Kapitola 41.

Honička v New Yorku

„Stávej!“ řekl někdo v nejasné dálce. „Haló?“
   Harry pomalu spouštěl jednotlivé systémy těla, dosti pošramoceného těla, smím-li podotknout.
   „Hej, hombre, jsi v OK?“ řekl mu zase někdo do ucha.
   Harry otevřel oči, hned do nich dostal ránu od světlé oblohy, na kterou po Azkabanu vůbec nebyl zvyklý. V záři světla se objevila silueta nějakého muže. Potom, co Harry zaostřil zjistil, že je to spíš ještě kluk, tak o něco starší než Harry, hlavní změna ale byla ta, že to byl černoch.
   „Kde to zase krucinál jsem?“ hlesl Harry zmateně a posadil se.
   „Kde to zase si, děláš si ze mě prdel, co?“ zahlaholil na něj černoch svým hlubokým hlasem. „Jsi Brooklynu, to ti nic neřiká?“
   „V jakým Brokolínu?“ opáčil zmateně Harry a konečně se pořádně zorientoval.
   „Ne Brokolínu, Brooklynu. Bože, snad víš, kde je Brooklyn.“
   „Co je v Brooklynu?“ ptal se dál Harry zmateně.
   „Ty, parde,“ zahlaholil černoch.
   Harry neodpověděl, rozhlédl se po okolí, byl v jakémsi oprýskaném parku s houpačkami a pískovištěm, tráva byla už zasněžená a Harry seděl na dřevěné lavičce. V dáli byla vidět ulice plná zpustlých rodinných domků, zřejmě ne moc bohatých lidí.
   „Haló, mluvim s tebou, brejlovče,“ ozval se zase černoch. „Hele, i když se vo vás bílý my moc nestarám, tak sis stejně moch najít lepší místo na to si dát dvacet.“
   Harry pochyboval, že si dal dvacet, měl pocit, že přiletěl v jakémsi zvláštním těle před snad deseti minutami a že tu moc dlouho neleží.
   „To se ti nedivim, potulovat se na týhle ulici na vokraji území Raibatovo party, to voni tě zbili, co?“ pokračoval dál.
   „Ne, nikdo mě nezbil,“ řekl Harry a přejížděl si rukama studený obličej.
   „Hele, ty si Anglán, co? Máš přízvuk jak rozžvejklá brambora,“ řekl Harrymu. „No, jestli se vodsud nezvedneš, tak ti garantuju, že ti tu zamrznou půlky, tak se koukej zvednout,“ řekl a popadl Harryho za oblečení, aby ho zvedl ze studené lavičky.
   „Já sem Tom, můžeš mi řikat TJ (výslovnost: TýDžej),“ řekl černoch. „Nevím, jak vy běloši, ale když se ti u nás nějakej pard představí, tak se považuje za fakt slušný mu říct i svý méno.“
   Harry ještě nikdy neslyšel takový přízvuk, ten kluk podle něj mluvil trochu jako z cesty. „Já jsem… Neville, Neville Evans,“ napadlo Harryho.
   „Neville?“ opakoval TJ. „Bože, to tě tvoje famílie vopravdu asi neměla moc v lásce.“
   „Proč?“ otázal se Harry a stoupl si na bolavé nohy, protože jak TJ řekl, opravdu už mu začaly… no zkrátka už začal přimrzat k lavičce.
   „Méno Neville sem eště neslyšel,“ řekl TJ. „Hele Gringo, barák mám kousek vodsud, matka tam pořád tahá z okolního smetí různý hadry, prej, že vůbec nejsou ještě k vyhození, no a protože sou ty vánoce, tak by sis moch nějaký na začátek vzít. Jo a pak vodsud dost rychle vypadnout, kdyby tě tu někdo se mnou viděl, měl bych po pravidelných dávkách.“
   Harry sice z poloviny netušil o čem to ten člověk mluví, ale myšlenka na teplé oblečení se mu v téhle zimě docela líbila.
   „Tak poď a drž se zkrátka, Gringo, nechci aby tě su se mnou někdo vočích, jasný?“
   „OK,“ snažil se Harry mluvit stejně divně, i když se u toho cítil nejistě a začal vyšlapovat za TJejem skrz nízkou pokrývku sněhu.
   Nakonec vyšli na chodník, TJ se ještě rozhlédl, jestli nikde nikdo není a vyrazil po ulici do kopce nahoru.
   „Takže, ty nejsi zdejší, co Gringo?“ prohodil k němu TJ.
   „Já… já jsem Harry… Neville,“ řekl mu.
   „To je jedno, dokud si nevoddřeš to, co naši předkové museli pro vás bílý dělat, tak si u mě pořád Gringo, jasný?“ řekl mu.
   „OK,“ prohodil zase Harry a pokoušel se mu svým zmrzlým tělem stačit. Bylo mu jedno, co to je za člověka, po včerejší noci už ho stejně nic nepřekvapí. Kde se sakra ale vzal v New Yorku, vždyť je to skoro přes půlku planety.
   „Vás Anglány moc rád nemám, přijdete si sem a děláte kdovíjaký komédie s tou vaší histórií,“ bručel na něj zase TJ.
   „Já se o dějiny moc nezajímám,“ řekl hned Harry a stále se ostražitě rozhlížel kolem sebe.
   „Hele, doufám, že nejseš nějakej zatracenej běloch, co vokrádá ubohý černý, když se jim snaží pomoct?“
   „Ne,“ vyhrkl hned Harry. „Já… jsem… ani nevím, jak jsem se tu vzal,“ zalhal Harry.
   „No… podle toho prstenu, co máš na ruce asi nebudeš chudej,“ řekl TJ.
   Harry si až teď uvědomil prsten, o kterém nevěděl, jak se mu na ruku dostal, vlastně byl tak lehký, že ho vůbec necítil, avšak zato se leskl na celé kolo.
   „To je pravý zlato?“ zeptal se TJ.
   „Já nevím,“ odvětil zmateně Harry a chtěl si prsten sundat, ale nešlo, byl na prstu jakoby přilepený.
   V tom ho černoch zarazil, přikrčil se a začal mu šeptat.
   „Tady vopatrně,“ řekl mu a ukazoval do oken jednoho domku na jejich straně chodníku. „tady bydlí jeden dědek, co ho trefil za války šrapnel a teď si myslí, že je pořád druhá světová, bohužel už zapomněl, že sme válčili s Japončíkama, von teď střílí na všechny černochy, co mu kolem voken projdou.“
   „Cože?“ zeptal se nevěřícně Harry.
   „Jo, museli mu vyměnit tu jeho pušku na kuličkovku, takže to maximálně trochu štípne,“ řekl TJ a potichu se plížil kolem zábradlí domku.
   Harry si uvědomil, že nemá v kapse svou hůlku, za to má alespoň brýle na nose a na krku pihu s kouzelnými penězi.
   „Tohle je vůbec divný vokolí, to ti teda řeknu Gringo,“ řekl zase TJ. „Vobzvlášť ty by ses tu měl mít na pozoru.“
   Harry mu na to souhlasně přikývl, ale nevěděl, co bude dělat dál. Sice dostane nějaké otrhané oblečení, ale co pak?
   „Třeba tady bydlí Roy, je to místní maniak,“ řekl TJ a Harry se naklonil za zábradlí, aby viděl do domku.“
   „Ne! Zakloň se,“ řekl TJ. „Má vzteklýho psa, ten parchant si prohrabal tady pod plotem díru a já mu pak musím každý ráno házet sváču, aby mi neukousnul zadek.“
   Harry rychle couvnul a raději pokračoval dál. Stále se mu v hlavě honila otázka, co bude dál dělat.
   „A nebo si vem tady George,“ řekl zase TJ a ukázal na další domek. „je trochu přitroublej, páč ho doma za všechny blbosti melou pánvičkou.“
   Harrymu tohle okolí vážně začalo připadat divné.
   „V tomhle domě zase žije Higinsovic holka,“ řekl TJ. „Vod ní ruce pryč, ta holka je chlupatější než foxteriér.“
   „Ty tady to okolí docela dobře znáš, co?“ ozval se Harry, protože si myslel, že by jeho mlčení začalo být podezřelé.
   „Vyrůstal jsem tu, Gringo. Taky se tu všichni známe, třeba tady Trivetovi,“ řekl TJ a ukázal na poněkud zakouřený domek. „vždycky v pátek se sjížděj koksem, pak máme policejní honičky místo v televizi přímo před okny.“
   „Jsou tu policajti?“ zeptal se hned Harry.
   „Proč se ptáš?“ opáčil otázkou TJ.
   „No, ty jsi to téma nadhodil,“ zamluvil to rychle Harry.
   „To ne, za to tu máme divný obyvatele, třeba támhle Rejpalová, věčně dřepí u toho svýho vokna… nekoukej tam!“ zarazil rychle Harryho. „Ta ženská má takovou šílenou sklerózu, že zapomíná chodit na záchod.“
   Harry se na TJeje nechutně podíval, protože si ani nechtěl nic kolem toho představovat. Zato se jemu samotnému začalo chtít, koneckonců už dlouho nebyl a poslední toaleta, kterou zažil nebyla nijak zvlášť pohodlná..
   „Její manžel…“ pokračoval TJ. „je na vozejčku, zvláště pak teď v zimě ho vídám, jak mi prosviští s hlasitým křikem pod vokny.“
   Harry se pousmál, tohle bylo opravdu zvláštní okolí.
   „Jo, ale já to tu mám rád. Za to támhle sou hrozný lidi, maj tam tolik psů, že jim ty bobky na trávníku snad i vyklíčily. Nebo tady bydlí DJ naší Hip Hopový bitvy, někdy to pouští tak nahlas, že mamče poskakujou zuby ve skleničce.“
   „A co támhleti?“ zeptal se se zájmem Harry.
   „Tam bydlí docela zábavnej chlápek, věčně mu natáčíme vostřikovače trávníku, aby mířily do voken domu, taky ho máme místo budíku, ten bláznivej chlap si dává po ránu studenou sprchu a vždycky přitom hudruje na celou ulici, takže mu proto říkáme Kohout.“
   „Tady bydlí samí černí?“ zeptal se Harry poněkud opatrně.
   „Myslim, že by bělocha vodsaď vykopli, i kdyby to byl sám prezident,“ pronesl TJ. „No a sme tady.“
   Zastavili před jakýmsi dvoupatrovým rodinným domkem, s neposekanou trávou a zašlou fasádou.
   „Teď dávej pozor, musim ti dát instrukce kvůli mý mamče,“ řekl a zastavil Harryho. „Za prvé, nikdy jí nekoukej do vočí, myslí si, že si sám Satan, za druhé, nikdy jí neřikej, že máš hlad, její účtenky z nákupů se spíš podobaj roli vod toaleťáku. A konečně za třetí, dej pozor kam šlapeš, mamča trpí takovou… tou no… no…“
   „Čím?“
   „Nevím, jak to ti prdlouši nazvali, zkrátka má sklony usnout na místě, tak abys sis dal pozor a nezašlápl jí.“
   „B…budu se snažit,“ hlesl nadmíru udiveně Harry.
   TJ neurvale přikývl a prošel brankou ke dveřím do domu. Zvonek byl vyvrácený a trčely z něho dráty, okna byla umytá stylem utři a dost.
   „Mami, sem doma!“ zvolal TJ a vešel dovnitř.
   Ocitli se v dřevěné chodbičce nahozené na bílo, kde byl botník, věšák, skříň a pověšené lžíce na boty.
   „Asi není doma,“ řekl potichu Harry.
   „Sundej si boty,“ upozornil ho TJ. „mamča sice je napůl slepá, ale šlápoty vidí zatraceně dobře.“
   Harry ze sebe shodil své škorně a kráčel za TJejem. Na konci chodbičky byly schody vedoucí do prvního patra a po stranách byly troje dveře do ostatních místností v přízemí.
   TJ hned šel po schodech nahoru se slovy: „Asi zase sebou někde praštila.“
   Harry za ním vykračoval nahoru a řekl: „A není to nebezpečné… myslím tím nemohla by třeba podpálit dům, nebo si ublížit?“
   „To ne, máme tu asi deset požárních hlásičů a navíc, když mamča sebou praští, tak se většinou vždycky hned kvůli nárazu probudí,“ řekl TJ a vyšel do prvního patra. Byla tam stejná chodba jako v prvním, ale se čtyřmi dveřmi, TJ vešel do těch vzadu, kde byl jeho pokoj.
   „Hadry jsou v těch prvních dveřích,“ řekl Harrymu.
   Harry se tedy vrátil do prvních dveří a otevřel je. Objevil se před ním obrovský kumbál s tolika zvláštními věcmi, že i paní Weasleyová by mohla závidět. Z první skříně na první pohled trčela celá kupa hadrů. Harry už byl zvyklý na obnošené šatstvo od Dursleyových, ale u těhle bylo opravdu vidět, že jsou ze smetí. Začal se přehrabovat v kabátech, které byly napolo prožrané moly a napolo sežrané nejspíš k smrti vyhladovělými krysami.
   V tom ho něco prásklo do hlavy, až bolestně zaskučel, otočil se a spatřil před sebou jakousi starou černošskou paní malé postavy, jak ho znovu a znovu mydlí násadou od smetáku.
   „Ty jeden parchante! Odsud si nic neodneseš!“ pištěla na něj zlotně. „Já ti dám, krást mi moje šaty!“
   „Mami, přestaň!“ křikl na ní zprava TJ.
   „Ty jeden budižkničemu, ty zloději, ty dobytku!“ ječela dál a mlátila ho smetákem.
   „MAMI PŘESTAŇ!“ křikl jí do ucha TJ. „To není žádnej zloděj, chtěl sem mu jenom dát nějaký hadry, nejspíš měl nehodu nebo co.“
   „A jak jsem to jako měla vědět, co?“ ohradila se na něj a pak zvážněla. „Je to pravda?“
   „Co jako že je pravda?“ zeptal se TJ.
   „To kouření na hajzlících ve škole?“ okřikla ho.
   „Kdo ti to sakra řek?“ nazlobil se TJ.
   „Já ti ukážu!“ křikla žena, otočila násadu koštěte od Harryho a začala mydlit pro změnu TJeje .
   „Jáu! Přestaň máti!“ křičel a utíkal před malou postavou ženy do svého pokoje. „Dyť mě zesměšňuješ.“
   „Já…“ říkala udýchaně. „Já, která vychovala šest dětí, které to všechny někam dotáhli…“
   „O čem to mluvíš, všichni to jsou beztak závisláci,“ ohradil se TJ.
   „Já ti ukážu, tebe mi byl čert dlužen!“ křikla žena a zase ho mydlila smetákem tak, že od něj létal prach. „Pořád si děláš co chceš, do domu mi taháš cizí lidi jako tuhle před týdnem!“
   „Ale mámo, to byl děda, přijel na návštěvu,“ ohradil se TJ.
   „To je mi jedno, kdokoliv z otcovy strany jsou pro mě cizinci!“ řekla mu a stáhla smeták k sobě. „Ať tady moc dlouho neočumuje, jasné?“ řekla, otočila se a pak byly už jen slyšet její kroky po schodech dolů.
   „To byla tvá máma?“ zeptal se Harry a mnul si zaprášenou hlavu.
   „Vona je vobyčejně prima, jen vobčas je nakrklá,“ řekl TJ.
   „Mohl… mohl bych u vás jít na záchod?“ zeptal se opatrně Harry.
   „Jo, no jasně,“ řekl automaticky TJ. „Jsou to ty dveře naproti kumbálu.“
   „Díky,“ řekl Harry, otočil se a vpadl do místnosti, kde byl záchod, koupelna, sprcha i vana dohromady.
   Chtělo se mu nutně na velkou a to už pěknou dobu a teď, když ho mlátila ta takzvaná paní domu se málem neudržel.
   Asi po minutě, se za dveřmi ozval zase ženský hlas.
   „Záchod je rozbitej a opovaž se mi to tam zasmrdět!“
   Harry ztuhnul, to byla poslední věc, kterou potřeboval, záchod je rozbitý?
   „Vona si jen dělala legraci, Gringo, neber jí vážně,“ ozval se TJ.
   „Já ti dám zastávat se ho!“ ozvalo se v zápětí. „Přijde si, pokadí nám záchod, zasmrdí koupelnu a ty ho ještě chráníš, přitom ho vůbec neznáš!“
   „Mami přestaň, i když je bílej, tak je taky jen člověk.“
   Harry je přestal vnímat, pomodlil se a spláchnul, naštěstí úspěšně. ‚Bože, zlaté záchodky ve společnosti Uršuly.‘ řekl si Harry a vyšel z místnůstky ven.
   V tom se kolem něj prohnala TJeova mamka nesla v náručí kus spodního oblečení.
   „Podívej se, ty holomku jeden,“ začala svým písklavým hlasem ječet na TJeje. „Čím si to sakra utíráš zadek Týdžeji, máš pořád na spodkách hnědý proužky!“
   Harry vyprskl smíchy, ale snažil se to skrýt, protože v zápětí se žena prohnala kolem něho a běžela zase po schodech dolů.
   TJ se objevil s nějakým kabátem a kalhotami, o hodně teplejšími, než ty, co měl Harry.
   „Na, vobleč si to,“ řekl mu, Harry si stále ještě pamatoval na poslední slova jeho mamky a chtěl se na něco zeptat.
   „Mlč, nechci nic slyšet,“ zarazil ho TJ.
   Harry hned pochopil, že ten by si s Ronem docela rozuměl, určitě by si mohli otevřeně povídat o jejich matkách.
   Nakonec se Harry navlékl do staronového oblečení a kabát si přehodil přes záda. TJ ho odvedl ke dveřím do přízemí, ale hned v zápětí se objevila jeho mamka.
   „Týdžeji, víš, kdo umřel?“ zeptala se ho s neuvěřením.
   „Ne,“ řekl chlapec znuděně.
   „Donoven,“ oznámila mu a Harry jasně pochopil, že TJ nemá ani páru, kdo to ten Donoven je.
   „A… to je jako kdo?“ zeptal se TJ opatrně.
   „Ty neznáš svého otce zetě sestřenice tchýně sestry tvého strýce?“ vychrlila na něj jako kulomet, až TJ uskočil.
   „M-m-myslím, že si na něj nepamatuju,“ pravil TJ vyděšeně.
   „Ty nejsi hoden nosit jméno Jones!“ sykla na něj mamka.
   „Jonesů po světě chodí pěkná řádka, vsadím se, že některej je i ve vězení, tak proč bych já měl bejt na škodu?“ ohradil se TJ.
   „Pojď sem,“ řekla mu. „No pojď!“
   Oba dva chlapci šli za malou ženou do, jak vidno, dosti nestarané kuchyně, kde byla obrovská a stará rodinná fotka.
   „Vidíš je?“ vyhrkla na něj. „Vidíš tvé prarodiče?“
   „Jo, vidim, a co je s nima?“ zeptal se TJ.
   „Tvý prarodiče dřeli celý život za to, aby tomuhle jménu mohli dát svobodu!“ chrčela na něj jako varná konvice. „Tvý prarodiče celý svůj život…“
   „… dřeli až do úmoru na plantážích,“ doplnil jí nazpaměť TJ. „já vim, mamčo, řikáš mi to celej život, už mě z toho začíná bolet hlava.“
   „Z toho?“ halekala. „A co ta vaše příšerná hudba, vždyť se to nedá poslouchat!“
   „Protože tomu nerozumíš, tak do toho nekecej!“ křikl TJ.
   „CO?“ křikla žena, popadla pánvičku, zlostně se s ní rozmáchla, ale v tom se jí protočily panenky a ona padla na záda.
   „Co se stalo?“ vyhrkl Harry a přiskočil k TJeovi.
   „Ále, zase usnula,“ řekl mu na to, klekl si k ní a začal jí poplácávat po tvářích.
   „Mamčo, vzbuď se,“ naléhal na ní. „Haló, vstávat, už je ráno.“
   Harry se držel v uctivé vzdálenosti, kdyby paní Jonesová znovu vyletěla a začala se kolem sebe ohánět.
   Po chvilce otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe.
   „Poď, sedni si,“ řekl jí TJ. „to byla ale šlupka,“ řekl a pousmál se.
   „Proč se mi tak točí hlava?“ zeptala se omámeně.
   „Dala sis ťafku pecku do hlavy,“ řekl TJ a postavil jí na nohy. „ukaž, odvedu tě na židli.“
   „Přines mi kus grapefruitu, ten mě vždycky postaví na nohy,“ řekla mu.
   TJ se ujistil, že dokáže sama stát, přešel k zakulacené lednici a vyndal z ní kus rozkrájeného grapefruitu, také si ještě potají vzal obložený rohlík.
   Paní Jonesová jej vzala do ruky a začala se tvářit kysele. „Ty Týdžeji, nevíš, kde mám zuby?“
   TJ se na ní pozorně podíval a pak řekl: „Ehm, myslím, že v puse.“
   Paní Jonesová po chvilce přikývla a kousla do grapefruitu. Hned na to padla znaveně na židli, jenže se pod ní ozvalo praskání.
   „Bože, cos to zas vyvedla?“ zhrozil se TJ a pomohl jí zvedat se ze židle.
   Na židli pak Harry uviděl jakousi plastovou figurku svalnatého chlapíka, který měl plášť barvy americké vlajky.
   „Bože mamčo, tys mi zasedla Kapitána Ameriku!“ zhrozil se ještě víc TJ.
   „Dyť je to stejně kšunt, kluk v tvým věku a tahá se takovýma blbostma,“ ohradila se paní Jonesová.
   „To nemám na hraní, to je muzejní exponát,“ opáčil jí na to TJ. „víš, jak je to starý?“
   „Určitě ne víc, než já,“ řekl mu mamka a sedla se znovu na židli, TJ jen těsně stihl uklidit kousky rozbité figurky.
   „MOL!“ zařvala z ničeho nic ze všech sil paní Jonesová.
   „Cože?“ vyhrkli oba chlapci zděšeně.
   „Mol, zab ho!“ křičela dál paní Jonesová a na něco koukala ve vzduchu.
   „Tohle je Harry, to není mol,“ řekl jí na to TJ.
   „Myslíš, že jsem úplně praštěná nebo co?“ ohradila se zlostně paní Jonesová. „Na! Tady máš pánvičku, prašť ho!“
   TJ si vyměnil s Harrym udivený pohled, pak vzal pánvičku a začal hledat v prostoru vznášející se tečku představující mola.
   „Támhle je!“ křikla znovu paní Jonesová. „Dej tomu zabedněnci taky pánev a obkličte ho z obou stran!“
   „To zvládnu sám,“ pravil TJ odhodlaně, počkal se a zaměřil malinkatou tečku v místnosti, která se vznášela těsně kolem Harryho ucha.
   V tom se rozmáchl, Harryho ucho naštěstí těsně minul a smetl kovovou postavičku Ježíše Krista na kříži, který visel na stěně.
   TJ teď zatnul zuby a nedíval se za sebe, kde seděla jeho matka.
   Paní Jonesová vyskočila jako čiperka a vytrhla pánvičku z TJeovo ruky.
   „Vždyť ty jsi sejmul krucifix, člověče!“ zakřičela na něj. „Ty jsi znesvětil Ježíše, ty jeden holomku neurvalej!“
   „Já nechtěl, když von ten mol nebyl skoro vidět!“ začal se bránit TJ.
   Paní Jonesová se nasupila a řekla mu. „Jednou tě za to potrestá, to si piš.“
   Pak popadla krucifix a odešla s ním z místnosti pryč.
   Harry se podíval na TJeje, v očích měl pochopení, musel uznat, že ta žena se snad vyrovná i mozkomorům.
   „U vás doma je pořád sranda,“ hlesl Harry.
   „Nech si toho, jasné?“ řekl TJ
   „Já jsem to nemyslel zle,“ řekl mu Harry. „No, fakt dík za…“
   Prásk!
   Ozvala se rána jako z děla a vstupní dveře se rozlétly dokořán, hned na to se vysypala i okna a dovnitř vtrhli nějací lidé s hůlkama v rukách.
   „Uteč!“ křikl na TJeje Harry a prchal do další místnosti, jediné volné cesty, ocitl se v jakémsi obýváku, kde ale také byla jedna osoba.
   Byla to paní Jonesová a právě sundala z regálu nějakou ohromnou kulovnici a s odhodláním prošla kolem utíkajícího Harryho a TJeje.
   „Já vám ukážu!“ křikla na muže, kteří se valili do obýváku. „Už jsem vám několikrát říkala, že můj manžel nebyl členem nepřátelské propagandy!“ křikla a z kulovnice vylétla ohromná rána, která těsně minula jednoho kouzelníka.
   Ostatní kouzelníci strnuli, když paní Jonesová vztekle nabila a zamířila na ně.
   V tom se jí zakroutily oči a ona se ale sklátila bezvládně k zemi.
   „Usnula!“ křikl TJ.
   „Jdeme!“ ozval se Harry a těsně uhnul jednomu kouzlu, které na něj jeden z kouzelníků vyslal.
   Vyběhli dalšími dveřmi ke schodům, vchod byl obklopován hordou kouzelníků, běželi tedy rychle po schodech nahoru a vběhli do TJeova pokoje, TJ za sebou ještě zamkl dveře, o čemž Harry moc dobře věděl, že je nezastaví.
   „Já věděl, že jsi nějakej padouch!“ vyhrkl udýchaně TJ.
   „A co když jsem nevinný a tihle mě chtějí zabít!“ křikl Harry a rozhlížel se v neuklizeném pokoji. „Kudy se odsud dá utéct?“
   „Oknem,“ řekl rychle TJ. „Na zdi domu jsou dřevěné mříže, aby po nich mohly růst kytky.“
   Harry nečekal, vysunul okno a vyhlédl z něho, nikdo tam před domem ještě nebyl.
   „Musím to zkusit!“ křikl Harry.
   „Já jsem tudy lez naposledy před pěti lety, nevím, jestli nás to udrží.“
   „Není to tak vysoko, když to rupne,“ křikl Harry a vylezl z okna.
   „A co když tady počkám?“ ohradil se panovačně TJ.
   „Já nevím na jaké jsou straně, mohli by tě i zabít!“ křikl Harry a lezl dolů po dřevených mřížích přidělaných k domu.
   Náhle se dveře do pokoje rozrazily a dovnitř vtrhli kouzelníci. TJ začal ječet a vyskočil vystrašeně z okna tak, že ty dva nebo tři metry dolů se mu skočit, se už tak nebezpečné nezdálo.
   Dole na trávníku se začali rozhlížet, ale to už na něj ze shora z okna vyslali další kouzla.
   Harry popadl křičícího TJeje za ruku a přelezl s ním dřevěný plot na další pozemek.
   „Kdo to sakra byl?“ řičel udýchaně TJ.
   „Už jsem řekl, že nevím!“ opáčil stejně tak udýchaně Harry.
   „A co máma?“ ohradil se TJ.
   Harry se mu podíval zpříma do očí. „Já nevím.“
   Za nimi se hned začaly ozývat kroky, kouzelníci byli za nimi. Oba dva tedy běželi k dalšímu plotu a hnali se příjezdovou cestou na ulici.
   V tom po nich vyjel jakýsi vzteklý rotvajler, TJ rychle sklepal obložený rohlík, který před chvílí vyndal z lednice, z kapsy a pes ho hned začal žrát.
   „Já ti říkal, že mu musím každý ráno dát snídani, jinak mi uhryzne zadek!“ říkal Harrymu a utíkali ven z pozemků na příjezdovou cestu.
   Za nimi se v dálce vyvalila asi dvacítka kouzelníků a začali po nich vrhat kouzla.
   „Co to sakra po nás lítá?“ řičel TJ. „To jsou ňáký lasery, nebo co?“
   „To je na dlouhé povídání,“ křikl Harry, když dobíhali na konec ulice.
   „Au!“ hlesl TJ.
   „Oni tě strefili?“ vyhrkl hned Harry.
   „Ne, oni ne,“ štěkl naštvaně TJ. „Ty dědku jeden prašivěj, válka už skončila, místo toho sejmi ty za námi!“
   Zahnuli za roh ulice a před nimi se objevili menší panelové domy a hřiště.
   „Máš teda alespoň ňáký tušení, co sou zač?“ řičel TJ při běhu.
   „Není to policie, ani FBI, CIA, KGB, nebo něco takového, to mi věř!“ sípal udýchaně Harry.
   „Jde mi o to, že támhle jsou naši, nechci kvůli tvý blbosti rozpoutat válku gangů!“
   „Ti vaši nám pomůžou?“ ozval se Harry.
   „Tohle je opravdovej svět kamaráde, tady má pistoli každej desetiletej fracek.“
   Vběhli mezi další domy k trávníku a keřům, které obklopovaly jakési vysoké drátěné hřiště.
   Vtrhli na hřiště, bylo tam několik dalších černochů hrající basket, pak nějaké hloučky dalších, kteří si něco mezi sebou říkali.
   „Zagy!“ křikl TJ. „Zagy, potřebujeme píchnout,“ řekl ještě a přiběhl k davu asi dvacetiletých výrostků, kteří na Harryho hned znechuceně civěli.
   „Co tu dělá ten červoun, vole?“ zeptal se hlavní z nich.
   „Hele, to je mi jedno, popravdě je mi ukradenej,“ řekl a Harry na TJeje vykulil překvapeně oči. „Hlavní je, že po nás jdou nějací maníci s divnejma puškama.“
   „Cože, vole?“ ozval se další černoch. „Dýtrojský říkali, že nám daj pokoj, když jim ani my nebudeme fušovat do rajónu, vole.“
   „Hele, vole, tohle bude chyba toho běláska tady,“ řekl Zagy.
   „Jo, je to moje chyba, jdou po mě!“ křikl na něj naštvaně Harry. „Ale jak jsi řekl, jsem ti ukradenej,“ řekl a začal kráčet pryč ze hřiště.
   „Hele počkej!“ ozval se TJ a rozběhl se za Harrym stejně tak jako celá parta černochů.
   „Dlužíš nám vysvětlení, hošíčku,“ ozval se jeden černoch.
   V zápětí ho ale smetlo kouzlo, z druhého vchodu se do hřiště začaly valit vlny kouzelníků a mířili na všechny hůlkami.
   „Všichni stát!“ křičeli. „Všichni ani hnout!“
   Asi tři černoši vytáhli osobní zbraně, začali střílet na kouzelníky a zároveň prchat hlava nehlava, ostatní se začali krýt a utíkali z hřiště.
   „Ne!“ křikl Harry. „Vy je zabijete!“
   „Zmiz vodsud, jestli je ti život milej,“ křikl TJ a hnal se s ním k východu z hřiště.
   Teď, když sebou praštilo na zem několik kouzelníků začali ostatní používat i vážnější kouzla a strhla se drastická přestřelka.
   Ale to už Harry vybíhal s TJejem trávník vedoucí ke hřišti a upalovali do spletitých uliček mezi New Yorkskými budovami.
   „Pane bože, oni se zabijí!“ halekal udýchaně Harry. „Z toho bude malér, a to jenom kvůli mně.“
   TJ měl také neblahý výraz ve tváři, Harry to poznal a zastavil ho na rohu uličky.
   „Hele, nechoď se mnou, budeš z toho mít akorát malér,“ chraptěl na něj udýchaně Harry.
   „Dou i po mně,“ halekal TJ. „zahlídli mě, teď už se to nedá vrátit.“
   „A co tohle!“ vyhrkl Harry a ukázal na otevřený poklop od kanálu.
   „Ty tam chceš jít?“ zeptal se TJ.
   „Tam nás nenajdou.“
   „Hele, nevím jak ty vaše bílý zadky, ale ty naše po kanálech nelezou,“ opáčil TJ, ale to už se Harry nakláněl a pak začal šplhat dolů po žebříku, popravdě mu to po odpadní rouře z Azkabanu přišlo jako dětská prolézačka.
   „Sakra, to tam musím jít za tebou?“ zeptal se nechutně TJ a koukal na něj ze shora kanálu.
   „Jestli nechceš skončit jako tamti,“ řekl Harry. TJ za ním tedy začal lézt dolů a stále si v duchu ztěžoval.
   Ocitli se v kulatém kanálovém tunelu s asi dvou palcovou vrstvou vody, slizkými stěnami a s nedohlednými konci.
   „Tak jdeme,“ hlesl potichu Harry.
   Začali pomalu kráčet potemnělým kanálem, kam občas světlo prosvitlo jen skrz škvíry v poklopech.
   „Sakra, a mám po nových Adidaskách, tohle nebyl dobrej nápad,“ hlesl TJ. „To vopravdu nebyl dobrej nápad.“
   „Ticho, už konečně,“ vyzval ho Harry.
   „Krysa!“ křikl TJ.
   Harry se ohlédl směrem, kam TJ vystrašeně ukazoval, při tom pohledu se mu okamžitě vrátila vzpomínka na tu strašlivou kobku a Azkaban.
   „Je to jenom potkan, nic jiného, bojí se víc tebe, než ty jeho,“ řekl Harry.
   „Já tyhle myší věci nenávidim,“ hlesl TJ. „Bože, proč sem ti jenom pomáhal, copak se takhle svět odvděčí černochovy za ochotu?“
   Pak narazili na rozcestí, takže se zastavili.
   „Takže, kam teď?“ zeptal se Harry.
   „Já nevim,“ ohradil se TJ. „myslíš, že každej negr zná plán Brooklynský kanalizace, nebo co? To byl tvuj nápad sem vlízt.“
   „Kde je větší tma?“ zeptal se ho Harry.
   „Vlevo,“ řekl hned TJ a namířil si to doprava.
   „Tak teda vlevo,“ řekl Harry a zamířil doleva.
   „Já myslel, že jdeme za světlem,“ řekl vyděšeně TJ.
   „Když neuvidíme my je, neuvidí ani oni nás,“ řekl Harry.
   „Pokud si nerozsvítí, což tady dole dělaj obvykle všichni, co se hrabou v kanálech, ovšem kromě nás!“
   „Nekřič tolik,“ upozornil ho Harry a mizel v černé prázdnotě kanálu.
   „Já se z toho asi poměju,“ hlesl vystrašeně TJ. „Jo, pak uvidíš moje spodky, drahá máti, pak uvidíš, já ti dám čárky, to budeš vidět, jak vona to řekne v klidu před cizí společností…“
   „Můžeš už být ticho?“ sykl na něj Harry, kterého už začala brnět hlava, od toho, jak TJeovo hluboký hlas se odrážel od stěn kanálu.
   „Já si ale musím povídat, jinak bych se fakticky podělal strachy,“ řekl TJ. „Pitsburk Pinguins vyhráli tři ku pěti, Detroyts nerozhodně s…“
   „Ticho!“ okřikl ho Harry a jeho hlas se rozlehl po celém kanále.
   V tom se naproti nim začaly ozývat kroky a v dálce se objevilo světlo. Harry hořce polknul a začal být zase o něco více nervózní.
   „Jsou před námi,“ hlesl TJ.
   „Jdeme,“ řekl Harry a začali se spěšnými a tichými kroky vracet k rozcestí.
   „Když uslyšíme kroky i na druhé straně, tak jsme v kaši,“ řekl TJ. „tady nemůžeme nikam zahnout.“
   V tom se opravdu ozvaly kroky i před nimi.
   „Do háje, já to věděl,“ zaklel TJ.
   Harry přidal do kroku, věděl, že se blíží k tomu rozcestí, ještě jedna volná cesta by tedy měla existovat.
   Za chvíli dorazili rychle na místo, kde se kanál rozděloval, po žebříku, kterým vešli do kanálu, teď slézalo několik kouzelníků.
   „To jsou oni!“ křikl jeden z nich.
   „Utíkej!“ zakřičel Harry a začal společně s TJejem zdrhat rozcestím napravo.
   Konečně narazili na první východ z kanálu, Harry rychle začal šplhat po žebříku nahoru a za ním hned TJ. Hned na to začal bouchat do víka, které bylo zaseklé, když se pod nimi začaly ozývat spěšné kroky.
   Harry vybouchl víko ven a je ozářilo denní světlo. Ještě se ujistil, aby se neocitli uprostřed silnice, ne, byli na okraji u zaparkovaných aut.
   Rychle vylezl ven…
   Prásk!
   Pod TJejem se přemístil jeden kouzelník a namířil na něj hůlkou.
   „Sakra, co to má znamenat?“ vyhrkl vyděšeně TJ, který právě viděl poprvé se objevit člověka z čista jasna.
   Harry ho vytáhl z kanálu a jen těsně ho minulo kouzlo.
   „Rychle, pro ně není problém to samé udělat tady nahoře,“ vyhrkl Harry a začal utíkat.
   TJ ho popadl za kabát a dovlékl k jednomu autu.
   „Co to děláš?“ zeptal se udiveně Harry.
   „Svezeme se,“ řekl TJ a vytáhl z kapsy šperhák.
   Hned na to po pár vteřinách auto odemkl.
   „Ale je tu jeden háček,“ řekl TJ a koukl znepokojeně na Harryho. „Neumím řídit.“
   „Já taky ne!“ upozornil ho Harry.
   Hned na to se ale z kanálu začaly objevovat ruce a hlava.
   „Nastup!“ křikl TJ a vtlačil ho na místo řidiče.
   Sám rychle oběhl auto a usedl na spolujezdcovo místo. Hned na to do auta vrazilo kouzlo a na okně se objevila prasklina ve tvaru pavučiny.
   „Dej mi ještě minutku,“ hlesl TJ, vyndal ze clony na střeše schovaný klíč a vrazil ho do zapalování.
   Hned na to motor naskočil.
   „A co teď?“ zeptal se vyděšeně Harry, protože stále sledoval, jak se z kanálu noří víc a víc lidí, kteří se blížili k autu.
   „Dej tam kvalt,“ řekl TJ a dal páku u volantu dolů.
   V tom předek auta začal nadskakovat, jako kdyby se mu zbláznily tlumiče.
   „Co to sakra je?“ hekl Harry, který na sedadle poskakoval společně s autem.
   „To si některý pitomci do aut montují, jízda jim pak připadá zajímavější, teď plyn!“ křikl TJ.
   Auto začalo gumovat, jak Harry prudce sešlápl plyn a rozjelo se závratnou rychlostí po ulici dolů, až poráželo popelnice opodál, přitom poblázněně poskakovalo.
   „Volant, musíš řídit!“ křikl TJ a Harry pevně uchopil volant.
   Celé auto zrychlovalo a motor nabíral přímo děsivé obrátky, s tím i sílilo poskakování.
   „Nedá se to někde vypnout?“ postěžoval si Harry.
   „Tady!“ upozornil ho TJ a přehodil nějakou páčku do polohy vypnuto. Auto rázem přestalo skákat.
   „To je červená!“ křikl TJ. „Zastav, dupni na pedál!“
   Harry dupnul a motor vztekle zaroštoval, oba dva se hned zaryli do sedadel, jak auto prudce akcelerovalo.
   „To je plyn, já myslel brzdu!“ křikl TJ, když už stejně dávno byli za křižovatkou. „Kurňa, ulítla nám poklice.“
   „Brzda je ten druhý pedál?“ zeptal se vyděšeně Harry.
   „No samo,“ odvětil TJ. „Člověče, ty řídíš jako moje máma.“
   V tom se za nima ozvala siréna, která se hlasitě rozeřvala do okolí.
   „Chlupatý!“ křikl TJ. „Bože, tisíce bloků místa a voni zrovna musejí čekat na černocha, co jede přes červenou!“
   „Mám jim zastavit?“ zeptal se ještě vyděšeněji Harry.
   „Nejsou to ti, co nás honí?“ odpověděl otázkou TJ.
   Harry mrknul do zrcátka, za nimi jelo typické bíle policejní auto s modrými pruhy, hlasitou sirénou na střeše spolu s zářícími červeno modrými reflektory a nápisem NYPD.
   „To asi nebudou ti co nás honí,“ pravil Harry.
   „Bože, jednou potkám bělocha a začnou mi za zadkem lítat jiskry, střílejí po mě a nakonec honí policajti…áááá!“ zakřičel, když Harry řízl zatáčku, až kola auta hlasitě zapískala.
   Prásk!
   TJ nadskočil a začal znovu křičet na celé kolo, protože se jim na zadním sedadle zhmotnil muž.
   „Pane bože! To je jako ze Star Treku!“ křičel.
   Harry se ohlédl za sebe a připravoval se, že bude muset někomu ubalit pěstí, zahlédl ale někoho, kvůli komu málem pustil volant.
   „Lextere! Vy žijete!“ křičel radostně Harry.
   Lexter se začal prohlížet, jestli je celý a pak si oddechl. „Víš, jak je těžké, ne-li nemožné přemístit se do pohybujícího se auta?“ řekl mu káravě Lexter.
   „Já vás tak rád vidím,“ pronesl radostně Harry a přestal koukat dopředu.
   „Pozor na cestu!“ křikl TJ, protože Harry už začal pucovat autem pangejt.
   Lexter se otočil na policejní auto za nimi a s překvapeným pohledem pak spočinul na Harrym.
   „Řídíš pouhou minutu a už na tobě visí policajti?“ divil se Lexter.
   „To je pro mě úspěch,“ řekl Harry a znovu říznul ostrou zatáčku.
   Lexter si povzdechl, znovu se otočil, mávl hůlkou a v příštím okamžiku se airbagy v autech policistů bleskurychle nafoukly a znemožnily jim pokračovat v honičce.
   „Mimochodem, taky tě rád vidím,“ řekl Lexter a počechral s úsměvem Harryho ve vlasech.
   „Vysvětlí mi tu někdo, co se to tady děje?“ zeptal se vyděšeně TJ.
   „Harry zastav,“ řekl Lexter.
   „Je to ten druhej pedál, jasný?“ řekl mu TJ.
   Nakonec Harry trochu neohrabaně přirazil k obrubníku a motor se silným cuknutím auta zhasl.
   „Vystupovat panstvo,“ řekl Lexter a otevřel dveře.
   Další slovo spolu prohodili až když byli v nejbližším parku. „Takže Harry,“ začal Lexter. „TJeovo dům by už měl být v pořádku, Spékázédka se tam opravdu vyřádili.“
   „Takže se už může vrátit domů?“ zeptal se Harry.
   „Ano… a i když je mi to líto…“ řekl Lexter, vytáhl hůlku a namířil na TJeje. „Zapomeň.“
   Kouzlo trefilo TJeje do hlavy a ten se hned tvářil, jako by mu vymyli mozek.
   „Jdi domů, TJeji,“ řekl mu Lexter a popošel s Harrym o kus stranou, zatímco TJ jako poslušná káča odkráčel pryč.
   „Paměť jste mu vymazávat nemusel,“ řekl Harry.
   „Znáš pravidla, kdybych to nebyl já, tak někdo jiný určitě,“ odpověděl Lexter. „Ale teď… musíš odtud zmizet,“ řekl a začal něco hledat v houští pod stromy.
   Obloha se začala smrákat a den už pomalu ztrácel svou světlost, zvláště teď v zimě, když si počasí s denním světlem nebralo servítky.
   „Jak jste se odtamtud dostal?“ zeptal se Harry.
   „No… popravdě jsi tam způsobil pořádný rozruch,“ začal Lexter a stále prošmátrával zem. „stačil jsem se změnit v orla, ale ty jsi byl v těle Pegase tisíckrát rychlejší, avšak zato jsem ti stačil zachránit hůlku,“ řekl a hodil Harrymu do ruky jeho hůlku.
   Harry si oddechl a hned o něco sebejistější si jí zastrčil do kapsy.
   „Jak jste věděl, že to zvládnu, myslím… tu proměnu?“ zeptal se Harry.
   „Nevím, popravdě jsi to prostě nemohl zvládnout, to nejde,“ řekl Lexter.
   „Ale vždyť jsem se změnil,“ opáčil Harry.
   „Harry, tvé tělo už muselo jednou transformací projít,“ řekl Lexter. „Je jedno do jakého tvora to bylo, ale už se to jednou stalo a vsadil bych se, že to bylo tenkrát, jak ses probudil nahý u Brumbálovi pracovny… ach, tady to je.“
   Lexter zvedl kus klacíku a namířil na něj hůlkou.
   „Takže, jak to bylo… ehm…“ přemýšlel. „Aha,“ vzpomněl si a do klacíku vjelo kouzlo. „Tohle prosím tebe nikde neříkej, je to neregistrované přenášedlo, měl bych z toho malér.“
   „Samozřejmě,“ souhlasil Harry.
   „Ať je to, jak chce, musíš odsud okamžitě zmizet,“ řekl Lexter a položil klacík na zem. „Tohle tě dostane do Prasinek, pak okamžitě musíš utíkat do hospody U Prasečí hlavy, rozumíš?“
   „Do toho pajzlu?“ ohradil se Harry. „Ale vždyť jste mi říkal něco o tom třetím kouzelníkovi, co umí kouzlit bez hůlky.“
   „Už žádná slova, rozuměl jsi mi?“ řekl Lexter vážným tónem.
   Harry neochotně pokývl hlavou a shýbl se pro klacík.
   „Já si tě tam najdu, neboj,“ řekl Lexter.
   Ale to už Harry uchopil klacík za stranu a okamžitě pocítil zatáhnutí za břicho, jak ho přenášedlo draplo a zmizelo s ním v dálce.