Kapitola 97.

Poslední sbohem

Nadsvětelná nebo dokonce ještě vyšší rychlost vesmírem… pokud to tedy byl vesmír. Barvy duhy i barvy, které se v ní neobjevují, jako ostré hvězdné body se míhaly prostorem. Vlna záře v dálce sílila, jak se rychlost okolních hvězd neustále zvyšovala a míhala se všude kolem. Černota začala mizet, pruhy tenké jako nit a ostré jako bič sílily stále více. Pocity bez ničeho, bez pocitů. Zrak bez emocí, prolamování bran bez vůle. Samotná podstata všeho bytí míhající se v dálce v jakémsi podivném tvaru hvězd a barev. Pocit bez pocitu, pocit proplouvání vyšších sfér do věčnosti. Pocit konce bytí a cítění - pocit bez pocitu.
   „Ještě stále tě chrání láska Erunis, životem, smrtí, i věčností.“ rozlehlo se nekonečností, něco se stalo.
   Hvězdy začaly sílit, pulzující záře čár a barev světlala na neúprosnou hranici, něco se dělo…
   Světlo obstoupilo celý prostor, všude bylo bílo, jen před pohledem se objevila čísi vznášející se stejně tak bílá a třpytivě oděná postava, která stále víc a víc vyplouvala na povrch.
   „Dokud v tobě zbude láska, dva živly se spojí a vytvoří sílu přesahující základy bytí… i samotnou smrt.“
   Postava se snášela blíž, byla to žena, letmo jí lehké oblečení obrysovalo křivky těla v mírném bezvětrném vánku. Její klidný moudrý obličej se přibližoval, blížil se k ústům.
   „Neboť z lásky pramení všechny city, neboť láska je ten nejsilnější živel vnímajících bytostí.“
   Na to se postava dotkla rtů osoby patřící tento pohled. Vše se zablesklo, vše oslnilo zraky a vnímání. Zář bílé barvy se zlatými jiskřičkami obstoupila širý prostor a široko daleko nebyla vidět nic, než jen čistá krása.
   Harry otevřel oči a spatřil jak se od něho pomalu odtahují něžná ústa lidské bytosti. Otevřel konečně oči a poklidně se nadechl, rukama nahmatal povrch země. Necítil žádnou bolest, jen teplé mírné hlazení po celém těle. Oční panenky se zahleděly vzhůru na postavu sklánějící se nad ním.
   Harry neklidně polknul a sevřel rty. Posléze mu z nich vyšlo: „Cho.“
   Byla to ona, stála nad ním a blahosklonně se na něj usmívala. Pak si vedle ležícího chlapce sedla na kolena, její tenké šaty zcela stejné jako měla ta minulá bytost jí hladce opisovaly tvar těla bez jakýchkoliv nerovností od jiného oblečení.
   „Můj milý Harry,“ pravila s hřejivým úsměvem a pohladila chlapce po tváři.
   Harry prudce vydechl a začal zaskočeně kroutit očima.
   „Tak dlouho jsem tě neviděl… a teď nevím ani jak tě pozdravit,“ řekl stydlivě a nešťastně.
   „Ničím se netrap lásko,“ řekla mu na to. „Tady to nemáš zapotřebí.“
   Harry se otočil vedle sebe, uviděl prostor i vše okolo. Ležel na neuvěřitelném prostranství. Jeho tělo spočínalo v měkkém a hebkém nánosu barevných plátků květů podobných všem druhům růží všech možných barev, od růžových, žlutých, nebesky modrých, až po fialové a přenádherně rudé. Některé jen poletovaly prostorem, ty ostatní ležely lehoulince na sobě.
   „Kde… kde to jsem?“ zeptal se Harry s neuvěřením a se stále otevřenou pusou z ohromujícího dojmu.
   „Ve tvé fantasii,“ odpověděla mu. „Stejně jako jsi mě viděl po celý rok ve tvých snech… jednou v té podivné místnosti s ozdobami tvaru tvé hlavy, následně na rozbouřené louce, stejně tak i louce s rozkvetlými stromy. To tvá fantasie určuje sílu a podobu tohoto světa.“
   „Já… jsem… jsem mrtvý?“ zeptal se Harry, tahle otázka vyžadovala spoustu odhodlání.
   „Připadáš si jako mrtvý?“ odpověděla mu na to poklidně Cho.
   Harry se zmateně zamyslel a mírně se zvedl aby se prohlédl.
   „Ano…“ hádal. „i ne.“
   „Pak tady máš odpověď na tvou otázku,“ odvětila blahosklonně.
   Harry ale hned na to vyhrkl.
   „Cho! Já si tě pamatuju!“ byl šťastný ze svého zjištění.
   „Síly zla mě možná vypudily z tvé mysli, avšak stále zůstávám ve tvém srdci,“ odpověděla opět poklidně.
   „Propáníčka Cho!“ vyjekl Harry šťastně, vyskočil a objal jí až s ní praštil do měkkých květů. „Já vím kdo jsi!“
   „Ano víš,“ vyhrkla Cho stejně tak šťastně a hleděla nahoru na Harryho. Chvíli sbírala odvahu, radost vystřídalo dojetí, když se poté k Harrymu přitiskla v pevném objetí a z očí jí vytekly slzičky štěstí. „Tolik jsi mi chyběl!“
   Objímali se, přetáčeli ze strany na stranu po barevných květech v tomto překrásném sadu fantasie. Další květy na ně dopadávaly jako pírka něhy a přikrývaly je v elíziu štěstí.
   Když pak se zastavili, Harry byl nahoře a zůstali si hledět do očí. Už nechtěl více ztratit příležitost, chtěl konečně udělat jeden z nejkrásnějších důkazů lásky. Přitiskl své rty na ty Cho a ta ho pohladila na hlavě, aby se jen tak rychle neodtáhl zpět. v tomto láskyplném objetí zůstali pořádnou dobu a obdarovávali se polibky lásky a štěstí, které je teď konečně dosyta naplňovalo.
   „Už nemáš žádné povinnosti. Tohle je chvíle bez všech problémů,“ řekla Cho šťastně.
   „Už mi tě nikdo nevezme Cho, nikdo,“ sliboval si Harry a stále tisknul její vlahé tělo.
    Další věci se už nemusí popisovat. Následující vteřiny a minuty strávili v naplnění svých láskyplných potřeb a pocitů ze vzájemných doteků a polibků. Nikdo je nemohl o ně připravit, tohle byl svět fantasie, tady je nikdo nevyrušil. Byli spolu a prožívali pocity štěstí, které už tak dlouho necítili. Minuty utekly jako celý život, jako kdyby se znali už více než čtyři roky, jako kdyby byli milenci a věřili si z celého srdce. Svých společných prožitků se nehodlali vzdát a chtěli je prožít naplno. Chtěli spolu zažít všechny krásy světa, nerušeni, netrápeni, zkrátka jen šťastní spolu a ve světě, kde bylo všechno možné.
   Běhali spolu mezi pohádkovými stromy, probíhali záplavou květů a hedvábí. Běhali po loukách a lukách. Nenechali si ujít potůčky s prazvláštně zbarvenou vodou, hřejivou a dobrotivou. Na tu malou chvíli ze sebe sundali oblečení a dopřáli si svou koupel plnou fantasie v řece barev a tvarů. S věnečky z kvítků a lístků, s něžnými doteky se líbali ve vodě i na souši. Nerušeni cizinci, nerušeni cizími pocity. Nyní spolu prožívali pocit štěstí naplněného až na vrchol v oněch překrásných emocí z kouzelného prostředí. Přáli si aby to nikdy neskončilo. Aby slunce hřejivé a překrásné teplé nikdy nezašlo. Aby obloha měnící své barvy z přenádherných červánků až po modré barvy oceánů, nikdy neztmavla do černé tmy nočních hvězd. Aby den nikdy neskončil a oni si mohli užívat těchto pocitů až do nekonečna. Milujíc se navzájem, ležíc v ruku v ruce na čistých květech lásky, líbajíc se v polibcích něhy, jež si tak rádi dokazovali. Byly to všechny šťastné lidské pocity v jednom. V tomto překrásném okamžiku, v tomto přenádherném dni, který končil až když slunce zapadalo za vrcholky hor.
   Následně už pozdě s překrásně červenou oblohou, která by nikdy nevznikla na opravdovém nebi, si usínali v náručí stále ještě neoblečení a bez jakýchkoliv starostí. Dopřávali si odpočinek po tak krásném pocitu štěstí a naplnění lásky. Leželi na boku a usínali hledíc si do očí. Harrymu se podařilo následně na chvilku podřimovat, jen Cho z něho nespustila oči a nemohla se na něj vynadívat. Jako kdyby jí v tom pohledu, ve všem tom snažení něco říkalo, že není vše jak má být. Cho pohlédla přes Harryho hruď na slunce na obloze, které se pomaličku snášelo za obzor. Ten pohled jí v očích způsobil bolest, pocit který tak silně kontrastoval se vším, co spolu prožívali doposud.
   „Ještě chvíli nezacházej,“ řekla Cho s obavami a koukala do červených nebes, vůbec neobdivovala jejich krásu, ba naopak v ní působily strašlivou bolest. „Prosím dejte mi víc času,“ pípla potichu a sevřela bolestně oči. V duchu přemýšlela a soustřeďovala se na to, aby dokázala sama posunout čas a aby ještě znovu zažili ten pocit blaženosti a splanutí z minulých hodin.
   „Cho?“ vytrhlo jí z přemýšlení.
   Harry pochytil její bolestně se tisknoucí oční víčka. Otevřela je k němu a na jejich okraji se objevila slza jak silně je k sobě tiskla.
   „Co se stalo?“ ptal se jí konejšivě.
   „Máme jen jeden den,“ hlesla Cho přiškrceně, všechno to štěstí rázem bylo to tam.
   Harrymu spadnul kámen místo ze, na srdce. Jako kdyby se jen z těhle slov začal cítit nejhůř v životě.
   „Co tím myslíš… jeden den?“ ptal se s obavami.
   „Až se slunce schová za horami… až zapadne a zmizí z oblohy, zmizím i já.“
   „To ne Cho,“ začal Harry kroutit hlavou, v tu ránu mu srdce nadskočilo úzkostí. „Tohle nesmí skončit!“
   „Tohle neovlivním já,“ řekla mu na to smutně.
   „Je to… je to moje fantasie, to já tohle řídím!“ zařval Harry. „JÁ UDÁM JESTLI SLUNCE ZAPADNE!“
   „Tohle neřídíš ani ty Harry… ani já,“ řekla prosebně Cho.
   „Když se soustředím, dokážu to, já to vím!“ pokračoval Harry a narovnal se.
   Své zraky upnul k obloze k oranžově červené kouli opodál.
   „Zvedni se… no tak zatraceně! Tak už se zvedni!“ lamentoval a ze všech sil se soustřeďoval na slunce opodál, i když ani nevěděl jak.
   „Tím jen ztrácíme drahocenný čas,“ řekla Cho.
   „Cho prosím… ať.. ať se jedná o cokoliv, neopouštěj mě,“ žadonil Harry.
   „Já tě ale nechci opustit… to ty mě,“ řekla mu na to Cho se smutnýma třpytivýma očima.
   „Co?“ nechápal Harry. „Já… já tomu nerozumím.“
   „Oba dva jsme se až doteď nesoustřeďovali na fakta, která tě sem zavedla,“ vysvětlovala mu.
   „Zachraňoval jsem Hermionu a Siriuse,“ uvědomil si Harry.
   „Ostatní na tebe spoléhají Harry. Například Ron, musíš to pro něj udělat. A v neposlední řadě také Erisedští.“
   „Co ti s tím mají společného… počkat… to byla… to byla Elvíra!“ uvědomil si zase Harry.
   „To oni to řídí, Harry,“ řekla mu na to Cho.
   „Elvíra je hodná, dovolí nám být spolu!“ vykřikl Harry toužebně.
   „Harry, to že jsi se mnou je stojí ohromné množství sil! Alespoň tak mi to říkali, ve skutečnosti nic tady není skutečného, vše se odehrává ve tvém srdci.“
   „Jak… jak mám tedy vědět, že ty jsi skutečná?“ zeptal se váhavě Harry a na chvilku opravdu znejistěl.
   „Nejsem skutečná Cho, jsem její duše Harry. Její mysl a všechny její pocity jsou ve mně.“
   „Tak to ne,“ znejistěl už pořádně. „To ti mám věřit že ti prostě řekli… že… abys šla s nimi, že tě pošlou do mé mysli a…“
   Cho na něho napřímila svou dlaň, až to vypadalo že ho chce uhodit, místo toho mu něco ukázala. Něco co měla na prstě.
   „Tohle… tohle nás spojuje po celou tu dobu Harry. Nikdo se mě na nic neptal, usnula jsem a pak mi vše vysvětlili. To ten prsten bylo to jediné, co na tobě ještě zbylo, to jediné co tě udrželo na živu i když jen duševně.“
   Harry se zadíval na svůj prst, byl opravdu tam, vůbec na prsten nepomýšlel.
   „To má takovou moc?“ zděsil se Harry.
   „A má ještě větší. Mnohem větší,“ Cho se zarazila a zahleděla se do země.
   „Co se stalo?“ ptal se Harry.
   „Harry…“ řekla mu zcela vážně. „Z reálného hlediska, jsi před těmi pár hodinami opravdu zemřel. A to se nedá nijak vrátit, smrt ne. Avšak… je tu ještě jedna možnost… jak tě oživit, a zároveň ti dát zpět kouzelnou moc… možnost kterou vládnou právě tyhle prsteny,“ řekla a podívala se na ten svůj.
   Harrymu v tu chvíli všechno došlo. Vykulil zraky a srdce se mu zalklo největší bolestí. Okamžitě začal rezolutně kroutit hlavou, slova se mu na malý okamžik ohromením vytratila z úst. Cítil se jako kdyby mu někdo ždímal city jako kus hadru.
   „TO NE!“ zařval Harry. „To ti nedovolím, ROZUMÍŠ?“ vykřikl, ale Cho se smutně začala oblékat, Harry začal dělat to samé, v tu ránu veškerá něžnost opadla. „Tak slyšíš mě Cho? NIKDY!“
   „Tohle je moje rozhodnutí Harry!“ vyjekla přiškrceně i Cho, jak vidno to prožívala stejně tak strašně. „Své srdce můžu dát komu chci, stejně tak svůj život, co na tom nechápeš?“
   „Raději zemřu než abys za mě položila život,“ procedil Harry skrz zuby.
   „Nápodobně,“ řekla mu na to vážně.
   Harry opět začal prudce vrtět hlavou a dusit se svou vlastní bolestí.
   „Musím tomu nějak zabránit! Třeba…“ podíval se na Cho a v tu chvíli si něco uvědomil. Doslova v agónii jí zachránit se na ní divoce podíval a spočinul pohledem na jejím prstenu. „Dej mi ho.“
   Cho pomaličku a váhavě zakroutila hlavou.
   „DEJ MI HO!“ zařval Harry jako na lesy, až se Cho malinko podlomila kolena.
   „Promiň,“ hlesla.
   „Ty za mě neumřeš!“ vyjekl k ní bolestně, následně se se vší vervou na ní vrhnul, oba dva sebou práskli na zem a začali se prát o prsten na Choině ruce. Cho si ruku tiskla druhou, Harry se snažil celý zaslepený jakýmkoliv způsobem jí prsten vyrvat z prstu, Cho doslova křičela bolestí, avšak něco v ní nepouštělo prsten z ruky. Harry ječel, ona taky, pak najednou ruka, kterou si Cho kryla tu s prstenem zmizela, Harry jí okamžitě začal tahat malou zdobnou věc z prstu.
   „Impedimenta!“ v tu chvíli Harry odletěl o dva metry dál, kde se rozplácl na rozkvetlé trávě.
   Chvíli zůstal ležet, když si uvědomil co se stalo. Ještě před chvilkou spolu prožívali něžnosti a teď se spolu prali snad i na život a na smrt. Ovšem tohle Harrymu ublížilo opravdu maximálně. Stále ležel a oddychoval, neměl odvahu se podívat na Cho třímající ve volné ruce hůlku.
   „Omlouvám se,“ vyhrkla po chvilce Cho váhajíc, jestli se nemá k Harrymu rozběhnout.
   Ten se na zemi otočil a tvář celou brunátnou nářkem obrátil k zemi. „To já se omlouvám.“
   „Tohle… tohle se nikdy nemělo stát,“ pokračovala Cho a stále na Harryho mířila hůlkou, ten v duši nedokázal pochopit, v jaké se to ocitl situaci.
   „Harry tady nejde o mě, nebo o tebe. Jde tu o ostatní lidi, o ty miliony trpících bytostí v tom…“
   „Já na ně kašlu! Nechci být hrdina!“ zarazil jí Harry a stahoval k ní vyčítavě ruce. „Já chci konečně mít klid, copak to nechápeš? Raději zemřu než abych…“
   „Tohle nejsou slova toho koho miluju,“ zařekla ho Cho příkře.
   V tu chvíli se Harry zarazil a vykulil na ní zraky. Myslí mu projíždělo nespočet myšlenek, většina z nich vyjadřovala nesnesitelnou citovou bolest, které už chtěl mít dost.
   „A co bys ode mě chtěla slyšet?“ vytknul jí. „Chceš abych byl rád, že za mě hodláš položit život? Že to zatracené slunce každou chvílí zapadne a s tím mi zmizí i ta poslední kapka radosti ze života? Tohle chceš?“
   „Samozřejmě že nechci lásko, miluju tě!“ vykřikla k němu. „Nechci tě ztratit, ale jestli se mám rozhodovat mezi šancí na záchranu tebe, Hermiony, Siriuse a všech těch lidí… a tím že zemřeš… mám naprosto jasno a ani ta nejpřímější slova která mi tu řekneš mě nepřesvědčí o opaku Harry. Hlavně kvůli tomu, že svůj život položím za tebe… tak mi to zatraceně nedělej ještě těžší, než to je!“ křikla se slzami v očích. „Člověku se totiž zrovna moc lehce na smrt nechodí, chápeš?“
   Harry hořce polkl a natáhl k ní ruku, jako kdyby jí naznačoval jak moc jí má rád. „Já tě potřebuju Cho… někoho jako jsi ty.“
   Cho hořce přivřela oči, zhluboka se nadechla a opět pohlédla na Harryho. „Až… až se vrátíš… budeš nejspíš v dezolátním stavu Harry. Erisedští nevědí přesně co tam s mrtvými jako jsi ty dělají, musíš se vzchopit a s životem co ti dám, se ubránit prvnímu nátlaku sil zla. Ta strašlivá budova je jenom kouskem toho všeho. Skládá se ze tří částí…“
   „Cho… slyšela jsi mě?“
   „… horní část,“ pokračovala Cho tvrdohlavě, hůlku stále připravenou. „je tvým cílem, tam se skrývají všechny trpící bytosti, nevíme v jaké podobě, nevíme co tam na tebe bude čekat. Víme jen…“
   „To teď mluvíš ty, nebo ti Elfové?“ vyhrkl už naštvaně Harry.
   „… víme jen že se tam musíš dostat a osvobodit je. Pak je tam prostřední část, ta ve které tě Voldemort zabil, pak spodní, je tam vrchol sopky a nestvůra, která se v ní skrývá…“
   „Cho…“ hlesl Harry a stoupl si na nohy.
   S tím Cho okamžitě napřímila hůlku míříc mu mezi oči.
   „Cho… to jsem já Harry,“ domlouval jí a přibližoval se k ní.
   Cho se třásla hůlka v ruce, jedním okem se dívala na slunce, jež se dotýkalo vrcholků hor a druhým na Harryho, tak strašně se bála o svůj prsten.
   „Nepřibližuj se.“
   „To jsem já Harry, ten koho máš tak ráda. A ten kdo má tak rád tebe,“ hlesl i Harry a pomaličku se blížil ke své dívce.
   „Nemáš ponětí jaké nedozírné následky by mělo, kdybych se neobětovala.“
   „A co tvé city Cho? Ty nejsou důležité?“ domlouval jí Harry, už byl metr od ní, Cho se už chystala vyslovit kouzelnou formuli, avšak Harryho slova jí pozdržela. „Copak necítíš už nic? Chceš mi ublížit?“
   Harry byl už před její hůlkou, až se její špička dotkla jeho břicha.
   „Cho… já… já nevím co je to láska, před tebou jsem nic takového nezažil… přece… přece ale v sobě něco cítím… tak silného že jsem schopen čehokoliv… Cho já tě miluju.“
   Cho sebou úzkostlivě cukla a hůlka se jí třásla jako o závod, než k ní ovšem Harry pomaličku stáhl ruku a odklonil jí stranou.
   „Jestli mě miluješ… tak mě prosím pochop,“ žadonila Cho. „Tím mi usnadníš cestu z tohoto světa,“ Harry přivřel oči a těžce vydechl. „Tady nejde o nás… z celé své lásky tě žádám, abys naposledy v životě se krucinál sebral a zachránil je,“ vyřkla na něj skrz drtivě zatnuté zuby.
   „Dobře…“ hlesl Harry s doslova plameny sežehajícími mu srdce. „Co… co mám udělat? Nebudu mít ani hůlku…“
   „Ty bestie v Temném mordu žijí jedině z nářku a bolestí všech těch trpících… z jejich krve. Pak je tu další věc,“ vysvětlovala mu rychle. „jakmile procitneš, už nebude mudla, nebudeš neviditelný a nevnímatelný, uvidí tě a jejich prioritou bude tě zabít.“
   „Nic na co bych nebyl zvyklý,“ utrousil netrpělivě Harry s pohledem na slunce.
   „Musíš se schovávat, musíš bojovat a…“
   „A co?“ naléhal.
   „Harry dole pod tou strašlivou lebkou je celé ohromné město těchto bestií sahající až do samých hlubin nitra země. Musíš tam jít… proboha…“
   „Co? Jak to? Proč? Co se zatraceně děje?“
   „Tak mi to řekli!“ vyjekla Cho panicky. „Nemáš šanci se postavit zlu, zachránit ty duše… jelikož jsi příliš mladý a nezkušený! Všechno se to pokazilo, ještě jsi neměl podstoupit tuhle zkoušku, ne tak… nepřipravený. Ta… ta Elvíra mě poprosila o poslední přání které ti mám vyřídit. V tom strašném městě je chycený někdo, kdo v Temném Mordu žije stejně tak dlouho, jako sám Voldemort. Musíš jej osvobodit Harry, musíš to dokázat, on ti pak pomůže ve tvém úkolu… nevím jak bude jednat, je tam už asi tisíc let, já… já nevím co ti ještě říct… nevím… nevím jestli…“ pípla Cho a zakryla si plačtivě pusu. „jestli to dopadne dobře.“
   „Klid Cho,“ uklidňoval jí a hladil jí po tváři. „Hlavně neplakej.“
   „Harry… já… tě nechci ztratit… nechci tě ztratit…“ naříkala Cho i přes Harryho uklidňování.
   „Já taky ne, osud nám pořád ubližuje,“ pravil soucitně Harry.
   „Slíbil si že se nevzdáš Harry,“ připomněla mu. „Pamatuješ si? Sliboval jsi že se nevzdáš i kdybys měl jít do samotných pekel pekelných, teď je to tady… já nevím proč, ale vím že to dokážeš… vím to… cítím že to dokážeš… jenom… cítím že přitom přijdeš o život a moje oběť bude…“
   „Cho, to že za mě položíš svůj život je to poslední co bych si přál, ale přesto jestli to tak má být, budu zatraceně rád když za takovou oběť položím život… protože se vrátím k tobě… a budeme spolu navěky tak jak jsem si to vždycky přál. Budu s rodiči a s tebou… s těmi co mě tak milovali. A co já tak miluju.“
   „Oh Harry,“ hlesla Cho a přitiskla se k němu, z očí jí odkapávaly další a další slzy štěstí i smutku.
   Následně se uložili na vlhkou zem a Cho si klekla k Harryho hlavě, po chvilce v jakémsi andělském orchestru začala zpívat…

V mých dlaních, plují vánky vzpomínek,
slyším mé jméno z tvých úst znít.
snad zahlédnu i úsměv rtů tvých,
a teplo lásky z tvého objetí.

Už nevidím nic, než ticho a stín,
stín kolem lásky mé.
Poslední sbohem nám právě zní?

Lásko má, trápení jsou zlá
a teď tě žal trápí dál.
přesto nejsi a nebudeš sám,
ač nemyslels, že pravdu mám.

Tohohle dne jsem se tak bála,
nemohli jsme si říct sbohem.
Jak náš svět chce dál tak žít.
jsem tak sama když už musíš jít.

Už nevidím nic, než ticho a stín,
stín kolem lásky mé.
Poslední sbohem nám právě zní?

Lásko má, trápení jsou zlá
a teď tě žal trápí dál.
přesto nejsi a nebudeš sám,
ač nemyslels, že pravdu mám.

   Harry jí hladil a na tvářích se mu odráželo překrásnými barvami zapadající slunce, Cho ho lehce políbila, než nadmíru smutně spustila poslední sloku.

Tak odpusť, tvůj svět se zhroutil
ale v tobě, má láska bude dál.
Dej mi dlaň a poslouchej můj zpěv,
jak ti zpívám,
že není, poslední sbohem.

že to není, poslední sbohem…

   Následně se zvedli a podali si obě ruce. Harry se podíval do dálky, kde slunce bylo už z větší části za horami.
   „Už máme asi jenom minutu Cho,“ strachoval se Harry a podíval se jí do očí.
   „Harry vím že těch slibů bylo už příliš… ale žádám po tobě poslední slib… poslední ze všech… prosím abys ho splnil jak jen dokážeš. Prosím tě ze všech sil, slib mi, že Siriuse a Hermionu zachráníš, o zbytek ať se postará ten druhý, ty zachraň tyhle dva a utíkej odtamtud. Erisedští by si nepřáli abych ti to říkala, ale já nevím jak bys mohl zachránit milióny lidí. Zachraň ty dva a uháněj odtamtud co ti síly stačí, rozumíš? Slib mi to Harry, slib mi že je zachráníš za každou cenu!“ domlouvala mu skrze červánky již téměř zašlého slunce.
   Harry se opět podíval na malý srpek slunce, který se zmenšoval na obzoru každým okamžikem, konec měl přijít, bolest z toho že už není čas, že se musí rozejít byla neskutečně dusivá. Harry se zajíkal, tolik si přál aby ho neopouštěla, ale pokud to tak má být, pak raději přejde přes všechny hranice světa, aby splnil její poslední přání.
   „Slibuju ti to Cho,“ řekl neskutečně pevným hlasem Harry. „Slibuju ti, že se nevzdám a dokážu to,“ říkal když už slunce téměř zmizelo, už zbývaly vteřiny.
   „Nevzdáš se…“ opakovala Cho dojatě. „nevzdáš lásko moje…“
   „Nevzdám,“ utvrdil jí skálopevně Harry a sevřel jí dlaň..
   „Harry…“ pískla v nesmírném žalu Cho a oba dva si padli do náručí. „Nezapomeň na mě prosím…. nezapomeň na mě,“ naříkala když už slunce zmizelo docela a byla vidět jen oranžová čárka.
   „Nezapomenu Cho, nikdy na tebe nezapomenu,“ ujišťoval jí Harry s ohromnou vichřicí emocí v těle.
   Ve chvíli, kdy světlo slunce uhaslo, se jejich rty spojily v konečném a posledním polibku, který spolu mohli prožít. Poslední letmý dotyk jejich těl je měl tak strašně rozdělit od sebe v ohromné záři, která se ze strany zapadlého slunce na ně vyvalila a oslnila veškerou zem a přírodu opodál. Spalovala jejich těla a Harry rázem cítil, jak pocit na rtech mizí a ta, kterou tolik miloval se mu ztrácí se slovy „Nezapomeň na mě.“ v nedohledné dálce záře, která ho zcela pohltila a vhodila ve strašlivých výkrutech a turbulencích na něco podivného.
   Ve skutečnosti na nic nespadl, stále se vznášel, chvíli se potácel v nesmyslných pocitech a vjemech, něco se dělo s jeho tělem, jako kdyby se do něj dostávala nová energie a zároveň, jako kdyby mu do těla někdo vypustil milióny malinkých robotů, kteří mu spravují každičkou kost či orgán. Cítil jako kdyby se vznášel a někdo ho tahal temnotou. Vedle všech těhle pocitů se ještě dostávalo do jeho mysli zvláštní vibrování, cítil se jako kdyby mu tělo celé žhnulo a planulo, jako kdyby mu do něj někdo vlil opět jakousi moc, kterou nemá nikdo jiný, než jen kouzelník. Tyhle všechny vjemy pociťoval ještě stále v bezvědomí a pomaličku přicházel k sobě. Byl to dlouhý oživovací proces a Harry cítil, jak po krůčcích jeho tělo nabírá života.
   Následně se ozvaly i jeho smysly, nevěděl kde je a tak se okamžitě bezmyšlenkovitě snažil zakrýt své vnímání a žití. Pocítil ten štiplavý a dusivý čoud, jako kdyby mu něco spalovalo tou nejpálivější čili omáčkou celý žaludek a plíce. Tak strašně moc si přál odkašlat, ale bál se že by se prozradil, protože absolutně netušil, v jaké situaci se to nachází.
   Cítil své tělo a slyšel podivné zvuky, hučící vichr a jakési chrochtání nebo brumlání tvorů, jež se ozývalo ze všech stran. To mu nahánělo husí kůži, jenže smysly se probouzely dál. V puse pocítil tu štiplavou chuť a pak následoval další smysl, tělo si začalo uvědomovat kde je.
   Následně s děsem zjistil, že ho někdo nese. Něco ho drželo za obě nohy a ruce, tělo se mu přitom vznášelo volně v prostoru a několikrát narazilo do země. Harry cítil jak mu chybí bota a má na sobě jenom potrhané a zkrvavené tričko s kalhotami, které se snad spíš podobaly kraťasům. Ruce, či co ho to svíralo, jej neúprosně tiskly, jako kdyby ho nikdy nechtěly povolit, Harry se bál probudit svůj poslední mysl k životu. S hlavou klimbající se k zemi pomaličku otevíral své oči a okamžitě se do nich dostával ohromný spalující žár, který se snad ani nedal popsat. Začaly mu slzet, přesto viděl a dokonce i poznal kde se právě nachází.
   Drželi ho ty bestie se svalnatými odpornými těly, se srostlou hlavou ohromným krkem k tělu a neskutečně děsivě protáhlou tlamou plnou ostrých, mnohdy i vyvrácených tesáků. Nesli ho ohromnou spodní jeskyní , s krápníky na povrchu, rozpáleným povrchem a lázní z lávy. Z čehož Harry ovšem dostal strach, byl fakt, že jej nesli přímo dovnitř strašlivé stavby složené z kostí a žeber uprostřed. Když procházeli kolem tří dalších monster, kteří jak vidno měli za úkol objekt hlídat, zvědavě a hlavně hladově si ho prohlíželi.
   Prosmekli se mezi ohromnými kostmi i s Harrym a procházeli jimi jako nějakou podivnou chodbou. Následně začal povrch divočet, až dospěli přímo ke strmému a tmavému srázu dolů. Při tom pohledu se Harrymu tajil dech. Při pocitu, že nemá s sebou hůlku, nemá nic co by mu pomohlo, si připadal zranitelnější, než kdy dřív. První monstrum, které teď Harrymu připadalo spíše jako ďábel, ho pustilo. Seskočilo o několik metrů níž po střevovitém povrchu směřujícím dolů. Další dva Harryho také pustili, až se dotkl země, už se začal bát toho nejhoršího, prostě ho shodí dolů, protože si stále myslí, že je mrtev.
   Místo toho jím poslední zbývající ďábel mrštil přímo do náruče toho první visícího za cár jakési živé zdi, ten Harryho chytil za ruku a sklouzl s ním o několik metrů níž, chlapec měl co dělat aby se úlekem nerozkřičel, přesto se se zatajeným dechem statečně držel. Celý prostor vstupu dolů vypadal opravdu jako vnitřek nějakého jícnu či střeva, byl to odporný pohled plný krve.
   Konečně dorazili na něco dole a Harryho opět popadli všichni čtyři, jeden se mu však zakousl do nohy, Harry se neudržel a hlasitě syknul, ostatní však místo toho zařvali na toho jedince, co to nevydržel a do Harryho se zakousl, jak vidno ho neslyšeli.
   Pokračovali dál odporným prostorem složeným snad pouze z orgánů všech nestvůr světa, krevní banka by si tu opravdu přišla na své, protože všechny stěny byly zarudlé, všude odkapávala krev, jako kdyby pravé peklo vypadalo naprosto odporně.
   Harryho dovlekli k jakémusi výběžku v natrhlé stěně a nazdvihli ho. Neodpustil si otevřít oči a následně si nadával, že tak učinil. Všude kolem se rozlehl řev, Harry koukal do útrob snad třista metrů hluboké místnosti s potrhanými stěnami, skrz něž prosvítala oranžová barva rozpálených ohňů a ve kterých všude řvali ďáblové, další bestie, nemrtví a jiní neskutečně odporní tvorové s rozkládajícími se těly. Celý prostor jimi byl naplněn, všichni tu jak vidno pracovali a Harrymu se tajil dech z jejich zjevu a z toho, že všichni řvou na počest jeho smrti.
   Uprostřed místnosti bylo však něco kolosálního, byl to ohromný kužel tekoucí svítivé lávy, který však nepřirozeně proudil směrem nahoru. V ní se míhaly strašlivé stíny a obrazce představující hrůzu a utrpení. Všichni neustále řvali, Harry chtěl aby už skončili, pak se začal bát že ho shodí dolů, zatraceně vždyť nemá hůlku ani Kulový blesk, nemůže se zachránit. Nemá nic, jeho měšec je pryč, někde se mu ztratil, stejně byl už prázdný. Když už ho na tom výběžku přepadávaly ty nejhorší myšlenky, ďáblové konečně usoudili, že toho bylo dost a pokračovali s ním strašlivými místnostmi směrem dolů. V každé další Harry spatřil ještě něco hrůzostrašnějšího, než v té minulé. Ti ďáblové se tu rodili z ohromných plamenných kukel, ve kterých těsně před vylíhnutím řvali jako kdyby spalovali člověka zaživa. Nemrtví zde sloužili jako dělníci a pěstovali novou rasu zhouby, všichni vypadali trochu jinak, někteří k nepoznání od ostatních, avšak jedno měli společné, vycházela z nich neutuchající hrůza a děs.
   Harrymu se zatajoval dech, když ho pronášeli kolem těhle monster s chuťovými buňkami na poplachu, když mu z ohromných tlam slintali na oblečení a hadry, nevěděl kdy se do něj pustí dřív. Věděl jistě jen jedno, nikdo mu nepomůže, pro pomoc si musí dojít sám. Nevěděl však jak se osvobodit.
   Následně procházeli dlouhou krvavou rourou s odpornými kusy jakýchsi organických provazů trčících seshora. Harry věděl že musí jednat, tahle cesta nebude trvat věčně a podle toho jak nad ním slintali, balili svou práci a všichni se scházeli někde dole, věděl že se chystá hostina a to ne ledajaká.
   Pokračovali opět naprosto svislou organickou hmotou, Harryho znovu pustili tři z ďáblů a lezli mrtvolně napřed. Harry věděl, že teď je čas, za Cho, za Hermionu, za Siriuse, slíbil, přísahal, teď nesmí selhat, rozum do hrsti a svaly na maximum. Tělo měl zase v pořádku, i když zvenčí stále zohavené. Přesto když jím mrštil ten poslední ďábel, se najednou probral a k dalšímu přirazil nohama a shodil ho do hlubin. Ostatní dva visící naproti zařvali hrůzně překvapením a v okamžení byli na obou stranách od Harryho. Trvalo to jenom vteřinu než s Harrym zacloumal zdravý rozum a pustil se jakési stěny z orgánů. Uhnul se těsně přes tím, než do sebe ti ďáblové vrazili. Začal nekontrolovatelně klouzat dolů, neopustil si strach a křik, dostal se až dolů kde nechtěně prorazil stěnu a vyletěl ven do té rozlehlé apokalyptické místnosti, už se zdálo že vyletí do volného prostoru, když se naštěstí zachytil kusů roztrhané zdi, zhoupnul se samovolně do nižšího patra, kde rozrazil rozžehnuté kukly s vylézajícími netvory.
   Dopadnul na zem a ucítil opět tu známou bolest těla, když prožil zase nějakou divokou jízdu. Tentokrát měl namále a nic si nezlomil, ihned se schoval za ohromné kukly, neboť okolní nemrtví se začali shlukovat kolem, aby zjistili co se to děje a zabijácky přitom chrčeli.
   Harry věděl, že tohle nevyjde. Najdou ho, začal se strachovat co dál. Ty bestie kolem už se málem líhly, navíc z nich čišel neskutečný žár, který ho pálil na těle. Otočil se za sebe a uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Bylo tam na sobě poskládaných několik vykotlaných kůží a masa netvorů ze zdejšího pekla. Nejdřív tomu nemohl uvěřit, pak si uvědomil, že to je první jídlo vylíhlých ďáblů. Nemohl se do té hromady schovat, to by nedopadl příliš dobře, napadlo ho poslední řešení. Nalezl tu nejcelistvější kůži i s hlavou a začal se do ní soukat. Cítil jak je vařící, jak ho sžírá po těle, chtíč přežít byl však silnější. Nasoukal na sebe hruď jakéhosi krvavého zvířete s mírných ochlupením a nanejvýš odporným tělem. Kůže stále měla k sobě připevněnou hlavu, do které Harry nedokázal tu svou dostat. Nebyla vykotlaná a navíc z ní něco odporného vytékalo. Cítil jak se maso na něm trhá, věděl že to nevydrží věčně, vyběhl tedy ven a snažil se skrýt své oblečení a hebkou lidskou kůži.
   Vylezl po okraji ze strašlivé líhně a zády postupoval s pohledem zpět na tu hroznou podívanou, jak se noví ďáblové líhli a žrali maso, kde před chvílí byl. Náhle zády narazil na něco, lekl se a trhnutím otočil, až mu málem upadla odporná umělá hlava. Byl to jakýsi nemrtvý, který na něj zachrčel. Harry ho omluvně obešel, vydal jakési zachrochtání a postupoval podél zdi dál. Byl opravdu ve skutečném pekle, o tom nebyl pochyb, všude bylo horko, štiplavo a dusno, procházel kolem hrůzostrašných věcí, jak se někteří navzájem zabíjeli, někteří si hráli na kousanou a jinde lepili na zdi těla jiných, někdy i živých tvorů, jak vidno jejich jediný stavící materiál tady dole. Harry naštěstí opravdu netknutě došel až na samý spod ohromné místnosti kde vyvěral vzhůru neskutečný gejzír žhavé lávy zářivě žluté barvy, žhnoucí na stovky metrů daleko a osvětlující celý prostor jako děsivá zářivka. Kousek u zdi nalezl jakýsi chladnější a zaprášenější vstup, jako kdyby tam už celou věčnost nikdo nešel. To byla dobrá známka, s tím se Harrymu v mysli zrodila malinkatá naděje, ještě naposledy se rozhlédl kolem sebe, jestli někteří z bestií si ho nevšímají a vběhl dovnitř, kde následně konečně zmizel.
   Byla to doslovná úleva. Na rozdíl od ohromné místnosti tu byl chládek, který Harrymu do srdce přinášel přímo zbožný pocit ulehčení. Nohy mu úlevou podklouzávaly, až teď si uvědomil že je nemá ničím přikryté a kousek lýtek mu prosvítá ven. Štěstí konečně stálo při něm a nikdo si toho nevšiml. K tomu ještě dospěl na konec chodby, který se zdál být ze všeho nejpůsobivější. Mříže složené z několika nesmírně tlustých drápů vysokých asi dvacet metrů s ozdobou nahoře, jako monumentální vězení pro největší zloduchy na světě. Harry si byl víc než kdy jist, že je na správné stopě. Kousek dál spatřil veliké železné kolo z poloviny zapuštěné do zdi, podobné spíše starému lodnímu kormidlu.
   Nejdříve se pokusil zahlédnout něco za drápovitými mřížemi tlustými jako noha dospělého obra. Něco tam viděl, ale nedokázal rozeznat co to je. Přestože neměl brýle, viděl skvěle, ale… byla to nějaká postava, nějaký muž.
   Harry se stále ještě snažil na sobě přidržovat odpornou kůži, ale již bylo znatelně vidět že je člověk. Přesto přeběhl urychleně ke kolu a vší silou za něj zarval. Když se ani nepohnulo, zatáhnul na maximum jak jen to šlo. Stále nic, naštval se tedy a stoupl si na stupínek kola. Stále se ani nepohnulo. Už to začal vzdávat, když z posledních částeček naděje povyskočil a začal dupat na stupínek kola, když konečně něco vrzlo, ruplo a kolo se následně začalo zrychleně otáčet, až Harry i s kůží spadl na zem a ohromné mříže se odklopením vzhůru směrem do chodby začaly zvedat.
   Harry se začal obávat, jestli na sebe tou mříží neupozorní, znovu na sebe naaranžoval kůži jak jen to šlo, sebral se na nohy, v duší cítil že je u cíle, strach smíšený s adrenalinem a touhou splnit svůj slib mu teď probíhal celým tělem. Vzal ohromný balvan, kterých se tu povalovalo spousta a zaklesl ho v kole, aby se nemělo šanci zavřít, následně prošel dál, napůl jako chlapec plný strachu a očekávání, napůl jako odporná bestie s odchlípnutou kůží.
   ‚Klid, ty to zvládneš, mysli jenom na povinnosti, na slib.‘ říkal si a pokračoval dál do ohromné místnosti.
   Byla to jakási další vykotlaná jeskyně barvy tmavé modři. Nebylo zde nic až na postavu visící na stěně, jež k ní kotvila jakási ohromná organická chapadla vyrůstající z divokého povrchu zdi plné náboženských ornamentů a symbolů. Chapadel bylo nespočet a Harry se bál, že postava už je dávno mrtvá. Přes změť dotyčných chapadel neměl téměř šanci jí zahlédnout, navíc musel dávat s divoce tlukoucím srdcem pozor, aby mu znetvořená kůže nespadla.
   Došel se zatajeným dechem až k osobě na zdi a ještě více vykuleně na ní hleděl. Neměl slova ani nápady, začal se ohlížet všude kolem, hledal něco čím postavu vyprostit, ale nikde nic nebylo.
   ‚Nějak to musí jít, nevzdávej to, jenom klid, klid…‘ chlácholil se Harry když ho přepadávala panika, že vše je nadarmo.
   Přikročil až k postavě a zadíval se na ní zblízka, zahlédl čísi hlavu skrytou za obřími chapadly, jenže zavřené oči se náhle otevřely a osoba zachrčela až Harry vyjekl a uskočil se strašlivým úděsem.
   Chvíli se uklidňoval, když postava opět zavřela oči, nehodlal se však vzdávat když už je tak daleko. Stále se rozhlížel obezřetně za sebe, jestli se za ním nevalí armáda ďáblů, pak se opět přiblížil k oné osobě. Znovu s tak silně zatajeným dechem, pomaličku se odvážil vztyčit ruku vzhůru k neskutečně odporným chapadlům, každou chvílí očekával že ten někdo opět na něj zachrčí, tentokrát se nehodlal zaleknout, musel se pokusit chapadla z něj sundat, i kdyby ho pak za to zabil.
   Prstem se letmo dotknul těch organických trčících končetin, která se v okamžení začala třepotat a vibrovat, místností se rozlehl hřmot a následně chapadla zajela do zdi a na zem dopadla již nepřipoutaná postava.
   Harryho srdce prudce bušilo, až se zdálo že je tím prozradí po celém Mordu, pokud to již nezařídil ten hřmot. Poodstoupil kousíček stranou, už sbíral síly na to, že se bude muset opět bránit… jenže místo toho se nic nestalo.
   Postava ležela tváří k zemi a ani se nehnula. Harryho tohle čekání doslova vysávalo, ztrácel tolik důležitou odvahu a zároveň jí získával ze skutečnosti, že se zatím nic neděje. Přistoupil blíž a pokusil se opět natáhnout ruku k osobě.
   Ta však vystřelila s pohledem vzhůru přímo na Harryho a naprosto fanatickým výrazem doslova vychrstla z úst slovo: „ZMIZTEŽ!“
   Harry nepatrně ucukl, avšak nevzdával se, stále si domlouval že to dokáže. Zakroutil hlavou a blížil se pořád blíž, chtěl mu dokázat že není nebezpečný.
   „ZMIZTEŠ BÍDNÁ STVŮRONÁŽ!“ zařval na něj ten podivný muž.
   Následně si Harry uvědomil další věc, stále měl na sobě tu kůži, toho možná děsí. Bleskově jí ze sebe začal sundávat, aby tím dokázal muži, že není nebezpečný, že je jen obyčejný chlapec.
   Muž vykulil oči stále stejně ležíc na Harryho, když ze sebe svlékl tu nestvůrnou kůži.
   „Neblížím vám…“ zahalekal Harry a podklesl v kolenou před jeho zraky. Tělo jím otřásalo, ač ani nevěděl proč. „Přišel jsem vás osvobodit… a požádat o pomoc,“ zachraptěl Harry, uvědomil si že jeho hlas zní naprosto zmoženě.
   „Hmhlhm…“ vysoukal ze sebe muž, na nic jiného se zuboženě nezmohl.
   Harry si až teď uvědomil v tom hrozném šeru jeho podobu. Neměl naprosto žádné ochlupení, ať již vlasy, vousy, řasy nebo obočí, jeho obličej byl naprosto holý, podobně jako ten Voldemortův, ovšem z přesto z něho nečpěla nenávist, spíše lidskost a emoce.
    „To je dobré… neublížím vám,“ opakoval Harry a pokoušel se nahodit prosivý tón.
    „Kh… khrr…“ brblal muž a nepohnul ani svalem, nakonec se zmohl a vyslovil: „Kdo sssiš?“
   „Jsem Harry… Potter… já… já jsem dědic dobra,“ vysoukal ze sebe, snažil se přijít na něco, čím by dokázal, že je na správné straně.
   „Nhee…“
   „Mohu vám nějak pomoci? Cokoliv… mluvte krucinál!“ vyjekl Harry, ač si uvědomil že neměl zvyšovat hlas, tolik se bál že se prozradí.
   Muž náhle pohnul svaly na rukou, nesnadně je přesunul, ale to bylo vše. Harry ještě neviděl nic podobného. Nic mu nebylo, přesto se zdál být naprosto na konci psychických i fyzických sil. Po několika dalších pokusech Harry pochytil, o co se ten člověk snaží a tak mu pomohl se opřít o stěnu, i když se zdálo, že neudrží rovnováhu i v sedě.
   „Četl jsem to v Černé kronice,“ nevydržel Harry. „Četl jsem tam o jediném člověku, který se dostal k Oblouku smrti, jediném člověku, který dokázal z Mordu vyvést ven své přátele, svou matku,“ pokračoval dál a muž pomaličku přejížděl pohledem od země k jeho očím. „Četl jsem také, že se jmenuje Princ dvojí krve… nyní si jasně vzpomínám. Syn Godrika Nebelvíra, člověka co zbavil svět Zmijozela na celých tisíc let.“
   „Můj otcež,“ vysoukal ze sebe následně muž.
   „Jste to vy?“ ptal se dál Harry.
   Muž na něj znovu pohlédl mrtvolnýma očima, až se zdálo že každou chvilkou omdlí.
   „Kdož… jstež?“ zeptal se vláčně muž.
   „Já jsem Harry Potter, všichni o mě říkají, že jsem dědic dobra,“ vypravil z sebe Harry obtížně. „Ale já tomu nevěřím, jsem tu proto, abych zachránil své nejbližší, stejně jako vy před tisíci lety.“
   Muž poklopil oči a zvolna oddychoval. Harry se bál že se mu něco stane, že mu tu omdlí a zároveň si nebyl jistý, jestli mu není nebezpečný.
   „Zabijteš mi,“ vyslovil náhle muž.
   Harry se špatně zakrývaným překvapením vykulil oči. „Ehm… co prosím?“
   „Zabijž!“ zakřičel muž a Harry ucukl.
   „Prosím… ticho… prozradíte mě,“ řekl žádostivě Harry.
   „Já ti nepomocti, já již býti letapáň mrtvýž,“ Harry mu téměř nerozumněl, ale snažil se. Musí ho donutit spolupracovat.
   „Vím že tady jste dlouho,“ nevzdával to Harry. „Ale nemohl jste zapomenout na svou matku či otce. Na to co jste pro ně udělal a co jste obětoval. To samé hodlám podstoupit já, i když se mi svírá srdce, zemřu pro ně, jenomže se bojím že bez vás bude má smrt nadarmo,“ řekl mu zpříma a snažil se přitom mluvit výrazně.
   Muž po chvilce klimbání pokývl hlavou jako malé hříbě se pokoušel vstát, opíral se přitom o stěnu a když se mu Harry pokusil pomoct, okamžitě ho odsunul.
   „Já sámot!“ okřikl ho.
   Harry trnul hrůzou z toho, že je s každým dalším hlasitým slovem zaslechnou. Oba jejich hlasy se v místnosti rozléhaly ozvěnou a unikaly chodbou ven.
   Bohužel muž stále se nedokázal postavit a praštil sebou zpátky na zem, jak vidno své snažení vzdával.
   „Ty nemáš čarovnou mocnu jako já, já cititi to,“ pravil Princ. „Jak jsiž se dostanul sem?“
   „Přišel jsem jako mudla,“ vysvětloval Harry. „Voldemort mě nejdřív mučil a pak zabil. Jenže měl jsem na sobě tohle,“ Princovi se při zahlédnutí prstenu zablýsklo v očích. „Erisedští, lidé… nebo spíše Elfové, jejiž krev máš v sobě z poloviny… mě dokázali s pomocí jiného života vzkřísit a navrátit kouzelnou moc. Toho dárce jsem miloval…“ řekl Harry a přiblížil se obličejem těsně k Princovi bez jakéhokoliv strachu. „a rozhodně nedopustím aby její život padl kvůli ničemu… Princi.“
   Princ náhle pokývl hlavou a zatnul zuby a se vší vervou se začal škrábat na nohy jak jen mohl. Jakoby kouzlem se opravdu postavil a zhluboka nadechl.
   „Já ti pomocti Harry Potterež… pod raznou podmunkou,“ začal Princ. „Já ti pomocti zachrániti tvojno kamaráden, ty mě nato zabijtež.“
   „Já nejsem vrah,“ zakroutil Harry hlavou.
   „Na to…“ řekl Princ a zaryl se Harrymu do očí. „abysiž zachránitil svojno přátelen, musítiž zabíjtovati.“
   Harry chvíli zděšeně oddechoval, mačkl víčka k sobě a zároveň se je bál zavírat, přesto se odhodlal přikývnout hlavou.
   „Ty to řícti,“ neustal Princ.
   „Udělám to… pro ty dva udělám cokoliv,“ přiznal Harry.
   Princ se odvrátil od chlapce a pohlédl ke stropu této jedovaté místnosti. „Simone, simone ineta, larne… ina urmul sakét tsera. Ifone larne… ifone laké… las mane ich Harry Potter, zum Erme, zum Ina, zum landa. Imone Primeta,“ Princ svůj výklad cizím jazykem ukončil, Harry si až teď všiml, že se jeho oční panenky ztratily za obočím, že je v jakémsi transu, a následně že se i jeho tělo začíná zvláštně blyštět. Jakoby zázračnou silou se spojením Princových dvou rukou do jeho těla dostala nová energie, Princ opět nabýval na síle.
   Harrymu konečně v srdci svitla kvapná naděje, nebude na to sám, jenže pocit úlevy ho ale hned opustil, když se chodbou vedoucí ven z jeskyně začaly rozléhat hrůzostrašné kroky.
   „Už jdou,“ vyhrkl Harry a v srdci mu prudce stoupl strach.
   Princ však stále meditoval, to Harrymu na klidnosti nepřidalo, spíše naopak.
   „Slyšíte?“ vyhrkl Harry, bál se na Prince sáhnout, ten však náhle:
   „Kdež máš houlku?“ zeptal se Princ.
   Harry se na něj úzkostlivě podíval a jen letmo zakroutil hlavou. „Nemám.“
   
   Princ dal ruce k sobě a sevřel na nich mírně prsty. Uvnitř se zazářilo a skrz prsty rukou mu vyšlehly paprsky záře, které v zápětí pohasly.
   „Berž to jakožto dar ze ctiny,“ pravil už vnímající Princ a dal Harrymu do ruky jakousi podivnou průhlednou hůlku podoby ledového rampouchu.
   „S tím… s tím se kouzlí?“ zeptal se Prince překvapeně.
   „Jestliž jsi to neopoměl,“ odvětil Princ s duchaplným poklepáním na rameni a vydal se kupředu následován Harrym. „Musímti tět varovati… od teď jakmil nás uvidítijí, už nám nedátijí odpočinětu. Půjdějí za námi kamkolivžno Pottere, odteď tvojno divnokýž decha se neuklidněje, až cil tvojno smrtiny,“ řekl Harrymu, který potom co to pochopil se zarazil s mohutným přívalem strachu a paniky. Náhle chtěl aby je nikdy neviděli, jenže bylo to marné, neodvratitelné. Místo toho se z dáli začalo na ně něco hrnout. Alespoň tak to bylo vidět na stínech olizujících stěny chodby, kterou Harry přišel. Ohromné siluety se po zdech doslova hemžily jako divoké stáda chladnokrevných buvolů, oheň prach a špína, smrt a mučení z nich čpely na hony daleko.
   „Připravž sež!“ křikl Princ a Harry se postavil před vstup do chodby, přesně vedle Prince. Oba dva ovýval vítr, který před sebou valící se monstra tlačily, smrad a špína, štiplavý vzduch i pocit posledních minut žití. Hrozné očekávání Harryho bušilo do duše, všechno se otřásalo, všechno se čeřilo, hluk pronikal až do nitra Harryho bubínků a způsoboval učiněné plameny strachu.
   Když v tom hluk a stíny opadly, vše se uklidnilo a po celé scenérii se jen rozléhal Harryho divoký dech a jeho pevné a odhodlané svírání hůlky.
   Nastala rána jako z děla, stěny jeskyně všude dokola i na stropě pukly, ohromné balvany se vyřítily k zemi a následované strašlivými monstry, která svou hladovou krvelačností se sápala na Prince a Harryho.
   „Bojuj!“ zařval Princ a smetl tři ďábly ohnivým projektilem vycházejícím z jeho rukou.
   Harry po počátečním šoku začal hned na to kouzlit, střílel další a další bodavé jiskry ze své hůlky, tříštivé rány a mnohá další mocná kouzla. Otáčeli se na všechny strany, ti netvoři však byli všude okolo, rojili se jako vši.
   Černovlasého chlapce začala přepadávat panika, popadl ho pocit, že bojuje za svůj život, bojuje aby přežil, dával do toho všechno, podivná hůlka, jež pokaždé při vykouzlení zazářila se mu žhavila v ruce, kouzla se míhala všude okolo, oba dva si kryli svá vlastní záda, avšak ženoucí se monstra stále sílila.
   „Jdemtež!“ zaslechl Harry a pocítil, jak ho Princ popadá za rameno a začíná s ním prchat pryč. On kulhavě, Harry zase bez boty se snažili dostat chodbou zpátky, jenže v následné chvíli je oddělil ohromný výbuch vyvrhující do vzduchu kusy hlíny a kamení. Harry se přitiskl tlakem ke zdi, kašlal plameny a zajíkal se, okamžitě pocítil jak mu nejbližší nemrtvý trhá vlasy, až mu dokonce utrhl kus čupřiny. Harry se zalkl bolestí, jež mu projela hlavou a čelem jako ostrý nůž, švihl hůlkou snad již samovolně a mrtvého rozpůlil a sežehl. Své kouzla opakoval i dál, pak ucítil něco za sebou, okamžitě vykouzlil i za sebe sžíravé kouzlo, naštěstí jej však Princ odvrátil a popadl Harryho opět za rameno.
   „Držti sež!“ křikl na chlapce se prudce tlukoucím srdcem, hned na to ale Princ rozdrtil kouzlem balvan zaklesnutý v kole zdvihající mříže. Kolo se náhle roztočilo, samo rozseklo dva nemrtvé a padající mříže, před kterými museli Princ a Harry uskočit na zem, téměř až rozmázly ďábly a všechny zvěrstva za nimi. Nastala ohromná rána, jak mříže dopadly na zem, Princ neváhal a tahal Harryho dál, ten mu na oplátku pomáhal v rovnováze, oba dva utíkali, jenže příšery se jako bezmozkové žrací stroje začaly hnát i zepředu. Lezli po stěně i stropě rudé jeskyně, dvojice stále více cítila zápach blížící se strašlivé haly.
   Následně Princ upadl, do nohy se mu zakousl jeden ďábel a snad by mu jí i utrhl, kdyby Harry nezakročil a nepomohl Princi zpět na nohy, hned na to však chodbu prořízl ostrý záblesk světla, stěnu jeskyně ohlodával kužel plamene, který putoval po její délce dál, všude se míhaly plameny ohně a Harryho opět Princ zachytil za rameno, tentokrát aby jej zastavil. Před jeho očima se v zápětí vyvalily vzhůru ostré bodáky, které se rázem vypařily. To už se na ně dotahovala horda ďáblů a proto zdrhali dál.
   Doběhli až do ohromné místnosti, Harry se slzičkami v očích, stále dál a dál kouzlící jedno útočné a obranné kouzlo za druhým, se podíval do ohromného prostoru ve kterém se ocitli. Po všech zdech, chodbách, místnostech, podlahách, zkrátka všude po ohromné hale se hemžila rozličná monstra směřující dolů do středu, kde právě sváděli ukrutný boj dva kouzelníci. Gigantická hejna ďáblů, nemrtvých a dalších odporných nestvůr seskakovali dolů, až téměř udýchaného Harryho a Prince pohlcovali. Harry pociťoval další a další neblahé škrábance, kopance, kousance a kdovíco ještě. Přestávali mít sílu se bránit, bylo jich zkrátka moc a nebyla šance se dostat nahoru živí. Oba dva se zády blížili ke žhnoucímu širokému kuželu lávy, kterým vzhůru proudila ohromná masa nadprahově rozpálené tekutiny. Sžírala je zaživa,a to včetně nestvůr, které se spalovaly a ani o tom nevěděly. Halou se začal rozléhat řev a pach spálených bestií. Hluk a zemětřesení zesilovaly, Harry věděl že je konec, začaly ho tahat za oblečení, za vlasy, následně ucítil ostrý kopanec, ránu do hlavy a další bolestivé zákroky, až skončil pod nohama Prince, který byl celý pochroumaný o kus dál. Míhal ohromná kouzla, rozřezával nestvůry na kusy, celé hejna jich vybíjel najednou.
   „Musítime k lávě!“ zařval na Harryho.
   Harry, který si právě myslel že ho láva spaluje už na maximum tomu nemohl uvěřit, prudce vydechl, když ho chtěl Princ tahat ještě blíž, avšak i ten dostával osudné rány. Ze stropů a stěn začaly pršet příšery a monstra, ohromná těla se mihotala místností tak neskutečně rozlehlou a plnou dalších jiných, kde teď všichni zanechali své práce a útočili a kousali o sto šest. Na zemi se vytvořilo doslova moře monster, šlapali po sobě, byl jich ohromný nános, běsnící vlny se zvedaly, Harry křičel už notnou dobu a tělo, které mu trhali se zdálo že už nevydrží další dopady tesáků a ostří.
   „Musíme zmizeeet!“ zařval na Prince, ten se začal rozhlížet na monstry pokryté stěny, ohlédl se za sebe a s tváří plnou krvavého napětí vyšlehl na sebe a na Harryho kouzla, která je jakoby přikryla lesklými obaly.
   „Skočnuj do lávy!“ zařval Princ.
   „Zbláznil se…“ Harry to nedořekl, do zad ho praštily dva ďáblové strašlivou kládou, která jim následně shořela v rukou.
   Princ popadl Harryho, ten zase Prince, přetahovali se… „Důvěřňuj mi!“ zařval Princ, ale následně se mu do nohy zakousl další ďábel, Harry mu kouzlem pomohl, v tu ránu se ze všech stěn najednou odrazila všechna monstra a začalo jich tisíce padat přímo na dvě postavy tam dole.
   Oba dva to zahlédli, s ohromenými výrazy zírali na padající mrak monster. Na poslední chvíli se volnýma nohama odrazili, vyskočili přímo naproti lávě, Harry už cítil jak mu žář pálí kůži, roztéká se a… a nakonec se vnořili do lávy.
    Žáruvzdorné obaly je chránily, ohromným prostorem se nyní rozlehly hrozivé dopady skákajících monster a jejich bolestné skřeky ze zlomených končetin vinou dopadu z velké výšky. Jenže následně Harry ucítil jak ho proud lávy doslova vykopl vzhůru, směrem kudy láva proudila, až se mu semkl žaludek.
   Vyřítili se oba dva nahoru, jak Harry tak Princ, nepříčetně rozpálené kusy lávy je míjely, kůže držela, kouzlo také, Harry cítil praskání v uších a jak se mu orgány tlačí dolů do těla. Nemohl se nadechnout, nemohl dělat nic, srdce mu děsivě bušilo naprázdno, když v dalším okamžiku spatřil jak se na ně zezdola žene něco ohromného. Něco co přerušilo na malý okamžik proud lávy, tak silné a obrovské to bylo. To něco rozdrtilo zemi když se za nimi začalo hnát, ohromná ohnivá ještěří hlava se dvěma velkýma očima je právě doháněla. Harry začal křičet, panika jím cloumala, blížili se k vrcholu který byl zapečetěný.
   „BOMBARDA MAXIMA!“ zařval Princ a Harry následně hned po něm, z jeho hůlky a z Princových rukou se vyřítila kouzla, která vrazila do ohromné kopule nahoře.
   V místnosti s krápníky a lávovým jezírkem pukla ohromná stavba složená z žeberních kostí. Ty se začaly tříštit na všechny strany, míjely krápníky a většinu z nich ničily a drtily. Celou jeskyni naplnila síla drcení stavby a dopady kostí z ní. Ven se ve strašlivém třesku vyřítily dvě postavy, Harry zjistil že je asi padesát metrů vysoko, začal křičet když se začali řítit dolů, Princ je oba dva začaroval nějakým kouzlem a když dopadli, zem se zablýskla jak zmírnila jejich pád.
   Harry se ještě kutálel, ale následně se otočil za sebe a spatřil něco neuvěřitelného.
   Země pukla ještě víc než předtím stavba z žeber. Přes masivní vývěr zeminy se do jeskyně vyvalila ohromná ohnivá hlava plná plamenů rozpáleného ohně, rohů a děsivých ostnatých šupin. Harry v tom poznal zhynulého Voldemortova draka, avšak tento měl doslova pekelný zjev. Vyřítil se přímo z ohromné díry kterou způsobil a kterou se dolů začalo sypat nespočet kamení a suti stejně tak, jako stékat celé jezírko lávy. Ohromný drak, jehož teď lemovala láva, která mu snad i dodávala sílu, jelikož byla téměř stejně barvy, se opřel svými silnými drápy o zem a zadíval se s hrozivým hukotem na Harryho. Následně zvrátil hlavu a vyslal na kryjícího se černovlasého chlapce gigantickou vlnu ohně, která by rozpustila i tu nejodolnější slitinu světa.
   Harryho plameny míhaly, nic se mu nestalo, přesto kouzlo, jež ho chránilo povolovalo a ztratilo se přesně v okamžiku, kdy drak přestal chrlit oheň. Jemu však stále ještě hořelo tričko, obrátil se na záda a lehl si na ono místo, které tím uhasil. Mockrát v životě nehořel, byl chvíli v udýchaném šoku, když následně jej popadl rozum, otočil se a viděl jak drak opět nabírá nové síly a vysoukává své ohromné tělo ven z díry. O kus dál spatřil ležícího Prince, jehož už nechránilo žáruvzdorné kouzlo. Vyškrábal se s hekotem na nohy, sténal a naříkal, vyběhl kupředu jak jen mohl a padl na kolena u Prince těsně před tím, než na ně drak vypustil další mocnou vlnu ohně. Harry stačil zakouzlit svou hůlkou, kterou držel jen tak tak, a vytvořil vodní stěnu. Voda se závratně rychle odpařovala, Harry věděl že to dlouho nevydrží. Probouzel Prince k životu, ten se konečně naštěstí probral, pomohl mu na nohy a oba dva se začali belhat ke vstupu v ohromném sloupoví pokrytém krápníky.
   Vyběhli společně na schodiště, oba dva měli opravdu problémy se dostat vzhůru a hekali přitom únavou. Do stěny schodiště něco náhle vrazilo až se celá otřásla a oba dva se ohlédli za sebe. Dole do vstupu drak strčil tlamu tak, že drtil stěny a následně se vše zalilo ohněm.
   Harrymu se v očích objevil odraz z blížících se plamenů, zacloumal s ním rozum a odstrčil Prince na samý okraj schodiště, sám ale byl přímo v proudu ohně. Vyskočil na protější stranu, hned pak cítil jako by nohy strčil do vařící vody. Dopad byl nanejvýš tvrdý, přesto se Harry soustřeďoval na žár, který mu právě proplul za zády a spaloval chodbu. Kužel ohně se jen tak tak vyhýbal rohům místnosti. Harry však cítil tu zničující výheň. Krev na zemi již dávno vařila, celá chodba se roztékala, když konečně oheň opadl a oni si mohli celí udýchaní oddechnout od neutuchajícího náporu plamenů.
   Ani se nestačili vzpamatovat, když drak opět rozzuřeně vrazil do sloupu skrz nějž vedlo tohle schodiště plné tekoucí krve. Ta se pokaždé rozstříkla ze země jako by se něčeho lekla a drak pokračoval v demolování schodů.
   Harry na své ruce ucítil tu Princovu, poznal že ho tahá na nohy a povzbuzuje jít dál. Byl celý opět v šoku, když zjistil že se mu doutná již nejenom z pusy, ale i z oblečení a pořádně sežehlých vlasů. Opětovně hlasitě odkašlal až mu od pusy zahořely obláčky ohně, to drak uslyšel a narazil do schodiště zatím největší silou.
   „Měliž bychom si pospíšiti!“ zvolal Princ a popadl Harryho za rameno.
   Začali stoupat nahoru po nekonečném schodišti, alespoň tak se jim to tak zdálo. Vrchol byl neustále v nedohlednu, zahalený tmou nebo prostě jen krůpějemi krve, která stále dál tekla po poničených schodech dolů. Tentokrát již opravdu začali ztrácet síly, schody jim dávali pořádně zabrat. Harry se uvnitř navíc bál, k tomu věděl kam právě stoupají, strachoval se jestli tam stále Voldemort je, ale o poznání víc chtěl zachránit Hermionu a Siriuse.
   Drak už ale stačil zdemolovat celý vstup na schodiště, jeho plamená držka se prodrala skrz a poslala na ně další mračna ohně, naštěstí už byli příliš vysoko, což draka ještě více popudilo. Rozběhl se a celou svou gigantickou velikostí epochálně vrazil do sloupu ,kterým právě stoupali nahoru, ten povolil, nastala ohromná rána, celé schodiště se zatím nejvíce otřáslo a krev v něm Prince a Harryho zalila jako květiny.
   Potom co rána odezněla se však po celé délce schodiště začalo ozývat hučení a hřmot. V tu ránu dolní schody začaly povolovat a řítit se dolů, další a další schody praskaly a padaly k zemi, Harry viděl jak se sesouvání schodů blíží k nim, jak se celý sloup bortí v základech.
   To jim stačilo jako dostatečná motivace, sáhli do rezerv svých sil, vyběhli kupředu po krvavých schodech, funěli a chrčeli nadlidským úsilím. Konečně spatřili nahoře vstup do oné strašné místnosti, kde Harry před tím skonal. Běželi přímo tam, zatímco je sesouvání schodiště dohánělo, celý sloup se začal ničit a spadávat dolů. Dvojici zbývalo jen posledních pár schodů, už se jim námahou třásly nohy, Harry nemohl uvěřit že ho jeho vlastní nohy už dávno nezradily, dokázal běžet vzhůru, dál, když Princ uklouzl po krví pokrytém schodu a sjel kousek dolů. Harry se podíval do dálky, vnitřně okamžitě změřil možnosti, zjistil že jestli se mu vydá na pomoc, už to sám nezvládne nahoru.
   Rozhodování měl krátké, ihned se otočil a začal sbíhat schody dolů, sehnul se pro Prince a tlačil ho zpátky na nohy. Princovi v očích se mihl děkovných pohled, Harry ho ale jen popohnal dál, to už se Princ po pár schodech dostal až na poslední schod, jenže Harry neměl takové štěstí.
   Vybíhal sám poslední, když se mu jeden z nich pod nohama ztratil a další jakbysmet. Těsně před podlahou horní místnosti se černovlasých chlapec začal propadat dolů. Teď se však nechtěl vzdát, odrazil se po jednom padajícím schodu a chytil na poslední chvíli okraje. Hned na to se mu ruce smekly, už povolil, ale posléze ho zachytil pevně Princ a pomáhal mu nahoru.
   Konečně byl nahoře v místnosti s ohromnou krvavou lázní, kde se v dálce snoubily ohromné díry ve tvaru očí lebky. Trůn zde byl také, avšak místnosti po první návštěvě Harryho byla o něco více zdemolovaná než předtím.
   „Co… co teď?“ vyhrkl Harry nanejvýš udýchaně, bál se toho, kdo se tu může objevit, chtěl co nejrychleji odsud.
   „Tahlež je… vstup výš… musímetiž… musímetiž se dostati nahore, tam jsů ukrytny trpjájucuch došov.“
   „Musíme jít… může se tu objevit,“ přemlouval ho Harry, i když sám nemohl.
   Oba dva tam leželi zcela zmožení a divoce oddechovali, Harrymu se čím dál více dostávala do mysli bázeň z možného Voldemortova příchodu.
   „Jak letapáň tamž jsou tvojno přátelen?“ zeptal se Princ.
   Harry chvíli přemýšlel nad otázkou, rozhodně místi povídání už chtěl být rychle pryč. „Jedna je tam… pár dní… ale ten druhý asi rok. Musíme už jít,“ vyhrkl hned.
   „Rok?“ to Harry nechtěl slyšet, v Princově hlase se odrážely pochyby.
   „Je silný… vy jste tu vydržel tisíc let,“ doufal Harry.
   „Pročpak si myslítiž, že si přeji zemřiti?“ vysvětlil mu otázkou.
   Harry rezolutně kroutil hlavou, tohle v srdci prostě nehodlal překousnout, Sirius je silný, vydrží to, on to ví!
   „Sirius je silný!“ vyhrkl Harry a postavil se na nohy.
   Hned na to ale zalapal po dechu, uvědomil si že zakřičel a už pozdě si s vykulenýma očima přikryl pusu. Místnost plná krve stále byla prázdná, ale Harry strach z očekávání prozrazoval vše.
   „Půjdějem raději dálen…“
   Místností něco prosvištělo, Harry vyjekl, neboť do Princova ramene se něco zařízlo. Princ zakřičel a chytil se za rameno, Harry stále ještě lapal po dechu. Tři centimetry od jeho ucha totiž vedlo jakési chapadlo, které se zaseklo Princovi do těla. Harry se jen neochotně otočil za záda a spatřil, jak se z krve vynořuje hrůzostrašné ohromné monstrum, které ho před pár hodinami zabilo. Voldemort byl strašnější než kdy dřív, jeho rohy a ostny, hrůzné rudé zářivé oči, Harry neměl odvahu se dál dívat. Doběhl k Princovi a pokoušel se ho osvobodit.
   „Jdiž!“ vyhrčel na něj Princ.
   „Nenechám vás tady!“ vyjekl Harry s naprostým strachem, Voldemort se vynořoval už téměř na povrch, jako strašná epochální nestvůra těkal rudýma očima po všem v místnosti.
   „JDIIIIŽ! AŤ DOKONČÍTIŠ SVOJ OUKOL!“
   Harry se zmateně odklonil od Prince, lámalo mu to srdce ho tam nechávat, avšak chtíč zachránit ty dva ho hnal dál. Dojatě a rychle sevřel Princovu dlaň jako výraz díků, ten mu pokynul ať už upaluje.
   Harry se opravdu zvedl a začal utíkat do jakéhosi záhybu v místnosti, nyní již jediném východu. Voldemort si ho musel všimnout, nechápal že ho nechal jít. Když pak si uvědomil tu strašnou skutečnost, seshora lebky se nebude dát kam utéct, bude se muset vrátit tudy zpět. V další chvíli se za jeho zády ozval řev a křik, chlapec nepochyboval o tom, komu patří, drtily ho všechny smysly aby se vrátil, ale láska k těm dvěma byla silnější.
   Harry se semknutým srdcem pokračoval vzhůru, zaslepeně se neohlížel, ale jen pokračoval ve svém úkolu, nechtěl poslouchat žádné naříkání z toho ukrutného souboje tam dole, ani další dech beroucí naříkání vycházející seshora, z míst kam právě mířil od trpících duší.
   Stoupal po rozlehlé chodbě s nanejvýš nerovným povrchem, v srdci měl stále strach z myšlenky, co se asi teď děje Princovi. Nechtěl na to ani pomyslet, při tom se mu vždycky prudce zvýšil tlak a myslel si že ztuhne na místě, jelikož se chtěl pro něj vrátit a pomoct mu. Přemáhal se dál a dál, krotil svůj strach a všechny emoce, svou mysl soustřeďoval pouze a jen na svůj úkol, musí zachránit ty dva, myšlenka na to, že by je přivedl zpátky k životu byla lákavější, než jakákoliv nejkrásnější věc na světě.
   Obcházel balvany, stoupal po hladkých výčnělcích, všechno to bylo z podivné hmoty narudlé barvy, všude čpěla krev a špína. Čím víc se ale blížil výš, tím víc krev ubývala a nahrazovala jí jedovatost a bolest z prvního pohledu barvy šedivé modři. Hlasy, které teď Harry slyšel mu pronikaly do uší tak strašlivě silně a ze všech stran, jako nikdy předtím. Byl si jistý že je již u svého cíle, ta cesta už musí skončit. Když v tom se o něj něco otřelo.
   Harry se úlekem vyděšeně podíval vedle sebe, pak do všech stran, avšak nic nezahlédl. Stoupal tedy dál, snažil se na nic z toho nemyslet, emoce mu zaplavovaly myšlení strachem, ale za poslední chvilky už získal příliš mnoho kuráže a odhodlání, než aby to vzdal. V tu chvíli před sebou uviděl konec strmé nerovné cesty. Srdce mu zaplesalo nadějí, jelikož právě odtamtud vycházely všechny ty nářky trpících, když v tom se ale o něj znovu něco otřelo.
   Harry tomu nemohl uvěřit, byl to vítr? Duchové? Něco podobného? Vítr se o něj otíral jako kdyby byl něco hmotného. Harrymu se zrychlil pulz, vyběhl kupředu jak mu nohy dovolily, vítr do něj práskal svými neduhy, další a další otírání, Harry zmateně hekal a nevěděl si rady, otáčel se za sebe, nic nikde neviděl. Tak strašně se bál že na něj něco vyskočí, stále do něj něco naráželo, když otočený již nevědomky dorazil do místnosti, kam mířil.
   Zůstal stát s pusou široce rozevřenou. Něco takového v životě neviděl. Místnost musela být kouzelná, jelikož byla tak neskutečně rozlehlá, že její stěny nebyly vidět. Všude však byly ohromné regály složené z kostí, jen a jen z kostí. Bílé stavební prvky z organických těl byly všude kam jen oko dohlédlo, ve všech regálech… nebo policích- jak chcete; byly maličké smaragdové lebky, z nichž z každé proudila dolů pryč jakási rudá tekutina. Seřazené na nich za sebou jako kdyby je tam uložil úhledně nějaký knihovník, mohlo jich tu být deseti tisíce, sta tisíce, i milióny. Harrymu přecházel zrak i sluch, neboť každá z těch malých lebek křičela a žadonila o pomoc, každá jiným hlasem, nějaká silně, nějaká slabě, přesto každá i ta nejstarší tu křičela bolestí.
   Byl to jako chrám bolesti, sídlo všeho zvěrstva, co se vyžívá v trápení lidí. Harrymu podklesávaly kolena, z té podívané se mu vytratil dech z plic, nemohl ohromením dýchat, ba ani se hýbat. U každých regálů vedlo malé provizorní lešení, které drželo jak vidno pohromadě pouze kouzly. Byli tu všichni, stovky metrů regálů křičících malých lebek, duší zemřelých, kteří nedostali klidného odpočinku.
   Harry si v tu chvíli uvědomil tu strašlivou skutečnost, celý strhaný padl na kolena a oči mu začaly panickým vzdáváním slzet. Jak má tady najít dvě dušičky, které tak moc hledal? Jak proboha najde dva hlásky v tomhle rozlehlém orchestru bolesti?
   Zalkl se nezdarem, srdce se mu trhalo žalem, Harry křičel a plakal jako malý kluk, nyní nepochyboval o tom, že je konec. Nemá už žádnou kouzelnou moc, která by mu pomohla.
   Padl hlavou na zem a zíral do nedohledné výšky téhle místnosti. Pláč se mu udusil sám sebou, už jen strnule koukal vzhůru a očekával že přijde někdo, kdo jej zabije. Nemělo smysl se o něco snažit, byl konec.
   „I v té největší tmě na světě si najdeš světýlko, které ti ukáže cestu a vyvede tě z bolesti.“ Harry se lekl, hlas zněl jen v jeho mozku, bylo to prstenem? Nebo čím? V tu chvíli Harry místo nedohledného stropu spatřil Elvíru, vydechl překvapením, protože spatřil i sám sebe. Seděl v Erisedském hvozdu, Elvíra se mu právě dotkla čela mokrým prstem.
   „Moc naší bohyně Erunis… tě chrání ve dne v noci.“ pravila a z jejího mokrého prstu Harrymu ve vzpomínce sjela kapka po čele.
   Harry vyskočil do sedu, zatřepotal hlavou, byl zmatený, když v tom si uvědomil, že se něco změnilo. Zprostřed čela mu zářil jasný paprsek bělozlatého světla zabodávající se do jedné z řad regálů.
   Harry tomu nemohl uvěřit, věděl co to znamená, v tu chvíli kdyby Elvíru viděl, dal by jí tu největší pusu na světě, byl jí tak vděčný, přímo z čela mu trčel paprsek ukazující cestu.
   Vyskočil s novou várkou naděje na nohy, okamžitě se dal do běhu, minul několik nesmírně vysokých regálů, doběhl až k tomu, kam mu ukazoval paprsek z čela. V zápětí se nejistě postavil na lešení z kostí, nemělo žádné zábradlí, zkrátka jen plošinu podél regálu, pomaličku vystoupal do druhého patra lešení, celé se chvělo a Harry s ním, přesto znovu nabitá naděje v něm nepovolovala, ba naopak sílila.
   Už vyběhl napříč regálu, nedbal na hrůzostrašné zvuky, nesoustřeďoval se na ještě strašnější naříkání lidí, které bylo tak silné, že mu znělo snad i z žaludku. Doběhl přímo tam, kam mu ukazoval paprsek z čela, který se rozvětvoval na dva další. Dospěl k místu, kde první paprsek končil, zarýval se přesně v místě, kde se ozýval dívčí pláč z jedné ze smaragdových lebek v zástupu v regálu. Harrymu se roztrhlo srdce a to doslova, byl naprosto omámen, celé tělo mu začalo vibrovat tak silným pulzujícím pocitem, to vše kvůli tomu, že poznal hlas Hermiony. Byla to ona. Harrymu stekla po tváři další slza, slza dojetí. Dokázal to, je u ní. Může jí vzít do bezpečí.
   Natáhl ruku do vnitřku regálu, směřoval s ní přesně k maličké lebce velikosti tenisového míčku. Když v tom se v půli cesty zarazil. Všimli si ho ostatní, Harry se zalkl překvapením, protože ho všechny lebky v okruhu dobrých dvou metrů, možná i více začaly prosit o záchranu. V tu chvíli mu srdce poskočilo zas a znovu, v duši měl strašný pocit, když věděl že je všechny nepobere. Musel tady nějaké nechat, nemůže vzít milióny lebek, to přece nejde. Harry se přestal soustřeďovat, v tu onu jedinou chvíli popadl lebku s hlasem Hermiony a s naprostým pocitem štěstí jí semkl ve své ruce.
   Okamžitě poté se lekl na maximum, místnost se otřásla a probleskla, začalo se všude hřmít, lebky do toho křičely, aby je Harry zachránil, ten však teď zíral se znovu nabitým strachem co se to děje. V další chvíli vstupem do ohromné haly s lebkami se začaly řítit masy odporných ďáblů a vyběhli přesně Harryho směrem. Ten vykřikl děsem, zacouval a málem přepadl z plošiny dolů. Dech mu v jednom okamžiku na druhý nabral tak neskutečný spád, že se až dusil. Další co ho napadlo byl Sirius, obrátil se a vyběhl o několik metrů dál, popadl další lebku hned na okraji, s tím se místnost znovu zatřásla a tentokrát to plošina nevydržela, Harry cítil jak se celá propadá, kosti pod ním praskají, z posledních sil stačil k sobě jen přitisknout dvě maličké křičící lebky a hned na to se i s nimi řítil k zemi.
   Dopadl naštěstí jen s otlučením, jenže to nebyl konec, v zápětí ho začaly do těla bouchat další padající kosti z lešení, které Harry jen těžko snášel. Jenže místo hlavy kupodivu kryl dvě maličké lebky, tak nesmírně mu na nich záleželo, že to překonalo i instinktivní nutkání si krýt hlavu. Bylo to jeho všeho, jeho blízké duše, pokud jeho láska zemřela kvůli tomu, klidně si na sebe nechá spadat všechny kosti světa, hlavně aby byli v pořádku.
   Konečně halas kostí ustal, Harry ze sebe shodil zbylé z nich a neohrabaně se začal zvedat na nohy. Postavil se z posledních sil a jeho zraky se střetly s nejmíň padesátkou ďáblů, kteří se na chvíli pozastavili a zírali svýma třema zapadlýma očima zpátky na Harryho. Tomu došel dech, teď opravdu nemohl z téhle situace vyváznout, stál proti nim, malé lebky, své poklady držel v ruce, čekal jen na to až ho roztrhají a on je z posledních sil pustí.
   Po celé hale se rozlehlo ticho, ďáblové stále strnulí, Harry stále vystrašený hledíc k nim, nic se nedělo až do té doby než nebližší ďábel se zvedl na zadní a zařval strašlivým tygřím a medvědím hlasem na celé kolo. Následně se všichni ďáblové vyřítili přímo na Harryho, jehož dech se právě zbláznil, začal ustupovat, ale ďáblové ho už měli, nebylo kam utéct. Harry vytasil hůlku, vystřelil kouzlem po prvním ďáblovi, kterému jen udělal jizvu již na tak zjizvené kůži, další kouzla mu nepomohla, stál s jednou rukou držíc dvě lebky a s druhou strnulou, teď opravdu byl v koncích.
   „Harry!“ ozvalo se z jedné z lebek, dívčí hlas, Harrymu pronikl přímo skrz uši, vzpamatoval se, ďáblové byli už přímo u něj, měl poslední šanci něco vymyslet, teď nebo nikdy.
   Harry vytasil opět hůlku a vyšlehl z ní silné kouzlo, jež jako bič vrazilo do regálu plného lebek. Místností se rozlehla rána, ďáblové ztuhli, ale to už se na ně začal celý gigantický, několik desítek metrů vysoký regál plný lebek kácet. Tak strašlivý randál Harry nečekal, přikrýval si uši a křečovitě tisknul svaly v obličeji. Regál však vrazil do vedlejšího a od toho se následně také začaly ozývat praskavé zvuky. Hned na to se začal sesouvat k zemi i další gigantický regál s plným nákladem, který vrazil do dalšího. Harry zůstával stát s otevřenou pusou, zíral na to, co to vlastně způsobil. Celá místnost se otřásala a měnila v prach, ďáblové byli více a více uvěznění pod tunami suti. Harry se začal hnát přes řítící se kosti, bouchaly ho do těla, do hlavy, do ramenou, úpěl a naříkal, v tu ránu ho do hlavy uhodila pořádná kost, Harry se pozastavil a kroutil hlavou jako nepoloomdlelý. Probudila ho až další rána do těla, do zad se mu vřítil ohromný ďábel, Harry se svalil a odkutálel kousek dál, zatímco ďábla zasypala další vlna sutě z kostí.
   Černovlasý chlapec se zvedl na nohy, v téměř zpomaleném čase vybíhal ven na svobodu, za ním se řítila k zemi celá řada gigantický regálů, všechno se to ničilo a padalo to na hromadu v ohlušujících otřesech.
   Harry doběhl až k východu s nerovným povrchem, praštil kouzlem prvního ďábla, kterého potkal, prohnal se kolem něco, snažil se udržovat rovnováhu a pokračoval stále níž. Se srdcem plným strachu a napětí klesal dolů, zatímco za zády nechával strašlivou síň celou zborcenou a zdevastovanou. Věděl co ho teď čeká, ta největší zkouška, musí projít kolem Voldemorta.
   Následně na zádech ucítil závaží, jedna z těch monster mu na ně skočila, Harry se bleskově snažil osvobodit, narazil na stěnu a ďábla smetl kouzlem, tentokrát již o mnoho silnějším. Oběhl balvan a upaloval dolů, slyšel za sebou ty strašlivé zvuky, věděl že je pronásledován, že si musí pospíšit. Utíkal o život co mu nohy stačily, malé lebky přitom držel v náručí, tak strašlivě se bál že nějakou z nich upustí. Stále měl nutkání se otočit a podívat za sebe, už museli být přímo za ním, cítil jejich dech, cítil to strašlivé mrazení v zádech, ten pocit že má za sebou ta monstra, která ho chtějí roztrhat na cucky. Nakonec se neudržel, nevydržel to a otočil se za sebe, když v tom zjistil že je zcela sám. Nedával přitom však pozor a zakopl, pád si naštěstí přikryl rukou, ale pořádně si namlel a začal klouzat dolů, až skončil v něčem mokrém ležíc na zádech. Chvíli ještě ležel s pálením v plicích a obláčky dýmu vycházejících mu z pusy. Konečně se vzpamatoval a otočil zpátky, první co ho ihned napadlo byly dvě malé lebky. Byl v lázni krve, rozum mu moc dobře říkal kde je, ale mysl mu jednoznačně přikazovala najít ty co chtěl tak usilovně zachránit. Začal cachtat v krvi, hledat pod hladinou, brouzdal všude možně, až konečně našel jednu z lebek. Nezastavil se a hledal další, pokračoval v šátrání pod červenou tekutinou. Dýchal jako šílenec, až se zdálo že se ze všeho scvokne. Následně mu srdce zaplesalo, něco opravdu nahmatal, avšak místo lebky vyndal z vody něčí ruku.
   Vykřikl a uskočil dozadu, tak šíleně se lekl. Ruka ožila a za ní se objevilo lidské tělo až doteď přikryté harampádím z kostí a suti, které v této místnosti s trůnem byly.
   „Princi!“ zvolal Harry překvapeně.
   „Harry…“ hlesl Princ spíše otázkou, byl naprosto zdevastovaný, Harry nevěděl jestli ho vůbec vidí.
   „Jsem to já,“ řekl mu na to a přisunul se k němu.
   „Tohlež… tohlež patřítit tobět,“ řekl Princ a jeho dlaň se rozevřela.
   Harry vyjekl úlevou, byla to ta lebka, kterou hledal. Okamžitě ji vzal a tisknul k hrudi, jako by tím chtěl naznačit, nebo dokázat, že ji už nikdy nesmí ztratit.
   „Teď utečuj,“ nabádal ho Princ.
   „Kde… kde je?“ zeptal se Harry se zatajeným dechem a rozhlížel se po prázdné krvavé síni.
   „Je tady…“
   „Kde tady?“ zeptal se zmateně Harry a připravoval se vyšlehnout kouzlo.
   „Všude,“ napověděl mu a Harry se mu vyděšeně podíval do očí.
   „Musíme zmizet,“ řekl mu a pokusil se téměř až panicky ho dostat na nohy, věděl ale že to jen tak nepůjde.
   „Mě už není pomocti,“ zakroutil Princ narudlou hlavou. „Ty musítiš pokračovati… dovésti svojno přátelen do bezpečí.“
   Harry se mu přitiskl k obličeji, z očí mu šlehaly doslova plameny. „Tebe tady nenechám.“
   „Ty to nechópoješ!“ zvolal Princ. „Musítiš zmizet!“
   „I s tebou!“ odmítal stále Harry.
   „Zmizti Harry Pottere, v sázce je osud celéhoj světu!“ řekl mu otevřeně a Harry se zastavil, bylo vidět jak se celý klepe.
   „Co?“
   „Voldemort se nesmí vrátiti zpěta do živojho světa. Zpěta na Eartha, rozumítiš?“ řekl mu a také si ho přisunul k tělu. „Jsi jediný koho ke svému návratu může použít, tak utíkej seč je ti život milý!“
   „Já… já…“
   „Utečuj!“ zakřikl Princ koktavého Harryho.
   ‚Nemůžu ho tady nechat.‘ plakal v duchu Harry. „Nemůžu tě tady nechat, prostě nemůžu,“ halekal a opět mu slzely oči, vypětí s ním cloumalo o sto šest.
   „Harry…“ řekl Princ a opět se mu zblízka podíval do očí. „Něco jsi mi slíbil, pamatovaš? Dodržti to, nech mě tady a utečuj jak najrychleji dokážuješ!“
   Následně Harryho doslova z posledních zbytečků sil odhodil.
   Harry se zalkl jak dopadl na zem, jeho emoce mu jasně říkaly, že dělá chybu, přesto nakonec Prince poslechl.
   Zvedl se na nohy a skryl se za jednou ze strašidelných soch. Pak pokračoval dál halou, tak strašné výčitky svědomí však ještě neměl. Nohy ho doslova přestávaly poslouchat, jeho srdce, jeho vlastní rozum mu říkaly, že je spratek, zbabělec, že tohle je nejzbabělejším věc, co kdy udělal. ‚Jsi zbabělec Harry Pottere! Zbabělec jakému rovno není, když ho tam necháš!‘ ‚Ale já chci zachránit ty dva.‘ vymlouval se sám sobě. ‚Tak proč nezachráníš tři?‘
   Harry ztuhnul, pevně sevřel pusu do úzké linky, tohle prostě nebyl on, ať se propadne, ať ho všechno smete a zabije, ať se svým rozhodnutím dostane do té nejhorší situace, bylo mu to jedno. Harry se odhodlaně otočil a vyběhl zpátky k Princovi.
   „Teď laskavě poslouchejte zase vy!“ vyhrkl mu do tváře. „I kdybych vás měl odnést na zádech, i kdybych přitom měl umřít, i kdybych měl projít přes všechny zvěrstva, což už se stejně děje, NENECHÁM VÁS TADY, JASNÉ? Nikdy! Tohle nejsem já, klidně mě zabijte, ale půjdete se mnou!“ křikl Harry, lebky si zandal do kapes kalhot a začal Prince tahat na nohy.
   „Ty jeden tvrdohlavše,“ zanaříkal Princ a začal se také snažit se zvednout.
   „Jdeme… jdeme, jdeme, jdeme, jdeme,“ opakoval neúprosně stále dál Harry, nehodlal připustit že ho tu nechá.
   Konečně se mu ho podařilo zvednout z rudé lázně, srdce mu přitom bičovalo strachem z Voldemorta, stále se neukazoval. Princ se mu opřel o rameno a společně začali kulhat místností. Pak se zarazili a rozhlédli kolem sebe.
   „Kam teď?“ vyhekl již řádně zmožený Harry.
   „Bojám se, že východ je v tahutu,“ hlesl Princ.
   „Tak skočíme,“ řekl Harry. „Umíte to kouzlo za zmírnění dopadu. Použijete ho, jdeme dál.“
   Procházeli temnou místností, cachtali v lázni, obcházely hrůzné upírské, ďáblovité a další sochy, kosti, vnitřnosti a další zvěrstva. Harry se stále vyděšeně rozhlížel, očekával při každičkém dalším našlápnutí útok ze všech stran.
   „Pamatujuš si… všochny svojno soůbojeti s Voldemortem,“ vykládal Princ zatímco šli dál k očím téhle ohromné budovy, skrz něž chtěli vyskočit. „Zprvaj jsem sež držel… schovávaltit sež… byla toť hrozná doba,“ vykládal dál Princ a hekal přitom bolestí, kterou mu způsobovala zranění. „Pak jsem zjistil… že mě tut Voldemort alias Zmijozel má jenom jakožto zábavníti atrakcijů… aby sež… nenudil,“ vyhrkl naštvaně a kroutil přitom hlavou. „Vždycky mět pustil… jako nějakou pokusnou myšuru… uvolnil mi cestujnu, postupně mě pak oslabiltil svými monstry… a pokonec… pokonec si mě vychutnatil.“
   Harry z těhle slov stále více a více chápal jaké to tu muselo být, sám si to nedokázal ani koutkem mysli představit.
   „Člověk tu nemohnul ničeho, dokonce ani se zabítit, to on tady kontroluje, životinu a smrtinu. Celou věčnosťu nás mučíj… vyžívátil se v pocitu, že chceme zemřítit a on nám to nedovolítil. Celou tu letapáň…“ Princ to nedopověděl, jen naprosto zmoženě kroutil hlavou. „Tohle je jeho světa… hraje si s námi… a jedno ti řeknuju,“ zarazil se Princ a Harry mu pohlédl do očí, těsně potom co vyšli z lázně krve k oknům tvaru lebečních očí. „Jednoraz si přestaňuje hrát… a myslímti… že to je právěž teď.“
   Došli až k obrovským očím téhle hrůzné stavby tvaru lebky. Zvěnčí na ně fučel ohromný vařící vichr. Harry zase spatřil jak to venku vypadá. Zase ho to ohromilo jako před tím. Ohromné balvany řítící se rudooranžovou oblohou pekelnou a divokou, plameny ohně letmo letící prostorem..
   Pohlédli dolů s největší úctou, výška to byla pořádná a Harry mrkl na Prince, jestli je připraven. Ten se však díval jinam.
   Harry tam také stočil zraky, v dálce se k nim v divokém větru něco blížilo. Něho zářivého a kolosálního. Něco co mělo na sobě naopak tmavou obludu, člověk přitom nevěděl z čeho má mít větší respekt.
   „To je on,“ vyhrkl Princ. „Harry musíš utečovat!“
   Harryho popadl strach, spatřil co to je. Ohromný drak složený snad jen z rozžhavené lávy a na něm ta odporná stvůra. Řítili se k nim daleko rychleji než předpokládali. V tu ránu Harry ani nevěděl co se stalo, jen si všiml jak ho Princ popadá, řve na něj, aby zmizel, oba dva uskočili zpátky do lázně krve, do strašné místnosti, když se za nimi ozvala ohlušující rána a dopad tvora. Drak byl příliš velký, než aby se vešel dovnitř, přesto mohutně práskl do stěny, náraz byl navíc posílený Voldemortovým kouzlem
   Harry cítil jak ho zasypává písek a prach, vyndal hlavu z lázně krve kam dopadl a otřel si obličej. Okamžitě si zkontroloval kapsy, obě byly plné. S největší úlevou si oddechl, ale uvědomil si, že to co vykouzlil Voldemort se vřítilo do haly plné orgánů a odpornosti a prásklo to sebou do lázně.
   Následně se z krve začaly vynořovat strašlivé obludy, samy o sobě složené z rudé tekutiny, kouzlem držíc pohromadě. Aby toho k Harrymu strachu nebylo málo, seshora se dolů začali řítit ďáblové a zaplňovali halu.
   „Musíme zmizet!“ zařval Harry, přeběhl k Princovi a začal ho těžkopádně tahat na nohy.
   Stvůry se k nim blížili, s Harrym cloumalo neskutečné napětí, křičel na Prince, tahal ho ven z krve jak jen dokázal. Nakonec zahlédl jak drak udělal kolečko a znovu se na ně řítí, přitom mohutně roztahuje držku, aby skrz oči ohromné stavby dovnitř vyslal mohutné plameny ohně.
    „JDEMEEEE!“ zařval Harry, zatáhl jak nejvíc dokázal, žíly a svaly se mu napnuly k prasknutí, zarval ze všech sil a Prince nakonec donutil spolupracovat.
   Dosunuli se mezi dvě oči lebky právě v okamžiku, kdy dovnitř se strašlivým HUUUUH! drak vyslal ohromný oblak ohně, který začal spalovat ďábly zaživa. Stvůry z krve začaly vřít, vařit se a všechno to hořelo v pekelné změti.
   Princ se konečně zvedl, Harry počkal až oheň ustane a v dalším okamžiku se srdcem plným adrenalinu a naprostého napětí, se vyřítili oba dva ven z očí lebky.
   Začali volně padat, Harry zakřičel na Prince, ten se rozmáchl rukou, když v tom vykřikl. Harry se ohlédl za sebe, v tom ohromném pádu je doháněl ten nervy drásající drak, Prince popadl prackou, po Harrym se sápal, ale do hlavy ho praštil okolo letící balvan. Harry se mu smekl kolem drápů, křičel jak jen mohl, slzy mu kapaly z očí a odlétávaly pryč. Kolem Harryho se prohnala ta strašlivá dračí hlava, on sám se začal mlátit o jeho krk, který kolem něho projížděl jako vzteklý eskalátor. Harry se blížil k Voldemortovi, jenž k němu vztahoval svou ruku, ale to už se dokázal chytit křídla a drak na poslední chvíli vyrovnat strmý pád, stále se mu přitom motala hlava.
   Harry vyjekl a hlas doslova spolkl, vichr tu byl tak šílený, že mu strhával oblečení a snad i kůži z těla. Nemohl absolutně dýchat, navíc mávání křídla, jehož se držel, mu způsobovalo bolesti břicha a motání hlavy. Kolem něco zapraskalo, Harry opět vykřikl, kouzlo od Voldemorta proťalo Drakovi křídlo a odhalilo Harryho, který si zůstal koukat s tou nestvůrou z očí do očí. Drak řval v bolesti, Voldemort na něj vůbec nebral ohledy a znovu vyšlehl rudé zákeřné kouzlo z rukou. Harry se strachy pustil a zachytil se samého konce křídla, těsně jej minul strašlivý balvan, jenž praštil draka do těla. Harry věděl, že Princ potřebuje pomoct.
   Vytáhl hůlku, chystal se draka zranit, něco mu udělat, ale v tu ránu Harryho doslova smetlo kouzlo od Voldemorta, hůlka zaplápolala ve vzduchu, Harry jí už neměl v ruce, držel se za poslední roztrhnutý plát drakova křídla. Teď kdyby spadl už nemá záchrany, nemá hůlku, nemůže nic dělat. Jenom poslouchat ten srdceryvný smích Voldemorta, jak se ďábelsky a zlomyslně směje. Harry byl zcela odkrytý, byl na ráně. Voldemort byl ale o mnoho zlomyslnější, natáhl ke zmoženému Harrymu prst, drak sebou přitom škubal a řval jak na lesy. V tom Harry polkl strachy a šokem. Voldemort mu roztrhl kapsu.
   Ohlédl se za sebe a viděl mizející lebku s dívčím pláčem. Křičící a padající dolů.
   „NEEEEEEEEE!“ zařval Harry, myšlení mu vypnulo, pustil se a začal padat za lebkou.
   Míjel zadní drápy draka, dlouhý ocas, jehož konec se mu však omotal kolem těla. Harry trhnutím opět letěl jejich směrem, v tu ránu se kolem prohnal Princ, celý raněný a omdlelý.
   Harry jej zachytil za ruku a řval přitom vypětím. Z pusy mu čišely sliny, z očí slzy, z ran krev a celého těla litry potu. Vinou větru se princ zdál vážit tunu a Harry ho pomaličku pouštěl, navíc ho drak tiskl ocasem a dusil.
   Následně se u ocasu objevil Voldemort, hrůzostrašně a zákeřně se smál a vysílal na ně kouzlo jedno za druhým. Harryho srdce doslova šílelo, nevěděl co dělat, ale to už Voldemort žhavil osudné kouzlo přímo na chlapce.
   Princ Harryho z posledních sil bránil, Voldemort se však jeho kouzlům lehce vyhnul, následně Prince na dálku oddělil od vylekaného Harryho a praštil jím o letící balvan. Princ se přestal hýbat, Harrymu vylétly z očí slzy, prožíval šok za šokem. Nemohl se nadechnout, drak ho tiskl příliš silně, bylo to peklo. V té chvíli se k němu přiblížil Voldemort držíc se za osten draka a svým nervy drásajícím obličejem se na něho ďábelsky zasmál.
   „Právě jsi zemřel… Harry Pottere.“
   Záblesk a Harry se ocitl ve stavu bez tíže. Začal napůl omdlelý padat k zemi, obrazy se mu míhaly kolem očí, míjel balvany, plameny ohně, špínu a prach, všechno, zatímco nekontrolovatelně padal k zemi.
   Zavřel oči a přestával vnímat svět, nevědomky vzdával to, co neměl. Kdyby tak mohl racionálně myslet. Avšak nemohl, země se blížila, až bylo jasné že se na ní rozplácne. Harryho duše prosila o pomoc, ještě jednou naposledy ho zázračně zachraňte.
   A opravdu se něco stalo, ozval se překrásný zpěv, doslova andělský. Harry něco takového v pekle nedokázal pochopit. Rozevřel oči a zůstal koukat na blížící se obří křídla červenozlatého ptáka. Jeho drápy Harryho popadly za ruku a náhle pád ustal. Harry se podíval nad sebe, Fawkes, byl to opravdu on? Fénix s ním letěl zpět, přitom božsky zpíval, jako kdyby právě to mělo Harrymu dodat energii. Opravdu se to tak zdálo, Harry rozevíral oči a cítil jak mu Fawkes hrabe druhou nohou u volné ruky.
   Černovlasý chlapec se opět začal dusit, tentokrát však štěstím, Fawkes dokázal před Harrym chytit i maličkou lebku, kterou hoch ztratil.
   V tom se za nimi ozvalo ohromné čeření vzduchu a vzduch ztmavl, obří silueta draka je stíhala a následně se od ní vynořil velkolepý oblak ohně, jenž je dostihoval neúprosnou silou. Voldemort se nehodlal vzdát, chtěl Harryho zabít za každou cenu. Fawkesova křídla se začala pálit. Chtěl zamířit k oblouku kudy Harry přišel do tohoto pekla, ale nestihl by to, místo toho byl nucen vletět do očí ohromné stavby tvaru lebky. Harry sebou praštil do krve, Voldemort a drak byli za nimi příliš blízko a Fénix se zahalil do oblaku ohně, jenž na něj drak vypustil. Po chvilce ticha, v němž Fénix sebou praštil na zem, otřásl prostorem takový náraz, že se celá stavba otřásla a snad i naklonila.
   Nad Harrym proletěly balvany, drakova hlava prorazila nos lebky, takže z jejích očí se stalo jedno. Hlava draka zmizela ve strašlivém třesku a do hrůzné scény se vřítil Voldemort držíc Prince pod krkem jako mrtvolu.
   Harry se otočil na záda a pohlédl kolem sebe, všude dokola byla monstra, celá místnost s trůnem a lázní krve jich byla plná, do toho Voldemort odhodil Prince a zůstal svýma rudýma očima hledět krvelačně na Harryho, jehož síly opouštěly.
   „A je dokonáno,“ zahřímal Voldemort.
   Harry hlasitě polknul, právě stál uprostřed nejméně stovky nestvůr, slintajících, kousajících a odporných jak zákon káže, k tomu všemu Voldemort stál v rudé lázni a vychutnával si tu nejkrásnější chvíli v jeho životě. Strach v chlapcovo těle, panika že vše bylo nadarmo, s pocitem v koncích, když se o kus dál ležící Fawkes neprobíral, to vše na něj teď působilo neutuchající silou.
   „Dávám ti poslední možnost zachránit ty dva tlustočervy,“ řekl Voldemort zhnuseně a stále nehnutě zíral rudýma očima na chlapce klečícího v lázni. „rozmysli si to hochu, další šanci již mít nebudeš.“
   „A co se stane když budu souhlasit? Jak mám vědět že to dodržíte?“ vyštěkl Harry hlasem neskrývajícím emoce.
   „Tohle už jsme probrali,“ řekl Voldemort mrtvolně a kroutil přitom hlavou. „Už nechci ztrácet čas, proto ti tohle nabízím. Dřív nebo později bych stejně našel způsob, jak se odsud dostat na svobodu. Teď mi povíš svůj verdikt… ale nezapomeň, když mi odpovíš špatně, budeš to ty, kdo je zabije.“
   Harry se stále ještě nevzpamatoval z té divoké jízdy a teď jen tak tak se sbíral na nohy. Co má proboha dělat? Nemá hůlku, nemá nic. ‚Prosím pomozte mi někdo.‘ zaprosil v duchu, Voldemort stále vyčkával, ale naopak bestie všude okolo Harryho se k němu nenápadně přibližovali.
   ‚Prosím pomoc!‘ žádal Harry, ale nic, nic se nestalo, své možnosti už vyčerpal. Tak tohle je opravdu konec.
   „Nuže?“ zeptal se Voldemort, s tím se monstra okolo Harryho ještě více přiblížila.
   Všechno na něj tlačilo, bolest těla, pálení v plicích, tlukot srdce, motání hlavy, únava a hlavně strach o své nebližší. Harry by pro ně udělal cokoliv, ale tohle… proboha jak se má rozhodnout?
   Pak mu ale srdce řeklo to co potřeboval, on to nerozhodne, to rozhodnou Sirius a Hermiona, Harrymu stačilo jedno krátké pomyšlení a věděl co by oba dva zvolili.
   „I kdybych měl svět zbavit zla třeba na měsíc, nebo jen týden, nic mi nezabrání, abych to udělal, ani ty VOLDEMORTE!“ zařval Harry a vyběhl vší silou kupředu, ďáblové to nečekali, Harry do nich narazil a proklestil si cestu, po pár vteřinách ho ale začali drancovat. Když neměl hůlku, rozhodl se Voldemorta umlátit, udělat cokoliv. Snažil se k němu dostat, už byl u jeho pěvně oplátovaných nohou, napřahoval se, když těsně před dopadem rány se zvedl do vzduchu.
   Voldemort natahoval ruku vzhůru a vyřkl: „ŠPATNÁ ODPOVĚĎ!“
   Následně jím mrštil do centra ďáblů, dopad Harry nesnesl nikterak lehce, měl naraženou hlavu a to pořádně. Bolela jako čert, nesmírně silně. Otočil se vzhůru, uviděl hlavu ďábla, bleskově jí uchopil a stočil se na stranu, až se ďábel zakousl Harryho vinou do dalšího. Chlapec se pokusil vycouvat, ale za zády měl hned dalších deset monster. Všichni ho obklopili, Harry jen cítil strašnou bolest, drancovali ho, drápali a hryzali do končetin. Křičel na celé kolo a pak uslyšel trhání kapsy. Okamžitě popadl své dva poklady, tisknul je k sobě, zatímco cítil jak ho zaživa trhají. Pocítil jak ho jeden tahá za nohu, doslova mu jí chce utrhnout, slyšel praskání kostí, trhání soch, všichni se řítili na malého chlapce. Harry se v posledních záchvatech svých vlastních emocí stočil do klubíčka a v nitru držel dvě maličké lebky. Čekal až ho smrt dostihne, všichni si mysleli že v něm něco je, něco zvláštního, ale mýlili se, Harry byl již opravdu na konci sil, neměl nic, nic by nedokázal. Bolest a utrpení teď cítil všude, nervy mu třeštily, bolest prostupovala a omamovala.
   „CRUCIOOOOOOOO!“ rozlehlo se halou smrti.
   Ohromnou explozí se Harry prohnul jako struna, ostatní Ďáblové se začali krčit v křečích, kouzlo bylo tak silné že prošlo skrz jejich zástup až na Harryho. Dva ďáblové napravo omdleli, těm ostatním se trhalo tělo. Harry v chvíli se svíjel nejvíc v životě, nic neviděl, krev mu zatemňovala mysl a to co cítil už nebyla bolest. Prostupovala do nervů, smutku, žalu a všeho záporného. Ruce se mu třásly, oči div nezmizely, zuby pálily jako čert, ryl si jimi do dásní. V té chvíli se o kus dál jeden ďábel dočista rozprskl a Harryho potřísnila černá krev. Voldemort se v dáli chlámal a usmíval každičkému výrazu nesmírné bolesti, který Harry vydal. Harry přestal již dávno myslet, přestal dělat vše samovolně, byl v naprostém transu, v tu chvíli se mu kůže na obličeji natahovala tak, že po chvilce začala praskat. Malé jizvičky se mu začaly prohlubovat, Harryho krví potřísněný obličej se měl každou chvílí proměnit na smrtelný.
   V ten okamžik bolest ustala. Harry nehnutě ležel, zatímco ostatní ďáblové bojácně stáli opodál, aby se opět nepřipletli pod moc Voldemorta.
   Ten se jako to nejhrůzostrašnější monstrum osamoceně smál v nastalém tichu.
   „Jaké je to cítit … že smrt je nevyhnutelná?“ zeptal se Voldemort hrůzu nahánějícím hlasem hlubokým jako zvon. „Já to totiž nikdy nepoznal… tak jaké to je?“ ptal se a popošel k Harrymu, až zem zaduněla. Následně se nad ním sklonil. „Vidíš světlo na konci tunelu? Cítíš, jak se ti mozek zaplavuje mrtvou krví? Chci vidět jak padneš… chci vidět jak se mi pokloníš před očima a sesuneš se na zem v mrtvolných křečích. Chci tě vidět zemřít!“ zařval Voldemort a kouzlem Harryho popoháněl na nohy.
   Harry opravdu po chvilce otevřel zkrvavené a unavené oči, dvě lebky si schoval opět do kapsy. Cítil jak pomalu usíná, jak se mu tělo zaplavuje zimou, jak umírá. Nohy téměř necítil, ale pak se přece jenom začal zvedat přidržujíc se rukou země.
   „To je ono, tak pěkně…“ chrčel se zadostiučiněním Voldemort.
   Harry se před tou nestvůrou nuceně postavil na nohy a kolébavě mu pohlédl do očí.
   „H… hl…“ vyjelo Harrymu z pusy.
   „C-cože?“ pousmál se Voldemort. „Chceš poslední přání?“ zeptal se Harryho v obklopení smrti. „Lituji, žádné nedostaneš.“
   „Hll… hlu… hlupáku,“ pronesl z posledních sil Harry.
   Voldemort se pousmál a za zády vytáhl z štítovaného pouzdra svou majestátnou hůlku s ornamenty a zdobením.
   „Konečně je to tady!“ zaburácel Voldemort mýticky. „Pokloň se a zemři! Harry Pottere!“ zařval a Harry se nuceně poklonil.
   ‚Děkuju ti Cho.‘ hlesl Harry v duchu, téměř již nevnímal.
   „Avada Kedavra!“ zaburácel Voldemort, Harryho pumpující srdce se zastavilo, oči mu zahlédly zelený záblesk, mohutné vzedmutí vzduchu, všechno na jeden okamžik zablyštilo a zazářilo, mohutná zelená záře se Harrymu zabodla do čela, zařízla se mu tam jako dýka.
   Jenže následně se ozvala mohutná rána, Voldemortovi se překvapením rozevřely zorničky. „OBĚTOVÁNÍ!“ zařval rozzuřeně, ale to už se jeho kouzlo odrazilo od Harryho, zanechávajíc mu na čele jizvu tvaru blesku. Voldemortovo gigantické tělo v posledních pohnutkách netvorného sebevědomí uskočilo a vinou dopadu všude okolo rozstříklo tuny krve z lázně, stejně jako rozdrtilo nespočet panikařících nestvůr a soch.
   Mohutné jiskření a zář na Harrym pohasla, jeho tělo získalo trochu té energie, odhodlaně pohlédl na ležícího Voldemorta.
   „Tohle bylo za Cho!“ zaječel Harry krvavě.
   Voldemort jako vzteklá gorila zařval a zabušil do země, jak se zvedal opět vzhůru. V očích ta největší zlost, krvelačná chtivost téměř tak smrtelná, jako Baziliškův pohled. Byl rozzuřený naprosto nejvíc v životě, již podruhé naletěl, jeho nervy explodovaly do nedohledných výšin. Harry byl stále bezmocný, v tu ránu ho popadly oživlé kamenné sochy v další chvíli ďáblové, hned zase nemrtvý a tvorové z krve, vichr se šířil napříč místnosti, blesky burácely, nastalo peklo, Voldemort se rozzuřil opravdu na maximum a Harry cítil jak mu uvnitř vibruje tělo. Ohromná energie, kterou Voldemort vydával teď otřásala celým Mordem, kouzlo zeleného a smrtícího paprsku, pozměněné aby opět nebylo odraženo, právě Voldemort rozpaloval na jeho majestátné hůlce. Harryho srdce opět dostalo strach, vlasy mu létaly, oblečení kmitalo a nohy se třásly, zdálo se to jako konec světa. Chlapec s jizvou tvaru blesku se už neudržel na nohou, mlácení nestvůr ho poslalo k zemi, v další chvíli tvorové odstoupili Voldemort měl rozpřaženou hůlku.
   „CHCÍÍÍÍÍÍÍÍÍPNIIIIIIIII!“
   Teď už nebylo ochrany, Harry věděl že končí se vším, pohlédl o kus dál, kde ležel zmožený Fénix, ten však náhle zbystřil, Harry jako kdyby se s ním právě domlouval očima.
   Vzduch sílil, napětí sílilo, zář spalovala všechny, ohromné mocné kouzlo Voldemorta se rozzářilo na konci hůlky, místnost začala dunět, Harry se rozječel, Fénix vystartoval vzhůru a Voldemort zařval: „Avaada Kedáávrááááá!“ Halou plnou krve protla zelená záře, Harryho srdce pumpovalo poslední okysličenou krev, nervy na maximum, TEĎ NEBO NIKDY!“
   Vyšvihl se na nohy ze zbytečků sil, Fénix zapěl, Harry vyskočil jak nejvíc to šlo, dal do toho naprosto všechno, v tu chvíli dokázal uchopit brko Fawkese, vyškubl jej a zařval: „ZA VŠECHNY! AVAAAADA KEDAAAAVRÁÁÁÁÁÁÁ!“ z brku se vyřítilo tak ohromné rudé kouzlo, že silová vlna všechny odhodila, včetně Harryho samotného, kouzla se náhle v ohlušujícím třesku srazila až vychrstla na všechny strany rozžhavené kapky. V té chvíli se to Harrymu zdálo, jako by to bylo včera. Brk, kolem něhož se mu prsty prudce sevřely zcela samy, se mu divoce v ruce rozkmital, byl úzký a nedal se udržet, Harry se šíleně bál že praskne, brk celý zářil a pulzoval, téměř mizel v prostoru, jak vibroval neúprosnou silou. Voldemort na druhé straně byl vzteky bez sebe, cenil zuby a zíral psychopaticky na Harryho, jeho majestátná hůlka se také třásla a propojení kouzel mezi nimi změnilo barvu do jasného zlata.
   V další chvíli z provázku kouzla, který je propojoval vyšlehly stovky dalších, které se zformovaly jako blesk do kopulovitého tvaru, všichni tvorové, které kopule uvěznila se rázem proměnili v prach a vypařili. Harryho strach nabral na obrátek, tohle bylo o hodně silnější, z brku se ozývalo praskání, cítil jak slábne. Harry prohrával, nedokázal odolávat. Voldemort dokonce kráčel krvelačně nahnutý k Harrymu, očima se mu zarýval jako naprostý psychopat do očí, brk mu lámal na cucky, tříštil se Harrymu přímo v ruce, už jej nedokázal udržet.
   Když konečně se kopulí rozlehl ten zpět. Fénix začal zpívat tak překrásně ze všech nitek konstrukce, že se Harrymu zdálo jako kdyby mu někdo vzal srdce a podržel, v té chvíli, ač tomu nedokázal uvěřit se podél brku začala formovat jakási křišťálovitá hůlka velice podobná té rampouchovité od Prince. Zformovalo se to v Harryho ruce, konečně pevně držel brk jako nikdy před tím, problém byl, že Voldemort neustával.
   V tu chvíli se zprostřed jejich spojení začalo objevovat několik ohromných kapek. Zářily rozpálením nad všechny možné hranice, bylo jich nespočet, jako když se taví ta nejodolnější slitina ve vesmíru. Střet jejich kouzel, kde právě zářivé jiskření v podobě kapek bylo, spalovalo všechno okolo, stěny se začaly bortit, hroutit a kouřit, hučení probíhalo celou stavbou tvaru lebky.
   „ZEMŘIIIII!“ rozeřval se z plných sil Voldemort, Harry vyjekl, jelikož kapky vytryskly jako smrt přímo k němu závratnou rychlostí. Nedokázal je zastavit, ječel přitom a snažil se nepovolit, ale kmitání hůlky sílilo, nakonec se mu třásla celá ruka a paže, celým tělem mu mlátila hůlka jako šílená, ohromné kapky se blížily přímo k němu, nepadaly na zem, jenom se přilepily, odlepily a zase přilepily, jako kdyby čekaly až dorazí k Harryho hůlce. Zář okolo nich byla nesnesitelná, Harryho obličej začal pálit jako čert, tělo jako ďas, Fénixův zpěv zanikal z jeho uší, Voldemort jako krvelačná bestie postupoval dál. Kapky byly už jen několik centimetrů od Harryho hůlky, cítil jak se špička rozpaluje, jak hůlku zář ničí, nedokázal to ovládnout. Snažil se, tak strašně se snažil, domlouval si, ale Voldemort byl rozzuřený jako nikdy předtím.
   V té chvíli kapky dosáhly Harryho hůlky, ta se rozzářila na maximum a Harry zařval z plných sil, hůlka mu sežehala ruku snad i v popel. Nemohl nic dělat, nemohl povolit, prsty k hůlce byly doslova přilepené a tak šíleně pálily. To nejhorší však bylo, že Harryho hůlka nic nevyčarovala ani nezabila, Harry se bál co přijde teď.
   A také že přišlo, spojení a hůlka začaly vysávat jeho samotného. Z Harryho začalo vycházet záření, z očí, nehtů, nosu, uší. V té chvíli mu vibrování procházelo celým tělem a následně se z provazu záře mezi ním a Voldemortem vyřítily další čáry, které se zachytily Harryho končetin a těla. Harry cítil jak ho provazy záře, vycházející spíše z Voldemortovy hůlky, začínají trhat na kusy, připadal si jako kdyby ho zapřáhli mezi dva vagóny, tělem mu procházelo ohromné napětí, ohromná síla, Harryho kouzelná moc ubývala a hůlka mu ruku trhala, jak sebou škubala.
   Voldemort se smál jak jen dokázal, řehtal se a vpíjel se Harrymu do očí, ten v nich viděl, že přichází smrt.
   „Sám sis vybral! Teď zemřou i s tebou!“ zaburácel Voldemort apokalypticky, a následně mu do ruky z Harryho utržené kapsy přistály dvě lebky.
   Harry to přes všechnu bolest zahlédl a v tu chvíli se pro něj svět zastavil. Voldemort lebky drtil, až se ozývalo praskání, Harry vykulil oči a divoce v šoku vydechl.
   „Chceš něco vědět Pottere? Mohl jsem zachránit Lextera, ale já ho nechal zemřít docela.“
   „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“ zaječel Harry jako lev, v tu ránu mu tělo zazářilo, paprsky jež ho trhaly se rozprskly docela, kapky které mu sahaly na hůlku se od ní odtrhly jako kdyby měla záporný pól. Harry zářil, vibroval, hůlka náhle zcela zpevnila. Harry pohlédl na dvě lebky, spatřil Hermionu, uvědomil si jaké by to bylo, kdyby se odtud dokázal dostat s ní a Siriusem, šílené množství štěstí jím projelo zezdola nahoru, skrz naskrz, Harry si vzpomněl na Cho, na Felixe, na všechny ostatní a hlavně na svého tátu a mámu.
   Z hůlky vytryskla ohromná zář zlatého paprsku, jenž se prohnala po slabší která je doteď spojovala. Harrymu srdcem opět proplul zpěv Fénixe, tak mocný, tak uklidňující, tak dodávající odvahu, k tomu do toho všeho začal zpívat opravdický Fawkes. Ohromné síly skoro až božské moci, z toho všeho nejvíc vycházející z Harryho srdce, všechna ta bolest co mu letos způsobil, ubližování přátelům, zabíjení, TO JAK MU ZNIČIL CELÝ ŽIVOT.
   Harry vstal na nohy, vzduch místností fučel jako ďas, kapky doslova vystřelily směrem k Voldemortovi, který vykulil překvapeně oči. Ale to už se kapky zaryly do jeho hůlky. ‚ZA FELIXE, ZA SIRIUSE, ZA RONA, ZA LEXTERA, ZA HERMIONU, ZA CHO! ZA CELEJ SVĚT!‘ zařval Harry, kapky prořízly Voldemortovu zdobenou hůlku doslova skrz naskrz, dřevo z ní i všechny zdobnosti se rozžhavily a odpadly, Voldemortovo dlaň začala kouřit a po chvilce i jeho plátování zářit.
   Harry měl právě v sobě největší odhodlání v životě, za své blízké, za ty bolesti, ZA LÁSKU!
   Kapky se dostaly až k Voldemortově ruce, v tu ránu obr začal řvát, hůlka mu kvílela a nakonec se rozpadla, až z ní zbyl jen starý brk. Kapky roztrhly Voldemortovu dlaň, prostupovaly jeho rukou, Harry jako neúprosný stroj pokračoval do roztrhání. Kapky projely až do černokněžníkova ramene, hlavy, ta zazářila a nakonec do srdce.
   „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ Harry řval odhodláním nejsilněji v životě, hůlka se mu ani nekmitla, zářila a z Harryho vycházela naprosto všechna kouzelná moc.
   Voldemortovo ohromné obludné tělo se rozzářilo, objevily se na něm praskliny, ohromné díry a rány. Gigantická postava začala padat na kolena, černokněžník se topil v bolesti, Harry mu v další chvíli naprosto rozdrtil a sežehl ruku na prach, ohromné plátování a štíty byly ty tam. Následně se uvnitř jeho hrudi rozzářilo srdce, to když se k němu Harryho moc rozlehla, Fénix mu zpíval, Fawkes mu zpíval, z Harryho vyšlehly další ohromné paprsky, z provazu jenž je spojoval další, když se zachytily Voldemortova těla a začaly ho trhat. Harry křičel pořád dál, cítil tu lásku k Cho a k Hermioně, ke svým přátelům, ke všem které miloval, vzpomněl si na svou matku, jak jí Voldemort zabil a jak jí nechal zmizet z Harryho života jemu před očima. Všechno to viděl a poslední co spatřil byla umírající Cho pokládající za něj život.
   Harry se rozeřval cizím hlasem, naprosto božským hlasem plným sto procentního odhodlání prostupující celičkým mozkem, v té chvíli se ozvalo tříštění a ohromné provazy roztrhly Voldemortovo gigantické tělo na cucky, až na Harryho zářilo jenom Voldemortovo srdce, které se rázem začalo samo celé zmenšovat do malilinkatého zrníčka.
   V té chvíli Harrymu povolila ruka, hůlka totiž přestala čišet kouzla a místnost pohasla, vše ustalo. Jen uprostřed zářila malá kulička.
   PRÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
   V další chvíli vše protnul výbuch, který se epochálně rozlehl po celém Temném Mordu, Harry cítil jak je vržen na stěny, jak se celá místnost otřásá jako po výbuchu té nejsilnější nálože. Samá zář, hučení v uších, křik a bolest, nic víc už necítil, když sebou v dalším momentě praštil na zem a přestal se hýbat.
   Chvíli tam jen tak ležel, zcela vysílen, bez rezerv, bez jakékoliv částečky sil, oči se mu klížily, mysl nepracovala, zkrátka jenom ležel, jako kdyby jeho tělo mělo i nedostatek energie k dýchání. Uši mu zalehly, nic neslyšel. Tělo bylo zdecimované, nervy které normálnímu člověku dopravují do mozku informace o bolesti již byly zcela vyčerpané. Harry nadlidským výkonem vyčerpán ležel v kaluži krve, zatímco se kolem všechno hroutilo.
   „Harrryyyy…“ ozvalo se mu myslí protáhlé.
   Chlapec náhle zbystřel a zvedl hlavu, pomaličku mu do mysli vstoupila hrstka informací o situaci kolem něj. O kus dál dokonce spatřil Prince, po Fawkesovi jako by se slehla zem. Natáhl k Princovi na dálku ruku a okamžitě ho do ní praštil kámen. Harry sykl, přesto tu bolest téměř nevnímal, jak byl omámený. V duši jakoby stále necítil žádné emoce, přece se však začal sunout k Princovi v dálce. Cestou k němu v krvavé lázni si uvědomil jak stavba padá. Stěny se kácely k zemi jakoby byly ze sirek. Zvedaly ohromné vlny krve. Sochy se ničily a strop praskal ve švech, bylo jisté že tahle stavba dlouho nevydrží.
   Harryho následně popohnala jedna z vln v lázni krve, až se doklouzal směrem k Princovi. Zjistil že už je při vědomí, dokonce zjistil že to jeho slyšel v tom transu.
   „Harry Pottere…. d… dokázalž jsi to,“ hlesl již téměř mrtvým hlasem k Harrymu.
   Harry jen vyčerpaně zakroutil hlavou, v mysli sbíral informace k tomu, aby mohl promluvit. „Nedokázal jsem nic… nic…“
   „Neee,“ protáhl příkře Princ. „Zachránitil jsi je všechnoj, stavba se zbortítije, ty došov živitily tojhle nestvůry, ale teď už je nic nebude držeti,“ pokračoval a hlasitě odkašlal, Harry viděl v jeho kašli krev. „Jsou volní chlapčež… všeci ty milióny, všichni půjdějí na večný odpočinět.“
   „A co moji dva přátelé?“ zeptal se Harry přiškrceně.
   „Jestli s nimi nezmižíštiž, zaniknou taktéž,“ zahuhlal Princ a začal se dusit, jak už nemohl dýchat.
   „Tak jdeme… jdeme už odsud,“ zahalekal Harry, i když sám věděl že nemá sílu.
   „Dej mi ruku,“ oslovil jej Princ a natáhl svou klepající se.
   Harry mu jí stiskl a cítil jak umírá, a jak on sám také povoluje.
   „Amone… eratos… inrala krame… isölnae… mil magik… mil corus… mil torne lembe,“ řekl Princ již opravdu přiskrceně a uchopil Harryho ruku i tou druhou. „Teď ti předávám veškerů svou energiu, co mě drží při životě.“
   Harryho srdce se najednou nazdvihlo, jako kdyby se mu chtělo zvracet se nadmul a něco náhle skrz dlaň do sebe přijímal. Elektrizační napětí, podobně to cítil, ruka se mu chvěla, až nakonec se jim obě oddělily. Princ padl vyčerpáním do krve a přestal se hýbat.
   Harry cítil, že má v sobě o hodně více energie, ale ihned se soustředil zpět na Prince. „To ne… to nesmíš! Nenechávej mě v tom.“
   Princ se na něj zadíval a pousmál se. „Ty to dokážuješ Harry Pottere, jsi dědic dobra… a v každé správne pohádke dobrota vítězí nad zlom.“
   „Ale tohle není pohádka… to je skutečnost…“ řekl Harry plačtivě s obličejem naprosto zdevastovaným. „A ta je o hodně krutější.“
   „Ne je to pohádka,“ řekl Princ zasněně. „Já to tak vidím… vidím dobrotný konec… všici se radujůjí… oslavujůjí tě… vidím… vidím sebe jak na tebe hledímti z nebe… je jasno… na Erathu se blyšťujou vlnky na jezeru… a bzoučí zase včeluny…“ vypravoval Princ, Harrymu přitom odkapávaly slzy, popadl opět princovu ruku a pevně jí držel, stále ještě byla živá. „Tak si představujuž konec svojí pohádky… tak by to mělo končiť… každý by měl být šťastný… šťastný…“ Princ se pomaličku odmlčoval a oči se mu zavíraly. „To je štěstíj… zazvonil zvonec… a pohádky… je… je…“ už to nedořekl, zavřely se mu oči a uplakaný Harry ucítil, jak jeho ruka povolila, sjela z jeho a padla na zem.
   „Konec,“ hlesl Harry a políbil si prsty, které následně přitiskl Princovi na čelo. „Byl jsi statečný… děkuju ti Princi… děkuju.“
   Následně se s vervou zvedl opět na nohy, znovu si uvědomil bortící se stavbu, jen o vlásek uskočil padajícímu sloupu, vyběhl kulhavě k místu kde ještě před chvílí byl Voldemort, okamžitě sebral dvě malé lebky ze suti a vyběhl kupředu. Monstra všechna utekla, křik duší seshora zanikl v nastalém hluku ničící se stavby pekel. Harry věděl že tohle je konec, prchal co mu síly stačily, ale ještě než dorazil k východu ven, k proraženým očím, uviděl tu hrůzu. Podnebí tam venku se dočista zbláznilo, vítr ještě více zdivočel, balvany mlátily do budovy jako zjednaní a plameny všechno zapalovaly.
   Vydat se tudy je o život, navíc v další chvíli mu tuto možnost zhatil bortící se sloup s hadí hlavou a ornamenty z kostí, který sebou práskl o tento východ a kus se ho odlomilo. Harry vyběhl na druhou stranu, tam kde ještě před chvílí bývalo schodiště, začal se klouzat po nerovném povrchu, nehleděl na odřeniny a zranění. Sjížděl dolů co to dalo, dvě malé lebky pevně sevřené v rukách. V tu ránu se budova mocně otřásla, další gigantické její části se zřítily k zemi. Harry to musel urychlit. Nakonec se doklouzal po téměř příkrém povrchu dolů až bolestivě dopadl na pálící zem dolní jeskynní haly.
   Tady to bylo ještě horší, podlaha tu praskala, láva chrčela ven, kusy země se tu kymácely v lávě jako utržené ledovce, Harry přebíhal dál jak jen mohl. Sem tam uklouzl, ale okamžitě se zvedl. Uhýbal padajícím kamenům, vyhýbal se nebezpečí, když na poslední chvíli přeskočil na druhý konec skalní rozsedliny, zem na které byl se ponořila do lávy. V tu ránu se z lávy vynořila hlava gigantického draka, Harry padl na záda ohromením a zakřičel úlekem.
   V rukou svírajíc dvě lebky chraptivě vyběhl opět dál, drak za ním vysílal ohromné oblaky ohně, ale v tomhle divokém zápasu to neměl sám lehké. Harryho přece jenom popálil, navíc jej bouchalo kamení do hlavy a těla, měl již nespočet pořádných boulí, běžel však dál až k východu z jeskyně, kam se s napnutými nervy a srdcem konečně dostal. Konečně vyběhl ze strašlivé stavby ven na svobodu.
   Za ním se ozýval řev draka, jak ho přikrývaly kusy utržené země, jak ho zasypávaly trosky stavby, která se nekompromisně ničila.
   Chlapec s bleskem na čele a s neskutečně rychlým tepem nad všechny hranice, uháněl co mu síly stačily. Podnebí venku bylo naprosto šílené, balvany a kusy letících skal se míhaly nebezpečně blízko země, nerážely o sebe a vysílaly do prostoru kusy střepin. K tomu plameny ohně a jedovatý vzduch a také drásající vichr. Harry se snažil udržet rovnováhu jak jen to šlo, když doběhl na dřevěný most s provazy a podivně zavěšenými svíčkami, málem přepadl přes okraj, v jaké byl rychlosti. Prudce se nadechoval a vydechoval, křečovitě tiskl své dva poklady, srdce mu bušilo zatraceně rychlým tempem, v celém těle mu to vřelo nadlidským úsilím. Moc dobře věděl že mu svaly pracují na více než sto procent, už to dlouho nevydrží.
   ‚VYDRŽÍM!‘ zařval na sebe se zkrvavenou a začouzenou tváří a vyběhl napříč mostem.
   Široké dřevěné trámy pod ním praskaly, spousta jich byla začouzená a popálená. Harry náhle vykulil oči, do mostu se vřítil ohromný kus skály, chlapec padl a jedna z lebek se začala kutálet po trámu pryč. Vykřikl, zapojil nohy do maxima a vyskočil, když lebka přepadla přes okraj. Popadl jí dvěma prsty, až se zdálo že mu vyklouzne, nakonec jí ale chytil pevněji, vyskočil na nohy, běžel obezřetně u zábradlí, aby po dalším nárazu balvanu se pohotově chytil.
   Stalo se však něco jiného, most se začal otřásat. Harry se zarazil a ztuhl, na konci, ke kterému hleděl nic nebylo, otočil se tedy za sebe a spatřil tu hrůzu. Na most se vyřítili ďáblové v plné výzbroji tesáků a krvežíznivosti. Harry vyjekl a začal uhánět co to dalo. Ďáblové jej nekompromisně doháněli, v tomhle konci světa jako by to nestačilo a Harrymu strach vystoupal až po okraj. Chrčel a dusil se slinami, nemohl téměř dýchat, vítr mu cuchal vlasy a oblečení, když v tom do mostu vrazil další kus kamene. Harry se chytil konce mostu a sledoval jak několik tuctů ďáblů se řítí k zemi. Srdce mu při tom pohledu zaplesalo, ale ihned přestalo když zjistil, že se větší část na mostě udržela. Jenže balvan se spojil s ohněm, splanul a most podpálil. Ten se následně z druhé strany začal bortit a řítit k zemi. Harry ze všech rezerv co měl vyskočil, a když už mu most začal mizet pod nohama, dopadl půlkou těla na rozpálenou zem a začal se soukat na její povrch. Za ním se ozývalo ječení a skřeky těch ohavných nestvůr, které se řítily k zemi. Harry začal ustupovat a následně s úctou pohlédl na celou děsivou stavbu tvaru lebky.
   Horní část totiž byla v oklopení jakýchsi podivných mračen. Nebyly hrůzostrašné ani černé, naopak bílé a vypadaly jako by je sem seslali sami andělé. Harry vykulil oči a následně se prostorem rozlehla rána a záblesk. Horní část lebky pukla ve švech a z lebky začalo něco unikat. Byly to tisíce modrých zářících bodů, statisíce se jich vydávalo vstříc mračnům vzhůru, utíkaly na svobodu a přitom zpívaly podobným tónem jako Fénix. Duše se osvobozovaly, všechny letěly do věčného klidu. Harrymu celému udýchanému tenhle pohled přinesl nesmírnou úctu. V to co dokázal, učinil a kolik jich zachránil. Bylo to jako by letěly do ráje a snad i dokonce Harrymu děkovaly. Tak neuvěřitelný pocit, že před tím Harry v divokém vichru padl na kolena a zíral na tu krásu. Ohromná stavba tvaru lebky představující zlo se tříštila na kusy a z ní vycházelo uvězněné dobro.
   Jenže v tom Harry vyjekl. Jeho dvě lebky začaly vibrovat. Chlapec vyskočil na nohy a srdce mu začalo tísnivě křičet.
   „Neeeeeeee!“ zařval. „TO NEDOVOLÍM!“ pamatoval si co mu řekl Princ, musí je pronést obloukem, tamto je cesta do věčného klidu, Harry odmítal připustit že by zemřeli.
   „ANI OMYLEM!“ zaječel Harry. „Ještě vydržte!“ křikl a strhal si za sebe divoce triko, až zůstal jen v potrhaných kalhotách.
   Urychleně do trika maličké lebky zabalil a obvázal si je kolem krku jako velký přívěšek. Už se chtěl vydat do splašeného útěku, když v tom znovu ztuhl.
   Tentokrát se dělo něco apokalyptického, cítil to v srdci i v nohách. Zem se otřásala jako zběsilá, ten pocit Harrymu přiváděl do třesoucího se srdce hrůzné dávky běsnění. Něco se dělo, celý prostor se otřásal jako splašený, celý Temný Mord se náhle zbláznil.
   Harry zakroutil hlavou, už tady neměl co dělat. Vyběhl rychle k řece s rozpálenou vodou, běžel co to dalo. Neohlížel se, i když ho svědomí nutilo. Už zbývá jenom kousek, jen maličký kousíček z té trnité cesty. To už musí zvládnout!
   Zem mu podkopávala doslova nohy, byla nerovná a skalnatá, kameny na ní vibrovaly jako o závod. Harry chrčel vypětím, ale nevzdával se, nohy ho pálily a bolely, byly těžké jako dva betony, nemohly už dál. Harry měl ale v srdci naprosté odhodlání, větší už snad být nemůže. Uháněl co to dalo, na maximum, za všechno co mu bylo drahé, dokázal to všechno, teď musí dokázat i tohle. Se strachem pociťoval jak mračna nahoře nadzvedávají nepatrně jeho dvě malé lebky, jak ty dvě duše volá na smrt. Harry to nehodlal připustit, jenže to všechno se náhle ztratilo v té děsivé hřmějící scenérii. Harrymu to nedalo, vyběhl na jedno ze skalisek rudooranžových, jako všechno okolo a pohlédl do dáli za sebe.
   Zakřičel bolestí jenom z pohledu, přes řítící se stavbu lebky k zemi, se po celém horizontu něco vlnilo. Celý prostor v dáli, zkrátka celá země, byla pokryta doslova epochálním počtem ďáblů. Netvorové z celého Temného mordu se řítili směrem k jednomu malému chlapci. Široko daleko nebylo vidět nic jiného, než vzdouvající se hřbety uhánějících monster, jež měly v očích smrt za jejich pána. Mohlo jich být tisíce, statisíce, Harry s ohromujícím strachem si uvědomoval, že určitě i milióny. Ohromné milióny monster všude okolo se k němu blížilo jako ohromná vlna smrti, jež má na Zemi zahubit vše živé.
   Harrymu to drancovalo emoce, zachvátila ho panika, nemohl nic dělat, jediná věc byla utíkat, zachránit se. Seskočil bolestivě ze skaliska na zem a utíkal ke kamennému mostu. Gigantické vlny nestvůr však byly příliš blízko a pohybovaly se přímo nadlidskou rychlostí. Nebylo úniku. Už byly téměř všude kolem, milióny tvorů, ty ohromné masy, tuny monster se shlukovaly dokola. Harry utíkal po mostě, díval se za sebe, když nedával pozor. Most byl přece v půli zničený, Harry zařval, nestačil zabrzdit a přepadl. Jenže k jeho úleku přeletěl těch deset metrů na druhou stranu, kde se vyválel po rozpáleném kameni. Podíval se ohromeně na ruce, zajiskřily mu. Harry si uvědomil, že to muselo být něco z té energie Prince. Neváhal a upaloval kupředu, pod ním ale pod mostem se něco dělo. Řeka pro takovou masu monster byla jako kaluž, hnali se přes ní až samy ze sebe udělaly most a přehradily jí, Pod Harrym se proháněli a vzhlížely vzhůru, Harry seběhl z mostu dolů, srdce mu prudce bušilo do žeber, teď zbýval jen kopec vzhůru k oblouku…
   Jenže z kopce seshora se vyřítily další masy ďáblů, Harry vyhrkl a zastavil, otočil se a v tom mu nohy povolily v kolenech. Harry sebou praštil na všechny čtyři a zíral jak ho masy ďáblů obklopují. V další chvíli v dálce pukla stavba tvaru lebky. Doslova se v ohromném třesku podobajícímu se dopadu té nejsilnější bomby roztříštila a z jejího nitra ze sopečné lávy vyletěl ohromný ohnivý drak jako epochální výjev z mýtických bájí. Harry neměl ani odvahu dál mít otevřené oči.
   Klečel tam zatímco ohromné masy nestvůr na něj začaly skákat a obléhat ho. Cítil jak ho ta těla mačkají a cupují, cítil strašlivou bolest, ale o hodně větší měl v srdci. Vyndal hůlku z kapsy a zatnul jí do země. Přitom začal křičet celou bolestí světa, vůli kterou měl ještě od zápasu s Voldemortem, energií od Prince a srdcem od Harryho.
   Prudká rána a blesk, záře vyšlehlá z mračen bílého prostoru, ohromná vlna jdoucí od Harryho maličké postavy jako od kolosálního mága začala odhazovat enormní masy netvorů do dály. Strašlivá silová vlna plná magické energie tak mocné, že jí nikdy nikdo nemohl dříve spatřit, tak silné, že ty gigantické vlny netvorů začala odhazovat v dál a omračovat svou mocí.
   Z Harry právě vyprchal i ten sebemenší kousek energie, všechno to vydal do jednoho maličkého okamžiku, podobnému velkému třesku.
   Jenže neměl pokoje, následně ho popadl svými drápy drak a vyzvedl do výšky. Harryho srdce už téměř nic necítilo, bylo zaměřené pouze na dvě malé lebky kinklající se mu u krku. Hůlka sebou snad mávla sama, způsobila drakovi bolestivé zranění a Harry dopadl na okraj srázu, kam ho drak vynesl. Harry se bezmocně dokutálel až k Oblouku smrti.
   Zvedl hlavu k němu a nemohl uvěřit že je u svého cíle. Poslední, i ty naprosto nejmenší částečky sil, energie, nebo zkrátka vůle, všeho co měl, dal do toho aby se dosoukal k Oblouku, sundal si lebky z krku, začal je vytahovat… jenže to už znovu vzduchem letěla strašlivá křídla. Ohromný nervy drásající drak znovu napřahoval pařáty, rozzuřený k nepříčetnosti se jimi zachytil křehkého oblouku a následně jej urval a rozdrtil.
   Harry sledoval s otevřenou pusou, jak se mu oblouk před očima kácí k zemi, až následně mu mizí před očima, jako ta poslední spása kterou měl.
   Srdce mu zmizelo z těla, emoce se jakoby šokovou explozí vytratily. Vše bylo nadarmo, všechno až doteď. Bylo dané, že to nikdy nedokáže. Bylo dané, že to Harry Potter nepřežije. Už od samého začátku.
   Harry uchopil dvě lebky v té strašlivé bouři větru a kamení. Vlasy mu samy vlály a jizva tvaru blesku byla pokryta potem. Harry sevřel v ruce své dva poklady, zvrátil hlavou a s bušícím srdce a tělem se rozeřval: „POMOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
OOOOOOOOOOOOOC!“
   Křičel dokud mu hlasivky neselhaly a on se nesklátil na pálivé zemi. Ležel tam bezmocně a hleděl do prázdnoty. Očekával kdy ho smrt zastihne, s jeho vyčerpáním to nemohlo trvat dlouho. Pusa vyprahlá, břicho prázdné, síly fuč, nervy zničené, tělo naprosto zdevastované, vše pryč.
   Harryho levé oko náhle ozářilo jakési jiskření. Otočil oční panenku tím směrem a chvíli nedokázal uvěřit tomu, co spatřil. Přinesl to Fawkes? Co to má znamenat? Slyšel někdo na jeho prosbu?
   Vedle něho se totiž objevilo zrcadlo z Erisedu, Harry tomu nemohl naprosto uvěřit. Viděl to překrásné zdobení, zlatý rám a dvě velké nohy s tlapami, jež jej nesly. Zrcadlo nebylo opřené, stálo jenom v prostoru. Harry vydechl překvapením co se to stalo. Soustředil svůj zrak, pohlédl do zrcadla a oněměl. Mávali tam na něj, Sirius a Hermiona, mávali a usmívali se, za nimi stál Ron a Lupin, James a Lily, když v tom vedle nich všech se postavila i Cho.
   „Harry… prohoď ty lebky zrcadlem, než bude pozdě,“ řekla mu Cho konejšivě.
   Harry pokýval hlavou, nevěděl co to dělá, ale lásku, kterou opět spatřil, potřeboval vidět ze všeho nejvíc. To mu do těla přece jenom vlilo nepatrně energie, Harry konečně rozbalil snůšku s lebkami. Vzal tu s křičícím dívčím hlasem. Rozpřáhl se, srdce mu bušilo, nervy se chystaly prasknout, Cho mu ukazovala aby házel, Sirius a Hermiona taky, teď to bylo tady, teď nebo nikdy. Harry se rozeřval a mrštil s lebkou do zrcadla, kde se jako ve vodní hladině následně se zablesknutím ztratila.
   Harrymu puklo srdce nadějí, Hermiona na obraze zazářila, Harry jí opravdu oživil. S divokým vzedmutím naděje popadl i Siriusovu křičící lebku, rozmáchl se, rozhlédl jestli nikdo nikde není, opravdu nebyl. Harry hodil a další lebka se zavlnila v záblesku v zrcadle.
   „Lásko teď ty!“ křikla Cho. „Poběž Harry, pojď za námi.“
   Harry chvíli divoce dýchal, ale pak zakroutil hlavou. Už nemá sílu, Cho ho přemlouvala dál, ale její hlas se mu vytrácel z uší. Harry omdléval naprosto vyčerpán a mozek mu končil. Baterie došly, síly ustaly, Harry povolil a spustil hlavu k zemi.
   „Harry!“ křikl mužský hlas.
   Ten jediný, který Harryho mohl probrat, byl to Lexterův hlas.
   „Harry splň svůj slib!“ zakřičel Lexter ze zrcadla. „Splň ho kvůli nám!“
   Harrymu prudce zabušilo srdce. Zdálo se však že znovu padne hlavou k zemi a usne nadobro.
   Když v tom však se jeho ruka zvedla a začala sunout Harryho tělem k zrcadlu. Hlava se mu zvedla také, druhá ruka v zápětí. Harry ze sil které již neexistovaly, se začal posouvat k zrcadlu, poslední metr mu zbýval, všichni ti co miloval na něj mávali, Harry popoháněn všemi emocemi světa se soukal dopředu, další kousek a další. Už natahoval ruku, už… už… už by mohl! Drak nikde, Harryho srdce bylo plné naděje, to už se jeho ruka téměř dotýkala zrcadla, bylo to tu.
   V tom okamžení Harryho hrudí projelo ostří meče. Harry ztuhl a vyhekl, krvavé ostří se mu objevilo na druhé straně těla, vyčnívalo mu z hrudi z míst kde měl srdce.
   Otočil se ohromeně a zůstal zírat do chlámajících se očí Belatrix Lestrangové v ďáblově rouše. Celá odporná a odpudivá ječela zadostiučiněním, chlámala se umírajícímu Harrymu, když v tom se za ní zvedl ohromný drak , spletl si jí s Harrym a odnesl ohromný hrábnutím pařátů pryč.
   Harry padl na zem, srdce mu přestalo bít. Meč měl stále v sobě, uvědomoval si že právě umírá. Pohlédl do zrcadla, bylo prázdné. Už se nenadechl, pláč ho přešel a emoce také. Z posledního se rozmáchl a jeho mrtvá ruka se dotkla zrcadla.

   V temné chodbě plné jakéhosi vlhkého slizu leželi tři lidé. Místnost byla temná a tichá, byla podivně tvarovaná a fungovala nejspíše jako jakási tajná místnost. Tři postavy ležící na vlhké zemi se ani nepohnuly. První z nich byl černovlasý mladý kouzelník, na hlavě měl jizvu ve tvaru blesku a nedával najevo sebemenší pohyb. Další byl již dospělý kouzelník, vypadal jako kdyby ho roky mučili, také měl černé vlasy a také tvrdě spal. Poslední byla dívka, která spala ze všech nejlehčeji, to právě ta se náhle leknutím probudila a zvedla do pokleku.
   Rychle oddychovala a sahala na sebe, jako kdyby nevěřila že je celá. Následně se dala do divokého rozhlížení, okamžitě spatřila muže ležícího opodál. Hbitě k němu po čtyřech přiběhla a začala s ním cloumat.
   „Siriusi… proboha Siriusi!“ křikla radostně. „Ty žiješ!“
   Kouzelník zachraptěl a zamrkal očima.
   „Mě n… nedosta… nete,“ zabrblal.
   „Siriusi, to jsem já Hermiona,“ pískla vesele. „Tak se prober krucinál!“ křikla a vrazila kouzelníkovi facku.
   Ten vyhrkl a narovnal se, začal se prohlížet stejně jako před chvílí ona sama a oba dva na sebe po chvilce pohlédli.
   „Hermiono,“ řekl užasle Sirius. „Já žiju? Já… jsem venku?“
   „Je to zázrak!“ výskla šťastně. „Nevím co se stalo, ale jsme naživu! Pryč z toho pekla.“
   „Skoro nedokážu mluvit,“ zachraptěl Sirius opravdu vykřičeným hlasem. „Kde to jsme?“
   „Nevím, teď jsem se také… probra… pro… proboha…“ vydechla Hermiona, protože při ohlížení spatřila ležící chlapcovo tělo.
   „To je Harry!“ vykřikl Sirius náhle zvučným hlasem.
   „Harry!“ křikla Hermiona a rázem u ležícího těla byly oba dva.
   „Propána, nedýchá…“ zkonstatoval Sirius.
   „To ne,“ vyjekla Hermiona. „To neberu,“ pokračovala a zacloumala s chlapcovým tělem.
   „Nevíme jak dlouho tady už vlastně ležíme,“ obával se Sirius.
   Hermiona náhle zcela ztratila hlavu.
   „Tohle neberu!“ zakřičela a popadla Harryho hlavu. „Za takovouhle cenu nechci žít, rozumíš!“ zařvala chlapci do obličeje. „ŽIJ!“
   „Hermiono…“ oslovil jí Sirius.
   „No tak!“ zakřičela a popadla Harryho ruku.
   Chvíli hledala tepnu a pak se strašlivým strachem v očích s rukou mrštila. Přetočila se k chlapcovu krku a začala hledat krční tepnu.
   Hned na to zalapala po dechu.
   „Necítím puls,“ řekla téměř až hystericky.
   „Musíme něco udělat,“ vyhrkl hned Sirius. „Zatraceně chlapče, cos to udělal!“
   „Tohle ne, to prostě nejde,“ nehodlala se Hermiona smířit. „Harry… Harry žij!“ křičela až jí přeskočil hlas a po tváři sjela slza.
   „Musíme zavolat léčitele,“ řekl Sirius na jeho hlas nezvykle.
   „Není čas,“ pískla Hermiona až se dusila. „Mus… musí… musíme něco udělat…“ koktala. „musíme ho oživit. Musíme, prostě musíme.“
   „Já… nevím jak,“ obával se Sirius. „Nikdy jsem to nedělal.“
   „Zkusíme kouzla,“ vyhrkla Hermiona, začala hledat hůlku po kapsách, ale nic. „Zatraceně!“ zařvala vzhůru tónem v koncích.
   „Harry, kamaráde… nevzdávej to…“ domlouval mu Sirius.

   „Mami?“ zeptal se chlapec, zcela v pořádku, umytý i když přesto s typicky rozcuchanými vlasy. „Tati? Kde to jsem?“
   Opravdu je viděl, viděl před sebou své rodiče, jak se na něj usmívají, stáli na verandě jakéhosi krásného domečku s barevnou zahrádkou a přenádherným výhledem na moře. V dálce se o oblázkovou pláž lámaly letmé vlnky a mořský voňavý vítr jim letmo ovíval těla.
   „Jsi doma chlapče… teď už jsi doma,“ řekla maminka s úsměvem.
   Harryho tvář se zkřivila do breku. „Já tomu nerozumím.“
   „To je v pořádku,“ konejšil ho i otec.
   Harry sklopil tvář a pak se zahleděl na moře. Z horizontu na něj zářilo jasně bílé světlo andělského nádechu, z něho náhle vyběhl překrásný Pegas a na jeho hřbetě seděla jako bohyně Elvíra s vlajícími bílými naprosto překrásnými šaty. Zastavila se ve vzduchu v dálce, v bílé záři a zcela přenádherně a mile se na Harryho usmála.
   „Děkuje ti Harry,“ řekla maminka. „A my také.“
   „Jsme na tebe hrdí synu. Na to co jsi dokázal,“ pravil otec a stejně jako jemu, i Harrymu po tváři sjela slza.

   „Tělo mu chladne,“ strachoval se Sirius. „To není dobré.“
   „Biologická smrt nastane za pět až deset minut. Pořád máme čas!“ nehodlala ustoupit Hermiona. „Musíme něco vymyslet, prostě se nehodlám s tímhle smířit!“
   „Zkusíme oživování, po mudlovsku,“ vyhrkl hned Sirius.
   „Proboha podívej se,“ zděsila se Hermiona.
   Prsten, který Harry nosil měl sklouzlý z prstu. Neochraňoval ho.
   „To je ten…“
   „Ano ten,“ vyhrkla Hermiona. „Já bojím že opravdu zemřel… musíme… musíme rychle…“ bědovala Hermiona a poklekla si k chlapci.
   „Harry žij!“ křičela. „No tak žij krucinál, já tě znám, ty to nezdáváš!“ křičela, sepnula ruce a přitiskla je k Harryho hrudi. „Raz, dva, tři, čtyři, pět!“ odříkala s přitlačením rukou na srdce a následně se dotkla Harryho úst, vdechla mu do těla doušek vzduchu. „ŽIJ ZATRACENĚ!“ zařvala. „Raz, dva, tři, čtyři, pět!“ a vdech opakovala. Čím to trvalo déle, tím víc plakala.
   „No tak Harry, James by to nevzdal! On by bojoval! Nikdy se nevzdával!“ nabádal ho Sirius. „Jako ty ne, nesmíš teď polevit!“
   „Raz, dva, tři, čtyři, pět!“ křičela už Hermiona, obličej měla celý mokrý když se opět přitiskla na Harryho rty a novým douškem obdarovala Harryho tělo.
   „To nevypadá dobře,“ halekal chraplavě Sirius. „Zatraceně Harry, vyrvem tě ze chřtánu smrti ať chceš nebo ne!“
   „Už nemůžu,“ plakala Hermiona vyčerpaně. „Raz… dva… tři… č… čtyři… pět…“ a opět Harryho políbila a vdechla mu do plic vzduch.
   „Pusť mě k tomu,“ řekl jí Sirius. „Vdechuj mu vzduch, já budu dělat masáž srdce,“ rozhodl a začal Hermionu kopírovat, stále a stále to opakovali, ale bylo to opravdu navýsost marné.
   „Proboha… Brumbál říkal že mrtví mrtvými zůstanou… bojím se že nám odejde,“ plakala Hermiona a následně přitiskla pusu na Harryho ústa.
   „Neodejde… prostě… nemůže,“ odmítal Sirius a stále tisknul dál a dál Harryho hruď.
   „Siriusi!“ vyhrkla Hermiona a objala dospělého kouzelníka. „Já nemůžuuuu,“ křičela a plakala o život. „Já ho chci zpátky, prosím ať se zase vrátí.“
   „Klid Hermiono… jen klid…“ konejšil jí a oči ho bolely jak potlačoval slzy.

   „A co Hermiona… a Sirius?“ zeptal se Harry.
   „Jsou naživu,“ pousmála se maminka. „Zachránil si je Harry…“ řekla a dotkla se dlaní jeho tváře. „Jsem na tebe tak moc pyšná chlapče… nikdy bych netušila co všechno dokážeš.“
   „Harry…“ pravil otec. „já… jen jsem…“ ale po chvilce mlčení to nedořekl, místo toho si všichni padli do náruče, tiskli se a Harry brečel jako malý kluk.
   „Mami… tati,“ halekal. „Tak strašně jste mi chyběli,“ naříkal a plakal, až ho srdce škrtilo. „Nebyl den abych na vás nemyslel… tolik jsem vás potřeboval… tolik moc vás mám rád.“
   „My tebe taky chlapče… ale teď už nejsme žádné návnady toho zloducha…“ řekla maminka a pohlédla mu do uplakané tváře. „Rozumíš? Jsme tu s tebou.“
   „Děkuju bože,“ pípl Harry a opět se k nim přitiskl. „Strašně děkuju, tohle je nejšťastnější den v mém životě.“
   „Harry…“ ozvalo se mu za zády.
   Harry se odtáhl od rodičů a ohlédl se. Málem se mu podlomila kolena bolestí a emocemi.
   „Cho…“ vyhrkl naprosto dojatě.
   „Ahoj Harry,“ řekla mu s úsměvem, celá krásná a hlavně milá. „Tak co? Zůstaneš tu s námi?“
   Harrymu se na obličeji objevil naprostý výraz štěstí, krůpěje slz nezadržel, místo toho se rozběhl a divoce Cho políbil, nemohl se odtrhnout, v záři bílého slunce se jejich
   rty spojily nastálo, už se nechtěly oddělit.

   „On zemřel!“ vyhrkla Hermiona po pěti minutách a opřela se prudce hlavou o zeď. Bolest nevnímala, cítila jenom tu v srdci.
   „Tohle nepřenesu,“ dusil se žalem i Sirius. „Je pozdě na pomoc,“ zkonstatoval.
   „Ještě ho můžeme zachránit,“ pořád stále věřila Hermiona.
   „Tohle není pohádka, ale skutečný svět Hermiono,“ řekl Sirius. Tak prudce zadržoval emoce, až se mu ruce třásly.
   Následně natáhl jednu z nich a tahem dolů po Harryho obličeji mu zavřel pootevřená víčka.
   „TO NEPŘIPUSTÍM!“ zakřičela Hermiona divoce, vyskočila, klekla si hbitě vedle Harryho a: „Raz, dva, tři, čtyři, pět!“ křičela a vdechla mu život. „Raz, dva, tři, čtyři, pět… raz… tři… dva tři, čtyři, dva… pět…“ Hermioně se klepalo celé tělo i ruce, „já nemůžu,“ vyjekla. „spletla jsem to… já… já to spletla,“ plakala a hysterčila. „Měla jsem mu vdechnout…“
   „Hermiono pojď… musíme...“
   „NEEEEEEEEEEEEEE!“ zařvala na Siriuse. „JÁ SE NEVZDÁM A TEN LENOCH TAKY NE!“ ječela naprosto hystericky. „RAZ! DVA! TŘI! ČTYŘI! PĚT!“ křičela a bouchala mu do hrudě, následně mu vdechla vzduch do plic. „RAZ! DVA! TŘI! ČTYŘI! PĚT!“ opakovala a ještě jednou a pak znovu, asi pětkrát, pak jí Sirius už začal tahat od těla.
   „Hermiono on už se rozhodl,“ nabádal jí. „On už se rozhodl zemřít, slyšíš?“
   „NE, nerozhodl! NEEEE!“
   „ALE ANO!“ zakřičel na ní Sirius a otočil si jí k obličeji. „ROZHODL SE ZEMŘÍT, BUDE MÍT KLID HERMIONO,“ jenže v křiku neudržel pláč a ač dospělý se rozbrečel ze všech sil. „ZATRACENĚ,“ vyjekl a z očí mu tekly slzy proudem.
   „Harryyyyy,“ hlesla Hermiona a přitiskla se na Siriuse. „Proboha… já bez něj nepřežiju… bude mi šíleně chybět…“
   „Mě ta… khy,“ bědoval Sirius a tiskl na sebe Hermionu plačtivě, oba dva plakali a Harryho tělo leželo zcela mrtvé. Jeho duše se opravdu rozhodla.
   „Tak tohle je konec,“ hlesl Sirius dusivě a tiskl rty k sobě.
   Hermiona na jeho hrudi přímo vřela, uvnitř v ní to bušilo, ruce se jí třásly, tělo vibrovalo, mozek pěnil, celá uvnitř křičela a to vše stále stoupalo výš a výš až nakonec… „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“
   Řvala jako šílenec, srdce se jí mohlo rozskočit, skočila na Harryho, sepjala ruce.
   „Raz! TY TO NEVZDÁVÁŠ! Dva! JÁ TĚ ZNÁM! Tři! NIKDY SES NEVZDAL! Čtyři! JINAK BYS NESPLNIL SLIB! Pět! TAK HO ZAAAATRAAACENĚĚĚ SPLŇ TEEEEEEEEĎ!“ zaječela z plných plic, následně mu vdechla vzduch do těla.
    V tom sebou Harryho tělo cuklo, Hermiona zalapala po dechu, Harry náhle zakašlal a otevřel oči, pohnul svaly, začal se hýbat.
   „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zaječela Hermiona, naprostá exploze emocí v ní vybouchla, popadla Harryho a tiskla ho k sobě, zatímco odkašlával a teď se dusil v jejím objetí. „BOŽE MŮŮŮŮŮJ!“ ječela Hermiona a očí jí křičely pláčem, tohle byl ale pláč naprostého, neskutečného štěstí.
   „Harry žije!“ zakřičel s neuvěřením Sirius, teď kašlal na zastírání slz.
   „Harry… jak… jak to… ty… ty ses vrátil… jak…“ koktala Hermiona.
   Harry se na ně podíval a pousmál se. „Změnil jsem názor,“ pravil s úsměvem. „Přece vás tu nenechám,“ řekl a smál se na ně.
   Křičeli a brečeli štěstím, objímali ho, tiskli se na něj, Harry téměř nemohl opět dýchat, jeho tělo zničené od Démonů a Mantichóry se nezdálo být v  pořádku, ale on žil, on opravdu žil!
   „Já umřu štěstím!“ křičela Hermiona.
   „To proboha nedělej,“ řekl jí na to Harry. „Další cestu do pekel bych už nepřežil,“ pravil s úsměvem.
   „Nezapomněli jste na někoho?“ ozvalo se z dálky, ten hlas jim byl nanejvýš povědomý.
   „Propána,“ vydechla trojice.
   „RONE!“ zakřičel Harry.
   „V celé své ošklivosti,“ pousmál se Ron s ošklivou ránou na rameni a opírajíc se o jakousi větev. „Ani nevíte jak jsem rád, že vás…“ Ron náhle ztuhl. Za Harryho hlavou se objevila ta Hermiony. „Proboha…“
   Ronovi se málem podlomila kolena, odhodil hůl a vyběhl přímo k ní.
   „Rone!“ křikla i Hermiona naprosto šťastná, vyskočila na nohy a běžela mu naproti.
   Přiběhli k sobě a místo normálního objetí k tomu přidali ještě dlouhý polibek.
   Harry a Sirius se na sebe překvapeně podívali, ale hned se usmáli samým štěstím. Chvíli dvojici trvalo, než jim došlo že je sledují.
   Následně se od sebe oddělili, oba dva červení od hlavy až k patě.
   „To… nebylo…“ zakoktala Hermiona.
   „…nic,“ doplnil Ron.
   „Hlavně takhle nevítej mě,“ zasmál se Harry a padl hlavou na zem, jak ještě byl napolo v mdlobách.
   „Kde se tu bereš?“ zeptal se Sirius.
   „Tomu neuvěříte! Koukejte!“ křikl a otočil se za sebe, následně Hermioně do náručí vyskočil Křivonožka, byl štěstím bez sebe, předl a vrněl, otíral se o ní a Hermiona se s ním šťastně mazlila. Byla ještě víc šťastná, tak ráda že ho vidí.
   „A to není všechno,“ pravil Ron.
   „Z-z-z-z-zdravím,“ zakoktal známý hlas z dály.
   Harryho to donutilo zvednout hlavu. „Tenhle hlas znám,“ řekl.
   Z temnoty chodby vyšel zcela živý a zdravý Felix Cvalda a usmíval se na ně. „T-t-t-ten v-váš k-k-koc-cour slečno je v-v-velice chyt-r-rý. U-k-k-kázal mi tajnou chod-d-d…“
   „Zkrátka ukázal Felixovi tajnou chodbu do Tajemné komnaty, Felix mi pomohl a pak jsme hledali vás. A ten křik…“ pousmál se. „Nešel přeslechnout.“
   „Ty můj malej kocourku,“ zasmála se Hermiona a pohladila Křivonožku za uchem. „Bože já jsem tak šťastná.“
   Harry se na chvilku uzavřel do ticha, protože ještě s marnou nadějí hleděl do dály, tolik si přál aby odtamtud vyšla ještě alespoň jedna osoba, tak strašně moc chtěl aby Lexter žil. Jenže chodba kromě radujících se kouzelníků byla už prázdná, Lexter nepřišel… a ani nehodlal přijít.
   V místnosti přece jenom bylo ještě něco, u stěny jako stín viselo Zrcadlo z Erisedu… Harry se usmál, neviděl v něm totiž nic, přes všechny ty co ztratil, byl na maličký okamžik naprosto šťastný.
   „Tak co takhle kdybychom už šli domů?“ navrhl Sirius již znovu chraplavě a kulhavě se pokoušel zvednout.
   Nakonec jim téměř všem vykouzlil Felix berle nebo lehátka a všichni vycházeli tajnou chodbou ven z Tajemné komnaty. Vyšli na překrásné mýtině, vstup do té Tajemné chodby byl v nesmírně starém dubu, navíc ještě kouzelně neviditelný. Mýtina byla nádherná, večerní cvrlikot ptactva a vůni přírody si náhle Harry vychutnával víc než kdy dřív. Nedokázal uvěřit že opravdu žije. Že to přežil, že dokázal to co dokázal. S prstenem znovu na ruce, s tou prapodivnou hůlkou tvaru rampouchu v kapse, se štěstím v srdci znovu nabyté lásky z existence Hermiony a Siriuse. To vše ho přivádělo k naprostý pocitům štěstí, které snad ani nedokázal vyjádřit. Ležel na lehátku v tom chladném mírném večeru, vychutnával si přírodu plnými doušky a hleděl opět svým špatným zrakem bez brýlí do dály na Bradavický hrad. Přesto mu na mysli stále ulpívala Cho, tak moc po ní strádal.
   Došli až k Bradavicím, Felix se legitimoval a prošli vstupem až ke vchodu do Velké síně.
   „Albus Brumbál je tam i se všemi pracovníky ministerstva pánové,“ sdělil jim kvapně zřízenec. „Za normálních okolností bych vás tam nepustil, jednají o nové podobě ministerstva. Ale…“ a pak se usmál. „jen jděte.“
   Obrovské dveře se před nimi otevřely dokořán a na ně se vyvalil úřednický šramot a hlas Korneliuse Popletala.
   „A proto připouštím, že o tom chlapci raději nebudu nemluvit z hlediska trestního, vracím zpět své nařčení, a ještě ke všemu svým posledním činem, zatáhnutím neviného děvčete do spárů Vy-víte-koho, se zločinc…“
   Místnost utichla, protože v jejím vstupu Harry sesedl z lehátka a na všechny pohlédl. Za ním stála Hermiona držíc se za ruku s Ronem, usměvavě na sebe koukali a oba tiskli Harryho u ramen, aby mu dodali odvahu. Za nimi stál Felix a hlavně Sirius.
   Harry bez jakýchkoliv slov vyšel dál před všemi překvapenými zraky, které usedávaly na živém Siriusovi a Hermioně. Velká síň byla místo studentů plná úředníku a profesorský stůl zase lidí z nejvyšších míst, včetně Popletala a samotného Brumbála, který jakmile spatřil Harryho, tak povstal. O kus dál se ze židlí zvedly další postavy, byly to Weasleyovi a hlavně Molly a Arthur a vedle nich, zcela ohromení manželé Grangerovi hledíc s otevřenou pusou na svou dceru, paní Grangerová neměla daleko k omdlení. Jak vidno, o osudu Hermiony a Siriuse musela celá Velká síň vědět.
   Harry procházel mezi všemi, nehleděl na jejich užaslé pohledy, ani na ticho které nastalo kvůli němu. Kráčel přímo k Brumbálovi a nic ho nemohlo rozhodit. Jeho kroky se rozléhaly po celé síni následovány kroky jeho společníků. Harry celý pošramocený a zohavený, nemocně a kulhavě došel až k profesorskému stolu a podíval se zpříma na Brumbála.
   „Slib splněn,“ řekl prostě jen.
   V tom maličkém okamžiku spatřil, že Brumbálovi usmívajícím se dojetím teče po tváři slza.
   V další chvíli mu povolily nohy a Harry omdlel na zemi, kde se k němu hned přihnali ti, které měl tak rád.
   Harry Potter prošel tím největším peklem v životě, prošel dokonce i samotnou smrtí. Ale na rozdíl od zlých sil měl vždycky výhodu, měl přátele, kteří pro něj byli ochotni obětovat vše, dokonce i život… stejně jako on pro ně.