Kapitola 55.
Cho a první vize
Ráno bylo tmavé jako každé jiné, oblaka se stále neprotrhávala a zahalovala černou oblohu nad Bradavicemi, skrz která nemělo šanci prosvitnout ani jednou slunce.
Harry se ráno probudil jakoby myslí jinde a ještě několik minut na to tu svou mysl hledal. I když se mu nakonec zdálo, že jí stejně nenašel, tak se přesto s ranní ospalostí zvedl z postele a začal si stlát.
Následně už převléknutý vpadl do křesla u krbu ve společenské místnosti. Felix seděl na židli v rohu a četl si nějakou knihu o zamilovaném páru, Harry si přitom pohledu matně na někoho takového vzpomínal, ale stále ho nic nenapadalo. Zato Felixův pes Huňáč už právě stačil dochroupat další dřevěnou židli, po které zbylo jen párek třísek a slinty na koberci. Felix mu vždycky s radostí poté vyčaroval další židli, ovšem někdy se Huňáč rozmyslel a začal požírat nějaká křesla studentů, takže se nejednou stalo, že pod nimi křeslo znenadání ruplo a oni leželi zády na zemi. Vlastně celá společenská místnost vypadala, jako kdyby v ní žila celá armáda červotočů, nebo všudylezek, i když Huňáč byl možná ještě horší.
Nakonec se dolů došoupali i jeho dva znavení kamarádi, oba na první pohled vůbec nevyspalí a oba dva se stejně jako Harry předtím sesuli na křesla u krbu.
„Dneska není učení Rone,“ řekl po chvilce Harry.
„Cože?“ zeptal se Ron duší jinde.
„Nemusíš si brát školní brašnu,“ pousmál se Harry.
Ron si až teď uvědomil, že si automaticky vzal sebou dolů svou školní brašnu a chystal se jít, bez ohledu na to, že je neděle, do třídy na vyučování.
„Teda, jestli nechodíš na doučování, profesorka Trelawneyová by tě určitě vzala,“ pousmál se zase Harry.
„Moc vtipný,“ povzdechl si Ron a odhodil tašku do kouta.
„Kde jsme to včera byli?“ zeptala se omámeně Hermiona.
„Snad jsi taky nedostala Zapomínáka,“ řekl Ron.
„Ne, jen jsem stále nemohla uvěřit, že to co se včera stalo bylo skutečné,“ pravila unaveně.
„Zato já si na to pamatuju zcela jasně,“ řekl Harry, který stále nebyl schopen vyhnat všechna Aberforthova slova z hlavy.
„Ať už máš v plánu cokoliv, Harry…“ řekl Ron. „odložíme to o pár týdnů, prosím.“
„Nemám nic v plánu,“ odvětil Harry. „co to s vámi krucinál je?“
Ron a Hermiona se na sebe podívali a oběma padla hlava na opěradla křesla.
„Ahoj, Harry!“ ozvalo se za nimi, stál tam Neville, který se k nim také unaveně došoural.
„Tak jak ti je?“ zeptal se Harry.
„No… ta procházka na obrovi sice nebyla nic moc, ale včera jsem snad zažil nejhorší den mého života, takže proto jsem mu i tak vděčný.“
„Takže odteď už budeš mít Drápa rád?“ zeptal se Harry s úsměvem.
„To si piš… a už nikdy nepůjdu do Prasinek, to si taky piš,“ řekl Neville a vyšel průlezem v obraze na snídani.
Harry svým kamarádům pak vypravoval, co se mu včera v Prasinkách po jejich odchodu stalo, samozřejmě se nesnažil ze sebe dělat hrdinu a historku ochuzoval o několik příšer, když zase Hermiona na něj vyděšeně zírala.
„Přemýšlel jsem o všem, o čem nám Aberforth řekl,“ začal Harry. „Ale myslím si, že to stále ještě nebylo všechno.“
„Jak to myslíš?“ opáčila Hermiona.
„Myslím, že mě ten budižkničemu nalákal,“ řekl Harry a kroutil hlavou.
„O čem to meleš?“ ozval se Ron.
„O té Černé kronice, o které mluvil, dokonce mi i řekl heslo, Princ dvojí krve, nezdá se vám to divné, jako název?“ divil se Harry a dumal nad tím.
„Pak, že nemáš nic v plánu,“ uchechtl se Ron a trochu se na křeslu narovnal a protáhl si ruce a záda.
„Ještě jsem neřekl, že tam mám v plánu jít,“ odvětil Harry.
Oba jeho kamarádi se na něj otráveně podívali, jako kdyby jejich pohledy říkaly: ‚To ti tak skočíme na to, že tam nepůjdeš.‘
„Ne, vážně… teď mi vrtá hlavou jiná starost,“ řekl Harry a zvedl se z křesla. „Jdu na snídani, jdete se mnou?“
Následně už se svými kamarády vycházel od obrazu Buclaté dámy a směřovali k Velké síni na snídani.
Hermiona sebou unaveně motala, až se hlavou opřela o Ronovo rameno. Ron vykulil oči a rychle jí ze sebe shodil, protože se v něm začaly probouzet ty strašné pocity, které v poslední době tak úspěšně udusával.
„A co ti vrtá hlavou?“ zeptal se Ron nakonec.
Harry místo odpovědi mlčky přemýšlel a nevšímal si zvědavých pohledů kolemjdoucích studentů.
„Včera jsem málem přišel zase o život,“ začal Harry, jako kdyby řekl něco naprosto neojedinělého. „znovu jsem málem umíral a i přesto jsem nechtěl se proměnit v Pegase, proč to?“ divil se.
„Vždyť jsi nám říkal, že stačí vyslovit to zaříkadlo, a je to,“ opáčil Ron.
„Něco mi ale v mysli brání se v něj znovu proměnit, raději bych zemřel, než se změnil v Pegase,“ přemýšlel Harry nahlas.
„Já se v tý tví zabedněný mysli nevyznám, Harry,“ řekl Ron. „Jednou tě bolí hlava, podruhé jizva, potřetí na nás řveš, pak jseš uraženej, unavenej, pak se nedokážeš proměnit v Pegase, bože, kdo ví, co přijde příště.“
„Doufejme, že už žádné příště nebude,“ pravil Harry a moc se mu nelíbilo, když Ron shrnuje všechny tyhle věci najednou.
„V to já také pevně doufám, Pottere,“ ozval se za nimi ledový hlas a všichni se trhem otočili.
Snape na ně zhnuseně cenil zuby a v obličeji měl ještě větší vztek, než před normálně.
„Vím, že jste vy dva se bez povolení vzdálili od vašeho ochranáře,“ řekl a ukázal zle na Hermionu a Rona. „a také vím o tom, že Potter byl v Prasinkách, i když tam vůbec neměl co dělat,“ dodal chladným hlasem.
Trojice jen mlčky na něj koukala a připravovala se, že schytá nějaký školní trest, ne-li něco horšího.
„Naštěstí dobrota našeho ředitele nezná mezí, ovšem kdyby bylo po mém, už by jste měli školní trest… všichni tři!“ a přejel po nich prstem. „Příště už se tak stane, to vám garantuji.“
Následně se s odfrknutím otočil a odešel do Velké síně na snídani.
„Jak to zjistil, přece mu to Brumbál nařekl, nebo snad jo?“ divil se Ron. „A opravdu nás Brumbál nepotrestá?“
„Ty bys chtěl?“ opáčil Harry.
„To ne, to rozhodně ne,“ šveholil hned Ron.
„Včera jsme ale udělali velkou chybu s tím tvým plánem,“ řekla nakonec Hermiona a hned trochu pookřála, když mohla Harryho kritizovat.
„Myslel jsem, že se přinejhorším přeměním v Pegase, ale netušil jsem, že to nedokážu přemoci, jako kdyby něco silnějšího ve mně to zakazovalo,“ přemýšlel Harry. „Co třeba ten prsten, pořád ho mám na ruce a nevím co s ním, jak to, že mi nejde sundat, a kde jsem k němu vůbec přišel?“
Na všechny tyhle otázky by mu rádi odpověděli, kdyby věděli, že je za pět minut hned nezapomene. Ani oni ovšem netušili, proč se nemůže změnit v Pegase, to zůstávalo záhadou.
„Měl vlastně někdy Sirius pohřeb?“ zeptal se z ničeho nic Harry.
Oba jeho kamarádi se znovu po sobě zmateně podívali a zakroutili hlavou.
„Když všichni tak horečně tvrdí, že je mrtvý, proč nejsou schopni zařídit jeden maličký pohřeb?“ zhrozil se vztekle Harry, ale s naštváním ani nečekal na jejich odpověď a pokračoval raději dál.
Vstoupili do potemnělé Velké síně, kde se atmosféru snažila zlepšit jasná obloha na stropě, která zvláště letos nekopírovala počasí venku. Ani to však studentům náladu nezlepšilo, všichni tam seděli se svěšenými hlavami a koukali na sebe otráveně, jeden jako druhý. Jak to tak vypadalo, Neville stačil Nebelvírským rozhlásit, že Harry byl v Prasinkách, takže i přes zasmušelou náladu se studenti na přicházejícího Harryho přece jen zvědavě podívali.
Ten však na jejich pohledy už byl z bohaté zkušenosti zvyklý, takže si z toho nic nedělal, i Harryho nálada byla stejná, podobná té, kterou měli studenti, protože stále cítil, nebo si to alespoň myslel, že něco ztratil.
Ještě než ale se posadili, je zastavil Lexter vstupující do místnosti a káravě se na ně podíval.
„Co to mělo znamenat, ten včerejšek?“ zeptal se, spíše ale otázku myslel na Harryho.
„Ehm… malý výlet…“ utrousil potichu Harry.
„Malý výlet?“ divil se Lexter docela rozladěně.
„Jestli mi chcete nadávat, tak prosím, zařaďte se do fronty, dneska nejste první,“ řekl Harry také naštvaným tónem.
Lexter si povzdychl a zakroutil hlavou.
„Kdybys jen věděl, jak to bylo nebezpečné…“
„Myslím, že jsem to poznal,“ odvětil Harry.
Lexter zaváhal a přejížděl jejich nevinné pohledy, které teď spíš patřily hodným batolatům.
„Nebýt toho, že jsi pomohl řediteli se skřítky, dostali by jste…“
„Oni už nestávkují?“ vyhrkla Hermiona.
„Odmítli brát peníze za své služby, tak jim je Brumbál každému jednotlivě střádá, s tím už souhlasili, prý jim jistí lidé řekli, že jim nikdo nepřikazuje peníze brát a něco za ně utrácet,“ řekl a s mírným úsměvem mrkl na trojici, v zápětí od nich odešel k učitelskému stolu.
Harry zjistil, že Hermionu už takhle se usmívající neviděl hodně dlouho, celá jásala a usmívala se od ucha k uchu.
„Čemu se tak křeníš?“ zeptal se jí Ron. „Vždyť si ty peníze stejně nevezmou.“
„Právě, že vezmou, jednou ano, sám uvidíš,“ uculila se.
„Prdlajs,“ utrousil Ron.
„Líbím se ti?“ štěkla Hermiona jako bič.
„Jak se mě může tvá duše ptát, jen trochu bych si přál pookř…“ Ron se zarazil a zrudly mu naštvaně uši.
Hermiona se zazubila a odešla k Nebelvírskému stolu.
Usedli jako vždy vedle sebe zády ke zdi Velké síně a pustili se do snídaně, která hned na první pohled vypadala o mnoho lákavěji, než ta včerejší. Skřítci, jak vidno, dostali i lepší náladu, protože jídlo doslova tkvělo zdobením a mašličkami, které se každému líbily a jenom kvůli tomu si přidávali. Nad některými dalšími jídly zase poletovaly jiskřičky, nebo zlaté proužky a kouř, který sladce voněl po medu, oříškách, čokoládě a jmelí.
Skřítci možná ale byli jediní, kdo měl dobrou náladu… i když…
Harry právě uviděl u Havraspárského stolu jednu holčinu, nevzpomínal si, že by jí tady někdy viděl, ale při pohledu na ní rázem zkameněl. Nikdy v životě neviděl nic, co by ho natolik zaujalo, jak mohl být tak bláznivý a ani jednou si jí nevšimnout, když byla tak neobyčejně krásná. Možná ani ne pro ostatní, ale Harrymu připadala jako svíčka mezi bledými lampami, která na něj jasně svítí. Možná proto ztuhl úžasem a neměl slova, jediné, co věděl, že cítil zvláštní divný pocit u břicha, který, jak tušil neměl, co společného s nervy, nebo úzkostí. Možná to byl jediný cit, který se u něj už tak dlouho neobjevil, možná, že ten jediný pocit mu právě chyběl, kdo je ta dívka?
V tu chvíli dovnitř vletěla celá armáda sov, přinejmenším jedna na každého studenta, Bradavice snad nikdy nezažili tolik sov najednou, rázem to všude vypadalo, jako kdyby z jasné oblohy, která se snažila studentům zvednout náladu, padaly celé deště dopisů, balíčků a pohledů, naštěstí mezi nimi nebyly žádní huláci. Naproti tomu to byly jasné na první pohled dopisy od starostlivých rodičů a pěstounů, včetně novinových výtisků, o které teď byl strašlivý zájem.
Rona sovy zasypaly nejméně třemi dopisy a navrch mu před nos spadl výtisk Denního věštce, který hned Hermiona sbalila. Ronovi dopisy byly o mámy, taťky, bratrů a dalších, Harry si je ani nemusel číst, aby nepoznal, že jsou plné strachování o jejich blízké. Všichni studenti dostávali dopisy, kde je rodiče a poručníci varovali, aby nikam nechodili bez doprovodu učitele a že by je nejraději přendali z Bradavic do nějaké jiné školy. Dopisy plné stížností na vedení školy, plné obavných slov a rad, kterými teď studenti byli zasypáni. Hermiona dostala také pár dopisů, ovšem jí zaujaly noviny, kde nebylo vidět, jaký článek v nich je důležitější, hned horečně začala číst.
Prasinky zmizely z povrchu zemského
Malá vesnička plná kouzelnického obyvatelstva byla včera odpoledne těžce napadena silami zla Vy-víte-koho, který na ní drtivě zaútočil. Jak mnozí již možná víte, Prasinky je nejbližší vesnice u Bradavic, kouzelné školy čar a kouzel, která v sobě ukrývá přes tisíc studentů, kteří právě včerejší den měli možnost vycházky do této vesničky.
Možná zábava se pro ně v jednom okamžiku ovšem stala v katastrofu, když se po celé šíři vesnice rozlehla rána a z nebe se začali dolů snášet smrtijedi a mozkomoři. Podle slov přeživších svědků, kterých naštěstí je valná většina, se smrtijedi nezdráhali zabíjet ostatní kouzelníky a útočili prý i na přítomné studenty. Vzhled jednotlivých domů v dnešním dni už vůbec neodpovídá jejich podobě včerejška, všechna stavení a chaty byly spáleny na uhel, vše bylo zničeno a nic nezbylo. Podle našich zpráv ovšem v dobu útoku, studentů ve vesnici mnoho nebylo, protože Bradavické okolí v této době pokrývá neprostupný mrak kouře a oblak, o kterém jistě všichni víme svoje. Studenti však měli naštěstí sebou doprovod, takže se nestalo, že by se nějaký z nich musel bránit sám… my ovšem máme jiné zprávy.
K těm ale až níže…
Podle lidí má veřejnost hlavě vzít v úvahu počet mrtvých, převyšující několik desítek, mezi nimiž naštěstí, jak už tu bylo řečeno, nebyli žádní studenti. Veřejnost začíná působit tlak na vedení Bradavické školy, co se týče zvýšení bezpečnosti a ochranky, jejich děti prý nemusí být v naprostém bezpečí, jak je o Bradavicích známo, což se ukázalo právě včerejší den, když někteří studenti málem přišli o život.
Ředitele Bradavické školy čar a kouzel už od rána doslova bombardují stovky sov se stížnostmi a zprávami od starostlivých rodičů, kteří nemohli uvěřit vlastní uším, když se včera dozvěděli o nebezpečí, do jakého se někteří studenti dostali. Albus Brumbál však nepopírá, že studenti opravdu byli ve smrtelném nebezpečí, všem rodičům už od rána posílá omluvné dopisy, ve kterých je ujišťuje, že zažádá ještě větší bezpečnostní opatření zde na škole, ovšem podle jeho slov prostorám školy v této době již nehrozí nebezpečí, toto byla ojedinělá situace, ovšem ochránci studentů odvedli svou práci a všechny dostali bezpečně zpátky do školních prostor.
Pro neinformovanou veřejnost, již Albus Brumbál od začátku nového roku zvýšil bezpečnost školy na takovou míru, kterou Bradavice nezažily už nejméně padesát let a proto se do té doby nikdo ze smrtijedů dovnitř ještě nedostal.
Ovšem zprávy z druhé ruky mluví proti tomuto tvrzení. Například již minulý rok se studentská kolej Nebelvíru ocitla pod krvavým útokem, když podle slov svědků Peter Pettigrew těžce poranil Harryho Pottera a jeho dva kamarády. Po té chvíli se pověst bezpečnosti ve škole otřásla, ovšem pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. Hned dva měsíce na to se ve škole opravdu odehrála vražda, ze které byl nakonec křivě obviněn Harry Potter. Pokud si ale někteří myslí, že u tohoto bodu jsme skončili, tak to se hluboce mýlí, hlavní nebezpečí přišlo ve chvíli, když ještě studenti ani nedorazili do školy. Bradavický expres se ocitl pod otřesným útokem armády smrtijedů, ze kterého studenty dokázal dostat jen ctihodný kousek chlapce, který přežil, jenž se změnil jako zvěromág v Pegase a studentům pomohl.
Po této chvíli však Albus Brumbál zavedl přísnou bezpečnost a už od ledna se studenti nesmí nikam vydávat bez doprovodu ochránce. Myslíte si, že taková bezpečnost je dostačující? A co když taková bezpečnost vůbec není?
Ano, jak jsme už výše zmiňovali, máme důkazy, že studenti se svévolně pohybují po prostorách školy, ba co víc, bez dohledu byli přítomní ve vesničce Prasinky a shodou okolností přesně téhož dne, kdy se stal útok. Pokud některým lidem stále ještě nedochází vážnost těchto slov, možná se jim budou zdát za dosti závažná, když prozradíme, že tím, kdo byl mimo prostory školy nehlídán, nebyl nikdo jiným, než chlapec, který přežil, dále pak syn zaměstnance ministerstva a ještě jedna studentka.
Podle zpráv našeho zdroje byl pak Potter viděn potkat další dva nehlídané studenty, přímo uprostřed útoku, což považujeme za naprostou nepříčetnost.
Redakce Denního věštce proto souhlasí se širokou veřejností a trvá na opravdovém zvýšení bezpečnosti, a ne pouze předstíraném, jak tomu bylo doposud. Pokud se tak tedy nestane, bude pověst o té slavné bezpečnosti v Bradavické škole, dosti poskvrněná, což se bude jen těžko a zdlouhavě hojit.
Ministerstvo zatím nijak nejedná a vychází vstříc názorům a přáním ředitele školy Albuse Brumbála. Můžeme jenom spekulovat o nějakém zainteresování stávající ministryně kouzel Dolores Umbridgeové a Albuse Brumbála.
Ať je to tak, či onak, Denní věštec, jediný zdroj opravdových tajných informací, se obrací na veřejnost a hlavně pak na rodiče studentů Bradavic, aby neprodleně vznášeli stížnosti, rady a náměty, jak bezpečnost zajistit, pokud se tak nestane, měla příslušná petice dostát svého, alespoň u ministerstva.
Felix, který také právě četl noviny se začal jaksi zmenšovat, aby nebyl viděn a zmateně kroutil hlavou nad tím, jak mu mohl Harry proklouznout nepozorovaně ven.
Harry však nebral v ohled ani to, ani ono, ať si svět dělá co chce, on byl teď úplně oslněn jedinou dívkou, kterou prostě nemohl vyhnat z hlavy, jako kdyby mu tam svévolně vpadávala sama.
„Kam to koukáš?“ všiml si Ron Harryho pohledu.
„Rone, viděl jsi jí tady někdy?“ zeptal se Harry omámeně. „Přece… přece se nemohla jen tak z čista jasna objevit.“
Ron přestal dožvykovat sousto a hned spočinul pohledem na Hermioně, která také zpozorněla.
„K-k-k-koho vidíš?“ zeptala se.
„Nic proti tobě Hermiono, ale to je ta nejhezčí holka, co jsem kdy viděl,“ pravil Harry stále udiveně.
Hermiona postřehla kam kouká a otevřela pusu do velkého O, nemohla uvěřit tomu, co právě Harry říkal, stejně tak i Ron si Harryho s obavami prohlížel.
„Tak za ní běž,“ pobídl ho s úsměvem.
„Myslíš, že ta by si mě vůbec všimla?“ zdráhal se Harry.
„Blázníš, ta je do tebe blázen,“ vyhrkla Hermiona a Harry se na ní udiveně podíval.
„Co to povídáš?“ zeptal se a Hermiona vykulila oči, protože si uvědomila, že zase bleptla něco, co neměl vědět.
„A proč to tajit, Hermiono?“ zarazil jí Ron.
„Zase na to zapomene,“ strachovala se Hermiona.
„Milí studenti!“ rozlehl se hlas po síni a všichni hned ztichli, hned na to se postavil Brumbál a jeho dobrácký úsměv byl rázem pryč, mluvil ke všem se nejvyšší vážností. „Jistě všichni už víte, co se stalo včerejší den, nemohu slovy vyjádřit, jak hořce lituji toho, že jsem vám dovolil jít do Prasinek, i když by jste na mě nejspíš svolávali hromy blesky, kdybych vám to nedovolil. Proto od teď platí další změny… vycházky do Prasinek se odteď ruší a to pro všechny studenty bez výjimky. Dále ostraha bude opět ještě více posílena, budou dány další stráže k bráně Bradavic a ke vchodu do hradu, stejně tak jako budou před vchody do společenských místností jednotlivých kolejí. Po každý den s námi budou ve Velké síni stráže…“ řekl a ukázal na nenápadné kouzelníky přikryté šedomodrými tmavými a zaprášenými kápěmi, kteří stáli u zdi Velké síně v přesném rozsazení od sebe, takže spíše vypadali jako jednotlivé sochy. „jsou to Grómové, oživlé sochy, které na vás nebudou nijak reagovat, jedině pokud vám bude hrozit nebezpečí, proto si jich prosím nevšímejte,“ řekl všem Brumbál a na chvíli se odmlčel. „Kvůli jistému nedopatření, které se stalo včerejší den, budou skupinky studentů každé tři minuty přepočítávány, aby se zabránilo jejich ztracení. Proto všechny studenty žádám, berte tato nařízení smrtelně vážně, jsou tu pro vaší bezpečnost a ne pro to, aby vám znesnadňovali studia a otravovali volný čas. Pokud by totiž toto porušování pokračovalo, museli bychom zrušit veškeré společenské akce a zvláště pak famfrpálové zápasy, takže varuji všechny, kdo by se jakkoliv pokoušel obejít nově zavedené školní předpisy, toto je mé poslední varování.“
Následně stále s vážným výrazem se posadil a pokračoval v rozhovoru s Kratiknotem.
„To s tou Černou kronikou nevypadá moc slibně, co?“ pravil Ron sklesle.
„Harry se tam ale nevydá, že ano Harry?“ zeptala se učitelsky Hermiona.
Ač si to nepřipouštěli, Harry je stále nevnímal, možná ani slova Brumbála, i když moc dobře věděl, že k nim mluví a na vlastní uši ho slyšel. Stále měl pohled na tu smutnou dívku u Havraspárského stolu, která jako kdyby byla bez života a jako jediná si nepřečetla žádné z dopisů, které jí přišli.
„Podívejte jak tam sedí,“ řekl Harry soucitně. „Jako kdyby jí nikdo neměl rád.“
„A ty jí máš rád?“ zeptala se Hermiona s úsměvem.
„Já… já nevím,“ hlesl Harry omámeně a stále z ní nemohl spustit zrak.
V té chvíli se dívka na něj zadívala a Harry hned zbrkle uhnul s pohledem.
„Ale ne, kouká se sem,“ hlesl Harry obávaně.
„A co, vždyť je to jedno,“ utrousil Ron a zamával jí. Pak šťouchl do Harryho a pokynul mu, aby k ní šel.
„Já tam nejdu, nemám šanci,“ hlaholil Harry potichu.
„Jdi za ní, třeba se skamarádíte,“ naléhala Hermiona.
„Já si vážně nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekl stále nerozhodně Harry.
„Kecáš, ty jsi Harry Potter, všude jsi známý, myslíš, že by tě nebrala?“ pokračoval stále dál Ron.
„A co jí mám jako říct?“ zhrozil se Harry a začal se červenat.
„Pro mě za mě třeba básničku, ale hlavně za ní jdi,“ urgovala ho Hermiona.
„Básničku?“ zamyslel se Harry. „Rone, jak se ti líbí Hermiona?“
„Má láska k ní je věčná, je to ta nejkrásnější slečna, slunce se na nás směje, když mě její srdce hř…“ Ron protřepal hlavou a vzpamatoval se. „Harry!“
„Myslím, že tohle je na první schůzku příliš,“ řekl Harry zmateně.
„Jak mě můžeš takhle zneužívat?“ zeptal se Ron naštvaně.
„Bože můj,“ hlesl Harry, když se na ní zase zadíval. „Viděl jsi někdy něco tak krásného?“
Hermiona se tiše smála a Ron se na něj i přes předchozí narážku uculil.
„Řekl bych, že jseš do ní úplně blázen, člověče,“ utrousil Ron a šťouchl mu do ramen. „Musíš za ní jít, věř mi, že čeká jen na tebe.“
„Nechci se přede všema ztrapnit a… a taky jí nechci nijak ublížit,“ řekl Harry.
„Čím bys jí ublížil?“ zeptala se překvapeně a pochybovačně Hermiona.
„Myslím, že z vaší přítomnosti včera večer, jste měli tu možnost to poznat,“ řekl Harry vážným tónem.
„Takže tu budeš sedět jako pecka?“ uchechtl se Ron a smál se až za ušima.
„Rone, co si myslíš o Hermioně?“ pousmál se Harry.
„Její hebké vlasy jí dodávají krásu, třesu se, když slyším náznak jejího hlas…“ pak zase protřepal hlavou a plácnul se přes tvář. „To nebylo vtipný, víš, jak jsem se dlouho snažil na ní nemyslet… a ty mi to prostě tak zkazíš… dvakrát to je moc i na mě, teď zas se musím ovládat, aby tu… tu krásnou, milou… zatraceně, krucinál fagot!“ rozčiloval se Ron a i když byl plný, tak si do pusy nacpal další sousto.
„Harry, pamatuješ, co jsi mi říkal tenkrát v tom sovinci?“ zeptala se ho soucitně Hermiona. „Jak hledáš nějakou soucitnou duši, které by ses mohl svěřit… třeba je to ona.“
„Já nevím,“ odvětil Harry a zakabonil zmateně tvář. „Nedokážu se odhodlat.“
„Tak víš co, dělej, jako kdybych byla tamhleta holka… mimochodem jmenuje se Cho Changová, a jako kdybys mě oslovoval.“
„Tak na to se podívám,“ pousmál se Ron, ale když se oba jeho kamarádi na něj načertěně podívali, radši do sebe nacpal další sousto, až se zakuckal.
„Tak prosím,“ řekla Hermiona a usmála se na něj.
„Ehm… no já… to nejde takhle,“ zaprotestoval Harry.
„Ale no tak, Pottere,“ ohradila se na něj Hermiona. „Každej chlap v sobě má nějakou tu balící taktiku, někde v tobě se skrývá a chce na povrch… tak už mě sakra sbal, nebo odejdu!“ řekla mu rázně Hermiona, až Harry vykulil vyděšeně oči, i když Hermiona se usmívala od ucha k uchu.
„Ehm… dobře,“ hlesl Harry zmateně. „Já… já jsem Harry… Harry Potter… říkal jsem si, že… že… že bys třeba mohla… že bys mohla jít ven… jako se mnou… nebo třeba…, že bychom si mohli popovídat…, co ty na to?“
„Ne,“ řekla krátce Hermiona a Ron vyprskl smíchy.
„Cože?“ pípl Harry vyděšeně.
„Takhle bys sbalil leda tak Buclatou dámu, musíš si být sebevědomý, nesmíš vypadat jako nějaký jelimánek…“
„Před touhle holkou mi selžou kolena,“ zaprotestoval Harry.
„Copak jste vy kluci takoví potomci?“ ohradila se na něj Hermiona a Harry zjistil, že s touhle větou je začalo pozorovat několik studentů.
„Už jde!“ halekal Ron.
A opravdu, Cho se už zvedala a chystala se k odchodu.
„Teď je tvoje šance!“ vyhrkla Hermiona a tahala Harryho na nohy. „Musíš jít, jinak ti uteče!“
„Ale já jsem nemožnej, já to nezvládnu!“ halekal Harry vyděšeně a srdce měl až v žaludku, i když se jednalo o takovou banalitu, teda alespoň když se to srovná s útokem smrtijedů.
„Horší, než moje reakce to být nemůže, takže se nemáš čeho bát,“ trvala na svém Hermiona. „Nebo jestli nepůjdeš, tak já půjdu s tebou…“
Po těhle slovech a po další vlně Ronova smíchu se Harry rychle postavil a začal obcházet Nebelvírských stůl. Opravdu měl srdce až v kalhotách, celé mu to připadalo jako šílenství, nemá šanci na někoho tak krásného. Navíc s tím svým vyjadřováním bude vypadat jako naprostý idiot, vůbec neměl odvahu se jí na cokoliv zeptat. Ovšem ona pořád dál nezadržitelně odcházela, pokud opravdu chtěl něco udělat, tak to honem rychle.
Přestávalo se mu dobře dýchat, vlastně se dost zadrhával i v chůzi, a to místo toho měl naopak být sebejistý. Obešel Nebelvírský stůl a blížil se k ní, v hlavě si přemílal dokola nejrůznější oslovovací věty, ale jakou z nich použít? ‚Bude to strašné, já to vím.‘ říkal si sám pro sebe Harry, ohlédl se a spatřil, jak mu Ron a Hermiona drží vysoko zdvižené palce a usmívajíc se na něj.
Možná to mu trochu dodalo kuráž, řekl si, že nějak to dopadne… zase ale při pohledu na její hubené tělo a krásnou tvář mu přestávaly poslouchat nohy.
Už ale byl u ní, teď nebo nikdy… Plác!
Praskl sebou na zem a hlavou dopadl přímo do moučníkového dortu. V tu chvíli mu v hlavě proběhlo strašně moc myšlenek rychlostí blesku. Jeho vykulenost a překvapení zastínily pocity hrozného studu a bezmoci, chystal se na Cho udělat dojem, říct jí něco pěkného, místo toho tu teď leží s obličejem v dortu a o kus dál se smáli na celé kolo Malfoy, Crabbe a Goyle.
Nebylo o tom pochyby, Harry je poznal, aniž by je musel vidět, hned za nimi se strhla vlna smíchu i ostatních studentů a Harry sice nic neviděl, ale moc dobře cítil všechny ty pohledy na zádech.
Přetočil se na záda a zjistil, že stále ještě pořádně nevidí. Nemá brýle, někam mu zmizely. Hned na to mu na hlavě přistál další dort, jež se též okázale rozprskl po jeho obličeji a na celém těle.
„Vy jste ale idioti!“ křikl nějaký dívčí hlas a hned na to se ozvalo. „Deffindo!“
Následně se ozvala další vlna smíchu a Harry už na něj přestával mít náladu, všichni se mu tu posmívají znovu a znovu, on nemá brýle a válí se tu po zemi celý zamazaný, na hlavu mu přitom přistávají dorty, jako kdyby byl nějaký sněhulák. Nakonec se mu skorem chtělo i plakat.
V zápětí se ozval hlas přísný hlas Lextera, který, jak vidno drapl tři posměvačné postavy za hábity a něco na ně křičel, to už však Harry nevnímal.
Viděl na blízko, to ano, ale na dálku mu dělalo problémy, proto tápal po podlaze a hledal své brýle, jako bezmocný slepec.
V další chvíli je ale jakoby zázrakem pocítil na nose a oči mu okamžitě zaostřily. Hned na to ale překvapením ucukl, skláněla se před ním Cho s usměvavou tváří a láskyplně si ho prohlížela. O kus dál stál Malfoy, který si přidržoval kalhoty, které mu nedržely v pase a stále padaly, stejně tak jako Crabbe a Goyle, na celou trojici teď Lexter něco zle křičel a v zápětí je vyvedl vztekle z Velké síně.
„Takhle mi připadáš mnohem sladší,“ pousmála se Cho a Harryho plného dortů překvapila její vlídnost.
„A… ahoj,“ vysoukal ze sebe překvapený Harry a srdce jakoby se mu zastavilo.
Cho se na něj znovu vlídně pousmála, pomohla mu ze zamazané podlahy na nohy. Harry teď jasně zjistil, že je sledují všechny oči ve Velké síni, větší překvapení ale prožíval z reakce té dívky, jako jediná se nezačala smát, ba naopak jí to nepřišlo ani trochu vtipné.
Cho se na něj znovu vlídně pousmála, vzápětí se její výraz změnil ve smutek, jako by tušila, že Harryho za chvíli začne bolet hlava, takže by bylo záhodno co nejdřív zmizet. Proto se následně otočila a se svěšenou hlavou odcházela pryč.
Harry se ještě zmateně podíval na své přátele, Ron se tvářil bolestně, jako kdyby ho Cho odmítla, kdežto Hermiona naopak mohla se umávat k smrti, aby mu naznačila, aby upaloval za ní.
Harry pozvedl obočí v otázce: ‚Mám?‘
Hermiona vycenila vztekle zuby, jako kdyby ho chtěla zakousnout, jestli okamžitě nevyběhne z Velké síně přímo za ní.
Harrymu sice ještě odkapávaly kousky dortu z obličeje, přesto však vyběhl z Velké síně a v dáli na schodech zahlédl její postavu. Těch pár vteřin běhu mu připadaly jako celá věčnost, nebo alespoň si to tak přál, jeho srdce doslova poskakovalo nad její vlídností, nad tím že před chvilkou místo aby se mu posmívala, utrhla kouzlem Malfoyovo pásek u kalhot, takže studenti mohli vidět jeho puntíkované trencle. To však Harry nevěděl, myslel si, že ta druhá vlna smíchu patřila jemu, to mu teď však ale bylo jedno, Cho je před ním a teď musí nějak jednat.
„Cho?“ oslovil jí rychlým dechem a opatrným hlasem.
Dívka se překvapeně otočila a pohlédla na něj ještě překvapeněji.
„Ty si pamatuješ moje jméno?“ hlesla Cho.
„No… proč bych neměl?“ divil se Harry a rozhodil ruce.
Cho chvíli přemýšlela a prohlížela si ho.
„To je pravda, proč bys neměl?“ usoudila Cho a s úsměvem se k němu přibližovala.
„Já… já… já…“ koktal Harry. „říkal jsem si… jestli… jestli…“
„Já tomu nemůžu uvěřit,“ přerušila ho Cho.
Harry se zatvářil ublíženě a zakabonil obličej.
„Zkazil jsem to, co?“ strachoval se. „Bože, musím vypadat jako idiot,“ řekl si a otřel si kus tváře, na ruce mu hned zůstal kus šlehačky.
„Takhle jsi se choval vždycky,“ řekla s úsměvem Cho. „Pokaždé si tak hezky koktal,“ teď se na něj znovu pousmála a přiblížila se až k němu.
Harry zacítil její vůni a znovu začal pociťovat slabost v kolenou, tělo mu dělalo učiněné přemety.
„Jestli nechceš, tak to pochopím,“ ozval se znovu Harry hlasem, aby to nevyznělo tak, jak se právě v tuhle chvíli cítí.
„Nechci?“ podivila se Cho. „To je to jediné, v co jsem celou tu dobu doufala… a teď je to tady.“
„Nechceš se jít… třeba… projít nebo tak něco?“ zeptal se Harry nesměle.
Cho do očí při téhle větě vyhrkly slzy, ale byly to slzy štěstí, ona se přitom usmívala od ucha k uchu, začala s neuvěřením kroutit hlavou, ale to už se v příští chvíli k němu přitiskla a ústy se dotkla jeho tváře, až mu z ní slízla všechnu polevu z dortu.
Harry sice nemohl uvěřit, že ho líbá, ale začalo se mu to líbit, cítil jako kdyby na to čekala celou dobu a jako kdyby ten pocit už odněkud znal. Možná, že opravdu to někdy cítil, ale proč si na to k sakru nevzpomíná?
Málem by uvěřil, že seznámení s dívkou jde takhle jako po másle, ale pak mu všechno začalo do sebe zapadat. Cho na něj nadšeně chrlila všechny informace o Zapomínáku, o prstenu, který pochybovačného Harryho přesvědčil už nastálo, zvláště pak s tvrzením, že ten Choin také nešel sundat celou tu dobu, když na ní Harry zapomněl. Dokonce mu začalo do sebe zapadat i ta nehoda s nápojem lásky a ty věčné články v tom bulvárním plátku Denním věštci. Po hodině už ho nikdo nemohl zviklat v něco jiného, dokonce se cítil, jako kdyby mu někdo vzal srdce a podepřel, jako kdyby všechnu tíhu, kterou až dosud měl jen na svých bedrech někdo začal nést s ním, nevěděl proč, možná proto, že se cítil tak dobře, když jí mohl vyprávět o tom, co prožil.
Celá škola si je se zájmem prohlížela a pozorovala je, jim to však bylo jedno. Cho doslova hýřila štěstím, nechtěla se od něj vzdálit ani na krok, nemohla do přestat pusinkovat a dotýkat se ho, zase byli spolu jako jedna duše, jedno tělo.
Harry teď jasně pocítil, že se mu vrátilo to, co po celé ty měsíce tak hledal. Začal se smát, hýřit radostí, smáli se spolu s Cho, jeho koktavost byla pryč už po pěti minutách, navíc sebou nemuseli mít žádný doprovod, protože Harry měl svého osobního strážce, který venčil svého Huňáče velice rád, takže mu nevadily jejich věčné procházky.
A víte co byl za den? Ve škole se o tom kvůli zasmušilé náladě moc nemluvilo, ale bylo právě Svatého Valentýna a ti dva si opravdu nemohli nadělit lepší dárek.
Harry byl doslova po několika hodinách štěstím bez sebe, cítil se jako kdyby se znovu narodil, jako kdyby on sám právě letěl na Pegasovi, ten pocit, který prožívá každý pasažér na tom zvířeti, ovšem byl o mnoho silnější, nic tak silného ještě nezažil. ‚Jestli tohle nebyl ten ztracený pocit, který stále v sobě cítil, tak ať se propadnu.‘ říkal si sám sobě Harry.
Nemohli se od sebe odloučit, Cho ho nechtěla pustit ani na chvilku ze sevření, dokonce ani na oběd nešli, protože by si museli sednout k jiným stolům, nepustila ho ani na vteřinku. Jako kdyby si oba mysleli, že jakmile se pustí, všechen jejích vztah se znovu ztratí.
Došli ke svému místečku u jezera, Harry si teď jasně na něj vzpomínal, jeho vzpomínky se mu vracely jako na přívalové vlně, nebo jako s přílivem přichází i v ruku v ruce odliv. I když Cho občas něco svědilo ve vlasech a Harry zase nepociťoval žádnou bolest, stále na sebe koukali zahleděně. Harry po celou dobu neviděl své dva kamarády, občas se mu zdálo jak vidí Rona, kterého v zápětí popadla něčí ruka a vtáhla ho zpátky do hradu.
Hrad obešli snad stokrát. Házeli po sobě kouzelnými sněhovými koulemi, skotačili a pak dokonce i tančili, i když se dali záležet, aby to byl v soukromí. Nemohli uvěřit na ve své štěstí, zvláště pak Cho, která byla rázem jakoby v jiném světě.
Odpoledne už oběma hlasitě kručelo v břiše, ale to jim bylo jedno. Zapomněli na oběd, zapomněli na učení, měli toho strašlivou spoustu, co museli spolu probrat. Stále se objímali a hladili, Harry si vzpomínal konečně na vše a pochopil, jak mu musela scházet, jen škoda, že si spolu nemohli lehnout na rozpáleném slunci na pláži u moře.
Zatím jim musel stačit Bradavický hrad, kde je stále pozorovaly pohledy studentů.
Nakonec Harryho kamarádi s Nebelvíru a dalších kolejí si s nimi začali venku hrát a sportovat, jednou se prolétali na koštěti, jednou zase honili kouzelné zajíce, kteří měli zvláštní moc proběhnout člověkem.
Poté, co se přidal i Křivonožka se dokonce přidal i jakýsi orel, který jakoby ho těšilo, že si s nimi může také zahrát. Honil radostně zajíce a prolétával jim s nimi nad hlavami. Harry začal ze začátku orla podezřívat, že se v jeho pravé podobě skrývá Lexter, ale jeho dětská hravost ho překvapila.
Ovšem nic ho nemohlo tak potěšit, jako pocit který právě v sobě měl. Opravdu se to nedalo popsat, je to jako kdyby se vám vrátil někdo, o kom jste si mysleli, že je mrtvý, ale na kom vám strašlivě záleželo, a teď se s vámi dobře bavil a užíval si života. Zcela zapomněl, že to včera byl ten hrozný den, kdy málem v Prasinkách přišel o život, bavil se jako malé dítě radostí bez sebe.
Nakonec se s kamarády (mezi nimiž stále nebyl Ron ani Hermiona) rozloučili a měli v plánu se někam schovat do soukromí, Felix jim jaktěživ nevadil, byl více, než nenápadný, připadali si i s ním v dálce stále sami.
„Půjdeme tamhle za roh, tam nás neuvidí,“ navrhl Harry a ukazoval v dálce za skleníky.
„Tam bych nechodila, jednou tam třeťáci měli alkoholické ležáky a sežraly je tam masožravé Hurény,“ řekla Cho a při té vzpomínce se celá otřásla.
„Cože?“ podivil se Harry vykuleně.
„Samozřejmě, že je nakonec zachránili, museli těm kytkám rozřezat žaludky,“ řekla Cho.
„Tak opravdu myslím, že to není dobré místo,“ souhlasil Harry. „Možná u Hagrida za srubem bude klid,“ navrhl zase.
„Tam je ten Zlaťák, nevím jestli tam mám odvahu jít,“ řekla Cho a důležitě na Harryho pohlédla.
„No jo… já úplně zapomněl,“ hlesl Harry.
„Co?“ optala se Cho.
„Musím se tam dostavit na tu naší sedící hodinku,“ uvědomil si Harry.
„Myslíš, že mě tam uvidí rád?“ zeptala se opatrně Cho.
„Pojď!“ vyzval jí Harry a utíkal s ní k Hagridovu srubu.
Při cestě se smáli jako malé utíkající děti, Hagrid jak vidno nebyl doma, i když byla neděle, to jim naopak vyhovovalo. Cho pak ale skončila se smíchem, když pohlédla na mohutného tvora, který se zájmem pozoroval nově příchozí.
„Ahoj Zlaťáku!“ pozdravil ho Harry. „Možná, že bys měla počkat tady, snad to nebude trvat tak dlouho… vydržíš?“
„Že váháš,“ přisvědčila Cho a už seděla s úsměvem na lavičce a pozorovala je.
Harry jako vždy, i když teď o poznání více, Zlaťáka pohladil a nemohl se mu vynaděkovat za jeho včerejší záchranu. Věděl, že Gryf najde všechno, co se zlatě třpytí, zvláště pak jeho zářivý prsten, který ho za ním včera zavolal. Gryf jako kdyby se s Harrym skamarádil stejně jako tehdy Klofan, slastně zavíral oči, když ho Harry čechral a hladil ho po jeho velikém zobáku. Cho přitom pohledu se obávala, aby mu něco neudělal, ale po pár minutách jí obavy přešly. Harry více, než kdy dřív s Hagridem souhlasil s tím, že Zlaťák je opravdu strašlivě hodný, vůbec to není to zvíře, o kterém píšou knihy a všelijaké vědecké prameny. Je to pozorný a milý tvor, který mu včera zachránil život. Jeho pronikavé oči mu poté stále hleděly do těch jeho, ten pohled už Harrymu nepřipadal tak nepříjemný a vtíravý, zvyknul si na mrkání a na ten pocit, který při tom pohledu většinou má. Dokonce se mu to i začalo líbit, tak nějak mu připadalo, jako kdyby se spolu pouze pohledem dorozumívali, což se zdálo být, pokud tedy nejste telepat, nemožné.
Po chvilce dokonce sám Harry, bez toho aniž by Zlaťák cokoliv naznačil poznal, kdy skončit, avšak nechtělo se mu odejít. Gryf se jakoby stále z jeho přítomnosti usmíval a nakonec Harry přinesl i dva hadry a jemné kartáče, jeden dal Cho a pokynul jí ke zvířeti.
Dívka jenom vykulila oči a poplašeně začala kroutit hlavou.
„Ale no tak, nic ti neudělá, věř mi,“ žadonil jí Harry.
„Ale ten jeho velký zobák…“ strachovala se Cho.
„Věříš mi?“ zeptal se Harry z ničeho nic.
Cho mu pohlédla pevně do očí a pak ještě pevněji přikývla.
„Tak pojď,“ pravil Harry a vzal jí za ruku.
Cho se na něj bojácně dívala, když překračovala rozbitou ohradu a blížili se ke Zlaťákovi. Nějak uvnitř tušila něco zlého, ale pohled Harryho, a jeho slib jí usvědčili v tom, že se nemá čeho bát.
Harry pak s ní zpomalil tempo chůze a oči měl upřené přímo do těch Gryfovo. V tu chvíli si byl jist, jak mu Gryf naznačuje, že je přítel a nic by příteli svého přítele neudělal.
Ač se to Cho zdálo nemožné, Harry jí dovedl za ruku až k samotnému zvířeti. Gryf na ní zvědavě koukl a stále se svým ležícím tělem ani nepohnul. Harry ho začal hladit po hlavě a pobízel i Cho, která po počátečním strachu se konečně odhodlala a spokojeného Zlaťáka také pohladila.
Nakonec ho už oba dva očišťovali kartáčem a hadry a kdyby Gryf byl kocour, určitě byl předl o sto šest. Nakonec se to Cho začalo líbit a usmívala se na Harryho, který stále něco povídal Zlaťákovi do ucha. Gryf pohodlně ležel a občas se s Choiným překvapení převalil na záda a nechal si čistit spokojeně břicho.
Pak z čista jasna Gryf zamířil zobákem na Cho, aniž by to Harry čekal. Cho se lekla, ale to jí už Gryf zaryl svým ohromným zobákem do vlasů s podezřívavým pohledem. Harry ten pohled pochytil a zakřičel na Cho, aby se nehýbala. Gryf jí stále dál šmátral ve vlasech a Cho na něho vystrašeně poulila oči, až nakonec k Harrymu překvapení jí z vlasů vypadl veliký tlustý brouk.
„To byl jen brouk Cho, vyndal ti z vlasů brouka,“ pousmál se Harry, když si brouk odfrčel pryč.
„Myslela jsem, že mi uhryzne hlavu,“ usmála se i Cho a narovnávala si vlasy. Gryf si hned zase položil hlavu na zem a spokojeně se nechal čistit.
Když už tam byli opravdu dlouho, tak na oplátku něco Gryf Harrymu naznačil. Ač to bylo nemožné, tak když mu při čištění zobáku pohlédnul do očí, náhle ho něco napadlo.
„Cho?“ zeptal se své kamarádky. „Zlaťák se nám chce odvděčit.“
„Cože?“ pravila o trochu nejistěji Cho.
„Uvidíš,“ hlesl Harry a přeběhl k ní.
Vzal jí za její ladné tělo a vedl jí ke Gryfovo hrudi.
„Mám si na něj vylézt?“ vyhrkla vystrašeně.
„Jo,“ řekl Harry a usmál se na ní.
„To ne… to…“ strachovala se. „to asi není dobrý nápad.“
„Cho, věříš mi?“ zeptal se zase pevně Harry.
„Samozřejmě,“ řekla hned Cho.
„Gryf je něco jako fénix,“ vysvětloval Harry. „není to žádný domácí mazlíček, ale opravdová vnímající bytost, to ona rozhodne o své vůli, jsou to svobodná zvířata, proto si ještě nikdo nesedl na hřbet Gryfa, nikdo ho nepovažoval za svého kamaráda, a Zlaťák je můj kamarád, chce se nám odvděčit za to, že jsme ho očistili.“
„Zlaťák je i můj kamarád,“ přiznala Cho při pohledu na Gryfa.
„Pak jestli je to pravda, tak se nemáš čeho bát,“ řekl s úsměvem Harry.
V zápětí jí pomohl vylézt na záda Gryfovi, který je s jakýmsi kradmým úsměvem pozoroval. Následně se na něj vyhoupl i Harry a Cho byla hned jistější.
V té chvíli Gryf vyskočil na nohy, až oba leknutím zakřičeli.
V dalším okamžiku se ale začali smát, když Gryf s nimi radostně pobíhal kolem dokola a zdálo se jim, že se usmíval, že je vyděsil.
Pak roztáhl křídla a Cho hned ovinula Harryho ruce kolem sebe. Následně za jejího hlasité, ale radostného křiku se Gryf majestátně rozběhl, zamával křídly a vznesl se do vzduchu tak lehce, jako opravdový orel.
Byl to neuvěřitelný let, Gryf s nimi prolétával nad školními pozemky i nad jezerem, ovšem ne nad zapovězeným lesem, a ani na krok se nepřiblížili k Prasinkám.
Cho a Harry si let začali užívat, dokonce i Gryf jakoby zázračně prozpěvoval do vzduchu a pokradmo koukal se zájmem na své dva pasažéry.
Harry byl z dnešního dne celý bez sebe a teď když den končil, se stále nechtěl od Cho vzdálit. Cho jak vidno prožívala stejný pocit a tak se na sebe na Gryfovi tiskli jak nejvíc mohli. Gryf schválně teď nad jezerem neprolétal příliš rychle, takže nic nebránilo jejich láskyplnému polibku nad otevřenou vodou v nádherné krajině Bradavické školy čar a kouzel…
Gryf je dovezl až ke vchodu do hrady a když z něho seskočili, tak přešel se svým zobákem k Cho a nastavil ho.
„Opravdu chce…“ napadlo Cho a ukazovala na hlavu Gryfa.
„Zlaťák asi žárlí, že taky nedostal,“ uculil se Harry.
Cho se nevěřícně, ale s úsměvem naklonila a dala Zlaťákovi pusu na zobák, Gryf se pak ohlédl na Harryho.
„Promiň, ale jsme chlapi,“ řekl zdráhavě Harry.
Gryf se svým typickým úsměvem zapískal a rozběhl se zpátky k Hagridovu srubu.
Dvojice stojící před vchodem do hradu se na sebe podívala a oba dva si povzdechli.
„Večeře,“ prohlásil Harry.
„Měli bychom už jít,“ řekla i Cho a oběma se nechtělo loučit. „Děkuju ti, Harry.“
„Za co?“ divil se.
„Za to, že sis na mě vzpomněl,“ řekla a odvrátila smutnou tvář. „Bojím se zítřka.“
„Proč?“ ozval se hned starostlivě Harry.
„Že na mě zapomeneš,“ řekla Cho.
„Cho… slibuju ti, že na tebe nezapomenu,“ řekl Harry a prstem jí otočil tvář zase zpátky k sobě.
„Budu na tebe zítra čekat, přesně v sedm hodin ráno v sovinci, buď přijdeš… nebo ne,“ řekla a svěšela hlavu.
Harry jí zase narovnal a řekl jí s úsměvem.
„Přijdu tam, to slibuju.“
Cho ho láskyplně s se slzami v očích objala a dlouze políbila, oběma se nechtělo jejich spojení rušit, ale když si jich začali zase všímat ostatní, tak se Cho odlepila, otřela si tvář, naposledy se na Harryho usmála a se slovy: „A nezaspi,“ odešla do Velké síně.
Harry ještě chvíli váhal o všem přemýšlel, v tuhle chvíli ze všeho nejvíc si přál, aby na ní zase nezapomněl, měl jakési tušení, že to Gryf ho lečí z toho Zapomínáku, že to on je ta jeho záchrana.
‚Nesmím na ní zapomenout.‘ řekl si odhodlaně v duchu a stejně tak odhodlaný se s kručícím břichem vydal na večeři.
Když vešel do Velké síně, hned na něj zůstalo viset několik pohledů, možná i stovky, včetně těch učitelů. To mu až zas tak nevadilo, samozřejmě mu to trochu pilo krev, ale myšlenka na den, který spolu s Cho prožili ho ze všech svárů rázem dostala.
Přešel k Nebelvírskému stolu, kde konečně viděl své dva kamarády, Ron však byl nějaký bledý v obličeji a celý vykazoval známky únavy.
„Ahoj,“ pozdravil je Harry s úsměvem. „Kde jste byli, celý den?“
Ron se na něj zle podíval a znovu zakabonil tvář.
„Byl jsem v náručí satana,“ prohlásil nakonec Ron.
Harrymu po chvilce docvaklo, co Ron musel prožívat, nejspíš už byl připravený na všechny zkoušky ze všech předmětů tohoto týdne.
„Tak jak to probíhalo?“ vyhrkla hned Hermiona, která se okamžitě přestala věnovat večeři.
„No…“ řekl Harry zasněně. „musím říct, že to bylo skvělý,“ pak si ale uvědomil, jakou hloupost to řekl, že když něco takového v přítomnosti Hermiony vysloví, následuje celá sprcha dalších otázek.
„A kde jste všude byli, byli jste i za Zlaťákem, nebo jenom…“
„Byli jsme všude,“ prohlásil Harry s předstíravým úsměvem.
„A jak Cho reagovala, byla šťastná?“ naléhala dál dychtivě Hermiona.
„Vždyť ty už to všechno víš,“ řekl jí na to Harry.
„A jak bych to mohla vědět?“ podivila se mu na to.
„Hádám, že jsme tu hlavní tématem dne,“ řekl Harry.
„To víš, že to ví,“ ozval se Ron. „Celou dobu se vás snažila sledovat a nakonec začala nadávat Felixovi, když jste mu s Gryfem uletěli, že tě vůbec nehlídá.“
„Za to Felix nemůže,“ řekl hned Harry.
„Má za úkol tě hlídat, tak tohle měl předpovídat,“ řekla nesmlouvavě Hermiona. „Líbali jste se?“
„Sakra Hermiono, nech ho v klidu se najíst!“ zarazil jí rozladěně Ron.
Harry si oddechl a nabral si večeři.
„A líbali jste se?“ zeptal se tentokrát Ron.
Harry s povzdechem odhodil naběračku a stejně tak rozladěně na něj kouknul.
„Takže jo,“ řekl Ron s úsměvem a mrknul na stejně tak usmívající se Hermiona.
„Rone, že je ta Hermiona ale kost, co?“ zeptal se Harry.
„Co, ty s ní chceš chodit?“ vyštěkl Ron žárlivě, ale pak si zase sedl začal se červenat.
„Ale jo, už ti dáme pokoj,“ uculila se Hermiona a nacpala si pusu jídlem.
„Vy jste mi podrazáci,“ uchechtnul se Harry a nandal si propečenou večeři, při které se mu žaludek odvděčoval hřejivým pocitem.
Po vydatné večeři se už s Cho nesetkal, protože stejně jako jeho samotného, i jí kamenovali otázkami na Harryho. Možná proto mu večer utekl jako voda a nakonec se musel vydat zase s Felixem na Nitroobranu do Komnaty nejvyšší potřeby.
„D-d-d-divím s-s-se vám P-p-pottere, jak m-můžete zvládnout t-to zvíře,“ koktal mu Felix po cestě do ucha.
„Nejdůležitější je, že ho nesmíte považovat za zvíře, za něco méněcenného,“ řekl Harry. „Musí to být váš přítel.“
„To si z-z-zapamatuji,“ řekl s úsměvem Felix. „Hodně š-š-štěstí při N-n-nitroobraně.“
„Děkuju, Felixi,“ pousmál se přívětivě Harry a vklouzl do Komnaty nejvyšší potřeby.
Lexter už tam seděl v polstrovaném rohu a usmíval se na něj od ucha k uchu.
„Předně,“ začal Harry. „žádné další otázky bych už nepřežil,“ zarazil ho ještě před tím, než by něco řekl.
Lexter se uculil ještě víc, jestli to snad vůbec šlo a postavil se na nohy. Stále však mlčel a potutelně se usmíval.
„Přestaňte!“ okřikl ho Harry naštvaně.
„Už se nesměju,“ řekl Lexter a zvážnil tvář, i když mu koutky úst pocukávaly.
„No jo, je mi to jasné,“ prohlásil rezignovaně Harry.
„Ani nevíš, jak jsem rád,“ řekl tentokrát poprvé vážně Lexter. „Opravdu, hned pak máš lepší náladu a chuť do života.“
„Říkal jste Ronovi a Hermioně, že to s Gryfem se týká toho Zapomínáku, že ano?“ začal Harry s otázkami.
„To ano,“ odpověděl krátce Lexter. „Gryf dokáže vidět a cítit na vyšší úrovni, než je lidská mysl schopna pochytit. Ovšem to si vyvinuli pouze mezi sebou, ty jsi první člověk, který se takto spřátelil s Gryfem, a to až do té míry, že na tebe uplatňuje svůj vlastní způsob myšlení.“
„Je to zvláštní pocit, když mi pohlédne do očí,“ prozradil Harry. „Jako kdybych byl jenom stroj a někdo mě chtěl rozebrat a opravit, nebo tak něco.“
„Jak já bych to chtěl taky zažít, to mi věř,“ prozradil Lexter s úsměvem a pokynul Harrymu, aby se před něj postavil.
„Ještě než začneme, nesoustředil bych dokud bych se v téhle věci neudělal jasno… proč se nemůžu změnit v Pegase? Dokonce, i když jsem umíral, vůle zabránit té proměně byla silnější, jak to?“
„Nevíš?“ pousmál se Lexter a zamyšleně si ho prohlížel. „Zabránilo ti v tom něco, co je pro tebe důležitější než tvůj vlastní život.“
Harry o tom chvíli přemýšlel, ale nic ho nenapadalo.
„Voldemort se do mě zase dostal a zabraňuje mi v tom?“ hádal Harry.
„Vůbec ne, to děláš ty sám, tvé vlastní srdce ti zakazuje tu proměnu,“ řekl Lexter stále zamyšleně a nespouštěl z něj oči.
„Ani to nechápu,“ řekl zmateně Harry.
„To cítím,“ prohlásil s úsměvem Lexter. „Shodou okolností to má co dělat s Gryfem.“
„Jak to tedy je?“ naléhal Harry.
„Týká se to tvé první návštěvy… tvého poslední proměnění v Pegase. Já sám nevím, jak to ten Gryf myslel, ale skrz mě ti zkrátka vzkázal, aby ses proměnil v Pegase, on věděl, že se v něj dokážeš proměnit, nejspíš porovnával obě vaše mysli a tvá mysl se mu zalíbila víc. Začal tedy léčit tu tvou. Alespoň takhle si to myslím… nevím, možná jenom potřeboval tím incidentem, když jsi byl v těle Pegase jen překonat nějakou bariéru v tobě, to se asi nikdy nedovíme, protože Gryf neumí mluvit. Ovšem důležité je, že právě teď léčí tvou mysl, už je s tím téměř hotov, zbývá jenom pár týdnů a ty sám vidíš, že ti otevřel oči, nové obzory, které ti až doteď zatemňovaly temné síly.“
„Proč se tedy nemůžu proměnit v Pegase?“ ptal se dál Harry dychtivě.
„Tvé srdce ví, že kdybys ses proměnil v Pegase, nadobro by jsi Cho ztratil. Gryfova léčba by už byla k ničemu, změnila by se totiž v tu chvíli tvá mysl, zcela by se z ní stala úplně jiná, odlišná, a Gryf by ten proces už nemohl zvrátit, dej si pozor Harry, alespoň po zbylé tři… čtyři týdny se neproměň v Pegase, jinak o ní zase přijdeš… a tentokrát navždy.“
„Takže já jsem si to přál,“ pousmál se Harry a byl neskonale rád, že se opravdu v Pegase neproměnil.
„Tady sám vidíš, jak ti na ní záleží, nejen proto že bys ztratil veškerou svou lásku, ale také, že bys jí tak strašně ublížil… cítím ten pocit v tobě… cítím tu lásku, kterou vzplane každé takové mladé srdce, jako máš teď ty. A můžu ti říct, že ten váš vztah je daleko víc pevnější, než kterýkoliv, co jsem kdy viděl…
Tak vidíš jak je nakonec Gryf důležitý,“ zakončil to Lexter a Harry konečně z jeho slov věděl, jak na tom je, a to co zjistil se mu více než líbilo.
„A to vy jste byl u toho draka, to vy…“
„Ne, to jsem nebyl já… to byl Falkon,“ řekl Lexter.
„Falkon?“ divil se Harry.
„To je můj orel,“ řekl Lexter. „Mám ho u sebe v kabinetě, někdo používá sovy, já mám orla,“ řekl s úsměvem Lexter.
„I on byl teď venku a hrál si s námi?“ ptal se dál Harry.
„On byl venku, nezbeda?“ pousmál se Lexter. „Už jsem ti říkal, že jsem blázen do orlů, on je orel skalní, stejně jako já, když jsem proměněný, jsem pyšný na to, že mám pak rozpětí dva metry… no je ale teď jedno, teď už bychom měli pokračovat, naše hodiny Nitroobrany nijak nenarušují Gryfovu léčbu, nemusíš se bát,“ řekl rázně Lexter a zvedl ruku nad Harryho hlavu, pomalu s ní kroutil a po chvilce se potutelně usmál.
„Nechte toho,“ řekl mu uraženě Harry, protože věděl čemu se směje.
„Teď už se ale uklidni,“ zarazil ho Lexter vážným tónem. „Vzpomeň si na naše poslední hodiny, kdy jsme nacvičovali vnitřní obranu proti proniknutí. Vše je jenom na plném soustředění a očištění mysli, pro podvědomé vypuzení útočníka je zapotřebí mnohem více snahy, než u fyzického útoku, pokus se soustředit pouze na zastření své mysli, a nemysli na žádné z těch vzpomínek.“
„Je to těžké,“ odvětil Harry.
„Už jsem ti říkal, že poprvé je to nejtěžší, pak ale přijdeš na to, jak a většinou už to pak jde samo. Takže se soustřeď, jak jsem ti říkal, jedna… dva… tři… legilimens!“
Lexter mávl hůlkou a Harrymu se zavřenýma očima se zdálo, jako kdyby právě opustil tuhle místnosti i tuhle realitu a v tu chvíli se brodil přes další hory vzpomínek tak, jako vždycky… seděl na křesle v soudní síni číslo deset, bylo to disciplinární řízení z jeho pátého ročníku a zrovna se členové starostolce chystali vyřknout závěrečný verdikt. ‚Nesmím myslet na ten hrozný pocit, na nic nemyslet, na nic nemyslet‘… místnost se změnila v kabinet učitele Obrany proti černé magii a Harry právě bolestivě psal nemám vykládat lži. ‚Nesmím na to myslet, nesmím na to myslet‘… místnost se proměnila ve vzpomínku, kterou Harry zahlédl ve Snapeově myslánce minulý rok, James se právě se Siriusem zvedal, aby šel provokovat Snapea. ‚Nesmím na to myslet…‘ říkal si Harry, i když při pohledu na otce se mu to zdálo čím dál víc těžší. ‚Nesmím na to myslet‘… pak nastala vzpomínka, o které Harry ani nevěděl, že ji v sobě má, uviděl nějakého muže s hákovitým nosem, který hulákal na ustrašenou krčící se ženu, za níž v koutě plakal malý tmavovlasý chlapec…“
Prásk!
Harry ležel z čista jasna na zemi a mnul si bolestivou hlavu, když otevřel oči, uviděl před sebou k smrti vyděšeného Lextera.
„Co se stalo?“ hlesl bolestně Harry.
Lexter stále koukal před sebe, jako kdyby právě viděl něco otřesného, něco co znal.
„Kde… kde jsi to viděl?“ zeptal se ho nadmíru překvapeně.
„Já ani nevím… to není moje vzpomínka,“ řekl Harry a snažil se na ní vzpomenout.
„Ta vzpomínka je z doby, kdy jsi ještě nebyl na světě,“ řekl Lexter.
Harry si náhle vybavil toho chlapce a podíval se Lexterovi do obličeje.
„To jste vy!“ vyhrkl Harry najednou. „To vy jste ten kluk v koutě!“
„Musíme pokračovat dál,“ řekl rozhodně Lexter a zvedl Harryho na nohy.
„Jste to vy, že ano?“ trval dál na svém Harry.
„To teď není důležité,“ odsekl Lexter.
„Ale jste to vy, co je to za vzpomínku!“ křikl na něj Harry.
„To tě nemusí zajímat, Harry!“ utnul ho rázně Lexter.
„Já si na to vzpomenu!“ křičel Harry.
„Ne, Harry!“ zakřičel i Lexter.
„Přijdu na to!“
„To nesmíš!“ zahřímal Lexter a mávl hůlkou.
Do Harryho něco prásklo strašlivou silou, až ucítil pod sebou měkké polstrování, ale v té samé chvíli před sebou uviděl obrovitého hada s červenýma očima, bylo to jako kdyby se díval na plátno v kině, akorát, že on v tom plátnu byl, viděl prostory všude kolem sebe. Všude se míhal oheň, dým a kouř, odkapávala sem tam krev a had se neslyšně plazil k nějaké postavě krčící se v koutě, Harryho si had nevšímal, jako kdyby tam vůbec nebyl. Celkově ale to všechno bylo, jako kdyby to byl jen někoho sen, plameny olizovaly zdi i plápolaly ve volném prostoru, had byl větší než normálně a v tom Harry uviděl krčící se postavy. Čaroděj s kaštanovými vlasy sčesanými na strany, na jednom uchu měl náušnici tvaru lebky a na sobě krokodýlové boty.
Víc Harry už neviděl, protože se vše rázem ztratilo a před ním se objevil znovu Lexter.
„Harry, je mi to líto, odpusť mi to, nechtěl jsem ti ublížit…“
Harry se odtáhnul a vyděšeně na Lextera koukal, ještě stále měl zrychlený dech z té vidiny, co právě viděl.
„Co jste mi to udělal?“ vyhrkl Harry vyděšeně.
„Omlouvám se… moc omlouvám… ta vzpomínka je z mého dětství a je dost bolestná, prosím, pochop mě…“
„Ne… myslím to, co jsem právě teď viděl,“ zarazil ho Harry a Lexter okamžitě zvážněl. „Co jsi viděl?“
„Nějakou vidinu, nebo co. Nepodobalo se to ničemu, co jsem zatím prožil,“ řekl Harry vystrašeně.
„To kouzlo tě mělo donutit… zkrátka mělo vedlejší účinky, nejspíš ses dostal do mysli Pána zla… moc omlouvám Harry.“
„Na to teď nemyslete, co mělo znamenat to, co jsem viděl?“ přerušil ho Harry.
„A co jsi viděl?“
„Nějakého muže, hrozí mu nebezpečí, mám takové zvláštní tušení, že ho chce Voldemort zabít…“ chrlil ze sebe horečně Harry a zvedal se mu žaludek. „Je mi strašně zle, Lexi.“
„Řekni mi, co jsi viděl a pak upaluj spát,“ řekl Lexter a přiklekl si k němu.
„Nějaký muž, měl kaštanové vlasy, krokodýlí boty, jednu náušnici ve tvaru lebky…“
„Lebky?“ vyhrkl Lexter. „To je Lebkař, Jim Lebkař, je to jeho přezdívka, pracuje u nás na ministerstvu, hned jdu zburcovat bezpečnost… ty jdi spát, rozumíš?“
„Dobře,“ hlesl Harry.
„A ještě jednou se omlouvám…“
„I já jsem vyjel na své blízké,“ řekl mu s úsměvem Harry.
„Co bych si bez tebe počal,“ pousmál se i Lexter.
„Ještě než odejdete,“ zarazil ho Harry na poslední chvíli. „Jak zabráním tomu, abych na Cho nezapomněl do druhého dne?“
„Zapomněl jsi, co jsem tě učil?“ pousmál se přívětivě Lexter. „Stačí si to přát, když soustředíš svou vůli k tomu snažení, budeš tomu věřit, překonáš cokoliv.“
Následně vyběhl ven z Komnaty nejvyšší potřeby a Harry vyšel pomaličku hned za ním. Když zmatenému Felixovi řekl o Lebkařovi, tak ten se hned o něj začal obávat, protože ho z ministerstva znal, proto se už nedivil, že Lexter tak honem vyběhl, až ho málem povalil.
Při cestě zpátky si Felix s Harrym povídal, Harry mu vykládal o jeho zážitcích a Felix přívětivě naslouchal, spíš ale byl rád, že v tomhle potemnělém hradu má Harryho společnost, sám by tu chodil jen velice nerad.
Buclatá dáma už zase klimbala a zase byla tak stejně nevrlá, jako vždycky, když jí probudí ze zasnění.
Harry se však poté uculil, protože na křeslech vedle sebe spali Ron a Hermiona, která o něj měla opřenou hlavu. Jak vidno na Harryho čekali a usnuli přitom, při tom pohledu na ně, Harry s úsměvem je chtěl nechat tady tak po celou noc, ale věděl, že by mu to do rána neodpustili.
Poté, co je vzbudil, se od sebe rychle odtáhli, Ron se začal nejistě ošívat a raději rychle vyběhl ven k ložnicím. Harry ještě řekl Hermioně, co prožil na hodině Nitroobrany a v zápětí už také ležel v své posteli s nebesy.
Když si odmyslí tu nehodu, která se mu stala teď v pozdním večeru, tak prožil ten nejšťastnější den v životě. S Cho se tak nádherně bavili, jako snad nikdy, o to víc si užívali každé chvilky spolu a Harry zase pociťoval tu nekonečnou lásku k ní.
Při téhle myšlence se mu usínalo doslova jako v bavlnce, dala mu ten nejhezčí den v životě a zahrnula ho pochopením a nehynoucí láskou, za což jí bude nadosmrti vděčný, s jedinou myšlenkou, se kterou usínal bylo, aby na ní do příštího dne nezapomněl.