Kapitola 84.
Začátek konce
Sféry bezesného snění se Harrymu pomaličku vytrácely z hlavy a on se probouzel do nového dne. Ví vlastně člověk, že se probouzí, nebo zkrátka rovnou bez rozmyslů procitne? Černovlasému chlapci s potlučenou tváří a tělem, se totiž každopádně zdálo nanejvýš divné, že vědomě ví o svém probouzení. Chtěl otevřít oči a zvednout se, ale něco ho zadrželo a to doslova. Pocítil jakýsi zvláštní pocit. Pocit, že jeho mysl vstala, ale tělo stále ještě spí, že jej nemůže ovládat, což ho znepokojovalo na nejvyšší možnou míru.
Začal se tedy soustřeďovat na důvod tohoto zvláštního rozpoložení a v zápětí dostal ránu, jako kdyby mu někdo napojil páteř na elektrický proud. Jeho tělo se na posteli v Nebelvírské nejnižší ložnici nadzvedlo a znovu na ní dopadlo, jak jím projela ta strašlivá šoková vlna plná podivného brnění putujícím z hlavy. V tu chvíli Harry pochopil oč jde.
Dlouhatánský had se k němu znovu plížil v oné bezpředmětné tmě, kterou poprvé viděl na konci pátého ročníku, kdy Brumbál svedl ten osudný souboj s Voldemortem. Harry se zprvu chtěl postavit se strachem na nohy a odběhnout pryč, ale rozum mu již dokázal říct, jak se věci ve skutečnosti mají. Že toto se odehrává pouze v jeho mysli, tudíž svýma nečinnýma nohama nijak neupláchne. Začal si vzpomínat na všelijaké nitrozpyritské taktiky a úkony. Zapírat se vůči cizímu proniknutí však nešlo, nikoho necítil, jak se mu snaží proniknout do mysli, ten dotyčný už v jeho mysli byl. Musel to být ten nejhorší člověk na světě, ta největší zrůda všech zrůd, nejhroznější a nejpodlejší člověk v historii světa, Voldemort sám osobně. Jelikož z ním jediným měl nastálo nechtěně zařízeně spojení pomocí své jizvy.
Harry si vzpomněl na Lexterova prvotní slova, dokonce na ta, která mu prozrazoval Snape, na to, že si má plně očistit mysl, pak obrana půjde snáze. Ovšem jak si má člověk očistit mysl, když se k němu plazí takové odporné stvoření?
Harry se pokusil tak učinit, přestat se o přibližujícího se hrůzostrašného syčícího tvora zajímat. Přestal myslet na cokoliv, ale v zápětí mu do myšlenek padla Hermiona a vzpomínky na včerejší výlet. Protřepal si hlavu a zkusil to znovu… bohužel opět uviděl Hermionu, jak mu mizí na vozíku, jenž jezdili v Gringottovic bance. Nemohl se plně soustředit a v tu chvíli ucítil, jak had dorazil až k němu. Přemohl ho strach a instinktivně se posunul dál od hada, bohužel, aniž by to čekal, tím se had na něj ještě více přilepil a začal ho celého omotávat. Harry nevěděl, co má dělat, Hermiona mu stále probíhala myslí a nechtěla ven, pokusil se jakýmkoliv způsobem se vzepřít, zabránit vstupu do mysli, ale po té dlouhé době si nepamatoval, jak ho to jeho dva lektoři učili.
Had se na něj upnul jako pevně natažené lano a začal ho pevně obepínat. Harryho odpor začal ochabovat a posléze zanikl úplně, na poslední chvíli se přestal soustřeďovat na cokoliv snažíc se vypustit z mysli i Hermionu samotnou.
V tu chvíli stisk hada nejistě povolil, což chlapec vycítil, nesnažil se však vzepřít svaly, pátral ve své mysli kde kdo je, když v tom had jej opětovně pevně sevřel nekompromisním stiskem, rozevřel svou tlamu a Harry se ho doslova a do písmene strašlivě lekl. Slizký had byl totiž náhle neuvěřitelně ohromný. Jeho hlava byla velká jako kdyby patřila drakovi, hned na to se na Harryho vrhnul a nebohý chlapec mu zmizel v útrobách těla a přesně v ten okamžik se mu doslova monumentálně rozbolela jizva takovou silou, že jeho mysl upadla do bezvědomí.
Pak se Harrymu otevřely úlekem oči dokořán. Byl celý zpocený, cítil to, to znamená, že má zpátky své tělo. Ležel ve své posteli v ložnici, kde ještě tu noc ulehával. Nikdo tam s ním nebyl a nic se ani nezměnilo.
Harry si oddechl a plácnul hlavou zpátky na polštář. V duchu si připomínal, co před chvilkou zažil a snažil se uvěřit tomu, že to byl jen pouhý sen.
Raději se tedy posadil na posteli a protáhl ruce s hlasitým zívnutím. Otočil se za sebe a málem strachy vypustil duši. S nevěřícnýma očima hleděl na sebe sama ležícího stále v posteli se zavřenýma očima. Harry vyskočil z postele a překvapeně hleděl na své dvojče. V tu chvíli se podíval na sebe a dostal další šok, byl celý průhledný jako duch, avšak cítil sebe, prostor i čas. Co se to proboha děje?
Přešel ke svému tělu ležícímu na posteli, které stále celé zpocené dýchalo nepravidelnými nádechy. Harry se pokusil na sebe sama na posteli sáhnout, ale ruka mu jím projela a dotkla se povrchu odkopané peřiny.
Pak ho napadla jiná věc, rozpřáhl se a bouchl se do ruky. Hned na to ruka těla ležícího na posteli nadskočila a tělo se zatvářilo na maličkou chviličku bolestným výrazem.
„Co se to proboha děje?“ zhrozil se Harry, když v tom se celý oklepal zimou a smrtelným pocitem, až se zadusil, někdo za ním stál...
„Tomu se… říká… nitrozpyritský trans,“ ozval se za ním tak neskutečně smrtelný a ledový hlas, až se Harry bál otočit.
Pouze se jen narovnal ze shrbení nad postelí a koukal před sebe.
„Copak, že… slavný Potter nemá slov?“ zeptal se pomalu a chladně se smrtelnou dávkou nepříčetnosti hlas za jeho zády.
Harryho tělo ho po chvilce strachu znovu začalo poslouchat, pomalu spouštěl ruku ke svým kalhotám, kde stále měl zandanou hůlku a připravoval se zaútočit.
Hned na to jí bleskově popadl, ještě rychleji se otočil a namířil přímo před sebe.
Spatřil ho, toho nejodpornějšího člověka na světě v dlouhém černošedém kabátu bez kapes a knoflíků, s bílýma rukama, jenž vypadaly jako ruce odporné mrtvoly, ploskou lebkou bez vlasů s hadím nosem a kočičími víčky barvy rudé, to vše zakryté odpornou kápí, která ještě více vyzdvihovala strach, který z postavy čišel.
„Tady je ti hůlka na nic, červe,“ řekl chladný hlas povrchně a s ledovým klidem.
Harry na něj mávl s hůlkou, která jednala asi tak, jako kdyby mávnul s jakýmkoliv jiným klackem v lese.
„Co chcete?“ zeptal se Harry se zatajeným dechem a poodstoupil ke zdi.
„Bojíš se mě, Harry Pottere?“ zeptal se ledově Voldemort a mrazivě klidně sepnul ruce u prsou, přičemž celým svým tělem téměř nehýbal, pouze ve tmě byly vidět jeho žhnoucí rudé kočičí oči.
„Ani na okamžik,“ řekl Harry s třaslavým hlasem.
„Jsem zde proto, abych tě varoval,“ řekl Voldemort a popošel neznatelně a hlavně strastiplně klidně směrem k chlapci, který se na něj nenávistně koukal, v zápětí mu vlastně došlo, před kým to ve skutečnosti stojí, stál před vrahem svých rodičů, v tu chvíli byl veškerý strach ten tam a zastiňovala jej slepá nenávist. „Varuji tě před zítřejší bitvou,“ pokračoval nehnutě ledový hlas, avšak Harry žádný chlad necítil, jen neskutečnou zlost. „Zítra už to nebude jako před tím v Londýně, zítra to bude opravdové.“
„Nezúčastním se, pokud mi slíbíte, že odvoláte svou armádu,“ řekl Harry nenávistně a snažil se přijít na něco, čím Voldemorta zabít.
Voldemortovo chladné oči skryté pod kápí se na něj podívaly a nehnutě se do něj vpíjely víc a víc.
„Nepopírám, že bych mohl zadržet svou armádu, nebo jim přikázat pozabíjet se navzájem, z čehož bys měl největší výtěžek… ale napadlo mě, proč jim měnit cíl?“ zeptal se pevně Voldemort. „Měl jsem svůj plán, který jsi mi víc, než bolestivě zhatil tak, že se zhroutil až k základům,“ řekl a sípal přitom vzteky. „Teď už mě nezajímá zase nic víc, než ty a smrt všech nečistých šmejdů studentů na této sprosté Bradavické škole, která již dlouho potřebuje vyčistit.“
„Jste Salazar Zmijozel,“ řekl Harry s ještě větší nenávistí. „To vy jste je před tím zabi…“
„Popravdě jsem jeho dědic… a udělám to zase znovu, nyní jako vznešený lord Voldemort v těle Toma Raddla,“ řekl ledově a napřáhl mocně ruce. „Celý svět bude očištěn od mudlovské nákazy, od jejich špinavého genomu.“
Harry cítil, jak mu škube jizva a zároveň za všechny strašlivou lítost. Jeho bezmoc mu způsobovala učiněná muka, stále ale cítil strach z osoby mrtvolně stojící před ním.
„Říkal jsem si, že bych tě mohl učit Nitrozpyrit,“ řekl Voldemort nehnutě a zablýsklo se mu v rudých nepříčetných očích.
Harry na něj vykulil své zraky, jak nejvíc mohl, tuhle větu věru nečekal.
„Rozhodně bych tě naučil takové ryzí dokonalosti a poslušnosti, že bys mohl alespoň trochu vystoupat z té hamby, do které jsi klesl, když ses spojil s těmito příživnickými šmejdy,“ řekl Voldemort nechutně avšak stále s ledovou nepříčetností.
„Mám už učitele… o mnoho lepšího, než jste vy,“ řekl Harry rozlíceně.
„Opravdu?“ zeptal se Voldemort mrtvolně až to mrazilo. „A co skutečnost, že jsem do tebe pronikl? Není to náhodou potupa, pro tvého učitele? Nevynechal jsi náhodou včerejší cvičení, Pottere?“
Harry, i přes všechnu zlost k největšímu zlu světa, si dokázal vzpomenout a hlavně uvědomit, že minulý den necvičil s Hermionou Nitroobranu.
„Tohle je tvůj učitel?“ křikl sarkasticky Voldemort čtoucí myšlenky a rozpřáhl své dlouhé ruce.
V ten okamžik se vše kolem změnilo a Harry se ocitl v dívčí ložnici. Rozhlédl se kolem sebe zatím, co Voldemort nepříčetně pokračoval.
„Tahle mudlovská šmejdka by nenaučila ani kozu mečet, natož pak tebe nitrozpyrit,“ pravil Voldemort zhnuseně s nelítostnou zlostí a přešel k jedné z ladně tvarovaných decentních postelí, kde ležela jakási dívka, ve které Harry okamžitě poznal Hermionu.
„Nechte jí,“ řekl okamžitě.
„Proč si myslíš, že ses nedokázal pořádně vzepřít mému působení?“ tázal se Voldemort jedovatě. „Stále ti lezla do mysli kvůli jakémusi kouzlu, o kterém nemáš ani potuchy.“
„Zapomínák jsem porazil,“ řekl Harry nenávistně a přešel k druhé straně spící dívky, aby se ujistil, že jí Voldemort nic neudělá.
„Opravdu?“ zeptal se Voldemort potichu a nevýrazně.
V tu chvíli se Harry lekl, protože před ním se prostor změnil a oni se ocitli rázem v jiné místnosti, zase to byla ložnice, zase dívčí, ale rozhodně jiné koleje. Před Harrym leželo další děvče, mělo černé vlasy a hubené tělo, které teď přikrývala jemná deka.
„Cho,“ uhádl v ní Harry. „Co má zapomínák s ní společného?“ divil se zuřivě.
„Nevíš?“ cekl Voldemort a v jeho očích se zajiskřilo.
Hned poté napřáhl na Harryho ruku, ten se lekl a vykřikl na celé kolo, ale to už ho Voldemort doslova zvedl jakýmsi kontaktem na dálku do výšky a hned na to Harry padl bolestně na zem až si vyrazil dech.
Poté vyskočil na nohy a napřáhl na Voldemorta hůlku, která se mu stále klepala v ruce. „Co jste mi to udělal? CO JSTE TO UDĚLAL!“
Voldemort se na něj ledově a klidně podíval, potom jeho rudý zrak sklouzl mrtvolně k Cho ležící na posteli. V tom okamžení se obraz před nimi znovu změnil a oba dva se nacházeli u jezera.
„Kam jste mě to zatáhl?“ dotíral Harry. „Nechte mě už na pokoji, buď mě zabijte, nebo mě nechte jít, vy grázle!“
„To nebude tak lehké,“ odvětil Voldemort.
„Ale…“
V tu chvíli zaslechl svůj hlas z dálky, podíval se tam a uviděl sama sebe držíc se za ruku jedné dívky, která s ním šla bok po boku a usmívala se mu do obličeje.
„Kdo to je?“ zeptal se překvapeně.
„To je největší lidská slabost světa,“ řekl Voldemort povrchně. „A také klíč k tvému zániku, když to chceš vědět.“
„Cho… já …“ vzpomínal si Harry. „To je Cho… já jí měl rád… já jí… měl hodně rád… já jí miloval…“
Octili se rázem v jiném momentu, vznášeli se prostorem nad barevnými mraky při nádherném slunečním svitu a právě kolem nich proletěl Gryf s Cho a Harrym na hřbetě.
„Cho,“ řekl Harry se steskem a natáhl k ní do dálky ruku. „Vrať se,“ pravil úzkostlivě.
„Vzpomínáš si,“ zakončil to ledově Voldemort a zase mávl svou odpornou rukou.
Ocitli opět v Choině ložnici, kde dívka poklidně spala. Voldemort chvíli vyčkával, zatímco Harry nedokázal uvěřit, jak moc má to děvče rád, aniž by o tom celou dobu věděl.
„Nikdy nepochopím, co můžeš vidět, Pottere… na takovém…“ volil Voldemort nechutná slova a sápal se mrtvolně na Cho. „červovi lidského druhu… odpadu světa… absolutního neutuchajícího hnusu,“ popsal jí Voldemort a vztahoval k ní ledově ruce.
Harry se rozzuřil, přeskočil postel, popadl Voldemorta samého a přitiskl ho ke stěně.
V tu chvíli se mu podlomila kolena až padl celý řvoucí na zem a mnul si jizvu pálící do nepříčetnosti.
„NIKDY SE NEOPOVAŽUJ NA MNE SAHAT!“ rozeřval se zuřivě Voldemort až Harrymu vyschlo v puse a zmizel dech z plic.
Následně Voldemort napřáhl nepříčetně ruku ke dveřím do dívčích ložnic.
Ty se rázem otevřely a dovnitř se neslyšně vkradlo několik postav v kápích, které přešli k Cho a rázem jí ucpali pusu a zakryli oči.
„Nechte… jí!“ sýpal Harry s vyraženým dechem a okamžitě začal myslet na jediné, vzbudit se zachránit jí.
„Tomu nezabráníš, to se stalo v době, kdy jsi byl pryč se svými přáteli,“ pravil Voldemort se strašlivým zadostiučiněním. „Tato tvá slabost tě přivede ke smrti, Harry Pottere! To je tvé prokletí!“ křikl Voldemort, zatímco zakuklenci odnášeli vzpouzející se Cho z ložnice.
„Kde jsou strážci? Někdo?“ křičel Harry. „PROSÍM NE!“
„Zdálo se mi navýsost příhodné obnovit tvou lásku k tomuto exkrementu lidské ubohosti,“ řekl Voldemort se srdceryvným zadostiučiněním. „Aby bylo tvé rozhodování o účasti v největší bitvě kouzelnického světa všech dob ještě obtížnější.“
„Ne, prosím!“ křičel Harry a spěchal za postavami v kuklách, ty za sebou však zavřely dveře a Harry poté jen bezvýsledně mačkal jejich kliku.
„Vyhledal jsem sudičky života, které pletou naše věčně se táhnoucí lna neúspěchů a strastí,“ pokračoval poklidně Voldemort. „Prozradily mi v lázni krve z jejich těl, než jsem je zabil, že vlákno jednoho z nás, není dostatečně dlouhé, aby vydrželo do dalšího dne. Zítra…, tedy vlastně již dnes, jeden z nás zemře, Harry Pottere…“ řekl Voldemort s rudýma chladnokrevnýma očima a přešel ke chlapci mačkajícího stále vehementně kliku. „… jsem dávno nesmrtelný, jediný, kdo má moc mě zabít jsi ty, a ještě jedna osoba, ale ty… nebudeš mít tu možnost… o to se zítra osobně postarám.“
„Nechte jí! To je jenom mezi námi!“ zastával se Harry Cho. „Já jí chci mít… chci… tady… já… vraťte mi… vraťte…“ úpěl hystericky.
„Ta bolest… ta krásná bolest,“ opakoval Voldemort škodolibým chladným hlasem s nádechem zadostiučinění před koktajícím chlapcem. „Jaká to krása, ta vaše láska, že?“
„Cho…“ pípl Harry maličce a hladil bezradně kliku, jak se natlačoval na dveře. „vraťte mi jí.“
„Víš moc dobře, kde bude,“ pravil s uspokojením Voldemort až z něho šel smrtelný strach. „Na stejném místě jako Hagrid.“
Harry se s hrůzostrašným strachem v očích obrátil na tu tmavou zrůdu stojící přímo za ním a vyděšeně vyhekl nesrozumitelná slova.
„Rubeus Hagrid má moc velkou pusu a chtěl kápnout božskou mým nepřátelům,“ vysvětloval Voldemort a roztahoval svůj ohromný černý plášť, až se Harrymu teď již zcela zbaveného vzteku začala znova podlamovat kolena. „s tím rozdílem, že Hagrida již tam, kde bude Cho, nenajdeš naživu… zabijí ho…“ řekl ledově skloněný u Harryho očí, který se začal dusit svými vlastními slinami, jak nemohl polykat. „hned teď.“
V tu chvíli sáhl Harrymu na jizvu tvaru blesku, Harry se rozkřičel, jak ho praštila obrovitá vlna bolesti, tak sálající a sžírající až do morku kostí, až zdálo se mu, že se mu rozpadá tělo, v ten moment už ale rázem procitl při smyslech ve své posteli.
Oči vytřeštil jako šílený, hned s nimi začal těkat po chladné ložnici. To už ale jeho mysl pobrala vše, co ve spánku uslyšel a v ten okamžik si uvědomil podstatu těch posledních Voldemortovo slov.
Na nic nečekal, vystřelil z postele jako gymnasta, něco jako převlékání a jiné věci jeho mysl teď neobsahovala, okamžitě vyběhl ven z ložnice a řítil se vstříc přímo společenské místnosti. Aniž by si to uvědomil, tak již bylo na vstávání poněkud pozdě, celá společenská místnost byla přeplněná Nebelvírskými studenty, kteří na Harryho vyvalili oči, když mezi ně vtrhnul s neutuchajícím odhodláním. Měl v očích jen záchranu Hagrida, moc si přál, aby jeho nohy byly rychlejší, ale běžel na maximum. Povalil asi čtyři studenty surově na zem, doklestil si cestu až k průlezu a záhy v něm před zraky vyděšené Hermiony, Ginny a Nevilla a v dáli zmizel.
Obraz Buclaté dámy doslova rozrazil dokořán a nedbajíc na strážné, které míjel, běžel stále dál k hlavnímu schodišti skrz chladný hrad. Již v první zatáčce začal divoce oddychovat, cítil, že k Hagridovi přijde pozdě, cítil, že to nestihne, ta myšlenka mu doslova cupovala nervy na maximum.
„Harry!“ ozvalo se za ním, avšak trojici, kterou minul ve společenské místnosti a která se teď vydala utíkajíc za ním, nezastavil, ba naopak, ještě více zrychlil.
Dorazil k prvnímu schodišti a jako nějaký šílenec ho začal sbíhat po třech schodech. Rychleji, rychleji a rychleji, stále více a více zrychloval, poslední schody už chtěl seskočit čtyři najednou, ale nedával pozor a vrazil do studenta čtvrtého ročníku nesoucí si knihy z knihovny, jež rázem byly rozsety po celé chodbě a to včetně Harryho.
Řičel nepříčetností, ihned se začal sápat ze země a běžel snad i po čtyřech, za ním se ozývalo nespoutané nadávání poraženého čtvrťáka, ale to už Harryho dohnali jeho tři kamarádi.
„Harry, co se děje?“ zeptala se Hermiona, když jim zase začal utíkat pryč.
V tu chvíli ale všichni vykřikli a sklonili se, protože se prostorem ozvala ohromná rána a okny dovnitř prošlehl záblesk, až je všechny oslnil.
Harry se vzpamatoval jako první a urychleně přiskočil k tlustému lomenému oknu. Vyhlédl těžkopádně ven a vykulil panicky oči. V ten okamžik se vedle něho objevily i hlavy trojice.
„Pane bože!“ křikla Hermiona vyděšeně.
„To je Hagrid!“ vyjekla Ginny a zakrývala si pusu.
Všichni hleděli na armádu smrtijedů rozestavených s namířenými hůlkami kolem bezvládně ležícího Hagrida na zemi.
„TO NEEEEE!“ rozeřval se Harry, vytasil hůlku a vyběhl dál po dalších schodech.
Hned na to mávl hůlkou na na kamenné zábradlí, které se zalesklo, následně si na něj sedl a schody troufavě po něm sjel až k dalšímu odpočívadlu, kde udělal to samé. Po betonovém zábradlí se nesjíždělo až zase tak rychle, i když ho kouzlem pomazal jako se to naučil od Freda a George, a tak polední schody už sbíhal zase po svých, když konečně dorazil do vstupní síně, kterou se prohnal až k velké dubové bráně.
„Hej! Stůj!“ okřikl ho nejbližší strážný a postavil se mu před cestu.
Harry chrčel vzteky, s minimální kontrolováním sebe sama namířil na strážce vztekle a hystericky, jež se mu zuřivě chvěla v ruce, až se zdálo, že se dočista pomátl.
„UHNĚTĚ NEBO VÁS ZABIJU!“ rozeřval se Harry jako lev a strážný překvapeně poodstoupil.
Ten okamžik Harry vrazil do brány, prudce jí rozevřel a vyběhl po příchodových schodech dolů na školní pozemky, po kterých se hnal, co mu síly stačily. Popel kolem sebe metal na všechny strany, což mu bylo navýsost ukradené, běžel na maximum až mu svaly v nohách vypovídaly přebernou námahou takhle po ránu službu.
Ale to už se blížil k opuštěnému Hagridovu srubu, kolem něhož nyní nebyl absolutně nikdo.
Harry to viděl, začal křičet na celé kolo něco jako slovo ‚Ne!‘ což se ale spíš podobalo nervy drásajícímu pláči a křiku dohromady.
Doběhl až k osamělému srubu s rozevřenými dveřmi a se zalknutým srdcem se zarazil o nehnutě ležícího Tesáka na zemi.
Začal divoce kroutit hlavou a po očích mu sjížděly jedna kapka za druhou, ruce se mu třásly strašlivou smrští emocí v těle a v ten moment mu povolily svaly na nohách a Harry padl před Tesáka na kolena nadmíru hlasitě plakajíc. Vedle něho totiž uviděl krev, která psovi zcela jistě nepatřila.
„Proboha živého,“ zděsila se přibíhající Hermiona. „Neville! Ginny! Poběžte sem!“
Zmiňovaní k Harrymu doběhli hned v zápětí a postavili vyděšeně kolem něho.
Harry s mokrou tváří na ně obrátil zraky a koktavě vyslovil úzkostlivým hlasem. „H-H-H-Hagrid… j-j-je…“ avšak zalkl se a nemohl dál.
Ale každý ho chápal, Ginny si znovu přikryla tvář a nespouštěla oči z ležícího Tesáka, Neville oproti tomu zůstal stát jako opařen a se široce otevřenou pusou hleděl na kaluž krve pokrývající zemi.
„Odneste ho…“ hlesla Hermiona a se třaslavým hlasem se snažila utišit svůj pláč a nářek, který jí přepadal.
„Ale…“
„ODNESTE HO!“ zařvala Hermiona se slzama v očích.
„Kam?“ vyjekla Ginny.
„To je mi jedno!“ ječela Hermiona panicky. „Pro mě za mě madam Pomfreyové, nebo profesorce Červotočkové, to je fuk!“
Ginny tedy v tu chvíli mávla hůlkou s vyslovením levitačního kouzla a poté běžela přes školní pozemky následována Nevillem, který jí pomáhal.
Hermiona si hned na to klekla k Harrymu a objala ho kolem ramen, rozvzlykala se na celé kolo a kroutila přitom hlavou.
„Nemůže být mrtvý,“ pípla plačtivě. „Nemůže, prostě nemůže…, nechci aby byl.“
Harry si tolik přál, aby to byla pravda, tolik se snažil přiběhnout včas, ale stejně to nepomohlo. Poslední, kdo zbyl v Bradavicích a na kterém jim tak záleželo to nepřežil, skonal tady a teď. Jasně to viděli a Hermiona si to začala čím dál více připouštět, tím více jí popadával pláč a tím více Harryho tiskla.
„Hagrid ne,“ ozvalo se od Harryho pro něj nepřirozeným hlasem. „Prosím jen to ne.“
„Já vím,“ hlesla mu na to Hermiona a zaryla mu prsty do těla, jak pevně ho držela.
Z očí se jim valily další a další krůpěje slz, kterými zkrápěli zem i sami sebe. Oba dva tam takhle klečeli a naříkali dobrých pár minut, než jim došly pláčem síly. Avšak objetí nepřerušili, Harry teď víc, než kdykoliv před tím, pociťoval, že Hermiona je jeho poslední přítel, poslední člověk na světě, který ho má rád. Už nikomu jinému na něm tolik nezáleží jako právě jí. A kdyby jí měl ztratit… a nikdo by ho neměl rád. To je pro jedinou lidskou bytost tak velká bolest, jakou si jen málo lidí dokáže představit.
Někteří mají přátele a členy rodiny, kteří jsou na ostatní zlí, v tu chvíli si ti ostatní neuvědomí, jak vlastně moc těmto lidem na nich záleží, jak moc je mají rádi. Pocit, který ucítí až po tom, co je ztratí, je tak nadmíru stresující a sužující, že srdce přestává mít sílu bít a pomáhat tělu dále žít. Pocit, který nechce nikdo na světě zažít a který teď právě měli v sobě, jak Hermiona, tak hlavně Harry, kterému se od zvednutého žaludku až po motající se hlavu udělalo tak špatně, že se nezmohl pořádně ke slovu.
„To bude dobrý, uvidíš, Harry,“ snažila se ho uklidnit Hermiona, i když sama byla zcela zkrušená. „Musí ti být zima, půjdeme odsud, pojď… no tak pojď,“ naléhala na něj, i když se přitom ani sama nezvedala.
V tu chvíli Harry Hermionu pustil, vysoukal se s krvelačným pohledem na nohy a rozhlédl se po srubu a se srdcem přímo natlakovaným neskutečnou nenávistí se zhluboka divoce nadechl a: ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ rozječel se na celé kolo z plných plic až se jeho nejméně desetivteřinový řev rozléhal po celých Bradavicích jako kostelní zvon. Vyřval si hned na to hlasivky až poslední kousky křiku jen uboze dosýpal jako kdyby se dusil, potom se opřel o stěnu srubu a popudlivě oddechoval s křečovitě připřenýma očima.
Alespoň malinké procento nenávisti ze sebe vysoukal křikem ven, ale na druhou stranu se vněm spíše zhutňovala jako když někdo karbuje limonádu. Pěna zlosti stále více a více stoupala až dosahovala maxima, absolutní nepříčetné nenávisti, která se teď usadila v Harryho pohledu, jež snad i na dálku zabíjel.
„Harry?“ ozvalo se za ním a někdo se mu dotknul ramena.
Harry se divoce otočil, chňapl po ruce a zkroutil jí Hermioně za záda.
„ÁÁÁ!“ křikla. „Co to děláš?“ zaječela překvapeně.
„Promiň!“ vyjekl Harry vystrašeně a okamžitě jí ruku s odstupováním pustil.
„Co to mělo znamenat?“ vyjekla Hermiona uplakaně a mnula si prsty, jak jí je Harry zmáčkl.
„Sebral mi je oba Hermiono!“ zařval Harry s plameny v očích. „Jak před tím Felixe, tak teď i Hagrida… a… a… a Cho!“
„Cho?“ vyhrkla Hermiona ještě více překvapeně. „Co… co je sní?“
„Také jí… jí…“
„Zabil?“ vykřikla Hermiona se zatím největším výrazem hrůzy v obličeji.
„Prý ne,“ kroutil Harry rezolutně hlavou. „Ale já jí miluju Hermiono!“ křikl Harry a popadl svou kamarádku za ramena. „Mám jí hrozně rád, teď to vím tak strašně moc jistě!“ křikl s nadějí v hlase. „A pořád je ještě čas jí zachránit, vím, kde jí drží!“
„Harry… je konec června, víš, co to znamená?“ vysoukala ze sebe Hermiona se začínající panikou v hlase.
„ŽE přijde červenec?“ odvětil Harry neomaleně.
„Ne!“ zalkla se Hermiona. „To, že v červnu jsme měli pokaždé největší procentuálnostní šanci umřít! A jak to tak vypadá, nebude to ani teď jinak, a jestli jí hodláš jít ještě teď zachránit a nenechat to na někom jiném, tak zcela jistě to odneseme Harry, a ty to víš!“
Harry přímo zuřil z jejích slov, pustil jí surově ramena a obešel, aby se jí nemusel dívat do očí. „Já jí chci zpátky, byla pro mě jediným štěstím v životě, někým na koho jsem se mohl upnout, jako… jako na Siriuse! Půjdu zachránit jí a pak, když to bude třeba, i jeho!“
S těmito slovy začal kráčet rázně ke vchodu do Bradavic skrz rozlehlé hornaté Bradavické pozemky.
„Počkej!“ křikla za ním Hermiona. „To jí chceš jít zachránit teď?“ zeptala se s nadějí v koncích.
„Když to bude třeba!“ vykřikl rezolutně Harry.
„To přece nemůžeš!“ utla to rázně Hermiona. „Zabijí tě jako tady Hagrida!“
„TO JE MI JEDNO HERMIONO!“ rozeřval se Harry směrem k ní.
„ALE MĚ NENÍ!“ opáčila mu stejným hysterickým křikem. „ZTRATILA JSEM TAK HODNĚ LIDÍ, KRUMA! VÍŠ, CO TO PO MĚ BYLO? CO STÁLE A STÁLE SE SNAŽÍM ZAKRÝVAT? TEĎ HAGRIDA A BŮH PŘI MNĚ STOJÍ, KDYŽ ŘÍKÁM, ŽE NECHCI ZTRATIT TEBE! PROSÍM!“
Harry se nerozhodně zastavil a hleděl na bránu Bradavic v dálce.
Pak ale sklopil bradu a křečovitě sevřel oči a svaly na obličeji. A pak k němu něžně přistoupila Hermiona a pohladila ho po zmrzlých zádech.
„Já jí taky chci zachránit,“ řekla mu potichu. „Ale na to musíme jít logicky… jinak to nezvládneme.“
Harry začal po chvilce kroutit smutně hlavou, potom se otočil a pohlédl na Hermionu. „Promiň… promiň za ten můj křik.“
„To je v pořádku Harry.“
„Ne není,“ nesouhlasil a pronikavě jí hleděl do očí. „Jsi jediná, která mi zbyla Hermiono, jediná.“
„Já vím,“ pískla Hermiona a přitulila se mu k hrudi. „I já tě mám tak strašně moc ráda… tebe… Ginny, a taky i Rona a… a taky své rodiče… chtěla bych je ještě jednou vidět… ale ne… ne…“ zalkávala sen což Harry cítil na svém rameni. „… ne… nemyslím nže letos přežiju.“
„Co to říkáš?“ divil se jí na to.
„Pojď, tady je ti zima,“ řekla odmítavě.
„Ne, nehneme se z místan dokud mi neřekneš o co jde,“ odmítl i Harry.
„Ne, řeknu ti to až budeme uvnitř.“
„Dobře,“ souhlasil a běžel s ní do hradu, protože již začal pociťovat pořádný chlad.
Zastavili se až na opuštěné chodbě a Harry jen ve svých zašpiněných trepkách jí přitiskl ke zdi, aby už začala mluvit.
„Bylo to… bylo to na hodině Jasnovidectví,“ vysoukala ze sebe.
„Nechceš mi doufám říct…“ zhrozil se Harry.
„Profesorka Trelawneyová se tam ten den zastavila… ona… ona se tam popravdě vkrádala častokrát, avšak tohle se odehrálo jen před pár dny.“
„Co se před těmi pár dny stalo?“ zeptal se Harry důležitě.
„Tajila jsem ti to… myslela jsem, že je to jenom… jenom omyl… nebo spíš jsem tomu nechtěla věřit,“ hlesla mu na to.
„Snad mi nechceš tvrdit, že vyslovila zase nějakou věštbu?“ páčil z ní Harry divoce. „No tak řekni mi to!“
„Ano… ano!“ křikla když s ní Harry cloumal. „Nepamatuju si jí přesně, byla jsem v šoku, ale vím že to bylo nějak takhle.
Až bude měsíc červen,
dávat své poslední sbohem
tak jistý chlapec s jizvou,
opět bude mít lásku jistou.
Uvidí jak jeho milá,
jež jím milována byla,
umírá pro něj smrtí,
když ho síly zla zdrtí.
Teď lámeš si hlavu kdo to je
zaměňuješ své postoje.
Avšak jen té steče krev po těle,
co jí miluje hoch s bleskem na čele.
Harry se odpojil od Hermiony a poodstoupil stranou. Vše si přerovnával v hlavě a civěl do dlažebních kamenů tvořících podlahu. Nakonec jeho oněmělý hlas ze sebe vyloudil. „To nejsi tyn Hermiono.“
„Co?“ podivila se mu na to a přistoupila k němu blíž.
„To zcela jistě nejsi ty…“ řekl Harry pevně přesvědčen. „… Voldemort mi přes noc ovládl mysl… a ten zapomínák… přestal působit.“
„Počkej… chceš tím říct…“ docházelo Hermioně.
„To je Cho, Hermiono. Koncem června má zemřít Cho,“ zakončil to a hlas se mu zlomil.
Zkoušky ve škole prodělal myslí zcela jinde, ostatně nějaké blbé testy ho v této době zcela nezajímaly, protože to byly již jen vedlejší předměty, které nebyly ani tak důležité, nebo je Harry zvládal.
Hned o první hodině se po celé škole rozkřiklo zmizení Cho a Hagrida, každý to okamžitě přisuzoval práci smrtijedům a pár jedinců bylo natolik prohnaných, že si dokázali najít mezi těmito dvěma osobami souvislost, v podobě Harryho.
Ten spolu s Hermionou řekl o tom, na co spolu s ní přišel, i Nevillovi a Ginny, kteří stejně tak nevěřícně na ně valili oči. Rozhodně se shodli, že jestli Hermiona ještě něco takového uslyší, tak to za žádnou cenu nesmí již nikdy tajit.
Hned v další hodině kamarádi přemýšleli, co by mohli udělat, aby odlákali pozornost nemrtvých od Bradavic. Kromě nahého Malfoye tančícího Polku je však opravdu nic nenapadlo a tak Harry s nakypěným vztekem se již připravoval do války a to doslova.
Konečně je další hodinu napadlo jiné východisko, když nemohou zabránit nemrtvým dostat se ke studentům, budou se snažit dostat studenty co nejdál od nemrtvých.
„A co posílený hlas, který používá McGonagallová při těch svých hlášeních?“ napadlo Hermionu, když přemýšleli o tom, jak rozšíří strašlivou zprávu o nadcházející hrůzostrašné bitvě po škole. „Je to naše jediné východisko. Nic jiného mě nenapadá.“
„Je to strašné,“ zhrozila se Ginny. „Když víte, že venku tam někde v tom lese čekají a každou hodinou se můžou na nás vrhnout,“ řekla a po zádech jí přejel mráz.
„To nedovolíme,“ zamítl to Harry. „Nesmíme jim dovolit se přiblížit k Bradavicím,“ řekl umíněně.
„A jak to chceš udělat?“ nechápal Neville. „Další zbytečnou návštěvou Aragoga? To bych si začal myslet, že tě to snad i baví, dostávat se do smrtelně nebezpečných situací.“
„Vy víte, že ony si vyhledávají mě,“ bránil se Harry. „Ale tohle není legrace, žádný člověk na celém světě, kromě členů té obrovské armády a Voldemorta…“ (naslouchající se otřásli při tom jméně, tedy mimo Hermiony, která to už přehlížela.) „… samotného o tom útoku neví. Nikdo nám nepomůže a posílat sovy je do návratu Umbridgeové zakázáno trvale, Sovinec je zavřený.“
„Takže je to na nás,“ uvědomila si Ginny.
„Nikdo nám neuvěří,“ povzdechla si Hermiona. „Je to hloupost… co jsem to řekla za hloupost.“
„Ne, to není hloupost Hermiono,“ upozornil jí Harry. „No tak vždyť zabili Hagrida, rozumíš tomu?“ zeptal se a vytřeštil na ní své zraky. „Tak mi tohle tady přestaň říkat, rozhlásíme to a poprosíme studenty o pomoc. teď jde do tuhého. Ostatní, pro mě za mě třeba všechny holky, se vydají na sever, do bezpečí.“
„Uvědom si, že tyhle gentlemanské zvyky už vyšly dávno z módy,“ poukázala na skutečnost Ginny. „Harry taky nemůžu uvěřit, že je Hagrid po smrti, ale teď nemáme čas ho oplakávat, teď musíme zařídit, aby neumřel nikdo další.“
„Což se nám nejspíš podle té věštby nepovede,“ řekl Harry zachmuřeně.
„Když s námi půjdou všichni děti z vysokých ročníků, tak dokážeme nemrtvé udržet od sebe dál,“ přeřadil Neville na jiné téma.
„Teď se ti to mluví, ale pak… až uvidíš tu obrovskou armádu,“ postrašil ho cíleně Harry. „Nechci, aby jste tam chodili vy… zvláště pak vy dvě,“ řekl a ukázal na Hermionu a Ginny.
„Ale no tak, tohle jsme už probrali,“ povzdychla si Hermiona otráveně. „Tak pojďme,“ zavelela a zvedla je ze židlí. „Harry, vezmi neviditelný plášť, musíme se dostat do sborovny a použít odtamtud kouzelný rozhlas. Nemáme už moc času, ta armáda se už dávno může valit na Bradavice, musíme si pospíšit.
Došli až ke sborovně, před níž zastavili a podívali se na sebe. Jak Harry, tak i Ginny, Hermiona a Neville měli výraz neutuchající netrpělivosti, z čehož Harry se ze všech tvářil nejnaštvaněji.
„Takže nezapomeňte, jsme tu abychom se zeptali profesorky Červotočkové, jak je Tesákovi, jasné?“ řekla Hermiona a v tu chvíli se Neville skryl pod neviditelný plášť a vtěsnala se k němu i Ginny.
„Víte, co máte říct?“ naléhal Harry naštvaně.
„Samozřejmě,“ ozvalo se od Ginny.
„Tohle je opravdu důležité, musíte zapůsobit přesvědčivě!“ domlouval jim Harry rozzlobeně. „Už jsem dávno měl pomáhat kentaurům, měl bych už…“
„Nikam nepůjdeš,“ zamítla to Hermiona „a vy, připravte se, jdeme na to,“ řekla směrem do prázdného prostoru na skrytou dvojici.
Hned na to zaklepala na dřevěné dveře klepátkem se znakem Bradavic.
Zanedlouho poté jim otevřela jakási osoba a Harry spočinul pohledem do přísných očí profesorky Červotočkové.
„Co si přejete?“ zeptala se jich a na ruce se jí obtáčela jakási dlouhá červená popínající se rostlina.
„Jdeme se zeptat na Tesáka,“ řekla hned Hermiona, když Harry se netrpělivě ošíval.
V tu chvíli pocítili, jak se kolem nich někdo mihnul. Dvojice již jistojistě musela proklouznout dovnitř k zatočenému kouzelnému trychtýřku na stěně.
„Tesák bude s velkým štěstím žít. Popravdě jsme museli spojit naše síly dohromady, já a madam Pomfreyová…“ pyšnila se profesorka, zatímco se mluvítko za ní naklánělo do nižší pozice. Hned na to se po celé škole rozezněl hlasitě hlas.
„STUDENTI, TOHLE NENÍ ŽÁDNÝ PŘIHLOUPLÝ ŽERT, OPAKUJI…“ rozlehl se po celé škole Nevillův hlas.
„Co to proboha…?“ zděsila se profesorka.
„Ne, paní profesorko!“ vyjekla Hermiona a chňapla jí za hábit.
Ta se jí ovšem vysmekla a začala uhánět zpátky do sborovny, nečekaně pro ní se však popínavá rostlina zachytila za kliku a nebohá profesorka nemohla dál.
„TOHLE NENÍ ŽÁDNÁ LEGRACE. DNES SE MÁ USKUTEČNIT OBROVSKÝ ÚTOK ARMÁDY VY-VÍTE-KOHO NA BRADAVICE! TATO INFORMACE JE OPRAVDU PODLOŽENÁ!“
„Cože?“ vyhrkla Červotočková překvapeně. „Co to povídá?“
„Je to pravda,“ přisvědčila horečně Hermiona. „Copak nevíte, co se stalo v Londýně?“
„A jak bych to asi mohla vědět?“ odvětila profesorka. „Jsme tu drženi uvnitř odříznuti zcela od světa!“
„PROSÍME VŠECHNY STUDENTY, ABY SI VZALI JEN TO NEJNUTNĚJŠÍ A SHROMÁŽDILI SE DOLE VE VSTUPNÍ SÍNI, NA STRÁŽNÉ NEBERTE OHLEDY…“ zvolávala tentokrát Ginny, jíž také koukala hlava z neviditelného pláště.
„Tohle ale nesmíte!“ namítala profesorka Červotočková. „Okamžitě přestaňte!“
„Vy nám nevěříte?“ zhrozila se Hermiona.
„Ani slovo, to je šílenství… navíc ty… ty!“ řekla prostě a ukázala na Harryho, který stále netrpělivě přešlapoval a nejistě hleděl na kolemjdoucí studenty poslouchající hlášení.
„Prosím, paní profesorko,“ zaúpěl nakonec i Harry. „Musíte něco udělat, pomůžete nám s tím?“
„Ani omylem!“ štěkla Červotočková naštvaně.
Harry nešťastně vydechl, hned na to vztekle se protlačil kolem profesorky do sborovny a upozornil důležitě hlásající dvojici.
„PROSÍME VŠECHNY STUDENTY VYŠŠÍCH ROČNÍKŮ A TY, KTEŘÍ JSOU ZDATNÍ V BOJI, ABY SE SETKALI… U… V…“ marně přemýšlel Neville.
„… U SOVINCE!“ křikla Ginny, jak si vzpomněla na okamžik, kdy se o něm bavili.
„ANO, U SOVINCE, A TO HNED, VY, KDO SE K NÁM PŘIDÁTE, MĚLI BY JSTE VĚDĚT, ŽE PŮJDETE DO LÍTÉHO BOJE SE SILAMI VY-VÍTE-KOHO, ABY JSTE ZACHRÁNILI BRADAVICE!“
„Co se to tady děje?“ zděsil se přibíhající Percy a protlačil se kolem profesorky.
Hned doběhl ke hlasateli a odstrčil odtamtud čiperně dvojici.
„Co si to proboha dovolujete?“ rozkřikl se na ně přísně. „Ginny! Jak jsi mohla?“
„Percy, pomož nám alespoň ty!“ přidala se Hermiona do sborovny.
„U Svatého doktora Roffelbacha von die! Tak to ani omylem! To si raději proženu hlavu ghůlovo potravinovým traktem!“ křikl Percy důstojně a zatvářil se jako naštvaný rodič.
„Stále vysíláme,“ podotkl Harry.
V tu chvíli Percy praštil do mluvítka, až se zakroutilo a stáhlo zpátky do se původní pozice.
„Okamžitě mi vysvětlete, co to mělo proboha znamenat?“ pokračoval dál neomaleně.
„Budeš mít na krku hodně životů jestli nám neuvěříš Percy,“ nabádala ho Ginny. „Umbridgeová tu není, takže ředitel jsi respektive ty! Ty tady tomu velíš a také máš tu moc přikázat všem, aby se evakuovali!“
„To neudělám kvůli páru hloupým nápadům několika popletených dětiček!“ odcekl Percy nesmlouvavě. „Všem vám uděluji školní tresty za tuto opovážlivost! A také srážím Nebelvíru sedmdesát bodů za použití veřejného profesorského rozhlasu!“
„Ale Percy, vždyť naše počítadlo by potřebovalo být hlubší, aby mohly ty kamínky mizet dál,“ odvětila Hermiona.
„Nebo nám chceš strhnout i ten prach, co se v té prázdné nádobce počítadla usadil?“ prskl po Percym Harry.
„Takové zacházení si vyprošuji, Pottere!“ obhájil se Percy. „Teď a tady na tom místě se mi omluv za tvojí drzost.“
Harry pomaličku popošel až Percymu a pohlédl mu zblízka do očí. „Ani kdyby na tý tvý prefektský hlavě měli začít rašit Holandský tvarůžky.“
Hned na to se otočil a vyšel hbitě ze sborovny. Percy zůstal jen vyvaleně koukat a snažil se přijít na něco, co by mu odpověděl, ale to už sborovnu opustil poslední student a Percy tam zůstal sám s uvázanou profesorkou Červotočkovou ke klice.
„Tak tohle se nepovedlo,“ řekl zklamaně Neville a shodil ze sebe a z Ginny plášť.
„Nečekal jsem, že bychom ho přemluvili,“ odvětil Harry. „Co jsme chtěli říct, to jsme řekli.“
„Myslíte, že k Sovinci někdo přijde?“ zeptala se nejistě a úzkostlivě Ginny.
Nastalo ticho, nikomu se v ten moment nechtělo odpovídat, jenom Harry si uvědomil, do jakého nebezpečí by uvrhl ty, kteří by se k Sovinci dostavili.
„Možná to žádat o pomoc studenty nebyl až zase tak dobrý nápad,“ prohlásil k ostatním.
„A co Brumbálova armáda?“ zeptala se Hermiona.
„Většina jejích členů nemá k jejímu veliteli příliš velké sympatie,“ houkl Harry potichu.
„Nerad to říkám,“ hlesl Neville vystrašeně. „Ale docela dost se bojím.“
„Nejsi jediný,“ špitla Ginny potichounce. „To očekávání mi doslova trhá nervy… a taky je mi dost špatně.“
„Tak to abychom to čekání zkrátili,“ zakončil to Harry, který na tom nebyl o nic líp. „Řekli jsme hned, takže už by tam měli být. Půjdeme tam, připojíme se k těm, co na nás tam budou čekat a pak zamíříme ke studentům čekajícím dole ve Vstupní síni,“ zakončil to.
„Tak jdeme,“ rozhodla Ginny a vyšla jako první, následována ostatními.
Harry stále více a více tušil, že už je pozdě, že už armáda co nevidět zaútočí, bál se toho, co ho čeká za nejbližším rohem, měl strach i z pouhého pomyšlení na tu obrovitou armádu. Strach s ním doslova lomcoval stejně jako s Ginny a ostatními. Dýchalo se mu poněkud těžce, stejně tak měl těžkou hlavu a své kroky, kterými se nezávratně blížili po schodech a chodbách k Sovinci.
Hrad oplýval jakousi bledou náladou, která zde dnes panovala. Všechno se jim zdálo být nesympatické, jako kdyby samotné Bradavice již omrzelo žít. Takový pocit teď sálal z hradu, jímž procházeli na cestě vstříc nevyhnutelnému.
Od Sovince je oddělovala už poslední zatáčka, psychicky se připravovali, Harryho konečně opustily obavy z toho, že by ti, co tam budou, mohli být v nebezpečí. Daleko více teď chtěl, aby nebyl sám, aby měl spolu co nejvíce spřízněných duší, které budou bojovat za jejich věc a pomůžou jim kdykoliv budou v úzkých.
Harry cítil, jak se v něm zvedá tiché očekávání, jak se nemůže dočkat až pozdraví všechny, co tam budou čekat a snad je i radostně obejme.
V tu chvíli ale zůstal stát jako opařený, když zůstali hledět do prázdné chodby se dveřmi do Sovince.
„Nikdo,“ hekla Ginny se zatajeným dechem.
„To přece nemůže být pravda,“ zhrozil se Harry. „To nejde!“
Hned nato vyběhl do chodby a rozhlížel se divoce na všechny strany.
„Haló!“ vykřikl. „Tak je tu někdo?“
„Harry…“ zvolala na vystresovaného chlapce Hermiona.
„Ne! Někdo tu musí být… ticho! Někoho slyším,“ zarazil je a netrpělivě naslouchal.
Přitom si stále něco v duchu s očekáváním mlel a mumlal pusou jako šílený. „VY ZBABĚLCI!“ rozkřikl se na celé kolo rozzuřeně.
V tom okamžiku uviděl na zemi jakousi sošku, přiběhl k ní, zvedl jí a hned na to poznal co to je.
Soška napodobovala Harryho Pottera svlékající si kalhoty a vystrkující své trenky. Hned na to soška se začala nekontrolovatelně třást, až praskla do prostoru a Harryho zasáhly kousky štiplavého dýmu v obličeji.
S křikem padl na zem a mnul si oči, jak nejvíc mohl, nezmohl se na slovo, jen na jakési hekání a fňukání, nic jiného se od něj v tu chvíli neozývalo.
Ovšem hned na to ucítil hřejivou ruku Ginny, jak ho pohladila po zádech, stejně tak i Hermiona a Neville, jež se k němu sklonili a začali ho poplácávat po rameni.
„Když jsme byli za Aragogem… taky jsme to zvládli sami,“ pravil Neville do ticha přerušovaného jen Harryho úpěním. „A to jsme byli v obklopení armádou obrovitých pavouků.“
„Nebo, když jsme byli v Gringottovic bance,“ pochopila Nevilla Ginny a přidala se. „Taky jsme na to nikoho nepotřebovali.“
„Myslíš tam, kde zemřel Felix?“ hlesl Harry a podíval se na ní uslzenýma očima.
Ginny si uvědomila, co řekla, sklopila smutně pohled a omlouvačně zakroutila hlavou.
„Harry, Ginny ti tím chtěla jen…“
„Zvednout mi náladu?“ cekl Harry. „Říct mi, že zase všechno bude v pořádku? Že se všechno spraví?“ opáčil na Hermionu.
„Vždyť je to pravda,“ nabádala ho.
„Ne, to není pravda, Hermiono,“ nesouhlasil Harry. „Cho mi umírá v mysli a ty ani nevíš, jak to strašně moc bolí. Stále mě přepadávají myšlenky na Hagrida, který zemřel jenom kvůli mně.“
„Co to povídáš?“ divila se Hermiona.
„To já jsem mu řekl o té armádě, kdybych mu o ní neříkal, tak ještě teď bude žít!“ křikl na všechny.
Nastalo ticho, ve kterém se nikomu nechtělo na Harryho zase promluvit, aby pak nenásledovala další sprška nadávek a kdo ví čeho všeho. Harry si v tu chvíli vzpomněl ještě na Voldemortova slova, nejenom, že Cho má umřít, ale i on samotný. Jaká je šance, že by zemřel Voldemort, když je nesmrtelný? A jelikož on nebo Harry mají skonat, je rozhodnuto kdo to bude.
S tím se však Harry nechtěl prostě smířit, rezolutně kroutil hlavou a bouchal pěstí do země.
„TA VĚŠTBA SE NEMUSÍ NAPLNIT!“ křikl na celé kolo. „CHO NEZEMŘE!“ křikl a drtil prsty. „TO NEDOVOLÍM, PROSTĚ NE!“
Hned poté odhodlaně vstal a na přítomné se vztekle díval. Dýchal o překot jako kdyby právě běžel maratón, v očích měl odhodlání a sílu dobýt celý svět.
„Já jdu… a je mi jedno, co mě to bude stát,“ řekl jim na rovinu.
Otočil se a začal si to rázovat dál po chodbě. Srdcem se mu prohánělo tolik emocí, že jim ani nedokázal plně porozumět, cítil ale znovu tu čerstvou neutuchající lásku k Cho. Cit, se kterým si síly zla k jeho smůle tolik pohrávaly. Když ji ale dostane zpět, bude jedině šťastný, nic jiného teď nemá smysl, než právě to.
V ten okamžik za sebou zaslechl kroky, zarazil se a otočil.
„Co to děláte?“ zeptal se trojice která ho sledovala.
„Jdeme s tebou,“ podotkla Ginny.
Harry vydechl sarkasmem a rozhodil ruce. Hned na to se zuřivě zamračil a přešel k nim s vytaženým ukazovákem. „Nikdo z vás nepůjde se mnou do toho pekla, rozumíte mi? NIKDO!“
„Nás nezalekneš svým křikem!“ odvětila naštvaně Ginny. „Toho se už dávno nebojíme.“
„Tak vás zalekne něco jiného,“ nenechal se odbýt Harry.
„Známe tě, Harry, víme, že bys nám neublížil,“ řekl lhostejně Neville.
„Kvůli tomu, aby jste se slepě nepouštěli do nebezpečí, bych se třeba k tomu odhodlal!“ vzkázal jim neúprosně.
„Já vím, že to neuděláš,“ řekla poklidně Ginny.
Harry začal pěnit vzteky, zrychlil dech, nakonec zakřičel a praštil pěstí do stěny, jak se chtěl zbavit přebytečného vzteku, který se teď v něm hromadil jako v zaseklém tiskařském lisu.
„Vy mě nechápete!“ křikl jim do očí. „Už nehodlám vás zavést do dalšího nebezpečí!“
„Ale my ho chceme podstoupit, Harry,“ neustoupila Ginny.
„Tohle ale je jiné!“ vykřikl jí na to a odvrátil pohled. „Krucinál, mějte proboha rozum, pokaždé jsem se vás pokoušel přemluvit a pokaždé jste mě neuposlechli. Moc vás prosím, alespoň teď mě vyslechněte.“
„Harry, pamatuješ si na začátek roku?“ ozvala se poprvé za dlouhou dobu Hermiona. „Já jsem slíbila, že…“
„JÁ NA TEN SLIB KAŠLU, HERMIONO!“ vykřikl až se Hermiona lekla.
„Co?“
„Tady se bude jednat o něco v čem sliby nejsou nic platné!“ křikl na ně. „Proboha pochopte, že když teď se mnou půjdete… tak…“ Harry nevěděl, jak to říct, začaly mu mírně slzet oči úsilím, jakým je přemlouval to vzdát. „…tady již žádná možnost…, že by jste se možná vrátili, není,“ řekl jim pevně až je zamrazilo. „Tentokrát vím zcela jistě, že ta bitva je prohraná, snažili jsme se, co se jen dalo, ale všechno pro nic. Tentokrát vím, že jestli půjdete se mnou… tak zemřete.“
Nastalo ticho, při kterém se Harry otočil k oknu z nerovných skel za nímž se bledé podnebí ploužilo jako líný had.
Každý si uvědomoval, co právě chlapec s jizvou ve tvaru blesku řekl. To, že vám někdo řekne, že půjdete na smrt, není nijak příjemné. Stačí si to představit a váš lidský pud vás okamžitě začne nutit říct ne. Všichni teď těžce vydechovali a zápasili se svými vlastními pocity, jež je teď trápily. Nejhorší na tom všem bylo, že v jádru srdce věděli, že má Harry pravdu. Opravdu jdou do předem prohrané bitvy a nemůžou se prostě z ní dostat živí. Začalo se jim stýskat po rodičích, po domově a svých blízkých, znovu chtěli být v jejich náručí, v bezpečí a teple domova. Teď však se měli rozhodnout, jestli půjdou čelit smrti, nebo zbaběle stáhnou ocasy a utečou. Neville se opřel o zeď a těžce vydechoval, Hermiona stála nehnutě na místě a poulila oči k zemi, zatímco od Ginny se ozvalo:
„Moc chci, abych alespoň jednou ještě mohla vidět své rodiče,“ řekla mu úzkostlivě. „Chci strašně moc zpátky k mámě, zpátky domů…“ řekla plačtivě a přikryla si pusu. „chci… přála bych si zase spatřit po té době tvář maminky a usnout ve své posteli… tak strašně moc věcí bych si přála právě teď, když… když jsme takovou dobu tady zavření… a sami… bez svých blízkých,“ pravila a hlas se jí začal třást. „mám svojí mámu hrozně ráda… a tátu taky moc… hrozně moc… a chci je…. chci je tady mít u sebe… strašně moc se mi stýská a jestli… jestli mám zemřít…“ řekla Ginny hořce. „… moc bych si přála jim… jim naposledy říct, jak je moc miluju,“ pípla po tváři jí stekla slza. „Říct jim, jak strašně moc je mám ráda… a jak mi chybí, až mi připadá, že jsem tady sama… v chladném…. hnusném nehostinném prostředí… a tak moc se mi chce do tepla domova… tam… tam, kde jsem doma,“ zalknula se a hlas se jí vytratil.
Chvíli hledala další síly pokračovat, Harry víc, než kdokoliv jiný, chápal její pocity, vždyť rodiče mu chyběli celý život a teď, když je od prvního ročníku zase vídal na obrázcích a fotkách, se mu po nich stýskalo ještě víc.
„Já chci zpátky k mámě,“ hlesla Ginny smutně a hned na to si otřela slzu. „Ale nikdy bych tě neopustila, Harry. A vím…, že ať se rozhodnu jakkoliv… ty tam stejně půjdeš. A opustit tě teď,“ pokračovala Ginny vážně a Harry hořce zavíral oči, protože věděl, co tím chce naznačit. „to by byla pro mě ta největší sprostota na světě. A taky vím, že máma na mě bude hrdá, když se postavím zlu čelem, a budu ostatní bránit ze všech sil… já jdu s tebou, Harry. A bůh ví, že mě nic nezastaví.“
„Ginny…“ hlesl Harry nešťastně.
„Má pravdu,“ ozvalo se od Nevilla. „Tak to má být. Celý život jsem tady ve škole jako nějakej zbabělec a nešika. Ale s tím je už konec, je mi jedno jak to dopadne. Už dlouho chci udělat jednu věc… chci se pomstít za své rodiče. Za to jak trpí a v jakém stavu se teď nachází.“
„Ale pomstou…“
„A v neposlední řadě,“ přerušil Harryho odmlouvačný tón Neville. „jsem to přece já, Harry, kdo měl být možná vyvolený stát se tím, jež porazí Ty-víš-koho. A tím pádem, po té armádě pavouků a tom ostatním, mě tohle nezalekne. Já jdu taky s tebou, Harry, stejně jako minulý rok na odboru záhad jsem tě neopustil a byl jsem s tebou až do konce. Ani teď tě neopustím.“
Harry dojatě pokýval pomalu hlavou a podal si s Nevillem pevně ruku, byl dojat tím, jak mu věří a jakým je mu přítelem. Jak strašně moc při něm stojí a nikdy nebyl proti němu. Neville zkrátka vždy byl na straně dobra, až na to někdy sám doplácel.
Harry se konečně otočil k dívce stojící u okna a hledící do zatažených oblak svým zamyšleným obličejem.
„Hermiono… o nic tě neprosím…“ začal Harry. „…víc, než dobře pochopím, že se mnou nebudeš chtít jít, proto žádám právě tebe, abys byla alespoň ty rozumná. Pokus se tady sjednotit studenty, odveď je do bezpečí, rozumíš?“
Hermiona se na něj s nesmírným strachem v očích pomaličku otočila, to ona měla právo ze všech nejvíc být pěvně přesvědčená o tom, že zemře. Jistá věštba se toho dotýká, věštba, které se Hermiona v jádru duše bojí jako čert kříže a nemůže na ní přestat myslet. Nezmohla se ke slovu, stále jen vystrašeně zírala na Harryho omlouvaným tónem.
„To je v pořádku,“ pochytil její pohled Harry. „Chápu to… a děkuju,“ řekl a pousmál se.
Poté přešel k ní a něžně jí objal kolem pasu. Hermiona se k němu přitiskla a Harry ucítil, jak mu na rameno odkapávají slzy z jejího obličeje.
„Nic se neděje, všechno bude dobré, jak jsi mi sama řekla,“ pravil a odtáhl se s úsměvem upřeným na ní.
„Nikdo ti to nevyčítá, Hermiono,“ řekl chápavě i Neville.
„Musíme už jít,“ přidala se i Ginny. „Jsem si jistá, že to tady zvládneš, hodně štěstí.“
„Mám tě rád,“ špitl Harry a dal Hermioně pusu na zpocené čelo. „A zase někdy, kamarádko,“ řekl naposledy a pevně jí stiskl ruku.
Hned na to se spolu s ostatními otočil, přitom se snažil zakrýt pocit, který mu způsoboval učiněná muka, to, že opouští Hermionu a už jí nikdy víc neuvidí, ho dohánělo k pláči. Nechtěl ho ale dát znát, když Hermionu s řádným rozloučením opouštěl. Nejednou mu uklouzl vzlyk a po tváři mu sjela další slza. Hermiona mu mizela v nenávratnu, nyní na smrt, nic horšího ho snad ani nemohlo potkat.
„HARRY!“ zařvala Hermiona úzkostlivě a okamžitě se bezhlavě rozběhla přímo naproti černovlasému chlapci, jež se na ní překvapeně otočil.
To už se mu ale pevně přitiskla na hruď a vzlykala na celé kolo. „Já tě neopustím, Harry! Půjdu tam s tebou…, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám! Půjdu s tebou kamkoliv, až do pekel pekelných!“ povídala dál a dál a pevně ho tiskla, jak jen mohla. „Mám tě strašně ráda a nikdy tě neopustím!“ ujišťovala ho najisto.
„Oh, Hermiono já..,“ hlesl Harry ještě více dojatě a přestal kontrolovat pláč. „děkuju… děkuju strašně moc. Děkuju ti, kamarádko. Sestro… moje druhá duše,“ hlaholil a začal jí pusinkovat na tváři, až se zastavil u jejích rtů.
Hermiona otevřela překvapeně oči a hleděla na Harryho, který se po chvilce nejistě odtáhl.
„To ten zapomínák, že?“ zeptala se ho. „Včera jsme neměli Nitroobranu, proto.“
„Nejspíš,“ hlesl Harry zmateně, ale s nesmírným štěstím v srdci, které mu tím pádem dodávalo přímo závratné odhodlání, jaké již dlouho necítil.
„Tak jdeme… ať tě ho zbavíme,“ prohlásila Hermiona. „Jestli tohle má být naše poslední bitva, tak ať na ní jdeme se vzpřímenou hlavou,“ pravila a vzala Harryho za ruku.
Zanedlouho již čtveřice procházela celým hradem mezi pohledy vykulených studentů, kteří teď již moc dobře věděli kam, že to jdou a proto s nimi…, alespoň někteří, soucítili.
Procházeli kolem strážců, kteří již byly na Harryho zvyklí, takže ho nechávali na pokoji, věděli, že za ním se šourá i jeho osobní strážce, což ovšem dnes nebylo pravdou.
Čtveřice za pohledů studentů plných obav došla až dolů do vstupní síně, kde čekali někteří Nebelvírští studenti a jiní. Většina byla členy Brumbálovy armády a s netrpělivostí očekávali příchod čtveřice, která sestupovala po schodech dolů.
„Ginny!“ křikl Ron a přihnal se k ní.
Ginny však jen smutně zakroutila hlavou a pousmála se na svého brášku. Pohladila ho po ruce a hned na to se postavila vedle Nevilla, Harryho a Hermiony stojících u brány.
„Zamiřte na sever co nejdál! Najděte nejbližší vesnici, hlavně buďte ve střehu!“ křikla Hermiona pro všechny. „Pokuste se zkontaktovat své rodiče, nebo Albuse Brumbála, jsem si jistá, že někdo z nich vám pomůže. Hlavně proboha nezůstávejte ve škole!“
„Jdeme,“ řekl Harry a otočil se na strážného stojícího u brány.
„Dál neprojdete,“ řekl odmítavě.
„To řekl kdo?“ odvětil Harry.
„To řekl on, copak jsi ho neslyšel?“ divila se Hermiona a dvakrát mrkla pravým okem, Harry okamžitě pochopil.
„Slyšel jsem, co řekl, ale neřekl správně, co měl říct,“ odpověděl jí.
„A neřekl správně, nechápu, co měl říct, aby řekl správně, když to, co řekl, řekl nesprávně, to je přece nesmyslné přeřeknutí,“ nechápala předstíraně Hermiona.
„Měl říct, že říká, že nikdo neříká, že někdo řekl, že nikdo nemůže jít ven, chápeš, co jsem řekl?“
„Ne, to, co jsi řekl, by nepochopil nikdo správně, protože jsi to neřekl správně, kolikrát ti mám říkat, abys to říkal správně, když to pořád říkáš nesprávně, nebo neříkáš správně věci.“
„Počkej, nic neříkej, teď mě pleteš. Chceš tím říct, že říkám špatně, že se přeřekl? Já bych řekl, že říkám správě, že to řekl špatně, že jsem řekl, že to neřekl nikdo, že by někdo řekl, že někdo nemůže jít ven.“
„Takže chceš říct, že jsi řekl, že neříkáš, že chceš říct jít ven, ale že říkáš, že neřekl to správné slovo, takže jsi nemohl říct správné přeřeknutí, když jsi řekl že smíš jít ven?“
„Tak nějak jsem to řekl.“
„Takže mám pravdu, když říkám, že nás musí pustit.“
„To bych řekl,“ zakončil to Harry a strážnému se motala hlava i jazyk.
„Cože to?“
„Vůbec nic, jen, že nás tím pádem musíte pustit,“ pravila Hermiona na zmateného strážného.
„Snad vám nemusíme opakovat, co jsme říkali, že jsme řekli, že se stane,“ varoval ho Harry.
„Dobrá,“ hlesl zmateně strážný a otevřel bránu.
V tu chvíli vyběhla čtveřice ven na školní pozemky a uháněla co nejdál od dalších strážců.
„Co jste to proboha mleli?“ divil se Neville.
„To je oblbovací taktika,“ vysvětlila v běhu Hermiona. „To jsme si s Harrym domluvili už před dlouhou dobou.
„Tak to je dobrý,“ uchechtl se Neville.
„Myslím, že smích teď opravdu potřebujeme,“ prohlásil Harry s nuceným úsměvem.
Proběhli potichu jako myšky nezastavitelně do Zapovězeného lesa na jehož okraji se zastavili.
„Páni, už jsem zapomněla, jak to tady může být strašidelné,“ zhrozila se Ginny při podívané kolem sebe.
„A to jsme jenom na kraji,“ podotkl Neville.
V tu chvíli Harry od nich poodstoupil, myslí se vcítil do myšlení Pegase, přestavil si jeho tělo, podobu a vlastnosti, a hned v zápětí před nimi zatřepal svými ohromnými křídly statný okřídlený kůň, zářící na celé kolo.
„Páni,“ hlesla Ginny vykuleně.
„Nafedat.“ zařehtal Harry Pegasským hlasem a trojice si na něj postupně vyhupla. Harry neměl ani trošičku problémy s jejich váhou a tak zanedlouho již lehce klusal po lesním porostu. Sešel z hlavní cesty a dal se podle mysli Pegase rovnou za nosem.
„Víš jistě kam to míříme?“ váhala Hermiona nejistě.
„Neflyfím fádný kvavál, pitva jefte nefapofala, jeteme do kentaufske vefnife.“ pravil Harry svým koňským hlasem.
„Ty znáš cestu?“ divila se Hermiona.
„Jo,“ odvětil krátce Pegas a zrychlil do běhu až jeho pasažéři na něm poskakovali, avšak jízda na jeho hřbetě se jim zdála až neuvěřitelně komfortní a pohodlná, že je to dojímalo a dohánělo až ke spánku.
Míjely vyvrácené stromy a kořeny z níž vyjížděly obrovští červy a žížaly, které hned na to žrali pavouci, ty zase ohromné ještěrky a ty jiná stvoření, jež vypadala nadmíru odpudivě.
Ani jeden z trojice teď nelitoval toho, že se můžou vézt v bezpečí na hřbetu Pegase odkud se jim zdálo okolí jako na dlani.
Harry si dával pozor, aby se vyhýbal nízko položeným větvím, kterých tady bylo nespočet. Po chvilce, kdy seběhli z hlavní cestičky již začali narážet na cesty vydupané kentaury a poházené šípy opodál.
„Už musíme být blízko,“ uvědomila je Hermiona.
A byla tomu pravda, v dáli se začala rýsovat v potemnělém šeru ohromná brána z prastarých stromových kmenů, zdobená kentaurskými znaky. Když Pegas s pasažéry klusal čím dál rychleji, kochali se tou krásnou podívanou na velkolepou bránu zhotovenou čistou ruční prací. Nejvíc se však báli zatoulaných šípů, jež by se mohly do nich zabodnout, jak ostatně kentauři většinou zdravili nově příchozí.
Ovšem místo toho prošli bránou nedotčeně, přestože viděli na jejím vrcholu celou jednu skvadronu kentaurů hlídkujících s nataženými luky a skryti za dřevěnými trámy. Prohlíželi celé okolí, zcela jistě již dávno upozornili vesnici na jejich příchod.
Pegas majestátně přešel přes zdobený můstek pod nímž tekla v potoku průzračná voda a záhy stanul na vrcholku cesty svažující se do kentaurské vesnice Právě tehdy se z oblohy začaly snášet malé, lehoučké a bíle oharky popela, vypadající jako vločky sněhu, které dodávaly pohledu na vesnici překrásný nádech.
Čtveřice včetně již nazpět přeměněného Harryho hleděla s vykulenými zraky na podívanou tam dole.
Bylo zde shromážděno celé kentaurské společenství, jak vidno, všichni měli naspěch, celá vesnice se hemžila, až vypadala jako mraveniště.
Od té doby, co tu byli naposledy, se změnila a tato změna se spíše odrazila v její obraně.
Hlídkující domky s otvory pro lukostřelce a vrhače oštěpů byly rozesazené po celém prostranství, postavené z ještě tlustějších kusů dřevěných kmenů. Namísto ohniště uprostřed obrovské hvězdy do jejíhož tvaru byla vesnice vystavěna, zde byla ohromná zbrojnice a provizorně postavená kovárna na zbraně, vedle níž byly seřazené masivní katapulty s podivnými tvary, které, jak vidno, nevrhaly jednu a tu samou munici. Domky z dřevěných trámů, pečlivě vytesaných, teď byly opevněny a čekaly na boj, který budou nejspíše nuceni jejich obyvatelé svést. Vše bylo připravené k obraně a útoku, již zde nebyly vidět kentaurské děti hrající si na dvorcích, nebo jejich rodiče vyrábějící nádoby a jiné předměty netýkající se zbrojení.
„No to mě podrž,“ ulevil si užasle Neville.
Byla to ohromná podívaná, od které jen těžko mohli odlepit zraky. Odhodlání, jež měli kentauři v obličejích je téměř strašilo, bylo vidět, že jsou odhodláni se bránit za každou cenu. Přičemž samozřejmě ženské protějšky byly oblečené stejně jako před tím, nijak.
„Právě včas,“ prohlásil Harry stejně tak užasle jako Neville.
„Zdravím vás!“ oslovil je někdo zprava.
Po svém boku uviděli kentaura muže, jež měl celé tělo bílé, dokonce i lidskou kůži poněkud bledší, než je tomu obvykle.
„Jmenuji se Albísus,“ řekl k nim a opřel se o kopí jež zarazil do země. „Jste očekávání, prosím, pojďte za mnou.“
Čtveřici nijak nepřekvapovalo, že už o nich nejspíš vědí všichni a tak se pouze vydali po šlépějích bílého kentaura, který jim udával cestu.
Zanedlouho již procházeli mezi ostatními kentaury, zatímco prostorem se snášely k zemi kousky sněhově bílého popela. Ti, kteří si je ve šrumu a spěchu stačili všimnout, měli rázem zcela jiné pohledy než tomu bylo při jejich první návštěvě kentaurské vesnice. Z jejich výrazů čišelo překvapení a následně přátelská gesta a zvolání, jak vidno, byli potěšeni, že jim jdou Harry a jeho přátelé na pomoc.
Následně hned poznali, kam to vlastně míří, popravdě nepotřebovali žádného bílého průvodce, doprostřed do zbrojnice, kam právě šli, by trefili i poslepu.
Došli až k jejímu okraji a začali stoupat po nakloněné dřevěné plošině do dalšího patra zbrojnice, ze které se však neozýval žádný hukot, ani břinkot výroby.
Kentaur došel až k nesmírně vysokým dveřím v druhém patře, otočil se na svůj doprovod a pravil: „Jděte dál, čekají tam na vás.“
V zápětí je obešel a začal scházet dolů zpět k zemi.
„To vypadalo jako kdybychom ho naštvali,“ obával se Neville.
„A ještě něco…“ ozvalo se náhle od bílého kentaura. „… jsme poctěni vaší účastí,“ pravil pevně a přátelsky.
Čtveřice jen vyvaleně a tupě pokývala hlavou na odcházejícího kentaura, jež jim nedovolil ani odpovědět.
Harry si vyměnil s Nevillem pohledy a v zápětí vzal za… za co? Neměl za co, uvědomil si. Proto prostě strčil do dveří, jež na sobě nesly známky stejného typu otevírání a v zápětí se masivní vysoké dveře otevřely dokořán.
Vyhlíželi do dřevěné místnosti s podlahou z pevných dubových trámů. Byl zde dlouhý vysoký stůl bez jakýchkoliv židlí, na stěnách pak byla pouze okna, trofeje a převážně zbraně s brněním. Nic více nezdobilo tuhle podivnou místnost plnou asi tak deseti kentaurů.
„Přátelé!“ zvolal Magorian. Vedle něho stál Bane a na konci stolu Firenze. To byli jediní kentauři, které Harry v této místnosti znal. Další, kromě asi třech, kteří byli stejně tak staří jako Firenze a nejspíše také velitelé svých armád, měli dlouhé vousy a byli postaršího vzhledu.
„Dobrý den,“ pozdravili Hermiona a Harry, Neville a Ginny jen něco vykuleně zamumlali.
„Tak přece jenom jste se rozhodli nám pomoci,“ pravil Magorian hrdým tónem. „Jsem šťasten, že to, v co jsem věřil, se nakonec vyplnilo. Tím jste víc, než jakýmkoliv jiným způsobem, dokázali, že je nám dáno vás pokládat za naše přátelé.“
„Moc se omlouváme, že náš nepřišlo více,“ hlesl Harry zklamaně.
„Neočekávali jsme, že lidské plemeno by nám pomohlo alespoň dostatečně čítající armádou, jakou oplýváme my,“ uklidnil ho Magorian.
„To, že jste přišli vy je pro nás velikým překvapením,“ uvědomil je Bane.
„Snažili jsme se najít spojence, ale marně,“ oznámil Harry.
„Budeme se muset spokojit se spojenectvím s obry… a též s vlastní odvahou a ctí v boji,“ pravil hrdě Magorian. „Budeme bojovat až do roztrhání těla.“
„Co když se nemrtví už blíží?“ vyhrkla Hermiona netrpělivě s otázkou, kterou již notnou dobu v sobě dusila.
„Zařídili jsme předsunutou hlídku, aby každým dnem, hodinou, ba i minutou vyhlížela naše společné nepřátele, nemusíte se nikterak obávat, že naši bitvu zmeškáme. Nyní se pojďte posilnit před tak ohromnou událostí,“ pozval je všechny a se svými ohromnými koňskými těly pod nimiž se otřásala i takovýto bytelná podlaha, jim pokynuli ke stolu, kde uprostřed byla rozprostřená ručně malovaná mapa, na níž se váleli zaječí, kančí a jiné kusy masa ladem skladem rozprostřené po stole, zároveň z nich stékala masitá šťáva na papír.
„Prosím,“ řekl nejmladší přítomný kentaur a nabídl Ginny kus kančího stehna velkého jako Kratiknot.
Ginny vykulila oči, hlas se jí vytratil a v tu chvíli se Harry raději ujal slova.
„Již dlouhou dobu jsem neslyšel nic o Drápovi.“
„Je v pořádku,“ uklidňoval ho Firenze. „Vysíláme za ním každým dnem špehy, jež jsou zdatní v umění skrývat se, a zmizet,“ zakončil své povídání Firenze, zatímco Ginny s malýma očkama uždibovala kus propečeného kančího stehna, které jí stále usměvavý kentaur přidržoval.
„Víte…“ pokračoval Harry. „dost dobře nedokážu pochopit, jak někdo vašeho vzrůstu můžou… zmizet.“
V té chvíli stůl náhle nadskočil a zpod něho vyběhl jakýsi zakrslý kentaurek s vousy dlouhými tak, že si z nich udělal klobouk na hlavě.
„Crewusy!“ křikl Magorian. „U Adnromedy, ty mne vždycky tak vylekáš!“
„Kdo… kdo… to je?“ optal se vyděšeně Neville, jehož soused, starý tlustý kentaur mu podstrčil hned na to pod nos připálenou kančí hlavu, ve které stále ještě vězely připečené oční bulvy.
„Jeden ze špehů o kterých jsem vám říkal,“ uvědomil je Firenze a čtveřice vykulila překvapeně oči, jasně si vzpomínali, že pod vysokým stolem, když přicházeli ještě nikdo nebyl.
„Jaké neseš zprávy?“ zeptal se Bane a naklonil se přímo k ústům malého kentaura, jež těkal očkama po místnosti.
Ozvalo se potichounké šeptání, následně malý kentaur zmizel pod stolem a bylo to.
Harry se nenápadně naklonil a pokrčil v kolenou, aby viděl pod stůl, kde však bylo prázdno.
„Vy jste ho slyšel?“ divila se Hermiona, jež jako jediná dostala kuřecí stehýnko a cpala se jím jako divá.
„Jsou zvyklí mluvit potichu, popravdě jinak již mluvit nedokážou,“ prozradil jim Firenze.
„Obři jsou připraveni Magoriane, stačí zatroubit na roh,“ řekl Bane.
Magorian pochytil Harryho zcela zmatený obličej a hned začal: „Obři budou muset stále předstírat, že jejich cíle náleží na straně našich nepřátel, avšak po zatroubení na Firenzovo roh, se přidají k nám. Kvůli jejich p… inteligenci, jim to zkrátka musíme tímto způsobem připomenout.“
„Nyní se ozbrojme,“ zvolal zjizvený kentaur a přešel do temného kouta místnosti. Hned na to se vrátil a čtveřice zůstala vyjeveně civět na to, co přinesl.
Před každého dopadla na stůl dlouhá dýka v pouzdru s opaskem. „To je vaše záložní osobní zbraň,“ řekl vážně, vzal dýku a s řinčením jí švihem vytrhl z pouzdra.
Její ostří zdobené kentaurskými znaky a zkrášlujícími rytinami se na ně lesklo na celé kolo a podle toho, jak s ní kentaur zacházel, musela být opravdu ostrá.
„Nyní vaše záchrana před smrtí,“ řekl Firenze a vyzdvihl na světlo čtyři košile.
Nebyly to ovšem ledajaké košile, byly složeny z nesmírně malých článků řetězu, že Harry uvažoval nad tím, jestli ti špehové nevyrábějí i tyto vesty z miniaturních řetízků.
„Přežijí vpich velice silných šípů i mečů, navlékněte si je, zachrání vám životy,“ pravil zjizvený kentaur.
Ginny s úsměvem se od mladého kentaura odtáhla a ten se smutnou tváří se po chvíli sám zakousl do kusu kance.
Harry hned na to zjistil, jak je košile ze stříbrných článků řetězu nesmírně těžká, až se zdálo, že se s nimi propadne do země.
„Byli speciálně upravené pro vás lidi,“ prohlásil zjizvený kentaur a podal košile i Ginny a Hermioně, jejich košile vypadaly stejně jako ty, které dostali Neville a Harry.
Hned na to dívky přešly do kouta a chystaly se převléknout, když se otočili zpět a viděly, jak na ně všichni kentauři civí.
Rázem znejistěly, pohlédly na sebe, začaly rudnout a nevěděly, co mají dělat.
Harry přešel k Hermioně, vzal její kovovou košili a začal jí jí ze shora navlékat.
„To jste si to chtěly navléct pod bundy na triko?“ divil se. „Bože ženský,“ zhrozil se a natáhl na Hermionu košili.
Stejně tak i na Ginny, která se poťouchle šklebila.
Harry je oblékl, naposledy zkontroloval, avšak po pár pohledech se raději odvrátil o ustoupil.
Obě v tom byly navlečené jako oběšenci, pokrčené v kolenou se tvářily maximálně trapně.
Od kentaurů se začalo ozývat potlačování smíchu a podivné úšklebky, když Harry pravil.
„Hermiona pojede na mě až se přeměním v Pegase,“ řekl všem kentaurům. „Přál bych si, aby jste vy, Firenzi a Magoriane, vzali Nevilla a Ginny. Budou fungovat jako vaši střelci.“
Magorian se nejistě podíval po všech kentaurech, kteří se na oslovenou dvojici podívali s pohoršenými pohledy.
„Vím, že to je pro vás potupné… ale vy, kdo je budete mít na sobě,“ řekl Harry a potočil se na Nevilla a Ginny. „Budete mít oporu a jistotu, že vám někdo bude krýt záda.“
„Dobrá,“ souhlasil po řádné chvilce tiše Magorian. „Avšak Firenze potřebuje být pohyblivý, a… jak bych to řekl… bez člověka na svém hřbetě až bude řídit celou armádu. Povezu tu mladší lidskou samici a Bane toho druhého.“
Všichni se otočili na Banea, který se zatvářil otráveně. Následně přešel k Nevillovi, a otočil se, aby viděl přes celou místnost.
„Chlapče, představ si, že támhleto je nemrtvý,“ řekl a ukázal na stěnu kde visela hlava jelena. „Co bys s ním udělal?“
Neville se nejistě podíval po Harrym, ten na něj s pohledem plným kuráže a ujištění mrkl, hned na to se rozpřáhl se svou hůlkou a s křikem: „La carnum inflamare a… a… a Incendio!“ křikl s vibrující hůlkou namířenou na hlavu jelena.
Z hůlky mu vyšlehl záblesk, následně se z ní vyvalila ohromná vlna ohně až všichni kentauři s křikem uskočili, protože se skrz ně nad stolem provalila jako nepříčetný drak vlna ohně a hned na to v hlasitém třesku celá hlava jelena vzplála ve spalujícím žáru ohně.
Kentauři zůstali vykuleně stát a hleděli na hořící hlavu jelena, kterou začalo hned několik z nich hasit. Poté zjistili, že z něho zbyla jen kostěná ohořelina a zbytky parohů.
„Jsi můj,“ řekl spokojeně Bane.
V tu chvíli se Harry lekl podivného zvuku, který se rozlehl po celé vesnici. Byl to zvuk ohromného gongu rozléhajícího se do širé dálky a pronikající jim až do morků kostí.
„Ale ne, omlouvám se za…“ začal Neville.
„Nic jsi neprovedl… to je znamení,“ přerušil ho Firenze. „Hlídka dala znamení vesnické stráži, a ta bije na poplach.“
„Myslím, že je nejvyšší čas, přátelé… nejvyšší čas utkat se s osudem,“ pravil Magorian a hned nato se po celé vesnici začaly ozývat křiky a splašené kroky.
Kentauři v místnosti si to začali šinout ke dveřím, až se jim čtveřice jen těžkopádně vyhýbala v ještě těžších košilích, ale hned poté vyběhli za nimi ven.
Celá vesnice byla vzhůru nohama, ženy se začaly zavírat v domech, které ještě naposledy obkládaly hrázemi a obrannými prostředky. Zevnitř těch domů se začaly ozývat nářky dětí, zatímco muži se shlukovali uprostřed u zbrojnice, kde na poslední chvíli dostávali zbraně a útočné prostředky.
Po chvilce se monstrózní armáda několika tisíc obrovitých kentaurů vydala s neuvěřitelně ohlušujícím dusotem kopyt vesnicí k hlavní bráně, v čele s Harrym, Hermionou, Nevillem a Ginny, kteří byli vystrašení až na půdu.
Se strachem v srdci, ale ohromným odhodláním se vydali v čele strhující armády kentaurů jdoucí stejnokrokem na svou poslední nervy drásající výpravu. Celá země se otřásala pod dopady těžkých zablácených kopyt. Harry se nechtěl oddělit od svých přátel, stále více a více se bál, když přecházeli můstek, tak se dokonce rozmýšlel, jestli nemají utéct z toho peklaů co bude následovat a schovat se. Vždyť má možnost, na všechno by se mohl vykašlat a někde se zavřít.
Ovšem hned v zápětí, když procházeli ohromnou bránou mu stačila jediná myšlenka na Cho, a byl pevně rozhodnut. Pro ní udělá cokoliv, a pokud to bude i nevyhnutelně nutné, bude ochotný pro ní třeba i zemřít.