Kapitola 15.
Školní trest
Hodina Péče o kouzelné tvory skončila pozdě odpoledne. Harry chtěl s Ronem jít ven, ale Hermiona mu to rázně zakázala, protože má spoustu domácích úkolů a k tomu ještě dopisování poznámek.
Takže si odpoledne sedli do křesel ve společenské místnosti a začali psát úkoly, které měli snad ze všech předmětů, kam zatím Harry šel. Pojednání o Krévovém lektvaru Ron psát nemusel, protože na Lektvary nechodí. Zato chodí na Jasnovidectví, takže měl svých starostí dost s vymýšlením hloupostí, na které mu Trelawneyová skočí. Po půl hodině se rozhodli, že půjdou psát do knihovny, protože v knize toho o Krévovém lektvaru nebylo dost. Harry se snažil psát co největším písmem, ale samozřejmě ne zase tak velkým, jinak by mu Snape nabalil ještě další úkol.
Pojednání o Krévovém lektvaru měli s Hermionou, která mu jakoby zázrakem pomáhala, hotové za hodinu, hned pak se už společně s Ronem vrhli na úkol z Obrany proti černé magii. Vytáhli si knížku nazvanou Jsou zde, nosph'erathu! a hledali informace o domovské planetě upírů. Harrymu a Ronovi se knížka zdála nějaká divná, prostě nedokázali pochopit ani slovo z toho, co tam bylo napsáno, takže jim to musela Hermiona, která knížku četla prý už dvakrát, vysvětlovat. Harry a Ron se snažili, aby jejich práce nebyly stejné, převraceli věty, jinak formulovali slova, takže jim trvalo déle odlišení svých testů než získání informací. Hermiona byla s prací hotová za čtvrt hodiny a pak pozorovala, jak se ti dva pachtí s domácím úkolem.
Následně se vrhli na domácí úkol z Přeměňování a protože jim už nezbývalo moc času, nechali Kouzelné formule na později, samozřejmě Hermina stihla obojí, ale jim to opsat nedala.
Následovala večeře, všichni tři si rychle běželi uložit poznámky do ložnic a pak běželi do Velké síně. Strop byl zase o něco více zamračený, počasí se vůbec stále víc a víc zhoršovalo, Harry věděl, že ještě neprší jen proto, že déšť čeká, až bude první famfrpálový trénink, aby všichni mohli krásně zmoknout. K večeři si nandali propečená kuřecí stehýnka a křidýlka, k tomu měli propečené brambory se spoustou omáčky a nakonec moučník.
Schylovalo se už k osmé hodině, když si Harry vzpomněl na jejich školní trest. Proseděli tam už takovou dobu a povídali si, že by na to málem zapomněli. Oznámil to tedy svým dvěma přátelům a rozloučili se s ostatními. Všichni na ně zvědavě koukali. Nejenom kvůli tomu, za co ten trest dostali, ale hlavně proto, že si ještě nikdo nešel odpykávat školní trest k profesoru Lexterovi.
„Co myslíš, že nám dá, čištění záchodků?“ zeptal se Ron Harryho.
„Říkal, že nic nechystá, tak nevím,“ podotkl Harry.
„Nic nechystá?“ zdálo se to divné Ronovi.
Došli před učebnu Obrany proti černé magii a otevřeli dveře. Učebna byla prázdná, tak jako vždycky, schody vedoucí nahoru ke dveřím do profesorova kabinetu vyběhli v mžiku a Harry zaklepal na dveře. Nic se neozývalo.
Zaklepal tedy znovu, ale stále nic.
„Že by na nás zapomněl?“ ptal se Ron.
„Neblázni,“ řekla mu Hermiona.
Harry pokrčil rameny a naposledy zaklepal. Když se nic neozývalo, sešel schody a rozhlédl se po učebně.
„Přece tu na nás měl čekat,“ řekl.
Vtom se z kabinetu ozval orlí křik. Všichni strnuli a v příštím okamžiku se dveře do kabinetu otevřely a do třídy vešel Lexter.
„Omlouvám se za to zpoždění, jsem tu jen o pět minut později, tak jsem vás snad tolik neznudil,“ řekl a sešel k nim dolů.
„Takže zaprvé: To, co jste pro Harryho udělali, nepovažuji hodné trestu, nerozvážné, to ano, ale ne hodné trestu,“ řekl s úsměvem.
Ron se usmál na Hermionu a ta zase na něho.
„Co se týče tebe, Harry, víš, co jsi slíbil profesoru Brumbálovi v tom Hagridově srubu?“ zeptal se Lexter Harryho.
Harry začal vzpomínat, ale nic ho nenapadalo, jen že půjde na školní trest a pak…
„Pak že začneš chodit na hodiny Nitroobrany,“ doplnil ho Lexter, jako kdyby Harry přemýšlel nahlas.
„Ano,“ přitakal opatrně.
„Co kdybychom jim předvedli tu správnou Nitroobranu?“ vyzval Harryho Lexter a ukázal na Hermionu a Rona.
„To bude zajímavý, co Hermiono?“ řekl Ron s úsměvem.
„Nikdy jsme neviděli Harryho při Nitroobraně,“ řekla Hermiona a Harry už začínal být naštvaný. Při Nitroobraně se Snapem minulý rok zažil snad svou nejhorší vzpomínku, a sice když ještě Snape byl mladý a Harryho otec ho zesměšnil. Také při Nitroobraně stále vnikal Harrymu do hlavy a viděl jeho ošklivé vzpomínky.
„Takže Harry, spousta kouzelníků začíná učit Nitroobranu bez předchozího domluvení, Nitroobrana je velice citlivá záležitost, protože cizí kouzelník nahlíží do vzpomínek žáka. Chtěl bych, abys věděl, že se v žádném případě nemusíš zdráhat do toho se mnou jít naplno kvůli tomu, že bych viděl tvé vzpomínky, každý člověk má vzpomínky, ať už zlé nebo špatné, a mně je jedno, jaké já uvidím, jde tu jenom o to naučit tě bránit se vniknutí do mysli, rozumíš?“ zeptal se smrtelně vážně Lexter.
Harry se v duchu soustředil na slovo ‚Ano.‘
„Prosím, nemluv teď se mnou takhle,“ řekl Lexter, „budu se teď snažit zapřít své telepatické schopnosti, takže by to stejně nemělo cenu,“ řekl klidně.
„Ano,“ řekl Harry nahlas.
Lexter přikývl a došel k Harrymu.
„Co po tobě profesor Snape chtěl?“ zeptal se Lexter.
„Cože?“ nechápal Harry.
„Co po tobě chtěl, abys udělal při první hodině Nitroobrany?“
„Abych se snažil na nic nemyslet.“
„Přesně tak,“ řekl Lexter a přešel až k Harrymu. Natáhl ruku nad jeho hlavu a zavřel oči. Asi tak půl minuty ji tam nechal a kroužil s ní nad Harryho hlavou, pak otevřel oči a ruku stáhl zpět.
„Dobrá, jak tak vidím, profesor Snape tě toho moc nenaučil. Buď je to špatný učitel, což pochybuji, nebo ses nesoustřeďoval a nebo ses z jakéhosi důvodu soustředit nemohl, což si myslím, že je ta správná odpověď,“ řekl s úsměvem Lexter.
„Myslím, že Harry moc v lásce profesora Snapea nemá,“ řekl s úsměvem Ron.
„Děkuji, pane Weasley, ale teď už prosím nemluvte, ten vztah je o hodně složitější,“ řekl vážně Lexter. „Harry viděl něco, co veškeré pokusy o hodiny Nitroobrany zmařilo, nemám pravdu?“
„Ano,“ řekl tiše Harry.
„O tom se teď ale nebudeme bavit, dobrá zpráva je, že mě neznáš, takže ke mně snad dosud nechováš žádný vztek nebo přílišnou náklonnost, není to tak?“ zeptal se zase Lexter.
Harry přikývl.
„Prosím, odpověz jasně a zřetelně.“
„Ano,“ řekl jasně a zřetelně Harry.
„Předpokládám, že už víš, v čem spočívá umění nitrozpytu,“ zeptal se Lexter.
„Ano, pane.“
„Ne, Harry, mně nemusíš říkat pane, říkej prostě ano, či ne.“
„Ano.“
„A?“ zeptal se Lexter.
„Je to schopnost dostat se ke vzpomínkám a pocitům jiné osoby.“
„Velmi správně, takže přece jenom něco můj kolega dokázal,“ řekl Lexter a na chvíli se odmlčel.
„Mysl je uložena v mnoha vrstvách, podvědomá, nadvědomá, vědomá a spousta dalších. Telepatie, jak ji chápeš ty, jako že je jenom čtení myšlenek, je velmi nepřesná formulace. Je to vyšší forma Nitrozpyritu, ovšem nedá se naučit, kouzelník ji má už od narození. Telepaty bys spočítal velice snadno, není nás ani padesát. Přesný počet je tajný, z hlediska bezpečnosti bystrozorů,“ dopovídal a nabídl Harrymu židli. Hermiona a Ron si také sedli o kus dál a zarytě na ně koukali. Lexter si sedl naproti Harrymu a vážně mu koukal do očí.
„Na to, abys poznal, co právě člověk cítí, nemusíš ovládat ani telepatii, ani nitrozpyrit. Stačí sledovat jeho pohyby, pohyby rukou, pohyby prstů, pokud jsou nervózní, klidné, či napjaté, pohyby mimického svalstva, pohyby očí, na to si dej zvlášť pozor, stačí zdvihnout oči v sloup, otočit jimi pak na nějakou stranu a už to něco naznačuje. Pohyby nohou, vrtění se na židli, drbání se po těle a na určitých specifických místech, únava, čilost, výraz tváře, cokoliv…“ dopovídal Lexter a zase následovala chvilka ticha. Harry zjišťoval, že se opravdu začíná na židli vrtět a být nervózní.
„Víš, Harry, že jsi statečnější než já?“ zeptal se po chvíli Lexter.
Harry se tvářil nechápavě.
„Dokážeš vyslovit jméno Pána zla, já jsem k tomu nikdy neměl odvahu,“ řekl a prohlížel si s úsměvem Harryho.
„No… prostě mi připadá, že i kdyby to bylo to nejhorší monstrum na světě, proč bych ho nemohl nazývat jménem?“ zeptal se Harry.
„Ty nevíš, Harry?“ zeptal se Lexter a zvážněl. „Myslíš si, že když se v klidným světě objeví největší zlo všech dob, budou se všichni prostě z ničeho nic bát vyslovit jeho jméno?“
„Přesně to si nemyslím, také je mi to divné, proč…“
„Protože důvod je strašnější než samotná příčina,“ uzemnil ho najednou Lexter a tvář měl smrtelně vážnou.
Harryho jeho vážnost až překvapila.
„Pro všechno existuje důvod, Harry. I na to, že jedině smrtijedi říkají… ty víš komu, Pán zla. A občas i nějaký bystrozor, jako já.“
Harry stále nechápal, ale zájem o profesora Lextera se v něm stupňoval.
„Není ti divné, že kromě Brumbála po tomhle světě nechodí už ani jeden člověk, co se nebojí říct jeho jméno?“ ptal se dál Lexter.
„Ale já…“
„Ty, přesně tak, Harry, ty. Kdo ještě, přemýšlej.“
„Pak Lupin a…“ přemýšlel Harry.
„A?“
„A Sirius,“ napadlo najednou Harryho.
„A jak dopadl Sirius?“ zeptal se pomaličku Lexter.
Harry k němu vzhlédl a tvář se mu zaplňovala smutkem.
„Ano, a ty máš předurčeno buď zemřít, nebo žít, moc dobře to víš,“ říkal Lexter stále dál smrtelně vážně.
Hermiona chtěla na tuhle větu něco říct, ale Lexter ji zastavil.
„Kvůli Voldemortovi,“ řekl Harry a Lexter zkřivil bolestivě obličej, když to jméno uslyšel.
„Ano, Harry,“ a zase nahodil svůj vážný obličej, „takže kdo ještě zbývá?“
„Lupin,“ řekl Harry.
„Ne, Lupin ne, Harry. Lupin byl již potrestán, kdyby nebyl, skončil by stejně jako Sirius, to mi věř.“
„Jak to víte?“ zeptal se nevěřícně Harry.
„Jak to vím?“ opakoval s vážným pohledem Lexter. „Lupin je vlkodlak, je zakletý nadosmrti, jestli je něco stejně strašného jako smrt, tak právě tohle, měnit se přes úplněk v krvežíznivého vraha“
„Takže…“
„Zbýváš ty,“ řekl Lexter.
„A a a a, ale vždyť je to jenom obyčejné jméno,“ namítal Harry.
„Věř mi, že to není jen tak obyčejné jméno,“ řekl vážně Lexter. „Každý, kdo ho vysloví nahlas, jasně a zřetelně, zemře strašlivou a bolestivou smrtí.“
Harrymu to nedávalo smysl, bylo mu celou dobu divné, proč nikdo kromě Brumbála nevyslovuje to jméno. Jenom proto, že byl tak strašný?
Vtom se ozval úzkostlivý vzdech. Harry sebou škubl a podíval se za sebe. Hermiona tam měla obličej vyděšeně přikrytý rukama.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry.
„Já nevím, prostě najednou…“ odvětil Ron
„Je ještě někdo, kdo jasně a zřetelně vyslovil jeho jméno,“ vydechla Hermiona.
Harrymu to docvaklo, byla to ona, to ona se přinutila minulý rok to jméno vyslovit. Lexter to nejspíš pochopil, ale už to řekl, nedalo se to zvrátit.
„Ty nezemřeš, Hermiono, neboj se,“ řekl něžným hlasem Lexter.
„Ale já se hlavně bojím o Harryho,“ řekla a smutně na něho koukala.
„Harry se dokáže ubránit, on má tu moc a já mu věřím,“ řekl Lexter.
Hermiona kroutila dál hlavou a nepřipouštěla si to.
„Řekla to kvůli mně,“ řekl smutně Harry. „Je to moje chyba,“ byl nešťastný, když si představil, že by Hermiona kvůli němu zemřela.
„No tak, to bude dobrý,“ utišoval ji Ron.
Lexter koukal na celou trojici a začal rázně a rozhodně kroutit hlavou. „Tady nikdo nezemře, rozumíte?“
Hermiona však stále dál slzela a ani Harry ho nebral na vědomí.
„Nikdo tu už neumře!“ zařval Lexter a práskl rukou do stolu vší silou, až všichni nadskočili, tvářil se, jako kdyby to nějak zvláštně prožíval. Vstal, přešel k Hermioně a otřel jí prstem uslzenou tvář.
„Rozumíte mi?“ řekl trojici.
„Jak… jak…“ snažila se ze sebe vypravit.
„Protože já jsem to jméno také řekl,“ pravil Lexter.
Všichni na něj vykulili oči, nemohli tomu uvěřit, Lexter mávl na Harryho, aby se k nim přidal, Harry vstal a přešel k nim.
„Tak a teď si tu všichni slibme, že to přežijeme,“ řekl a nastavil ruku. Ron mu na ni položil svou a přikývl. Hermiona na ně smutně koukala.
„I kdyby nás to mělo stát veškeré naše úsilí,“ řekl skálopevně Hermioně.
Té se v obličeji změnil smutek v odhodlání a pevně natáhla ruku na Lexterovu a Ronovu. Všichni teď pohlédli na Harryho.
„Uděláme to pro ty, co už mezi námi nejsou,“ řekl nakonec Lexter.
Harry odhodlaně přiložil ruku a Lexter je druhou rukou ze shora přikryl.
„Slibme si to,“ vyzval je.
„Slibuju,“ řekl pevně Ron.
„Slibuju,“ řekla Hermiona.
„Slibuji,“ řekl Lexter.
Harry na ně koukal, ale něco v něm ho táhlo dál, byl odhodlaný to přísahat, bude je chránit až do skonání duše, protože on je ten vyvolený, on má zachránit svět.
„Přísahám,“ řekl skálopevně Harry.
„Tak se mi to líbí,“ pousmál se Lexter.
Hermionu už přešel pláč a usmívala se na ně.
„Tak… a teď budeme pokračovat,“ řekl Lexter, posadil se naproti teď již prázdné židli, kde předtím seděl Harry, a nabídl mu místo. Sedli si tedy zase jako předtím.
„Pán zla teď už ví, že se může dostat do tvé mysli, Harry. Jaký je tedy důvod, že to od toho Odboru záhad neučinil?“ ptal se Harryho.
„Ale udělal, několikrát se o to pokusil, bolela mě jizva.“
„Jak to, že jsi nám to neřekl, Harry?“ zeptala se Hermiona.
„Podle toho, co jsem slyšel, toho ještě hodně nevíte,“ řekl Lexter a pohlédl na Rona Hermionu.
„Co to bylo s tím, jak jste říkal, že Harry buď zemře, nebo bude žít, jak to že bude žít, když každý, kdo řekne Voldemortovo jméno, zemře?“ zeptala se Hermiona.
Lexter pohlédl na Harryho a ten zavrtěl hlavou. Lexter to pochopil. „Omlouvám se, Harry,“ řekl. Nechtěl vyzradit, že Harry je prokletý věštbou, že buď zemře rukou Voldemorta, nebo ho zabije.
„To je dobrý,“ řekl Harry.
„Co je dobrý?“ ptal se Ron.
„Mám předpovězeno, že…“ přemýšlel Harry, jak to řekne svým kamarádům.
„Nejlepší je prostě říct pravdu, Harry, pamatuješ?“ řekl Lexter s úsměvem.
‚Má pravdu, nebudu jim lhát, prostě to na ně vybalím,‘ řekl si Harry v duchu.
„Profesorka Trelawneyová předpověděla, že až bude umírat měsíc červenec, narodí se dítě s mocí porazit Pána zla, narodí se čistým kouzelníkům, těm, co se mu již třikrát postavili,“ řekl Harry a odmlčel se.
„Ale i kdyby, Trelawneyová přece neumí věštit,“ řekl Ron.
„Umí,“ pokračoval Harry, „právě jsem ti totiž řekl, co se asi dozvěděl i Voldemort. Proto mě šel zabít, jenže udělal chybu, nevěděl, že věštba pokračuje, a místo toho, aby mě zabil, to dopadlo, jak víte. Věštba dál říká, že to dítě učiní sobě rovným a dá mu kus své moci,“ řekl a poklepal si na jizvu, „že nebude očekávat, jakou bude mít moc, a že jeden má zabít toho druhého, oba dva žít najednou nemohou,“ dopovídal a odmlčel se.
Ron i Hermiona na něj teď koukali jako vyorané myši.
„To… to není možné,“ hlesla Hermiona.
„Také jsem si to říkal, ale tohle mám od slavného Brumbála, takže světe div se, zase má pravdu,“ řekl posměšně Harry.
„Harry, ty o Brumbálovi moc vysoké mínění nemáš, že ano?“ zeptal se podezřele Lexter.
„O tom se teď nechci bavit,“ odmítl ho rázně Harry.
„Harry, jak to že jsi nám to neřekl?“ divila se Hermiona.
„Protože by už nic nebylo, jak to bývalo,“ odvětil chmurně Harry.
„Myslíš, jako že bychom tě přestali považovat za kamaráda?“ ptal se nevěřícně Ron.
„Právě naopak, zbytek života bych strávil v bavlnce, každý by se o mě strachoval a to nemám zapotřebí, vím, že nedokážu porazit Voldemorta, nedokážu to, když to nedokázal ani Brumbál, je příliš mocný, žije úplně v jiném světě, prostě se mu nemůžu rovnat, chtěl jsem zbytek života strávit jako normální člověk, ne jako ‚Chudinka Harry Potter‘,“ řekl Harry a odvrátil pohled.
„Proto jsi utekl?“ zeptala se ho po chvilce Hermiona.
„Ano,“ hlesl Harry.
„Přežil jsi jenom díky jedné věci, Harry,“ přidal se Lexter.
Harry na něj tázavě pohlédl.
„Ten tvůj úmysl proč jsi to všechno dělal, chtěl jsi zase být sám sebou, chtěl jsi to udělat pro své kamarády,“ řekl s úsměvem.
„Já tomu nerozumím…“
„Až přijde čas, tak pochopíš, je velice důležité být sám sebou,“ řekl Lexter a stále se usmíval.
„Takže jedině Harry dokáže porazit Vy-víte-koho?“ ptal se Ron.
„Ano, jedině Harry, ačkoliv Sibyla Trelawneyová opravdu neumí věštit z čajových šálků a křišťálových koulí, zdědila něco ze svého rodu, dokáže se dostat do stavu podobném spánku nebo hlubokého zamyšlení a v tu chvíli dokáže předpovědět smrtelnou budoucnost nebo věštbu. To, co se na Odboru záhad zničilo, byl jen záznam její věštby, nic víc,“ dopovídal Lexter.
„No to mě podrž, tak ona to opravdu neumí, já to věděl!“ řičel Ron.
„Rone, to je přece teď úplně jedno,“ okřikla ho Hermiona. „Harry se musí co nejdřív utkat s Voldemortem, o to teď jde,“ řekla a Ron i Lexter se zatvářili bolestně při tom jméně.
„Takže teď prosím přistoupíme k Nitroobraně, takže klid,“ ukončil domněnky Lexter a znovu se otočil na Harryho.
„Profesor Snape je neobyčejně zdatný profesionál, i když trpí jakousi nabubřelostí,“ řekl Lexter a pousmál se. Hned nato ale zvážněl. „Speciálně na tebe, Harry. Před učením Nitroobrany se musí ještě podstoupit cvičení na pročištění hlavy. Musíš dokázat vypudit všechny své myšlenky, proto jsem ti také na začátku hodiny řekl, že se budu snažit zapudit své telepatické schopnosti, abych tě nezneužil, když nebudeš na nic myslet a tvá mysl bude přístupná,“ vysvětlil Lexter a pokračoval dál.
„Jde o to, že profesor Snape kvůli nedostatku času toto cvičení přeskočil a hned s tebou šel tak říkajíc ‚do akce‘,“ dodal s úsměvem. „V prvních hodinách tu budeme jenom my dva, aby ses dokázal soustředit, dnes můžeme ale mimořádně jít tak říkajíc ‚do akce‘, co říkáš?“ zeptal se ho přátelsky.
Harry po chvilce odhodlaně přikývl.
„Takže, necítíš ke mně nenávist ani mě nemáš rád, jsem cizí člověk, nemysli na žádné city, které ke mně máš, jsou-li i nepatrné,“ řekl Lexter, vstal a postavil se vedle tabule, kde bylo dost místa. Harry se postavil naproti němu.
„Hůlku,“ řekl mu Lexter. Harry vytáhl z hábitu hůlku a namířil jí na Lextera.
„Nyní zavři oči,“ řekl pomalu a Harry zavřel oči, věděl, že kdyby mu chtěl něco udělat, je tam Ron a Hermiona a ti ho zachrání, ale i tak, začal k Lexterovi chovat náklonnost a důvěru, tu teď ovšem ale musel potlačit.
Lexter přešel k němu a vztáhl ruku nad jeho hlavu. Pak začal potichu a velice pomalu říkat: „V místnosti nikdo není…“ začal a kroutil rukou kolem Harryho hlavy, „jsi zde sám v temné místnosti… žádný strach, žádná odvaha, žádný pocit, nic už necítíš… oprosti se od pocitů… nic už neexistuje… žádný problém už není… hlava je naprosto čistá, myšlenky jsou ty tam… žádné světlo… Prásk!
Harry ležel na podlaze a křičel na celé kolo. Mnul si bolestí jizvu, příšerně teď pálila a nechtěla přestat.
„Zapuď ho!“ křičel Lexter.
„Áááá!“ křičel dál Harry a svíjel se bolestí.
Hermiona a Ron dorazili k nim, ale Lexter je zastavil. Sehnul se nad Harryho a popadl mu hlavu do rukou, začal něco šeptat, zvrátil hlavu vzhůru a oční panenky mu zmizely v obočí. „Zmiz z něho,“ začal šeptat. „Psychosis evantis, psychosis evantis, psychosis evantis…“ začal Lexter mumlat a stále svíral Harryho hlavu.
Oba dva sebou škubali, Ron a Hermiona na to koukali vystrašeně, když vtom všechno utichlo a Harry pustil jizvu.
Lexter z něho udýchaně slezl a ujišťoval se, že je Harry v pořádku. Ten otevřel uslzené oči a zhluboka oddychoval.
„To bude dobrý, jen se neboj, už je to pryč,“ říkal Harrymu Lexter.
„Co jste mu to provedl?“ rozkřikl se Ron.
„To já ne, očistil jsem Harrymu mysl a Pán zla toho hned využil, nečekal jsem to, zdá se, že chtěl zjistit, co se děje, teď už ví, že Harry znovu dostává hodiny Nitroobrany,“ mluvil rychle Lexter
„To byl Voldemort?“ zeptala se Hermiona.
„Ano,“ řekl Harry.
„Harry?“ sehnul se k němu Ron.
„Cítil jsem ho, jako kdyby se ve mně něco prolomilo,“ řekl Harry.
„Věř tomu nebo ne, Harry, ale Snape ti opravdu poskytl částečnou ochranu…“
„Co se dělo?“ vyhrkl Harry na Lextera.
„Já… no… víš…“ koktal Lexter
„Co?“ dotíral Harry.
„No… víš…no…“
„Lepší je říct pravdu, pamatujete?“ řekl Harry.
„Pokoušel se tě ovládnout, Pán zla zjistil, že máš zase po dlouhé době očištěnou mysl, tak toho chtěl využít.“
„On mě chtěl ovládat?“ zeptal se Harry, který se teď posadil a ještě stále těžce oddychoval. Tohohle se přesně bál, bude se ho snažit ovládnout, ovládat jeho tělo.
„Ano, Harry, na poslední chvíli jsem ho vypudil, ale příště už možná nebudeme mít takové štěstí,“ řekl Lexter. „To ty musíš chtít Nitroobranu, to ty musíš mít na to vůli, je to jenom na tobě, Harry, pročisťuj si mysl, Pán zla něco poslední měsíc prováděl, jenže teď o mně ví, bude se to snažit urychlit, aby se mohl věnovat zase tobě, nemáme moc času, Harry,“ říkal překotně.
„Dobře, co mám udělat?“ zeptal se Harry.
„Budeš ke mně pokaždé docházet těsně před večerkou, každý den, je ti to jasné?“ řekl přísně Lexter.
„Ano,“ přitakal horečně Harry, bylo mu jedno, co to obnáší, tohle bylo důležitější.
„Také si musíš v hlavě uvědomit, že se chceš naučit Nitrozpyrit, už tě neučí ten profesor, kterého tak silně nenávidíš, jasné?“
„Ano.“
„Pokus se pokaždé, když budeš usínat, pročistit si hlavu a na nic nemyslet, hlavně na žádné problémy, ty vždycky nutí k myšlení na další věci, jasné?“
„Jasné,“ řekl Harry. A když už je řeč o usínání.
„Pane profesore, neznáte něco proti mluvení ze spaní?“
Lexter se zarazil, jako kdyby čekal, že se ho zeptá na něco složitějšího. „Tak použij kouzlo Silencio.“
„No jasně, tím ztratíš hlas a pak ti ho ráno Ron znovu vrátí,“ zaradovala se Hermiona.
Harry se teď opravdu chtěl naučit Nitrozpyrit, víc než kdy dřív, dali si slib a ten musí dodržet.
„Harry, ještě něco,“ řekl Lexter, když pomáhal Harrymu na nohy, „zahlédl jsem ve tvé mysli jednu… zvláštní věc, letěl jsi nad nějakým lesem na koštěti a… pak jsi omdlel, co to bylo?“ zeptal se Lexter.
Harry si to moc dobře pamatoval, byla to ta nejhrozivější příšera, jakou kdy viděl, vlastně se na ni ani koukat nedokázal.
„To nic nebylo, jen testrál,“ řekl Harry, jako kdyby se o nic nejednalo.
„Testrál?“ vyhrkl Lexter. „Harry, prosím tě, vžij se do toho okamžiku, udělej to pro mě.“
Harry nevěděl, jestli to má udělat, ale nakonec si řekl, že už to stejně asi tuší, znepřátelit si ho nechce. Zamyslel se tedy na ten okamžik, kdy seděl na Kulovém blesku a za jeho zády se začalo ozývat to hrozivé mávání netopýřích křídel. Pak se pokusil vybavit si jejich podobu. Lexter na Harryho hleděl a hltavě mu četl myšlenky. Jakmile si Harry vybavil jeho vzhled, Lexter zkameněl a obrátil pohled jinam.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry.
Lexter stále koukal, jako kdyby viděl mrtvolu.
„Pane bože,“ vydechl Lexter.
„Co se děje?“ zeptala se Hermiona.
„Bůh nás provázej,“ řekl Lexter. Pak se otočil na Harryho a na ostatní a rychle vyhrkl: „Musím za Brumbálem, vaše tresty považujte za skončené, Harry, ty pilně cvič,“ ale to už zmizel ve vstupních dveřích do učebny a dál se ozývaly jenom jeho vzdálené rychlé kroky.
„Co myslíš, že se stalo?“ zeptal se Ron, když stoupali po schodech do Nebelvírské společenské místnosti v tichém nočním hradu.
„Ještě nikdy jsem neviděl nic strašnějšího,“ řekl pomalu Harry.
„Co tím myslíš? Hele Harry, budeš nám toho muset povědět o hodně víc,“ řekla Hermiona, když kráčeli chodbou, na jejímž konci je obraz Buclaté dámy.
„Zítra zkusíme najít něco o Oblouku smrti,“ řekl Harry a znovu jim vyrazil dech.
„O čem?“ zeptal se vystrašeně Ron.
„O Oblouku smrti, copak jsi neslyšel?“ sjela ho Hermiona a znovu se podívala na Harryho. „Co o tom oblouku víš?“
„Právě že vůbec nic, jenom to, že ho má Ministerstvo v držení a že to nejspíš je ten v Odboru záhad.“
Všichni se posadili do svých křesel u krbu, společenská místnost byla již poloprázdná a byl tam klid. Harry konečně potichu vysvětlil svým přátelům, co zažil v červenci a pak když letěl nad tím lesem. Pak jim také řekl o tom souboji Brumbála s Voldemortem a o tom, jak ho ovládl. Oba teď začali chápat jeho obavy a ujišťovali ho, že jim to nevadí, že i tak budou pevně stát při něm.
Když Harry skončil s vyprávěním, bylo už pozdě po půlnoci, rozloučili se, Ron Harrymu ještě úplně ztlumil kouzlem hlas a všichni šli spát.
Harry se převlékl a vlezl do postele. ‚Takže, vyčistit si hlavu, na nic nemyslet,‘ říkal sám sobě, když pomalu usínal pod hvězdami.