Kapitola 29.

Pád z vrcholu

Týden na to se nemluvilo o ničem jiném, než o hrůzostrašném útoku na Harryho a jeho přátele. Bradavice se každý den, přesně po zákazu vycházení, zamkly, jejich ohromná vstupní brána se zapečetila a neproniklo jí ani živáčka, dokonce ani samotné světlo měsíce.
   Buclatá dáma nadávala, dá se říci, nonstop. Pod sebou totiž měla vyhryzanou díru, kudy Pettigrew prolezl a záhy i utekl proměněný za krysu, takže vznesla protest, že již nechce střežit vchod do Nebelvírské věže, že za poslední roky byla roztrhaná, sežehnutá, rozkousaná a kdo ví, co ještě.
   Co ale bylo ještě horší, bylo to, že Protiva našel svého již přes sto let uvězněného kamaráda Otravu. Takže po škole bylo hned dvojité pozdvižení, Otrava a Protiva spolu začali spolupracovat na svých otravných pastech na studenty. Otrava však měl jeden problém, jeho přeměna na ducha nebyla celková, takže nemohl procházet zdmi, pořád tudíž narážel do zdí, když se snažili před Filchem utéct. Filch byl vzteky bez sebe, od té doby co se Otrava ukázal byl tak nesnesitelně naštvaný, že se to skoro nedalo vydržet. Harry věděl, že přítomnost samotného Protivy ho doháněla k šílenství, teď tu měl stejné dva maniaky. Filch také rozjel pátrací akci po tom, kde se tu Otrava mohl ukázat, jak to, že se tu z čista jasna objevil?
   Druhý den po Harryho výletu do knihovny se strhla ohromná debata o tom, kdo minulou noc tak strašně poničil knihovnu s omezeným přístupem. Prý teď je to oddělení tak zakleté zničenými knihami, že týden nikdo nebude moci obyčejnou knihovnu navštívit. Ron přitom se zájmem koukal na Harryho a vychutnával si, jak se musí strašlivě moc přetvařovat, když je ve společnosti Hermiony, která na něj stále podezřívavě hleděla.
   To, co se dozvěděl v té knize mu napovídalo, že to Lexter nejspíš nepřežil, z čehož byl dost špatný. V tom snu se mu zdálo, že ten Démon Lextera šel zabít, už nebyl dítě, takže ho nemohl ušetřit a také pokud se Démon někoho rozhodl zabít, učinil tak. Takže jediné vysvětlení je to, že už je po smrti a studentům to neříkají, aby nebyli příliš rozrušeni. Zatím je vyučoval Snape, který s velkým zájmem učil Obranu proti černé magii. Brumbál na toto suplování nepohlížel s moc velkým nadšením, to samé Harry, teď měl Snapea až po krk.
   Navíc si Snape konečně zase mohl vychutnávat Rona, který na Lektvary, Snapeovo původní předmět nechodil.
   Hned v druhou hodinu naši trojici definitivně rozsadil, Obranu proti černé magii měli se Zmijozelskými, takže Harry seděl znovu vedle Nevilla, kde si na nich obou mohl Snape vylévat vztek. Ron si pak musel sednout vedle Malfoye, nebylo jasné, kdo ho nenávidí víc, jestli Harry nebo Ron. Hermiona schytala místo vedle Parkinsonové, která sice moc nesouhlasila s přemístěním od své sousedky Millicent Bulstrodeové, ale když pak získávala body za Hermioninu snahu, hned jí tento pocit opustil.
   Harry ale byl obeznámen, že koncem týdne na něj bude nasazen nový osobní strážce z Ministerstva, říkal si, že nejspíš jako náhrada za Lextera, o kterém se profesoři snažili mluvit co nejméně.
   Učení však stále nepolevovalo, stejně tak zkoušky byly stále přísnější. Snape se zálibou zadával dlouhatánské domácí úkoly přes několik stop pergamenu, což bylo bez možnosti navštívit knihovnu téměř nemožné. Naštěstí sebou Ron a Harry měli pochodující živou knihovnu, jmenovala se Hermiona, sice to byla velice neochotná knihovna, ale alespoň je ušetřila od známky H.
   Hermiona však stále nepřestala se svým pletením, Harrymu a Ronovi se až zdálo, že jí to baví, báli se aby z ní nevyrostla nějaká stará babka, která jediné, co bude dělat, je pletení.
   Cho a Harry si vyhledávali soukromé prostranství a využívali toho do té doby, než Harry bude mít osobního strážce, který za ním bude všude chodit, alespoň tak to říkala McGonagallová. Cho byla o něco spokojenější, když byl Sirius zproštěn vinny, už kvůli Harrymu, vlastně oba dva byli spokojenější, i když tím vlastně skoro nic nedokázali.
   Přiblížil se konec druhého týdne měsíce listopadu, každé ráno se už na trávě tvořila jinovatka a tlustá deka, přikrývající přes den slunce a v noci měsíc, nepovolila. Studenti už začali nosit šály a zimní bundy, občas venku mrzlo jako ďasovec. Stále ale nesněžilo, jako kdyby si to počasí schovávalo na nějakou zvláštní příležitost.

   V pátek po večeři poprosila McGonagallová Harryho, aby s ní šel do jejího kabinetu, Harry si řekl: ‚A jéje, je to tady, můj bodyguard dorazil.‘
   Po chodbě za ní kráčel jako oběšenec, až se nakonec dostali ke dveřím k jejímu kabinetu.
   McGonagallová se na Harryho otočila, překvapila ho ale tím, jak se tvářila, měla takový výraz, jako kdyby teď musela udělat něco, co se jí nanejvýš příčilo.
   „Pane Pottere, jistě víte proč vás sem vedu.“
   „Ano, kvůli té mé osobní stráži,“ přitakal neochotně Harry.
   McGonagallová si povzdechla a pravila. „Je mi opravdu líto, že vám něco takového přidělují, ale přišlo to až Ministerstva, něco jako výnos, kterých jsme si minulý rok užili dostatek.“
   „To má právo za mnou lézt i na záchod?“ ptal se jí nevěřícně.
   „Ano,“ přisvědčila McGonagallová a Harry na ní vyvalil oči. „To, co se stalo s Pettigrewem před několika dny na nás uvrhlo temné světlo u veřejnosti, co se týče bezpečnosti, dá se říct, že pan ministr Popletal toho jaksi využil a… chce se vám tím pomstít.“
   Harry překvapovala její otevřenost, ale pamatoval si, jak se jako jediná ona dokázala pohádat s Popletalem. „A kdo to bude?“
   „Jmenuje se Alfons Odkouřil,“ řekla mu zkřiveným výrazem ve tváři, jako kdyby jí samotné jméno bolelo.
   Harry na její výraz koukal s největšími obavami. „A kdyby jste ho měla srovnat s Lexterem, kam by jste ho zařadila?“
   McGonagallová se nechtěně uchechtla, nejspíš jí takové přirovnání připadalo nadmíru trapné. Pak se naklonila k Harrymu a pošeptala mu. „Myslím, že je to kříženec pana Lockharta a kotelny,“ řekla mu.
   Harryho opravdu překvapovala její otevřenost, ale to, co řekla ho moc neuklidňovalo.
   „Jestli tedy jste připraven?“ řekla mu a ukázala na dveře svého kabinetu.
   Harry se zhluboka nadechl a přikývl. V zápětí McGonagallová otevřela dveře svého kabinetu. V tom zděšeně ucukla, z kabinetu se vyvalil hustý kouř přímo do chodby.
   „Pane bože, ono snad hoří,“ řekla a vběhla dovnitř.
   „Ne, promiňte, ale ten kouř dost usedá v nevětraných prostorách,“ ozval se chraplavý hlas zevnitř místnosti.
   Harrymu se tam opravdu nechtělo, byl to cigaretový kouř, ale nějak divně smrděl, tak jako chemicky.
   „Pane Odkouřile, mohl by jste to uhasit?“ zeptala se ho rozhněvaně McGonagallová.
   „Prosím, říkejte mi Alfe,“ pravil chraplavý hlas rozjíveně. „A bohužel ho nemůžu uhasit, je to začarované, protože mi to neustále zhasínalo.“
   V tom se ozvala rána jako z děla.
   „Tak a myslím, že je to zhaslé dost, co říkáte?“ řekla naštvaně McGonagallová. Harry si domyslel, že mu tu cigaretu zhasla nejspíš dalším kouzlem, jde jen o to, jaké kouzlo to bylo. „Harry, pojďte dál.“
   Harry se znovu zhluboka nadechl a vešel, na křesle profesorky McGonagallové seděl jakýsi šedivý padesátiletý muž v oblečení jako bezdomovec a v puse měl lízátko.
   „Fuj, prosím vás, změnit mi žváro na tenhle sladkej sajrajt, co si o mě myslíte?“ zeptal se šedivoun a vstal ze židle, šel naproti Harrymu s nataženou rukou. „Velice mě těší, Garry.“
   „Harry,“ opravil ho chlapec a tiše zaúpěl bolestí, když mu Odkouřil začal mačkat ruku.
   „Takže, měli bychom si připomenout pravidla, pane Od… totiž Alfe,“ řekla McGonagallová a měla ruku před nosem, aby alespoň trochu odfiltrovala ten strašlivý zápach od kouře.
   „Harry, naše drahá profesorka ti vyčarovala lízátko, nechceš?“ zeptal se Alf, vyndal lízátko z pusy a ukázal ho Harrymu.
   Harry se vyděšeně podíval na McGonagallovou, která se v tu chvíli tvářila umučeně.
   „Snad abychom začali, Alfe,“ řekla mu McGonagallová.
   „Ach prosím, můžete mi říkat Alfe,“ řekl jí z ničeho nic.
   „Já jsem vám tak řekla,“ řekla opatrně.
   „Cože?“ zeptal se Alf.
   „Že… ale to je jedno, měli bychom si promluvit o pravidlech, které budete při ochraně Harryho dodržovat,“ řekla mu.
   „No vidíš, jsem tak hodnej, že budu muset bejt připravenej za tebe položit život,“ řekl Alf Harrymu.
   „To… je od vás milé,“ hlesl Harry a ani si neuvědomoval, že stále má vyděšeně otevřenou pusu.
   Alf si sedl zpátky do křesla profesorky McGonagallové, která vedle něho zůstala stát, vyndal nějaký zmačkaný papír z kapsy, narovnal ho, vzal tabatěrku, vysypal z ní tabák na jednu stranu toho utrženého papíru, jazykem přejel po druhé, papír sroloval a nacpal si ho do pusy, pak vzal nějakou křivou hůlku, švihnul s ní a připálil si.
   „Takže, jde jsme to byli?“ zeptal se pak klidně a vydechl hustý zelený kouř.
   „Chtěla jsem se s vámi domluvit o pravidlech, které budete dodržovat během hlídání tady Harryho.“
   „Počkejte, tohle je na mě příliš dlouhý, zkraťte to,“ řekl jí koutkem pusy, při každém slovu mu na rtu poskakovala provizorní cigareta a z její špičky odletovaly kousky žhavého tabákového popela na polstrování jejího křesla.
   McGonagallová se zhluboka nadechla jako před tím Harry a opakovala. „Chtěla bych se domluvit na pravidlech, která budete dodržovat.“
   „Drahá dámo, jsem tu na příkaz miňonky, takže si tyhle žvásty povídejte někomu jinýmu,“ řekl zase koutkem úst Alf a přitom si prohlížel Harryho.
   „Co prosím, miňonky?“ ptala se zmateně McGonagallová.
   „Ministra,“ vysvětlil jí Alf a začal se zhluboka kašlavě smát, při každém zakašlání mu vyšel hustý zelený dým z úst. „To je přezdívka, kterou si vysloužil tím svým směšným kloboukem- citrónová miňonka.“
   „Chtěla bych se domluvit na tom, aby Harry měl dostatečné soukromí,“ řekl mu.
   „A na co?“ zeptal se jí znenadání.
   „No…“ McGonagallová se zarazila a zmateně koukala, jak z jeho cigarety odpadávají další hroudy tabáku. „chlapec v jeho věku nějaké soukromí potřebuje, nemyslíte?“
   Alf chvíli váhal a pak: „O čem, že se to bavíme?“ zeptal se najednou.
   McGonagallová se nadechla k odpovědi, ale zarazila se, zřejmě si domyslela, že to nemá cenu. „Pane Pottere, můžete jít, pokud by vám něco vadilo, tak zítra se o tom domluvíme.“
   „Tak to abych šel taky,“ řekl Alf, zvedl se z křesla a přehodil ruku přes Harryho rameno, které ho ještě bolelo od Pettigrewovy návštěvy. „Pojďme,“ řekl a začal Harryho vyvádět z kabinetu. Ten se ještě naposledy vystrašeně podíval na McGonagallovou, která měla poprvé v životě stejně tak vystrašený pohled jako sám Harry.
   „Takže Harry, tebe tady prej někdo zabod?“ ptal se jako by jen tak, když procházeli chodbou.
   „No… dá se to tak říct,“ řekl Harry a snažil se sundat si z ramen jeho ruku, ale aby to nevypadalo vulgárně.
   „No, to mě podrž, já Bradavice nikdy neměl rád, když jsem byl malej, čekal jsem, že mi pošlou pozvánku, ale nic, vykašlali se na mě.“
   „To je mi líto,“ řekl Harry a náhle měl potřebu si zavázat tkaničky, takže se sehnul a Alfova paže mu konečně odlehčila ramena.
   Sehnul se ke tkaničkám, potají je rozvázal a začal si je vázat.
   V tom kolem jeho ucha Alf švihnul hůlkou a tkaničky se zavázaly sami. Harry se narovnal a na jeho ramennou opět přistála Alfova ruka.
   „Tohle kouzlo by ses měl naučit Garry, člověka začnou bolet záda, když se pořád musí shýbat k botám,“ řekl Alf.
   „Je, počkejte, já si něco zapomněl v tom kabinetě,“ řekl Harry, rázně se otočil a začal úprkem utíkat zpátky.
   Rychle zahnul za roh a cítil se jako kdyby právě utekl ze spárů Voldemorta, utíkal jak nejrychleji mohl do Nebelvírské společenské místnosti, Alf se ještě nemohl dozvědět heslo, snad už tam bude Ron i Hermiona.
   Harry vyběhl schodiště po třech schodech a zahnul k obrazu Buclaté dámy.
   „Útlak,“ řekl Harry, to bylo totiž heslo, které si našklebená Buclatá dáma vymyslela.
   Obraz se otevřel a Harry přímo vletěl dovnitř.
   „Tak tam tak sedim a vona na mě, abych to típnul, no, co jsem jí na to měl říct?“ tenhle chraplavý hlas se ozýval ze Společenské místnosti a Harry nemusel ani hádat, komu patří.
   Pomalu vylezl z průlezu a zjistil, že Alf sedí na jeho místě u krbu a peskuje na Rona a Hermionu. Ti si Harryho hned všimli a nadějně na něj pohlédli. Harry jim naznačil, že na ně počká venku před obrazem a vylezl zase zpátky.
   „My už budeme muset jít na Astronomii,“ řekl Ron a spolu s Hermionou se začal zvedat.
   „Vždyť jí máte až za hodinu,“ řekl Alf.
   „No jo, jenže jak je stále dřív tma, tak se to posunulo,“ řekla Hermiona a zmizela v průlezu hned za Ronem.
   „Bože, to je idiot!“ ulevil si Ron, když se potkali před obrazem Buclaté dámy.
   „To mi povídej, já ho budu mít pořád za nosem,“ povzdychl si Harry. „To se mnou možná přestanete i kamarádit.“
   „Prosím tě neblázni, budeme na něj něco muset vymyslet,“ řekla Hermiona.
   „A co? Utekl jsem, jak nejrychleji sem dokázal a on je tu stejně dřív,“ řekl Harry.
   „Víš proč?“ řekl Ron a Harry zavrtěl hlavou.
   „On totiž kouří Letax!“ řekla mu Hermiona.
   „Cože?“ nemohl uvěřit vlastním uším Harry.
   „Má ho v tý sví tabatěrce,“ řekl Ron. „Seděli jsme na ve svých obvyklých křeslech u krbu a čekali na tebe a on se v něm najednou objevil.“
   „Jak to může kouřit?“ ptal se Harry.
   „Říkal, že to člověka posune za jiné hranice,“ řekl Ron.
   „To je blázen,“ podotkl Harry.
   „To mi povídej,“ řekl Ron a společně scházeli dolů a pak zase po jiných schodech nahoru, protože mířili do astronomické věže.
   Při hodině Astronomie se všichni Nebelvírští ptali trojice, co je to za chlapa, když jim to řekli, všem hned poklesli brady.
   On jim tam prý totiž potom co Ron a Hermiona odešli zakouřil celou místnost tak, že se tam skoro nedalo dýchat, takže to bylo poprvé, co všichni dorazili na Astronomii včas.
   Jenže po asi pěti minutách vyučování se za zády profesorky Sinistrové objevila šedivá postava v otrhaných šatech.
   „Tady jsi Garry, hledal jsem tě po celý škole,“ řekl mu Alf a postavil se za vedle Harryho a jeho dalekohled. „Ukaž, můžu se podívat?“ zeptal se ho a aniž by počkal na dovolení, tisknul oko ke kukátku na dalekohledu a začal s ním otáčet na všechny strany, takže souhvězdí, které měli žáci přesně zaměřit a narýsovat bylo fuč.
   „Co to má znamenat, kdo jste?“ zeptala se ho podrážděně profesorka Sinistrová.
   „Miňonka mě poslal, jen klid,“ řekl jen tak stranou Alf.
   Sinistrová udiveně na něj pohlédla a Harry jí pak pošeptal. „Ministr.“
   Profesorka na něj celou hodinu koukala přímo s největší nechutí, Harry vlastně nic neudělal dobře ani včas, Alf ho pořád otravoval.
   Profesorka Sinistrová to však pochopila a slíbila skrytě Harrymu, že to oznámí Brumbálovi.
   Když hodina skončila, odcházel Alf s trojicí a vyprávěl jim, jak krade Letax v Příčné ulici.
   Popravdě Harry se začal bát, že snad i vleze k němu do postele a bude s ním spát.
   Když dorazili před Buclatou dámu, jen neradi prozradili heslo v jeho přítomnosti, ale jinak by to vypadalo podezřele a rozhodně ho nechtěli namíchnout.
   Hermiona jim hned řekla, že už jde spát a s úlevou odešla do své ložnice. Ron i Harry věděli, že si bude ještě nejmíň hodinu číst a užívat si nepřítomnosti Alfa.
   „Nepůjdeme taky spát?“ zeptal se Harry Rona.
   „No, asi jo jsem nějak unavenej,“ řekl mu předstíraně Ron.
   „Prosím vás, ve vašich letech jsem proháněl holky až do půlnoci!“ křikl Alf na celou společenskou místnost, takže to každý slyšel.
   „No, já už nějakou mám a tady Ron… ten… ten má Hermionu,“ řekl Harry, otočil se a vedl Rona nahoru do ložnice.
   „To jsi doufám nemyslel vážně, s tou Hermionou, že jo?“ zeptal se Ron Harryho, když za sebou zavřeli dveře od ložnice.
   „Ne, ale něco jsem mu musel říct,“ řekl Harry a sedl si s úlevou na svou postel. „Zítra na něj podám takový protest, že to svět neviděl a je mi jedno, jak moc ho to namíchne.“
   „To si piš, už se těším, až nás ho zbaví,“ potvrdil mu Ron.
   „Snad nás ho zbaví,“ podotkl Harry, ale v tom se dveře do ložnice otevřely a dovnitř se vyvalil zelený kouř.
   „Řekl jsem si, že nebudu čekat a půjdu taky spát,“ řekl Alf a vešel do ložnice.
   Harry vyvalil na Rona oči a zatajil se mu dech.
   „Obávám se, že tady pro vás není postel,“ řekl Ron a bylo na něm vidět, jak se bojí že Alf řekne, že si k někomu lehne.
   „No… zřejmě na mě zapomněli. Lidi, co zapomínají nemám moc rád,“ řekl Alf.
   „Myslím, že vám někde ve škole připravili zvlášť pokoj,“ řekl Harry.
   „No a jak tě jako mám chránit, Garry, když tu nebudu?“ zeptal se Alf a vypustil další obláček zeleného dýmu do ložnice.
   „Tak zajděte za Brumbálem,“ řekl mu Ron.
   „Přece nebudu kvůli takové prkotině otravovat ředitele školy,“ řekl Alf. „Víte co? Přestěhujeme jednoho z vašich spolubydlících, to je nápad, co?“
   „Hm, to je,“ přikývl vyděšeně a vykuleně Harry.
   „Možná by jste si dnes mohl lehnout dole ve společenské místnosti na pohovku, je docela pohodlná,“ řekl Ron a zatínal zuby, protože se bál, jak na to zareaguje.
   „To není dobrý nápad,“ zašklebil se Alf, vypustil další obláček dýmu a prostor v ložnici se začínal zamlžovat, co se týče smradu, o tom ani nemluvě.
   Harrymu se začala motat hlava a ani nevěděl proč, ale něco v něm bouchlo. „Já si myslím, že by jste měl jít dolů a lehnout si tam,“ řekl skálopevně.
   Alf na něj vážně pohlédl a s úsměvem řekl. „Já si to nemyslím, Garry.“
   Harry vztekle našpulil rty a vyskočil z postele. „Vypadněte odsud!“ rozeřval se na celé kolo až se lekl i Ron.
   „Ale ale, takhle se odvděčuješ za mou ochranu,“ pronesl pobouřeně Alf.
   „To není žádná ochrana, ale buzerace!“ křičel dál Harry a popadl z noční ho stolku hůlku.
   „Harry,“ zavaroval ho Ron, protože Harry teď na Alfa mířil vztekle hůlkou.
   „Padejte odsud, nebo se neudržím!“ křikl Harry s namířenou hůlkou.
   Prásk!
   Harrymu vyletěla hůlka z ruky, ani nevěděl, co se stalo, jen že Alf držel v ruce svou zkřivenou hůlku a povýšeně na Harryho koukal.
   „Co jsi mi chtěl udělat?“ zeptal se ho ledabyle a hůlku zase schoval pod své otrhané šaty.
   Harry na něj koukal s největší zuřivostí. „Vypadněte,“ hlesl potichu skrz zatnuté zuby.
   „Nebo co?“ zeptal se ho s úsměvem Alf.
   „Expelliarmus!“ křikl Ron s namířenou hůlkou a Alf sebou vrazil do stěny, jak ho jeho kouzlo porazilo.
   „To si vypijete vy spratkové!“ křikl Alf a sáhl si pod hábit. Hůlka tam ale nebyla, tu totiž pyšně držel Ron, který jí získal kouzlem Expeliarmus.
   „Dobrá práce Rone, teď vypadněte,“ řekl Harry a postavil se vedle Rona. „pokud ne, Ron se už zlepšil v kouzlu na požírání slimáků.“
   Alf měl naraženou ruku a pomalu vstal na nohy.
   „Počítejte s tím, že se o tomhle dozví ministr,“ řekl jim a ukázal na ně zlostně prstem.
   „To vy jste si začal s těmi kouzly a když už je řeč o ministrovi, kampak se poděla ta vaše miňonka?“ zeptal se ho s úsměvem Harry.
   „Takhle se ke mně nemůžete chovat!“ křikl Alf a z pusy mu bafaly zelené obláčky kouře.
   „Nejste náš profesor ani nic jiného, jste jen opruz, tak vypadněte!“ křikl Harry, který sebral ze země svou hůlku a už na něj mířili oba dva.
   Alf si odfrkl a vztekle vyšel po schodech dolů.
   „Z toho bude malér, Harry,“ řekl s obavami Ron.
   „Ať si je, mě je to jedno, tohle ale vážně bylo moc, vůbec neměl, co pohledávat v naší společenské místnosti, natož pak vyhazovat studenty ze svých postelí,“ řekl Harry rozčileně a mrštil s Alfovo křivou hůlkou ze schodů dolů do společenské místnosti. Pak společně otevřeli všechna okna v ložnici a schovali se pod peřinu.

   Příští den nebylo v ložnici po Alfovi ani památky, Harry s Ronem se převlékli a šli dolů do společenské místnosti za Hermionou a pak na snídani.
   Ani dole nikdo nebyl, Hermiona se divila kam zmizel a když jí řekli, co se minulou noc stalo, začala si obavami tahat vlasy na hlavě.
   „Vy jste se snad zbláznili!“ úpěla.
   „A co jsme měli dělat, chtěl si tam lehnout vedle Harryho, vyhnat Nevilla nebo ostatní pryč,“ řekl Ron když scházeli po schodech do Velké síně na snídani.
   Hermiona začala přemýšlet. „Udělal vám něco?“ zeptala se jich.
   Ron a Harry po sobě koukli a zavrtěli hlavou.
   „To snad není možné, za to můžete být obvinění!“ obávala se.
   „Ale on si začal,“ řekl Harry.
   „Stejně jste to neměli dělat,“ řekla Hermiona naštvaně.
   Když došli do Velké síně, seděl Alf namísto Lextera. Harry tam už automaticky vždycky zabloudil s pohledem, jestli se Lexter už nevrátil, tenhle pohled ale byl opravdu děsný, nad Alfem se vznášel hustý zelený dým, Harry viděl jak Snape začíná měnit barvu také do zelena, teď měl z jedné strany Hagrida a z druhé Alfa. To není moc záviděníhodná situace.
   V tom někdo Harryho vzal za rameno, byla to McGonagallová a měla kamenný výraz.
   „Pane Pottere, mohl by jste jít se mnou?“
   Harry se zvedl od stolu jeho kamarádi měli obličeje plné hrůzy. McGonagallová ho vedla kolem celého dlouhého Nebelvírského stolu až ke stolu profesorů a zastavila se před Alfonsem.
   „Takže pane Pottere, přeji si aby jste se i za pana Weasleyho panu Odkouřilovi omluvil,“ řekla mu McGonagallová a ten lítostivý včerejší výraz, co měla, byl pryč.
   Harry se nechutně podíval na Alfa, Hagrid na něj neutrálně koukal, Snape se snažil zůstat při vědomí v tom hustém palčivém dýmu, jen jediný Brumbál úpěnlivě Harryho sledoval. Harry se však stále neměl k odpovědi, hlavou se mu honilo spousta myšlenek, pokud by měl vedle sebe v ložnici mít tohohle cvoka, tak nechá Bradavic.
   „Čekáme pane Pottere,“ řekla mu McGonagallová.
   „Pokud za námi bude lézt do společenské místnosti a do ložnice, tak se mu neomluvím,“ prohlásil Harry a sklopil zrak na podlahu.
   „Na tom jsme se již domluvili, do Nebelvírské společenské místnosti nemá povolený vstup nikdo, kromě profesorů a zvaných, což včera očividně pan Odkouřil nebyl,“ řekla McGonagallová a povytáhla obočí. „Profesor Brumbál nařídil, že pan Odkouřil má zákaz ohrožovat soukromí studentů v Nebelvírské společenské místnosti.“
   „To znamená co?“ zeptal se Harry drze.
   „To znamená, že si sedne na křeslo někde stranou a nebude vás obtěžovat, co se týče ložnice, zde má vstup zakázán,“ řekla McGonagallová
   „Souhlasil s tím i ministr?“ zeptal se Harry a pohlédl na McGonagallovou.
   „Profesor Brumbál se s ním dohodl,“ řekla McGonagallová, Harry pohlédl na Brumbála, který z něho nespustil oči a letmo se na něj usmíval. Harry ale hned uhnul s pohledem, protože se v něm začala zase zmocňovat nenávist.
   „Omlouvám se,“ řekl Harry.
   „Myslím, že vás nebylo slyšet,“ ozval se Snape ledovým hlasem.
   „Omlouvám se,“ řekl hlasitě Harry.
   Alf si odfrkl a řekl: „Omluva přijata, Garry.“
   „Paní profesorko, studenti se včera ve společenské místnosti začali dusit,“ řekl hned na to Harry.
   „Myslím, že znám ten pocit,“ řekl stále ledově Snape s hlavou obklopenou v zeleném oblaku dýmu a hned zaníceně pohlédl na McGonagallovou.
   „Myslím, že na tom se pan ministr nedohadoval, takže to můžeme nechat být,“ řekl Alf a vydechl další oblak dýmu.
   „Myslím, že zdraví našich studentů je velice důležité,“ řekl poprvé Brumbál a vážně pohlédl na Alfa. „Budu vás nucen požádat, aby jste této činnosti zanechal v přítomnosti studentů.“
   „A profesorů,“ dodal stále ledově Snape.
   „… a profesorů, kterým tento zvyk nevyhovuje,“ dodal ještě Brumbál.
   Alf si vyndal cigaretu z úst a zmačkal jí v ruce, jako by ho to vůbec nepálilo. „Tak tedy dobrá, to je ale poslední věc na kterou ustoupím.“
   Harry se otočil obcházel stůl, vedle Brumbála se na chvíli zastavil, ale neměl odvahu na něj pohlédnout, aby ho zase nepřepadl nenávistný pocit. Raději tedy šel dál na své místo u stolu a všem řekl novinky.
   V tom do Velké síně vtrhla celé hejna sov, které začaly roznášet poštu všem studentům. Harry ještě nikdy letos žádnou nedostal, takže ani nic nečekal, proto se začal věnovat snídani a snažil se nevnímat vtíravý pohled Alfonsa, který z něho nespustil oči.
   „Tak to dopadlo dobře, ne?“ řekla mu Hermiona.
   „Jak to myslíš?“ optal se Harry.
   „No, nezažalovali vás za napadení, ne?“
   „To ne, ale při pomyšlení, že mi tenhle týpek bude lézt za zády na každém kroku, se mi dělá špatně,“ řekl Harry a nabral si novou porci ovesné kaše.
   V tom mu před jídlo spadla jasně žlutá obálka. Harry jí vzal a roztrhl.
   „Harry, netrhej to!“ křikla na něj Hermiona a vrazila do něj, ale bylo pozdě, obálka byla roztržená, teď každý koukal na Harryho a proč tak Hermiona zakřičela na celou síň.
   Svist!
   Z obálky najednou vyletěla jasně zářící žlutá, snad i průhledná holubice a začala poletovat po místnosti.
   „Harry, rychle musíš utéct!“ křikla Hermiona a tahala ho na nohy.
   V tom se holubice ve vzduchu zastavila a namířila si to přímo do Harryho hlavy, v které rázem zmizela.
   Harry spadl ze židle bezvládně na zem a ani se nehnul.

   Bylo to světlo, žluté světlo, přímo oslňovalo, Harry nic přes to neviděl, nebo… počkat, byla tam nějaká postava v dáli a mávala na něj.
   Byla to Cho, snažila se Harryho chytit v oslňujícím světle za ruku, Harry rychle jí natáhl tu svou, ale zjistil, že žádnou ruku nemá.
   „Harry, neopouštěj mě!“ křikla Cho.
   Jenže záhy začala mizet v dálce.
   „Cho, ne!“ křikl Harry a snažil se k ní dostat a chytit jí.
   „Neopouštěj mě, Harry!“ křičela Cho, ale záhy se ztratila v oslňujícím žlutém světle. Byla pryč.

   „Harry, jsi v pořádku?“ ozval se hlas odněkud z dálky.
   „Pottere, mluvte na mě, slyšíte mě?“ další hlas, tentokrát byl blíž, Harry poznal, že patří madam Pomfreyové.
   „Harry, prober se.“ další hlas, to byl tentokrát Ron.
   Harry otevřel oči, v tom ho oslnilo světlo ve Velké síni.
   „Kde… kde to jsem, co se stalo?“ ptal se.
   „Jseš pořád tady, ve Velké síni, jen si na pár vteřin omdlel,“ řekla mu Hermiona.
   „Pane Pottere, sledujte můj prst,“ řekla mu madam Pomfreyová a přejížděla mu před očima prstem. „Nehýbejte hlavou, pouze očima.“
   Harry koulil oči na její prst, pak zavrtěl hlavou a postavil se na nohy.
   „Co se to sakra stalo?“ zeptal se rozčileně. Všichni ve velké síni na něj civěli
   „Je v pořádku,“ řekla madam Pomfreyová. „Jedním si můžete být jistí, nezapomněl svou nakvašenou náladu.“
   Harry už nemohl vydržet pohledy stovek studentů, bylo to jako výstava zvířat,kde je jenom jedno zvíře a to on.
   Vyrazil rychle k východu a cestou vrážel do ostatních.
   „Harry, počkej!“ křikla na něj Hermiona u schodiště venku z Velké síně.
   „Co se to stalo?“ zeptal se rozčileně Harry.
   V zápětí se objevil Ron a postavil se vedle Hermiony.
   „Harry, pamatuješ si všechno?“ zeptala se ho Hermiona.
   „Samozřejmě a proč bych neměl?“ divil se Harry.
   „Hermiono, k tomu Zapomatováku byl přiloženej dopis,“ řekl Ron a podal jí kus dopisu.
   Hermiona sklapla naprázdno čelist a začala pročítat celý dopis.
   Pak odvedla Harryho stranou do kouta s kumbálem pro košťata, kde byli sami a četla:
   Ahoj Harry,

   již dlouhou dobu tě tajně miluju a obdivuju. Tvé hrdinství je tak neuvěřitelně ušlechtilé, že mě až dojímá k slzám vždycky, když pomyslím, co jsi prožíval. Co sis ale opravdu nezasloužil je ta coura.
   Po tom, co ses vrátil do Bradavic a mé srdce zaplesalo štěstím, že opravdu žiješ, ses zamiloval do té nejhorší osoby pod sluncem. Každým dnem jsem kolem tebe procházela a viděla, jak tě zneužívá a všude se vychvaluje, že s tebou chodí. Věř mi, že jsi jí jenom pro parádu a že si tě absolutně nezaslouží, to, co k tobě cítí jenom předstírá.
   Musela jsem jednat, protože už to začalo být nebezpečné, odpusť mi to, ale pro příště si snad najdeš lepší dívku, než je tahle přetvářková flundra. Přeju ti hodně štěstí a pravé lásky,

Tvá oddaná obdivovatelka.

   „Co je to za blbost?“ zeptal se Harry.
   Hermiona se chytla za hlavu a tvářila se vyděšeně.
   „Může mi už někdo vysvětlit o co se tady jedná?“ zeptal se rozčileně Harry.
   „Harry, jseš v pořádku?“ ozvalo se kousek od nich.
   Hermiona jakmile ten hlas zaslechla se zatvářila ještě víc nešťastně.
   „Cho, radši se ani neptej,“ řekla jí Hermiona a šla jí naproti.
   „Co se děje?“ zeptala se Cho a Hermiona jí podala dopis. Cho si ho přečetla a pak úzkostlivě přišla k Harrymu.
   „Harry?“ oslovila ho.
   „Kdo jsi?“ zeptal se nechápavě Harry, ‚Proč mu ukazují cizí holku?‘ divil se.
   „Harry, poznáváš mě?“ zeptala se znovu úzkostlivě Cho.
   „Nikdy jsem tě neviděl a dejte mi pokoj, jestli je tohle nějaký hloupý žert, tak není vtipný, zrovna jsem se musel omluvit tomu šílenci a minutu na to na mě civí celá Velká síň,“ řekl Harry a začal stoupat po schodech pryč od nich.
   „To přece není možné,“ řekla tiše Cho a tvářila se vystrašeně.
   „Ten Zapomínák měl sebou i preventivní kouzlo,“ řekla Hermiona.
   „To znamená,“ řekl Ron a chtěl si to objasnit. „že ať už Harry k Cho cítil cokoliv, nebude už nikdy cítit to samé znovu?“
   „Přesně tak,“ podotkla Hermiona. „A žádné tak silné protikouzlo neexistuje.“