Kapitola 87.


Voldemortovo krvavé plány

Svět se zdál být nějakým zvláštním kouzlem zpomalený, Harry jen pomaličku klátil hlavou ze strany na stranu a chvíli slyšel pouze neutuchající pískot v uších. Oči se mu stále nehodlaly otevřít, nevěděl, jaká je situace a v tuto chvíli ani jeho mozek tuto možnost neměl sílu zvažovat. Hlavou se mu hemžily hlasy, obrazy a myšlenky jako kdyby seděl na divokém, avšak nedrcavém kolotoči. Po chvilce se však všechny tyto vjemy vinou posledního snažení jeho těla začaly zaostřovat a vyjasňovat. Zdecimované tělo a mozek ze sebe vydávaly ještě poslední kapičky snahy o udržení mysli vzhůru.
   Harry pomaličku otevřel oči, jedním ale viděl podivně rudě. Dal impulz do ruky a sáhl si k oku, hned na to druhým čistým okem uviděl ruku pokrytou krví. Sáhl si na celé čelo a cítil jako kdyby sahal na mokrou houbu. Vlastně ani na paniku za této situace neměl sílu. Mozek mu ještě pracoval velice pomalu a on jen se díval na ruku, snažíc se pochopit, co se právě stalo. Vzal lem své bundy a pečlivě si oko otřel, až konečně začal vidět na obě dvě, i když stále cítil, jak se krev k onomu jednomu nezávratně blíží. Hned na to ucítil na hlavě jakousi studenou rýhu, jež ho chladila jako kdyby mu tam někdo přitiskl led. Znovu si tam sáhl a ucítil místo odkud se mu hrne další a další pramen krve. Místo, kde měl děsivou ránu po nárazu hlavy o… o něco.
   Uvědomil si, že stále neví, co je se zbytkem jeho těla, druhá ruka neposlouchala, něco s ní bylo. Dýchalo se mu s největšími obtížemi, hned na to dal pokyn do nohy, pohla se. Následovně do druhé, která také obživla. Ale něco jako udržet nebohého chlapce na nohou, na to opravdu neměly.
   Harry konečně začínal alespoň zčásti myslet logicky a uvědomovat si sama sebe. Z kapsy vytáhl kapesník a přitiskl si jej nad čelo, odkud mu proudila krev. Hned na to bolestně sykl, když ho tam zapálilo.
   Pak si začal uvědomovat situaci, stále ještě omámen, si vzpomněl na všechny kolem. Urychleně se otočil, což ale neměl dělat a zakřičel, jak mu zády projela strašlivá vlna bolesti. Přesto znovu otevřel oči, zpozoroval na svých brýlích dlouhou prasklinu, která mu snad i rozdvojovala obraz, ale hlavně měl brýle nanejvýš zdeformované a na levé sklíčko začalo stékat něco červeného. Podíval se vedle sebe a spatřil něco podivného. Z jeho sedadla vystupovaly dvě jakési duchovité ruce, jež ho držely na místě tak, jak byl před dopadem na zem. Pohlédl vedle na Nevilla, jehož také držel pár poloprůhledných rukou, které se pomaličku začaly ztrácet, až zmizely docela.
   Neville byl omámený minulým kouzlem, měl svěšenou hlavu, zavřené oči a zdá se, že byl jinak v pořádku. Co ale Harryho znepokojovalo, byly stopy krve u jeho úst.
   Omámeně přemýšlel, co to asi tak může znamenat, ale mysl mu stále ještě nefungovala jako normálně, ba naopak, znovu se mu začala klížit víčka a tak se ještě naposledy podíval za sebe na Hermionu.
   Nohy měla zaklíněné za spolujezdcovo sedadlem, tělem ležela na obouch zadních sedadlech a po celém těle měla strašlivé modřiny. Ani jí se nevyhnuly rány, obličej jí krvácel hned ze dvou míst a na vlasech nesla známky neskutečné devastace.
   Harry nemohl odhadnout, kdo z nich dopadl nejlépe nebo naopak, znovu se narovnal a tíživě se snažil neomdlít. Potřeboval ještě být vzhůru, neskutečným přemáháním stále tlačil oční víčka nahoru, aby se mu nezavřela.
   Moc dobře věděl, že musí urychleně zmizet, ale v jeho stavu to spíš znělo jako nějaký dobrý vtip. Pokusil se alespoň trochu nadzvednout, zaťal pěsti a zatnul zuby, jaké do toho vynakládal snažení, ale hned po dvou vteřinách poklesl zpátky na sedadlo a téměř se mu zvrátila hlava dozadu.
   Nemohl nic dělat, byl absolutně na dně a navíc cítil neutuchající bolest v těle.
   Přesto se strašlivě lekl, když dveře vozu se rozletěly dokořán a on spatřil ohromnou černou ruku, jak mu míří k obličeji a následně ho popadá za oblečení.
   Harrymu se zavřely oči, ucítil neskutečný tlak na tělo, dopady téměř nevnímal. Jeho tělo někdo doslova vyrval z auta a mrštil jím na trávu opodál. Harry udělal dva kotrmelce a zůstal bezvládně ležet, přitom třikrát zakašlal, poslední vykašlání přitom obnášelo i kapky krve.
   Pokusil se znovu otevřít oči, ale povedlo se mu to pouze z poloviny. Spatřil nejasné obrysy mohutných černých postav, jak se mlží v těsné blízkosti. Mysl nevěděla, co má dělat, pouze v mozku našla informaci o tom, že to jsou smrtijedi. Harry instinktivně natáhl ruku od nich pryč a snažil se nejistě popolézt, ale ve skutečnosti téměř nenatáhl ani tu ruku, ležel tam jako pytel neštěstí.
   Hned na to pocítil, jak ho někdo opětovně popadl za oblečení. Nadzvedl se ze země hrudí, avšak nohy se mu stále vláčely po trávě. Někdo ho takhle, jako opravdu nějaký pytel, vlekl prostorem. Harry viděl, jak míhající se pláště smrtijedů mu uvolňují cestu, ovšem hned na to se mu víčka zavřela, přesně ve chvíli, kdy už by spatřil cíl jeho vláčení.
   Před ním se rozprostírala strašidelná podívaná. Byl to ta šetiúhelníkovitá jáma z kamenných částí, po jejímž obvodu do jejího nitra vedly třístupňovité schody. V každém zarovnaném koutě šestiúhelníku pak byla odporná hadí hlava s rozevřenou tlamou a vyceněnými kamennými jazyky. Hlavy zbuzovaly strašlivý strach tím více, že jejich oči ukrutně rudě žhnuly a z jejich tlam, z niter jejich těl, ven sálala rudá zář, jako kdyby v jejich vnitřkách bylo samotné peklo. Na dně jámy pak byla prazvláštní písmena, některé z jazyka, který nikdo nikdy neslyšel, některé zase naopak známé. Z toho některá písmena rudě žhnula jako nitra odporných hlav hadů. V neposlední řadě pak uprostřed byl malý výběžek, na němž stála černě oděná postava do dlouhého pláště, tak dlouhého, že ještě dobrý půlmetr plandal na zemi.
   Harry znovu sebral veškerou svou sílu a otevřel oči na celou podívanou, když ho stále jeho doprovod vláčel. Nečekaně přidušeně sykl, neměl sílu křičet, jinak by to udělal, navíc napínané oblečení ho škrtilo. Bolest nyní však vycházela z nitra jizvy zakryté rudou krví. Při pohledu na postavu stojící na výběžku uprostřed kamenné jámy téměř vypustil duši bolestí a jeho tělo ho skoro poslalo do mdlob. Přesto se udržel, odvrátil pohled, aby pocítil, jak ten, co ho vláčel, jej pustil na písmenovitý povrch kamenné jámy těsně vedle výběžku uprostřed.
   Harry zůstal ležet, nepohnul ani svalem, i když se tak strašně moc snažil. Ještě nikdy nebyl před samotným Voldemortem v takovém stavu, jako je teď. Zcela vyčerpán, na pokraji smrti s tělem ze všech stran zdecimovaným.
   Přesto přezevšechno však nechtěl připustit skončit takhle. Neumře jako nějaký srab sklácený na zemi, to nepřipustí. Musí se překonat, prostě musí, nesmí myslet na tu strašlivou bolest jizvy, na ten neutuchající, čím dál tím víc stoupající strach v jeho těle, nesmí myslet na nic, co by ho vystrašilo. Musí být jako nepropustná stěna, kterou nezboří ani Pán zla.
   Harry po svých slovech procitl konečně zase vnímavě. Otevřel oči a vydechl na mokré zemi s krvavými písmeny. Až teď si všiml, že to opravdu byla pravda, na písmenech byla Harryho krev stékající mu z hlavy, která se mu dostávala i do pusy a chutnala typicky nakysle.
   Harry znovu zakašlal, protože vdechnul kapky krve, které mu vylétly z pusy ven. Sebral sílu do rukou a opřel se o zem, chvíli tam zůstal, uvědomil si, že druhá ruka ho konečně poslouchá, až na to, že neskutečně bolí. Nejspíš nataženým svalem, či něčím podobným.
   Znovu zarval ze všech sil, aby se zvedl, nadzvedl svou hruď snad o tři centimetry, ale hned poté ho síly opustily a on padl zase bezvládně k zemi.
   Avšak jako robot nevzdával své snažení. V mysli se nedokázal smířit s takovýmhle osudem. Znovu se pokusil se vzepřít, avšak znovu se to nepovedlo. V té chvíli uslyšel, jak se smrtijedi kolem dokola zakrytě kření a ukazují si na něj. Jako kdyby byl nějaká cirkusová atrakce.
   Harry nešťastně vydechl a zavřel křečovitě oči, jak se znovu snažil zvednout ze země.
   Zvednul se zatím nejvíc, ale hned na to zase sebou plácnul do vlhké kamenné země a na tváři začal cítit, jak je zem chladná.
   Ušima mu pronikaly hlasy smrtijedů, jež si vychutnávali jeho výstup. Klepal se mrazem, který jako by vycházel přímo z nitra šesti úhelníkovitého útvaru. Na jizvu si již pomaličku zvykal, rozhodně už mu nestínila mysl bolestí jako tomu bylo na začátku.
   Otevřel opětovně oči a podíval se kolem sebe. O kus dál zahlédl to, co mu bylo v tuhle dobu nejbližší k srdci. Stejně jako on tam ležela Hermiona a ani se nehnula. Také byla uvnitř jámy, také ležela na hrůzostrašných písmenech, avšak nesnažila se vstát, pouze mírně na Harryho koukala vyděšenýma očima s obličejem celým odřeným a pohmožděným.
   Harry zatnul zuby a natáhl ruce před sebe. Hned na to zaúpěl jakou do toho dal kuráž a posunul se nepatrně směrem k Hermioně, která od něho byla téměř dva metry.
   Harry se znovu přemohl, natáhl ruce a z posledních sil se posunul před zraky smrtijedů k Hermioně, která s plačícím obličejem k němu natáhla ruku.
   Harry to uviděl, šťastně se zatvářil a ze všech sil zarval do svalů. Hned na to se posunul zatím nejvíc, už byl téměř u ní. Stačilo natáhnout ruku.
   Harry vymanil ruku, kterou měl podél těla, konečně se jí mohl dotknout, srdce mu poskočilo štěstím, chtěl jí mít u sebe, chtěl, aby byli spolu. Natáhl se ze všech sil, ruka se mu blížila k té Hermionině, která úzkostlivě slzela, když v tom se Harrymu ve výhledu objevil obrovský plášť a Hermioninu ruku zakryl.
   Harry se ani nestačil podívat nad sebe, hned na to uviděl blížící se nohu a ukrutný náraz do ramene, který jím mrštil na výčnělek, až od něj odlétly celé krůpěje krve.
   Zalapal po dechu a do těla se mu dostala nová vlna omamující bolesti. Kopanec, který teď schytal mu zpečetil veškeré předchozí snažení o postavení se na nohy. Jen vyděšeně a nesmírně ztěžka oddechoval ležíc z poloviny na širokém výčnělku uprostřed s bolavými rameny.
   Hned na to se smrtijedi rozchechtali na celé kolo. Doslova se ozval ohlušující smích, který Voldemort vědomě přehlížel a stále na Harryho hleděl nehnutě, zatímco Hermiona za jeho pláštěm plakala a naříkala.
   Harryho láska k jeho kamarádce ale neustala, Harry jí doslova cítil. Cítil její nářek a stesk a to, co teď musí prožívat, tak moc jí teď láskyplně chtěl obejmout. Jedna ruka nereagovala už vůbec, ale tou druhou hýbat mohl, natáhl se z výčnělku zpátky naspod jámy, aby se přesunul zpátky k Hermioně, avšak vyčerpaná ruka se mu smekla a Harry se praštil pusou o kamenný výčnělek, až se sesypal na zem.
   Smrtijedi se mohli doslova popadat smíchy, kdyby věděli, že tu není Voldemort, tak by se váleli přes sami sebe a hrůzně se smáli do nekonečnosti. Harry vyjekl další bolesti, i když její původ vlastně ani jistě nevěděl. Cítil strašlivý zármutek z toho, jak se mu posmívají, opouštěl ho život, štěstí i láska. Cítil už jen strach a bolest, pocity, se kterými bude umírat.
   „Tak, jak to bylo předurčeno už dávno,“ řekl tiše a chladně Voldemort, v ten okamžik celý zástup smrtijedů rázem utichl.
   Voldemort vykročil mrtvolnými kroky k Harrymu rozpláclému na zemi zcela bez jakékoliv síly.
   „Celou dobu jste mysleli na věštbu nějaké zaprodané věštkyně…“ pokračoval dál ledově. „… aniž by jste si uvědomili, že i Potter dostal podobné rozsouzení. Proč jsi jim to neřekl Pottere?“
   Harry měl zavřené oči, hlas té stvůry za sebou vnímal jen z poloviny, síly, které mu v nitru někde zamlženě zbyly, zastínila ukrutná bolest, strašně moc si přál, aby se Voldemort nepřibližoval, protože čím dál, tím víc ho pak bolela i jizva na čele. Ale Voldemort pokračoval blíž a blíž, až se Harrymu zatemňoval celý mozek.
   Hermiona pohlédla přes všechen stesk a uplakanou šrámovitou tváří zmateně na ležícího Harryho, který její pohled nemohl pochytit.
   „Řeknu ti, Pottere, ty sudičky jsou jako vši, zabiješ je a na jejich místě se objeví další,“ hlesl téměř neslyšně Voldemort. „Tak moc jsem tě varoval varoval, VAROVAL!“
   Zařval a přihnal se jedním krokem k Harrymu až se mu nadmul plášť. Harry jen tence kníkl bolestí, když mu jizva na čele hlavu doslova trhala na cucky.
   „Za celou tu ohromnou věčnost, přes kterou jsem tady… jsem ještě nepoznal nikoho jako jsi ty!“ křikl mu nenávistně do tváře, až ho poprskal jedovatými slinami, alespoň se to tak Harrymu zdálo.    Černovlasý chlapec na pokraji smrti jen něco zahuhlal, než s ním Voldemort marně praštil o zem až mu vyrazil dech. Hermiona přitom pohledu vykřikla a natáhla k Harrymu soucitně ruku. Ten ale už opravdu omdléval, cítil nejdřív jen hlahol a pak se zvuky znovu začínaly zostřovat. Ta zrůda, ten neskutečně odporný Voldemort teď byl schovaný pod dlouhým černým pláštěm, až byly vidět jen rudé, nepříčetně žhnoucí oči a z pod pláště mu vyčuhovaly dvě šedé pavoukovité ruce.    „Ale teď už je konec,“ řekl po chvilce mlčení, po kterou stále ledově zíral na bezvládného chlapce. „Opona spadla, diváci odešli, už nemusíš hrát to své divadélko,“ Harry se přetočil na záda a zamžoural na Voldemorta až to vypadlo, že má oči zavřené. Stále jen ztěžka vyděšeně oddechoval, myslí na míle vzdálen od přítomnosti. Voldemortova slova mu připadala jako okolní vítr, pronikající mu do těla a mrazícího až k samé hranici smrti.
    „Bože…“ hlesl Voldemort. „jak dlouho jsem na tohle čekal… celých… celých patnáct let!“ řekl a zatnul své kostnaté odporné pěsti. „A teď tě mám tady. Nemůžeš se bránit… a nikdo neví, že tu jsi. Celé měsíce plánování byly konečně k něčemu dobré, konečně jsem tě po tolika pokusech dostal.“
   Harry se rozhlédl po všech smrtijedech kolem, z toho pohledu se mu zvedal doslova žaludek, připadal si jako v pekle, jako když je mezi těmi nejstrašidelnějšími nestvůrami, které mu chtějí vysát duši i tělo. Když náhle něco zahlédl. Nebo spíše někoho.
   Harryho popadla nová vlna naděje, ovšem nezvažoval své jednání, pouze viděl naději, viděl záchranu. Tělo mu polklo nový dech a on rozevřel oči a natáhl ruku před sebe. Hned na to ze sebe vysoukal: „Profesore!
   Jeho hlas však téměř nikdo nezaslechl. Harry však neustával, mával rukou, i když se snažil jí napnout co nejvíc. „Profesore Snape!“ vysýpal ze sebe Harry, ale hned na to mu ruka padla na zem, stejně jako i nesmírně těžká hlava.
   „O ano, Severus Snape,“ ozval se okamžitě Voldemort a prošel okolo ležícího Harryho k postavě zahalené kápí. „I ten ubohý chlapec v tak zbídačeném stavu tě poznal, Severusi.“
   Postava v kápi sklonila hlavu před Voldemortovo pohledem a poklekla mu k nohám.
   „Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím,“ přikázal mu Voldemort. „A sundej si kápi.“
   Postava v kukle se jen nejistě ohlédla po ostatních smrtijedech, kteří nepohnuli pohledem ani o píď. Hned na to zaklonil tvář a rukama si kapuci své kápě stáhl za hlavu. Harry stále sípající ho teď jasně poznal, nemýlil se, znovu něco zahulal, ale bylo to marné, jeho tělo mlelo z posledního.
   „Povstaň,“ přikázal mu Voldemort nekompromisně.
   Snape se tvářil zcela kamenně a hned na to se zvedl z pokleku. Přejel Voldemorta pohledem pomalu od paty až nahoru k obličeji a zadíval se mu do rudých očí.
   „Severus Snape,“ opakoval Voldemort nenávistně a smrtelně se šklebil. „Severus Snape.“
   Snape stále nepohnul ani brvou a pouze zpříma hleděl svýma tmavýma očima přímo do těch Voldemortovo. Ten mu popadl ruku až se zdálo, že Snape nemá vůbec sílu a odhrnul mu znamení zla na levé paži.
   „Věrný služebník svého pána, že?“ pokračoval Voldemort. „Máš nějaké nové zprávy?“
   „Ano můj pane,“ hlesl téměř neslyšně Snape.
   „Spusť.“
   „Albus Brumbál předposlední den měl v plánu se soustřeďovat na území okolo Bradavic. Kouzelničtí detektivové, jež sledovali členy armády zkázy zjistili, kam míří a Bradavický ředitel chtěl evakuovat svou školu,“ vyprávěl Snape zcela bez zábran.
   „A?“ zeptal se Voldemort.
   „Nastrčil jsem mu naši domluvenou návnadu,“ pokývl věrně Snape. „S ohlédnutím na to, že se na onom místě nacházela menší koncentrace vaší družiny, jež místo úpěnlivě bránila, uvěřili, že se jedná o citlivý objekt a stal se jejich hlavní prioritou. Nalhal jsem Brumbálovi, že pokud tam na smrtijedy udeříme, Armáda Zkázy se soustředí právě na toto místo, takže abych to shrnul, dokázal jsem je donutit vyhnout se Bradavicím a navíc si mysleli, že pomůžou změnit naše cíle.“
   Voldemort se zhluboka nadechl, až několika smrtijedům se podlamovala kolena. Přelétl důkladným pohledem Snapeův obličej a zaryl se mu do očí jako by byly jeho hlavním cílem. Hned na to se na jeho obličeji objevil hrůzostrašný mírný úsměv a on poplácal Snapea po rameni.
   „Dobrá práce, Severusi,“ pochválil ho Voldemort. „Vidím, že mi nelžeš.“
   „Vy grázle!“ křikla Hermiona a zatínala pěsti. Už se chtěla zvedat, když jí Voldemort přibil k zemi kouzlem vyšlým z jeho ruky.
   „Zklapni ty zparchantělý šmejde,“ sykl na ní Voldemort.
   „Když dovolítem pane…“ ozval se Snape a kývl služebnicky na Voldemorta, který mu hned uvolnil výhled a dal možnost. „nemusíte se ničeho bát, slečno Grangerová, jejich smrt byla rychlá a bezbolestná.“
   Hermiona řičela úzkostí a hrůzou, vyvalila vyděšeně oči na Snapea a rozeřvala se zpod krvavých kapek kapající jí z tváře. „VY BASTARDE! VY…!“
   Ozvala se tlumená rána až Hermiona zmlkla, v tu chvíli se ovšem do vzduchu nevznesla ona, ale Harry, který zachraptěl bolestí, když ho Voldemort držel kouzlem dva metry v prostoru.
   „Chceš, aby spadl?“ křikl Voldemort a z očí mu snad i vyšlehly plameny. Hned na to Harryho nadzvedl o dva metry ještě výš. „A teď? No? Tak co, ty šmejdský hnuse!“
   Hermiona se přímo dusila hrůzou a strachem, kníkala a natahovala k Harrymu ruku, ten jen hekal a zmítal se v prostoru, jizva mu drtila čelo jako neúprosný buldozer.
   „NE!“ křikla Hermiona, když v sobě znovu nalezla hlas.
   „Chceš, abych ho už nechal, že? Mám ho pustit? Co by se mu stalo?“ zeptal se Voldemort a zatřásl s Harrym ve vzduchu pouhým mávnutím ukazováčkem. „Tak co by se mu stalo? Řekni to, nebo…“
   „Ne.“
   „NE?“ zdůraznil Voldemort a Harry se na okamžik ocitl ve stavu bez tíže.
   „NE! Dobrá… zabil… zabil by se,“ hlesla hned Hermiona s neskutečným strachem v očích. „Prosím ne… neubližujte mu už.“
   „To bolí, že ano? No… prozatím,“ sykl Voldemort a Harry se začal snášet k zemi, avšak neodpustil si v posledním metru s ním mrštit o kamennou podlahu s písmeny, až Harry vykašlal krev, jak mu dopad vyrazil dech.
   „To bychom měli,“ zkonstatoval Voldemort a rozhlédl se kolem jako Pán. „To, že je Severus špiónem a že ve skutečnosti není smrtijedem, jsem věděl už hodně dlouho. I když nechci hyzdit Snapeovo výkony, tak o předstírání nevinnosti ví opravdu kulový,“ řekl a obrátil se na Snapea, který již měl na sobě znovu kápi a se skloněnou hlavou naslouchal svému pánovi.
   „Je s námi od té doby, co jsem zjistil, že ti Lexter znovu pomáhá, Harry,“ prozradil Voldemort. „Myslíš, že bych to jinak nechal jen tak? Když jsme mu vyhrožovali? A nic neudělali? Brumbálovi se od té chvíle vše bortí před rukama. Ztratil funkci ředitele,“ odříkával Voldemort zhnuseně a procházel kolem ležícího Harryho, který se plným vypětím znovu vzpamatovával. „ztratil veřejné mínění, také další své funkce, život se mu stal peklem na zemi. Poté, co musel vlastnoručně zničit Grimmualdovo náměstí, jsem dostal stejný nápad. Dalším geniálním plánem a s pomocí mé věrné služebnice Nagini, jsme vystopovali druhé velitelství toho takzvaného Fénixova řádu a taktéž ho srovnali se zemí. Tomu starému budižkničemovi nezbylo nic. Věděl jsem, že čím mu budu přidělávat víc starostí, tím mu přidělám i více vrásek na čele a že dřív nebo později ten starý otravný dědek odpadne ze hry a na celém tomhle světě už nebude nikdo, kdo by se mi mohl postavit.“
   Voldemort teď prošel kolem Harryho, zastavil, sehnul se k němu a sáhl mu na hlavu. Harry sykl bolestí a zakuckal se, jak spolkl svou vlastní krev. Obličej zkřivil do bolestné grimasy a kvílel ze všech sil, zatímco Voldemort se nerušeně dotýkal jeho jizvy a otíral z ní krev.
   Hned a to se narovnal a přičichl si ke krvi na prstě. Poklidně se usmál a jeho ledové oči se zarudly v noční tmě, jako když šelma zažene kořist do pasti.
   „Pouze jediný člověk tu zbýval,“ pravil chladně Voldemort a mnul si rudou tekutinu mezi prsty, jako kdyby se v tom vyžíval. „Moje krev, životodar, který mi proudí tělem a dává mi život,“ poté se sklonil k Harrymu, který se třásl po celém těle a pokoušel se nabrat nové sily, avšak cítil se jako vysátá moucha.
   „Cítím z tebe ten strach, chlapče,“ řekl mu a prohlížel si ho jako výstavní exponát. „Nemusíš se bát, teď už všechno bude o hodně… horší,“ dodal nakonec a se zadostiučiněním se zvedl a posadil se na kamenný výběžek uprostřed stejně tak kamenné jámy.
   „Vzpomínám si, jak naposledy jsem tě měl takhle v hrsti mezi mými služebníky,“ ozval se po chvilce odmlky Voldemort a z Harryho téměř zhypnotizovaně nespustil oči. „Také na ten tvůj velkolepý, ale hlavně neskutečně zbabělý útěk. Čekal bych, že se mi postavíš a budeš se mnou bojovat až do konce… ale ne, ty jsi musel prchnout jako zbabělá krysa…“ sykl Voldemort a sklonil se nad Harryho. „že Červíčku?“ štěkl náhle do zástupu smrtijedů na menší zaoblenou postavu, jež se krtila a třásla ze všech v zástupu nejvíc. „Ty už máš v tomhle krysím chování praxi.“
   „Můj pane, nikdy bych...“
   „TICHO!“ zaburácel Voldemort a v tu ránu byl na nohou, Červíčkovi se podlomila kolena a padl k zemi, přitom hlasitě kníkal. „Víš, že jsi zklamal…! Ale k tomu se v našem vyprávění dostaneme až za chvíli…“ řekl varovně Pán zla a vpíjel se očima do schoulené postavy zahalené pláštěm. „stejně jako k tvému trestu.“
   „Neeeee… prosím!“
   Voldemort rozpřáhl ruku, v tu chvíli se Pettigrew samovolně zvedl ze země a vyřítil se směrem k Voldemortovi, zastavil se v letu přímo před ním a Pánovi zla v ruce přistálo Pettigrewovo zápěstí.
   „Můj pane!“ křikl.
   „Teď poznáš Červíčku, že se nevyplácí neposlouchat, nebo dokonce selhat Pánovi zla!“ zahřměl Voldemort mocným hlasem a začal mu drtit ruku, Pettigrew lapal po dechu a kníkal jako kdyby byl v krysím těle. Voldemort nepřestával, ruku drtil stále více svou pouhou silou v dlani a zuby cenil při tom, jak se v tom vyžíval.
   V tu chvíli se ozvalo praskání kostí a Pettigrew se rozeřval na celé kolo, právě v tom momentu, kdy se mu objevila na ruce krev ho Voldemort pustil na zem, kde zůstal ležet.
   „Tak, kde jsme to skončili?“ zeptal se ledově Voldemort a očima si přeměřoval všechny smrtijedy. Zdálo se jako by mu z nich žhnulo, jako z těch hadích.
   „U toho, jak tady Potter zbaběle utekl,“ ozval se chladný hlas ze zástupu smrtijedů. „Můj pane,“ řekl jeden z nich a uklonil se, čímž vynikl v zástupu.
   „Správně, Luciusi,“ ohodnotil ho a přešel pomaličku k němu. „Ani tebe nemine trest, nikdo nebude selhávat Pánovi zla.“
   „Ano, můj pane,“ odvětil Malfoy a znovu se uklonil.
   „Abych pokračoval…“ řekl Voldemort a otočil se zpět na Harryho, který pokročil ve svém navrácení vědomí a už konečně vnímal okolí. Jizva ho však nepříčetně pálila stále dál a dál, čím dál víc se Voldemort k němu přiblížil. „přiznám se, že jsem neskutečně zuřil, když jsi mi utekl. Mohl jsi tak vyzradit můj návrat, když se mi to zcela nehodilo. Měl jsem se vrátit nepozorován, abych měl čas nastolit pořádku v mém společenství. Ale tohle drasticky zkřížilo mé plány, navíc, když to zavinil zpropadený spratek jako jsi ty!“ křikl a drtil pěsti, Harry na to zíral a pouze si představoval, co po Pettigrewovi teprve udělá jemu. „Tvé přežití tedy přineslo dva hlavní problémy, z toho jeden větší než druhý. První, začal jsi s tím starým hnijovousem roztrubovat můj návrat a společnost se o tom dozvěděla. Jak už jsem řekl, to bylo ohromné zkřížení mých úmyslů, hrozilo, že můj pečlivě vymyšlený plán se ocitne v troskách, což bylo přímo příšerné. Musel jsem urychleně jednat a dokázal jsem to vyřešit po dlouhém snažení.“
   Voldemort pokynul do dálky a tam se hned začala země kroutit. Alespoň tak se to zdálo Harryho mdlým očím, pak ale opírajíc se o výběžek uprostřed kamenné svatyně, uzřel, co to bylo doopravdy. Had, černý odporný had se k nim blížil jako sama smrt a hned poté se obtočil kolem Voldemortovo nohou a sjel dolů k Harrymu, jež na něj vykulil oči a stáhl se s palčivou bolestí dál, i když jen o kousíček.
   „Nagini,“ prozradil Voldemort se zatnutými zuby, tahle tvář vzbuzovala přímo nervy drásající strach. „Moje věrná společnice… je to tak neskutečně bystrý a inteligentní tvor, že s malou pomocí kouzel, jež jí zdokonalily kůru mozkovou jsem dokázal s jejím snažením, jí proměnit do lidského tvora,“ řekl Voldemort slavnostně a pousmál se Harryho srdceryvnému strachu. „Bylo to neskutečné, opravdu vnímala a naslouchala, učila se neskutečně rychle, až byla připravená hned nový rok nastoupit na ministerstvo. S pomocí dalších smrtijedů se dostala na vysoký post a přestože jí nikdo před tím neznal, stala se z ní celebrita. Avšak hlavní důvod, proč jsem tohle všechno kvůli ní podstoupil… bylo, že jsem potřeboval někoho, na koho se můžu zcela spolehnout a to Nagini opravdu byla. Ten někdo měl infiltrovat Ministerstvo a měnit veřejné mínění k mému obrazu. Okamžitě jakmile dostala první možnost se pokusila tě zabít,“ řekl smrtelně vážně Voldemort, až Harry hořce polkl a přisunul si raněnou ruku k tělu. „Neúspěšně. Ale stalo se něco, co nám celou věc naprosto usnadnilo- Kornelius Popletal.
   Ten starý škrpál stále tvrdil, že jsem se nevrátil, že nežiji a žádné nebezpečí mudlům či šmejdům nehrozí. Dokonce se obrátil proti samotnému Brumbálovi, což mi neskutečně hrálo do karet. V jednu chvíli jsem si říkal, že transformace Nagini do těla člověka nebyla zapotřebí… a to mě přivádí k onomu druhému hlavnímu problému, způsobenému tvým návratem- Věštba.
   Jako jeden ze tří, jež přežili onen incident před padesáti lety, jsem si byl vědom oné věštby… ale víc, než toho, jsem měl v mysli vyřešit skutečnost, že jsem jí nevyslechl celou. Tento problém mě doslova užíral na mysli,“ vyprávěl Voldemort a zatínal ruku, jak svá slova prožíval. „Prostě jsem nemohl dopustit tu katastrofu, která se stala před patnácti lety. Musel jsem o tom vědět všechno, naprosto všechno. Nemohl jsem dovolit, abych znovu naletěl na jakékoliv kletby, které v tobě tkví, Harry Pottere. Musel jsem si být jistý, že chlapec jako ty, mi není nebezpečný o nic víc, než tento odpad,“ řekl a poukázal na ležící Hermionu, která měla přivřené oči a slabě oddechovala. „Řešení prvního a druhého problému jsem proto spojil v jedno. Nagini pod svým kouzelnickým jménem Dolores Umbridgeová se dostala do Bradavic a byla jednou z hlavních profesorek. Dostala za úkol stále více a více rozšiřovat fámu, že Harry Potter je pouze idiotský chlapec, který si vymyslel jakousi podivnou dobrodružnou pohádku o znovuzrození mé osoby. Stále to měla popírat a tebe využívat. Nedokázala z tebe pomocí Veritaséra dostat jakoukoliv informaci, ovšem to nevadilo, věci se odvíjely dál a já uskutečnil svůj další plán. V na sklonku nového roku jsem osvobodil své věrné smrtijedy. Pak poprvé jsem si uvědomil, že bych mohl využít své propojení s tvým vědomím. Poprvé jsi viděl to, co jsem chtěl, abys viděl a to si také uvědomil i samotný Brumbál. Ovšem tvé hodiny Nitroobrany začaly příliš pozdě, s příliš… nepřívětivým učitelem. S pomocí Nagini, která ti přidělávala starosti, jak jen mohla, jsem tě dokázal dostat do nervově vystresované situace, že jsi byl ochoten se vydat do Odboru záhad a ukořistit pro mne věštbu, kterou jsi mohl sebrat pouze ty, a nikdo jiný. Bohužel v tomto plánu se vyskytly trhliny, jež zapříčinily jeho zhroucení už od samotných základů. Prvořadě, Nagini nebyla včas informována o mém plánu a stále poslouchala mé předchozí nařízení. Zadržela tebe a tvé přátele, ovšem jako vždy, slavný Potter se z toho dostal živ a zdráv. Což mě naštěstí hrálo do not. Bohužel druhý nezdar nastal v příchodu Fénixova řádu, jež zkomplikoval situaci na nejvyšší možnou míru. Poté, co se zde objevil i samotný Brumbál a já ho téměř zabil, jsem zjistil, že již nemá smysl se zde déle zdržovat. Vzal jsem tedy Belatrix zpět a zmizel nezraněn.
   Přežil jsi další ročník, ty stvůro bezduchá. Znovu se mi všechny plány proměnily v prach stejně jako to, co bylo ukryto uvnitř věštby a já jsem zjistil, že již nemůžu dále ztrácet čas honbou za jakýmsi přihlouplým zparchantělým spratkem. Už jsem potřeboval rozjet svůj plán na znovu obnovení své armády a hlavně nadvlády.
   Poslal jsem tedy Belatrix na její poslední úkol, zabít tě ve tvém vlastním domě, nezajímal jsem se již o to jí pomáhat, nebo cokoliv podobného. Byla na to sama, buď uspěje, nebo ne.
   Zatím jsem se soustředil na odvrácenou stranu světa. Na tu, o které se žádnému lidskému tvorovi ani nezdálo. Do světa mezi životem a smrtí. Do světa, kde nic není živé a přesto dýchá. Tam jsem hledal antické služebníky zla, kteří ztratili svou moc, když jsem ji ztratil před patnácti lety i já, až zmizeli… Démony Mordovníky. Potřeboval jsem jejich pomoc k nastolení staré doby děsu a nejistoty, potřeboval jsem, aby lidé měli znovu důvod, proč se bát vyslovit mé jméno. Prošel jsem celý Temný mord, ani si nedokážeš představit, jakými strastiplnými zkouškami jsem musel projít. Obstát a vyhrát. Má bezcitnost mi jako vždy pomohla všechny nástrahy překonat a přežít i samotnou smrt, když mě všichni tři démoni zabili. Povstal jsem znovu, abych jim dokázal, že jsem pravým dědicem zla, že jsem jejich pánem, tím jediným, kdo jim dokáže kázat.
   Vrátil jsem se mocným starodávným kouzlem zpět mezi živé, kteří se mi zdáli směšní oproti peklu, jež panovalo tam uvnitř. Nyní jsem měl jistotu, že tyti tvorové tě dokáží svou naprostou bezohledností zcela jistě zabít a to okamžitě. Byl jsem šťasten a okamžitě jsem začal shánět informace a svolávat všechny mé věrné služebníky. Za tu dobu, co jsem tu nebyl se však událo spousta věcí. Například to, že ses opětovně dokázal dostat z nebezpečí, že Belatrix je v Azkabanu a ty, že jsi zmizel neznámo kam. Nikdo o tobě nevěděl, v tu chvíli jsem nechápal, co jsi tím chtěl dokázat, až došlo k našemu podvědomému prvnímu spojení. A já pochopil, proč to vlastně všechno děláš. Trvalo mi celý den, než opravdu uvěřil tomu, že jsem byl tak slepý. Neviděl jsem to už dávno před tím. Byl jsi pryč z hlavního důvodu… abych do tebe nevstoupil, a neublížil tvým přátelům. To byl nejpodstatnější důvod, který vyzařoval z tvého srdce a právě ten mi otevřel oči, uvědomil jsem si tvé činy na Odboru záhad s tvým strýcem a teď tohle. Poznal jsem, na čem ti opravdu záleží. Ten nejstarší slabý článek hrdiny, jaký existuje. To právě proto hrdina vždy trpí, Harry, zatímco Pán zla, čím víc je bez citů a na nikom mu nezáleží, tím víc je nebezpečný a bezohledný. Ve chvíli, kdy jsem se s tebou spojil, jsem našel i tvou polohu a poslal za tebou mozkomory, chtěl jsem vědět, jak na tom jsi, jestli se ještě dokážeš o sebe postarat. Využil jsem tvého nepraktikování Nitroobrany a přesně v okamžiku, kdy se přiblížili mozkomoři, jsem ti zapůsobil na mysl, až tě rozbolela jizva a ty ses prozradil. Snadné, ale jisté. Ukázal jsem ti, že existuje na světě taková hrůza, že se jí ani nedokážeš podívat do očí, to bylo v okamžiku, kdy ses hnal na tom koštěti kdovíkam.
   Ovšem, jak už jsem řekl předtím, neměl jsem čas, abych se věnoval pomstě. Musel jsem se přestat soustřeďovat na sžíravý pocit pomsty, kterou cítila každá částečka mého těla. Když jsem se přestal… mimochodem, nechceš napít, Harry?“ zeptal se Voldemort klidně.
   Harry ležel stále na zemi, párkrát se pokusil se přesunout, ale bezvýsledně. Teď ležel na boku na nehybné ruce, druhou si stále držel s kapesníkem jizvu na čele, která ho bez ustání mučila dalšími a dalšími vlnami palčivé bolesti. Nepřítomně hleděl na Voldemorta a v jeho mdlém výrazu vyznívala neskutečná nenávist. Co se týče žízně, málem po ní umíral, měl žízeň jako trám a tělo mu při vyslovení toho slova se zatřáslo.
   „Nechceš?“ optal se Voldemort poklidně a neznatelně pokrčil rameny. „Jak myslíš, tak ne.“
   „Uš… uš… ušeř…“ brblal Harry a oči se mu klížily.
   „Ano? Copak máš na srdci?“ přihnal se k němu Voldemort, až se vybraní smrtijedi rozesmáli, avšak, když se jejich pán zvedl z poklonu nad Harrym, okamžitě utichli a svými pochyby se proměnili v sochy.
   „Ušetřte mě těle žvástů.“ vymumlal ze sebe zdrceně Harry a zakrvácená ruka, kterou se podpíral a dále s ní jinak nemohl pohnout, se mu málem podlomila.
   „Divíš se, proč ti to tu celé vykládám?“ zeptal se Voldemort. „Proč neukončím tvé trápení hned? Protože ti chci vysvětlit pravou podstatu toho, co se právě chystám udělat. Vysvětlit ti od začátku důvod, proč jsi tady v takovém rozpoložení. Chci vám všem tady vysvětlit geniálnost mého posledního plánu, který jako jediný na tebe fungoval.
   Nebo snad chceš…, abych… skončil s… vyprávěním?“ zeptal se pomaličku a chladně Voldemort, jež přešel k ležící Hermioně, která se zdála, že nadobro ztratila vědomí. „Chceš přistoupit k činům?“
   Harry se úzkostlivě zadíval zpod zakrvácených brýlí na svou kamarádku, které se stále nadzvedávala pomaličku hruď, čímž dávala o sobě vědět, že stále ještě dýchá. Rozhodně nejlepší nápad, na který zatím jeho zubožená mysl mohla přijít, je získat čas.
   Harry poklesl s pohledem, aby dal znamení, že se zdává ve sporech.
   „Beru to jako, že mám pokračovat,“ řekl téměř neslyšně Voldemort, podíval se pod sebe na ležící dívku, hned na to vykročil doprostřed na kamenný výčnělek a obrátil se okázale ve všem. „Můj hlavní záměr byl osvobodit naše impérium, jež bylo tak sprostě rozehnáno do všech částí světa. Zformovat mou armádu, která se nezastaví před ničím. Osvobodit mé věrné sluhy a potrestat ty, jež selhali. Proto jsem musel znovu zrekonstruovat i naše obvyklé místo setkání, staré přinejmenším tisíc let… místo, na které právě sprostě necháváš stékat svou krev,“ pravil Voldemort se znechucením. „Avšak vyskytl se problém, v místním kraji se o tomto našem místě setkání rozmnožila fáma, pověst, či zkrátka povídačka, jež vznikla po pár letech, co následovaly, když jsem ztratil svou moc. Proto jsem musel být v tomto ohledu nadmíru opatrný. Vysílal jsem do zapovězeného lesa mé služebníky, aby hlídali situaci a hlásili mi jakýkoliv nepatrný pohyb. Vyslal jsem sem dokonce i své věrné posly smrti, démony. Ti zde objevili jistého obra, který měl dar je zahlédnout, i když se to normálnímu člověku, který není vybrán nemůže naskytnout. Po několika týdnech zjišťování terénu jsem zahájil rekonstrukci. Zahrnovala mohutné vypálení části zapovězeného lesa. Obával jsem se příchodu ředitele Bradavic, proto jsem postupoval s ohněm velice pomalu, abych měl jistotu, že si jej ředitel všimne až když bude oblast okolo Zmijozelova spolku řádně vyčištěna od plevele a špíny… neboli živočichů.
   Znovu ses do situace nachomítl, Harry. Ty si prostě nedáš pokoj. Musíš slídit tak neskutečně sprostým způsobem, že se mi z tebe udělalo i několikrát špatně. Mozkomorové tě málem dostali, avšak někdo ti pomohl. Shodou okolností v té době v této oblasti hlídkoval jeden z démonů, jež měli za úkol střežit okolí Zmijozelova spolku, zatímco ostatní zabíjeli kouzelníky. Ten jeden tu noc vážně poranil Lexe Lextera, který ti tak láskyplně pomohl. Co mě ale naštvalo bylo, že sis myslel, že mu pomohl opravdu ten opeřený jelimán Charadrius. Neměl ani šanci ho vyléčit, moc Démona předčí všechny mýtické, antické i pravěké kouzla. nic se mu nevyrovná, pravý důvod, proč Lex Lexter nezemřel, je jiný. Situaci ovšem zkomplikovala přítomnost samotného Brumbála, který se začal potulovat lesem a hasit mocnými zaklínadly oheň. Kdyby nebylo jeho čmuchání, vypálil bych obrovitou část lesa, že by se o tom psalo ve všech kouzelnických novinách. ‚Smrtijedi se vrátili a na zemi propukla krvavá řež‘“ snil sám pro sebe Voldemort. „Nic takového se však nestalo, oheň byl uhašen a ministr kouzel této skutečnosti nepřikládal příliš velkou důležitost. V té době mi ministerstvo celkově hrálo do karet, nebylo zde nic udané, vedení bylo zmatené a rozvrácené, Brumbál tahal za jednu stranu provazu, Popletal za druhou. Avšak Popletal neměl dost síly, aby Brumbála přetáhl, ovšem Brumbál, měl na své straně příliš tenký provaz, který se mohl každou chvílí přetrhnout. A on se opravu dál trhal, zvláště pak s působením Nagini na ministerstvu. Ubohá Nagini schytala strastiplný psychický šok, avšak nic, co by nespravila má moc. Oba dva jsme nenáviděli ze všech bytostí na světě úplně nejvíc tu jedinou. Černovlasého chlapce s jizvou na čele.
   Tvým připletením do vypalování lesa, až musel zasáhnout i Brumbál mne již konečně dohnalo k největšímu vzteku, jaký se mnou kdy cloumal. Strávil jsem veškerý volný čas promýšlením a čtením knih černé magie. Přitom jsem nezapomínal na tvou největší slabinu. Až konečně, po dlouhé době přemýšlení jsem měl na světě neskutečný plán, jež měl vyústit tvým utrpením a mým triumfálním příchodem na veřejnost se svou armádou.
   Plán byl z jedné strany složitý, a z té druhé zase naprosto prostý. Ale hlavně, byl založen na tvé největší slabině…“ sykl Voldemort a hleděl zuřivě na ležícího Harryho. „a na tom, že touto slabinou trpí i všichni ti, kteří tě mají rádi.
   Již na začátku roku jsem požádal pana Malfoye… mladšího…, aby mi předával nejčerstvější informace o tvém působení v Bradavicích. Věděl jsem od něj o všech tvých blízkých, o těch, které tak miluješ. Tu asijskou čubku jsem odrovnal černou magií, světově obávaným kouzlem- Zapomínákem. Nyní zbývali tví dva přihlouplí kamarádíčci, jich jsem se zbavil… pravda trapnou a zahanbující taktikou. Ještě teď se za to stydím,“ pravil Voldemort a přitiskl si mrtvolnou ruku čestně k srdci. „Potom, co jsem téhle děvce…“ a ukázal zhnuseně na Hermionu. „musel dokázat smrtí Viktora Kruma, že si nehraji, jsem onu vraždu využil k propojení k obvinění, jež mělo následovat. Poslední dopis, který jsem poslal, byl adresován tobě, Harry. Měl jsi přinést něco, co bylo pro úspěch mého plánu smrtelně důležité, něco, co velmi pečlivě ukryl Brumbál na dno jezera a zaklel Obří sépii, aby agresivně útočila na jakéhokoliv příchozího, kdo by se tento předmět pokusil sebrat. Bylo mi jedno, jestli to přežiješ…“ řekl s ledovým posměškem. „svůj úkol jsi splnil sice krkolomně, ale úspěšně. Měl jsem na sobě plášť z mizenky a působil na tebe svou ohromnou mocí, jako robot jsi mi předal nevědomky kámen, tvůj přítel zmatený pláštěm z mizenky nevěděl na čem je, ovšem vše vyvrcholilo mým mistrovským finišem. A to tím, že jsi vlastnoručně zabil zaměstnance Ministerstva.
   V tu chvíli mi vše absolutně hrálo do karet, všichni ti přihlouplí studentíčkové v té škole tě nenáviděli, báli se tě, dokonce i někteří profesoři. Přátelé se k tobě neznali, neměl jsi svou odpudivou lásku, neměl jsi nic, Pottere!“ křikl se zadostiučiněním Voldemort a doslova horlivě si vychutnával tuto vzpomínku. „Oh, jak jsem si přál být na tom přelíčení, jak jsem si přál pohlédnout do očí toho pitomce Popletala, který nevědomky hrál se mnou za jedno, který tě usvědčil a poslal do Azkabanu, přesně tak, jak jsem to plánoval!“ Voldemort se však náhle odmlčel a stáhl ruce k tělu, přitom se smrtelným pohledem zarýval do vystrašeného chlapce na zemi. „Bohužel se na scéně objevil znovu Brumbál, nebo lépe řečeno jeho komplicové, kteří zcela drasticky narušili vývoj celé situace. Byl jsem vzteky bez sebe, Nagini v té době již byla na vysokém postu v ministerstvu, které se skrz naskrz hemžilo mými lidmi, s pomocí Belatrix a Narcisy, jsem dokázal překonat i tu největší nástrahu, kterou mi Brumbál mohl nachystat- Fideliovo zaklínadlo. Ostatně o tom jsem ti už vyprávěl na Odboru záhad a sám moc dobře víš, jak skvěle to kvůli tvé nadutosti dopadlo.
   Byl jsi v Azkabanu, byl jsi pod mou mocí! Byl jsi tam, kde jsem tě celou dobu chtěl mít! Konečně jsem si byl jist, že můj plán vyjde, věděl jsem, že do Azkabanu se koštětem, přenášedlem, ani přemístěním nikdo nedostane. Ovšem to neplatilo pro orlí křídla. V tu noc, kdy jsi málem umíral v kobce Dared’ar, se v kobce objevila další postava. LEX LEXTER!“ křikl Voldemort zuřivě a zatínal pěsti neskutečným vztekem. „Dál už víš, jak to bylo… dokonce jsem na několik dní s tebou ztratil i náš společný kontakt… mimochodem, kde jsi byl Harry?“
   Harry vše teď zpola naslouchal i přes bol v jizvě, ale odpovídat, to bylo to poslední, co ho právě teď lákalo. Ne, on celou dobu přemýšlel, jak se dostat pryč z té šlamastiky. Avšak, jak uvažoval sebevíc, stejně nemohl na nic přijít. Pokaždé se mu něco nehodilo, ať již, že kdyby se pokusil přemístit, tak by tu zanechali Nevilla. Nebo kdyby se pokusil znovu zasáhnout Voldemorta jevem Priori Incantato, neměl by dostatek síly se bránit. Jedno však věděl jistě, byl si vědom toho, kam se poděl na konci prosince, když se ztratil i z kontaktu Voldemortova zakletí, když pocítil tu největší útěchu, půvab a harmonii na světě.
   „Nevadí… stejně jsi mi to už dávno řekl,“ zkonstatoval Voldemort a přešel kolem Harryho, přičemž mu šlápl letmo na prst, až chlapec přidušeně zachrčel a z očí mu vytekla slza. „Abych pokračoval. Vztek, který mne ovládl potom, se nedal rovnat s tím, který jsem pociťoval po tom tvém nachomítnutí při pálení zapovězeného lesa. Znovu jsi mi utekl, přesto, že jsem měl armádu na místě, ty jsi tam nebyl. Hlavní uzel, jež spojoval celý můj plán se rozmotal a ty jsi byl znovu na svobodě. Vzteky bez sebe jsem vyslal malou část své armády, aby zmasakrovala Bradavický expres. Aby studenty vzali sem, a já je všechny po jednom pozabíjel,“ vykládal krvelačně Voldemort a horečně si představoval, jak kouká každému dítěti, než ho zabije, do očí a vykládá mu, že už nikdy neuvidí své rodiče. „Kdybys jen věděl, jak moc jsem se těšil až tu svou zlobu budu moci vybít na těch studentech. Byla tak velká, že jsem nevěděl jistě jestli ustane i po zabití všech. Ovšem stalo se něco neuvěřitelného. Něco neskutečného! Objevil se bílý pegas! Mocné stvoření, které vládlo silou, jakou nemá nikdo na tomto světě. Nedokázal jsem uvěřit, že tvá síla v Pegasském těle se dokáže rovnat moci démonů. Poté byl celý Bradavický expres zachráněn… zvláštní…“ zkonstatoval Voldemort zamyšleně. „jak mne přesto přezevšechno ještě stále ovládají lidské emoce,“ pravil a odmlčel se, přitom si prohlížel oblohu na sebou. „Pochybuji, že to, co jsem cítil, se dá nazvat vztekem nebo nenávistí. Ne… neexistovalo slovo, které by vystihovalo můj hněv… vymyslel jsem si své vlastní, které při hlubším zamyšlení vysvětlovalo mnohé věci, nejenom mé cítění. Mordovnost. To je to slovo,“ zakončil to Voldemort a odvrátil se od Harryho, který se snažil udržet při smyslech a stále přemýšlel o způsobu, jak z této bezvýchodné situace ven.
   „Potom jsem… jsem se snažil k ostatním chovat poklidně, ale má výbušná nálada se drala na povrch. Přesto jsem prostě nemohl to teď vzdát, nemohl jsem nechat vyndaný kus koláče, musel jsem dopéct celý. V té době má psychika prošla dalším vývojem, dokázal jsem po několika dnech ovládnout svůj vztek a nenávist. Byl jsem to já, kdo jim kázal, ne ony mě. Nagini jako Umbridgeová se stala Ministrem kouzel, což byl mimochodem můj vedlejší plán, který se oproti tomuto, stal skutečností. Měla nyní jako hlavní úkol nalézt nynější sídlo Fénixova řádu, způsobovat Brumbálovi co největší počet problémů, čím dál více měnit tvář ministerstva a dodávat mé lidi namísto starých zaměstnanců. To se také dařilo a já se mohl soustředit zpátky na tebe,“ sykl Voldemort a ukázal na Harryho prstem, na němž se rýsovaly kosti. „Dlouho a dlouho jsem přemýšlel a studoval, okamžitě jsem přišel na další úmysl a ten se týkal Lextera. Už jsem nemohl více dopustit, aby zhatil mé pečlivě připravené plány, jako tomu bylo na konci minulého roku. Začal jsem mu vyhrožovat prostřednictvím jiných smrtijedů, jeho bratrem, který o tom neměl ani potuchy. Lexter se podvolil a přestal na tebe hrát tu svou otcovskou roli. Věděl, že bez toho dokážeš přežít a že život jeho bratra je právě teď nejcennější. Nechal projít smrtijedy na ministerstvu, kteří pomocí upraveného zmenšovacího kouzla odnesli Oblouk smrti sem, kde jsem obnovil Zmijozelův spolek, jež tu byl dávno před tím. Musel jsem však ještě vyčistit nákazu lesa a vyhnat ty polokoňské hlupáky pryč. Vyslal jsem na ně armádu nemrtvých a pak v přečíslení a nepřipravení odtáhli.
   Pak jsem začal na tebe vyvíjet čím dál větší tlak, posílil jsem moc zapomínáka tak, že ses pokaždé, když ses přiblížil k té couře, ocitl až po uši ve strašlivé bolesti, kterou ti způsobovala její přítomnost. Mimochodem, možná ti to bude něco připomínat,“ řekl ledově Voldemort, sklonil se k chlapci, který marně začal ustupovat, avšak hned mu došly síly a Harry ucítil ukrutnou bolest, jak se Voldemort stále více a více přibližoval, až vyvrcholila, když se mu dotknul čela.
    Harry se doslova dusil, jak se mu dýchací cesty svíraly a poulil oči více a více, jizva se mohla přímo zbláznit a vypadalo to, jako kdyby mu měla sežehnout celé čelo.
   „Podobná bolest,“ zkonstatoval Voldemort a znovu se narovnal, až jeho plášť se nadmul. „Hned potom se však stalo něco, co jsem nečekal. Lexter přestal chránit svými činy bratra, vědomě riskoval pro tvé dobro. Byli domluvení s Brumbálem, věř mi Harry, ti dva se neustále spolu radí. Brumbál mu řekl o jistých pramenech, které četl a které zanechal ten zpropadený Godrik a jeho žena. Obsahovaly informaci o tom, že Gryf, jehož pradávný genom, co ti Godrik předal, koluje v tvých žilách spolu s pegasovým, a které se probudily k životu po tvém zmizení na konci prosince. Brumbál dopodrobna vyčetl způsob, jakým by mohl zastínit působení zapomínáka. Věřil ve stará kouzla té bájné Aethónské civilizace a přesně podle návodu tě postavil před Gryfa, který v tobě představoval lidský genom, protože právě na lidskou část tvého já zapomínák působil. To byla největší nevýhoda celého Brumbálova plánu. Musel jsi celou dobu ustat v přeměnách v Pegase, jehož moc z tebe Gryf, který se s tebou, dá se říci, spojoval, zastínil hluboko do tebe. Stejně jako Brumbál jsem o tom věděl své, avšak v té době jsem byl příliš zaměstnán, než abych se o to staral. Předpokládal jsem, že potíže, jež ti způsoboval Zapomínák budou dostačující, protože jsem nehodlal tě nechat v klidu ani minutu.
   Poté jsem zaútočil na Prasinky, abych měl vysuté stanoviště přímo vedle Bradavic. Ti vesničtí balíci nebyli na příchod pouhé části armády všemocného Pána zla připravení a padali jako mouchy. Shodou okolností tam byli i studenti Bradavické školy, což Brumbála nepostavilo do příliš dobrého světla. Ovšem co mě namíchlo, byla tvá opětovná přítomnost přímo uprostřed dění!“ řičel zlověstně Voldemort a drtil prsty, až mu praskaly klouby, Harry se přitom zvuku třásl na celém těle, zatímco Pettigrew opodál si obvázal svou rozdrcenou ruku a neustále neslyšně kníkal. „Dokonce ani můj drak, to nejsilnější stvoření, co kdy chodilo po této zemi tě nedokázal dostat! Tak neskutečné stvoření, že se mu žádný jiný drak nevyrovná. Nepochází z tohoto světa, dal jsem jeho druhu jméno Mordobijec Veliký. Víc, než cokoliv, to vzbuzovalo hrůzu, jež se mu dostávala.
   Jako impuls z nebe jsem považoval tvou přítomnost v dění. Vinou tolika práce, kterou jsem byl obtížen, tolika zločiny, vraždami, vydíráním a mučením, jsem zapomněl na svého úhlavního soka. Ve skutečnosti nikdy nespím, avšak onu noc, se mi zdála podivná věc. Usnul jsem. Právě za tu noc se mi ztratila nejcennější věc, kterou jsem držel u sebe ze všeho nejvíc. Dřív nebo později jsem jej chtěl použít jako zatím nepoznanou zbraň proti tobě. Ovšem… tu noc, někdo mi jej vzal, když na mě lstivě za zády použil primitivního uspávacího kouzla, které se do mě vpilo a jehož účinky se usadily i v tobě, Harry. Nestalo se ti náhodou něco podivného, co se týče spánku, nebo moci uspávat?“ zeptal se Voldemort jako svého syna a letmým mávnutím prstem Harrymu vysmekl z ruky kapesník, když si chtěl znovu utřít zkrvavený obličej. „Takže… začal jsem tedy celý nesvůj vymýšlet další plán, další z mnoha pokusů. Rozjel jsem ohromné vyšetřování přímo uvnitř mých služebníků,“ pravil Voldemort a přešel teď k zástupu smrtijedů, pomaličku je obcházel pevnými zlověstnými kroky, až se zastavil před Severusem Snapem. „Ten někdo musel tu noc velice spěchat zpátky, aby doručil onu věc přímo Brumbálovi, který jej znovu ukryl…, jak jsem později zjistil, ve své pracovně. Nenašel jsem viníka, i když mám jistá podezření. Ale odhalil jsem špeha!“ zahřímal Voldemort a v chůzi od smrtijedů se znovu rázně otočil a spočinul zraky na Snapeovi. „Jistý profesor Lektvarů na Bradavické škole čar a kouzel vynášel informace ven z našeho okruhu. Tomu někomu byla nabídnuta poslední šance žít, nežli věčně trpět v Temném mordu. Ten někdo jménem Severus Snape, to poté, co jsem jej zmáčkl, přijal, a začal poctivě hrát dvojího špeha. Od té doby mi donáší informace přímo zprostřed dění Fénixova řádu, jehož je dokonce členem! Právě od té doby se věci vymkly Brumbálovi kontrole a já jsem toho využil, abych spustil svůj vedlejší záložní plán, abych se ujistil, že nikde již nebudeš v bezpečí, ani v rodinném sídle Dursleyových. Obsadil jsem tedy jejich dům, moji věrní služebníci však nikoho zde nenašli, protože Brumbála tady Potter varoval, když využil svého vyvinutého nitrozpyritského umění, aby se dostal na malý okamžik do mé mysli a uzřel tak, co se stane. Ovšem já byl rychlejší, sebral jsem toho jejich obtloustlého kluka a zmizel. Pak jsem ve svém úmyslu využil cíleně pohřbu toho Blackovic ubožáka. To byl jediný okamžik, kdy tě nechali o samotě. Jinak tě střežili jako oko v hlavě, aniž by sis toho byl vědom. Právě v tu chvíli nastoupil Lucius Malfoy a ostatní, měli za úkol zabít sestru tvé matky, aby neexistovala již žádná spojitost, ani ochrana, nic takového. Avšak i to se nepodařilo, dokonce jsem to i tak trochu čekal, protože jsem byl připraven, kdyby plán selhal. Měl jsem již v té době vymyšlený hlavní a nejhlavnější nápad, jak zničit veškerou tvojí ochranu, kterou ti dala matka, a kterou jsem si myslel, že jsem překonal zrodem z tvé krve.
   Malfoy selhal a to dosti okázale. Byl za trest poslán do Azkabanu, jemuž velím, velel jsem a také budu velet já a nikdo jiný. Zatím Brumbálova sláva poklesla k bodu mrazu a on byl vyhoštěn z postu ředitele školy, do kterého byla obratem usazena Nagini… tedy Umbridgeová… zvláštní shoda náhod, že?“ vycenil ve zlostném úsměvu Voldemort své zuby. „Ve skutečnosti se stala alespoň jedna užitečná věc, byl jsi donucen se proměnit v Pegase a zapomínák znovu triumfoval. Gryf na tebe zcela jistě začal být agresivní a to mi hrálo do karet.
   Zatímco se z Oblouku smrti stále dál a dál valil popel z Temného Mordu a do tohoto světa proudili další a další mí nemrtví, jsem si teď uvědomil svůj prvotní cíl. Jako prvního jsem na něj poslal Červíčka a zapojil jsem do akce i tu běhnu Holoubkovou, měli získat ten kámen, ten zázračný kámen o kterém nemáš ani tušení jakou má vlastně ve skutečnosti moc,“ zvolal okázal Voldemort a od Červíčka se začal ozývat úzkostlivý pískot. „Vinou tvé asistence a pomoci slavného Lextera selhal i Červíček. Takže už víme proč má právě rozdrcené pažní kosti a narušenou tepnu, kvůli které zanedlouho vykrvácí. A nyní, abych ukončil svou honbu za kamenem, jsem nařídil své příkazy tomu, kdo mě zatím stále věrně poslouchal jako robot, a nikdy nezklamal. Mladému Malfoyovi. Brumbál však použil na svou pracovnu mnou neznámé kouzlo a já věděl, že jediný, kdo jej bude schopen otevřít, je právě Potter. Tentokrát jsem se však nepokoušel ovládnout tvé činy, místo toho jsem ti, Harry, dal samovolně nahlédnout do své mysli, na rozdíl od tvých dalších panických chvilkových útoků. Jak jsem tušil, chopil ses situace a bez rozmyslu ses vydal do Brumbálovo pracovny, kde vás Malfoy nachytal. Pak předal kámen Nagini, která ho bezpečně dopravila ke mně. Jedna z prvních věcí, která mi vyšla tak, jak měla.
   Konečně jsem měl zpátky to, po čem jsem tak dlouho toužil. To, co mi zabralo tak nekonečné snažení, abych našel, a to co se hned ocitlo vinou nešťastných událostí v Brumbálovo držení. Naštěstí pro mne již tomu tak není, byl jsem spokojen s vývojem situace, avšak do cesty se mi postavily další dvě překážky. Tvé dva genomy z nichž vzešli tví předci před mnoha tisíci let, se v tvém těle probudily k životu natolik, že již nebylo možné použít kámen bezpečně. Ne, nemohl jsem riskovat neúspěch a moc těchto tvorů, byla příliš velká na to, abych věřil, že je síla kamene překoná. Z kamene jsem musel udělat lektvar, který dokáže dokonat cíl, celého mého snažení. Ty sám o tom kameni nevíš zdaleka vše. Víš jenom částečky, možná, že víš, že je pravým opakem Kamene mudrců, že je určený zničit monstra, která nabudou nesmrtelnosti… sám však vidíš, že já jsem Kámen mudrců k tomu samému účelu nepotřeboval. Obešel jsem smrt jiným způsobem, před tím jako Salazar Zmijozel a i nyní jako mocný lord Voldemort. Kámen Znovuzrození ve skutečnost pro mne nebyl nebezpečím, takže paradoxem je, že když Flamel jej vyráběl, aby zařídil případnému nesmrtelnému kouzelníkovi stát se opět smrtelným, tak tento kámen bude naopak použit k záhubě dědice dobra! Tebe, Harry!“ rozkřikl se Voldemort na celé kolo a pozvedl ruce.
   Všichni s napětím vyčkávali, co se bude dít dál, Harry byl jedním z nich. Věděl, že teď už na nic nepřijde, že se bude bránit až do samého roztrhání těla. Tento pocit ho doslova vysával jako vysavač citů z duše, až se mu zvedal žaludek pod tlakem bolesti z jizvy. Pochytil však, jak se Voldemort upjatě dívá do nebe a hned na to ztuhl strachy.
   Mračna se nahoře rozestoupila, jako kdyby do nich někdo foukl a utvořila uprostřed malý kruh, jímž bylo možné zahlédnout nepřebernou noční oblohu s hvězdami. Harry se ale rázem zarazil. Tohle ještě nikdy neviděl, na obloze jasně zářila zelená hvězda.
   Voldemort se stále napjatýma rukama k nebi se na hvězdu zaměřil a jednou z rukou jako by ji přitahoval k sobě. Když v tom se zablesklo a hvězda pohasla. Všichni smrtijedi včetně Harryho ucukli a nevěděli, co si o tom mají myslet, Voldemort stále s nataženou rukou vyčkával.
   V tu chvíli to Harry uviděl, snášelo se to k zemi a smaragdově odráželo okolní zdroje světla. Přímo z nebe se přiřítil zelený průhledně lesklý kámen do Voldemortovo ruky, který ho ladně chytil a obloha nahoře se zase zahalila mraky.
   Harry jej jasně poznal, byl to ten kámen, jež na konci minulého roku vytáhl z hlubin jezera. Ten kámen, který nakonec nevědomky předal do ruky samotnému Voldemortovi. Ten kámen, o kterém Lexter říkal, že dokáže vysát veškerou ochranu kterou chlapci jeho maminka darovala.
   „Kámen znovuzrození!“ zvolal Voldemort a ukázal jej Harrymu, který hořce a úzkostlivě polkl. „Ten, z něhož byl vyroben onen lektvar do kterého mi stále ještě chyběly přísady. Přísady ze dvou tvorů Harry Pottere. Z tvorů, jejichž geny máš ve své krvi. Z tvorů, vedle nichž tví předkové žili a kteří jim přirostli k srdci. Mým posledním úkolem bylo získat jejich krev! Což se mi také podařilo!
   Následovalo úspěšné uzmutí krve Gryfa, u čehož ses znovu nachomítl a u nějž se strhla masivní bitva mezi těmi polokoňskými nekňuby a mými obry. Nakonec mi tedy zbývalo jediné, získat krev z Pegase, do nějž se měníš, ale vraťme se ještě k okamžiku, kdy tady Červíček a Holoubková se neúspěšně pokusili navrátit mi kámen,“ oznámil Voldemort a Pettigrew začal znovu skučet a odtahovat se dál, Voldemort postoupil k němu a ten se okamžitě přestal posouvat. „V ten den, přesněji ještě tu noc se mnou znovu cloumal vztek a snažil se mne ovládnout. Opětovně mi nevyšel další plán, který se týkal Harryho Pottera, přestože ostatní, jako například obsazování Ministerstva a masakrování nečistých kouzelníků mi vycházely jako po másle. V tu chvíli jsem si to uvědomil a vzpomněl jsem si, co vlastně mi na tebe… pečlivě chráněného v Bradavicích, zabralo,“ přemýšlel předstíravě Voldemort a jeho rudé oči nespustily svůj pohled z ležícího chlapce, který ovšem ten svůj odvracel, jak jen mohl, aby necítil ještě větší bolest, jíž ho jizva častovala. „A vzpomněl jsem si. Ten jediný, který mi zabral na sto procent, ten jediný kvůli kterému jsi trpěl jako mezek a vzdával jsi svůj život, což byl od začátku cíl mého plánu. Víc, než cokoliv jiného, jsi potřeboval své přátele, aby stáli při tobě. Dozvěděl jsem se od Malfoye o tom, jak je ten špinavý zrzek zakoukaný do téhle pijavice světa. Vše se mi složilo v jedinou nepropustnou a pevnou skládačku ještě tu noc, kdy tady Červíček předvedl bravurní selhání jako mu je zvykem.
   S pomocí mé věrné Nagini jsem plán onu noc rozjel, avšak někdo se o něm dozvěděl, protože to nebylo jen tak. Nagini měla problémy a dokonce i já. Nakonec se však náš záměr povedl a ty jsi byl nevědomky vystaven působení dvěma proniknutím mysli zároveň. Nemohl jsi takový tlak ustát a já mohl poupravit působení Zapomínáka v tvé hlavě.
   Takže… jaký je jediný zbývající způsob, jak oddělit nerozlučné přátele od sebe, jež mezi sebou měli tu takzvanou lásku nebeskou? No přece tím, že použijete stejné zbraně přímo na ně. Mám rád trojky, Harry,“ pousmál se ledově Voldemort a pokývl hlavou. „Protože pokaždé, když se spojí dva, zůstane třetí, který trpí. A to byl také můj záměr, když jsem omámil tvé smysli a navedl jsem tvou lásku tady na tuhle děvku. Zabralo to, opravdu to zabralo… NEBÝT TOHO PROKLATÉHO LEXTERA!“ křikl z ničeho nic chladně, až všichni sebou cukli.
   Voldemort hned nato pohlédl na Snapea, který neustále stál jako socha a ani se nehnul. „Nenáviděl jsem ho za jeho činy, kterými tě chránil. Nesnášel jsem to, jak se k tobě chová, to jak ti pomáhá a snaží se ti být přítelem. Každičká buňka mého těla ho nesnášela neskutečnou nenávistí, samozřejmě, která nedosahovala takových výšin, jako má nenávist k tobě chlapče… ještě vydrž vzhůru, neboj, za okamžik už budeš mít dostatek zábavy,“ ujistil ho poklidně Voldemort. „Stalo se mi neskutečným štěstím, že jsi jej začal nemít rád. A právě v ten okamžik jsem poručil Nagini, aby mi sehnala kus tvé Pegasské krve. Nepodařilo se jí to, ovšem na druhou stranu se vymanila z mé zloby tím, že zapříčinila počátek tvé dlouhodobé nenávisti k Lexterovi. Jako bonus jsem poručil Nagini, aby Lextera okamžitě propustila, aby zcela vypadl ze školy a také z Ministerstva. Přesně druhý den přestal být bystrozorem a ztrátou tvé náklonnosti ztratil vše, na čem mu záleželo. Bratr totiž v něm již dlouho neviděl svého oblíbeného sourozence, že Severusi? A hádej na čí popud?“ otázal se zadostiučiněním Voldemort a protáhl si prsty na ruce, až mu zapraskaly. „Následoval můj další geniální krok. Propojil jsem se znovu do tvé mysli, když jsi nemohl být plně soustředěn na obranu, v té chvíli jsem ti ukázal, jak by dopadli tví dospělejší přátelé, kdybys nepřišel na ministerstvo kouzel. Nastražil jsem na tebe past, stačilo pouze, aby ses dostal na Ministerstvo, to bylo celé kontrolováno mnou, navíc, sehnat ty idioty a svázat je v tý Weasleyho směšný kanceláři nebyl žádný problém. Konečně jsme se mohli vidět tváří v tvář, konečně jsem ti mohl poprvé vyprávět svůj příběh a způsobit ti strašlivou bolest. Ovšem potom, co jsem nezaslechl celou věštbu a i když jsem jí vytušil z tebe, jsem musel zničit veškerou obranu, kterou ti tvá matka darovala. Abych tě mohl poklidně mučit a týrat tak, jako nikoho před tím. Znám podobná kouzla a zaklínadla jako Brumbál, který se staral o veškeré kletby, jimiž tě matka ochránila, dohlížel na to, aby plnily svou úlohu. Tedy proto vím mnoho o ochranných kouzlech, věděl jsem, že jsi byl ochráněn jediným, a to matčiným, mocným kouzlem sebeobětování, které pochází z pradávné civilizace. Ale ona nebyla jejich členem, tvá špinavá mudlovská matka byla prachsprostá čarodějka, která si myslela, že může zneužívat pradávná kouzla k ochraně obyčejného chlapce. Věřil jsem, že mým zrodem z tvé krve tato ochrana zcela ztratí svůj smysl. Můžu se tě konečně i dotknout, ale přesto…! Přesto přezevšechno tě stále ještě něco chránilo, nakonec jsem zjistil, že to jsou dvě kouzla, jedno stále od tvé matky a to druhé, se mi zcela vymykalo. Nevíš náhodou o čem mluvím, Harry?“ zeptal se Voldemort poklidně, jako kdyby se ptala pokladní zákazníka, jestli nechce účet. „Takže všechno hezky popořadě, jako první jsem nalezl známky o té podivné místnosti na Odboru záhad, ve stejném patře, kde byla ukryta věštba, i můj Oblouk smrti. Musel jsem se dozvědět co je za těmi dveřmi, které prostě žádnými starodávnými i těmi nejmocnějšími kouzly, které jsem na ně použil, se neotevřely. Avšak věděl jsem, kdo je může otevřít, stejně jako Brumbálovu pracovnu. Mé dva plány se spojily v jedno a tak jsem ti v tu noc na Odboru záhad odebral Pegasskou krev a rovněž i zahubil tvou špinavou mudlovskou matku. Všechno mi konečně hrálo do karet, když se tam objevil znovu ten proradný Lexter následován Brumbálem a jeho bratrem,“ řekl nenávistně Voldemort a přivřel své rudé oči. Chvíli vyčkával a zakončil to prostým: „Nu což, tak jsem nezískal Ministerstvo, i když jeho nabití bylo to poslední o co mi v tu noc šlo. Hlavním důvodem jsi byl ty a to mi všechno vyšlo.
   Nyní konečně jsem se mohl těšit z úspěchu, můj minulý plán, který mi tak sprostě narušil Lexter znovu oživl a ty ses zakoukal do této kreatury. Váš společný přítel vás opustil, což vás více, než dost zasáhlo, zvláště pak tebe, když jsi musel být v takové zženštilé společnosti. Zatímco já, jsem získal vše potřebné a přestal se na okamžik zajímat o chlapce, který přežil. Soustředil jsem se na zničení Fénixova řádu, na zdevastování jejich hlavního štábu, s čímž mi více, než ochotně, pomohl tady Severus. Následně přidělávání starostí tomu dědkovi Brumbálovi mi šlo více, než snadně. Neměl čas už se o tebe starat a zachraňovat tě z malérů, musel to nechávat na jiných, kteří nebyli tak všímaví jako on. Nakonec jsi byl hlídán pouze ubohým orlem, až na to, že jeho pán nebyl tak nečinný. Trpěl stejně jako ty citovými problémy a já byl nadmíru spokojen s tím, jak se věci vyvíjí. Dalším krokem bylo ovládnutí celého lidstva, konečně dobít zemi a nastolit zde pořádek. Byl čas zahájit druhou válku.
   Zaměřil jsem se na Londýn, na sídlo královny. Nagini mi pomohla nastolit věcem pevný řád, avšak ještě ten den, jsem pocítil, jak tě chtěl někdo zabít, Harry, způsoboval ti smrtelnou bolest, pokaždé, když jsi cítil strašlivou bolest, prostupovala jizvou až ke mně! Dokážeš si představit, jaké to pro mě muselo po celou tu dobu být? Vracel jsem ti palčivou bolest zpět, přeci jenom si jí užíváš víc, že?“ řekl povrchně Voldemort a napřímil bradu. „V té chvíli nastalo zatím největší narušení mého plánu, jakého ses mohl vůbec kdy dopustit! Díky své zvědavosti jsi odvrátil mou armádu pryč z útoku a v celém tom zmatku se nedalo nic jiného dělat, než jen nečinně přihlížet. Potom všem jsem našel Nagini v Gringottovic bance, naštěstí měla se mnou spojení a já jí mohl… tedy moji služebníci jí mohli přijít na pomoc. Oba dva jsme se ti chtěli na největší možnou míru pomstít za to, co jsi provedl, Harry Pottere. Využili jsme směr armády a nechali jí jít dál, zatímco jsem vymýšlel, jak konečně ukončit mé trápení jménem Harry James Potter!“ zvolal Voldemort a sešel k Harrymu ležícím na zemi, Harry si všiml, jak každé písmeno po došlápnutí na jeho povrch se rozzářilo. „Zapomínák přestával vinou narušení jeho integrity mocnou nadlidskou silou ducha, který tebou prošel, působit tak, jak bych si přál. Proto jsem se rozhodl ti sebrat tu asijskou děvku okamžitě a bez jakéhokoliv váhání. Hned poté jsem vymyslel plán, když moji smrtijedi našli v lese potulující se samouvažující auto. Sehnal jsem si o něm informace a v tu chvíli jsem věděl všechno, abych tě dostal tam, kam budu chtít. Nechtěl jsem, abys moc váhal v zúčastnění se bitvy dvou armád, proto jsem využil momentu, kdy jsi necvičil Nitroobranu, abych do tebe pronikl a přikázal ti, aby ses bitvy nezúčastňoval, což pro tebe byl samozřejmě popud k tomu, abys ses do ní po hlavě vrhnul ty jeden bezmozku. Jako ujištění, že o tom nebudeš dále spekulovat, jsem ti obnovil dočasně náklonnost k té Changové. A kdybys přesto na setinku vteřiny váhal, uzmul jsem ti i toho ukecaného poloobra, se kterým jsem měl před asi padesáti lety sám tu čest. V tom okamžiku ses sem spolu s armádou kentaurů přihnal jako… opravdu jako na koni. Tušil jsem, že sebou vezmeš kamarády a budeš riskovat jejich již předem ztracené životy.
   Hned, když vyšla má léčka a kentauři se ocitli v obklíčení nemrtvých, jsem dal pokyn, aby tě ten automobil nalezl a přivez. Dostal pokyn, aby našel černovlasého chlapce. Ovšem hned poté jsem pochytil, jaké chyby jsem se dopustil. Ten mudlovský vehikl mi přivezl černovlasého chlapce, který byl tak vystrašený z celé scenérie, že se do něj schoval. Niv… Nov… Neville se jmenoval… alespoň takové jméno mi pod kletbou Imperius řekl. Nic ještě nebylo ztraceno, i když uběhl už dlouhý čas. Naopak, použil jsem ho jako návnadu na tebe a okamžitě změnil své plány. Dozvěděl jsem se o Lexterovi, který tě před malou chvílí doprovázel, nasadil jsem na tebe vějičku, která tě měla dovést mezi mou armádu smrtijedů, jež tě měli vystrašit natolik, až ses schoval do bezpečí automobilu.
   A to se mi také povedlo, jsi zde a já končím pomalu své vyprávění. Avšak ještě jedna věc se udála, jedna věc, která stojí za připomenutí, než se ti budu věnovat, Harry. A to má největší pomsta, kterou jsem připravoval po celý rok! Lektvar z onoho kamene, který právě mám v ruce, byl již dávno hotov a já jen vtryskl Nagini do jedových žláz. Poté jsem jí vyslal za tebou, aby dokonala mé celoroční tajné přání a doufání. To, co jsem plánoval už od začátku školního roku! To, co už se mělo stát v prosinci se konečně stalo, ano Harry, už se to událo. Ten okamžik, kdy se do tebe Nagini v těle hada zakousla, byl klíčový.
   Jsem si jistý, že teď necítíš žádnou změnu, ale neudálo se něco podivného od té doby? Myslíš si, že jsem tě chtěl potrestat pouze tím, že ti pomocí kamene znovuzrození uzmu ochranu, kterou ti tak chabě darovala tvá matka? Tohle si opravdu myslíš?
   Vždyť existovala ještě jedna ochrana, o které jsem neměl ani tušení! Ale věděl jsem, že Brumbál ví, co je cílem mého hlavního plánu. Neřekl ti to, protože je to tak děsivé, že by jsi mohl ztratit chuť do života. Já jsem nemohl riskovat, že by tě zachránila další z mnoha a mnoha ochran a tak jsem už od onoho léta vymyslel právě tento plán a teď mě dobře poslouchej, Harry.
   Jsem si jistý, že ses pokoušel kouzlit, že ses chtěl spolu s kamarádkami zachránit, avšak kouzlit ti nešlo. To je ono, to je právě ono, o co jsem se celou dobu snažil, Harry! To nejhorší, co jsem mohl provést čarodějovi Harrymu Potterovi! Konečně mi to vyšlo a z tebe je teď Harry!“ křičel Voldemort, až se ubohý černovlasý chlapec choulil v klubíčku. „Z tebe už není žádný kouzelník! Z TEBE JE TEĎ OBYČEJNÝ MUDLA BEZ JAKÝCHKOLIV OCHRAN TVÉ MATKY ZALOŽENÝCH NA KOUZELNÉ KRVI! JSI OBYČEJNÝ LIDSKÝ ČERV!“ rozeřval se Voldemort a hodil po Harrym sténajícím úzkostí dlouhatánskou kudlu. „KONEČNĚ TĚ TEĎ BUDU MOCI UMUČIT TAK, ŽE SE BUDEŠ CHTÍT SÁM ZABODNOUT TÍMHLE NOŽEM PŘED MÝMI ZRAKY!“