_text
Kapitola 26.
Zapovězené peklo
V tom se ozval po celé Velké síni dusot. Skleničky se začaly otřásat a nápoje v nich čeřit. Dusot se stále zvyšoval, všichni už na parketu přestali tancovat a udiveně naslouchali hlubokému dusotu. Pak i hudební nástroje přestaly hrát, Cho se na Harryho ustrašeně podívala, ten byl stejně tak vyvedený z míry. Brumbál se oddělil od houfu tanečníků a přešel ke stěně Velké síně s vysokými skly. Dusot už byl tak silný, že začaly nadskakovat příbory a talíře na stolech. Všichni instinktivně couvali směrem od toho vycházejícího dusotu a tak se shromáždili na jedné straně síně, zatímco samotný Brumbál byl na druhé a zamyšleně naslouchal do oken. Cho se přitiskla k Harrymu a i ostatní páry se k sobě tiskli, začali být dost vyděšení, dusot byl tak silný, že jim až brnělo v žaludku.
Prásk!
První tykev spadla ze stropu, následně další, Harry si uvědomil, že tu jsou jako terč na bombardování a přeběhl s Cho k místu, kde nad nimi nebyla žádná dýně. Pak začaly padat i ty obrovské dýně, co Hagrid vypěstoval na své zahrádce.
„Prosím všechny o klid!“ zahřímal na vyděšeně studenty Brumbál, ke kterému se následně připojil i Lexter, takže u té jedné stěny stáli oba dva. Brumbál pak mávl hůlkou a všechny dýně se začaly samovolně vznášet ve vzduchu, takže už nespadla ani jedna.
Pak se Brumbál začal o něčem bavit s Lexterem, Harrymu se zdálo, že na něj Lexter nepatrně pohlédl a pak následně vyběhl ven ze síně.
Dusot však stále sílil, teď už skoro nadskakovali i samotní studenti, jak se silně rozléhal po místnosti.
„Hagride!“ křikl pak Brumbál ke stolu profesorů. „Mohl by jste sem jít?“
Hagrid také řádně vykulený se odhodlaně zvedl a vykračoval směrem k Brumbálovi, jenže než k němu stačil dojít, celá Velká síň se ohromně otřásla, jako by do ní praštil jeřáb demoliční koulí.
Byla to příšerně strašidelná atmosféra, jak se celá Velká síň zatřásla.
Polovina studentů hlasitě křikla a tlačili se na protější stěnu. Nějací studenti naopak vytáhli hůlku a byli připravení se bránit.
Prásk!
Znovu se ozvala ta rána, nyní však o hodně silnější. V tom se zvenčí ozval řev tak hlasitý, jak kdyby si někdo kouzlem zesílil hlas. Za okny nebylo vidět skoro nic, jen něco ohromného, co právě teď znovu praštilo vší silou o stěny Velké síně.
„Hagride, hned jděte ven, prosím, máte tam práci,“ řekl Brumbál a vykračoval ven z Velké síně s Hagridem v závěsu. Když zmizeli ze dveří ozvala se znovu ohromná rána a znovu řev. Každému se zatajoval dech, Harry viděl, jak ze zdi padá drobný prach při každém úderu do Velké síně.
Prásk!
Další rána dokonce posunula mohutnými kamennými bloky. Někteří studenti začali panikařit, ale to už k nim přispěchal zbytek profesorů a začali je uklidňovat. Cho se k Harrymu tiskla čím dál víc, Harry nevěděl, jestli je to kvůli tomu, že se bojí, nebo že se bojí o něho.
Prásk!
Ozvala se další ohromná rána, kusy kamene se posunuly nejméně o půl metru směrem dovnitř a prach zalil celé prostranství.
„Já to říkala, že se to stane!“ vykřikla znenadání Trelawneyová. „Už je to tady, Harry!“ křičela mu do tváře.
Harry se na ní vyděšeně podíval a pak přejel pohledem ke skoro už rozbourané zdi.
„Sibylo, uklidněte se,“ řekla rázně McGonagallová a postavila se před Harryho, aby ho kryla, ten se rozhodně nechtěl schovávat za něčí sukni. „Pottere, kam to jdete, vraťte se!“ křikla pak, když si všimla, jak Harry se oddělil od Cho a jde směrem k bortící se stěně.
„Pottere, vraťte se!“ křikl Snape.
„Okamžitě se sem vraťte!“ opakovala McGonagallová.
„Harry!“ křikla nakonec vyděšeně Cho.
Prásk!
„Wingardium leviosa!“ křikl Harry na poslední chvíli s vytasenou hůlkou, protože kamenné bloky se rozlétly směrem k němu. Teď se začaly vznášet ve vzduchu, Harry ustoupil a sklopil hůlku, v tom okamžiku bloky hlasitě padly na zem.
Za otvorem ven, kudy dovnitř hned pronikl mrazivý vzduch byl stále ještě prach. Proudění vzduchu však nepolevovalo a tak se otvor ve zdi vyčistil.
Na druhé straně Harry viděl krvavý obličej Drápa, obra a Hagridova bratra.
„Drápe,“ hlesl Harry.
„Harry NEBEZPEČÍ!“ křikl Dráp natáhl k Harrymu ruku.
„Drápku přestaň!“ ozvalo se z druhé strany zdi za Drápovými zády, to byl Hagrid.
„Harry!“ zakřičel znovu Dráp a ruku natáhl skrz otvor až k Harrymu.
„Harry Pottere, okamžitě se sem vraťte!“ křikla McGonagallová a hnala se k Harrymu.
„Ne!“ křikl Dráp a ohnal se po McGonagallové, která na poslední chvíli uhnula před ohromnou prackou Drápa.
„Harry nebezpečí, jít!“ křičel dál Dráp.
„Drápku, prosím tě, přestaň!“ křikl Hagrid zvenčí.
Náhle se kolem Harryho hlavy prohnala jiskra a práskla Drápa přímo do hrudníku. Harry se otočil, rozcuchaná McGonagallová Drápovi mířila hůlkou na tělo a chrlila jedno kouzlo za druhým.
„Ne, paní profesorko!“ křikl Harry a McGonagallová překvapeně přestala. Dráp začal křičet a vzpouzet se kouzlům, jenže na obry kouzla tolik nepůsobila.
„Nepleťte se do toho Pottere!“ křikla McGonagallová a znovu namířila hůlkou na Drápa.
Harry se rozeběhl po mohutných vyvalených balvanech k otvoru ve zdi a zabránil tak svým tělem McGonagallové vrhat kouzlo.
„Okamžitě se sem vraťte Pottere!“ křikla McGonagallová.
„Harry, co to děláš?“ křikla Hermiona.
Harry se otočil na zkrvaveného Drápa a pak to spatřil. Jeden z nejhorších a nejstrašidelnějších pohledů, co kdy viděl. Na horizontu celý zapovězený les rudě žhnul, celý hořel. Jen pár stovek metrů lesa na okraji ještě nebylo v plamenech. Do nebe stoupal strašidelný dým a po celém kraji se valil děsivý hukot hořícího lesa. Bylo to jako se dívat na valící se lávu v dálce.
„Panebože,“ hlesl Harry a hleděl na horizont.
„Harry pozor!“ křikl někdo ze síně, ale to už Harryho chňapla obrovitá ruka Drápa a zvedla ho k nebesům až mu upadla hůlka i jeho cowboyský klobouk.
„Áááá!“ zařval Harry, když ho Dráp tak silně stiskl.
„On ho zabije,“ hlesla vyděšeně Hermiona.
Dráp ale hned, jak zpozoroval Harryho křik stisk povolil a Harry se bezvládně svalil celým tělem na jeho ruku.
Dráp si ruku dal k obličeji a s obavami se na Harryho díval. Jako kdyby se bál, že mu něco udělal, jenže v tom okamžiku sebou Harry škubnul a otevřel oči, tělo ho strašlivě bolelo, ale jinak nejspíš neměl nic zlomeného.
„Drápku, položit Harry!“ křičel Hagrid primitivním jazykem, aby Dráp rozuměl.
„Harry nebezpečí, Harry pryč!“ zahřímal Dráp s ústy stále u Harryho hlavy, takže to stačilo, aby se Harry více než dost probudil. Sedl se na jeho ruku tak, aby nespadl a vyděšeně na Drápa koukal.
„Harry tady v bezpečí!“ křikl nahoru na Drápa Hagrid.
Dráp ale začal nesouhlasně kroutit hlavou a dál brblal. „Ty zachránit Dráp, odvézt sem, tady né bezpečno, já zachránit Harry, odvést pryč.“
„Nech ho být!“ křikla z otvoru ve stěně Cho.
„Okamžitě ho pusť!“ křikl Ron, který se postavil vedle Cho a mířil na Drápa hůlkou.
„Ron přítel, Ron neublížit.“ řekl Dráp.
„Ublížím ti, jestli nepustíš Harryho,“ řekl odhodlaně Ron a tiskl hůlku v ruce.
„On mu chce jenom pomoct,“ křikl Hagrid na Rona.
„Drápe,“ řekl tiše Harry. Dráp se ho přisunul k obličeji, aby ho slyšel. „Co se stalo?“
„Zlé tma oblečení, zničit doma, chtít zabít Harry, Harry nebezpečí.“ mumlal mu Dráp.
„Zlé tma oblečení?“ opakoval Harry.
Dole pod nimi zatím Hagrid stále opakoval, že Dráp Harrymu nechce ublížit. Jenže to už se Dráp otočil a kráčel s Harrym v ruce pryč od školní budovy.
„Drápku, vrať se zpátky!“ křičel Hagrid a už nemyslel na primitivní mluvu.
Dráp byl však rychlejší a šel s Harrym směrem k jezeru.
„Drápe, jak vypadat zlé tma oblečení?“ ptal se Harry a snažil se napodobit Hagridovo dorozumívání.
„Dráp nevidět tvář, oni mít tma oblečení, oni zničit Dráp doma, chtít zabít Harry.“ mlel dál Dráp.
Harry už nedbal na svůj k smrti zrychlený dech a na to, že měl srdce až v kalhotách, teď myslel na jediné, kdo byli zač.
„Drápe, dej mě prosím dolů,“ poprosil ho Harry.
„Ale Harry tady nebezpečí.“ řekl udiveně Dráp a stále mu bolestivě tekla rudá krev z obličeje.
„Drápe, tebe někdo zranil?“ ptal se Harry.
„Zlé tma oblečení, zničit doma, zranit Dráp.“ řekl Dráp, když s Harrym v ruce šli kolem jezera na rozcestí do Prasinek.
„Zničili ti domov a zranili tě?“ opakoval Harry.
„Tak.“ řekl Dráp.
„Drápe, polož mě, prosím, na zem,“ řekl rázně Harry.
„Dráp zachránit.“
„Harry se zachránit sám,“ řekl mu a Dráp se zastavil u kraje zapovězeného lesa. Chvíli přemýšlel a pak spustil ruku s Harrym na zem.
„Děkuju,“ hlesl Harry a stoupl si konečně na trávu.
„Harry ale už nebýt na Bradavice,“ řekl Dráp a byla to pravda, rozcestí a jezero bylo dávno za nimi, stáli na rozlehlé louce zase před vchodem do zapovězeného lesa někde neznámo kde, jen z horizontu lesa vycházel zlověstný dým mohutného kouře.
Harry přemýšlel, co bude dělat, kam teď půjde? Ne, musí se vrátit, musí se vrátit k Cho a ostatním přátelům, tam je jeho místo, ten hlas, co mu napovídal utéct se zase ozval, ale Harry ho rezolutně odmítl. Musí se vrátit.
Byla už tma a obloha byla jako vždy zatažená, navíc teď přibýval mrak z dýmu, který stoupal ze zapovězeného lesa. Jak tam tak s Drápem stál slyšel vzduch chladného větru, džíny docela držely teplo, i jeho vesta z kravské kůže, i tak ale už byla dost zima. Kolem začalo polétávat listí, podzim už byl v plném proudu a tak stromy už ztrácely své ošacení.
„Dráp zima.“ řekl mu najednou nad hlavou Dráp. Harry, aniž by si to přiznával, to pociťoval také, najednou tu byla až moc velká zima a mrtvolno, stromy s jehličím a listím náhle ustaly šustit, takže se rozprostřelo hrobové ticho. V tom se i poletující listí náhle ladně sneslo k zemi a bezvládně leželo. Byli na paloučku nějaké louky se vstupem do tmavého zapovězeného lesa a tma byla s náhlým tichem příšerně děsivá.
„Myslím, že už tu také není bezpečno,“ řekl Harry, protože začal chápat, co nastávající ticho znamená, sáhl si na pásek k nábojům, kde měl místo jednoho z nich hůlku. Nebyla tam, musel jí ztratit, nemá hůlku!
Bez hůlky je zranitelný jako obyčejný mudla, vlastně pak si uvědomil, že vedle něho stojí šestimetrová hora svalů v podobě Drápa.
„Drápe, měli by jsme zmizet,“ řekl mu Harry.
„Dráp jít bezpečí.“
„Ne, musíme se vrátit do Bradavic, tam jsme v bezpečí,“ žadonil Harry, který nedosahoval Drápovi ani ke kolenům.
V tom se za jejich zády ozvaly jakési strašidelné skřeky. Harrymu pokleslo srdce z kalhot až někam dolů na trávu, náhle začal panicky překotně dýchat, byla tam absolutní tma.
„Zlé tma oblečení!“ křikl najednou Dráp.
Harry pochopil o co se jedná, jsou tu pro něj, Lexter přece sám říkal, že jakmile se jen na malinko vzdálí z Bradavic, půjdou po něm.
„Nemůžeme se vrátit,“ řekl Harry udýchaně a se smrtelným výrazem koukal do směru, odkud přišli a odkud teď vycházely skřeky. „Musíme do lesa, Drápe,“ řekl mu.
„Les nebezpečí.“
„Věř mi, že tohle je ještě víc nebezpečnější,“ upozornil ho Harry a tahal obrovitou postavu za nohavici, ale bylo to marné. Vždyť by ani neutáhl Hagrida, natož pak Drápa.
V tom se skřeky ozvaly znovu, tentokrát silněji a z více stran. Jediná strana, ze které nevycházely byl zapovězený les.
„Oni se nás snad snaží dostat do lesa,“ odtušil vyděšeně Harry.
Co teď, jít tam, kam chtějí, nebo jít na smrt? Nemá hůlku.
„Drápe utíkej!“ křikl nahoru nad sebe Harry. Dráp stále zadumaně koukal směrem na skřeky, v tom ale Harry uslyšel šustění trávy, blíží se k němu.
„To nebýt zlé tma oblečení.“ řekl Dráp.
„Ty tam něco vidíš?“ divil se Harry, který stále jen mžoural do černé prázdnoty. „Drápe, ať je to cokoliv, je to zlé, musíme utéct!“
„Harry utéct, Dráp počkat a zdržet.“ řekl Dráp a podíval se ze shora odhodlaně na Harryho.
„To nemůžeš, oni tě zabijí!“ hlesl Harry.
„Dráp ochránit Harry.“ řekl stále odhodlaně Dráp.
Šustění bylo už skoro u nich, skřeky byly čím dál silnější, Harry už dokonce viděl černé stíny na louce, bylo jich rozhodně víc než tři, takže do Démoni být nemohli, byli to mozkomorové.
„Harry jít!“ křikl na celé kolo Dráp až Harry upadl na zem. Pak se zvedl a začal utíkat do zapovězeného lesa. Neměl čím si posvítit, neměl hůlku ani na obranu. Nemohl se bránit.
„Áááá!“ ozvalo se mu za zády.
„Drápe!“ křikl Harry a zarazil se přes vstupem do lesa.
Ohromná postava sebou těžce práskla na zem, až se celý palouk zatřásl a Harry padl na kolena.
„Drápe ne!“ křikl Harry a hnal se za ním, co mu síly stačily. Bylo mu jedno následky, běžel mu na pomoc. Dráp sebou stále ještě hýbal, stále ještě byl na živu, byla ještě šance.
Harry přiběhl k jeho nohám, u obličeje se mu sklánělo několik vysokých černých kápí.
„NE!“ křikl Harry z plna hrdla, v tom se všechny kápě naráz podívaly na něho. Ti, co klečeli u Drápa teď vstali a neslyšeně se sunuli k Harrymu. Harry pozadu začal ustupovat, neviděl je zřetelně, nemohl zcela jistě odhadnout, jak jsou od něj daleko, v každém případě jich muselo být přinejmenším několik desítek, stahovali se k němu.
Pak náhle sebou Harry praštil na zem, jak ustupoval po zpátku neviděl kam jde a zakopl. Možná, že by to ani neviděl, kdyby šel popředu jaká byla tma.
Kápě ho obklopovaly, Harry se zvednul na nohy a utíkal k lesu, jenže v tom mu od pusy začala jít pára. Za sebou uslyšel sající zvuky, všichni mozkomorové z něj najednou začali vysávat štěstí. Harrymu se protočily panenky, padl na kolena a následně se svalil celý na zem. Ruka mu ale na něco spadla, na něco kovového.
Revolver! Z posledních sil vědomí ho popadl a namířil na nejbližší stín. Oči se mu ale začaly rozmazávat, začal upadat do bezvědomí. V dálce uslyšel nářek své matky, kterou vraždil Voldemort. Do očí se mu vlily slzy, viděl jí a i slyšel, prociťoval její nářek, bylo pozdě, ruka s revolverem mu padla bezvládně na zem.
„Harry.“ ozvalo se mu z hlavy. „Nitrozpyrit!“
Harry se začal přemáhat se všech sil a přestal myslet na nářek své matky. Byl ale tak silný.
„Maminko!“ křikl Harry.
Nesmím na to myslet, zima ale byla tak silná, Harry si vzpomněl na to, co říkal Lexter, že člověk vždycky má ještě sílu, i když je na dně, sebral veškerou svou odvahu a vůli a přestával na matku myslet. V tom zvuk zmizel a Harry uviděl před sebou padajícího Siriuse do kamenného oblouku.
„Siriusi!“ zařval Harry. ‚Nesmím na to myslet, ne!‘
Zatnul pěsti a zuby, očistil si svou mysl.
V tom se mu oči otevřely, před ním se sklánělo asi tucet mozkomorů, Harry pozvedl revolver a namířil na prvního z nich… Cvak!
A nic, nic se nestalo. Harry bezvládně vydechl, nefunguje. Za zády toho tuctu mozkomorů se začali objevovat další a začali také sát vzduch. Harrymu se zamlžilo před očima, palce nahmatal pojistku na revolveru a přecvaknul jí. Namířil do hlavy prvního mozkomora a… Prásk!
Mozkomor odletěl a převalil se na záda, ostatní mozkomorové v tu chvíli přestali sát a hleděli na toho padlého. Harrymu revolver ale zpětným rázem vypadl z ruky a praštil ho do boku těla. Tím ho ale, dá se říct, probudil a protože z něho už mozkomorové nevysávali štěstí, byl při smyslech.
Popadl znovu revolver a pevně ho stiskl. Namířil na druhého mozkomora a… Prásk!. Druhý mozkomor se také svalil na zem, revolver tentokrát pevně zůstal v Harryho ruce. Ten namířil na třetího a Prásk!
I třetí sebou švihnul na zem. Harry namířil na dalšího a Prásk!. Dalšího a Prásk!, pak další Prásk! a další Prásk!. a pak další Cvak!.
Náboje došly. Harry strnule pohlédl na bubínek revolveru a začal ho páčit, jenže nevěděl, jak ho otevřít. Pak zahlédl jakési malé tlačítko, stiskl ho a bubínek se rozevřel. Rychle začal rvát ze svého pásku další náboje. Ruce se mu klepaly jako o závod, vyndal asi sedm nábojů, mozkomoři se zase k němu začali otáčet, pořád se mu strašně klepaly ruce. Začal rvát náboj za nábojem do bubínku, ale nešlo, třesavka v rukou byla příliš silná, vzal tedy dva najednou a začal je rvát do bubínku. Místo toho mu ale vypadly z ruky do trávy, Harry začal bezděčně šmátrat v trávě.
Když v tom se první sestřelený mozkomor zvedl jako by se mu nic nestalo a jeho kápě znovu mocně pohlédla na Harryho. Tomu strachy vypadl revolver z ruky, věděl, že už je na nic a se smrtelným výrazem na mozkomora civěl. Srdce mu přímo chtělo vylétnout z hrudníku, bilo tak mocně a silně, že mu způsobovalo příšernou bolest. Harry cítil, jak se mu do těla dostává adrenalin a jak ho jeho tělo ještě povzbuzuje jakýmikoliv prostředky k poslední obraně. Jenže místo toho se mozkomorové zase mocně začali nadechovat a Harry přestával o sobě vědět. Víčka se mu zavřela a dech se mu začal zklidňovat, přestával cítit půdu pod nohama, přestával cítit všechno kolem. Jedním okem ještě zahlédl, jak se k němu jeden mozkomor sklání a otevírá svá odporná okoralá a slizká ústa.
Chce mu dát polibek smrti a vysát z něho duši, je konec…
V tom se mu nad hlavou ozval orlí zpěv. Mozkomorové sebou zase cukli a pohlédli do nebes. Z výšky se k nim vznesl bílý orel, byl tak bílý, že jeho průzračná bělost házela stříbrné barvy, z čista jasna osvítil celou louku.
Náhle se mozkomoři odtáhli od Harryho a začali se rozprchávat na všechny strany. Orel letěl za nimi, narážel do nich a všechny se je snažil odehnat, přičemž vydávali bolestivé skřeky až nezmizeli v úplné dálce.
Harry začal znovu překotně dýchat, ležel na ledové zemi, která byla kvůli mozkomořímu dechu pokryta čerstvou jinovatkou. Nemohl uvěřit tomu, že to přežil. Po asi půlminutě se sebral a zvedl se na nohy, které se mu třásly jako osika. Čím víc je nutil, aby se mu netřásly, tím to bylo silnější.
Opatrně přešel k Drápovi a podíval se na něj. Jeho mohutné tělo se stále nadouvalo nahoru a dolů, to znamená, že ještě dýchá. Harry si oddechl. Trochu Drápa proplesknul přes jeho gigantický kulatý obličej, ten však nejevil známky toho, že by na něco takového reagoval. Harrymu bylo líto ho tady nechávat, ale věděl, že mudlové tudy nechodí, takže nehrozí nebezpečí prozrazení.
Byla tma jako v pytli, Harry přesto zahlédl černou skvrnu, které se nejdřív lekl, ale pak si uvědomil, že to je hladina jezera na obzoru. Začal se pomalu orientovávat.
Náhle se ozval další orlí křik, byl jiný než před tím, bylo to jako kdyby ho někdo mučil, jako kdyby řval z posledních sil. Harry nevěděl, co má dělat, nakonec se ale rozhodl jít za křikem orla, což bylo opačným směrem, než byl vstup do zapovězeného lesa. Koukal přitom pečlivě na zem, aby znovu nezakopl. Také ale hleděl před sebe, další překvapení by už opravdu nesnesl.
Náhle znovu ustal vítr a nastalo mrtvolné ticho, když to Harry zaznamenal, začal být zase nervózní. V tom ale zahlédl v dálce pruh shnilé spálené trávy. Harry začal znovu přemýšlet jestli má stále jít tím samým směrem. A co ten pruh shnilé a zvadlé trávy? Jako kdyby tu někdo přejel sekačkou na trávu, která jí ale místo sekání ničí.
Stále se k pruhu uvadlé trávy přibližoval, srdce se mu zase zrychlovalo. Náhle se v dálce z obrysu černé skvrny jezera odpojila polovina černoty. Harry zjistil, že ten obrys stojí na samém konci pruhu zvadlé trávy, mrtvolně se to na něj dívá a ruce přitom drží něco ostrého, od čeho odkapávala na zem nějaká tekutina, přitom to mohutně oddychuje.
Harrymu se na chvíli zastavil puls, ten pohled byl příšerně strašidelný, to nebyl strom ani nic jiného, teď dokonce zjistil, že je to černější než jezero samotné.
Začal se mu nekontrolovatelně zrychlovat dech, protože ta černá skvrna se začala nekompromisně k němu blížit. Nohy mu ztuhly, jako kdyby se nemohl odlepit od země. Stále se to k němu blížilo a mrtvolně to na něj hledělo skrz černou tmu.
‚Musím jít, musím jít!‘ opakoval si Harry, soustředil se a nohy mu povolily. Otočil se a začal uhánět zpátky směrem do zapovězeného lesa. V tom to uslyšel, něco přičemž málem omdlel hrůzou, za jeho zády se ozývalo strašidelné, klidné ale zároveň rozhněvané a hluboké oddechování, které v nočním tichu a tmě působilo přímo příšerně.
Neměl odvahu se znovu ohlédnout, ten dech se však stále přibližoval, stejně tak se Harry přibližoval zapovězenému lesu. Pak si začal připadat, že ten dech v té děsivé tmě slyšel vycházet přímo za sebou, jako kdyby to šlo hned za ním, jako kdyby mu to oddychovalo hned u ucha, Harry se začal strašně bát, do zapovězeného lesa se vřítil přímo jako blesk a začal utíkat směrem do jeho nitra.
Prásk!
V tom sebou praštil na zem jak široký, tak dlouhý. Obličej si přikryl rukou, která teď začala šíleně pálit. Musel zakopnout o kořen. Zvedl se tedy znovu na nohy, nebral na zřetel jakákoliv zranění a utíkal panicky dál. Ani jednou se za sebe neohlédl, cítil, jak mu proud teplé krve stéká po ruce a odkapává na zem.
Prásk!
Tentokrát se svalil na zem sám, protože právě narazil do mohutného kmene stromu. Neviděl ho, až teď si uvědomil, že skoro ani nevidí na krok, temnota je tady téměř stoprocentní, začínal zjišťovat, že když zavře oči a znovu je otevře, vidí úplně to samé - nic. Po tváři mu začala stékat krev, stejně tak se mu řinula i ze rtů a z pusy, brýle neměl na nose, slyšel, jak někam při nárazu odlétly a naděje, že je tu najde, je mizivá. Sáhl se na tvář, v tom, co to strašně začalo pálit, celý obličej měl odřený, měl prasklý ret a možná, že i přeražený nos, ze kterého se valily proudy krve. Musel do toho kmene narazit příšernou rychlostí, teď se mu motala hlava, neviděl ani na ruce před sebou, možná slepl. Celé tělo ho bolelo, nejvíc však ale obličej, nekryl si ho ničím při nárazu a bylo to asi tak silné, jako kdyby ho nakopl Dráp svou mohutnou nohou.
Dech, zase se mu za zády začal ozývat hluboký strašidelný dech a přibližoval se. Harry nevěděl kam má jít, nic neviděl, jediné, co věděl je, že ten dech vychází směrem za jeho zády. Mohl klidně znovu narazit do toho samého stromu a ani by si toho nevšiml.
Zvedl se na nohy, které ho šíleně zabrněly. Snažil se zapudit příšernou pálivou bolest v obličeji a tu hroznou pulzující bolest v ruce kterou tušil, že měl plnou krve.
Dech mu opět začal vycházet přímo za zády, jako kdyby to za ním stálo, Harry zazmatkoval a rozeběhl se od toho… ať to bylo cokoliv. Pak si ale uvědomil, že neví kam běží, dal tedy tu zdravou ruku před sebe a jako slepec kráčel směrem od hrozivého dechu, který mu při každém vydechnutí způsoboval mráz po zádech. Byl to příšerný pocit, vědět, že se každou chvílí může v tomhle strašidelném tichu a tmě dotknout čehokoliv v tomhle smrtelném lese.
Náhle se ale opravdu něčeho dotkl až málem strachy vyjekl, díky bohu to byl jen další strom. Obešel ho zprava a pokračoval dál. Byl to opravdu příšerný pocit jít takhle poslepu, člověk si to ani nedokáže představit, jaký strach z toho jde.
Každou chvíli zakopával a jen párkrát přitom udržel rovnováhu. Před očima měl stále neproniknutelnou tmu, stále opatrně našlapoval, chvíli se dral nějakým křovím a v jednu chvíli zase šlápl do nějakého potoka, i když se nezdálo, že by to byl potok, protože proudění vody neslyšel a když ucítil, jak mu něco přejelo přes nohy ponořené ve vodě, vyjekl a vyběhl na břeh dřív, než vůbec plánoval. V tom, jak tak šel s rukou napřaženou před sebe narazil na něco chlupatého. Celým tělem mu přejel pocit příšerného strachu, z toho čeho se dotknul se ozvalo zuřivě zavrčení, Harry nedbal na ruku ani na nic jiného a začal upalovat pryč, co mu nohy stačily až sebou znovu švihnul na zem.
Do jeho rány na obličeji a rukách se dostala špína, Harry cítil, jak ho to bolí, jak jeho tělo bojuje proti nečistotám a také slyšel nějaké kroky čtyřnohého tvora. Zůstal stále nehybně ležet, zjistil, že pak ho to nemůže najít, takže asi po dvou minutách se kroky ztratily v dálce.
Co teď, nevěděl, kde je, ztratil se snad v tom největším lese, co kdy poznal a neví kudy jít.
V zápětí se ale znovu ozval ten strašidelný dech hned za jeho zády, jako kdyby nad ním něco bylo skloněného a oddychovalo mu za hlavou.
Harry byl v tu ránu na nohách a běžel pryč. Pak zaslechl jakési hlasité praskání, když se přibližoval ještě blíž, slyšel typické praskání větví od ohně, musel se blížit k tomu požáru, tam kde je oheň je i světlo, řekl si.
Rozběhl se tedy směrem k praskotu, stále však zakopával, jednou nebo dvakrát bolestivě narazil rukou do stromu, ruka se mu přitom obrátila a Harryho o strom zase zastavilo jeho tělo.
Nakonec viděl dým, šedý dým stoupající k obloze. Běžel s nadějemi směrem ke světlu jako můra k zářivce. To byl jeho jediný orientační bod, který viděl. Světlo sílilo, nakonec Harry začal vidět i na půdu pod nohama, dorazil asi tak na padesát metrů k mohutnému požáru, který bičoval všechny stromy v dálce. Sedl si na zem a promnul si oči. Když dal ruce od obličeje, měl je plné krve a nečistot. Jeho levá ruka měla asi palec dlouhou tržnou ránu, která silně krvácela. Vyndal kapesník a obvázal si ruku dokola, aby tím zastavil krvácení. Pak se začal vzpamatovávat a zjišťovat, co má s sebou. Vlastně nemá kromě několik desítek nábojů nic. Ano, na ruce měl prstýnek od Cho. Harry si až teď na něj vzpomněl. Zřejmě moc nefunguje, když mu nepomohl při tom útoku mozkomorů, ani teď, když ho sledovalo to… ať to bylo cokoliv, ale Harry se modlil aby to nebyl Démon.
Ten dech se už neozýval, nebo že by ho Harry neslyšel? Před ním žhnul les a hukot ohně byl přinejmenším ohlušující, navíc Harrymu se zdálo, že plameny přeskakují ze stromu na strom strašlivou rychlostí a blíží se k němu. Ale na to nebral zřetel, z obrovských několik metrů vysokých plamenů sálalo strašně příjemné teplo. Promrzlý Harry si to užíval jako letní lázně. Celé jeho tělo pookřávalo a vzpamatovávalo se z toho příšerného mrazu.
Teď ale musí vymyslet, jak se dostat zpátky, mohl by si udělat pochodeň, vzít kus větve a zapálit jí, snad mu cestou nezhasne. Co když tím ale na sebe připoutá pozornost, když půjde sám lesem s pochodní v ruce, vždyť po něm všichni jdou, co bude dělat?
„Tak tady je!“ křikl nějaký hlas za jeho zády.
Harry téměř vykřikl jak se lekl, ale to už ho za ruku popadla jiná a začala ho zvedat téměř do výšky.
„To je ten, co do tebe vrazil, je to člověk,“ pravil znovu hlas, Harry se tomu podíval do očí.
„To je ten Potter,“ řekl kentaur Bane. Jeho nahé mužské tělo volně přecházelo od pasu dolů do koňského.
„Prosím, pusťte mě,“ žadonil Harry, kterému se už začala odkrvovat Banem sevřená ruka.
„Polož ho na zem, uděláme to tady,“ pronesl jim někdo za zády.
Byl to Magorian, kentaur s výraznými lícními kostmi a dlouhými černými vlasy, přes rameno měl luk a toulec plný šípů.
„Co chcete udělat?“ ptal se vystrašeně Harry, který už necítil svou ruku, když mu jí Bane konečně pustil až sebou praštil zpátky na zem.
„Za to, co jsi nám provedl tě potrestáme tím nejpřísnějším trestem, který kentaurové mají,“ pravil naštvaně Magorian.
„Je jako troska, myslíš, že ten by to dokázal?“ ptal se pochybovačně Bane Magoriana a díval se, jak zkrvavený Harry bezvládně a vyčerpaně leží na zemi.
„Už není mládě, můžeme ho zabít a také je to přítel toho poloobra, od teď je každý jeho přítel náš nepřítel,“ řekl Magorian.
„V tom případě si nejspíš nebudeme rozumět,“ řekl jim někdo za zády.
Všichni tři se otočili, stál tam Brumbál ve svém Santa Clausovském převleku a za jeho půlměsícovými brýlemi se blýskaly jeho usměvavé oči. „Já jsem totiž Hagridovo dobrým přítelem.“
„Brumbále, měli jsme dohodu,“ řekl rozčileně Magorian.
„A vy jste jí porušil,“ doplnil ho Bane.
„Nejsem si vědom toho, že bych já nebo kdokoli ze školy tuto dohodu porušili,“ řekl klidně Brumbál.
„Ale… takovýto požár je dílem kouzel, lidských kouzel, takže to musíte mít na svědomí vy,“ řekl Magorian.
Brumbál vytáhl hůlku a letmo s ní mávl směrem k desítky metrů vysokým plamenům. Náhle všechny plameny na horizontu zhasly a zůstaly jen okoralé zbytky ohořelých stromů. Hned poté se znovu rozhostila strašlivá tma, Harry absolutně nic neviděl, navíc byl strašlivě unavený a zavíraly se mu oči.
„Spolu s ostatními profesory zde chodíme“ pokračoval Brumbál. „a snažíme se hasit požár, bohužel les je tak veliký, že se nám to nedaří provést ihned.“
„Jak máme vědět, že jste to nezavinili vy, naše svatyně a uctívací místa byla ohněm zničena!“ ztěžoval si Magorian.
Brumbál sklopil hůlku a maličko jí rozsvítil, takže Harry zase viděl na všechny tři.
„O tom se dohodneme potom, teď musím odvést Harryho do bezpečí, takže pokud vám to nebude vadit…“ řekl Brumbál a Bane naznačil, že už chce zaprotestovat, ale Magorian ho zarazil.
„Harry, můžeš vstát?“ zeptal se ho letmo Brumbál. Harry se mu podíval do očí, v jeho duši se v tu chvíli rozprostřela čistá nenávist, obličej zkřivil do nenávistného úšklebku. Jeho zuřivost ještě podtrhovala skutečnost, že zase něco chtějí před ním skrýt, jaképak dohadování potom, to aby to Harry neslyšel?
„Můžu,“ procedil Harry skrz zatnuté zuby a zaťaté pěsti. Kdyby ho nespoutávala zemská přitažlivost, nejspíš by vyletěl a jednu mu ubalil.
„Sejdeme se jako obvykle,“ pronesl Brumbál a počkal až se Harry zvedl na nohy.
„Tentokrát nebudeme tak ochotní, Brumbále,“ řekl naštvaně Bane a zle po obou koukal.
„Nic jiného bych od vás ani neočekával,“ řekl klidně a s úsměvem Brumbál, vzal Harryho za ruku a vedl ho pryč od dvou naštvaných kentaurů.
Stále se od nich vzdalovali, šli zase temným lesem, v dáli se stále ozývalo praskání větví, které nemilosrdně požíraly plameny.
Harry nevěděl, jestli má promluvit nebo ne, nejspíš na něj ve škole zase čeká hora školních trestů, po minulém školním roce ale už byl na ně zvyklý.
„Víš, proč jsem řekl, že se o tom dohodneme potom?“ zeptal se najednou Brumbál a Harrymu se nechtělo uvěřit, že mu to možná prozradí.
„Chtěl jsem tě odvézt do Bradavic, do postele, aby sis odpočinul,“ řekl klidně Brumbál.
Harry se skrytě pousmál, bylo to jak si myslel, nic mu neřekne, bude si hrát stále na tajnůstkářskou hru.
„Myslím to vážně, Harry,“ řekl za Brumbál.
Harry stále nenávistně koukal do jehličnaté země.
„Profesor Lexter mi řekl, co ti vyprávěl. Nezlobím se na něj, že ti to vyzradil, i když ses to měl dozvědět až v sedmém ročníku,“ pokračoval dál Brumbál a stále svítil na cestu, přitom pořád něco hledal na zemi.
„To o Démonech?“ zeptal se Harry neutrálním tónem.
„Ano,“ potvrdil Brumbál.
„Vy jste už nějakého viděl?“ zeptal se Harry.
„Ach ano, viděl, ale ta vzpomínka tak strašná, že je navždy uložená v mé myslánce,“ řekl s úsměvem Brumbál.
„Já ho také viděl,“ dodal Harry.
„Hm,“ přikývl Brumbál a dál klidně šel, stále něco hledal na zemi mezi jehličím.
„To znamená, že zemřu,“ dodal Harry klidně.
„Oh, ne, to si nemyslím,“ řekl stejně tak klidně Brumbál.
„Mám to předpovězeno, že zemřu,“ dotíral stále Harry.
„O ničem takovém nevím,“ prohlásil Brumbál.
„Ta věštba o tom vyvoleném,“ doplnil Harry.
„Já si nepamatuji, že by tam…“ řekl Brumbál, ale zarazil se, pak pomalu a pro něj nezvyklým úzkostlivým tónem pokračoval. „že by tam bylo řečeno něco o tom, že bys musel zemřít Harry.“
„Nemůžu porazit Voldemorta,“ řekl Harry a při onom jméně se vpravo od nich něco zašustilo. Brumbál ztuhnul a díval se tím směrem. Chvíli čekal a pak si všiml Harryho pohledu.
„Ach, tady to je,“ řekl a zvedl nějakou větev, která ležela směrem, kterým koukal. Pak pozvedl i hůlku, ze které v zápětí vytryskl paprsek světla, který vrazil do větve.
„Tu máš Harry, chyť se jí, dopraví tě zpátky do Bradavic,“ řekl mu.
Harry chvíli váhal, ale pak po ní chňapl, rázem ho něco zatáhlo za břicho a on vyletěl do vzduchu. Obrazy se začaly motat a rozmazávat, Harry se nepouštěl větve a prostě jen zavřel oči.
Po chvilce ucítil náraz na pevnou zem. Někdo ho vzal za ruku, Harry otevřel oči, byla to madam Pomfreyová a vedla ho k posteli v ošetřovně.
„Ehm, dobrý den,“ breptnul Harry.
„Podle mě moc dobrý není!“ křikla madam Pomfreyová a Harry hned zjistil, že nemá moc dobrou náladu. „Vy si prostě budete riskovat dál, jak je vám libo, co?“
„Já… já jsem nechtěl…“
„Nechtěl?“ křikla dál. „Vždyť jste tomu monstru šel přímo naproti…“
„To není žádné monstrum!“ křikl na ní Harry, který se už neudržel.
Madam Pomfreyová chvilku váhala, pak mu beze slova ošetřila ruku a obličej tak, že zbyly jenom šrámy a nakonec řekla. „Jděte… do postele.“
Harry vyšel z ošetřovny, na hodinkách měl něco před půlnocí, musel tím lesem bloumat několik hodin. Velká síň už byla prázdná a nikde nebyla ani noha. Pomalu vyšel po schodech až dorazil k Nebelvírské společenské místnosti. Buclatá dáma už zase klimbala opřená na svém křesle a od pusy ji odkapávaly sliny.
„Ehm, ehm!“ upozornil jí Harry na svou přítomnost. Ta sebou cukla a rozespale mžourala po místnosti.
„To snad… ale mě už to ani nepřekvapuje,“ řekla s klidem, ani se nezeptala na heslo a odklopila svůj portrét.
„To se mě ani nezeptáte na heslo?“ zeptal se jí nevěřícně, protože ještě nikdy se nestalo, že by se nezeptala.
„Takhle otravovat umíš jenom ty,“ pronesla klidně Buclatá dáma a zase začala klimbat na svém křesle.
Harry prošel nevěřícně otvorem a vešel do společenské místnosti plné studentů.
„Harry, jsi v pořádku?“ vykřikla Hermiona.
„Harry, ty jsi zpátky!“ křikl další.
„Harry!“
„Harry ty ses vrátil!“
Harry zakroutil hlavou a důrazně ukázal odmítavé gesto. Pak kolem zaražených studentů prošel až ke schodům vedoucím do ložnice a vyběhl nahoru.
Otevřel dveře, přešel ložnici a svalil se na postel. Oči upřel na hvězdné nebe své postele. Zaznamenal ale, že v místnosti je nějaká zima.
Ohlédl se a zjistil, že okno do ložnice je otevřené dokořán.
„Harry?“ zval se dívčí hlas odněkud z kouta.
„Kdo je to?“ lekl se Harry a hned se napřímil.
Ze stínu vyšla Cho se svým koštětem v ruce a sedla si vedle něho na postel. „Tohle mi už nikdy nedělej,“ řekla mu starostlivě.
„On mi nechtěl ublížit,“ řekl jí klidně Harry a pohladil po vlasech. Byl rád, že se vůbec dožil toho, že se jí může dotknout.
Cho si jeho ruku přitiskla k obličeji. „Strašně jsem se o tebe bála,“ řekla a do očí se jí vlily slzy.
„Už jsem zpátky, už je to dobrý,“ uklidňoval jí Harry a přitulil se k ní.
„Už mi nikdy takhle nezmiz,“ prosila ho.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vběhli Ron, Dean, Seamus a Neville. Pak ale zahlédli o sebe opeřené Cho a Harryho.
„Oh, promiňte, my…my jsme nechtěli…“ říkal zaraženě Dean.
„To je dobrý,“ řekla Cho a vstala z postele. Následně nasedla na koště, pohlédla naposledy na Harryho pohledem, kde se zračilo příliš mnoho emocí, než by se to dalo vysvětlit a odletěla oknem ven.
Všichni čtyři příchozí si sedli ke svým postelím a začali se převlékat do pyžama.
Ron pak pokusil navázat rozhovor, ale Harry se slovy „Dneska ne,“ ho odmítl, ztlumil si hlas a začal si před spaním pročišťovat svou mysl…
