Kapitola 58.


Nedělní ráno se zdálo být ještě více omšelejší, než všechny předchozí. Harry si ani pořádně nepamatoval na zbytek včerejšího večera, rozloučení s Cho a následné krátké a unavené hodiny s Lexterem na Nitroobraně. Ovšem moc dobře si pamatoval, jak Petúnie hulákala jako nikdy neumírající duch po celém hradě po celý zbytek večera, než jí konečně zavřeli do jejího pokoje, kde nejspíš nadávala až do noci.
   Ovšem její nadávky se velice lišily od těch, které schytávala společnost v Brumbálově pracovně, právě naopak, byly úplně jiné. Teď si naopak stěžovala, že je neevakuovali o mnoho dřív, že jim to tak dlouho trvalo, když dokážou všelijaké ty přeměňovací nesmysli, které viděla večer u Lextera. Nakonec samozřejmě i na Harryho účet přišlo několik nadávek, hlavně pak proto, že na to přišel příliš pozdě a určitě ještě schválně to přišel profesorům oznámit nejméně s hodinovým zpožděním, však si dokážete představit, co napovídala ještě. Ovšem poprvé Harry věděl, že má kvůli čemu nadávat, pokud tetě Petúnii na někom záleželo, tak to byl právě Dudley, a nejspíš stejně tak dobře to věděl i Voldemort. Ještě dlouho do večera si o všem povídali s ostatními studenty, kteří byli stejně tak vykulení z Dudleyho únosu, jako samotný Harry, i když Ron zpočátku hned řekl, že alespoň je od toho buřta na chvíli pokoj.
   Harry jen nerad si představoval to, co právě teď musí Dudley prožívat v tomhle zataženém a nepřívětivém ránu, jestli tedy ještě vůbec žije.
   O to víc nechtěl přemýšlet o jeho možném žití, když věděl, že dnes se koná ten nejhorší ceremoniál na počest někoho, o kom si všichni mysleli, že je už mrtvý. Jak tu tak ráno ležel ve vyhřáté a příjemné posteli s teplou dekou, přemýšlel že na ten děsivý pohřeb vůbec nepůjde, nezúčastní se ho. Proč by také měl, vždyť Sirius přece ještě stále žije, může být zachráněn, Harry to cítí. A kdyby ne, určitě by mu jeho nepřítomnost na jeho vlastním pohřbu odpustil, Harry moc pochyboval o tom, že by se sám Sirius zúčastňoval s jeho povahou nějakého pohřbu, stejně jako Harry. Zdálo se mu, jako kdyby šel na pohřeb svého vlastního otce, o kterém věděl, že ještě stále žije. Proč má Harry pořád ten pocit, je to k zbláznění.
   Ať je to tak, či onak, kdyby se nezúčastnil pohřbu, měl by strašlivé problémy z hlediska novinářů, novin samotných, studentů a příbuzných Siriuse, i když jich moc neměl, tedy alespoň ne těch, kteří si ho vážili.
   Copak jeden malý človíček jako je Harry může změnit osud, který je tak nespravedlivě nezvratný a krutý. Dokázal by se vrátit v čase?
   Jenže kdyby se vrátil a změnil minulost, přestal by existovat, jasně si pamatoval na ta slova Elvíry, která ho právě před tímto tolik varovala. Je ochotný položit svůj vlastní život za návrat Siriuse?
   Tak s těmito neblahými myšlenkami se toho rána vzbudil. Sousedi kolem jako by jeho náladu sdíleli, konec konců to už všichni byli jeho blízcí kamarádi, takže pokud to nebyla ta úplně nejtajnější informace, tak se o to dělili všichni v nejvyšší chlapecké ložnici. Všichni čtyři teď věděli, co musí Harry tohoto rána prožívat a proto ho neobtěžovali žádnými otázkami a narážkami.
   Když pak sešel dolů s Ronem, zjistili že zpráva o únosu Dudleyho se rozkřikla po celé společenské místnosti, naštěstí ale Harryho nikdo s otázkami taktéž neobtěžoval, možná to také bylo kvůli jeho náladě, kterou prozrazoval jeho zachmuřený výraz v obličeji.
   Sesul se do křesla u krbu společně se Ronem po pravici a nakonec přišla i Hermiona a sedla se vedle svých kamarádů na zbylé třetí křeslo.
   „Tak jak ti je, Harry?“ zeptala se ho.
   „Jak by mi tak mohlo být?“ povzdechl si na to. „Jsem zmatený.“
   „Proč zmatený?“ otázal se Ron.
   „Ze svých pocitů, matou mě,“ řekl Harry zamyšleně.
   „Tak co tě mate… povídej?“ říkala dál Hermiona.
   „Dudley,“ řekl Harry jednoduše.
   „Bože z tebe to leze jak z chlupatý deky, pověz nám o co jde?“ tlačil na něj Ron.
   Harry se chytil za čelo a podepřel si ho, následně zhnuseně zkřivil obličej.
   „Já se o něj bojím,“ řekl s nechutí.
   „Cože?“ vyhrkl Ron.
   „To právě nechápu… nenáviděl jsem ho celý život… kvůli jeho chování, tomu že všechno měl, cokoliv si přál, nic nedělal, všechno mu vždycky nosili pod nos a on jen urgoval, aby ostatní pracovali. Choval se vždycky jako malej, rozmazlenej fakan…“
   „Ale ty se o něj bojíš,“ řekla mu na to Hermiona s úsměvem.
   „Asi jsem taky hloupej,“ pousmál se zmateně Harry.
   Hermiona s úsměvem mrkla na Rona, který její úsměvem neopětoval raději odvrátil pohled.
   „Pořád nechápu, jak se o něj můžeš bát,“ pokračoval nevěřícně Ron. „Potom co ti udělal, bych naopak ještě Vy-víte-komu řekl, ať ho pošle do toho… Temného mordu, nebo jak tomu říkají.“
   „Tam neposílej nikoho…“ řekla rázně Hermiona. „i kdyby to byl ten nejhorší zlosyn na světe, to mi věř.“
   „Jako kdybych si opravdu myslel, že je to můj příbuzný,“ řekl Harry a nevnímal je. „A tak moc se ode mě liší.“
   „Pravý protiklad, řekl bych,“ podotkl Ron.
   „Přesně,“ poznamenal Harry.
   „Harry má prostě dobré srdce,“ zakončila ho Hermiona s úsměvem a poplácala Harryho po koleni. „Tak to je.“
   „Moc bych to s tím dobrým srdcem nepřeháněl,“ řekl Harry a podíval se na svou stále čtyřprstou ruku. „Pořád mi to ještě dlužíš dát do pořádku, rozumíš?“
   „Jo jasně,“ přitakal hned Ron.
   „Doufám že víš,“řekla Hermiona a zvedla se z křesla. „že jestli Rona necháš něco napravovat, tak bude mít hned tříprstou ruku,“ řekla s úsměvem a šla na snídani.
   Chlapci se k ní připojili hned za obrazem, Ron měl poněkud načertěný obličej, ale Harry byl rád, že mu tím alespoň trochu zpravila náladu. To však hned se vrátilo do starých kolejí, když ho na
   chodbách zase začalo pozorovat až příliš studentů, Harry si už stačil všimnout, že zprávy se tu šíří rychleji než Letax. Nikdo ale neměl posměvačné pohledy, všichni pozorovali Harry, jestli mu únos jeho bratránka nějak vadí… no z jeho výrazu se ovšem dalo vyčíst spoustu věcí, které mohly znamenat všelicos.
   Velká síň už byla zaplněná až k prasknutí studenty, kteří už dychtivě očekávali ranní roznášku novin a hlavně pilného Denního věštce, který se pyšnil tím, že
   vychází i o víkendech. Harry si zatím nejvíc spravil náladu, když k němu přiběhla Cho a oni se odklidili do ústraní, aby se mohli ústně pozdravit, pokud víte co myslím tím ústně.
   Poté se už konečně ve Velké síni začaly dolů snášet dopisy a celé haldy výtisků Denního věštce, samozřejmě i Hermiona dostala jeden, ovšem Harry zase s hlavou plnou Cho zapomněl na problémy.
   „Co tam píšou?“ zeptal se tentokrát Ron.
   „Bratranec Harryho Pottera byl unesen, ministerstvo zatím nemá žádné další zprávy, podle všeho byl unesen velice okázalým a bezohledným způsobem ze své školy Smeltings kde chlapec studoval, když probourali celou zeď až do chlapcovi ložnice, kde se právě podle slov jeho spolubydlících pilně učil.“ (následoval smích Rona a Harryho, protože představa Dudleyho, jak se pilně učí je přinejmenším směšná.) „Očekává se, že únosci patří k přívržencům Vy-víte-koho a že budou chtít nějaké výkupné, či jakoukoliv výměnu, pokud ovšem zmiňovaný chlapec stále ještě žije.
   „Nic novýho,“ povzdychl si Ron a namazal si toast medem.
   „Ale ne,“ hlesl nanejvýš vyděšeně Harry a nespouštěl oči z tety Petúnie, která právě přišla do Velké síně v doprovodu profesorky McGonagallové, která jí pokynula směrem k místu, kde seděl Harry.
   „Ale ne… jde sem,“ posteskl si Ron a přemýšlel, jestli se sám nenapatlá medem, aby se tetě Petúnii zdál alespoň o něco sladší.
   „Všichni se držte, už je to tady,“ řekl Harry a právě polknul poslední sousto snídaně.
   „Tady jseš…“ řekla mu káravě teta Petúnie a se znechucením si přejela ostatní studenty. „a… kde je ta tvoje dívka?“ zeptala se stejně úlisně jako Snape.
   „Patří do jiné koleje,“ řekl hned poslušně Harry.
   „Do toho Mrzáku, nebo do toho Havráku?“ pokračovala s otázkami.
   „Do Havraspáru, ano teto,“ řekl potichu Harry a neodvažoval se před ní strčit si další sousto do pusy.
   „No já čekám,“ cekla teta Petúnie.
   „A-a-a-a na co?“ zakoktal Harry.
   „No snad mě tenhle mizera…“ a ukázala na Rona. „pustí si sednout, copak neví že starší má… dáma má přednost?“
   Ron stočil pohled zmateně na Harryho a ten mu potichu řekl: „Zmiz.
   Ron však nebyl nešťastný, spokojeně drapnul svůj talíř a odcupital vesele na jiné místo co nejdál od nich.
   Teta Petúnie se naklonila nad Ronovo židli a povzdechla si.
   „Taková nepořádek, já se z toho zblázním,“ a s těmito slovy smetla drobky ze židle, drobky které Harry vždycky bezmyšlenkovitě zasedne a normálně si jich nevšimne.
   „Teto… nechceš si už sednout?“ zeptal se opatrně Harry, když jeho drahá tetička už dobrou minutu pucovala sedadlo, slinila si kapesník a drhla jím zhnuseně fleky od omáčky.
   Následně se posadila až na samý okraj židle a zjistila, že na ní všichni studenti zírají.
   „Hleďte si všichni svého!“ křikla na všechny a studenti hned poslušně stočili hlavy ke svým talířům.
   Ginny, Dean, Seamus, Neville a ostatní z včerejší sešlosti byli všichni vedle Harryho na sedadlech, takže stejně tak i nejblíže tetě Petúnii.
   „Podívej se jak jsi pocintal ten kapesník, copak se nestydíš?“ utrhla se na Harryho.
   Harry kvapně stočil zrak na ubrousek, který si vždycky pokládal na hábit, aby se neumazal.
   „Ale teto, ten ubrousek je právě na to,“ řekl jí zmateně.
   „To tě ale nenutí na něj cintat, jako kdybys pocházel z nějaké nepořádné rodiny,“ pokárala ho.
   Harry přejel pohledem Ginny, Deana… a ostatní, kteří se na něj úzkostlivě dívali a Neville si svůj ubrousek rychle otočil vzhůru nohama. Pak ale zjistil, že druhou stranu má také ušpiněnou, tak se raději nenápadně od tety odvrátil.
   „Příště až půjdu sem k jídlu, očekávám že zařídíš, že budu sedět u profesorského stolu,“ pokračovala svým káravým tónem.
   „Ano teto Petúnie,“ řekl poslušně Harry a konečně se odvážil dát si lžíci s ovesnou kaší k puse.
   „Copak jsme tě neučila, že se nemá u jídla srkat?“ utrhla se na něj a lžíci mu vytrhla z pusy.
   Harry vykuleně a hlasitě polknul, že ani nestačil rozkousat poslední vločky a zakuckal se.
   „Nekašlej mi tady u stolu!“ napomínala ho a Hermiona ho začala opatrně bouchat na záda.
   „Když se kašle, dává se ruka před pusu!“ řekla mu zase.
   „Ano teto,“ vysoukal Harry ze sebe a ovesnou kaši raději nechal být.
   „Jakože nejsou si toasty namazané? V každé řádné restauraci jsou namazané, že mě to vůbec překvapuje,“ šveholila dál a zhnuseně nadzvedávala jednotlivé kousky snídaně. „Ten capart, co tu seděl přede mnou musel být ten nejnepořádnější student téhle proklaté školy, vsadím se, že je to tvůj kamarád.“
   „Ne není, teto… je to vůl,“ uchechtnul se Harry a mrknul po Hermioně, která stejně jako ostatní zadržovala smích.
   „Je tady všechno načnuté, to si ten blázen nemohl vybrat jedno jídlo a to si vzít, nebo co?“ zhrozila se zase a rezignovaně se od snídaně odtáhla. „Tohle vzdávám, tady v tomhle prostředí se nedá najíst.“
   Harry hbitě vytáhl hůlku a namířil na Ronovu snídani.
   „CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?“ zařvala na něj, až všichni v síni ztichli a to včetně profesorů.
   Harrymu se hůlka v ruce trochu klepala, ale to už s ní opatrně mávnul a na stole se objevil fungl nová snídaně, která voněla na hony daleko.
   „Dobrou chuť, teto,“ řekl Harry do ticha poněkud potlačeným tónem, protože mu ještě stále zaléhalo v uších.
   „Tohle mi už nikdy neděl,“ řekla mu rázně.
   „Spolehni se,“ souhlasil hned Harry a pomaličku schoval hůlku.
   „A namaž mi ty toasty, tak jako doma,“ řekla mu.
   „Ano teto,“ řekl poslušně Harry a popadl toast a pak se zadíval na široký výběr pomazánek, paštik, marmelád a džemů.
   „Čím to chceš namazat?“ zeptal se opatrně.
   „Ježiš Marjá Józefe!“ zhrozila se. „Podívej se!“ křikla a ukázala mu na ruce. „Vždyť ty je máš úplně špinavé a… no to snad né! Tobě chybí prst!“
   „To je jen marmeláda, kterou jsem si mazal toast a ten prst…“ hlesl Harry.
   „A co mě to má co zajímat?“ štěkla na něj. „Okamžitě si běž umýt ruce, nějak… si vrátit ten prst a pak mi namažeš ty toasty.“
   „Víš co teto?“ řekl Harry přívětivě. „Namaž si je sama.“
   S těmito slovy jí hodil toast na talíř a zakousl se do svého. V zápětí schytal pohlavek jako řemen, až měl marmeládu i s toastem obtisklou na celém obličeji.
   „To tě odnaučí ty spratku jeden nevychovanej!“ sykla na něj zlostně a v dáli se ozývalo řehtání Malfoye, který se klátil smíchy na se svými kamarády.
   „KDO SE TO TAM SMĚJE?“ zahřímala Petúnie a Malfoy hned ztichnul.
   Pak se Petúnie obrátila zase na Harryho, který si už sklíčeně sundal toast z čela, a odhláskovala mu pomalu.
   „Půj-deš-si-umýt-ru-ce-a-pak-mi-na-ma-žeš-ten-toast, je ti to jasné?“
   „Promiňte,“ ozval se hlásek tetě Petúnii za zády.
   Stála tam Cho a v obličeji měla naprosto kamenný výraz. „Já vám pomohu,“ řekla jí přívětivě.
   Následně si olízla okázale prsty, chňapla toast, nabrala rukou jahodovou marmeládu, až pokapala tetu Petúnii, naplácla jí na toast, následně zabořila ruku do čokoládové a kakaové pomazánky, kterou také bohatě a vrchovatě přitiskla na toast, následně vzala Ginny z jejího toastu šunku a Seamusovi zakouslého do svého toastu plátek sýra, ta kterém byl jeho obrys chlapcovo zubů. Pak se naklonila, vzala kávu a poctivě přelila šálek, až kafe začalo kapat na šaty Petúnie, následně ještě vzala mléko, které už jen a jen přetékalo jak, že podnos pod hrnečkem byl jak se patří k ničemu a nakonec ještě z vysoké výšky do šálku vhodila dvě kostky cukru, až se káva rozprskla na metr široko. A konečně se nakonec usmála na tetu Petúnii, která v obličeji měla výraz mrtvolného zděšení a vrazila jí do pusy namazaný toast.
   „Dobrou chuť vám přeje Harryho děvče,“ řekla jí Cho, otočila se a odešla celá upatlaná, ale spokojená k Havraspárskému stolu, studenti se mlátili smíchy o stůl, i Lexter a někteří další profesoři se usmívali, ovšem až na Brumbála.
   No… mám vám povídat co následovalo? Pro ty, co si mysleli, že by se i u téhle kapitoly muselo napsat, že je dosti krvavá, překvapí je, že se mýlili.
   Teta Petúnie totiž odendala svůj toast a zabořila ruce do obličeje. Mnohé pak překvapilo, že se od ní ozýval srdceryvný pláč. Harry i ostatní z toho byli jak se patří zmatení a jejich smích jakoby ochabl, jenže Harry i přes svůj neprostupný pocit, který měl k tetě Petúnii vycítil, její momentální rozpoložení.
   Přisunul se k ní a pokojnými tóny jí uklidňoval a poplácával po zádech, moc dobře věděl co teď teta Petúnie musí prožívat, na Dudleym jí záleželo více než na čemkoliv jiném a jestli tohle byl její způsob maskování situace, tak ať. Proto mnohé možná zezačátku překvapila Harryho reakce na všechny podněty tety Petúnie u stolu, člověk by měl ostatní neodsuzovat podle prvního dojmu a podle toho, jak se momentálně chová. Teta Petúnie, i když se jí to příčilo se namáčkla i na Harryho, asi se v ní něco zlomilo, v čem jí dopomohla i Cho svým servírováním, teď se tiskla na Harryho a potichu plakala, Harry cítil jak moc jí na jejím synovi záleží a že Harry, její synovec je jediný její příbuzný v tomhle pro ní nanejvýš podivném a nepříjemném světě.
   Harry jí pomohl na nohy a začal jí odvádět kolem kamenných výrazů studentů z Velké síně, následně kamarádky mrkl na Cho, která se ně oba dva přívětivě usmívala.
   Po chvilce uklidňování jí popadla její normální nálada a Harry poprosil skřítka, který se o ní měl starat, aby jí přinesl něco k jídlu, co je nanejvýš pěkně upravené, voňavé a proboha ne upatlané a také jí sám Harry přinesl nějaké knihy z knihovny, o kterých věděl, že by jí mohly bavit. Bohužel ke svému pohoršení musel zbytek dopoledne trávit se svou drahou tetou, která ho věčně peskovala když chodili po hradě na procházky a ona pořád všechno dokola kritizovala, až když bylo k obědu se u nich v pokoji objevila Cho a dlouze a upřímně se Harryho tetě omluvila. Ta však její omluvu zarputile nepřijala a vyhnala jí z pokoje, Harry však ještě stačil na ní dobrácky mrknout, jako že udělala to nejlepší, co mohla.
   K obědu šli také společně a Harry požádal svůj stín v podobě Felixe, aby tetě Petúnii přenechal svoje místo, Felix s tím samozřejmě souhlasil, ale pod podmínkou, že Harry zůstane ve Velké síni, dokud do sebe poté nestačí naládovat rychle oběd.
   Náladu mu hned ještě více ponořila pod bod mrazu informace, že pohřeb se bude konat přesně ve tři hodiny odpoledne na Bradavickém hřbitově. Tam ještě nebyl a o to více se tam netěšil, zase ale naopak, jako kdyby v dnešním dni osud chtěl, aby se jeho nálada stále houpala nahoru a dolů, přijeli do Bradavic takzvaná skupina Lupin a spol. včetně paní Weasleyové, která se hned dostala do křížku s tetou Petúnií, kvůli čemuž měli Harry a Cho konečně možnost být spolu sami, pouze s Felixem v dálce.
   Také že si to víc než dost vynahrazovali stejným způsobem, o kterém jsem se zmiňoval na začátku kapitoly. Cho mu ještě v posledních minutách před třetí hodinou dodávala tolik potřebnou odvahu a kuráž k tomu, aby se pohřbu zúčastnil. Navíc se Harrymu zcela ze všeho nejvíc příčilo, že by tam jako jediný ze všech plakal, což by bylo nanejvýš trapné, všichni by si o něm mysleli, že je nějaká citlivá padavka.
   Snažil se až do posledních chvil si připomínat šťastné vzpomínky na které si bude vzpomínat, když se bude schylovat k pláči, jenže v zápětí si vzpomněl na své schopnosti nitrozpyritu, takže přinejhorším zapře své emoce a pocity a bude to.
   Do třech hodin zbývala čtvrt hodina a všichni zúčastnění se shromáždili venku před vchodem do hradu. Harry nakonec ještě přemluvil, aby Cho šla s ním a hned se cítil spolu s ostatními kamarádi o něco jistější.
   Po pár minutách se dal zástup na pochod, předně byl v čele Brumbál, McGonagallová, dokonce i Snape, dále Lexter, pan Weasley a paní Weasleyová, Fred a George, Bill a Charlie Weasleyovi, Lupin, Tonksová a Moody a další členové Fénixova řádu, včetně několika dalších lidí, které Harry neznal, pak kromě něho samotného a jeho přátel Rona, Hermiony, Ginny a Cho nechyběl samozřejmě ještě Felix s Huňáčem jim za zády.
   Když procházeli kolem Hagridova srubu, tak se k nim poloobr s nechutí přidal, Harry jeho nechuť hned poznal.
   „Co je Hagride?“ zeptal se ho s Cho po boku.
   „Ale… já moc pohřby nemám rád, víš?“ řekl mu a spratkový kožich ml nacpaný svými ubrusy, které používal jako kapesníky.
   „Tak jsme na tom stejně,“ hlesl stejně tak zasmušile a Cho ho objala kolem ramen, aby mu dodala odvahu.
   „Poslední pohřeb, kerej sem zažil byl pohřeb tvých rodičů Harry,“ pokračoval Hagrid. „Vod tý doby jsem vo ně přestal mít zájem, protože mě… zvláště ten poslední pohřeb… no… dost mě to vzalo, jestli víš co tim myslim.“
   „Chápu tě víc, než by sis myslel,“ přiznal Harry zasmušile.
   „Ale řek sem si, že by ses zlobil, kdybych se tam nevobjevil, tak teda du,“ pokračoval Hagrid.
   „Ani mě se tam nechtělo,“ povzdychl si Harry. „Pořád si myslím, že je to všechno jenom vyšperkovaný zástup lidí, který si jdou na pohřeb někoho, kdo na mě bude čekat ve společenské místnosti s úsměvem na tváři.“
   „Chápu Harry… ehm… ale radši bych vo tom teď nemluvil,“ řekl Hagrid a zrychlil krok aby mladistvý doprovod předběhl, Harry ještě stihnul zahlédnout, jak si hbitě vyndává jeden ze svých ubrusů a dlouze pronikavě frká.
   „Alespoň tam nebudu jedinej, kdo tam možná bude brečet,“ povzdychl si zase Harry.
   „Dobře to dopadne, uvidíš,“ konejšila ho Cho a Harry moc dobře věděl, že by tam bez jejích slov a bez ní samotné nešel ani za mák.
   Šli stále dál a dál, až se cesta zdála být nekonečná, obešli rozlehlé famfrpálové hřiště a stále pokračovali po nevychozené cestě dál. Čím víc Harry věděl, že se tam blíží, tím víc se mu svíralo hrdlo a chtěl se vrátit, začal se opravdu cítit zcela příšerně, neměl odvahu téměř vůbec pomyslet na svého kmotra o kterém si stále myslel, že je živý a teď mu jde na pohřeb.
   Když se jim famfrpálové hřiště ztratilo z dohledu natolik, že bylo jasné, že jsou i ven z pozemků Bradavického hradu, narazili na jakési údolíčko, které bylo svým vzhledem tak neuvěřitelně odporné, že se všem příchozím tajil dech. Když došli až dolů, ocitli se v celých řádkách rozbouraných, poničených a zašlých hrobů s zcela zdevastovanými náhrobními kameny. Všude to tam bylo potemnělé, létali tu samí krkavci, hořely tu po okrajích potemnělé stinné pohodně nedbale zapíchnuté do země cik cak tak, jako kdyby je někdo letmo v chůzi dával na místa, jak sem u to chodí. Avšak uprostřed si všimli něčeho opravdu na první pohled nepříjemného, uprostřed údolí stál ohromný statný a nesmírně starý dub s obrovským černým otvorem v kmeni. Měl suché větve a listí, okoralou kůru a oprýskané kořeny trčící ze země. Všude kolem něho byly tmavé polámané hroby s prastarými nápisy o rocích dávno minulých, všude byly slyšet potemnělé a nepříjemné hlasy, které jakoby vycházely z nitra toho nehostinného stromu. V okolí se vznášel těžký vzduch, který jakoby odrazoval nově příchozí, aby se otočili a honem rychle se vrátili. Kolem poletovali v strašidelném bezvětří uschlé chomáče keřů jako v nějaké opuštěné westernové vesničce.
   Harry zrychlil do kroku, až dohnal Lexter bavícího se o něčem se Snapem.
   „Lexi, tohle je ten hřbitov?“ zeptal se.
   „Jedna část,“ podotkl nevraživě Lexter. „Osobně tudy opravdu nerad chodím, už dávno tu měli udělat nějako okliku, ale protože pravý hřbitov byl založen o hodně později, první je tenhle… dosti nehostinný.“
   „Jaký je rozdíl, mezi těmi dvěma hřbitovy?“ zeptala se Cho.
   „Jeden je pro… řekl bych… zlé černokněžníky z dávných časů,“ vysvětloval Lexter. „jistě jste si všimli, že ty hroby už něco pamatují no a ten druhý se snažili udělat naopak příjemněji, vlastně do nynější podoby jej upravil až samotný Brumbál.“
   „A my jdeme na ten druhý?“ ptal se dál Harry.
   „Přece bys nechtěl Siriuse pochovat tady v tom,“ řekl Lexter a Harry přikývl.
   Následně se svými kamarády trochu zpomalil a držel se v dáli.
   „Zajímalo by mě co byl zač ten strom,“ pomyslel si Ron.
   „Prý pro obzvlášť zlé mocnosti a kouzelníky,“ prozradila mu za zády Hermiona.
   „Že mě nepřekvapuje, že to víš,“ odvětil Ron naštvaně.
   „Kdyby sis už konečně přečetl Bradavické dějiny, tak bys to věděl,“ odvětila Hermiona panovačně.
   „Teď není čas na hádky,“ řekla jim potichu Cho.
   „Jaks to Hermiono myslela,“ zeptal se Harry. „to jako je pohřbívali… do toho kmene, nebo co proboha?“
   „Samozřejmě že ne blázínku, to není jen tak ledajaký strom…“
   „Hele, podívejte!“ hlesla Ginny a ukázala dopředu.
   Před nimi se tyčil baculatý, téměř sjezdařský kopec pokrytý bílými tečkami.
   Jak Harry v zápětí zjistil, když začali k němu stoupat, ve skutečnosti to byly hroby. Byl to jakýsi na první pohled roztomilý palouček a jak vidno byl kouzelně začarován.
   Na rozdíl od nehostinného údolí, palouk měl kolem pravidelně rozsázené oranžové, žluté a bílé pochodně hořící na překrásných, zdobených kamenných podstavcích. Kouzelně všude kolem poletovaly lístky a kvítky, tráva se sama v bezvětří čeřila, jako kdyby jí nějaká neviditelná ruka stále hladila. Hroby byly překrásné, pozlacené, stříbrné i mosazné, mahagonové a byly naleštěné, jako kdyby se o ně každý den starala armáda domácích skřítků. I v úplném bezvětří se zdálo, že tu vál vlahý větřík, který příjemně čistě pronikal do plic. I když nesvítilo slunce, hřbitov byl na první pohled příjemný. Nikde nebyly žádné cestičky, tráva jakby se tu nedala vyšlapat, jako by opravdu sama o sobě žila. Poletování lístků a kvítků nepolevovalo, stále se kouzelně objevovaly a zase mizely. Uprostřed palouku mezi hroby pak bylo něco, na co se jen stěží mohl Harry dívat.
   „Proč tady mají tu rakev?“ zhrozil se.
   „Nejspíš chtěli, aby to vypadalo jako opravdový pohřeb s tělem,“ odvětila Hermiona.
   „To je strašné,“ povzdychl si Harry a Cho tiskla ještě víc, aby mu dodala odvahu.
   U dřevěné naleštěné rakve stál kněz, alespoň tak ho Harry mohl pojmenovat a kolem byli jeho pomocníci zahaleni ve velkých robách. Rakev byla obložená věnci a vysokými svícny s bílými svíčkami na vrchu a vedle rakve pak byl náhrobní kámen s takovýmto nápisem, který když Harry viděl, tak jen s těží potlačoval své emoce a tiskl se na svou kamarádku Cho.
   Felix zůstal stát se svým psíkem v dáli a teď hodně lidí se nahrnuli k Harrymu, jakoby s ním chtěli být o něco blíž.
   Vždyť to byl právě on, který Siriuse očistil, který ho zachránil od mozkomorů a dal mu svobodu. Pokud někdy měl Sirius někomu věřit, pak tomu malému chlapci, který ho nejdřív chtěl srdceryvně zabít, a pak by byl ochoten i zemřít, aby mu zachránil život, takový byl Harry, který teď stále vedle hrobu svého kmotra a srdce se mu svíralo, jako v obrovské nekompromisním svěráku neštěstí.
   Víc než kdy dřív byl rád, že sebou má Cho a ostatní, bez nich by se tu snad už dávno sesypal, nebo by sem nešel. Opravdu si začínal uvědomovat, že se z něho stal citlivka, že někdo ani nebrečí na pohřbech svých blízkých a on nemá odvahu své city držet pod kontrolou, když se to tak pilně celý rok učil.
   Nyní hodně lidí se postavilo za Harryho a ostatní členové Fénixova řádu a další profesoři se shlukli do velkého kruhu s ozdobenou rakví uprostřed.
   Harry však mohl vidět, kdo stejně tak silně prožívá pohřeb jako on sám. Nejvíc ze všech, hned po Harrym to byl Lupin, který stále nevnímavě hleděl do země a podle jeho chování Harry usoudil, že se snažil za nic na světě nemyslet na svého celoživotního přítele, kterých moc kvůli svému vlkodlačímu prokletí v životě neměl. Hned druhý byl Lexter, který ovšem uměl krotit své emoce o mnoho více. Ovšem Harry i na něm mohl vidět jizvy osudu, které nezahojí ani čas. Věděl, že se stále viní za udání Siriuse a jeho následného zavření do Azkabanu, jak ho málem zabil, když se dozvěděl o smrti svých rodičů.
   Chyběl tu jediný bývalý přítel téhle party a zároveň i její zkáza. Harry si přál, aby Pettigrew, ať je teď kdekoliv, aby trpěl po celý zbytek svého života, přinejmenším tak, jak musí trpět teď Sirius, když se Harry dozvěděl pravdu o tom Oblouku smrti.
   Poslední, kdo své emoce dával víc než najevo byl samozřejmě Hagrid, který na svou velkou postavu byl až příliš citlivý a možná že právě proto ho má Harry rád. Pod tou velkou a na první pohled hromotluckou tváří se skrývá citlivá duše dobráckého člověka, který je ochoten po mnohé obětovat i svůj vlastní život.
   Ostatní přítomní měli jen kamenné obličeje a ani nedutali, když kněz začal se svou zahajovací řečí a Harry si přál, aby nebyla příliš zdlouhavá. Popadávala ho chuť tu rakev otevřít a vytáhnout Siriuse zase zpátky mezi živé, vdechnout mu život, aby zase mohl být jeho přítel, ten který chápal všechny jeho strasti a trápení. Kdyby se tak ta rakev otevřela a on by vyšel zdravý ven.
   Nic víc si Harry v tuhle chvíli nepřál.
   Všichni jakoby koutkem očí koukali po černovlasém chlapci s brýlemi, kterému v koutku úst škubal pláč, smutek a bolest, kvůli které se mu málem podlamovaly kolena a Harry cítil, jak z Cho, která ho pevně držela za ruku, čerpá drahocenné dávky energie a odvahy.
   „Sešli jsme se zde,“ začal kněz. „abychom uctili památku našeho společného přítele, druha, naší oporu a spolubojovníka proti mocnostem zla… Siriuse Blacka. Muže, jenž pocházel z oné nechvalné rodiny Blacků, která tolik lpěla na čisté krvi a stejně tak i pravé dědičnosti. A jako jeden z mála, Sirius, se zřekl této víry a vydal se svou vlastní cestou, cestou spravedlnosti, odvahy, dobrých skutků a… nesmím zapomenout také na značnou řádku rošťárenství,“ dodal kněz s úsměvem. „Někteří si stále o něm mysleli, že je oným opravdovým Blackem, který lpí na zásadách své rodiny. To však není pravda. Dnes jsou mezi námi lidé, kteří tohoto muže měli velmi rádi. Kteří poznali jeho pravé srdce a… nutno podotknout že většina ho jistou dobu také velice nenáviděla. Když byl zesnulý obviněn a zavřen do vězení, nikdo s nás nemohl uvěřit, že by něčeho takového byl schopen. Jen on sám, Sirius, věděl jak to ve skutečnosti bylo, že je zradil jejich nejlepší přítel… o kterém ani v nejmenším nepochybovali. Tento zmiňovaný ublížil více lidem… některé zasáhl opravdu hluboko, ovšem Sirius i po těch letech své snažení nevzdal a chtěl pravého viníka usvědčit a poslat do vězení…“
   Zbytek Harry přestal vnímat, protože se mu hrdlo sevřelo už na maximum a on zavřel oči a snažil se zapřít své pocity a emoce, což bylo v tuhle chvíli nadmíru těžké.
   Kolem si neviditelný větřík pohrával s okvětními kvítky a lístky ze stromů, které neslyšně dopadaly na zem a hned na to mizely. Větřík jim cuchal vlasy, Harry jej cítil v zádech, i když za sebou měl skupinku dalších lidí. Slyšel jak kněz odříkává dál svůj monolog, jak Hagrid frká do svého ubrusového ručníku, jak jeho přátelé neslyšně stojí a snaží se tvářit neutrálně, přitom však stále… všichni po očku koukají na Harryho, který měl zavřené oči a nic nevnímal, nic jiného než tyhle věci.
   Pak ale začínal ve tmě pod víčky vidět, jak Sirius padá do oblouku, viděl sám sebe, jak mu běží na pomoc, jak dychtivě čeká, až se vynoří z druhé strany oblouku. Instinktivně se mu jej chtělo zachytit, zachránit ho, vzít ho zpět mezi živé. Musel ho zachránit, Sirius stále padá, stále ho vidí před sebou ,je tam… dá se ho zachránit, může to dokázat, když si pospíší, tak do dokáže, chytne ho za ruku a stáhne ho zpátky do bezpečí, zase bude s ním. Může to vyjít, když bude mít vůli, když bude chtít, když si to bude přát, tak dokáže všechno. ‚Sirius musí žít!‘ křičel Harry v duchu a dech se mu zrychloval, viděl stále jak padá v černé tmě, zvuky okolních výkřiků ostatních smrtijedů a padajícího Siriuse do toho smrtelného oblouku. ‚Siriusi!‘ křičel Harry v duchu. ‚Siriusi ne! Siriusi‘
   „Siriusi!“ zakřičel Harry z plna hrdla a rázem otevřel oči.
   Dýchal jako pominutý a všichni na něj překvapeně koukali, musel zakřičet do výkladu kněze. Náhle si začal připadat trapně a provinile, stočil pohled jinam, ale všichni na něj stále s obavami civěli.
   „Já… já se omlouvám… půjdu o kus dál,“ řekl Harry pomaličku a nechal je tam samotné, ani Cho sebou nevzal, sedl si na čechrající se trávu a nepřítomně hleděl na zástup lidí u rakve.
   Pláč stále držel na krajíčku, doslova ho válcovala myšlenka na to, že Siriuse už nezachrání, ta naděje o které Brumbál mluvil tuhle v noci, ta teď dostával strašlivě zabrat, Harry bojoval s myšlenkou na to, že už Siriuse nikdy neuvidí, což se pro něj v jádru duše stále zdálo být víc a víc neskutečné. Jako kdyby on jediný měl v sobě tu zvláštní naději, stále tam byla, až to bylo divné, protože normální člověk by jí už rázem ztratil. Harry ale ne, pořád ji v sobě měl.
   „Taky nemáš rád pohřby?“ zeptal se ho hlas za zády.
   Harry se rychle otočil, stál tam Aberforth a hleděl na zástup lidí u rakve v dáli.
   „Pamatuju si na svůj první pohřeb,“ pokračoval Aberforth. „Umřel mi pes,“ pousmál se. „Byl to můj nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. Dokonce lepší, než lidský přítel,“ řekl a sedl si ztěžka vedle Harryho.
   „Stydím se za to, že jsem tam nevydržel,“ řekl Harry naštvaně.
   „Nemáš se za co stydět, to já bych se měl stydět a ty víš, že mám pravdu,“ řekl Aberforth a koukal na Brumbála v dáli.
   „Dokážu ale pochopit, co jste musel prožívat,“ řekl Harry. „Možná že ne, když jste nám to říkal poprvé… možná že kdyby jste ho nepoštval na mé rodiče, nic z toho by se nestalo.“
   Aberforth se na chlapce podíval a povzdechl si.
   „Kdo ví, Harry. Kdo ví,“ řekl mu na to. „Zestárl jsem, někdo říká že se stářím přichází i moudrost, ale já tomu nevěřím… myslím si, že čím jsi starší, tím jsi bláhovější.“
   „Co mě tady ještě čeká?“ zeptal se Harry spíš sám sebe.
   „Půjdeš zpátky…“ začal říkat zamyšleně Aberforth. „zahraješ si se svými kamarády a zapomeneš na všechny problémy… půjdeš na večeři… až se najíš bude ti hned líp, dáš pusu Cho… proděláš hodinu Nitroobrany a půjdeš spát.“
   Harry se z posledních sil uchechtl, spíš ale ze sarkasmu, protože se mu tenhle denní plán zdál opravdu směšný.
   „Možná že by se na pohřbu opravdu měli lidé usmívat,“ řekl Aberforth dobrácky. „Bůh ví, že by si to mnozí zesnulí přáli,“ dodal ještě pomalu.
   „Sirius by si to přál,“ řekl Harry s úsměvem. „Vzpomínám si na jeho dobrou náladu. Jako malý se stále smál, dělal všechny ty vylomeniny s tátou a Lupinem. Ani v dospělosti ho smích nepřešel. Dokonce i když se vrátil z Azkabanu a všichni si o něm mysleli že je vrah, stále se ještě dokázal zasmát. Pamatuju si, jak mě chtěl doprovodit na to slyšení, aby mi dodal odvahu. Aby mi to ulehčil,“ řekl Harry a znovu začal zadržovat slzy. „Chtěl… chtěl mi pomoct. Chtěl mi pomoct a nic za to nechtěl.“
   „Jako pravý přítel,“ dodal s úsměvem Aberforth.
   „Trávil celou tu dobu v tom domě, stejně jako já celé své dětství u Dursleyových. Oba dva jsme… dá se říct žili ve vězení. On mě chápal Aberforthe,“ řekl mu Harry do očí. „Takových lidí je už málo… jestli vůbec nějací ještě jsou,“ řekl a vysmrkal se.
   „Vzpomínám si,“ začal Aberforth. „jak jednou začal u Potterů doma dortovou válku. Byl jsem tam zrovna na návštěvě, James mě pozval… nakonec jsme všichni byli od dortu, dokonce i tvá babička a děda se přidali. Sirius vyhrál… jako jediný nebyl jako sněhulák. Paní Potterová pak mávla hůlkou, a všechen binec, dorty a fleky byly rázem pryč. Všichni měli Siriuse rádi, on měl smysl po humor.“
   „Pořád má,“ řekl skálopevně Harry.
   „Možná… že když budeš opravdu doufat v jeho život…, opravdu usilovně…“ doplnil ještě Aberforth. „možná opravdu i s tím bude žít naděje v jeho návrat.“
   „Je to strašlivě těžké,“ zaprotestoval odevzdaně Harry.
   „Nikdy se nevzdáme… pamatuješ?“ řekl mu Aberforth. „Lexter se nevzdal, ani tví přátelé ne… co uděláš ty?“
   S těmito slovy se s povzdechem těžce zvednul na nohy, pokynul hlavou Brumbálovi, který mu téměř neviditelně odpověděl a pak začal scházet dolů.
   V tu chvíli nejspíš kněz dokončil část svého dialogů, protože se hodně lidí přemístilo k rakvi a jediná Cho se vydala za osamělým sedícím Harrym. Přišla až k němu a sedla se vedle něho, její zrak také skončil na zástupu lidí u rakve.
   „Zkazil jsem to, co?“ otázal se rozmrzele Harry.
   „A co jako?“ zeptala se.
   „Ty moc dobře víš co,“ odvětil Harry. „Ten kdo se ho nejvíc zastával mu uteče od rakve, musejí se na mě zlobit,“ řekl Harry s pohledem na zástup lidí, kterým teď kněz dával nějaký zlatavý prášek do ruky.
   „Nikdo se na tebe nezlobí Harry,“ řekla mu Cho s pochopením. „Chápe tě víc lidí, než si vůbec myslíš.“
   „A kdo třeba?“ zeptal se sarkasticky. „Určitě nikdo tak jako Sirius.“
   „A co tví přátelé?“ zeptala se Cho, když lidi ve skupince posypávali zlatým práškem rakev, prášek se zlatě třpytil a maloval na rakvi tvary.
   „Nikdo nebyl jako Sirius,“ řekl Harry a kroutil přitom hlavou.
   „Každý jsme něčím výjimeční,“ dodala Cho. „Mám tě ráda Harry a nechci aby ses utápěl v zármutku.“
   „Víš jaké to je… stát nad jeho hrobem… a přitom hluboko uvnitř cítit, že není mrtvý,“ začal pomaličku Harry. „Zavřu oči… a vidím jak padá… do toho zatraceného oblouku… a jak se nevynoří už nazpátek. Žádné volání, křik, ani pláč nic nespraví, vždycky do oblouku spadne. Ani nevíš, jak moc bych si přál ho chytit, vrátit tak čas…“
   „Jednou jsi mi řekl, že co se stalo, stalo se. Osud nezměníš,“ řekla Cho a objala ho kolem ramen.
   „Osud je krutý,“ ztěžoval si Harry. „Málem mi sebral cokoliv, co jsem měl na světě rád… Rona, Hermionu… Lextera, Siriuse… i tebe.“
   „Pořád jsem tady,“ řekla mu vážným tónem. „Já nikam neodcházím.“
   „Tak tu zůstaň,“ prosil Harry.
   „Zůstanu,“ řekla mu s úsměvem a dala mu pusu na čelo.
   Po asi deseti minutách už rakev obešli všichni, rozezněla se teskná hudba a výstřely s posvátných hůlek a pak po dalších minutách, když Hagrid načínal svůj druhý kapesník se všichni začali chystat odejít zpátky do hradu s kamennými obličeji.
   „Měl bys tam jít, Harry,“ řekla pojednou Cho.
   „Cože?“ zeptal se na její nečekanou větu.
   „Vím že stále věříš, že Sirius je živý,“ začala Cho. „Nemám ti nic z toho za zlé, to přísahám, ale co když opravdu už je mrtvý a ty se s ním nikdy nerozloučíš?“
   „On není mrtvý,“ hlesl neslyšně Harry.
   „Tak možná… že budeš mluvit do toho světa, kde teď je, třeba tě uslyší,“ řekla mu a pohladila ho po tváři. „Nebylo by hezké mu říct sbohem… nebo ho prostě pozdravit?“
   „Nevím co bych řekl,“ hlesl Harry plačtivě.
   „Řekni to co k němu cítíš, to není tak těžké,“ řekla mu konejšivě Cho. „Věř mi, uleví se ti.“
   Harry po chvilce rozmýšlení napřímil pohled k rakvi, sebral odvahu a postavil se na nohy. Většina návštěvníků už odcházela pryč, když Harry došel až ke knězi, jeho pomocníkům, k rakvi, Brumbálovi, Lexterovi a McGonagallové.
   „Mohl… mohl bych si s ním chvilku promluvit o samotě?“ zeptal se Harry zadrhávaným hlasem.
   Skupinka se na sebe podívala, kněz s úsměvem pokýval a poodstoupil, jen Brumbál a učitelé stále váhali.
   „Prosím, jenom pár minut, mám tady přece svého osobního strážce,“ řekl jim Harry a ukázal na Felixe v dálce. „Nic se mi nestane.“
   McGonagallová se otočila a odcházela, Snape v dálce se k ní připojil a Harry už jen čekal, až odejdou i další.
   „Nechte mě alespoň se s ním rozloučit,“ hlesl naposled Harry prosivým tónem a hleděl upřímně na Brumbála.
   Brumbál po chvilce se pousmál a poplácal Harryho po rameni. „Gentlemani, nechte prosím vás tady toho chlapce chvilku o samotě, ano?“ poprosil Brumbál pomocníky kněze, kteří nejdřív se po sobě zmateně podívali, ale pak se také vzdálili.
   „Pozdravuj ho ode mě, ano?“ řekl Lexter Harrymu a společně s Brumbálem odcházel také dolů, Harry ještě stačil zahlédnout, než zmizeli docela, jak Brumbál Lexterovi něco naznačuje ohledně Felixe.
   To už ale byl u rakve sám… sám u náhrobku se Siriusovo jménem, a i když tam nebyla jeho fotka, viděl jí tam ve své fantazii. Kleknul si k rakvi a náhrobku a zhluboka se nadechl.
   „Tak jsem tady,“ začal říkat potichu. „Doufám že mě slyšíš, protože jinak bych tu byl za velkého idiota,“ řekl a pousmál se, čímž si chtěl dodat lepší náladu. Po každé větě se dlouze odmlčel a mluvilo se mu stále obtížněji. „Pamatuješ si, když jsme se poprvé setkali… teda to co já si pamatuju, asi jsi mě viděl už v jednom roce a tak daleko mé vzpomínky nesahají… Celý ten rok jsem tě chtěl zabít, za to co jsi měl provést mým rodičům… Všechno nedopadne, jak člověk zamýšlí… Jsem rád, že jsem tě nezabil… Jsem rád, že jsi mi ukázal, jaký opravdu můj otec byl… Máma a táta mi odešli, nikdy jsem je nepoznal. A… jsem strašně zmatený… chybíš mi snad víc než oni… strašně mi chybíš. Přál bych si, abys ses tu objevil… Vyšel z té rakve a zase se na mě usmál, tak jak jsi to uměl jen ty.
   Připadám si jako nějaká praštěná vdova,“ pokáral se Harry a rozhlédl se kolem sebe, nikdo nikde nebyl, až na Cho která se na něj z dálky umívala. „Proč stále cítím že pořád žiješ?“ ptal se Harry plačtivě. „Proč se mi pořád zdá, jako kdybych tě nějak mohl zachránit, co se mi tím snažíš říct? Kdybych ti tak rozuměl,“ Harry odvrátil pohled na trávu a zhluboka se nadechl. Pak se otočil za sebe a zadíval se na Cho.
   „Vidíš jí?“ zeptal se Siriuse. „Je hezká, co? A taky hrozně milá,“ dodal s úsměvem. „Udělal bych pro ní cokoliv na světě, určitě by se ti líbila, kdybys jí mohl poznat. Vlastně proč bys nemohl?“ uvědomil si Harry a pokynul Cho, aby se k němu přidala.
   Cho poněkud opatrně k němu přišla a Harry jí pokynul, ať si taky sedne.
   „Asi to nezabírá, Cho,“ vysoukal ze sebe Harry hledíc na náhrobní kámen.
   „Co nezabírá?“ zeptala se ho.
   „Vůbec se mi neulevilo,“ řekl Harry. „Tady prostě něco není v pořádku.“
   „Není ti něco, Harry?“ zeptala se ho s obavami.
   „Jsem strašně zmatený,“ řekl a snažil se protřepat si hlavu. „Jako kdybych věděl, že za chvilku se Sirius objeví… já nevím… třeba v té rakvi, ožije a znovu budeme spolu.“
   „Harry, možná že bychom o tom měli někomu říct,“ řekla Cho.
   „Nikdo mi nevěří,“ odvětil Harry. „Potřebuju, abys mi ty věřila. Něco v sobě mám, co mi říká, že ještě není mrtvý. Cítím jako kdybych se s ním mohl setkat kdykoliv se mi zachce.“
   „To je ale hloupost Harry,“ odpověděla mu konejšivě Cho. „Sám moc dobře víš, kde je, nemůže se tady prostě objevit.“
   „Objeví se tu,“ řekl skálopevně. „Vyleze… vyleze z té rakve, uvidíš že bude žít. Nikdo mi nevěří, stejně jako mi nikdo nevěřil minulý rok, když jsem tvrdil, že Voldemort je zpátky, měl jsme pravdu, protože jsem to viděl na vlastní oči. Teď mám ten samý pocit, jako kdybych měl v sobě stále to očekávání, že se objeví na druhé straně oblouku.“
   „Harry, já ti věřím. Potom co jsem zažila a co jsi zažil ty jsem ochotná uvěřit i něčemu takovému,ale…“
   „On se tu objeví, v té rakvi se objeví.“
   „Ale není možnost, aby se tu objevil, zvláště v té rakvi,“ naléhala Cho.
   „Ale ano, bude tam!“ řekl Harry a vstal.
   „Harry neblázni,“ prosila ho Cho, jenže v tom se ozvala rána na stranu rakve.
   Oba dva s kamennými pohledy ztuhli a koukali na rakev se zděšením, Harrymu se doslova zastavoval dech, nemohl uvěřit tomu, že má pravdu. Zevnitř se opravdu ozývalo bouchání a mužský hlas.
   „Je tam!“ křikl Harry a začal
   hledat zámek na rakvi.
   „To ale přece není možné,“ říkala stále dál, ale o poznání více udivenější Cho. „Copak tam opravdu je?“
   „To je Sirius, to je jeho hlas!“ řičel Harry štěstím a konečně zahlédl zámek rakve. „Slyšíš ho taky, ne?“
   „Ano slyším,“ řekla nevěřícně Cho.
   Harry vytáhl hůlku a snažil se zámek povolit.
   „Tohle se mi nelíbí Harry,“ řekla s obavami Cho.
   „Bože, tak mi pomoz!“ naléhal Harry, když zámek nechtěl povolit.
   „Harry, v tom bude nějaký háček.“
   „Žádný háček, to je Sirius, chceš aby se tam udusil, nebo co?“ hulákal Harry.
   „Harry…“ řekla Cho a byla ještě vyděšenější. „Harry, Felix je pryč.“
   Harry jí však nevnímal, zuřivě se snažil zámek povolit, byl tam Sirius, jasně ho poznal, přesně tak jak si myslel. „Tak pomůžeš mi už?“
   Cho s obavami přešla k němu a oba dva konečně zámek povolili. Víko se odklopilo a oni nahlédli dovnitř.
   „Siriusi!“ křikl Harry.
   Jenže po řevu a bouchání na stěny rakve uviděli k smrti vyděšeného Dudleyho, který si teď s vystrašenýma očima sedl a vystrašeně se kolem sebe rozhlížel. Jenže v zápětí začal řvát a hleděl někam za Harryho a Cho, těm rázem někdo sebral z ruky hůlky a v tu chvíli je knězovi pomocníci popadli za ramena a odvlekli k náhrobku, kde je přitiskli, aby se nehnuli.
   „Co to má znamenat?“ křikla Cho a i Harry se snažil bránit, ale byli ve veliké početní i silové nevýhodě.
   „Překvapení Harry!“ zvolal kněz a sesednul z testrála, který v jeho moci byl stejně tak zuřivý, jako ti co útočili na Bradavický vlak.
   „Vy!“ křikl Harry. „To vy jste unesli Dudleyho?“
   „Kněz?“ zeptala se zmateně Cho.
   „Zdá se že ti to pomalu dochází slečinko… nebo ti mám říkat šikmovočko?“ kněz si sundal kapuci a na jeho hlavě se objevily blonďaté vlasy, ty jedině které Harry viděl jen na jediném dospělém člověku, proto ho okamžitě poznal. Hned na to se ale obličej kněze začal měnit v Malfoyovo.
   „POMOC!“ řval Dudley na celé kolo. „POMÓC, POMOZTE MI NĚKDO.“
   Malfoy mu jediným letmým mávnutím hůlky ztišil hlas.
   „Jednoduchý a prostý mnoholičný lektvar,“ řekl Malfoy s kradmým úsměvem. „navíc nám z knězovo mrtvoly zbylo dost, abychom z toho mohli ten lektvar namíchat.“
   „Ty proradnej vrahu!“ zařval Harry rozzuřeně, ale pomocníci kněze, tedy teď Malfoye ho pevně tiskli k náhrobku.
   „Museli jsme sice trochu poopravit náš plán, ale i tak nám to vyšlo,“ pousmál se Malfoy. „Jestli pak víš ty náš slavnej Pottere, proč jsme Dudleyho unesli?“
   „Pusťte je a mě si nechte,“ řekl Harry a Cho hned začala protestovat. „Mě přece Voldemort chce!“
   „Neopovažuj se vyslovovat jeho jméno nahlas!“ zařval na něj Malfoy s namířenou hůlkou. „Momentálně jsi nám k ničemu… jistě tě potěší, že se u nás stala taková malá krádež, proto jsme se museli uchýlit k jinému plánu.“
   „Zabít tetu Petúnii,“ řekl Harry naštvaně.
   „Chytrý mladík, zapaluje mu to,“ řekl Malfoy. „Slavný Brumbál tu stál hned vedle nás, musel jsem ještě odříkávat ten prašivej monolog, málem jsem se u toho pozvracel. Také jsem málem mohl smíchy potrhat, když jsi ty chudáku vykřikl z ničeho nic. Pán zla si vybral mistry na zastírání mysli, v nikom z nás nezjistili, kdo opravdu jsme, ani Brumbál,“ uchechtl se Malfoy. „A i přes tvou bystrost… ani ty,“ řekl a přešel k Cho. „Ovšem i vkus máš také příšerný.“
   „Ten váš našklebený protějšek také není nic moc,“ řekl Harry a hned schytal od Malfoye pěstí, až mu rozbil ret.
   „Už na mě nikdy nebuď takhle drzý, ty spratku,“ sykl mu do obličeje.
   „Kašlu na vás,“ řekl Harry a plivl mu krev do tváře.
   Malfoy si s nechutí otřel tvář, ale pak se pousmál.
   „Mám pro tebe práci, Pottere,“ začal mu říkat úlisně. „Jak už jsi správně podotkl, Pán zla chce mít tu proradnou mudlu Dursleyovou mrtvou, a ty nám to zařídíš.“
   „Cože?“ zhrozil se Harry.
   „Zabiješ jí,“ řekl Malfoy ledově.
   „Ani kdyby jste mi tu začal stepovat,“ prskl mu do obličeje Harry.
   „Stepovat neumím…“ začal Malfoy. „ale umím být zatraceně přesvědčivý.“
   Následně přešel k Dudleymu, kterého před tím popadli dva Malfoyovi pomocníci a dovlekli do stranou. Malfoy Dudleymu přidržel hůlku u krku.
   „I když skoro žádný krk nemá…“ řekl Malfoy a s nechutí se koukal na Dudleyho sádelnatý obličej. „myslím, že bych mu mohl způsobit docela velké potíže.“
   „Klidně si ho naporcujte a prodávejte do hamburgerů, mě je to jedno!“ sykl zlostně Harry.
   Malfoy se ještě více pousmál a přešel k Harrymu, kouknul mu do tváře, ale pak se odvrátil na Cho.
   „Opravdu máš hrozný vkus,“ řekl zhnuseně.
   „Jestli jí jenom zlomíte vlas…“
   „Tak co?“ vyštěkl Malfoy. „Slibuju ti, že jí opravdu nezlomíme ani jeden vlas, když nás poslechneš.“
   „Harry, ne,“ řekla hned Cho.
   Harry těkal pohledem od Cho k Malfoyovi.
   „Já neumím zabíjet,“ řekl úzkostlivě.
   „Ale umíš, myslím že to co jsi předvedl u té sépie bude více než vyhovovat,“ řekl Malfoy. „Zabiješ jí a vrátíš se sem.“
   „A vy je necháte jít,“ řekl Harry, aby se ujistil.
   „Samozřejmě.“
   „Tak dobře,“ souhlasil Harry a pokynul, ostatním, aby ho pustili.
   Pak vyšel ještě za velkých protestů Cho přimáčknuté na náhrobní kámen.
   „Myslíš si, že jsem úplně bláhový?“ řekl mu Malfoy, když udělal asi pět kroků od nich.
   Harry se zarazil a neměl odvahu se otočit, zůstal stát a dech se mu zrychloval čím dál víc. Rozhodně se ale více bál o Cho, než o něj samotného.
   „Pro Cho to udělám,“ řekl Harry.
   „Ale neuděláš,“ sykl Malfoy a namířil na něj hůlkou. „Už jsem řekl, že jsem dobrý ve nitrozpyritu, poznám když lžeš. Navíc podívej!“ křikl a Harry si všimnul, že hůlka, kterou na něj míří, je jeho. „Zapomněl sis hůlku, vůbec jsi neměl v úmyslu ji zabíjet.“
   Harryho začala popadat panika, nejdřív ho vysiloval psychicky pohřeb a myšlenka, že Sirius opravdu žije a je v té rakvi a teď ještě ten proradný Malfoy prokoukl jeho plán.
   „Samozřejmě že jsi jí nechtěl zabít,“ pousmál se Malfoy. „Přiznávám že chtít po tobě zabíjet, i když jsi pod tak velkým tlakem je až příliš, mohl bys něco vyvést. Takže ještě jednou…“ řekl a přitiskl teď už svou hůlku k Choině hlavě. „Buď jí zabiješ… ovšem bez hůlky, nebo jí sem přivedeš, když neuděláš ani jedno, tahle malá Růženka to schytá.“
   „Harry ne!“ křikla Cho. „To je stejné jako jí zabít, oni jí tady zabijou hned.“
   „A co jí mám říct, abych jí sem přivedl?“ zeptal se zmateně Harry.
   „Myslím, že její syn bude více než stačit, jako dobrá výmluva, co ty na to?“ pousmál se Malfoy. „Oba moc dobře víme, jak jí na něm záleží, takže se rozmysli rychle hrdino!“ zvolal Malfoy a zakroutil Cho hlavou ze strany na stranu. „Nebo si už víckrát neužiješ, jestli víš co tím myslím,“ dodal se svým typickým odporným úsměvem.
   Harry se od nich odvrátil, v hlavě měl doslova světovou válku, kterou spolu sváděly dvě myšlenky, ale myšlenka na Cho byla silnější, o mnoho silnější.
   Prásk!
   V dáli pod kopcem se objevil záblesk a hned na to nastalo ticho. Harry hned znejistěl a podíval se na Malfoye, který ale měl klidný výraz.
   „Jen v klidu běž, to jsou naši pomocníci, právě odrovnali tvého tělesného strážce,“ řekl s poklidem a Harrymu hned nadskočil žaludek, který ještě více dodal strach jeho už tak vysoké panice. „Vidíš, už jdou,“ pousmál se Malfoy.
   Jenže hned v zápětí mu úsměv zmizel, zpoza kopce přicházel Lexter se smrtelně vážným pohledem a vražedně koukal na Malfoye a jeho společnost.
   „Pottere, pojď sem!“ křikl Malfoy.
   Harry ještě chvil váhal, Lexterův příchod mu hned dodal trochu odvahy, ale teď nevěděl co dělat dál.
   „Slyšels? Pojď sem okamžitě, nebo co ta děvka schytá!“ řval na něj zuřivě.
   Harry se otočil až když byl Lexter téměř u nich a přešel zpátky k Malfoyovo skupince, Malfoy ho hned popadl a zamířil mu hůlkou na krk, teď se celý kryl Harryho tělem.
   „Co mi to děláš, Lexi, co mi to děláš?“ postěžoval si Malfoy. „Zrovna když mi všechno tak začalo vycházet.“
   „Promiň mi to zdržení Harry, ale Felix byl v ohrožení života,“ řekl Lexter klidně, jako kdyby Malfoye vůbec nevnímal.
   „To my jsme taky,“ řekl hned udušeně Harry.
   „Nezdá se mi,“ odfrkl si Lexter. „Myslíš tyhle šašky, co mají v rukou ty směšné klacíky?“
   „Jeden z těch klacíků je můj,“ řekl Harry dusivě, když mu Malfoy svíral paží krk.
   „Buďte hodní hoši a vraťte mu tu hůlku, pak je nechte jít zpátky do školy,“ řekl Lexter skoro až mrazivým, pro něj nezvyklým hlasem.
   „No tak Lexi, proč se nepřidáš k nám?“ říkal naštvaně Malfoy. „Víš že to v sobě máš, tu krev která se nezapře.“
   „Na krvi nezáleží,“ řekl Lexter. „Já se spíš bojím o tvou bezpečnost, Malfoyi.“
   „Nemůžeš nám nic udělat, tak jako v lednu,“ řekl Malfoy.
   „Právě máš v ruce jistou milou věc, na které mi hodně záleží,“ řekl Lexter a pousmál se na Harryho. „Víc než na mém životě…, nebo někom jiném.“
   Malfoy hned znejistěl a rozhlédl se zbrkle kolem sebe na své kolegy.
   „Troufáš si na nás jít, když nás je tolik?“ snažil se Malfoy něco vymyslet.
   „Ale to ne, to by vůči vám přece nebylo fér,“ pousmál se Lexter a Harry si říkal, že buď ho šálí jeho počty, nebo vidí devět smrtijedů a jednoho Lextera.
   „Jdi do hajzlu Lexi! Jdi do hajzlu!“ zařval na něj vztekle Malfoy.
   „Jak já s tebou rád vedu konverzaci odpovídající tvé úrovni inteligence, Luciusi,“ pousmál se Lexter. „Navíc získávám každou minutu, protože jsem slyšel, že Felix Cvalda je opravdu cvalda a že umí hodně rychle běhat pro pomoc. Takže nebude dlouho trvat a budeš mít konečně tu čest znovu potkat Brumbála.“
   S těmito slovy znovu stoupla Harrymu do srdce sebejistota a nadějně se podíval na Cho, která jeho nadějný pohled opětovala.
   O poznání hůře na tom byl výraz Malfoye, který z touhle zprávou začal být zatím nejvíce nervózní, ale také i nebezpečný.
   „Okamžitě nám dej obě dvě své hůlky, nebo Pottera zabiju!“ křik Malfoy. „Myslím to vážně Lexi!“
   „Ale no tak nedělej ze sebe takovýho padoucha Luciusi, víš že takový ve skutečnosti nejseš.“
   „Dej pokoj s těma pitomýma řečmi a okamžitě se vzdej, nebo to ten kluk schytá,“ sykl Malfoy.
   „To bys mi udělal?“ zeptal se Lexter sametově. „Po těch dlouhých letech bys mě takhle zradil?“
   Malfoy se teď začal tvářit opravdu nejistě, teď ani nevěděl, o čem to Lexter mluví.
   „Pamatuju si na ty divoké noci, to bylo vzrúšo, co?“ zeptal se Lexter zažraně. „Jen ty a já, co takhle si to zopakovat?“
   Harry na Lextera pozvedl tázavě obočí a ten mu pokynul směrem k zemi, nejspíš aby se sehnul k zemi. Harry nevěděl proč, ale v dalším okamžiku se ostatní smrtijedi zmatenému Malfoyovi začali smát.
   „No tak Luciusi, shoď ze sebe ty hadry ať vidím jaký jsi doopravdy fešák!“ řekl Lexter dobrácky a smích smrtijedů se ještě víc prohloubil, až přestali dávat pozor, na tu chvilku Lexter čekal.
   „TEĎ!“ křikl.
   Malfoy, který se nenávistně díval na své posmívající se kolegy zareagoval pozdě a nestačil na Lextera zamířit hůlkou, jenže to už se mu Harry vysmekl ze sevření a udělal kotrmelec směrem k Lexterovi.
   Jenže v tom okamžiku se Malfoy vzpamatoval a v té rychlé vteřině se stačil Lexterovu kouzlu vyhnout, kouzlo narazilo do testrála stojícího za ním, odrazilo se jako tehdy od Harryho v těle Pegase a narazilo Dudleymu do zad. Ten se hned svalil bezvládně k zemi. Lexter v zápětí omráčil další trojici smrtijedů, ale to už Harry byl bezpečně u něj, bohužel však stále byl ve hře Malfoy, který si uvědomil celý ten šrumec ve kterém mu padla do oka jedna jediná postava.
   Popadl Cho a vyskočil s ní na testrála, ten zaplápolal křídly a vznesl se do vzduchu.
   „LEXTERE!“ zařval Harry z plných plic na Lextera a ukázal mu na odlétajícího testrála.
   Lexter zahlédl Cho a očividně pochopil Harryho křik, pochopil také jeho strach o Cho a začal říkat nějaké nesmírně složité zaklínadlo, které mu s pomocí hůlky vyšlehlo z obou rukou a strefilo testrála v letu. Ten začal pomaličku padat do toho údolí, kterým prošli směrem ke hřbitovu.
   Harry měl v očích jen Cho, vzbudila se v něm ta neuvěřitelně silná starostlivost o někoho, koho k smrti miloval a hodlal za něj položit i život a to i několikrát, kdyby to šlo.
   Lexter měl ještě stále úplné ruce práce, protože ho když útočil na testrála odzbrojili od hůlky a navíc někdo musel pohlídat Dudleyho, aby si ho zase neodnesli.
   „Lextere, vy se postarejte o Dudleyho!“ křikl Harry a vyběhl maximální rychlostí z kopce dolů.
   „Harry, né! Stůj!“ křikl Lexter a začínal mít už opravdu vážné problémy, když se soustřeďoval na Harryho a ještě odrážel kouzla svou náhradní hůlkou. „Nesmíš odejít!“
   Harry ale nic z toho už neslyšel, běžel dolů co mu síly stačily, viděl před očima Cho, to co teď musí prožívat. Nemohl jí jen tak nechat ve spárech toho ničemy.
   Běžel jako o závod rovnou až dolů, zanedlouho se mu jeho rychlý dech zvýšil na maximum a Harry cítil, jak mu divoce tluče srdce. Měl ale pocit, že z poloviny je to ze strachu o Cho, musí si honem rychle pospíšit, jinak by jí už nemusel nikdy vidět.
   Doběhl do omšelého údolíčka se zašlými hroby a velkým stromem, rychle běžel dál, ale v dálce nikoho neviděl. O kus dál ležel testrál a na první pohled se zdál omráčený, ovšem dál utéct nemohli a zpátky ke kopci také ne, jedině…
   Ten strom… ta díra ve stromu…
   V tom Harry zařval na celé kolo, protože ucítil strašlivou bolest na rameni, otočil se viděl, jak před ním stojí jeden z Voldemortovo nemrtvých, v ruce svírá zlomenou dýku a rozpřahuje se k dalšímu bodnutí.

Nemrtvý s dýkou
_text

    O kus dál se k němu sápali další dva nemrtví a nesnesitelně chrčeli. Harry ucítil tu strašlivou bolest, naštěstí však měl jenom pořezané rameno, i tak ale ošklivě krvácelo.
   Na poslední chvíli uhnul před dopadem dýky, která se zaryla hlasitě do země, jak se s ní ta odporná mrtvola ohnala. Harry však neměl nic na obranu, tři nemrtvý ho obklopovali a blížili se k němu, navíc věděl že s každou další promarněnou vteřinou Cho může přijít o život, nebo může být o metry daleko. Záleželo mu na ní snad ze všeho nejvíc, byla jeho snem, cílem i prioritou, někdo jako Sirius, kdo ho chápal a komu se mohl svěřovat se všemi svými starostmi. Přepadávala ho doslova hysterie z myšlenky, co by se jí tak teď mohlo stát. Chtěl se ze srdce dostat z téhle zapeklité situace a pomoct jí, to je jediné, co si jeho srdce teď přálo, nic víc. Napřímil ruce na prvního nemrtvého a všechna ta jeho vůle, neuvěřitelná a pevná vůle se shlukla do jediného momentu, kdy mu z rukou vyšlehl záblesk, který doslova roztrhl nemrtvého na kusy.
   Pak druhý a nakonec třetí, který ho málem zase bodl.
   Pak padl na kolena a vyčerpaně oddechoval, cítil jak mu celé tělo brní tím soustředěním, které právě před chvilkou prožíval, avšak stále měl v hlavě Cho, nemohl jí opustit, když jí tolik miloval.
   Vyškrábal se vyčerpaně na nohy a dobelhal se ke stromu, otvor v něm byl obrovský a neuvěřitelně černý, vůbec nebylo vidět dovnitř.
   V tom ho silně praštila obrovitá větev stromu a Harry zase bolestně dopadl na zem o kus dál, hlavně z dosahu mávajících větví stromu.
   „Jak se opovažuješ chtít do mne vstoupit, jak můžeš chtít mne o něco oloupit?“ zahřímal najednou strom hlubokým hlasem a Harry, ač tomu nemohl uvěřit uviděl, že strom má jedno veliké otáčivé oko v kmeni, které se na něj v leskne v oprýskané kůře.

Veršující strom
_text

   „Neprošel tam tudy před chvilkou někdo?“ zeptal se Harry a držel si bolavé krvácivé rameno
   „Měli tě asi hošíčku líp vychovat, což nevíš že na mě musíš veršovat?“ odvětil strom naštvaně a zatřepal svými ohromnými větvemi.
   Harry cítil stále více, že Cho je v nebezpečí, a teď tady má ztrácet čas tím, že bude muset vymýšlet verše?
   „Neprošel někdo před chvilkou tebou …?“ ‚Teď verš, rychle‘ naléhal sám na sebe Harry. „mě totiž nohy už strašlivě zebou.“
   „Tak si dej teplou lázeň, umrznout prsty by si nechal jen blázen.“ odvětil strom posměšným tónem.
   Harry začal být zuřivý, neodpověděl mu na otázku.
   „Neprošel někdo před chvilkou tvým kmenem? Měl jsem… měl… měl jsem k snídani toast s medem,“ vyhrkl Harry.
   „Proč by mě mělo zajímat cos měl k snídani? Z takovýhle řečí dostávám chuť ke spaní.
   Harry už opravdu začínal být bez sebe, tělo ho bolelo a on chtěl pomoct své nejlepší kamarádce.
   „Prosím pane strom, já už nemám čas, neprošel vámi někdo teď já ptám se vás?“ řekl Harry a po delší době přemýšlení, s pořádnou dávkou nadějí.
   „Nějaký muž, s nějakým děvčetem. Víc nevím už,…“
   „Prošli vámi?“ vyhrkl Harry.
   „NECH MĚ DOKONČIT VERŠ!“ zahřímal strom na celé kolo.
   „Prošli vámi?“ zařval i Harry vztekle.
   „ŘÍKAL JSEM, ABYS MĚ NECHAL DOKONČIT VERŠ!
   „Teď jste ho nedokončil už potřetí!“ křikl Harry a strom znejistěl. „A nevidím důvod, abych musel mluvit ve verších!“
   „Musím se od tvých řečí odloučit, abych mohl své verše dokončit.“ řekl strom.
   „Necháte mě projít dál?“ vyhrkl Harry a chystal se ke běhu.
   „Neslyším bez tvého veršování, tvé snažení je marné přemlouvání.“ řekl strom.
   Harry byl už vážně bez sebe, mozek mu šrotoval na plné obrátky.
   „Kůrolezec se vám snaží po kmeni chodit, vaše větve by ho měly shodit!“ vykřikl Harry a doufal, že jeho plán vyjde.
   Strom se zděsil téhle informace a rychle přitiskl hned tři větve ke kmeni stromu. Jenže hned na to se přestal hýbat.
   „Ty jsi mě loupežníku prachsprostě podvedl, po dotknutí se žádný strom hýbat nedovedl.
   Harry si to pamatoval ještě od Vrby mlátičky a byl rád že mu to vyšlo, v tu chvíli se vydal i se svým ošklivě krvácejícím ramenem a červenou rukou přímo do kmenu stromu a za sebou ještě slyšel: „Však jsi tam neměl chodit loupežníku, do hrobů předků dávných trpaslíků!
   Harry sice nevěděl co ta slova znamenají, ale něco mu říkalo, že se to brzy dozví. Tma ve které se ocitl byla přímo příšerná, jediné, podle čeho se mohl orientovat byl zvuk odrážejících se jeho vlastních kroků, nejspíš byl v nějaké jeskyni, či co. Rozhodně se ale nemohl orientovat po směru jen tak podle sluchu, rozhodně nebyl netopýr. Až konečně před sebou uviděl potemnělé světlo, které alespoň trochu kontrastovalo s místní tmou a navíc mu konečně něco udávalo směr.
   Vyjde však do prostranství, které nebylo o moc víc příjemné, než ta tmavá jeskyně. Všude kolem bylo šero a tmavě šedivomodrá tma. Nad prostorem se vznášel hustý opar štiplavé mlhy, která se líně pohybovala po okolí a znemožňovala mu dohlédnout do dálky. Sešel po nějakém srázu, až se ocitl mezi několikametrovými hroby, ohromnými a majestátnými sochami a masivními fontánami. Nejbližší socha mu napověděla, co je tohle prostranství zač. Byl v bájném městě starodávných trpaslíků Karnasu. Tudy projížděli na famfrpálový zápas ne těch vozících, co ho však ale zhrozilo bylo, že byl uprostřed toho potemnělého a nevlídného hřbitova, které tenkrát viděl z vozíku a ke kterému se nedostalo žádné světlo, jako kdyby každičký jeho paprsek mrtvolná mlha pohlcovala. Všechno tu bylo navlhlé a oslizlé, keře a tlusté větve keřů se samy pohybovaly, jako kdyby sledovaly Harryho kroky. Z keřů na něj hledělo nespočet kočičích, hadích i všelijakých dalších očí, po okolí se ozývalo jakési šeptání pronikající až do morku kostí. Hroby byly černé i šedivé, ale nejvíce zaujaly návštěvníka svou velikostí, obrovské náhrobní kameny přímo čněly do výše, stejně tak jako okolo stojící, či sedící sochy.
   Harrymu se ještě více zastavoval dech, zdálo se mu že každé čvachtnutí do uschlé, odumřelé a slizké trávě probudí místní zlobu a poště jej na něj. Cítil strašlivý strach, ale více u něj převažovaly obavy o jeho kamarádku, kterou měl tak rád. Pokud si ona vyčítala, že Cedrik zemřel kvůli ní, a kdyby teď zemřela ona, tak si to Harry už opravdu nikdy neodpustí, musel jí najít. Hledal dál mezi potemnělými hroby obalenými šedivou a nevlídnou mlhou a stále více a více se ho zmocňovaly strach a obavy.
   Už nemohl déle čekat, prostor byl nekonečný, musel něco udělat.
   „CHO!“ zakřičel z plných plic a jeho pronikavý hlas se rozlehl po širém potemnělém okolí a nebezpečně se odrážel od mohutných hrobů.
   „Harry!“ ozvalo se.
   Harry chytil druhý dech, byla to ona. Srdce mu nadskočilo nadšením, když znovu zaslechl její hlas, ovšem nemohl přesně určit její polohu, protože se křik odrážel od jednotlivých hrobů.
   V tom ho něco popadlo za nohu, vykřikl zděšením, protože se mu po ní sápala kostra, vyhrabávající se ze země, došlo mu že křikem opravdu musel probudit i někoho jiného. Srdce mu skoro leknutím vyletělo z hrudi, když dopadl na zem, protože mu zahnilá kostra stále držela nohu. Na první pohled to byl trpaslík, tedy alespoň to, co z něho zbylo.
   V tu chvíli kostra ze země vytáhla i sekyru, rozpřáhla se a chystala se k útoku. Harrymu se zatajil dech, když viděl její ostří, na poslední chvíli se vzpamatoval a uhnul s tělem těsně před jejím dopadem.
   V té chvíli se začaly ozývat hrůzostrašné mrtvolné hlasy ze všech stran a také v mlze se objevovali trpasličí stíny. Harry na nic nečekal, popadl zaseknutou sekyru kostře trpaslíka z ruky a jedním silných švihnutím přeťal kostnatou ruku, která stále držela jeho nohu.
   Hlasy se ozývaly ze všech stran a zvuky čvachtajících nohou jakbysmet.
   „CHO!“ zařval Harry znovu a jako odpověď se mu ozvalo jen začátek jeho jména, než nejspíš Malfoy jí stačil ucpat pusu. „CHO, JÁ UŽ JDU!“ zařval Harry.
   Náhle kolem něj prosvištěla další sekera, až mu ovála vlasy. Z druhé strany se na něj přihnala zahnilá kostra trpaslíka a začala se po něm ohánět s mečem. Harry začal bojovat, odrážel čepelí sekyry útoky a seky meče jak jen mohl, zatím však stále volal na svou kamarádku, čímž na sebe nevědomky upoutával další a další pozornost těhle trpasličích poloduchů.
   Nakonec začal schytávat i rány kamením, kostry do něj nemilosrdně bušily meči a sekyrami, někteří měli dokonce ostnaté koule a Harry s krvácejícím bolestným ramenem se jen stěží jim vyhýbal. Dopředu ho však hnala potřeba pomoci své kamarádce, což byl v jeho hlavě teď primární úkol.
   Ale kostlivců se shnilou kůží a oblečením bylo mnoho, sice byly malé postavy, tak metr vysoké, ale s meči a sekyrami to zatraceně dobře uměli. Jen stěží se bránil, když v tom kolem proletělo ohromné kouzlo a narazilo do něčeho v dálce, až Harry, i samotní kostlivci ztuhli. V tom se na něj mezi hroby začalo valit kameni a všichni hned, včetně Harryho začali utíkat.
   Mohutné balvany porážely obrovské hroby jako domino a stále se valili dál a dál. Harry se schoval na jakýsi okraj hrobiště za nějakým zvlášť mohutným hrobem a marně čekal, až ohlušující dusot kamení ustane.
   Konečně se tak stalo a všude nastalo ticho, dokonce ani ty odporné trpasličí kosti, které vypadali napůl průhledně jako takový poloduchové, se teď už nikde neukazovali.
   „TO BYL JESKYNNÍ VSTUP, HARRY!“ rozkřikl se hlas po celém okolí, Harry hned poznal Malfoye. „NEMÁŠ SE UŽ JAK VRÁTIT, POJĎ SEM KE MNĚ, AŤ TO VYŘÍDÍMĚ RYCHLE!“
   Tahle informace Harrymu opravdu moc na odvaze nepřidala a srdce mu pokleslo ještě hlouběji, pokud to tedy vůbec bylo možné. Nemá u sebe hůlku, vlastně ani nevěděl kde jí má, naposledy jí měl Malfoy, ale ten jí nejspíš při tom chumlu nahoře na palouku ztratil. Avšak má svou vlastní hůlku a tou na Harryho může kdykoliv zaútočit, nemohl se mu nijak bránit, než tou sekyrou, kterou měl v ruce.
   „Harry!“ ozval se dívčí hlas, hned ale v zápětí potlačený.
   Harry vystřelil na nohy a dychtivě se rozeběhl směrem k přicházejícímu hlasu. S Cho to v každém případě nemohlo vypadat dobře, musel jí pomoci. Běžel stále dál jako o život a chrčel přitom udýchaně a zmoženě do štiplavé mlhy, rána na rameni mu už udělala červenou skvrnu po celé šířce oblečení a Harry cítil, jak ztrátou spousty krve začíná ochabovat, to se však nedalo říct o jeho vůli zachránit Cho.
   Když v tom v běhu narazil na nějaký močál na který nebyl připravený a nohy se mu začaly bořit, takže jeho tělo šlo v běhu napřed. Nebylo se tedy čemu divit, když sebou po pár metrech plácnul do mokrého močálu plného odporných slizkých řas. Hlavu měl celou pod vodou, až jí konečně zase nadzvedl nad hladinu. Bohužel, sekyru už v ruce nedržel a v téhle tmě se zdálo nemožné jí najít. Ale bez sekyry mohl na Malfoye tak akorát plivat, na což už ani neměl sliny. Začal jí tedy hledat, ale jeho snažení rázem přerušila skutečnost, že v dáli uslyšel dívčí nářek.
   Snažil se mžourat skrz potemnělou tmavou tmu a konečně v dáli zahlédl Malfoye.
   „Budeš tady muset počkat děvenko,“ slyšel Harry mluvit Malfoye, který uvazoval násilně Cho k obrovskému vysokému hrobu. „podle toho cákance, nebude Potter daleko, takže tu vydrž, ať mi nepřekážíš v jeho zabití.“
   „Bastarde!“ zakřičela Cho, ale Malfoy jí rázem zalepil hadrem pusu.
   Harry viděl, jak se k ní chová, což ho doslova vyvedlo z míry, navíc nemůže ničím útočit. Ale Cho prostě zachránit musí. Jeho mozek snad jakoby při pohledu na tu, kterou miloval vypnul a Harry se zvedl z močálu, až mu voda odkapávala z oblečení, zabarvená do červeně z krve z jeho ramene.
   Rozběhl se a nebral v potas jaký hluk přitom nadělá a nabral Malfoye v plné rychlosti, přitiskl se s ním na náhrobek vedle vystrašené Cho a začal mu hlavu omlacovat o tvrdý náhrobní kámen.
   Když se mu zdálo, že Malfoy povolil, rozběhl se k jeho hůlce, kterou přitom útoku upustil a chystal se jí sebral, když v tom se na něj Malfoy také vrhnul tak, že Harry stačil hůlku jenom odkopnout.
   Malfoy ho chytil za oblečení a praštil s ním na zem, pak začal marně hledat hůlku, kterou Harry odkopnul.
   Harry cítil znovu ten oslabený pocit, když z člověka vyprchá příliš mnoho krve, ale pohled na umlčenou a vystrašenou Cho, přivázanou k náhrobku mu vrátil jistou míru odhodlání.
   „No…“ ozval se Malfoy. „nedá se co dělat, budu to muset dokončit bez hůlky,“ v zápětí se Malfoy objevil před ležícím a strhaným Harry a vysmál se mu do očí. „Tak dělej Pottere! Hezky po mudlovsku, jako chlap s chlapem!“
   S těmito slovy se přihnal k Harrymu a kopl ho do břicha.
   „Tak se k sakru snaž, Pottere!“ zhrozil se Malfoy, když Harry vyprskl další krev, která z něj tak rychle mizela.
   Malfoy ho popadl na nohy a Harry mu ještě z posledních sil stačil dát takzvanou hlavičku, narazil mu čelem na čelo, bohužel to však nikdy nedělal a na chvíli se mu zatemnělo před očima. Ostatně to i Malfoyovi, ten se však vzpamatoval dřív, znovu Harryho rozzuřeně popadl a roztočil se s ním jako při hodu koulí, až ho pustil a Harry téměř odletěl do močálu opodál, kde se rozplácl jak široký, tak dlouhý.
   V zápětí uslyšel cákající zvuky, jak se k němu Malfoy znovu nekompromisně žene. Snažil se na něj otočil, ale to už znovu schytal ránu pěstí do obličeje.
   „Udělal jsi mi bouli, ty spratku!“ křikl Malfoy a vlepil mu další pěstí. „Něco ti řeknu Pottere,“ povídal Harrymu, když ho držel nad vodou močálu za oblečení. „Lexter ti lhal…“ další pěstí. „aby ses mu vrátil do školy ke kamarádům,“ další pěstí, Harry už o sobě přestával vědět. „Ve skutečnosti jsi Pánovi zla opravdu ten kámen dal, víš o tom?“ řekl zpříma do očí vyčerpanému Harrymu. „Opravdu jsi mu ho dal, Pán zla byl v plášti z mizenky, mohl si vybrat kdo ho bude vidět, proto ho tvůj přítel ve skutečnosti viděl i neviděl, je to zamotaný, co?“ zařehtal se a vrazil mu další pěstí, až mu zase rozbil brýle. „Lexter ti lže v mnoha věcech a ty ho stále jako poslušnej králík posloucháš,“ Malfoy se mu naklonil až k uchu a pošeptal mu. „Pán zla tě chtěl zabít kamenem znovuzrození… nic mi ovšem nezabrání tě neutopit.“
   V té chvíli Harryho surově otočil na
   břicho a hlavu mu ponořil pod vodu.
   „Nikdo tě už nezachrání, vstup je zapečetěný, takže sbohem Pottere!“ křikl mu ještě do ucha, než mu nepotopil celou hlavu.
   Harry cítil, jak mu do uší vniká voda, slyšel podvodní zvuky, pak slyšel spoustu dalších věcí, ale hlavně cítil jak ho silná ruka nekompromisně tlačí hlavou do vody a v tu chvílí jeho udýchanému a zmoženému tělu začal docházet kyslík. Před očima se mu objevovaly nejasné obrazce ve vodě, přestával vědět o sobě samým, přestával vědět o realitě a bůh ví, že kdyby necvičil nitrozpyrit, určitě by už dávno omdlel.
   Možná proto z posledních sil a i z myšlenky na Cho nahmatal sekyru, kterou před tím upustil a sekl s ní Malfoye do boku jak nejsilněji dokázal.
   Jeho hlava se hned uvolnila a on se konečně horečně nadechl nového vzduchu. O kus dál se válel v močálu Malfoy a řval bolestí, jenže stále nezapomněl na Harryho a znovu se po něm ohnal.
   Harry ležel nehnutě a vyčerpaně na zemi, avšak o tak se na poslední chvíli stačil ještě ohnat tupou stranou sekyry po Malfoyově hlavě.
   Cho byla stále přivázaná a provazy, které na ní Malfoy násilně použil se jí zařezávaly bolestně do těla. Avšak to jí teď nezajímalo jako dvojice, která právě teď sváděla v dáli v močálu boj na život a na smrt. Poslední co viděla, byl k smrti unavený a bezbranný Harry, takže moc dobře věděla, že to pro něj nevypadá vůbec dobře, i už dokonce ztratila veškeré naděje.
   Když se v dáli objevila čísi postava, prosila boha, aby to byl ten nejmilejší člověk, kterého v životě potkala. Prosila každého svatého, aby to byl Harry.
   Harry se držel za ránu na ruce a pomalu se belhal ke své dívce, ta když ho viděla tomu nemohla uvěřit a dychtivě na něj i přes roubík v ústech radostně volala.
   Harry se vyčerpaně dobelhal až k ní a sundal jí hadr z pusy, ani nečekal a hned se dlouze a dychtivě políbili a nemohli se od sebe odtrhnout. Možná právě s tímto polibkem Harry dostával novou energii do těla, nebo také z myšlenky, že je všechno nejhorší už za nimi. Po asi snad půlminutě dychtivého polibku se od sebe jejich ústa oddělila a Harry se podíval na kouzelné provazy poutající její tělo. Jediná možnost byla najít hůlku v tomhle zpropadeném tmavém místě, ale bylo to marné, tedy spíše nemožné.
   V tu chvíli, když už si mysleli, že jsou v bezpečí se znovu začaly ozývat všude strašidelné a smrtelné hlasy, šoupající a cachtající šlápoty, sun nohou a hadrů po zemi.
   Cho byla přivázaná ke hrobu a nemohla se hnout. Harry měl sebou jen svojí věrnou sekyru, ovšem byl ochoten Cho chránit jak jen to bude možné. Postavil se před ní a vyčerpaně se rozhlížel kolem sebe.
   Z mlhy se ze všech stran vyrojily zahnilí kostlivci, odporní duchové a všelijaké další nestvůry, podobající se svým tělem trpaslíkům.
   „Harry uteč,“ hlesla Cho.
   „Ani za všechno co je mi svaté, tě tu nenechám,“ řekl rozhodně Harry a kryl jí svým ozbrojeným, ale zmoženým tělem.
   „Tohle je šílenství, uteč, zachraň se!“ naléhala Cho.
   „Jedině když ty půjdeš se mnou!“ odvětil skálopevně Harry a ohnal se po nejbližším kostlivci.
   Kolem hlavy mu znovu prosvištěl meč, kterému se jen těsně vyhnul, až zabodl trpasličího ducha opodál.
   „Harry prosím zachraň se, ty musíš žít!“ trvala sál na svém Cho,
   „Dost řečí, pokusím se najít hůlku,“ řekl Harry, ale mnohem víc ho teď zajímala její ochrana proti trpasličím nestvůrám.
   Teď už opravdu začínal mít dost práce, pokaždé, když se soustředil na nějakou máchající se potvoru se ti další přibližovali k Cho, která byla naprosto bezbranná.
   V té chvíli schytal sekanec do nohy, která se mu bolestně podlomila, hned se však zvednul a trpasličího kostlivce od Cho z posledních sil odehnal.
   „Uteč!“ křičela Cho.
   Harry neodpověděl, už nemohl vše stíhat, tak se postavil před Cho a máchal sekyrou jak jen mohl.
   Bohužel to však nezabíralo a on začal schytávat další bodné rány a nárazy od kamenů, které po něm házeli.
   Začal bolestně křičet, Cho na něj křičela, aby se zachránil, to bylo však to jediné, co neměl v plánu. Když ho konečně strefil silný kámen do hlavy, až se mu zatmělo před očima podruhé a on padl vyčerpaně na zem. V tu chvíli cítil, jak se kolem všude rojí ty potvory a blíží se k Cho.
   Když v tom vše náhle utichlo. Nastalo hrobové ticho, Harry si už myslel že zemřel, protože v téhle situaci si to ticho jinak vysvětlit nedokázal. Něco co dokáže odehnat všechny tyhle shnilé kostnaté a rozložené nestvůry trpasličí podoby a hbitosti.
   Zvedl vyděšeně hlavu, Cho se rozhlížela všude kolem sebe, zřejmě také nadmíru vyděšená.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry chraplavě.
   „Všichni z ničeho nic utekli,“ hlesla Cho vystrašeně.
   Jenže bylo až příliš velké ticho, dokonce ani šeptavé hlasy, které se v téhle pustině stále ozývaly teď zmlkly, nastalo ticho, kterému se opravdu říká hrobové.
   Harry se těžkopádně znovu zvedl na nohy, Cho si ho starostlivě prohlížela, celé tělo, obličej, hruď i nohy měl odřené a flek u ramene byl už přes celé vrchní oblečení. Harry však začal hned v shnilé trávě hledat hůlku, procházel všude okolím a prohmatával špinavou trávu, až narazil na něco, co mu málem vyrazilo dech. Narazil na pruh ještě více shnilé, téměř spálené trávy, jako kdyby tudy někdo přejel jedovatou sekačkou na trávu.
   Harry moc dobře věděl, co to znamená. Jde po nich to strašlivé monstrum. Rychle přeběhl zpátky k Cho a začal jí poplašeně trhat kouzelné provazy z rukou, ty však nepovolovaly.
   „Harry, co se děje?“ zeptala se vyděšeně Cho.
   „Radši se ani neptej,“ řekl Harry. „Musíme se odsud urychleně dostat.“
   „Co se děje?“ naléhala Cho.
   „Démoni,“ hlesl Harry a Cho hned pochopila.
   V jejím obličeji se objevil výraz největšího děsu, ten samý měl v tomhle mrtvolném tichu i sám Harry a trhal jí provazy co mu síly stačily.
   „Harry, naposledy tě žádám, nech mě tady!“ naléhala Cho.
   „To bych si nikdy neodpustil,“ zatrhl jí to Harry.
   „Harry prosím, alespoň jednou buď rozumný, musíš…“ Prásk!
   Celý náhrobek několik metrů vysoký se drtivě roztříštil v ohromném třesku a Harry rychle zalehl Cho, ta se však snažila chránit také jeho. Naštěstí všechny větších bortících se kamenných bloků je v to mohutném třesku přelétlo, bohužel z Choiny snahy Harryho přikrýt jí zalehl ohromný balvan.
   Harry to zjistil a hned začal rvát za jeho hrany, aby jej překulil.
   „Harry, nech mě tady!“ sténala Cho pod bolestí působenou kamenem.
   „To raději zemřu, Cho,“ řekl zmoženě Harry a pak, když prach klesl se jim nad hlavami prohnalo obrovité stvoření, které dopadlo o kus dál, čímž smetlo lehce další hroby.
   „Už jde sem, musíš utéct!“ naléhala Cho.
   „Já tě tady nenechám Cho, za nic za světě!“ křičel Harry.
   „Padej odsud!“ křikla na něj.
   „Já s tím pohnu!“ křikl Harry a znovu z posledních sil zarval za balvan, až mu z ramene začala čišet další vlna krve.
   „Harry, tohle mi nedělej,“ prosila ho Cho. „Musíš utéct!“
   Harry padnul vyčerpaně vedle ní a začal slzet.
   „Já tě tady nechci nechat, Cho, on tě zabije, vím to,“ plakal Harry a hladil jí po tváři.
   „Miluju tě Harry, vždycky tě budu mít ráda.“
   „Já tebe taky,“ řekl hned Harry a Cho také začala slzet.
   „Prosím, nech mě tady,“ žádala Cho. „Jestli mě máš opravdu rád, tak mě tu nech.“
   „S tím bych nemohl žít,“ kroutil hlavou Harry.
   „Je konec Harry,“ řekla Cho a pohladila ho po tváři. „A ty musíš jít, tvůj úkol je zbavit svět tohohle zla.“
   Harry v dálce uviděl siluetu blížící se postavu s obrovitou kápí, jak se nemilosrdnými kroky k nim blíží.
   Hned na to se rozbrečel a objímal Cho, nemohl jí tady nechat, nemohl se od ní odloučit.
   „To bude dobrý Harry, jen jdi,“ řekla mu klidným hlasem.
   „Cho ne,“ hlesl Harry uplakaně.
   „Sbohem,“ řekla mu Cho a pohladila ho po tváři. „Sbohem příteli.“
   V dáli se už jasně objevil Démon, tráva za ním hynula, kosa se mu sunula pod kápí, která přikrývala ohromné brnění se zkrvavenými zrezlými řetězy složené z několika kusů vymodelovaných do ohromné hrudi, pokrytého ostny, drápy a pichláky, pokryté krví a rzí. V obličeji, té tmě, která byla vidět byly jenom tři strašidelné planoucí plameny rudé jako krev na černém pozadí. Mohutné železné okované holinky s ostrým štítováním mohutně chrastilo při každém dopadu jeho těžkopádné nohy.

Démon v Krenosu
_text

   Harrymu se sevřelo hrdlo a spánky mu splaskly, jako kdyby mu někdo vysál krev z hlavy. Ucítil přímo ohromnou vlnu neštěstí a zármutku, bolesti a strasti, ale přes to všechno, když držel v náručí Choinu ruku, přece jen neomdlel.
   „Jdi,“ vyslovila Cho.
   „Miluju tě Cho,“ řekl Harry najednou poklidně a pokrčil rameny. „Miluju tě k zbláznění a raději budu žít celý život se zatemnělou myslí, než abys mi zemřela.“
   „Ne Harry, co chceš dělat?“ obávala se Cho.
   „Znám jen jediné pokročilé kouzlo bez hůlky,“ řekl Harry.
   „Raději zemřu, než abych tak žila!“ řekla Cho a přitiskla si k sobě jeho ruku. „To nesmíš, musíš jít.“
   „Děkuju ti za každý okamžik Cho,“ řekl Harry s uslzenou tváří.
   „Tohle mi nedělej Harry…“ slzela Cho.
   „Děkuju ti za každou chvilku s tebou, za každý polibek, děkuju za všechno co jsi mi dala… přál bych si mít víc času, ale už musím odejít, Cho.“
   „Harry ne, já tě miluju, tohle nesmíš,“ žadonila Cho uplakaně.
   „Rád jsem tě poznal,“ řekl Harry se napnutou tváří, jak se přemáhal aby neplakal. „Ale jak jsi předtím řekla…, sbohem.“
   „Harry prosím…“
   „Nezapomeň na mě,“ řekl Harry a otřel jí slzu.
   „Harry!“
   „Morphys!“ křikl Harry s pohledem na Démona, který mu svíral hrdlo.
   Ozvala se rána a mohutný závan vzduchu, a tom oblaku prachu, který se mocně zčeřil se zazářilo něco, co už dlouho nespatřilo světlo světa.
   Před uplakanou dívkou se vzepjal majestátný kůň, který jako ohromný reflektor osvítil celý prostor kolem a oslnil všechny přihlížející tvory.
   Jedním letmým kopnutím byl kámen ze zasypaného děvčete pryč a ona se pak uplakaná vyšplhala na podklesnutého Pegase, který se v zápětí vzepjal, když dívka s pohledem na blížícího se Démona omdlela.
   „Fytrž!“ křikl kůň a zamával svými majestátnými křídly.
   Po krátkém rozběhnutí se mocně odrazil od země a přelétl ohavnou páky Démona, který se po něm ohnal zkrvavenou kosou. Za koněm se objevila překrásná dlouhá duha, bohužel však také i další testrál s Démonem na palubě. Démon měl na odporné plamenné hlavě tři rohy a vztahoval k Pegasovi ruku. Ten jeho obrovskou moc dodával z posledních sil rychlost svému letu. Zářil jasně v prostoru a míhal obrovské sloupy vytesané pracovitými trpaslíky v dávných časech. Ohromný a odporný testrál se však řítil za ním, jeho blánovitá netopýří křídla hlasitě plápolala ve vzduchu, jeho kostnaté tělo jakoby přetažené odpornou a hnusnou kůží se při každém mávnutí ohromných křídel vzepjalo a nabralo novou vlnu vzduchu.
   Oba dva tvorové se doslova řítili jako dělové koule, byly to jen šmouhy ve vzduchu, jakou měli rychlost. Harry věděl, že Cho je na tom špatně, avšak jeho Pegasská moc jí držela na jeho hřbetě.
   Testrál ho dohnal a švihl ho svým ohromným blánovitým křídlem, až mu prořízl srst, která se v zápětí v jakési záři sama zacelila.
   Doletěli k soše Nimroda, ohromné sochy bájného předka všech trpaslíků tyčící se do nepřeberné výšky. Pegas začal kličkovat kolem jeho rukou a vousů, testrálský Pegas zase po něm chňapal a trhal kusy sochy, když občas minul bělostného koně.
   Pak ho ale setnul svým zubem a praštil s bělostným Pegasem o stěnu oka sochy. Zářivý bělostný Pegas se zasekl na nose Nimroda a zůstal tam bezvládně ležet se skleslými křídly, jeho záře pomalu uhasínala.
   Démon na ohromném testrálském Pegasovi se přibližoval čím dál víc a znovu k bělostnému koni natahoval ruku tak, že Harryho zmožené koňské tělo dostávalo další dávky příšerné křeče.
   Avšak pak ucítil něco, co nečekal. Démon se soustředil na Cho, začala se mu třást na zádech, on ji chce zabít!
   To bylo příliš, teď už neexistovala únava, nic takového jako bolest či strach, zmožení a rány se v jeho mysli a slovníku neobjevovaly. Nic jiného než čisté odhodlání míšené s narostou láskou a silou vůle.
   Kůň se vzepjal na nohy, tepny a žíly se mu napnuly a do jeho těla se vlilo ještě větší odhodlání, než tenkrát u Bradavického vlaku. Tohle byla Cho, zabít Cho… to nikdy!
   Bělostný kůň se ve své už potemnělé bělosti znovu mocně rozzářil, tentokrát však o mnoho silněji, začal zářit jako ta nejjasnější hvězda na elfském nebi, ozval se andělský zpěv, který mu vycházel přímo z úst. Démon i testrálský Pegas se udiveně stáhli, ale to už z bělostného Pegase se valila čím dál větší bělostná síla, vlna odhodlání, síly a hlavně lásky.

Démon a Pegas
_text

   Pegas rozpřáhl křídla a rozeřval se na celé kolo. Testrála smetla nekompromisní světelná vlna moci Pegase, a on i Démon s ním začali padat dolů.
   Kůň zamáchal křídly, bělost pohasla a on se ladně vznesl do vzduchu. Letěl trpasličím územím jako majestátný orel přímo naproti východu, kudy se tyčily nahoru dlouhatánské koleje. Kůň letěl přímo vstříc otevřenému nebi a pak rovnou do Bradavic.
   Vlastně ani nevěděl jak se tam dostal, jen cítil Cho na zádech, Cho která se po chvilce probrala a letěla jako krásná princezna na stejně tak krásném a čisté koni, uhánějícím do dálky.
   Odpočinul si až u Bradavického hradu, kde mu podklesly kolena a on spadnul i se svým pasažérem velice vyčerpaně, ale naštěstí bezpečně na zem, kde už studenti a profesoři byli v plné pozornosti a péče, aby se o ně postarali.