Kapitola 37.


Služebníkův podraz

Dny ubíhaly dál, zdálo se snad, že na Harryho už veřejnost zapomněla, tomu však sám nevěřil. Pokaždé mu ultrabroučí uši pomohly, aby slyšel, jak členové řádu podávají zprávy a hlášení, jak se stále všichni obávají, aby Harryho nikdo nenašel. Jak Kingsley Pastorek, který minulý rok mátl ministerstvo při hledání Siriuse, teď dělá to samé, ale s tím rozdílem, že mate ministerstvo při hledání Harryho.
   Už druhý den paní Weasleyová prohlásila, že se bude připravovat vánoční výzdoba. Jako místnost s největším stromkem byla prohlášená přijímací hala v prvním patře, kde stále ještě visel starý zašlý gobelín, který na sobě nesl jména neblaze známého čistokrevného robu Blacků. Harry ani nevěděl, kde se tam ten smrček ze dne na den vzal, v každém případě už ten den mohl spolu s ostatními na něj věšet ozdoby. Moody tam byl dokonce také, protože teď jak se tolik prozradil moc práce u řádu nedostával, takže většinou jen nevrle vrčel a věčně věšel ozdoby levitačním kouzlem, místo aby se postavil na nohy a došel až ke stromku.
   Harry docela druhý den zapomněl na své problémy, jen pořád závistivě koukal na Moodyho, jak mává hůlkou, aby ozdoby začaly létat. Nevěděl proč, ale bál se zeptat, kde má hůlku, možná to bylo proto, že se bál odpovědi, podle soudního rozhodnutí mu jí totiž měli rozlomit a pokud se tak už stalo, tak by to moc odvahy Harrymu nedodalo.
   Znovu však začal chodit za Klofanem do nejvyššího patra. Od poslední doby co tu byl viditelně zhubl, Harry si pomyslel, že paní Weasleyová ho tu asi moc nekrmí. Když pak jednou přišla s platem plným mrtvých krys, aby Klofana nakrmila, oddechla si když tam spatřila Harryho a s radostí mu krmení přenechala. Nejspíš ho moc ráda neměla, Harry však s radostí Klofanovi nadhazoval krysy a Klofan jakoby znovu dostal chuť do života, když tady měl konečně někoho, s kým si mohl hrát.
   Věděl, že tajuplný svět v Bradavicích ho zcela opustil, že už se tam nemůže nevrátit, leda tak že by se vtělil do jiné podoby a znovu tam nastoupil jako nový student.
   V každým případě jak dny ubíhaly, stále přemýšlel nad tím, co řekne až uvidí Rona a Hermionu, bude se jich zase stranit?
   Paní Weasleyová se však k Harrymu jako vždy chovala s láskou jí vlastní, naopak možná až moc, Harry si zase začal uvědomovat, že ho považuje, jako kdyby byl ještě malé dítě, nenechá ho pomoct jí s vařením a když jednou Harry navrhl, že by se už rád připojil do řádu, tak z její reakce rezolutně zamítl i otázku, kterou plánoval položit hned potom a to kde je Voldemort.
   Vlastně když neměl takové starosti, nikdo na něj neútočil a nezesměšňoval ho, tak to bylo opravdu o hodně snesitelnější. Avšak byl tu sám, samota ho po pár dnech stále nutila myslet na své problémy, na které se už od prvního dne tady snažil nemyslet. Musel žít v tomhle domě, který mu stále víc a víc připomínal jeho kmotra Siriuse, takže mu bylo stále více zle.
   I paní Weasleyová to na něm pozorovala a snažila se ho nějak povzbudit, ale čím víc se snažila, tím více na Harryho dopadala samota, pak jí sám začal vyhledávat, stranil se společnosti, kterou měl už tak dost při snídaních, obědech a večeřích.
   Jediný, kdo Harryho chodil navštěvovat byli Fred a George, většinou mu podávali informace, které odněkud vytahali, ať už z novin nebo z pouličních drbů, takže aniž by to kdokoliv z domu věděl, tak byl Harry přece jen zásobovaný informacemi.
   Obě dvojčata mu vykládala, jak je na ministerstvu pozdvižení, že celé oddělení se rozdělilo na dvě části, jedni spojení s Popletalem a ti druzí nebyli na první pohled spojení s nikým, všichni ale moc dobře věděli, že druhá strana jednoznačně souhlasí s Brumbálem.
   Harry na něho od toho večera, kdy ho zaklel Fideliovým zaklínadlem nepromluvil, jen když žádal Lupina, aby ho Klofan mohl spatřit, protože když poprvé Harry vešel k hipogryfovi do místnosti, tak začal bláznit a vztekle se ohánět, protože Harry byl stále neviditelný.
   Moody byl čím dál víc nevrlejší, jak vidno mu vadilo, že se nemůže už ukazovat na veřejnosti, ale jen v okruhu Brumbálových známých.
   Ostatní však byli spokojení, když Fideliovo zaklínadlo zafungovalo a nikdo se už o Harryho nemusí strachovat.

   Dvacátý třetí prosinec roku devatenáct set devadesát šest byl opravdu zamšelý a zamračený. Už od rána, kdy Harry vstal z postele snad i špatnou nohou, se zdálo, že dnešek nebude nic moc.
   Možná ale se mu to zdálo, protože měli přijet jeho takzvaní kamarádi z Bradavic. Popravdě to bylo opravdu poprvé, co se na ně Harry netěšil.
   Už od rána mu bylo mdle, vstal o hodně dřív než zamýšlel a koukal oknem do zamlženého rána, které vypadalo, jako kdyby ho někdo zaklel nějakým neprůhledným kouzlem. Harry měl takové divné tušení, že se dnes stane opravdu něco hrozného, čím víc tenhle pocit měl, tím víc se mu dýchalo špatně a nohy se mu jakoby podlamovaly. Raději si tedy znovu sedl na postel a sklesle hleděl do podlahy.
   Teď opravdu měl v hlavě takový zvláštní pocit, pocit který se nedá popsat, jako kdyby někdo něco potají na něj chystal, něco co mu hodně ublíží a něco, co se má stát právě dnes.
   Dneska tedy asi opravdu nevstal tou správnou nohou, možná když si znovu lehne a znovu vstane, tak ho ten pocit přejde.
   Ale ne, počítá se první probuzení a stejně, to co se má stát se stane, osud je nezvratný. Avšak opravdu cítil divný pocit, pocit jakéhosi očekávání, nebo něčeho podobného, něco nepopsatelného, Harry ale věděl jedno, ten pocit vycházel přímo z jeho hlavy, přímo z čela, přímo z…
   Jizvy! Voldemort zase něco chystá. Harry to teď jasně vycítil, něco proti Harrymu chystá, něco strašného. Má to snad říct někomu dole?
   Vstal a šel se umýt. Když tak na sebe koukal v umývárně, zjistil, jak je v obličeji vyčerpaný a nestaraný. Jakoby se nemyl už několik týdnů, nebo jako by se právě vrátil z ostrova, na kterém ztroskotal. Alespoň že kouzlo na vyčištění zubů, které na něj Hermiona použila v září ještě stále fungovalo, Harry si říkal, co by mudlové za takové kouzlo dali, celý rok si nečistit zuby a po roce znovu aplikovat to samé kouzlo zase na další rok.
   Teď měl ale jiné problémy, protože zezdola uslyšel kroky několika lidí a podle hlasů mu došlo kdo to asi je. Dva dívčí hlasy a jeden chlapecký, avšak právě ten poslední hlas skoro neslyšel, jako by byl takový zamlklý.
   Došel dolů do vstupní haly, kde opatrně prošel kolem obrazu paní Blackové, všude už viselo jmelí a vánoční třásně. Dům byl provoněný, jako by jste vstoupili do květinářství zkříženého s pekařstvím.
   Hlasy se ozývaly ze sklepení, neboli jídelny. Už tam jsou a Harryho rázem přešla chuť k jídlu.
   I když mu břicho prosebně kručelo, neodvážil se pohlédnout svým kamarádům do očí. U Hermiony litoval toho, co jí naposledy řekl, nedivil se že ho podezírala z toho, že Kruma zabil, vždyť ho z toho podezírá přes sto tisíc lidí. U Rona zato pociťoval zlost jakou cítil naposledy ve čtvrtém ročníku v Bradavicích, který pro Harryho byl snad nejnáročnější. Ron o něm bezpochybně říkal lži, Harry byl stále když tam ležel na studené zemi při vědomí a nevzpomíná si, že by si podával ruku s Voldemortem, avšak zároveň Harry pochyboval, že by to Ron říkal schválně, něco uvnitř mu říkalo, že Ron za to také nemůže.
   Avšak ta zlost byla silnější, byl jediná opora, kterou na tom trestním řízení měl a ta jediná opora se rozplynula v prach.
   Rezolutně se tedy dnes odmítl zúčastnit snídaně, nějak to prostě ten žaludek bude muset vydržet. Vyšel do nejvyššího patra, kde byl Klofan a začal mu pomáhat s čistěním peří. Klofan byl stejně jako minulý rok Sirius rád, že má nějakou společnost v tomhle zasmušilém domě. Zato Harrymu se stále víc stýskalo po jeho blízcích, těch co měl rád a těch, co mu zemřeli, však také se vrátili sny o padajícím Siriusovi, kterého někdy zastoupil Lexter, ovšem skoro vždycky měl na svědomí jejich smrt Brumbál, který se vždycky usmíval když koukal, jak padají do oblouku.
   Slyšel ze zdola pobavené hlasy, které jako by vůbec nikdy nepatřily Harrymu, jakoby se už nikdy nedokázal smát nebo pobavit se, ani si nevzpomínal, kdy se naposledy pousmál, budou to už týdny, nebo měsíce?
   Avšak ta dnešní nejistota mu stoupala do hlavy čím dál víc, jako by ho to jenom více vztekalo a povolovaly mu tím nervy.
   Kolem deváté Harry zaslechl kroky po schodech a jak někdo vstupuje do jeho ložnice. Ať to byl kdokoliv, hledá Harryho a ten si nepřál, aby ho někdo našel. Brumbál jim už určitě napsal lístky, které na jejich osobu ruší účinky Fideliova zaklínadla, takže ho odteď uvidí.
   Kroky se začaly přibližovat a hned na to do Klofanova pokoje vstoupila Ginny.
   „Ahoj Harry, ostatní se po tobě shánějí,“ pozdravila ho Ginny s úsměvem.
   Harry chvíli přemýšlel a pak zasmušile řekl. „Řekni jim, že jsem u Klofana, kdyby něco potřebovali… což nebudou.“
   Ginny si ho přeměřila pátravým pohledem, pak vešla a zavřela za sebou dveře.
   „Jaké to je, když na tebe někdo použije Fideliovo zaklínadlo?“ zeptala se a změnila téma.
   „Řekl bych… takové beze změny,“ odvětil potichu Harry a začal znovu otírat jemným kartáčem Klofanovi srst na koňské části těla.
   „Proč tu sedíš, pojď tam dolů, je tam legrace, vždyť už budou Vánoce,“ řekla mu s nadějí v hlase.
   „Nevím jak by mě přijali, jsem vrah, pamatuješ?“ řekl jí pevně Harry.
   „A taky velkej hlupák, když si něco takového myslíš,“ řekla Ginny a došla až k němu, ale Klofan se po ní ohnal zobákem.
   „Klofane!“ křikl Harry a postavil se před Ginny.
   „Vidíš, nejsi vrah,“ řekla mu.
   „Co jsi tím chtěla dokázat?“ zeptal se Harry rozladěně. „Copak… copak nevíš že k hipogryfovi můžeš přistoupit jedině potom, co ti to dovolí?“
   „Věděla jsem, že mu zabráníš, aby mi ublížil, takže nejsi vrah a takže můžeš jít dolů!“ okřikla ho Ginny.
   Harry ještě stále chvíli uklidňoval Klofana hlazením po krku a stále se neměl k odpovědi.
   „Podívej se na něj,“ řekl Harry a ukázal na Klofana. „Celou dobu je tu zavřený, nemůže se proběhnout, nohy mu za chvíli zakrní…“
   „Proč mi to říkáš?“ ptala se Ginny.
   „Nechovají se k němu dobře, ale ke mně jako k bavlnce, přitom já si to ale nezasloužím,“ dopověděl zmateně Harry.
   Ginny poodstoupila ke dveřím a pohlédla zpříma do očí Klofanovi. Pak se pomaličku uklonila.
   Harry sledoval, jak Klofan nerozhodně vrtí hlavou a rozmýšlí se a také jak pátravě hledí na Ginny.
   Pak ale poklesl v ptačích kolenou a také se jí uklonil.
   Ginny pomaličku přešla až ke Klofanovi a pohladila ho po zobáku, zdálo se že mu to už nevadí.
   „Tak proč jim neřekneš tvé obavy o Klofana?“ zeptala se Ginny.
   „Nemají ho rádi,“ řekl hned Harry. „Jediný kdo ho měl rád byl…“
   „Sirius, já vím. Sirius byl jediný, kdo na tomhle světě neudělal žádnou chybu, že?“ řekla mu sarkasticky Ginny. „Copak si nepamatuješ, že by Sirius udělal něco hloupého? Ne?
   Tak já teda ano,“ pokračovala. „zaprvé ukázat se na tom nádraží bylo nadmíru riskantní a to už vůbec nemluvím o tom, že nemusel jít zabít Pettigrewa, když tu noc byli tví rodiče zabití…“
   „CO TY O TOM VÍŠ?“ křikl Harry až sebou Klofan rozčileně cuknul. „Všichni ho tu jenom pomlouváte, všichni si myslíte, že je to stále ten vrah z Azkabanu, nikoho totiž tahle myšlenka neopustila, nikoho!“
   „To není pravda, Sirius nebyl neomylný!“ křikla Ginny na rozzuřeného Harryho. „Udělal chyb jako máku a tím ohrožoval i tebe.“
   „To není pravda, Siriusovi na mě záleželo ze všech nejvíc!“ křikl na ní Harry.
   „A jak to můžeš vědět?“ zeptala se ho Ginny, až to Harryho zaskočilo.
   „Co?“ ptal se.
   „Třeba opravdu přes tebe viděl jenom tvého tátu, svého kamaráda, se kterým dělali ty blbosti…“
   „Ty neznáš co musel prožívat!“ křikl na ní Harry. „Teď mi to teprve došlo, pořád jste nevyhnali z hlavy tu nenávist, kterou jste vůči němu cítili těch čtrnáct let! Stále si myslíte, že to je ten vrah z Azkabanu!“
   „To není pravda!“ křikla Ginny.
   „Ale je!“ opětoval jí to Harry.
   „Měla jsem Siriuse ráda,“ pravila potichu. „Mě je také líto, že zemřel, jako tobě…“
   „Nikdo z vás to ale nedáváte najevo, jako by se nic nestalo,“ řekl Harry ale pak se k ní zase naštvaně otočil. „Ale víte co? Jestli si všichni o něm opravdu myslíte, že to je ten vrah z Azkabanu, tak v tom případě jsem já to samé, to proto si o mě Hermiona myslí to co si myslí, už od prvního pohledu po té nehodě v tom zápase to měla v očích.“
   „To je nesmysl,“ hlesla Ginny.
   „VIDĚL JSEM JÍ TU VINU V OČÍCH!“ křikl Harry. „Ona tomu opravdu věří.“
   „Tak to nebyla Hermiona, ta by tě nikdy nepodezírala,“ řekla Ginny.
   „Jasně jsem viděl, jak se na mě kouká, jak se mě bojí…“
   „Já se tě také bojím, když tohle vyvádíš,“ zarazila ho Ginny. „možná že jsi opravdu vrah, možná že opravdu jsi ty lidi zabil, ale ne svou vlastní myslí, dovoluješ silám zla do tebe proniknout, protože nejsi sám sebou, protože si nevěříš!“
   „Já jsem vás varoval, když jsem se v září vracel,“ řekl Harry tónem, že už ten rozhovor chce rychle skončit. „To co se stalo tam v červnu mi navždy změnilo život a tak to také zůstane, takže jestli chcete toho starého Harryho, tak si ho pro mě za mě vycucejte z prstu, ale já už jiný nebudu… a teď vypadni, nebo mi dojde trpělivost,“ řekl Harry zlostně.
   „Copak se neslyšíš? Mluví z tebe zloba, kterou do tebe posílá ten parchant!“
   „Ty jsi ten poslední, kdo by mi měl radit!“ křikl Harry, který byl zase rád, že nemá po ruce hůlku.
   „Harry, on do tebe proniká čím dál víc,“ říkala prosebným tónem Ginny a couvala před Harrym ke dveřím. „snaž se ho zapudit, chybíš nám…“
   „Chybím vám? Tak to si začněte zvykat, protože tak to taky bude napořád.“
   „Harry, poslouchej mě…“
   „Ne, ty poslouchej mě,“ pěnil zlostí Harry. „jestli odsud okamžitě nevypadneš, tak nebudu ani potřebovat hůlku abych ti rozbil nos!“
   „Ty sám chceš být nebezpečný, Harry!“
   „Tohle je mé poslední varování!“ křikl Harry a začal se napřahovat pěstí, Ginny zavřela oči a očekávala tvrdý náraz.
   V tom se dveře otevřely a dovnitř vtrhly Lupin, paní Weasleyová a Hermiona.
   Paní Weasleyová když uviděla rozmáchnutého Harryho, tak vyděšeně přiskočila k Ginny a odvlekla jí z pokoje.
   Harry spustil ruku dolů a vyděšeně se díval do dlaní. On jí opravdu chtěl ublížit, opravdu jí chtěl tak surově uhodit, tu kterou by nikdy neuhodil.
   „Kdo to tu tak křičí?“ zeptal se Lupin nejistě a jednu ruku držel za zády.
   „Harry, co se děje?“ zeptala se Hermiona a úzkostlivě na Harryho hleděla.
   „Jděte pryč,“ hlesl potichu Harry a vykuleně stále koukal na své ruce.
   „Harry, co se stalo?“ nenechal se odbýt Lupin.
   „VYPADNĚTE!“ křikl Harry, rozeběhl se a přibouchl jim dveře před nosem.
   Pak dopadl na zem a těžce oddychoval. Ta nejistota, ten divný pocit co měl v hlavě teď přímo pulzoval a posiloval jeho vztek.
   ‚Co se to se mnou k sakru děje?‘ ptal se sám sebe.
   Měl vztek zase na celý svět, ten vztek ale nechtěl mít, jako by ho k tomu něco nutilo, on ale opravdu nechtěl nikomu ublížit. Přece opravdu není tak nebezpečný, nebo ano?
   Pohlédl na Klofana, který se tvářil dosti nejistě.
   Harry vstal, vzal kartáč, ale v půli cesty Klofan začal vztekle kopat nohama a kousat zobákem. Nedovolil mu, aby se k němu přiblížil.
   „Klofane, to jsem já,“ řekl Harry a znovu udělal krok k němu.
   Klofan vztekle zakřičel a zaryl kopyty do země.
   Harry zůstal sklesle stát, Klofan byl jediný v tomhle domě, se kterým mu společnost nevadila.
   Teď tu opravdu už byl sám. Vlastně si to zavinil sám. Všechny je vyhnal, Ginny málem uhodil a kdoví co by se stalo, kdyby sem nevtrhli a nezarazili ho.
   Sedl si tedy do kouta co nejdál od Klofana, aby ho neznervózňoval, sundal se pihu z krku a přál si, aby se objevila jeho peněženka.
   Hned na to se mu piha na ruce zvětšila v měšec plný peněz. Harry jej otevřel a vyndal z něho ultrabroučí uši.
   Teď toužil víc, než kdykoliv před tím uslyšet, co si o něm ostatní myslí, jen se bál, aby tam nebyl Brumbál.
   Rychle odkryl kuličkové pouzdro na naslouchátku a řekl. „Jdi do místnosti, kde je Ginny, maximální utajení, Do akce!
   Šedivý nenápadný brouk nadzvedl krovky, pod kterými začaly vibrovat tenká křidélka a bleskově se vznesl do vzduchu. Záhy zmizel pod škvírou pode dveřmi, sletěl o jedno patro a vletěl klíčovou dírkou dveří přímo do přijímací haly, snad největší místnosti v tomhle domě.
   Špiónobrouk se usadil u koberce v místnosti, která měla na první pohled neuvěřitelně vysoký strop, v místnosti visely čtyři obrazy, na každé stěně jeden, na všech bylo místo kouzelníků zátiší plné ovoce a krajin. Přibyly tu židle, křesla a pohovky, stolky a pak jeden velký konferenční stůl. Stromeček stál v koutě naproti krbu, ze kterého teď šlehaly hřejivé plameny do polední promrzlé místnosti.
   Harry měl čistý příjem, téměř jako vždycky, jen jednou když si brouk omylem sedl na varnou konvici, která právě dokončovala ohřev vody, takže začala pískat a Harry mohl málem přijít o uši.
   „Tohle bych tedy od něj nikdy nečekala,“ ozval se rozčilený hlas paní Weasleyové. „On jí opravdu chtěl uhodit.“
   „Ginny, co se stalo?“ zeptal se Lupin.
   Ginny neplakala, ani nic jiného, cítila něco mezi vztekem a starostí.
   „Pohádali jsme se,“ řekla.
   „To u Harryho není novinka, obzvlášť v téhle době,“ doplnila Hermiona.
   „Chtěla jsem ho donutit, aby se víc snažil proti Vy-víte-komu bojovat.“
   „Ginny, kolikrát jsem ti říkala, abys ses s ním o tom nebavila?“ řekla jí káravě paní Weasleyová.
   „Já vím, ale už nejsem malá holka,“ osopila se Ginny.
   „Ach jo, všichni jsou stejní,“ povzdychla si paní Weasleyová.
   „Přece nikdo tady nevěříte, že by Harry vědomě chtěl Ginny ublížit,“ ozval se odněkud z kouta hlas Rona, který Harryho až překvapil.
   „To už teď není tak jisté,“ řekl Lupin.
   „Cože?“ zeptal se nevěřícně Ron.
   „I kdyby na Harryho Voldemort působil… promiňte, zapomněl jsem to řekl, Vy-víte-kdo. I kdyby na něho působil, tak si myslím, že Harry se sám o sobě opravdu změnil.“
   „Přece se ale opravdu nezměnil ve vraha,“ ozval se další hlas, ten nejspíš patřil Moodymu, protože byl dosti nevrlý.
   „Tomu nevěřím, myslím že mu ale nenávist vůči nám… kvůli Siriusovi, stoupla do hlavy,“ pokračoval Lupin.
   Harrymu teď opravdu do hlavy začala stoupat nenávist. Tohle si o něm za zády říkají, takže nakonec měl Harry pravdu, považují ho za nebezpečného.
   „Kde je vlastně Krátura, snad jste mu nic neudělali,“ ozvala se Hermiona a při těch slovech Harry zatnul pěsti, jakoby se obával, jestli se malinkatému Kráturkovi něco stane.
   „Ne, vlastně jsem ho dneska vůbec neviděl,“ řekl Lupin zamyšleně.
   „Někdy ale ten Potter bude muset z toho pokoje vylézt, ne?“ řekl znovu Moody.
   „Nevím, jestli bych s ním měl spát v jednom pokoji,“ řekl poněkud zdráhavě Ron.
   Ozvala se chvíle ticha, nejspíš to nikomu nepřipadalo zase až tak za špatný nápad.
   „Je den před Vánoci, měli by jste se alespoň pokusit spřátelit,“ řekl Lupin.
   „A co když mě bude chtít uškrtit?“ zeptal se vymlouvavým tónem Ron.
   „Harry nemá hůlku, ať už by chtěl ubližovat, tak může jedině fyzicky,“ řekl Lupin.
   „Tohle už je moc,“ řekla nahlas a rozhodně Hermiona. „děláte tu z něho nějakého cvoka a já vím zcela stoprocentně, že to není.“
   „Hermiono, slyšela jsi ale co říkal Brumbál,“ ozvala se paní Weasleyová. „Harry se stává tak nebezpečným, že může být nebezpečný i sám sobě.“
   „Tomu nevěřím,“ řekla zase rozhodně Hermiona. „pokud se Brumbál někdy mýlil, tak to právě teď, všichni víme, že ať Harry dělal cokoliv, vždycky to bylo pro správnou věc. Harry takhle nemůže jednat naschvál, vím to zcela jistě.“
   Nastala znovu chvíle ticha, Harry vycítil, jak teď každý zkoumavě hledí na Hermionu.
   „Nechtěla bys nám něco říct?“ zeptal se Lupin.
   „N…ne,“ řekla hned Hermiona, až se podřekla.
   Nastala zase chvíle ticha, po kterou nejspíš znovu každý podezíravě hleděl na Hermionu.
   „Večer se domluvíme, jak to bude s nocováním Rone,“ ukončila to paní Weasleyová, která i tak měla podezíravý tón. „Musí odtamtud někdy vylézt a jestli ne, tak ho sem dolů dotáhnu, musí přece jíst.“
   Harry si vytrhl naslouchátko vztekle z uší, protože takové řeči už opravdu nemohl poslouchat, vztek, který snad ani nebyl jeho se v něm čím dál více kupil, jako neumytá hora nádobí.
   Klofan měl stále vyčítavý pohled, Harry ho opravdu nechtěl trápit tím, že by tady zůstával. Potom, co se malinkatý osminohý brouček vrátil do své kuličky, se sebral a sešel o patro níž do ložnice, tam si vzal knihu, kterou znal snad už nazpaměť, famfrpál v průběhu věků, nové vydání, které mu v září koupila paní Weasleyová spolu s učebnicemi, se slovy, aby měl nějakou knihu pro zábavu a začetl se do kapitoly a vymýšlení chytačských taktik.

   Po poledni mu paní Weasleyová přinesla oběd, se slovy. „Řekla jsem si, že asi ještě nechceš jít dolů, ale večer na tebe čekáme.“
   Harry do sebe nacpal pár soust, které mu za dané situace chutnaly, jako by polykal chomáče prachu. Myslel si, že se u něj za odpoledne někdo objeví, aby ho zase mohl naštvaně vyhnat, ale nikdo se neukázal. Ani Fred a George, kteří ho většinou navštěvovali přesně ve tři hodiny odpoledne se tu neobjevili. Harry slyšel jak stále někdo vchází, nebo vychází, jak podávají členové řádu hlášení a také někdy jak kolem přešel jeden z jeho kamarádů.
   Věděl, že minulý rok by nepochybovali ani na vteřinku a hned by ho šli vytáhnout z postele, jenže letos se ho báli, musel to být jediný důvod, proč se ho nesnaží vytáhnout ven, a přeje si to vůbec?
   Kolem čtvrté se zase setmělo a kolem šesté už byla tma jako v ranci. Před okny domu číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí bylo vždycky až strašidelné ticho a klid. Všude u domů byly poházené odpadky a pytle plné smetí, které zase jejich majitel ráno zapomněl vynést. Vůbec fasády domu se na rozdíl od vnitřku domu číslo dvanáct vůbec nezměnily. Stále byly zašlé, možná ještě zašlejší, mudla by si na první pohled řekl, že tohle náměstí snad musí být zakleté, ale to byla z části pravda, alespoň jeden z domů byl zakletý.
   Bylo už půl sedmé, když si Harry rozsvítil tlačítkem své digitálky, v tu chvíli dovnitř vstoupila paní Weasleyová a rázným tónem řekla.
   „A ven. Večeře ti vystydne.“
   „A chcete mě tam vůbec?“ zeptal se rozmrzele Harry.
   Paní Weasleyová na něj chvíli koukala, Harry viděl, jak ho pozoruje a snaží se vyčíst, jestli zase nebude chtít ublížit Ginny.
   „Snažíme se ti pomoct, tak pojď,“ řekla a ustoupila stranou, aby mu uvolnila cestu.
   Harrymu se tam opravdu nechtělo, možná ještě víc než na trestní řízení. Pak se ale zvednul a přešel ke dveřím.
   Paní Weasleyová za ním zavřela a šla s ním do prvního patra.
   Harry si připadal jako když sem před pár dny přijel a právě kráčel dolů, aby na něj provedli Fideliovo zaklínadlo.
   Došli do prvního poschodí a paní Weasleyová se ještě před dveřmi zastavila.
   „Slíbíš mi, že už nebudeš chtít nikomu ublížit?“ zeptala se vážně tónem, který naznačoval, že se na to chce zeptat už dlouho.
   Tohle ale bylo směšné, Harryho to s tím ubližováním vážně přestávalo bavit.
   „Nejlepší tedy asi bude, když si mě nebudete všímat, ano?“ řekl jí rozladěně.
   Paní Weasleyová si ještě jednou nejistě povzdychla a pak vstoupili.
   Přijímací sál byl opravdu skvostně vyzdoben, také hřejivě vytopen a příjemně navoněn.
   Ovšem to se o náladě v ní panující nedalo říct. Zase tam byli Tonksová, Pošuk Moody, Remus Lupin a pan Weasley, nehledě o samozřejmé přítomnosti Ginny, Hermiony a Rona, jenže navíc tam byli Fred a George.
   „Ahoj Harry!“ zvolala s úsměvem Tonksová a běžela si s ním potřást rukou.
   Harry neutrálně na všechny koukal, trochu si připadal duší mimo mysl, protože ho jejich pohledy neznervózňovaly.
   Moody ho pozdravil pokývnutím hlavou, pak Harry přejel po mladistvích přítomných.
   Ginny na něj vyčítavě koukala, jako by si říkala, že opravdu chce dostat ránu do zubů, Hermiona seděla vedle Ginny a hladila Křivonožku, který jí spokojeně předl na klíně. Na Harryho koukala s mírným úsměvem, rozhodně to nebylo přivítání, jaké by od ní Harry dostal minulý rok.
   Zato jediný Ron seděl v křesle a zíral do plamenů v krbu, bylo na něm vidět, že se bojí pohlédnout Harrymu do očí. Harry sám se tvářil bez výrazu jako nějaký vražedný robot.
   „Takže, všichni ke stolu, doufám že máte umyté ruce,“ řekla směrem k Ginny a Hermioně.
   Harry si sedl na roh stolu se stále stejným pohledem jaký měl když vešel. Jakoby myslel na něco jiného, než na tady přítomné, alespoň ho tenhle pocit nenavztekával jako jiné.
   Paní Weasleyová s malou pomocí svého manžela donesla štědrovečerní večeři a nandávali každému porce.
   U stolu však bylo až jakési trapné ticho, nikdo se neodvážil promluvit, jako by měli řeči, které tady budou kolovat Harryho urazit. Co by dal za to, aby tady teď byl Hagrid, ten se vždycky o zábavu postará, vlastně ať řekne cokoliv, tak to myslí dobře, je pravda, že Hagrid stále zůstává sám sebou, jen ten jeho zlozvyk chovat ‚zvláštní‘ typ mazlíčků je občas otravný.
   Harry jedl velice pomalu, i když ho to překvapovalo, tak po tom obědě, kdy si skoro nic nevzal ani neměl hlad. Cinkání příborů, lžic a skleniček, srkání a polykání se rozléhaly po celé místnosti, Harry snad ještě nezažil tak trapnou večeři. Všichni byli zticha a byli zahledění do svých talířů. Čím víc se ticho prohlubovalo, tím víc se neodvažoval ho nikdo přerušit.
   „Harry, možná by tě zajímaly nějaké novinky ze světa,“ ozval se Lupin.
   Harry na něho nepřítomně koukl a znovu pohlédl do talíře.
   „Ať mi řeknete cokoliv, bude to tak zkreslené, že si to budu moci domyslet,“ řekl nevrle.
   „Například že Volde… pardon, Ty-víš-kdo byl spatřený v Prasinkách,“ řekl Lupin a hleděl na Harryho, aby zjistil, jak to na něho zapůsobí.
   „Tak to se spletl o pár stovek mil,“ řekl zase nevrle Harry. „Já jsem na Grimmauldově náměstí, ne v Prasinkách… někdo by ho vážně měl naučit jak hledat v mapě.“
   Téhle narážce se Moody zasmál, rázem ale přestal, když se na něj paní Weasleyová podívala svým výhružným pohledem.
   „A taky že mozkomoři se vrátili do Azkabanu,“ vyhrkl Fred a paní Weasleyová rázně bouchla do stolu. Harry se však lekl toho slova Azkaban a mozkomoři.
   „No co je?“ ptal se Fred jako by nic.
   „Když už profesor Lupin s tím začal,“ ozval se George. „mysleli jsme že…“
   „Jak by ti bylo, kdyby ti hrozil Azkaban a právě by ses dozvěděl, že se tam vrátili ty příšernosti, hm?“ vychrlila paní Weasleyová na svá dvojčata.
   „Je lepší to ale vědět, protože pak…“
   „Řekla jsem ticho!“
   „… pak bude vědět co mu opravdu hroz….“
   „TICHO!“ křikla paní Weasleyová.
   „Mami, je nám osmnáct, už jsme dospělí, můžete si říkat co chceme,“ řekl Fred.
   „No tak Arthure, řekni něco,“ hledala oporu ve svém manželovi.
   Ten se zakuckal, když přešla řeč na něj, takže ho Tonksová musela ještě chvíli bouchat na záda.
   „Myslím, že oba máte pravdu… au! Nymfadoro, už mě můžete přestat bouchat na záda, je mi dobře,“ řekl Tonksové pan Weasley.
   „Tak co řekneš?“ pokračovala paní Weasleyová.
   „Měli by jste poslechnout svou matku,“ řekl pan Weasley a nacpal si do pusy další sousto, aby už nemusel nic říkat. Paní Weasleyová si povzdechla a vyčítavě na svého manžela pohlédla.
   Na Arthuru Weasleym bylo vidět, že ho problémy v práci zmáhají čím dál víc a být ještě zaměstnancem řádu ho také vysilovalo.
   „Ano, i mozkomoři se vrátili do Azkabanu,“ pokračoval Lupin. „Avšak tobě nic nehroz…“
   „A zase poslouchají ministerstvo?“ zeptal se Harry, kterého to rázem zaujalo.
   „Vypadá to že ano,“ řekl Lupin.
   „Popletal je teď zase pod větším tlakem,“ ozval se pan Weasley. „Veřejnost na něj rezolutně tlačí, aby je propustil, protože zase přestanou ministerstvo poslouchat, druhá část veřejnosti zase říká, aby ministr usiloval o to nechat mozkomory v Azkabanu zaměstnané, protože pak by je Vy-víte-kdo neměl jako součást svého arzenálu příšer, ovšem to říkají jen hlupáci, protože všichni ví, že mozkomoři ho stejně poslouchají.“
   „Ale proč se vrátili?“ ptal se dál Harry.
   „To kdybychom věděli,“ řekl pan Weasley zamyšleně. „Jedno ale víme jistě, že ministerstvo poslouchají na příkaz Vy-víte-koho, proto všichni chtějí, aby byli propuštěni, jenže zase na druhou stranu. Představte si Popletala, jak celý vystrašený dává mozkomorům padáka.“
   „On se bojí je vyhodit?“ divil se Harry.
   „Samozřejmě to nedává znát na veřejnost, v soukromí ale tlačí na své podřízené, aby to za něj nějak vyřešili, prý že už má svých starostí až nad hlavu.“
   „A kde je Brumbál, vždyť měl přijít na večeři?“ zeptala se Tonksová.
   „Když jste ještě nedorazila, tak přiletěla sova z ministerstva, prý má něco smrtelně důležitého řešit v Bradavicích,“ řekl Lupin.
   „Smrtelně důležitého?“ opakovala podezíravě Tonksová.
   „Co se to děje?“ zeptal se Harry. „Mozkomorové v Azkabanu a Brumbál řeší něco tak důležitého, víte jestli je mezi tím nějaká spojitost, nebo to přede mnou zase tajíte?“
   „Teď před tebou opravdu nic netajíme,“ řekl pan Weasley. „v tomhle jsme vedle jako ty, pár členů Fénixova řádu už pátrá po příčině toho náhlého příchodu mozkomorů do Azkabanu.“
   V tom Harryho zapálila slabě jizva, spíš jakoby polechtala. Harry si vzpomněl na ten pocit, který měl z rána a hned znejistěl. Zároveň nechtěl dát najevo, že něco ucítil. Bolest v jizvě se ale ozvala znovu a tentokrát silnější, až Harry upustil vidličku.
   Na poslední chvíli se přemohl, aby se bolestně nechytil za jizvu. Avšak všichni mladiství přítomní hned pochopili co se s Harrym děje a podle Lupinova pohledu i on.
   „Harry, co jsi cítil?“ zeptal se Lupin, takže teď na Harryho zírali už všichni.
   Prásk! Jakoby z čista jasna zapálila jizva jako čert, ale na strašně malinkatou chvilku. Harry se už ale chytil za čelo a mnul si jizvu.
   „Něco se děje,“ hlesl nejistě Harry.
   „Měli bychom kontaktovat Brumbála,“ řekl Moody.
   Lupin na Harryho zkoumavě koukal a čekal, jestli mu něco neřekne.
   „Neměla bych odvést děti?“ zeptala se paní Weasleyová.
   „Už nejsme děti!“ namítl Fred.
   „Harry, zase cítíš to co Voldemort?“ zeptala se Hermiona a všichni kdo to slovo neměli rádi se lekli.
   „Ne, tohle je něco jiného, on… on se mi to snaží zatajit… hned jak mě to začne pálit a já už bych ucítil to co on teď dělá, bolest najednou přestane,“ řekl Harry a mnul si jizvu s neblahým pocitem, že může zase znovu zabolet.
   „Do háje, Remusi musíme to říct Brumbálovi,“ štěkl Moody.
   „Máte pravdu, Pošuku, běžte dolů a…“
   Prásk!
   Ozvala se rána, která se rozlehla po celé místnosti a hned na to všechna světla zhasla, takže se místo praskajícího ohně ozvalo úplné ticho.
   „Pane bože, co to je?“ zeptala se vystrašeně paní Weasleyová, která právě popadla Ginny za triko a sápala se i po Ronovi.
   Moody vstal a nesmírně opatrně přešel ke dveřím. Jeho kouzelné oko teď hledělo skrz ně do zbytku domu.
   „Takhle útočí smrtijedi…“ řekl Moody potichu do hrobového ticha.
   „Pošuku, co tam vidíte?“ zeptala se Tonksová, která měla jako ostatní dospělí už hůlku připravenou v ruce.
   „Právě že nic, tohle mě mate. Smrtijedi útočí náhlým zhasnutím světel, takže ještě chvíli nevidíte do prostoru, než si vaše oči přivyknou…“
   „A co vás mate?“ zeptala se Ginny, když se Moody odmlčel.
   Moody se na něj otočil a s vážným pohledem jim řekl: „Už dávno měli zaútočit, tohle nedělají, už jsme si skoro přivykli na tmu.“
   V tom se uprostřed místnosti blýsklo a na stole přistál Fawkes.
   „To je Brumbálův fénix,“ řekl pan Weasley a pak si všiml, že pták drží v ruce nějaké psaní.
   Vzal ho do ruky a zatímco Fawkes znovu zmizel si jej světle hůlky přečetl. Pak pohlédl na Harryho s nejvyšším vystrašením.
   „Musíš vypadnout!“ křikl a popadl Harryho za límec.
   „Co se děje?“ křikl Harry.
   Nikdo mu však neodpověděl, Moody stále stál u dveří a kouzelným okem pozoroval prostor za nimi.
   „Co vidíte?“ zeptal se pan Weasley, když k němu přiběhli.
   „To jsou Spékázédka, procházejí celým domem,“ řekl potichu Moody.
   „Jak to? A co Fideliovo zaklínadlo?“ zeptal se pan Weasley.
   „Mohou se dotýkat skříní a chodit po schodech,“ řekl Moody stále potichu a začal kroutit hlavou. „Fideliovo zaklínadlo je v tuhle chvíli na nic, tihle chlápci se s nikým nemazlí a nějak ho obešli.“
   „Musíme Harryho odsud dostat,“ řekl pan Weasley.
   „Kdo jsou ti SPKZédka?“ zeptal se Harry.
   „Jsou ze Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů, hledají zločince, to jest tebe,“ řekl Moody.
   Náhle se ozvaly rány po stěnách jako by na ně někdo bouchal kladivy. Po stropě uslyšeli kroky, stejně tak i pod podlahou.
   „Snaží se nás zmást, vědí že jsme tu,“ sykl Moody a odběhl ode dveří. „Všichni doprostřed místnosti a to rychle.“
   Všichni se shromáždili uprostřed kolem konferenčního stolku a všechny kryli svými těly Tonksová, Moody, pan Weasley a Lupin.
   „Dokážeme je porazit?“ zeptala se Ginny.
   Moody se na ní lítostivě podíval.
   „Ale to ne, už je pozdě, už nás mají,“ řekl.
   „A co Harry?“ křikl Ron a Moody mu hned zacpal pusu.
   „Ticho ty hlupáku,“ řekl mu.
   „Hudiniho kouzlo?“ zeptal se Lupin.
   „Hudiniho a zastírací?“ doplnila Tonksová
   „Dobrej nápad kolegové,“ řekl Moody a namířil hůlkou Harrymu mezi oči.
   V tom se ozvala rána a Harrymu se oči zavřely. Když je pak otevřel, zjistil, že před ním stojí druhý Harry Potter a na všechny se usmívá.
   „A teď toho pravého zastíracím,“ hlesla znovu Tonksová.
   Moody znovu napřímil hůlku a klepnul jí Harryho po hlavě, ten teď cítil, jako by mu někdo na hlavě rozbil vajíčko a žloutek a bílek mu stékal po hlavě. Hned celý splynul do barvy okolí.
   „Harry, za chvíli sem vtrhnou,“ řekl Lupin a společně s ostatními členy řádu ho skoro svými těly zalehli. „pokus se zůstat co nejvíc u země a jestli se odsud dostaneš, tak okamžitě jeď záchranným autobusem za Brumbálem do Bradavic, my se o sebe postaráme, rozumíš?“
   Harry přikývnul, ale to už ho Moody zalehl, až si Harry myslel, že mu rozdrtí kosti.
   „A je to tady,“ řekla Tonksová a hlas se jí třásl. „A to jsem bystrozorem takovou chvilku a hned o to místo přijdu.“
   „Nebojte Tonksová, Brumbál nás z toho dostane,“ řekl Lupin. „Ještě nikdy jste nezažila příchod Spékázétek?
   „Ne,“ odvětila.
   „No, přinejlepším skončíme jen s pár zlomenýma nohama,“ řekl pan Weasley.
   „Cože? Arthure?“ ozvala se paní Weasleyová.
   „To bude dobrý Molly, zakryj Harryho, ostatním se zranění ošetří,“ řekl pan Weasley.
   „Ale co když…“
   „Oni mají povolení Harryho zabít, nás ne, Molly,“ utnul jí rázně pan Weasley a v tom se ozvala další ohromná rána, okno se vsypala v mohutném třesku dovnitř, Moody ještě stačil zakřičet, aby všichni zavřeli oči.
   Hned na to se ozvala další rána a na stěně místnosti se objevila dlouhatánská hrozivá prasklina.
   „Oni to tu zničí,“ hlesla Hermiona.
   „To by jim stavební oddělení z ministerstva dalo,“ zažertoval pan Weasley.
   Další rána, která se hrozivě rozlehla po celé místnosti.
   „To je poslední, a je to tady,“ upozornil je Moody, vzal hůlku a vyřkl asi pět kouzel najednou, Harry ještě zahlédl jak se kolem nich stáhla jakási síť, mlžný opar a nějaké proužky, které je nejspíš měly chránit.
   Všichni měli vyděšené výrazy, jediný kdo se stále usmíval byl Harry číslo dvě, kterého Moody vyčaroval pomocí Hudiniho kouzla.
   V tom skrz dveře jako duch proplulo něco temného, od čeho se kouřilo. Bylo to jako temný stín, nebylo poznat co to je, prostě jen černý, vznášející se flek.
   „Ale ne, Amnézoň,“ zaklel Moody.
   „Cože, Amnézoň?“ zeptal se Lupin.
   „Můžu tě ujistit Molly,“ řekl pan Weasley. „že tu nebudou žádné zlámané nohy a ruce.“
   „A to je dobře, nebo špatně?“ zeptala se paní Weasleyová.
   „Já jsem měla zkoušky s nimi moc ráda,“ řekl Tonksová.
   „To mě u vás nepřekvapuje,“ řekl Moody.
   „Myslíte Pošuku, že by je Aviášovo kouzlo zastavilo?“ zeptal se Lupin.
   „Ne, ty zastaví jedno jediné kouzlo,“ odpověděl Moody.
   „A?“ naléhala Tonsková, když už byl obláček prachu skoro uprostřed místnosti.
   „Ale na tu hodinu jsem chyběl,“ řekl Moody.
   „To si děláte legraci?“ sykla Tonksová.
   „Měl jsem fujavici, co jsem mohl dělat?“ postěžoval si Moody.
   Ale v tom se ten obláček černého prachu rozprskl na celou místnost.
   Harry slyšel, jak malinkaté částečky dopadají na zdi jako malinkaté šípy, také slyšel bolestné syčení jeho ochránců, dokonce i Ron a Hermiona zaúpěli.
   Pak se znovu ozvalo ticho a temno, Harry zjistil, že nikdo z těch co byli spolu s ním v místnosti už podle pohybů jejich těl nedýchá. To ho přímo děsilo k smrti. Stále to byl Harry, ne nějaký bláznivý vrah a teď se bál čím dál víc.
   PRÁSK!
   Ozvala se zatím největší rána až všichni nadskočili a z Harryho spadli. Dveře se rozletěly na milión kousků, krbem se dovnitř vyvalil štiplavý dým a zatemnil celou místnost. Hned na to dveřmi dovnitř vtrhlo oslnivé světlo, Harry vymanil ruce z chumlu jeho strážců a přikryl si oči.
   Dovnitř vpadli kouzelníci, alespoň tedy to Harry tak odhadoval, protože byly slyšet jenom kroky, takže na sobě museli mít neviditelné pláště.
   Po chvilce je ale spokojeně sundali a místnost zalilo místo štiplavého dýmu znovu světlo.
   Prvního kouzelníka Harry hned poznal, byla to Umbridgeová se svou pleškou na hlavě po vypálené mašli, kterou nápadně kryla kloboukem a teď měla v obličeji ten nejvítězoslavnější úsměv, jakého byla schopna.
   „Řekněte Popletalovi že je máme všechny, dokonce i Weasleyho,“ řekla svým písklavým hláskem, pro ženu její postavy nezvyklým. „A také mu řekněte, že mu můžu osobně předat Pottera.“
   Harry hořce polkl. Fideliovo zaklínadlo nefunguje, vidí ho.
   Prach se v místnosti usadil a Umbridgeová s úsměvem zandala hůlku. Pak k Harrymu přešli kouzelníci a začali kouzly nadzvedávat jeho kamarády.
   Nakonec Umbridgeová znovu zvedla hůlku a pokynula k Harrymu.
   „Tak Harry, udělej mi radost a zvedni se,“ řekla a klepla hůlkou.
   „Udělat vám radost je to poslední co bych chtěl,“ řekl Harry naštvaně, ale v tom ztuhl, protože se vedle něj vzneslo do výšky jeho vykouzlené dvojče. Stejně tak i Umbridgeová ztuhla a překvapeně hleděla do míst, odkud Harry promluvil.
   Teď to Harrymu docvaklo, ona celou dobu viděla jeho dvojče, Fideliovo zaklínadlo zabralo a on to teď zpackal tím, že promluvil.
   „Je tady v místnosti!“ křikla Umbridgeová a šlehla hůlkou.
   V té chvíli se Harryho dvojče proměnilo v prach.
   Opravdový Harry na nic nečekal, dveře byly na kousky, takže mu nic nebránilo v odchodu. Vyškrábal se na nohy a pelášil ke dveřím, když mu Umbridgeová svým tělem zatarasila cestu.
   „Je někde tady, je pod Fideliovým zaklínadlem, chyťte ho!“ křičela.
   „A jak, řekla jste, že bude vidět!“ křikl jeden z jejích kolegů.
   „Měl být vidět! Krucinál! Chyťte ho!“ křičela Umbridgeová na celé kolo.
   Harry měl v hlavě Lupinova slova, že musí jít hned za Brumbálem, jenže tady nechtěl nechávat své přátele, Lupin ale řekl, že se o sebe postarají, v každém případě Brumbálova pracovna se zdála být o mnoho příjemnější než Azkaban.
   Naštval se tedy a začal nabírat sílu, zacouval dozadu a pak se vší silou rozeběhl proti Umbridgeové.
   Nejdřív se mu zdálo, že se od ní odrazil jako od trampolíny, místo toho ale jí proletěl jako by byl duch. Octl se rázem na odpočívadle v prvním patře a pelášil dolů do vstupní haly. Umbridgeová však byla za ním a těsně před tím, než stačil vzít za kliku dveře vedoucí ven z domu zamkla a hned na to se přes ně přehoupla masivní kovová závora.
   „Nechte mě tu samotnou,“ řekla Umbridgeová a pohledem pátrala po vstupní hale.
   „Ale madam, musíme ještě odvést…“ ozval se jeden z kolegů
   „Řekla jsem, aby jste mě tu nechali samotnou,“ trvala na svém Umbridgeová. „Potter je přednější, tamti se jen tak neprobudí.“
   Ozvalo se hlasité práskání a hned na to se všechen její doprovod přemístil pryč.
   Umbridgeová se ještě ujistila, že jsou samotní, Harry zjistil, že obraz paní Blackové je totálně zničen nějakým zákeřným kouzlem.
   „Ahoj Harry,“ řekla Umbridgeová láskyplným tónem a stále se rozhlížela po místnosti.
   Harry rozhodně neměl v úmyslu jí odpovídat.
   „Vím že nemáš hůlku, vím že jsi bezmocný,“ řekla Umbridgeová a láskyplný tón se změnil v posměšek. „Přece si tu nebudeme hrát na kočku a myš, proč to neukončit dřív, dveře jsou zapečetěné, nemůžeš odsud.“
   V tom měla pravdu, teď už odsud nemůže, vzal za kliku, takže pevnými objekty projít nemůže, jako to před tím udělal s Umbridgeovou. Nemůže nikam jít, ledaže by vyskočil oknem, jenže to bylo také zapečetěné a vyskakovat z vyšších pater bylo nadmíru riskantní, ne-li bláznivé.
   „Slibuju ti, že když se objevíš, nepředvedu tě Pánovi zla,“ řekla Umbridgeová.
   Cože? Vždyť měl jít v nejhorším případě do Azkabanu, ne?
   „Ano, slyšíš dobře, radím ti po dobrém, aby ses vzdal, nebo si to odskáčeš,“ řekla mu Umbridgeová a sepnula ruce na prsou. „Víš, Lestrangová měla pravdu, na svůj věk jsi ten nejslizčí parchant, s jakým jsem za ty dlouhé roky měla tu čest,“ řekla a stále se kolem rozhlížela, jako kdyby stála na pódiu a slova přednášela všem divákům. „Ale rozhodně nechci skončit jako ona. Vážně ses mi líbil, když jsi psal ty domácí tresty. Předstíral hrdinství v příšerné bolesti, zapíral své city, když jsem tě nenechala hrát ten přiblblý famfrpál…“
   Harry věděl, že ho chce donutit, aby se naštval a něco na ní vykřikl, jenže to opravdu neměl v plánu, pořád stál u dveří a přemýšlel do dál.
   V tom se stalo něco, čím Harry skoro nadskočil, Umbridgeová začala syčet a on tomu rozuměl.
   „Můj pane, potřebuji pomoct.“ zasyčela do místnosti, až Harrymu přejel mráz po zádech.
   „Můj pane, snažně vás prosím, pomozte mi najít toho chlapce a splnit tak můj úkol.“ zasyčela do prostoru.
   V tom se Harrymu málem podlomila kolena, jak ho jizva zapálila, příšerně teď bolela jako kdyby měl hlavu v jenom ohni, Harry se však stále statečně udržoval, aby nezakřičel, avšak s nynější bolestí to bylo skoro nemožné.
   V tom se v prostoru ozval další syčivý hlas, i když to byl hadí jazyk, Harry jasně poznal, že patří Voldemortovi.
   „Chlapec je ještě zaklet Mistrálním kouzlem, ten idiot skřítek to nevěděl.
   „Děkuji můj pane, mockrát vám děkuji.“ žadonila Umbridgeová.
   „Hlavně splň svůj úkol.“ zasyčel znovu hlas v místnosti.
   „Ano můj pane.“ řekla zase Umbridgeová a znovu se začala rozhlížet po místnosti.
   „Tak to bychom měli,“ řekla tónem plným zadostiučinění.
   Jestli někdy byl nejvyšší čas něco vymyslet, tak právě teď. Harry začal vzpomínat na to, co tu je k útěku. Žádný Letax, nemá koště, neumí se přemísťovat, leda tak že by ho někdo odnesl…
   Odnesl! Klofan!
   Harry na nic nečekal a vyřítil se hlasitými kroky po schodech do nejvyššího patra.
   „Kam to jdeš?“ křikla Umbridgeová a hnala se za ním po schodech. „Kam to jdeš ty spratku jeden mizernej!“
   Harry uháněl jak nejvíc mohl, začal zběsile dýchat, ale nejspíš to nebylo z těch schodů, ale z dané situace, která byla přímo kritická.
   Když dorazil před místnosti s hipogryfem, napadla ho hrozná myšlenka, naposledy ho přece k sobě ani nepustil. Teď ale nebyl čas na to myslet, za Harryho zády se ozývalo supění udýchané Umbridgeové, která se plahočila za ním po schodech.
   Harry vtrhl do místnosti a zavřel za sebou dveře. Klofan na něho naštvaně koukl a vstal na všechny čtyři připraven Harryho zase odehnat.
   „Klofane prosím tě, tohle je otázka života a smrti,“ žadonil Harry, ale Klofan na něj stále odmítavě koukal.
   Harry se postavil přímo před něho, stále ještě vystrašeně oddychoval, ale nakonec se hipogryfovi hluboce uklonil.
   Klofan na něj chvíli koukal, stále měl odmítavý postoj a začal kopat pařáty do země.
   Harry byl stále ukloněný a dýchal jako o závod, až ho v boku píchalo, ale nevzdával své snažení s Klofanem.
   V tom se otevřely dveře a v nich se objevila udýchaná Umbridgeová.
   „Přede mnou se neschováš!“ křikla. „To kouzlo se dá lehce zrušit,“ a mávla hůlkou do místnosti, kterou rázem pokryl jakýsi zlatavočervený prach, Harry stále byl v úklonu, věděl, že to je jeho jediná šance.
   V tom se Umbridgeová podívala přímo na shrbeného Harryho a začala se smát.
   „Tady jsi!“ křikla a smála se na celé kolo. „A ty si myslíš, že ti ta potvora pomůže?“ smála se pořád dál až jí do očí smíchy vletěly slzy.
   V tom Harry zaslechl dusot kopyt a hned na to řev Umbridgeové. Jenže to ho nevyvedlo z míry, tak strašlivě moc si přál, aby mu Klofan věřil, že byl stále skloněný, až ho začaly bolet záda.
   Pak se mu něco otřelo o vlasy, Harry se podíval vedle sebe, byl to Klofan, který právě povalil Umbridgeovou na záda, takže upustila hůlku z ruky.
   „Díky!“ hlesl Harry a vyškrábal se pracně na hipogryfův hřbet.
   „Teď mi neutečeš!“ křikla Umbridgeová, vzala svůj hábit křikla do něj. „Potřebuju pomoc! Pošlete sem pomoc!“ pak se zvedla na nohy a začala Harryho tahat dolů z Klofana.
   Klofan jen letmo nadzvedl ohromnou silnou orlí nohu a šťouchl Umbridgeovou tak, že dopadla na druhou stranu místnosti a omdlela.
   Hned na to s Harrym vyběhl ze dveří, klusal po odpočívadle a pak po schodech do nižšího patra, kde byla okna.
   V té chvíli se po domě rozlehlo znovu práskání a kouzelníci se začali přemísťovat dovnitř.
   Jenže Harrymu došla jedna vážná věc, Klofan se nemůže protáhnout nějakým obyčejným okýnkem.
   Klusal kolem kouzelníků, kteří na Harryho vrhali kouzla, takže se jim musel těsně vyhýbat. Dole ve vstupní hale bylo spousta dalších kouzelníků, Klofan vběhl přímo do nich, takže je porážel jako kdyby běhal přes keře. Smršť kouzel byla ale už tak silná, že narážela i Klofanovi do těla. Ten se otočil a znovu mocně kopl kopyty do dveří. Kovová závora však nepovolila.
   V tu chvíli dostal Klofan zásah nějakým mocným kouzlem, protože zakřičel bolestí a podlomily se mu přední nohy.
   „Vydrž!“ křikl Harry, ale v zápětí dostal také ránu kouzlem. Zatemnilo se mu před očima a cítil, jak se mu oči zavírají.
   Pevně zaryl nohama Klofanovi do slabin a popadl ho za peří.
   Klofan to pochopil, zacouval až znovu porážel ostatní kouzelníky. Nabral tu největší rychlost jakou mohl a narazil předníma nohama do dveří, které se rozlétly na kousky.
   Hipogryf však bolestně zakřičel, Harry zjistil, že má Klofan nejspíš vážně poraněné přední nohy. To už ale zamával křídly a nabíral výšku.
   „JÓÓÓÓ!“ křičel Harry z posledních sil, protože to kouzlo co ho zasáhlo ho zmáhalo.
   Klofan vyletěl vysoko nad mraky a bolestně skučel, Harry cítil, jak se třese po celém těle.
   „Neboj, Brumbál si s tím už poradí,“ řekl Harry a hladil Klofana po hlavě.
   Byl strašlivě rád, že je z nejhoršího venku, udýchaně oddychoval a vychutnával si konečně klidný večerní vánek.
   Jenže v tom se za ním ozvalo něco ohromného. Bylo to mohutné máchání křídel, které Harry už jednou slyšel, křídel, které byly nejméně třikrát tak delší, než ty Klofanovy.
   Věděl kdo to je, to nejstrašnější monstrum na světě, na které se nemůže dívat, protože by s ním pak hned byl konec. Srdce jako by mu někdo nakopnul další vlnou strachu a začal pomaličku šílet obavami.
   „Klofane zrychli!“ křikl Harry a proud větru hned zesílil, jak Klofan nabral ještě větší rychlost, až měl Harry problémy se na jeho hřbetě udržet.
   Pak se za Harryho zády začalo ozývat hluboké dýchání, dýchání, které jakoby vycházelo přímo za Harryho zády. Ten mrazivý pocit smrti se ho zmocnil, aniž by se musel dívat na toho ohromného testrála, který za ním teď máchal svými ohromnými netopýřími křídly.
   Harry se udržel nedívat se za sebe, jenže Klofan, který až do té doby dělal různé kličky ve vzduchu, při kterých Harry málem vypadl, se teď podíval za sebe a začal strašlivě křičet, až Harrymu zaléhaly ušní bubínky.
   Klofan se zastavil ve vzduchu a otočil se k Démonovi. Stejně tak i Harry byl teď z nenadání přinucen se mu podívat do očí.
   Ohromné rudé testrálí oči a Démonova kápě se třemi rohy na hlavě, která teď k Harrymu natahovala svou masivní okovanou ruku.
   Harry jeknul strašlivou silou, protože se mu tělem prohnalo úplné tornádo bolesti a neštěstí, sevřelo se mu hrdlo a začal se dusit, z očí mu vytekly slzy, pak je zavřel a aniž by to čekal zjistil, že Klofan pod ním zmizel, protože přestal mávat křídly, takže teď oba dva padali dolů na zem.
   Harry ještě stačil zahlédnout další desítku rozmazaných postav vznášejících se na košťatech v noční tmě.