Kapitola 36.
Fideliovo zaklínadlo
Odpoledne dorazili zase k domu, kde bydlela ta paní, co znovu Harrymu nabídla plnou náruč sladkostí, Harry opravdu tak sladkou náladu neměl, takže raději odmítl.
Jenže čarodějka trvala na tom, aby si vzal anarouměnku, bonbón co vypadal jako kus stočeného pozlátka.
Jakmile bonbón Harry uchopil, stačil mu ještě Lupin na rozloučenou zamávat. To už ale Harryho něco zatáhlo za břichem, jako kdyby ho někdo nabodl na hák a prudce jím cuknul vzhůru. Místnost zmizela a přenášedlo ho začalo přesouvat.
Zavřel oči a nevnímal to strašlivé točení hlavy, nohou a rukou, kvůli kterému by se normálně přenášedla pustil, to ho ale kouzlem tisklo k sobě.
Pak ucítil tvrdý náraz na zem a přenášedlo ho pustilo.
„Harry, drahoušku, neválej se tu po té studené zemi,“ ozval se hned ženský hlas a někdo ho začal tahat za ruku na nohy.
Otevřel oči, tuhle místnost dobře znal, byla to rozlehlá místnost s hrubě otesanými stěnami z kamene, masivní hrnce a pánve visící z temného stropu.
Bylo to sklepení na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct, ale Harry byl zvyklý tomu říkat jídelna.
Avšak byla zcela jiná, než jakou si jí pamatoval, když tu byl před rokem naposledy. Na stropě viselo o mnoho více menších lustrů, které konečně dostatečně osvětlovaly celé sklepení, stůl uprostřed místnosti byl úplně jiný, než ten co tu byl před tím. Měl hnědou barvu olše a nebyly na něm známky stáří, jako na tom minulém. Židle byly o mnoho více pohodlnější, než ty předešlé, měly více polstrování a vypadaly, jako kdyby je sem přivezli právě teď z obchodu. Kamna na protější straně místnosti byla uklizená a řádně upravená, nebyly zde ani památky po jakémkoliv zašlém laku, nebo oprýskané barvě.
Nejdřív se Harry nevěřícně rozhlížel a pak si teprve uvědomil, že není v místnosti sám.
Prásk! Prásk! Prásk! Prásk!
Čtyři rány se ozvaly za sebou a Harryho čtyřčlenný doprovod se právě přemístil do místnosti.
„Tak ho tady máš Molly, spokojená?“ zeptal se pan Weasley a vypadalo to, že nebyl zrovna ve své náladě.
„Co se stalo?“ ptala se paní Weasleyová, když zaznamenala manželův naštvaný obličej.
„Popravdě,“ začal Moody. „jsme se zachovali jako úplní idioti, to co jsme tam předvedli by si kouzelník mého postavení neměl dovolit.“
„Co se stalo?“ opakovala paní Weasleyová a stále podpírala Harryho, jako kdyby neuměl sám udržovat rovnováhu.
„Bohužel, přešlo na plán B,“ řekl Lupin.
„Já to věděla, zatracený Popletal,“ zaklela. „A že ani Brumbál na něj nezabere, to muselo…“
„To je právě to,“ pronesl vážně Moody a pohlédl na Harryho, jako když se otec dívá na syna, který právě přinesl domů pětku.
„Tak řeknete mi už, co se stalo?“ řekla znovu paní Weasleyová.
„Potter podepsal listinu,“ začal Moody. „že nechce, aby se jeho přelíčení zúčastňoval Brumbál… a tak se také stalo.“
Paní Weasleyová teď pohlédla nevěřícně na Harryho, ten se jí konečně vytrhl ze sevření a v tuhle chvíli by si snad přál, aby ho odváděli do Azkabanu, než být tady před těmi pohledy.
„Kdyby jste byli včera v takové situaci jako jsem byl já,“ začal pomalu říkat Harry. „tak by jste také podepsali všechno, co vám přijde pod ruku.“
„No… v každém případě to už nezměníme. Harry je v bezpečí a to je teď hlavní, o tom co bude dál se domluvíme později,“ řekl Lupin a mrkl na paní Weasleyovou, ta hned jeho náznak pochopila, náznak, který pochopil i Harry.
„Ach ano, takže Harry, pojď se mnou do svého pokoje v druhém patře…“
„Proč se mi zase domlouváte za zády?“ vyhrkl Harry.
Všichni teď po sobě koukli, nejzlejší pohled měl ovšem Harry.
„To mi ani neumíte odpovědět?“ vyhrkl znovu Harry.
„Harry, musíš pochopit,“ ozval se pan Weasley. „že ještě nejsi členem řádu…“
„Ne! To nejsem!“ začal teď Harry křičet. „Ale jsem hlavním cílem Voldemorta,“ (všichni kromě Lupina sebou trhli, při tom slovu) „takže bych měl být ten první, co bude vědět o všem, ne?“
„Obávám se, že ti stále ještě nemůžeme říct všechno, Harry,“ řekl Lupin.
„Proč?“ křikl zase Harry. „Měl bych vás varovat, už jednou jsem utekl…“
„Hlavně už neutíkej,“ ozvala se hned Tonksová.
„Harry musíš to pochopit,“ ozvala se paní Weasleyová. „jseš ještě moc mladý na to abys znal pravdu…“
„O Démonech?“ vyhrkl Harry, čímž jí přerušil. „To proto stále před všemi básníte, jak jsem mladý, jak mám počkat až mi bude sedmnáct?“ křičel teď Harry na celou sklepní síň. „Jeden rok!“ křikl a ukazoval jeden zdvižený palec. „Zbývá mi jeden rok do sedmého ročníku! To kvůli jednomu roku nemám vědět, jak v budoucnu zemřu, nebo co?“
„Ty nezemřeš,“ řekl hned Lupin.
„Nikomu z vás na mě nezáleží!“ pokračoval Harry svým hlasitým křikem. „byli jen dva lidi, kterým na mě záleželo. Jeden byl tak slušný, že mi řekl pravdu o Démonech, protože také zažil taková muka jako já. A ten druhý, ten mi rozuměl víc než kdo jiný… JENŽE OBA JSOU TEĎ MRTVÍ!“ křičel Harry z plných plic a oči mu začaly slzet.
„A jak tak koukám,“ pokračoval zase Harry. „hned jakmile Sirius zmizel, jste si to tu vyzdobili, jako kdyby vás v tom omezoval, já si vás pamatuju…“ říkal směrem na paní Weasleyovou. „pamatuju si, jak jste na něj křičela, přitom on mi chtěl jenom pomoct!“ Harry teď přecházel do nekontrolovatelného křiku. „Pamatuju si, že mi chtěl říct pravdu, chtěl mi povědět víc, jenže vy jako jediná jste ho nenechala…“ řekl a teď se k ní zle přiblížil a našeptal jí do ucha. „A jedině kvůli tomu, že jste mi tu pravdu neřekla, Sirius zemřel. Zemřel tam spolu se mnou!“ začal zase křičet. „Já už nikdy nebudu takový, jako jsem byl!“
„Pottere,“ ozval se Moody. „přestaňte křičet…“
„Dejte mi pokoj!“ křikl Harry a začal se vzdalovat ke dveřím. „Možná to tam se mnou měl Voldemort opravdu skoncovat. Všichni si myslíte jak jsem v bezpečí, jenže já už takhle nemůžu žít!“ křičel Harry s uslzenýma očima. „Tohle není život! A když už ani nemám žádné přátele, opravdové přátele, když už mě ti, které jsem měl tak sprostě zradili…“ teď pohlédl směrem na pana Weasleyho, aby naznačil Rona. „a když ti jediní, které jsem měl zemřeli, tak už mě tady nic nedrží.“
„Kam teď jdeš?“ zeptal se ho ještě Lupin.
Harry sáhl na kliku, překotně dýchal a vypadal jako by právě přiběhl z nějakého maratónu, stále ale ještě pociťoval příliš silný vztek.
„Jdu do svého pokoje,“ řekl Harry skrz zatnuté zuby.
Vyběhl ven po schodech vedoucích ze sklepení a vešel do dlouhé vstupní síně. Byla stejně jako sklepení dole úplně jiná než když tu byl minule, měla spoustu osvětlení, které teď ale nebylo zapotřebí, protože čistými okny dovnitř pronikalo denní světlo. Začernělé obrazy byly pryč, hlavy domácích skřítků taktéž, jak vidno i stojan na deštníky tvaru trollí nohy, o který Tonksová neustále zakopávala byl také pryč. Stěny byly nově nahozené světlou barvou, stejně tak i vysoký strop.
S Harrym lomcoval vztek, když to tu takhle viděl, paní Weasleyovou teď nenáviděl snad ze všech nejvíc, věděl, že tahle výzdoba je její práce a že to určitě udělala těsně po Siriusově smrti, jako kdyby jim tu jenom překážel, nebo co.
Přešel ke schodům a náhle uslyšel kroky. Krátura právě vyšel ze svého malého pokoje a zase si něco drmolil.
Kdyby teď Harryho praštili kamkoliv, kdyby mu udělali cokoliv, nikdy by ho nepřepadl takový vztek jako právě teď.
„TY BASTARDE!“ křikl Harry a začal se po něm hnát.
Starý skřítek vyjekl a koukal vykuleně na blížícího se Harryho.
„Pán mi nesmí ublížit,“ zaskřehotal.
„JÁ NEJSEM TVŮJ PÁN, PAMATUJEŠ?“ křičel Harry, až doběhl ke skřítkovi a popadl ho, až mu upadla hůl.
„JÁ TĚ ZABIJU! JÁ TĚ ZABIJU!“ křičel Harry a začal skřítka škrtit.
„Harry!“ křikl mu někdo za zády.
Harry sebou trhnul a uvolnil Kráturovi krk. Za ním stál Brumbál a přísně na něj koukal, za Brumbálem stála celá družina, se kterou mluvil dole ve sklepení.
„Pusť hned Kráturu,“ řekl Brumbál.
Harry se úplně vzteky třásl, už dlouho nezažil takovýhle pocit někoho zabít, ale při pohledu na toho proradného slizkého červa domácí skřítka se mu samy zatínaly pěsti.
„On ho zradil…“ říkal dál Harry třaslavým hlasem.
„Krátura poslechl Siriusovi rozkazy, nikdy by si nedovolil je porušit,“ řekl Brumbál.
„Já tě nenávidím,“ řekl Harry skloněný nad skřítkem, který na něj stále vykuleně koukal.
„Harry, jdi od něho,“ řekl Brumbál.
„Tak mě zastavte!“ křikl Harry a postavil se zase na nohy. „Proč mi neublížíte? …VŽDYŤ TO DĚLÁTE CELÝ MŮJ ŽIVOT!“ křičel na celé kolo.
„Harry, prosím uklidni se,“ řekl Brumbálovi za zády Lupin.
„Já vás nenávidím, všechny vás ze srdce nenávidím!“ křikl Harry a začal si to šinout ke schodům.
V tom se ozval obraz paní Blackové a ta začala ječet na celé kolo.
„A TY DRŽ HUBU!“ zakřičel na ní z plných plic Harry, až obraz sám zmlkl.
Vyběhl nahoru do odpočívadla v druhém patře, drapl za kliku u dveří napravo a vtrhl do ložnice.
„Ahoj Harry,“ ozvalo se najednou od pravé postele.
Harry se tam vztekle podíval, na levé posteli seděl Fred, na pravé zase seděl George, ale neusmívali se jako vždycky.
„Co tu děláte?“ zeptal se Harry nevrle.
„Nejsme tu proto, abychom ti něco zatajovali, nebo ti ubližovali, tak se prosím tě uklidni,“ řekl hned George.
„Vlastně se ti nemůžeme vynaděkovat kvůli tomu obchodu, který jsme si založili,“ řekl s úsměvem Fred.
„Jo a tady máš takovou malou provizi,“ řekl George a hodil Harrymu do náruče měšec plný peněz.
Harry na něj chvíli nepřítomně hleděl a pak řekl: „Mě jsou na nic,“ a hodil je zpátky Georgeovi.
„To si nemyslím,“ řekl George. „Ten měšec je totiž ze scvrččí kůže.“
„Cože?“ divil se Harry.
George zase hodil měšec Harrymu do ruky.
„Přej si, že to chceš schovat před cizími lidmi,“ řekl Harrymu.
„Cože?“ divil se znovu Harry.
„V mysli si přej, že to chceš schovat před cizími lidmi,“ řekl Fred.
Harry chvíli váhal, pak se soustředil na měšec a začal se cítit, jako by ho chtěl před ostatními schovat.
V tom měšec splasknul na velikost jednoho milimetru.
„To koukáš, co?“ řekl bujaře Fred.
„Tenhle model se zmenšuje na velikost pihy, tu si můžeš přilepit na obličej, takže budeš mít peníze kdykoliv sebou,“ řekl George.
„Jak jste…?“ ptal se Harry.
„Jak jsme to dokázali, no jak jsme řekli, docela nám to vynáší, naštěstí je hodně dětí, které tyhle šaškárny baví… no a tohle jsme mysleli, že by se ti mohlo hodit, kdybys se zase… řekněme… vypařil,“ řekl s úsměvem Fred.
„Ví o tom ještě někdo jiný, než vy?“ ptal se Harry.
„Co já vím, tak ne. Zkrátka kdykoliv budeš potřebovat peníze, sundej si tu pihu z obličeje a přej si, aby se ta peněženka objevila, galeóny v ní budou absolutně neporušený, to mi věř,“ řekl George.
„Fakt dík, kluci, toho si cením,“ řekl smutně Harry a přešel k oknu.
„Dole jsme tě slyšeli říkat, že prý tě jeden z nejlepších přátel zradil,“ řekl opatrně Fred.
Harry se zhluboka nadechl, jako by vždycky když o tom musí mluvit ho to nanejvýš tížilo.
„Ron u soudu vykládal, jak mě viděl si potřásat rukou s Voldemortem,“ řekl Harry.
„Cože?“ vyhrkl George nevěřícně.
„Byl to vůbec Ron?“ zeptal se Fred.
Harry chvíli přemýšlel a pak řekl: „Myslím že ano.“
„To se mi nechce věřit, že by náš brácha takhle kecal?“ divil se George.
„Asi mu chybí naše výchovná ruka,“ zažertoval Fred.
„To není k smíchu,“ řekl hned Harry. „On to opravdu tvrdil s takovým odhodláním a ten… ten… Gracius, nebo co to bylo, něco jako detektor lži, dosvědčil o tom, že mluvil pravdu.“
„A ty sis opravdu podával ruku s Ty-víš-kým?“ ptal se pochybovačně Fred.
Harry se na něj otočil, jako by právě koukal na nějakého blázna.
„Je mi to jasný, pokud to teda byl Ron, tak dostane pořádně za vyučenou,“ řekl Fred.
„Počkejte!“ zarazil je George a naslouchal ke dveřím. „Mají poradu.“
„To je vlastně důvod, proč jsme tady, Harry,“ vyhrkl George, jako kdyby na něco zapomněl.
„Co?“ zeptal se Harry.
„Máme novej model ultradlouhých uší, vlastně už ani nejsou dlouhé, jsou na dálku, odteď se jmenují ultrabroučí uši,“ řekl Fred a podal mu něco jako naslouchátko s kuličkou na vrchu.
„Otevři tu kuličku,“ řekl George.
Harry jí otevřel, uvnitř byl jakýsi osminový šedivý brouk, který hbitě kroutil hlavičkou.
„To je nejnovější technologie, kamaráde,“ řekl George vykulenému Harrymu.
„Skloubená s kouzly,“ doplnil Fred.
„A… co mám dělat s tím broukem?“ zeptal se opatrně Harry.
„Prostě mu řekni kam bys chtěl, aby šel odposlouchávat…“ řekl Fred, zvedl se a zašeptal na brouka v kuličce. „Sklepní jídelna v suterénu, nejvyšší utajení.“
„Proč nejvyšší utajení?“ divil se George.
„Je tam přece Brumbál, nevím jestli si špiónobrouka nevšimne,“ řekl zase Fred.
„Špiónobrouk?“ divil se Harry.
„No… museli jsme mu dát nějaké jméno, ne?“
„A co teď?“ zeptal se Harry.
„Na to aby šel odposlouchávat,“ řekl George. „mu musíš ještě říct… Do akce!“
Malý brouček nadzvedl krovky a začal vibrovat svými křídly. V tom se bleskurychle zvedl do výšky a vyrazil škvírou pod dveřmi pryč z ložnice.
„Je to nejnovější model, zajišťuje plně čistý příjem a dokáže se prokousat betonem i železem, žádná kouzla na něj neplatí,“ říkal potěšeně Fred.
„No… žádná kouzla,“ zarazil ho George.
„Máš pravdu… jedna věc na něj platí,“ pronesl pochmurně Fred.
„A to co?“ ptal s Harry.
„Když ho někdo zašlápne,“ řekl George.
Brouk sletěl lehce z druhého patra a kličkoval mezi tyčemi zábradlí. Pak sletěl dolů z prvního patra do přízemí a ladně si to šinul ke dveřím do sklepení. Pod dveřmi nebyla žádná škvíra, kterou by se dalo protáhnout, dveře byly nové a kvůli jednáním, které ve sklepení probíhaly, těsně doléhaly na podlahu. Špiónobrouk se začal točit jako vrták a začal se provrtávat skrz dřevo ve dveřích, avšak svou činnost prováděl velice neslyšně. Dostal se na druhou stranu ke schodům vedoucím do sklepa. Potichu přeletěl těsně nad schody až dolů k dalším dveřím, kde naštěstí škvíra na protažení byla a kterou se v zápětí protáhl na druhou stranu.
„No, my tě tady necháme samotného,“ řekl Fred a postavil se na nohy. „víme že nemáš náladu a potřebuješ si… ehm… něco vyslechnout.“
„Jo a až budeš chtít, aby se vrátil, tak pošeptej do sluchátka Stáhni se!“ poradil mu ještě George.
„No, fakt díky,“ řekl Harry s úsměvem. „Vybavili jste mě jako v Bondovce.“
„V Bondovce, to je nějakej klub háčkujících seniorů, nebo co?“ zeptal se Fred.
Harry se na něj překvapeně podíval, protože tahle věta mu byla nějak povědomá, ale pak si s oběma potřásl rukou.
„Hodně štěstí,“ řekl George.
„A nezapomeň, svého financovatele podporuje firma Pitominky Freda a George při všech lumpárnách,“ řekl dobrácky Fred.
Hned pak se ozvaly dvě rány a obě dvojčata se přemístila pryč.
Harry pak ještě chvíli přemýšlel, jestli je sem neposlal Brumbál a jestli to co teď vyslechne není jenom fingovaný rozhovor členů Fénixova řádu, ale o tom dost pochyboval, věděl že Fred a George jsou uličníci, kteří by to nikdy neudělali, protože pak by to nebyla lumpárna jak se patří.
Nasadil si naslouchátko do ucha a sedl si na postel. Ve sluchátku se hlasy ozývaly tak čistě a zřetelně, že to vypadalo jako kdyby tam někdo mluvil do mikrofonu.
Špiónobrouk přitom ale byl přilepený na dně jedné visící pánve a zřetelně naslouchal rozhovoru kouzelníků.
„… když chtěl uškrtit i toho skřítka,“ ozval se hlas Moodyho.
„Opravdu si myslíte, že by ho Harry mohl uškrtit?“ ozval se pochybovačný hlas Lupina.
„V každém případě už není bezpečný,“ řekl Moody.
„Co to plácáte, Pošuku?“ ozval se hlas Tonksové. „Vždyť ten kluk mohl málem vypustit duši, aby mě tam u toho ministerstva zachránil.“
„Harrymu jde především o bezpečnost jeho přátel,“ ozval se zvučný hlas Brumbála. „problém ovšem je, že svůj vlastní život již nepovažuje za tak cenný a už o něj nechce dále bojovat.“
„A vy se divíte, vždyť ten kluk zažil od prvního roku svého života jen samá muka,“ ozvala se paní Weasleyová.
„Vždyť na vás křičel, možná ze všeho nejvíc na vás,“ řekl Moody.
„A já se mu nedivím,“ opáčila paní Weasleyová. „ale musíte uznat, že jsem měla pravdu, když jsem mu chtěla zatajit to o té věštbě…“
„Vždyť řekl, že nás tu všechny, jak tu sedíme, nenávidí,“ pravil pochybovačně Moody.
„Však vy víte, že to nemyslel vážně,“ řekl Lupin.
Na chvíli se všichni odmlčeli, jako by o tom někdo pochyboval.
„Myslím,“ ozval se zase Moody. „že Potter dozajista nenávidí vás, Brumbále.“
„… trefa…“ řekl si sám sobě Harry v pokoji.
„O to tady teď nejde,“ řekl Brumbál. „hlavní je, že čím více je Harry takovýmto způsobem zneklidněný, tím lehčeji se k němu dostává lord Voldemort.“
„Prosím, neříkejte to jméno tady na radě, kolikrát vás na to mám upozorňovat,“ řekl zase Moody. „A co Arthur, nejspíš ho vyhodí z práce a to ještě v lepším případě, v horším půjde to vězení.“
„Za Arthura nesu plnou zodpovědnost já,“ ozval se Brumbál.
„To nemůžete, Brumbále, já se…“
„To já jsem vás požádal přivést Harryho,“ přerušil pana Weasleyho Brumbál. „Prvořadé bylo nedovolit, aby byl Harry poslán do Azkabanu, nejenom že by ho to psychicky zcela vyčerpalo, ale navíc by to bylo nebezpečné, když je teď Azkaban pod mocí Voldemorta.“
„Brumbále!“ křikl Moody.
„Promiňte… chci říct Pána zla.“
„A co hodláte dělat dál?“ ptal se Moody. „Arthur bude obžalovaný, Lupin to samé a v neposlední řadě i já. Tonksová má z pekla štěstí, že si může upravovat vizáž. Nemůžete přece hodit celou vinnu na sebe, Bradavice vás potřebují víc, než úřad pro zneužívání mudlovských výtvorů potřebuje Arthura.“
„Moody má pravdu, Brumbále,“ řekl pan Weasley.
„Jak jsem řekl, tohle teď není důležité, teď musíme podniknout kroky k zabezpečení Harryho. Má teď v sobě zlost, pokud se cítí nějak emocionálně silně vytížen, pocítí to i Pán zla, jako to minulý rok cítil Harry, když Pán zla někoho zabíjel, nebo se o to alespoň pokoušel, jako ve vašem případě, Arthure.
Obávám se, že musíme Fideliovým zaklínadlem zabezpečit i samotného Harryho.“
„Myslíte, že vám to dovolí?“ zeptal se pochybovačně Moody.
„Fideliovo zaklínadlo se dá provést i při spánku,“ řekl Lupin.
„To snad ne, vy se chcete k němu do pokoje vetřít když bude spát a zaklít ho?“ zeptala se nevěřícně Tonksová.
„Když to bude nutné, tak ano,“ řekl rázně Brumbál. „Harry už toho ví moc, Severus se začíná obávat, že se Pán zla dostává přes jeho nitrozpyrit, používá Harryho jako studnici moudrosti. Důvod, kvůli kterému v Harrym na Odboru záhad nevydržel tak dlouho už z Harryho vyprchává, ne-li vyprchal úplně.“
„To proto se ho pořád snaží ovládnout?“ ozval se Lupin.
„Pán zla si libuje v jeho bolesti“ řekl Brumbál. „a tu… jak všichni víte, teď Harry prožívá snad za celý svůj život nejvíce.“
„A nestačí, že je Fideliovým zaklínadlem zabezpečena tahle budova?“ zeptala se Tonksová.
„Nestrachujte se Nymfadoro, Harryho budeme moci vidět všichni, kterým ho prozradím, a nebojte se, budete jedna z nich,“ řekl Brumbál úsměvným tónem. „Ach promiňte, zapomněl jsem, slečno Tonksová.“
„Co ti na tom jménu tak vadí, Tonksová?“ zeptal se Moody.
„Připomíná mi tohle všechno kolem, moji drahou rodinu,“ vysvětlovala Tonksová. „víte co Pošuku, vy jste asi opravdu Siriuse nechápal.“
„Harry ho měl opravdu rád, to víme všichni,“ řekl Lupin.
„Nemůžu si pomoct,“ začala paní Weasleyová. „ale Sirius ho stále považoval, jako kdyby to byl James, jako kdyby zase spolu vyváděli ty pitomosti, při kterých málem zemřel ten kluk.“
„Ale to byla má vina, to kvůli mně tam pořád chodili,“ ozval se Lupin.
„Dělali to z přátelství,“ řekla Tonksová.
„Sirius zemřel a už se to nedá vrátit, Harry to zkrátka ještě stále nechce pochopit,“ řekla paní Weasleyová.
„Myslí si, že mu umřel jediný člověk, který mu kdy rozuměl,“ řekl Lupin.
„A co to říkal o tom druhém?“ ptal se pan Weasley. „Prý mu vyzradil to tajemství o Démonech.“
„Ano,“ řekl Brumbál. „Lex Lexter měl více odvahy než já mu říct pravdu, prý dokonce spolu složili se slečnou Hermionou a Ronem jakýsi slib, že se nevzdají a budou proti zlu bojovat.“
„Cože, Ron to ví taky?“ vyhrkla paní Weasleyová.
„Alespoň vidíte, že se vám psychicky nesklátil, jak jste si myslela, když jste to před ním tajila,“ řekl Moody.
„V každém případě,“ pokračoval Brumbál. „se Pánovi zla v minulém školním roce podařilo Démony znovu získat, zase má v rukou tu nejhorší zbraň, která kdy existovala a co hůř, Harry se s nimi již setkal, a to nejednou.“
„Cože?“ vyhrkla zase paní Weasleyová.
„Harry je vybraný už od svého narození, takže to že je viděl se dalo očekávat,“ řekl Brumbál.
„I když to nerad říkám, proč tedy vyčkávají, proč se ho nepokusí zabít?“ řekl pan Weasley.
„Poslouchají svého pána, poslouchají Voldemorta, pardon Pána zla,“ dodal hned Brumbál, když Moody už zase chtěl zaprotestovat. „To Pán zla nechce, aby se Harrymu něco stalo.“
„Ale vždyť je v bezpečí,“ řekla paní Weasleyová.
„V Bradavicích ano,“ přisvědčil Brumbál. „obávám se však, že se již několikrát dostal do takového nebezpečí, které si sám ani neuvědomoval, pokud by se oné noci na té louce neobjevil profesor Lexter, mozkomoři by nejspíš Harrymu vysáli duši i kdyby dostali rozkaz tak nečinit.“
„To je strašné, ubohý chlapec,“ řekla potichu paní Weasleyová.
„Proto chápu pocity, které musí právě Harry prožívat, naposledy když jsem ho viděl, mu hodili koláč na hlavu a celá Velká síň se mu smála, dokážete si představit, jak to na člověka musí zapůsobit?“ vysvětloval jim Brumbál. „Za každý úsměv, který ten chlapec ze sebe vyloudí musíme být vděční, zvlášť v této době kdy Pán zla již rozmísťuje své figurky a připravuje se k prvnímu tahu proti kouzelnému společenství.“
Znovu se rozhostilo ticho, každý teď přemýšlel nad slovy, která právě Brumbál řekl.
„Bylo mi divné,“ přetnula ticho Tonksová. „proč smrtijedi jsou v tom Azkabanu tak dlouho, teď už je mi to jasné, když si tam žijí jako v bavlnce, protože vězení ovládá Vy-víte-kdo.“
„Podle toho co jsem slyšel,“ pravil Brumbál. „se tam nemají až zas tak dobře, Pán zla to považuje jako adekvátní trest z toho, že po jeho zmizení před patnácti lety se ho smrtijedi nesnažili nalézt.“
„Ještě že jsme Harryho zachránili, nedokážu si představit, kdyby ho tam odvedli,“ řekl Lupin.
„Dost dohadů,“ utnul řeči Brumbál. „u večeře požádáme Harryho, aby souhlasil s Fideliovým zaklínadlem, pošlu mu ze školy věci a za pár dní mu sem přijedou na prázdniny kamarádi, takže už nebude sám.
Teď, když mě omluvíte, pokusím se vysvětlil našemu milému ministrovi Arthurovo počínání,“ řekl Brumbál a záhy se začalo ozývat šoupání židlí.
„Hlavně to všechno neházejte na sebe, Brumbále,“ řekl pan Weasley.
„Potřebuju vás mít v ministerstvu, Arthure,“ ozval se ještě Brumbál. „ať tak či onak, uvidíme jak to dopadne, hlavní je, že je Harry v bezpečí.“
„Stáhni se!“ křikl Harry do naslouchátka.
Hned se spojení přerušilo, Špiónobrouk se odlepil od dna pánve a začal upalovat zpátky do druhého patra.
Asi po deseti vteřinách už byl zpátky v kuličce u naslouchátka.
Harry se natáhl na postel a začal odpočívat. Do hlavy se mu dostalo zase další kvantum informací, které potřeboval zarovnat jako nějaké listiny do jednotlivých regálů. Teď už tolik netoužil být radši v Azkabanu, ba naopak, při pomyšlení na to, že Azkaban ovládá Voldemort a že je plný smrtijedů se mu Grimmauldovo náměstí zdálo jako nebe.
V každém případě ale bude žádat o samostatný pokoj, protože s Ronem nadobro skoncoval. S Hermionou od toho večera, kdy dostal balíček od Voldemorta kloudně nepromluvil. Pochyboval, že ho vůbec bude mít ještě ráda, to samé ostatní studenti ve škole.
Jak tady v ložnici tak ležel, zase mu začal chybět Sirius, uvědomil si že tady na Grimmauldově náměstí stráví nejspíš hodně času, minulý rok by mu to ani tak nevadilo, protože tu s ním byl Sirius, ale teď je tu sám. Pamatoval si, jak v minulém roce byla jediná světlá stránka na tom disciplinárním řízení právě to, že by tu zůstal se Siriusem.
Teď už ale opravdu nemá nikoho, podle toho jak o Lexterovi mluvili tam dole je jasné, že je mrtvý. Nejvíc ze všeho mu ale bylo jedno to, že Voldemort Snapea začíná prohlížet, jen ať se mu pomstí, alespoň tak, jako to po celou dobu dělá Snape Harrymu.
Začal si vzpomínat co všechno mu bude chybět, když teď odešel z Bradavic. Ani ho nepřekvapovalo, že nic. Jedině Hagrid, po něm se mu bude stýskat, stejně ale letos jako poprvé s ním mluvil tak málo, protože za sebou měl stále Alfa, který by za Harrym vlezl i do Hagridova srubu, proto tam nikdy nechodil na návštěvy a proto mu už Hagrid tolik neschází.
Uvědomil si, že za čtyři dny je štědrý večer a pak další den ráno budou normální děti rozbalovat dárky. Jedině Harry nebude mít náladu ani jeden z nich otevřít, jestli teda vůbec nějaký dostane. On sám nepočítá s tím, že by někomu něco daroval, v kufru má nějaké dárky, které nakoupil v září v Příčné ulici, ale ty nejspíš hodí do krbu a bude koukat jak hoří.
Přemýšlel nad tím co Brumbál říkal o tom jeho propojení s Voldemortem, že když je Harry naštvaný, nebo nějak silně citově vysílen, má Voldemort lehčí přístup do jeho mysli.
Proč zrovna Harry musí mít natrvalo spojení s největším zlem světa? To opravdu není fér a nikdy to fér nebude. On snad nikdy nebude mít normální život, kdy se ho nikdo nebude pokoušet zabít.
Ať je to tak či tak, dospělé nepřemluví aby se k němu chovali jinak, stále s ním poletují z jednoho bezpečného místa na druhé, stále se k němu chovají jako k dítěti, jenže to už není.
Z té druhé strany ho ale hryzalo svědomí, věděl že to dělají jenom pro jeho dobro a že se jim za tu snahu moc neodplácí. Možná to tam dole přehnal, není pravda že je nenávidí; nemá je rád, to je to správné slovo. Ale nenávidí? To ne.
Byly už čtyři hodiny, kdy se začalo stmívat. Zima už byla v plném proudu, od rána venku zamrzaly jinovatkou skla aut a spousta lidí se klouzala po zledovatělých chodnících snažíc se dostat z prací do domovů. Avšak na zimu byla obloha až zvláštně stále zatažená, i tady nad Grimmauldovo náměstím, slunce jako by už několik měsíců vůbec neexistovalo, vlastně si ani Harry nevybavoval, kdy ho naposledy viděl.
Za poslední dny měl větší starosti, než hledat žlutou zářící kouli na nebi, občas se zdálo, že těch starostí má až nad hlavu.
Bylo mu divné, že za celý den za ním nahoru nikdo nepřišel, v domě však stále někdo procházel, nebo mluvil, Harrymu se zdálo, že i dům si sám sobě hovoří a šeptá.
Několikrát zaslechl hlasy dospělých osob, jak jdou podat hlášení, také zaslechl jak je hned zarazili a nejspíš jak jim šeptají, že nahoře je Harry, tak aby tak nekřičeli, nebo to všechno vyzradí.
Ač se to zdálo divné, nebo ne, Harry se o děj dnes nějak přestal zajímat. Dokonce i ultrabroučí uši zastrčil pod polštář a nechtěl je ani vidět. Pokud si všichni myslí, že když nebude Harry nic vědět, tak prosím.
Po čtvrté hodině dokonce i na chvilku usnul, vlastně by únavou usnul už daleko dřív, ale měl tak plnou hlavu myšlenek, že se mu ani na chvíli nezavřely oči. Teď ale už únava přemohla mysl a Harry ač oblečený v botách usnul jako dudek.
Ve snu znovu procházel odborem záhad, znovu společně s Nevillem bojovali proti smrtijedům, zase viděl Ginny a poblázněného Rona.
Nakonec znovu spatřil ten kamenný oblouk, do kterého za Harryho velkého křiku nakonec znovu spadl Sirius a druhou stranou se už nevynořil.
Sen však byl poněkud rozmazanější, stále ale byl provázený nesmysly, které se nikdy nestaly, teď Harryho zadržoval Brumbál místo Lupina, jenže nejhorší bylo, že sám Brumbál posílal Siriuse do oblouku.
Sen jen podtrhoval to, co si Harry myslí po celou dobu, za všechno může Brumbál, kdyby nebylo jeho ošemetné moudrosti, tak je spousta lidí ještě naživu.
„Harry?“ ozvalo se najednou uprostřed snu. „Harry vzbuď se.“
Z černovlasého chlapce ve snu se znovu stala realita a Harry zjistil, že za okny už je tma.
Harry pohlédl na paní Weasleyovou, která ho přišla vzbudit a která na něj teď očividně koukala úzkostlivým pohledem.
„Už je večeře. Pojď dolů,“ řekla mu a přešla ke dveřím.
Harry si promnul oči a posadil se na posteli. Ten spánek jako by zalepil jeho poslední pocity, které vůči ostatním choval a alespoň je částečně schoval pod pokličku.
Vstal a unavenými kroky se dobelhal za paní Weasleyovou ke dveřím. Vedla ho po schodech do přízemí, zvláště pak opatrně vedle obrazu paní Blackové.
Ač si to Harry zprvu nepřipouštěl, tak vstupní místnost opravdu vypadala oproti té předchozí nádherně. Je pravda, že ten kdo to udělal si s tím musel dát moc práce. Zvláště teď v noci na to Harry užasle koukal, místnost byla zdobená barevnými obrazy, z lustrů viselo nespočet jmelí, větviček a voňavých bylinek, které už dávno přemohly štiplavý pach starého domu. Stěny byly nahozené nějakou světle zeleno žluto oranžovou barvou, vlastně to ani v klamném světle lustrů nebylo poznat. Bylo to jako procházet královským sálem.
Paní Weasleyová si všimla Harryho užaslého pohledu a trochu jí to dodalo na sebevědomí.
Přešli ke dveřím do sklepení, sestoupili po schodišti a paní Weasleyová vstoupila do jídelny.
Harry se ještě zhluboka nadechl a pokračoval dovnitř s neutrálním výrazem.
Jakmile vešel, hned ho překvapil počet lidí v jídelně, předně tam byl Lupin, pak pan Weasley, samozřejmě paní Weasleyová, dále Bill Weasley, Nymfadora Tonksová, Kingsley Pastorek, Emmelina Vanceová, Sturgis Tobolka (kterého jak vidno propustili z Azkabanu, Harry ani nevěděl kdy), Hestie Jonesová, Mundungus Fletcher ve svém otrhaném oblečení, Dedalus Kopál a v neposlední řadě pak nepřehlédnutelný Hagrid. Pak tam byli asi tři neznámí lidé.
Všichni na Harryho hned pohlédli, jako by vešel dovnitř prezident. Na některých bylo vidět, že neví jak jej oslovit, někteří se usmívali, Harry ale věděl, kdo jako první utne ticho.
„Harry, poď si sednout, Ronova mamka nám udělala dlabanec,“ zahřímal přátelsky Hagrid a nabízel mu židli vedle sebe. Hagrid sám seděl na nějaké bytelné okované židli, Harry zahlédl v koutě ležící třísky od židle, která musela před malou chvilkou pod Hagridem prasknout.
Pomaličku přešel ke stolu a pohlédl lítostivě na paní Weasleyovou.
„Já… já bych se chtěl omluvit za to, jak jsem se choval odpoledne,“ řekl Harry a bylo mu jedno, že tam je tolik lidí, alespoň ať vidí, že má odvahu to říct ve společnosti.
„Ale, prosím tebe,“ řekla dobrácky paní Weasleyová. „jakoby se nic nestalo, teď sedej, večeře bude za chvilku na stole.“
Harry se otočil ke stolu, přešel na druhou stranu a usedl vedle Hagrida, který ho hned přátelsky poplácal po rameni, naštěstí v sedě nemohl poklesnout v kolenou, pod váhou Hagridovy ruky.
„To je jasný, žes to nemyslel vopravdu,“ začal Hagrid. „navíc v tvym případě bych byl taky nerudnej, to si teda piš.“
„Myslíš, že kvůli tomu se na tebe budeme zlobit?“ ptala se sarkasticky Tonksová.
„Navíc toho skřeta bych taky nejradši uškrtil,“ řekl Mundungus.
„Přestaň Dungu, jasné?“ řekla paní Weasleyová u dřezu.
„Takže Harry, tohle je taky člen Fénixova řádu,“ říkal Lupin a ukazoval na svalnatého holohlavého chlapíka s kšiltovkou obrácenou dozadu. „seznam se s Rudolfusem Goodspringem,“ muž mu pokynul na pozdrav. „Tohle je Doroty Grandová,“ řekl Lupin a ukázal na malou čarodějku, která se na Harryho uculila. „a nakonec Miranda Prewettová, náš čerstvý člen,“ asi pětatřicetiletá pohledná čarodějka se zlatými vlasy mu zamávala.
„Tak, už se to nese,“ zvolala paní Weasleyová a přinesla ve velké míse propečené pečivo plněné masem a zeleninou.
Harrymu zase po dlouhé době dělal žaludek přemety, když ucítil vůni jídla, oči se mu hned zalily touhou drapnout jeden z těch pečených rolků a zahryznout se do něj hlava nehlava.
„Každý si vemte co hrdlo ráčí, mám jich ještě pár v zásobě,“ řekla paní Weasleyová a usedla na poslední volnou židli. „Harry, vem si,“ řekla mu, když stále ještě otálel.
Nakonec se už všichni cpali a jak vidno všem chutnalo.
„Jak jsi se sem vůbec dostal, Rubeusi?“ zeptal se Tobolka.
„No… vytáh sem jí ze sklepa v Bradavicích, byla zaprášená asi jako tady Dung, tak sem tu starou Gertý nakop a ona mě sem vodvezla,“ řekl Hagrid s plnou pusou.
„Gertý?“ divil se Harry.
„Víš, že tys na ní taky už jednou jel, Harry? Když sem tě vez k těm proklatejm Dursleyovejm,“ řekl Hagrid.
„Myslíš tu Siriusovu motorku?“ zeptal se Harry.
Všichni teď na Hagrida pohlédli, bylo vidět, jak ho posunkovitě nutí stočit rozhovor jinam.
„Jo, tu sem myslel,“ přisvědčil Hagrid. „Koukám, že můj recept na odehnání plísňáčků zabral, co Molly?“ začal hned Hagrid mlít o jiném.
„Jo,“ potvrdila. „ty potvory jsou zatraceně rychlé, když je odeženete, hned na těch svých tenkých nožkách odběhnou na jiné místo a znovu ho zamoří.“
„Doufám že jste nebyl ve vězení příliš dlouho?“ řekl Harry směrem ke Sturgisovi, ale hned zjistil, že se na to asi neměl ptát, protože všichni zase zvážněli.
„Já… promiňte, nechtěl jsem vás…“
„To nic Harry…“ řekl hořce Sturgis. „Nestává se každý den, že jsi pod kletbou Imperius, no… můžu ti říct jedno, máš štěstí, že tě zachránili, chraň tě pánbůh se dostat do Azkabanu, hodně dlouho jsem se z toho vzpamatovával. Naštěstí, když už jsem skoro… jel z posledního, tak mozkomorové Azkaban opustili, ten den tam vězňové prozpěvovali, to jste měli slyšet.“
„Nikdy nezapomenu na mojí náštěvu Azkabanu,“ řekl také hořce Hagrid. „To bych tě raděj vytrhnul celí bandě horskejch trollů, než abys tam musel jít, to mi věř,“ řekl Harrymu.
„A kdo teď hlídá v Azkabanu?“ ptal se dál Harry.
„No… jsou to takoví divní chlápci,“ začal vypravovat Kingsley. „většinou toho moc nenamluví, odváděli špinavou práci pro ministerstvo než je tam poslali, řeknu vám ale, že stejně nikdo na ty vrahy neplatil tak, jako ti mozkomorové.“
Harry chvíli uvažoval a pak se zeptal.
„Jak to že Vold…“ v tom sebou všichni u stolu cukli. „pardon, Vy-víte-kdo, nedostal ještě smrtijedy ven?“ zeptal se Harry a byl zvědavý, jestli mu prozradí to, co se odpoledne dozvěděl z ultrabroučích uší.
„Víš,“ začal Lupin. „Brumbál říkal, že sis dosyta vyslechl výhrůžky Voldem… tedy Vy-víte-koho, které pronášel při svém zrodu na své smrtijedy. Tak tohle považuje jako takové odškodnění, aby se už nikdy neopakovalo to, že by se smrtijedi náhodou znovu nesnažili po svém pánovi pátrat.“
„Ale přece Lestrangová je také v Azkabanu,“ pokračoval s otázkou Harry. „tak jak to že jí neosvobodil, ta přece stále tvrdila že je jeho zastáncem a celou tu dobu, když byl Vy-víte-kdo pryč byla v Azkabanu.“
„My jsme ti to neřekli?“ divil se pan Weasley.
„Co?“ zeptal se Harry.
„Tak zaprvé, Lestrangová selhala, když se tě v létě snažila zabít, proto jí tam nechal taky tak dlouho, ale o čem chci mluvit; ač to je divné,“ říkal dál pan Weasley. „Lestrangová jako jediná dnes zmizela z Azkabanu, všichni moc dobře víme, že jí odnesl Vy-víte-kdo.“
„A co na to Popletal?“
„To zase pošpinilo jeho pověst,“ pokračoval pan Weasley. „I když pronesl to neoblomné obvinění na tvou osobu, tak veřejnost pomalu, ale jistě začíná chápat, že Popletal nemá absolutně žádnou kontrolu nad Azkabanem.“
„Je to všivák jeden proradnej,“ ulevil si Dung. „A to si představ, že sme vod něj mohli mít už pokoj, hned druhej den po tom incidentu na Odboru záhad ho chtěli vykopnout, jenže váženej Popletal se hned začal zastávat lidí, začal sepisovat bezpečnostní vyhlášky a brožury… ten proradnej červ dokonce začal vobcházet lidi a přátelsky jim radit jak na Vy-víte-koho, přitom to jemu vklouznul nekontrolovatelně do Ministerstva.“
„Udělal to lehce,“ ozval se Bill. „večer je na ministerstvu stráž slabší, jen asi pět lidí, Vy-víte-kdo tam vešel, jednou mávl hůlkou, stráže zabil a tak ti uvolnil cestu.“
„Cože, on je zabil?“ vyhrkl Harry, až mu upadlo sousto.
„Tihle ministerští inženýrkové jsou pro něj jako konvalinky,“ ozval se Dung. „přechází přes ně jako buldozerem a je mu jedno kdo to vodnese.“
„Nechal ti volnou cestu,“ pokračovala dál Tonksová. „vsadím se, že ti tam chtěl ještě připnout směrovky, abys správně trefil.“
„To proto se tam vobjevil,“ řekl Hagrid. „von už tam byl, když ste s vostatníma vcházeli do ministerstva, tak ste kolem nich šli, enže ste je neviděli, on čekal až mu jeho věrní smrtijedi přinesou věštbu, enže zapomněl, že má co dočinění s Harry Potterem, člověkem, kerej mu stále rád kazí plány,“ dodal s úsměvem.
„Byl jsem bláhový, že jsme mu na to naletěl…“ řekl Harry. „ale prostě v té chvíli, když jsem viděl jak… jak…“
„Každej kdo to slyšel, tě hned pochopil, navopak by vostatní překvapovalo, kdybys udělal něco jinýho,“ řekl zase Hagrid.
„Já nechci, aby mi pořád umírali nejbližší,“ řekl smutně Harry. „ti co mám rád mi zemřou a většinou je ani neznám déle jak pár dní nebo měsíců.“
Každý na něj teď chápavě koukal, ozvala se chvíle ticha, nejúzkostlivěji však na něj určitě hleděla paní Weasleyová.
„Vodpoledne sem mluvil s Ronem, Harry,“ protrhl ticho zase Hagrid. „Říkal, že má jasně v paměti, jak tě viděl potřásat si ruku s tim zloduchem, ale že přitom zcela na sto procent věří, že jsi to nemohl bejt ty, takže je z toho jak se patří vyvedenej z míry.“
„Je možné, že jsem o sobě nevěděl,“ připustil Harry. „byl jsem v mrazu jen v kalhotách a sápala se na mě Obří sépie, takže opravdu jsem mohl být myslí jinde.“
„Ron ale říkal,“ ozval se pan Weasley. „že jsi na něj mířil hůlkou a chtěl ho… však ty víš co.“
„Pamatuju si, jak mě ovládl Voldemort,“ vypravoval Harry. „jak jsem se bránil a on cítil, že ve mně tak dlouho nevydrží, ale přesto dokázal mým tělem zabít toho Odkouřila a pak když mířil na Rona… nějak v nitru jsem si nedokázal připustit, že by Ron zemřel, o to více mojí rukou. Na okamžik jsem znovu získal kontrolu a odhodil svou hůlku, jenže to už se do mně Vy-víte-kdo stejně nedokázal vrátit.“
„Kde je vlastně Elfias? Chtěl jsem ho vo něco požádat,“ ozval se Dung.
„Má důležitý úkol v Austrálii, proto dnes nemohl přijít,“ řekl Lupin.
„Škoda, mimochodem Harry,“ ozval se zase Dung. „musím ti pogratulovat, ten nápad financovat ty dva Weasleyovi byl přímo geniální, společně to rozjíždíme i za hranice okresu.“
Harry teď bolestně koukl na paní Weasleyovou, protože moc dobře věděl, že jí o tom ještě neřekl.
„Harry, já se na tebe nezlobím…“ odtušila paní Weasleyová. „vím o tom už od léta a musím říct že… že… no prostě že…“
„Že jim to podnikání de!“ doplnil jí vesele Mundungus.
„Ale oni zase něco provedou, věřte mi,“ trvala na svém paní Weasleyová. „Udělají něco nebezpečného, někomu ublíží, však ty uvidíš, hlavně že je v tom podporuješ Dungu, to jsem si mohla myslet.“
„Jsme spoluvobchodníci, vedeme firmu a já jim hledám kšefty, de nám to jako po másle, takže si nemáš na co stěžovat, Molly.“
„Popravdě je na ně pyšná Harry,“ doplnil potichu spiklenecky Lupin. „Kdykoliv o nich mluví a nikdo jí nevidí, usmívá se od ucha k uchu.“
„Ticho Remusi!“ okřikla ho paní Weasleyová když to zaslechla. „to samozřejmě Harry není pravda.“
Harry se pousmál, bylo mu to jasné, když to má porovnat s jejím třetím nejstarším synem, který dnes poslal Harryho na doživotí do Azkabanu, tak jsou George a Fred úplní svatoušci.
„Mají stejně z pekla štěstí, mohli poslední ročník dodělat zvlášť, takže už ho neopakovali,“ řekl pan Weasley.
„A jak dopadli, no?“ ptala se rozhořčeně paní Weasleyová.
„No… je pravda že ne moc dobře,“ připustil pan Weasley. „přece jenom jim učitelský výklad chyběl, ale už se cítí v branži jako doma.“
„Zvláště pak s malou pomocí,“ doplnil ještě Mundungus.
„Řekla jsem, aby jste mlčel, Dungu,“ řekla zase nasupeně paní Weasleyová. „Takže, kdo si chce přidat?“
První ruka nahoře byla Hagridova, pak se přihlásilo ještě pár lidí včetně umolousané ruky Mundunguse Fletchera.
„Vy už máte dost, Dungu!“ řekla mu.
„Ale no tak, Molly,“ prosil Mundungus. „vidíš… tady Harry se nehlásí, mohl bych dostat přidáno místo něj?“
Paní Weasleyová po něm hodila zlostný pohledem a Dung se rázem přestal hlásit.
Harry pak i když nechtěl dostal přidáno jenom proto, aby Dung už dal pokoj.
„Harry, vyměnim tu tvojí poslední rolku za balíček šumivých bzučivek,“ ozval se znovu Dung, když si paní Weasleyová odskočila k dřezu.
„Bonbóny si nechte,“ řekl Harry a vrazil mu do ruky poslední rolku.
„Dík,“ hlesl Dung a začal do sebe cpát sousto za soustem, aby ho paní Weasleyová nezahlédla.
Nakonec když všichni dojedli a dopili, vešel dovnitř do sklepení Brumbál a hned za ním stál Moody.
„Zdravím vespolek!“ zvolal Brumbál a na všechny se pousmál.
Všichni mu hned pozdrav opětovali a podávali si s ním ruce, jako kdyby se taková sešlost pohromadě nepotkala už hodně dlouho.
Brumbál se pak posadil naproti Harrymu na židli, kterou si vykouzlil, takže se začali už skoro mačkat, Harry už zjistil, proč ten stůl vyměnili za větší, navíc tu už nebyli Fred a George, kteří by ho zase svými šaškárnami poničili. Stále se ale snažil Brumbálovi nekoukat do očí.
„Tak jak to prosím vás dopadlo s tím Popletalem?“ zeptal se hned pan Weasley a předem měl kyselý obličej, protože čekal špatnou odpověď.
„Bohužel se s nimi nedalo rozumně diskutovat,“ řekl pochmurně Brumbál. „takže jsem Odboru pro prosazování kouzelnických zákonů řekl, že za chování Arthura Weasleyho beru veškerou zodpovědnost. Naštěstí působím jistým… zastrašujícím dojmem a navíc se jim nechtělo mě znovu obvinit.
Zítra se tedy můžete v klidu vrátit do práce, Arthure,“ zakončil to Brumbál.
„Říkal jsem vám, že to nemáte házet na sebe…“
„To pro mne nic nebylo, Arthure,“ řekl Brumbál vážným tónem „Popletal věří že jsme spolu spřažení, takže nebylo potřeba něco předstírat, bohužel jsem však nemohl vzít na sebe činy, jichž se dopustil Alastor, napadení ministra kouzel je vážný přečin, takže je teď Alastor hledaná osoba, proto se jeho aktivity omezí jen na krycí úkoly.“
„Toliko ke vzrušujícím misím,“ hlesl Moody, jeho čarodějné oko však stále sledovalo Harryho, ten už z toho začal být poněkud nervózní.
„A co se říká o Harrym?“ zeptala se paní Weasleyová.
„Všude je zmatek,“ řekl Brumbál. „to že Harry zmizel způsobilo znovu informační poplach. Někteří si myslí, že jej unesl zase Vol… pardon, Pán zla, někdo si zase myslí, že prostě utekl… nejzajímavější možnost ale je, že ho odklidilo ministerstvo, vlastně to způsobil Arthur, že tam v okamžiku toho útěku byl přítomen, veřejnost si myslí, že Popletal nařídil svým zaměstnancům, aby ho fingovaně unesli a tahali z Harryho rozumy.“
„Takže jsme způsobili guláš v tisku,“ prohlásil Lupin.
„Ano, noviny neví co mají psát,“ pokračoval Brumbál. „protože se bojí že napíšou lež a to už se pak nedá smazat, proto se zatím nesnaží vyřknout jakýkoliv konečný závěr, Denní věštec stále píše, že více informací přineseme v nejbližších dnech.“
„Snažíme se co se dá,“ pronesl Goodspring.
„Ano, musím ti poděkovat, Rudolfusi,“ řekl Brumbál a Harry tázavě pozvedl obočí.
„Rudolfus je jeden z redaktorů Denního věštce.“ řekla Tonksová.
To Harryho příliš nenadchlo, Denní věštec byl odjakživa sprostý plátek.
„Tak se vede válka, Pottere. Musíte mít moc i nad médii, aby jste panoval,“ řekl Moody.
„Takže lidi neví, co si mají myslet,“ řekla Hestie Jonesová.
„Ba naopak,“ pravil Brumbál. „člověk si vždycky udělá svůj vlastní závěr, proto vzniká většina nehod, lidé dělají vlastní úsudky na nedostatku informací.“
„Mě už snad nikdo nemůže nenávidět víc,“ řekl sklesle Harry.
„Víš Harry, že znám spoustu lidí, kteří se vysmívají těm článkům, které tě špiní,“ řekla Tonksová. „pamatují si, co se o tobě psalo, když jsi byl ještě mladý a nastupoval jsi teprve do školy, to se ještě o tobě nelhalo.“
„Takže mohli bychom už začít, co říkáte?“ zeptal se z ničeho nic Brumbál.
Všichni teď na sebe pohlédli a tvářili se, jako by na něco zapomněli.
„Totiž, my jsme ještě Harrymu neřekli, že...“
„Jen klid, on to už ví,“ zarazil Lupina Brumbál.
Harry rázem ztuhnul, jak to že to ví? Jak to že Brumbál ví všechno?
„Nevím sice jak se to dozvěděl…“ dodal Brumbál s úsměvem. „ale mám takové jistě tušení o dvou jeho pomocnících.“
Harry se trochu zatvářil provinile. Naštěstí nikomu nedošlo, koho těmi dvěmi pomocníky Brumbál myslel.
„A proč vlastně mám být i já zakletý tím… Fideliovým zaklínadlem?“ zeptal se Harry a přitom se ani jednou nepodíval na Brumbála.
„Pán zla je den ode dne mocnější,“ řekl těžce Brumbál. „to že jsi zde v budově chráněné Fideliovým zaklínadlem ještě neznamená, že se k tobě Pán zla nemůže dostat skrz to tvé propojení.“
„A to Fideliovo zaklínadlo mu dokáže zabránit do mě vniknout?“ ptal se sál Harry.
„Ne tak docela, nedovolí mu ale zjistit tvou polohu, pokud se o vniknutí, nebo o spojení pokusí, hodláš to teď podstoupit?“ zeptal se Brumbál.
Harry chvíli přemýšlel, bylo mu jasné, že strážcem jeho tajemství bude Brumbál, takže se nemusí obávat, že by ho vyzradil jako to udělal Pettigrew, čímž zapříčinil smrt Harryho rodičů. Nakonec ale přikývl.
„Dobrá, takže se postav, stoupneme si někam stranou, abychom na proces měli místo,“ řekl Brumbál a pokynul mu na volnou část místnosti.
„A jak to že jsem dokázal vidět tenhle dům, když jste mi ho neprozradil?“ zeptal se ještě Harry a stále se nekoukal na Brumbála.
„Ale prozradil,“ řekl mu za zády Moody. „ten lístek s adresou co jsem ti ukázal když jsme přiletěli, napsal sám profesor Brumbál, proto jsi dokázal uvidět tenhle dům.“
„Takže, Fideliovo zaklínadlo je složité pro toho, kdo zaklíná, v našem případě to jsem já,“ začal vysvětlovat Brumbál, když se proti sobě s Harrym postavili a Harry se na něj pro jistotu stále nedíval, aby zase necítil ten vztek, který ho vždycky přepadá. Už tak stačilo, že je na Brumbála naštvaný, aniž by potřeboval jeho pohled.
„A protože já jsem už Fideliovo zaklínadlo prováděl několikrát,“ pokračoval Brumbál. „takže už jej znám a není proto pro mne problém ho provést. Od tebe se nic nevyžaduje, Harry, stejně jako bych nic nemohl vyžadovat například od židle, kdybych jí chtěl ochránit Fideliovým zaklínadlem.
„Takže teď všichni ticho!“ zahřímal Moody na celé sklepení.
„Děkuji Alastore za sjednání klidu,“ řekl ještě s úsměvem Brumbál. Pak se ale už vážným pohledem podíval na Harryho a namířil mu hůlkou na čelo. „Harry, chci abys zavřel oči a také zklidnil dech.“
Harry zavřel oči, takže od té chvíle nic neviděl. Slyšel ale jak Brumbál něco říká jakýmsi cizím jazykem, byl daleko odlišnější než angličtina, latina nebo cokoliv jiného, bylo to jakési hluboké mumlání. Stáli tam asi už minutu co Brumbál takhle mumlal a pak začal z ničeho nic mluvit nahlas jakýmsi hlubokým pro něj nepřirozených šamanským tónem, který se rozléhal po celém sklepení, jako by mluvil sám Bůh.
„Z moci mi svěřené jako Strážci tajemství, zaříkávám tohoto chlapce pod tvou ochranu lorde Fidelie, nechť tvá moc nyní proudí v jeho žilách a poskytuje mu záštitu nevnímatelnosti, nechť je skryt mezi naším společným světem, mimo dosah nezvaných a nevnímajících a pouze ti, které uznám za vyvolené mohou nahlédnout do onoho světa; tak jsem pravil já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, jakožto Strážce tajemství Harryho Jamese Pottera, syna Jamese Pottera a dědice aethónské krve.“
V tom z čista jasna Harry přestal cítit zemskou přitažlivost, vlasy se mu nadzdvihovaly jako vílám, cítil jak mu celým tělem proplouvá jakési hřejivé teplo které jím vibruje, pak se mu tma před zavřenýma očima změnila v jasnou zlato bílou zářivou barvu, Harry už to nemohl vydržet a otevřel oči.
Zjistil že se vznáší několik centimetrů nad zemí a má kolem sebe tak strašlivě silně zářící auru, že skrz ní neviděl dál do místnosti. Slyšel jak ostatní žasnou nad tou krásou třpytící se zlaté barvy, která teď Harrymu čechrala vlasy a jemně ho hladila po tváři. Pak zaslechl jakýsi zpěv, znělo mu to jako ten nejhezčí zpěv na světě, byl to zpěv andělů, čistý a jasně pravidelný, pak v dáli zahlédl překrásného zpívajícího bílého a okřídleného vraníka.
Hned na to ale začalo vše utichat a Harry ucítil, jak se nohama dotknul znovu podlahy. Zlatavá zářící barva začala mizet v jeho těle, aniž by ale cítil nějakou bolest. Pak vše ustalo a okolí se zklidnilo.
Harry se zhluboka nadechl, rozhlédl se kolem sebe po místnosti, ale nic se nezměnilo. Sám sebe viděl a i Brumbál se na něho usmíval.
„Tak Harry, jaké to je být chráněný Fideliovým zaklínadlem?“ zeptal se Brumbál.
Harry se ještě chvíli kolem sebe díval a pak odvětil.
„No… beze změny.“
„Pak je vše v pořádku,“ řekl Brumbál.
„Mohl by jste nám už říct, kde je?“ zeptala se netrpělivě Tonksová.
Harry si až teď všiml, že všichni kromě Brumbála kroutí pohledy všemi směry, jen ne na Harryho, jako by ho vůbec neviděli.
„Harry by možná radši byl neviditelný,“ řekl s úsměvem Brumbál.
„Albusi, prosím vás…“ řekla paní Weasleyová varovně a vstala od stolu.
Brumbál se pousmál aby dokázal, že to myslel jako žert.
„Všichni přítomní v této místnosti, zde je Harry Potter,“ řekl Brumbál a položil ruku na Harryho rameno.
Všichni v jednu chvíli viděli, jak se Brumbál opírá o něco v prostoru a v dalším okamžiku se jim Harry najednou z čista jasna objevil před očima stejně jako před tím, když Harry stál poprvé před Grimmauldovo náměstím.
„Takže, teď tě nevidí nikdo jiný než my,“ pravil vítězoslavně Sturgis. „a někdo, komu tě Brumbál prozradí.“
„… a ještě ten zpropadenej skřet!“ vykřikl Dung a ukázal prstem Harrymu za záda.
Všichni se otočili, u dveří stál Krátura a smutně na ně koukal.
„Krátura se jde omluvit Harry Potterovi za to, že mu musel lhát, když pán chtěl zjistit, kde se pán Sirius ukrývá.“
Harry vztekle zatínal pěsti, ale tahle věta ho zarazila. Udiveně na Kráturu koukal, stejně tak i ostatní, jen Brumbál se mračil.
„Krátura v tomhle domě již nemusí zůstávat,“ řekl mu Brumbál.
„Tohle je starý dům rodiny Blacků, Krátura slíbil, že se o něj bude starat až do smrti, pane,“ řekl skřítek, otočil se a odešel ze dveří.
„Proč ho chcete vyhodit, Brumbále?“ zeptal se Kingsley, když se za Kráturou zavřely dveře.
„Minulý rok jsem myslel, že bude lepší, když zde raději zůstane,“ řekl Brumbál zamyšleně. „ovšem letos po smrti Siriuse se mi tak bezpečno v jeho přítomnosti nezdá.“
„No, já už budu muset jít,“ řekl Goodspring a zvedl se ze židle.
„Já také, už je nejvyšší čas,“ řekla Vanceová.
„Já už taky pudu,“ ozval se i Hagrid. „Musim uznat Molly, že něco tak dobrýho sem neměl už strašně dávno.“
Paní Weasleyovou potěšila jeho pochvala, nakonec už se všichni zvedali od stolu a potichu šli ke vchodu do domu, aby zase nevzbudili paní Blackovou.
Pak se všichni s Harrym rozloučili, nejvíc ho pak stiskl Hagrid, až se málem ozvalo praskání kostí a to už všichni vycházeli ven do studené zimní prosincové noci.
Moody organizoval vypouštění jednoho za druhým, aby se nezdálo podezřelé, že vychází tolik lidí najednou, jeho promyšlený vypouštěcí plán ale zhatila Tonksová, která mávala Harrymu na rozloučenou tak zběsile až zakopla o popelnice a spustila takový bengál, že se raději Lupin a pan Weasley šli podívat, jestli stará paní Blacková zase nezačne křičet. Moody na Tonksovou ještě chvíli ukazoval varovná gesta a znovu začal organizovat odchod hostů. Jenže vzápětí Hagrid nasedl na Gertý, nakopl hlasitý koktavý motor, který se hned jakmile vzlétnul rozeřval do okolí a v tom okamžiku Moody vzdal své snažení o tajný odchod, popadl čapku a naštvaně uháněl pryč. Polovina dalších hostů se pak ještě přemístila, aby nemusela vycházet vchodem, takže nakonec zůstali akorát Lupin, paní Weasleyová, pan Weasley a Brumbál.
Harry se k nim otočil, paní Weasleyová ho hned nahnala se jít vykoupat, až z něho málem strhala všechno špinavé oblečení, aby ho mohla vyprat.
Když už byl Harry v pyžamu, zrovna odcházel Brumbál, Harry mu poprvé pohlédl do očí, bylo to jak očekával, znovu se mu do hlavy dostal strašlivý vztek, ale naštěstí měl dost síly na to, aby se kontroloval.
Když pak vstoupal nahoru do ložnice, uvědomil si, že to Fideliovo zaklínadlo asi tedy moc nezabírá, když stále ještě kvůli Voldemortovi každý jeho pohled na Brumbála ho nutí k zuřivosti… nebo prostě ho opravdu za smrt Siriuse vinní natolik, že ten vztek pramení přímo z jeho hlavy?
V každém případě se mu to nechtělo řešit, pokaždé když byl sám ho mysl nutila přemýšlet o všech těch problémech a rozhodně neměl v úmyslu vzbudit se nahý dole v jídelně.
Takže poprvé za celé roky si vzpomněl na to, co mu kdysi řekl Lexter, aby si očistil svou mysl a zapřel všechny myšlenky a problémy.
Ke svému zklamání zjistil, že v místnosti je stále ten divný obraz, který vždycky sám mluvil a který po nocích protivně chrápal.