl, nevnímal jsem, odkud vane vítr, protože jsem letěl pěkně rychle. Jedině podle měsíce, jenže ten je za mraky, nedá se zorientovat alespoň podle těch mraků?
Mraky černé jako uhel však nevypadaly nadějně, vlastně spíš naopak zbuzovaly hrůzu, Harrymu při pohledu na ně přeběhl mráz po zádech a začal se ještě víc klepat, než se klepal dosud.
Takže to by bylo, orientace je taky pryč. Škoda že Kulový blesk nemá něco jako kompas.
Tak co teď, doleva, doprava, dopředu nebo dozadu? A i kdyby, fouká tu vítr, takže by ho odklonil ze směru, při nejhorším tady bude létat až do rána v kruzích.
Vlastně ho nenapadla ani jedna věc. Vlny byly asi tak jeden a půl až dva metry vysoké, Harry se snažil si vzpomenout na jakou stranu směřoval když letěl ještě s hůlkou v kapse. Sletěl těsně nad vlny, jedna mu málem shodila kufr. Byly černé jako uhel, ale směřovaly doprava, stejně jako tehdy ukazovala hůlka. Co když ale vlny popohání vítr, ten se točí, takže vlny se taky točí, říkal si Harry.
Naklonil se doprava, aby viděl vlny v dálce, jestli směřují stejným směrem, ale jak se naklonil, tak to Kulový blesk pochopil jako příkaz a sjel dolů.
Plác!
Harry sebou praštil do studené vody a koště mu zmizelo pod rukama. Chtěl ho nahmatat, ale to už ho přikryla jedna zvlášť velká vlna jako peřina, na chvíli se ocitl celý pod vodou, až ho nakonec vlna vynesla na její vrchol a zase odjela. Snažil se plavat svým provizorním způsobem (protože se nikdy doopravdy plavat nenaučil) zpátky na místo kde spadnul z koštěte. Ale to už ho příští vlna hodila další deset metrů daleko. Začal se topit, jeho silná vrstva oblečení ho začala stahovat pod hladinu, nebylo v jeho silách se udržet na tak rozbouřeném moři. Pak zahlédl Kulový blesk, vynořil se z vody i s kufrem a zůstal stát nehnutě těsně nad vlnami, takže se nedotýkaly ani visícího kufru.
Co teď, koště přivolat nemůže, začal polykat nechutnou slanou vodu a čím dál víc se ztrácet pod hladinou. Nakonec se mu podařilo ještě se dostat nahoru, ale to už ho smetla další vlna.
Asi dvacet vteřin bezděčně máchal rukama ve vodě. Muselo to být divné moře, protože zde byl silný proud, pusu měl plnou slané vody, avšak plíce ještě vzduchem, který mu pomalu začal docházet. Utopí se snad jako se to málem stalo tenkrát ve čtvrtém ročníku u druhého úkolu? Rukama stále máchal ze strany na stranu, oči ho pálily, protože je měl otevřené a nebyl na to zvyklý. Zpomaloval v máchání rukama a přestával se snažit vyplavat vzhůru.
Dusil se.
V tu chvíli jedna ruka se ocitla na hladině. Harry ten pocit zaregistroval a instinktivně vložil poslední svou sílu, aby se vyškrábal na hladinu.
Konečně mu hlava vystřelila z vody a on o překot dýchal. V dálce uviděl Kulový blesk. Byl jak malá linka na obzoru, na který dopadala měsíční záře. Harry křičel něco jako ‚Koště! Hop! Tady!‘ do pusy mu ale lezlo příliš mnoho vody.
Otočil se a v tu chvíli to uviděl, zatím největší vlna, nebo se mu to alespoň zdálo, její vršek vztekle pěnil. Řítila se na něj jako predátor za svou kořistí. Harry na ní jen vyděšeně zíral.
Tak takhle dopadl, bez hůlky, bez koštěte, sám v rozbouřeném moři bezbranný…
Podíval se vzhůru, měsíc byl jako zázrakem odkrytý a svítil mu do očí. Něco v Harrym mu říkalo, že ho vidí naposledy…
Šplouch!
Vlna ho přikryla a nakonec stáhla pod hladinu. Harry se znovu snažil vyplavat nahoru. V uších cítil daleko větší tlak, než minule. Byl hlouběji. Před očima měl černo a tak je zavřel. V hlavě mu poletovaly myšlenky, mísily se se zvuky a nářky, každou chvíli očekával, že se mu přehraje celý život před očima. Stalo se však něco, co nečekal.
Najednou ho naplno rozpálila jizva na čele. Harry zaječel a přestal se snažit vyplavat, místo toho si mnul čelo a do plic, jak zaječel se mu dostala voda.
Začal ho opouštět život. Jizva pálila čím dál víc, Harry ale cítil v plicích vodu, snažil se jí vykašlat, ale to by mu znovu do plic natekla další voda.
Kdyby tak alespoň měl hůlku nebo něco…
V tom se mu něco otřelo o nohu, něco ostrého. Z posledního pudu sebezáchovy se lekl a ohnal se po tom. Přestal najednou vnímat bolest v jizvě. Svíral v ruce hůlku, to bylo to, co se mu otřelo o nohu.
V tom uslyšel z dáli podvodním zvukem jakési šplouchnutí. Bylo to přímo nad ním. Klesalo k němu něco dlouhého, Harry se toho instinktivně chytil a v tom se i s tím začal zvedat.
Po chvilce vyletěl z vodní hladiny…
Asi po minutě divokého kašlání při kterém se Harry málem znovu neudržel se vzpamatoval. Ležel na Kulovém blesku, pod ním viděl děsivé černé vlny, které kolem něho projížděly jako hřbety divokých draků. Napřímil se a zjistil že křečovitě drží v ruce hůlku. Svoji hůlku!
„Mám hůlku!“ volal nad rozbouřeným mořem.
Sklonil se pod sebe a zjistil, že dokonce kufr je stále na svém místě. Kulový Blesk se nehnutě a poslušně vznášel nad mořem a čekal na pokyny svého pána.
Harry se k němu sklonil a políbil jeho lesklou násadu.
„Děkuju ti, opravdu díky,“ Harry byl celý bez sebe, jeho koště mu zachránilo život, koště, které mu koupil Sirius, utratil za to většinu svých úspor, to všechno se vyplatilo.
A jak mohl mít takové štěstí a narazit v tak silném proudu moře na asi centimetr silnou hůlku? To ho trochu zarazilo a rozhlédl se kolem sebe. Copak jsou spolu s hůlkou nějak spjati?
‚Ne,‘ povídal si zase sám pro sebe, ‚to není možné.‘
Harry jí teď nespouštěl z ruky, nakonec pronesl: „Ukaž mi cestu.“
Hůlka zamířila přímo rovně, takže se musí vydat doleva, aby pokračoval v dřívějším směru. Znovu si pořádně nasedl na koště a vznesl se do výšky.
Letěl asi už půl hodiny, to moře bylo tak studené, že nemohl cítit konečky prstů, uši mu mrzly úplně nejvíc, myslel si, že mu snad upadnou.
Tak to nakonec nebyl až zas tak dobrý nápad takhle utéct. Teď by byl v teple pokoje u Dursleyových, nejspíš by ležel na posteli přikrytý teplou dekou. Harry se alespoň zahřál při těchto slovech, nebo si to alespoň myslel…
Pevnina. Harry zahlédl světla, byly trochu napravo, ale bylo jasné, že to je město. Harry neměl ani potuchy kolik už vůbec je hodin, ale když uviděl ty světla v dálce, přidal Kulovému blesku na rychlosti a řítil se tryskem vzduchem.
Čím rychleji ovšem letěl, tím víc celý mrzl. Klepal se až po uši a nemohl vydržet ten ledový vzduch. Oblečení už měl suché, i když si myslel, že mu na něm narostly rampouchy.
Konečně dorazil nad město. Bylo obrovské, to nebyla jen tak ledajaká vesnička. Harry hledal nějaké vhodné místo na přistání, světla žijícího města ho teď osvěcovaly. Nakonec našel nějakou restauraci a za ní temnou uličku, nejspíš pro zásobování.
Prásk!
Harry sebou praštil do kontejneru na odpadky. Byl už tak unavený, že neviděl pořádně pod sebe. Na řasách u očí měl bílý mráz, což jen dokazovalo, že opravdu mrznul.
Vyškrábal se ze smetí a padl na zem vedle kontejneru s hlasitým „Au!“
Místo toho, aby vstal se mu zavřely oči a hruď mu klesla na zem. Viděl před sebou oblohu a okraje domů, mezi kterými vedla tato ulička. Nebe už zase bylo zamračené, stejně jako nad mořem ze začátku.
Harry pomalu oddychoval, už neměl sílu vstát, od oběda, kdy dostal chleba s pomazánkou a minerálku nic nejedl, ne, nepůjde dál, dokud si neodpočine…
Nebe před ním se zavíralo, okraje domů mizely a všechno začalo být zamlžené až nakonec zmizelo docela.
Bylo už po půlnoci a Harry Potter omdlel vyčerpáním v jedné ze zapadlých restaurací města Dublin.