Kapitola 6.

Noční let

Čaroděj s neupravenými vlasy, co vypadal, jako by se o sebe vůbec nestaral, a velice se lišil od ostatních, padal přes celou místnost plnou jiných lidí dolů do jakési propadlé jámy, do níž po obvodu místnosti vedly masivní schody. Ostatní čarodějové stáli na zemi a vystrašeně se dívali na chlapce běžícího naproti padajícímu muži. Ten spadl rovnou doprostřed do jakéhosi starého kamenného oblouku. Chlapec věděl, že z druhé strany zase vypadne ven, zase se objeví, křičel na celé kolo: „SIRIUSI!“ a běžel ke kamennému oblouku. Vtom ho něco popadlo. Byl to obrovský had, který ho obtočil a začal ho dusit. Ten chlapec byl Harry, který se teď snažil dýchat, i když mu v tom had bránil. Svíral ho čím dál víc pevněji, až najednou Harryho strašně začala pálit jizva na čele. Neměl volné ruce, aby se jí chytil. Ostatní čarodějové už v místnosti nebyli a Harry stále byl v objetí hada.
   Čelo ho pálilo stále víc, až to bylo nesnesitelné, když vtom se mu v hlavně začal ozývat jakýsi hlas. Nebylo mu rozumět, byl tichý, ale ledový a zlý. Harry se ze všech sil snažil vymanit se ze spárů hada, až se mu to nakonec podařilo a on dopadl na zem.

   Harry se probudil na podlaze svého pokoje a jizva ho strašlivě pálila. Vtom ale najednou utichla, sice ještě cítil bolest v boku od nárazu na podlahu, ale bolest v jizvě utichla stejně rychle, jako se objevila. Všude byla tma a ticho, celý hotel už spal. Zvedl se a posadil se na postel. Peřinu našel odkopnutou pod postelí, tak se pro ni natáhl se zvedl ji.
   Hned s ní se však z pod postele vykutálel i Kulový blesk. Harry si v tu ránu uvědomil, že tam v koruně stromu na něj ještě čeká jeho kufr, na který úplně zapomněl. Ucítil silnou nechuť vylézt z postele a zase se obléci. K tomu ještě vyletět znovu schovaný pod pláštěm ven a letět pro kufr. Věčně tam ale schovaný být nemohl, takže se nedalo nic dělat. Zvedl se a otevřel okno. Dovnitř se vlil čerstvý studený vzduch, až Harrymu přejel mráz po zádech.
   Když vyletěl z okna už převlečený a již s řádně nasazeným neviditelným pláštěm, takže zase koukala jen špička koštěte, zamířil hned směrem k sadu stromů, které si odpoledne zapamatoval. Nezdržoval se letem ve velkých výškách, od té příhody s letadlem se mu to přestalo zdát až zas tak bezpečné, takže se držel těsně nad domy.
   Přemýšlel za letu, proč ho vlastně tak strašně pálilo čelo? Minulý rok měl dokonce schopnost vycítit, jak se sám Voldemort cítí, ale vždycky mu to působilo velkou bolest. Teď jenom slyšel v hlavě nějaké hlasy. A co bylo ještě o to zajímavější, místo toho, aby ho v té místnosti s propadlou jámou zachytil Lupin, když slepě běžel pomoct padajícímu Siriusovi, chytil ho nějaký had. Ale nebyl to bazilišek, se kterým měl tu čest v druhém ročníku. Byl podobný tomu hadovi, co Harryho obtočil na Ministerstvu, pak dokázal Voldemort Harryho ústy mluvit, jako kdyby to byl on sám.
   Nesnaží se snad Voldemort znovu dostat do Harryho? Znovu ho začít ovládat? Co kdyby se tak stalo?
   Harry by se zázračně vrátil zpátky do Bradavic a začal by zabíjet. To ne, to nemůže být pravda, přece Harryho nenašel? Jak má sakra utéct z jeho spárů, aby nehrozilo, že ho zase ovládne a zaútočí na jeho přátele. Co když ho ovládne zrovna teď a prostě vyletí do výšky a seskočí z koštěte. Byl by to Harryho konec.
   ‚Zase mě přepadává, když spím,‘ říkal si Harry, to si člověk nemůže ani na chvilku zdřímnout? Když spí, tak se nedokáže vědomě bránit vniknutí Voldemorta do své hlavy, co když teď Voldemort zjistil, jaké zlé sny mívá Harry, upraví mu je a budou z nich úplně noční můry? Nebo podle nich ho najde?
   Harry si nevěděl rady, co měl znamenat jeho poslední zážitek ze snu. Proč jenom existuje to spojení mezi ním a Voldemortem. Kdyby se tak Harrymu podařilo dostat se do jeho hlavy, Voldemort přece také musí někdy spát.
   Přeletěl nad silnicí, kde se v poledne stala ta nešťastná nehoda, a pokračoval po ní dál až k místu nárazu. Nebylo to poznat, silnice byla znovu otevřená a průjezdná a byla osvětlena pouličními lampami. Po autech, která do sebe vrazila, nebyly ani památky. Najednou ale Harry zahlédl na silnici stopy po smyku. Tady to bylo.
   Zahnul tedy směrem, kterým minule utíkat s kufrem, přiletěl k rybníku, kde si v poledne sednul a myslel si, že už všechno má za sebou, jak strašně se mýlil.
   Vydal se tedy směrem, kterým utíkal před helikoptérou. Po policistech tu teď v noci nebylo ani památky. Měsíc osvětloval cestu, která vedla pryč od rybníka. Celý sad na první pohled vypadal dost strašidelně a Harrymu naháněl husí kůži.
   Nějak se necítil dobře, když se ocitl mezi stromy, které rázem zastínili svit měsíce, ale pořád se to nedalo porovnávat s tmou, která panuje v Zapovězeném lese.
   Nakonec narazil na hlouček stromů, z nichž jeden byl nejvyšší, a právě tam Harry nechal svůj kufr. Ani nedoufal, jestli tam vůbec bude. Kdyby tam nebyl, byl by to malér, protože to, co v něm bylo, je přinejmenším podivné.
   Pokud se k němu dostala policie, tak je v Harry v pytli. Nejenže se tím prozradí, ale ještě sem bude muset Ministerstvo poslat někoho, kdo spoustě lidem vymaže paměť, aby si nic nepamatovali na to, co ten kufr obsahoval. A přinejmenším bude lepší, když bude Harry prozrazen nějakým kolemjdoucím, než přímo policií.
   Vletěl tedy do koruny stromu a vyletěl vzhůru až ke špičce. Nikde nic neviděl, ale aby ne, byla tam strašlivá tma. Harry si řekl, že když použije rozsvícecí kouzlo, tak se nic nestane, to používají čarodějové ve dne v noci, není to žádné útočné kouzlo.
   Vytáhl hůlku, plášť si shodil na ramena a řekl do tmy: „Lumos!“ Konec hůlky najednou zazářil jasně bílým světlem. Harry si byl vědom, že teď ho může vidět kdokoliv, a tak létal v koruně stromů co nejrychleji. Prohledával každičký kousek listu nebo větve. Buď je po kufru, nebo ho schoval opravdu mazaně.
   Vtom se něco nad ním zatřpytilo. Harry k tomu okamžitě vyletěl a už chtěl po tom sáhnout, když vtom ho strašlivě rozbolela jizva.
   Pustil se koštěte a padal dolů. Pokaždé se praštil do nějaké větve, kterých měl strom bohatě. Při každém dopadu hlasitě zakřičel. Bouchnul se do žeber, pak schytal ránu do kolenou. Spadnul asi o tři metry, když vtom dopadl na něco lesklého a rovného. Zůstal ležet a křičel bolestí. Nebylo to však kvůli těm nárazům z pádu, ale kvůli jizvě. Bolela ho strašně moc. Přímo pulzovala bolestí, Harry si ji surově masíroval ‚ať už ta bolest přestane!‘ říkal si.
   Pak najednou se bolest vytratila. Harry otevřel oči, které křečovitě až doteď zavíral, a zjistil, že je má plné slz. Palčivá bolest zmizela stejně rychle, jako se objevila. Stejně jako před tím v pokoji. ‚Co to zase Voldemort vyvádí?‘ ptal se v duchu zuřivě. Vždyť teď přece nespí, tak se nemusí pokoušet ho ovládnout, když je při smyslech.
   Až teď si Harry uvědomil, že ho příšerně bolí celé tělo. Kolena přímo bušila bolestí, nejspíš si narazil holeň. Špatně se mu dýchalo a na hrudníku také cítil bolest.
   Dál si uvědomil, že směrem dolů ještě zbývají nejméně čtyři metry, tak jak to, že nespadl?
   Podíval se pod sebe a zjistil, že ho nese perfektně stabilní Kulový blesk. Znovu ho zachránil, jak to? Jeho diamantově vybroušená lesklá násada se třpytila v ponuré záři měsíce. Harry zjistil, že stále drží hůlku v ruce, i když padal přímo dolů ze stromu, nepustil ji. Nejspíš kvůli jizvě vůbec nevnímal pád, jinak by se snažil si uvolnit ruce a chytit se nějaké větve.
   Vyletěl znovu do koruny stromů a při tom těžce oddychoval, jak ho celé tělo bolelo. Hůlkou si posvítil zase na temná místa, bohužel však ztratil z očí ten odlesk, co ho minule tak nalákal. Oblétal tedy zase celý košatý strom a snažil se v černé tmě prozářené hůlkou najít kufr. Pak náhle narazil na jednu ulomenou větev. To ji tehdy ulomil, aby zakryl kufr, takže kde je její konec, musí být někde nablízku. Vítr foukal do větví a listí na nich šustilo tak, že Harry nemohl zcela dobře zaslechnout, jestli ho někdo nepozoruje, nebo se tu neprochází. Ani se teď nepohnul a kroužil hůlkou kolem dokola. Najednou zase zahlédl odlesk, byl asi metr od něj. Harry se po něm podíval a spatřil lesknoucí se kovovou karabinu svého kufru.
   Konečně si z plna hrdla oddechl. Měl kufr, byl přikrytý tou ulomenou větví a nebyly na něm známky cizí činnosti. Odkryl z něho větev a nadzvedl ho.
   Už zapomněl, jak je těžký, takže se v jednu chvíli překotil tak, že zase málem upadl. Hned se narovnal a kufr třímal ve své levé ruce, v pravé držel stálé svítící hůlku.
   Už se chystal sletět dolů, když vtom zčistajasna vítr utichl. Šustění větví rázem povadlo a ozvalo se ledové ticho. Harrymu poskočilo srdce, takhle přece vítr rázem nepřestane vát. Začal se rozhlížet a v tom tichu a temnotě stromu dostal najednou strach. Náhle neměl odvahu sletět dolů. Bylo absolutní ticho, nikde nezašustil ani lísteček.
   Vtom Harrymu přejel náhle mráz po zádech. Celý se oklepal a v tu ránu mu zničehonic zhasla hůlka. Nikdy sama nezhasíná, dokud jí to nepřikáže kouzelník, co může samo zhasnout hůlku?
   Náhle se ze zdola pod ním ozvalo nepříjemné zachrčení. Harry ztuhnul a neměl odvahu se podívat dolů. Pak ale sklopil zrak a oči upřel pod sebe. Stála tam úplně černá postava v kápy, černější než okolí samo. Byla vysoká přes dva metry a z rukávu kápě jí čouhaly kostnaté ruce, jako kdyby na sobě měly jen tenkou shnilou vrstvu kůže.
   Mozkomor se kolem sebe rozhlížel a pátral po okolí. Harrymu se začala klepat kolena, dal by teď nevím co, aby tam místo něho stál ten policajt se psem. Mozkomor se stále rozhlížel, pomalu otáčel hlavu ze strany na stranu.
   Harry se snažil zatajit dech, ale místo toho dýchal krátce a rychle. Co tady mozkomor pohledává? Ještě před koncem minulého školního roku se psalo v novinách, že mozkomoři se hromadně vzbouřili. Už tehdy to nevěstilo nic dobrého a kdyby teď Harry použil Patronovo zaklínadlo, jistě by se tím Ministerstvu kouzel odhalil. Lepší ale to, než aby mu mozkomor vysál duši.
   Harry stále dál seděl nehybně na koštěti, kufr pořád třímal v levé ruce, ve které přestával mít cit. Začínala ho příšerně bolet tím, jak je těžký, a Harry se neodvažoval ho přendat do druhé ruky, protože v té naprosté tmě by byl slyšet i dopad špendlíku.
   Zatnul zuby a vší silou se přemáhal, ať už mozkomor odejde. Jenže ne, ten tam stál pořád dál a stále se hrozivě rozhlížel. Harrymu se už chtělo zaskučet, jaká to byla bolest. Ruka mu úplně pulzovala bolestí.
   Najednou mozkomor pozvedl ruce a začal se dlouhatánsky nadechovat a vysávat vzduch z okolí. Vtom Harryho zasáhla vlna studeného proudu a celý se začal klepat. Brýle náhle měl zamlžené a od pusy mu šla pára. Právě zažíval příšerný chlad a začal se tak strašně klepat, že cvakal i zubama.
   V témže okamžiku mozkomor zčistajasna otočil hlavu vzhůru a zahleděl se přímo na poloodkrytého Harryho. Tomu se v tu chvíli začaly zavírat víčka a počínal omdlévat. Jenže v té chvíli upustil kufr, který začal hlasitě padat a odrážet se od větví, až nakonec dopadl celou svou váhou přímo na mozkomora, který se sklátil k zemi.
   V tom okamžiku Harry procitl a začal se rozhlížet. Viděl mozkomora, jak hlasitě vztekle a ledově chrčí. Na nic nečekal, zandal si hůlku do kapsy, sletěl bleskově dolů a popadl kufr do pravé ruky. V té samé chvíli rychle akceleroval a hnal Kulový blesk, jak nejrychleji mohl. Letěl po cestě v dvoumetrové výšce a když urazil asi tak sto metrů, zastavil se na rozlehlém rozcestí. Sad byl velký, kolem bylo spoustu stromů a cesty byly převážně ze štěrku. Harry rychle sesedl z koštěte a uvazoval na něj kufr, kvůli kterému se nemohl pořádně soustředit na let. Mohl jen doufat, že mozkomorové nejsou tak rychlí. Vytáhl z napolo rozpadlého kufru přezku na uchycení a začal ji vázat kolem koštěte. Kulový blesk se poslušně vnášel ve vzduchu bez hnutí, když vtom znovu utichl vítr. V tu ránu se ze všech stran ozvaly skřeky a chrčení. Musely jich být desítky. Harrymu se zase začaly klepat ruce. Okolí začalo zase stydnout, všude tma a ze všech čtyř stran rozcestí se ozývaly hlasité křiky mozkomorů. Harry začal panikařit, přezka nechtěla sedět, pořád sklouzávala z uzlu. Skřeky se blížily stále víc a sílily na intenzitě. Musely jich být snad i stovky. Znělo to jako úplný orchestr drásajících skřeků ve tmě a tichu okolí. Náhle se začalo ozývat i šustění štěrku. Harrymu tlouklo srdce tak silně a bolestivě, že se mu svíraly dýchací cesty a začal hlasitě sípat.
   Na poslední chvíli přezku utáhl, vyhoupl se na koště, zkontroloval, že s sebou má plášť, a urychleně vyrazil do výšky.
   Prásk! Přezka povolila a kufr hlasitě dopadl na zem. Harryho zachvátila panika, nechtěl tady kufr nechávat. Šustění štěrku bylo tak silné, že mozkomorové museli být deset metrů od něho, skřeky byly tak hlasité, že Harrymu připadalo, jako kdyby mu křičeli do uší.
   Sebral poslední zbytky odvahy a sletěl znovu k zemi. Vzal za kufr a ten se v tu ránu rozevřel a všechny věci se vysypaly na zem. Harry měl smrt před očima. Tohle snad nebylo možné. Vtom se z každé strany k němu začaly míhat stíny kápí. Harry ztuhnul…
   Byli od něj asi jen tři metry, když Harry popadl hůlku a rychle si začal připomínat něco šťastného. Vtom ho nohy zradily a Harry padnul na zem. Hůlka se mu odkutálela mimo dohled. Hleděl k nebi, kde byl teď měsíc strašidelně zakrytý černými mraky. Najednou se mu do pohledu na noční nebe dostalo několik kápí. Zastavily se a zlostně na Harryho civěly. Harry začal hledat hůlku, místo toho nahmatal akorát plášť. Přehodil si ho tedy rychle přes sebe a celý se skryl.
   Vtom mozkomoři ucukli, jako kdyby je něco překvapilo. Harry se klepal od hora až dolů a už nedokázal kontrolovat své hlasité dýchání, nebo spíš sípání podobné záchvatu.
   Jeden z mozkomorů náhle k němu zvedl svou kostnatou ruku plnou shnilé kůže a odporných strupů, začal šmátrat těsně nad Harryho hlavou. Pak najednou deset centimetrů vedle něj rychle zaryl do země, jako kdyby něco hledal. Harry sebou škubl, ale na nějaké ječení měl příliš sevřené hrdlo.
   Mozkomor nabral hrst štěrku a nechal ho padat ze své odporné ruky na zem. Několik kamínků dopadlo na Harryho, který je bleskurychle smetl z pláště a posunul se kousek vedle.
   Další mozkomor hbitě natáhl ruku přesně tam, kde na Harryho dopadlo pár kamínků, ale protože se Harry před tím posunul, tak zaryl zase jen do země.
   Harrymu konečně došlo, že ho nevidí. Aniž by věděl, kde k tomu sehnal odvahu, pomalu se postavil a hleděl tváří v tvář jednomu z mozkomorů do obličeje, který nebyl vidět přes tmavou kápy. Harry našel skulinku mezi hloučkem mozkomorů a nakročil nohou tím směrem. Jakmile ji ale položil na zem, štěrk v tom tichu hlasitě zachrastil. Mozkomoři znovu ucukli a svoje pohledy okamžitě namířili přesně na Harryho nohu. Harrymu vyskočil žaludek až někam nad krk. Mozkomoři se teď shlukli kolem něho v těsné skupince.
   Harry si stále dával pozor, aby mu plášť zakrýval celé tělo. Jeden z mozkomorů se ale sehnul a zase natáhl ruku na místo, kde byla Harryho noha. Ten zatnul zuby a nohu nadzvedl, takže začal balancovat jenom na druhé, protože tu, co nadzvedl, už nemohl položit zpět, aniž by riskoval odhalení.
   Mozkomor zase zaryl do země a se vzteklým chrčením zase stáhl ruku. Harry začal přestávat mít kontrolu nad rovnováhou. Tělo se mu klepalo a teď měl ještě vyrovnávat rovnováhu na jedné noze? A hůlku v nedohlednu. Před malou chvilkou ho nohy tak hrozně zradily, co když se to stane znovu? Pak ale Harryho něco napadlo.
   Pomalu se začal sklánět dolů, přitom stále obtížněji kontroloval rovnováhu. Nakonec natáhl ruku s pláštěm a nabral pár kamínků. Ty rychle schoval pod plášť. Jeden z kamínků druhou rukou nadzdvihl a teprve když byl nad pohledy všech mozkomorů, kteří neustále pozorovali štěrk na zemi, hodil ho přímo před sebe.
   Všichni mozkomoři zase ucukli a otočili se směrem dopadu kamínku. Jeden po druhém tam pak začali mířit s chrastěním štěrku, který posunovali svými kápěmi po zemi. Harry na poslední chvíli jednomu uhnul a opatrně našlápl vedle a jeho dopad nohy se ztratil v šustění štěrku, které způsobovali mozkomorové. Hned, jak dorazili na místo, se začali kolem sebe rozhlížet a máchat pomalu rukama, takže šum štěrku zase ustal. Harry pak hodil další kamínek ještě dál. Mozkomorové se začali sunout tím směrem. Harry přešel k místu, kam se mu odkutálela hůlka, tu sebral a zastrčil si ji do kapsy. Pak přešel ke kufru a začal do něj skládat věci. Zámky na něm byly zničené, takže ho Harry uchopil za obě stěny a šel k vznášejícímu se koštěti.
   V dáli utichl šum štěrku, jak se mozkomorové přesunuli dál a potom se zastavili, jenže to Harry postřehl pozdě a oni zaslechli jeho kroky.
   Urychleně nasedl na koště a v okamžiku, kdy se z dáli začaly ozývat strašidelné skřeky rozčilených mozkomorů, se vznesl a pomalu začal zrychlovat, utekl jim.
   Letěl už nad silnicí a byl k smrti rád, že mozkomorové ho nesledují. Pomalu se začal uklidňovat ze strašného šoku a koště mu zase začalo dodávat potřebné kapky sebedůvěry. Cítil sice, jak se mu nohy pořád ještě třesou strachem, stále se ohlížel za sebe a modlil se, aby ho nesledovali. Černý prostor, který nechával za sebou, byl však prázdný. Harry se ještě jednou ujistil, že má hůlku, vracet by se tam pro ni už nechtěl.
   Nějak toho na něj bylo za poslední dny dost, zvláště dnes toho zažil do sytosti a těšil se znovu na postel. Oči se mu za letu začaly zavírat a Harry ztrácel cit v rukou. ‚Ještě vydrž, ještě chvíli,‘ říkal si v duchu. Několikrát mu málem sklouznul kufr z ruky, stále si ho přendával z levé strany na pravou, aby ulevil rukám. Teprve teď si uvědomil, jak ten kufr strašlivě páchne. Předtím to ani nezaregistroval, když s ním utíkal od popelářského vozu, smrděl stejně, a když ho teď zachraňoval, neměl na nějaké zápachy ani pomyšlení. Teprve teď ho napadlo, proč vlastně nehledal po čuchu? Určitě by ten kufr v té koruně stromu našel dřív, i když tam foukal vítr, takže jakýkoliv zápach hned odnesl. Pak, když přestal foukat, měl Harry plné ruce práce.
   Nalezl silnici, která vede k hotelu, a s úlevou zamířil nahoru. Posledních pár kilometrů letěl, jak nejrychleji mohl, mozkomorové neměli šanci ho sledovat, vlastně jak ho našli předtím? Co se stalo divného předtím, než se tam objevili? Harry použil rozsvícecí kouzlo, to by je přilákat nemělo, jedině že by viděli světlo, a to nemohli, protože by na Harryho zaútočili okamžitě a nerozhlíželi by se nějakou dobu dole pod stromem.
   Ne, stalo se něco dalšího, ještě teď ho od toho bolelo celé tělo. Jizva, to jizva ho začala pálit. Mozkomoři se přece vzbouřili, uvažoval Harry, nejspíš teď poslouchají Voldemorta a ten musel nějak tím, že Harrymu způsobil bolest, zjistit, kde se přesně nachází.
   Počkat, takže Voldemort ví, kde Harry je. Co když to řekne Snapeovi, který by mezi smrtijedy měl být jako Brumbálův špeh. Pak se to Brumbál dozví taky a Harry bude mít po výletu. Moc dobře věděl, že by to Snapeovi způsobilo obrovskou radost.
   Ne, Harry pořád byl pevně rozhodnutý nevracet se domů, tím pádem ani do Bradavic, a být tak jako zbraň Voldemorta, které se každý bojí. Brumbál nemluvil s Harrym minulý rok, tak letos Harry nebude mluvit s Brumbálem.
   Když si vzpomene na to, že se k němu chovali minulý rok jako k nějakému klenotu, který musí být střežen ve dne v noci a pokaždé ho musí doprovázet ozbrojená eskorta, a porovná to s tím, co prožívá teď, alespoň má nějaké dobrodružství, i když většinou jde o život.
   Když se tak Harry vracel zpátky do hotelu, docela byl spokojený, že se konečně nenudil, najednou měl pocit takového darebáctví, ze kterého byl nečekaně spokojený, dokázal se ubránit sám, sám a jenom sám. Nikdo ho nepodporoval a nekryl mu záda. Dokázal to už předtím, ale teď určitě udělal rekord v počtu provedených rošťáren (ve kterých mu šlo o život) za jeden den.
   Hotel byl potemnělý, všichni návštěvníci už dávno spali. Ulice byly liduprázdné a Harry už uměl nazpaměť pozici okna svého pokoje, kam pomalu vletěl.
   Přistál lehce na podlaze a odložil své břemeno v podobě kufru. Kulový blesk, který mu zase zachránil život, odložil do skříně, sám se mu nemohl zavděčit a nechápal, čím to je, že mu stále zachraňuje život.
   Pak se otočil a pohlédnul na svůj smradlavý, nesmírně potlučený kufr, jak leží na podlaze vedle postele. Když ty rozházené věci sbíral před chvilkou ze štěrku, byl tak vystrašený, že si ani neuvědomil, v jakém jsou stavu. Pouze se přesvědčil, že jsou všechny a že tam nic nenechal. Takže se teď uvidí.
   Harry přešel ke svému kufru a otevřel ho, aniž by potřeboval povolit zámky. Pak odklopil víko.
   Všechno vypadalo, jako kdyby to někdo hodil do pračky a nechal hodinu ždímat. Oblečení bylo plné světlých fleků od soli a nesmírně páchlo. Harry ho vytáhl a jako první na něj vykoukl kotlík. Ten samozřejmě byl až na fleky od mořské soli v pořádku. Položil ho vedle a začal zvedat knihy. První byla kniha na hodiny Přeměňování. Harry ji zvednul a vzal za stránku. Místo toho, aby ji rozevřel, ji roztrhl. Stránky byly k sobě slepené po dvou až deseti. Vůbec celá učebnice vypadala jako listy salátu naskládané v deskách.
   Pak zjistil, že ostatní učebnice na tom nejsou o mnoho lépe. Dostal se až dospod, kde leželo fotoalbum.
   Harrymu se zastavilo srdce. Jak dopadlo?
   Rozevřel první stránku, kde se na něj vždycky usmívali jeho rodiče. Nyní tam však místo nich byla jen vybledlá fotografie s velkými skvrnami. Harry začal prohlížet i ostatní stránky. Všude byly kusy fotografií s velkými skvrnami, mnohdy až přes celou plochu. Harry album zavřel a přepadl ho strašlivý pocit. Aniž by chtěl, do očí se mu vlily slzy a odkapávaly na obal fotoalba.
   To přece ne, byla to jediná vzpomínka na rodiče, kterou měl. Dal mu ji Hagrid, který ty fotky pečlivě posbíral, od koho jen mohl. A teď je všechno pryč. Všechny ty hezké fotografie, kdy na něho mávala celá parta od Siriuse počínaje až po Lily konče. Byly pryč, proč? Tohle si Harry nezasloužil, vždycky to album nosil s sebou, tím pádem i lidi v něm obsažené. Teď bylo všechno pryč.
   Ani jedna fotka nevydržela. Harry se neodvažoval na to využít jakákoliv kouzla, stejně pochyboval, že by pomohla. Takže je s tím konec. Už nikdy neuvidí své rodiče na žádné z fotek. Už se na něho nikdy neusmějí a nezamávají mu na rozloučenou. Teď už ne…
   Harry album přihodil k ostatním zdevastovaným knížkám, otřel si slzy a začal z kufru sbírat i ostatní věci: brk, inkoust, pergameny, které se skoro rozpadaly, a pak další své věci.
   Kufr otřel hadrem, který měl na vytírání, nacpal do něj věci zase zpátky a schoval ho do koupelny, aby mu nesmrděl v pokoji. Někdy později se ho bude snažit vyklidit, ale teď rozhodně ne. Cítil v sobě nějaký tíživý pocit, hrdlo se mu stahovalo, pořád myslel na to fotoalbum. Nejlepší bude, když to zaspí.
   Převlékl se tedy znovu do pyžama a zalezl pod teplou peřinu. Převrátil se na bok a před očima měl pořád to album, které mu Hagrid dal na konci prvního roku v Bradavicích u postele v ošetřovně.
   Stále viděl jeho polámané listy, většinu z těch fotek už znal nazpaměť a teď, když je viděl takhle, strašně ho to trápilo. Oči se mu najednou začaly samy zavírat, Harry už neměl sílu je udržet otevřené, ani kdyby si je zalepil izolepou za vlasy. Co když se mu bude zase zdát nějaký hrozný sen? No, jakto co když, vždyť se mu zdál každý den, takže je to jasné. Sirius umřel teprve před měsícem, Harry měl stále nutkání zajít do místnosti se zapuštěnou jámou a podívat se znovu zblízka na ten tajemný kamenný oblouk. Co asi byl zač, jakou vlastně hraje roli, přece čaroděje neroztrhá na kusy a navíc Harry tam zaslechl hlasy, ozývaly se z druhé strany, nebo se mu to zdálo? Ne, Lenka Láskorádová je také slyšela, třeba je to stejné jako s těmi Testrály, třeba je může vidět jenom člověk, který už v životě viděl někoho umřít. Sirius nezemřel, opakoval si stále dokola Harry, neviděl ho přece umřít, až ho uvidí zemřít, tak tomu uvěří. Tohle ale bylo úplně něco jiného, jako kdyby přepadl do jiného světa, kde ale stále žije. Harry ho musí dostat zpět. Musí se dokázat vrátit do té místnosti, projít přes všechny stráže a pokusit se jakýmkoliv způsobem zachránit svého kmotra Siriuse…