Kapitola 96.

Temný Mord

Oči měl zavřené, avšak zdálo se mu, jako kdyby se točil kolem své vlastní bolesti, strastí a trápení, které ho provázejí celým životem. Nechtěl vidět, co a kde je, nechtěl pociťovat nic z toho, co právě prožíval. Přesto cítil pocit, jako kdyby ho chtěla rozmačkat jeho vlastní muka nastřádaná za celý život. Cítil, jako kdyby byl přímo v jejich nitru a jakoby ho škrtila a mačkala, jak jen to šlo, až na prah únosnosti. Už toho bylo moc, už to bylo příliš, navíc mu docházel samým strachem a napětím dech, který si tak neúspěšně šetřil. Cítil se, jako kdyby v těchhle podivných pocitech byl navždycky uvězněný, jako kdyby se už nemohl nikdy vrátit zpět. Panika a ještě větší strach, které teď na něj sápaly své mocné pařáty, ho donutily konečně otevřít oči a Harry v té chvíli vydechl i poslední zbytky vzduchu v plicích.
   Bylo to tak, jak to cítil, byl opravdu uprostřed děsivých a tísnících vzpomínek, které se kolem něho točily, jako kdyby se měly navždycky uzamknout a už nikdy nepustit. Harry před očima viděl všechny své nešťastné myšlenky, všechny emoce, na které si už ani nepamatoval, ale věděl, že ho v mládí prudce zasáhly. Nemohl křičet, nemohl nic, jen se utápět v ohromném výru palčivých vzpomínek, které ho doslova cupovaly na kousky v podivných obrazcích, samy přes sebe se prolínající a prostorově pošramocené.
   Náhle všechny obrazy začaly světlat a blednout, všechno se začalo ztrácet za podivným mlžným oparem, který se teď objevoval ze všech stran, bílá sílila víc a víc jako ohromný blesk oslňující oči i toho nejodolnějšího tvora na světě. Harry prudce zavřel ty své, aby záři nemusel snášet. Cítil, že stisk se ještě upevňuje, věděl, že to jeho tělo už nevydrží, blížil se podle jeho mínění další konec, už chtěl přestat všechno cítit, pryč s trápením.
   Když vtom záblesk protrhl prostranství. Byl tak silný, že Harryho oči oslepil i skrz víčka takovou silou, až málem přestal vidět docela. Cítil, jak ho oční panenky brní a pálí, náhle pocítil, jak se něčím provlékl rychlostí blesku, a hned po tomto pocitu následoval další, pocit stavu bez tíže.
   Ovšem i ten byl vystřídán nezměrnou bolestí z těžkého pálivého dopadu na zem ve fučivém vichru. Harry se instinktivně zhluboka nadechl a natáhl do sebe neskutečně horký a těžký vzduch, jedovatý a plný smrti. Okamžitě se zadusil a začal kuckat jako pominutý. Cítil, jak ho ten vzduch doslova sžírá zaživa zevnitř, jak pálí jako čert, jako kdyby člověk dýchal spálené, avšak stále pálivé feferonky. Bol, který ho svíral, neustával, zdálo se nemožné, že někdy přestane, a Harry si na něj musel zvyknout. Alespoň nepatrně zastínil bolest těla z dopadu na zem… pokud to ovšem byla zem.
   Harry chvíli ještě váhal, říkal si, že by tu prostě mohl ležet a někdo by ho zachránil, ale uvnitř moc dobře věděl, že tentokrát je už jakákoliv záchrana na hony daleko, je tu sám, musí otevřít oči, musí sebrat zase tu odvahu, kuráž a odhodlání, musí jít dál!
   Harry prudce rozevřel oči a následně ho oslepily plameny. Rychle je přivřel a opět hlasitě odkašlal. Zjistil, že když kašle, vzduch, který z něho vychází, se mění v oheň. Kašlal oheň a to doslova a všude kolem na něj doléhal neskutečný vichr, který snad byl stejně silný, jako když se tříštil oblouk u Zmijozelova spolku. To mu do hlavy vtrhlo strašlivě bojácný a divný pocit. Pokusil se uklidnit kašel, aby přes čoud vycházející mu od úst něco zahlédl. První, co uviděl, byl obrys něčeho obloukovitého.
   Po chvilce opravdu zahlédl starý kamenný oblouk, avšak dočista jiný než ten u Zmijozelova spolku, tenhle byl daleko více obyčejnější, románský, s těžkou kamennou stěnou. Stál asi na pětistupňovém výběžku schodů a čněl do výše ohromně strašidelného prostranství.
   Harry začal couvat po čtyřech, omámen pohledem na oblouk, který se stále ještě vyjasňoval, vtom na něco narazil, vyjekl strachy s dalším plamenem od pusy a bleskurychle se otočil za sebe, aby znovu strachy zařval, když hleděl do útrob prastaré kostry se shnilým masem a kůží.
   Sevřeně vyjekl napotřetí, když si až teď uvědomil, že těch koster je tu nespočet, co ale na nich bylo tak strašlivého, bylo jejich rozpoložení. Některé s utrženými kusy těl, některé s kladivem v lebce, jiné bez lebky, další z nějakou kostrou u krku, nejspíš toho, co tomu nebožákovi vlezlo do krku zaživa. Jiné měly zlámané končetiny a proražené lebky, někde přímo v obličejových částech, které ještě nesly známky roztříštěných orgánů, včetně očí.
   Harry prudce dýchal, kostry byly příšerné, dokonce ještě horší než v kobce Dared’ar, byly přímo ohavné a šel z nich pocit, který člověka přímo dusil.
   ‚Klid, klid, Harry, musíš se uklidnit,‘ říkal si černovlasý chlapec a stále nemohl spustit oči z ohyzdné kostry s prolomeným čelem, v němž vězela ruka jiného kostlivce. Harry se se zatajeným dechem přiblížil ke kostře bez nohou, které jí byly podle třísek kostí uraženy. Mnozí již zapomínají, jak dokáže být kostra strašidelná, stačí si jen představit člověka bez kůže s hnijícím masem, tak nějak to teď Harry viděl, až se mu zvedal žaludek o to více. Avšak zaujala ho maličká lebka, kterou kostra držela v ruce. I přes neskutečný vítr se ke kostře přiblížil a ohromeně zíral do jejích útrob. Následně k maličké lebce natáhl ruku. Zdála se být tak neskutečně ošlehaná větrem, který teď cloumal i s Harryho dlaní.
   Vtom po něm kostra chňapla čelistí, vřískla a ve své strašné ohavnosti se začala po křičícím Harrym sápat. Ten odskočil s tím nejhorším úlekem, jaký už dlouho nezažil, shnilotina se na něj sápala dál, praskaly jí kosti, vydávala dechberoucí skřeky, pak se následně skácela k zemi, když jí upadly ruce.
   Harrymu prudký vítr čechral vlasy na hlavě, nyní bylo vidět, jak strašlivě je vyděšený. Strach, který mu kostlivec nahnal, v něm o to víc posílil chtíč se vším praštit, ale to bylo spíš jen takové blahořečení, jeho srdce jej nenechalo skončit.
   Opět vykašlal oheň, jenž mu doslova spálil plíce, jak ho všechno pálilo. V těle cítil, jak mu několik zlomených žeber do sebe naráží. Přesto se vydal sápavě po všech čtyřech do jakéhosi kopce nedaleko, protože všude kolem vítr čeřil jedovatý oranžový vzduch. Chtěl vidět něco v dálce, doufal, že vítr nebude muset za úpatím toho vrcholu oblétávat další kopce, uklidní se a Harry skrz něj uvidí na svůj cíl.
   Sápal se tedy dál, ruce mu téměř ujížděly vinou strašlivého vichru. Zarýval prsty do rozpálené země, která byla žhavá snad víc než sopka, alespoň tak se to vystrašené, avšak odhodlané Harryho mysli zdálo. Vzpomínal si na Lexterova slova, že to dokáže, když si bude věřit, dokáže všechno na světě. A také si vzpomínal na Firenzeho slova, že strach pouze posiluje obezřetnost. Věděl, že ho nesmí nechat ovládnout své myšlení, ale ani ho zcela zahnat. Musel v tomhle jedovatém světě kontrolovat ze všeho nejvíc své emoce a to se mu zatím díky bohu dařilo. Bál se, že na něj ze země nebo ze strany něco vyskočí, tím ho tento pocit ještě víc nutil se ohlížet a dávat na sebe pozor.
   Harry se sápal výš a výš. I když měl vrchol jen pár metrů, každý centimetr vpřed stál neskutečně moc úsilí. Harry natáhl ruku dopředu, aby se chytil a udělal poslední krok kupředu, když vtom se ozvalo fučení větru, jako kdyby prostorem letělo něho obrovského, následně pocítil gigantický otřes země a půda před ním se rozprskla.
   Nad Harryho hlavou se prohnal ohromný asi pětimetrový balvan, jenž škobrtl o vrcholek výběžku a jen těsně olízl Harryho tělo. Toho teď pokrývala rozžhavená země, balvan ji doslova vytrhl a rozprskl ohromnou silou, dunící na celé prostranství, do prostoru. Harry si začal sklepávat zeminu, jež mu spalovala oblečení, ze sebe. Opět se otočil na břicho, přitom hlasitě syknul, jak ho tělo zabolelo a jak se znovu začal dotýkat rozpálené země, při každém doteku se mu klepaly ruce i prsty. Zase se rozkašlal s ohnivými výstupky z pusy, nevzdával se, nechtěl povolit, cílevědomě pokračoval kupředu až k utrženému kusu vrcholku, na který vzápětí položil své ruce, a vysoukal se vzhůru. Konečně pohlédl do dálky a strachy málem vypustil duši. To, co zahlédl, mu zmařilo veškeré plány o sebekontrolu, doslova ho v srdci něco draplo a stisklo jako rajské jablko.
   Koukal do širého prostoru pekelného světa. Prostor byl celý rudo - oranžový s ohromnými skalisky a horami v dálce, jež se ztrácely v nepropustné tmě, avšak dělaly zátiší ještě horšímu objektu. Asi pět set metrů od Harryho pozice se dole hnala korytem řeka s bublajícími vodními výmoly a vezla na sobě strašidelný náklad spálených a mrtvých těl, hodně z nich přitom nebylo lidských. Přes řeku se táhnul dlouhý začouzený a spálený most z kamene zdobený rohy a zvířecími výjevy, působícími strach každému přihlížejícímu. Most ústil u přímo strašlivého objektu, který nejvíc ze všeho Harrymu způsobil neutuchající strach. Rudé blesky z ještě rudějšího zamračeného nebe olizovaly strašlivou stavbu tvaru strašidelné lidské lebky, která víc než cokoliv jiného značila smrt. Z ní vycházely ty nářky lidí a tvorů, které Harry vždy slýchával, když se přiblížil k Oblouku smrti. Nyní se zde nesly prostorem přidušené, jak je mohutný bičující vichr unášel sem a tam a třískal jimi o stěny rudých a oranžových skalisek, ostrých jako břitva.
   Harry těžce polknul, lebka byla opravdu strašlivá a něco uvnitř prozrazovalo, že tam se skrývá cíl jeho sebevražedné výpravy. Vzduchem se proháněly plameny ohně, prostě létaly prostorem jako utržené vlajky a spalovaly vše, co mohly. Vedle nich tu létaly kouzelné a ostré balvany pokryté slizem a jedovatými výpary, balvany, které občas olízl nějaký blesk, z nichž některý jej svou silou rozbil na cucky.
   Harry se odvrátil zpátky a sedl si. Zvrátil hlavu ve strašlivých pocitech a se zavřenýma očima skrytě křičel. Pak své oči opět otevřel a zatvářil se poprvé opět opravdu odhodlaně, asi tak, jako když viděl umírat své nejbližší, jako když ho popadne to největší odhodlání na světě. Tentokrát sebral veškerou odvahu, věděl, že ji na své poslední cestě bude potřebovat. Neměl žádné zbraně, neměl nic, měl jen jediné, podle bájí ho nebude možné jako mudlu vidět, nikdo si jej nevšimne. To byla jeho zbraň. Harry zavřel oči, zabořil ruce do pálivé země, jež mu je sežehala strašlivou bolestí, tu však necítil. Místo toho teď kameny svíral a drtil, jak byl pevně rozhodnut jít dál, obličej křečovitě sevřený, ochotný projít pro Siriuse a Hermionu cokoliv, s tím pocitem až smrtelného rozhodnutí se vydal přes dující vítr kupředu přes vršek a následně s bolavým tělem kulhal dolů k řece Styx.
   Bál se, že sunutím kamení horkých jako od ohniště někoho probudí, nesčetněkrát ho málem odnesl vítr, musel se kontrolovat, aby nespadl, a hlavně mít oči na pozoru, aby ho nesežehl nějaký ten zbloudilý plamen potulující se vzduchem.
   V další chvíli ale přilétávaly dva balvany z obou stran, Harrymu podklesla kolena a dopadl na rozpálenou zem, až vyjekl bolestí, kterou mu uštědřilo jeho pochroumané tělo. Se vší vervou se však hned zvedal na nohy, stále ještě od krve a s potrhaným oblečením vyšlapoval kupředu k té rozpálené řece, přes níž vedl podivný most.
   Harry se k ní blížil a stále se ohlížel na všechny strany, nejenom kvůli kamenům, ale také kvůli podivnému pocitu, že ho něco strašného čeká hned za dalším krokem. Palčivý pocit očekávání se mu rozléval po celém těle, když vykračoval kupředu kulhavými kroky, skloněný s pokračujícím odhodláním.
   Čím byl k řece blíž, tím víc cítil žár, který odtamtud šel, jako kdyby už tohle samo mu napovídalo, aby se otočil a vrátil z tohohle pekla, ve kterém je. Následně vdechnul příliš koncentrovaný jedovatý vzduch, který mu o poznání více sežehl plíce, a Harry prudce zakašlal, hned nato se k němu přihnal další balvan, až stačil jen stěží uhnout, a dopadl těsně na okraj řeky, až si spálil prsty.
   Byla horká, velice horká, navíc celá naprosto rudá a široká nějakých dvě stě metrů. Kousek dál byl jakýsi vor či loď, rozhodně něco mezi tím. Po jeho stranách visely kusy šlachovitého masa, červeného, až srdce klesalo za zem. Krev od nich stále živě odkapávala, jako kdyby byl vor plný mrtvých těl. Harry se těžkopádně zvedl a nepatrně k voru popošel, zjistil, že se nemýlil. Opravdu tam byla mrtvá rudá těla. Těžce polkl a ihned se otočil, v tu chvíli jím projel mohutný třas. ‚Není tam Hermina, není jedna z nich, není tam Hermiona, není mrtvá, není není není…‘ opakoval si bojácně a začal od voru ustupovat. Jedno věděl jistě, jím se přes řeku nepřeplaví. Pak spatřil něco, co ho naprosto vyděsilo. Od toho korábu totiž vedly stopy v zemi směrem pryč a zase zpátky. Až teď si uvědomil, že jeho zrak je zde naprosto v pořádku. Harry těžce polkl a rychle začal ustupovat, věděl, že ho tu jako mudlu nikdo neuvidí, to ho trochu uklidňovalo, přesto pocit, že ten někdo se každou chvílí vrátí, mu způsoboval učiněná muka.
   Rozhodl se vylézt na ten podivný most. Dobelhal se až k němu, vítr jím téměř mrštil o jeho stěnu. Most se zdál, jako kdyby vyrostl ze země, byla to prostě kamenná neforemná stavba tyčící se přes řeku, až se zdálo, že každou chvílí spadne, protože ho uprostřed řeky nepodpíraly žádné pilíře. Harry zatnul zuby, zatřásl hlavou a začal lézt nahoru po jeho povrchu.
   První kroky byly nejtěžší, Harry se stále snažil mít ruce co nejdéle ve vzduchu, protože ho pokaždé zapálily jako čert, cítil v těle hrozivou únavu a strach, který ale okamžitě opět zahnalo odhodlání. ‚Třeba i kdybych si měl spálit ruce na uhel, dokážu to!‘ dodal si Harry odvahu a pokračoval v cestě na most. Dostal se až nahoru, nyní zjistil, že horní část mostu, po které se má chodit, na to moc nevypadá. Byla stejně kulatá a neforemná jako stěna. Navíc z horní pěší plochy vystupovaly jakési podivné rohy, nebo spíše stalagmity, celé ostré a zkrabacené.
   Harry začal vyšlapovat kupředu, byl to děsivý pocit, protože v dálce se přesně podélně s mostem tyčila ta hrůzostrašná stavba tvaru lidské lebky, cíl Harryho výpravy. Pokračoval dál a teprve teď se pořádně rozkašlal s plameny ohně jdoucími od pusy. Žár totiž byl spalující a dechberoucí. Několikrát začal celý klesat na povrch mostu, protože ztrácel síly a energii, aby pokračoval. Okamžitě však pokračoval dál, když se doslova spálil o jednou tak horkou zem, než byla ta před mostem. Zanedlouho byl Harry celý červený a shazoval ze sebe přebytečné oblečení, až mu zbylo jenom dlouhé vlající triko se stopami od krve a potrhané kalhoty. Jakmile ostatní oblečení odhodil, shořelo ve vzduchu jako papír. S tím pohledem plným obav se znovu začal přemlouvat a následně dostal opět tolik potřebného odhodlání. Krůček po krůčku pokračoval dál po mostě. Když už byl v třetině, začalo se mu jít opravdu obtížně. Nevěděl proč, ale nohy mu ztěžkly námahou. Když se podíval pod sebe, zjistil, že to není jenom námaha, podrážky se mu začaly roztékat a za ním už bylo několik černých stop od rozteklé gumy.
   Harry prudce polkl a přidal do kroku i přes všechny útrapy, které ho teď pronásledovaly.
   Jenže nečekaně se zarazil a panicky vyhrkl. Něco totiž uviděl, most byl v půlce rozdělený, končil. Další polovina vedoucí na druhou stranu řeky byla vzdálená bezmála deset metrů. Mezi ohromnými kusy mostu bylo vidět dolů na tekoucí krvavou řeku s bublající hladinou. Harry došel lapajíc pusou naprázdno až k okraji mostu a hleděl do hlubin řeky. Teď mu už nezbývá jiná možnost, musí se otočit a zkusit ten vor, musí…
   Vtom zapomněl na uhýbání, na mostě byl jako terč na střelnici, ohromný proud ohně se kolem něj mihl, Harry stačil na poslední chvíli uhnout, ale vzápětí do mostu nečekaně něco vrazilo.
   Harry vykulil oči plné paniky, otočil se a spatřil tříštící se ohromný balvan, který právě vrazil do stěny mostu.
   Následně se ozvalo ohromné puknutí a Harry vykulil oči podruhé. Most pod ním totiž nepatrně poklesl, a to tím nesprávným směrem. K řece.
   Harry se okamžitě ze všech sil začal škrábat na nohy, jak nejrychleji to jen šlo, vybíhal kupředu, ale to už se kus mostu trhal a začal klesat ve strašlivých ránách.
   Asi metr mostu se začal řítit do řeky, s ním i Harry, který běžel jako o závod. Na poslední okamžik se dokázal zachytit nestržené části mostu, zadíval se pod sebe, jak se zbývající část řítí dolů a následně sebou plácla ve strašlivém šplouchnutí gigantických rozměrů do řeky Styx. Poté bylo vidět, jak řeka kámen doslova požírá zaživa, docela se rozpadá a praská vedví, vetří a pak na milióny kousků, které mizely v útrobách řeky.
   Následovalo další heknutí, Harry se jen stěží držel, navíc nechytil se nějak moc šťastně, neměl pevnou oporu a v další chvíli sjel o několik centimetrů blíže k hladové hladině. Co ale bylo nejhorší, povrch mostu mu sežehal ruce, jak jen mohl, křičel při tom bolestí.
   Zajíkl se tím pocitem, že ho sežere jako ten kolosální kus mostu, věděl ale, že se neudrží. Nedokázal se zkrátka ani přes všechnu svou odhodlanost vyškrábat nahoru. Několikrát se o to pokusil, ale při posledním pokusu mu sjely ruce až na poslední možnost se zachytit, druhá se vysmekla úplně a Harry tam s křikem visel za jednu ruku, zatímco ho celého spaloval mohutný žár řeky.
   Ještě naposledy se nadechl, věděl, že teď přijde konec, nikdo mu nepomůže a to byl krutý fakt. Naposledy se nadechl, následně se rozkřičel na celé kolo, když už ruka nevydržela ten spalující žár mostu.
   K hladině řeky se řítilo chlapcovo tělo bez jakékoliv opory. Harry cítil, že vzduch náhle zchladnul, jak se kolem něj míhal, hned nato však nečekaně zteplal na neúprosnou hranici a následně Harry cítil, jak sebou práskl do hladiny řeky.
   Ponořil se a pochytil, jak se mu tělo sevřelo. Když se vynořil, pocítil její strašlivý pach a hlavně bolest. Pálilo to jako čert, Harry zvrátil hlavu a řval, jak jen mohl, byla to jediná výpusť bolesti, kterou právě měl. Kmital rukama a nohama po těle, které ho pálilo k nepříčetnosti, bylo to příliš horké, příliš, až moc, nedalo se to vydržet. Přesto ho to nepohltilo jako ten balvan předtím, voda nepálila jako láva a jak se zdálo, byla naprosto vařící, ale Harryho nezabila. Sám se tomu divil a i přes strašlivou bolest těla začal plavat k druhému břehu. Most nad ním se majestátně tyčil a na jeho spodní straně se hrůzostrašně odrážela rudá vodní hladina, která na něm zanechávala strašlivé červené tvary. Bylo to jako plavat v jehlách nebo ve žhavých uhlících, Harry to nemohl přirovnat, pot z něj tekl a mísil se s vodou, bylo to k nevydržení. Říkal si, že to déle už prostě nemůže snášet, ale chtíč ho hnal dál, plaval, jak nejrychleji to šlo. Břeh se zdál být stále tak daleko, že mu to navozovalo pocit, že se na druhou stranu už nikdy nedostane. Takovou pálivost snad ještě nezažil, celé tělo mu brnělo a hořelo, Harry sem tam křičel a ze všeho nejvíc se snažil ani jednou si neloknout téhle hrůzostrašné vody. Zdála se být sama z krve, jako kdyby Harry plaval v krvi všech obětí tady v Mordu. Krev na něm zanechávala strašlivé rudé fleky, bylo to hrozné a Harry se snažil držet svůj nemocný žaludek na uzdě, aby se nepozvracel. Naštěstí ho ale pálení těla dostatečně zaměstnávalo. Stále si říkal, že to vydrží, i když si myslel, že se mu tělo už dávno rozpadne na kusy, pořád si domlouval, stále dál a dál. Pak si řekl, že na to nebude myslet, plaval chvíli bezmyšlenkovitě, chvíli jinak, chvíli křičel, konečně byl břeh blízko, Harry pocítil zem pod nohama s rozedranými podrážkami. Začal kopat, vybíhat ven z vody, jakmile se ocitl na břehu, dopadl na zem celým tělem a kroutil se jako při mučící kletbě. Byl v šoku z toho, co právě zažil, navíc viděl, že z celého jeho těla se kouří, že mu oblečení syčí a že se mu čmoudí z rukou, když je dá do vzduchu. Následně se začal uklidňovat a nehnutě ležel na zemi, přitom však těžce oddychoval.
   Ležel tam dobrých pět minut, vzduch se mu náhle zdál být tak studeným, čekal, až se mu opět obnoví tělesná teplota, která musela dostat návštěvou řeky zabrat. Po chvilce syčení a čmoud ustaly a Harry ucítil známý pocit, že jej do zad začíná pálit žhavá jedovatá země. Tentokrát spíše jako by ho doháněla se zvednout a jít dál. Harry ale už opravdu pociťoval, že moc daleko nedojde. Byl vysilován na práh únosnosti, věděl, že se mu každou chvíli tělo vzdá a on buď omdlí, nebo zemře nadobro.
   ‚Ne, nic takového!‘ zařekl se. ‚Na smrt budeš mít čas, až zachráníš ty dva!‘ zařval na sebe v duchu generálsky. ‚Zvedej se, ty pitomče!‘ křičel na sebe dál a začal se zvedat na nohy. ‚Tak dělej! Dělej!‘ hulákal dál a dál až konečně byl na třesoucích se nohách, které fungovaly víc než na sto procent, takže byly chatrné jako párátka. Harry se zhluboka nadechl, celý rudý od krve, která z něj konečně stekla, začal pokračovat pajdavě dál, začal se blížit k ohromné stavbě ve tvaru lidské lebky.
   Odděloval ho další vrch, už se předem začal bát dalších nástrah, ještě stále cítil ten žár příliš živě, než aby ho zažil opětovně. Mohutná stavba vyplouvala v dáli na povrch jako děsivá kocábka věstící smrt, Harry z toho měl podobný pocit. Stále cítil, jak ho nohy poslouchají jenom z posledních částeček sil, ale kráčel dál jakousi proláklinou, za níž se začal objevovat onen vstup do té hrozivé stavby.
   Ještě dřív ale Harry zahlédl další most, oproti tomu předchozímu spíše můstek. Byl z bytelných dřevěných trámů, na dřevěný strom připevněný a držící pohromadě, až nezvykle široký. Na dřevěných prknech bylo nespočet stop od krve a kol kodrcavých povozů. Sem tam byla v prkně mostu prasklina a bylo jí tudíž vidět dolů. Harry, když se k mostu přibližoval, si však všiml něčeho jiného. Most měl neuvěřitelně podivné zábradlí na obou stranách. Bylo složené ze dvou provazů nad sebou, tyčících se přes celou délku mostu. Podivné ale bylo, že mezi těmi dvěma provazy byly rozsázené dvě řady svící, ne vedle sebe, ale nad sebou, z čehož ta spodní byla k té vrchní obrácená vzhůru nohama a dokonce i opačně hořela, směrem dolů. Harry přicházel blíž s otevřenou pusou a zíral na řadu svící hořících nahoru a pod nimi na řadu svící hořících zase dolů, jak vidno, dokázali tu ovládat i gravitaci ohně.
   Harrymu stoupl strach nepatrně výš, když došel až mostu a opatrně na něj došlápl, v tu chvíli se provazy vinou jeho váhy o maličko více natáhly a zapraskaly, až se to rozlehlo podél celého mostu.
   Tu náhle se zleva od Harryho ozvalo zavrčení, ten byl málem paf strachy a když se bleskurychle otočil, spatřil něco, co se s hrůzou mostu nedalo vůbec srovnávat.
   Byla to nestvůra, kterou nikdy neviděl, velikosti většího člověka i s jeho čtyřmi končetinami, ale tady podobnost člověku končila. Tvor měl s tělem až příliš srostlou hlavu mohutným svalnatým krkem, na jehož konci vězela strašlivá lebka s třema pronikavýma očima zasunutýma hluboko uvnitř. Měl asi třicet centimetrů dolů protáhlou tlamu plnou děsivě ostrých tesáků a Harry měl tušení, že vinou zkrabacené kůže ji může rozevřít ještě víc. Uhlově zbarvená příšera byla dále pokrytá statnými svaly, chodila napolovzpřímeně, jak vidno běžela po čtyřech. Z hlavy jí navíc trčely dva strašlivé rohy dvakrát zatočené a z rukou té bestie vycházely tři řady ostnů, z čehož poslední nejdelší jí dělal hrozitánský rukáv. To vše zakončoval lví ocas narudlé barvy. Tvor měl šupinatou kůži a svaly na ní Harrymu více než dokazovaly, že teď veškerá sranda končí.
   Už se chystal vyběhnout hlava nehlava kupředu po mostu, ale tvor se přiblížil jenom kousek k mostu a zarytě hleděl všude, kam jen mohl. Následně se celý most začal otřásat, Harry stočil zraky na jeho druhý konec. Ze vstupu do lebky vybíhalo asi deset dalších těchhle hrůzostrašných pekelných monster, Harry jen stačil přeběhnout na stranu a děkoval všem svatým, že most je tak široký. Tvorové opravdu běhali po čtyřech a rozevírali své mohutné tlamy, které jak vidno dokázali vykloubením tak strašně rozevřít. Harry se pomaličku se zatajeným dechem kradl dál ke vchodu, tvorové si ho nevšímali.
   ‚Jen nepanikař… nepanikař, jenom nepanikař…‘ domlouval si zmoženě a nedokázal od těch monster odlepit zraky.
   Nakonec pomaličku našlapoval dál, přitom se podíval přes most do hlubin toho něčeho, nad čím vedl. Byla to ohromná puklina, vedoucí kolem té strašidelné lebky, s nedozírným koncem. Harry měl jasno, tam dolů se nechce dostat. On šel za křiky lidí ozývající se z té strašlivé stavby, do níž ústil právě ten most. Pak byl z dosahu těch hrůzostrašných démonických netvorů a pokračoval se srdcem až v kalhotách dál. Rozhodně je už nikdy nebude chtít potkat znovu.
   Došel neslyšně až na kraj mostu a konečně si mohl oddechnout. Tohle přežil, i když jen o vlásek, stačilo nadělat ještě víc zvuků a bylo by po Harrym.
   ‚Pitomče, pitomče, musíš si dávat pozor!‘ halekal na sebe Harry a pokračoval ke vchodu do ohromné stavby vysoké jako mrakodrap. Vchod byl z ohromné tlamy, z níž nahoře trčely krápníky a dole zase nahoru, takže simulovaly hrůzostrašné tesáky. ‚To zvládneš, krok za krokem, jen dál, dál, dál…‘ Harry měl čím dál větší problémy pokračovat, tělo mu nedokázalo vyhovět v chůzi, kdyby neměl tak silnou odhodlanost a prostě si neřekl, že půjde dál, že nespadne, nezemře, neskončí tu, prostě půjde dál i kdyby po rukou, PŮJDE!
   Prošel vstupem širokým dobrých padesát metrů se stalaktity na vrchu.
   ‚Musíš být opatrný, žádný hluk, při stěn…‘
   Vtom se mu smekla noha, povrch byl hladší, než předpokládal, Harry padnul jako šiška na záda, do orgánů mu prudce vrazila bolest stejně jako i do jeho mysli. Neubránil se výkřiku a dojel o několik metrů po mírně příkrém vstupu dál do nitra lebky.
   Povrch tu byl jako v jeskyni s krápníky, akorát neskutečně horký. Harry sykal bolestí a snažil se rychle dostat na nohy, rychle se rozhlédl, aby co nejdřív zjistil situaci.
   Ať byl kdekoliv, bylo to tu obrovské a naprosto rozlehlé. Vypadalo to tu jako obrovitá jeskyně rudě - oranžové barvy s lávovitou zátokou, jež jasně žlutě zářila, jak byla láva rozpálená na práh mezí. Mohlo to mít dobrých tři sta metrů v průměru, s různými ohromnými krápníkovitými sloupy, pastmi z kovu, lebek, koster a kapající krve. Světla tu bylo více než dost a uprostřed toho všeho byla jakási podivná stavba.
   Bylo to několik set kostí podobných žebrům ohromného tvora poskládané k sobě, aby utvořily vypouklou kulovitou strukturu. Kostí tam bylo o sebe opřených několik tisíc a na ně sem a tam sahala samotná zem, když vyjížděla vzhůru a omotávala se kolem kostí. Kolem toho chodila děsivá skupina tří monster, se kterými Harry měl již tu čest. Třetí ležel, zatímco mu ti dva zaživa odkousávali nohu.
   Harry se zalkl odporem a se strachem se přitiskl k zemi plné ostrých krápníků. Dokázal se zvednout a zíral prostorem. Za sebou zaslechl pochod těch strašných monster u mostu, musela ho zaslechnout, jak upadl. Už nechtěl riskovat, že ho uslyší znovu, vyběhl tedy kupředu, aby se od nich dostal co nejdále. Jenže neuvědomil si, že jeho kroky nadělávají ohromný halas a rozléhají se po stěnách velikánské místnosti. Vchodem dovnitř se vřítily ty bestie, jasně a přesně běžící přímo za Harrym, po svých odporných ostrých a svalnatých rukou se předbíhaly navzájem a svými půlmetrovými držkami na sebe cvakaly, aby si dokazovaly svou nadřízenost.
   Harry zaškobrtl při ohlížení se zpět a upadl na ostrý krápník, který se mu zaryl do lýtka, a na zem začaly odkapávat kapky krve. Harry necítil zprvu nic jiného než další neutuchající bolest od žeber. Když zjistil, že nemůže pohybovat nohou, teprve si uvědomil, že ji má nabodnutou na čepelovitý krápník. Hekl strachy, bestie měly nyní jasno. Harry vytahoval nohu výš z nabodnuté pozice, hned nato se odvalil a přesně v tom okamžiku se ty nestvůry přihnaly ke krápníku, povalily ho a začaly ho žrát, zatímco ostatní pečlivě vylizovaly každičkou kapku krve na zemi.
   Harry s nesmírně divoce bušícím srdcem sklonil zraky ke své raněné noze, viděl, jak po ní teče kapka a za ní další a jak ta první kapka se od ní odlepuje a v další chvíli dopadá na zem.
   Všechny bestie okamžitě zpozorněly, Harry vyhrkl strachy, vyškrábal se jedině pomocí pudu sebezáchovy na nohy, za ním zem opět pokryli netvorové, hned nato se ale jeden prohnal kolem Harryho, druhý tak těsně, že Harryho téměř povalil, následoval třetí, ten skočil a praštil Harryho svým kamenným brněním v podobě kůže do hlavy, až se Harry předklonil, běžel kupředu snažíc se vyrovnat rovnováhu, to se mu ale nepovedlo a on se znovu rozplácl na zemi s hrůzně krvácející nohou. V tu chvíli zahlédl vně lávovitého jezera obrovské oko, jak na něj mrká a opět se zavírá.
   Harry vyjekl, až se málem udusil svým vlastním strachem a pocity, zem ho opět pálila do zad a několik centimetrů vedle něho se něco objevilo.
   Harry maličko pootočil očima, spatřil tři ty bestie, jak rozevírají tlamy na maximální hranici a dávají tak Harrymu nahlédnout na nejméně tisíc ostrých zubů od jeho vlastní krve. Prudce polkl a snažil se utišit, na druhé straně od něj se objevilo šest dalších nestvůr a horečně kroutily hlavami a klepaly sebou nedočkavostí.
   Harry věděl, že musí něco udělat, z nohy mu jasně odkapávala krev, stékala mu po celé noze až na chodidlo a na zem, byl prozrazený a než se nadál, ozvalo se zleva chrčení a první netvor rozevřel tlamu. Vyběhl přímo na Harryho nohu, ten se panicky zalekl, stáhl nohu zpět a netvor narazil do dalšího, který zařval jako rozzuřený lev na celé kolo a pustil se do toho prvního. Ten vrazil do dalšího a další to zase oplatil tomu prvnímu, zatímco druhý vrazil tomu dalšímu ohromnou ránu.
   V další chvíli se strhl učiněný povyk. Harry se prudce prosmekl skrz nohy jednoho z nich, na všech čtyřech lezl kupředu, kolena měl při tom rozedraná z ostré země, jak lezl po čtyřech. Cítil, jak mu opět pronikají do těla další rány a jak za ním jedinci, co se neprali, očichávají pečlivě zem a olizují ji svými jazyky.
   Harry dolezl až k ohromnému sloupu, vyškrábal se celý omámený na nohy, které se mu klepaly jako osika. Následně ho neudržely a povolily, Harry se znovu dostal na zem.
   Ozval se ohromný řev, kdyby se nepodíval a na poslední vteřinu neuhnul, bylo by po něm. Jedna z těch bestií právě podnikala smrtící útok a vrazila po Harryho ucuknutí do zdi.
   Harry se opět s další dávkou strachu dostal na nohy, držel si je rukama, lýtko bylo už celé rudé. Zdálo se mu, že už snad krvácí po celém těle, něco mu říkalo, že smrt je nevyhnutelná, ten pocit byl naprosto zničující. Harry se natáhl za roh sloupu rukou a posunul se tam. Uvnitř sloupu spatřil ohromné schodiště vedoucí vzhůru jeho středem, s tekoucí krví směrem dolů. Krev mizela v nedalekém kanále podoby kostnatých tesáků a Harry se okamžitě vydal nahoru po schodech, s bestiemi za zády. Jedna z nich vyskočila a dopadla před Harryho, jenže vzápětí jí podklouzla ostrá kopyta na nohou vinou mokré země a Harry zase jen těsně uhnul. Věděl, že těch těsnot už mnoho nebude.
   Sápal se po čtyřech nahoru, v tom okamžiku ucítil pronikavou bolest, jeden z těch netvorů mu zaťal ruku kolem nohy a Harry prudce trhl. A to ho něco stálo, vyzul si botu a zbyla mu jenom ponožka, před níž tvor prudce ucukl.
   „Jen si dej, ty hajzle!“ zařval na něj Harry a škrábal se nahoru dál. ‚No tak, snaž se krucinál! Hermiona! Sirius! Hermiona! Sirius! Hermiona! Sirius! Hermiona! Sirius! Hermiona! Sirius!‘ křičel na sebe v duchu, jako kdyby tahle dvě slova byla naprostým nadlidským akcelerátorem, Harry se dostával opět na své zdevastované nohy, vybíhal dlouhé schodiště nahoru v proudech krve, jež se rozcákávaly na celé kolo a do nichž se mísila jeho vlastní. Ohromní netvoři se hnali za ním, klouzala jim ale kopyta, a tak se drželi stropu, někteří po něm dokonce lezli jako mouchy a chrčeli jako divé bestie.
   Harry je cítil za zády, už byl v polovině, už byl konečně za polovinou, dech už ani nevnímal, pocit pálení v plicích znal jako své boty, z pusy mu chrčel dým a čmoud, neustále ho pálilo chodidlo od bolesti, lýtko i s koleny. Celé tělo mu vřelo strašnými pocity, když Harry vybíhal poslední schody nekonečného schodiště. Nohy mu povolovaly nyní již doopravdy, na každé další našlápnutí se o polovinu podlomily a poklesly, Harry pomaličku klesal k zemi, až dospěl ke konci schodiště, kde se za poslední schod zachytil rukama, jak již byl nízko. Již nemohl dál, byl naprosto vysílen dlouhým výstupem, nemohl se ani pohnout, ač se tak strašně snažil.
   Následně ho zpátky dolů něco zatáhlo, ta monstra už byla za ním, vlastně před ním, jedno právě zvedlo Harryho za hlavu, sevřenou ve svých ohromných rukou, a mrštilo s Harrym dovnitř další ohromné místnosti, skrz kterou opět profukoval divoký vítr. Harry letěl vzduchem téměř v mdlobách, až dopadl na něco mokrého, nejméně deset centimetrů hlubokého. Rychle nadzvedl hlavu a podíval se na ruce, byly celé od krve, on sám ležel v krvi, celá horní místnost byla plná krve, která schodištěm stékala dolů.
   Místnost byla apokalyptická, s neuvěřitelně vysokým stropem, o něco menší než ta předchozí, přesto se svou stovkou metrů gigantická. Vypadalo to, jako kdyby opravdu byl uvnitř lebky, byla celá od krve s těmi nejodpornějšími ornamenty na světě, vyjadřujícími naprosté ďáblovo oddání a pohrdání dobrem. V místnosti bylo několik soch strašlivých lidí nebo netvorů, včetně jedné gigantické kostry s ohromnými žebry. Strop podpíralo několik kostnatých sloupů a vpředu místnosti byly dvě ohromné díry, velké snad osmdesát metrů v průměru. Harry je poznal, byly to oči ohromné lebky, v níž se právě nacházel. Naproti nim vedle vstupu byl ohromný trůn vysoký dvacet metrů, nečalouněný a složený z kostí všech možných druhů, od téhle bestie počínaje a po lidské konče. Trůn měl jako opěrky ohromné odporné pařáty s metrovými drápy. Na opěradle hlavy bylo vyobrazeno Znamení zla s vyplazeným jazykem jako symbol celé stavby, celé lebky.
   Harry, z poloviny mrtvý, z té druhé také téměř mrtvý, se vyškrábal opět na nohy, několikrát se vymajzl na zemi, opřel se o ohromné žebro gigantické kostry uprostřed místnosti a začal jí probíhat skrz, zatímco bestie, co měl v patách, trhaly a ničily ostatní kosti a hnaly se za Harrym, který pod těmi ohromnými žebry probíhal. Další a další metry běžel už téměř bezhlavě, tvorové žebra ohromné kostry tak zničili, že se vrch sesul dolů a některé z nich tam pohřbil, Harry doběhl až ke kolosálním očím lebkovité stavby a padl na jejich okraj. Cítil, jak to klouže, opíral se o gumové podrážky, neměl se ale téměř za co zapřít. Musel to ale riskovat, ty bestie se řítily na něj. Vyhoupl se ven a zazmatkoval, až se málem pustil. Byl v několikasetmetrové výšce a držel se jen na dvacet centimetrů široké plošině zaobleného oka. Přejít kolem nosu k druhému bylo nemožné, jen se tu tisknul ke zdi a z pohledu dolů ztuhnul, ba co víc, chtělo se mu řvát, měl neskutečnou závrať. Jenže následně ho začaly bombardovat balvany létající ve vzduchu, plameny ohně se s nimi střetávaly a tvořily společně ohromné zapálené asteroidy, které Harryho obtesávaly a blížily se k němu. Ze strany se na něj šátralo několik těch bestií z nitra lebky, jedna z nich následně uklouzla a vypadla dolů. Její let trval přes několik vteřin, Harry nakonec viděl dole rozmázlou tečku. Nedokázal se přemoct jít dál, byl na pokraji sil, snažil se v hlavě najít ta slova, co ho popoháněla, ale mozek byl zaslepen strachem a bolestí, další a další zapálené balvany narážely do lebky a tvořily v ní ohromné díry. Harry v témže okamžiku spatřil ohromný kámen, jak se majestátně řítí vzduchem, celý rudý, jak se s ním spojují další a další plameny ohně, hned nato jím proletěl blesk a celý ho rudě ozářil. Byla to předzvěst smrti, Harry viděl, jak kámen míří přímo na něj, prudce zavřel oči, neměl co jiného dělat, ztratil hlavu, odrazil se a skočil…
   Ticho a klid. Cítil stav bez tíže, bez jakékoliv zábrany nebo problému, cítil, jako kdyby zmizely všechny tíhy světa, jako kdyby ho omyl čistý proud vody průzračně čisté, jenže to nemělo dlouhého trvání. Vzduch jím nemíhal, nic se nedělo, Harry si uvědomil, že to byly jenom navozené pocity, že ten balvan již dávno zmizel a on se vznáší v prostoru. Nikde žádné bestie, jenom vznášející se chlapec před okem ohromné lebky tvořící strašlivou stavbu smrti.
   „Staří Římané dávali svým zesnulým mince, když zemřeli,“ ozvalo se celičkým prostorem, až to zatřásalo Harryho orgány, odporný ledový hlas pronikající až do morku kostí. Chladný jako smrt, ale hlavně, hluboký jako tisíce bas najednou. „Aby je Charón převezl na druhou stranu řeky Styx. Něco ti ale řeknu, Harry Pottere, klidná smrt se nedá koupit. Ani prožít. Nemůžeš si ji ani přát… neboť má jen jednoho pána… pozdrav se s Pánem smrti!“
   V tu ránu se celá země, celý prostor i vzduch sám začal otřásat. Vše vířilo a hučelo, brnělo a křičelo, nářky lidí naopak potichly a Harry se začal samovolně posunovat zpět do nitra stavby, do krvavé místnosti. Voda, nebo spíše krev uvnitř se vířila a chrčela, cákala sebou na všechny strany, mnohé kostry spadávaly a sloupy se otřásaly jako mohutné monumentální stavby. Lebka na trůnu z kostí začala zeleně zářit, až bodala do Harryho rozšířených zorniček. Harryho mysl se právě rozmýšlela, jestli má omdlít nebo ne, proto chlapec cítil jen z malé části své vědomí. Záře od znamení zla zesílila do takové míry, že Harryho oslnila docela, přesto ani nezavřel oči, byl zcela mimo.
   Zář prostupovala celou místností a někde dokonce drtila kostry a kosti na padrť. Blížila se i k Harrymu, jímž následně projela jakási zářivá energie, až mu zavlály mokré černé vlasy. V další chvíli propuklo ohromné zemětřesení a exploze se rozléhaly prostorem, jako kdyby měl tento svět zaniknout. Harrymu to bylo jedno, v srdci plakal, že nesplnil svůj úkol, navenek téměř nedával nic znát, ani své žití. Zář pohasínala, až náhle zmizela úplně.
   Zpoza černoty se vynořilo něco velikého. Něco epochálního s hrozitánským rozpětím rohů a lebkovitou tváří. Ohromné monstrum, které před vznášejícím se chlapcem vniklo na povrch, bylo to nejhorší, co Harry v životě viděl. Jeden ohromný roh na čele se rozdvojoval a otáčel, další rohy v řadě mizící za širokými rameny, hrůzostrašně tvarovaná lebka, na jejímž odstrašujícně štítovaném čele zářil zeleně znak Znamení zla. Největší ďábel v pravém slova smyslu se před Harrym objevil, jak to bylo dáno. Z poloviny z černé mlhy a jedovaté temnoty vypadal jako ten nejhorší duch na světě s rudými fleky a prasklinami. Naprosto epochální tvor právě hleděl přímo do Harryho očí.
   Následně na Harryho natáhl svou ohromnou ruku složenou z několika set krvavých ostnů, Harry byl v další setině vteřiny přímo u rudého oka toho netvora, až mu to málem tou silou utrhlo hlavu z páteře, a uviděl tu naprosto čistou necitelnost bez sebemenšího, i kdyby mikroskopického soucitu. Zcela naprosté zlo mu právě dýchalo jed do duše a mačkalo tělo na padrť.
   „Vítej, Harry Pottere… na své poslední cestě!“ vyznělo hromově z tlamy toho monstra.
   Harry pocítil ten tón, v posledních zbytcích vědomí pochytil, že patří tomu nejhoršímu zlosynovi na světě, Pánu zla, Lordu Voldemortovi.
   Následně se rozletěl po ohromné krvavé síni, cítil, jak jím míhá vzduch, jak se jen těsně vyhýbá překážkám, až nakonec dopadá zády na zeď a seshora ho smáčí čerstvý proud červené tekutiny.
   „Všechny ty roky, staletí, tisíciletí, všechno čekání, proroctví a věštby, všechny úvahy a osudy, to vše se nyní spojilo v jeden okamžik! Teď přichází tvůj okamžik, Harry Pottere!“ zařval ohromný netvor a nadmul se. „ZABIJ MĚ!“ zařval na Harryho jedovatě.
   V tu chvíli stisk držící Harryho povolil a on se svezl po zdi až na zem plné krvavé lázně.
   „TAK DĚLEJ, TY ŠPINAVÝ MIKROBE!“ zahulákal znovu Voldemort v démonickém těle, až se vlivem jeho hlasu od něho zvedla vlna rudé tekutiny a ocákla Harryho. Ten se vinou vody právě vzpamatoval ze mdlob, aby pocítil bolest, kterou ho tělo obdarovávalo. Svalil se na zemi břichem do lázně a kuckal všude kolem sebe. Přitom se marně snažil lézt, byl na naprostém dně, při vší síle a vůli se Voldemortovi postavit, nedokázal by udělat nic, je jen obyčejný mudla.
   Pokoušel se opřít o ohromnou kost nahoře zlomenou, o to, co zbylo z kostry, kterou ty obludy před okamžikem porazily. Ale jenom malinko dolehl tíhou na jednu ze svých nohou, okamžitě se mu prosmekly a černovlasý chlapec na pokraji zhroucení sebou praštil do krve v opětovném záchvatu bolesti, který mu způsobovaly rány a zlomená žebra.
   „To je vše?“ zeptal se nenávistně Voldemort. „Tak dobrá, teď já: ,, CRUCIO!“
   Harryho náhle vyléčili od bolesti z ran a kostí, protože ty zastínilo něco neuvěřitelného. Harry se prohnul v nepřirozeném úhlu, až si málem svými vlastními stahy svalů zlomil ruce, jekotem se dávil a plácal sebou ve vodě, oči od krve, samotné oční panenky mu začaly ze zelené rudnout, celý řičel bolestí jako nikdy v životě. Kůže se mu napínala na neúprosnou hranici, cítil, jak umírá, jak…
   „CRUCIO, CRUCIO! CRUCIOOOOO!“ řval netvor jak pominutý a Harryho zaplavovaly další dávky bolesti, jeho mozek měl už dávno omdlít, to byla nadprahová bolest, v takové situaci mozek vypne dočasně vnímání. Ale ne, Voldemort to tak nechtěl, přál si, aby Harry tu bolest cítil, aby neomdléval, tady byl zcela svým vlastním králem a nikdo ho nemůže zastavit.
   Voldemort napnul ruce, s tím se zvedlo i Harryho tělo, hned nato ruce spustil a nadlidská bolest Harryho opustila. Bolest z ran byla jako slaboulinké svědění. Harry byl na pokraji ne mdlob, ne zhroucení, ale smrti.
   Nastalo ticho, v němž Harry jen nehnutě ležel v rudé lázni a vykašlával nějakým nelidským tónem kapky krve z těla. Cítil, jak mu tělo zalévá něco horkého, Voldemort mu zcela jistě kletbou poškodil orgány, teď už opravdu není návratu, zemře tak či tak. Harry věděl, že umírá, jeden z nejhorších pocitů na světě.
   „Ještě neumřeš, Harry Pottere, ještě nepřišel tvůj čas, jen malou chvíli ještě vydrž, abychom dořešili jisté záležitosti,“ pokračoval Voldemort v té strašlivé podobě.
   Harry se zmohl jenom na kašlání, z jedné strany mu to nevadilo, ale z té druhé ho děsilo, že mu už při kašli nejde oheň od pusy. Vzpomněl si, jak na začátku školního roku profesorka Trelawneyová říkala, že letos poprvé nevidí Harryho smrt, vše do sebe zapadalo, teď opravdu umře.
   „Ať se mi to líbí nebo ne, nemůžu odsud pryč,“ začal Voldemort svým hlubokým apokalyptickým tónem. „Můj sluha Červíček mě dokázal zabít jenom díky tomu, že jsem se zrodil z jeho masa ve tvém ubohém čtvrtém ročníku, stejně jako ty jsi mne mohl zabít přičiněním toho, že jsem vzešel z tvé krve, abych prolomil kletbu tvé matky,“ pravil a se svým démonickým tělem se usadil do monstrózního křesla. „Tu oběť jsem hodlal podstoupit, neboť jsem věděl, že takový ubožák, jako jsi ty, hnide, by nedokázal zabít všemocného Pána zla. Tím jsem tě defakto učinil sobě rovným, stará věštba se naplnila a vše se mělo udát co nejdřív! Také že se stalo. Náš čas se nachýlil, drahý oponente, boj mezi zlem a dobrem vyvrcholil. Nyní ti pokládám na bedra rozhodnutí. Jestli chceš žít, nebo jestli chceš zemřít.“
   Harry těžce oddechoval, téměř smyslu zbaven, pomaličku, beze strachu, který z něho doslova vyčerpala bolest. Nyní byl plný jiného pocitu, zcela odlišného, pocitu, který již dlouho necítil. Byl plný nenávisti.
   „R…a…dě…“ vykoktal ze sebe. Zjistil, že nemůže pořádně mluvit.
   „Ale copak hrozného se ti mohlo stát?“ zeptal se nenávistně Voldemort, jen pokynul prstem a Harry se sám zvedl ze země a přiřítil se až k Voldemortově křeslu, aby na něj vzhlížel vzhůru.
   „Ne… nena… nenávid… nenávidím vás,“ zaskuhral Harry přidušeně.
   „Potom nejsme až zase tak rozdílní, mně se hnusíš…“ řekl a sklonil se se svou ďábelskou tváří lebky s ohromnýma hrůzu nahánějícíma rudýma očima, „ze všeho nejvíc. Nenávidím na tobě každičkou část, všechno, co představuješ, i tvé pošahané přátele. Nenávidím tě jako nikdy nikoho jiného, dokonce i samotného Godrika, převyšuješ všechny, Harry Pottere!“
   „I kdy… i kdybych… měl umřít…“
   „Ne, ty nezemřeš ze své vlastní vůle, má duše by nedošla klidu, kdybych tě nemohl zavraždit,“ pravil Voldemort ledově a opět se narovnal. „Přesto ti mohu slíbit bezúhonnost, přes veškerou mou nenávist.“
   „Nestojím… o vaše… milosrdenství,“ vyhrkl Harry a vykašlal další kapky krve.
   Ohromný ďábel zvedl gigantické kopyto velké jako Hagrid a odstrčil jím Harryho po schodech, na nichž byl trůn, dolů do lázně krve, kde sebou Harry cachtnul.
   „Daruješ-li mi svévolně své žití, přežiješ i ty,“ pokračoval Voldemort a v jeho hlase přes všechen led a hloubku bylo znát přemáhání. „Stačí, když se svévolně rozhodneš.“
   „Ani kdyby… kdyby…“ halekal Harry a nemohl téměř hýbat tělem, „kdyby měl…“
   „Važ slova, mikrobe!“ zařval Voldemort. „Nabízím ti odměnu, kterou neodmítneš.“
   „Kašlu na vaše odměny!“ zařval Harry a opravdu zakašlal, ovšem krev, které už v něm moc nezbývalo, navíc v rudé lázni nyní spočíval celý. Naštěstí již dokázal ovládat svou bolest těla.
   „I kdyby to byl někdo, o kom sis až doteď myslel, že je mrtvý? Nebo přesněji řečeno… někteří?“
   „Dejte… dejte mi…“ Harry se v následující nadávce zarazil s pohledem na schody ke trůnu.
   Někdo z nich scházel dolů, byli to dva lidé, první byla dospělá žena a druhý dospělý muž. Harryho oči se snažily na ty dva zaměřit, zaostřit rysy, vidět je pořádně, ale ani nemusel, ti dva se k němu blížili samovolně.
   Harry s neuvěřením polkl, krev zmizela, kostry, maso, místnost z lebky, vše. Náhle se ocitl v dřevěné chaloupce, teplé a útulné, s horským prostředím, s lesknoucím se jezerem v dálce za okny a voňavými květinami na stole. Harry přešel ke stolu a přičichl si k nim. Náhle si uvědomil, že je zcela v pořádku. Má nové šatstvo, ani jednu jizvu, je mu hej, dokonce snad i omládl. Nemohl tomu uvěřit, otočil se a šokovaně vydechl se slzami v očích.
   „Mami! Tati!“ vykřikl, hledíc na dvojici lidí, která právě přistoupila ke chlapci.
   „Jsme to my, chlapče,“ řekla Lily a pohladila Harryho po učesaných vlasech.
   „Tolik se nám stýskalo, tak strašně moc jsme na tebe mysleli,“ řekl i James a tiskl rty dojetím k sobě.
   „Proboha,“ vyhrkl Harry a přikryl si rty, náhle se mu celé klepaly, on sám se celý klepal. Nemohl tomu uvěřit. „Probo…“ ale to už se vrhnul do obětí rodičů, byli hmatatelní, byli tady, byli skuteční, živí, oni byli živí! Halekal pro sebe Harry. „Mami… mami, tati… pro… děkuju… děkuju, bože… děkuju, děkuju!“ řičel a z očí se mu valily další a další slzy, máma voněla tak, jak ji uvnitř v srdci vždycky cítil, tak jako cítil i podložku, kde ležela na Odboru záhad, otec byl takový, jak mu o něm říkali, byli tu s ním. Harry tomu nemohl uvěřit, křičel štěstím a pláčem, nedokázal se zbavit šťastného stesku, tak neskutečně silného pocitu štěstí.
   „Už je to dobré, Harry,“ řekla mu konejšivě maminka a hladila ho po vlasech. „Jsme tu s tebou… už tě nikdy neopustíme.“
   „Jen něco musíš slíbit,“ řekl mu do pravého ucha otec.
   „Cokoliv, jen už mě neopouštějte, prosím!“
   „Slib, že Pánovi zla předáš dobrovolně své bytí, abychom tu mohli žít takhle společně, Harry. Budeme navždycky spolu. Naučím tě chytat ryby, dělat různé věci, nová kouzla…“
   „Nejsem kouzelník,“ odpověděl hned Harry.
   „Tady ano, můžeš být, čímkoliv si budeš přát,“ říkal mu s blahosklonným úsměvem otec.
   „Máme tě moc rádi, synu,“ řekla mu Lily a pohladila ho po tváři. „Prosím, neopouštěj nás opět… už bychom to bez tebe nevydrželi.“
   „Já… já chci taky… ale… já… taky chci…“
   „Hermiona a Sirius budou propuštěni, budou žít,“ řekl James a pokývl hlavou.
   „Nemůžete mu ale věřit, že to splní,“ nabádal je Harry.
   „ALE ON TO SPLNÍ!“ zařval zničehonic James a zatnul pěsti, Harry se bojácně odsunul, náhle pocítil strach, což James pochytil. „Promiň, omlouvám se ti, omlouvám se, Harry. To jsem nechtěl… já jen…“
   „Že tě potřebujeme, chlapče,“ dodala za něj Lily.
   „Jestli budeš chtít, propustí i jiné kouzelníky. Všichni ti propuštění zase budou žít… a to jenom díky tobě, Harry,“ řekl mu James a naklonil se k němu. „Jen si to představ. Budeme tu spolu, my tři, nebo tu budeš mít i své přátele, kohokoliv si jen budeš přát, zatímco tam venku, v tom těžkém životě, kde tě každý nenáviděl, od kterého jsi utíkal… tam budeš znám jako ten, co dokázal osvobodit ty lidi. Vytrhnul je ze spárů zla! Budeš hrdina, Harry,“
   „Nestojím o to být znovu hrdinou,“ řekl Harry plačtivě. „Já chci domů,“ pravil smutně. „Mami… ta…“ přitom se ale zarazil a koukal na oba rodiče. Uvnitř byl tak zmatený, zmatený z pocitu, který se mu ozýval zevnitř.
   „Milujeme tě, Harry. Z celého srdce tě milujeme, oba dva. A udělali bychom pro tebe cokoliv na světě,“ říkala tentokrát Lily a nepřestávala Harryho hladit po náhle hebké tváři svou něžnou hladkou rukou. „Položila jsem za tebe život, můj synu, prosím, oplať mi to alespoň tímhletím. O nic víc tě nežádám… než jen abychom byli zase spolu, můj malý Harry,“ řekla a naklonila se, aby černovlasého chlapce políbila na rtech.
   Harry při dotyku matčiných rtů zavřel oči, opět ucítil její vůni a něhu, mateřskou lásku, tak silnou, tak strašně moc silnou, silnější než cokoliv na světě, silnější snad i než zdravý rozum.
   „Dobrá,“ hlesl Harry. „Dobře, jenom… mi už nezmizte, moc vás prosím, zůstaňte tu se mnou.“
   „Zůstaneme, nikam nepůjdeme, chlapče, to ti slibujeme,“ domlouval mu James a pevně ho uchopil za rameno. „Teď budeme navždy s tebou.“
   „Co mám udělat?“ zeptal se Harry otce.
   „Stačí, když si v srdci budeš přát přenechat své žití Tomovi, to je vše, pak jen řekneš zaklínadlo a budeme navždy spolu, všichni budou volní a ty budeš hrdina. A už nebudeš v tom světě plném bolesti,“ odříkával James s úsměvem.
   „A co Voldemort?“ zeptal se Harry. „Počkat… tím ho vzkřísím.“
   „Na to nemysli, chlapče, nemysli na takové věci, mysli na to, že budeme spolu. A že tvoji přátelé budou živí, na to…“
   „K čemu je to platné?“ vyhrkl Harry. „Voldemort bude naživu a všechny zase pobije. Vždyť…“
   „Ticho!“ rozlehlo se místností, tentokrát to ale byla Lily. „Už jsi se rozhodl, přej si to! Přej si to, Harry, jsem tvoje matka, tak si to přej!“
   „Ne…“ kroutil Harry hlavou a z očí mu znovu začaly téct slzy. „Tohle všechno je blamáž, ty nejsi vůbec moje matka, ta je dávno mrtvá, stejně jako můj táta, vy jste jenom kouzla! Voldemortova kouzla!“
   Ohromné zatočení světa, záblesk a následně se Harry octil na silnici. Normální silnici s domy a stromy. Bylo pozdě večer, už skoro noc a venku prudce foukal vítr. Vzduch se zdál jakoby nasáklý smutkem a obtížnými myšlenkami, vše se zdálo být jedovaté a ponuré.
   Harry se prudce rozhlížel, puls mu opět stoupl, chystal se bránit, ať chtěl jak chtěl, nějak se musí z této situace dostat.
   „Měl jsi šanci, Harry Pottere!“ rozeřval se hluboký strašidelný a chladný hlas. „Teď ucítíš o mnoho větší bolest, než jakou jsi kdy měl!“
   Tu se náhle kolem stromu něco mihlo, Harry se okamžitě přikrčil u pouliční lampy, následně zpoza sadu a křoví vyšla postava zahalená v děsivé kápi a se smrtelnými kroky mířila k domu naproti. Harry stále ještě prudce oddechoval, koukal se těsně vedle sloupu lampy na postavu, jak vykračuje po schodech ke dveřím.
   Harryho zraky ulpěly na letáku přilepeným na lampě. Psalo se tam o výročním shledání vinařů z Godrikova dolu. Harry spěšně vydechl a mozek mu zaplavovaly střípky skutečnosti, kterou právě měl před očima… zahlédl ono datum… rok 1981.
   „Ne!“ vyhrkl spíše sám sobě. „Tohle ne!“ vykřikl a vyběhl za kouzelníkem, který zatím vzal hůlku, něco vykřikl a dveře domu se roztříštily na cucky.
   „JDU SI PRO VÁS, POTTEROVI! JDU VÁS ZABÍT!“ vykřikl ďábelsky člověk v kápi a rozchechtal se na celé kolo. „TAK KDE SE SCHOVÁVÁTE?“
   Harry běžel napříč ulicí pomoci svým rodičům v minulosti, v srdci měl jedině pomoc. Nic jiného. Vyskočil do vzduchu, postavou v kápi proletěl a praštil sebou o podlahu místnosti, až vyhekl.
   „Proboha!“ ozvalo se z druhého pokoje odděleného dveřmi.
   Postava v kápi okamžitě rázně zamířila tím směrem. „NEUTÍKEJTE! STEJNAK CHCÍPNETE! TEĎ NEBO POZDĚJI!“ a rozrazil dveře.
   „Lily! Seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady, uteč s ním!“
   Harryho srdce nabíralo nedozírné obrátky v pumpování, situace mu doslova trhala tělo na cucky, ozvalo se prásknutí dveří a útěk, následně se Voldemort rozchechtal štiplavým zlomyslným tónem. Harry spatřil skrz dveře na druhé straně vedlejšího pokoje stát svého otce s hůlkou v ruce.
   „Nech je být!“ zařval a vystřelil na Voldemorta kouzlo, od něho se odrazilo a Voldemort se dál poklidně smál.
   Následně vešel do pokoje a Harry byl v tu ránu na nohou.
   „Ne! Nech ho, ty parchante!“ zařval Harry tak neskutečně podobný otci stojícímu opodál, vyskočil, jak s ním cloumal chtíč pomoci rodičům, že opět zaslepil jeho myšlenky, Harry zapomněl na fakt, že sebou v další chvíli zase práskne na zem.
   „Nech ji!“ zařval James a další tři kouzla mu vyletěla z hůlky, Voldemorta ani neškrábla.
   Ten se podle smál, zarýval se Jamesovi do očí, ze kterých mu snad i šlehaly smrtelné plameny, následně vytasil hůlku, místnost protnul záblesk jako bič…
   „NEEEEEEEEEEEEEEEE!“ zaječel Harry, ale to už se James skácel na kolena naposledy se podíval na Voldemorta.
   „Lily, uteeeeeeč!“ zařval James z plných plic, ale to už padnul celým tělem na zem, to vše doprovázel Voldemortův poťouchlý smích.
   Harry vyběhl, věděl tentokrát, jak na tom je, proběhl skrz zeď přes další dvě místnosti, u okna v obýváku našel svou maminku, jak právě vzala malé nemluvně a běží s ním ven ke dveřím, celá hysterická, uplakaná. Harry viděl, jak její tělo bojuje s adrenalinem. Po očích mu stékaly slzy, když viděl na vlastní oči smrt svého otce, stejně jako Lily, která věděla, jak James dopadl.
   Dům se otřásl, všechny dveře a okna zaklaply, zámky se zapečetily, Lily jen marně cloumala s klikou, sípala námahou, malé nemluvně se vzbudilo a začalo plakat.
   „To je dobré, Harry, jen vydrž, broučku, už bude dobře…“ halekala matka, přeběhla k dalším dveřím, také zamčeným. Okna, která vyzkoušela, byla vzápětí zapečetěná.
   Ve vedlejší místnosti ustal ďábelský smích a rozlehly se přibližující se kroky.
   Lily popadával učiněný šok, třískala ramenem do okenní tabule, nakonec vzala z přihrádky paličku na maso, vší silou jí praštila do skla, ale to se ani nepohnulo. Lily si sáhla do kapsy, hůlku neměla, začala hysterčit, dítě jí v ruce plakalo, jak jen mohlo, Harry starší dopadl na kolena, svírajíc ho naprostý stesk a bolest. Lily se zastavila na místě celá hysterická a v koncích, zařvala: „POMOOOOOOC!“ prudce přitom oddychovala a znovu zakřičela: „POMOZTE NÁM NĚKDO!“
   Chlapec stále křičel, když se odvedle ozvalo: „Pomoc už se blíží, holka!“
   Harry plakal jako o život, srdce mu prudce bušilo, svíralo ho, až málem nedokázal dýchat. „Mamiiiii,“ vyjekl v tísni.
   Lily se otočila, vystrkávala divoce šuplíky ze stolku, konečně z jednoho z nich vypadla hůlka, okamžitě ji popadla, přikrčila se u stěny s dítětem v ruce a zamířila jí na dveře. Pak ale pohlédla na svého synka. Na malého Harryho. Staršího Harryho ten pohled doslova málem zabil, byl plný největšího mateřského citu, jaký může osoba ze sebe vydat.
   „Nechť má krev, můj synu, tě ochrání před zlem, nechť spálí všechny zlé živly, které by se tobě pokoušely vzíti život. Obětovávám svůj život za tvé bezpečí. Lidé Erisedští, přináším oběť nejvyšší, sebeobětování,“ pravila uplakaně a udýchaně, následně mávla hůlkou a políbila svého syna.
   Harry se lekl, dveře do místnosti se roztříštily na celé kolo, dovnitř vtrhnul ten bezohledný nečlověk.
   „Prosím, nechte ho!“ žadonila Lily z posledních sil. „Ušetřete ho, moc vás prosím! Harryho ne! Harry ne! Prosím! Harryho ne!“
   „Ustup, ty hloupá holko!“ křikl Voldemort na Lily, která synka chránila tělem.
   „Harryho ne! Prosím! Vezmi si mě! Zabij mě místo něj, obětuji se pro něj, prosím!“
   „Zmiz, nebo zemřeš!“ zařval Voldemort, tentokrát pronikavě a hluboce, smrtelným tónem se smál.
   „Harryho ne! Prosím, slitování! Slitování nad mým synem!“
   „Nech ji!“ zařval Harry starší. „Nech ji být, ty grázle!“
   „Harryho ne, prosím vás!“ křičela Lily.
   „CHCÍPNI!“ zařval Voldemort, z jehož hůlky vycházelo smrtící kouzlo.
   „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“ vyjekl Harry a padl obličejem zničeně na zem. Místnost protrhl záblesk stejný jako předtím u Jamese, následně se ozvalo heknutí ženy a bouchnutí těla na zem.
   „Tak, Harry Pottere, řekl bych, že jsem tě přistihl přímo v plenách! Nikdo se nesmí postavit Lordu Voldemortovi, ani kdyby to měla být i sebemenší věštba na světě!“
   Vše kolem explodovalo, Harry zůstal se zavřenýma očima křičet, dolehla na něj bolest a utrpení, opět ležel po kolena v krvi a před ním hřměl ten ohromný netvor.
   „Vybral sis svou cestu, Harry Pottere!“ křikl Voldemort v ďáblově těle. „Vybral sis však špatně a nyní zemřeš mou rukou, tak jako tomu mělo být už dávno!“
   Harry se bleskově zvednul do vzduchu a zařval, když jím Voldemort hodil na nejbližší sloup, který prasknul, když jím Harry proletěl.
   „CHCÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍPNI!“ zařval Voldemort.
   Harry křičel bolestí, náhle se mu opět drtily všechny svaly, kůže mu povolovala, opět krvácel, umíral ve smrtelných křečích, když jím Voldemort praštil o protější stěnu. Vyrazil mu dech a Harry se už nedokázal nadechnout, rozdrtil mu tím všechna zbylá žebra. Harry cítil, jak mu kosti protrhávají vnitřnosti, celé tělo mu způsobovalo peklo. Umíral a tentokrát doopravdy.
   Voldemort jím vrazil do stěny hlavou napřed, Harry ucítil ohromnou bolest v lebce, jak mu ji smáčí krev, celé tělo v lázni krve, do které ho Voldemort vzápětí hodil, až mu pád zlomil na několik částí zbylé kosti. Harry se dávil bolestí, ječel, chrčel a nedokázal se nadechnout ztrátou žeber, dusil se a oči měl plné žilek a krve.
    „CRUCIO! CRUCIO! CRUCIOOOOOOOOOOOO!“ řval bez ustání Voldemort a Harryho svaly se trhaly, krev mu vytékala z hlavy, z těla, z orgánů, polomrtvý a zdevastován pohlédl na Voldemorta.
   „Co jsi chtěl ve svém životě dokázat?“ zeptal se hromovitě Voldemort. „Harry Potter a Pán smrti? To nejde do sebe, je jen jediný Pán smrti! A TO… JSEM… JÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
   Harry ucítil, jak se mu trhá tělo, v tu chvíli se Voldemort rozpřahoval a vrazil do Harryho ohromným kouzlem podobným dvoumetrově silné kuželovité záři, jež následně pohasla.
   Harry přestal cokoliv cítit, mozek přestal pracovat, tělo už nedokázal ovládat, stále ještě měl otevřené oči a viděl tu zelenou záři před sebou, viděl obrys Voldemorta jako ohromné obludy, vítězně se smějící, triumfálně vítězící, právě v ten okamžik se Harry naposledy pokusil nadechnout, ale nic…
   Mysl mu vypnula, přestal vnímat a pomalu zavřel oči. Poslední věc, kterou viděl, byla tvář všech jeho blízkých, ke kterým se upíral. V té chvíli… Harry Potter nadobro zemřel.