Kapitola 79.

Famfrpálový pohár

Úterý nastalo a Harry měl tak těžkou hlavu, že jí snad ani nemohl zvednout z polštáře. Stále se jen převaloval ze strany na stranu a přál si být někde se svými rodiči. I když mu to nahánělo strašlivý žal, tak někdy se dokázal překonat a myslet jenom na to, jaké by to bylo, kdyby s nimi opravdu byl. Ten úžasný pocit mu přivedl tak silný úsměv do tváře, jak jen může být silný i jeho Patron pokaždé, když si vzpomene na své rodiče či přátele. Jakoby mu zároveň s tím bylo hned líp, jakoby peřina byla ještě teplejší a polštář ještě měkčí.
   Snění však musel velice rychle opustit, když mu do ložnice vtrhla Hermiona jako už to měla ve zvyku, nehledíc na chlapcovo soukromí a tahala ho ven z postele jako neposlušného synáčka. Zrovna ho vyrušila z krásného zasnění a tak jí Harry alespoň vyhnal na okamžik, kdy se potřeboval převléct a raději přehodil i své staré ponožky přes kliku, aby si byl jistý, že Hermiona na něj nemůže vidět klíčovou dírkou, aby se ujistila, že si zase nelehl do postele.
   Hned, jak vyšel z ložnice, zjistil situaci ve společenské místnosti. Asi čtveřice židlí byla již rozpadlá a Ron byl odkázán do kouta, aby tam zůstal stát. Koberec u krbu byl sežehnut, když kolem něj Ron prošel a také byl chudák podrápán od Křivonožky, když mu už popáté za dnešní ráno šlápl na ocas.
   Když kolem Rona Harry procházel s neurčitým pohledem, tak mu jej Ron opětoval svou typickou naštvanou grimasou a červenýma ušima. Harry hned v zápětí se posadil do křesla vedle Hermiony a znovu se podíval na tu celou podívanou. Od té doby, co tu Felix měl Huňáče se podoba společenské místnosti opravdu změnila. Zvláště pak po dnešním vstávání Rona Weasleyho, pod kterým, vinou jeho smůly, nevydržela snad ani jeho postel, ba i podlaha.
   Jediná v koutku zamlklá osůbka byla dívenka se zrzavými vlasy, koukala smutně ven směrem k famfrpálovému hřišti svýma unavenýma kaštanovýma očima a podle všeho zahazovala veškeré své starosti za hlavu. Jako kdyby i jí ovlivňovalo počasí tam venku, kde právě začalo kalně mrholit.
   „Začalo poprchávat, Harry,“ ozvalo se od Hermiony.
   „Díky za upozornění, ty moje rosničko,“ zkřivil Harry obličej.
   „Ale to jsem neplácla jen tak, uvidíte na zápas, a ty hlavně… teda doufám… na Zlatonku,“ zakončila ho Hermiona a doufala, že mu tím nažene lepší náladu.
   „A víš, že mě ten zápas ani nezajímá?“ odpověděl jí Harry a hleděl stále na Ginny. „A nejsem jediný.“
   Avšak naopak skupina Jack Sloper, Colin Creevey, Seamus Finnigan a Dean Thomas byli u vytržení. Jak vidno se spřátelili a teď se horečně spolu bavili o nadcházejícím zápase. Navíc naštvaně pohazovali očka po Ginny, z toho nejvíc Dean, který jen vždycky pohodil rukou jejím směrem jakoby naznačoval: „Kašleme na ní.“
   Harry dostával při tom pohledu na tu skupinku zlost, věděl, že někteří z nich, jako například Colin, ty posměšky neberou tak vážně, ale u Deana to byla jiná. Každý z nich však měl něco společného, všichni kroutili rezolutně hlavami a snad se i domlouvali, že hrát nebudou, že jim to za ta zranění nestojí.
   „Pojď na snídani, probereme tam učení,“ navrhl Harry a Hermiona byla hned na nohou.
   Snídaně jako vždy nechutná, jestli vůbec se dá popsat slovem obsahující slovo „chutná“ byla pro dvojici jen minutovou záležitostí, jejich žaludky si na to již zvykly a všichni studenti začali ztrácet svá přebytečná kila. Dnes měli o hodně více zkoušek a tak o to více se pilněji s Nevillem na ně připravovali.
   Harryho překvapilo, že Umbridgeová ihned, jak vešla, zamítla veškerou hudbu, po celou dobu snídaně stále něco vyjednávala, někde něco podepisovala a domlouvala se s ostatními přívrženci z ministerstva. Harry si myslel, že začíná už snad třetí válku nebo co, protože si nedala pokoj a v na ní brzkém čase odkráčela pryč, Harrymu však stačila věnovat jeden pohled, ve kterém se zračilo strašlivé zadostiučinění.
   Hned na to nastal čas jít na hodiny, první zkoušení bylo z Bylinkářství, ačkoliv si všichni mysleli, že budou přesazovat Liliputky, tak jim profesorka Prýtová zadala zcela jinou práci a to vydrhnout skla skleníku.
   Všichni si mysleli, že si snad dělá legraci, co je to za zkoušku, hned ale zjistili, že odstranit plíseň, která se na skla, ve skleníku číslo pět, nachytala není jen tak ledajaká a že museli použít precizních postupů, aby se jí vůbec zbavili a že se to někomu také nepodařilo zcela stoprocentně, pokud tedy nepočítáte Hermionu.
   Z Bylinkářství všichni šli zcela vyčerpaní a beze sil, a to je hned na to čekala další zkouška z Obrany proti černé magii. Profesorka Kostková hned jakmile vstoupila do učebny (přitom se stačila přerazit na prahu) všem rozdala své testy, takže zkouška z tohoto předmětu byla pouze na papíře, přesně, jak to zamýšlela Umbridgeová. Hodinu ukončili o něco rychleji, když Kostková se rozkřikla na celé kolo kvůli malému červíčkovi v jejím jablku.
   Následovalo další zkoušení, studentům hlavy doslova bubnovaly na poplach a již několik z nich chodilo do třídy s mokrým obličejem, jak se potřebovali opláchnout. Z Dějin čar a kouzel museli napsat pojednání na celé dvě hodiny, zatímco profesor Binns si vyndával miniaturní hůlčičkou moly ze svého obleku.
   Poslední předmět, ze kterého byli zkoušeni, bylo Přeměňování. Ale abych shrnul Ronův prospěch, na zkoušce v Bylinkářství místo, aby plísně mu mizely, tak se naopak rozmnožovaly až nakonec ho celého zarostly a profesorka Prýtová je z něj musela seškrabávat. Na Obraně proti černé magii se Ron nervově zhroutil a když plíseň, kterou z něj profesorka seškrábala na něm zase začala růst, takže nakonec vypadal, jak sněhulák a na Dějinách dostal oddělenou lavici a tucet náhradních lahviček s inkoustem, které se mu samy vylévaly a uskakovaly před brkem jako splašené. V Přeměňování ho jeho bratr hrdě navrátil zpět do původní podoby, ještě čtvrt hodiny podával výklad, jak se toto těžké kouzlo musel sáhodlouze učit až do tří ráno, nakonec všem rozdal testy z otázek, které pokládal na začátku svého učiva zde na Bradavicích, takže pro studenty bylo obtížné si na ně vzpomenout. Ron však i zde zabodoval, když začal psát, tak se mu utrhla špička brku, odrazila se bleskově od papíru, dále od stěny, narazila na křišťálek v lustru, který se utrhl, spadl do horkého vývaru Hagrida, kterého to popálilo tak, že drknul do Padmy Patilové, které uletěla sponka z vlasů jako prakem, střelila do zdi, o které se odrazila, přetrhla provázek držící kostru a ta se následně sklátila na Percyho, kterého kousla do zadku až hlasitě zakřičel.
   Potom, co se třída dosmála a odevzdala své práce, které všichni drželi co nejdál od Rona, vyučování skončilo.
   V tu chvíli se po škole strhl doslova ohlušující poprask, všichni se svými strážci utíkali jako zběsilí na famfrpálové hřiště, které začalo praskat ve švech a to jim ani nevadilo, že lilo jako z konve. Kvůli tomu se zem proměnila v nechutnou popelavou břečku podobnou nesmírně lepkavému bahnu, což to všechno ještě dokonalo.
   Harry se ani nestačil vzpamatovat a všichni členové jeho týmu kromě Ginny přiběhli s nějakou listinou k Percymu a hulákali na něj jak na lesy. Záhy se Harry od Hermiony dozvěděl, že listina obsahuje žádost o zrušení zápasu.
   „Podívejte se, famfrpál mne absolutně nezajímá, to je zcela na vás jak se rozhodnete,“ pravil lhostejně Percy a hladil si své pozadí.
   „Oni nás zabijí, jsou vycvičení a navíc neměnili ani trochu mužstvo!“ řičel Dean s obavami.
   „Jo, nehodlám se nechat zmrzačit kvůli takový krávovině,“ dodal i Seamus.
   Ovšem Harry věděl, že to zrušit nemohou, to prostě nejde, protože si vzpomněl na svou sázku, pokud by nevyhráli, ostatní členové týmu by ho snad zabili za to, co by museli podstoupit, navíc jim to Harry ještě ke všemu neřekl.
   Přešel tedy ke hloučku stojícím u Percyho, vytrhl mu z ruky listinu a poctivě jí na několik částí přetrhl.
   Seamus, Dean, Jack, Colin a Ron na něj koukali s otevřenou pusou. Nezmohli se ke slovu, Harry viděl, jak se v nich kypí vztek a zároveň panický strach.
   „Hrát se bude, klidně i bez vás,“ řekl Harry naštvaně.
   „Bravo Pottere,“ řekl Dean nenávistně. „Spočítal sis to. Budeš hrát sám, sám samotný proti celému Zmijozelskému družstvu, tak co? Spokojený? Roztrhají tě na kusy, vymlátí z tebe duši a budou si s tebou hrát jako kočka s myší! Zabijí tě!“
   Harry při těch slovech doslova a do písmene znejistěl, přelétal pohledem z jednoho na druhého a začal se v něm objevovat strach, který se tak pečlivě snažil udusat.
   „Podepsal sis rozsudek smrti!“ křikl Seamus. „Jseš mrtvej kámo.“
   „Harry tohle nepřežiješ,“ přidal se i Colin, který mu dodal ještě více strachu.
   Zavřel tedy oči a nechal spadnout strhaný papír ze své ruky. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a následně otevřel oči.
   „Tak ať to mám už za sebou,“ hlesl a odkráčel pryč jako někdo jdoucí na smrt.
   Přidal se k němu hned za dveřmi Felix, aby spolu s ním mohli procházet uličkou smrti. Harry se zděsil, když to uviděl, studenti si zjistili, ve které třídě právě je a masově jí obklopili. Udělali Harrymu uprostřed cestičku vedoucí přímo dolů po schodech do Vstupní síně. Harry procházel mezi všemi studenty Bradavic, některý si na něj chtěl sáhnout, někteří se ho naopak štítili. Harrymu se zvedl žaludek do nedohledných výšin, začalo se mu špatně dýchat a trochu se dusil. Studenti z něho nemohli spustit oči, byla to hrozná procházka, procházka trním neštěstí, které Harryho bodalo ze všech stran. Dole narazil na Zmijozelské a začal schytávat rány od odpadků a jiného bordelu, který na něj studenti v zeleném házeli. Když dorazil k poslednímu schodišti, uviděl dole Malfoye, srdce měl až dole u nohou, tlouklo mu tak neuvěřitelně silně, že se mu snad i nadouvalo oblečení, třásl se jako osika po celém těle a snažil se do skrýt za každou cenu. Začal scházet dolů po posledním schodišti, kolem něho byli samý Zmijozelští, kteří se mu potichu smáli a ukazovali si na něj, Harry věděl, že nesmí ztratit oční kontakt s Malfoyem, nesměl se vzdát, bohužel to se mu stalo osudné. Na posledním schodu špatně našlápl zvrátil si chodidlo a spadnul bradou na bolestivě na zem.
   Ten smích… ten srdcervoucí smích, Harry chtěl nechat oči zavřené napořád, hlavou mu prostupoval tak neuvěřitelně zlomyslný a nelítostný smích, že se nedokázal přemoct a ukápla mu slza. Otevřel oči a rozhlédl se, byl v odklopení Zmijozelských, kteří právě se doslova váleli po sobě smíchy, řvali a vřeštěli svými bujarými hlásky na celé kolo. Harry tam byl v pozici na všech čtyřech a z očí mu odkapávaly slzy.
   Avšak neplakal, nechtěl plakat, to jen emoce nedokázal ukočírovat a oči povolily. Když se zvedl, tak si do něj začali Zmijozelští strkat a házeli si ho mezi sebou. Harry byl jako ten penál, který studenti někomu vezmou a pak si ho k jeho stesku mezi sebou hází. Nikdo mu nepomohl, nikdo mu ani pomoct nemohl, Hagrid byl dávno ve svém srubu, Harryho přátelé se sem přes Zmijozelský zástup nedostanou, Harry tu byl otloukán zcela sám a to ještě dřív než začal zápas. Nakonec ho chytily ruce Malfoye, Harry schytal už pár ran a měl na obličeji několik rudých fleků. Hleděl na Malfoye uslzenýma očima a i přes to všechno ze sebe vyloudil ten nejnenávistnější pohled jakého kdy byl schopen. Malfoy se zašklebil a vzpírajícího se Harryho vyhodil spolu s Crabbem a Goylem ven z brány z hradu. Harry se skutálel po schodech dolů čímž si bolestivě narazil ramena až skončil v tom odporném zuhlenatělém bahně.
   Zůstal tam ležet, zatímco všichni ostatní studenti o kus dál odcházeli na hřiště a ukazovali si na ležící hroudu neštěstí, která se ani nehnula.
   V tu chvíli Harry povolil, už to nemohl vydržet, stesk se v něm nakupil a on se rozbrečel na celé kolo. Zuhelnatělý déšť mu smáčel celé tělo, takže se ani nedalo říct, že by mu smýval uhelné bahno, i tak ale dokázal odkrýt jeho uplakaný obličej. Harry se znovu cítil zase beze všech, zvedl obličej ze země a naříkal na celé kolo. Studenti se za ním ohlíželi, někteří se smáli, jiní zvážněli, nikdo si ho však ani na okamžik nevšiml až na jednu dívku, která se k němu o přes veškeré bahno přihnala.
   „Harry, proboha!“ křikla a v běhu k němu padla na kolena. „Harry, ty moje chudinko, jsi v pořádku, prosím!“
   Harry se na ní vzlykavě otočil, uviděl Cho, jak si svléká hábit a otírá mu obličej a celé tělo.
   „Bože, co ti to ti hajzlové provedli,“ zděsila se a zatvářila se nenávistně při slovu hajzlové.
   „Cho?“
   „Harry?“ usmála se šťastně, že promluvil. „Jsi v pořádku! Díky bohu, vezmu tě na ošetřovnu, pak si půjdeš lehnout a na všechny se vykašleš a…“
   Harry její slova přestal vnímat, zadíval se na zem do bahna a ač se mu to zdálo nebo ne, uviděl v něm obrys obličeje Siriuse. Nemohl uvěřit svým vlastním očím, má vidiny? Co to má znamenat?“
   V té chvíli Sirius otevřel oči. „Tvůj otec by se nevzdal Harry, nikdy to nevzdávej! Nikdy to nevzdávej!“ zakřičel na něj, až Harry rázem procitl.
   „… tohle nemáš zapotřebí, ukaž, zvednu tě ze země a půjdeš si lehnout.“
   „NE,“ zarazil jí Harry a o překot se postavil. „Ne, já nejdu Cho,“ zamítl to rázně Harry.
   „Kam tedy jdeš?“ zeptala se Cho úzkostlivě.
   „Jdu to dohrát, Cho,“ řekl Harry skálopevně a zaťal pěsti. „Jdu to dohrát!“
   Následně se sám už narovnal, pohlédl do dálky skrz špinavý déšť a rozešel se směrem ke hřišti. Za jeho zády se zatím k Cho přihnala řádně rozcuchaná Hermiona, jak vidno se také k Harrymu snažila dostat a obě dvě na něj hleděly, jak jim mizí v dálce.
   Harry cítil bolest v noze. Avšak podle svého názoru neměl nic vymknutého, pouze natažený sval, nebo tak něco, nakonec usoudil. Avšak bolelo to jako čert celou cestu na hřiště, on to však ale nechtěl dát znát, také nechtěl jít s ostatními v davu, takže se brodil v břečce popela až se nakonec došoural ke vchodu do hřiště. Opřel se o kamennou zeď chvíli po sobě nechával stékat kapky vody, nakonec se otočil, otevřel dveře a vešel do šaten.
   Hned na prahu zůstal stát jako opařen, v Nebelvírské šatně nebyl sám, byla tam dokonce i Ginny už převlečená do červeného dresu.
   Když uviděla zdecimovaného Harryho, tak jen hlesla: „Pane bože,“ a přeběhla k němu. „Okamžitě to ze sebe shoď!“ nakázala mu a začala z něj strhávat špinavé oblečení.
   „Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně Harry.
   Ginny mu pohlédla do očí a odpověděla. „Jdu hrát.“
   Následně pokračovala ve svlékání a vyndala z Harryho skříně jeho dres.
   „Ublíží ti,“ obával se Harry stále udýchaně.
   „Stejně jako tobě,“ odvětila mu příkře Ginny a strhla z něho poslední kus hábitu takže před ní byl jen v trenkách a tílku.
   Harrymu byl v tu chvíli ukraden nějaký stud, divil se, že tu je.
   „Krucinál, to tě museli takhle odrovnat ještě před začátkem?“ postěžovala si Ginny.
   Harry jí však uchopil za ramena, aby přestala popocházet sem a tam a shánět věci.
   „Ginny to nemůžeš jen kvůli mně,“ řekl jí upřímně.
   „Právě proto to udělám a přestaň s těmi řečmi,“ opáčila mu.
   „Ginny, tohle je sebevražda a ty to víš!“ křikl na ní Harry, avšak ona se ani trochu nezalekla.
   „Já se jich nebojím!“ odpověděla mu křikem. „A půjdu tam s tebou! Půjdu s tebou kamkoliv Harry! A vždycky ti budu chtít pomoct! Rozumíš? Vždycky! Protože jsi můj kamarád… a protože tě mám ráda,“ řekla mu úzkostlivě. „Tak tu na mě nekřič, prosím.“
   Harry zůstal na ní udýchaně civět, byl stále ticho až nakonec jí padl k nohám. „Ginny, prosím, odpusť mi to. Prosím odpusť mi to všechno, to, jak jsem si tě nevšímal, prosím odpusť mi to, že jsem byl ten největší idiot v dějinách kouzelnictví! Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň…“ odříkával stále dál a dál, uslzenou tvář měl tak i tak, tulil se k ní a nechtěl jí pustit dokud alespoň trochu dostatečně se jí neomluví. „Tohle je ten nehorší rok v mým životě, všechno se mi před očima bortí, já vím, za hodně věcí si můžu sám. Svojí nafoukaností,“ Harry nevěděl, co dál říct, jen mu tekly jedna slza za druhou. Ginny na něj překvapeně dolů hleděla s otevřenou pusou. „Víš, jak jsi mi řekla, abych tě pochopil alespoň já? Alespoň ten, kterého máš tak ráda? Abych tě chápal?“ ptal se Harry a podíval se na ní nahoru. „Teď už vím, jak tě to bolí, tenhle rok jsem to poznal… Ginny já tě chápu… a mám tě rád… mám tě strašně moc rád…“ odříkával a Ginny se také chtělo plakat, klekla si k němu a hleděli si do tváře. „…ale nemiluju tě... nemiluju.“
   Ginny stekla po tváři slza a opřela hlavu o jeho rameno, Harry slyšel, jak potichu naříká. Naříkali oba dva sklonění sami nad sebou, soucítili svou bolest, dva opuštění hráči z Nebelvírského družstva, kteří si byli vědomi, že jsou možná i na svůj poslední zápas v životě, dvě osoby, které se tak strašně moc navzájem měly rády, až se jejich vztah mohl nazývat čistou láskou.
   Ginny se na něj podívala a Harry jí palcem něžně otřel slzy.
   „Stačí, když budeš můj kamarád Harry,“ řekla potichu. „A budeš si mě všímat.“
   „To slibuju,“ řekl Harry pevně a sevřel křečovitě obličej. „Slibuju ti, že už nebudu takový idiot, rozumíš? Slibuju ti to!“
   Ginny se z očí vyvalily další dvě velké slzy a v zápětí se vrhla Harrymu do náruče, tiskli se k sobě, jak nejvíc mohli, jako kdyby tím chtěli stvrdit své sliby, hlavně Harry jí držel pevně a zároveň něžně hladil, v tu chvíli se ozval zvenčí zvon který vyzýval hráče na plac.
   Oba dva, když se od sebe odtáhli měli v očích tak neuvěřitelné odhodlání, že by ho mohli rozdávat celým Bradavicím.
   „Půjdeme tam… ať to dopadne jakkoliv… budu s tebou,“ ujistil jí Harry.
   Ginny se konečně poprvé pousmála a pohladila Harryho po tváři.
   „Tak dobře, ale nejdřív se obleč,“ řekla mu s úsměvem.
   Harry se také uchechtl a začal na sebe natahovat svůj famfrpálový dres chytače.
   Vzduch byl nějak zvláštně nasáklý těžkým oparem, možná to spíš byla těžká nálada než něco podobající se počasí. Bradavické famfrpálové hřiště stále vydatně smáčel déšť barvy šedé a studenti nyní, již řádně připravení na tribunách, se snažili přehlušit sama sebe.
   Když Harry a Ginny stoupali po chodbě směrem dovnitř hřiště, ze všech stran slyšeli ohlušující dusot, jako kdyby se nad nimi hnalo neustálé stádo slonů. Dvojice se však držela za ruce, kapitánka a její chytač byli spolu a neopouštěli se, teď si věřili víc, než kdy dřív a byli připraveni jít spolu na všechno.
   Dveře se před nimi otevřeli a je skropil silný příval dujícího větru ženoucího v sobě nelítostnou krůpěj špinavých kapek.
   „Repelentus.“ pravil Harry s hůlkou v ruce namířenou na své brýle, Ginny si, zatímco Harrymu přestaly kapky smáčet brýle, nasadila koženou helmu pokrývající střelcovu hlavu a taktéž se očarovala kouzlem odpuzujícím vodu.
   Hned na to oba dva s bušivými srdci vyšli ven na hřiště.
   Harry měl sto chutí si zacpat uši, křik studentů ho doslova lomcoval, hned, jak vyšli, tak na ně Nebelvírští zeshora začali házet okvětní lístky a barevné proužky, které je teď obsypaly jako kdyby jim naposledy chtěli vzdát poctu za to, že bojují předem prohranou bitvu.
   Harry hned na to ucítil, jak se ruka Ginny začíná lehce třást, sám měl trému vysokou jako hora K2 ale snažil se jí ovládnout a aby Ginny dodal odvahu, stiskl jí pevně ruku na znamení, že stojí při ní. Hned na to si sundal pihu z obličeje, ještě se na ní chvilku zadíval, jak mu leží na prstu, hned na to se mu zvětšila na malý měšec ze kterého kouzelně vysoukal celé velké koště dlouhé jako on samotný. Hned na to si pihu připnul zpět na obličej a nablýskaný Kulový blesk vzal do ruky.
   Studenti jakmile zaznamenali, že Harry drží v ruce své slavné koště tak začali hulákat ještě víc, jejich ornamenty, ohromné vývěsky, návěstí a plátěné plakáty, které drželo i několik desítek studentů najednou, teď vyčnívaly na celou podívanou jako na mistrovství světa ve famfrpálu.
   Pro Harryho a Ginny to byla věčná cesta, brodili se skrz popelavé bahno, které zakrývalo i hraniční čáry hřiště, šli stále dál doprostřed, kde se v dálce tyčil zástup jejich protihráčů, ohromných hromotluků, kteří na ně se složenýma rukama koukali jako na neškodný hmyz.
   Harry viděl, jak Ginny lapá po dechu, když vidí ty gorily stát naproti nim, sám byl také dostatečně vyděšený, Goyle a Crabbe jako odrážeči se na ně šklebili, Montague, kapitán a střelec Zmijozelského mužstva se na ně vyzývavě koukal s napřímenou bradou, byl to ohromný hromotluk velikosti Dudley Dursleyho. Dále další dva střelci Warrington a Pucey byli nanejvýš podobní. Harry se jim zadíval na rukavice, měli je něčím vycpané a pečlivě zamaskované, ať to byli cokoliv, nebude to nic příjemného. Dále jejich brankář Bletchley stál na jedné straně zástupu a mnul si pěsti o sebe jako nějaký wrestlingový zápasník. A nakonec Malfoy, který byl na opačné straně zástupu, stál absolutně nehnutě, po jeho plavých bílých nagelovaných vlasech stékaly kapky deště jako nějakému králi po helmě a brnění, Harryho zaskočil i jeho pohled, protože jak vidno se ho mladý Malfoy naučil od svého otce. Byl plný nenávisti, avšak k tomu, aby jí Malfoy dal znát se nepotřeboval ani šklebit, ani cenit zuby, prostě jen nenávistně k Harrymu vzhlížel a v rukou držel svůj nový Nimbus 2006, kterého se snad nedotkla zatím ani jedna kapka, jak byl úzký.
   Celá scenérie byla naprosto příšerná, osamělá dvojice tam stála jako dva hrdinní gladiátoři před lvi uprostřed kolosea čekajíc na svůj verdikt. Ginny se stále Harryho držela, nechtěla se ho pustit ani na okamžik, zřejmě si nyní uvědomila, jak hrozné to bude až zápas započne. Byli tam sami a nikdo se jim neobtěžoval pomoct. Oběma dvěma srdce tlouklo jako o život, oba dva promočení a špinaví, oba dva však s odhodláním, které si sami sobě slíbili.
   Poté ale zaslechli v dálce nějaký hlas jak na ně volá, Zmijozelské mužstvo se začalo pochechtávat a ukazovat si na tečku v dálce, která se k nim blížila, oba dva se tam podívali a už z dálky poznali, kdo se k nim blíží, protože hned po pár krocích upadl vinou zavázání tkaniček k sobě, aniž by mu to však někdo udělal.
   Ron se k nim přihnal celý špinavý a udýchaný a začal hulákat.
   „To snad nemyslíš vážně!“ křičel, jak na lesy a mával rukama. „Okamžitě pojď odsud pryč, slyšíš!“ zakřičel a popadl Ginny za ruku.
   „Nech mě, Rone!“ okřikla ho na oplátku a vymanila se mu ze sevření.
   Hned na to znovu přešla k Harrymu a vzala ho s očima upřenýma na Rona za ruku.
   „Co to… co…“ Ron koktal a nezmohl se ke slovu, Harry z něj vycítil ohromný vztek směřující právě na něho. „ne! TO NE!“ zakřičel a znovu zatáhnul za Ginny, která ho ale zase odstrčila a natlačila se na Harryho. „Vezmi mi cokoliv, jenom ne sestru, ty hajzle!“ křikl na vykuleného Harryho. „Uvědomuješ si, že jí vedeš na smrt ty… ty…“
   „Rone, měl by ses radši vrátit zpátky k těm ostatním srabům a čuchat naše míhající se pláště z dálky, jak jsi to měl v úmyslu,“ řekl Harry nenávistně, byl na Rona rozzlobený, jak snad nikdy v životě.
   „Harry, přestaň,“ varovala ho Ginny, zatímco se Zmijozelští smáli a Malfoy dělal jako kdyby se Harryho slov strašně moc zalekl.
   Ron na Harryho napřímil ukazováček, chtěl něco říct, ale nezmohl se ke slovu, prostě stále jen kroutil hlavou, zatímco všechny smáčel déšť a obklopoval je ohromný křik.
   „Weasley!“ zahřímal Montague a přistoupil k němu. „Budeš hrát nebo utečeš?“
   Ron se na všechny nenávistně díval a pak zavřeštěl. „Jděte do háje, všichni jděte do háje!“
   Hned na to ho Montague popadl za límec jako malého haranta a mrštil s ním o pár metrů dál do bahna.
   „A vypadni nebo přijdeš k úrazu!“ křikl Montague a postavil se zpátky mezi své spoluhráče.
   „Ehm… ehm.“ ozvalo se jim za zády.
   Harry a Ginny se s obavami otočili, tušíc, komu ten hlas patří a byla to opravdu ona.
   „Jak vidím, o něco jsem přišla…“pravila Umbridgeová ve své ohromné zelené pláštěnce. „to bych jako… rozhodčí neměla.“
   Harry a Ginny na sebe vykulili oči, horší to snad již být ani nemohlo, opravdu se pustili do pekel, Umbridgeová Zmijozelské klidně nechá je mrzačit a bude se jen z dálky usmívat.
   Ginny také hned o poznání se začal třást ještě víc a koukala na Harryho se smrtelným pohledem.
   „Tak co? Budete tedy hrát?“ zeptal se jich Montague.
   Harry a Ginny se na sebe znovu podívali, kolem nich létaly kapky špinavého deště jak zběsilý draci a ohlušující dusot diváků jim pronikal až do žaludku až cítili ty odporné vibrace uvnitř těla. Hned na to se po celém hřišti začalo sborově a přímo děsivě ozývat: „Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel!“
   „Zabijí nás a strašně se bojím,“ začala Harrymu šeptat do ucha Ginny. „bojím se, že odsud neodejdeme živí a nejspíš je to také pravda… ale já tě neopustím Harry, jdu do toho s tebou, ať se ti to líbí nebo ne.“
   Harry se na ní naposledy jímavě podíval, hned nato se otočil k Umbridgeové a řekl: „Hrajeme.“
   „Bravo,“ zkonstatovala a mávla do dálky na svého sluhu, který jí přinesl bednu s hracími míči.
   „Ginny,“ oslovil jí ještě v poslední chvíli Ron a vzal jí za rameno. „Naposledy tě prosím, nech toho.“
   „A já ti naposledy říkám,“ odvětila Ginny. „jdi odsud nebo přijdeš k úrazu.“
   „Slyšel jsi jí,“ prohlásil Harry a ukázal vzteklému Ronovi místo, odkud přišel.
   „Všichni nasedněte na svá košťata!“ křikla Umbridgeová, když k ní přišel její zřízenec a položil bednu na zem.
   Harry v tu chvíli ztuhl, na zřízencově ruce se na malý okamžik odkrylo z pod oblečení znamení zla. Podezřele si zřízence prohlížel do té doby, než se jim ztratil v dálce.
   „Takže, můžeme!“ pískla Umbridgeová svým ječákem.
   „Vítám vás na letošním posledním utkání mezi Nebelvírem!“ po hřišti se po slovech Elianor komentující zápas začalo rozléhat fandění Nebelvírských, kteří stále ještě vzdávali hold dvojici postávající osamoceně ve smečce vlků. „A Zmijozelem!“
   Tentokrát se ozval takový ohlušující křik, že se snad bortily i tribuny sahající až do nepřeberné výše. Hřiště doslova praskalo ve švech řevem, který ho právě naplňoval jako nafukující se balón. Pokud před tím jim hluk doléhal do žaludků, tak teď to bylo snad stokrát horší. Harry dokonce cítil, že se mu trochu podlamují kolena, za celou dobu povyku Ginny nepustil, ani jednou sebou necukl, když k nim doletěl nějaký odpadek či podobná zvrhlost, proti které Umbridgeová ani trochu nic nenamítala. Stáli tam dvě malé osoby uprostřed kolosea a čekaly na svůj soud.
   Umbridgeová hned vzápětí otevřela bednu, vypustila v hlasitým zafučením větru dva železné Potlouky, poté okryla pouzdro se Zlatonkou, vzala jí do ruky a vyhodila směrem k Malfoyovi, který jí okamžitě začal sledovat, jak mu tančí před očima. Harryho pohled teď doslova byl zhypnotizován, nekoukal jinam, než na malou třepetající se kuličku mizející jim v dálce.
   Umbridgeová vzápětí zvedla Camrál do výše a okázale se rozhlédla.
   „Podmínky pro dnešní zápas jsou opravdu dobré s porovnání s těmi minulými,“ ozvala se zase Elianor a snažila se přehlušit řvoucí davy na tribunách. „proto můžeme očekávat zajímavý zápas, zvláště pak, když se hraje v ohromné přesile. Nebelvírští hráči, jak všichni víme, jsou pouze dva, takže můžeme očekávat brzký konec zápasu.“
   „Neboj Ginny, to bude dobrý,“ hlesl k ní Harry se stoupajícím napětím. „Všechno dobře dopadne, rozumíš?“
   „Rozumím Harry,“ přitakala třesoucím se hlasem.
   „Buď rychlá jako střela, obratná jako vlaštovka a bystrá jako rys.“
   „Budu Harry,“ přikývla Ginny odhodlaně a sevřela pevně své koště.
   „Jdeme na to, ukážeme jim,“ řekl Harry naposledy, když mezi ně a pošklebující se Zmijozelské přešla Umbridgeová s připraveným Camrálem.
   „A ředitelka školy, profesorka Umbridgeová má Camrál připravený v ruce, hra může začít!“ zvolala Elianor a Harry ucítil, jak se mu dusivé ovzduší ještě přitížilo.
   Umbridgeová se rozmáchla s Camrálem, naposledy ještě pohlédla na Harryho a pravila. „Hodně štěstí, budeš ho potřebovat drahoušku,“ a hodila Camrál do výše.
   „A utkání začíná, ale co to!“
   Harry se učiněně lekl, Ginny už se chtěla vypravit vystartovat nahoru k Camrálu, ale místo toho jí smetli dva protihráči, kteří vystartovali dřív, než po zapískání a letěli s ní pryč, zatímco Montague se nerušeně vznesl pro Camrál.
   „GINNY!“ zařval Harry a ohlédl se po ní, avšak na jejím místě po ní zbylo jenom její koště.
   Tribuny se rozeřvaly v jásot a dusot, Harrymu podkleslo srdce někam až dolů do bahna, sebral Ginnyino koště a se slovy: „Letíme blesku!“ vystartoval za Ginny, ovšem hned na to přiškrceně hekl, když mu Crabbe zatáhnul za hábit a shodil ho z koštěte.
   Harry dopadl do zuhelnatělého bláta na zemi, hned však vystartoval na nohy, bohužel jeho Kulový blesk měl v držení Goyle a usmíval se na celé kolo. Harry cítil, jak Ginny odtahují bolestivě dál a dál, rozzuřeně natáhl ruce ke Goylovi, kterého náhle smetla jakási neviditelná vlna a upustil Kulový blesk. Harry k němu přispěchal, nasedl, vyhnul se hbitě Crabbemu, jehož koště na Kulový blesk nemělo, sebral ze země ležící koště Ginny a vystřelil jako kulka nejvyšší ráže za Ginny.
   V tu chvíli se to stalo, Harry seděl znovu na Kulovém blesku, v tu chvíli dostal do těla ohromné odhodlání, tělo mu doslova vibrovalo odvahou, blesk letěl strašlivou rychlostí až z Harryho trhal plášť, v zápětí dohnal Warringtona a Puceyho, kterým zatím dávala Ginny co zabrat, jen tak se nevzdávala a bránila se zuby nehty, Harry vzal její koště do obou rukou a fláknul s ním Puceyho do obličeje až se svalil v ohromné rychlosti na zem, Ginny zatím kopla Warringtona do slabin, tomu se protočily panenky a začal klesat, s ním však i Ginny, ale hned na to jí zachytila Harryho připravená ruka a ona se posadila zpátky na své koště.
   „Kdes byl tak dlouho?“ zeptala se Ginny potlučeně.
   „Promiň, měl jsem nějaký jednání,“ pousmál se Harry, také řádně potlučen, ale Ginnyina poznámka mu vehnala do tváře úsměv.
   „…se konečně sebrala… ale podívejte se, kde je Montague!“ křičela Elianor jejíž komentář dvojice hned po písknutí přestala vnímat.
   Montague se vznášel před brankovými tyčemi a točil si s Camrálem na jednom prstě. Přitom měl ten nejvítězoslavnější úsměv, jakého kdy byl schopen. Hned na to Camrál zvedl, mrkl ještě na dva vznášející se protihráče v dálce a ladně nechal spadnout Camrál skrz nejvyšší obruč.
   Ozval se zvon ohlašující gól a Umbridgeová, jež jásala na celé kolo až málem spadla z koštěte zvedla ruku do vzduchu, aby dala najevo, že gól jednoznačně platí.
   „Nebelvír prohrává o prvních deset bodů! Vskutku nečekaná taktika od Zmijozelské strany, ale co jiného bychom od nich mohli očekávat…“
   „Leť k tyčím, teď je Camrál tvůj,“ řekl Harry Ginny, se kterou cloumal vztek.
   Ta hned na to vyrazila kupředu, hábit za ní vlál jako za Supermanem, rozrážela jednu kapku za druhou, Harry byl jí těsně v patách a očkem hledal Zlatonku, která byla nenávratně v tahu, avšak Malfoy se nahoře netknutě vznášel a až přehrávaně dělal, že jí hledá, jak nejvíc může.
   Avšak těsně před tím než Ginny stačila Camrál zvednout jí ho popadnul ze země Pucey a zašklebil se na ní.
   „Hej!“ křikla Ginny. „Teď je přece náš!“
   „A to jsi slyšela kde, zrzku?“ opáčil jí dráždícím tónem Pucey.
   „To je psáno v pravidlech pitomče!“ odvětila taktéž rozzuřeně Ginny.
   „V pravidlech je psáno, že Camrál má rozehrávat brankář, avšak já tu žádného nevidím!“ křikl Pucey tentokrát až mrazivě nenávistně, hodil Camrál Warringtonovi, ten zase Montagueovi a ten již na druhé straně brankoviště, než byla Ginny s pohledem na ní hodil Camrál do obruče.
   Neslyšel však žádný zvon oznamující gól, jenom zvuk odrážejícího se Camrálu, ohlédl se a zůstal hledět do očí Harryho, který se na něj zubil a právě před chvílí Camrál odrazil koštětem.
   Pak se ale ozval pískot píšťalky Umbridgeové, která si to hned přihasila k nim.
   „Co to mělo znamenat, Pottere?“ křikla na něj. „Vy jste snad brankář? Nebo střelec?“
   Harry se na ní nechápavě díval, ale pak mu došlo kam tím míří a nechápavost se měnila v nenávist.
   „Jak to, že jste se toho Camrálu dotkl?“ řičela dál Umbridgeová předstíraným naštváním, ve skutečnosti se zadostiučiněním potutelně smála.
   „Ale to bylo koštětem, ne rukou a…“
   „To je to samé!“ křikla na něj. „Trestné střílení pro Zmijozel!“ křikla a pískla až Harrymu ohluchly uši a pískání v nich slyšel dál a dál.
   Montague sebral Camrál, vyletěl k obručím a lehce ho přes tu nejvyšší přehodil na druhou stranu.
   Na počítadle se objevilo rázem 20:00 pro Zmijozel. Harry se na Umbridgeovou, která se usmívala od ucha k uchu, zuřivě mračil a zatínal vztekle prsty do svého Kulového blesku, v té chvíli k němu přiletěla Ginny.
   „Harry, tenhle zápas máme jasně prohraný, pokud co nejrychleji nechytíš Zlatonku,“ řekla mu nešťastně. „Pokusím se zatím nějak přežít, ty ale hledej Zlatonku!“
   „Já… já… já nemůžu!“
   „Přestaň si hrát na hrdinu Harry,“ domlouvala mu Ginny. „Já to zvládnu, věř mi, hledej Zlatonku, to je tvůj úkol.“
   Hned na to se od něho odpojila letěla pro Camrál ležící na zemi, ke kterému se zase stahoval lačný Pucey.
   Zavřel zamračeně oči a mocně se snažil se přemáhat, aby jí nepomáhal, dalo mu to dost práce, ale nakonec se uvolil a vznesl se nad všechny do výšky.
   Ginny zatím sebrala ze země Camrál a čekala až Umbridgeová písknutím znovu rozjede zápas, ještě však, než se tak stalo, se vedle Ginny objevil Montague a ledabyle se díval do oblohy jako kdyby luštil tvary z mraků, přitom bylo vidět, jak mu kapky smáčí obličej a že to dělá jen schválně, Harry věděl, že zase něco chystá a znovu přestával dávat pozor na Zlatonku.
   Hned na to se na druhé strany Ginny objevil Pucey a Warrington jí obstoupil přímo před nosem, do zbylých pozic se přihnali Crabbe a Goyle a všichni civěli na obklopenou malou Ginny držíc Camrál a čekající na písknutí rozhodčí. Ginny s vyvalenýma očima hořce polkla, když viděla, jak si hromotluci na ní mastí svaly, Harry kroutil hlavou a pomaličku se posouval jejím směrem, jak se přemáhal. Byla v dokonalém obležení, jen z dálky se skrz mohutný křik studentů ozýval slabý hlásek Rona volající na svou sestřičku.
   Umbridgeová se snesla k nim dolů s připravenou píšťalkou a usmívala se na Ginny od ucha k uchu.
   „Proboha Ginny,“ hlesl Harry.
   Chtěl se už rozletět jejím směrem, ale Umbridgeová sahala dávno po píšťalce, už to nemohl stihnout, nedorazí tam včas, Ginny je na to sama, v obklopení hromotluků třikrát tak těžších než ona.
   V tu chvíli Umbridgeová pískla.
   „GINNY!“ zařval Harry jak na lesy a natahoval instinktivně ruce…
   Ginny v setině vteřiny se nadzvedla na koštěti, kopla do jeho zadní části čímž ho stočila do svislé polohy, přilepila se na něj a vystřelila jako dělová koule vzhůru. Neskutečně lehce vyklouzla ze sevření nepřátel a pelášila na druhou stranu brankoviště.
   „JOOOOO!“ řičel Harry a letěl za ní jako šíp, ostatní Zmijozelští ještě řádně překvapení se otočili a oba dva je pronásledovali.
   Dostali se až k Harrymu, který se hned Montagueovi postavil do cesty a začal ho zdržovat, Montague začal kličkovat ze strany na stranu, přitom omylem vrazil do svého spoluhráče Warringtona, který se odpojil, bohužel však jediný Pucey proletěl a mířil stále dál a dál za Ginny.
   Ta však již měla náskok, Elianor právě zpívala nějakou pochodovou píseň, aby Ginny dodala odvahu, její hlas se rozléhal po celém hřišti a doháněl i Ginny na svém koštěti, která se řítila jako raketa přímo na Bletchleyho. Naneštěstí jí dohnal Pucey, zatáhl jí za proutky koštěte, které jí rázem změnilo směr a oba dva, jak Ginny, tak Pucey proletěli v ohromné rychlosti kolem brankových tyčí pryč ze hřiště.
   Ginny dostala znovu své koště pod kontrolu, otočila ho zpět, v náručí jí přitom stále pevně trůnil Camrál, letěla zpátky k nepřátelským brankovým tyčím, tam však už byli připravení všichni protihráči, kteří se začali na Ginny stahovat, ta proletěla znovu kolem obručí směrem do hřiště, viděla že se blíží do náruče všem protihráčům, stočila to šikmo doleva, tam však byl připravený Warrington, už to nestihla.
   Buch!
   Warringtona smetla červená zablácená šmouha podoby Harryho Pottera, Ginny si to uvědomila, narovnala svůj šikmý let, namířila zpět k nejzazší brankové tyči, brankář tam nebyl, měla volno, Bletchley byl na druhé straně a teď se marně snažil dostat zpět.
   V tu chvíli Ginny cítila na sobě několik párů rukou, hned na to se však rozpřáhla a mrštila s Camrálem do dálky…
   Ozvalo se však sborové bručení míšené s jásotem Zmijozelských, Ginny se netrefila do brankové obruče, Bletchley bleskově přihrál chycený padající Camrál Montagueovi, který vystartoval na druhou stranu.
   Harry otevřel oči potom, co je zavřel, když Ginny házela a uslyšel, jak na něj jeho spoluhráčka volá: „Harry! Hledej Zlatonku! Musíš hledat Zlatonku!“ křičela na něj odlétala za Montaguem.
   ‚Dobře, budu hledat Zlatonku!‘ křikl Harry v duchu naštvaně, namířil si to zpět k obloze a přestal sledovat zápas, jeho oči se soustředily na hledání malé zlaté kulaté a okřídlené věcičky, vznášející se teď u vchodu na hřiště.
   „A Camrál má stále Montague, myslím, že teď už je zase jasné, jak to dopadne. Je přímo před bránou, rozmáchává se ale… ale nehází na branku, hází to za sebe, no viděli jste to?“ divila se Elianor, hřiště však vědělo o co jde, studenti bubnovali botama a rukama do tribun, Harry si připadal, jak v obrovském městě bubnující indiánů. „Camrál má Warrington, létá kolem dokola jako komár kolem světla, pozor Ginny! To byl odporný Potlouk od Crabbea, kterému se Ginny Weasleyová jen tak tak stačila vyhnout. A teď si to namířila k Warringtonovi, ten zlotřilec se usmívá, vidíte to? No to se mi snad zdá!“ zděsila se Elianor. „Oni si s ní hrají jako ve škole, chudák Ginny…“
   Opravdu to tak bylo, trojice střelců si přehazovala Camrál z ruky do ruky zatímco Crabbe a Goyle se pokoušeli trefit Potloukem do Ginny. Byl to odporný pohled, Ginny věděla, že nemůže ustat ve snažení, vždyť jejím úkolem je získat Camrál, ale je v situaci, která Zmijozelským vyhovuje, vysmívali se jí do tváře a vábili jí na Camrál jako psa.
   „Tohle není žádná hra, to je sprosté, aby jste věděli!“ křičela Elianor. „Jak jen je to kouzlo na zapuzení školních škůdců?“
   Začali s Ginny prolétat kolečka kolem hřiště, Ginny se snažila ze všech sil Camrál získat, párkrát se ho dokonce i dotkla, ale hromotluci jí vždycky odstrčili.
   „To se mi snad zdá tohleto, to je nuda! Přestaňte s tím! To se mi nelíbí!“ křičela Elianor a skákala na svém hlasatelském postu jako malý zajíc. „Ginny pozor!“
   Harry to nevydržel a podíval se, právě včas, Ginny schytala ránu do zad od Potlouku, Harry nezaregistroval od koho ten Potlouk byl mířený, ale Ginny se sklátila na koštěti a těžce oddychovala zatímco trojice střelců s úsměvy se odpravila lstivě k Nebelvírským brankovým tyčím.
   „Ginny, jsi v pořádku?“ strachoval se Harry a byl hned u jejího boku.
   „Co tu děláš?“ zaskučela a hned na to dlouze zakašlala.
   „Musí to hrozně bolet, musíš na ošetřovnu!“ hulákal na ní skrz neutuchající déšť.
   „Ale co Camrál, tolik jsem se snažila…“
   „Já vím,“ konejšil jí Harry. „Byla jsi úžasná.“
   „Ale ne… Ne! Ne!“ křikla Ginny s pohledem k Nebelvírským brankovým tyčím. „To nesmí!“
   Trojice se tam vznášela, Camrál měl Montague a byl přímo před nejvyšší obručí.
   „Ta je za tebe Ginny!“ zakřičel Montague, jak nejvíc mohl, aby to zaslechla, rozpřáhl se a hodil.
   „Neeee!“ rozkřičela se Ginny a natahovala ruce do dálky.
   Camrál svištěl vzduchem přímo do obruče, když v tom ho chytly čísi ruce.
   Trojice střelců se podívala, co se stalo, u obruče se vznášel Ron ve svém školním hábitu a třímal v ruce Camrál.
   „Proč máte tak kamenné obličeje, přátelé!“ zvolal Ron a zašklebil se.
   „Co to má znamenat?“ rozkřikl se Montague.
   „Změna plánu, ty Zmijozelskej trychtýři!“ křikl Ron.
   Harry se na Ron z dálky podíval, ten jeho pohled zachytil, oba dva se snažili si stále v očním kontaktu vzdorovat, jako kdyby měl každý svou vlastní pravdu, ale to už se na Rona vyřítil Warrington. Ron se lekl, bleskově uhnul až Warrington narazil do obruče jako pytel slámy.
   „Hej! Nemůžete mi brát Camrál, jsem brankář!“ hájil se Ron.
   „Tak sleduj!“ křikl Montague a vystřelil kupředu.
   Ron vykulil překvapeně oči, napřímil koště do úhybného manévru, v tu chvíli mu ale nešťastně spadly boty. Ron se podíval vyděšeně dolů, jak pod ním boty mizí, hned na to ještě nešťastněji upustil Camrál a v tu chvíli Rona už zbytečně popadl Montague.
   Poslední Zmijozelský chytač Pucey se však vrhnul střemhlav a opravdu něco chytil… k jeho smůle to však byla bota.
   To už se ale pod nimi prohnala červená šmouha, Ginny udělala kolečko kolem Puceyho, chytila Camrál v letu a řítila se zpět ke Zmijozelským obručím, zatímco Harry vše sledoval z dálky, přitom koutkem očí hledal Zlatonku.
   Ginny však neměla až tak dostatečný náskok a Camrál, který měla v náručí a který jí omezoval v maximální rychlosti jí už brzdil natolik, že jí Zmijozelští střelci dostihli, celá trojitá skupina jí obklopila zleva, zprava a zezadu, začali jí surově rvát za dres až Ginny párkrát zaječela a vlivem otevřené pusy jí do ní napadalo několik špinavých kapek s nesmírně odpornou chutí. Studenti řičeli na celé kolo, mávali směrem, kam Ginny letěla jako kdyby jí tím chtěli pomoct v rychlosti, jiní zase fandili Zmijozelským střelcům, kteří jí teď již pevně chytili za dres až nemohla utéct.
   Ginny zbývala jediná možnost, které také hned využila, i když byla riskantní. Hned na to ale pochopila, že je ještě z jednoho pohledu riziková, rozhodla se totiž prudce zastavit, problém je, že pak musí protihráče nějak obkličovat, ale v tomto případě byl problém v tom, že se ozvalo trhání následně z Ginny strhli svrchní dres, jak jej svírali.
   Ta zůstala zděšeně se vznášet, když však se všichni tři překvapení protihráči na místě otočili a vystřelili jako dělové koule za Ginny. Ta už zase nestačila uhnout, jenže Zmijozelská dvojice jí zase chytla za oblečení a strhla z ní další cár teplého obleku až Ginny zůstala jenom v krátkém tričku, samozřejmě spodní část oblečení jí nestrhávali.
   Začala pociťovat studené kapky deště a také se o poznání více klepala, z dálky křičel Ron na trojici Zmijozelských jako pominutý, to už však ale Ginny obklopilo všech pět Zmijozelských hráčů ze všech stran a se zadostiučiněním na ní hleděli, jak má vlivem deště k sobě těsně přitisknuté tílko až jí prosvítalo svrchní spodní prádlo.
   „Tak pojď Zrzinko, pojď!“ lákal jí Montague.
   Ginny se na ně zaraženě a vyděšeně dívala, měla v mysli instinkt automaticky halit si svá místa, která prosvítala, místo toho však jí popadl učiněný vztek.
   „Chceš si sáhnout ty prase!“ křikla na Montaguea. „Tak chceš? Tak pojď!“
   Montague pohlédl na ostatní, zazubil se a pomalu se k Ginny přibližoval.
   „Tady ty dobytku…“ křikla znenadání. „sáhni si!“
   Hned na to mu mrštila Camrálem do obličeje až ho povalila na koštěti, sama mu na něj skočila, přelezla ho hbitě jako lasička, přitom mu nezapomněla šlápnout na hlavu, vyskočila a chytila odražený Camrál ve vzduchu, hned na to nasedla na koště, které neustále držela v druhé ruce a vyřítila se znovu k nepřátelským tyčím.
   Publikum bylo na nohou, tolik jí snad ještě nefandili, Ginny tu předváděla ohromná kouzla s koštětem, řítila se k bráně stále více a více, oba dva Potlouky jí minuly, nebo spíše ona jim, v tu chvíli jí ale znovu dohnali Warrington a Pucey, jeden jí chytil za tričko, druhý za ruku.
   „Tohle tričko už ne!“ křikla na Puceyho a vrazila mu facku jako vrata až zavrávoral na koštěti, toho ale využil Warrington a trhal jí Camrál ze sevření.
   „Hej!“
   Oba dva se ohlédli před sebe, kde uviděli dvě blížící se natažené pěsti, kterými rázem schytali rány do obličeje. Harry ležel na svém kulovém blesku a nechal své ruce volně svěšené, stačilo mu pouze počkat až k němu doletí.
   Ginny byla volná, řítila se svobodně k brankovým obručím klekala si na své koště, aby dostala lepší střeleckou pozici, tentokrát nechtěla selhat, příliš mnoho sil jí stálo alespoň se sem dostat, Harry jí byl v patách a staral se o to, aby měla klid. Ginny už byla u brankových tyčí, nyní zbýval jen Bletchley, dá ho nebo ne?
   Rozpřáhla se a mrštila s Camrálem, Bletchley se odrazil od koštěte směrem tam, kam Ginny hodila, ale překvapilo ho, že nic nechytil. Sám se ale musel chytit jedné obruče, když seskočil z koštěte. Hned na to zjistil důvod, Ginny stále Camrál měla v ruce, hod pouze fingovala, přeletěla jako tryskáč k protějším kruhům, protihráči byli stále daleko, o to se postaral Harry, na všechny se rozhlédla a přehodila Camrál přes kruh.
   Ozval se zvon a Nebelvírské publikum propadlo v hysterický jásot. Takový kravál snad na famfrpálovém hřišti ještě nebyl, Ginny vískala celá zmrzlá radostí a začala objímat Harryho, když se k ní přihnal, Ron v dálce nehnutě sledoval, jak se objímají a na jeho tváři se také objevil nepatrný úsměv. Nejhorší pohled ovšem měli Zmijozelští, kteří okamžitě letěli k Umbridgeové, jež se právě bavila s profesorkou Prýtovou a absolutně vypouštěla zápas.
   Všechny ale překvapilo, když se zanedlouho poté objevila u Zmijozelského brankoviště a rezolutně kroutila hlavou.
   „Gól neplatil!“ zakřičela svým pískavým hlasem.
   Ginny vytřeštila oči a přihnala se k ní na koštěti, rázem jí mráz z důvodu chudého ošacení opustil.
   „Jak to myslíte, neplatil?“ zhrozila se naštvaně a cenila na ní zuby skrz neustávající déšť.
   „Udělala jsi faul na Zmijozelského brankáře,“ řekla poklidně Umbridgeová.
   „Neudělala! To spíš oni na Rona!“ bránila Nebelvír Ginny.
   „Bohužel, bylo to tak, jak říkám já,“ pousmála se Umbridgeová a utáhla si šňůrku u kapuce.
   „To není pravda! To krucinál není pravda!“ ječela Ginny rozzuřeně.
   „Přestaňte! Okamžitě přestaňte, Weasleyová!“ okřikla jí smrtelně vážně ředitelka.
   „Ale vždyť To není pravda! Lžete!“ trvala na svém Ginny.
   „A dost! Uděluji Zmijozelu právo na trestné střílení!“ prohlásila Umbridgeová a pískla píšťalkou tak silně, až Ginny málem ohluchla.
   Hráči se přesunuli na druhou stranu hřiště, kde zatím Warrington dostal tu čest a prohodil Camrál obručí ještě dřív, než Umbridgeová zapískala a Ron mohl dostat povolení zakročit. Ředitelka však jednomyslně zvedla pravici a gól byl započítán.
   „Dávat branky je na nic, ona nám to stejně nezapočítá,“ zkonstatoval Harry na Ginny skrz hluboký bručící protest studentů, který doslova lomcoval základy hřiště.
   „Proto musíš chytit Zlatonku, to nám nemůže nijak vyvrátit! Chyť Zlatonku Harry, to je tvůj úkol!“ domlouvala mu Ginny a hned musela vystartovat kupředu, když bylo utkání znovu zahájeno.
   Harry přestával mít na to všechno trpělivost. Rozhlédl se po obecenstvu a uviděl sedící Nebelvírské spoluhráče, jak jednoznačně kroutí hlavou a nadávají na Umbridgeovou. Přiletěl tedy k nim a sklonil se nad ně.
   „Pojďte hrát taky!“ přemlouval je Harry. „Společně jsme silnější!“
   „Co to blábolíš, Pottere?“ křikl Seamus naštvaně. „Jakýpak silnější, dyť se podívej!“
   „Ginny už ví, jak na ně, není to jako minulý rok!“ namítal Harry. „Coline, pamatuješ si, jak jsem s tebou pokaždé ráno chodil na tréninky?“
   Colin vykulil oči a snažil se schovat pohled před Seamusem, Deanem a Jackem.
   „Učil jsem tě střílet i kličkovat, jsi plně vycvičený a připravený postavit se proti Zmijozelu!“ domlouval mu stále Harry. „Musíš si jen věřit! Jsou Zmijozelští horší než ti obři v tom lese?“
   Colin se sarkasticky uchechtl, ale smích ho rázem přešel, stále váhal, avšak koště měl připravené.
   „Vezmi svůj Stříbrný šíp a pojď Coline, ukážeme jim!“ vyburcovával ho Harry. „Pojď a nevzdávej to! My jsme to taky nevzdali! Bojuj Coline!“
   Colin se zvedl a trojice sedících spoluhráčů na něj překvapeně pohlédla.
   „Blázníš, ty tam jdeš?“ zděsil se Dean.
   „Koukněte se, pravda je, že mi Harry opravdu pomohl…“ řekl Colin. „a pokud mu to mám někdy vrátit, tak teď je ta pravá možnost,“ a shodil ze sebe pláštěnku. „Jdu do toho s tebou Harry!“
   „Bravo Coline, leť pomoct Ginny!“ zvolal Harry a poplácal ho šťastně po rameni. „Jsi skvělej díky Coline…! A co vy, nepůjdete? Co ty, Jacku? Seamuse a Deane! Vím, že mě nenávidíte, vím že, by jste mě nejraději už neviděli, ale tady nejde o mě! Jde o Nebelvír! A Nebelvír nevyhraje pokud se budu muset pořád snažit pomáhat svým spoluhráčům jako tomu bylo minule!“
   Trojice se po sobě podívala, očividně se většině z nich nechtělo Harryho poslouchat.
   „Podívejte se, když tam nechcete kvůli nikomu z nás, tak to alespoň udělejte kvůli Nebelvíru!“ zakončil to Harry, otočil bleskově na místě své koště a zmizel jim z dohledu.
   V dálce zatím Ginny a Colin bojovali o Camrál, který měli v držení Zmijozelští a už si opravdu nehráli. Pokud se kdokoliv z Nebelvírských k nim přiblížil, tak ho surově praštili nebo kopli. Navíc si neustále přihazovali a zanedlouho to vypadalo, že Ron bude v záplavě střel.
   „Camrál má stále Pucey a zatímco jeho spoluhráči se věnují blokování Nebelvírských střelců se řítí k bráně, ovšem nedoletěl daleko, do cestu se mu staví Harry Potter, ten kluk snad nedá pokoj, a co Zlatonka Harry! Ale pozor, teď se mu prosmekl… a už ho zase má v šachu, Kulový blesk je nesmírně rychlý, ale co to… Pucey nadhazuje silným točeňákem, který přistává Montagueovi v náručí, Ginny pozor na jeho pěsti! Au! Tohle muselo bolet! Montague, ty jsi surovec! To je holka, to není jeden z těch tvých přitroublých odraž… pozor, střílí! Ale zase Harry mu blokuje výhled, Montague si však nedává pokoj, přesto střílí, střílí na volnou branku, Rone kde jsi, Rone! Roneeeeeee…! Ufff! Tak tohle bylo o fous!“
   „Rone, Camrál!“ křikla Ginny a Ron jí ho hned hodil.
   „Ginny!“ zastavil jí ještě Harry. „Pamatuješ na Colinovu přednost?“
   „Samozřejmě,“ přitakala a v očích jí zajiskřilo. „Ty myslíš… teď?“
   „Neznám vhodnější příležitost,“ potvrdil Harry a Ginny společně s hbitým Colinem vyrazila kupředu.
   „Málem jsem to pustil!“ křikl Harrymu někdo za zády.
   Otočil se a spatřil navztekaného Rona.
   „Příště se mi nepleť do výhledu, Pottere! Rozumíš?“ sykl na něj zle.
   Harry zkřivil naštvaně obličej a beze slova od Rona odletěl.
   „Coline, pamatuješ na tvou tajnou zbraň?“ připomínala mu Ginny za letu, když se zase vyhýbala dotěrným Potloukům, kterým se bylo o hodně těžké vyhnout, když tu nebyli přátelští odrážeči.
   „Myslíš…“
   „Tady!“ křikla Ginny a hodila Colinovi Camrál, ten vykulil oči, když chytil kulatou věc do ruky, hned na to uslyšel za sebou vzteklé hlasy, řítili se na něj Zmijozelští, Colin prudce uhnul se svým koštětem ze strany na stranu jako vážka a náhle vytryskl jako střela vpřed.
   Protihráči měli co dělat, aby jeho malou postavu zahlédli v dešti, Colin prorážel kapky vody jako turbo rychlý buldozer, řítil se neohroženě přímo k brance, za sebou slyšel, jak mu Ginny fandí ze všech sil a popohání ho, byl tak neuvěřitelně mrštný na svém koštěti, že pokaždé, když k němu některý protihráč vztáhl ruku, tak ucuknul stranou a zmizel v dešti. Konečně byl už u tyčí, vystřelil znovu jako dělo bylo mu jedno kam, hlavně, aby dal gól, řítil se nevědomky přímo na brankáře, který vykulil oči na celé kolo.
   Bletchley zděšeně uhnul a Colin prosvištěl obručí jako blesk. Hned na to se ozval zvon a Colin začal dělat rozjívené spirály a piruety ve vzduchu. Teď Nebelvír musel vést, o tom nebyl pochyb. Hřiště se proměnilo v hřmějící peklo, celé vibrovalo a snad i nadskakovalo, studenti již dávno pustili vlaječky a cedule, křičeli a skákali na celé kolo nadšením, že i když jsou Nebelvírští v tak malém počtu, přesto mají statečná srdce a jdou do boje s odvahou jim vlastní a že dokonce vyhrají.
   Právě v tu chvíli se připojila neslyšně i zbyla Nebelvírská trojice, takže hráči Nebelvíru byli v plném počtu.
   „Právě jsem dostala informaci, že Nebelvírští hráči jsou všichni ve hře a připraveni na zápas, takže bychom konečně mohli vidět už zábavné utkání a… cože? TO SI DĚLÁTETE LEGRACI!“ rozeřvala se na celé kolo. „Ehm… omlouvám se paní ředitelko, nějak mi to uklouzlo… právě jsem se… ehm… dozvěděla, že gól neplatí, Nebelvír má stále nula bodů.“ řekla Elianor jako když jde doktor hlásit smrt blízkého.
   Právě v tenhle okamžik si Montague s úlisným úšklebkem plným podvrhů zkřížil natažené dlaně do tvaru písmene „T“ a Zmijozel si vzal oddechový čas.
   Harry tyto chvilky využíval velice pečlivě, protože poprvé za celou tu dobu to byl on, kdo jediný pročesává hřiště a hledá Zlatonku, celý Zmijozelský tým byl k sobě namačkaný a domlouvali se na něčem přísně tajném.
   Ginny zatím využila příležitosti a natáhla na sebe nějaké nepromokající oblečení, také se mohla napít horkého čaje, což byla obrovská vzpruha pro její zmrzlé tělo.
   Hned na to se Zmijozelští rozprostřeli po hřišti připravení ke hře, Nebelvírští ještě stále nejistě okukovali, jak to vypadá po té dlouhé době zase hrát famfrpál, ale to už Umbridgeová pískla.
   „A Bletchley přihrál Camrál Puceyovi. Ten se řítí jako drak až za ním vítr fučí, slyšíte ten příšerný hlasitý tón? Montague a Warrington letí vedle něho a právě surově povalili bránící nebelvírské střelce Deana a Colina! Zbývá Ginny, která se jim postavila do cesty!“
   „Ginny, pozor!“ křikl Harry z dálky.
   V tu chvíli Ginny smetly z koště dva divocí Potlouky, Pucey se řítil k brance, Seamus a Jack se už chystali na něj vystřelit Potlouky, když je povalili Goyle a Crabbe jako lokomotivy. Pucey doletěl až k brankovišti, neházel, letěl pořád dál a dál, v tu chvíli udělal ve vzduchu piruetu a praštil Rona násadou koštěte do hlavy, který se praštil ještě nešťastně o své koště, hned na to Pucey vhodil Camrál do nejvyšší obruče.
   Strhl se sborový jásot, Zmijozelští a někteří studenti z jiných kolejí křičeli a jásali na celé kolo, posílaly polibky na dálku hráčům v zeleném, Harry na to všechno koukal s otevřenou pusou a nemohl pochopit, co právě viděl. Oni jim dali tak neuvěřitelně rychlý gól a ještě přitom stačili, jak jinak, zmrzačit všechny nebelvírské hráče!
   Umbridgeová hned zvedla pravou ruku a pískla na znamení, že gól platí. Seamus, Dean a Jack zatím začali nadávat, že tam vůbec lezli, zatímco Ginny domlouvala taktiku proti tomuhle zákroku.
   To už však se ozvalo znovu písknutí a Ron musel hodit Camrál nějakému svému spoluhráči, Camrál dostala do ruky Ginny a hned se na ní sesypali všichni tři Zmijozelští střelci, Ginny Camrál upustila, dole ho chytil Colin a vystřelil jako šipka k nepřátelským brankovým tyčím, Potlouky ho minuly díky jeho mrštnotsti a malé velikosti, bohužel letěl tak rychle, že přeletěl brankové obruče, hodil tedy Camrál zpět Ginny, ke které okamžitě zase začali směřovat nepřátelští hráči.
   „Ginny přihraj!“ křičel seshora Harry. „Tak přihraj!“
   „Přihraj holka, přihraj! Řítí se na tebe!“ ozývalo se i od Elianor která tloukla pěstí do stolku před kterým komentovala.
   Ginny však nepřihrála, kromě Deana neměla nikoho na blízku a jemu Camrál nehodila, v tu chvíli jí obklopili Zmijozelští a jediný Montague, který čekal o kousek dál hned poté popadnul padající Camrál a řítil se k Nebelvírské brance stejně jako před tím Pucey. Vyšlehly na něj dva Potlouky, jeden se mu otřel o rameno a druhého ho zbavil Crabbe, v tu chvíli ho dohnal Dean, Montague se však rozpřáhl a třísknul Deana do zad až musel Nebelvírský střelec zpomalit protože neovládal let.
   Montague se přiřítil až Nebelvírským brankovým tyčím, Ron se se skrývajícími obavami k němu rozletěl, když těsně před ním udělal Montague looping, zase ho praštil tentokrát proutkatým koncem koštěte a v zápětí vhodil Camrál do obruče.
   Zmijozelští hráči začali oblétat hřiště a plácat si ruce s jásajícím obecenstvem, jen Nebelvírská strana byla bezhlesná a bez nálady, Hermiona na vznášející se skupinu ve vzduchu hleděla s největším smutkem, spíš soucitným, než aby jí mrzelo, že Nebelvír prohrává.
   Harry vznášející se nahoře a po očku sledující Malfoye kroutil nevěřícně hlavou, na počítadle už bylo 40:00 a oni pořád ještě nedali ani jeden gól. V tu chvíli ho popadal učiněný vztek na všechny surové taktiky zmijozelských a rozhodl se jim zabránit. Sletěl níž k hráčům a čekal až bude zápas znovu pokračovat, ostatně Nebelvírští hráči už byli pekelně domlácení, protože kromě Ginny a jeho samotného nikdo na sobě neměl ochranné pomůcky a tyhle surové rány zatraceně bolely.
   „A Camrál má znovu Nebelvírská strana, Ron vhazuje Deanovi, ten se rozletěl jedinou možnou volnou cestou, ale… počkejte, poslouchejte!“
   „DEANE! ODRÁŽEČ ZEZDOLA! POZOR STŘÍLÍ POTLOUK!“ křičel Harry na celé kolo.
   Dean by si toho bez Harryho křiku nevšiml a lehce se vystřelenému Potlouku vyhnul.
   „DALŠÍ POTLOUK, ZPRAVA, GOYLE STŘÍLÍ, UHNI DOLEVA!“ křičel dál Harry, hleděl na vše se shora jako generál na bitvu.
   Dean se taktéž lehce vyhnul druhému Potlouku a…
   „MONTAGUE ZLEVA, LEŤ ZASE DO PRAVA! A HNED DOLŮ!“
   Dean Harryho nevědomky opravdu poslouchal, cítil zápal do hry a ne zlost na Harryho, vyhýbal se Zmijozelským protihráčům a proplétal se mezi nimi jako had.
   „PUCEY SE NA TEBE ŘÍTÍ ZEPŘEDU, MONTAGUE ZEZADU, STOUPEJ!“
   Dean tak učinil a Pucey a Montague to vpálili přímo do sebe.
   „BLETCHLEY VYJÍŽDÍ Z BRANKOVIŠTĚ TI NAPROTI! PŘIHRAJ!“ Ječel Harry a ukazoval na Ginny o kus dál, i když mu nedošlo, že jeho naznačování nemůže vidět. „PŘIHRAJ DOLEVA NA Ginny, TAK PŘIHRAJ!“
   „Přihraj Deane, TAK SARKA PŘIHRAJ TY HOLOMKU!“ pískala nadšeně Elianor a skákala do výšky.
   „PŘIHRÁÁÁÁÁJ!“ zařval Harry.
   Dean ale Ginny nepřihrál, neposlechl ho a střetl se s Bletchleym, který sice ho zbrzdil, ale Camrál začal volně padat dolů, tam ho však chytila Ginny, vystřelila jako šipka k obručím a vhodila překrásný gól.
   Nebelvírští vykřikli na celé kolo maximálním štěstím, hřiště začalo být poseto vlajkami a nápisy jimiž místo, aby mávali studenti, házeli do hřiště jako kdyby tím je chtěli svým hráčům darovat. Harry si nahoře ve vzduchu oddechl a vychutnával si, jak je celé hřiště doslova v jednom ohni a jásá a řičí a prostě všechno možné.
   Zmijozelští se spolu shromáždili u Umbridgeové, která hned ladně letěla k Elianor jí sdělit své stanovisko.
   „No to se dalo čekat, krucinál to ani jednou jim nedovolíte zabodovat?“ stěžovala si Elianor.
   „Elianor, pozor na pusu, máte pořád posílený hlas!“ upozornila jí Umbridgeová, i když to Elianor moc dobře věděla.
   „Dobrá, tak tedy, jak mnozí z vás očekáváte, gól nebyl započítán.“
   Zmijozelští se rozchechtali na celé kolo a plácali si rukama jako kdyby zvládli kdo ví co, ukazovali si na Nebelvírské a vysmívali se jim na dálku.
   „Doufám, že až Harry cyhtí Zlatonku, tak naše milá ředitelka to uzná!“
   „Elianor!“ zařvala naštvaně Umbridgeová. „Já vás varovala, já…!“ to však nedopověděla, protože jí zpoza kapuce odstartovalo hejno ptáčků a začalo jí hrubě nadávat a kálet na ní.
   Umbridgeová začala oblétávat na svém koštěti hřiště a ječela jako splašená, zatímco Zmijozelští, kteří to absolutně nebrali v úvahu spolu něco probírali a ukazovali nahoru na Harryho.
   „Paní ředitelko! Konec akrobacie, musíme hrát!“ zvolala Elianor a velice nepovedeně se snažila krotit svůj záchvatný smích.
   Umbridgeová pískla na celé kolo, ovšem ne píšťalkou, i tak to však hráči pochopili jako že už mají hrát.
   „A Camrál má Bletchley, nadhazuje Warringtonovi, ten je okamžitě atakován nepřátelským Potloukem, ovšem vyhýbá se mu a letí stále dál. Dean se na něho řítí, ale to už Warri přihrává Puceymu, který vylétává nesmírně vysoko mimo dosah vystřelených Potlouků! Zde ale už čeká Colin a … bože to muselo bolet!“
   Colin dostal ránu Camrálem do obličeje, sklátil se na svém koštěti a mnul si bolavý obličej, skoro nemohl pohnout hlavou, jak mu jí náraz schválně vyhozeného Camrálu zvrátil.
   „A odražený Camrál chytá zase Pucey, dávej pozor před tebou!“ křikla Elianor.
   Před Puceym se objevila Ginny a doslova ho srazila z koštěte, v poslední chvíli ho ale chytla za volnou ruku, na druhé jí zatím balancoval Camrál.
   „Nepouštěj mě, prosím!“ ječel Pucey jako malá holka.
   „Máš smůlu!“ usmála se Ginny, pád z takovéto výšky by byla jasná smrt.
   „Ne! Prosím!“ žadonil Pucey.
   „Sbohem!“ křikla Ginny a pustila ho.
   Pucey v zápětí dopadl zpět na své koště, což byl také Ginnyin záměr, ta zatím vyšlehla jako plamen zpět k Zmijozelským tyčím.
   „WARRINGTON A MONTAGUE NA TEBE JDOU ZASPODA POZOR, JSOU U TEBE, ZASTAV!“ křikl Harry, Ginny tak učinila, oba dva Zmijozelští střelci jí nechtěně podletěli, zatímco Ginny udělala spirálu k zemi a začala se hnát zase k tyčím.
   „POTLOUK, NAPRAVO! POZOR!“ křikl Harry a Ginny se lehce vyhnula, když o něm věděla.
   „Harry, ty taky!“ křikla Elianor, Harry se ohlédl, spatřil ohromnou železnou kouli, jak se na něj řítí s jakýmisi podivnými zvuky a hlavně dujícím větrem, Harry se na koštěti nahrbil na poslední chvíli jako kočka a Potlouk mu proletěl pod břichem. Hned se vzpamatoval a letěl pryč od místa, kde Goyle na něj posílal stále jeden a ten samý Potlouk.
   „GINNY, BLETCHLEY ZASE VYLETĚL Z BRANKY, PŘIHRAJ!“ zakřičel Harry. „NO TAK PŘIHRAJ, MUSÍŠ, MUSÍŠ PŘIHRÁT, PROSÍM!“ řval na ní Harry s pusou plnou špinavých kapek deště.
   Ginny se nenávistně otočila k Deanovi za ním a těsně před tím, než do ní vrazil Bletchley mu přihrála, Dean je všechny nadletěl k nejvyšší brankové tyči a prohodil Camrál obručí na jejím vrcholu.
   Nebelvírští už tolik nejásali, když pokálená Umbridgeová znovu rezolutně kroutila hlavou, vlastně celé hřiště hučelo a Umbridgeová dokonce vytáhla hůlku, kdyby si na ní některý ze studentů chtěl něco dovolit, zatímco Zmijozelští se zase shlukli k sobě a tentokrát nenávistně ukazovali na Harryho vznášejícího se ve vzduchu.
   Poté se od nich oddělili odrážeči a začali nečekaně oblétávat Zmijozelské studenty na tribunách, vykřikovali pouze jenom jedno zvláštní slovo, kterému Harry z takové dálky bohužel nerozuměl.
   Zatímco se Dean ještě naposledy pokusil přemluvit Umbridgeovou, aby jeho gól započítala, se všichni Zmijozelští postavili na svá místa a tvářili se jako vítězové. Harry věděl, že se tady něco podivného chystá a to se mu vůbec nelíbilo, navíc Zlatonka jako by se zvláštně vůbec neobjevovala. Nyní již jen slabě mrholilo a vzduch byl vlhčí, než kdy dřív, mračna na obloze však stále zakrývala slunce, které na Bradavice nedosvitlo už snad půl roku a ani teď tomu nebylo jinak, stále bylo zamračeno, čímž Harry nedostával příliš světla aby Zlatonku mohl spatřit.
   Umbridgeová mrkla na Zmijozelské hráče jestli jsou připraveni, ti jí odpověděli stejným gestem a všichni pevně sevřeli svá košťata, Harry tušil, že to něco se stane zrovna teď.
   Umbridgeová v tu ránu pískla a Bletchley vhodil Camrál do hry.
   V okamžení ho ale překvapivě drapla Ginny místo Puceyho, avšak všude byli Zmijozelští, Nebelvírští byli v dálce připraveni bránit svou vlastní polovinu, nečekali, že Ginny dostane takhle znenadání Camrál.
   „GINNY!“ zakřičel Harry seshora. „POZOR LETÍ NA TEBE! DOLŮ!“
   Ginny neměla na vybranou, v tu ránu se na ní přihnal houf Zmijozelských hráčů, dokonce i odrážeči Crabbe a Goyle po ní natahovali ruce.
   Ginny strhla koště bezhlavě dolů, nad zemi vyrovnala svůj strmý let, ale Zmijozelští jí obklopili.
   Harry to viděl, měl v očích strach, musí něco udělat a to rychle.
   „Harry!“ křikla vyděšeně Hermiona a s hrůzou si přikryla pusu. Cho vedle ní také znenadání na Harryho volali, ovšem ten byl daleko a řítila se na něj jakási průhledná lesknoucí se fólie.
   „GINNY MUSÍŠ LE…“ Harry to nedořekl, zezadu mu fólie obalila hlavu, přesněji pusu a krk, v tu chvíli vykulil oči protože se začal strašlivě dusit.
   Snažil se ze sebe strhnout průhlednou fólii pryč, ovšem ta se mu tiskla na kůži jako magnet až k ní srostla docela a zmizela. Ovšem stisk Harryho úst a krku nepovolila, chlapec se svalil na koštěti a snažil se uvolnit škrtící kouzlo, které na něj Malfoy z dálky použil, aby nemohl mluvit.
   Ginny v tu chvíli byla obklopená Zmijozelskými, Montague k ní přirazil, chtěl jí ubalit pěsti, ovšem ta mu chytla napraženou ruku, v tu chvíli ji Warrington surově kopl do slabin, Ginny upustila Camrál a sklátila se zezadu na koštěti, Zmijozelským to nestačilo, Montague jí chtěl přišlápnout dokonce obličej, který měla opřený na zadním konci koštěte, ale naštěstí to z posledních sil zaregistrovala, uhnula, ovšem Montague místo ní trefil koště, které jí katapultovalo na zem.
   Ginny sebou třískla do blátivého popela až ho kolem rozstříkla jako když do vody padne skála a hned na to se přestala hýbat.
   Zmijozelští hned na to vrazili do ostatních střelců za kterými ještě odrážeči poslali Potlouky a v zápětí Montague s Camrálem stanul před Ronem, který jen hořce polkl. Montague přehodil Camrál bleskově Puceymu, ten Warringtonovi, ten zpátky Montagueovi a ten hned zasadil gól do odkryté obruče.
   Zmijozelští propukli v ohromný jásot, stejně tak i jejich hráči je znovu začali oblétávat a plácat s nimi rukama, hned na se sborově ozvala báseň od všech Zmijozelských studentů, Harry jí přiškrceně poslouchal posledními zbytky svých sil.

Nebelvírský tým,
to je snad jen šprým.
Dočkají se trapasu,
nežli je konec zápasu.
Zmrzačí se navzájem,
s košťaty na pronájem.
Létají stále pomalu,
netrefí se do Camrálu.
Jsou to slepý vrány,
dávaj ubohý rány.
Chovají se jak jelita,
levý jsou jak kopyta.

Tak třeba ten Ron Weasley,
s rodinou v Doupěti hnízdí.
Spí všichni v jednom pokoji,
půdě, sklepě i na hnoji.
Tak proto- Weasley je náš král,
kdo by se Weasleyho bál.

Nebo jejich střelci,
hrabají se v krmelci,
o famfrpálu ví jenom tolik,
co jim řek Potter alkoholik.

A ti borci odrážeči,
vedou akorát chytrý řeči,
honí se tam jak draci,
pálku maj pro legraci.

A nakonec chytač Potter,
Ten, co mu chcípnul kmotr.
Mozkomoři a tma ho leká,
Pán zla už na něj čeká,
má ho než bys řekl švěc,
vždyť Potter je pitomec,
on prostě jen hloupě čumí,
s holkama to neumí,
a je to jeho skutek,
že před náma zas utek.
tak skončí slavnej Potter,
jak jeho matka a fotr.

   Harry se klátil na svém koštěti a držel si krk, hůlku u sebe měl, ale tohle kouzlo neznal, nevěděl, jak se toho zbavit, ovšem slyšel, co mu právě zaznělo před ušima zároveň s tím, když se na tabuli objevilo 50:00. Slyšel, co říkají o jeho rodičích, o Siriusovi, Zmijozelští stále dokola opakovali poslední verš jako kdyby Harrymu chtěli udělat ještě větší potíže, ten už opravdu na svém koštěti málem omdléval, nemohl mluvit, nemohl nic, doslova umíral.
   „Nyní jsem se dozvěděla jednu novinku.“ ozvala se Elianor, od které právě odlétal Malfoy. „Harry Potter se vsadil za všechny Nebelvírské hráče, že tento zápas vyhrají, a když Nebelvír prohraje, tak jeho hráči budou posluhovat celé Zmijozelské koleji! Tak tomu říkám odhodlání v podání Harryho Pottera!“
   Harry se opřel o koště a zavřel křečovitě oči, pohled jeho spoluhráčů teď nechtěl vidět. V zápětí slyšel bouřlivý smích Zmijozelských diváků, jak mu proniká do uší a nechce jít ven. Hned na to slyšel i Nebelvírské spoluhráče, jak hystericky volají „Ne, to není možné!“. Volání, které se hned stupňovalo do vulgárních nadávek a výhrůžek, které vnímal opravdu jen stěží, protože ztrácel pojem o realitě.
   „Ty hlupáku jeden idiotskej!“ zařval na něj Ron a přiletěl k němu blíž, Harry na něj otevřel uslzené oči. „Chtěl jsi vyhrát za každou cenu! Za každou cenu, ty magore! Náš slavnej Harry Potter, co neumí prohrávat? CHCEŠ VIDĚT TU CENU! CHCEŠ?“ ječel na něj Ron, jak zuřící Bestie. „Proč nic neříkáš!“ zařval na něj a přihnal se k němu jako šídlo v tu chvíli začal mlátit dokonce mlátit, neměl sílu odporovat, nechal se bít jako malý děcko, Ron doslova zuřil a pral se s ním, co to dalo, nikdo mu neodporoval, nikdo neslyšel srdceryvný nářek Hermiony a Cho a křik Nevilla.
   „TOHLE JE TA CENA, TY PARCHANTE!“ zařval na něj Ron a ukázal na ležící Ginny uprostřed močálového uhlového bláta celou pochroumanou. „PŘES TUHLE CENU JSI CHTĚL JÍT A TO TI NEODPUSTÍM!“ V tu chvíli mu ubalil posledně ránu až se Harry málem svalil z koštěte na zem, hned na to Ron odletěl i s Seamusem, Deanem a Jackem Sloperem. Colin na to vše koukal a jen nehnutě se vznášel ve vzduchu zatímco Zmijozelští se chechtali na celé kolo z Harryho bolesti, kterou teď dvojnásob prožíval skrz svou uslzenou a pomlácenou tváří.
   Nejvíc ze všeho ho mrzela Ginny, ležela tam na zemi nehnutě, Harry i přes poslední známky vědomí o sobě sama se snažil za ní doletět, pomoct jí, vykoupit se za své hříchy, které ho dusily stejně jako kouzelná fólie.
   V tu chvíli Ginny procitla a otevřela oči, Harry to uviděl, viděl jenom to, nic jiného nevnímal, její procitnutí pro něj bylo nejdůležitější, v tu chvíli slyšel jak skoro neslyšně říká: „Harry… chyť… Zlatonku…“
   Harry začal ztěžka oddechovat, ze všech vět které od Ginny očekával byla tahleta ta poslední. A zároveň ta nejdůležitější, její prosba ho úplně zhypnotizovala, jako takové odčinění od všech hříchů. Harry se vzchopil, narovnal se a zaryl si bolestivě do krku jako kdyby nevnímal bolest, kterou si tím sám způsobuje. Na rukou se mu objevily stopy krve a na krku rýhy odřené kůže, v tu chvíli ale začal i něco odlepovat, fólie se mu odlepila místy od krků, Harry to ucítil a rozkřičel se na celé kolo, tím vypudil ze sebe veškerou volnou sílu těla, kterou měl v zásobách a doslova roztrhl tu dusivou fólii na kousky.
   Vzepjal se na Kulovém blesku a zaostřil na celé okolí a v tu chvíli to spatřil.
   Něco čeho si za celou dobu vůbec nevšiml, na straně, kde byla Havraspárskými studenty pokrytá tribuna i valná část hřiště se zvedala vždy úzká čára rukou. Vždy tři nebo čtyři studenti zvedli ruce někam do výše jako kdyby na něco ukazovali, taková malá divácká vlna složená pouze z pár rukou.
   Harry znovu zaostřil a soustředil se na místo, kam ukazují, v tu chvíli jí uviděl, zaleskla se na celé kolo, malá třepetající kulička.
   Harry neměl v sobě za celou dobu zápasu takové odhodlání, stiskl Kulový blesk div ho nerozmáčkl, srovnal nohy podél proutků, lehl si na koště a přimhouřil oči jako gepard před útokem.
   Hned na to vystřelil tak rychle, že se za ním vytvořil mohutný výr zčeřeného deště. Malfoy to postřehl, byl k Zlatonce blíž a vypálil za ní také. Jeho Nimbus 2006 okamžitě dosáhl stejné rychlosti jako Harryho koště a navíc začal zrychlovat. Harry se napřímil na koštěti jako kočka a vypálil ještě rychleji, hned na to oba dva vystřelili za třepetající se kuličkou ven z hřiště. Zlatonka jako kdyby snad byla extra rychlá a stále jim unikala, Malfoy byl neohrožené vepředu a Harry se za ním snažil držet v závěsu. Famfrpálové hřiště bylo dávno za nimi, což Harrymu bylo divné, Zlatonka nikdy neopouští hřiště, ta však teď vplula bleskově do oken Bradavického hradu, Malfoy jí neomaleně následoval a i Harry se neohroženě pustil za nimi.
   Vletěli v šílené rychlosti do chodby hradu, hnedka sebou třískli o stěnu, jak nevybrali prudkou zatáčku v ohromné rychlosti, avšak oba dva, jak Malfoy tak Harry se udrželi na košťatech, Zlatonka prosvištěla knihovnou, Malfoy za ní a Harry taktéž, za nimi se zvedal mohutný závan větru, který vyvrhával knihy z polic jako kdyby se knihovnou prohnalo tornádo, oba dva stříhali zatáčky za malou kulatou věcičkou jako zběsilí, Malfoy měl stále však navrch a znovu se začal Harrymu vzdalovat.
   Zlatonka zahnula na další chodbu, svištěla nepříčetně vzduchem, prorážela skla a zanechávala na nich malé otvory, Malfoy a Harry si museli hledat vhodné cesty jak jí obletět aby nemuseli prolétávat skly. Hned na to Zlatonka proletěla do vedlejší místnosti, v zavřených dvěřích zanechala další otvor, Malfoy bleskově vyndal hůlku, vyřkl zaklínadlo a dveře se samy rozrazily, bohužel tak moc silně, že když Malfoy jimi prosvištěl, tak se odrazem od stěny zabouchly. Harry vystresovaně začal brzdit, když se řítil přímo proti dveřím, ale nemělo to cenu, byl v příliš velké rychlosti, vrazil do nich celým svým tělem, dveře povolily z pantů a vypadli v hlasitém bouchnutí na druhou stranu, Harry spadl bolestivě z koštěte a zkutálel se po dveřích do další místnosti, jak vidno někde ve sklepení. Zlatonka proletěla dalšími dveřmi ven a společně s Malfoyem zmizela v dálce.
   Harry měl něco s tělem, protože téměř se nemohl zvednout ani napřímit. Dosápal se tedy ke Kulovému blesku, který byl kupodivu stále vcelku a vznesl se do vzduchu, přitom hlasitě zasyčel bolestí. Vyletěl ven z místnosti, bohužel však po Zlatonce či Malfoyovi nebylo vidu ani slechu. Harry zjistil, kde je a také viděl rozevřené dveře v dáli, které v sobě měli malý otvor od Zlatonky. Věděl, kam mají namířeno, směřují do Velké síně. A také věděl kde je, přeletěl kousek dál, dveře do kuchyně byly otevřené, kromě okoralých starých jídel tu pospávalo párek kouzelníků, Harry přiletěl s Kulovým bleskem nad stůl a klekl si na něj, v tu ránu se objevil na stole ve Velké síni. Hned se šokovaně musel sehnout, když mu nad hlavou prosvištěla Zlatonka a v zápětí Malfoy, Harry se sebral a jeho Kulový blesk začal nabírat rychlost. Malfoy oblétával se Zlatonkou celou Velkou síň až nakonec vyrazili ven ze dveří, Harry pádil na svém koštěti za nimi, ocitli se ve Vstupní síni a Zlatonka si to namířila nahoru do nepřeberné výše lemované pouze posuvnými schody. Museli se bleskově a čiperně vyhýbat schodištím, které se z čista jasna posunovala různou rychlostí, Harry měl co dělat, aby se ve svislé poloze udržel se svým bolavým tělem na koštěti, v tu chvíli ale Zlatonka bleskově zahnula a vystřelila pryč z otevřeného okna na stěně. Malfoy vyletěl ze stejného okna hned v zápětí, jen překvapený Harry zazmatkoval a okno přeletěl.
   Čas začal běžet, vracet se k otevřenému oknu už nemohl, Zlatonka a Malfoy můžou už být dávno v tahu, zatnul tedy zuby a svaly, pobídl Kulový blesk a velkolepou piruetou to nahnul přímo k prosklenému oknu. Ozvalo se tříšť skla a Harry ucítil po celém těle bodavý pocit, v tu chvíli také čistý vzduch a o poznání více světla pod zavřenými víčky. Otevřel oči a začal se kolem sebe rozhlížet, přitom ho příšerně bolelo celé tělo.
   Dvojice, kterou pronásledoval byla pryč, byl slyšet jenom dující vítr. Harry začal panikařit, začal zmatkovat a říkat si, že to vše bylo nadarmo. Vznášel se tu sám a to nebylo dobré. Vzduch ho bez pohybu začal studit jako kdyby spadl do vody.
   V tu chvíli zaslechl u hlavy třepetání křidýlek, hbitě se otočil a spatřil Zlatonku kroužící mu přímo před očima. Mrštně se po ní ohnal, ta však ještě čiperněji ucukla a v mohutném zahučení vzduchu vystartovala směrem k zemi. Byli opravdu vysoko a Harry jí začal okamžitě sledovat, u země byli za pár vteřin, Harry narovnal prudký sešup a dal se dál po stopách Zlatonky třepetající se mu přímo před očima. V tu chvíli se blížil k útesu u Bradavického hradu o nějž se lámaly vlny místního jezera.
   Harry začal prolétat křovinami, které ho drápaly, na to ovšem nebral ohledy, blížil se k útesu čím dál víc až už byl přímo u něj, v tu chvíli před sebou uviděl napřímený kůl, do kterého vrazil jako pytel neštěstí, sklouzl z koštěte, které pořád pokračovalo ve směru a spadl bezvládně k zemi.
   Nastalo ticho, hrobové ticho, pro Harryho tělo to byla poslední kapka, nemohl se ani pohnout, několik párů žeber měl vlivem nárazu zlomených, jen úpěl sehnutý k zemi s obličejem zabořeným do hlíny.
   Právě v tom okamžiku ucítil, jak ho někdo popadl za chodidla a vláčí ho po špinavé zemi ven z křovisek. Harry křičel bolestí, která teď prostupovala celým jeho tělem, bolest jakou už dlouho nemusel zažívat, ruce ho táhly hrubě a nekompromisně stále dál, až se ocitl přímo na okraji útesu. Hned ucítil prudký vítr, který se spolu s vlnami lámal o jeho ostré skály, Harry se z posledních sil otočil a spočinul pohledem na smrtelně chladných očích Draca Malfoye.
   „Vítej Pottere, na své poslední pouti,“ prohlásil doširoka a zazubil se.
   Hned na to se rozpřáhl a kopl surově Harryho do břicha.
   Harry zařval bolestí a vyprskl sliny plné krve, která mu začala zatemňovat i oči. Cítil vnitřní krvácení, cítil jakési podivné tepelné a pichlavé pocity ve svých orgánech a nyní ho drancoval pocit ke zvracení, když ho Malfoy kopl ještě jednou až ho donutil se překulit přímo na samý okraj útesu. Harry ucítil vzduch plný vody, zároveň s tím jako by mu to říkalo, že tady teď zemře, že teď nastal jeho konec.
   Malfoy se k němu sehnul, vyndal mu hůlku z kapsy a posměškem jí hodil dolů z útesu, zároveň s tím se koukal, jak padá stále dolů a dolů až jí přikryla vlna, která se rázem roztříštila na skaliskách.
   Malfoy se zatvářil předstíravě ublíženě a znovu se podíval na Harryho, vzal do ruky hůlku a mávl s ní se slovy: „Corpus Contrabiomenta!“.
   Stříbrně-fialové kouzlo vrazilo do Harryho jako parní válec, Malfoy hned nato poklidně schoval svou hůlku.
   „Bože Pottere, ležíš mi tu jak pytel hnusu!“ křikl na svíjejícího se Harryho.
   Harry ho téměř nevnímal, v jakých mukách jeho tělo právě bylo, kašlal stále dál a dál krev a bezvládně ležel na zemi zohaven jako nikdy před tím.
   „Tak mluv konečně už!“ křikl Malfoy a šťouchl ho neomaleně do hlavy.
   Harry se dusil svou krví a na mluvení opravdu mu nezbývaly síly, pouze koulil očima ze strany na stranu.
   „Když ani to neumíš, tak alespoň chcípni!“ křikl Malfoy s neuvěřitelnou smrtelností a naposledy Harryho kopnul surově do obličeje.
   Černovlasý chlapec se zničenými brýlemi se překulil ještě jednou a naposledy, nyní však už byl tak na okraji, že ho gravitace překulila ještě dál až se stačil na poslední chvíli chytit skalisek. Malfoy dvěma kroky byl u něho, zatímco Harry, kterému se zatemňovalo před očima se podíval dolů pod sebe.
   Vítr tam právě nadouval divoké vlny, které se tříštily o ostrá skaliska více, než sto metrů pod ním, v naprosto ohromné výšce.
   Harry se zalkl a pevně uchopil trs ostrého skaliska jehož se držel.
   „Když si představím, že se o tvou smrt pokoušelo tolik lidí!“ křikl na něj Malfoy. „Vždycky sis něco našel Pottere, vždycky!“ sykl Malfoy a zatínal pěst. „Ale teď není už žádné možná… nyní nemáš u sebe nic! A nemůžeš jen tak sám od sebe létat, tím kouzlem, co jsem na tebe před chvilkou použil jsem ti dočasně zabránil se proměnit v Pegase, nemáš nikoho, kdo by tě zachránil, jsi v koncích Pottere!“ křikl mu sehnutý do tváře až Harry vyprskl další vlnu krve a hekal s přibývající bolestí, stále méně a méně se držel a více a více sklouzával. „Všichni ti lidé kolem, ti všichni si myslí, že děti, co chodí do Bradavic jsou nějací svatouškové a neposkvrněné duše,“ pravil Malfoy s odporem a zároveň zadostiučiněním.
   „Chceš vědět pravdu, Póťo?“ zeptal se ho po chvilce odmlky Malfoy, konec konců času měl dost. „Není tomu tak, všichni nás považují za malé děti, ale to už dávno nejsme, jsme už dávno dospělý a schopni racionálního uvažování, tím pádem i nebezpeční, jenže to si stále nikdo neuvědomuje! Jak může šestnáctiletý kluk pracovat pro samotného Pána zla? Samozřejmě, že může! To já pro něj vykonávám tu nejzáslužnější činnost, Pottere, to já jsem ten, kdo je dávno už dospělý… a tudíž schopný toho, co můj otec!“
   Harry na něj z posledních sil pohlédl začervenělýma očima a s krvavou pusou vyřkl: „Táhni… k… čertu!“
   Malfoy povzdechl a napřímil se.
   „Udělám Pánovi zla tu největší zásluhu, kterou kdy od nějakého svého služebníka dostal…“ pokračoval nerušeně zasněným tónem. „… budu pro něj ten nejvěrnější pomocník, stane se ze mě jeho druhá ruka… PROSLAVÝM SVOU RODINU!“ křikl a vzepjal ruce jakoby tomu chtěl dodat noblesu. Pak se podíval na Harryho a s tou největší chutí pravil: „Tím, že zabiju jediného člověka, který ho kdy porazil.“
   „To… neuděláš.“ hlesl Harry.
   „Opravdu?“ podivil se Malfoy. „Myslíš si, že to celé s tou Zlatonkou byla jen náhoda, jen shoda okolností?“ zeptal se poklidně. „Možná ani nevíš, že jsem si velice blízký s profesorkou Umbridgeovou, že mi dovolila očarovat Zlatonku a tak jsem jí mohl řídit kam se mi zachce, abych tě dostal sem… o ano, myslíš si, že toho nejsem schopen?“ otázal se a sehnul se k Harrymu, který se znovu chytil trsu skaliska protože uklouzl. „Ještě chvíli vydrž… ty si myslíš jako ti ostatní, že jsem malej nesamostatnej fakan?“ zeptal se zuřivě. „Tak to ani omylem ne, můj otec je můj vzor a já jsem schopen stejně tak velkých činů jako je on!“ křikl a naposledy se vítězoslavně narovnal. „Ptáš se, jestli jsem schopen zabíjet?“
   Harry neznal odpověď, Malfoy vyzařoval tak velikým přesvědčením, že je právoplatným smrtijedem, až ho to zaslepovalo. Harry se o odpověď ani nezajímal, prsty mu klouzaly tak i tak, tělo ho svíralo křečovitými stahy svalstva a on si přál, aby už bylo po všem, aby už měl konečně klid.
   „Tak tady máš odpověď!“ křikl Malfoy a dupl mu na ruku.
   Harry se rozeřval bolestí, hned na to mu povolila jedna ruka a on sjel po příkrém svahu našikmo, druhá ruka už nemohla udržet celou jeho váhu, Harry povoloval a jeho poslední síly ho opouštěly.
   „Ne!“ chraptěl na Malfoye. „Prosím!“ křičel a odkapávala mu krev z pusy.
   Malfoy však jen stál a přihlížel s napřímenou bradou jako divák hledící na popravu. Hned na to s vítězným výrazem v očích otočil, vzal Zlatonku vznášející se o kus dál, nasedl na koště a ještě naposledy se na Harryho otočil.
   „Sbohem Pottere!“ křikl tím nejchladnějším tónem a čekal pohledem až se Harry pustí.
   Harrymu povoloval jeden prst za druhým, naposledy se podíval na Bradavice, které se tyčily do výše, hned na to zavřel oči a prsty povolily.
   Sklouzl z hranatého skaliska a začal padat dolů, neměl nic, čím by se zachránil, ani na to neměl mysl, ta mu zkolabovala už dávno, Harry teď už nevěděl o světě, omdlel bolestí, která mu prostupovala celým tělem a útesy dole se neúprosně blížily. Byl to jeho konec tady na skaliskách hned u Bradavic.
   Právě v ten okamžik mu někdo zasunul v pádu za triko hůlku a těsně před dopadem na útesy Harry dopadl na něho hladkého a úzkého, což ho také probudilo.
   Znovu procitnul a otevřel oči, v dálce od něho plápolal orel a mýticky pískal až se to rozléhalo po celém okolí..
   Harrymu začaly hlavou kolovat poslední okamžiky, poslední vzpomínky, na které si pamatoval, vzpomněl si na Ginny a na její přání, když byla na konci sil, vzpomněl si na Siriuse, který ho měl tak moc rád, také si vzpomněl na Hagrida a jeho milou povahu, hned na to ho ale napadla poslední vzpomínka, slib, který si dali na začátku roku a který je silný, že by pohnul celou skálou, když si s Hermionou, Ronem a Lexterem přísahali, že to nikdy nevzdají… „Nikdy to nevzdávej Harry!“ ozval se Siriusův hlas, který mu prostupoval hlavou. „Nikdy to nevzdávej!“
   Harrymu tato slova dodala zatím nepoznanou sílu, jakoby zatemnila bolest celého jeho těla a odkryla na povrch odhodlání, které bylo ukryto v těchto slibech. Harryho oční panenky se ztratily pod jeho čelem a hned po tom, co se zase objevily, byl Harry plný zatím největšího dnešního odhodlání a pevnou vůlí. Vůlí, která dává tak obrovitou moc, vůlí, která je silná jak samotné základy Země.
   Z útesu se ozval ohromný svist vzduchu směřující zpět k famfrpálovému hřišti jako nekompromisní blížící se vzdušná čára.
   Na hřišti zatím Malfoy předváděl herecký výkon v chytání Zlatonky, v tu chvíli se však ozvalo hřmění a vzduch se začal třást. Odkudsi se valilo něho ohromně rychlého, Malfoy vykulil oči, když v dálce uviděl, jak se Harry řítí směrem na něj. Mávl hůlkou směrem ke Zlatonce, která v tu chvíli udělala hlasité Vzum! a zmizela v dálce.
   Harry se kolem k smrti rozzuřeného Malfoye prohnal přímo drásající rychlostí až ho uhranul do vzdušných výrů podobající se uragánům, které se tvořily za jeho Kulovým bleskem.
   Znovu byl v okamžení pryč z opětovného jásotu, který obklopoval celé famfrpálové hřiště, Harry nabíral stále vyšší a vyšší rychlost. Vůle, kterou v sobě měl, neznala hranic a jeho oblečení se tak klepalo vinou dujícího větru, že to slyšeli snad i v Londýně.
   Zlatonka však také nedala pokoj, prudce zahnula k zemi a začala opisovat její povrch, Harry se gigantické rychlostí řítil za ní s očima jako rys upřenýma přímo na ní. Stále oba dva více a více zrychlovali do oslňujících rychlostí. Přelétli znovu kolem hřiště, v mžiku kolem Bradavic, Zlatonka to hned potom vzala k jezeru, Harry to střihl za ní a znovu zrychlil. Snad ani nedýchal či co, necítil zcela ten dující vítr, který mu trhal rysy obličeje, tiskl jeho zničené brýle na oči…
   Harry a Zlatonka se objevili hned na to nad jezerem a za Harrym se zvedal nejméně dvoumetrová vysoká vlna zdivočelé vody, jak těsně letěli v ohromné rychlostí nad vodou. Přeletět obrovské jezero jim trvalo jen pár vteřin, Harry znovu zaryl prsty do Kulového blesku ještě silněji, ještě a ještě, oblečení v tu chvíli se z něho začalo dokonce trhat, jakoby nějaké zvláštní kouzlo mu doslova neodtrhlo v téhle gigantické rychlosti obličej z těla, vítr dul tak silně, že to bylo jako prorážet betonovou zeď, oblečení začalo z Harryho se strhávat, blesk se začal třást a jeho násada vibrovala nadlidským vytížením, Harry však místo zpomalení ještě zrychlil, v tu chvíli začal Zlatonku dohánět a Malfoy jen z dálky nevěřícně na ní mířil hůlkou. Harry zrychlil na jak nejvíc to šlo, zapojil do toho veškeré své úsilí a vůli, překonával všechny hranice, krajina se kole míhala jako splašená, jako rozmazané šmouhy, právě v tu chvíli se ozvala ohlušující ohromná rána tak silná, že to Harrymu zalehlo ušní bubínky, v tu chvíli on a Kulový blesk překonali hranici rychlosti zvuku.
   Řítili se zpátky k hřišti, Zlatonka tam byla v okamžení a hned na to vystartovala v příkré otočce vzhůru nad hřiště.
   Harry zahlédl tabuli 140:00 a Montague se právě chystal vsadit další gól, teď musí Zlatonku chytit, teď nebo nikdy, Zlatonka svištěla vzhůru vzduchem přímo do náručí čekajícího Malfoye v nedohledné výšce.
   Harry strhnul Kulový blesk vzhůru, tím o poznání zpomalil na normální rychlost, avšak jakmile začal stoupat, znovu zrychloval, Kulový blesk pro něj nebyl však tentokrát dostatečně rychlý, začal po něm šplhat nahoru, snažil se dosáhnout na kuličku třepetající křídly tak rychle, že nebyly ani vidět. Zrychloval a zrychloval, v očích měl neuvěřitelné odhodlání, odhodlání, které nikdy při famfrpálu neměl, vylezl až na samý vrchol zrychlujícího Kulového blesku, začal natahovat ruku vzhůru, avšak stále nemohl Zlatonku chytit. Musel udělat tu nejšílenější věc v historii chytačství. Začal si stoupat na špičku Kulového blesku jednou nohou, druhou vyrovnával v dujivém větru balanc, začal se narovnávat a následně natahovat, už byl skoro u ní, už jí skoro měl, v takové neuvěřitelné pozici svou myslí zcela zaměřen na Zlatonku kousek od jeho ruky.

_text

   Už jen pár centimetrů, Zlatonka byla už přímo u Malfoye, už jí skoro měl, byl konec, teď nebo nikdy, Harry se vymrštil do vzduchu a chňapl rukou, jak nejdál jen byl schopen. Opustil koště, opustil i rozum, opustil i zemskou tíži, vše nechal plavat.
   V tu chvíli sevřel v dlani maličkou třepetající se kuličku, sevřel jí a v zápětí s ní ubalil pěsti Malfoyovi, který čekal na Zlatonku až k němu doletí, avšak, jak bylo vidět, doletělo k němu něco jiného.
   Harry začal však zase padat, Zlatonku měl pevně sevřenou v ruce, už jí nechtěl pustit, už nikdy více, teď už to nešlo, chytil jí a má jí, má jí jak ho prosila Ginny.
   Hned na to dopadl na svůj Kulový blesk těsně nad zemí, z něho se sklátil na zablácenou zem.
   Hřiště propuklo v ohromný jásot, v jásot předčívající všechny jásoty na světě, začali všude kolem létat ozdoby, jiskřičky a barevné proužky, Nebelvírští studenti se radovali, tabule ukazovala 140:150. Harry vyhrál nebelvíru Školní pohár, vychutnával si svůj triumf, chtěl se zvednout, ale hned nato na něj dopadla veškerá tíha, která na něm ležela, bolest, utrpení i únava, ruce mu povolily a on padl zpět do blátivé země.
   Teď chtěl mít klid, nechtěl další nepříjemnosti, jen ho nechte alespoň na maličkou chviličku spát, prostě ho nechte chvíli spát, nic víc teď ke štěstí nepotřebuje, zvlášť, když uviděl těsně před tím, než zavřel oči docela, jak se nad ním sklání Ginny s očima plných slz štěstí.