Kapitola 93.

Evakuace Bradavic

Obrovský zvon, jež ležel na zemi vedle velikánské díry od jeho dopadu, teď působil na chladnou a pochmurnou náladu a scenérii hradu jako utržené žezlo krále. Jako kdyby se tím jen dokázala zkáza Bradavického hradu, jako kdyby právě tím panovník naposledy vydechl a přestal se dále snažit ochraňovat svůj lid v mýtickém světě, plném nebezpečí a nástrah. Rozbourané hradební zdi, stržené mosty, začouzené kamenné valy a vyvalené hradební stěny tomuto pocitu z pohledu pouze přispívaly na míře a ještě zvyšovaly strach z očekávání. Ohromný hrad pevný jako skála, mohutný a na první pohled nedostupný, byl teď zpustošený jako nikdy předtím. V době útoku jej opustili přátelé a naděje, jako kdyby sám hrad, samy Bradavice měly duši. Jako kdyby při pocitu, že o ně už nikdo nestojí vzdaly svůj život, své snažení o přežití. I kdyby jen sebemenší dušička na světě jej chtěla zachránit, vážit si ho, třeba by se jenom kvůli ní pokusil zachránit, i když by byl poškozený natolik, že by to mělo pouze pramalou naději na úspěch.
   Teď se hrad zdál být v šedivém odpoledni stále tak opuštěným, naopak ještě více než před tím, protože byl hromadně evakuován, všechny živé bytosti jej opouštěli v houfech, jako kdyby se už nikdo o něj nestaral a nikomu na něm nezáleželo. Jako kdyby už neměl pro co žít a tak jen čekal, než se jeho stěny zřítí docela a celého ho pohltí prach a špína.
   Před branou Bradavic se utvořila ohromná kolona postav, jež ohraničovali dospělí lidé, kteří se rozhlíželi všude kolem sebe připraveni k obraně. Byli to studenti Bradavic, jež je opouštěli v tak závratném počtu a houfu, stáli před jejich pozemky, celé stovky studentů se tam mezi sebou mačkaly a čekaly co se jim řekne. V srdcích však jim trpělivost posilovala představa návratu domů, návratu zpět k rodičům a těm, co je mají rádi.
   Vepředu kolony stál a majestátně hlásal velice starý kouzelník, jež roztahoval ruce a hlaholil na celé Bradavice, až se jeho hlas rozléhal i po širém okolí, do polámaných korun stromů, do výšin s nepropustnými mračny a zataženým nebem. Starý kouzelník vydával poslední pokyny k evakuaci, podle níž se studenti řídili. Kontrolovali jestli u sebe mají vše potřebné, nebo zkrátka vše, co se podařilo zachránit. Stále se ještě báli možného útoku z jakékoliv strany, útoku, jež je mohl na místě rozsekat na kousky.
   Nad jejich hlavami bájně kroužil mohutný orel a pískal do širého okolí svým mocným hlasem. Vypadalo to, jako kdyby byl na stráži… zdálo se některým studentům a ono to možná i doopravdy bylo tak. Možná je ten orel v ohromné výšce opravdu hlídal, aby se jim nic nestalo, aby je varoval před možným nebezpečím ještě dříve, než je stačí ohrozit. Teď jim zakroužil nad hlavami, až několik studentů na něj začalo ukazovat a nemohli z něj spustit oči.
   Houf studentů byl vskutku veliký, i když to nebyli všichni, jelikož někteří opustili Bradavice ještě dříve, než vůbec samotný útok na ně započal. Přesto byl zástup ohromný a sáhodlouhý.
   Orel se otočil nad volajícím kouzelníkem s dlouhými vousy až k zemi a začal se opět vracet nad hlavami studentů ke zbořenému hradu. Mířil stále výš a výš, opět na něm zůstávaly viset některé pohledy dětí, jež tu bylo jako máku, až konečně orel dospěl k jejich konci, což mu zabralo nějaký ten čas.
    Na úplném konci celé řady studentů, na okraji toho všeho u zbořených hradeb a vedle mohutné brány stáli dva hoši, až se zdálo, že jsou ze všech osamocení nejvíce. Jako kdyby k těm ostatním nepatřili, jako kdyby se k nim neznali a opak nedávali nikterak najevo. Při této mýtické scenérii zbořeného hradu se zdáli být až příliš jasnými body, než by se mohlo na první pohled zdát.
   „Už?“ zeptal se netrpělivě Ron.
   „Ještě ne, Rone,“ odvětil mu na to Harry zamlkle. „Nemůžeme utíkat, jsme tu moc na očích.“
   V další chvíli zaslechli dopadající zvuk a dvě nohy postupující k jejich pozici. Nebyli si jisti, kdo to je a okamžitě otočili své zraky za sebe, aby spatřili Lextera držíc v ruce svého orla, bez jakýchkoliv ochranných pomůcek na ruce, pták mu jednoduše své ostré drápy do rukou nezarýval.
   Harry se opět odvrátil zpět a Ron na něj chápavě pohlédl, přemýšlel jestli tu vůbec má zůstávat a neoddělit se na malý okamžik od této dvojice.
   „Myslel jsem, že mi už nemáte co říct,“ řekl rozhořčeně Harry a snažil se udržet své emoce na uzdě.
   „Byl jsem téhož názoru,“ připustil i Lexter a na chvíli se k němu zády otočenému chlapci odmlčel.
   Nastalo chvilkové ticho, Harrymu z něj běhal mráz po zádech, strašila ho jakási utkvělá představa v něco hrozného, něco, co se mělo stát, něco, co jim hrozilo jako utržený zvon ve věži připravený každou chvílí se zřítit.
   Harry na chvíli zavřel oči a velice těžce oddechoval, všechny pocity ho dusily najednou, něco na něj uvnitř působilo, něco varovného, něco, co se týkalo Lextera a on věděl, že jeho telepatické schopnosti prohlédnou i tyto myšlenky.
   „Chtěl jsem… jsem…“ Lexter stejně jako Harry po chvilce zavřel oči a s obtížemi se nadechl. „jsem se s tebou rozloučit.“
   Harry otočil své zraky na stojící postavu za ním.
   „Jak to myslíte?“ vyhrkl překvapeně. Teď si moc dával záležet, aby zastíral své plány a emoce. „Myslel jsem, že až dorazíme do Londýna, pojedete se mnou k Dursleyovým.“
   „To jsem si myslel také, chlapče,“ odpověděl mu na to vyrovnaně Lexter a hleděl mu těžce do očí, jako kdyby se mu každou chvílí měly rozplynout před očima a už by je nikdy nespatřil.
   Harry potlačil silný výbuch emocí a zároveň myšlenek, aby se telepat nedostal do jeho mysli jakýmkoliv možný způsobem.
   „Nějak vás teď nechápu,“ vydal ze sebe Harry táhlou řeč přiškrceným hlasem.
   Lexter na něj strnule hleděl a vypadal stejně jako Harry, že se snaží zapudit emoce hluboko tam, odkud přišly. Ron na ně oba dva mrkal a v duchu pochytil Harryho obavy, v tu chvíli si uvědomil, co je Lexter zač a začal myslet na jinou věc, k jeho smůle to byla Hermiona a tak se jen hořce odvrátil a zády je poslouchal.
    „Harry, prosím tě z celého svého srdce, ať tě ani nenapadne něco jako utíkat nebo nám zmizet, nic takového teď nesmíš udělat, jasné?“ domlouval mu příkře Lexter a něco v jeho tónu naznačovalo, že to myslí zatraceně vážně.
   „Jak jsem řekl,“ pípl těžce Harry a tlačil své rty křečovitě k sobě. „Nevím, o čem to mluvíte.“
   „Průhlednější lhaní jsem za celou dobu vnímání své telepatické schopnosti nezažil, Harry…“
   „Alespoň nejsem ten, kdo v lhaní začal, drahý Lexi,“ osvětlil mu Harry a pronikavě se mu zahleděl do tváře. „Já nejsem ten první.“
   „Víš, co latinsky tajemná Lex?“ optal se ho Lexter. „Znamená to zákon… právo, nárok na svobodný život a na pomoc, když je třeba. Znamená to, že zákon je pro mě nejsvatější, ale teď jde o něco, kvůli čemu bych ho miliónkrát po sobě porušil, z celého srdce tě teď tady prosím, abys všechny pokusy o útěk okamžitě vystrnadil ze své mysli. Víc už nemám co říct… rozhodni se sám, Harry, je to na tobě. Moje skryté varování… nechť je vyslyšeno,“ zakončil své povídání Lexter a obrátil se na svého orla, který jej mírně klovl do ucha a on jej za to pohladil po zahnutém lesklém zobáku.
   Harry neměl už hodně dlouho hlavu takhle plnou k prasknutí. S oním minulým tušením něčeho, co se má stát, mu těmito slovy Lexter dodal jen a jen na ještě větším strachu z toho… co má následovat. Nevěděl, jestli má pokračovat, ale místo toho se zbaběle schovat do domů k Dursleyovým. Tam, kde by byl chráněn Lexterem a nic by se mu nemohlo stát, když je teď Pán zla zprovoděn ze světa.
   Následně se však na něj podíval Ron, v očích měl vyvstanulou otázku, skrytý názor i stejné obavy, jaké měl právě černovlasý chlapec. Přesto za tím vším Harry dokázal opět zahlédnout jednu mocnou, nesmírně silnou věc, kvůli které se hodlal obětovat i sám bojácný Ron.
   Harry spatřil neskutečné odhodlání pramenící z ještě silnější lásky k jisté moc milé osobě. Osobě, která jim byla upřena a kterou tak těžce ztratili.
   Těžce polkl a s pohledem do Ronových očí si uvědomil tíhu skutečnosti. Přes všechny bolesti a strasti, přes všechna trápení a hlavně obavy, přes tyhle všechny emoce se prohnala neprůstupná vlna nové emoce silné jako nezdolný hrom čerstvě vzniklý z nepřekonatelné bouře nářku a smutku. Emoce nazývající se odhodlání, odhodlání tak silné, že mělo sílu pohnout s celým světem, i s celým vesmírem.
   Harry se prudce otočil zpět na Lextera a zpříma mu do očí vyřkl ona slova. „Jak vy mě, tak já vám… tím pádem se uvidíme v Londýně.“
   Lexter, jak vidno, pochopil a nepotřeboval k tomu ani špetku ze své telepatické schopnosti. Stačilo mu pozorovat Harryho a Ronovo oči, jejich dětské a zároveň dospělé výrazy, navíc obohacené až strašidelným odhodláním zemřít.
   „Falkone,“ oslovil Lexter svého dravého ptáka, který na něj napřímil své pronikavé oči. „Ilm?e!s ßdrađ&,“ řekl mu nějakým zcela nesrozumitelným jazykem, tak odlišným, že se zdálo, že není ani z této planety.
   Orel prudce roztáhl křídla, všechny okolo ovál mohutný vítr a následně se vzduchem prohnalo překrásné orlí zapískání, věhlasné a bájně se roznášející do širého kraje, jako kočár zbloudilých duchů prohánějící se krajinou.
   Brumbál v dálce napřímil svůj pohled a následně změnil tón své mluvy, na celou podívanou a na všechny studenty zahlaholil svým mocným hlasem.
   „NASTÁVÁ MALÁ ZMĚNA, NYNÍ BUDETE SPOJENI ERUNOVO STROHEM, JE TO NEVIDITELNÉ ZLATAVÉ LANO, ZABRÁNÍ, ABY SE NÁM KDOKOLIV Z VÁS PŘI CESTĚ K BRADAVICKÉMU EXPRESU ZTRATIL, NEBO BYL NAPADEN A ODVLEČEN!“
   Harry stočil pohled zpět na Lextera, nyní v něm měl zlost a nenávist, rozhořčení míšené s opovržením, že přes všechno odhodlání chce ten orlí muž mít navrch, že zase je jenom dítětem, navíc vlečeným na laně jako nějaký uražený spratek.
   „Nenávist,“ usoudil příkře Lexter. „Já jsem však nemohl jinak… raději to než smrt,“ hned na to se otočil a začal kráčet pryč.
   Harry na něj stále ještě hleděl svým typickým naštvaným pohledem. Cítil zlost na všechny dospělé, na všechny ochránce i smrtijedy a hlavně na Lextera a nejvíc ze všeho Voldemorta. Zabil mu rodiče, zabil mu Felixe, zabil mu Hermionu a možná také i obrátil proti němu svými Démony samotného Lextera, který právě odcházel nedbajíc na chlapcův zlověstný pohled.
   Mizel mu před očima v dálce, jako nějaká kouzelná postava. Harry cítil zvláštní pocit, který se mu dral na povrch. Přes to všechno ucítil náhle lítost z pocitu, který teď viděl jasně před očima. Cítil totiž, že už Lextera nikdy neuvidí, že už vlastně neuvidí nikoho blízkého. A to je tím, že se rozhodl s Ronem se pustit do předem prohrané bitvy. Že chtěl bojovat v bitvě, která by se dala přirovnat bojem s krvežíznivými žraloky hořící pochodní pod hladinou moře.
   Lexter se dál a dál ztrácel na horizontu, s Falkonem na ruce mizel z Harryho života potom, co se ho naposledy pokusil připravit o možnost utéct. Harry si přitom pohledu vzpomněl, jak ho potkal poprvé. Vlastně viděl jen černou siluetu muže, která ho vnitřně donutila skočit z útesu. Kouzelník, co překračoval hranice tohoto světa, co se snažil pomoct a přesto tím daleko více ubližoval. Více, než si myslel.
   Kouzelník, který se ztrácel na horizontu, zacházel v dálce do věčných končin, ze kterých se již nehodlal vrátit. Vytrácel se z Harryho života docela a poté, co za čarou horizontu v podobě nedaleké louky zmizela i jeho hlava, Harry těžce polkl a přivřel křečovitě oči. Na malou chvíli uslyšel slova:

   „Ovšem, když nastala chvíle, kdy měl poprvé někdo opravdu chránit Harryho Pottera, syna Jamese a Lily, přešel bych i sedmero hor a sedmero řek, abych se sem dostal, cítil jsem to jako takové… alespoň částečné dovršení, splnění mé snahy, slibu, který jsem si dal. Proto bych tě nikdy neopustil…“

   Chyba, nyní ho opouštěl, Harry i sám Lexter od sebe oba dva odcházeli, i když byli vnitřně stále spojeni. Na začátku roku úplně cizí člověk, na konci tohle. Harry si v hlavě přestal ničit své myšlení bolestnými emocemi a smutnými pocity. Zadíval se na Rona, který stejně jako Harry pozoroval Lexterův odchod do dálky za vlnícími se stromy.
   „To… to komplikuje situaci,“ ohodnotil současnou věc Ron a pokývl na stranu hlavou.
   „No… mys…“
   Když v tu chvíli se začalo rozzařovat něco mezi studenty. Všechny je začalo něco spojovat do dvojic, něco úzkého a zlatavého, co okamžitě po rozzáření opět pohaslo. Záření se začalo blížit i k naší dvojici, už bylo jen několik desítek metrů od nich, když Harry se naposledy podíval vyděšeně na Rona, ale to už je záření dohnalo.
   Na ruce se jim upnulo něco, co je příjemně zahřálo a následně pohaslo. Spojilo je to do dvojice a nyní se mezi nimi vznášelo zlatě se třpytící skoro až duchovní lano, jež bylo průhledné pouze z poloviny.
   „Erunovo stroh,“ pousmál se Ron. „Pamatuješ?“
   Harry si dokázal s dojatým úsměvem vybavit slova Hermiony.

   „Copak jsi spadnul z Vrby mlátičky, Rone? Je to Erunovo STROH, ne stoh! A navíc jím nebyl přivázán Prométheus ke skále, ten tam byl přikován řetězy, které ukoval… ale víš co? Proč ti to říkám, vždyť ty to stejně za chvíli zapomeneš. Erunovo strohem byl vlečen Arneol na horu Beznaděje… copak nedáváš při dějinách skřetů pozor, ježišmarjá?“

   „Vím jistě, co by teď Hermiona řekla,“ pousmál se Harry. „A ať při mně bůh poklekne na nohy, jestli nebude mít opět možnost to říct znovu.“
   „To jsou slova, co jsem potřeboval slyšet,“ pousmál se mu na to Ron.
   Následně Brumbál mohutně zavolal na celý zástup studentů.
   „JELIKOŽ KOČÁRY NEMÁ KDO TÁHNOUT, JDEME K VLAKU PĚŠKY, VŠICHNI PROSÍM SPOŘÁDANĚ VYJDĚTE KUPŘEDU PO DVOJICÍCH PODÉL JEZERA, NEZASTAVUJTE SE! AŽ BUDE PŘÍHODNÝ OKAMŽIK, UDĚLÁME SI PŘESTÁVKU.“
   S těmito slovy se celý zástup studentů dal do pohybu, jakmile některý z nich ucítil, že byli zataháni za ruce, vydali se na cestu a takhle postupně se rozešli všichni kupředu, pryč od Bradavického hradu.
   Poslední byli Harry a Ron, za nimi se zařadili dva členové Fénixova řádu, které ještě v životě neviděli a uzavírali tak mohutný zástup opouštějící Bradavický polorozbořený hrad, spálený smutkem a plameny žalu.
   Jak vidno, Brumbál na hradě přece jenom zůstával, protože neodcházel, pouze přihlížel na odcházející studenty, kteří ho při odchodu míjeli. Samozřejmě jako poslední byla naše dvojice, na kterou Brumbál soustředil po chvilce své zraky, když se k němu blížili.
   Harry měl pocit, že znovu musí čelit telepatickému pohledu Lextera, ovšem co ho překvapilo bylo, že Brumbál má téměř ten samý pohled. Stejně tak smutně se na Harryho díval, stejně tak zachmuřeně vyhlížel na jejich úmysly.
   Konečně už zbývali jediní Harry a Ron, kteří ještě kolem Brumbála neprošli. Brumbál pouze nadmul svou vousatou bradu, začal krátce vykračovat po jejich boku a nesmírně vážně se známkou dojetí pravil: „Hlídej ho, Ronalde. Jsi kouzelník a můžeš kouzlit i mimo území Bradavic. Za každou cenu Harryho ochraňuj. Už tu nebude nikdo, kdo by vás hlídal cestou k vlaku. Členové Fénixova řádu jsou všichni zaměstnaní hlídáním ostatních studentů. Zdržte se, prosím, hloupostí a dostaňte se bezpečně domů. Není důvod, proč bych vám teď lhal,“ řekl Brumbál nesmírně vážně a zakabonil tvář, přitom se zastavil. „Pokud utečete, jste na to sami,“ řekl tak děsivě vážně, že Harrymu konečně došlo, že nyní opravdu říká pravdu.
   Pomalu ho míjeli, Ron se zraky plnými strachu a beznaděje, přece však s plnou dávkou odhodlání, která v něm stále zela, stále se drala na povrch.
   „Hodně štěstí, vy dva,“ řekl jim naposledy Brumbál, než se otočil a začal stařecky vycházet zpátky k rozbouranému hradu, jako kdyby se kapitán chtěl utopit společně s lodí, jako kdyby na palubě chtěl zemřít jako poslední, nikdy by Bradavice neopustil, ať již osobně, nebo duší.
   Harry a Ron vykračovali společně s ostatními po stezce vyjeté kočáry, vyšlapané studenty a obrostlé trávou. Kolem dokola se tyčila honosná příroda, vysoké stromy, které v dálce ztrácely svou výšku, když nesly známky zkázy, která zde před několika hodinami proběhla.
   Ponedlouho už byly od Bradavic vzdáleni natolik, že stromy byly konečně všechny zdravé, stejně jako příroda okolo. Právě v tu dobu šli okolo rozlehlého jezera, jehož hladina se leskla a odrážela zamračenou oblohu, která měla stejný výraz jako Brumbálovo čelo. Oba dva chlapci se po celou tu dobu neodvažovali ani promluvit, nechtěli dát najevo žádné své umysly dokud nebudou v bezpečné vzdálenosti od Bradavic, i když ve skutečnosti ani nevěděli, jak velká ta vzdálenost má být.
   „Trochu zkřížení plánů… nemyslíš?“ odhodlal se ke slovům Ron a pokaždé se k Harrymu naklonil, aby je nezaslechli ani studenti vepředu, či dva obezřetní strážci za nimi.
   „Trochu hodně velké, Rone,“ hlesl bezduše Harry s hlavou plnou myšlenek. Posledních několik minut strávil vymýšlením východiska z této ztracené situace. „Nemůžeme utéct, když jdeme v té koloně a nemůžeme utéct v Londýně, protože netrefíme zpátky do Bradavic, kam míříme. Nevíme, kde leží, žádný student to neví.“
   „Ani se jich na to nemůžeme ptát,“ souhlasil a dodal Ron. „Musíme ale něco vymyslet, nemůžeme to vzdát.“
   „S tím souhlasím,“ poznamenal Harry. „Ale… nezdá se mi… že to dokážeme. Já jsem jen člověk, nemůžu kouzlit, donutí nás nastoupit do vlaku a pak co?“
   „Stačí jen pár kilometrů cesty a jsme ztracení,“ hlesl Ron s tónem v koncích. „Jedině… jedině sledovat koleje.“
   „To je naše jediná možnost,“ přisvědčil Harry. „Ale ještě pořád pak není dané, jestli dorazíme zpátky do Bradavic,“ hlesl stejným beznadějným tónem a horečně se přemáhal, aby něco vymyslel. „Něco přece musíme udělat, krucinál!“ jekl až poslední slova vyzněla nahlas.
   „Pššššš!“ uklidňoval ho Ron. „Harry já to nevzdám a jestli ani ty ne, tak nás nic nemůže zastavit.“
   „Dobře… budou nás ale hledat až zmizíme. Jít podél kolejí bude sebevražda,“ usoudil Harry zmateně a žalostně. „Zatraceně, je to bez východiska. Jsme v pasti, jak pak trefíme zpátky? Proč pořád nám něco musí nevycházet, proč alespoň jednou nemůžeme narazit na řešení?“ vyhrkl Harry a málem vyjekl, když opravdu na něco až narazil.
   Bylo to Křivonožka, málem mu šlápl na ocas a povalil ho, kocour na něj sykl a hned na to jemně mňoukl, jako kdyby říkal: ‚Dávej pozor! No konečně… nehledáte náhodou průvodce?‘
   Harry pochopil, podíval se na Rona, ten se dychtivě pousmál, nejspíše také pochopil. Hned na to Harry chtěl vzít Křivonožku do náruče, ale kocour se mu hbitě smekl kolem rukou, bleskově ho oběhl a tryskem mu vypádil po zádech na rameno, kde se sice krkolomně, ale nakonec pohodlně uvelebil, když se opřel o Harryho hlavu.
   „Tak s touhle liškou…“ následně ho Křivonožka o něco silněji drápl. „promiň… kočkou podšitou… myslím, že to dokážeme,“ pousmál se na Rona a společně pokračovali zástupem kolem jezera dál k nádraží, kde už stoupaly jemné obláčky dýmu z komína Bradavického Expresu.

   „VŠICHNI NASTUPOVAT!“ rozlehl se hlas po Bradavickém nádraží přeplněném studenty.
   Vlak již byl na místě a na jeho střeše stálo asi deset členů Fénixova řádu, jim velel Kingsley Pastorek, jež stál hned vedle lokomotivy. Harry při tom pohledu si okamžitě vzpomněl na konec roku, nebo spíše začátek, když na této lokomotivě sváděl drsný souboj s Belatrix Lestrangovou. Tyto myšlenky ho automaticky přesměrovaly na okamžik, kdy Hermiona padala do oblouku. Nemohl ten pohled vytřást z hlavy, nemohl se ho zbavit na jedinou možnou vteřinu. Pokaždé, když přestal přemýšlet nad něčím důležitým, okamžitě mu v mysli vyvstanula Hermiona a její zmizení v Oblouku.
   „Tak… a co teď rádče?“ zeptal se Ron chlapce s kocourem v náručí.
   „Musíme nastoupit… je to příliš střežené,“ odpověděl Harry nevalným hlasem.
   „Harry…“ přisunul se k němu Ron a koukal na všechny strany, jestli je někdo neodposlouchává. „jakmile nastoupíme a vlak se rozjede… jak pak proboha chceš utéct?“
   „Víš, Rone…“ přemýšlel Harry netrpělivě a pln očekávání. „já pevně věřím, že právě tenhle dojem beznaděje s tebou sdílí i všichni strážci.“
   Ron na něj vykulil překvapeně oči, už vyslovoval: „Ty chceš…“ ale nedopověděl to, protože je lano zatahalo a začalo je tlačit k červenému Bradavickému Expresu, jež se lesknul ještě víc, než kdy dřív.
   Ron po celou tu dobu na Harryho koukal s vyděšenou tváři, s hrůzou si představoval, co má v plánu, když ponedlouho mu Harry řekl s přímým pohledem do tváře. „Hermiona, Rone, kvůli ní.“
   Ron přikývl, to mu stačilo, naprosto stačilo. Znovu se pevně až přehnaně odhodlal a oklepal, i kdyby měl skákat z padesáti jedoucích vlaků v plné rychlosti, až by se rozmázl po zemi, přesto to udělá a strach zažene jedinou vzpomínkou na Hermionu. Nedokázal si bez ní představit už život, měl jí plnou hlavu a za poslední měsíce se jeho touha po ní, když s ní nemohl být v blízkosti zvýšila na neúprosné meze. Přesto nedával najevo bližší vztah, ještě stále ne.
   Každému studentovi těsně před tím, než vešel do vlaku, zmizely provazy z rukou a všichni se bezpečně s pocitem jistoty vydávali do nitra čekajícího expresu. Jako kdyby se teď cítili o něco bezpečněji, nebo možná jejich nálada povyskočila s pocitem, že nastupují do objektu, který je dostane rovnou k rodičům.
   Na řadu přišli i Ron a Harry, tentokrát se hnali kupředu, aby dostali volné kupé. Když chybělo několik desítek studentů, zdálo se spíše pravděpodobné, že nějaké takové opravdu najdou. Konečně se protlačili skrz a jakmile Harry vstoupil na první schůdek posledního vagónu vlaku, provazy mu zmizely z rukou. Vykročil nahoru s Ronem v závěsu, ještě se s ujištěním za sebe ohlédl, jestli Rona neztratil. Vlak byl stále ještě téměř prázdný, nebo se to alespoň zdálo zvenku. Zevnitř přesto je tento pocit přešel, protože se na chodbě mačkalo nespočet studentů. Harry a Ron se ihned protlačili kupředu, všichni jako kdyby se černovlasého chlapce štítili a obávali, to jim pomáhalo se vtěsnat mezi ně a proklouznout dál. V jedné třetině konečně narazili na zcela volné kupé, Harry okamžitě otevřel dveře hbitým odsunutím, vběhl dovnitř, na podpatku se otočil a za Ronem je zase přibouchl. Následně zatáhl závěsy a dveře zamkl.
   „Tak… snad se sem nikdo nebude cpát.“
   „Tady bychom si už mohli promluvit o tom, co budeme dělat,“ pravil netrpělivě Ron.
   „No… nemohli počítat s tím, jaké kupé si vybereme, to je nemožné, ani my jsme to nevěděli,“ souhlasil Harry a praštil s kufrem do horní přihrádky, která vůbec nepoznala, že na ní něco chlapec položil, jak byl kufr prázdný.
   Ron udělal to samé a Křivonožka si vyhoupl na sedadlo, okamžitě se otočil zpět na oba chlapce jako kdyby očekával, že něco vymyslí, jako kdyby s nimi byl opravdu také tak pevně spřažen.
   „Takže, jakmile se vlak rozjede, vykoukneme ven a zkontrolujeme chodbu, hned pak zmizíme, jasný?“
   „Už… už jsi někdy skákal z vlaku?“ zeptal se nejistě Ron.
   „Ne… a ty?“ opáčil Harry spíš sarkasticky než vážně, proto také Ron jen odpověděl vydechnutím, plným sebezáchovy.
   „Dobře… takže dohodnuto…“ souhlasil, ale dřív jim někdo zabouchal na dveře a zvenčí se ozvalo naštvané nadávání a volající hlasy.
   „Tady je sklad kouzelných tvorů čtvrté kategorie!“ vykřikl Ron nesmírně hlubokým hlasem, až se Harry lekl. Jestli tohle nebyl hlas dospělého člověka, ať visí. „Studentům vstup zakázán!“
   „Čtvrté kategorie?“ vyhrkl nějaký hlas za dveřmi a okamžitě bouchání ustalo, navíc se chodba venku začala hezky rychle vyprazdňovat.
   „Dobrý,“ ocenil jej Harry s úsměvem a málem si sedl na Křivonožku, který hnedka uskočil a následně se na Harryho klíně rozvalil, jako kdyby se mu tím chtěl pomstít.
   Zvenčí se stále ještě ozývalo nespočet hlasů, jak dospělí kouzelníci organizovali nastupování do vlaku, pobíhali kolem a oba dva chlapci jen velice opatrně vykukovali ven z okna. Jednou Ron dokonce zahlédl v dálce svého otce následovaným oběma Weasleyovým nejstaršími, kteří, jak vidno, byli vážnější než kdy dřív. Přesto si jeden z nich neodpustil křiklavý účes až se Ron uchechtl. Za nimi pobíhal Percy, který se teď snažil co nejvíc stát za svým otcem a zcela naprosto bránit, jak jeho, tak jeho názory.
   Studenti začali mizet z nádraží a to se začalo vylidňovat. Harry potlačil při tom pohledu slzu a hořce přivřel pevně oči při vzpomínkách, které ho teď přepadávaly. Nebyl tu žádný Hagrid, který se s nimi loučil jako to měl každým rokem v povaze. Žádní přátelé, kvůli kterým mu loučení trvalo vždy o mnoho déle, než si se všemi stačil potřást rukou a popřát jim krásné prázdniny. A hlavně, to nejdůležitější, nebyla tu žádná Hermiona, která by nastupovala do vlaku společně s nimi. Kdyby tu byla, nemuseli by utíkat, už by byl konec a jeli by domů… Harry přesto velice zaujatě zvažoval myšlenku, že by stejně v Bradavicích zůstal a učinil něco, co měl v úmyslu už od samého konce minulého školního roku. Zachránit Siriuse, jeho kmotra, jeho jediného opatrovníka, který Harryho nikdy nezradil a vždy mu chtěl jen a jen pomoct. Další slzu musel Harry potlačit při vzpomínce na jeho osobu, to jen zvýšilo jeho žal a Ron věděl, že nemá smysl cokoliv říkat. Pouze si vedle Harryho sedl, dal mu ruku za záda a naklonili k sobě hlavy. V této pozici zůstali až dokud se nádraží nevylidnilo docela a nezůstali tam jen strážní, kteří na poslední chvíli kontrolovali počet studentů a zda je vše v pořádku, někteří dokonce prolézali pod vlakem a hledali zákeřné kletby, které by síly zla na studenty mohli použít.
   Ron a Harry o sebe opření, hledíc ven na dřevěnou desku hlásající Bradavice, takhle setrvávali dokud se z vlaku neozvalo zahoukání a dokud jím netrhl první náznak pohybu.
   V ten moment se u jejich okna objevil pan Weasley i se čtyřmi bratry (Percy chyběl), dokonce i s Fredem a Georgem, kteří se na Rona dívali zase trošičku škodolibě. Pan Weasley přitiskl ruku ke sklu a díval se na Rona, něco mu říkal, ale přes sklo to nebylo slyšet.
   Ron se k němu naklonil a naznačoval mu, že neslyší a to už se vlak dal do pohybu. Pan Weasley ještě běžel vedle okna, mával Ronovi a nechtěl ruku oddělit od skla. Ron to nevydržel, vyskočil ze sedadla a svou ruku přitiskl na obrys té otcovo. Ten už vlaku nestíhal, ruka se mu odpojovala od okna, stále jen hledíc na Rona jí od něho odlepil a mával mu na rozloučenou, přičemž mizel v dálce.
   „Tati!“ vyjekl Ron třaslavě. „Tati!“ vyjekl znovu a v obličeji s ním lomcoval smutek, tak strašlivý smutek, který nezvládal ukočírovat. „TATIIIIII!“ Otec mu mizel v dálce a společně se syny mu mával na rozloučenou dokud je neztratil ze zorného pole a Harry viděl, jak tiskne hlavu na sklo, jež se pod jeho pusou divoce zamlžovalo.
   Konečně se odlepil od okna a zůstal hledět na Harryho, který se sklopenou tváří prožíval s Ronem stejně tak prudký a nesnesitelný žal, ten, který cítil tak strašně mockrát, ten který přitom tak neskutečně nenáviděl.
   Harry na něj pohlédl a na ústech měl větu ‚Zase je uvidíš.‘ ale něco v něm ho donutilo jí spolknout a nevyslovit. Jenom si hleděli do očí a Ron po chvilce pokynul a pomohl Harrymu na nohy.
   „Jdeme za ní,“ hrkl Ron a snažil se zastřít roztřesený hlas, tvář měl stále ještě vlhkou od slz a žalu.
   „Dobře,“ souhlasil Harry a zvedl se ze sedačky. Aby řeč nestála, tak se otočil za sebe na přihrádky se zavazadly. „Budeme něco potřebovat?“
   „Nic kromě mojí hůlky, oblečení co máme na sobě… a odvahy,“ dodal ještě Ron a pevně sevřel rty do úzké linky.
   Harry se na něj opět podíval a nastala další chvilka plná očekávání, kterou následně přerušil Harry slovy: „Tak jdeme.“
   Dvířka jejich kupé se odemkla a do chodby vykukla hlava černovlasého chlapce. Byla prázdná, tak jako tomu bylo vždycky, jediný, kdo tudy občas projel, nebo prošel, byla stará paní se sladkostmi, nebo studenti utíkající na toaletu.
   Harry vyšel na úzkou chodbičku společně s Ronem a v závěsu s Křivonožkou, který nezůstával pozadu. Ron si ohlídal, aby ho tam nezapomněli a teď společně s Harrym procházel kolem sousedních kupé plnými studenty. Ti se spolu velice vážně bavili, nikde nebyly vidět žádné společenské kouzelnické hry, nikde nic, co by připomínalo zábavu, všude jenom strnulé tváře vyděšených studentů, kteří chtěli zpátky domů ke svým rodičům.
   „Skloň se,“ řekl Harry Ronovi a oba dva sklopili svá těla, aby když procházeli kolem jednotlivých kupé je studenti neviděli. Ron stále obezřetně hlídal spojovací dveře na opačné straně vagónu, aby se v nich nikdo neobjevil.
   Oba dva v posledním vagónu mířili na jeho konec, kam zanedlouho poté dorazili a znovu se narovnali.
   „Huh,“ zaklel Harry a zatřepal hlavou.
   „Co je?“ zeptal se ho potichu Ron.
   „Nějak se mi zamotala hlava,“ vysvětlil mu Harry a chvilku se vzpamatovával, v žaludku cítil známky po nevolnosti. „Pořád je mi ještě blbě.“
   „Hermiona, Harry… mysli na ní,“ opětoval mu Ron vyzývavě.
   Harry uvědoměle přikývl a vzal za kliku posledních dveří posledního vagónu.
   Hlasitě se odsunuly na stranu, i když v té jízdě je nikdo nemohl slyšet.
   „Jak daleko myslíš, že jsme urazili?“ zeptal se Ron.
   „Hádám jen pár mil,“ odvětil Harry, ale měl na obličeji vyděšený výraz.
   Ron se mu přehnul přes rameno a na tom jeho se rozhostil ještě horší.
   „Ty chceš skočit v takovéhle výšce… a hlavně rychlosti?“ vyhrkl Ron vylekaně.
   „Musíme co nejdřív, vlak stále zrychluje, no tak jdi!“ křikl na něj Harry a popadl ho za ramena.
   „Proč já musím první?“ vyhrkl Ron.
   „Protože se bojíš!“ křikl na něj Harry přes dující vítr. „Nezapomeň, že to děláme kvůli Hermioně.“
   „Máš pravdu,“ zahalekal vystrašeně Ron a dusil v sobě strach, zajíkal se jím a snažil se nemyslet na strašlivé myšlenky, co by se mu mohlo stát.
   „Skoč do té strouhy na okraji kolejiště, zmírní to pád,“ řekl Harry. „viděl to v televizi. Snaž se si neublížit.“
   Teď už vlak opravdu zrychloval, byl nejvyšší čas vyskočit, jestli to měli provést, tak teď.
   Svist!
   Kolem nich profrčela rezatá čára a na trávě venku se vyválela, byl to Křivonožka, na zemi se vzpamatoval, vyskočil na nohy a bleskurychle upaloval za jedoucím vlakem. Oba dva přitom na něj vyděšeně civěli.
   „Tak jdi!“ křikl na něj Harry. „Hodně štěstí, Rone, uvidíme se venku!“
   Ron sestoupil o pár schůdků v dujícím větru dolů, začal se zhluboka nadechovat, nádech, výdech, stále to opakoval, přivíral oči, znovu je otevíral, nabíral nový vzduch, až se konečně odhodlal, sevřel oči, pusu, všechno co jen mohl a odrazil se s pomocí Harryho ven.
   Harry se ani nechtěl dívat, neměl na to odvahu, přesto jeho oči zabloudili na místo, kde se právě Ron kutálel směrem dolů od kolejí, ruce se mu mlátily o zem a vlasy mu vlály jako divocí hadi. Při tom pohledu se Harrymu zdálo, že to snad opravdu nepřežil. Vlak nabíral skutečně závratnou rychlost a teď byla řada na něm samotném. Bylo to tady.
   Harry civěl na rozmazanou zem pod ním, jak se kamínky míhají jeden za druhým, tak strašně s ním teď lomcoval strach, neměl tu nikoho, kdo by jej uklidnil a dodal mu odvahu, byl tu sám… i když ne tak docela.
    „Hej!“ zařval mu někdo za zády a Harry ucítil, jak mu za rameno bere ruka se silným stiskem.
   Harry spočinul s pohledem do očí vyděšeného Percyho.
   „Jsi blázen, Harry?“ křikl na něj. „Zase… zase se chceš zabít?“
   „Já… ne… já… co tu děláš?“ křikl na něj horečně přes fučící vítr.
   Percy hbitě sáhl po dveřích a sunutím zaklapl výhled ven na otevřenou krajinu, každým okamžikem se víc a víc vzdaloval od Rona, vše bylo ztraceno.
   „Percy! Prosím!“ halekal na něj Harry, ale hnedka ztišil hlas, když zjistil, že je až moc po zavření dveří slyšet. „Musíš mě pustit, no tak. Nech mě!“
   „Nesmíš si ubližovat!“
   „Ale já nechci, krucinál, nechci se zabít!“ vysvětloval mu divoce Harry s ještě divočeji tlukoucím srdcem, čas běžel a byl zatraceně cenný.
   „Tak co to mělo znamenat?“ vytasil se na něj Percy.
   „Něco, co bys nikdy nepochopil,“ štěkl mu na to Harry a začal upalovat dál chodbou, tentokrát kašlal na shýbání, běžel kolem kupé jakoby se nechumelilo, však si ho také studenti jen s obtížemi přes ten okamžik, co je míhal, stačili všimnout.
   Tep měl až někde na vrcholu té nejvyšší úrovně, zajíkal se strachy kam to až Ronovi ujede, tak strašně moc se bál, že se dostane příliš daleko.
   Nakonec doběhl na druhý konec vagonu, trhnutím otevřel dveře, následně zaslechl za sebou spěšné kroky Percyho, který se za ním právě hnal.
   Vlak zrychlil už na neúprosnou úroveň, teď šlo o život. Harry na to kašlal, nebral to v úvahu, prostě se buď zabije nebo to přežije, Hermionu zkrátka nenechá na holičkách, i kdyby se měl do Bradavic doplazit.
   To už byl Percy těsně u něj, už po něm natahoval ruku, jenže v ten moment se už Harry nakláněl a následně ho srazily dveře, jež vagóny spojovaly.
   Harry sebou praštil o stěnu a zdrceně oddechoval, dívka z Havraspáru, která dveřmi právě procházela z jednoho vagónu do druhého se zděšeně zastavila a vyjekla.
   „Copak nevíte, že vám je zakázáno přecházet skrz vagóny?“ vykřikl na ní Percy a natlačil jí zpět do druhého vagónu, následně se otočil na Harryho, který zůstal hledět na oplátku do jeho očí.
   „Musím zachránit Hermionu, Percy,“ vydechoval divoce. „Prosím… jestli mě nenecháš, tak ten důvod na sebevraždu budu mít,“ zajíkal se Harry stresovou situací a s panickou netrpělivostí v duchu odpočítával stovky metrů, které ho oddělily od Rona. Věděl, že Percy při své osobnosti prostě nepovolí, byl ochoten mu i ublížit, když to bude třeba.
   Nastala dlouhá chvíle ticha, při které Percy prudce civěl Harrymu do očí. Pak náhle: „Tady Percy Weasley,“ oznámil špičce své hůlky. „Volám strojvedoucího, potřebuji, aby jste na malý okamžik zpomalil.“
   Hned na to vlak začal pomaličku přibrzďovat a Harry na Percyho vykulil oči s naprostým ohromením.
   „Cože?“ vyjekl překvapeně.
   „V životě jsem už udělal nespočet chyb. Jedna navíc… co na tom záleží?“ řekl ledabyle Percy. „Vím, jaké to je, když tě opustí milovaný, Harry… tak už utíkej, pochybuju, že zpomalíme ještě víc.“
   Harry nemohl uvěřit jeho slovům, úplně ho odrovnala, nedokázal pochopit ke komu to právě mluví.
   „Percy… ani nevíš, jak ti děkuju,“ vyhrkl Harry a přitiskl se k němu. „Díky, díky, díky, díky!“ opakoval stále dál.
   Ale to už ho Percy odstrčil se slovy: „Už zase zrychlujeme, nechci, aby sis ublížil… postarám se, že se o tvém zmizení dozví až v Londýně, víc udělat nemůžu.“
   „Percy…“ řekl s dojetím Harry. „Tohle ti nikdy s Ronem nezapomeneme.“
   Následně se Harry otočil, potlačil veškerý strach, nic takového teď necítil, když mu Percy takhle pomohl, jen neskutečné odhodlání. Okamžitě na to zavřel oči a odrazil se.

   Bolest a pád, to ucítil jako nejsilnější pocity ze všech. Pociťoval, jak sebou mlátí o zem, která mu do rukou buší silně jako kladiva, až si myslel, že se mu rozsypou. Hlava to odnášela také proklatě silně, mozek mu v ní snad dělal i přemety na všechny strany. Cítil, jak se celý motá a celý svět s ním, následně pocítil pichlavé trní a jak nohy narazily na něco keřovitého, právě v tom okamžiku se mlácení do těla vytratilo, ovšem motání stále ještě zůstalo. Alespoň co mu vypovídal mozek, který se stále ještě točil.
   Harry tam ležel a divoce oddechoval, hruď se mu napřimovala a zase klesala v hrozitánském tempu, až se zdálo, že tam bude takhle ležet celé věky. Halas po kolejích nedaleko už mizel, nyní bylo jen slyšet, jak po trámech kolejí se rozléhá slabé dunění, které se neslo do dálky, aniž by vlak samotný byl vidět.
   Ležel tam pořádnou dobu celý pokroucený, než zaslechl spěšné klopýtavé kroky nějaké osoby.
   Otevřel oči a spatřil po kolejích fučet Rona, který běh nesl nadmíru obtížně a málem padal na kolena.
   „Ronheee.“ vyhrkl Harry pomláceně a zrzavý chlapec se okamžitě zastavil.
   Zahleděl se směrem odkud hlas vyšel a spatřil skutálené klučičí tělo, na které hned na to vyskočil Křivonožka a hlasitě mňoukal Harrymu do obličeje.
   Harry se posadil a snažil si znormalizovat svou mysl, v další chvíli si znovu uvědomil, že nemůže přece vidět zcela ostře, když mu chybí brýle.
   „Harry proboha,“ vyhrkl Ron a padl vedle něho na kolena. „Krucinál můžeš mi to vysvětlit?“
   Dalších několik minut strávil černovlasý chlapec vysvětlováním toho, co se mu ve vlaku přihodilo, čemuž při posledních slovech nechtěl Ron ani trochu uvěřit. Hned poté se ale celí pomlácení zvedli na nohy a vydali se na zpáteční cestu, Křivonožka, který je vedl, poznal, že v jejich stavu se na rychlejší chůzi již opravdu nezmůžou a tak se nezdálo reálné, že by zpět do Bradavic došli ještě dnes.

   Klopýtali stále dál a navzájem si pomáhali v cestě s krátkými přestávkami. Dohromady spolu nic moc neprohodili, protože byli po pádu vyčerpaní a pomlácení. Oba jen chrčeli a přešlapovali pražce kolejí.
   Křivonožka byl zcela bez šrámů, jenom trošku počochněný od kutálení. V přestávkách, které si dopřávali každých pár minut, se ale svým hbitým jazykem hnedka dal do kupy a pečlivě se očistil, Ron na něj závistivě koukal a Harry k němu zavtipkoval, že jeho by chytla nějaká infekce, ať jazyk nechá za zuby.
   Po asi už páté přestávce se zdálo, že konečně dorazí zpět na nádraží svou krkolomnou chůzí. V tu ránu si uvědomili, že již uplynul pořádný čas od výskoku z kolejí a že Bradavický expres každou chviličkou dorazí na nástupiště devět a tři čtvrtě, kde vyloží ztahané studenty, kteří s jiskřičkami v očích se rozběhnou do náručí svých rodičů. Mohli jenom doufat, že všichni tyto rodiče jsou živí a zdraví a že je Voldemortova moc nedostihla v nepravý okamžik.
   Pokračovali dál v cestě hornatou keřovitou, trávnatou a stromovitou krajinou, kolem nich prozpěvovali ptáci a zdálo se jako kdyby se ve vzduchu začala střádat vlhkost a mělo každou chvílí začít pršet.
   „Tak… co?“ vydal ze sebe po dlouhé době Ron. „Teď už rozhodně museli dorazit, začíná se stmívat, jestli se nemýlím.“
   „Taky bych řekl… ale můžeme se mýlit, ta cesta vždycky uteče jako voda,“ poznamenal, většinou mu doslova v přítomnosti jeho kamarádů frnkla před očima, jenom ne minulý rok, to se zdála být ta nejdelší, jakou kdy zažil. „Asi… asi bychom už měli sejít z kolejí, Rone.“
   „Souhlasím… vidím nádraží… bože, my jsme ale lenoši!“ zhrozil se, až málem zakopl.
   „Ten vlak s námi ujel dobrých několik mil… navíc… já rychleji…“
   „Měli bychom fakticky sejít,“ trval na svém neoblomně Ron.
   „Co? Proč tak náh…“
   „Pšššt!“ zarazil ho a oba dva se zastavili na místě. „Něco slyším.“
   „Tak to jsi dobrej, já potom včerejšku neslyším…“
   „Ticho kruciš!“ umlčel ho zase Ron.
   Tentokrát něco zaslechl i Harry, zdálo se to jako halas, který se většinou ozývá z hospod při špičce návštěvnosti, tenhle však byl bez hlasů, pouze rámus, navíc nesmírně tichý, avšak přesto se neustále zvyšoval.
   „Tohle se mi nelíbí,“ řekl nejistě Ron. „Tohle se mi vůbec nelíbí,“ pravil nervózně a začal se rozhlížet.
   „Odkud to jde?“ ptal se Harry.
   Zleva kolejí? Zprava kolejí? Odkud? Na odpověď nemuseli dlouho čekat, jasně to vycházelo ze směru, odkud šli.
   „Odtamtud,“ zkonstatoval Ron. „A zatraceně rychle se to blíží, pryč z kolejí!“
   Oba dva se navzájem pustili a trmáceli se pryč včetně pelášivého Křivonožky. Harry překročil koleje a začal sešlapávat opatrně po mírném svahu dolů, nohy se mu klepaly jako novorozeněti, něco v tom zvuku ho neskutečně strašilo. Téměř ho přestávaly poslouchat svaly a tajil se mu dech, opravdu nebyl v pohodě, když v tom se za ním ozval křik: „Harry!“
   Černovlasý chlapec se otočil a vytřeštil oči na Rona, byl stále ještě na kolejích, i když zvuk byl opravdu blízko, navíc Ron měl nohu zaseklou pod pražcem koleje.
   „Pojď!“ křikl Harry.
   „Nemůžu!“ naříkal Ron a doslova si rval nohu na svobodu, avšak zbytečně.
   „Proboha, Rone!“ křikl Harry se strachem v mysli. Přesto se vydal na pomoc svému příteli.
   Vyběhl nahoru, na bolest nohy nebral ohled, sehnul se k Ronovi a začal mu páčit nohu ven. V dáli se něco začalo rýsovat, zatraceně rychle se to blížilo. Oba dva chlapci na to zírali a strach je přepadával jako tisícihlavé saně. Harry začal rvát jako šílenec, fučel přitom námahou a dával do toho všechno. Právě ve chvíli, kdy to něco bylo téměř na dohled, Ronova noha povolila a oba dva začali prchat na stranu od kolejí. Téměř se svalili dolů a doklouzali za strom s dutým kmenem, kde se následně nejtišeji, jak jen mohli schovali i s mourovatým kocourem, který jim dutinu stromu našel.
   Hluk po kolejích sílil jako ohromná valící se vlna řinkotu a bouchání. Už byl přímo u nich a oba dva chlapci tajili své dechy na nejvyšší úrovně. Horší však bylo, že halas ustal téměř okamžitě. To ať to bylo cokoliv, neodjelo to, nýbrž naopak zastavilo.
   Harry se zajíkl a Ron se mu pokusil udržet pusu zavřenou, nějak zvlášť to prožíval, a Ron si uvědomil jaký jediný tvor působí tak děsivě na mudly. Duchové.
   Ohromný těžkopádný duch v kovbojském oblečení seskočil těžce na zem ze svého stejně tak duchovitého vozu s velikánskými koly a bohatou výzdobou starodávného typu. Duch byl bezhlavý a jeho spolujezdec zatím držel otěže dvěma stejně tak poloprůhledným děsivě modrým koním.
   Bezhlavý duch došel až ke stromu a začal nekompromisně čenichat kolem, i když neměl čím. Harry vypadal, že každou chvílí strachem se zajíkne znova, tak strašně moc se snažil ovládnout. Duch přesto pokračoval ve slídění a naklonil se přes strom dál do prostoru. Naštěstí je dutá kůra kryla, neviděl je.
   Ještě větším štěstím pro ně bylo, když se kroky začaly vzdalovat, oba dva si ihned oddechli.
   Když v tom se ruka ducha objevila přímo před otvorem v kmeni. Oba dva chlapci málem vykřikli a Křivonožka chtě nechtě sykl, přesto je duch neobjevil, i když se snažil je nachytat. Vrátil se zpět na svůj duchařský povoz strachu a jeho společník prásknul do koní, které mohutně zařehtaly hlasy plnými ozvěn a rozběhli se kupředu do dáli.
   Oba dva se choulili v kmenu ještě notnou dobu i potom, co halas spřežení utichl. Báli se, že bude stále venku ten slídivý bezhlavý duch. Konečně se Ron odhodlal vydat se ven na obhlédnutí situace a nakonec se vrátil s úlevou Harrymu sdělit, že je vzduch čistý.
   Nyní již scházeli po palouku obehnaným stromy bezpečně vzdáleni od Bradavického nádraží, byli o poznání klidnější, i když Harry měl stále rozdivočelý dech. Přesto, jak už před chvilkou zjistili, se začalo opravdu stmívat a tak se nezdálo, že by mohli pokračovat dál. Byl čas se utábořit, posilnit a pořádně si odpočinout, zítra je čeká ta nejtěžší zkouška ze všech a na tu musí být plni sil.
   „Řekl bych, že držet se dál od nádraží není špatný nápad,“ prohodil jen tak Ron, když se už oba dva uklidnili.
   „Stejně jako nechodit po louce, když náš každý uvidí,“ uvědomil si Harry a raději se trochu přemístili k několika stromům a křoví.
   Šli ještě pořád dál, bez jediného hlasu, báli se promluvit zvláště pak potom, co se loukou za nimi prohnalo několik mohutných kouzelníků na košťatech, se slídivými zraky.
   „Tak to bylo o fous,“ ulevil si Ron a pokračoval za Harrym za shluk keřů, jimiž se prodrali na jakousi malou mýtinku obklopenou z jedné části keři za nimiž se v dálce tyčila překrásná Bradavická krajina včetně maličkého hradu samotného, a z druhé strany je obklopovaly stromy, jež je nahoře kryly svými větvemi.
   „Tohle místo ujde,“ usoudil Harry a mrkl na Rona, jestli souhlasí.
   Podle jeho pohledu souhlasil se vším, co neobnáší pavouky. Po chvilce přikývl a Harry se těžce sesul na zem, od celodenní chůze, postávání a hlavně skákání z vlaku byl jaksepatří zmožen.
   „Tohle mi připomíná…“ uchechtl se Ron. „táboření s tátou.“
   „O to jsi mi nikdy neříkal,“ podivil se už ulehčeně Harry.
   „Protože jsem to neměl rád,“ zamračil se škaredě Ron a se svým typickým naštvaným gestem si kecnul kousek od Harryho. „Jednou si pamatuju, že jsem se probudil a na nose mi seděl třieticentimetrovej pavouk!“
   Harry se zařehtal, ani nemusel přemýšlet o tom, čí nápad to byl.
   „S ohledem na mojí nynější smůlu…“ posteskl si Ron a opřel se rukama za zády. „se bojím, abych se nevzbudil s Aragogem na hlavě.“
   „Včera ses tvářil nějak zděšeně, když jsi viděl těch pár pavoučků,“ pousmál se Harry.
   „Pár? Řekl jsi pár? Myslíš tu ohromnou řítící se přívalovou Tsunami pavouků?“ vyhrkl Ron a hnedka se oklepal, protože si tu vzpomínku omylem představil. „Raději začnu zase plivat slimáky, než je uvi… uvidět…“ Ron se začal zasekávat, pak dávit, když v tom vyplivl velikého slimáka se slizem všude kolem sebe.
   „Eeeh,“ vydal ze sebe zhnuseně Harry.
   „Nenávidím tu svojí smůlu!“ štěkl zle Ron a hned z něho vypadl nový slimák.
   „Rone, to chce klid, dokud z tebe nevypadne velikej chlupatej a nemilosrdnej pavouk, tak se nemáš čeho bát,“ říkal mu zaníceně Harry a Ron začal kulit oči.
   „Děláš si srandu? To bych se… E! Ee!“ začal kroutit hlavou a nesmlouvavě se snažil kontrolovat, ale nemělo to smysl, v další chvíli mu z pusy vyskočil jakýsi chomáč, jenž dopadl na zem. Ron na to vykuleně vyvalil oči, když v tom tvor roztáhl osm párů nohou na všechny strany.
   To už Harry nevydržel a začal se smát.
   „Co je ti tu k smíchu?“ vyjekl Ron a odsunul se co nejdál od pavouka, až vrazil hlavou do stromu.
   Prostor rázem protrhl jiný zvuk, zvuk vycházející z Harryho žaludku. Hlasité a neúprosné kručení v břiše doslova prořízlo celé prostranství.
   „Aaaa, někdo tady má hlad,“ uculil se Ron. „Nechceš pavoučka?“
   „Nejdřív bys mi ho musel naservírovat,“ odvětil mrzutě Harry a červený v tváři se odvrátil na druhou stranu, kde začal hladit ležícího Křivonožku.
   Ron za ním v další chvíli popadl hůlku a z pavouka se následně stal táborák a to doslova.
   „Co takhle si něco udělat k snědku?“ vyhrkl Ron povzbudivě.
   „Dobře, objednávám si humra se zlatavýma hranolkama, k tomu tu nejlahodnější omáčku s lanšmíty, červené sklepní víno, mysliveckou polévku s petrželkou a k tomu jako závěrečný chod malý dortík… prosil bych ještě žďabec kaviáru, ale opravdu jen trochu, jsem na něj citlivý,“ pravil Harry, otočený zády, noblesním tónem.
   „A co takhle bramboračku?“ vyhrkl Ron.
   Harry se po tom svém výčtu ušklíbl a povzdychl si.
   „A co můj humr?“
   „Nech si zajít chuť, já humra nechci.“
   „Protože se bojíš, že by ti uťafnul nos,“ prohodil Harry a uchechtl se.
   „Tak dobře, ty chytráku… pak mi ale budeš děkovat,“ pokáral ho Ron a poklekl si k doprostředka mýtiny, kde již dávno plápolal kouzelný oheň, jenž byl v minulosti pavouk. „Tak jo, jak bylo to kouzlo… myslím, že… podle našeho jazyka… Kotlus!“ Nad ohněm se objevil kotlík zavěšený na pevných železných tyčkách. „Teď vodu,“ pokračoval Ron. „Aqua Eructo!“
   Harry otočený zády zaslechl silný výtrysk vody, křik a následně naštvané nadávání.
   „Tohle kouzlo je na hašení, Rone,“ oznámil mu klidně Harry. „Takovým proudem nemůžeš plnit kotlíky.“
   Ron s mokrou a hlavně naštvanou hlavou zdvořile poděkoval za radu a hned na to procedil skrz zuby: „Tak pomůžeš mi, Bručoune Bručounovatej?“
   Harry se uchechtl a otočil zpátky, společně s Křivonožkou se přisunuli k Ronovi a teď napolo uhašenému ohni blíže.
   „Jedině pod podmínkou, že mě nezliješ,“ řekl mu Harry s úsměvem.
   „Tak jo, máme vodu, máme oheň a kotlík… chceme z toho udělat bramboračku, takže… co nám chybí?“
   Oba dva se zamysleli, i když Ron jen předstíravě, chvíli bylo ticho skrz které jen Křivonožka přelétal pohledy z jednoho na druhého.
   „Že by brambory?“ vyhrkl Harry.
   „Ty jsi ale myslivna,“ pronesl Ron sarkasticky. „Upaluj pro brambory, na tý louce, po který jsme šli, ňáký byly.“
   „Brambory na konci června?“ podivil se Harry.
   „Tohle jsou Bradavice,“ oznámil mu Ron a ukázal prstem směr.
   Harry těžkopádně a nevrle vyběhl z jejich úkrytu za stromy a po pár krocích narazil na jasnou rostlinu, kterou vídával u Weasleyových kousek dál na poli. Vytrhl nesmírně těžký trs a vykřikl. Vyndal ze země totiž tři čtyřiceticentimetrové brambory. Chvíli na to vyděšeně koukal a hned na to upaloval zpátky k Ronovi, který zatím znalecky nasbíral už několik bylinek opodál.
   „Víš…ehm… víš jestli jsou… bezpečné?“ zeptal se nejistě Harry.
   „Jako jestli tě nezabijou?“ pravil Ron natvrdo. „Ne, četl jsem o tom.“
   „Ty?“ podivil se Harry. „Ty a četl?“
   „A co jsem měl jiného dělat přes tu celou dobu?“ ohradil se Ron a ukázal na druhý kotlík na zemi, také řádné pocákaný vodou. „Tam omyj ty brambory a pak je nakrájej do kotlíku nad ohněm… jak tak koukám, tak stačí jen čtvrtka z jednoho, voda bude co nevidět horká a za chvilku bude vařit.“
   Harry jen kroutil hlavou a začal šátrat v kapse. Konečně vyndal tu důležitou věcičku, byl to kapesní nůž.
   „Ten jsem už někde viděl,“ pousmál se Ron.
   „Jo,“ přikývl Harry. „Ráno, když jsem si balil mě napadlo, že ho budeme potřebovat… dal mi ho Sirius,“ řekl a v tu chvíli se smutně odmlčel.
   Ron jistě pochopil důvod a sevřel Harryho ruku s nožem.
   „Co myslíš, že by Sirius chtěl?“ zeptal se ho Ron. „Aby ses trápil nad jeho smrtí, nebo abys nakrájel ty brambory?“
   Harry se znovu pousmál, Ron to řekl takovým způsobem, že to ani jinak nešlo. Začal vytahovat nůž, když narazil na zničený paklíč, ještě živě si vzpomínal, kde jej tak těžce poničil. Následně na to ale přemáhavě přestal myslet a dal se do krájení.
   „Co teď, šéfkuchaři?“ zeptal se Harry, když byl hotov.
   „Teď… nooo,“ přemýšlel Ron. „Víš co? Rozejdeme se na dvě strany, přines cokoliv, co by se mohlo hodit, jasné?“
   „Jak myslíš, hlavoune… ale dávej pozor,“ dodal Harry.
   „Jasně, mami,“ zavtipkoval Ron, ale po Harryho zcela vážném gestu pokývl hlavou.
   Všichni tedy vyběhli pryč a to včetně Křivonožky, který až doteď si čistil srst.
   Trvalo to dobrých pár minut, než se opět vrátili zpátky na své místečko s již pořádně horkým kotlíkem s vařícími se brambory.
   „Tak co máš?“ vyzvídal hnedka Ron.
   „Buď rád, že ti to neomlátím o hlavu!“ varoval ho Harry. „Našel jsem hrách a nějakej pórek a taky cibuli.“
   „Páni!“ znalecky ho pochválil Ron a pak si něčeho všimnul. „Kde máš ponožky?“
   „Víš, jak těžce jsem to z toho zajíce mámil? Vůbec mi to nechtěl dát! Nakonec souhlasil s tím, že mu za to dám ponožky a stejně mi kus pórku uhryznul!“ zakončil to Harry a praštil naštvaně Rona mrkví po hlavě. „A co máš ty?“
   „Kromě bolavé hlavy jen samé bylinky a taky nějakou zeleninu. Všechno to tam vrazíme, ať už to tam je,“ radoval se Ron a mnul si ruce.
   „Nemyslíš, že to přeháníš?“ hlesl nejistě Harry.
   „Hele, tady jsem kuchař já…“ ale hned na to utkvěl zraky k zemi, protože mu někdo zatahal za nohavici.
   „Křivonožko,“ poznal ho Harry a oba se k němu sehnuli. „No… ehm… myslím, že taky chce přispět svou trochou do mlýna.“
   Křivonožka držel v tlamičce nějaký druh hlodavce s dlouhatánským nosem s fousky na konci.
   „To je nechutný,“ zhnusil se Ron.
   „Musíš to přijmout…“ pošeptal mu Harry. „no tak dělej.“
   Ron nejistě převzal zardoušeného hlodavce do ruky, až se mu málem nechutí klepala.
   „Ehm… nechceš?“ zeptal se Křivonožky. „My jsme velkorysí, my ti ho necháme.“
   Křivonožka mňoukl a koukl za záda, měl tam nahromaděné tři další. Následně k nim přiběhl a začalo se od něho ozývat praskání, jak zuby drtil kosti.
   „Oh,“ zmohl se jen Ron omámeně a oba dva se odvrátili. „Řekl bych, že ten kocour to vzal až příliš vážně.“
   Sedli si opět ke kotlíku s teď již opravdu vařící se vodou, Harry tam hbitě Siriusovo nožem přidával další a další přísady. Na tenhle okamžik si připadali jako opravdový táborníci a skutečně je to bavilo. Po malých chvílích přidávali do ohně klacíky a větve, aby rovnoměrně hořel a patřičně kotlík ohříval.
   „Jau! Řízl jsem se,“ postěžoval si Harry.
   „To nic není,“ ohodnotil Ron Harryho nekrvácející prst. „Na co si pořád stěžuješ, podívej na ten výhled na Bradavice, čistý vzduch kolem nás, příroda a za chvíli dobrá bramboračka.“
   „Tím posledním bych si nebyl tak jistý,“ zchladil ho Harry, ale také na něj atmosféra tady dolehla. Nálada u ohně jako kdyby nějakým způsobem ovlivňovala lidské chování k lepšímu, uvolněnějšímu a klidnějšímu.
   Ale to už konečně Harry dokrájel všechny přísady, i když stále byl kotlík plný jen z poloviny. Sám o sobě však byl většího provedení, proto to byl jenom pouhý klam.
   „Víš, co tomu ještě schází?“ zeptal se Ron Harryho.
   „No… popravdě jsem toho názoru, že hodně věcí,“ řekl zdráhavě Harry.
   „Schází tomu koření,“ rozhodl Ron a počal lézt u keřů a pod stromy, všude hledal nějaké ingredience.
   „Poslyš… jsi nějaký jiný.“divil se Harry.
   „Našel jsem v knihovně… eh… bezvadnou knížku o přežití v extrémních podmínkách,“ prozrazoval mu Ron, jak se krčil pod větvemi. „Bylo tam třeba, jak si udělat… kurňa!“ křikl když se píchl o větev „… udělat omáčku z mravenců, vyrobit pasti na ptáky a jiný zvířata, nebo třeba kouzelné formule na uspávání kanců!“
   „Tak popravdě teď jsem rád, že děláš jen polívku,“ ulevil si Harry a rázem pohledem spočinul na Ronovi, jež sebou přitáhl několik kvítků a hlavně rudých bobulí.
   „Víš jistě, co to je?“ ptal se Harry.
   „Bobule z keře… no… myslím… no… juniperus sla… sabina,“ přemýšlel Ron. „Tohle jméno se strašně dobře pamatuje.“
   „Teda tohle bych do tebe nikdy neřekl,“ přiznal Harry a kroutil nevěřícně hlavou.
   „Já bych do tebe to, že se procházíš žaludky draků, taky neřekl, Harry,“ opáčil mu na to Ron a pečlivě vše omýval ve vodě. „Teď z tohohle kořene ostrouhej kousek tý měkký kůry.“
   „Jak myslíš,“ povzdechl si Harry. „Alespoň, že z kouzelného ohně nestoupá dým a my se neprozradíme. Heh,“ uchechtl se Harry. „myslím, že by Snapea z nás trefila pepka,“ prohodil jen tak stranou a Ron se také zasmál.
   Následně propíchal bobule a opatlal je v odrolené kůře kořene, jež Harry připravil.
   „Tak a teď poslední ingredience, jedna z mých nejoblíbenějších!“ vyhrkl Ron radostně, rozmáchl ruce až praštil Harryho vedle do nosu. „Houby!“
   „Ty tu nějaké vidíš,“ pravil Harry se vmáčklým nosem. „co já vím, tak široko daleko jsem zahlédl jenom samé prašivky.“
   Oba dva se vydali k nedalekým stromům a začali prohledávat zemi pokrytou trávou, jehličím a tím, co zbylo ze zabláceného popela z minulých dnů.
   „Našel jsem něco, co se podobá houbě,“ pravil Ron. „Jenom… vychází z toho pára.“
   „Ehm… Rone… víš co? Houby radši vyškrtneme ze seznamu,“ zdráhal se Harry. „Jak jsem říkal, samé prašivky,“ a už se chystal nakopnout muchomůrku zelenou, když v tom ho Ron zastavil.
   „Blázníš?“ vyhrkl a sehnul se k asi třem smrtelně jedovatým houbám. „Propáníčka to bude pochoutka!“
   „Víš to určitě?“ hlesl teď již opravdu nejistě Harry a začal se strachovat, jestli Rona nenapadla ta smůla i duševně.
   „Samozřejmě, pojď, ihned je tam šoupneme,“ Ron vytrhl tři zle vypadající houby a přiběhl s nimi zpátky k vařícímu se kotlíku.
   „Víš… já se v houbách moc nevyznám, ale…“
   „Mudlové jsou někdy naprosto praštění,“ zkonstatoval Ron. „Bez urážky,“ dodal hned. „Podle mnoha kouzelníků je ta nejjedovatější houba ta největší pochoutka na světě. Uvidíš, stačí jen… Dallus toxicus…“ a Ron mávl s hůlkou na houby, až se celé podivně zavlnily. „… a jsou to ty největší pochoutky světa.“
   „Teda začínáš mi připomínat jistého knihomola, Rone,“ žasl Harry.
   „Jo…“ pravil Ron teď již o poznání smutněji, když zatím krájel houby do kotlíku. „…tak nějak jsem doufal… že bych tím na ní mohl zapůsobit,“ pravil Ron a našpulil smutně pusu, Harry v tuhle chvíli opravdu nechtěl do jeho citů mluvit. „To… to kouzlo donutí jed v houbě, aby posílil její jakost a tím se jedovatost vytratí…“ vysvětloval Ron, ale spíš z důvodu zamlouvání. „proto, čím jedovatější, tím lepší… no co,“ pomyslel si Ron nahlas a pomaličku přejel pohledem na Harryho. „Stejnak je to naše poslední jídlo.“
   Harry se v duchu zajíkl a sklopil tvář, něco mu uvnitř říkalo, že ta ohromně stresující slova, který právě zaslechl, jsou pravdivá.
   V tu ránu ale z kotlíku vyprsklo něco žhavého a následně sežehlo Křivonožkovi ocas, ten zavřískl a byl hned o několik metrů dál s ostražitým pohledem.
   Oba dva chlapci se podivili co to mělo znamenat, ale to už z kotlíku vystřelil další výboj a vrazil do stromu nedaleko.
   „Rone… nezdá se ti hladina toho našeho výtvoru nějak… příliš zvednutá?“
   Ron mrkl pohledem k ohni a spatřil téměř zcela naplněný kotlík, několik litrů muselo přibýt a co bylo ještě podivnější, stále přibývalo, hladina se neustále zvyšovala.
   „Tak tohle je zase co?“ vyjekl Harry.
   Prásk!
   Další výboj z polévky vyletěl ven a sežehl nejbližší větev, následovaly dva další, jež udělaly na trávě tmavé doutnající fleky, ale to už se hladina v kotlíku začala přelévat přes okraj.
   „Zastav to nějak!“ křikl Harry na Rona.
   „Jak? Eh…“ halekal Ron. „Hrnečku dost!“
   Z kotlíku vyšlehl ještě divočejší výboj a spálil šišku na stromě.
   „No co?“ pokrčil Ron rameny k Harrymu. „Za pokus to stálo.“
   „Ono to nepřestává!“ vyjekl se stoupající nejistotou Harry a oba dva se museli sklonit pod dalšími třemi výtrysky něčeho z hlubin kotlíku.
   „Proboha! Zaplaví to Bradavice!“ zhrozil se Ron.
   „Ale houby! Jo, to budou určitě ty tvoje houby!“ vyčítal mu to Harry.
   „Ty nestřílej z hrnců jako pominutýýýýý!“ zavřeštěl Ron a další prudký proud jej minul jen těsně o pár čísel.
   „Není to tu bezpečné,“ zkonstatoval Harry a spatřil, jak se přelévající kotlík, dole hasící oheň, začíná celý třást a klimbat sebou.
   „Harry…“ hlesl nejasně Ron. „Já nevím jak ty… ale já beru nohy na ramena!“
   Harry začal pelášit s Křivonožkou hned za ním, za jejich zády tryskalo z polévky pořád víc a víc, stále dál se z ní řítily výboje či co, až to vypadalo, že se kotlík proměnil v nonstop chrčící fontánu s rámusem a hrčením nějakého vodopádu. Výtrysky neustávaly, ba naopak snad i doháněly utíkající dvojici, hrnec v dálce skákal na svých držáčcích jako pominutý div se nerozlétl. Střílely z něho další a další rány, třískalo to sebou na celé kolo, až přecházel zrak.
   Ron následován Harrym, ten následován Křivonožkou, zdrhali jak o život a nakonec se sesuli za blízký mohutný a statný strom, když v tom prskání a syčení kotlíku nedaleko ustalo.
   Nyní se ozývaly jen překrývavě dechy utahané dvojice, která na sebe koulila zraky plnými zmatením a strachem.
   Když v tom v další chvíli se ozvala ohromná exploze a okolní prostory ovál neskutečný vichr, který zacloumal snad vším možným v dosahu, až se zdálo, jako kdyby veškerou přírodu někdo učesal hřebenem směrem od kotle. Ten se na malou chvíli objevil padesát metrů vysoko a hned na to žuchnutím dopadl zpět na své místo, až následně památky výbuchu zmizely.
   „Teda… já nevím jak ty…“ odříkával zděšeně Harry. „ale mě už dokonce nějak přešel hlad.“
   „Myslím, že teď je kouř z ohně to poslední, co nás mohlo prozradit,“ dodal Ron.
   Oba dva vykoukli zpoza stromu, jehož větve jako kdyby někdo ohnul směrem za jejich záda. Z místa odkud před malou chvíli utekli se ještě kouřilo, avšak již se neozývaly žádné nebezpečné zvuky nebo chrčení.
   Ron se jako první odhodlal vydat se zjistit, co se vlastně stalo. Jako nějaký agent se plížil zpět ke zdvihajícímu se kouři, přikrčený s hůlkou v pohotovosti a s napnutými smysly. Harry šel jen pár metrů za ním, až se mu Ron ztratil za keři v místě, kde před tím tábořili.
   Když už chtěl jít Harry za ním, Ron se znovu v keřích objevil a koukal na Harryho zatím nepoznaným výrazem.
   „Polévka je hotová,“ pravil s hlasem se stopami ohromení.
   Harry se chystal něco vykuleně vyslovit, ale to už mu Ron zase zmizel ve křoví a tak se raději vydal za ním.
   Uprostřed malé mýtinky vše bylo dokonale odhrnuté směrem od čoudícího se a téměř ještě hořícího ohniště na jehož povrchu trůnil kotlík z poloviny naplněný… ať už to bylo cokoliv.
   Oba dva k tomu přešli a naklonili své obličeje nad kotlík. Koukali do něj jako kdyby z něho měl každou chvílí vyskočit sám Voldemort, jen Křivonožka zůstával pozadu a celý ostražitý se rozhlížel a točil ušima.
   „Kdo to vyzkouší první?“ zeptal se Ron.
   „Blázníš?“ vyhrkl Harry téměř až úlekem z toho, co to vlastně Rona napadá.
   „No… víš… něco jsem o tom četl,“ přiznal se Ron. „Psalo se tam, že se má nádoba důkladně utěsnit, protože začne znatelně bublat.“
   „Znatelně bublat?“ nevěřil stále Harry, ale to už Ron kouzlem na základní pomůcky na Lektvary vyčaroval pár lžiček a jednu podal Harrymu.
   „Tak oba dva,“ uzavřel to nakonec Ron a nabral do lžičky malinko polévky, Harry s velikým zpožděním jej opakoval a lžička se mu v ruce mírně klepala.
   „Na tři,“ řekl Ron, šilhal do dna lžičky a v duchu si přál nikdy nezačít odpočítávat, ale to, že si přečetl ty knihy, to ho hnalo dál. „Raz…“ Harrymu se obsah ze lžičky mírně vylil, jak s ní cuknul a koutkem oka mrkl na Rona, jak na tu svou šilhá stále víc a víc.
   „Dva…“ a začali oba dva lžičky přibližovat ke svým ústům. „Tři,“ a nic, oba dva čekali až to udělá ten druhý, ale když viděli, že to neudělali, tak to oba dva do sebe kopli zaráz.
   Takovou chuť Harry ještě nezažil, bylo to něco míšené s tím nejlepším lízátkem a zároveň s tou nejlépe okořeněnou omáčkou, jakou kdy jedl, bylo to naprosto úžasné a oba dva teď na sebe vykulili opětovně své mírně začouzené zraky.
   „To je… To je superové…!“ „…naprosto úžasný!“ „… dobrý!“ oba dva se předháněli a hned nabírali nové lžičky svého výtvoru a nemohli se nabažit té chuti.
   Zanedlouho oba dva už seděli při večerním chládku s pohledy na jezero v dálce za nímž se ještě dál téměř jako tečka na horizontu rýsoval Bradavický hrad. Večerní krajina kolem nich byla překrásná, příroda se již vzpamatovala z minulé exploze a stromy si vychutnávaly poklidný večer dnešního dne. Oba dva mezi sebou měli už téměř prázdný kotlík a dolizovali poslední zbytky své večeře. Dokonale přecpaní, dokonale uvelebení v trávě se poklidně bavili o tom, co Harry prováděl v minulých dnech a jak to vlastně všechno ve skutečnosti bylo. Ron chtěl vědět úplně vše a pokaždé, když Harry začal mluvit o pasážích s Hermionou, tak se jen zasněně podíval na Bradavice a mírně přitom pohledu přivíral oči.
   Noc se přibližovala stále víc a víc a jim před zraky se zanedlouho rozhostilo neskutečné představení barev a stínů. Slunce již tak strašně dlouho skryté za mraky jimi prosvítalo mírným nádechem oranžové a dodávalo podívané na kráse, až lidské oko přecházelo. Nekrásnější však byly obrazce, které se nad Bradavickým hradem rýsovaly. Později z nich začali luštit obrazce a doufali, že jim tak chce něco na tomhle světě napovědět, co budou muset zítra udělat, aby uspěli.
   Avšak naděje na úspěch byla tak mizivá, že je smutná a zaražená nálada nepřešla ani do té doby, než si nevykouzlili nějaké staré kožichy, jimiž si podestlali nyní již chladná místa na nichž leželi a jimiž se přikryli od hlavy až ke krku.
   Takhle asi metr vzdáleni od sebe pozorovali, jak Bradavice postupně opouští i poslední známky světla a jak se celý hrad ponořuje do nepropustné noci. Stále si ještě povídali klidnými a uvolněnými hlasy, pokaždé, když někdo promluvil o Hermioně nastala chvíle ticha a rozhovor okamžitě stočili jinam. Zanedlouho však naráželi v tématech tak strašně častokrát na jejich nejlepší kamarádku, na jejich druhou duši, že téměř už nepromluvili ani slovo. Stále jen hleděli pohledy do přírody okolo Bradavic, do přírody, která je tak divoká a přitom tak neskutečně líbezná a blahosklonná. S pohledem na Harryho domov, jak Bradavice vždycky tak bral, začali ponedlouho usínat pod černou oblohou s mraky, přikrývající hvězdy tam nahoře. Kolem nich se ozývali rozliční noční tvorové, avšak zdálo se jako kdyby se vyhýbali kouzelně hořícímu ohni, který však nakonec museli pomaličku zhasnout, aby jeho mírné světlo nepřivábilo blíž ty, které teď tak strašně moc nechtěli vidět.
   Nadále usínali s hlavami plnými pocitů, jež nelze vyslovit, pocitů, které se pouze cítí tak hluboce v duši, že až nutí člověka k slzám a ke křečím krčního svalstva, až se dotyčný začne žalem dusit.
   Na to se ale přestávali soustřeďovat, protože jim stačila jediná myšlenka na to, co právě dělají, na to, že se chystají Hermionu a Siriuse osvobodit, znovu jim vdechnout život, i kdyby jim každý na světě říkal, že to nejde. Že je to nemožný úkol, oni stejně půjdou dál a nic je nezastaví. A i kdyby měl být ten poslední způsob, jak žít znovu s Hermioninou smrtí, podstoupí i tuto nejvyšší oběť z lásky, kterou k ní chovali. Z lásky tak silné a převyšující všechny jiné emoce na světě.
   S těmito myšlenkami se odebrali do dřímoty, jež na ně konečně po krátké chvilce přišla a poslala je do sfér snění a do života bez jakýchkoliv starostí.

   Neubránil se zlým snům a opět viděl své blízké padat do Oblouku smrti, do toho strašlivého tvaru, který jakoby představoval všechno zlo na světě. Všichni Harryho blízcí v něm ztráceli život a on zase ztrácel je. Vše jakoby ničil, pustošil a plenil a nejvíc ze všeho Harryho city. Možná i navenek sebou škubal a trhal, bojoval s těmi strašlivými emocemi, sny o tom, jak ztrácí své blízké, jak opět vidí a cítí ten strašlivý moment, kdy člověk si skutečně uvědomí, že mu zmizeli ze života… a že se už nikdy nevrátí. Ta chvilka závratě teď Harrym prostupovala ve snách jako kdyby ani v tomhle jeho vlastním světě mu nedávala spát.
   Z nenadání otevřel v noční tmě oči a celý se třásl zimou. Tělo ho bolelo od tvrdé země, naštěstí podestlané dekami a oblečením. Přesto, jak si hned poté všiml, odkopal ze sebe ve spánku vše, co ho krylo a teď si zima dávala záležet, aby pociťoval její nepříjemné účinky. Honem rychle se zase přikryl vším, co měl poblíž a zabalil se do šatstva jako malá holčička do dětské peřinky. S očima pořád upnutýma na okolní přírodu. Hned na to ale poznal co ho vzbudilo, sluch mu to prozradil.
   „Hermiono, vrať se… se Herm... vrať se mi zpátky…“ ozývalo se od hory oblečení o kus dál. „Potř…buju tě… chci… mám… mi… tě rád… chybíš mi.“
   Harry hořce polknul a ještě blíž ke krku si přitáhl pokrývku. Ronovo prosby se ho dotkly víc, než by kdy čekal. Poznal, jak navenek všechno kryje, ale uvnitř cítí to samé, co Harry, sní o tom samém, co Harry, ba co víc, možná se mu zdají ještě horší zvěrstva, než černovlasému chlapci.
   Harry na to nechtěl myslet, ale mysl nemohla jinak, poslouchal dál, jak Ron blekotá, dokud neumlkl a nepokračoval v neklidném spaní. Křivonožka vedle něj, jak vidno, dřímal a koutkem ucha vnímal, že se nic nebezpečného neděje. Tak strašně tohle Harry nesl těžce. Jak strašně moc ho teď bolelo srdce, tížilo ho až ho poutalo jako obří kotva k zemi. Tak moc se mu semkávalo srdce žalem, že se začal hůře nadechovat a černý prostor před tím se začal ještě více mlžit pod objevujícími se slzami.
   Harry prudce odkopl přikrývku ze starých hadrů a posadil se, s očima spočinul na Bradavickém hradu v dálce. Viděl matně jeho malá světýlka, v celičkém hradu jako kdyby svítila dvě nebo tři jediná světla, zdál se být tak bolestně opuštěný. Jako kdyby ho ovládli smrtijedi a mozkomorové, kteří nepotřebují světla ani tepla. Tento pocit, který z hradu vyzníval Harryho city vůbec neuklidňoval, ba co víc, celá ta situace ho nervovala a on si přál, aby se nikdy neprobudil, alespoň ne dřív než přijde ráno. Něco v mysli mu říkalo, že už jen tak zase neusne, že pod tíhou starostí a žalu se nedokáže ani na minutu uvolnit, aby ho popadl spánek. Stále vyhlížel na Bradavický hrad a kolem něho se míhalo prostorem spousta živočichů a ptactva. Listí na stromech šustilo od mírného vánku nastupujícího zvláště chladného léta. Příroda opodál se zdála, jako kdyby něco na dvojici chystala a schválně je nechávala poklidné. Nebo snad to byla předzvěst příštího dne?
   Nyní nedokázal ani pořádně v klidu sedět, zvedl se ze země a opatrně se rozhlédl kolem sebe. Ron už nevydával ani hlásku a houkání sov bylo jediné, co doprovázelo Harryho tiché kroky po trávě zašlé popelem. Mířil ke křovisku za nímž byl vidět Bradavický hrad. Ještě odpoledne si všiml, že za křoviskem je jakýsi svah, když už nic jiného, chtěl se podívat na Bradavice z té nejlepší pozice a pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu, třeba se mu tím pročistí mysl a on konečně dokáže usnout.
   Začal se prodírat skrz křoví a několikrát se otočil za sebe, jestli nevzbudil Rona, to by opravdu nerad. Nebyl by jediný, kdo by nemohl usnout a něco mu napovídalo, že na zítřek se budou potřebovat prospat víc, než kdy dřív.
   Křoví nebylo nijak ostré, byly to jakési listnaté odrůdy, které Harry nedokázal pojmenovat. Rozhodně byly kouzelné, protože jejich řapíky, neboli jakési žíly prostupující skrz povrch každého normálního listu, svítily slabounce zelenou barvou a dodávaly pocit snad i Erisedského hvozdu, kde měli podobné, avšak krásnější rostliny. Tyhle listy Harrymu osvěcovaly tvář a tělo, jak stále dál prostupoval jejich středem a přitom si opatrně hlídal směr, když se téměř až na poslední chvíli zastavil, protože stanul na okraji příkrého srázu na konci řady křovisek.
   Pohlédl do zataženého černého nebe a hlavně na hrad v dálce, při tom pohledu přivřel oči a zhluboka se nadechl. Pocítil, jak mu čerstvý noční vzduch proniká do těla a příjemně ho hladí a chladí. Konečně po nadechnutí z něj spadla nemalá část břemen a uklidnil se. Svůj zrak soustředil na Bradavice na horizontu a přitom zasněně, téměř až mýticky zůstal stát a hledět to dáli. Bradavice sice působily jiným dojmem, než dříve, ale stejně měly pořád svou krásu, i po četných rozbořeních a ohromný škodách. Nyní bylo vidět, jak znatelně změnily svůj tvar a tím hned i charakter. Harrymu přeletěla nad hlavou sova, s tím pomyšlením si vzpomněl na nebohou Hedviku ubydlenou teď někde v Londýně, nejspíš u Weasleyových. Sova ho donutila opět se nadechnout… nebo spíše tentokrát zívnout, vida… konečně na něj opět dolehl spánek. S ulehčeným pocitem pohlédl dolů a spatřil obrovský zástup obrů.
   Vykulil oči, ale to už se hned kousek od něj začal s hlasitým praskáním řítit strom k zemi, jehož právě káceli dva statní obři. Harry vyhekl a padl na zadek, bylo to jen asi třicet metrů od něj, tak náhlá změna situace ho doslova popadla jako obří ruka. Vytřeštil zrak na tábor obrů s obrovským ohništěm uprostřed, kam právě přiložili utržený strom, jako člověk poleno do krbu. Harryho tep se rapidně zvýšil, obři kolem dokola zkoumali okolí, byli jen v těsné blízkosti tábořiště jeho samého a Rona. Jsou v naprostém smrtelném nebezpečí, nemají proti obrům šanci ani s Ronovo hůlkou. Harry přímo přidušeně sípal a pozpátku couval od srázu zpátky do křovisek, když v tom: „HARRYYYY!“ protnulo ticho Ronům nářek.
   „Rone…“
   Harrymu v mysli doslova pukla tříštivá střela strachu, srdce mu nadskočilo na nejvyšší možný stupeň, dech mu začal dělat učiněné divy. V další chvíli se hlava nehlava rozběhl zpátky skrz křoviska za svým kamarádem, bez jakýchkoliv zbraní, bez jakékoliv obrany, jen s tím největším odhodláním, jakého kdy byl schopen. Řítil se skrz světélkující listy, tentokrát nehleděl na škrábance, s přidušeným jekotem řičel skrz křoví a v dáli uviděl, jak se rýsuje postava obra zvedající Rona do výšky, ten zatím jen naříkal a lamentoval.
   Harry věděl, že jako mudla nemá žádnou šanci, ale na to byl teď slepý, křik zesílil a on vyběhl ze křovisek s neskutečným rozhodnutím, s nímž v zápětí ve vší rychlosti vrazil do nohy obra, až se nebezpečně zakymácel a Ron byl rázem s žuchnutím na zemi.
   „Zdrháme!“ křikl Harry, přiběhl k Ronovi a začal ho tahat na nohy, ale Ron odmítal, kvůli tomu Harrymu doslova podklesávaly nohy strachem.
   „Počkej, Harry,“ zadržoval ho Ron a uklidňoval. „Podívej!“
   Harry horko těžko soustředil svůj pohled směrem, kam Ron ukazoval, bylo to na obrův obličej. Pak ztuhnul a zůstal zírat na Drápa, který nejdřív zavrávoral, ale pak se opět narovnal.
   „Drápe!“ vyjekl Harry přidušeně, rázem záchvatný strach vyměnilo neskutečné zmatení. „Co… co tady děláš?“
   „Harry chtít ublížit Dráp.“ řekl obr hlubokým hlasem, ve kterém bylo znát téměř až dětské uražení.
   „Ne… ne to ne,“ omlouval se Harry. „To kvůli… ehm… to kvůli Ron, já myslet… ty chtít ublížit Ron.“
   Ron na Harryho zmateně koukl a Harry mu naznačil pohozením hlavy co právě dělá.
   „Dráp nepoznat hned.“ vymlouval se stále uraženě Dráp.
   „Drápe…“ řekl Harry už uklidněně a pravil zase: „ani nevíš, jak jsem rád… že tě já vidět.“
   Na Drápově tváři se objevil úsměv za nímž se objevily jeho žluté zuby jako žloutky od vajíček.
   „Dráp taky rád!“ zahlaholil Dráp usměvavě.
   „Ty tu být… se svými kamarády?“ ptal se Harry v mysli měl stále ještě tábor obrů nedaleko od nich.
   „Dráp mít kamarády!“ zavolal Dráp usměvavě a pokynul směrem ke křoví.
   „Jací kamarádi?“ nechápal Ron.
   „Pojď, uvidíš,“ usmál se Harry.
   Oba dva začali rychlým krokem se nořit zpátky do křovisek, tentokrát jejich svítící listy osvětlovaly i Ronovo tělo, jež šlo v závěsu za Harryho.
   „Tady… koukej,“ zašeptal Harry Ronovi a ukázal mu směrem pod svah.
   Tam právě urovnávali ohořelý strom v tábořišti, aby celý chytl a rovnoměrně hořel.
   Ron těžce a vyvaleně polkl s očima rozevřenýma dokořán.
   „Doprkvančic,“ řekl jen omámeně a zůstal civět tam dolů.
   „Kamarádi.“ ozval se Dráp za nimi a Harry se vrátil kousek zpět k Drápovi.
   „Ano kamarádi… jak ses…“ ale Harry se zasekl, Dráp totiž zůstal civět směrem dolů stejně tak překvapeně jako Ron. „Co je?“
   „Kamarádi.“ zažvatlal Dráp a ukázal prstem kousek doprava od tábořiště obrů.
   Harry se zmateně vydal k Ronovi ke srázu a zahleděl se do dáli, ovšem při jeho špatném zraku stěží viděl obry, natož něco v nejasné tmě.
   „Dobrej bože,“ hlesl Ron, když pohlédl stejným směrem jako Harry.
   „Co vidíš?“ dychtil Harry netrpělivě.
   „Vidím… vidím Hagrida…“ řekl Ron se zatajeným dechem. „má za sebou asi padesát studentů, Harry… dokonce tam je i Cho… A GINNY!“ vyhrkl téměř šokovaně. „Je v pořádku,“ vypravil ze sebe zatím dneska nejšťastnějším tónem.
   Ale hned na to jeho pohled sjel zpátky k tábořišti obrů a opět na Hagrida. „Dobré nebe,“ zhrozil se.
   „Co se krucinál děje?“ zajímal se Harry, připadal si teď jako slepec. V místě, kam Ron koukal viděl akorát nejasný flek ponurého světla.
   „Jdou nevědomky přímo do náruče obrům, Harry,“ zděsil se Ron.
   „Děláš si ze mě legraci?“ nevěřil mu.
   „Sám to vidíš!“ odvětil zhrozeně Ron.
   „Sotva vidím siluetu hradu v dálce natož pak kupu maličkých postav,“ halekal mu na to Harry.
   „Ginny…“ hlesl Ron přiškrceně. „musíme něco udělat, Harry. Hned!“
   „Podle toho, kde jsou, je nikdy nestačíme varovat,“ usoudil Harry marně. „tohle nevypadá dobře, Rone.“
   „To mě nezajímá! Je tam Ginny, rozumíš? Takže to nějak musí jít!“ křikl Ron a chytil Harryho za rameno, až Harry ucukl, jak silně jej Ron stiskl. „Promiň,“ omluvil se Ron polekaně. „Jenom… jenom je tam moje malá sestřička, Harry, je… je to…“
   „Drápe!“ oslovil Harry obra za nimi. „Drápe… totiž… Dráp, ty hned jít za přátelé, zastavit je… pokusit se zastavit je, rozumět mi?“ říkal Harry primitivní mluvou a Dráp zmateně kýval hlavou.
   „Proč dráp ubližovat přátelé.“ divil se.
   „Neeee! Ty jim neublížit. Jen je zdržet!“ vyhekl Harry a s pocitem v koncích prudce vydechl. „Zatraceně! Nesmíš jim říct o nás! Ale řekni jim o obrech! Spěchej zpátky dolů Drápe, zdrž je, řekni jim o obrech, ale neubližuj jim, záleží…“ Harry teď zmírnil hlas. „záleží na tom život Hagrida.“
   Drápovo oči se zvětšily na neúprosnou hranici, tak vykulené je snad nikdy neměl.
    „Hagrid v nebezpečí!“ vyjekl Dráp hluboce. „Dráp zachránit.“
   A v zápětí začal scházet oklikou dolů ze srázu.
   „Dráp neříct, že nás vidět! Neříct!“ volal ještě za ním Harry, po celou dobu však kontroloval svůj hlas, aby ho obři dole nezaslechli.
   „Tos zařídil chytře… ale získal jsi maximálně pár minut,“ bědoval Ron.
   „Já vím. Teď je to na nás,“ usoudil Harry a spočinul s pohledem na Ronovi.
   „Teda… zatrace…“ Ron ani neměl vinou strachu sílu to doříct. „myslel jsem, že až zítra budeme umírat… ale že…“
   „Nikdo neumře,“ odmítl to Harry. „Jdeme. Odpoutáme jejich pozornost, to je jediná šance, kdyby to Dráp nestihl.“
   „Nebo špatně vysvětlil,“ dodal ještě se strachem v hlase Ron.
   „Tak… co?“ dýchal divoce Harry a po boku mluvil k Ronovi.
   Ronův dech se náhle zvýšil, jak se odhodlal a hned na to vykřikl. „Jdeme!“
   Vyběhl a Harry hnedka za ním, ani si neuvědomili, že v táboře nechali Křivonožku. Začali sbíhat po srázu, což bylo neskutečně nebezpečné, byl příkřejší, než si mysleli a jen tak tak udrželi rovnováhu, nejednou prostě sjížděli po zádech, až konečně byli už téměř dole.
   „Tak co budem…“
   „HEEEEEEEEEEEJ!“ rozeřval se Ron, Harry se chtěl zeptat co bude dál, ale tohle věru nečekal, hned deset obrů se obrátilo směrem k nim.
   „TADY JSME, VY HOLUBOŽROUTI! VY BANDO PLEŠATEJCH SKINHEADŮ!“
   „Rone, co blbneš?“ vyhrkl Harry, ale to už tucet obrů se zvedalo a bralo ohořelé větve, kyje a kamení.
   „To… možná nebyl až zase tak dobrej nápad, co?“ odříkával nešťastně Ron a zíral, jak se hordy masa na ně začínají hnát.
   „Jestli jsi chtěl upoutat pozornost všech těch nestvůr… dokázal jsi to!“ křikl mu Harry do tváře. „Prcháme!“
   Oba dva se rozběhli a za nimi se mlžil horizont, jak obři proráželi s řevem a chrčením křoví, malé stromky a naráželi do těch větších, které se s halasem začali kácet k zemi. Svými několika metrovými nohami se začali ke dvěma malinkým hochům blížit závratným tempem a přitom česali okolí jak to jen šlo.
   „Proboha… proč já radši nedržím jazyk za zuby,“ naříkal Ron v běhu a sípal z plných plic.
   „Protože… Gin… POZOR!“ oba dva uskočili valícímu se balvanu, který po nich jeden z obrů hodil.
   V zápětí tři obři opodál rozevřeli tlamy a se slinami na rtech zařvali v ohromném neutuchaném běhu.
   Harryho oddělil balvan od Rona, nevěděl, kde je. Okamžitě se postavil a začal utíkat dál, otočil se zpět a konečně spatřil Rona, zvedal se na nohy a upaloval mu v patách, ale nejbližší obr už byl těsně za ním a ohnal se k němu svou ohromnou palicí, až Ron musel upadnout a obr ho přeběhl.
   Hned na to se zastavil a se strašlivě divokým a nezdolným chrčivým řevem téměř ovál Rona vichr humusu z jeho tlamy.
   „ÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ vyjekl Harry na obra, ten se hnedka od posledního úhozu do bezbranného Rona od něho odvrátil a soustředil svou pozornost na Harryho, na kterého se řítil ze strany další a ohromnou hořící pochodní.
   Harry vyběhl přímo proti obrovi ohrožujícímu Rona, řítil se přímo proti jeho zvednuté palici. Obr se již rozpřahoval, aby Harryho přizdil k zemi velikánským máchnutím, už nebylo konce a Harry si v běhu jen instinktivně a značně hloupě kryl rukou hlavu. Když v tom prostor protla ohromná dunivá rána.
   Nebyla to palice, ale dva o sebe narážející obři ženoucí se po Harrym se právě sklátili za jeho zády jako ohromné rozdivočelé zátiší. Harry přiběhl s prudce zvýšeným tepem k Ronovi, vytáhl ho horečně na nohy a společně se vyřítili směrem od dalších pěti blížících se obrů.
   Teď se utíkali k nějakému prostoru bez stromů, byli v pasti, tady je obři dostanou jako ovce na louce. Harry slyšel před sebou naříkat Rona, cítil hluboko uvnitř v srdci, jak dělá chybu, ale nohy a instinkt mu přikazovaly běžet dál stejně jako Ronovi před ním. Kolem nich se prohnal další gigantický šutrák, který sklátil strom před nimi, až jej museli oběhnout. To už se po nich však nejbližší obr sápal, nyní bylo jasné, že jej dostane.
   V tom Ron zakřičel a mizel v zemi, alespoň tak se to Harrymu běžícímu mu v patách zdálo, než v zápětí poznal to samé, co Ron před ním.
   Pod nohama mu zmizela zem, náhle začal padat. To nebyla žádná louka, tak bez stromů a bez všeho. To se jim to zdálo jen proto, že to nebylo nic. Krajina, po které běželi končila útesem nad horskou řekou a oba dva teď padali dolů.
   Harry dopadl po asi dvou metrech na téměř kolmou stěnu a v zápětí ho chytila pevně něčí ruka. Ron se dokázal zachytit za větev a nyní popadl i Harryho v jakémsi lidském řetězu. V takové pozici zůstali viset v ohromném svahu a jediné, co nyní bylo zřejmé, bylo, že Ron to moc dlouho nevydrží.
   „Já už nemůžu, Harry,“ halekal úpěnlivě Rona drtil zuby o sebe, jak vydával nadlidské úsilí.
   „Nepouštěj mě!“ naříkal Harry s neskutečným strachem z pohledu dolů, náhle dostával závratě a začal se mu stahovat břicho v šílených křečích.
   „Božeeeeeee!“ ječel Ron s neskutečným vypětím, nemohl nic dělat, nemohl kouzlit, protože využíval obě ruce.
   To se ale nad nimi náhle objevili tři obři a zírali tupě do dálky.
   Ron sklopil zrak na Harryho v gestu, které mu ani nemusel naznačovat, zkrátka, aby byl zticha. Ale sám o sobě teď trpěl nejvíc. Přestože se oba dva opírali malou váhou o zeď útesu, Ron Harryho pouštěl čím dál víc. Rozhodně se ničeho nemohou pokusit, dokud tam nahoře budou stát obři.
   „Tak už vypadnete,“ řekl si Ron skrz zatnuté zuby. „Padejte.“
   „Zmizte,“ říkal Harry nevědomky s ním, sám se začal pouštět nechtěně Ronovo ruky.
   Ron zvrátil hlavu ohromnou námahou, která ho právě ochabovala, ale konečně v tu chvíli se obři otočili a odešli.
   Bohužel otočením nohou rozčeřili kamení, které se teď na ně začalo sypat. Ron se pomaličku pouštěl, když v tom ho do hlavy bouchnul větší kámen a Harry v zápětí pocítil, jak začínají znovu padat dolů.
   Tentokrát se on zachytil za vytrčený kořen a stejně jako před tím zavadil rukou o tu Ronovu, nyní si prohodili pozice a Harry s ohromným vyheknutím zjistil, co Ron musel obnášet. Teď měl jasno, že v další vteřině povolí, tohle nemohl vydržet ani na chvilku, bylo to moc a on to cítil. Ani na heknutí se nezmohl, jen úpěl a přiškrceně valil oči do temného prostoru opodál.
   „Vydrž!“ křikl Ron a vyndával volnou rukou hůlku z kapsy. V zápětí s ní mávl na povrch zdi útesu se slovy: „Accres Piantus!“
   V hlasitým hučením ze země v jednom místě rozpůlila a z ní vyrašil ohromný strom jako kdyby k padesáti letům jeho růstu vystačily pouhé vteřiny. Strom byl téměř bez listí a Ron se pomaličku spustil k jeho kořenu s Harrym v zápětí.
   „Divím se, že někdy na Bylinkářství dáváš pozor,“ vypravil ze sebe po chvilce divokého oddechování Harry a Ron se zády opřel s vydechnutím o kmen stromu.
   „Doufám, že jsme jim pomohli,“ řekl potichu Ron.
   „Jestli ne, tak věř mi, že víc jsme dělat nemohli,“ ujistil ho Harry a začal šplhat na nějakou pohodlnou větev stromu až si konečně nějakou našel, vlastně to bylo propletení hned čtyř větví do nichž si lehl a opřel se jako v síťové houpačce.
   Ron si našel své místo opodál a ještě ulehčeněji se o něj opřel. Nakonec Harrymu a sobě vykouzlil další cáry dek a oblečení na přikrytí.
   „Myslíš, že tu budeme v bezpečí?“ zeptal se po chvilce zabaleného Harryho.
   „Já nevím, Rone,“ řekl mu smutně Harry a odvrátil tvář. „Pro dnešek ale dobrodružství bylo dost. Raději se pořádně vyspi,“ řekl mu zády.
   Bylo to spíš ale proto, aby mu dal pro změnu pokoj, Harry totiž právě nevěděl proč, ale přepadl ho ohromný žal. Po tom nečekaném vypětí a ochucení opětovně nebezpečenství, se v něm probudil opět smutek, opět myšlenky na Hermionu, na její umírající tělo. Při těch vzpomínkách se doslova kroutil bolestí ve stromoví a po tváři mu sjela slza. Ač se to snažil zakrýt, tak škytl žalem, bál se, že to Ron pozná a něco mu řekne, tak strašně si přál, aby byl ticho, aby mu všichni dali pokoj, aby se mohl alespoň v tom svém žalu utápět sám. Ron možná Hermionu miluje, ale Harrymu chybí stejně tak moc, jako jeho matka, jejíž lásku téměř nepoznal. Při vzpomínce na její tělo, na to jak k ní měl blízko, kdyby jen tam v tom Odboru záhad nebyla ta skleněná kopule, kdyby se jí tehdy alespoň mohl dotknout, konečně vědomě pocítit její dotek. Harry se začal téměř žalem dusit, přestal se přemáhat myslet na něco jiného, naopak se mu vybavovaly další a další smutné vzpomínky, všechno to strašné, co ho potkalo teď viděl a z toho plakal, jak nejvíc dokázal. Díval se pod sebe do nejméně sedmdesátimetrové propasti, pod níž se klikatila horská řeka. Cítil, jak se přemáhá, aby neskočil, aby neukončil to své trápení, které na něj doléhá jako ohromná tíha olova, jež je stejně tak i jedovatá a ledová na dotek.
   Plakal ještě nějakou dobu, další a další minuty plynuly jako podivně se táhnoucí šnek, kapky z Harryho očí máčely větev stromu a Harry posléze, když uslyšel rytmické oddechování Rona podobné spánku se rozbrečel na celé kolo a potichounce frkal do svého ušmudlaného kapesníku. Náhle se tak strašně moc chtěl přitulit k někomu blízkému. Ten pocit, že nemůže, že nikoho takového nemá ho doslova drtil jako kdyby na něj dolehl miliónokilometrový mrakodrap a ještě víc, byla to nepředstavitelná síla emocí, žalu a nářku, tak strašně silná, že mu trhala srdce na cucky, na ty nejmenší kousíčky, které se lámaly ještě víc a víc. Bylo divu, že se neudusil, jak se mu svíral krk. Pocit, že se chce svěřit a přivinout se do objetí maminky jako malé dítě mu vyrvaly z očí tisíce slz toho nejsrdceryvnějšího smutku, jaké jeho tělo kdy zažilo. Jako kdyby se rozplakal nejvíc v životě, opuštěný na stromě, jen s jedním kamarádem a jdoucím na smrt. Takový osud si nepředstavoval a takový konec nechtěl. Ale co se má stát, staniž se. Harry si vzal kousek vykouzleného pláště, objal ho a přitiskl si ho k sobě, jako když se malé dítě mazlí s plyšovou hračkou. V imaginárním objetí své matky takhle pomaličku s uslzenou tváří naříkavě usínal v poslední noci svého života… alespoň tak se mu to zdálo… a to doslova.