Kapitola 46.


Útok na Bradavický Expres

„Útok na Bradavický vlak?“ divil se Ron ráno. „Děláš si ze mě legraci?“
   „Viděl jsem to krveprolití, a jestli tomu nezabráníme, tak už v Bradavicích nebude mít kdo studovat, kromě Zmijozelských,“ odvětil Harry.
   „To je pravda,“ podotkla Hermiona. „tohle je bezvadný způsob, jak se zbavit všech nečistých studentů, Harry…“ uvědomila si. „Ve škole má většina studentů alespoň jednoho mudlovského rodiče, stejně jako já.“
   „Elvíra mi řekla, že vyjedeme ráno,“ připomněl Harry. „Nevím, na jaké části Země se nacházíme, možná jsme v jiném časovém pásmu.“
   „Letěli jsme sem strašlivou rychlostí, a navíc jsme usnuli,“ uvědomil si Ron. „Teda… ty ne Harry, to bychom ucítili, kdybys usnul.“
   „Teď není čas na žerty Rone,“ pokárala ho Hermiona. „Útok už mohl proběhnout, nebo se děje teď, nevíme v jakém jsme časovém pásmu a ani nevíme, jak trefit zpátky.“
   „Přece Harry nás tam odveze… na křídlech,“ řekl Ron.
   „Harry jako Pegas uměl najít Erisedský hvozd,“ řekla Hermiona. „ale neumí najít jediný tajný vlak uprostřed zeměkoule, nemyslíš?“
   „Je nejvyšší čas vyrazit,“ ozvalo se od vchodu do jejich domku.
   Stála tam Elvíra a jako vždy se na ně mírně usmívala. Harry vstal z postele a trapně se zeptal. „My… neznáme cestu.“
   Elvíra se pousmála a sklonila se ke svým nohám. O ně se jí otíral Křivonožka a hlasitě předl.
   „Myslím, že již máte svého průvodce,“ řekla Elvíra.
   „Máme?“ zeptal se udiveně Ron.
   „Křivonožka na tento úkol bude více než stačit,“ řekla Elvíra a vzala mourovatého kocoura s křivýma nohama do náruče.
   „Co tím myslíte?“ zeptala se Hermiona trochu s obavami.
   „Tvůj kocour Hermiono… je napůl Maguár a ti mají zvláštní schopnosti, ukáže vám cestu,“ řekla Elvíra a v tu chvíli kocoura pustila, Hermiona už s jekotem chtěla vystartovat a chytit ho, ale Křivonožka zůstal dál ve vzduchu viset jako kdyby uměl létat.
   „Zavede vás tam, kam potřebujete a poletí stejnou rychlostí jako Pegas,“ řekla Elvíra a pobídla je, aby vyšli ven z domku. „Někdo se s vámi chce rozloučit.“
   Všichni vyšli ven, Hermiona ještě nejistě koukala na Křivonožku a měla sto chutí ho zespoda rukama jistit, kdyby spadl.
   Jakmile ale vyšli, málem vypustili duši. Všichni elfové tam stáli před tmavě modrým palácem, byli to nejspíš všichni z Erisedu, svítili jako celý reflektorový lán, nad nimi se krásně rozléhal nuzný zpěv a všichni jim sborově pěli nějakou píseň.
   Zářící bod na paláci teď osvětloval celé město, všechno se tu třpytilo jako kdyby to někdo posypal světelným práškem, kolem létali holubice a barevní ptáčci, bylo to to nejhezčí rozloučení, jaké mohli zažít.
   „Náš lid, se loučí s Harry Potterem a jeho přívětivými kamarády,“ řekla jim Elvíra když hleděli na tu krásu s otevřenou pusou. „Nechť při vás stojí bohyně Atanvarnë a její mocná víra.“
   „Páni,“ hlesl vykulený Ron.
   Harry přešel k Elvíře a usmál se na ní.
   „Děkuju vám… za všechno,“ řekl jí a úsměvem.
   „Bylo nám potěšením znovu pomoci kouzelníkům,“ řekla Elvíra a obkroužila kolem Harryho pomalu rukou, až ho zasypávaly drobné jiskřičky. „Byly časy, kdy jsme stáli bok po boku proti zlu, doufejme, že až bude svět na konci sil, budeme mít znovu tu možnost vám pomoci.“
   „To by bylo od vás milé,“ řekla Hermiona. „Zvlášť pomoct tady Harrymu.“
   Elvíra se na Harryho usmála a pohladila ho po vlasech.
   „Čeká tě dlouhá cesta chlapče… a zatím nejtěžší zkouška ze všech, na které bude záviset život této země,“ řekla Elvíra moudře. „Doufejme… že ve své roli obstojíš.“
   Pak se otočila, poodešla o kus dál a připojila se k přihlížejícím.
   „Namárië Harry Potter ar sermorye ar sermë,“ řekli všichni elfové sborově.
   „Řekli sbohem Harry Pottere a jeho příteli a přítelkyně,“ tlumočila Hermiona.
   „Ty umíš elfsky?“ divil se Ron.
   „Leccos jsem tu pochytila,“ pousmála se Hermiona a oba dva teď s očekáváním koukli na Harryho.
   Ten si povzdechl a soustředil se na zaklínadlo přeměňování. Teď, když se mohl vcítit do tvora, kterým již byl, nebylo to tak těžké.
   V zápětí se před nimi vzepjal na zadní majestátný bílý kůň s mohutnými sněhobílými křídly. Všichni elfové teď pro změnu obdivovali Pegase, který se mezi Hermionou a Ronem z ničeho nic objevil.
   „Nafedat.“ pravil Harry koňskou pusou a Hermiona si radostně zamnula ruce. Hned na to Harry poklesl v kolenou a oba dva jeho kamarádi si vyhupli na jeho hřbet.
   Pak se kůň znovu majestátně postavil i s pasažéry a zase se od elfů ozývalo obdivování.
   „Tak vraníku, hyjé!“ křikl Ron a kopl Harryho nohama do těla.
   V zápětí dostal facku ohonem a Hermiona se s Křivonožkou v náručí mohla za břicho popadat.
   „Namárië!“ křikli zase elfové.
   „Namárië!“ opakovala Hermiona a s úsměvem jim mávala.
   „Malárie!“ křikl Ron a mával jim taky.
   Hned na to se kůň znovu vzepjal na zadní a v zápětí vyrazil po verandě, až těsně u jejího konce mocně zamával křídly a majestátně se vznesl do vzduchu.
   Všichni elfové teď na Harrym mohli nechat zrak, za ním se táhla dlouhá všebarevná duha, která překrásně barvila nebesa.
   Doletěl k bráně, která se neslyšně pomalu otevřela a v zápětí se ještě otočil a jeho koňské oči pohlédly na Elvíru v dálce. Ta mu rukou poslala polibek na dálku a mávala mu na rozloučenou.
   Hned se znovu otočil a vyletěl ven.
   Brána za nimi zmizela a oni se ocitli uprostřed nebes, všude byly jen mraky a nic víc.
   „Hechmiono.“ řekl Harry nesrozumitelně a Hermiona poněkud neochotně vypustila letícího Křivonožku do vzduchu.
   Ten hned vystřelil jako šíp jim za nosem. Harryho jeho rychlost docela překvapila a vyrazil jako blesk za ním, za sebou nechával jenom překrásnou dlouhou stopu duhy, která se několik set metrů za ním rozplývala.
   „Rone, podívej se na tu duhu!“ křikla Hermiona radostně.
   „Páni!“ hlesl Ron, který si jí teprve teď uvědomil.
   „To jsi před tím za sebou neměl Harry,“ řekla Hermiona a usmívala se od ucha k uchu. „To je božský!“ křikla a roztáhla ruce, Ron udělal to samé, oba dva teď na koni uháněli jako dva bájní rytíři do neohrožených dálek, nemuseli se obávat, že by spadli, nebo je něco zranilo, Harry nabíral stále vyšší a vyšší rychlost, stejně tak i Křivonožka, který letící před nimi udával cestu.
   Oba dva pasažéři si užívali jízdu jako nikdy v životě, Harry nakonec začal dělat i přemety ve vzduchu, něco uvnitř mu říkalo, že jeho dva kamarádi nespadnou a také se tak stalo. Byli ke koni jak přilepení, oběma vždycky přemetem vyrazil dech, až jim do očí vlétly slzy a Ronovi začaly červenat uši.
   Duha za koněm vykreslovala nádhernou podívanou, Harry si pomyslel, že jí za sebou má určitě kvůli návštěvě aethónců, kteří mají Pegase za své rovnoprávné přátele. Duha byla překrásná, jako kdyby to bylo jedno z nejhezčích kouzel, které viděli, jako kdyby vyzařovala ryzí čistotou a krásou svého stvořitele Pegase.
   Mraky se kolem nich míhaly takovou rychlostí, že to vypadalo jako kdyby už překonali i rychlost světla, viděli jen mžiky z oblak, které se kolem nich proháněly strašlivou rychlostí.
   Harry si také užíval toho, že dokázal být v těle Pegase, stále mu to připadalo, jako kdyby se ho to netýkalo, jako kdyby měl hned druhý den o svou moc přijít, jenže teď, když si uvědomil, že bude moci napořád se stále přeměňovávat v tohohle úžasného tvora, tak mu to připadalo až neuvěřitelné. Kdy se mu zachce bude se moci proměnit v překrásného koně a doletět si kamkoliv, aniž by potřeboval umět přemísťování, ta představa ho donutila k ještě větším radostným piruetám ve vzduchu a oba dva kamarádi přitom křičeli ze všech sil, když s nimi dělal obraty vzhůru nohama.
   Možná proto si ani neuvědomili kam vlastně směřují, radost je doslova zaslepila, a možná taky, že to bylo lepší než se nervovat po celý zbytek cesty. Všichni tři se smáli, včetně řehtajícího koně, Hermiona přímo řičela radostí a smála se na celé kolo, byl to úplně jiný let než na Klofanovi, koštěti, testrálovi nebo na čemkoliv jiném, byl to jak už Hermiona řekla- Božský let.
   Ten měl ale už co nejdřív být u konce, ať chtěli nebo ne, už nebyli v tom bezstarostném světě Erisedského hvozdu, kde nikdo neměl žádné problémy. Křivonožka totiž zamířil dolů a jak klesali, tak se mraky stále více a více zbarvovaly do černé, zanedlouho byla ve vzduchu cítit vlhkost a vláha přicházejícího deště. Koni na těle se začaly objevovat kapky, které se na něm srážely a stékaly mu po těle jako na namazané pánvi. Ať se to zdálo nemožné, Ron a Hermiona na sobě neměli ani kapku, síla koně je ochraňovala i před vlivem přírody. Křivonožka se nořil stále hlouběji a hlouběji, mraky stále černaly a černaly až je přecházela radostná nálada, která u nich vydržela po celou dobu letu.
   V tom se před nimi konečně objevila krajina, viděli hory v dálce a malé shluky lesů kolem rybníků a řek, několik vesniček a domků, silnic a stavení, statky, ohrady, kostely a kamióny jedoucí po dálnici.
   Při tom pohledu se rázem vrátili do reality, navíc všechno bylo tak neuvěřitelně zamšelé a zahalené, jak se temné mraky valily nad krajinou.
   Po Bradavickém vlaku však nikde nebyla ani stopa, žádné koleje či stoupající dým z jeho červené lokomotivy.
   „Ten tvůj kocour zabloudil,“ pravil Ron. „nemyslíš Hermiono?“
   „Elvíra říkala, že nás k vlaku dovede, tak seď a mlč,“ řekla mu jako nějakému malému bráškovi.
   „Já tady nikde v okolí žádný vlak nevidím,“ pokračoval dál Ron.
   „Měl by ses připravit na boj Rone,“ upozornila ho Hermiona. „pochybuju, že to bude procházka růžovým sadem.“
   Křivonožka se zastavil ve vzduchu a rozhlížel se kolem sebe s vysoko zdviženým ocasem.
   „Ať na nás neukazuje zadek,“ řekl Ron rozzlobeně.
   „Rone sklapni,“ sykla na něj Hermiona naštvaně.
   „Teť není cas na to se hátat,“ upozornil je Harry a vznášel se s nimi s rychlým máváním křídel ve vzduchu za Křivonožkou.
   „Harry má pravdu, tohle nebude sranda,“ řekla mu Hermiona vážně.
   „No dobře,“ řekl Ron. „Jen se bojím, abychom tam nepřiletěli pozdě.“
   V té chvíli Křivonožka vystřelil doleva a hnal se jako blesk přímo proti obzoru.
   Ron si povzdechl a řekl. „Doufám, že to kouzlo potom, co ten vlak najdeme, na toho kocoura přestane působit, nesnesl bych aby mi pořád lítal nad hlavou.“
   To už ale Harry několikrát silně mávl křídly a vystřelil jako dělová koule za kocourem v dálce.
   Letěli další dobrou půlhodinu pod temnými mraky, Harry sledoval ruch aut na silnici a říkal si, jestli ho někdo nemůže vidět, pak si ale řekl, že jsou v hrozně velké výšce a že ho budou považovat jen za normálního dravce vznášejícího se nad poli, i když jeho rychlost převyšovala schopnosti všech ptáků najednou. A vlastně i jeho bělostná barva je maskovala na nebi před dychtivými pohledy mudlů. Pozoroval kamióny a rodinná auta, jak se vracejí z prázdnin domů zpátky do školy a do práce, jak se snaží skrz hustý provoz dostat se domů včas a stihnout ještě večeři.
   Harry však bojoval o to nebýt unavený z letu, protože si byl vědom té hrůzy, která na ně čeká, zároveň také z jedné strany nechtěl, aby se té záchranné akce Ron a Hermiona zúčastnili, protože by mohli přijít k úhoně. Byli to ale vyškolení studenti Brumbálovi armády, i Ron nebyl už takové dítě na to, aby se nemohl bránit.
   Po další půlhodině je začal smáčet vlahý a mrholivý déšť, kůň bez ustání mával křídly a oddechoval, až mu od nozder šla pára. Povrch dole na zemi byl pokryt sněhem, který se s přicházejícím deštěm měnil v břečku a špinil auta.
   „Harry, jseš v pořádku?“ zeptala se po chvilce Hermiona smočeného koně.
   „Jo, jfem v pohotě.“ řekl udýchaně koňským hlasem.
   „Zkus to ještě vydržet,“ zahulákala na něj Hermiona skrz fičící vítr kolem a pohladila ho po sněhově bílé hřívě.
   Okolí začalo divočet, z městského prostředí se měnilo na přírodní, objevovaly se stále více lesy a louky, osamělé statky a pouze malé vesničky až nakonec byla vidět jenom volná krajina…
   Pak konečně, uviděli koleje lesknoucí se v potemnělých mracích. Křivonožka plul vzduchem přesně podél kolejí a pomalu se snášel blíž k zemi.
   „Uf budeme na mísfte.“ upozornil Harry své kamarády a hleděl na koleje před nimi.
   „Dobře to dopadne Harry,“ řekla Hermiona a usmála se na něj.
   „Hodně fteftí vy tva.“ řekl jim Harry a přesně v té chvíli když obletěli jeden vysoký kopec se v dálce objevily obláčky dýmu.
   „To je on!“ křikl Ron a popadl hůlku do ruky.
   „Tak jo, jteme na to.“ řekl Harry a bleskově proletěl kolem vznášejícího se Křivonožky.
   „A co moje kočka?“ obávala se Hermiona.
   „Na kočku se vykvajzni,“ prohodil Ron popudlivě.
   „Kfifonovkofi bute lip, ktyf fe toho f nami nefucaftni,“ řekl Pegas. „ktyf náf tovet af fem, tak feftu v klitu najte.
   Hermiona byla stále více nervózní, stále ještě vlak neviděli, protože byl schovaný v korunách stromů, avšak Harry se k němu blížil závratnou rychlostí.
   Nakonec, když vlak vyjel na palouk, ho spatřili v celé své kráse, jenže teď spíš v hrůze.
   Všude kolem něj se jako sršni vznášeli na jakýchsi obludách postavy a jeden po druhém dosedali na střechu vlaku.
   „To jsou oni!“ křikla Hermiona. „Jdeme pozdě!“
   „Nejteme!“ křikl Harry a přidal do tempa.
   V druhé chvíli se octili nad vlakem a nad všemi smrtijedy. Letěli na testrálech, kterým od huby odkapávala krev, na některých dokonce neseděli smrtijedi, ale mrtvoly, byli to nemrtví lidé s kůží napolo rozloženou, kteří vypadali neuvěřitelně odporně. V rukou drželi kudly či meče a přibližovali se ke vlaku.

Nemrtvý na Testrálovi
_text

    „Hechmiono,“ řekl Pegas. „mufíf fbulcofat celý flak, je ti to jafné?
   „Samozřejmě!“ křikla na něj Hermiona a Harry cítil přes své Pegasské tělo, jak se jí vzrušením zrychluje tep srdce.
   „Ať fe vfichni ofblojí, lofumíf?“ říkal dál Harry.
   „Jasné!“ křikla Hermiona.
   „Lone, myflíf ze flátnef ty na té ftlefe?
   „Pokusím se,“ hlesl Ron, kterého rázem přešel při pohledu na polorozložené těla nemrtvých smysl pro humor, v tu chvíli měl strašlivou hrůzu v očích.
   „Ale nevifkujte.“ upozornil je Harry. „Jteme na to!
   Pegas srovnal křídla k tělu a vyřítil se k vlaku jako šíp. Proletěl kolem všech vznášejících se na testrálech a když dopadl na střechu posledního vagónu, tak hned z něho shodil jednoho nemrtvého, až se rozlámal o pražce kolejí.
   „Jtete!“ křikl Harry. „Já fe poftalám o ty fe ftuchu!
   Oba z něho hned slezli a odrovnali nejbližší přisluhovače zla, kteří jejich bleskovou přítomnost ještě nezaznamenali a byli už omámení Pegasovo mocí.
   Ron zakřičel a vyběhl s hůlkou namířenou na smrtijeda, který se v zápětí hned skácel k zemi.
   Hermiona zatím vykulila oči, když musela přes okraj střechy přelézt dolů ke dveřím a pak s bojácným vyjeknutím konečně dopadla nohama na podlahu posledního vagónu a hned vběhla do dveří a začala vyburcovávat studenty.
   Harry se vzepjal na zadní a hlasitě zařehtal, v tu ránu do něj narazilo hned několik kouzel najednou, jenže všechna se s lehkostí odrazila pryč.
   Zamával křídly a vznesl se do vzduchu, hned na to k němu přirazil jeden smrtijed a jeho testrál ho silně kousl do koňské nohy.
   Harry bolestně zařehtal a tak silně kopnul nohou, že testrálovi zlomil vaz a ten se, i se smrtijedem na palubě, skácel k zemi.
   Ron zatím stále obtížněji odrážel kouzla od smrtijedů, kteří na něj útočili. Potom, co odrovnal několik nemrtvých, kteří na něj hloupě civěli a mávali kudlou, se na něj vrhli dva smrtijedi a Ron měl tak akorát čas říkat obranné kouzlo a nic víc.
   Hned na to se ale přihnal bílý kůň a oba smrtijedy mocně srazil ze střechy vagónu jako kdyby to byly kuželky.
   „Díky!“ křikl Ron a vzápětí zakřičel. „Pozor!“
   Do Harryho vrazil v plné rychlosti jeden testrál bez pasažéra, jeho dračí hlava plná ostrých tesáků s prázdnýma bílýma očima na bělostného Pegase ležícího na střeše vagónů krvelačně koukala a rozmýšlela se kam se mu do těla zaryje.
   Harry se v cuku letu i přes ohromný protivítr panující na střeše Bradavického vlaku postavil na všechny čtyři a teď si hleděli s testrálem z očí do očí. Oba dva byly stejně velcí, až na to, že v jejich vzhledu byl rozdíl asi jako mezi bohem a satanem.
   Testrál se po Harrym ohnal tlamou a bílý Pegas mu přišlápl kopytem hlavu, že se mu zvrátila. Testrál se znovu rozzuřeně narovnal, zamáchal křídly a vystartoval do vzduchu, v zápětí ho popadl protivítr, jenže ten hned překonal a začal na bělostného koně útočit ze všech směrů.
   Harry neměl v tlamě takové tesáky jako on, nevěděl jakou má zbraň, vyletěl tedy taky a také ho sebral protivítr. Stejně jako testrál minule ho překonal a teď kolem sebe kroužili jako dva zápasníci sumo, až na to že ve vzduchu.
   Pak Harryho něco napadlo, nevěděl ani, co to dělá, v každém případě se jeho koňská hlava rozkřičela jakýmsi andělským hlasem a celé jeho tělo se oslnivě rozzářilo, testrál hned začal ve vzduchu couvat, jenže Harry dostal teď rozzářený do těla takovou moc, že se rozletěl a testrála povalil jako parní válec.
   „JÓÓÓ!“ křičel Ron na střeše, ale hned pak se uklidnil, protože málem přepadl přes okraj. Na to se ale pomalými kroky vydal na konec vlaku, kde právě usedali další tři kouzelníci.
   Harry mu letěl na pomoc

Pegas útočící na vlak
_text

a pokaždé, když se k nějakému smrtijedovi nebo nemrtvému přiblížil, tak se sesypal v pláči na zem a Ron ho mohl v klidu odzbrojit. Ron však měl stále větší problémy udržet na střeše spolu se smrtijedy rovnováhu, už neměl vůbec mysl na to, aby uhýbal kouzlům, Harry teď musel věnovat všechnu svou pozornost a schopnosti Pegase jen a jen jemu. Spolu se jim dařilo odrovnávat smrtijedy jednoho po druhém, ale v přední části vlaku do něj nekompromisně vnikali další a další smrtijedi. Zevnitř se ozývaly poplašené výkřiky a Harry jim měl sto chutí jít pomoci, ale Ron měl stále problémy se smrtijedy na konci vlaku.
   Pegas vrážel do ostatních testrálů a shazoval nemrtvé i smrtijedy, kteří se zachraňovali levitačními kouzly a zůstávali viset na okolních stromech. Na Rona se čím dál víc dostávala kouzla z hůlek smrtijedů ve vzduchu.
   Harry to zahlédl, s Ronem už to vypadalo opravdu bledě, rozlétl se tedy k němu. V tom Harryho povalilo jedno mocné kouzlo, až málem ztratil vzduch pod křídly a spadl na zem.
   Ohlédl se za sebe, byla tam žena, kterou nenáviděl ze všech žen nejvíc, seděla na zatím největším testrálovi, jehož Harry viděl jen v přítomnosti Démona a usměvavě na něj koukala.
   „Takže ty jsi teď Pegas!“ křikla Lestrangová a usmívala se na bělostného koně ze hřbetu obrovského a krvelačného testrála, kterému z huby okapávaly hrozivé kapky krve. „Mě je to jedno v jakém těle tě zabiju!“
   Bělostný Pegas se zuřivě rozletěl, ale testrál ve vzduchu uhnul a jeho obrovské čelisti strašlivě sevřely Harryho koňskou hlavu.
   Testrál sebou i se Lestrangovou na palubě začal točit, aby vykloubil Harrymu páteř, ten křičel bolestí a jeho bílá křídla se snažila oproti testrálským zapírat.
   Testrál nakonec silně škubl hlavou, aby Harrymu vykloubil hlavu a vyplivl jí. V tu chvíli se Harrymu šíleně zamotala hlava a cítil, jak jeho křídla naráží na větve stromů, už je příliš nízko.
   Vzpamatoval se a vyletěl vzhůru, hned na to zamířil ke vlaku, kde už Rona odzbrojili a mířili na něj zlostně hůlkami.
   Rozletěl se jak nejrychleji mohl,, jenže se mu do cesty znovu postavil testrál Lestrangové a na Harryho rozzuřeně chrčel. Harry ale měl v mysli jenom Rona a to v jakém je teď nebezpečí, nemohl dopustit, aby se mu něco stalo, s tím se prostě nehodlal smířit. Udělal kličku ve vzduchu a kopl testrála mohutně do hlavy, proletěl nad hlavou Belatrix a dosedl na vlakovou střechu, kde povalil všechny smrtijedy mířící na Rona.
   „Nafetej!“ křikl na Rona a ten bez zaváhání opatrně na střeše jedoucího vlaku Pegasovi vyskočil na hřbet.
   V tu chvíli se do Rona zarylo další strašlivé kouzlo, které porazilo i Harryho a Pegas sebou praštil na koleje, Ronovi se jakoby zázrakem nic nestalo.
   Už měl Lestrangové plné zuby, Ron mu na zádech omdléval a klátil se.
   „Vydrlf Lone!“ vykřikl udýchaný Harry s pomláceným tělem Pegase, který stále mocně zářil.
   Popadl ho takový vztek na Lestrangovou, jaký už dlouho nezažil, rozběhl se jako ohromně silná parní lokomotiva po kolejích, pak znovu vyletěl do výšky a hnal se i s Ronem na hřbetě k vlaku.

Ron a Pegas vylétají vzhůru
_text

   Když dorazil, tak tam ale nikdo nebyl, Harry se začal rozhodovat co bude dělat, studenti nutně potřebují jejich pomoc uvnitř…jenže ho znovu mohutně srazilo ohromné černé a kostnaté tělo obrovitého testrála, na jehož hřbetě se potutelně usmívala Lestrangová. Harry sebou praštil a klouzal po střeše vlaku.
   „Mě neporazíš Pottere!“ křikla na něj z dálky Belatrix. „Vzdej to a nic se ti nestane!“
   Harry měl v první řadě v plánu pomoci těm studentům a Hermioně, ti už na tom museli být s přibývajícími smrtijedy dost bledě.
   Měl v očích jenom Hermionu a ty studenty, jejich životy, smějící se Belatrix sedící na ohromném testrálovi pro něj neexistovala, rozletěl se přímo vpřed a přibližoval se ke střeše vlaku.
   Jenže mohutný testrál se mu znovu postavil do cesty a…
   Harry jím proletěl i s Ronem jako mohutný světelný duch, ač tomu nemohl uvěřit, hned v zápětí povalil svou mohutnou koňskou silou další přilétající smrtijedy na střeše vlaku.
   Ron už opravdu neměl moc síly, kymácel se mu na hřbetě a držela ho jenom moc Pegase.
   Harry se na něj s obavami díval, ale to už ho za hlavu znovu popadl mohutnou testrál a začal silně mávat tlamou, aby mu vyvrtnul kloub.
   Bílý Pegas začal bolestně skučet, Ron se držel pevně jako klíště jeho krku, ale hned na to se křik koně proměnil v čistý andělský zpěv a celý bílý Pegas se rozzářil jako to nejjasnější světlo na světě. Lestrangová na hřbetu testrála byla oslněná, na rozdíl od ní testrál však bolestí zaskřekl a upustil Harryho hlavu. Z jeho tlamy se spáleně kouřilo, jako kdyby byl Harry rozpálený na několik stovek stupňů.
   Bílý Pegas hlasitě zařehtal a zamáchal svými křídly, rozletěl se hlava nehlava přímo do testrála a ač se tomu divil, narazil do něj kopyty takovou silou, že testrál odlétl dobrých pár desítek metrů pryč.
   Bílý Pegas se znovu rozzářil a Lestrangová cítila, jak se tělo jejího testrála doslova rozžhavuje při záři čistého bílého světla Pegase. Testrál se rozkřičel svým skřekavým hlasem na celé kolo jako kdyby ho Harry svou zářivou mocí vraždil.
   Harry pak otevřel tlamu, ze které mu vyprskl paprsek s obrovskou koncentrací stříbrně bílého světla a testrála doslova a do písmene paprsek rozřízl jako laser na polovic, až začal bezvládně i s ohromenou Lestrangovou na jeho hřbetu padat dolů jako kusy hadrů.
   „Harry!“ křikl na Harryho z posledních sil Ron a ukazoval na vlak v dáli.
   Harry na nic nečekal a prásknul do křídel, za okamžik byl u zadního vagónu vlaku, ale bylo to marné, smrtijedi se rojily jako včely a přistávali na střechách vagónů, ze kterých se začaly ozývat vyděšené výkřiky.
   „Dostal jsem jedním kouzlem do nohy,“ hlesl vyčerpaně Ron a kymácel se na Harryho hřbetě. „Ale upozornil jsem tě proto, že jsem zaslechl křik Hermiony.“
   „Cofe?“ zeptal se ho Pegas.
   „Je jich tu na nás moc, dostali nás Harry,“ řekl Ron rezignovaným tónem.
   „To nefíkej.“ zarazil ho rozčileně Harry vznášející se za posledním vagónem a hleděl, jak do vlaku stále pronikají další a další smrtijedi.
   „Prý je ještě nezabíjejí, prý je chtějí odvést na hromadnou popravu,“ řekl Ron udýchaně. „Tak mi to jeden z nich řekl.“
   „To nefmíme topuftit.“ řekl Harry a začal cítit strašlivý vztek, když si ale uvědomil, že mají i Hermionu a Ginny, Seamuse, Deana a další jeho kamarády, ty se teď chystají zabít… Harry zatínal vztekle své koňské zuby a jeho oči upřeně hleděly na vlak. Viděl před sebou ty trpící děti, které se radovaly z prázdnin a teď jdou na smrt, viděl, jak je všechny zabíjejí, celým jeho tělem projíždělo tak ohromné odhodlání, jaké už dlouho nezažil.
   „Lone, nefím jeftli to fyjte, nefím ani fo flaftně tělám, ale ktyf tak jfem te lad pofnal.“ řekl Harry pomalu a Ron se na něj ležící tázavě podíval.
   „Cože?“ zeptal se ho omdlele.
   „Tet to pfijte!“ křikl Harry a jeho mávání křídly začalo být čím dál více odhodlanější, Ron se chytil jeho krku a napůl vyděšeně a omámeně hleděl na zadní dveře posledního vagónu.
   „Pefně se dlf, tochle bute jífda!“ křikl Harry, zase zamával svými překrásnými čistými křídly, které mu hned dodaly rychlost.
   Pak začal letěl těsně přede dveřmi do posledního vagónu.
   „Pfiplavenej?“ zeptal se ještě Rona.
   „Ať chceš dělat cokoliv, tak hodně rychle ať už to máme z krku,“ řekl Ron mdlým hlasem.
   „Tlž fe!“ křikl kůň a nabral rychlostí, přesně v tom samém okamžiku začal Ron šíleně řvát, protože se s ohromnou září vřítili do zadních dveří posledního vagónu.
   Nenarazili však jak si Ron myslel, bílý kůň společně s ním posvátně prolétl stěnou a dveřmi vlaku a hnal se neslyšně jako po nebeské dálnici uličkou, do které se jen tak tak vešel člověk, natož pak kůň.
   Jeho záře zalila každé kupé, kolem kterého probíhal, všude, kde proběhl ztráceli smrtijedi svoji odhodlanost a hůlek se zmocňovali studenti, hned na to smrtijedy svázali.
   Běžel jako sám anděl a duch zároveň, zářil jako večerka na obloze a z dáli se ozývaly andělské zpěvy. Bylo to absolutně okouzlující, Ron vyděšeně koukal, jak proplouvá dřevem a dveřmi do dalšího vagónu, kde v uličce byla spousta smrtijedů, které Pegas porážel jako ohromná božská síla, která nemá nikde jinde na světě konkurenci. Proběhli kolem kupé s jeho kamarády, kteří stále ještě na poslední chvíli bojovali a teď, když kolem proběhl jasně bílý zářící kůň již neměli s kým bojovat, protože všichni smrtijedi před mocí Pegase padali na zem a upouštěli své hůlky.
   Harry měl v sobě obrovské odhodlání, dá se říct, že na nic jiného v tuhle chvíli nemyslel, než na pomoc všem studentům. Nevěděl, že proplouvá tak lehce zdmi, myslí byl jakoby v jiné realitě, věděl ale, že pokud jeho vůle vydrží, vydrží i kouzlo koně, který stále dál a dál probíhal do dalšího a dalšího vagónu a odrovnával svou nezměrnou silou další a další mocnosti zla.
   Proběhl dalším vagónem, jeho záře hned oslepila všechny v uličce, takže jim znemožnila se bránit a i kdyby se o něco pokusili, tak je mohutná koňská síla Pegase hned v zápětí povalila k zemi, všichni studenti v uličce byli uchráněni, jimi kůň probíhal jako nějakým kouzlem a nechal je na pokoji.
   Nakonec dorazil i ke kupé, kde právě vlekli Hermionu, tou Harry také proletěl a doslova rozrazil o zeď ty, co jí surově táhli.
   Všichni smrtijedi hned byli odrovnáni a zbaveni hůlek až Harry konečně dospíval k prvním vagónům vlaku.
   Když dorazil na začátek druhého vagónu, překotně se ve dveřích zastavil. Z prvního na něj mávala Lestrangová, která právě rozpojila vlak mezi prvním a druhým vagónem. Usmívala se na něj kamarádským obličejem a slastně mu mávala z dálky, jak se čím dál více vzdalovala.
   „Harry!“ křikla Hermiona a přiběhla až k němu. „Harry, to je vagón prefektů!“ křikla tónem plným obav.
   „Máme kontrolu nad všemi smrtijedy!“ křikl někdo z dálky.
   „Ale ne!“ křikl další hlas. „Přilétají další, jestli teď zastavíme, tak nás obsadí!“
   Harry otočil svou koňskou hlavu ve dveřích na ostatní studenty ve vagónu, ti na něj vystrašeně koukali s hůlkami v rukou. Harry věděl, že jestli ten vlak zastaví, je s nimi konec, okamžitě by je oblehli.
   „Lone, flef fe mě.“ řekl Harry.
   Ron se sesul z jeho boku a dopadl na zem, kouzlo ho už dostalo úplně a on omdlel.
   „Ron je na tom špatně Harry,“ řekla Hermiona a starostlivě se nad ním skláněla. „Zemře jestli ho někdo neošetří.“
   „Zemře stejně, jestli se nepohneme,“ vyhrkl Arnold Lender za jejími zády.
   „Hechmiono, pfivav mě pefně kouflem k nálafníku flaku.“ přikázal jí rázně Harry.
   „Co chceš dělat?“ ptala se Hermiona a koukala do očí bílého koně se složenými křídly.
   „Tak tělej!“ křikl kůň a v zápětí ho kolem těla ovázaly mohutné provazy spojené s jedním ze dvou nárazníků vagónu.
   Harry se ještě několikrát zhluboka nadechl, do jeho už tak vyčerpaného těla z boje ve vzduchu a následném proběhnutí vlakem, vletěl nový vzduch, a teď měl v očích odhodlání jaké jen tak nepoznal, zatnul zuby, napnul svaly a řekl si ta slova… Nikdy se nevzdáme…!
   Vyskočil ze dveří vlak až málem dopadl na koleje, ale to už bleskově roztáhl svá mohutná křídla, pak zakřičel ze všech sil a začal jimi tak silně a rychle mávat, že se až rozmazávaly jako kolibříkovi. Křičel ze všech sil a Pegasovo tělo se naplňovalo přetěžovaným potem. Tepny mu vystouply a žíly se naduly, jeho tělo teď trpělo jako ďas, ale Harry se nevzdával a měl v sobě ohromnou vůli.
   Zarval do křídel se všech sil a všichni rázem pocítili, jak celá souprava mohutných a tunových vagónů znovu dala do pohybu a začala dohánět lokomotivu a první vagón v dáli.
   Pegas křičel ze všech sil a jeho zář uhasínala, avšak jeho vůle nepolevovala, nechtěl to vzdát a plápolal hbitě křídly dál, za ním se napínaly mohutně provazy a silný vír vznikající za jeho křídly nadzdvihoval kamenní a balvany kolem u kolejí. Vynakládal do křídel přímo božskou moc, po chvilce mu z křídel začala odpadávat brka, jeho zář stále více a více ztrácela na své síle, duha za jím se stále více zkracovala, kůň funěl ze všech sil a plápolání křídel se snižovalo.
   Stále je však ještě nedohnali, Harry to věděl, už mu vypínal mozek, jak jeho tělo Pegase vynakládalo každičkou energii do mávaní mocných a velký křídel, ze kterých odpadávalo stále více a více zpocených peříček.
   Pegasova záře uhasla po chvilce docela, stejně tak i pruh duhy za ním a on začal klesat k zemi. Oči se mu začaly zavírat, už neměl sílu táhnout kolosální zápřah, který snad žádný kůň v historii za sebou netáhl.
   „Harry!“ křičela na něj Hermiona. „Vydrž! Ještě vydrž!“
   Kůň ale přestával cítit svou přítomnost, jeho mozek doslova po částech vypovídal svou službu, svaly ho brněly a jeho síla tahat dál ohromný náklad povolovala.
   Bělostnému koni se zavřely oči a začal ztrácet pojem o směru. Začal kličkovat a znovu vyrovnávat let, párkrát si odřel křídla o zem, několikrát už neudržel rovnováhu v letu a křídla se mu zamotala, po chvilce už mávaní křídel dosáhlo kritické mezní hranice.
   To už však vlaková souprava narazila na první vagón a studenti hned spojili vlaky dohromady kouzly.
   Bílý, pohaslý a naprosto vyčerpaný Pegas zmizel v prvním vagónu, prolétl jeho stěnou a ocitl se v uličce, v té chvíli jeho zář pohasla absolutně a on dočasně ztratil svou moc. Zasekl se nemohl se v uličce pohybovat.
   Hned na to se z bílého Pegase stal znovu černovlasý chlapec, který zůstal ležet vyčerpaně na podlaze.
   Překotně oddychoval až přitom sípal, pak unaveně otočil zrak na kupé vedle sebe.
   Bylo prázdné. Druhé také a třetí jak by smet. Harry se se strachem v očích zvedl na nohy, i když se musel přidržovat prosklené stěny vlaku. Ani v jednom kupé nebyl žádný student.
   Popadl ho strašlivý pocit, jediné, co věděl je, že Lestrangová mohla utéct jedině dopředu k lokomotivě a to i s unesenými prefekty z tohoto vagónu.
   Vzal poslední své síly a i když pořádně nemohl ani popadnout dech, tak se přesto vydal směrem k předním dveřím.
   Za dveřmi uviděl menší vagón s uhlím. Vylezl po žebříku nahoru a rázem se ocitl až po nohy v uhlících. Opatrně přešel až ke konci vagónu s uhlím a naklonil se, aby viděl kabinu řidiče. Strojvedoucí tam ležel a z boku těla mu ještě doutnal spálený kus oblečení, Lestrangová ho už dostala.
   Harry přelezl na střechu lokomotivy a…
   „Já věděla, že se sem stejně dostaneš,“ řekla mu Lestrangová, která stála na kluzkém válcovitém povrchu červené lokomotivy a opírala se o její komín.
   „Kde jsou ti studenti?“ vykřikl Harry sípavým hlasem.
   Belatrix se zazubila a dala ruku nad hlavu. Měla v ní malou kouli, stejnou jako tu, která obsahovala Harryho věštbu, až na to, že v téhle byli vidět všichni zmenšení studenti z prvního vagónu, jak se v ní neslyšně vznáší.
   „Dejte mi je!“ křikl Harry a také přešel na kluzký oválný povrch červené lokomotivy, která se nebezpečně otřásala a nakláněla.
   „Nejdřív si pro ně musíš dojít,“ řekla mu s úsměvem Belatrix.
   Harry vytáhl hůlku a z posledních sil se snažil udržet oči otevřené, natož pak ještě udržet rovnováhu.
   „Expelliarmus!“ křikla Belatrix.
   Harry byl tak unavený, že nedokázal ani přijít na jakékoliv obranné zaklínadlo a jeho hůlka hned odletěla, jenže protivítr jí odnesl, až skončila pod koly vlaku.
   „No… nevadí, i když jsem si jí chtěla nechat jako suvenýr,“ utrousila Belatrix s úsměvem. Pak se sehnula a jako když vábí nějaké štěně na Harryho mluvila. „Ťak pojď ti můj malej Pottšíku, pojď k mamince, ňo.“
   „Drejrte… dejet… dejte mi je!“ brblal Harry, který se už nedokázal udržet při smyslech.
   „Jak uboze skončí Harry Potter,“ pravila pyšně Belatrix. „Rozmetaný na cucky pod Bradavickým expresem.“
   „Djrte-ktet-Dejte… jte…“ hlaholil Harry a padl všemi čtyřmi na kluzký povrch lokomotivy, ztrácel už vědomí o sobě samým.
   „Ňo ťak pojď,“ šišlala na něj zase. „jako malej hodjněj pejšek, pojď k mamince.“
   „Já vás nenávidím!“ křikl Harry z posledních sil.
   Belatrix se naštvaně narovnala a mávla hůlkou, Harry vyletěl do vzduchu a praštil sebou mohutnou silou znovu o povrch lokomotivy, jenže v tom se začal po jejím válcovité těle klouzat dolů pod kola.
   Na poslední chvíli se zachytil sváru na červeném lesklém plechovém povrchu, takže visel dolů v zurčícím větru.
   „Stala se nám nehoda?“ obávala se přehnaně Belatrix. „Tak ukaž, já ti pomůžu.“
   Hned na to surově šlápla na Harryho ruku a ten se rázem držel už jenom jednou. Neměl vůbec sílu na to se udržet tu viset v tom strašlivě silném větru.
   „Vidíš ten most?“ křikla na něj Belatrix, když se snažil znovu chytit oběma rukama. „Tak tam zemřeš, ano?“ řekla mu poklidně. „Já jen abys to věděl.“
   Harry se vyčerpaně a se slzami v očích ohlédl dopředu, blížili se k  železničnímu mostu, který vedl vysoko nad hornatou krajinou, ani voda tam dole nebyla, takže by dopad byl smrtivý. Uvědomil si, jaké to je, vědět kdy zemře, vědět, že každým otočením kola lokomotivy se blíží jeho konec. A ten se blížil, lokomotiva už dosáhla začátku mostu.
   „Takže… tady se naše cesty rozcházejí, Pottere,“ řekla nakonec Lestrangová. „Budeš mi chybět chlapče, kdybys byl tak o pár let starší a možná by ses mi i líbil,“ řekla a zamyšleně si ho prohlížela jako na výstavě. Harry slzel a pomaličku mu klouzaly zpocené a bolavé prsty ze sváru na válcovitém trupu.
   „I když ty tvoje brýle jsou fakt ubohé,“ hlesla Belatrix. „Bože, jak já ráda zabíjím Potterovi!“ křikla a rozmáchla se nohou.
   Harry hned ucítil, jak mu jednou rukou projela příšerná bolest, do očí mu vtrhly další slzy a on se teď díval pod sebe. Kdyby spadnul, jasně by ho rozcupovala kola lokomotivy.
   Byl to konec, byl na konci svých sil, na okraji vlaku a ani nepotřeboval, aby mu stoupla i na tu druhou ruku, věděl, že za pár vteřin se pustí, držel se stále méně a méně prsty, až už zbývaly pouze tři.
   Pak se to stalo… ozval se v dáli orlí pisklavý křik a probudil Harryho k poslednímu snažení o holý život.
   „Už se k nám slétají supi!“ zažertovala Belatrix. „Co bych měla říct na závěr?“ zeptala se sama sebe. „Jen, že ráda bych zabila i tvé rodiče…, škoda, že jsem neměla šanci zabít tu děvku Potterovou.“
   Harry se na ní uslezené podíval, visel už jen silou vůle, ale zaslechl to, co řekla o jeho mámě.
   „TÁHNI… DO… PEKEL!“ křikl Harry ze všech sil.
   Belatrix se naštvala a neomaleně řekla: „Sbohem!“
   Hned na to hned na to dala nohu do vzduchu, aby Harrymu mohla přišlápnout poslední prsty, ale přesně v tom okamžiku, když balancovala na jedné noze, vlak začal prudce brzdit.
   Lestrangová začala křičet, neudržela rovnováhu a přepadla přes předek vlaku. Dál už bylo slyšet jen hrozivé zvuky nekompromisně jí drtící lokomotivy.
   Harry ztratil cit v ruce a to poslední, co uviděl, byla letící koule s prefekty, letěla z mostu dolů do vody.
   V tom jediném okamžiku se jeho mozek soustředil na poslední věc v životě a odrazil se od vlaku.
   Přeskočil okraj mostu a začal padat do rozlehlého údolí pod mostem. Složil ruce k tělu a zrychloval svůj pád, mířil přímo ke kouli se studenty v ní uzamčené. V očích měl poslední poslání, chytit jí a zachránit jejich životy.
   A to se také stalo, když pevně stiskl skleněnou kouli, jeho mozek nadobro vypověděl službu a oči se mu zavřely, už se nestačil změnit v Pegase.
   V té chvíli, ač se zdálo nemožné zahlédl své rodiče, jak na něj mávají a usmívají se. Harry k nim natáhl ruku a chytil hebkou mámininu dlaň, byla hřejivá a teplá, byla živá. Ta nejhezčí představa a zároveň ten nejhezčí dárek, jaký Harry mohl k vánocům dostat, nic jiného nepotřeboval než jen držet se za ruku s jeho maminkou a tátou.