Kapitola 70.


Jezevec v mlze

Byl znovu na Odboru záhad, znovu viděl tu onu černou kulatou místnost, jejíž stěny se teď strašlivou rychlostí otáčely, aby zmátly případného příchozího. Hoch však neměl na zmatení, ani rozmýšlení mysl, moc dobře si zase pamatoval, co viděl minule, tentokrát však necítil, jako by se mu někdo vtíral do mysli, ne, tohle je jeho vlastní sen, co mu tím chce mysl naznačit?
   V tu chvíli se stěny přestaly otáčet, chlapec stál jako zkamenělý, za nic na světě nechtěl přijít o orientaci v místnosti, moc dobře věděl, že potom, co se stěny přestanou otáčet se má otočit a jít zpět. Ty dveře za ním teď opravdu byly, když se chlapec otočil, dokonce zjistil, že jsou již otevřené, jenže uvnitř je na rozdíl od téhle místnosti osvícené modrými svícny dokonalá tma. Zbývalo však jen pár kroků, konečně mohl spatřit to, co ho poslední dny tak šálilo, už to nebude žádná věštba, ani žádná další past od smrtijedů, tohle bylo něco, o čem chlapec chtěl tolik vědět, něco strašně důležitého.
   Vydal se se zatajeným dechem kupředu, nohy se mu začaly vzrušením třást, přestal vnímat jakýkoliv prostor kolem sebe, ruku natahoval dál a dál, aby konečně mohl naplno otevřít ty tajemné dveře, aby mohl spatřit co je za nimi tak tajemného. Konečně se k nim blížil, v srdci mu stoupalo napětí a očekávání, tajil se mu dech čím dál víc, až se konečně dotkl chladných dveří černých jako uhel a mohl je pootevřít, konečně…
   Jenže právě v tu chvíli mu cestu zkřížil jiný kouzelník…
   „Lextere!“ křikl chlapec překvapeně a v zápětí rozzuřeně.
   Kouzelník dveře za sebou vztekle zavřel, čímž chlapci doslova vyrazil dech, jenže v zápětí si všiml, že kouzelník měl místo rukou jakési ohromné a masivní kovové rukavice plné ostnů, takové rukavice viděl jenom na jednom tvorovi na světě. Kouzelník jím však nebyl, i když teď se sápal na chlapce, který pozpátku ustupoval a snažil se nahmatat svou hůlku na obranu.
   Ovšem nikde jí neměl, byl bezbranný a něco mu říkalo, že tady svaly nic nezmůžou. V té chvíli se zády přimáčkl až k protější stěně, byl v pasti, nemohl dál, teď stále koukal, jak se k němu kouzelník neúprosně blíží a šklebí se na celé kolo. Nakonec na chlapce znovu natáhl svou ruku s ostnatou rukavicí na konci, teď už neměl kam utéct, tisknul se bojácně ke stěně a přitiskl k ní i svou tvář, ke které se kouzelník neoblomně blížil.
   Nakonec se dotkl svou rukavicí chlapcovi tváře, až ucítil strašlivou bolest, když mu s ní začal na tváři rýt. Byla to posílená bolest, vycházející ze samého nitra srdce, něco víc než jen když se člověk uhodí, nebo tak podobně. Tohle nebylo obyčejné zranění, kouzelník tím ranil chlapcovo srdce a to velice bolestně.
   Chlapci se začalo dělat špatně, z očí mu vyhrkly slzy a začal kvapně a nekontrolovatelně povzdechovat, nakonec jeho žal dorostl do takových výšin, že se vší vervou rozeřval na celé kolo a padl na kolena. V té chvíli zmizela místnost i kouzelník, v té chvíli viděl jasně žlutě zářivou holubici, jak vylétá z prázdnoty a nezadržitelně se k němu blíží.
   Mohl utíkat jak chtěl, co mu síly stačily, ve své vlastní mysli nikam stejně utéct nemohl, zářivá holubice jej dohnala a vřítila se mu do hlavy… pak do jeho mysli, kde mu zahltila celý mozek…

   „Harry!“ křikl někdo, až se rázem z nepojmenovaného chlapce ve snu stal Harry Potter, teď zase zběsile oddechující na posteli.
   „Harry, jseš v pořádku?“ opakoval se tón hlasu vplouvajícího do Harryho hlavy.
   Otevřel oči, opravdu byl stále ve své posteli a Ron na něj udýchaně zíral s vyděšenýma očima.
   „Jsem… ano jsem, co se stalo?“ řekl Harry omámeně a setřel si pot z čela.
   „Co se stalo? Ty to nevíš?“ divil se Ron. „Lexter dostal vyhazov, po celé škole je povyk.“
   Harry však když zaslechl slovo Lexter, tak se mu rázem vybavily jeho myšlenky a vzpomínky, v tu chvíli viděl zase toho kouzelníka, který mu ryje do tváře.
   V tu chvíli si to uvědomil a sáhl si na tvář, měl na ní jenom jednu strupatou nachovou jizvu, nyní až podivně zahojenou.
   „Tobě to nevadí?“ vyhrkl dál Ron. „Vždyť musí teď odejít!“
   „Klidně mu pomůžu s balením,“ odvětil nevrle Harry a vyhupl z postele.
   Ron protočil oči v sloup, práskl za sebou dveřmi a zpříma se podíval na Harryho. „Hlavně mi prosím tě neříkej, že jsi se s ním opravdu včera pohádal… nebo hůř, jestli jsi nebyl u toho, kvůli čemu teď Umbridgeová Lextera vykopla.“
   „Bravo Rone, trefil ses hned nadvakrát,“ odvětil nasupeně Harry, zalezl za záclonu a shodil ze sebe pyžamo.
   „Takže ho vyhodili kvůli tobě?“ divil se Ron.
   „A v čem je problém?“ křikl Harry. „Já bych k němu na Nitroobranu už nikdy nešel.“
   „Hele, všimni jsi jak na to reaguju já, a teď si představ, co na to řekne Hermiona,“ varoval ho Ron.
   „Není to moje matka!“ křikl Harry. „Nemá právo mi mluvit do svých vlastních věcí,“ odvětil navztekaně Harry a rychlým oblékáním si trochu natrhl tričko.
   „Jako kdybychom neměli už tak dost starostí,“ postěžoval si Ron a přešel ke dveřím. „Až na tebe bude Hermiona nadávat, tak za mnou nechoď pro pomoc.“
   Harry teď rázem nemohl uvěřit jejich přehnané oddanosti Lexterovi, copak ho včera neslyšely, copak ho oni nevidí rázem jinýma očima, než Harry?
   Rozhodně ho ale znepokojoval povyk po škole, který teprve teď zaslechl, když se konečně dooblékal, byl až kupodivu hlasitý a tak raději co nejrychleji vyběhl ven z ložnice. V Nebelvírské společenské místnosti nebyla ani noha, zato to tam vypadalo, jako kdyby se tam tudy prohnalo stádo slonů.
   Uprostřed toho všeho ležel Křivonožka na převráceném křesle a na Harryho koukal nadějnýma očima.
   Harry ho vzal do náruče a prošel s ním průlezem v obrazu, kocour mu hned začal spokojeně příst do uší, a jeho teplo trochu ohřívalo Harryho promrzlé ruce.
   Jakmile však vyšel ven, spatřil stovky studentů, kteří zaplnili chodby všude na dohled, stejně tak i schodiště a učebny, všude se ozýval křik a humbuk, každý volal dolů do přízemí Vstupní síně. Harryho tenhle pohled nejdřív opravdu překvapil, zdálo se jakoby všichni skandovali za jedno, v dálce u kamenného zábradlí chodby uviděl dvě zrzavé hlavy, jednu dívčí a druhou chlapeckou. Okamžitě se za Weasleyovým sourozenci vydal a Křivonožka hned přestal příst, když se s ním prodíral hustým zástupem studentů, kteří mu pokřikovali do uší a hlasitě si mezi sebou stěžovali.
   Harry se propletl až k zábradlí, párkrát jenom proto, že se nějaký student, který mu bránil v cestě, lekl, když mu nastavil škrábajícího Křivonožku nad hlavu. Konečně se pak zařadil vedle svých přátel a pohlédl dolů do přízemí Vstupní síně, kde teď stáli na první pohled všichni profesoři a hlavně Umbridgeová s ještě větším kloboukem než včera, takže vypadala spíše jako tlustý hřib, avšak tento klobouk měl ještě dodatečné kovové mřížkování.
   „Co se to tady děje?“ zeptal se Harry a strkal zvědavého kocoura zpátky k sobě, aby nepřepadl přes zábradlí.
   „Studenti si hlasitě stěžují,“ začal Ron. „Umbridgeová už vyhodila příliš profesorů, dál to takhle nejde.“
   „Kde je sakra ten Brumbál?“ zeptala se Ginny netrpělivě.
   „A co by tady dělal?“ divil se Harry.
   „No… někdo musí tenhle binec dát do pořádku,“ odvětila mu na to příkře Ginny.
   Harry se ještě jednou rozhlédl všude kolem sebe a dělalo se mu špatně z toho, jak všichni fandí smrtijedovi, nejraději by všem prozradil o Lexterovi pravdu, o tom jaký je to prohnaný podrazák.
   „Vůbec si nedá říct,“ ozvalo se vedle nich a mezi ně si rázně vyklestila cestu Hermiona, celá rozcuchaná a udýchaná. „Všichni profesoři jí přemlouvají, dokonce i Snapea jsem viděla, jak s ní zakrytě mluví.“
   „To mě tak překvapuje,“ hlesl Harry.
   Hermiona uhnula rychle s pohledem a až teprve teď si všimla Harryho stojícího vedle.
   „Takže tady tě máme,“ řekla naštvaně. „Řekni mi proboha co se tam včera stalo.“
   „Zjistil jsem, že moje podezření je pravdivé Hermiono,“ řekl jí vážně Harry. „být vámi všemi, bych hezky rychle zase zmizel zpátky, ovšem pokud nechcete bojovat za smrtijeda.“
   „Cože?“ vyhrkla Ginny.
   „Co to plácáš?“ divila se Hermiona.
   „Lexter že je smrtijed?“ divil se i Ron.
   „Přesně tak,“ potvrdil Harry. „Včera jsem to zjistil.“
   „To není pravda,“ zamítla to rezolutně Hermiona.
   „Říkám ti to, co vím,“ pokrčil Harry naštvaně rameny.
   „V tomhle ti tedy nevěřím,“ nepřipustila si to zase.
   „Víš co, Hermiono?“ zeptal se jí Harry naštvaně. „Já to od tebe ani nepotřebuju,“ s těmito slovy jí vrazil Křivonožku s hlasitým mňouknutím do náručí a zmizel v chumlu studentů.
   Když sestupoval dolů po schodech, což bylo vlivem nátlaku studentů téměř nemožné, tak slyšel jak Umbridgeová začala mluvit posíleným hlasem na celou vysokánskou Vstupní síň a schodiště plné studentů nad ní.
   „Prosím všechny aby se okamžitě uklidnili, profesor Lexter byl zproštěn práce profesora Obrany proti černé magii z jeho osobních důvodů, které se… ač to nerada říkám … přímo týkají Pána zla. Prosím proto aby všichni mne vzali na vědomí, to nebylo mé rozhodnutí.“
   Na ta poslední slova se ozvala hlasitá vlna protestu a někteří studenti dolů na profesory dokonce něco hodili, což Umbridgeovou naštvalo dosyta, alespoň co mohl Harry, procházející kolem vidět.
   „Tak a dost!“ rozeřvala se na celé kolo i když dolů ještě přilétla jedna nádobka s inkoustem a záhy se ozval rozjívený smích Protivy a Otravy. „Říkala jsem dost!“ oba duchové si vyhrnuly své klaunské kabáty a vystrčily na Umbridgeovou s hlasitým smíchem zadky. „Okamžitě přestaňte! Jestli nepřestanete s touhle směšnou vzpourou, tak vydám zatím největší počet školních trestů od dob Tyrola Bláznivého, rozumíte mi? Od teď budu vyučovat Obranu proti černé magii já dokud nenajdeme náhradníka, komu se to nelíbí, má smůlu… vím že teď se na mě budete zlobit, ale až na zkouškách kvůli mé zásluze uspějete, možná mi ještě poděkujete,“ další sarkastická vlna smíchu. „Nyní se všichni odeberte do Velké síně, nebo do společenských místností, nebylo mi známo, že by někdo dostal povolení být venku sám… tak prosím, prosím!“ zvolala Umbridgeová a popoháněla studenty jako husy. Těm se však stále nechtělo a tak ještě naposledy zavolala. „Pokud mě paměť nešálí, má se dnes konat famfrpálový zápas, ovšem takovým chováním mě nutíte jej zrušit!“
   To už většina studentů neochotně odcházela pryč ještě s hlasitými protesty, Harry seděl ve Velké síni ke svému znechucení ještě s několika Zmijozelskými (samozřejmě včetně Malfoye) jako první, takže to vypadalo nanejvýš trapně, když jako jediný Nebelvírský nebránil svého profesora, kterého teď ale tak nenáviděl. Také na něj všichni ostatní už od začátku koukali podivnými pohledy, už po deseti minutách se všude rozneslo, že Potter se jako jediný nezastával Lextera, Harry to sám zjistil, když mu Neville vedle nepřítomně pošeptal: „Harry neprotestoval kvůli tomu vyhození, pošli to dál,“ pak si ale uvědomil komu to řekl a rychle se začal omlouvat, Harry ale s největším znechucením se sebral a s kradmými pohledy ostatních se odebral do knihovny, jediné místnosti, která teď byla opuštěná, dokonce ani madam Pinceová zde nebyla, jen Felix se posadil před vstup do knihovny, aby Harryho nechal o samotě a něco si trochu nahlas četl, zřejmě mu čtení šlo lépe než mluvení, tak to zkoušel propojit.
   Harrymu ale rozhodně nebylo do řeči, zvedal se mu ze všeho žaludek, bylo mu špatně jako kdyby se vůbec nenajedl, nebo spíš jako kdyby snědl něco špatného. Regály plné knih vnímal jako ohromné obry, kteří ho jdou rozmačkat, všechno na co se podíval mu připadalo nepřátelské, nepřívětivé a nepříjemné. Nejraději by utekl ze své mysli, ze svého těla, nebo z celé téhle planety.
   „Mohl by si Harry Potter poposednout?“ ozval se skřípavý hlásek ze zdola, Harry se až leknul, ale když spatřil pronikavé kukadla Dobbyho, tak se na něj pousmál, konec konců už si trochu přivykl na skřítkovo překvapivé uvítání.
   „Mohl by?“ opakoval Dobby.
   „Jistě, chceš si sednout?“ zeptal se Harry i když se divil, všude kolem byla volná místa.
   „Ne… to ne, já jen… jen že…“ skřítek sklopil zrak a šoural nervózně podrážkou o koberec.
   „Co?“ ptal se Harry.
   „Dobby si dovolil… dovolil si vzít…“ skřítek se stále neměl provinile k odpovědi, koukal kamkoliv, jen ne na Harryho.
   „Tak už se vymáčkni, Dobby,“ řekl netrpělivě Harry.
   „Zasedl jste Dobbymu knihu, pane,“ skřípl skřítek.
   Harry pohotově vyskočil a všiml si na polstrování pod sebou malé knížečky tenoučké jako list papíru.
   „To je kniha?“ divil se Harry a podal až podivně tvrdý plátek s knižní obálkou Dobbymu.
   „O ano, pane,“ přikývl skřítek.
   „A v čem byl problém? Proč jsi mi to nechtěl říct?“
   „Skřítkové nemají právo číst si ve studentské knihovně, když jste přišel, musel jsem zmizet v domnění, že jste někdo jiný… Dobby si sem rád chodívá číst.“
   Harry se po chvilce pousmál, myslel si že to bude něco vážnějšího, ale v tuhle chvíli Dobbyho problémy mu připadaly nadmíru směšné.“
   „Dobby, můžeš si tu číst jak chceš, a nebo si tu vypůjči knihu a skoč si jí přečíst ke mně do ložnice,“ navrhl Harry a znovu si usedl. Na obálce tenké knihy si přečetl: ‚Dobrodružství skřítka Fouska‘.
   „Skřítek Fousek, kdo to je?“ pousmál se Harry.
   „To je náš hrdina, porazil draka a zachránil tři tucty kouzelníků, pane,“ uculil se Dobby.
   Harry si povzdechl a nabídl skřítkovi místo vedle sebe, ten si s radosti přisedl. „Víš Dobby, skřítci by se neměli obtěžovat kouzelníky zachraňovat, alespoň ne proto, jak se k nim chovají… a řeknu ti jedno, pro mě jsi ten samý hrdina, jako tady ten Fousek, taky jsi mě už párkrát zachránil.“
   „Dobby a hrdina?“ vyhrkl skřítek a zase vypoulil své veliké oči. „To ne pane, to rozhodně ne.“
   „Pro mě jsi a tím to hasne,“ rozhodl Harry. „Kolik to má stránek?“
   „Přesně dvanáct set čtyřicet.“
   Harry pohlédl na plánek, který skřítek držel v ruce. „Tak takové učebnice bych bral do školy, stačila by mi na ně peněženka.“
   Skřítek se pousmál a pak znovu dychtivě vyhrkl: „A chtěl jsem vás také upozornit, ty podivné zvuky už z kabinetu profesorky Umbridgeové nevychází.“
   „Myslím že vím proč, Dobby,“ řekl ztěžka Harry a odmlčel se než řekl další slova, při kterých už vstal ze židle. „Tak já radši už půjdu, mám ještě nějaké úkoly…“
   „Dobby vás rozhodně nechce zdržovat, pane,“ skřípl hned skřítek.
   „Rád jsem si s tebou popovídal, přeju ti hezké čtení,“ pousmál se Harry.
   „Dobby děkuje… a pane Harry Pottere, mohl by se Dobby přijít podívat na váš dnešní famfrpál?“
   „Rozhodně,“ zavolal na něj ještě z dálky Harry a v zápětí už zmizel na chodbě.
   Celý čas do oběda strávil ve své ložnici, ani Dobby ho nevyléčil z jeho strašlivého rozpoložení, už byl zase jako v listopadu, nebo v červenci, nechtěl nikoho vidět ani s nikým mluvit, učení ho alespoň trochu odvedlo na jiné myšlenky, rozhodně ale teď něco dostat do hlavy bylo nadmíru obtížné.
   Avšak po obědě na něj všichni civěli jak u vytržení, samozřejmě důvod byl zřejmý, byl zase jediným lesklým bodem už v tak předem prohraném zápase, protože na Nebelvírské hráče již nikdo nespoléhal. Navíc dnes mlha přetrvávala i přes poledne, takže se schylovalo k tomu, čeho se všichni báli, že zkrátka nic neuvidí.
   Harryho už párkrát napadlo, že by si prostě sednul na jednu z brankových obručí a hověl si celý zápas. Jako jediný si ze zápasu nelámal hlavu, vlastně mu nějaká honička se čtyřma balónkami přišla při jeho momentálním rozpoložení zcela směšná.
   Všichni se hned po obědě vydali na tribuny, Harry mohl vycítit z pohledů jeho spoluhráčů, jak se v nich zvedá vlna strachu a panického napětí, jen Colin je obíhal a snažil se je uklidnit. Harryho dva nejlepší kamarádi se na něj moc nesnažili mluvit, protože věděli jak se teď cítí a že by na ně hned vystartoval s nadávkami. Harrymu ale na druhou stranu strašlivě scházela nějaká blízká duše, cítil se jakoby ho nikdo v tu chvíli neměl rád, i když tušil že nějaké kamarády má, určitě alespoň dva, na které se může spolehnout.
   Hermiona tentokrát s týmem zůstala i v šatnách a snažila se pomoci Colinovi v povzbuzování, přičemž Ron striktně její povzbuzování odmítal, protože se vždycky začal celý třást, když na něj začala konejšivě mluvit.
   Harry se převlékal jako leklá ryba, viděl jak si ho nikdo nechce znepřátelit před zápasem a proto na něj nemluví, z čehož mu bylo ještě více špatně. Nakonec se dopřevlékali a zvenčí už byla slyšet pořádná vlna hluku, spíše ale naštvaného, než jásajícího, tribuny se otřásaly v základech a všem ten hlukot stoupal až do morku kostí.
   „Takže je to tady,“ řekla Ginny a povzdechla si, čímž bohužel očividně svým svěřencům nedodala moc odvahy. „Náš poslední letošní zápas.“
   „Bůh nás provázej,“ hlesl Ron.
   „Přestaň Rone,“ okřikla ho Ginny. „tohle přece nejsou Zmijozelští, nemáme se čeho bát, navíc tu máme…“ Ginny se zarazila, zřejmě ještě nezapomněla na hádku ze včerejšího rána a tak jen dodala. „dobrého chytače, takže se nemáme čeho bát.“
   Harry její slova jedním uchem přijímal a druhým okamžitě vypouštěl ven, cítil se jako kdyby tady vůbec nestál, jako kdyby se díval na jednu z těch bledých vzpomínek, o kterých se mu občas zdá. Jako kdyby s odchodem Lextera z něho vyprchal i ten poslední kousek života.
   „Ještě máme pár minut,“ přiběhl říct Colin, který byl na výzvědách. „Prý se snaží uklidnit studenty, je tam mlha jako mlíko.“
   „Jaký je rekord v délce hraní famfrpálu?“ zeptala se Hermiona nejistě.
   „Tohle mi prosím nepřipomínejte,“ žádal je Ron.
   „V roce 1884 prý hráli až šest měsíců,“ hlesl mdle Sloper.
   „Nebojte, tak dlouho hrát nebudeme,“ uklidnila je Ginny.
   „A jak to víš?“ otázal se Seamus. „Vždyť ta mlha už obklopuje Bradavice co skoro už několik měsíců.“
   „Ale po odpoledni začne mizet a večer už po ní nejsou ani památky,“ odvětila Ginny naštvaně. „Nechovejte se jako kdyby jste šli na popravu, jde přece o zábavu, nebo je?“
   „To ani v nejmenším,“ vyhrkl Ron. „Jestli bereš zábavou to, že nás protihráči umlátí k smrti a že chytač místo Zlatonky chytá akorát rožvejklý spoluhráče, tak to si nasaď na hlavu ten obří oblouk a budeš dvojče Umbridgeové.“
   „Rone přestaň, to nemůžete poprosit o odložení?“ zeptala se Hermiona.
   „Co tady pořád řešíte?“ utrhl se na ně z ničeho nic Harry.
   Všichni na něj nejistě pohlédli a nikdo se neměl ke slovu.
   „Proč se mnou nemluvíte?“ divil se Harry.
   „My s tebou mluvíme,“ odvětila Hermiona.
   „To víš že jo,“ souhlasil Ron. „vždyť jsi naše jediná naděje, akorát ti Zlatonka bude muset spadnout do náručí, abys jí našel.“
   „Zase ta poslední naděje, co?“ řekl Harry naštvaně. „Proč spoléháte na mě, spoléhejte i na sebe.“
   „Ale vždyť ty jsi Harry Potter,“ pousmál se Sloper. „Proč bychom…“
   „Na Harrym Potterovi není už nic zvláštního a jestli s tím nepřestanete, tak si budete hledat nového chytače,“ řekl Harry naštvaně a práskl dveřmi od své skříňky s oblečením, v zápětí vyšel směrem ke vchodu do hřiště a nechal své vykulené spoluhráče v šatně.
   „Harry stůj!“ křikla Hermiona. „Co se to proboha s tebou děje.“
   Harry malinko znervózněl, když ho Hermiona dohnala, něco k ní cítil, ale nevěděl co.
   „Co se se mnou děje? Ty se ještě ptáš?“ divil se Harry. „Jste stejní jako Lupin a ostatní… jak můžete být tak klidní z toho, že je Lexter smrtijed… jak…“ Harry neměl slov, jen kroutil hlavou a snažil se nalézt ta správná slova.
   „Mě to také znepokojuje a…“
   „To jsou kecy!“ zavrčel Harry.
   „Proč na mě tak najednou křičíš?“ divila se Hermiona.
   „Nikdo mě tady nechápe, co?“ pokračoval Harry naštvaně. „Všichni mě tu berou za toho slavného Harry Pottera, ale já nejsem ten reklamní panák ve výloze… mám také své city, rozumíš?“
   „Samozřejmě že rozumím,“ odvětila Hermiona.
   „NE, TO TEDA NE!“ křikl Harry. „Ty nikdy nebudeš cítit to samé co já!“ řekl Harry třaslavě. „Já ale vím jaké to je vyrůstat bez rodiny, bez jediného člověka, který by tě měl rád! Nikdo z vás tady absolutně nechápe co jsem cítil k Lexterovi. Když jsem potkal Siriuse, stal se z něho můj druhý otec, měl jsem ho nadmíru rád, nejen pro jeho chování, ale také kvůli tomu, že zažíval stejná muka jako já a určitě i horší, proto měl pro mě takové pochopení! A když mi zmizel…“ Harry zase téměř plačtivě přemýšlel co řekne a kroutil přitom hlavou. „byl jsem na dně! Všichni jste se smáli, a bavili jste se… ale já jsem byl troska bez života!“ zařval jí do tváře, až trochu ucukla. „Dokážeš si to vůbec představit? A teď… teď konečně vím, co mě z toho vyléčilo, proč jsem celou tu dobu se nesnažil dál Siriuse najít! Já ho našel! Našel jsme ho v Lexterovi, stejně tak přívětivém jako byl on. Lexter si také vytrpěl to své, byl na mě tak neskonale milý a přátelský, po té dlouhé době jsem v něm zase začal vidět své rodiče, zase mi je dokázal někdo nahrazovat a dokázat mi tím, že někomu na mě záleží… a teď!“ Harry kroutil s rukou zaťatou v pěst až mu málem slzely oči. „Ten koho jsem měl tak rád se změní v… v obludu, která mě zradila a já už nikoho nemám! Už jsem zase ta troska, tak chápeš mě už konečně!“
   Hermiona však neodpověděla, koukala smutně na Harryho a pak se z ničeho nic na něj vrhla a pevně ho objala. „Máš přece nás, máš mě a Rona, nám na tobě záleží a máme tě rádi. To není pravda že jsi sám.“
   Harry cítil, jak mu do těla z jejího objetí vniká teplo a snad jakoby mu tím i dodávala část té odvahy, kterou tolik potřeboval, v té chvíli si uvědomil jak má Hermionu tolik rád.
   Nakonec se od ní odtáhl a pevně jí pohlédl do očí. „Kdybych neměl vás, neměl bych pro co žít.“
   Následně se otočil a následoval ostatní členy týmu na hřiště.
   Jakmile vyšel za ostatními ven, ovál ho vlahý odpolední vánek, který ho zastudil v místech, kde mu před pár vteřinami tekly slzy. Bohužel jedno byla pravda, venku nebylo vidět téměř na krok a madam Hoochová svolávala jednotlivé členy týmů hlasitým voláním, čímž se snažila překřičet ohlušující tribuny. Bylo to jako být v záplavě mléka, Harry si až teď, když se začal soustřeďovat na zápas uvědomil, že opravdu nebude schopen Zlatonku najít, natož pak chytit.
   „Vítám všechny na dalším zápase této sezóny!“ rozlehl se po hřišti posílený hlas hlasatelky Elianor. „Jak to tak vypadá, mohli jste všichni klidně zůstat ve svých postelích, protože by jste od nich viděli asi tolik, jako odsud… popravdě nevím jak budu moci komentovat tento zápas… takže abych pokračovala, v tomto zápase hrají proti sobě Nebelvír…“ hned se rozlehly doslova tříštivé zvuky všude dokola, hráči sice nic neviděli a ze zvuků, které je teď obklopovaly si připadali, jako že stojí mezi dvěmi bojujícími kmeny obrů. Diváci křičeli a mávali vlajkami a nápisy svých kolejí. V potlesku jim nebránila ani nepropustná mlha. „s mým oblíbeným Mrzimorem!“ křikla Elianor, která patřila do Mrzimoru.
   Zase se ozvala tentokrát skandující masa pokřiku pro Mrzimor, ale hned nato si diváci začali stěžovat hlasitým hučením a stěžováním, Harry však konečně nalezl madam Hoochovou, která je postupně počítala jako hejno hus.
   „No konečně, takže jsme tu všichni,“ řekla, ale pak se zarazila. „Přece jenom nám tu jeden chybí, je nás jedenáct…“
   „Colin má zakázáno hrát,“ pravila Ginny potichu.
   „No, v tom případě nám nic nebrání v tom pokračovat,“ řekla s povzdychnutím madam Hoochová.
   David Paris, brankář a kapitán Mrzimorského družstva si podal
   poněkud neutrálně s Ginny ruku a hned na to si všichni nasedli na košťata.
   „A jako vždy,“ připomněla jim madam Hoochová přes běsnící diváky. „Očekávám, že všichni budete hrát podle pravidel.“
   Následně kopnutím otevřela veliký kufr, z něhož s hlasitým hvízdnutím vyšlehly dva Potlouky a hned na to se ze svého pouzdra vznesla do vzduchu maličká okřídlená Zlatonka a zmizela v šedivě bílé mlze jako v mléku. Oběma chytačům, Owenovi Cauldwellovi i Harrymu při tom pohledu poskočilo srdce a oběma se na obličejích rozlil lítostný obličej.
   Madam Hoochová pozvedla Camrál a ještě naposledy všem řekla. „Snažte se nezmrzačit se navzájem.“
   Hned na to vyhodila Camrál a zároveň pískla.
   „A zápas začíná a my samozřejmě nevidíme nic!“ pravila Elianor. „Avšak můžu vám říkat, co jsem měla dneska k obědu…“ to ještě více posílilo protesty diváků, ale hned po odpískání Harry ucítil, jak všichni jeho spoluhráči doslova vystartovali do vzduchu a zmizeli v mlze, domyslel si, že se tam nahoře teď perou o Camrál, ale to byl na omylu, Camrál vyhozený madam Hoochovou totiž hned poté dopadl na zem před Harryho, kde zůstal ležet. Harry slyšel nahoře hlasy nadávajících spoluhráčů, které se mísily s nadávajícím obecenstvem. Rozhodně nechtěl podvádět, ale tady by ho madam Hoochová sotva viděla, že nepovoleně bere Camrál a dává gól.
   Při pohledu na ležící Camrál se jen začal po chvilce usmívat a zkoumal jak po něm tečou kapky od srážící se mlhy. Zároveň pobaveně poslouchal, jak na sebou jeho spoluhráči do sebe narážejí. Opravdu mu to všechno přišlo divné, tahle mlha, řvoucí diváci, kteří neviděli absolutně nic a ještě k tomu do sebe narážející hráči, možná že sednout si na tu brankovou obruč a čekat, nebyl zase tak špatný nápad.
   Jenže v té chvíli se před Harrym z mlhy vyhoupl Owen Cauldwell a rázně zabrzdil přímo před Harrym.
   „Tak co? Už jsi viděl Zlatonku?“ zeptal se Mrzimorským chytač, Harry se ale neměl k odpovědi, v tu chvíli odvrátil pohled od ležícího Camrálu.
   „Jasně, když jí rozhodčí vypouštěla,“ vypravil po chvilce ze sebe Harry a snažil se nehledět vedle.
   „Tady se nedá nic najít,“ pokračoval dál Owen otráveně. „to si rovnou můžeme zaletět do kuchyně pro sváču a nikdo to nepozná.“
   „Mě místní stravu stačí vidět jen třikrát za den,“ odvětil Harry, ale neuniklo mu drobné kouknutí stranou.
   To však neuniklo ani Owenovi a jeho pohled skončil na Camrálu ležícím na mokré zemi.
   „To je Camrál,“ řekl uvědoměle.
   „Přesně tak,“ potvrdil váhavě Harry a hbitě sledoval každý chytačův pohyb.
   „A oni ho hledají tam nahoře!“ zasmál se Owen a pak hodil očkem po Harrym. „Co budeme dělat?“
   Harry z něho nespouštěl oči a s podezřením na něj koukal. „Podle toho, co chceš dělat ty.“
   „Nemůžeme ho vzít do ruky,“ varoval ho Owen s úsměvem. „Tak co chceš dělat?“
   „Nevím,“ odvětil Harry, i když měl zcela jasno co právě teď chtěl udělat, ale pořád se k tomu neměl i když už otevíral pusu.
   „Ale já vím, tady v mlze mě nikdo neuvidí Camrál brát,“ řekl mu na to Owen. „Ovšem kromě tebe.“
   „Ty chceš podvádět,“ řekl Harry stále podezřívavě.
   „Otázka je, co udělám s tebou?“ zeptal se Owen poněkud nejistě. „Budeš se bránit?“
   „Budeš útočit?“ zeptal se i Harry.
   Owen se uculil a pobídl své koště, čímž se začal posunovat k Camrálu.
   „Copak náš slavný Harry Potter udělá?“ ptal se Owen sarkasticky a stále se k Camrálu blížil.
   „Nebudu podvádět, o tebe se nestarám,“ řekl Harry a měřil si v duchu vzdálenost mezi Owenem a Camrálem.
   „V tom případě, jak je libo,“ pousmál se Owen, až doletěl nad Camrál.
   Následně se ještě naposledy podíval na Harryho a pak se sehnul k Camrálu.
   „GINNY! DEANE!“ zařval z ničeho nic Harry. „Rychle ke mně! Tady je mičuda!“ (to je přezdívka pro Camrál, kterou Harry vymyslel při jejich soukromích famfrpálových trénincích.) „Rychle sem! Ginny, Deane!“
   Owen se vyděšeně narovnal a v zápětí mu došlo o co se Harry snaží. „Filipe, Sandro, Mariko!“ křičel na své střelce. „Tady je Camrál! Poleťte sem! Tak dělejte!“
   Oba dva chytači se tam vznášeli těsně nad zemí a volali své spoluhráče, Harry řval za všech sil a snažil se oplácet Owenovo nárazy do koštěte. V tu chvíli se v mlze objevily všechny možné stíny a záhy se přiřítili Mrzimorští střelci a začali hledat Camrál, na který jim Owen urychleně ukazoval.
   Konečně si ho všimli, když v tom se skrz ně prohnala Ginny a zároveň s tím Camrál zmizel ze země. Hned na to jimi proletěl Dean a následoval spolu s nepřátelskými střelci Ginny. V zápětí se přiřítili i Nebelvírští odrážeči, Harrymu v tu chvíli šrotovala mysl na plné obrátky a kvapně se rozhlížel kolem sebe.
   „Já už vím jak na to!“ křičel Harry. „Jacku, Seamusi, okamžitě leťte k divákům u Mrzimorských branek, snažte se jim říct ať drží hubu! Rozuměli jste?“
   Odrážeči se po sobě nechápavě podívali a pokrčili rameny.
   „Tak krucinál dělejte!“ zakřičel Harry a odehnal je, sám vystřelil k nebližšímu okraji hřiště, snažil se pomalu, protože k divákům dorazil poslepu a málem do nich narazil, až poplašeně shýbali hlavy.
   Hned na to to vzal k nepřátelskému brankovišti, svištěl nad křičícími diváky, kteří si vždycky při Harryho průletu mysleli, že Harry zahlédl Zlatonku.
   Konečně dorazil do nejzazšího konce nepřátelského brankoviště a odhadem se vydal směrem k třem tyčím. Za sebou slyšel odrážeče, jak se snaží utišit ostatní diváky, až konečně poněkud tvrdě narazil na prostřední tyč. Vyletěl až nahoru k obruči a spatřil hlavu Davida Parise, mrzimorského brankáře, jak se snaží prohlédnout mlhu.
   „GINNY!“ zařval Harry z plných plic, až David vyděšeně zakřičel a spadl z koštěte na zem. „GINNY, TADY HARRY, POLEŤ S CAMRÁLEM SEM! DĚLEJ!“ Harry křičel jak pominutý a v tu chvíli uslyšel jak jejich dva odrážeči konečně pochopili jeho plán a začali o poznání více utišovat ostatní.
   V tu chvíli Ginny, která vyletěla co nejvýš to šlo a teď hledala nepřátelské tyče zaslechla v obrovské hluku na hřišti tichoučký Harryho hlásek, který jasně kontrastoval na jedné straně hřiště. Jakmile porozuměla jeho slovům, okamžitě se vydala jeho směrem jako dělová koule s Camrálem stále bezpečně v náručí.
   Harry křičel jak pominutý, když se před ním ve chvíli objevila silueta jakéhosi hráče a od něj vyletěla železná koule, která hlasitě práskla do brankové tyče, nepřátelský odrážeč se snažil Harryho skolit, ale trefil tyč, na které teď byl vidět jasný ohyb.
   Harry na chvíli překvapeně přestal křičet, stejně jako se Ginny v tu chvíli zmateně zastavila, ale hned v zápětí se rozeřval na celé kolo. Ginny okamžitě poznala jeho hlas a nadějně vystartovala vpřed, v tu chvíli narazila na Sandru Hiltonovou, která se slepě vznášela ve vzduchu a doufala v zastavení Ginny. Hned se začala hnát za Ginny a začala jí tahat za hábit. Nakonec se přihnal si Filip Merill a začal s přesilou rvát Ginny Camrál z ruky. Jenže také se náhle objevil Dean, který Ginny rázem osvobodil od Filipa a Ginny znovu vyrazila za jasným hlasem křičícího Harryho, slyšela jak se přibližuje, v tu chvílí když zahlédla obrysy brankových obručí jí Sandra bolestivě zatáhla za plášť dresu, čímž jí shodila z koštěte, Ginny však stále letěla v před a vší silou hodila Camrál přímo do obruče, hned na ho Harry uviděl jak Camrál proplul obručí, začal se smát a jásat, ale hned na to mu v náručí skončila Ginny… čímž to ještě neskončilo, protože ho do ramene praštilo její koště, které instinktivně chytil.
   Harry se jen tak tak udržel na koštěti, Ginny se na něj překvapeně podívala a začala se hlasitě smát.
   „Co je tady tak směšného?“ divil se Harry a trochu se posunul na Kulovém blesku, aby si Ginny mohla sednout.
   „Zvládli jsme to Harry,“ řekla mu a dala mu radostnou pusu na tvář. „To byl úžasný nápad, na tomhle jsme se nedomluvili, ale zabralo to.“
   Následně mu drapla koště z ruky a hupla si na něj.
   „A co takhle ‚děkuju za záchranu před bolestivým pádem‘?“ zeptal se Harry.
   „Skončit v tvým náručí se nevyplácí,“ odvětila Ginny vyzývavě, ale pak se usmála. „Musíme náš plán říct všem!“
   Hned jak Seamus a Jack řekli Elianor, že Nebelvír vede a ona to rozhlásila, tak se hřiště i tribuny zase začaly otřásat v základech. Vzduch se namísil diváckou vřavou, všichni Nebelvírští začali potěšeně pokřikovat a chtěli vědět jak přesně se to stalo.
   Hned jakmile začali hrát znovu, snažili se Nebelvírští znovu získat Camrál co nejrychleji, nakonec se jim to povedlo a když Dean dal další branku zase zásluhou Harryho zvukové pomoci (i když tentokrát mu neskončil v náručí), tak bohužel Mrzimorští tenhle plán prokoukli a začali jej aplikovat i na sobě. Zanedlouho už všichni hráči po sobě pokřikovali a slepě tápali v mlze, David se zatím trochu otřesen dokázal vrátit do hry a společně s Ronem jako brankáři se snažili ochromit ty, co jim pokřikovali za zády a navigovali tak své hráče.
   Jenže potom se to dozvěděl celý stadión a studenti místo toho aby mlčeli, tak se všichni rozkřičeli. Proto se už zase hrálo poslepu, až dokonce jednou Seamus odpálil Potlouk na madam Hoochovou, v domnění že to je nepřátelský střelec.
   Zápas se neuvěřitelně vlekl, aniž by si toho všimli, tak utekly zdlouhavé tři hodiny, když se Hagrid dosoukal až na místo, kde seděla Hermiona, Neville a Colin.
   „Tak co, už se vobjevila Zlatonka?“ zeptal se Hagrid a posadil se mezi studenty, které lehce přes jejich protesty odstrčil.
   „My vůbec nic nevidíme, celou tu dobu,“ prohlásila Hermiona. „Co tady vlastně děláš?“
   „No… von ten křik by sem přilákal i hluchýho, to ti povim,“ řekl Hagrid. „No ale občas už někoho zahlídnete, ne?“
   „Občas,“ souhlasila Hermiona, ona se opravdu už konečně začala mlha trhat a v dáli se objevovaly siluety jednotlivých hráčů.
   Harry se svým družstvem vyzkoušeli už všechny možné taktiky, řetězové navádění, matení nepřátel, Ron dokonce napodoboval Harryho hlas, aby si nepřítel myslel, že letí ke špatné brance. Ale i tak po tolika hodinách se skóre 20:30 pro Nebelvír vleklo jako šnek.
   V té chvíli Harryho napadla jiná věc, podle dobrého orientačního bodu podoby Hagrida si našel Colina a ten už v zápětí běžel s Hermionou posbírat nějaké větvičky u hřiště. Hermiona je pak očarovala a Harry je rozházel napříč k nepřátelským brankovým tyčím.
   Nakonec k sobě zavolal přes křik obecenstva Ginny.
   „Na, vem si mojí hůlku, dole jsou rozmístěné orientační body, které se rozsvítí pokaždé, když budeš s mou hůlkou nablízku, dovedou tě k tyčím.“
   Ginny bleskl v obličeji údiv a popadla Harryho hůlku.
   „Co když je někdo uvidí?“ zeptala se nejistě.
   „Jakmile se vzdálíš, tak zase zhasnou,“ řekl jí Harry.
   „To je ale podvod,“ obávala se Ginny.
   „Není, to začarovala Hermiona, ta není součástí týmu,“ odpověděl Harry a popohnal jí. „Tak už leť.“
   „Dobrá práce,“ pousmála se a záhy zmizela ve šedivé mlze.
   Harry si povzdechl, konec konců pořád ho ještě čeká chytit v těhle podmínkách Zlatonku, ale jak?
   V té chvíli se v dáli objevila jakási černá tečka a proklatě rychle se blížila, Harry okamžitě strhl Kulový blesk stranou a jen těsně se uhnul Potlouku, který se mu silně otřel o bok. Jenže Potlouk se zastavil a namířil si to zpět na Harryho přímo závratnou svištící rychlostí až se vzduch za ním čeřil.
   „To ne, už zase,“ postěžoval si Harry a vystřelil s Kulovým bleskem kupředu. Slyšel jak za ním Potlouk proráží vzduch, znovu ho chce omráčit? Co zase ten Dobby dělá?
   Letěl jako pominutý, znovu se ohlédl za sebe, Potlouk už však byl pryč, zato před ním se teď začal ozývat křik, Harry se bleskově otočil dopředu a hleděl ve setinách vteřiny do tváří studentů, ke kterým se urychleně blížil, když strhnul strašlivě silně koště vzhůru, mohl pocítit hábity ostatních studentů, jak těsně je minul.
   Znovu se s hlasitým oddechnutím vrátil do stabilní pozice. Náhle se ale nad ním zase začernala tmavými fleky obloha a v té chvíli ho obklopily věřte nebo ne skřeti na malinkatých košťatech. Všichni měli dlouhé nosy, zjizvené obličeje plné odstálé kůže, byli strašlivě podobní těm z Gringottovic banky a se svou malou postavou se k Harrymu začali blížit. Byly jak hejna vos, skřípali a křičeli strašlivými skřeky, hned na to po něm začali střílet i jakési kouzelné koule, takže Harry musel stočil koště střemhlav dolů a v zápětí vyrovnat let a kdyby jeho Kulový blesk tak rychle neměnil směr, určitě by se rozplácl na zemi. Jenže skřeti byli pořád za ním a kolem jeho postavy se míhaly kouzla jako o závod. Harry se řítil jak nejrychleji mohl, snažil se jim utéct, dělal kličky ve vzduchu, dřel se těsně o zem, jindy zase o hrany hřiště, jenže skřeti se na něj vrhali ze všech stran, překvapeně se rozhlížel kolem sebe, jenže to s rychlostí přehnal, vrazil nekontrolovaně do jedné tribuny a zpřerážel svým tělem pár chatrných prken tvořících stěnu.
   „To je Harry!“ křikl Neville překvapeně.
   Hermiona, Hagrid a Colin se hbitě podívali kousek od sebe nahoru a viděli, jak je Harry zakleslý ve stěně tribuny a jak se k němu blíží skřeti.
   „Co to má znamenat!“ křikl Hagrid a vyskočil na nohy. „Nechte ho bejt vy prašivý bestie!“
   Harry se však nemohl ani trochu pohnout, tělo ho bolelo jak nejvíc mohlo, měl pohmožděná žebra a navíc se začala trochu ozývat i jizva.
   „Hagride, musíme mu pomoct,“ strachovala se Hermiona.
   „To si piš,“ souhlasil Hagrid. „Takový darebáctví, to svět ještě neviděl… TY TAM!“ křikl a mávl svým deštníkem, hned na to koště Filipa Merilla ho přestalo poslouchat a přiřítilo se k Hagridovi. „Sesedni!“
   „Ale to je moje koště!“ postěžoval si Filip.
   „To je dost možný,“ odvětil Hagrid a vzal Filipa za hábit asi jako by vzal normální člověk kočku za kůži na hřbetě. „Tady si kecni a dej pokoj.“
   „Hagride, ty umíš létat?“ strachovala se Hermiona.
   „No samozřejmě,“ pravil Hagrid. „Akorát no… už dost dlouho… no… no nic.“
   „Už jsou u něj!“ křikl Neville.
   „A dost vy prašivý skrčci!“ křikl Hagrid a sedl si neohrabaně na koště, které bylo vůči jeho postavě jako párátko, mocně se odrazil a v tom se ozvalo hlasitě zapraskání a Hagrid se svezl hřmotně zpátky na zem, přičemž na něm skončily dva ulomené kusy bývalého koštěte.
   „Hagride!“ křikl Neville. „Jsi v pořádku?“
   „Harry!“ strachovala se Hermiona a bolestně koukala na Harryho, který právě hleděl už zblízka na skřety.
   Bylo jich nejméně dva tucty, všichni na něj zírali a Harry se snažil vysoukat ze stěny. Jeho Kulový blesk byl zabodlý pod ním, ale to už se všichni skřeti napřahovali a chystali se na Harryho zaútočit. Ten jen zavřel oči, neměl možnost nic udělat, hůlku u sebe neměl, očekával bolestivý náraz kouzla.
   V té chvíli nejbližšího skřeta smetla železná koule, Harry se až lekl jaký to byl hlasitý svištivý zvuk, ale v zápětí druhá koule srazila dalšího. Jenže Potlouky se hned na to vrátily a sestřelily z košťat další překvapené skřety.
   Harry na nic nečekal, vytáhl skřípavě z tribuny zaseknutý Kulový blesk a využil jeho tažné síly, čímž se dostal ze stěny tribuny a celou svou váhu na se něj bolestivě položil. Hned na to se na něj začali hnát zbylí skřeti a tak pobídl Kulový blesk a začal se jim znovu ztrácet, sletěl rychle k zemi, kde mlha nebyla tak silná a snažil se uhýbat chňapajícím ručkám skřetů, kteří ne a ne skončit.
   V tu chvíli se však Harrymu doslova zatemnilo před očima, obraz tohoto světa mu zcela zmizel z mysli, ani necítil ten náraz, který následoval po pádu z koštěte a následné bolestné kutálení se po zemi. V tu chvíli mu hlavou doslova projela ohromná vlna bolesti, která se koncentrovala na jizvu na čele. Harry v tu chvíli zapomněl na famfrpál i na cokoliv jiného, v tu chvíli se rozeřval: „Nenávidím tě! Dej mi už pokoj bastarde!“ řval jako na lesy, teď se celá jeho zloba, to co se u něj nahrnulo přes včerejší večer a přes celý tento den, to vše vyplulo na povrch a i kdyby bylo sebevíc Voldemortů, Harry se podvědomě sebral na nohy jako odhodlaný gepard a rozběhl se do útoku mysli. Běžel jak nejvíc mohl, o rychlosti jeho pulsu se ani nedalo povídat, celé tělo mu vibrovalo nadlidským úsilím, které vyústilo tímhle nahromaděným vztekem a pocity tak bolestivými, že je lidská mysl téměř nedokáže pochopit. Harry znovu probíhal dalšími a dalšími sférami mysli, nehledíc na překážky, které jakoby porážel, ať si ten zpropadený Voldemort stěžuje, takovou moc, kterou teď vládnul Harry svým vztekem nemá, když chce boj, má ho mít.
   S hlasitým pufnutím se ale náhle ocitl v úplně jiné místnosti, byla malá a měla v sobě dva stoly, bez oken a všude kolem stěn byly naskládané vysoké lejstra papírů. Byla to kancelář pana Weasleyho, ale nebyla prázdná, byli v ní čtyři osoby. Pan Weasley, Lupin, Moody a Tonksová, všichni byli svázaní k sobě a Harry jasně mohl vidět jak postava v černém plášti napřahuje pomalu a ledově svou hůlku a směrem na svázanou čtveřici říká kletbu: „Crucio!
   Čtveřice zavřeštěla bolestí, někteří byli plní krve s vyzáblou tváří, zvláště Tonksová a pan Weasley už na první pohled umírali.
   „Přistiženi ve vaší vlastní kanceláři.“ ozval se ledový syčící hlas. „Konečně nastane konec slavně Brumbálovo skvadry.“ následně zvedl ledově hůlku, černovlasý chlapec se na to všechno přiškrceně a uplakaně díval, zahalená a smrtelně klidná postava vyřkla tu nejhorší kletbu, kletbu smrti…

   „Harry!“ ozvalo se následováno proplesknutím na tváře.
   „Harry jseš v pořádku?“ zeptal se dívčí hlas.
   „Slyšíš?“ ptal si někdo další. „Haló?“
   „Co je Potterovi?“
   Harry otevřel oči a všichni se odtáhli, aby se mohl narovnat. Hned tak udělal a všichni hned zjistili, jak zrychleně dýchá a také že je celý zpocený.
   „Co se stalo, Harry?“ zeptal se tentokrát Ron.
   Harry na něj pohlédl, uvědomil si pana Weasleyho, v jakém teď je nebezpečí a všechny ty co viděl…
   „Rone…“ hlesl Harry vykuleně, třásl se mu hlas a dělalo se mu nepříčetně špatně.
   „Harry, co ti je?“ obávala se Ginny.
   „To je Zlatonka,“ uvědomil si Sloper a vyndal něco z místa, na kterém Harry ležel. „Ten rarach jí chytil!“ vykřikl šťastně.
   „Máme Zlatonku!“ ozvali se hned Dean a Seamus.
   „On jí ale nechytil,“ protestovali Mrzimorští.
   „Ale ano, chytil, to se počítá,“ pokračoval dál šťastně Sloper. „madam Hoochová, vyhráli jsme, Harry chytil Zlatonku!“
   „No výborně!“ zvolala madam Hoochová a právě vypadala, jako kdyby vyhrála v loterii.
   Hned se rozletěla k Elianor, která v zápětí za hlasitého doprovodu diváků oznámila výsledek zápasu.
   „Rone, musíš jít se mnou, Ginny, ty taky,“ upozornil je téměř až hystericky Harry, který absolutně teď vypouštěl jásající diváky, zvedl se a začal s nimi uhánět ke dveřím do šaten, hned se k nim připojil i Felix.
   „Ehm, ehm.“ ozvalo se za nimi a všichni se překvapeně otočili. „Je mi líto pane Cvaldo,“ řekla s úsměvem Umbridgeová. „ale u mé předposlední zkoušky jste znovu neobstál… avšak dávám vám ještě jednu možnost.“
   „Jak-k-k-ká zkoušk-k-ka?“ divil se Felix.
   Umbridgeová se na to hned hlasitě rozesmála a ustoupila stranou, za jejími zády se objevili malinkatí skřeti a v rukou drželi svá malá košťata.
   „Pan Potter byl pod útokem mnou najatých pracovníků ministerstva,“ řekla Umbridgeová. „avšak mě ani nepřekvapuje, že jste si toho ani nevšiml.“
   Harry v tu chvíli zuřil, vztekle na Umbridgeovou cenil zuby a něco si potají říkal, ta mu jeho pohled opětovala se zadostiučiněním a následně odkráčela pryč.
   Harry však neváhal, popadl Ginny a druhou rukou Rona a s oběma uháněl do Nebelvírských šaten.
   „Co se sakra stalo?“ zeptal se Ron, když doběhli do osamělých šaten.
   „Já… já… víte já…“
   „Tak co?“ naléhala Ginny.
   „Já nevím… já nevím jak… nevím…“ brblal Harry třaslavě a podlamovaly se mu kolena.
   „Tak se už vymáčkni, konečně,“ popohnal ho polekaně Ron.
   „Chystá se zabít… zase chce zabít…“ brblal Harry a začalo se mu chtít nekontrolovaně zvracet.
   „Myslíš Ty-víš-kdo?“ zeptala se Ginny. „Koho, koho chce zabít?“
   Harry si začal držet krk, svíralo se mu hrdlo a žaludek mu dělal kotrmelce, když si čím dál více uvědomovával co viděl.
   „Tak sakra cos viděl?“ vykřikl Ron a zalomcoval s ním.
   „Právě teď chce zabít vašeho tátu, Lupina, Moodyho a Tonksovou!“ vyhrkl ze sebe Harry, zároveň ale se rychle otočil a padl u toalety na všechny čtyři a začal nekontrolovatelně zvracet do záchodu.