Kapitola 48.


Druhé pololetí čar a kouzel


Zpátky v Bradavicích


„PAVOUCI!“ rozeřval se na celé kolo.
   Harry vystřelil z postele, jako kdyby ho někdo píchl do zadku, všichni byli rázem vzhůru a zírali napůl zalepenýma očima po ložnici.
   „Rone!“ rozkřikl se Seamus. „Sakra tady žádný pavouci nejsou, vždyť jsi nás všechny vzbudil,“
   Harry uviděl Rona skrz závěs, byl na zemi a vykuleně koukal do stropu.
   „Celou školu ovládli svítící pavouci,“ hlesl Ron a zrychleně oddychoval. „Páni, to byla hrůza,“
   „Nás to nezajímá, my chceme ještě spát,“ ozval se Dean.
   „To byl můj zatím nejhorší pavoučí sen,“ postěžoval si Ron a vylezl zpátky na postel. „Hele, vždyť už je stejně ráno, za pár minut už budou dávat snídani,“
   „Bože můj,“ postěžoval si Seamus. „přijdu sem nahoru a nemůžu usnout kvůli Nevillovo chrápání, ráno mě zase budí výkřiky o pavoucích, tohle není svobodná ložnice!“
   „A to si představ, že šéfem té armády pavouků byl Harry,“ zahuhlal Ron.
   „Cože?“ podivil se Harry unaveně.
   „Jo. Měl si několik nohou, osm očí, dvě velká křídla, celý jsi zářil a probíhal celou školou jako nějakej duch,“ pravil Ron.
   „Ronánku prosím tě,“ žadonil Seamus. „ještě nás neobšťastňuj těmi svými sny alespoň deset minut… deset minut, nic víc nechci,“
   „A jak by ti bylo, kdyby se po tobě v noci sápali svítící pavouci?“ odvětil uraženě Ron.
   „Nevím, já bych se totiž snažil trochu usnout,“ říkal dál Seamus znaveně. „protože spánek je tady v poslední době dost cennej,“
   „Koukni se, Harry už přestal mít noční můry,“ pravil Dean. „tak prosím tě s tím nezačínej zase ty,“
   „To bude nejspíš od toho Ronovo patrona,“ pravil Harry.
   „O tom mi ani neříkej, příště budu uvažovat o tom, jestli ho vůbec vyčaruju, nebo se raději nenechám sežrat,“ řekl Ron.
   „Deset minut… deset minuteček… prosím,“ žadonil Seamus.
   „Já už vstávám, nerad bych ještě usnul,“ řekl Ron a začal se oblékat.
   Harrymu se stále klížily oči, ale pak si uvědomil ta Deanova slova, on už nemá noční můry. Od té doby co byl v Erisedském hvozdu, o čemž trojice nikomu neřekla, se mu už nezdály žádné sny o padajícím Siriusovi.
   Možná že když tam byl, tak prošel jakousi změnou, změnou která není vidět. Harry sám musel uznat, že je úplně jiný člověk než na začátku školního roku. Za ten půlrok zažil snad všechny pocity, jaké může lidská bytost mít. Pocity se stále stupňovaly, až nakonec vyvrcholily v Azkabanu, tam zažil přímo obrovský psychický zlom, naopak hned na to v Erisedu prožíval až neuvěřitelné blaho, jeho mysl prošla tolika zkouškami a psychickým vytížením, že dokázal konečně pochopit, jaký to byl hlupák, když se na své kamarády na něco takového zlobil, když se vinil za něco, co neudělal, když se pořád snažil ochraňovat své přátele a nepochopil, že právě tím jim ubližuje daleko víc, než kdyby je vystavoval zlu.
   Za poslední dny prožil doslova peklo a hned na to ráj, tyhle dvě kombinace v jeho hlavě jakoby udělaly čistku od hloupostí a výčitek, dá se říct, že jeho mysl prošla samotným chápáním lidstva.
   Možná že z toho až byl zmatený, jak tady teď tak ležel na posteli s nebesy, byl najednou tak šťastný, že je zase s Hermionou a Ronem. Přitom ale ho něco uvnitř sžíralo, něco, co už trvá několik měsíců, co už postupně ustoupilo ale bylo to tak silné, že to v něm zanechalo nenapravitelnou prázdnotu. Harry si ani nemohl vzpomenout na moment, když minulý den vcházeli do Velké síně, ten okamžik jako by mu někdo vymazal z hlavy. A bez toho, co ho tak neuvěřitelně sžíralo se začal tohle ráno připadat stále ještě bez něčeho, co mu strašlivě chybí.
   Pak tu byl Lexter, Harry dost silně pochyboval že by mu ten způsobil takovou bolest, naopak si ale vzpomínal na to, co s Lexterem zažil, to že mu vyhrožuje, to mu je jedno. Bude za ním lézt, i kdyby ho to mělo stát celý týden školních trestů, musí ho přemluvit být zase normální, musí ho donutit se k němu chovat jako vždycky.
   Jak tam tak ležel na posteli, už se mu přestalo chtít spát, ten šok z ranního probuzení a následné přemýšlení ho od spánku odradilo a tak vylezl z postele a převlékl se do školního hábitu. Umývárny už byly plné dalších studentů, Harry se bleskově omyl a následně ještě unaveně vpadl do polstrovaného křesla ve společenské místnosti Nebelvíru.
   Ron už tam seděl na jeho oblíbeném křesle u krbu hned vedle Harryho a teď se s ním konečně mohl bavit o souboji s obří sépií. Harry mu vypravoval o zvukové taktice, jakou si sépie za ty roky osvojila. Pak mu povídal o tom plavání do kaňonu a následném spatření starého sešlého korábu a také skály v ní, která, jak se následně ukázalo byla sama sépie.
   Bylo ale jim divné, že se stále neukazuje Hermiona, normálně chodí ráno vždycky brzy, aby ještě stihla kupu učení, záhy ale zjistili, že se ve svém tvrzení nemýlili, Hermiona byla už dávno venku a právě se vracela se s kupou knih, které spadly Harrymu přímo před nos se slovy: „Musíš dohnat to, co jsi zameškal,“
   Harry přejížděl pohledem ze zdola nahoru až do poslední knihy na nedohledném vrcholku.
   „Myslel jsem, že jsem dohromady chyběl jen týden,“ hlesl Harry vykuleně.
   „To není pro tebe,“ řekla Hermiona, napřímila ruce a uchopila knihu uprostřed. V tom silně zatáhla, až se celá hora knih zahoupala a knihu bleskurychle vyndala.
   „Hlavně si musíš dopsat poznámky a také když si zmizel, tak profesor Snape začal z ničeho nic úplně novou látku,“ prozradila Hermiona a začala si číst v knize, kterou vytáhla.
   „Proč to asi udělal,“ pousmál se Harry.
   „Ty budeš číst všechny tyhle knihy?“ zjevil se Ron.
   „Myslela jsem, že pořád ještě hledáme ten kamenný oblouk, nebo ne?“ ohradila se Hermiona.
   „Skrz takovou horu se neprohrabeme ani za rok,“ odvětil vyděšeně Ron.
   „Tyhle knihy nemyslím,“ odvětila Hermiona. „to je jenom zlomek z těch, které mě zaujali při hledání toho slova,“
   „Jen zlomek?“ zhrozil se ještě víc Ron.
   „Cítím se blbě, když ti takhle nepomáháme,“ pravil opatrně Harry.
   „Nic proti hoši, ale za jednu vaši prohlédnutou knihu mám já celých pět,“ řekla Hermiona pyšně.
   Ron nevěřícně kroutil hlavou a pak se zeptal.
   „Oni nám dávají tolik učení a ty máš ještě čas si číst knihy jen tak pro zábavu?“
   „Někdo tady totiž musí být vzdělaný, víš?“ řekla mu koutkem úst a prohlížela si knihu.
   „To ti Pinceová dovolila si je všechny odnést?“ divil se dál Ron.
   „Mám zvláštní povolení od Brumbála,“ pravila zase pyšně Hermiona.
   Ron se znechuceně znovu svalil do křesla a povzdechl si.
   „Ale né!“ křikla najedou Hermiona a oba dva její kamarádi nadskočili, jak se lekli.
   „Co se zase stalo?“ vyjel na ní Ron.
   „Včera jsem zapomněla upléct skřítkům oblečení,“ uvědomila se Hermiona a tvářila se nanejvýš zděšeně.
   „Prosím tě Hermiono, oni tě za to neukousnou,“ odpověděl jí na to Ron.
   „Víš kolik jsem jich mohla zachránit?“ stěžovala si dál. „Museli tu chudáci uklízet a… a…“ Hermiona se zasekla a zabrala se do knížky.
   „Zřejmě proto je tu dneska tak čisto,“ pošeptal Ron Harrymu.
   „Harry!“ ozvalo se jim za zády.
   Stála tam Ginny, právě šla s Deanem na snídani.
   „Nezapomeň, že máme ode dneška zase famfrpálové tréninky, tak se tam dostav, létat snad ještě umíš,“ řekla a zasmála se.
   „Myslím, že k tomu už ani nepotřebuji koště,“ odvětil Harry.
   „Tak na snídani,“ rozloučil se s nimi Dean a odešli otvorem v podobizně.
   „Naučíš mě taky zvěromágovství?“ vyhrkl z ničeho nic Ron.
   Harry se na něj pochybovačně podíval, chvíli přemýšlel a pak řekl.
   „Až tě ovládne Voldemort a změní tě v něco, tak mi dej vědět… Hermiono, já jdu na snídani, jdeš taky?“
   Hermiona přikývla, sklapla knihu a oba tam nechali vykuleného Ron sedět na křeslu.
   Nakonec se k nim přidal až na chodbě u Buclaté dámy, Harry se ještě nestačil dosmát, takže mu Ron naškrobeně pohlédl do tváře.
   Když scházeli dolů po schodech, Harryho stále zdravili všichni studenti a přemlouvali ho, aby jim řekl kdy je zase povozí. Rozhodně nechtěl tady ve škole být jako nějaká cirkusová atrakce, takže všem říkal, že pokud možno až za dost dlouho.
   „To se mi snad zdá,“ ozval se Ron a zastavil své dva kamarády.
   Na konci chodby se spolu loučili dva studenti, Neville a Lenka Láskorádová.
   „Vidíš to co já?“ zeptal se nevěřícně Ron.
   „Jestli jsem si nezapomněl brýle nahoře, tak ano,“ pravil Harry.
   „Teda…“ uculila se Hermiona a potlačovala smích. „do nich dvou bych to nikdy neřekla,“
   „Vždyť se k sobě hodí,“ řekl Ron zamyšleně. „Neville konečně nezapomněl tu svou Mimbulus Mimbletonia, jako se to stalo na začátku roku, teď když jí přivezl po vánocích tak se…“
   „Chceš tím říct, že Neville láká holky na kytky?“ nevydržel to Harry.
   „Ale no tak přestaňte,“ ohradila se na ně Hermiona. „Tolik vám vadí, když se ti dva sblíží?“
   „Ne, vůbec,“ vyhrkl hned Ron a začal s poťouchlým úsměvem znovu sházet do Velké síně.
   Když do ní vešli všichni tři, hned zamířili k Nebelvírskému stolu, Harry se už trochu začal snažit skrýt se za svými dvěma kamarády, ale studentské oči ho hned spatřily a zase nastal ve Velké síni zdravící povyk.
   Nakonec si sedli vedle sebe k Nebelvírskému stolu a Harry do sebe konečně ládoval Bradavickou snídani jak se patří. Toast, slanina, vejce, smetana, vločky, kakao, čaj, čokoládová pomazánka, moučníky, dortíky, ovocné kompoty… Harry to všechno kombinoval až nakonec byl jediný z trojice, kdo do sebe stále ještě futroval jídlo.
   Pak se dovnitř vřítily obvyklé stovky sov s ranní poštou. Všem začaly roznášet a házet dopisy, balíčky, přáníčka i psaníčka, a Hermiona jako obvykle dostala čerstvý výtisk Denního věštce.
   „Tak co tam dneska o mě píšou?“ zeptal se Harry, který do sebe nacpal už konečně poslední sousto.
   Hermiona vzhlédla od novin zase se svým úzkostlivým pohledem, takže Harry měl jasno a jen automaticky natáhl ruku.
   „Hlavně na nás nekřič,“ řekla mu.
   Harry se jí na to zazubil a hned první stránky se lekl, protože zase koukal na sebe sama, fotku jak sedí v nepohodlném křesle soudní síně číslo deset.

HARRY POTTER OČIŠTĚN


   Ať se vám to zdá nemožné, nebo ne, Harry Potter, chlapec, který přežil byl právoplatně očištěn od všech nařčení, která proti němu byla vznesena. Bývalý ministr kouzel Kornelius Popletal při včerejší tiskové konferenci jasně dal najevo, že nesouhlasí s takovýmto stanoviskem a že takovéto rozhodnutí povede pouze k dalším nekontrolovatelným činům, kterých se zmiňovaný chlapec dopustí.
   To však nemusí být zcela pravda, protože jak jsme již napsali v minulém vydání Denního věštce, kterého jste si mohli koupit za mimořádnou vánoční cenu; byl to právě Harry Potter, který svým okázalým příletem v těle Pegase zachránil celý Bradavický expres odvážející studenty do školy čar a kouzel. Nebozí studenti neměli ani tušení o hrůzách, které se k nim blíží, pouze náš statečný Harry věděl, že vlak je v ohrožení a že on a nikdo jiný je vyvolený k tomu, aby jej nebojácně zachránil.
   Nikdo v celé éře kouzelnictví se jak všichni víme nedokázal v Pegase proměnit, možná tedy opravdu v tom chlapci najdeme něco víc, než jen horečné pomluvy, které na něj vynáší veřejnost.
   Podle všeho má tento chlapec v těle Pegase stejné schopnosti jako zvíře samotné, ve vlaku dokázal proběhnout všemi jeho vagóny jako duch a ochromit všechny smrtijedy, kteří ohrožovali studentům životy.
   Podle všech zpráv byl to právě on, který byl u smrti Belatrix Lestrangové a jejího pádu pod koleje vlaku, zatím se neví jak k tomuto incidentu došlo, ale ujišťujeme vás, že Denní věštec se bude snažit tyto informace získat co nejdříve. Ale pokud opravdu by tento chlapec několikanásobného vraha Lestrangovou zabil, byl by místo odsouzení vyznamenán za záslužné činy bezpečnosti kouzelnického světa.
 

   Harry už dál nečetl, přejel očima na článek těsně pod ním.

Osudná chyba Korneliuse Popletala


   Ve včerejším mimořádném odpoledním vydání, jste se mohli dozvědět jak to opravdu dopadlo s líčením ohledně vinny chlapce, který zůstal naživu. Nyní vám přinášíme krátký souhrn.
   Harry Potter byl nařčen ze spolčování s Vy-víte-kým, což je naprostá hloupost přesahující fantazii i toho nejbláznivějšího kouzelníka. Tato fantazie však očividně byla přisouzena našemu bývalému ministru kouzel Korneliusovi Popletalovi, který nařknul Harryho, jak sám Albus Brumbál řekl: „připadalo mi, že pan ministr snad chce Harryho obvinit i z vraždy svých vlastních rodičů.
   Všichni ale víme, že by toho bývalý ministr kouzel byl schopen, vždyť pustil samotné smrtijedy minulý rok do ministerstva kouzel. A zase jediný kdo přišel na pomoc byl chlapec, který zůstal naživu.
   Z toho vyplývá, že pan Popletal opravdu všechno popletl a spíš než misterský post zastával post konkurování Harrymu Potterovi.
   Podle našich tajných zdrojů dokonce v okamžiku, kdy Harry Potter těsně po incidentu na Odboru záhad zmizel se svého domova v Kvikálkově, se Popletal vůbec nesnažil ho najít. Dokonce prý po něm týden po incidentu nepátral už žádný bystrozor či bezpečnostní vyšetřovatel. Proto se veřejnost nemůže divit, když se panu bývalému ministru naskytla příležitost, aby Harryho Pottera díky své moci mohl poslat do vězení.
   Naštěstí na světě nejsou pouze popletení lidé a na ministerský post byl dosazen zcela nový ministr, a to jak všichni víme, Dolores Umbridgeová,
   která již minulý rok zastávala vyšetřovatelský post v Bradavické škole.
   Hned nashromáždila nezkreslené informace a výsledek byl jasný, celé řízení proti Harrymu Potterovi byla jeden velký podvod. Nynější ministr tedy uvedl věci na pravou míru, přijal důkaz o tom, že vzpomínky svědků byly zmanipulovány a věci vyšly na pravou míru.
   Nyní konečně je všem zastíracím taktikám bývalého ministra kouzel konec a Harry Potter se znovu může po strastiplném zážitku z vězení vrátit zpátky do své školy čar a kouzel v Bradavicích.
 

Více informací o zastíracích manévrech bývalého ministra kouzel na str. 8

   Harry nevěděl co si má myslet, z jedné strany byl rád, že ten proradný Popletal je mimo hru, ale z druhé strany by ho tam měl radši, než Dolores Umbridgeovou, která zcela jistě něco chystá, jinak by na něj tak mírná nebyla.
   Když tak listoval stránkami denního věštce, většina studentů se už odebírala do hodin, Harry však narazil na stránku, kde byl nápis Novinky školního páru.
   Hned poznal o čem článek pojednává…

Novinky školního páru


   Tato rubrika musela být dočasně zastavena kvůli Harryho nepřítomnosti ve škole.
   Nyní však je náš kontakt znovu schopen podávat přesné informace o našem takzvaném školním páru.
   Včera se Harry okázale dostavil do školy a všechny studenty hned povozil na hřbetě v podobě Pegase.
   Všechny až na Cho, která byla schovaná ve své společenské místnosti a náš kontakt jí zde viděl, jak s úsměvem sleduje Harryho Pottera v těle Pegase, jak vozí školní studenty a dokonce i profesory. Podle našeho kontaktu byla na první pohled velice smutná a kapesník si držela u obličeje, stále na svou lásku ne-mohla zapomenout a stále měla před očima ten osudný Zapomínák, který tak náhle a drasticky ukončil jejich vztah. (Více ve vydání Denního věštce toho dne)
   Ovšem před večeří se nám tento pár setkal, Cho na zmateného Harryho přistupovala pomalu a něžně, Harry však natvrdle…
 

   Harry přestal číst, dělalo se mu špatně, ten článek lhal o všem. Včera s žádnou Cho nemluvil, nic takového se nestalo a ty dojemné kecy… to musel psát naprostý idiot. Nejraději by noviny odhodil a ostatní výtisky vytrhl i ostatním, ale pak ho zaujal maličký článek v rohu poslední stránky novin.
   Byl tak malý, že by ho devadesát procent lidí přehlédlo.

Krádež na Ministerstvu

   
Podle dostupných informací bylo z ministerstva včera kolem dopoledne odcizena důležitá věc, kterou ministerstvo neprozradilo. Ovšem Váš Denní věstec jako vždycky dokázal zjistit o něco více.
   Podle našich zdrojů se krádež odehrála těsně po, ne-li v době soudního řízení s Harry Potterem. Prý byla ukradena vzácná, majestátná a obrovitá věc. Podobu měla velikého kruhu a byla uzamčena a řádně zabezpečena v nejnižším patře ministerstva v Odboru záhad. Podle zpráv našeho zdroje to byla věc pod krycím jménem „Kamenný oblouk“, pokud by se to potvrdilo, znamená to, že Vy-víte-kdo získal zpět svou nejhorší zbraň, jakou kdy měl.
   O novinkách vás zatím budeme informovat, ale už předem je jasné z valné většiny, že se jednalo právě o tento nebezpečný objekt, prosím proto všechny, aby po přečtení tohoto článku bezpodmínečně tento dvojlist zničili odpovídajícími kouzli.
   Podle všeho nebyl objekt nijak chráněný, na tajné tiskové konferenci Ministr kouzel Dolores Umbridgeová prohlásila, že to byl příklad zabezpečení ještě z doby ministerského postu Korneliuse Popletala a že v této době už je Odbor záhad bezpodmínečně pečlivě hlídán.
   Ovšem to nic nezmění na tom, že objekt, který se ministerstvo před patnácti lety tak tvrdě snažilo získat, je v tuto chvíli pryč a nejspíše pod mocí Vy-víte-koho.
   Ministerstvo už předem upozornilo, aby všichni přestali vyslovovat ono osudné jméno a nyní tato krádež jenom dokazuje o důležitosti tohoto varování, protože tvorům, o kterých jistě všichni víme, které myslíme, bylo právě přisunuta jejich poslední věc, kterou potřebovali.
   Ovšem to pouze pokud se podezření o krádeži potvrdí, i nadále informace zůstává nanejvýš tajná.
 

   „Ale ne, dneska máme čtyřhodinovku se Snapem,“ hlesla Hermiona tónem, že to spíš má vadit Harrymu než jí.
   „Snape je jediný, po kom se mi nestýskalo,“ pravil Harry, ale pak si uvědomil co právě přečetl. „Podívejte se!“
   Oba dva kamarádi se mu nahnuli přes rameno a Harry jim ukazoval jednotlivé dokazující, že se jedná o oblouk, který se stále tak úporně snaží najít.
   „A vidíš co tam Denní věštec píše?“ upozornila je Hermiona. „Máte zničit tento dvojlist odpovídajícím způsobem, tohle by nikdy Denní věštec nenapsal, pokud by to nebylo nanejvýš tajné a nedostali k tomu rozkaz z ministerstva,“
   „Myslíš to o těch Démonech a o tom, jak to dětem oznamují až v sedmém ročníku?“ napadlo Rona.
   „Samozřejmě,“ podotkla Hermiona. „Proto to také dali až na konec novin mezi reklamní prostor, aby to nikdo neviděl, alespoň nikdo z dětí,“
   „Něco jsem vám neřekl,“ pravil Harry.
   Oba na něj zase podezřívavě pohlédli s tázavýma očima.
   „Včera když jsem vycházel ze soudní síně, jsem narazil na partu Malfoyových smrtijedů, jak si vykračovali z Odboru záhad,“
   „Cože?“ vyhrkla Hermiona. „A tobě se nic nestalo?“
   „Jak vidíš tak ne,“ řekl Harry. „byl tam ale se mnou Lexter, vedli s ním docela divný rozhovor,“
   „Jaký?“ zeptal se Ron.
   „Jako kdyby mu vyhrožovali a kvůli tomu je nemohl zatknout,“ přemýšlel Harry.
   „Ale vždyť přece Lexter je bystrozorem, musel přece…“
   „Říkám ti, že je nechal jít a mě vyhrožoval, abych se k němu už nepřibližoval,“ řekl Harry.
   „Tady něco nesedí,“ uvědomil si Ron.
   „Navíc, když jsme utíkali z Azkabanu, musel jsem Lextera přemlouvat, aby smrtijedy nezabíjel, má na ně strašlivý vztek,“ řekl Harry. „On je jinak milý, ale co se týče smrtijedů, tak ty
   ze srdce nenávidí,“
   „Tak jak je mohl tedy nechat jít?“ divila se Hermiona.
   „Dokonce to znělo jako kdyby byl proti Brumbálovi,“ doplnil ještě Harry.
   „To je hloupost,“ řekla Hermiona. „Lexter se tě po celou dobu snažil chránit a poctivě tě cvičil Nitroobranu, nebo ne?“
   „Ano,“ řekl Harry. „Jen si myslím, že mu vyhrožují o něco vážněji, než nám,“
   „Měli by jste jít na hodinu,“ ozval se za nimi mrzutý a chladný hlas.
   Celá trojice se otočila, stál tam Snape a ledově se na ně usmíval.
   „To že se dokážete změnit v Pegase ještě neznamená Pottere, že nemusíte dodržovat školní řád,“ pravil znovu chladným hlasem.
   „Už jdeme,“ hlesl Harry a spolu s ostatními se vyškrábal na nohy.
   „Dávejte si pozor Pottere,“ upozornil je ještě Snape, když odcházeli. „i přes vaše zázračné schopnosti jste u mě pouhý nevzdělaný hňup,“
   „Děkuju za pochvalu,“ řekl Harry a mizel s kamarády pryč z Velké síně.
   Vyběhli po schodech až do Nebelvírské společenské místnosti a hnali se pro školní brašny. V jednom měl Snape pravdu, opravdu už měli téměř zpoždění, museli běžet jako pominutí na první dvouhodinovku Přeměňování.
   Dorazili do učebny přesně v okamžiku, kdy ze svého kabinetu vycházela profesorka McGonagallová, takže to stihli opravdu jenom těsně.
   Rychle dosedli do lavice pro tři a vyndali si učebnice.
   „Dobré ráno, studenti,“ pozdravila je profesorka McGonagallová.
   „Dobré ráno paní profesorko,“ ozvalo se od třídy sborově.
   „Takže, prázdniny jsou za námi a kupa učiva před námi,“ zkonstatovala McGonagallová a postavila se před katedru. „Na rozdíl od předchozího pololetí se toto budeme věnovat přeměňování lidí,“
   V celé třídě to vzrušeně zašumělo, jako kdyby zaslechli kdo ví co.
   „Samozřejmě ne doopravdy, přeměňování lidí se nedá učit na skutečných bytostech,“ upozornila je McGonagallová a třídou se hned ozvalo nespokojené mumlání.
   „Avšak proto tu máme figuríny napodobující přesnou stavbu lidského těla,“ oznámila McGonagallová a vedle každé lavice se v tu ránu objevil jakýsi oběšenec visící na držáku, všichni přitom vyjekli. „to prosím nejsou skutečná těla, nýbrž umělé náhražky, takže… na závěrečných testech budete mít poprvé možnost proměnit opravdového člověka, jinak ale pokud se o to někdo pokusí na pozemcích školy u vnímající lidské bytosti, bude bez milosti poslán zpátky domů a bude mu zakázáno další studium v Bradavicích, a to i kdyby to kouzlo bylo úspěšné, doufám že jste mě brali vážně,“ řekla jim přísně.
   V tom vystřelila do vzduchu ruka Levandule Brownové a viditelně se hlásila.
   „Co je Brownová?“ zeptala se McGonagallová.
   „Paní profesorko, Neville omdlel,“ řekla Levandule.
   „Cože?“ vyhrkla McGonagallová a přešla k Nevillovi. „Ne, není omdlelý, je jen vystrašený,“ řekla a zase se vrátila za katedru.
   Neville stále vystrašeně hleděl na figurínu před sebou.
   „Neville, co se stalo?“ zeptal se Ron.
   „Ta… ta… ta postava mi připomíná strýčka Charlieho,“ hlesl Neville.
   „Bože Longbottome, nebuď takovej posera,“ pousmál se Dean.
   „Pane Thomasi,“ ozvala se McGonagallová. „nemusíte nám dokazovat vaší inteligenci stejně tak inteligentní mluvou… nyní si otevřete příručku přeměňování šestého ročníku pro pokročilé od Miranda Jestřábové, strana dvě stě dvacet, začínáme novou kapitolu,“
   „Paní profesorko!“ křikla zase Levandule a hlásila se.
   „Co je zase Brownová?“ zeptala se jí mrzutě McGonagallová.
   „Ať se Harry promění v Pegase, prosím, prosím!“ žadonila.
   „Ano, ať se promění,“ ozvala se i Parvati.
   „Na to teď nemáme čas děvčata,“ zarazila je rázně McGonagallová. „domluvte se až po hodině, teď už mě laskavě kvůli takovým zbytečnostem nepřerušujte,“
   Ron se na sklíčeného Harryho pousmál a poplácal ho po zádech tak, že to vyznělo větou: ‚To si zase užiješ.‘
   Harry mu ruku odstrčil tak, že to vyznělo větou: ‚Dej mi pokoj.‘
   „Takže, nyní si řekneme teprve základy,“ řekla McGonagallová a začala procházet uličkami mezi stoly. „Přeměňování je jak všichni víme jednodušší, než vyčarování věcí z ničeho. Nejlehčí je změnit věc na podobnou té původní. Tak například…“ řekla McGonagallová a uculila se na Deana. „například vy pane Thomasi, postavte se doprostřed uličky,“
   Dean vykulil oči a s obavami se rozhlédl po svých spolužácích, Seamus ho ale doslova s úsměvem vykopl ze židle.
   „Doprostřed,“ řekla McGonagallová a ukazovala na místo, kam se po chvíli Dean neochotně došoural.
   „Lidem nejbližší jsou primáti,“ zakončila to McGonagallová, Dean ještě víc vypoulil strachy očí, ale to už McGonagallová švihla hůlkou a v tom okamžiku se z Deana stal chlupatý šimpanz.
   Po třídě se rozlehl hlasitý smích, Dean začal vřískat opičím hlasem a pobíhat po čtyřech po třídě.
   „Tady máte názornou ukázku proměny lidské bytosti,“ řekla jim McGonagallová jako kdyby se nic nestalo. „co se týče formulí při používání kouzla, to probereme až se jimi budeme zabývat,“
   Hned na to mávla hůlkou, paprsek z ní sice vyletěl úplně opačným směrem, než kde teď tancoval na stole Dean, ale hned na to se paprsek zázračně stočil a vrazil opici přímo do zadnice.
   Za okamžik na stole stál místo opice Dean a hladil si bolavou hlavu.
   „Příště se doufám rozmyslíte, než mi budete sprostě mluvit ve třídě,“ řekla McGonagallová s tak nenápadným úsměvem, který zase mohl vidět jenom Harry.
   Dean se těžkopádně posadil do své lavice a uraženě začal brkem čmárat do pergamenu. Zbytek hodiny už nepromluvil a když se ozvaly školní zvony, tak se všechna děvčata vrhla k Harrymu s prosebnými slovy o přeměnu v Pegase.
   Harry teď byl doslova v jejich středu a prosebně koukal na Rona, který se s úsměvem pomalu vytrácel ze třídy společně se stejně tak usměvavou Herminou.
   Harry rozhodil ruce a odevzdaně přešel ke katedře, kde bylo trochu víc místa, než mezi uličkami.
   V zápětí tam stál znovu zářící kůň a všem děvčatům jeho krásou poklesla čelist. Za to Harry počítal každičkou minutu, než se znovu rozezní zvony a začne zase hodina.
   Nakonec hodina znovu začala a Harry si zase ve svém těle zmoženě sedl do židle a načertěně hleděl na své dva kamarády.
   „Paní profesorko, mohla by jste nás také naučit se proměnit?“ zeptala se Parvati, když hodina znovu začala.
   „Zvěromágovství je o hodně těžší, než i to nesložitější učivo Přeměňování, které zde bereme,“ řekla jí rázně McGonagallová.
   „Nemohli bychom to alespoň zkusit?“ žadonila Parvati.
   „Panu Potterovi se stala jakási nehoda,“ řekla McGonagallová a pečlivě vážila slova. „která mu dovolila dokázat se snadněji proměnit v Pegase, ovšem ta nehoda, která se mu přihodila se nikdy v historii nikomu nestala, proto neexistuje možnost, že bych vás to mohla hned naučit,“
   „A jaká nehoda?“ dotírala pořád Parvati.
   „S Vy-víte-kým,“ vystřelila McGonagallová a celá třída poposkočila. „proto vám snad nemusím vysvětlovat, že je to zbytečné. Na to aby jste se dokázali proměnit potřebujete umět dovednost přenést svou vlastní mysl do mysli zvířete, vy nevíte zatím jakou mysl zvíře má, proto je to ze začátku tak těžké, ovšem po prvním zdařilém pokusu vám technika tohoto přenosu utkví v hlavě a jde to pak mnohem snáze. Ovšem i těm nejzdařilejším kouzelníkům se nepodařilo zvěromágovství zvládnout, proto pokud se o něj někdy budete pokoušet, tak to že vám to nepůjde ještě neznamená, že jste neschopní.
   A nyní už prosím přistoupíme k normální látce šestého ročníku,“
   Svým tónem jasně dokázala, že už nechce v této debatě pokračovat, takže Parvati zmlkla.
   Zbytek hodiny probíhal už podle paní profesorky, za což byl Harry rád, že už ho tam neprobírají, jako kdyby tam vůbec nebyl.
   Pak se ozvaly znovu školní zvony a celá třída společně s Havraspárskými se odebrala do hodiny Dějin čar a kouzel.
   Profesor Binns znovu na začátku proplul tabulí do třídy, okázale zívnul, společensky si sundal kabát a klobouk, rozložil učebnici a aniž by pohlédl na jakéhokoliv studenta začal předčítat o posledním boji horských obrů proti jiným kmenům.
   Občas jím proletěla papírová kulička z flusátka, které vyrobil některý ze studentů a snažil se profesoru Binnsovi trefit mezi oči.
   Po asi čtvrt hodině profesorova nervy drásajícího povídání (v opačném slova smyslu) se Harrymu hlava začala snášet dolů, až dopadla těsně vedle té Ronovo, která tam už ležela o pět minut dřív.
   Oba měli štěstí, že na Dějinách nesedí spolu s Hermionou, protože ta na ně teď koukala jak paní Weasleyová na Percyho.
   Bylo na ní vidět jak je chce probudit a tak po chvilce vystřelila s rukou do vzduchu.
   Profesor Binns však stále vedl svůj zdlouhavý monolog a nebral jí v potas.
   „Pane profesore,“ ozvala se Hermiona až pár studentů včetně Harryho se probralo ze spánku.
   Profesor Binns odtrhl oči od knihy, jako kdyby na něj někdo zakřičel z plna hrdla a zamžoural po třídě.
   „Ehm… slečno… Grantová?“ bleptnul a mžoural jako kdyby neviděl živáčka.
   „Grangerová, pane profesore. Chtěla jsem se zeptat, jestli se ve škole něco neodehrálo za dob, když tu byl ředitelem bratr profesora Brumbála, Aberforth?“
   Profesor Binns rychle zamrkal a hýbal pusou jako kdyby jedl vzduch, přitom se rozmýšlel co řekne.
   „Ehm… no… to skutečně mě nic nenapadá… já jsem v tu dobu byl pouhým profesorem, takže nevím…“
   „A co jsi teď?“ zašeptal Ron k Harrymu.
   „Musí ale přece existovat důvod, proč tak náhle odešel ze školy?“ pokračovala dál Hermiona.
   „To opravdu nevím, hádám, že by jste se ho musela na to zeptat sama, pokud tedy ještě žije,“ zamyslel se profesor Binns a podrbal se na bradě.
   Pak se znovu začetl do nudného výkladu, jako kdyby k žádnému vyrušení nedošlo, jenže v tom se znovu zakoktal a pohlédl zase na hlásící se Hermionu.
   „Ano slečno Grangetová?“ optal se znovu a zase mžoural po třídě.
   „Pane profesore,“ začala zase Hermiona. „jak mohl Tom Raddle jako Zmijozelův dědic najít Tajemnou komnatu, jak mohl vědět kde je?“
   „Zřejmě jí našel,“ usoudil zbrkle profesor Binns a stále si prohlížel kolik studentů teď dává najednou pozor.
   „Ale jak jí mohl najít?“ dotírala dál Hermiona. „Vždyť jsem prohledala skoro celou knihovnu a i kdyby na ní prostě jen narazil, tak to nemohl, protože se skrývala v dívčích umývárnách,“
   „Já… já… já nejsem Zmijozelův dědic,“ řekl zbrkle profesor Binns a mrkal po třídě, jako kdyby měl trému ze všech těch pohledů. „Proto nemohu vědět, jak se k této informaci dostal, ty záchodky jsou nyní již zapečetěné a hotovo,“
   „Ale tvrdí se,“ pokračovala Hermiona. „že Tom Raddle byl ze začátku hodný chlapec a asi v druhém ročníku se jeho chování začalo kvapně měnit,“
   „Já si na toho studenta moc nepamatuju, víte slečno Grangetová?“ přiznal se profesor Binns a začetl se znovu do knihy.
   Hermiona zklamaně sešpulila rty a zadumaně začala něco pročítat v knize.
   „Všimni si, že Hermiona dokáže urazit i stovky let starýho ducha,“ pošeptal Ron Harrymu.
   Zbytek hodiny zase strávili klimbáním a občasnými zápisky důležitých momentů bitvy, které profesor Binns vykládal, jako kdyby se jednalo o odpolední čajový dýchánek.
   Ozvaly se znovu školní zvony a druhá hodina Dějin byla pryč. Profesor Binns ani nedokončil větu, zaklapl knihu, nasadil si klobouk a vyplul ze třídy zase tabulí pryč.
   Harry se společně s kamarády vydal na oběd a spolužáci se Hermiony ptali, co měl znamenat ten její výklad při hodině.
   Harry moc dobře věděl, že její otázky byly oprávněné, sám v tom měl zmatek, jediné co věděl, že před padesáti lety Tom otevřel komnatu, zabil Uršulu, nařknul Hagrida a pak utekl kvůli Brumbálovi ze školy.
   To moc obsáhlé informace nebyly a přímo vybízely k tomu, aby se upřesnily.
   Oběd do sebe ihned naládovali a Harrymu se udělalo špatně, když si připomněl jaký předmět je tentokrát čeká.
   Jednalo se o čtyřhodinovku Lektvarů, Ron se s nimi rozloučil a pádil na Věštění, zatímco Hermiona a spíše Harry se ploužili vláčnými kroky k učebně Lektvarů, kde na ně už čekala Zmijozelská banda.
   „Íhahá!“ křikl Malfoy na Harryho. „Tak co brejlovče, nechceš nám zařehtat?“
   Harry si povzdechl a opřel se o kamennou zeď u sklepní učebny. Hermiona se opřela vedle něj a zamyšleně si stále něco četla v knize, kterou ráno vytáhla z té hory, kterou z knihovny přinesla.
   „Hele Pottere, prej ses zase předváděl,“ sykl na něj Malfoy z hloučku Zmijozelských a za jeho zády věrně stáli Crabbe a Goyle. „Otec mi o tom říkal, to je jediné, co ten tvůj fotr ve škole dokázal, vytahovat se před ostatními,“
   „Malfoyi, Malfoyi…“ pravil Harry poklidně. „Kdybys už radši přestal nosit to holčičí prádýlko, udělal bys líp,“
   Nebelvírští se zasmáli a dokonce i někdo ze Zmijozelských, ty ale Malfoy jediným nasupeným pohledem umlčel.
   „Ani jsem se nezeptal,“ řekl mu a přiblížil se. „jak to jde s tebou a šikmovočkou?“
   Harry sice nevěděl o čem to mluví, ale s úsměvem řekl.
   „Už ti kape na maják, co? Ty tvé hloupý řeči se den ode dne horší,“
   „Já jsem tě varoval Pottere,“ sykl Malfoy. „Tolikrát jsem tě varoval, před každým nebezpečím, které ti hrozilo… ale zapomněl jsem, že jsi ten samej nadutej idiot,“
   „Tohle už mi někdo řekl,“ vzpomněl si s úsměvem Harry. „A… už vím, ta osoba skončila pod koly vlaku,“
   Malfoy se uculil a ukázal na Harryho ukazováčkem.
   „Neboj, tenhle rok mé trápení už skončí, jestli tě teda předem nesežerou ty blechy, který na tebe furt lezou jak pořád žereš hnůj z krmelců,“
   Následoval smích Zmijozelských, Harryho to vůbec neurazilo, ale věděl, že si musí dávat pozor, aby se tu neukázal Snape.
   „Víš Malfoyi, tvůj ksicht mi připomíná výraz sépie, když jsem jí zabíjel,“ pravil Harry.
   „Co se to tu děje?“ ozval se přísný hlas s dálky temné sklepní chodby. „Pottere, co to zase vyvádíte…“ řekl Snape, když došel ke dvojici hádajících se studentů Malfoye a Harryho. „okamžitě všichni do třídy,“
   Všichni studenti se nahrnuli do učebny, Harry si zase automaticky sedl vedle Nevilla, který byl z jeho přítomnosti viditelně potěšen.
   Všichni usedali a Snape procházel uličkou ke svému stolu. Sklepení bylo jako vždy chladné a tmavé, navíc tu čpěl odporný smrad od všech těch lektvarů.
   „Někteří studenti si nejspíš myslí, že jsou vyvinutější, než ti ostatní,“ sykl Snape, když došel ke svému stolu a pohlédl na třídu. „Ovšem právě tím dokazují svou nevyspělost…“ řekl a podíval se zlostně na Harryho. „a nadutost,“
   Všichni studenti si vyndali hned učebnice Lektvarů a očekávaně hleděli na Snapea.
   „Pro dnešek si učebnice schovejte,“ řekl Snape pomalu. „Dostal jsem totiž povolení od nynějšího ministra kouzel vám předvést jeden zakázaný lektvar, který se nám bude v naší dnešní hodině…“ řekl a znovu skončil s pohledem u Harryho. „když už jsme kompletní, hodit,“
   Harry si povzdechl a připravil se zase na to, že ho bude trávit všemi možnými jedy, jaké kdy svět poznal.
   „Ne, nejedná se o Nápoj lásky, jak si myslíte slečno Patilová,“ řekl Snape a Harry se na to uchechtl.
   „Našemu Potterovi jak vidno zrovna tento lektvar neschází, že ano,“ řekl hned Snape a klouzal pohledem z Malfoye na Harryho. „Ne Pottere, vy ho konec konců opravdu nepotřebujete,“
   Harry se na něj se zatnutými prsty pousmál, jenže Snape se na něj zatvářil tak jedovatě, že s úsměvem hned přestal.
   „Lektvar dnešní hodiny se nazývá Veritasérum,“ řekl Snape a Hermiona překvapeně sykla.
   „Pane profesore, to jsou ale zakázané lektvary,“ řekla mu.
   „Na nic jsem se vás neptal, Grangerová, srážím Nebelvíru pět bodů,“ utrousil k ní Snape a otočil se k zašlé a popsané tabuli.
   „Ingredience na tento lektvar se shánějí velice těžko, proto předem upozorňuji, že všichni budou mít jenom jednu možnost,“
   Hned na to začal psát na tabuli postup a ingredience. Harry moc dobře věděl k čemu tenhle lektvar slouží, ale to už Snape znovu vykládal.
   „Protože příprava Lektvaru trvá třicet jedna dní a skládá se ze dvou částí přípravy, budeme i my jej provádět na dvě části, každou dvouhodinovku jednu.
   Nejvzácnější ingredience tohoto lektvaru je mozkomorův plášť a kopyta kentaurů, kteří jak víme je velice neradi někomu dávají,“ řekl Snape a dopsal zápis na tabuli, pak se hbitě otočil zase na třídu, až se mu jeho dlouhý plášť nadul a smrtelným tónem pokračoval s výkladem.
   „Tento lektvar je tak neuvěřitelně silný, že donutí prozradit pravdu i toho nejmocnějšího zastíracího profesionála, je to nejsilnější pravdomluvný lektvar na světě, mocnější než kletba Imperius a všechny jim podobné. Jak už nám náš třídní podlézač vysvětlil, jeho použití je přísně kontrolováno ministerstvem kouzel, které jej používá v krajních situacích při výsleších. Toto sérum by donutilo promluvit pravdu i samotného Pána zla, proto upozorňuji na jeho sílu,“
   Malfoy si klidně něco kreslil na papíře a Snape si ho nevšímal, Harry však stále musel být ve střehu, aby mu Snape zase nesrazil body za nepozornost.
   „Jakékoliv znehodnocení vašich lektvarů budu považovat za absolutní selhání,“ pokračoval ledově Snape. „proto tady ke konci dne chci mít připravené řady z poloviny hotových Veritasér připravených na louhování lístků Paměťovky, v druhé řadě již budou hotovy řádná Veritaséra, to platí zvlášť pro vás, pane Longbottome,“ pravil Snape a Neville se zatřásl. „Mimochodem Pottere,“ pravil ještě Snape a vzal do ruky kousek starého oplzlého černého hadru. „tohle je pouze kus pláště mozkomora, ne mozkomor sám, tak se mi tu prosím neskácejte,“
   Malfoy se hlasitě zasmál stejně jako polovina Zmijozelských. Harry však na to už byl zvyklý a nic si z toho nedělal, viděl ale že Neville je to tom Snapeově výkladu celý roztřesený.
   „Co je?“ zeptal se ho potichu Harry.
   „Já zkazím každý lektvar,“ hlesl vyděšeně Neville. „A on říkal, že se nám musí povést každý,“
   „Není tu nikdo, kdo by tě vyrušoval a Snapea prostě nevnímej,“ řekl mu rychle Harry, protože Snape se zase k nim otáčel.
   „Ale já…“
   „Longbottome, srážím Nebelvíru dalších pět bodů za vaše mluvení při hodině,“ řekl s chladným posměškem Snape, Harry věděl, že jen čeká, kdy Nebelvíru bude moci srazit dalších pět, nebo i deset bodů.
   „Takže se dejte do práce, nyní vyvaříme plášť mozkomora, když budete hodní, svolím na konci hodiny lektvar na někom vyzkoušet,“
   V tom Harry těžce polkl. Věděl zcela na sto procent, že to bude právě on a také věděl, že Veritasérum je mocnější, než jeho schopnosti ovládnout mysl. Viděl jak Hermiona má strach v očích a s obavami na něj kouká, ale to už se k ní blížil Snape, takže se musela dát do práce.
   „Máte tam málo vody, Longbottome, jste snad slepý?“ sykl na něj Snape a klepl ho po hlavě hůlkou.
   „Já tam přileju,“ řekl hned Neville.
   „Ale okamžitě,“ přikázal Snape jako nějaký generál.
   Neville vzal velkou nádobu na vodu a začal jí nemotorně nadzdvihovat nad kotlík a pomaličku naklánět až z něho začne vytékat voda.
   „Tak na co čekáte?“ křikl Snape a to už Neville nádobu upustil, až se voda rozlila po okolí a jeho i Harryho kotlík zmizely v nedohlednu.
   „Copak jste takové nemehlo!“ křikl Snape s umáčeným oblečením. „Kvůli vám jsem celý mokrý! Takového tupce jako jste vy jsem ještě v životě neviděl,“
   Neville vzal hadr a začal zem vytírat.
   „ŘEKL JSEM VÁM, ŽE INGREDIENCE JSOU VZÁCNÉ!“ rozeřval se Snape na celé kolo a zatáhl Nevilla bolestivě za vlasy, v zápětí ruku od něho odtáhl, jako kdyby sáhl na něco jedovatého. Neville totiž začal vytírat zem svým mozkomorským kusem pláště. Klepaly se mu ruce a začaly mu po tvářích téct slzy.
   „Řekl jsem vám, že na konci hodiny tu budou všechny řádné lektvary, jsem zvědavý jak to teď dokážete s napolo vylouhovaným pláštěm!“ křičel dál Snape a Neville začal už vzlykat.
   „Ani Potter už to nedokáže i jeho kus pláště je mokrý, ale já jsem vás varoval, zvláště vás, jestli nebudete mít hotový výstavní Veritasérum, tak dostanete celý týden školních trestů a to tady u mě!“
   Nevillovi začaly padat věci z rukou a začal už skoro hlasitě vzlykat.
   „Vy chudáku, vy ubožáku, je mi jedno jak to s Potterem dokážete, ale ten lektvar uděláte…“
   „DRŽTE HUBU!“ rozeřval se Harry na celé kolo a rukou nahmatával svou hůlku.
   Snape se odvrátil od vzlykajícího Nevilla a zabodl se očima do Harryho.
   „Co jste to řekl?“ zeptal se ho ledově.
   „Nechte už Nevilla být,“ řekl Harry a zatínal zuby.
   Snape se naklonil až k Harrymu a z očí do očí mu řekl. „Srážím Nebelvíru třicet bodů za takovou nehoráznost,“
   Pak se otočil a odešel ke svému stolu. Harry nechtěl vidět pohledy ostatních Nebelvírských, ale když se na ně podíval, zjistil že na něj a Nevilla koukali s pochopením, na první pohled se na ně kvůli bodům nezlobili, naopak kromě Zmijozelských teď všichni na Snapea hleděli s takovou příšernou nenávistí, že by se nejraději spolu spojili a zakleli ho v ropuchu.
   Harry poklepal Nevilla po rameni a začal mu pomáhat s vytíráním země, věděl proč ho Snape nepotrestal více, jeho trest přijde na konci hodiny, když se bude lektvar zkoušet, teď by tu chtěl mít jednu z těch blbůstek Freda a George, kvůli kterým člověku začne téct z nosu krev, takže musí na ošetřovnu. Věděl ale, že kdyby odešel, tak by to schytala Hermiona, která přinejmenším ví stejně tajné informace jako sám, Harry.
   Nakonec vylouhovali plášťů své dva kusy mozkomorských ve vařící vodě jak jen mohli, ještě rukama je mačkali, aby z nich dostali co nejvíce.
   V druhé hodině přivazovali další ingredience a když byl čas na míchání, tak museli zároveň s tím si zapisovat další poznámky, které Snape diktoval rychlostí blesku.
   Třetí hodinu dostali všichni už třicet dní louhovaný pololektvar a dali se do práce.
   Čtvrtou hodinu už jejich lektvary dostávaly čirou barvu Veritaséra, čímž se blížili ke konci. Vlastně i studenti byli u konce svých sil. Mezi hodinami samozřejmě nebyly přestávky a ve smradlavé, nevětrané a chladné místnosti sklepení se jim dělalo mdlo. Navíc všichni už byli zmožení a to i Zmijozelští bez výjimky.
   Ke konci hodiny lektvary rozlévali do jednotlivých nádobek a podkládali jej u Snapea na stůl. Harry zvlášť opatrně našlapoval, aby mu Malfoy zase nepodrazil nohy, pak se šel posadit do lavice vedle Nevilla.
   „Mě se tam nechce,“ řekl Neville, když už většina studentů měla hotovo a Zmijozelští se spolu hlasitě bavili.
   „Musíš to tam odnést,“ varoval ho Harry potichu. „jinak to bude ještě horší,“
   Neville se díval na svůj trochu zamlžený lektvar a pak koukl na Harryho pohledem, že je v koncích.
   „Jak to může být ještě horší?“ zeptal se ho a se strachem se díval na svůj výtvor.
   „Věř mi, že jsem poznal, že i ty nejhorší věci můžou být ještě horší,“ naléhal na něj Harry.
   „Možná kdybych byl neviditelný… nebo alespoň kdyby…“
   „Prostě zatni zuby a jdi tam,“ řekl mu Harry a postrčil ho na nohy.
   Neville se zhluboka nadechl, vzal svůj upachtěný lektvar a šel ke Snapeovi. Položil mu ho na stůl a Snape, který si stále něco zapisoval se na Nevilla zle zazubil.
   Neville se pokusil o jakýsi vynucený úsměv, ale hned se otočil a šel zpátky do lavice.
   „Prosím všechny o klid!“ křikl Snape a rázem všichni ve třídě utichli.
   Hned na to Snape vstal a postavil se s pyšným pohledem do uličky.
   „Protože už všichni máte hotovo a protože se stalo to, co jsem předpokládal, tak jsem se rozhodl jeden z lektvarů vyzkoušet,“ řekl vykulené třídě, Malfoy právě v tuhle chvíli se tvářil, jako kdyby měl Ron znovu vidět Kudleyjské kanonýry. „Na zkoušku jsem si vybral lektvar, který podle mě vyrobil ten nejhorší žák v dějinách této školy,“ řekl Snape a vzal do ruky Nevillův lektvar. „Proto je záhodno, aby jej druhý nejhorší žák vyzkoušel,“ řekl a s ledovým úsměvem skončil s pohledem viset na Harrym.
   Neville hlasitě polkl a vystrašeně se na Harryho podíval. Ten nehnul ani brvou, jen na Snapea hleděl, jako kdyby na sebe koukali dva soupeři.
   „Harry Potter bude tak laskav a dostaví se k mému stolu,“ řekl Snape s úlisným úsměvem.
   Harry svraštil pohled na stůl a stejně jako Neville před chvilkou, se zhluboka nadechl. Cítil se, jako kdyby měl udělat něco, co prostě nemohl. Věděl toho až příliš než aby to tu vyzradil, přece ho k tomu Snape donutit nemůže.
   Vstal tedy a pomaličku přešel ke Snapeově stolu, všichni na něj koukali teď jako u vytržení, nejustaranější pohled měla Hermiona, která stále měla nutkání zaprotestovat, zato Malfoy se tvářil, jako kdyby viděl ten nejzajímavější pořad a to přímo naživo.
   Harry došel až ke Snapeovi, zastavil se před ním a neutrálním výrazem mu pohlédl do tváře.
   „Když vám pan Longbottom stojí za to ho bránit,“ začal pomalu zle Snape. „tak si vyzkoušejte co váš přítel vytvořil,“
   „Nemůžete mě k tomu donutit,“ řekl klidným hlasem Harry.
   „Je to součást mé výuky a tu máte dodržovat,“ řekl stejně klidně Snape.
   „To nemůžete! Harry nepij to!“ křikla Hermiona.
   „Grangerová, buďte zticha,“ cekl Snape stranou a nespouštěl z Harryho oči. Oba na sebe hleděli smrtelnými pohledy, Harry mu ale nechtěl dopřávat takovou možnost.
   „Tento lektvar vám v žádném případě neublíží,“ řekl Snape. „Není přece důvod se obávat ho vypít, zvláště pak když ho udělal váš přítel Longbottom,“
   Harry poklidně nesouhlasně zakroutil hlavou a nespouštěl ze Snapea oči.
   „Tak tedy jinak, jste ten kdo oznámkuje Longbottomův výtvor,“ řekl Snape a posadil se na roh svého stolu. „Pokud to nevypijete, souhlasíte s tím, že zkazil lektvar a dostane nejhorší známku za celé čtyři hodiny, pokud to vypijete a potvrdíte, že lektvar zabere, dostane Longbottom za V,“
   „Harry mě to je jedno!“ křikl Neville. „Nepij to!“
   Pro Harryho však tohle bylo o něco složitější, nechtěl Nevillovi zavinit špatnou známku, navíc kdyby dostal dobrou, vylepšilo by mu to průměr.
    „Má poslední výzva Pottere,“ hlesl Snape a nespouštěl z Harryho zrak.
   Harry teď měl v hlavě dvě myšlenky, které spolu vzájemně bojovaly a ani jedna nechtěla prohrát. Co ale kdyby vyhrály obě dvě? Už to přece jednou udělal u Umbridgeové, může to zkusit znovu. Bude dělat, že se napije a je to.
   Převzal tedy od Snapea čaj, do kterého před chvilkou kápl trochu Nevillova lektvaru.
   „Harry, nepij to! Neblázni!“ křičela dál Hermiona a měla sto chutí mu to vyrazit z ruky.
   Harry však měl v úmyslu přechytračit Snapea, vzal hrnek s čajem a se zlodušským úsměvem ho dal k ústům, Snape se na něj však také ledově usmíval.
   Pomaličku hrnek nakláněl a dělal jako že pije, ale ústa měl přitom zavřená. V tom se ozvala rána a Harrymu se hrnek přitiskl k puse, až si nechtěně loknul, následně hrnek spadl s tříštivým zvukem na kamennou podlahu.
   „Chtěl jsem mě oblafnout, co?“ sykl Snape a postavil se na nohy. „Myslíte si, že jsem tak naivní, abych vám na to naletěl?“
   Harrymu začala motat hlava a v tom odpověděl. „Ano,“
   Snape se načertil, na Harryho už Veritasérum účinkuje a tohle co řekl na jeho narážku ho urazilo.
   Jenže Harry po počátečním šoku a následném naštvání se začal tvářit blaženě, cítil se jako by mu jedna funkce mozku kompletně vypnula, nevěděl jaká, ale prostě neměl v tu chvíli žádné zábrany.
   Snapea také ale hned přešlo počáteční naštvání a teď se na omámeného Harryho pousmál.
   „Tak mi řekněte Pottere,“ pousmál se Snape zlým pohledem. „Například…“ přemýšlel až skončil s pohledem u Malfoye. „co cítíte ke slečně Changové?“
   „Nic,“ odpověděl okamžitě Harry a stál jako solný sloup.
   „Víte kdo je slečna Changová, znáte jí?“ ptal se dál s úsměvem.
   „Ne,“ odpověděl Harry.
   „Zabil jste Alfonse…“
   „TAK DOST!“ zakřičela Hermiona a přihnala se k Harrymu. „Už na nic nebude odpovídat!“
   „Okamžitě si sedněte na zadek, Grangerová!“ křikl Snape a tvářil se, jako kdyby ho vyrušili od té nejmilejší činnosti v životě.
   „Na tohle nemáte právo!“ křikla Hermiona.
   „Ministři se mění slečno Grangerová!“ křikl Snape. „Půjdete si už konečně sednout!“
   „Ne,“ pravil hned Harry.
   Oba na něj vykulili oči a Hermiona hned vyhrkla. „Přesně tak!“
   „Padejte si sednout, nebo Nebelvíru strhnu dalších třicet bodů!“ rozkřikl se Snape a vytáhl na Hermionu hůlku.
   „Klidně i sto bodů, mě je to jedno,“ odvětila.
   „Není,“ řekl Harry.
   „Ale je!“ křikla na něj.
   „Grangerová, okamžitě opusťte třídu, nebo dostanete školní trest!“ zvýšil hlas Snape.
   „Na to nemáte přece právo! Každý má svoje tajnosti,“ ozval se i Dean.
   „Jo přesně tak!“ křikl i Seamus. „Co si to dovolujete se ho vyptávat na osobní věci?“
   „Dejte pokoj!“ křikl i Malfoy a zeptal v zápětí se zeptal Harryho. „Co si myslíš o profesoru Snapeovi?“
   Snape strnul stejně jako ostatní, nastalo ticho a všichni se teď zahleděli na Harryho, který stále nevnímavě stál.
   „Je to neobyčejně zdatný kouzelník a profesionál v lektvarech, ale jinak je to podle mě ten největší pitomec na světě,“ řekl Harry klidným hlasem.
   Nebelvírští teď vypukli v záchvatný smích, někteří se ale začali tvářit ustrašeně, protože nechtěli ani hádat, co teď Harrymu Snape udělá.
   „VY!“ křikl Snape. „Pottere!“
   „Ano?“ zeptal se Harry klidně.
   Snape zatnul zuby. „Okamžitě teď se mnou půjdete ven,“
   „Ano,“ odvětil klidně Harry.
   „A co si myslíš o Malfoyovi?“ zeptal se ho Dean.
   „Že je to úlisný, zbabělý a rozmazlený spratek, co na sebe patlá stejně jako jeho třídní tuny gelu,“ odvětil Harry v klidu.
   „Deane, máte školní trest!“ křikl Snape. „Pottere, vy pojďte za mnou,“
   „Ano,“ hlesl Harry a vykračoval za Snapem.
   Snape otevřel dveře od učebny a málem leknutím uskočil. Brejlila tam na něj strašně vysoká žena s tak neuvěřitelně rozcuchanými vlasy, že vypadala jako stojící košatý strom. Na obličeji měla dvojité brýle se čtyřmi obroučky, takže vypadala jako můra a na bradě měla nejméně dvoucentimetrovou bradavici.
   „Promiňte, je tu Harry Potter?“ zeptala se Snapea rozvrzaným hlasem.
   Ten na ní vykulil oči, ale hned se důstojně vzpamatoval.
   „Ano,“ řekl Harry za Snapeovo zády.
   „Ty jsi Harry?“ zeptala se žena.
   „Ano,“ odpověděl Harry.
   „Pojď za mnou,“ řekla mu.
   „Ano,“ odpověděl zase.
   „Ale já ho teď odvádím…“
   „Já jsem soudní psychiodějka,“ odpověděla automaticky žena a počkala až Harry vyjde ven. „mám příkaz Pottera vyšetřit a to je přednější než vaše učivo,“
   „Teď ale nemůžete,“ trval na svém Snape.
   „Právě teď,“ řekla žena skřípavým hlasem a táhla Harryho pryč ze sklepení.
   Snape tedy zůstal překvapeně stát ve dveřích do učebny, ze které se teď ozýval smích.
   Harry vlastně ani nevěděl kam to jde, prostě jen se mu chtělo jít za ní, tak jak mu to před chvilkou řekla. Došli po schodech do nějaké prázdné učebny a ta žena se posadila za profesorský stůl, zatímco Harrymu pokynula na židli naproti stolu se slovy: „Posaď se,“
   „Takže, ty jsi Harry James Potter?“ zeptala se.
   „Ano,“ odpověděl Harry jako robot.
   „Takže, já se jmenuji PUDr. Agáta Vejralová, můžeš ke mně být naprosto upřímný a nemít přede mnou žádné zábrany, jasné?“
   „Ano,“ odpověděl zase Harry.
   „Takže, jak se poslední dobou cítíš?“ zeptala se ho.
   „Různě,“ odpověděl Harry.
   „Ty nemáš ve zvyku odpovídat dlouze, že?“
   „To je různé,“ řekl zase Harry.
   „Tak mi řekni… jak se cítíš když jsi ve společnosti?“ zeptala se ho a brejlila na něj skrz dvojité brýle.
   „Různě,“ řekl zase Harry.
   „Upřesni to,“ doléhala.
   „Někdy dobře a někdy špatně,“ řekl.
   „Kdy se cítíš dobře?“ zeptala se ho skřípavě.
   „S kamarády,“ řekl Harry.
   „Máš hodně kamarádů?“ zeptala se ho zase dotíravě a stále si něco zapisovala.
   „Různě,“ řekl Harry.
   Agáta si povzdechla a přemýšlela, pak znovu na něj svým hlasem zavrzala.
   „Jak se cítíš, když se tě někdo dotkne?“
   „Různě,“ odpověděl Harry.
   Psychiodějka si znovu povzdechla a začala něco škrábat ve svém notesu. Harry jasně mohl i přes svou mdlobu slyšet jak říká. „Má zábrany… mluvit… otevřeně…“
   „Ne,“ řekl Harry.
   „Co prosím?“ vyhrkla a narovnala si brýle.
   „Ne,“ opakoval Harry.
   Agáta na něj chvíli zase koukala a pak se zeptala.
   „Ublížil jsi někdy někomu?“
   „Ano,“ řekl Harry klidně.
   „A komu… naposledy?“
   „Neznám jeho jméno,“ řekl Harry.
   „A kde to bylo?“
   „V druhém vagónu Bradavického expresu,“ řekl Harry.
   „Oh, samozřejmě, rozumím,“ řekla a zase si něco načmárala. „Nezdá se ti tvé chování nějak… divné… takové potlačené?“
   „Ano,“ řekl Harry.
   Agáta zase vypoulila oči a spěšně něco naškrábala na papír.
   „Kolika lidem jsi asi už ublížil?“ zeptal se.
   „Asi stu,“
   „CO?“ křikla Agáta až málem spadla ze židle.
   „Asi stu lidem,“ opakoval Harry.
   Agáta si znovu narovnala zapatlané brýle a rychle začala znovu něco škrábat na blok.
   „Ublížil jsi někomu vážně?“
   „Ano,“ řekl Harry.
   „A-a-a komu?“ zakoktala Agáta a ruku držela dychtivě nad papírem.
   „Svému bratranci, profesoru na Obranu proti černé magii, Voldemortovi…“
   „Ticho!“ křikla Agáta. „Jak to že vyslovuješ to jméno nahlas?“ křikla na něj.
   „Protože se ho nebojím,“ řekl Harry.
   Agáta jakoby konečně zbystřila a pronikavě na něj zabrejlila.
   „Ty se občas něčeho bojíš?“ zeptala se vrzavě.
   „Ano,“ řekl Harry.
   „A čeho?“
   „Že se někomu něco stane,“ řekl Harry.
   „A stalo?“
   „Ano,“
   „Například?“ zeptala se ho dychtivě.
   „Minulý rok když málem zabili mé přátele,“
   „Cože?“ vyhrkla Agáta.
   „Nebo když Dráp málem zabil Hermionu, nebo když Vlkodlak si odnesl Rona do Vrby mlátičky, nebo když Hermiona byla pod útokem horského trolla, nebo když Ginny umírala v Tajemné komnatě a Voldemort z ní čerpal sílu, nebo když jsem byl pod vodou a uviděl uvázané přátelé a všude kolem byli jezerní lidé, nebo když z mého bratrance chtěl mozkomor vysát duši…“
   „Stačí, stačí, stačí!“ křikla Agáta tak vyděšeně, že jí až málem spadly dvojité brýle. „Zabil jsi někoho?“ zeptala se ho.
   „Ano,“
   V tu chvíli upustila tužku a vstala ze židle.
   „M-m-m-myslím ž-ž-že už mám vyšetření,“ hlesla a naposledy se zeptala. „A koho jsi zabil?“
   „Profesora Quirella, baziliška, vzpomínku Toma Raddla, Obří sépii…“
   „Pane bože!“ zakřičela Agáta a vyběhla rychle ze dveří.
   Harry tam zůstal jako robot sedět na židli a koukal do desky stolu.
   Asi po deseti minutách se ozvaly školní zvony a po škole se rozlehl humbuk, který nastane když se všichni studenti přemísťují ze třídy do třídy. Harry ten humbuk neslyšel, v hlavě měl jedinou větu: ‚Posaď se.‘ kterou mu psychiodějka řekla, když vešli do místnosti, takže tam stále seděl jako kdyby chtěl počkat na vyučování druhého dne.
   „Harry?“ ozvalo se ode dveří. „Harry, jsi v pořádku?“
   „Ano,“ odpověděl automaticky, podle hlasu poznal Ginny, která k němu přistoupila a opatrně na něj hleděla.
   „Tak… proč tady sedíš?“ zeptala se ho.
   „Protože mi to přikázala Pudr,“ řekl Harry.
   „Cože?“ vykulila Ginny oči. „Jaká pudr?“
   „Psychiodějka,“ odvětil Harry.
   „A ona odešla?“
   „Ano,“
   „Tak proč tu sakra ještě sedíš?“ naléhala na něj Ginny.
   „To byl její příkaz,“ řekl Harry.
   „A od kdy uposlechneš každý příkaz, hm?“ pousmála se Ginny.
   „Od té doby, co mě profesor Snape donutil si vzít Veritasérum,“ řekl Harry.
   „Ty máš teď v sobě Veritasérum?“ vyhrkla překvapeně Ginny.
   „Ano,“
   „Takže mi teď říkáš jenom samou pravdu a poslechneš mě na slovo, i kdybych ti řekla cokoliv?“ upřesnila si to nevěřícně Ginny.
   „Ano,“
   „Páni,“ ulevila si a začala kvapem přemýšlet, na co se ho zeptá, měla neobyčejnou příležitost se ho zeptat i na ty nejsoukromější věci. „Kolika holkám jsi už dal pusu?“
   Harry se chvíli a trochu i zmateně zamyslel a pak jednoznačně odpověděl. „Třem,“
   „Líbilo se ti to?“ zeptala se potichu.
   „Ano,“ odpověděl Harry robotsky.
   „Co jsi u toho cítil?“
   „Cítil jsem…“
   „Nebo ne! Zeptám se jinak, chtěl jsi pokračovat?“ zeptala se nedočkavě.
   „Občas,“ řekl Harry.
   „Dal bys mi teď pusu?“ zeptala se ho po chvilce přemýšlení.
   „Ano,“ řekl a Ginny se zarazila, když byla k němu nakloněná rty.
   „Líbím se ti?“ zeptala se ho dychtivě.
   „Ano,“ odpověděl a Ginny dostala ještě větší lačnost po informacích.
   „Máš mě rád?“ zeptala se s úsměvem.
   „Ano,“
   „Jak moc?“ ptala se dychtivě a naklonila se k němu, aby jí neuniklo ani jedno slůvko.
   „Hodně,“ odpověděl Harry.
   Ginny se zarazila, kousla se do rtu a rozhlédla se po prázdné třídě. Pak se nedočkavě zeptala. „Miluješ mě?“
   Harry zamrkal očima a začal se tvářit zmateně, náhle nemohl přijít na rozumnou odpověď, něco uvnitř mu říkalo, že někdo takový tu už byl, ale Ginny to nebyla, přitom jeho vztah k ní je velice silný, tak byla to Ginny, nebo ne?
   „Nevím,“ řekl nakonec.
   „Vždyť máš Veritasérum, tak ano nebo ne?“ naléhala Ginny a kvapně se rozhlížela po třídě.
   Harrymu tahle otázka v hlavě udělala doslova zmatek, nevěděl co odpovědět, nevěděl ani proč by měl odpovídat, proč by vlastně měl odpovídat na všechny otázky, které mu někdo položí? To je směšné, přece není robot aby každého poslouchal, nebude přece odpovídat každému, jak se jim zachce.
   „Harry, miluješ mě?“ pokračovala s otázkou Ginny a vzala mu ruku do své.
   „Já… nevím… asi ano… ne… ano… nevím… nebudu… nevím… nebudu odpovídat… neodpovím…“ při tomto posledním slovu mu v hlavě udělalo BUM a on se poprvé rozhlédl po místnosti, jako kdyby byl normální člověk. Znovu mu v hlavě vše fungovalo, uvědomil si i přítomnost Ginny.
   „Co se stalo?“ zeptal se zmateně.
   „Mil… a jéje, na tebe už to nepůsobí co?“ zarazila se Ginny.
   Harrymu ale začaly docházet všechny otázky a každý moment, který pod vlivem Veritaséra prožil, pak si vzpomněl i na poslední otázky, které mu kdy kdo položil a které ho zmátly natolik, že se účinky Nevillova, nejspíš zkaženého veritaséra, vytratily. Vzpomněl si na Ginny a pohlédl jí do očí.
   „Proč jsi to chtěla vědět?“ zeptal se jí udiveně.
   „A sakra, ty jsi to pamatuješ?“ hlesla Ginny a znovu se kousla do rtu.
   „Ano,“ odpověděl Harry a postavil se. Pak se zamyslel a pohlédl jí do očí. „Já ani nevím… mám v hlavě zmatek… a i kdybych tě miloval, jsi sestra Rona a tu bych kvůli nějaké lásce, teď když je Voldemort volný, neohrožoval,“
   „Cože?“ zeptala se Ginny.
   „Všichni tu říkají, že jsem tu už někoho měl…“ řekl zmateně Harry a snažil se v hlavě pátrat. „ale já si prostě na nic nevzpomínám, nic mě nenapadá,“ zase se zamyslel na to, kdo to byl, ale to ho zase v hlavě příšerně zabolelo. „Mám na sobě nějaký prsten, o kterém ani nevím, kde se tam vzal,“ pokračoval dál zmateně.
   Ginny zasmušile našpulila rty a povzdechla si.
   „Jo, jedna taková tu byla…“ pravila.
   „A právě proto, jestli tu byla, tak vidíš že Voldemort mě jí zbavil ze všech nejdřív a to natrvalo, útočí na city, ne na tělo, chce aby člověk trpěl,“ řekl Harry.
   Ginny pokývala hlavou a začala odcházet ze třídy.
   „Ginny?“ pousmál se Harry. „Můžu tě ujistit, že momentálně jseš na prvním místě,“
   Ginny povytáhla obočí a zmateně na Harryho hleděla, ten se na ní přívětivě pousmál a Ginny pak odešla vykuleně ze třídy.
   Harry se znovu celý utahaný sesul do židle a ztěžka oddechoval. ‚Tohle se může stát jenom mě.‘ řekl si. Přece jenom není žádný fešák, proč by ho pořád někdo chtěl? Má vyhublou postavu a tvář, nosí kulaté staromódní brýle, na čele má velkou jizvu, která od té doby v Azkabanu už nikdy nezapálila.
   To je zvláštní, jako kdyby se o něj Voldemort přestal docela zajímat. To se mu ale nepodobá, že by neměl už náladu na jeho nejmilejšího dětského kamaráda?
   Žerty stranou, čtyrhodinovka Lektvarů je díky bohu v tahu a zbytek volného dne před sebou.
   Harry vstal a zamířil si to do Nebelvírské společenské místnosti, tam už na něj čekal Ron a v zápětí mu řekl, že Hermiona běhá po celé škole a shání ho.
   Oba dva se s úsměvem shodli, že jí nechají hledat dál a vydají se ven na školní pozemky, kde už spolu studenti sváděli sněhovou bitvu. Seamus a Dean už povzbudili Nevilla, takže se k nim přidal, dál tam byli Colin, Dennis Creeveyovi, Gregory Traker, Jak Sloper, Arnold Lender a pár dalších studentů z Nebelvíru. Bojovali proti Havraspárským a Mrzimorským a dobře se přitom bavili.
   Ron a Harry se hned přidali do Nebelvírské skupiny a prožívali tuhý boj se sněhovými koulemi. Po hodině si každá strana udělala v husté pokrývce sněhu vlastní zákopy a sněhové koule nabyly svou velikost. Nakonec se ze sněhových staly ledovky a každý kdo jednu schytal bolestivě zaúpěl. Nakonec měli navrch Havraspárští a Nebelvírští, protože Mrzimorských bylo vcelku málo.
   Harry se ale zase po dlouhé době dobře bavil, potom co zažil u Snapea ve třídě potřeboval trochu radosti do života. Sníh byl čerstvě napadaný a stále venku mrzlo až praštilo, vždyť byl taky začátek ledna.
   Po další hodince neúprosného boje začali mít Nebelvírští plné ruce práce, aby je ostatní svou salvou čím dál větších koulí nezasypali ve svém vlastním zákrytu, začali tedy bojovat ještě tvrději, bohužel až moc.
   Ron totiž nabral učiněnou obrovskou hrst sněhu, zformoval jej do takzvané gigakoule a vší silou hodil.
   Bohužel skončila přímo na zádech procházejícího profesora Lextera.
   Ron vykulil vyděšeně oči a zatajil se mu dech, když jeho gigakoule málem profesora povalila. Harryho zajímalo jak na to zareaguje.
   Lexter se otočil a v tváři měl výraz, jaký většinou mývá Snape.
   „Kdo to udělal?“ zeptal se přísně a vytáhl hůlku.
   Všichni Nebelvírští teď sborově ukázali na Rona. Lexter se na něj s nechutí podíval, namířil na něj hůlkou, jenže v tom se mu v koutku úst objevil úsměv a v zápětí Nebelvírský zákop zasypala halda sněhu až zůstaly koukat jen hlavy a ruce.
   Lexter se pousmál, obrátil se a rázoval si to pryč. Havraspárští a Mrzimorští se teď smáli na celé kolo, protože měli docela snadné cíle, jenže v zápětí se ukázali Zmijozelští.
   Malfoy hned hodil ledovku přímo do Harryho hlavy, ostatní Zmijozelští ho hned následovali a tak se Harry, Ron, Dean, Seamus a ostatní ocitli zanedlouho pod surovým útokem ledovek.
   Harryho z zmocnila ale taková zlost, že měl sto chutí smějícího se Malfoye nakopat do zadku. Napadla ho ale lepší věc.
   V příštím okamžiku sníh kolem Harryho začal pukat a všichni Nebelvírští na něj vyvalili oči. A v dalším okamžiku se ze země majestátně vzepjal jasně bílý zářivý kůň s mohutnými křídly, který zářil ještě více než sníh samotný, přeletěl nad Zmijozelské a začal tak silně mávat křídly, že se zanedlouho ocitli v doslova sněhové vánici a začali s jekotem prchat pryč, to včetně Malfoye, který křičel snad ze všech nejvíc.
   V příštím okamžiku už na zemi stál zase Harry a usmíval se na prchající Zmijozelské od ucha k uchu. Pak pomohl společně s Mrzimorskými a Havraspárskými vyndat Nebelvírské ze zásypu sněhu.
   Nakonec se s Ronem dohodli, že měli koulovačky dost a rozloučili se s ostatními, navíc podle hukotu a řevu, který Harry způsobil svým vyhnáním Zmijozelských je v zápětí našla Hermiona a začala je kritizovat, že je celou dobu hledá a oni si tu zatím hrají jako malí caparti. Harry a Ron ale věděli, že by se nikdy tam dobře nepobavili, kdyby s nimi Hermiona byla.
   Když se k nim nesmlouvavě přidala, tak Ron nevrle navrhl, že by mohli navštívit Hagrida, Harry s tím více než souhlasil, neviděl ho od té doby co byl na Grimmauldově náměstí.
   Jeho srub byl pohádkově zasněžený a všude kolem něho byly vidět psí ťápoty a stopy obrovských Hagridových nohou. Došourali se až k jeho dveřím a zaklepali.
   Nikdo však neotvíral, ani se zevnitř neozývaly žádné zvuky.
   „Asi není uvnitř,“ pravila Hermiona.
   „Ne, to musí být,“ hlesl Ron, když si představil, že budou muset strávit zbytek dne v přísné společnosti Hermiony.
   „Třeba šel ven s Tesákem,“ řekl Harry a rozhlížel se po školních pozemcích.
   „Hledáte mě?“ zahřímal jim nad hlavami Hagrid a jeho vousatá tvář se na ně usmála.
   „Tak nějak,“ pravil Ron do výšky.
   „Tak co Harry, jak se máš?“ ptal se dál Hagrid s úsměvem.
   „Teď už to ujde,“ řekl Harry a úsměv mu opětoval.
   V zápětí na něj skočil Tesák, přední tlapy mu položil na ramena a začal ho nechutně svou velkou hubou oblizovat.
   „Vidíš, i jemu se po tobě stejskalo,“ pousmál se Hagrid.
   „Kde jsi byl?“ zeptal se Ron, když Harry konečně celý mokrý ze sebe shodil Tesáka.
   „Ale… vypadá to že ty zatracený blátoplazi z toho lesního mokřadu znovu napadli mandragóry profesorky Prýtový,“ pravil Hagrid.
   „Myslela jsem, že jim zima vadí,“ řekla Hermiona.
   „Jo to by ses divila, ty potvory sakra něco vydrží, to ti teda povim,“ řekl Hagrid a poplácal Tesáka po zádech. „Tady Tesák je pořádně prohnal, ale budeme muset na ně vymyslet něco trvalejšího, esli mi rozumíte… navíc,“ řekl Hagrid a mrknul na Harryho. „doufám že letos mandragóry nebudou potřeba,“
   „Nemám v plánu zabíjet dalšího baziliška,“ přiznal úsměvně Harry.
   „A co škola?“ ptal se dál Hagrid a otevíral dveře svého srubu. „Měl bych vás upozornit, že todle pololetí už nebude tak lechký jako to předtím,“
   „Super,“ prohlásila radostně Hermiona a Ron se na ní načertil.
   „Kdo chce čaj?“ zeptal se Hagrid, když vstupoval do svého srubu.
   „Všichni,“ řekla hned nesmlouvavě Hermiona.
   Hagrid se pousmál a postavil konvici s vodou nad rozdělaný oheň v krbu, zatímco si ostatní sedli a Tesák položil svou velikou uslintanou hlavu Ronovi na rameno.
   „Teda Harry povim ti, že sem takovýho Pegase, do jakýho se dovedeš proměnit ty, jaktěživ neviděl,“ řekl Hagrid a nakrmil něco ve velké přihrádce, ať to bylo cokoliv, mělo to veliké a ostré drápy.
   „Jsou to všechny Pegasské rasy najednou,“ vyhrkla hned rozjařeně Hermiona.
   „Slyšel sem, že ste byli u těch aethónců, je to pravda?“ vyzvídal dál Hagrid.
   „Jo, bylo to tam úžasný,“ řekl tentokrát Ron.
   „Taky bych se tam chtěl jednou podívat,“ prohlásil Hagrid.
   „A jak je Drápovi?“ zeptal se Harry.
   „Jo, tak to mám konečně dobrou zprávu,“ řekl hned Hagrid. „Brumbál mi zase předved svou vochotu a dokázal přemluvit ministerstvo, aby tu Dráp moch zůstat, dokonce je dovoleno, aby se studenti za nim chodili podívat,“ pousmál se Hagrid
   „A co Zlaťák?“ zeptala se Hermiona.
   „Jo, tomu se zima líbí, už mi vyhrabal všechny prstýnky, náušnice, řetízky a dokonce i starobylí mince, co ten nezbeda nenajde, tomu by ste nevjéřili,“ pousmál se Hagrid.
   „A co ministerstvo, vždyť ti přece zakázalo studenty k němu vodit,“ řekla.
   „I to mi dovolili, proto už vod prvních hodin ho zase představuju studentům, von je opravdu moc hodnej Gryf, jaktěživ sem takovýho neviděl, všichni tě většinou chtěj když se k nim přiblížíš zabít nebo sežrat, ale tendle je milej jako tady Tesák,“
   „Nevíš co je s Lexterem?“ zeptal se Harry.
   „A co by s nim mělo bejt?“ odvětil Hagrid.
   „Myslíme si, že mu někdo vyhrožuje,“ řekl Ron. „Vůbec nechce tady Harrymu dávat hodiny Nitroobrany,“
   „To by ale měl, Brumbál to nařídil,“ řekl Hagrid a zamyšleně se podrbal na bradě.
   „Právě proto, někdo mu vyhrožuje,“ řekl Ron.
   „No tak sakra, tady je zima,“ postěžoval si Hagrid, popadl svůj deštník, ve kterém měl schovanou hůlku a jedním mávnutím na konev, se voda v ní začala vařit. Takže v příštím okamžiku už netrpělivě rozléval horké čaje svým hostům.
   „Piluješ kouzlení Hagride?“ zeptala se ho s úsměvem Hermiona.
   „Ale tak to víte,“ pousmál se Hagrid. „Už sem se něco novýho naučil za ty roky co mi to povolili. Ale zvyknul sem si na ten deštník a nechci hůlku z něho vyndavat,“ prohlásil Hagrid.
   V tom Harry něco zahlédl a hned se zeptal.
   „Hagride, ty máš obvázanou ruku?“
   „Jo tohle, jo… stala se mi taková nehoda,“ řekl Hagrid neochotně a znovu spustil rukáv dolů, který mu zatím kryl obvaz na ruce.
   „A jaká nehoda?“ ptala se hned Hermiona.
   „No… víte ti kentauři už začínaj bejt fakticky naštvaný, něco jim tam v tom lese pořád ubližuje,“ vysvětloval Hagrid. „dokonce i někteří zmizeli a už je nenašli, tak nějak začínaj bejt fakticky naštvaný,“
   „Hagride, slyšela jsem, že v tom lese měl… Voldemort,“ zašeptala Hermiona. „nějakou svojí základnu, nebo místo kde se scházeli smrtijedi,“
   „Myslíš, že to vobnovuje?“ pravil Hagrid.
   Hermiona se podívala i na Harryho a Rona, všem to připadalo jako nejlogičtější vysvětlení.
   „Jestli ano Hagride,“ napadlo Rona. „pak je Dráp ve vážném nebezpečí,“
   Hagrid vypoulil oči na svůj hrnek čaje a začal usilovně přemýšlet, bylo vidět že to už při pomyšlení na bratra začal brát vážně.
   „Říkal něco Dráp?“ zeptala se Hermiona.
   Hagrid se na ní podíval a nesouhlasně zavrtěl vousatou hlavou.
   „Von žije tady na vokraji lesa, takže kdyby mu něco hrozilo, tak sme domluvený, že se urychleně vydá ke hradu,“ řekl Hagrid.
   „Ale doufám že jsi podotkl,“ řekl Ron a úsměvem. „že se k němu má vydat a ne ho zdemolovat,“
   „Nech toho, Rone,“ zarazil ho Harry. „Tohle není sranda, Voldemort na nikoho nebere ohledy,“
   „S tím souhlasím, navíc i kentauři by si měli dávat pozor,“ řekla Hermiona.
   V tom se zvěnčí ozval rámus a hlas: „P-p-p-p-pusť t-t-to!“
   Hagrid vyskočil na nohy, až se celá chajda zatřásla a rázně přešel ke dveřím.
   Když otevřel dveře, tak se na prahu objevil asi třicetiletý kouzelník menší postavy, už podle vzhledu měl byl celý ustrašený a stále se třásl, měl dlouhý tenký nos, vypouklé oči, na hlavě slamáček a na sobě měl jakousi červenobéžovou vestu.
   „Z-z-zdravím v-vás,“ zakoktal a začal klapat zubama, když před ním stanul jednou tak větší a nejmíň čtyřikrát tak širší Hagrid. „J-j-j-je tu H-h-Harry Pott-t-ter?“ zakoktal ještě víc.
   „Harry je tamdle… no co to má znamenat,“ zhrozil se Hagrid, když zahlédl svou zahrádku. „moje Rikardie, vy jste je zničil,“
   „Ne, to já n-n-ne,“ hlesl mužík. „T-t-t-o můj p-p-pes,“
   Až teď si všimli pod jeho nohama psa podobnému foxteriérovi, jeho hnědošedivý kožich a dlouhé chlupy na čumáku se rozjařeně nadouvaly, vzadu se mu třásl rozeklaný ocas, na všechny radostně hleděl, ale v tom se ozvalo ohromné HAF! Ron málem strachy vyletěl z kůže, to nebyl ten pes toho chlápka, to byl Tesák, který svým mohutným hlasem zaštěkal a vrhnul se po malém foxteriérovém psu.
   „Tesáku sedni!“ křikl Hagrid a přesně v tom okamžiku se Tesák rozčileně zastavil a kecnul se v rohu místnosti.
   „Já se moc omlouvám, on huňáč normálně takové věci nedělá,“ omlouval se mužík na zničení Hagridovo rostliny, když ještě před chvilkou, když se po něm hnal Tesák málem strachy omdlel.
   „Mohu se vás zeptat, kdo jste?“ zeptal se Harry vstal, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.
   „Ach ano… Felix Cvalda j-j-jméno mé… a t-t-t-tohle je H-h-h-huňáč, je to Hafoň,“ řekl mužík.
   „Hafoň?“ ohradil se Hagrid. „Tak pryč z mého domu!“
   „Pardon, nechtěl jsem vás urazit…“ hlesl mužík.
   „Hagride, co se děje?“ zeptal se Ron.
   „Já s Tesákem máme jednu ošklivou vzpomínku na Hafoně, proto na něj tak zle reagoval, Tesák je jinak milá duše, ale tohle stvoření tady mít… přestaň!“ Křikl Hagrid, Huňáč totiž začal hryzat roh Hagridovo dveří, jako kdyby to byla čokoláda.
   „Okamžitě s tím zmizte ven!“ křikl Hagrid a hned za ním se zvedl i Tesák a s jeho pomocí je oba dva vyhnal ven.
   „P-p-p-potřebuju m-mluvit s Harry P-p-potterem!“ ozval se ještě mužík, než Hagrid stačil prásknout dveřmi.
   Vzápětí vstali i Ron a Hermiona, a Harry řekl rozmrzele Hagridovi.
   „Už budeme muset jít, stejně za chvilku bude večeře,“
   „Jo jasně, rád se si s vámi popovídal… a pozor na tu mrchu, co ten chlápek má sebou, sežere všechno,“ upozornil je Hagrid a otevřel jim dveře.
   Trojice se s ním rozloučila a vyšla ven. Tam na ně už čekal těkavý a usměvavý mužík se psem věrně po svém boku.
   „D-d-d-dobrý d-d-den Har-r-r-ry P-p-po…“
   „Dobrý den,“ urychlil to Harry.
   „Byl jsem p-p-poslán min… mini… minisr…m-m-min…“
   „Ministerstvem?“ doplnil ho Ron.
   „A-a-ano… mám vás ch-ch-chránit,“ dokoktal Felix.
   Harry se vykuleně podíval na své dva kamarády a pak se opět obrátil na Felixe.
   „Vás poslalo ministerstvo mě chránit?“ ptal se dál nevěřícně.
   „A-a-a-no,“ řekl mužík. „Mohli b-b-bychom s-s-se lépe p-p-poznat,“
   Harry na něj stále nevěřícně koukal a s udiveně se zeptal.
   „Vy jste tu práci vzal?“
   „A-a-a-ano, p-p-proč n-ne?“ zakoktal Felix.
   „Nooooo,“ protáhl zadumaně Harry. „třeba proto, že jsem byl obviněný z vraždy mého minulého ochránce,“
   „Cože?“ vyhrkl mužík a vykulil na Harryho oči.
   „Vy to nevíte?“ podivil se Harry.
   „T-t-t-to n-n-nevím,“ přisvědčil vykuleně Felix.
   „Víte, někoho mi připomínáte,“ řekl pak Harry.
   „A-a-a k-k-koho,“ zeptal se ještě vystrašeněji.
   „Jednoho profesora, mluvil stejně jako vy a měl stejné pohyby,“ řekl Harry a vzpomínal si na profesora Quirella z prvního ročníku.
   „A m-m-mohl bych se s n-n-ním s-s-setkat?“ zeptal se nadějně Felix.
   „Už, ne, zabil jsem ho,“ odvětil Harry, otočil se a společně s kamarády vyšlapoval skrz husou pokrývku sněhu zpátky do hradu, za sebou nechali k smrti vyděšeného Felixe stát a Huňáč zatím hltavě požíral starou rezavou Hagridovu pánev v zemi.
   „Nemyslíš, že jsi na něj byl trochu moc tvrdý?“ zeptala se Harryho Hermiona, když kráčeli na večeři.
   „To je jedno,“ pousmál se Ron. „Můžeš mi říct, jak tenhle strašpytel tě může ochránit?“
   „Rone,“ upozornila ho Hermiona. „posmíváš se jenom proto, že jsi narazil na člověka, který má ještě větší strach, než ty sám,“
   „To není pravda,“ utrousil Ron uraženě.
   „Je vidět, že Umbridgeová je stále jenom Umbridgeová,“ řekl po chvilce Harry.
   „Myslíš, že ti schválně poslala neschopného člověka na ochranu?“ zeptala se Hermiona, když vcházeli do Velké síně plné studentů.
   „To je blbost, vždyť přece navrhovala Lextera,“ připomněl jim Ron.
   „No…,“ pravil Harry. „bylo na ní vidět, že ví, že se Lexter nepřihlásí, protože mu něčím vyhrožují,“
   „Mimochodem Harry, už jsi se odhodlal, abys Lextera přemluvil?“ zeptala se Hermiona.
   „Ne… pořád se mi vyhýbá,“ řekl Harry. „Ale zítra s ním máme Obranu proti černé magii a tam se mi vyhnout nemůže,“
   Začali večeřet a celá Velká síň se zájmem sledovala nový přírůstek do Bradavic, Felix se pomaličku ploužil se svým psem v uličce mezi kolejními stoly a roztěkaně přejížděl pohledy ze studenta na studenta. Pak se usadil na Alfovo místo, mezi Hagrida a Snapea. Uculil se přehnaně na své sousedy, kteří oba dva na něj měli pohled jako Tesák, když poprvé zahlédl Huňáče.
   Nikdo jiný se však na něj neusmál, Snape a Hagrid na něj zlostně koukali, ostatní si ho nevšímali, navíc studenti se začali posmívat jeho roztěkanosti.
   Harryho při tom pohledu popadl rázem jiný pocit, pocit který může pochytit jen srdce dobrého člověka, začalo mu být Felixe líto, seděl tam doslova sám a nikdo se s ním nebavil.
   V zápětí Snape sebou praštil na zem s hlasitým hlukem, rázem se ozvalo jeho rozzuřené řvaní na Felixovo psa, který mu právě ukousl jednu nohu u židle, takže na třech nevydržela rovnováhu.
   Celá Velká síň se začala smát, což ještě zvyšovalo Snapeovu zuřivost, až málem sahal po hůlce.
   „KLID!“ rozlehl se hlas po celé síni. Brumbál povstal a důležitě pohlédnul vážně na Snapea. Ten se hned zamračeně upravil, vykouzlil své židli chybějící nohu, ale místo aby si sedl se sebral a odešel zadním východem z Velké síně.
   Brumbál potom co sjednal klid ve Velké síni, takže studenti už nedováděli, se naklonil k Felixovi a něco mu zašeptal.
   Felix sklopil hlavu, vzal svého psa do náruče, pohladil ho a skrz posměšky všech studentů vyšel ven z Velké síně.
   Harry teď měl vztek na Snapea, na Brumbála, který ho očividně vyhnal, měl ještě větší, Snapea by nejraději proměnil v tuplovanou ropuchu a při pohledu na Brumbála se nebránil použít i kouzlo Avada kedavra, ozvalo se v něm dokonce i to volání, jeho vlastní hlas se mu teď rozléhal hlavou, hlas pocházel z okamžiku, kdy volal na svého kmotra, když padal do toho podivného oblouku, ušima mu probíhal a nechtěl mu z hlavy ven. Cítil jak se v něm nadouvá vztek na Brumbála., který ho mohl zachránit, a přesně v tom okamžiku, když už se chtěl Brumbál zase posadit, se jejich pohledy střetly, Harry v tu ránu dostal takový drásající pocit, že se začal zvedat ze židle.
   Ale přesně v tom okamžiku, mu do pohledu na Brumbála vkročil Lexter a pronikavě mu zaryl pohledem do očí. Harry jako by se náhle vzpamatoval a dostal studenou sprchu. Strhl pohled od Lextera, který vzápětí také odešel z Velké síně, a sedl si zpět na židli.
   „Co to mělo znamenat?“ zeptala se ho Hermiona.
   „Já nevím,“ hlesl Harry. „Už několik měsíců se neučím Nitroobranu a… asi mi to chybí,“
   Hermiona zakabonila tvář a vyčítavě na něj pohlédla.
   „Jestli zítra nepřemluvíš Lextera, tak půjdu za Brumbálem,“
   „A víš co Hermiono?“ řekl jí na to Harry. „Mě je to jedno, klidně si za ním jdi, jediné co mi může přikázat je, abych cvičil Nitroobranu se Snapem a to radši vlezu do chřtánu baziliškovi,“
   S těmito slovy se sebral a také vycházel ven z Velké síně. Ron se však hnal za ním a dohnal ho u schodiště.
   „Taky ti bylo Felixe najednou tak líto?“ zeptal se ho.
   Harry se zastavil a pohlédl mu zpříma do očí.
   „To myslíš vážně, nebo mi jen tak přizvukuješ?“
   „Vážně,“ řekl hned Ron. „Myslím, že jsme se k němu nezachovali spravedlivě, ta baba Umbridgeová si ho sem pošle a ani mu neřekne pravdu, nemyslíš že se teď musí cítit dost mizerně?“
   „Asi jo,“ přisvědčil Harry, když vycházeli schodiště nahoru. „Zítra se mu omluvím,“
   Prošli průlezem u Buclaté dámy a hned se posadili v křeslech u krbu. Konečně si mohli v klidu zahrát kouzelnické šachy, aniž by je Hermiona otravovala.
   Po asi čtvrt hodině, když už se společenská místnost začala zaplňovat se objevil Felix a sedl si ke vzdálenému křeslu s knížkou v ruce, jedním očkem stále sledoval Harryho.
   Pak se došourala i Hermiona, která si v zápětí přinesla ze shora pletení a rozmístila do vzduchu čtyři pletoucí páry jehlic, které se hned daly do práce.
   Dokonce je nenutila do učení, vlastně ani Harry na to neměl hlavu po tak vyčerpávajícím dni, takže se nebylo čemu divit, když s Ronem šli o hezkým pár hodin dříve spát.
   Harry se ještě snažil si očistit mysl, ale hlavou se mu honilo příliš mnoho vzpomínek, už si ani nevzpomínal, kdy naposledy podstupoval hodiny Nitroobrany a teď sám věděl, že je potřebuje víc než kdy dřív.
   Teď v době, kdy znovu propuknou vraždy a druhá válka se rozjede naplno.