Kapitola 98.


Konec začátku

„Poprvé bez zlých snů?“ proplul hlas chlapcovým sluchem. Harry, ležíc na jakémsi lůžku, otevřel své zalepené oči „Ale… vidím, že jsem tě probudil,“ řekl starý hlas, velice zvučný a plný energie, s nádechem škádlivosti. „V tom případě už nemusíš déle vyspávat.“
   Harry poprvé uvědoměle polkl a rozhlédl se kolem sebe. Jeho zrak se vzpamatovával a jako vždy, zaostřování se zarazilo na obvyklé hranici. Harry se automaticky naklonil na stranu kde očekával stůl a ejhle, on tam opravdu byl, dokonce i brýle, které si okamžitě nasadil na nos. Byly nové, obroučky byly opět tak lesklé, i když přesto stále kulaté, jako kdyby ho tohle kulaté prokletí mělo následovat celý život. Harry pocítil čerstvý vzduch, do něhož se mísily všechny rozličné vůně. Jeho oči okamžitě začaly prohledávat okolí.
   „Tady…“ ťuklo ho něco do ramena.
   Harry sebou cukl úlekem a pohlédl do tváře veselého Brumbála, byl tak radostný, že se mu oči blyštily při světle z oken.
   „Profesore… kde… kde to jsem?“ zeptal se Harry, uvědomil si že má normální hlas, ne ten nakřáplý a vyčerpaný.
   „Klid hochu, jenom klid. Copak není tato otázka zřejmá?“ pousmál se Brumbál a přešel k chlapcovým nohám.
   Harry se dlouho nemusel rozmýšlet, nádech barev a uspořádání postelí, ošetřovna jak má být.
    „Madam Pomfreyová by asi zuřila, kdyby věděla že jsem tě probudil, nikdo totiž neví že jsi vzhůru,“ řekl Brumbál a přitom se naklonil a zašeptal. „Proto se pokus chvilku nehýbat, třeba si nás nevšimne a bude si myslet, že ještě spíš,“ dopovídal Brumbál a mrkl na Harryho pravým okem.
   „Kde… co se stalo? Co… jsou všichni v pořádku?“ halekal Harry.
   „Ale no tak, Harry, zkazíš mi plán,“ řekl nešťastně s úsměvem Brumbál.
   „Dobrá… jsou…“ Harry nuceně ztišil hlas. „jsou všichni v pořádku?“
   „Všichni…“ odpověděl mu na to starý moudrý muž a naklonil zamyšleně hlavou. „všichni ti, kdož mají být.“
   „Hermiona a Ron… a taky Sirius,“ napověděl Harry.
   „V tom případě odpověď zní ano,“ odpověděl mu na to a na tváři se mu rozlil úsměv.
   „A… a Cho? A Lexter?“ zeptal se o poznání smutněji.
   Brumbálovi úsměv zmizel z rysů, místo toho je vystřídala vážnost. „Nemám odvahu ti odpovídat, chlapče… navíc… moc dobře znáš odpověď. Choino tělo Hagrid nalezl ráno bez života a Lexter…“
   „Chápu,“ řekl Harry a odvrátil tvář, obličej se mu zkřivil, koutky rtů se mu tlačily samovolně do stran, jak jej popadal plačtivý smutek.
   „Ale no tak… na to teď nemysli… rozhodně ne po prvním probuzení,“ nabádal ho Brumbál, otočil se, rozhlédl se po osamělé ošetřovně, kde jen na posledních třech lůžkách v koutě leželi a spali ranění studenti. Pak se nahnul k Harrymu a strčil mu pod polštář tři čokoládové žabky.
   „Dával jsem si pečlivě pozor, aby na nich nebyl můj portrét,“ řekl mu potom co se narovnal. „Oh, tu fotografii opravdu nemám rád, člověk se pokaždé musí usmát a to třeba několikrát denně, když si nějaké dítě kdekoliv na světě žabku otevře.“
   „Proč se usmíváte?“
   „Poněvadž kdyby ne, mysleli by si, že jsem pak starý bručoun a to není nikdy dobrá vlastnost,“ pravil Brumbál a přivřel víčka.
   „Chcete mi ulehčit situaci,“ pochopil Harry.
   Brumbál chvíli stál a pak se potichu usmál. „Měl jsem to vědět… už nejsi ten malý chlapec, abych tu na tebe hrál divadélka.“
   „Jak dlouho tu ležím?“ přerušil Brumbála, stále k němu ještě cítil jakousi zášť, přesto už nenucenou.
   „Spal jsi celou noc… pak celý den, a pak zase celou noc chlapče… prospal jsi hodně věcí… dnes jsem ale nevydržel a zkrátka jsem tě musel probudit,“ opáčil mu Brumbál už zase veseleji. „Vždyť bys zameškal začátek prázdnin.“
   „O tom mi ani nemluvte… nemám odvahu se vrátit tam ven… mezi ostatní,“ hlesl Harry zasmušile.
   „Nemáš se čeho obávat,“ oznámil mu Brumbál se vztyčenou rukou. „Všechno se to provalilo ven, tvé hrdinství, to jak jsi dokázal zachránit své přátele. Porazit Pána zla a vysvobodit duše zemřelých… i když… takto bujaré verzi hodně lidí samozřejmě nevěří. Ale tam venku…“ řekl Brumbál a opět se k Harrymu naklonil. „Jsi teď opravdu dokázal, že ne jen nějakou darovanou mocí, nebo ochranou, jež tě někdo obdařil, ale svým srdcem a vůlí jsi dokázal to, co jsi dokázal.“
   „Víte, že všichni u nás ve třídě v mudlovské škole si přáli být známými hrdiny? Herci nebo… zpěváky… ale já ne. Chtěl jsem být v ústraní, pryč od… všeho zlého, tak mi totiž svět připadal. A mým prokletím, je být hrdinou?“ zeptal se téměř až sama sebe. „Děkuji, ale tuhle poctu nechci.“
   „Bohužel, jak jsem řekl, nejsi už malý chlapec. Musíš se svým problémům postavit čelem a lidé si udělají svou vlastní verzi.“
   „Čemu věříte vy?“ zeptal se Harry.
   Brumbál se odmlčel a pak se podíval na Harryho. S tím se zároveň blahosklonně usmál a pokývl hlavou. „Věřím v život… věřím, že někde je v něm spravedlnost… a také věřím, že každý z nás má tady na tom světě nějaký úkol… jen ho musíme najít… a nezaleknout se nástrah.“
   „Já věřím v lásku,“ řekl Harry smutně. „Věřím že tenhle cit… dokáže z lidí udělat naprosté blázny… a přesto je…“
   „…tak krásný,“ dodal Brumbál s úsměvem. „Mimochodem, abych nezapomněl… prošel jsi úspěšně šestým ročníkem, máš velice slibné známky, Harry.“
   „Co se vlastně stalo, když jsme s Ronem zmizeli?“ zeptal se Harry, už mu bylo trapné tam jen tak strnule ležet, tak rozbalil jednu čokoládovou žabku a nabídl Brumbálovi.
   „Oh ne, děkuji. Tohle jsou mé šesté zuby a ta kouzloperace stojí nemalé peníze,“ a Brumbál se naklonil nad chlapce. „Navíc ti dočasně místo zubů musí dát náhradní a ani se neptej z čeho jsou,“ usmál se Brumbál. „Jen si dej sám, za chvíli ti přinesou spoustu jídla, jen se neboj.“
   Harry stále tázavě hleděl na Brumbála a ten po chvilce pochopil.
   „Nevím odkud začít, Harry, tento rok byl pro mě tím nejnáročnějším a já už cítím, že na to opravdu nestačím. Cítím, že mě smrt dohání, vlastně ani nevím proč jí stále unikám. Ale tím se netrap. Víš… když jste odjížděli v Bradavickém expresu, čekala mne nemilá povinnost se obrátit na Grangerovy. Vlastně jsem na to sbíral hodně dlouho síly… až je to zvláštní… kolik člověka stojí snahy pár prostých slov.
   Abych pokračoval, o útoku na Bradavice se dozvěděli hned ten den noviny, tím pádem i celý svět. Samozřejmě že událost jako je tahle, je… na epické úrovni, jelikož se zde vyučují děti a navíc… Bradavice jsou již proslulé. Ve chvíli, kdy byla Nagini v těle Dolores Umbridgeové vystavena doušku Veritaséra, se před zraky svědků, soudních zapisovatelů a úředníků dostala na povrch veškerá zvěrstva. Proti vůli stávajícího seskupení ministerstva byla povolána krizová rada. Ta byla uskupena od dob středověku, traduje se i od samotného kouzelníka Merlina, kouzelníci do ní nejsou voleni, ale vybírání podle svých duševních vlastností svými předchůdci. Merlinův řád se dostává jako čest spravedlnosti, proto kdyby se vláda čarodějného světa měla blížit ke svému zhroucení, mají tito členové moc převyšující samotné ministerstvo všechny další legislativy. To proto jsem měl tolik práce... jsem totiž jedním z nich.
   Rozhodli jsme se rozpustit stávající sestavu ministerstva, označenou jako krajně nevyhovující. O nové sestavě se mělo jednat podle domluvy zde v Bradavicích a povoláni byli všichni bývalí členové. Mezitím se svět dozvěděl o vašem ztracení a následně o smrti Hermiony a Siriuse, dokonce o tom byla zmínka v mudlovských novinách… samozřejmě se shodou okolností jejich tiskařskému lisu v době tisku něco zvláštního přihodilo. To vše se dostalo na povrch, když byla výpověď Dolores Umbridgeové nechtěně zveřejněna naším známým Denním věštcem. Naštěstí to hodně dětí bralo jako pohádku, přesto se informace o Démonech, Temném mordu a dalších starověkých prokletích dostala na povrch, tím i informace o tobě Harry, o věštbě a tvých přátelích. Dokonce jsem zaslechl, že nějaká bláznivá žena ze Skotska o tobě píše knihu.
   Ale vraťme se zpátky, paní a pan Grangerovi s tebou chtěli mluvit, Harry, proto přijeli do Bradavic, chtěli… chtěli mluvit s osobou, jež byla na poslední chvíli s jejich dcerou bok po boku,“ Brumbál se poprvé zarazil a naprostým dojetím se díval ke stropu. „Ani nevíš, jak byli šťastní, když jste se objevili ve Velké síni v době, kdy jsme projednávali to, o čem jsem mluvil. Pan Granger a jeho žena potom co doobjímali svou dceru trvali na tom, že tě dopraví do ošetřovny, byli s tebou stejně jako Hermiona ještě několik hodin, tolik si přáli ti poděkovat.
   Ale teď k horší zprávě, Sirius Black byl sice zproštěn z výpovědi Dolores Umbridgeové viny, avšak pobyt v Temném mordu na něj po několika hodinách psychicky dolehl. Musel prodělat těžkou operaci mysli pod dohledem Japonského mnicha Úpa z úpatí hor Úpatúr, hor skrytých za vodopády. Abych pravdu řekl, obdivuji toho muže, dokázal se z toho hned druhý den dostat a provést jeden zákeřný žertík s Úpovými vlasy. V těchto hodinách by měl být na cestě za tebou do Bradavic.“
   „A co Londýn?“ zeptal se Harry poklidnějším tónem.
   „To byla záležitost mudlů. Vše se muselo ututlat, jak jen to šlo,“ vysvětloval dál Brumbál a posadil se na roh Harryho postele. „což bylo nesmírně těžké, po celém světě se děly nezodpovězené katastrofy, nejenom v Londýně, Harry, mudlové se to snažili vysvětlit termálním oteplováním Země, podle nich příroda vrací lidem své rány, které na ní zanechali. Katastrofa v Londýně byla vysvětlena jako prudká tropická elektrizující bouře, jenž se spojila s prudkým větrem vedoucím podél Země v ohromné výšce s šířkou asi 200 kilometrů a rychlostí 300 kilometrů v hodině, to při své cestě do nitra města zdvihlo ohromnou vlnu, jíž nestačili včas zastavit ani Londýnské zábrany.“
   „Eh… dobře, ale co ta monstra?“ nechápal dál Harry.
   „Vzhledem k tomu, že jejich útok byl z geografického hlediska v přijatelných mezích vymazatelnosti paměti, dostala hned toho večera dotyčná část ministerstva pohotovost. Bohužel, v ten den katastrofy zemřelo několik tisíc lidí, Harry, možná i více, mudlové stále počítají své mrtvé. Je to strašná katastrofa. Důležité je, že se ministerstva ostatních zemí, vedení států oznámené s kouzelným světem a příslušné orgány, se spojili v jedno a dokázaly zažehnat ohromnou geologickou katastrofu, která tento týden mohla zničit celý svět, a to jak fyziologicky z útoků a katastrof, tak ze stránky psychiky, ze zveřejněných informací. Rada členů Merlinova řádu dospěla k názoru, že se informace o Démonech nebudou před dětmi zatajovat, toto se nechá zcela na úsudku rodičů. Takže jsi vyhrál, Harry, už žádné zatajování, tak jak jsi chtěl. Tím, že jsou Démoni pryč...“
   „Jak to víte?“ zeptal se Harry.
   Brumbál se zarazil a pohlédl mu zpříma do očí. Jak vidno se nechtěně prořekl.
   „Vidím že bych měl jít s další pravdou ven,“ usoudil rezignovaně Brumbál. „Důvod, proč jsem nebyl v Bradavicích v době toho ohromného útoku armády zla je následovný. Hledal jsem Erisedské elfy, ty, se kterými jsi se setkal na přelomu nového roku. Cestu ti nebudu popisovat, byl jsem tam z jistého důvodu a dokázal jsem s pomocí Fawkese, jehož jsem musel donutit mi cestu ukázat a Godrikova zápisníku najít ono bájné místo. Tam jsem se setkal s Elvírou, vládkyní Erisedu, přestože si tak jen velice nerada říká. V té chvíli jsem zazmatkoval jako malý kluk, bůh ví, že jsem se tak i choval, Harry. Chtěl jsem tě za každou cenu zachránit, ona však trvala na tom, abych se držel stranou. Donutila mě k tomu tím, že mi ukázala budoucnost. Viděl jsem útok na Bradavice, pak smrt Lexe Lextera, tvůj souboj v Temném Mordu, spatřil jsem taktéž Voldemorta a nakonec i to, jak tě zabil. Tato budoucnost byla stanovená a já bych soudržnost světa jejím pozměněním zcela zničil. Nastal by chaos.
   Vše jsem byl tedy nucen nechat a jít svou vlastní cestou. Nařídil jsem Lexterovi, aby na vás čekal na nádraží, jenže... on a ta jeho zatracená telepatie. Dozvěděl se po kouscích o tom, co se má stát a měl svůj vlastní plán, ochránit tě i kdyby tím porušil váš slib ze začátku školního roku. Ten že všichni to přežijete, byl ochotný za vás obětovat všechno.
   V době, kdy jsem měl plné ruce práce s Merlinovým řádem, ministerstvem a Grangerovými jsi s Ronem utekl z expresu, členové řádu a jejich kouzelné mocnosti se vás pokoušeli najít, ale nic. Lexter si jako jediný ale uvědomil, že nesmí hledat vás, nýbrž váš cíl. To ho dovedlo tam, kde za tebe položil svůj život. Dokázal porazit nejvyššího z Démonů.“
   „Jak to všechno víte… ne-nebyl jste tam?“ divil se Harry.
   „Věděl jsem, že tě tohle naštve, ale členové Merlinova řádu se rozhodli pro bezpečnost celého světa. Využili na tebe Veritasérum a probděcí kletbu když jsi spal, ze svého spánku jsi nám vyprávěl co se stalo.“
   „COŽE?“ vyhrkl Harry a od místnůstky, kde bývala madam Pomfreyová, se ozvalo zachrápání.
   „Tiše..,“ uklidňoval ho Brumbál. „Byl jsem jedním z těch, co to prováděli a kladli otázky. Proto si můžeš být jist, že jsem trval na stanovené délce a striktních otázkách. Tvé vědomí nám navíc odpovídat dovolilo, ptali jsme se ho.“
   „Že o tom nevím,“ zahalekal Harry.
   „Ještě jednou říkám..,“ zarazil se Brumbál a pak se pousmál. „ve chvilce s Cho kdy došlo ke svlékání jsem výpověď rázně přerušil.“
   Harry se začal červenat, připadal si jako kdyby mu otevřeli mozek a vyndali z něj všechny jeho tajnosti. Tak strašně se styděl...
   „Ještě jednou tě ujišťuji, že nic citlivého o tvém soukromí jsi neřekl, pouze o Voldemortovi, navíc ti zpola nebylo rozumět,“ ubezpečil ho Brumbál. „Tak se vlastně svět dozvěděl o tvém dobrodružství, Harry, navíc nikdo nemohl tvrdit, že jsi lhal.“
   „A co moje moc? Jsem znovu kouzelník?“ ptal se dál Harry jako na běžícím pásu.
   „Ano, avšak tato kouzelná moc není tvá, proto už se nemůžeš proměnit v Pegase, přesto kouzla vychází z tvého srdce a to patří tobě a jedině tobě. Například jenom ty, jediný na celém světě, máš smrtící kletbu rudé barvy, jen jeden člověk měl podobný úkaz. Godrik Nebelvír. To byl také jediný člověk, který dokázal to co ty, zabít Voldemorta, jeho tělo.“
   „Ale on stále žil...“
   „Ano, Salazar Zmijozel alias Voldemort, získal v době svého vrcholu moc, která mu umožňovala zachytit svou duši na cestě na smrt, to proto se usídlila v Tajemné komnatě, to proto po tvém prvoročním činu se Zmijozelova duše opět zachytila a potulovala po Zapovězeném lese. Jenže v posledním případě to bylo něco jiného. Voldemort se zrodil, když pominu kosti jeho otce, z tvé krve a Červíčkovo těla, proto vy dva jste jej mohli zcela zabít. Voldemort to tušil a zajistil si poslední záchranu, jeho duše se měla zastavit v Temném mordu, již téměř před smrtí, tam také onoho osudného dne skončil a tys musel jít za ním, abys jeho osud dokonal.“
   „Když jsem vstoupil do toho... Mordu, viděl jsem tam mrtvoly, u vstupu, kostry lidí, zohavené...“
   „Obávám se, že Princ Dvojí Krve nebyl jediný člověk, kdo se odtamtud pokoušel dostat ven,“ pravil Brumbál. „To však samovolně nedokáže nikdo, kdo do Mordu vejde jako kouzelník, jelikož jeho kouzelná moc, s ním pevně spjatá, nevyjde ven a dotyčný zemře. Proto ty mrtvoly. Tys měl tu příležitost, jelikož jsi byl mudla. Teď si myslím, že to měla Elvíra celé předem promyšlené.“
   „Když jsem pak bojoval o život, padal jsem z toho draka... zachytil mne Fénix,“ uvědomil si Harry.
   „Ano, když jsi nám tuhle část pod Veritasérem vypravoval, musel jsem se hodně vymlouvat,“ pousmál se Brumbál. „Nevydržel jsem to, dostal jsem se do Tajemné komnaty, když probíhal ten sněm zde v Bradavicích, nechal jsem tam za sebe vykouzleného dvojníka. Ten den jsem byl v Bradavicích a byl jsem nejvystrašenější, než jsem kdy byl. Potají jsem vyléčil Ronalda, který už byl v mdlobách a umíral. Ale věděl jsem, že TY právě procházíš největší zkouškou svého života a navíc... věděl jsem, že zemřeš. Nedokázal jsem to překlenout, tvou smrt ne, Harry, i přes svou takzvanou moudrost jsem toho nebyl schopen. Rozhodl jsem se riskovat porušení časoprostoru a vyslat ti na pomoc jediné možné stvoření, Fénixe, který se dokáže zjevit a zmizet kdekoliv odkudkoliv. Proto se dokázal dostat i do Mordu, pomoct ti. Avšak potom, co jsem uviděl, jak se vstup do Mordu v Tajemné komnatě řítí k zemi, dostal jsem zatím největší strach. Jediný výstup z Mordu ti zmizel před očima, navíc Fawkes se vrátil, po Voldemortově zkáze, když se začala ta strašná budova hroutit, už tam nedokázal být déle. Byl jsi tam sám, zbývala mi poslední možnost. Jediná Erisedská věc, která zde zbyla a kterou jsem již na konci druhého ročníku pro jistotu ukryl v Tajemné komnatě. Byla to poslední pojistka, kdyby vše ostatní selhalo, pojistka od Erisedských. S její pomocí jsi se dostal ven a já na tebe čekal nahoře, kde jsem se zatím urychleně vrátil k jednacímu stolu, jelikož můj vykouzlený dvojník již nabíral spoustu pozornosti.“
   „Tím jste ale porušil časoprostor, porušil jste budoucnost,“ divil se Harry.
   „Ne chlapče, nic jsem neporušil. Elvíra mi opravdu ukázala tvou smrt, ale to byla ta hned po tvém vstupu do Mordu, smrt, která měla jediný účel: navrátit ti kouzelnou moc. Elvíra všechno věděla, vše měla společně s ostatními Erisedskými promyšlené do posledního bodu. Věděla, co udělám, to ona svou mocí dostala Zrcadlo z Erisedu do Mordu a zpět do Tajemné komnaty společně s tebou. Věděla i, že tam pošlu Fawkese, to co jsem viděl mě mělo donutit k tomu, co jsem učinil. Vše se událo tak, jak to bylo již předem dané.“
   Harry chvíli s otevřenou pusou vše mysli převaloval, náhle mu to všechno začalo dávat smysl.
   „A… a…“
   „Další otázky?“ pousmál se Brumbál.
   „No… spíš kvůli jedné věci… meč po Godriku Nebelvírovi… on se… se…“
   „Tím se netrap, Harry, svůj účel splnil, nebo ne?“ podotkl Brumbál.
   „Ale jak to že… já tomu nerozumím.“
   „Jistě jsi o něm četl v Černé kronice, byl skut tak, aby zničil všechny zlé síly pod vedením dědice zla. To proto právě tento meč pouhým jedním vražením do čelisti Baziliška celou tu obludu naráz zabil, to proto zabil toho velitele nemrtvých…“
   „Ale co Démoni?“ ptal se Harry dál.
   „Na ně přesto meč neměl, byly to nejsilnější monstra na světě. Ale Voldemort na něco zapomněl… meč byl zakletý, obdarován silou, která má zničit vše, co je pod vedením dědice zla. A právě v ten okamžik, co Voldemort začal vládnout i Démonům, se stali moci meče zranitelnými. Proto je Godrikův meč dokázal zničit.“
   „A co ten poslední Démon?“
   „Lexter jej poslal zpátky do jejich světa. A jelikož neznám nic na světě, co by jej dokázalo vrátit zpět, věřím, že od nich máme teď už pokoj,“ domluvil Brumbál.
   Nedočkavému Harrymu však přesto zbývala poslední lačná otázka.
   „A co se tedy stalo s Voldemortem?“
   Brumbál našpulil ret, sundal si své půlměsícové brýle a začal je čistit vlhkým kapesníkem. Bez brýlí vypadal úplně jinak, Harry ho tak ještě neviděl. Jako kdyby tento nový vzhled měl něco věstit.
   „Včera večer mne ve srubu u Hagrida navštívil můj bratr Aberforth. Měli jsme si toho spolu hodně co povídat, můj stálý názor na to, že je to nevychovaný člověk postrádající zdravé uvažování, jsem jaksi zanechal někde daleko za sebou. Pravda je, Harry, že jsme spolu prohovořili až do tří hodin v noci.“
   Harry s otevřenou pusou pochopil, bylo to opravdu možné? Je to pravda? Stal se konečně zázrak? Chvilku nehnutě ležel a uvědomoval si čeho možná dosáhl. Pak se otočil zpět na Brumbála, který se dočistil brýle, jež si vrátil zpět na nos.
   „Stejně to bylo sprosté mě takhle vyzpovídat,“ trval na svém Harry.
   „Nebyla jiná možnost..,“ opáčil Brumbál uličnicky, náhle se zdál chovat jako malý kluk.
   „A měl jste mě nechat spát,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jo..,“ stál si za svým. „měl jste.“
   „Jak bych mohl nechat tě vyspávat, když tě čeká návštěva?“ škaredě se uculil Brumbál, vstal a rukou mávnul k dveřím. „Kamarádi tě chtějí pozdravit.“
   Harry se otočil směrem ke dveřím a vykulil oči. Přes ohromný kravál se dovnitř nahrnula ohromná vlna studentů, malých dětí z prvních, druhých a třetích ročníků. Oči mohly nechat na Harrym a řítily s k němu se zápisníky. Hulákaly a do toho se dovnitř vehnala madam Pomfreyová a začala pobíhat kolem dětí jako splašená. Pískala, že tohle je ošetřovna a ne Cirkus jménem “HARRY POTTER“, ale nebylo jí to nic platné. Harryho postel byla v další chvíli obstavená studenty, kteří se domáhali autogramů, zasypávali Harryho kytkami (převážně dívčí část) a sladkostmi, různými hračkami a dalšími věcmi, byli tak šťastní a štědří a nakvašený Harry viděl Brumbála mizet s podlým úsměvem za dveřmi.
   Harry se několika lidem opravdu nuceně podepsal, šklebil se na své oživlé fotky, kde stojí za Obloukem smrti s potrhanými šaty a s tou prazvláštní hůlkou v ruce. Po posteli, kterou oslnil nespočet záblesků od fotoaparátů, mu skákaly desítky žabek, voňavé i smradlavé petardy vybuchovaly, malé ohňostroje prolétávaly ošetřovnou a občas se zaměřily na samotnou nebohou madam Pomfreyovou, která se po chvilce začala krýt nemocničními bažanty určené na odlehčení mužským pacientům. Všichni jásali, potřásali s Harrym ruce, ten za celou dobu ani nepromluvil, byl naprosto vyveden z míry. Když jeden student se k němu protlačil s dvoumetrovým plakátem a chtěl na něj velký podpis, vtrhli do místnosti další dva muži a začali děti uklidňovat a spořádaně vybízet k odchodu se slovy, že se Harry za nimi určitě ještě zastaví.
   Harry konečně promluvil a zdravil malé studenty když odcházeli, oslepen záblesky blesků pokoušel kloudně zahlédnout dvě postavy, jež právě zavíraly za studenty dveře.
   „Ani nevíte, jak jsem vám vděčná, pánové!“ vyhrkla madam Pomfreyová a přihnala se k Lupinovi a Siriusovi. „Mnohokrát vám děkuji..,“ řekla a chtěla si s nimi podat ruce, místo toho napřímila jednoho z lékařských bažantů.
   Lupin si odkašlal a madam Pomfreyová vykulila oči na to, co právě udělala, zasmála se celá rudá a přešla ke třem pacientům na rohu, kteří všichni po tomto výbuchu dávno ožili.
   Harry nemohl uvěřit, koho to právě vidí.
   „Ani nevíte, jak mi tenhle pohled scházel,“ pousmál se Harry obsypán sladkostmi, květinami a vším možným, až byl celý zavalen všemožnými dary, nově příchozí ho začali okamžitě vysvobozovat ze zásypu.
   „Jak se máš, kamaráde?“ pousmál se příjemně Sirius.
   „Nic moc,“ pronesl Harry úzkostlivě, stále měl srdce plné ztráty dvou tolik blízkých lidí.
   Sirius pokýval hlavou a vzal Harryho ruku. Pevně jí stiskl a kvapně se na chlapce usmál. „James by byl na tebe hrdý, Harry, vím to.“
   Harry se usmál, jasně si vzpomínal na svého otce, kterého viděl, když umíral. Jak říkal stejná slova.
   „Já ho viděl,“ řekl Harry.
   Sirius se ohlédl na Lupina, který napnul rty a dobrácky se usmál.
   „A víš proč, Harry?“ zeptal se Lupin. „Mohl jsi ho vidět, protože přes celou tu dobu ho spolu s Lily máš pořád v srdci.“
   „Tak tak,“ přisvědčil i Sirius.
   „Jako jsem měl i tebe,“ řekl Harry směrem k Siriusovi.
   „Harry, to co jsi pro mě udělal, to... přesahuje všechny hranice lidské dobroty,“ řekl a zasmál se svým typickým štěkajícím způsobem. „Jsi neskutečný, už tolikrát jsi mi zachránil život... asi bych se tě měl držet,“ řekl a mrkl na něj.
   „To bych ti radil,“ opáčil mu unaveně Harry.
   „Lupin mi vyprávěl o Lexterovi... o všem. Stále... stále ještě chceš se mnou bydlet?“ zeptal se Sirius.
   „Jak ti to mám ještě víc dokázat?“ zeptal se Harry s předstíraným ublížením. „A co Felix?“ zeptal se nyní obou.
   „Je v pořádku,“ podotkl Lupin.
   „Heh, divím se že neznáte Pozlátko,“ zasmál se Sirius.
   „Cože?“ divil se Harry.
   „Draka hlídajícího Gringottovic banku, je krotkej jako štěně.“
   Harry chvíli vzpomínal na to, co s tím drakem prožil před pár dny a jisté skutečnosti ho donutily nesouhlasit.
   „Samozřejmě že na zloděje je jak se patří... no... jak bych to řekl... přísný, ale v té bance pracuje jen za podrbání za uchem a také za něco k snědku. Felixe při pádu zachránil, už se ho chystal sníst, když si ten zaseknutej gramofon vzpomněl na to, co má Pozlátko nejraději. Podrbal ho na jazyku a Pozlátko ho pustil.“
   „Harry... ty se teď musíš hezky rychle uzdravit,“ řekl Lupin a přišel k němu blíž. „Já sice s tím už od začátku nesouhlasil, ale Sirius uspořádal na tvou počest večer oslavu, bude tam hudba, všichni profesoři, bude to taková... oslava vítězství. Ale dřív... něco k čemuž jsem dopomohl zase já..,“ řekl a poklekl k Harrymu. „Odpoledne vzdáme holt Cho a Lexterovi, víš moc dobře jak to dopadá s pohřby bystrozorů, tenhle zákon mě ale dost štve. Chceme společně s Brumbálem pro Lextera právoplatný pohřeb a to dnes. Chceme se rozloučit s jeho duší,“ Lupin se na chvíli vážně odmlčel, protože Harrymu se začaly třást víčka, tato slova opravdu silně emocionálně prožíval. „Všichni mi předem řekli, že pochopí, když nepřijdeš.“
   „Co by sis přál, Harry?“ zeptal se Sirius.
   Harry se slzičkami v očích se na ně podíval. Hořce polkl a neměl se k odpovědi. Hlas se mu semkl, přes to přeze všechno přece jenom to nebyl hezký konec. Takhle to nemělo skončit. Nemělo.
   „Chtěl bych být chvilku sám..,“ požádal je oba dva.
   Sirius a Lupin se s pochopením zvedli a přešli ke dveřím, už brali za kliku když...
   „A ještě..,“ zarazil je Harry. Otočili se k jeho pronikavým uslzeným zeleným očím. „děkuju vám,“ řekl oběma.
   Sirius se pousmál svým typickým stylem a mrkl na chlapce jedním okem.
   „Teď už to bude dobré, Harry... odpočiň si... a najez se, musíš nabrat sílu,“ řekl Lupin a pokynul na madam Pomfreyovou, která přívětivě přikývla.
   Následně oba dva zmizeli ve dveřích a nechali Harryho na ošetřovně samotného, jen s těmi několika pacienty, kteří neměli odvahu na Harryho promluvit.
   Harry vycítil jejich obavy a tak jen řekl: „Je toho tady dost pro všechny,“ a pak už začal házet všechny dary svým sousedům na lůžkách, kteří je radostně chytali, děkovali a rozbalovali. „Užijte si to, zrovna teď na ně nemám chuť,“ řekl Harry, vzal přikrývku, zabalil se do ní až po tváře a zavřel oči. V mysli se přemáhal na nic nemyslet, jenom odpočívat, nic víc než odpočívat.

   Po chvilce co tam tak ležel opravdu dokázal usnout, opět bezesným spánkem, opět tak unaveným a ospalým. Bál se totiž zamhouřit oči, protože by opět spatřil ty, které ztratil. Bál se jenom na ně pomyslet, jak ho jejich ztráta vzala. Potom co se k odpoledni probudil a najedl se, na ně chtě nechtě začal opět myslet. Raději tedy vstal z postele, usmál se na tři povídající si pacienty a přešel k madam Pomfreyové, která mu nakonec povolila odejít z ošetřovny, avšak na cestu ho dozásobila kouzelnými tabletami.
   Harry v holinkách vyšel ven ze dveří ošetřovny, zabouchl je za sebou a opřel se o ně, přitom si hlasitě oddechnul. V teplém oblečení se cítil o hodně lépe než v Dursleyovic šatech. Přesto se mu stýskalo po svetru od paní Weasleyové, po jakémkoliv přátelském kusu látky, který by mohl cítit. Když vycházel ven z chodby vedoucí do ošetřovny, dával si zatracený pozor, aby jej nikdo neviděl. Ať je hrdina nebo ne, nechtěl s nikým promluvit, chtěl si myšlenky v hlavě srovnat o samotě. Na horizontu spatřil vršek, na kterém stálo nespočet lidí, jenž obklopovali dva honosné hroby. Harrymu se naprosto příčilo prožívat jakýkoliv pohřeb, další by už nepřežil. Zem byla navlhlá a mokrá, jak to tak vypadalo, přes celý včerejšek a noc vydatně pršelo, déšť smyl z Bradavic všechen prach a špínu, jako kdyby se snažil smýt i všechnu tu bolest.
   Z Harryho srdce však nevymizela, stále ho to nutilo myslet na Lextera a hlavně na Cho. Nejvíc ho ranilo, že věděl jistě o jejich smrti. Naděje na jejich návrat byla naprosto v nedohlednu, ba co víc, vůbec neexistovala. Harryho skličující pocity neopustily, doléhaly na něj víc a víc jako těžké balvany. Sám opuštěný a samotný se vydal k jezeru, vzhlížel po jeho odrážejícím se vlnkatém povrchu. Příroda byla náhle svěží, stejně jako vzduch. Vše bylo čisté a lesklé, zem vlhká a kyprá. Bradavice jakoby se vzpamatovávaly ze všech ran osudu.
   Harry se zastavil na onom zvláštním místě u jezera, které pro něj a ještě jednu osobu v tomto roce hodně znamenalo. Vždycky sem chodili za soukromím a prožívali tu ty nejkrásnější chvilky. Vzpomínky na ty okamžiky pro Harryho byly dusivými doušky. Náhle po těžké sobotě cítil, jako kdyby ničeho nedosáhl, jako kdyby jej záchrana Hermiony a Siriuse nijak neuspokojila. Možná právě proto, že se to vynahradilo smrtí Cho a Lextera. Možná určitě.
   Harry nořil prsty zamyšleně do vodní hladiny a nechával vlnky obeplouvat jeho dlaň dokola. Vzpomněl si na onen osudný den se sépií, také si vzpomněl na moment, kdy tak ukrutně rychle přelétal nad jezerem na Kulovém blesku. Nebo moment, kdy letěli vstříc Ministerstvu kouzel. Jezero mu přivolávalo víc vzpomínek, než by si kdy byl myslel. A pak si vzpomněl na okamžik ze zápasu s Havraspárem. Na moment u jezera, kdy se za jeho zády objevila Cho. Na její slova, na její rty a doteky. Na ní samotnou, na duši, bez které se cítil, že přestal žít. Jako kdyby tu nebyl a pouze do tohoto světa nahlížel, vlnkami jezera se proto chtěl přesvědčit, že tomu tak je. Bohužel však vlnky byly živé, stejně jako on sám. Harrymu proplouvaly hlavou slova ‚kdybych‘ a jim podobná, nutkání vrátit čas, obrátit chod hodin, to bylo jediné východisko z jeho problémů.
   Čas ale jde dál, bez ustání a nehledí na problémy, které způsobuje. Osamělý chlapec u břehu jezera smutně seděl a jeho zelené oči se odrážely od nerovného povrchu vodní hladiny. Náhle byl přesvědčený, že smutek se stává již nadobro jeho osudem. Sice je pro mnohé hrdinou, avšak ti mnozí si neuvědomují, kolik pro to obětovává. Kolik ztrácí. Seděl tam takhle dobrou hodinu, sám bez větších pohybů, s hlavou plnou myšlenek a vzpomínek. S hlavou plnou Cho a Lextera.
   „Tak tady jsi…“ ozvalo se mu za zády. „všude jsme tě hledali.“
   Harry ani nemusel myslet na to, aby poznal majitele toho dívčího hlasu. Slyšel za sebou, jak Hermiona schází svažitý kopec.
   „Nechtěl jsem být nalezen,“ houkl Harry stroze.
   V tom se ozvalo šustění listí a jehličí, pak trávy a hlíny, pád a nakonec nadávání.
   „Rone, ty nemehlo!“ pískla Hermiona načertěně. „Známky máš jako kdyby ty zkoušky psal neandrtálec, ale ani ten by se nesnažil sama sebe zabít.“
   „To je tvoje vina!“ lamentoval Ron. „Taháš mě samýma křoviskama, bodlákama a já nevím čím ještě! Jsem celej popálenej od kopřiv a to i na dost citlivých místech!“
   Hermiona se zahihňala a pak se smíchem pronesla. „Alespoň budeš zdravej… na těch citlivých místech…“ pak se začala znovu smát.
   „No jistě, to je ale tvoje vina!“ nedal se Ron. „Něco jsi tam na mě schválně nastražila! To není možný, abych spadnul i na rovný louce!“
   „Rone… ujišťuji tě, že u tebe je možné cokoliv,“ řekla mu upřímně. „A už vidím, jak jsem ti dala nohu před ten kořen, abys zakopl… nebyl to náhodou rovnou strom?“
   Ron se na ní škaredě podíval a zvedal se ze země.
   „A nevejrej mi zase do výstřihu!“ ohradila se Hermiona.
   „Já se ti tam nedívám, to nejsem já, ale moje oči.“
   Hermiona zakroutila hlavou a rychle si přikryla místo, kam jí pořád, teď už schválně, koukal.
   „No co, mě to je jedno,“ pokrčil rameny Ron. „Já mám… mám na večer už sjednanou partnerku, na rozdíl od tebe,“ řekl chlubivě.
   „To je toho, já mám doprovod taky.“odsekla.
   „To asi Snape nebude moc šťastnej,“ uchechtl se Ron.
   „Pche… podívej se na sebe, jak vypadáš,“ řekla a přišla k němu. „a jestli na mě chceš udělat dojem, tak tímhle rozhodně ne,“ a začala ho plácat, aby ho očistila od jehličí a hlíny.
   Ron chvíli uvažoval a pak se zeptal: „Proč myslíš, že bych na tebe měl udělat dojem?“
   Hermiona se v tom okamžení zarazila a přestala ho čistit, také si uvědomila co dělá a rychle celá rudá ustoupila.
   Pak se podívala na Harryho, který stále strnule hleděl na vodní hladinu, kde sem tam vyskočila rybka z vody a udělala v ní kruhy. Stále měl smutný pohled a ani jednou se za sebe neohlédl.
   „Vidíš, co děláš,“ pokárala Rona.
   „Já za nic nemůžu a…“ zdvihl hned Ron ruce, jako kdyby se vzdával, ale to už ho Hermiona zarazila hodně přísným pohledem.
   Následně přešla pomaličku k opuštěnému chlapci na břehu jezera, jehož oči byly zvlhlé slzami.
   „Harry?“ oslovila jej jeho kamarádka.
   Harry se ušklíbl: „Ani nevíte, jak mi tohle chybělo,“ řekl jí a vyloudil ze sebe nepovedený úsměv.
   „Ale no tak,“ řekla mu a pohladila jej po ruce. „Já vím… to není všechno, co?“
   Harry jen zklamaně sklopil tvář a rty se mu cukaly, jak ovládal své emoce.
   „Čím víc vás slyším… já…“ neměl se k odpovědi, stesk mu doslova sevřel srdce.
   „Já to chápu… to je dobrý,“ řekla mu na to a opřela se mu něžně o rameno.
   „Není to fér,“ hlesl Harry úzkostlivě. „Tohle prostě není fér.“
   „Život není fér, Harry… a nikdy nebyl.“
   „Ale proč? Proč proboha?“ naříkal Harry. „Měl… měl jsem zachránit všechny. Šel jsem tam, abych vás oba dostal ven, abych vás měl zpátky… a namísto toho, dva které jsem měl stejně tak rád, které jsem miloval… museli zemřít. Dusí mě to,“ řekl Harry opravdu přidušeně. „Strašně moc…“
   „Klid,“ utěšovala ho.
   „Ronovo děvče jsem zachránil… ale to moje… prostě mi zmizelo.“
   „To chce klid, Harry,“ konejšila ho Hermiona trošku v rozpacích z minulé věty.
   „Celou dobu jsem si přál, aby ten zatracenej zapomínák zmizel z mojí hlavy! Ale teď… já…“ Harry byl na pokraji pláče. „přál bych si ho mít zpátky… já jí nemůžu vyhnat z hlavy, nejde to, snažím se a snažím na ní nemyslet… ale nejde to.“
   Hermiona se na něj úzkostlivě podívala, měla v očích strašlivý strach o svého kamaráda. Bála se a bolelo jí, jak Harry trpí.
   „Harry, ale ty víš,“ ozvalo se od Rona. „že ona to udělala právě proto, že tě tak měla ráda,“ řekl a popošel k nim. „Já nevím, co v posledních chvílích jste si říkali… ale ona chtěla, abys žil… a ne jen přežíval v tak velkym smutku.“
   „To se ti lehko řekne,“ odsekl Harry zmoženě. „Zatraceně lehko.“
   „Víš co si myslím, Harry?“ přejala slovo teď Hermiona. „Myslím, že ti, co položí život ze své lásky a za jiné… nejdou za své činy ani do pekla, ani do nebe, ale stanou se z nich andělé, kteří nad tebou bdí ve dne v noci, stejně jako tvá matka, když tě chránila před Voldemortem, stejně jako i Cho. Budou tu s námi, jen si stačí vzpomenout. Když zapátráš ve své paměti, uvědomíš si, že vlastně nikdy nezmizeli… že tu jsou pořád s tebou… a vždycky budou, dokud na ně budeš v dobrém vzpomínat.“
   „Pokud pro tebe Harry není hrdinství to co jsi dokázal,“ ozval se opět Ron. „Pak by mělo být to, že se s tím smíříš…“
   „Ron má pravdu… když to překonáme, tak budeme všichni hrdinové.“
   „Tolik bych jim toho chtěl ještě říct,“ posteskl si Harry. „Bylo tak málo času… příliš málo.“
   „Škoda, žes nebyl na pohřbu,“ řekl Ron. „Brumbál ho udělal o mnoho honosnější než ten se Siriusem. Choino tělo uložili do truhly, měla na prstě stále váš prsten a nechali jí ho na památku. Byli tam všichni tak upravení, všichni nosili kouzelné květiny a byli také bystrozoři, stříleli na Lexterovu počest z hůlek jiskry do širého nebe, to byla krása.“
   Harrymu se pláč s těmito slovy zlomil. Příliš si představoval, jak mu jeho blízcí mizí, už to nevydržel.
   „Chtěl bych jim říct, jak moc jsem je měl rád,“ naříkal. „Omluvit se jim za všechno, co jsem provedl… tak strašně moc bych si to přál.“
   „A co ti v tom brání?“ zeptala se Hermiona poklidně.
   „Jedna dost vážná věc,“ řekl Harry krajně sarkasticky.
   „Nevysvětlili jsme ti právě, že jsou pořád s námi? Že žijí tam někde v neuvěřitelném světě, kde se cítí jako doma, kde jim je fajn a mají se tam rádi…“
   „Nebe neexistuje…“
   „I kdyby ano, já nemyslela nebe,“ zařekla ho Hermiona. „Měla jsem na mysli tvé srdce, Harry… tam je místa pro všechny dost.“
   Harry se jí poprvé podíval do očí, její slova ho naprosto dojala. Teď pochopil, došlo mu, co se mu tady snaží naznačit.
   „Harry, těhle předsudků se nezbavíš… dokud jim to neřekneš… jdi a řekni jim, jak je máš rád… na hřbitově už nikdo není, budeš tam mít klid.“
   „Počkáme na tebe v Bradavicích,“ dodal Ron a poplácal ho kurážlivě na záda.
   „Teď vím, co znamenají praví přátelé,“ pravil Harry dojatě. „Nevím, co bych si bez vás počal.“
   „Tak už zmiz, nebo mě ještě dojmeš,“ pousmál se Ron.
   Harry pomaličku přikývl a zhluboka se nadechl.
   „Děkuju,“ řekl, otočil se a nyní již odhodlaně začal vykračovat vzhůru do kopců.
   Vyšel skrz cestu řídkým lesem na louku, až se ztratil svým dvěma přátelům z očí. Pak zamířil přímo na místo, které viděl, když po odpoledni vyšel z hradu. Holinky se mu nyní opravdu hodily více než dost. Tráva byla zcela promoklá a jeho plátěnky by byly rázem promoklé. Když tudy šel před chvílí k jezeru, stále se ještě cítil osamělý, ale jeho rozhovor s Ronem a Hermionou ho nyní přesvědčil o opaku. Cítil, že je to nový vzduch, nový začátek, pokračujíc dál nabíral síly na to co ho čeká.
   Procházel kolem obrostlých kamenů, kopečků porostlých trávou, prohlížel si přírodu rázem jakoby jinýma očima. Cesta vzhůru se mu však zdála nekonečná. Cestou sbíral do ruky trávu a zeminu. Cítil se náhle, jako kdyby její doteky ještě nezažil. Přičichl si k ní a usmál se, všechno to skýtalo tolik pocitů a vjemů, že i něco tak prostého může být tak úžasné.
   Harry vzpomínal na všechno co v minulých letech zažil. Vzpomínal si, jak poprvé potkal Cho, poté když spolu poprvé hráli famfrpál, jak stále od ní nemohl odtrhnout oči a žaludek mu dělal podivné kotrmelce. Vzpomněl si, jak byl na ní naštvaný za její pláč. Teď jí chápal, vždyť teď je stejný jako byla ona před tím. Ovšem to by nepochopil, dokud by to sám nezažil. Teď to chápal víc než dost, otevřela mu oči i srdce, které se mu rozbušilo při vzpomínce na první polibek pod jmelím.
   A také vzpomínal na Lextera, jak ho poprvé v životě vědomě zahlédl jenom jako nějakou blížící se postavu, šmouhu v dálce. Usmál se, když si vzpomněl, že první pohled na toho muže ho donutil skočit z útesu.
   A pak ta všechna dobrodružství co s ním zažil, procházku kolem jezera, hodiny Nitroobrany, kostýmování, a nebo také útěk z Azkabanu, honičku v autech a mnoho dalšího. Harryho vzpomínky hřály v srdci, náhle byl vděčný za to, že je má. Cenil si jich nad všechno.
   Příroda okolo ho popoháněla kupředu, už byl skoro na vrcholku, míjel strom za stromem, které jej svými pohybujícími se větvemi jakoby zvaly výš.
   ‚Když se necháš zastrašit, nestojí za to žít. A ty se nenecháš zastrašit, nikdy to nevzdáš.‘ vzpomněl si Harry na Lexterova slova, věděl, že teď už se ničeho nezalekne. Život ho poučil a i tak prostá věc jako ta, ke které se právě chystal, ho nezastraší. Lexter by si to tak přál a Harry když konečně došel k překrásnému hřbitovu byl v srdci neskutečně rád, že někoho takového potkal.
   Dva ohromné náhrobky byly kus vedle sebe, cesta k nim byla vyčištěná od trávy a vyhlazená. Po jejím obvodu se tyčily překrásné květiny s barevnými květy. Začátek cesty k dvěma hrobům zdobila honosná zahradní brána bílé barvy, obrostlá všemi druhy popínavých rostlin s rozličnými tvary, jako kdyby jí při růstu řídil nějaký umělec. Náhrobky lesknoucí se na celé kolo s monumentálními obrazci a okrasnými rytinami byly stále ještě mokré a plné kapek. Jako kdyby je smáčel pláč z Harryho srdce, který se rázem objevil, když jeho oči spatřily ty dva důkazy smrti jeho dvou nejbližších.
   Uprostřed dvou honosných náhrobků se však tyčilo něco, co Harryho ohromilo. Byl to ohromný dvoumetrový mramorový pegas s roztaženými křídly a vlajícími pery, jež ho krášlily až srdce usedalo. Na podstavci sochy byla vyryta nějaká slova cizím jazykem a za sochou, za tím vším se rozkládalo všechno. Bradavická příroda, hory, samotný hrad, lesy a jezero, to vše bylo odsud vidět, jako samotný vrcholek světa. Tohle všechno působilo úplně jiným dojmem, než při první návštěvě hřbitova. Jako kdyby kvůli jiné cestě, kterou si ke hřbitovu vybral, se změnil i hřbitov sám.
   Harry prošel bránou s prudce tlukoucím srdcem. Byl si jistý, že je tu sám, přesto se mu zdálo, jako kdyby ty náhrobky na něj snad i mluvily. Avšak ne nepřátelsky, nýbrž příjemným domáckým pocitem bezpečí.
   Černovlasý chlapec se zastavil mezi dvěmi náhrobky nesoucí jména dvou zesnulých osob, přičemž na každém z nich bylo vidět stejné datum úmrtí. Harry chvíli nabíral síly k tomu, aby vůbec promluvil. Pak se konečně vzpamatoval a přemohl.
   „Tolik jsem se na tohle připravoval… a teď… nevím co říct,“ hlesl Harry téměř neslyšně, přesto věděl, že ho v jeho srdci slyší. „Ten Pegas je vážně krásný… nikdy jsem neviděl… takhle… byl jsem jen…“ Harry nevěděl jak se vyslovit, zhluboka se nadechl a po chvilce pokračoval, „Ale já už jím nejsem… už nejsem tím klukem, co jsem byl před rokem. Život a jeho rány, jeho krutost mnohdy těžší než cokoliv co existuje, to všechno mě naučilo… a já přesto cítím, že to je stále víc a víc silnější. Cítím něco… něco podivného… nedokážu to vysvětlit… něco nevím… něco ještě nevím. A… a… bojím se,“ houkl teskně. „Tak hrozně moc… potřebuju vás… Cho… Lexi…“ při každém oslovení se podíval na dotyčný hrob „scházíte mi, víc než kdy dřív, nad práh únosnosti. A přesto…“ řekl a zalkl se, po chvilce pokračoval. „přesto vím, co by jste si oba dva přáli. Teď už to vím. Nebudu se snažit zažehnat tu bolest… ty palčivé pocity smutku… nebudu se snažit na vás zapomenout. Protože vím… teď už vím… že oba dva jste tu se mnou. A… a já s vámi,“ řekl Harry a sklopil plačtivě oči. „Nikdy nezapomenu na to, co jste pro mě udělali… a obětovali. Zvedli jste mě… podali mi ruku, ukázali cestu… naučili mě milovat…“ hlesl Harry téměř neslyšně. „to vy jste mě zachránili. A ať při mně stojí všichni svatí, za to vám budu nadosmrti vděčný,“ řekl a přikryl si pusu.
   Koukal se výhledem do překrásné krajiny, srdce ho tísnilo a zároveň pocit, že je s nimi, jej osvobozoval, posílal volně dál.
   „Budu vás sem chodit navštěvovat… a nevzdám to… tak jak by jste si to přáli… nevzdám se,“ zapřísáhl se Harry. „Ať už na mě život připravuje cokoliv, děkuji vám za vaši lásku, kterou jste mi dali. Budu vás mít navždycky v srdci, na věky věků, protože to vy jste moji andělé, moji andělé strážní,“ řekl Harry a utřel si slzu, poprvé se nerozplakal, cítil se jako kdyby ze sebe shodil obrovské břemeno, zhluboka se nadechl a ucítil rázem nový vzduch. Pocítil jej, jako kdyby se znovu narodil a dýchal novým tělem. Věděl, že vše se teď změní, jen doufal, že k lepšímu… jenom v tohle doufal…
   „Nevadí, když se přidám?“ ozval se mu hlas za zády.
   Harry se otočil a celý uslzený se usmál na Siriuse. Otřel si oči, maličko pokrčil rameny a řekl: „Ty jsi tu vždycky vítán.“
   „Tak co? Jak to jde, hochu?“ zeptal se Sirius, když se postavil vedle chlapce s jizvou na čele.
   „Jsem rád, že je konec,“ řekl Harry. „Konec všech těch válek a strašlivých vražd, toho všeho zvěrstva… ale vím, že už to nikdy nebude stejné.“
   „To všechno, čeho jsme dosáhli, je ale tvá zásluha,“ uvědomil ho Sirius a stisknul mu dobrácky rameno. „Vím zcela jistě, jak by na tebe teď James a Lily byli hrdí…“ řekl Sirius a Harry se mu podíval do tváře. „Tak jako já.“
   „A co ty?“ zeptal se Harry. „Jsi v pořádku?“
   Sirius se zvolna nadechl a rozhlédl po širé krajině.
   „Jak jsi řekl… už to nikdy nebude stejné jako předtím,“ odpověděl zamyšleně ve vlahém větru hřbitova. „Pro mě snad jediná dobrá zpráva je, že ta barabizna po mých rodičích byla srovnána se zemí,“ usmál se sarkasticky.
   „Vím přesně jak se cítíš…“ řekl Harry. „taky bych s úsměvem koukal, kdyby dům číslo čtyři v Zobí ulici lehl popelem.“
   Sirius se zasmál, zřejmě mu tahle poznámka připadala nadmíru směšná. Přesto v sobě už neměl tolik veselí, jako za starých časů.
   „Harry, chci ti vyjádřit výraz neskutečných díků… jako jediný jsi nevzdal své snažení mě zachránit. Na světě nejsou slova kterými bych ti mohl vyjádřit, jak moc si toho cením.“
   „Stačí když budu moct bydlet u tebe… nebo… alespoň abys už neodcházel. Ani nevíš jak moc jsi mi chyběl,“ vysvětloval mu Harry.
   „Já vím, řekli mi všechno, i to co jsi kvůli tomu udělal,“ opáčil Sirius. „A vím, že jediný člověk byl schopen ti mě nahradit… ačkoliv bych to do něj nikdy neřekl.“
   „Lexter byl výjimečný člověk,“ řekl Harry s mýtickým nádechem. „On se přes svou profesionalitu a povolání, dokázal stále chovat tak… zkrátka se snažil pomoct, místo toho ale dělal chyby, a tím pro mě byl člověkem víc než kdokoliv jiný.“
   „Přál bych si ho znát víc… škoda, že jsme si většinou nepadli do oka,“ povzdechl si Sirius.
   „Vyprávěl mi o vás a o tom co se stalo. O tom, jak se před všemi cítil jako vyvrhel, jenom kvůli předurčení zemřít. Nebo kvůli Snapeovi?“ přemýšlel Harry nahlas. „On si nikdy nemyslel, že by jste mu odpustili… a ani nikdy nedoufal, že bys mu ty odpustil, že tě on zavřel do Azkabanu. Že to byl on, kdo tě chytil… a vypověděl celou tu lež kterou Červíček přichystal.“
   „V té době jsem tomu snad věřil já sám, Harry,“ řekl Sirius. „Byl jsem v koncích se vším, vlastně ani nevím proč jsem se smál, potom co Petr mi zmizel před očima. Ale… neměl jsem nikoho kromě Jamese, moje rodina byla hrozná, sám to moc dobře víš. A když mi James umřel… navíc jsem zjistil, že jeho smrt zavinil Petr, a pak… když k tomu na mě udělal tuhle blamáž a celá vina spadla na mne. V té chvíli jsem prostě povolil ruce… začal se do široka sarkasticky smát jako nějaký blázen. To jsem, to jsem prostě já, tak se chovám.“
   „Lexter si to potom už nikdy neodpustil,“ pokračoval Harry. „Jemu také záleželo na tátovi, byli kolegové.“
   Sirius si opět povzdechl v čerstvém čirém vzduchu. Poetický přelet nad jejich hlavami nám odkrýval krásnou přírodu opodál, čerstvou a tak nesmírně neporušenou a křehkou, že se zdála být tak mladá, jako by se právě narodila.
   „Vzpomínám si…“ pousmál se Sirius. „jak se někdy v osmdesátých letech vřítil do velitelství Fénixova řádu… byli jsme tam všichni, já, James, Lily, dospělí Weasleyovi, členové ministerstva i sám Brumbál. On… byl poněkud… opilý a tahal Lily za ruku, aby s ním odešla. Řval tam na všechny a pak se začal prát s Jamesem, žádná kouzla, žádné čáry, hezky pěstmi. Tohle byl Lexter, kterého jsem znával. James ho samozřejmě přemohl, Lexter byl opilý a tak plně nekontroloval své pohyby. Vykopnul ho odtamtud jako pytel odpadků. Lexter sebou práskl mezi popelnice a dlouho tam ležel. Nikdy na ten den nezapomenu… v té chvíli jsem ho nenáviděl, protože jsem Lily kvůli Jamesovi měl hodně rád. Potom co se Lexter přidal k mé sestřence Belatrix, jsem byl pevně přesvědčený o tom, co je zač. Až pak mi z vyprávění jak přepadli tu Voldemortovu sešlost řekli, jak Lexter přímo do očí Voldemortovi řekl, že smrtijedem nebude, ani kdyby ho předhodili Démonům.“
   Sirius se odmlčel a přikryl si ústa, s tím se rozhlédl do nebe, jako kdyby tam chtěl Lextera zahlédnout.
   „On byl jen mladý a impulsivní… dělal chyby jako my všichni. Teď se za to nenávidím, jelikož já a jen já měl vědět, že dokáže být dobrým. Protože to právě já pocházím z tak strašné rodiny… a taky nezabíjím lidi na potkání. Lexter se dokázal překonat a být přes všechny nešvary Lily a Jamesovi tím nejlepším přítelem, přestože se mnou se moc nestýkal. Byly jsme dva oddělené tábory, on sám a já s Lupinem a všemi ostatními. On byl opravdu sám… teď vím, jak se musel cítit, když o ně oba dva přišel a viděl ve mně toho netvora.“
   Harry Siriusovi naslouchal se zatajeným dechem, přestože o Lexterovi říkal povětšinou špatná slova, přesto měl Lexe i Siriuse rád víc a víc.
   „Celou dobu, co jsem byl ve vězení, jsem přemýšlel jak se Petrovi pomstím… a jak Lexterovi… protože mě nakonec napadlo i to, že je Petrův spojenec, a že ten ceremoniál kdy odmítl se přidat ke smrtijedům bylo jenom divadélko. O ano, napadla mě spousta možností.“
   „Ale mýlil ses,“ řekl Harry. „I já jsem se mýlil, Siriusi, všichni jsme se o Lexterovi mýlili, a teď, když už víme jaký byl… je pozdě.“
   Sirius pohlédl na Harryho a následně na Lexterův hrob a náhrobek. Pomaličku k němu se sevřenými rty přešel a hleděl na kouzelná písmena zdobící Lexterovo jméno.
   „Odpouštím ti, příteli,“ řekl Sirius. „Odpouštím ti všechno, i ten Azkaban. Harry má pravdu… všichni jsme se zmýlili. Odpouštím ti,“ řekl Sirius a políbil si prsty, které následně přitiskl na náhrobek.
   Pak zavřel oči, zhluboka se nadechl a zahleděl se do zataženého nebe. Následně se naposledy dotkl Lexterova hrobu, řekl mu svůj dík za opatrování Harryho a přešel zpátky k černovlasému chlapci.
   Kousek od nich se náhle ozval táhlý ptačí pískot, zpěv mýtického ptáka. Oba dva se ohlédli a vydechli, když jim vysoko nad hlavami přeletěl bájný orel a zaplápolal křídly.
   Harrymu se semklo srdce, otevřel ústa a rozklepala kolena. Byl to opravdu on, orel, tomu nemohl uvěřit.
   „Lexi…“ hlesl.
   Orel se snášel dolů směrem k dvěma postavám. Přitom pískal jako nějaké mýtické stvoření ve vybájené fantasy knize.
   Harry natáhl ruku před sebe a orel s ohromný plápoláním křídel, až čeřil okolní vlahý vzduch mu na ní přistál.
   „To je Lexter?“ zeptal se Sirius nadmíru překvapeně.
   Harry strnul stál a koukal orlovi přímo do očí, v tu chvíli opravdu nedýchal, neuvěřitelné vzedmutí emocí v něm následně uvolnilo moře pláče a stesku, až orel pocítil, že jeho ruka se třese.
   „Ne… to je jeho orel… Falkon,“ řekl nakonec Harry nesmírně teskně a potlačil nejednu slzičku.
   „To je mi líto,“ řekl Sirius vážně. „Zvláště pak proto, že jeho přítel je pryč.“
   „Co mám teď dělat?“ zeptal se Harry, když mu těžký a majestátný orel přešlápl na ruce, vůbec se mu do rukou nezarýval, tak jako Lexterovi.
   „Teď je svobodný, Harry,“ řekl Sirius pevným tónem. „Už je svobodný.“
   „Slyšíš, Falkone?“ zeptal se Harry s pláčem na krajíčku. „Jsi volný… můžeš letět,“ řekl a potlačil další slzu. „Náš přítel padl… ty a my jsme zbyli… ty teď leť… leť kam tě srdce zavede… jako my všichni.“
   Orel byl snad také smutný, jeho pronikavé oči se zahleděly na Harryho a následně pták mírně pískl.
   Harry tiskl rty k sobě, křečovitě je svíral, křivil pusu jak jen mohl, až nakonec vykřikl: „LEEEEŤ!“ a vyhodil orla do výše.
   Ten okamžitě roztáhl křídla a hlasitě zapískal, párkrát jimi máchnul a vznesl se bájně do výše, dlouze a tence pískal, až udělal poslední kličku nad jejich hlavami a začal jim jako poslední důkaz Lexterovy existence mizet v dálce, odkud se skrz mraky snažilo prosvitnout slunce na zem. Orel plápolal do dáli, do širého nebe, do svého malého ráje a stejně jako Lexter mizel z Harryho života… avšak ne z jeho srdce.