Kapitola 100.

Konec dalšího roku

Včerejší večer byl opravdu v pravém slova smyslu kouzelný. Kouzla se hýřila nocí, zpěvy studentů, mávání hůlek a křídel sov, všude kolem panovala kouzelná nálada pravých Bradavic. Byl to neskutečný zážitek vše kolem sledovat. Alespoň takto to cítil Harry. Připadal si konečně že je zpátky mezi svými, ač v srdci měl bezednou prázdnotu po těch, kteří mu zmizeli ze života.
   Přesto ale pohled na plně spravený hrad, ohňostroj z kouzel, jiskření a blýskání, hvězdičky padající i lesknoucí se na nebi a vše co k tomu patří, aby praví kouzelníci měli tu správnou náladu. Brumbál se také přidal a předváděl studentům své úžasné kouzelnické kousky, při kterých děti jen stěží vydrželi mít pusu zavřenou. Kouzelné světlušky se proháněly kolem hradu a dodávaly mu naprosto úžasnou podobu, byl to opravdu kouzelný večer a přes celé jeho trvání Harry usmívaje se díval na dvojici Hermiona a Ron.
   Až po půlnoci, až po tom co téměř všichni studenti unaveně zavírali oči, se rozhodlo, aby se odebrali na kutě do spraveného hradu. Ron a Hermiona se nakonec oddělili a Harry konečně mohl vyzvídat. Moc z toho však neměl, jelikož Ron byl nějaký podivně vláčný a hlavně zamlklý co se týče Hermiony. Ani po dalším Harryho snažení z něho nic nedostal a Ron se navíc uraženě oddělil od davu studentů, až se Harry obával kde mu bude ráno konec.
   Dorazili do Společenské místnosti a všichni mohli nechat zraky na té kráse. Vše bylo zase na svém místě, vše bylo tak, jak mělo být, ač se to zdálo nemožné, nebo neuvěřitelné, bylo to skutečné. Dokonce i křesla a židle, jenž ohryzal Felixův psík Huňáč byly v pořádku, jako kdyby se Bradavice vrátily do stavu, před všemi problémy a nesváry světa.
   Harry byl náhle tak rád, zvláště z toho, že všechno bylo tak krásné a netknuté. Pokračoval dál do ložnice v prvním patře a ihned ho popadla Nevillova ruka, jenž ho zavedla až do té nejvyšší ložnice, kde již byl vítán jako jeden z nich.
   Harry si lehl na svou postel, konečně starou dobrou postel, kterou vlastnil po tak dlouhou dobu. Již převlečený, umytý a raději se ztlumeným hlasem, teď hleděl do závěsů s nebesy… nyní hvězdami, tolik se mu po nich stýskalo. Byl to naprosto úžasný pocit být zase zpátky a Harrymu se usínalo jako v pohádce.
   Všichni byli tak šťastní…

   „LIDI! TO MUSÍTE VIDĚT!“ protnul hlas ticho v ložnici a hned takhle po ránu.
   Harry na posteli vystřelil do vzpřímené pozice, jako kdyby ho polili studenou vodou. Chvíli se vzpamatovával jako všichni ostatní a pak konečně spatřil Colina Creeveyho jak na ně volá, aby se šli na něco podívat. O patro níž slyšeli hulákat jeho bratra a další studenty. Viděli na Colinově tváři úsměv a úžas. Rychle se začal zvedat, nazouvat si rozespalé boty a oblékat si teplý svetr, protože očekával ranní chladné počasí a konečně si obnovovat hlas. Když společně s ostatními vyběhl ven, všiml si prázdné Ronovy postele. To jej nezastavilo, Harry si v tu chvíli připadal opět jako malý kluk se stejnou radostí jakou měl Colin. Sbíhal po schodech, potkával další vstupy do ložnic, z nichž se hrnuli další studenti z Nebelvíru, stejně tak zburcovaní jako Harry sám.
   Seběhli do Společenské místnosti, Harry okny ven spatřil že se venku něco děje. Něco překrásného.
   Navíc u krbu potkal rozvaleného Rona, se kterým nyní cloumal Colin, aby se probudil. Ron něco zažvatlal a přetočil se na bok. Colinovi pomohl tedy Harry a konečně Rona dostali na nohy. Téměř všichni studenti byli v nočních košilích či pyžamech, všichni natěšení z toho co je čeká.
   Hradem utíkali jako splašení, přesto v žádném panickém běhu, náhle bylo vše jiné. Utíkali nedočkavostí, sbíhali další a další patra až dorazili do Vstupní síně a tou ven na pozemky Bradavic.
   To co spatřili je doslova a do písmene pohltilo. Bradavice polívala čistá krása ze záře slunce. Žádný student slunce nad Bradavicemi už tolik měsíců neviděl, jako ony samotné. Mračna zahalující kopce a vrchy ustupovaly a tvořili prostor překrásnému nebi. Harry vydechl naprostým dojetím, ten pohled byl naprosto úžasný.

_text

   Odstíny záře vycházejícího slunce se rozlévaly po jezeře jako nějaký kouzelný svítivý koberec plný krásy. Skrz mračna teď prostrkovalo slunce své dlouhé ruce v podobě paprsků. Vzduch se náhle počal oteplovat. Veškerý chlad a příkoř náhle slunce ničilo svou silnou mocí. Mraky prchaly jako zbabělí psi a místo toho do Bradavic vstupovala čistá krása.
   Studenti byli ohromení, stále ukazovali na nebe, v očích se jim odrážela ta krása, kterou cítili až v samotném srdci. Vzduch tu byl tak svěží, čistý a vlahý, bez sebemenší částečky špíny nebo prachu. Prostor všude kolem byl náhle tak kouzelně průzračný. Byl tu dokonce i Brumbál a všichni profesoři, ba i duchové si tu podívanou nenechali ujít. Všichni se šťastnými obličeji hleděli na poslední důkaz toho, že zlo nadobro zmizelo z Bradavic.
   Harry to také cítil, přestože si vzpomínal včera na Snapeova slova, nyní měl jistotu že zešílel a plácal nesmysly, naprosté hlouposti. Voldemort je fuč, svět to věděl, Bradavice to věděly, i samotný Harry teď o tom neměl pochyb.
   Podívaná dokonce probudila i Rona z jeho zimního spánku. Také na to hleděl udiveně s jeho typicky otevřenou a ohromenou pusou.
   „Doufám že nikdo nemá nic proti tomu…“ rozlehl se po širém okolí Brumbálův hlas. „abychom dnes ráno posnídali zde venku.“
   Poté co zjistil, že se ani nemusel ptát na souhlas, mávl oběma rukama a hned na to se nad hlavami studentů začaly prohánět stoly, jež vylétaly z Velké síně přímo ven na Bradavické pozemky. Překrývaly překrásnou oranžovo modrou oblohu a vznášely se jim nad hlavami jako statní ptáci plachtící do nekonečné dáli. Brumbál je opatrně položil na čerstvou a vlahou trávu, na níž se nyní kapičky rosy třpytily ve slunečním svitu jako perly z diamantů. Studenti začali usedat ke stolům, bez žádného seřazení, bez rozdělení kolejí, přátelé s přáteli, kamarádky s kamarádkami, jak kdo chtěl. Bavili se a stále hleděli do dáli.
   Harry usedl společně s Ronem, Ginny, Nevillem, Colinem a ostatními jeho přáteli k jednomu z nich a nemohli se vynadívat té krásy. Dokonce se zde objevil i Hagrid vedouc za sebou svého bratra usmívající se od ucha k uchu… a že to byl úsměv pořádný. Dráp ihned zakřičel na Rona pozdravně, až sebou nebožák cukl jako kdyby do něj píchli.
   „Neviděl někdo Hermionu?“ zeptal se Harry. „Rone?“ přesměroval ihned svůj dotaz.
   „Ehm… na mě nekoukej,“ odcekl Ron předstírajíc rozvázanou tkaničku na svých pantoflích.
   „Ginny?“
   „Já se k tomu raději nebudu vyjadřovat,“ odvětila ihned s úsměvem.
   „Ale no tak, co se stalo?“ vymáhal z ní Harry.
   „No… podle mě totiž včera nebyla stanovená večerka,“ začala Ginny. „A jistí dva studenti to využili a nešli… hned spát.“
   „Ale to se podívejme,“ usmál se Harry.
   „Je do ní udělanej!“ zařehtal se Kecal zpod stolu.
   „To není pravda!“ řekl Ron, nyní naprosto rudý od hlavy až k uším. „Jenom… jenom jsem… se zapomněl doučit dějiny… ehm… germánského čarodějného společenství ve dvanáctém století,“ odvětil usměvaje Ron.
   „To je zvláštní…“ odpověděla s ještě větším úsměvem Ginny. „Tak proč se to tedy učíme my v pátém ročníku?“
   Ron začal imaginárně zavazovat i druhou pantofli a nic neodpověděl.
   „Stejně to dlouho nebudete moct tajit,“ popichoval ho dál Harry.
   „Není co,“ vyprskl Ron až si Ginny musela utřít tvář.
   „Podívejte, už to nesou!“ zahulákal Neville natěšeně, jelikož z jeho žaludku se už notnou dobu ozýval orchestr všech možných brumlajících zvuků.
   V hradu ze vchodu právě vyťapali maličcí domácí skřítkové nesoucí s naprostým profesionálním vyvážením tácy a talíře plné jídla. Studenti tentokrát poprvé přestali obdivovat slunce, jelikož museli obdivovat ty dobroty, co se jim proháněly kolem stolů na maličkých skřítčích nožičkách. Džemy, marmelády, propečené houstičky… některé i metr dlouhé, vajíčka, lívance dozlatova upečené se šlehačkou a třešničkou na vrchu, všechny druhy ovesných i kukuřičných vloček, od čokoládových, až po melounové. Několikapatrové dorty, zmrzliny se stékajícím krémem, sýry s dírami že by se do nich vešla celá ruka, uzeniny a zkrátka vše co si hrdlo ráčilo.
   „Jsem v nebi,“ ozvalo se od Nevilla s pusou plnou slin.
   Skřítci se až podivně často točili okolo Harryho, až konečně jednou mu zatahala za kalhoty pyžama malá ručička, Harry okamžitě poznal Dobbyho usmívající se tvář.
   „Pán ani neví jak je Dobby šťastný, že se vrátil v pořádku!“ pištěl skřítek radostně. „Když Dobby naposledy viděl pána, byl v zuboženém stavu, Dobby je rád že tomu tak již není.“
   „Já taky Dobby,“ odpověděl Harry. „A taky že jste se vrátili… všichni.“
   „To víte pane, skřítkové musejí pracovat,“ zahihňal se Dobby a vyhodil velký tác s kopcem zmrzliny do vzduchu. Následně za zády vytáhl malé talířky, které vyhodil vzhůru taky tak, ty se prohnaly kopcem zmrzliny, každý nabral porci a padnul přesně před každého studenta u stolu. Poté Dobby opět chytil tác s horou zmrzliny, uklonil se a za bouřlivého potlesku Harryho přátel odcupital k dalšímu stolu.
   „Ty nebudeš?“ zeptal se Harry Rona, který odsunoval vše co dostal vedle sebe k volné židli.
   „Ne… já… dnes nějak nemám hlad,“ řekl opět zrudlý Ron a již se o tom nehodlal bavit.
   V tom se ozvala ohromná rána, až každý stůl nadskočil, to se právě Dráp lehce posadil na zem a ohlodával propečené žebírko nějakého telete, které mu Brumbál s radostí vykouzlil. Hagrid se místo toho ládoval všelijakými dobrotami a ostatním nabízel své placky, které upekl na cestě do Bradavic. Přesto byl zájem o ně čistě ze slušnosti, jen Brumbál si liboval jako pravý labužník.
   „No konečně,“ ujelo Ronovi, hned se ale vzpamatoval a začal dělat že nic.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry.
   Ginny jen otráveně pokynula ke vstupu do hradu, kudy přicházeli poslední opozdilci, mezi nimi vyšla ven i Hermiona. Dnes nějak zvláštně upravená a spousta studentů okolo se po ní otáčela. Ihned našla rozcuchaného chlapce a přisedla si ke stolu k volnému místu. Harry okamžitě ucítil tu skutečnost, proč se na ní všichni dívali. Přehnala to s parfémem.
   „Ehm… dobré ráno Hermiono,“ ozvalo se od Harryho.
   „Ahoj Harry,“ odvětila suše a tvářila se stejně tak trapně jako Ron.
   Seděli vedle sebe, nepodívali se na sebe ani špetičkou očního víčka, přestože na nich teď visely pobavené zraky ostatních.
   „To… to je moje?“ přerušila trapné ticho Hermiona, když zjistila že před ní je hora snídaně a oblohy.
   „No bývalo to Rona…“ prozradila potutelně Ginny. „Ale… říkal že ‚nemá hlad‘“ uchechtla se a Ronovy uši by teď zastavily každé auto jako ten nejviditelnější semafor.
   „Oh… tak děkuju…“ řekl Hermiona ostýchavě a pomaličku lžičkou nabírala zmrzlinu, samozřejmě hned první pokus lžičkou zamířit k jejím ústům proměnila v tragédii, když jí upadla na kalhoty. „Ehm… bože…. jsem to ale nemehlo,“ pronesla nesměle a hledala něco, čím si to z klína setřít.
   „Nechceš aby ti to Ron utřel?“ poťouchle se ozvala zase Ginny.
   „Já to zvládnu sama,“ štěkla Hermiona, chmátla po ubrousku na stole, samozřejmě drcla do skleničky s džusem, jež se svorně skácela k zemi a nápoj se vylil.
   „Co to… to se mnou dneska je?“ zastírala Hermiona a místo svých džín, začala utírat stůl.
   „Možná s tím mají něco společného ty květiny u tebe na stole…“ dodala Ginny, jenž se s Harrym závratně dobře bavila. „které ti tam ráno někdo dal.“
   „Já nevím o čem to mluvíš,“ zařekla se Hermiona.
   „Já je taky viděla!“ ozvala se jiná dívka od vedlejšího stolu, zřejmě spolubydlící Hermiony.
   „A co vás to zajímá… tak si po ránu nosím k nočnímu stolku květiny no,“ odvětila Hermiona studně a konečně se dostala k utírání oblečení, když jí došlo, že skvrnu může snáze odstranit kouzlem.
   „To je…“ počal Harry. „velice zvláštní typ náměsíčnosti.“
   „Hele, povídejte!“ přetočil konečně Ron rozhovor jinam.
   Nebe v dáli na malou chvíli ztmavlo, jelikož se ke studentům začal blížit mrak sov, jež už z dálky překrásně mávaly křídly. Předháněly se jaká dřív donese svůj dopis, plachtily překrásnými piruetami a každý student očekával zprávu od rodičů a přátel. Bradavice byly konečně svobodné, konečně do nich opět proudily sovy s dopisy všech možných druhů a velikostí.
   Harry doufal že dostane něco od Siriuse, už příliš dlouho jej neviděl. Nemohlo mu ale ujít, že Hermiona překvapeně kouká na výtisk Denního věštce, jenž před ní dopadl.
   „Co je?“ zeptala se Ginny. „Jsou ty noviny snad zakleté?“
   „Ne… ale já jen že jsem u nich předplatné zrušila, bylo do konce školního roku,“ vysvětlovala Hermiona. „A dneska už je červenec.“
   Všichni automaticky stočili pohledy na Rona, který právě zkoumal letopočty dřeva na hůlce.
   „Co?“ vyhrkl když zjistil že je středem pozornosti, jenže v tu chvíli z hůlky vysršelo párek jisker a dopadly na Ronovu hlavu, která začala mírně doutnat.
   „Bože Rone!“ vyjekla Hermiona a začala ho poplácávat po hlavě, aby to uhasila.
   Pak ale ustala, jelikož se stala sama také středem pozornosti, proto poté usedla a noviny odsunula. Harry si je vzal jako první a začetl se do velkých titulků na čelní straně. Přitom pomaličku ujídal a po těle se mu rozlévalo příjemné teplo z nově nabité energie.

„Rekonstrukce“ světa!

   Opravy po katastrofách probíhají po celém světě, v USA ve státě Washington probíhají rozsáhlé rekonstrukce po nečekaných tornádech, která dosahovala rychlostí až 400 Km/h a nebylo jim úniku. Přes všechny oběti se lidstvo odmítlo vzdát rozmarům přírody (jak to mudlové nazvali) a opět staví své domovy a zázemí. Polovina Spojených států zaznamenala za poslední rok kolem pěti tisíc tornád, od těch malých, až po obrovské, včetně epochálního tornáda nazvaného „Chladný Wadny“, jenž se přehnal přes Aljašku. Pro toto tornádo nemají vědci vysvětlení, jelikož na tomto odlehlém místě nebyla tornáda nikdy v historii zaznamenána.
   Dalším místem těžce postiženým živelnými pohromami jsou převážně Irsko, Anglie, Francie, Norsko, Španělsko a Portugalsko, jež nejvíc zasáhla ohromná vlna Tsunami způsobená takzvanou „jizvou Atlantského oceánu“. Ztráty na životech byly vážné, avšak i zde se lidé staví opět na nohy.
   V Egyptě a Libii po několik dní hustě pršelo, na téměř měsíc se zde změnil celý ekosystém a nespočet organismů přišlo o život, nehledě na zničené světové památky. Ta samá katastrofa se odehrávala i na opačné straně zeměkoule v Austrálii, kde se poprvé objevil zcela ojedinělý hurikán „Orion“, jenž měl za následek smrt několika stovek lidí. V Německu, Rakousku a jim přilehlých Evropských zemích, dopadaly asteroidy velikosti hrachu a způsobovaly ohromné krátery v zemi. Podle světových ekologů mají tyto katastrofy nevysvětlitelné příčiny, kouzelné společenství se snaží zatajit pravou podstatu, přesto však existuje na světě příliš soukromých vědců a jim podobných lidí, kteří rozhlašují, že nemají pro takové „hříčky přírody“ vysvětlení.
   Přestože jsou tyto noviny začarované tak, aby si jich mudlové nikdy nevšimli, Ministerstvo se obává, že při tak epochálním měřítku se spousta informací dostane na povrch. Že se bude opakovat incident, při němž americká vláda zajala dva kouzelné tvory, kteří nebyli očarováni zastíracím kouzlem. Vládní úřady je ukrývají na námi neznámém místě, někdy nazývaném „Zóna 51“ a považují je za mimozemské formy života.
   Neméně vážně byl katastrofou zastižen právě Londýn, ohromný nájezd hrůzné armády stál mudly i kouzelný svět mnohé životy. Londýnské národní památky se rovněž rekonstruují, například oprava ohromné Big Benské věže bude činit celou jednu miliardu liber. (Łibra- Britské mudlovské peníze) Anglická Královna sama stejně jako všichni v Buckinghamském paláci byli podrobeni vymazání paměti, jelikož byli přímými svědky kouzelné moci. Podle stále stoupajících čísel obětí jsou události onoho týdne největší přírodní katastrofou od dob Černého moru a největší katastrofou čítající oběti na životech od Vietnamské války.
 

   Harry už přestal číst dál, tyto řádky ho nutily přestat si vychutnávat tu idylu, jenž v Bradavicích panovala, což nechtěl připustit. Ale díky těmto zprávám si dokázal hrubě představit, jak velikou katastrofu Voldemort ve skutečnosti rozpoutal. Podle všeho se chystal povstat, prozradit kouzelné společenství… ale teď Harry chtě nechtě s nechutí zahlédl článek hned na druhé straně, stejně tak čitelný jako ten před tím.

Chlapec, který přežil zachránil Londýn od zhoubného konce!

   Ať se vám to zdá nemožné, nebo ne, dostali jsme podloženou informaci, že Harry Potter, o němž jsme psali v posledních dnech téměř ustavičně, dokonce zachránil celé naše hlavní město, když odlákal armádu Vy-víte-koho zpět k pozemkům Bradavické školy čar a kouzel. Podle všeho pronásledoval velitele armády monster ze záhrobí, dokázal přemoci strach a postavil se jim čelem. Nemáme zatím informace jak k tomu přesně došlo, víme jen že poté se všechny útočící bestie obrátily a začaly odcházet pryč z našeho hlavního města.
   A TEĎ POZOR!
   Potom, co se situace v Londýně ustálila, se to pravé peklo mělo odehrát v Bradavicích. I naší redakci se však zdála přitažená za vlasy zpráva, že samotný chlapec v těle Pegase, do něhož se proměnil jako zvěromág, zahnal celou ohromnou armádu na útěk, když útočila v místním lese na školu. Tuto zprávu máme pouze od vybraných studentů, jenž se to dozvěděli od jiných a ti zase od dalších. Jak všichni víme, tímto způsobem se realita velice snadno zkreslí. Přesto se armáda dalšího dne obrátila přímo na Bradavice, které byly jak už jsme psali pod ohromným útokem, který zažehnal až sám Albus Brumbál s pomocí své soukromé ochranky a hnutí proti zlu. Nyní se zdají být Bradavice opět v pořádku, opravy probíhají i v sousedních Prasinkách, kde síly zla konečně ustoupily a přenechali zprávu nad vesnicí zpět do rukou úřadů.
   To by vysvětlovalo jak se ona armáda hrůzy dostala do Bradavic.
   Nyní však druhá strana mince
   Někteří lidé tvrdí, že si dotyčný chlapec všechny tyto hrdinské činy pouze vymyslel, jelikož zájem o jeho jméno začal upadat. Stejně tak jako zázračné a triumfální poražení Vy-víte-koho, kterému podle dotyčných lze jen stěží uvěřit. Tito dotyční tvrdí, že se moci ujala nesprávná organizace. Žádají o navrácení všech státních a kouzelnických orgánů zpět do rukou bývalé ministryně kouzel Dolores Umbridgeové, ve které se všichni dotyční shodují. Podle nich ona jako jediná stála na správné straně zákona a prohlédla sobecké plány Harryho Pottera. Před ministerstvem se včera proto uspořádal protest proti nynější vládě bez ministra a…
 

   „Co píšou?“ protrhla Harryho čtení Ginny.
   „Ááále, zase jsem probíraný jako na pitvě,“ povzdechl si Harry. „Mým přáním je se naučit metamorfomágovství a změnit si jméno.“
   „To nedělej, mě se náhodou tenhle tvůj ksichtík líbí,“ usmála se Ginny a ostatní se také neudrželi.
   Harry si připadal trochu trapně a vypláznul na Ginny jazyk. Ale to už se McGonagallová autoritativně zvedla ze židle a tlesknutím sjednala klid mezi povídajícími si studenty.
   „Bradavický vlak vyjede přesně v poledne drazí studenti. Proto vás prosím, abyste do jedenácti hodin byli všichni sbalení a připravení zde na Bradavických pozemcích k odchodu. Do té doby se vám povoluje veškerý volný pohyb zde po Bradavicích, stejně jako návštěva jezera a případné koupání. Voda bude pro tento účel ohřívána… takže nezapomeňte… v jedenáct hodin tady! Na opozdilce čekat nebudeme, budou utíkat za vlakem!“ dovolila si zavtipkovat a znovu usedla před pobavenými studenty na židli a Brumbál právě tleskal, aby ji uvedl do rozpaků.
   Studenti byli celí nadšení, spousta se jich šla okamžitě převlékat do plavek, umývat se a tak podobně, zatímco Hagrid s Drápem šli k jezeru ohřát kouzly vodu.
   Harry si ještě chvíli s ostatními povídal, Hermiona a Ron se konečně pustili do nezávazného rozhovoru a probírali vše, co bylo v novinách popsané. Když se zezdola ozývaly radostné výkřiky koupajících se dětí, zvedli se ze židlí a šli si do svých společenských místností balit již tak převážně zabalené věci.
   Harry se tedy pouze převlékl, umyl a zaklapl svůj již rok starý kufr na kolečkách. Narovnal se a rozhlédl, jestli nic nezapomněl. Byl v ložnici sám a náhle si vzpomínal na všechno to, co tu zažil. Ať už návštěva Pettigrewa, nebo noc kdy dostal onen dopis od Voldemorta, ložnice vždy byla jeho útočištěm před Alfonsem Odkouřilem, kterého odsud společně s Ronem první dny vyhnali. V neposlední řadě na Cho, se kterou zde párkrát byl. Všechny jeho smutné a vzpomínkové myšlenky nakonec stejně vždycky skončily na oněch dvou lidech. Harry protřepal hlavou, aby to vše vyhnal ven a zakouzlil svůj kolečkový kufr tak, že se sám pohyboval. Již stál ve dveřích, naposledy se podíval po ložnici a s hlubokým nádechem se s ní rozloučil.
   Klesaje po schodech říkal si sám sobě, jak to vlastně bude o prázdninách. Co jeho studium? Dostane se na nějakou práci až vystuduje? Až v těchto dnech cítil, jak mu jeho přátelé nahrazují rodiče. Nemusí být zrovna s nimi v jedné místnosti, dokonce ani nemusí být naživu, stačí když je bude mít v srdci, na což teď Harry ze všeho nejvíc spoléhal.
   V tu ránu se rozlehl halas, Harry se lekl, ale to už kolem něj dolů prosvištěl kufr, zapomněl ho odčarovat! Harry začal křičet „Pozor tam dole!“ a sbíhal za svým kufrem, který bral schody jako kdejaký světový atlet.
   Konečně doběhl dolů, kde právě kufr honil Felixe, jenž se koktavě snažil vyslovit slovo „Stůj!“, takže místo toho pouze syčel.
   Když se situace uklidnila, zjistili že mají ještě hodinu k dobru. Rozhodli se tedy, že půjdou také do vody, jen Harry úzkostlivě prozradil, že nemá plavky, ať jdou bez něho.
   A tak s dalším hlasitým povzdechnutím opouštěl i Společenskou místnost, naposledy se podíval na Buclatou dámu v obraze, která byla šťastnější než kdy dřív, vyšperkovaná a celá radostná.
   „Co to že máte najednou tak dobrou náladu?“ divil se Ron.
   Buclatá dáma neodpověděla, jenom poskakovala kolem svého křesla a zpívala si sama sobě „Odcháázíííí, odchzáázííí, na dva měsíce odcháázííí! Nikomu tu neschází, jelikož nám odcháázííí!“
   „Jsem rád že alespoň tímhle způsobem dokážu někoho potěšit,“ pronesl Harry chmurně.
   Ostatní mu to hned začali vymlouvat a pokračovali s ním směrem dolů do vstupní síně. Už se těšili do vody, ale zároveň je mrzelo, že Harry nemůže. Ten jim stále vyvracel tvrzení, že se u něho budou střídat, aby nebyl sám.
   Studenti opouštěli houfovitě školu, jako i před minulými dny, Harry viděl jak kamenná cihla ze zdi začala padat dolů, jako kdyby se hrad zase chtěl rozpadnout. Zamyslel se, jak moc má rád Bradavice, jak pro něj byly a stále jsou útulným domovem a cítí k nim neskutečnou lásku. V tom okamžení se cihla ve vzduchu zastavila, pak vylétla vzhůru a znovu se zasunula na své místo, přičemž se Harry pousmál, Bradavice opravdu měly svou vlastní duši.
   Místo toho Harryho jedoucí kufr doslova smetla velká černá koule, která se vyřítila z protějšího schodiště, až všichni vyděšeně uskočili. Koule měla v sobě tři díry v trojúhelníkovitém seskupení a zastavila se až o zeď vedle sochy Zachariáše Třaskavého.
   „Někdo to musel ztratit,“ usoudil Harry. „Půjdu to vrátit, jděte k jezeru, pak vás doženu,“ řekl jim a už se nehodlal o tom dál dohadovat.
   A tak sebral k jeho překvapení pořádně vážící kouli a začal s ní vycházet po schodišti vzhůru, zatímco jeho kamarádi odcházeli s jeho jedoucím kufrem ven.
   Harry vyšel o pár pater výše, když zaslechl znovu zvuk kutálející se koule, tentokrát však nezačala klesat po schodech, ale koulela se chodbou dál. Harry vstoupiv do chodby zjistil, v jakém že se to patře právě nachází. Bylo to patro s pracovnou ředitele školy.
   Překvapilo ho proto, že ten kdo si tu posílá ony koule není nikdo jiný, než samotný Brumbál.
   „Zdravím Harry,“ pronesl stranou Brumbál a sledoval kutálející se kouli o kus dál, bohužel se odrazila od kamenné podlahy a změnila směr těsně před tím, než by mohla porazit některou z kuželek postavených u zdi.
   „Tohle… bude vaše,“ řekl tak trochu ohromeně Harry.
   „Propána omlouvám se, doufám že nikdo dole nepřišel k úrazu,“ strachoval se Brumbál.
   „Kromě mého kufru… nikdo,“ podotkl Harry, překvapen zjištěním, že už opravdu necítí vůči Brumbálovi žádnou zášť, způsobenou jeho pohledem.
   „Nechceš se připojit Harry?“ pozval ho Brumbál. „Zabíjím volnou chvíli Kuželkami. V Prasinkách jsem míval svůj oblíbený Kuželkářský klub, ovšem teď mi zbývá tak akorát tahle možnost… musím jim potom v té rekonstrukci pomoct.“
   Harry došel až k řediteli a podíval se na kuželky v dáli.
   „Ale ta zem je nerovná, koule změní směr,“ namítal Harry.
   „To je právě to umění, snažím se najít onu správnou cestu. Rozhodně ji neposílej na támhleten hrbolek v rohu, doufal jsem že se koule odrazí doprava, ale místo toho zabočila dolů po schodech.“
   „Ještě nikdy jsem to nehrál,“ obával se Harry že se ztrapní před takovou autoritou.
   „Já do svých padesáti také ne a teď je to moje hobby,“ poznamenal Brumbál a podíval se na Harryho svým typickým pohledem zpod půlměsícových brýlí.
   „Tak dobře,“ rezignoval Harry, uchopil nešikovně kouli palcem, ukazovákem a prsteníčkem, rozmáchl se a: „Ale předem upozorňuji, že byste měl raději evakuovat školu,“ a hodil.
   Koule udělala ve vzduchu šikmo oblouk, dopadla silně na zem, až to zadunělo. Párkrát ještě poskočila, odrazila se od zdi, pak od protější, až nakonec se opravdu stočila směrem ke kuželkám. Jenže před první těsně zastavila, hod nebyl dostatečně silný.
   „To právě mám na kuželkách rád,“ podotkl Brumbál. „Nikdy nevíš co se stane,“ a pokynutím ukazováčku se koule přikulila zpátky k nim.
   Harry si opět povzdechl a zůstal letmo stát, bál se trapného ticha a také…
   „Bojíš se na něco zeptat, že?“ uhádl Brumbál.
   „Ne… bojím se odpovědi,“ opáčil Harry.
   „Jen se ptej… však já tě neukousnu,“ naznačil Brumbál úsměv.
   „Já… nevím jak to bude dál… budu moct žít se Siriusem?“ toužil vědět Harry.
   „No… pokud on v tom nevidí žádný problém, pak nevím co by ti v tom mohlo bránit Harry,“ řekl Brumbál a poslal další kouli naproti kuželkám.
   „Nevěřím že bych měl takové štěstí,“ kroutil hlavou Harry.
   Koule se odrazila a začala směřovat ke kuželkám.
   „Štěstí je pomíjivé a samotná podstata života na něm nezáleží.“
   Harry téměř nevnímal Brumbálova slova, protože se zahleděl na kouli, jenž bohužel opět změnila směr od kuželek. Tu náhle pod vlivem jeho pohledu koule začala směřovat přímo na kuželky, a nakonec jich pět porazila.
   „Bravo,“ pousmál se Brumbál. „Ale tohle v pravidlech nestojí, kuželky jsou mudlovská hra.“
   „To jsem byl já?“ divil se Harry.
   „No… průvan to nebyl,“ prohodil Brumbál a kouzly opět vrátil kuželky na své místo, včetně samotné koule. „Princ ti předal kus své moci, když se pekelně soustředíš, dokážeš kouzlit i bez hůlky.“
   Pak se ale zarazil a pohlédl na Harryho.
   „Ach ano, máš pravdu, bohužel trvám stále na tom, abys zůstal u Dursleyových, aby jejich domov byl zároveň i tvým.“
   Harry začal pomaličku kroutit hlavou a Brumbálova slova se mu počala hnusit.
   „Není důvod,“ protestoval. „Voldemort je mrtvý, nebo není?“
   „Vše tomu nasvědčuje,“ pokývl Brumbál. „Kletba mého bratra skončila a z tvého vyprávění a chování jeho stoupenců to vyznívá.“
   „Tak… proč… proč proboha…“ odříkával Harry zdrceně. „proč se musím vracet k těm stvůrám?“
   Brumbál pouze stál a mlčel, neměl se k odpovědi a hrál dál svou hru, ani očkem přitom nezabrousil po Harrym.
   „Neodpovíte?“ vydechl Harry. „To… to je vše?“ ptal se a točil pohledem beznadějně na strany. „Proč mě pořád chcete ubližovat?“ vyjekl Harry bolestně. „Ten dům… nenávidím ho, nemůžu tam být ani o den déle.“
   „Je mi líto Harry… já nemůžu jinak,“ řekl smutně Brumbál.
   „Co je to, co přede mnou tajíte?“ ptal se dál Harry. „Snape o něčem včera mluvil, co to bylo? Nechtěl mne náhodou tou kletbou zabít?“
   „Profesor Snape ti chtěl pouze vnutit vzpomínku z myslánky, kouzlem Ava al‘eornis, navíc dal včera výpověď,“ řekl Brumbál. „O jeho služby už nemáme více zájem.“
   Harryho to zarazilo, ale pak pomalu pokračoval. „Všechno co jsem dělal, u čeho jsem riskoval svůj život, i životy ostatních, to vše se týkalo informací, které přede mnou zatajujete. Ať už šlo loni o tu věštbu, ve třetím ročníku o Siriuse, letos o kámen, to vše bylo kvůli vašemu… ochráncovskému utajování, které mě ale málem zabilo!“ Brumbál neodpovídal, Harry však věděl že moc dobře poslouchá. „Dělejte si co chcete profesore, ale pokud mi budete dál zatajovat pro mě životně důležité informace, budu i dál riskovat svůj život… stejně jako ostatní, které nepřemluvím, a kteří tak či tak půjdou se mnou do nebezpečí.“
   „Bojím se ti říct pravdu Harry,“ řekl Brumbál, poprvé Harry viděl že starý moudrý muž musí ovládat svůj hlas. „Bojím se na ní jen pomyslet… nadobro ta informace byla uzamčená v mé myslánce… která již však není natolik bezpečná, jak jsem si myslel.“
   „Snape to objevil,“ uhádl Harry. „Co to bylo? Co to je? No tak pane profesore prosím… prosím,“ nevěděl co jiného říct.
   Brumbál, jemuž se podruhé za tu dobu nepodařilo shodit ani jednu kuželku, se obrátil k Harrymu a pohlédl mu do očí.
   Mladý chlapec ještě nikdy takový jeho pohled nezažil. Ty oči… ten výraz spíše patřil starostlivé matce, jenž svého syna posílá do války. Výraz plný lásky a porozumění.
   „Vše to, co jsem vymyslel,“ začal odříkávat Brumbál. „Všechno je to už minulost. Flamel je mrtvý, kámen mudrců pryč, Černá kronika téměř prozrazená.“
   „Bude mi už sedmnáct pane profesore,“ domlouval mu Harry. „Budu moct používat kouzla i mimo školu… budu samostatný, dospělý, prosím… ať je to co je to, řekněte mi to.“
   „Nepochybuji o tom, že jsi vyzrál Harry,“ pokračoval Brumbál. „Děti které vyrůstají bez rodičů jsou většinou o mnoho dříve samostatnější, než ty které hýčká matka ve svém náručí. Kde je ona osudná hranice? Kdy lidský tvor pochopí… kdy…“
   „Jsem tu… poslouchám.“
   „Je to na hodně dlouho.“
   „Máme spoustu času,“ odmítal stále Harry.
   „Před padesáti lety, po té strašné noci v Malém Visánku, se celý kouzelný svět změnil. První roky byl stále ještě klid, řešili jsme s bratrem jeho prokletí. Avšak po několika letech… se začaly objevovat zprávy o takzvaných smrtijedech, tvorech… napůl lidech a napůl netvorech. Lidé dostávali strach, na ulicích už nebylo bezpečno. Bylo mi jasné, že ať už jsou ta monstra cokoliv, zcela jistě mají něco společného s Voldemortem. V té době, kdy tvůj otec nastupoval do školy, vznikal Fénixův řád, první samostatné seskupení kouzelníků, kteří byli ochotní bojovat proti těm netvorům. Ukázali jsme ostatním, že to jsou obyčejní lidé, žádní netvoři. Ovšem lidé, kterým káže netvor. Tak jsem to chápal já.
   Moji blízcí umírali, přímo mě před očima, když zažiješ smrt někoho na kom ti záleží… celé tvé myšlení se změní. Když vidíš…“ odříkával Brumbál pomalu a zamyšleně. „Viděl jsem svého přítele, v párovém zrcátku,“ pokračoval Brumbál čím dál tím víc hořce. „To jsou ta zrcátka co jsi dostal od Siriuse. Viděl jsem… jak ho mučí… a já proti tomu nemohl nic udělat. A nakonec… mu dovolili… na pokraji sil…“ říkal Brumbál obtížně. „aby se mohl zabít. Zcela zdravý muž… s rodinou a přáteli. Byli to psychopati.“
   Brumbál se odmlčel a přivolal kouzlem zpět kuželníkovou kouli.
   „V té chvíli povolí i ten nejprotivnější člověk… povolí mu nervy a začne na svět pohlížet jinýma očima. V tu chvíli… má jakousi… potřebu se upínat na ostatní lidi.
   Můj bratr mi řekl o Chroptící chýši…, z důvodu který jsem ti zde popsal, jsem ten samý den přihlásil do školy Remuse Lupina, se kterým jsem soucítil. Doba to byla zlá, velice zlá Harry. Voldemort stále více a více získával na síle, já, Flamel a Aberforth jsme zcela jistě věděli kdo je dědic zla. Ale dědic dobra ještě nebyl na světě. Měl přijít… datum už se blížilo. A právě tehdy se udál ten útok na ministerstvo a tvoji rodiče se tak náramně spřátelili. Slyšel jsem, že ti o tom Aberforth vyprávěl. I o tom, jak poštval Voldemorta na tvé rodiče. Bůh je mi svědkem, že jsem se snažil bratrovo upírské prokletí překonat… ale v duši jsem věděl, že to prokletí se nedá zlomit. To mu připadalo, jako kdybych to už více neřešil. Ale teď… nejdůležitější bylo, když mi Aberforth řekl o Potterových. I mě došlo, že syn, kterého Lily měla v sobě… je něco víc. V té chvíli, jsem se zaměřil zcela na jejich syna a na jeho bezpečí. Poté co porodila, jsem Lily jednou pozval na naprosto soukromou schůzku do jedné hospůdky v Godrikově dolu. Řekl jsem jí pravdu. Asi hodinu se z toho vzpamatovávala a pravda… alkohol jí k tomu dopomohl. Přesto jsem si víc než kdy jistý, že své rozhodnutí obětovat život, udělala naprosto svobodně. Přijala tedy ode mě tu kouzelnou kletbu a čarovné prsteny. Poděkovala mi…“ zahalekal Brumbál, Harry viděl jak jeho oči slzely. „ona mi poděkovala,“ řekl Brumbál a opět se zarazil.
   Pokusil se to zamluvit dalším hodem bowlingové koule, Harry poprvé spatřil Brumbála ve zcela jiném světle, jako citlivého muže, jako lidského tvora.
   „Když jsem tě poprvé spatřil…“ řekl Brumbál a otočil se k Harryho zeleným očím, nyní se starému mocnému kouzelníkovi třásl hlas. „usmál ses na mě… usmíval… a vztahoval si ke mně tu svojí malou ručičku. Nikdo jiný, nikdo jiný na světě mi nepřirostl tak k srdci, jako ty chlapče,“ řekl Brumbál pevně jako ocel. „Nikdo. A Bůh mi je svědkem, že bych pro tvé bezpečí, udělal cokoliv, stejně jako tvá matka.“
   Harryho ústa byla suchá, ani nedutal, pozorně naslouchal slovo od slova a stesk jím lomcoval stejně tak, jako se starým kouzelníkem.
   „Okamžitě jsem začal hledat další a další možnost tvé ochrany, první co mi přišlo na mysl bylo Fideliovo zaklínadlo. Hned druhý den na to jsem jím pověřil Siriuse, jejich nejlepšího přítele. Okamžitě na to jsem pokračoval dál, oba tvoji rodiče byli ve Fénixově štábu přijati pod ochranu, na druhou stranu… nikdo kromě nás nevěděl proč ta náhlá bezpečnost. Proč to všechno? Bylo lépe, když to vědělo míň lidí.“
   „Můj otec… věděl o té kletbě co maminka přijala?“
   „Ne,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Sám moc dobře víš, že by nedovolil aby Lily zemřela, nepřistoupil by na to. Věděl ale o nebezpečí, jaké jim hrozí. Věděl o tom i tu noc. I tu noc když přišli o život.“
   Brumbál přivolal zpět kouli a opět vyměřoval další možnou trasu, která by jí zavedla ke kuželkám.
   „Všichni Siriuse proklínali… ale mě tak trochu hryzalo svědomí. Připadalo mi nemožné… aby někdo kdo je jim nejlepším přítelem po tolik let… je tak náhle zradil. Znal jsem Blacka, on je ten typ člověka, co by pro své přátele zemřel… co by plivl do tváře Voldemortovi, než aby je zradil. Nemohl jsem nic dělat, vše svědčilo proti němu.
   Přesto… kletba vyšla, Voldemort přišel o své tělo, o svou sílu. O nohsledy, byl jsem… na druhou stranu tak šťastný, že díky mému přičinění ta katastrofa vyšla alespoň tvým přežitím chlapče. Děkoval jsem Erisedským elfům.
   Přestože ochrana tvé matky stále trvala, Voldemort již o ní věděl, musel jsem okamžitě vymyslet něco jiného. Ochrana působila přes prsten, jenž měla Lily na sobě, tobě jsem ho dát nemohl, byl jsi malý, ale ona ochrana kolovala v žilách rodu tvé matky, tvé tety, pro to aby působila i na tebe jsi svou duší a myslí musel brát její domov jako svůj. A proto jsi celou dobu vyrůstal u Dursleyových, kvůli tomu že tě tak mám rád Harry, jsem ti zkazil mládí. Tak moc jsem se svou láskou upnul na to malé děťátko v tobě, že tvá bezpečnost pro mě byla prioritou. Ochrana tvé matky v tobě byla a pomáhala ti ožívat z beznadějných situací.
   Poctil jsem tvou tetu návštěvou a vysvětlil jí jisté okolnosti. Věděl jsem, že to budeš mít těžké, ale chtěl jsem abys mládí prožil bez neustálých obav, či bodyguardů za zády.“
   Brumbál udělal další neúspěšný pokus shodit kuželky a stále přemýšlel jak trasu koule pozměnit, pokud to vůbec je možné.
   „A pak… nastal čas aby ses zapojil do kouzelného světa. Rodiče ti nechali spoustu zdrojů na studium, dokonce o přátele jsi neměl nouze. Tvůj první ročník se zdál být pohádkovým, bezstarostným.
   Na pozadí toho však zlo opět vystrkovalo na povrch své drápy. Kámen Mudrců, jenž Flamel vlastnil v trezoru u Gringottových byl v ohrožení, tak jak jsme to čekali. Věděli jsme… já a Flamel, o co se Voldemortova duše pokusí, získat kámen a s jeho pomocí znovu povstat v celé své síle... ba co víc, získat nesmrtelnost tak, jak o to vždy usiloval. Proto Flamel okamžitě začal pracovat na Kameni Znovuzrození, který měl opačný účinek než Kámen Mudrců a jehož výroba naštěstí od Kamene Mudrů netrvala tak dlouho, vzhledem k Flamelovým znalostem za ty stovky let. Proto byl už Kámen Znovuzrození v době tvého nástupu do školy na světě. Další má pojistka tvé bezpečnosti, měl zajistit že jednou, podle věštby, budeš schopen Voldemorta zabít, neboť nebude nesmrtelný. Avšak neuvážil jsem své činy. Každá akce plodí reakci, všechno má svůj rub a líc. Flamel mi těsně před svou smrtí… přímo na smrtelné posteli řekl, že Kámen Znovuzrození, má moc vysát z tebe ochranu tvé matky, ba dokonce vysávat z kouzelníků jejich moc.
   Poté Flamel zemřel, poslední člověk, který věděl jak kámen zničit. Neřekl mi ovšem jak, místo toho mi zanechal indicie tak, aby se k nim dříve nedostal Voldemort.
   Usoudil jsem, že jsme udělali vše potřebné, Kámen Mudrců Flamel zničil a to prozatím stačilo. Nebyl důvod ničit i druhý kámen, Voldemort nebyl silný a nechat si onen kámen bylo klíčové pro případ, že by Voldemortovi vyšla jeho bájná nesmrtelnost.
   Druhý ročník byl také divoký Harry,“ pokračoval Brumbál, nyní zapomněl na hru a pouze sledoval kuželníkovou kouli v ruce. „Nikdy jsem nevěděl, že Tom po sobě zanechal druhý deník, že ho má v držení Lucius Malfoy. Přesto ty a Ginny jste vyvázli živi a zdrávi.
   Stejně jako tebe, i mne po ty roky pronásledovaly noční můry. Ani myslánka nebyla užitečná, vědomí toho co se má stát mě nenechalo klidným. Cítil jsem stále víc a víc potřebu tě ochraňovat chlapče, to proto jsem stále tajil onu věštbu. Viděl jsem v tobě… stále to nemluvně, co ke mně vztahuje tu ruku.
   A pak… nastal čtvrtý ročník. Rok mého bolehlavu. Celý rok mě trápilo to co jsi cítil, pálení jizvy, vidiny. Věděl jsem, že se něco děje. Ale nemohl jsem tomu zabránit. Bezbrannost mě ubíjela.
   Když ses nakonec vrátil s Cedrikovým tělem, polil mě ledový mráz. Všichni se divili co se to se mnou děje, jak jsem se změnil. Za ty roky jsem zestárl víc, než za celé desítky let. Změnil se celý můj obličej, viděl jsem se. Obavy a trápení na mě působily jako ohromné břímě.
   První věc bylo vrátit tě k Dursleyovým, druhá… schovat Kámen Znovuzrození.
   Nastal tvůj pátý ročník, jeden z nejtěžších. Poprvé vše odnášela tvá psychika. Cítil jsem z Dolores Umbridgeové zlo, ne z jejího chování, ale z jejího nitra. A pak se to stalo, Voldemort se okamžitě po svém zrodu začal zajímat o věštbu. Nechtěl již více skončit v podobě, do jaké jsi ho dostal hochu. Zaměřil na to veškeré své úsilí, ovšem nikdo neměl ponětí, kde se věštba ukrývá. Využil tedy první příležitost, která se mu naskytla. Pronikal do tebe, snažil se vyčíst z tvého vědomí, zdali víš o oné věštbě. Neuspěl, ne že bys mu zamezil přístup, ale nevěděl jsi o oné věštbě. Voldemort se o ní dozvěděl až od svých smrtijedů.
   Nyní přišla na řadu má další pojistka pro tvoji bezpečnost Harry, věštba byla zakleta na tebe, nikdo jiný se jí nesměl dotknout. Voldemort to věděl a tak využíval Nitrozpyrit, aby tě společně s tvou zvědavostí nalákal na Odbor záhad. Když ani to nevyšlo, začal zcela jistě zuřit. Pro svůj plán musel stále tajit svou existenci, já jsem mu nedal ani jednu záminku aby zjistil jakákoliv fakta, nedíval jsem se ti do očí. Věděl jsem že skrz tebe působí a ty bys mne začal nenávidět, čemuž ses poté přesto neubránil.
   Voldemort využil poslední nejzbabělejší možnosti. Předstíral že zabíjí tvého kmotra Siriuse, donutil tě si to myslet. Dolores Umbridgeová, jeho věrný pomocník, málem sama zkazila jeho plány, jelikož spolu nebyli dohodnutí. Ale to bys nebyl ty Harry abys z toho nevyvázl živý a nedostal se až na Odbor záhad.
   Dál už to znáš sám, nakonec jsi mne donutil svými činy prozradit ti znění věštby, což jsem učinil jen velice neochotně. Naštěstí věštba na první poslech neprozrazovala pravou podstatu… to kvůli čemu jsem poslední roky tak strádal bylo ukryto pod jejím povrchem.
   Slíbil jsem si, že tě budu chránit. Jenže to jsem nemohl když jsi mě tak ze srdce nenáviděl. Nepustil bys mne k sobě, na konci pátého ročníku jsi vzdával všechno.
   Musel jsem udělat něco, čím bych upoutal ten nejsilnější cit v tobě, lásku. Musel jsem donutit spojit tvou zvědavost, lásku a náklonnost, do toho mi zapadal dokonale Lexter. Jenže tys mi zasadil tu největší ránu v životě. Utekl jsi, zmizel z našeho dosahu a ochrany. Umíral jsem z pocitu, že tě Voldemort zabil. Veškerá má snažení zburcovat bezpečnostní služby byla marná, nebylo po tobě ani památky. Svět byl příliš velký. Povzbuzoval jsem všechny okolo, i když sám jsem ve svém nitru trpěl.
   A pak, z čista jasna, se v párovém zrcátku objevil obličej vystrašeného chlapce. Byl jsi to ty. Dokázal jsem tě po té dlouhé době najít a poslat za tebou své lidi.
   Co mě ale nejvíc mátlo bylo, že Voldemort po dobu tvého útěků také nebyl k nalezení. Zmizel z povrchu zemského, podle všeho se vrátil do Mordu, aby vyzval k životu Démony Mordovníky. Dodnes nevím jestli to bylo pro mne útěchou, stále jsem se bál že tě síly zla najdou dříve než my. Ale Voldemort se jednoduše přestal na Harryho Pottera soustřeďovat. Nyní když o něm kouzelný svět věděl, chtěl opět povstat ve své plné síle a k tomu mu zbývaly jeho největší a nejmocnější zbraně.
   Společně s ním vyšli ven z Mordu Démoni a na Zemi se rozpoutalo peklo. Démoni začali zabíjet další a další lidi, brát je v houfech do Mordu, mudly i kouzelníky. V té chvíli jsem byl zcela vysílen. Fénixův řád bojoval proti smrtijedům, snažili jsme se donutit lidi, aby se postavili útlaku.
   Ale Voldemort začal využívat korupce na ministerstvu. Příliš mnoho zaměstnanců se nechalo zlákat krvavými penězi, nebo se podvolilo pod hrozbou smrti jich, nebo jejich rodin. V té době aniž bys to tušil nastávalo opravdové peklo. Věděl jsem, že nebudu mít čas se věnovat tobě a zároveň i celému světu. Přesto jsem se nevzdával, má láska k tobě Harry byla silnější.
   Seznámil ses s Lexterem, začal tě učit Nitroobranu, ve škole vše začalo vycházet, až do onoho osudného večera při předvečeru svátku Všech svatých. Ten požár, ta katastrofa v Zapovězeném lese byla první známkou, že Voldemort zakládá opět Zmijozelův spolek. Po útoku Pettigrewa mi bylo jasné, že se něco opět chystá, něco o mnoho strašnějšího. Odrovnali Lextera, tvého strážce, poté mi došlo, po čem Pettigrew pátral, okamžitě na to jsem Kámen Znovuzrození s pomocí Hagrida a jeho bratra Drápa schoval na bezpečném místě, alespoň za to jsem dno Černého jezera považoval. Nebohou Obří sépii jsem očaroval, aby zuřivě bránila kámen před každým, kdo by se jej snažil ukrást.
   Jenže to nestačilo, chtěl jsem ti zajistit o mnoho větší ochranu, tu nejsilnější. A já neznám žádnou tak silnou, jakou použila právě tvá matka. A aby to nebylo málo, dozvěděl jsem se že Voldemort se zaměřuje dokonce i na tvou tetu, její smrtí by ukončil veškerou ochranu od Lily. V této době umírali lidé, obával jsem se, že dojde i na Petunii. Před její dům jsem postavil stráž, ale co kdyby to nepomohlo a ochrana tvé matky přestala účinkovat? Co kdyby se k tobě Voldemort dostal? Zbývalo jediné, najít někoho kdo k tobě chová nehynoucí lásku. Cho byla ta kterou jsem hledal.“
   „Chtěl jste riskovat její život?“ ozval se po dlouhé době naslouchající chlapec.
   Brumbál se zarazil a kroutil hlavou. Opět přemýšlel co řekne, přičemž z něj bylo cítit zmatení.
   „Nevím co jsem chtěl… vím jen, že tvá bezpečnost pro mne byla posvátná. A právě proto jsem dal Cho prsteny, aby jeden dala tobě, a tys byl chráněn jeho mocí. Mocí lásky, kterou k tobě Cho chovala.“
   „Kdyby jste jí ho nedal… ten osudný večer…“
   „Kdyby je jedovaté slovo začarovaného kruhu, Harry…“ pokýval hlavou Brumbál. „ale řekni mi jedno. Kdybych jí to otevřeně nabídl… odmítla by? Zaváhala by vůbec?“
   Harry odvrátil tvář, uvnitř srdce se mu sevřelo pevným pásem, tak moc si přál vrátit čas zpátky a změnit realitu. Ale co bylo se stalo, nejde to vrátit.
   „Vše začalo nabírat rychlý spád, Voldemort využíval toho, že Lexter tě již neučí Nitroobranu, vnikl do tebe a dokonce tě i na krátké okamžiky ovládal. Mluvil jsem s ním… byl v tvém těle.“
   „Cože?“ nevěřil Harry vlastním uším.
   „To, že jsem tolik moc lpěl na Nitroobraně mělo své opodstatnění. A to čeho jsem se obával přišlo ruku v ruce. Dostal jsi dopis, viděl jsem to, mohl jsem tě zastavit. Ale svou ochranu jsem ti již poskytl. Rozhodl jsem se, že to nechám na tobě. Ten večer, když sis přečetl ten dopis od Toma, jsi mě v tom utvrdil.
   Dlouho jsem uvažoval nad tím, zdali dělám správně. Ale tys celou dobu prosil, abychom ti dali šanci, dokázat že jsi samostatný, že se ničeho nezalekneš. Bál jsem se o tebe dnem i nocí, přátelé se od tebe odvraceli, což měl Tom v plánu. K tomu mé povinnosti nedovolovaly již více se ti osobně věnovat. Musel jsem tě schovat do jediného bezpečného místa, kterému věřím. Bohužel i zde byli zrádci, Voldemort našel kde se schováváš a lstí překonal i Fideliovo zaklínadlo, které jsem na tebe před tvými vlastními zraky použil. Krátura do místnosti lstivě vpadnul přesně v okamžiku, kdy jsem tě ostatním odkrýval. Poté co jsem měl důležité povinnosti, odlákali mne od Grimmualdova náměstí a zaútočili na vás. Pojistil jsem se posledním kouzlem, neměl tě nikdo vidět, přesto i to selhalo a ty ses dostal do Azkabanu.
   Musel jsem se okamžitě postarat o destrukci centrály Fénixova štábu, neměl jsem čas tě dostávat z té kobky ven, navíc by mě média sežrala zaživa, stejně jako ministři a statutární orgány. Zbýval jediný možný člověk, který by tě odtamtud mohl dostat, shodou okolností se k tomu právě sám chystal, jen jsem Lextera popohnal a vysvětlil mu, o co Voldemortovi jde. Že má v držení Kámen Znovuzrození a bude jej chtít na tebe použít.
   Byl jsem pyšný na to, že ses odtamtud dostal. Ohromila mne tvá schopnost proměnit se v Pegase. Ale pak mi sklapla čelist, když jste spolu s Hermionou a Ronem nadobro zmizeli. Soustředil jsem veškeré své snažení na to, tě najít. Nepřijímal jsem možnost, že jsi mrtvý. Po tom všem to nebylo zkrátka možné, nesmířil jsem se s tím.
   A to byla má další chyba, proto jsem se od mého zvěda, profesora Snapea dozvěděl tak pozdě o útoku na Bradavický expres. Proto tam strážci z Fénixova řádu přiletěli tak pozdě. Láska lidem poplete logické myšlení, nechal jsem se unést svými vlastními emocemi jako nějaký bláhový hlupák. Ostatní děti byly v ohrožení života, ten okamžik si nikdy neodpustím. Kapkou do poháru byl moment, kdy jsi opět málem přišel o život kvůli Hagridově pošetilosti, když vás zavedl do lesa.
   Poté se ztratil Oblouk smrti z Odboru záhad, k tomu ta honba Kentaurů, která narušila naši chatrnou dohodu s nimi, vše začalo dávat smysl, Zmijozelův spolek byl opět na světě.
   Dokázal jsem nalézt indicie, které zanechal po své smrti Flamel, návod jak zničit Kámen Znovuzrození. Hagrid je však dobré srdce, když to zaslechl, okamžitě se nabídl že jej společně s Aberforthem připraví, aby tak odčinil svou unáhlenost, když vás zavedl do lesa. Přijal jsem to, Hagridovi věřím tak, jako svému vlastnímu dítěti.
   Ale situaci zkomplikovalo to, že Voldemort věděl o Snapeovi, plně mu to došlo poté, co někdo vyzradil onen útok na Bradavický expres. Obrátil se na Lextera a začal ho vydírat, aniž by o tom Snape věděl. Lexter mi o té skutečnosti řekl. Bylo smrtelně důležité, aby ses učil Nitroobranu, proto jsem o vydírání zpravil profesora Snapea, kterýžto vzkázal Lexterovi, že se ničehož nemusí obávat. To byl jeden z důvodů, proč se opět začal s tebou kamarádit Harry.
   Vše kolem tvé osoby se zdálo být opět v pořádku, až na jedno. Ten podlý zapomínák, co měl na svědomí mladý pan Malfoy, tedy alespoň to z něj Lexter pokaždé vycítil. Začal jsem hledat prameny o vzniku této kletby a našel jsem spojitost s Gryfy a jejich kouzelným pohledem. Ty jako jediný ses s tím tvorem dokázal spřátelit a on tě začal léčit. Vše jsem to zosnoval, aby to vycházelo. Zatím profesor Snape místo toho, aby si dával pozor před Voldemortem, poslechl mého příkazu a Voldemortovi ukradl Kámen Znovuzrození, bylo to tu noc, kdy jsi navštívil Černou kroniku a já jsem tě pak doprovázel do ložnice.
   Kámen jsem předal Hagridovi, který společně s mým bratrem dokončoval lektvar na jeho zničení. Voldemort však krádež zjistil, v té době se stalo to, čeho jsem se po celé dva roky obával. Přizval si k sobě profesora Snapea a děsivě jej skřípl. Začal mu vyhrožovat svou mocnou silou… nebudu to zde popisovat, stačí když řeknu, že ostatní na jeho místě by již dávno byli po smrti, Tom byl v tomhle chladnokrevný.
   A pak se stala další část Tomova plánu, teta Petúnie. Dokázali jsme ji zachránit, ale Dudleyho bohužel ne. A právě Siriusův pohřeb, přísně tajná akce, což byl také důvod pramalé návštěvnosti, bylo vyústění vydíraní profesora Snapea, který byl nucen prozradit místo a čas konání. Tom mne obelstil a nasadil na obřad smrtijedy jako kněze.“
   Brumbál si povzdechl a konečně opět vyslal kuželníkovou kouli vstříc kuželkám. Koule dokonce jednu kuželku letmo škrábla, až se zakymácela, přesto však zůstala stát.
   „Pokaždé když mne někdo zradil, dopadlo to katastrofou,“ postěžoval si Brumbál. „Po tom útoku na Prasinky jsem byl opět příliš zaneprázdněný, než abych si něčeho takového všiml. Stejně jako Tom jsem i já promluvil profesoru Snapeovi do duše. Naštěstí byl natolik rozumným člověkem, že spolu se mnou vymyslel další plán, a to sice skutečnost, že by byl dvojím agentem u smrtijedů.
   Ty jsi zatím byl nucen se proměnit do těla Pegase a jelikož Gryf léčil tvou lidskou mysl, touto proměnou byla léčba zničená. Navíc se o pohřbu dozvěděla veřejnost a já jsem byl pod vlivem zkorumpovaného sestavení členů rady sesazen z postu ředitele Bradavic, na nějž usedla Dolores Umbridgeová. Voldemort nyní ovládal jak Ministerstvo, tak Bradavice. Poslední útočiště chlapce, který přežil, bylo o mnoho více nebezpečnějším.
   Proto jsem naléhal na dokončení lektvaru k destrukci kamene, což Tomovi došlo a provedl zoufalý čin k jeho získání pomocí Červíčka, jemuž dal poslední šanci, aby napravil své dosavadní hříchy. Zklamal a Tom měl v záloze další plán, Umbridgeovou.
   Na mou osobu dopadal stále více a více temný stín, veřejnost se od nás vlivem médií a ministerstva odvracela, lidé opouštěli Fénixův štáb. Situace se opět začala vyhrocovat. Přímo ohromnou ránou do mého plánu byla krádež kamene. K tomu Hagrid vylil lektvar na jeho zničení. A aby to nebylo málo, Voldemort se vás tři opět pokusil rozdělit, což naštěstí na několik dní odvrátil Lexter, když ti pomohl zapomínáka, jenž přenesl tvou lásku na Hermionu, zažehnat. Atmosféra stále více a více houstla, má kolegyně Minerva McGonagallová byla vypovězena z Bradavic, mě docházeli přátelé, kteří zde ještě zbývali. Ta proradná Umbridgeová na Fénixův štáb poslala vyšetřovací sbor s cílem zničit jej v základech.
   V tu dobu Voldemort zjistil onu osudnou věc, k odebrání tvé kouzlené moci musel do lektvaru vyrobeného z Kamene Znovuzrození přidat oba geny tvé krve, jak Gryfskou, od Godrika Nebelvíra (pozn. Nebelvír- Gryffindor), tak od Pegasské. Tato kombinace totiž vznikla, když se Godrik a Helga, jenž pocházela z Erisedu, vzali. A ty jako jejich dědic jsi v sobě oba geny měl.
   To byl důvod proč Voldemort zaútočil na Zlaťáka, to proto jsem tolik naléhal, aby ses neproměňoval v Pegase, aby ti Voldemort nemohl odebrat krev, přesto se tak stalo na Odboru záhad. Tam také učinil poslední opatření, aby tě nadobro zbavil všech ochran, odnesl tvou matku, kterou jsme tam přenesli poté, co za tebe položila život,“ povzdechl si Brumbál hledíc na lesknoucí se kouli. „Nevěděl však o ochraně, kterou ti stále dál poskytovala Cho propojením prstenů, to byla stále poslední záchrana, na kterou jsem spoléhal, poslední šance.
   Jenže tys začal Lextera, poslední člověka co tě chránil, nenávidět. Byl poté vypuzen ze školy, byl jsi sám. Vše selhalo, Voldemort měl v tu chvíli všechno, lektvar kterým tě mohl zničit, přátele od tebe odvrátil, byl jsi na dně. Ty dny po celém světě propukaly katastrofy, mnoho lidí si myslelo, že přichází Armageddon, já jsem dokonce začal věřit tomu, že nakonec zemřeme, a to i ty. Všechno tomu nasvědčovalo, ať jsem učinil cokoliv, zbortilo se mi to v základech. Byl jsem zoufalý, nemocný, staroba na mne doléhala. Zničili nám druhou základnu pro Fénixův štáb, byli jsme roztroušeni po celém světě a Voldemort toho využíval. Přišel jsem o mnoho lidí, aniž bych ti to byl někdy řekl Harry. Tohle není pohádka, pokud někdo má moc a nečisté svědomí, dokáže nadělat učiněné peklo.“
   Brumbál se opět odmlčel a opřel těžce o zeď. Jeho staroba vyplouvala náhle na povrch jako bubliny vzduchu. Těžce nesl toto vypravování, ačkoliv ho Harry měl vždycky za toho nejmocnějšího a nejsilnějšího člověka.
   „Co všechno jsem pro to neudělal, co jsem neobětoval…“ pokračoval dál Brumbál. „Řekl jsem ti o věštbě, o níž ví stejně už celý svět… ale neřekl jsem ti o první věštbě.“
   „Myslíte… tu co o ní psal na konci Godrik Nebelvír? V Černé kronice? Tu co předpověděli Erisedští?“ ptal se Harry.
   „Ano… něco o čem neví nikdo, kdo tu knihu nečetl. Něco co vím jen já a Aberforth, jen já, který si s tím celou dobu od tvého narození ničím nervy a zdraví, snažím se zabránit jejímu proroctví a přec mi do mysli stále přichází, že není věštby, jenž by se nesplnila. Byl bych ochoten obětovat vše co mám, aby se nenaplnila. I můj život.“
   „Ale… ta věštba nic takového nevěstila,“ strachoval se Harry.
   „Godrik jí nenapsal v celku… jistě sis všiml vypáleného místa v knize, kde text nebyl čitelný,“ řekl Brumbál odvraceje obličej.
   „Ano… něco takového tam bylo,“ vzpomněl si Harry.
   „Poslední měsíce a týdny jsem umíral z pouhého pomyšlení na vyplnění té věštby. Nesmířil jsem se s tím, za – nic – na – světě,“ odříkal Brumbál pevně, Harry přitom ucítil jak se vzduch okolo zavlnil jeho odhodláním.
   „Co… co bylo potom?“ zeptal se potichu Harry.
   „Nechal jsem vše plavat. Vše jsem nechal na ostatních, mojí prvořadou prioritou byla tvá bezpečnost, nesměl jsem dovolit naplnění věštby, přešel bych celou zeměkouli, všemi bouřemi a dimenzemi, vším abych jí odvrátil. Řekl jsem Lexterovi, aby ti napovídal, že se na něj zlobím, tím jsem doufal že tvůj názor na Lextera se zlepší, jelikož ty sám jsi mě nenáviděl. Udělal jsem poslední kroky k tvé bezpečnosti a pak zmizel. Byl jsem měsíc na cestách, po celém světě. Prošel jsem všechny mýtická místa, promluvil se svými přáteli, hledal cokoliv co by mi napovědělo, kde bych mohl nalézt Erisedské. To oni udali tu věštbu, byla to má jediná šance. I kdyby svět měl lehnout popelem, tys mi byl v očích na prvním místě, nezastavil jsem se před ničím Harry. Když se to dalo, odvracel jsem po světě katastrofy, ale tu v Londýně jsem nezastihl. Naopak, našel jsem v té době Godrikův deník, prozradil mi kam postupovat. Vyčetl jsem z něj totiž, že Godrik Erisedský hvozd nikdy nenašel, neexistuje v naší realitě. Našel pouze místo, kde se mohl setkat s Elvírou, ochránkyní všech. Ta byla i mým cílem.
   Putoval jsem na vysokou horu a cestou mne zastihla smrtelná bouře, bezpochyby bezpečnostní opatření Erisedských. Fawkes mi pomohl se dostat vzhůru, našel jsem s jeho pomocí Elvíru.“
   Brumbál se opět odmlčel a začal beznadějně kroutit hlavou.
   „Našel jsem ji, aby mi zakázala tě dál ochraňovat. Zjevila mi to, co se až do té doby stalo, aby mi hned na to ukázala budoucnost. Tím mi defakto znemožnila, abych do ní jakkoliv zasahoval. A pak… okamžitě jsem se přemístil do Bradavic a šel ti na pomoc. To proto jsem ti říkal, když jste společně s Ronem odcházeli z hradu, že vás již nikdo nebude ochraňovat. Avšak nebylo nad Lextera, který stejně jako já se na tebe chlapče tak silně upnul, že ti běžel na pomoc jak jen to šlo… no a zbytek už jsem ti vypravoval.
   Nevydržel jsem to a šel ti na pomoc do Tajemné komnaty. Nejdřív Fawkesem pak Zrcadlem z Erisedu. To vše Elvíra předpovídala a vše se to stalo. Nemohl jsem uvěřit, že jsi přežil. Bylo to jako zázrak. Zdá se mi… jako kdyby věštba byla prolomena.“
   „Co bylo v té věštbě?“ nevydržel už Harry.
   „Přec ti to stále nechci říct Harry…“
   „Nebudu se na vás zlobit… teď už vás chápu,“ slíbil mu Harry. „A děkuju… já… taky jsem udělal spoustu chyb… hodně moc chyb, které stály něčí životy. Život na mě nebyl milosrdný a další hrůzná věc navíc: Z ní se nezblázním.“
   „Život je jako vlny moře Harry, přináší problémy a vždy když si už myslíme, že je to za námi, následuje další vlna a za ní další.“
   „Mě spíš připadá jako horská dráha… vyjedete nahoru, a pak šupem jste na dně, dříve než se nadějete.“
   „Vždycky si ale můžeš koupit další lístek Harry…“ usmál se Brumbál. „A jet znovu k vrcholu.“
   „A má to vůbec smysl?“ váhal Harry.
   „Bojovat o vrchol? Ano Harry, to má, jelikož pak bychom byli stále na dně… a to přeci nechceš, ne?“ utvrdil ho Brumbál.
   „Myslel jsem,“ nevydržel Harry. „že je Voldemort mrtvý, tak co ta věštba znamená?“
   „Voldemort je mrtvý, jsem si tím jistý,“ řekl Brumbál. „A právě to mě tak mate… jediné východisko je, že věštba byla prolomena.“
   „Jak zněla ta věštba?“ dychtil Harry.
   „Opravdu chceš vědět to, co jsem před tebou celé ty věky tak těžce tajil?“
   „Teď nebo nikdy profesore,“ utvrdil se Harry. „Děkuji vám… za všechno co jste pro mne udělal, nikdy bych to od vás nečekal… ale chcete-li mi ještě jednou být nápomocný, prosím řeknete mi to.“
   Brumbál se naposledy zhluboka nadechl, sáhl do své hluboké kapsy a vyndal pevný obal, decentně sbalený a zapečetěný voskem se znakem Bradavic.
   „Přestože ona osudná slova znám zcela nazpaměť, nemám odvahu ti je říkat. Tady… strana z Černé kroniky, tak jak vypadala před tím, než jsem jí zničil,“ řekl Brumbál a předal Harrymu obálku. „Nyní doufám, že chápeš proč tě opět posílám k Dursleyovým, ochrana od matky stále existuje, i když jen z mizivé části. Budeš u nich jen jeden – dva týdny nanejvýš, po tu dobu s tebou bude v jejich domě Sirius, něco mi říká, že o zábavu nebude nouze. To byl ostatně důvod jeho včerejší nepřítomnosti, domlouval se s Petunií a Vernonem, kteří mimochodem s tebou pojedou v Bradavickém vlaku na nádraží.“
   „To mi ještě chybělo,“ povzdechl si Harry.
   Brumbál po chvilce dívání na chlapce pronesl: „Je škoda, že veřejnost váhá nad pravostí tvého tvrzení, že mnoho lidí věří té proradné Umbridgeové. Není dostatek důkazů.“
   „Málem bych zapomněl,“ uvědomil si Harry a na oplátku dal Brumbálovi do ruky broučka, kterého vyšátral z kalhot. „Dejte ho Fredovi a Georgeovi… a poslechněte si s těma rošťákama co je v něm nahrané, možná Umbridgeové sklapne úsměv na rtech.“
   „Pevné nervy Harry,“ popřál mu Brumbál s úsměvem na rozloučenou. „Něco mi říká, že se o prázdninách ještě uvidíme. Jen si zařídím pár věcí…“ řekl a potřásl v ruce s broučkem. „a půjdu tě navštívit..,“ a odmlčel se, pak pokračoval velice vážně. „Z mojí lásky jsem se tě celou tu dobu snažil ochránit před zlem, místo toho abych naslouchal tvému srdci a snažil se tě udělat šťastným. Teď vím, že to by byla ta opravdová pomoc.“
   „Věřte nebo ne, pomohl jste mi víc, než si myslíte,“ pousmál se Harry.
   „Opatruj se chlapče…“ řekl Brumbál a podal si s ním pevně ruku. „ty už se ve světě neztratíš. A nezapomeň… nejsi… a nikdy nebudeš sám, nikdy to nedovolím.“
   „Já vím,“ řekl Harry teskně a pustil pomalu Brumbálovu ruku. „Nashledanou pane profesore.“
   Zároveň s tím se obrátil a vykračoval směrem ke schodišti, když se mu za zády prohnala kuželníková koule, odrazila se od dlažby a skočila přímo mezi kuželky, až je všechny rozrazila.
   „Dobrá muška,“ ocenil Harry Brumbála, který se s ukloněním pousmál.
   Harry sešel o pár pater níž do rohu chodby s jezdeckou sochou a brněním, roztrhl obálku a vyndal z ní složenou stránku, kterou před očima narovnal. Srdce mu náhle začalo tlouci silněji, Harrymu se obtížně dýchalo, proto se raději před čtením zhluboka nadechl a začal číst první řádky od Godrika Nebelvíra, které před několika měsíci četl v Černé kronice.

   Shodou okolností jsem sebou vzal i oné dvě péra z ptáka fénixe, vyrobili z nich dvě hůlky. Den na to z čista jasna jejich nejvyšší orákulum vyslovila věštbu…, že na sklonku nového věku a na konci milénia pozemského kalendáře se narodí dva dědicové obou stran dobra a zla…, dva sobě rovní…, dva kterým připadnou obě hůlky…, dva jediní, kteří si mohou konkurovat… a kteří mohou dosáhnout činů hodných svých předků…
   Jelikož jsem věděl, jakých činů byl Salazar schopen, naléhal jsem proto na aethóňany, aby podnikli nějaké další kroky, kterými by mohli nastávajícímu dědici pomoci. Z toho důvodu aethóňani skuli Meč Erisedův se jménem Godrik Nebelvír, který byl vázán na mé, tudíž Gryffindorova (Nebelvírovo) dědice a který byl vyroben tak, aby dokázal porazit všechny Zmijozelovy mocnosti zla. Jako poslední věc jsem dostal jakýsi Moudrý klobouk, který dokáže nahlédnout do duše kouzelníka a jasně určit které ze čtyř druhů Pegasů je krve. Poté jsem se vrátil, znovu otevřel školu a začal učit. Zlo bylo zažehnáno, alespoň pro tentokrát.
   Jenže nikdy už v sobě dědic nebude mít takovou krev, jakou měl v sobě můj syn, z toho důvodu jsme domluvou s obyvateli Erisedského hvozdu do Odboru záhad zamkli do zapečetěných dveří přísně tajnou věc, sílu, která se vymyká všemu lidskému chápání a kterou Pán zla, jak ho nazval autor věštby, bude ze srdce nenávidět a nebude moci nikdy pochopit. Jedná se o dva magické prsteny, které spojuje nezměrná láska. Tato láska se nedá vysvětlit, lidské srdce jí musí procítit. To byla má poslední snaha pomoci dědici dobra před jeho osudem. Ona věštba totiž má pokračování. Pokračování, které se ti bojím sdělit, avšak není mi jinak souzeno. Dobře poslouchej, zní takto:
   …dva kterým je souzeno…, že nemožnost jejich soužití, je přivede až na okraj zkázy…, neboť jeden druhého usmrtí, aby sám zemřel… a oba dva zaniknou nadobro…

   Harry dočetl a začal pomaličku víc a víc kroutit hlavou. Rty pevně svíral, stejně jako se svíralo jeho srdce. Tomu odmítal uvěřit. Začal rezolutně kroutit hlavou a papír mačkat v ruce, až jej drtil mezi prsty. Tep se mu prudce zvýšil a žaludek cítil až někde v krku, Harrymu se začala dokonce motat hlava z rychlého oddychování. Drtil papír zuby nehty, nenáviděl to, co je tam napsané. Nikdo přece nemá právo předpovídat mu smrt! To není fér!
   Harry aniž by to tušil podpálil papír v ruce a plameny mu začaly obestupovat dlaň, zcela netknutou. Papír shořel na popel, který rozfoukal průvan po chodbě, jako malé letmé pírka z křídel ptáků, jenž mizely v dálce.
   ‚Voldemort je mrtvý!‘ říkal si rezolutně Harry. ‚Neexistuje způsob, jak by se mohl postavit opět na nohy, to přece nejde!‘
   Kousky popele od Harryho mizely, stejně jako naděje na dobrý konec, který chlapce stejně nečekal. Přidržujíc se hradební zdi dovrávoral až do Vstupní síně a pak ven na čistý vzduch. Cítil se jako jdoucí na popravu a svým kamarádům, které potkal když se vraceli se převléci po koupání, nic neřekl. Snažil se skrýt svůj vyděšený výraz za hábem mlčení a vynucených úsměvů, ale s hlavou plnou smrti jež ho čeká, se mu po chvilce začalo chtít zvracet.
   Celý jeho život neměl smysl, proč to? Proč vůbec žít? Má smysl pokračovat dál když stejně víte, že to dřív, nebo později skončí? Má smysl se trápit?
   Tu si náhle Harry uvědomil, že ty samé otázky si musel klást samotný Lexter, když byl malý. Harryho cestou k Bradavickému vlaku přepadávala smutná nálada. Za ním se ztrácely Bradavice, hrad mizel v nedohlednu přikrývajíc se za drsnou severskou přírodou a s ním i ten nejtěžší ročník čar a kouzel, který zde zažil.
   Harry vzpomínal na vše, s kamarády se pravda moc nebavil, hlavu měl plnou věcí, na které člověk myslí, když jde na popravu. Nyní víc než kdy dřív mu scházel Lexter. Nedokázal pochopit, jak mohl přežít s vědomím, že jen co vyroste, zemře. Kde sebral tu sílu jít dál? Kde sebral energii projít celý svět, hledat východiska místo toho, aby líně seděl a smířil se s osudem? Má vůbec člověk v sobě tolik síly?
   A když už se v dálce objevovaly obláčky dýmu z komína lokomotivy Bradavického expresu, Harrymu docházelo, že je opravdu konec. Že odjíždí zpátky do Londýna a všechno zde, kromě svého kufru, nechává. Nástupiště v Bradavické stanici bylo plné studentů, někteří přijeli vozy taženými testrály, kteří opět zkrotli, když opadla hrůzovláda. Někteří jako Harry a jeho přátele přišli po svých, aby si ještě naposledy vychutnali divokou přírodu Bradavic.
   Harry ke svému znechucení zjistil, že na lavičkách sedí strýc Vernon, zatímco netrpělivě přecházející teta Petunie se směšným ovocným kloboučkem, snad zavětřila Harryho stopu a okamžitě se k němu vydala.
   „Pozor… přichází ďábel,“ upozornil své kamarády Harry.
   „To je dost že jsi tady! Nevíme kam se dávají kufry, Dudley má hlad! Vernon potřebuje automat na kávu a já očekávám, že dostaneme nějaké soukromé kupé.“
   „Podle toho co myslíš tím soukromé teto,“ pronesl Harry a protlačil se kolem ní.
   „Moc dobře víš co jsem tím myslela holomku!“ pískla. „A o tom tvém společníkovi si hodlám s tebou popovídat chlapečku!“
   „Nezapomněl jsi doufám nic!“ vyštěkl na Harryho Vernon. „Už se sem pro to vracet nebudeme.“
   „Nezapomněl, ale raději byste…“
   „Tady,“ ozvala se Petúnie a v tom okamžení přistálo na Harryho zádech ohromné zavazadlo.
   „Tohle je Dudleyho kufr, tak buď opatrný!“ upozornila jej teta.
   „Tady máš můj a támhle jsou zavazadla Petunie,“ řekl Vernon a ukázal na hromadu kufrů vedle laviček. „Hned to odnes, budeme tu na tebe čekat, tak si pospěš.“
   Harry pouze zakroutil hlavou a přešel k zavazadlům, jeho vlastní kufr se šoural kouzelně za ním. Na záda si navlékl dva velké batohy a do rukou vtěsnal tři kufry, všechno to stěží unesl, když se konečně přihnali jeho kamarádi.
   „Já to zvládnu,“ řekl jim, když mu chtěli pomoci.
   „Uděláš si kýlu Harry,“ nenechala se přemluvit Hermiona.
   Harry chtěl něco říct, ale místo toho si jenom odfrkl, kýla mu při problémech, které teď má, připadala směšná.
   Začal se těžce trmácet ke konci vlaku, míjel všechny možné studenty, mířil do vagónu se zavazadly, kde zřízenci nakládali objemnější kufry.
   V tu ránu se z toalet o kus dál vyřítila zavalitá koule v podobě Dudleyho, jehož vyhodil ven nějaký kouzelník. Dudley vřískal a nadával odvážným slovníkem, když si všiml Harryho obtěžkaného kufry. Okamžitě se k němu s úsměvem vydal a prohlížel si, jak se pod tou tíhou celý prohýbá.
   „Zdravím tě bratránku,“ pousmál se Dudley a sepjal ruce na prsou tak velkých, že by mohly být zahaleny vrchní částí dámského spodního prádla.
   „S tebou se nehodlám bavit,“ zřekl se hned Harry a pokračoval dál.
   „Dej si pozor aby sis něco neudělal“ na něj Dudley, přičemž Harry se překvapeně ohlédl. „kdo by ty kufry pak odnášel,“ dodal.
   Harry jen zavrtěl hlavou, věděl že s jeho bratrancem to nemá smysl.
   „Můžu tě uklidnit bratránku…“ opáčil mu ztěžka Harry. „jsi pořád o hodně těžší.“
   „Řeknu to mámě, jestli si budeš dovolovat!“ křikl Dudley. „já nejsem tlustý, mám jen těžké kosti!“
   Harry mu na to chtěl odpovědět opravdu hodně zle, místo toho ale pohlédl do nebe a usmál se.
   „Nebo to řekni mému příteli, stojí za tebou,“ usmíval se Harry ďábelsky.
   „Ti tvoji pošahaní přátelé jsou banda santusáků!“ křikl mu na to Dudley rozmazleně. „Chudáci z chudobince!“
   Harry se naštval a pokynul Dudleymu. „Jsem si jistý, že tenhle můj přítel se ti bude zamlouvat!“
   Dudley se uchechtl, když v tom se za ním ozvalo dupnutí. Zaoblený chlapec ztuhl a pomaličku se otáčel za sebe, kde viděl pouze kolena stejně tak vysoká jako on sám. S otevřenou pusou otáčel hlavu vzhůru a podíval se až vzhůru do kulatého Drápova obličeje.
   V tu chvíli se Dudley rozeřval na celé kolo, že by jej mohla obdivovat kdejaká ustrašená dívka a začal sprintovat ohromnou rychlostí, jako kdyby jej stále ještě honila Lestrangová ze začátku školního roku. Řval, porážel studenty a běsnil, celý se potil a hulákal jako zjednaný.
   „Dráp pomůže,“ ozvalo se od obra, Harry který se smál Dudleymu si všiml, že mu ubylo jedno zavazadlo.
   „Ne Drápe!“ upozornil ho Harry. „Pusť to! Odhoď to…!“ Harry si ale uvědomil co to řekl, ale to už kufr svištěl vzduchem.
   Proletěl nad Petunií, které smetl klobouček z hlavy, ale než se nadála, už se na ni lísal Dudley celý vystrašený, jako nějaké malé dítě.
   „Drápe jdi,“ řekl Harry. „Nepotřebuju pomoct! Od nikoho! Nemusíš tu být… prosím jdi domů.“
   „Dráp chtěl pomoct,“ řekl obr smutným tónem.
   „Děkuji, ale to opravdu není nutné,“ řekl Harry, ztěžka se došoural pro odhozený kufr, a pak se opět vracel k poslednímu vagónu, kam přišel pozdě, jelikož zřízenci odešli na svačinu, takže kufry tam musel ukládat sám.
   Pak se vrátil zpátky k tetě, jeho přátelé se drželi v uctivé vzdálenosti, opět se báli na Harryho promluvit, jelikož měl prazvláštní náladu. To už ale u něj byla teta, strýc a jejich syn a začali ho tahat do vlaku. Harry jim podával ruce a pomáhal nastupovat, musel stále poslouchat jejich stížnosti. Když začala nastupovat i Hermiona, Harry jí podal ruku a pohlédl jí do očí.
   „To je dobrý,“ řekl na její ustaraný výraz. „Jen jděte.“
   Následně podal ruku i Ronovi, Ginny a dalším. To už ho zase tahala teta Petúnie do vlaku, Harry se ale naposledy ohlédl na Hagrida stojícího smutně opodál se svěšenou hlavou, hledíc na černovlasého chlapce.
   Harryho ale popadla ruka tety a vtáhla dovnitř.
   „Nech mě!“ křikl Harry a Petunie sebou škubla.
   „Neřič na mě!“ osopila se na něj. „Tohle si nezvykej milánku!“
   Harry se jí ostře vymanil z držící ruky a seběhl z vlaku ven. Hagrida měl ze srdce rád, náhle ho bolelo co ho donutil si pomyslet… že by se ani nerozloučil. Do srdce se mu vlil stesk, utíkal směrem k zavalité postavě, kterou však nikde už neviděl. Kam zmizel? Kde je Hagrid?
   Harry se zmateně zastavil a rozhlížel se všude kolem sebe, srdce ho svíralo, trýznilo a dusilo. V obličeji měl smutek, tolik se bál že vlak odjede a on se nerozloučí.
   „ODJEEEEEZD!“ zařval strojvedoucí se svistem píšťalky.
   A bylo to tady. Harryho srdce poskočilo. Nástupiště se v tu ránu vylidňovalo, už tam téměř nikdo nezbýval. Harry měl sto chutí zavolat na Hagrida, nehodlal odjet bez rozloučení, to prostě není on! „Hagride!“ vyjekl Harry a rozhlížel se jako dítě, které se ztratilo svému rodiči.
   Vlak zahoukal a lokomotiva vyprskla ven dým páry.
   „Ne!“ jekl Harry. „Ještě ne!“ zakřičel a běžel kolem vlaku, ostatní studenti ho sledovali překvapenými pohledy.
   A v tu chvíli se kola vlaku nepatrně dala do pohybu a pomaličku zrychlovala. Za zády se Harrymu ozývalo volání Hermiony a Rona. Harry utíkal zaslepen svými city k prvnímu opravdovému příteli, kterého v životě měl, neomaleně přeběhl před houkající lokomotivu a mávajíc rukama donutil strojvedoucího ještě zastavit.
   Zůstal udýchaně stát a opíral se o kolena, když si všiml postavy stojící na druhé straně vlaku.
   „Harry?“ vyhrkl překvapeně Hagrid.
   „Nikdy bych neodešel bez rozloučení Hagride!“ jekl Harry smutně. „Nikdy, rozumíš?“
   „Klid chlapče, klid,“ uklidňoval ho poloobr a Harry se přitiskl váhavě na jeho hruď, se spratkovitým kožichem. „Málem bych zapomněl na tvý dobrý srdce,“ řekl Hagrid dojatě.
   Harry se nuceně odtáhl a pohlédl na strojvedoucího a studenty, kteří je pozorovali.
   „Už budu muset jít, řekni Drápovi že se mu omlouvám, že jsem byl na něj hrubý,“ řekl po chvilce váhání Harry, teď si připadal trapně, jako nějaké malé dítě, co se ztrapnilo před celým světem.
   Hagrid hned zmateně, ale taky důstojně přikývl a naznačil že si chce s Harrym podat ruku, ale hned jí stáhl zpět, protože nevěděl co dělat.
   „Tak… tak se měj,“ usmál se Harry, obličej se přitom snažil vší silou udržet v pohodě, i když s ním cloumal žal, třeba už Hagrida nikdy neuvidí.
   Hagrid zase pokýval a Harry se chtě nechtě vydal kolem vlaku k místu, kde na něj čekali jeho přátelé.
   „Harry!“ zvolal za ním Hagrid a chlapec se hned trhnutím otočil.
   „Ano Hagride?“
   „Chtěl… chtěl bych ti eště něco dát… abys… abys věděl že… sem na tebe nezapomněl,“ a začal si zbrkle prohlížet kapsy.
   Šátral všude možně, do vnitřních, i do vnějších kapes spratkového kožichu, ale s ještě větším výrazem trapnost bylo vidět, že nemůže onu věc najít.
   „Hagride to je v pořádku, já vím…“
   „Ne, já to najdu, vydrž,“ požádal ho nešťastně poloobr. „Ha, co sem řikal,“ zvolal triumfálně a v rukách držel nějakou knihu.
   Harry ožil a s ještě větším dojetím přišel blíž, poznal to.
   „Moje album,“ řekl teskně a Hagrid mu jej předal. „Ale bylo celé…“
   „Bylo…“ pousmál se Hagrid potěšeně. „ale už neni. Přesvědč se.“
   Harry se otočil na strojvedoucího a ostatní, nebylo vidět že by se zlobili, naopak strojvedoucí je napjatě pozoroval.
   Harry otočil první stránku a vydechl dojetím. Ruce se mu rozklepaly a do očí se tryskem vřítily slzy, které sám neovládal. Nedokázal uvěřit tomu co vidí, album zcela zničené od moře, bylo v pořádku. Jako před tím! První fotka kde byli všichni tři, Harry, Lily a i James, leskla se na celé kolo bez sebemenší částečky nečistoty. Harry otočil další stránku, všechny fotografie se leskly jako ranní jezerní hladina. Kniha se Harrymu klepala v ruce, chtělo se mu rozplakat na celé kolo štěstím a dojetím, nedokázal uvěřit že je album v pořádku. Rodiče se na něj usmívali z fotek, mávali mu se svými přáteli, posílali mu polibky na dálku… Harry byl okouzlen.
   „To abys nezapomněl, že budou pořád s tebou,“ dodal Hagrid a poplácal ho po rameni. „Jako my všichni.“
   „Nevím co ti na to říct Hagride,“ pravil Harry a uvědomil si, že hlas se mu třese jako osika.
   „Nemusíš řikat vůbec nic. Chtěl sem… ti udělat radost.“
   „Radost?“ vyjekl Harry dojatě, už nevydržel a popotáhl nosem jak jej to dojalo. „To je to nejkrásnější co… co…“ nevěděl co říct.
   „Na poslední stránce přibylo něco vod Colina. Takovej nepatrnej dodatek.“
   Harry přetočil přes všechny ty krásné fotky před čekajícím Bradavickým expresem, až otáčel poslední stránku s velkou zdobnou fotku.
   Harry vyjekl, až mu album málem vypadlo, obličej nevydržel ovládat a rozplakal se. Na poslední stránce byla fotka jeho polibku s Cho z onoho dne, kdy jí políbil on sám, poprvé. Harryho srdce se v tu chvíli na okamžik zastavilo, jako kdyby ono samo a láska ukrytá v něm, právě strnuly nad tím, co jeho oči spatřily. Jejich dlouhý polibek, šťastnou Cho, tak milou a něžnou. Harry nedýchal, jenom se díval, na chvíli vypustil veškerý okolní svět, soustředil se jenom, na ten okamžik… okamžik štěstí.
   Potom se otočil na Hagrida, slzy se mu třpytily v jeho smaragdových očích.
   „Děkuju…“ hlesl naprostým dojetím.
   „Pojď sem!“ zvolal Hagrid a objal Harryho jak jen mohl, v tu chvíli vypukli studenti v potlesk a jásot, jako kdyby obdivovali emoce, které v této chvíli, v tomto jedinečném okamžiku vypluly na povrch. Objímali se dobrých několik vteřin, Harry měl Hagrida rád tak moc, ale všechno jednou končí a tak i on se musel odtáhnout a s uslzenou tváří se podívat zpátky na Hagrida.
   „Už musím,“ řekl Harry. „Z celého srdce děkuji Hagride,“ řekl teskně.
   „To já děkuju Harry,“ pousmál se Hagrid. „A hlavu zhůru,“ a jeho úsměv se prohloubil natolik, že Harry se usmál taky, v tu ránu jako by mu úsměv způsobil překrásný pocit v těle.
   „Tak se měj!“ křikl Harry na Hagrida z dálky, utíkal podél vlaku a studenti na něj mávali a volali.
   Vlak se rozjel a Harry naskočil do dveří, kde mu už podávali ruce kamarádi. Vlak se rozjížděl a nabíral rychlost, když míjeli Hagrida, Harry plakal jako malé dítě a mával, mával a mával. Mával ze všech sil, dokud se mu Hagrid neztratil za první zatáčkou a nezmizel z dohledu.
   Harry zavřel dveře vlaku a opřel se s ulehčením o dřevěnou stěnu. Náhle celá tíha věštby jako by byla pryč, album které právě držel v ruce mu srdce naplnilo štěstím a i kdyby měl zemřít za minutu, prožije svoje poslední chvilky mezi těmi, které tolik miluje.
   Chodbička ve vlaku byla už téměř prázdná, všichni studenti si už našli své kupé a jelikož studenti nebyli v plném počtu, nebyla o nich nouze. Hermiona, Ron, Ginny a Neville stále ještě v žádném kupé nebyli, jelikož vyhlíželi Harryho když ještě nenastoupil. Ten teď kráčel s jedoucím kufrem před nimi a hledal volné kupé. Všude bylo přesto obsazeno a studenti z nich na něj mávali, usmívali a pobízeli, ať se k nim přidá. Harry jim jenom nenuceně pokyvoval, až se odhodlal i zamávat, bohužel to udělal zrovna u kupé s Dursleyovými, kteří ho měli jen a jen pro sebe.
   Vernon hned nadmul svou několikanásobnou bradu a tlustým knírkem vyšlo nějaké káravé slůvko, které Harry přes zavřené dveře neslyšel. Dursleyovi hned na to ofrněli nos, čímž defakto dokazovali, že chtějí být o samotě.
   „Myslel jsem, že už se nikdy neukážeš,“ vytrhl Harryho z přemýšlení mužský hlas.
   Harrymu se rozzářil úsměv na rtech, Sirius jim držel sousední kupé zcela prázdné, a když uvolnil Harrymu cestu dovnitř, vrhnul na Dursleyovi nepěkný výraz.
   Harry vklouzl do kupé a Sirius hned na to nešťastně pozoroval, jak jej jeho kamarádi začali naplňovat, zřejmě nečekal tak velkou návštěvu.
   „Víš Harry že kvůli tvému bratránkovi se ve mně rozhořel duch dítěte?“ pousmál se Sirius a sedl k nim, když zavřel posuvná dvířka od kupé.
   „Ve mně se rozhořívá popravdě něco jiného,“ utrousil stranou Harry a přendal kufr do horního držáku, přičemž pomohl Ginny. (Hermioně nesmlouvavě pomohl Ron)
   „Dal jsem mu do svačiny Chilské šváby,“ přiznal se Sirius svatouškovsky.
   „Cože jsi?“ vyhrkl Ron.
   „Vždycky když uvidí člověka, roztáhnou svojí držku na dobrých deset čísel, to ti garantuju,“ pokýval Sirius hlavou. „A jak znám toho tlouště, bude se chtít nacpat hned po odjezdu,“ řekl a přitiskl ucho k dřevěné stěně.
   Chvíli nikdo ani nedutal, když se z vedlejšího kupé ozval křik rozmazleného dítěte, následně rány do stěn, pískot Petunie a nadávání Vernona.
   „Já to věděl,“ uchechtl se Sirius.
   V tu ránu se ve dveřích do jejich kupé objevil brunátný strýc Vernon, jenž se chystal právě ze sebe vypustit nezadržitelnou smršť nadávek, avšak když postřehl Siriuse, vymáčkl ze sebe pouze… „Tohle… to… už nikdy… pfff!“
   A odkráčel zpátky k rodině.
   Ron se neudržel a společně s několika dalšími Harryho kamarády propukl v smích.
   „Zjistil jsem, že nic není nad to než provokovat tuhle sebranku. Bůh ví že je to naučí,“ zkonstatoval usměvavý Sirius.
   Harry se také usmíval, ale naklonil se k okýnku vlaku, za nímž se míhala rozličná krajina. Tu z čista jasna v dálce naposledy zahlédl lesknouc se nad jezerem Bradavice. Z dálky tak malé, a přec tak moc vzbuzující respekt a obdiv.
   Černovlasý chlapec je pozoroval až dokud se naposledy nezačaly ztrácet za stromy a keři, jež vlak míjel. Nejdřív viděl vše včetně jezera, pak už jen stěny hradu, střechy a nakonec Bradavice mu zmizely docela.
   S oddechnutím se opět uvelebil na sedadle a zavřel oči. Ostatní se bavili o tom, kde celou tu dobu Sirius byl a on jim vyprávěl jaké rošťárny prováděl Harryho příbuzným.
   Cesta trvala až prazvláštně dlouho, po chvilce se venku rozpršelo a vítr bičoval kapky deště o okna vlaku. Vzduch byl najednou o mnoho více svěžejší a mokré počasí dohnalo nejednoho obyvatele Harryho kupé ke klimbání a pochrupování.
   Harry se po chvilce probudil a pohlédl ven, kde jen lehce mrholilo. Náhle celá příroda jako by byla panensky netknutá, vlahá a svěží s příjemným sluníčkem, jenž prostupovalo přes překrásně kontrastní mraky na nebi.
   Harry se podíval na své sousedy, kteří si mnuli své ospalé oči a sem tam si něco řekli. On sám však byl stále tak trochu smutný, že to všechno opouští, náhle se zdálo všechno tolik jiné.
   „Harry, ani jsem se nezeptal, kde máš Hedviku?“ protrhl Harryho Sirius z přemýšlení.
   „Já… vlastně ani nevím… ona nebyla v Sovinci,“ řekl smutně. „Myslím si že prostě odletěla… ani se jí nedivím.“
   „To je mi líto,“ opáčil hned vážně Sirius.
   „To můj Křivonožka s vámi byl pořád, co?“ pousmála se pyšně Hermiona a vyndala z přepravní tašky pro kočky huňatého kocoura.
   „Musím uznat, že ten kocour nám letos hodněkrát zachránit život,“ souhlasil Harry.
   „Jo, je fakt dobrej,“ usměvavě dodala i Ginny a Neville se přidal.
   Teď všichni pohlédli na Rona, který zamračeně na Křivonožku hodil rozčarovaný pohled. Kocour místo nějaké reakce jen poklidně přivřel oči a nechal se hladit Hermionou, jako kdyby ta liška jedna podšitá věděl, že to právě Rona nejvíc naštve.
   „Harry, slyšel jsem že umíš kouzlit bez hůlky,“ ozval se zase Sirius.
   „Fakticky?“ vyhrkl Neville překvapeně.
   „Já… nevím, nejsem v tom ještě zkušený,“ odmlouval jim.
   „Harry předveď se,“ dodala Ginny nadšeně.
   „Ach no dobře… ale pak se mi nesmějte,“ rezignoval jim na to.
   Hledal co by tak udělal, pak se podíval na Hermionu, které se výraz změnil v menší nejistotu. Harry se soustředil na její vlasy, malilinko nadzvedl prst a zamířil jím k její hlavě. Zkoušel to poprvé, nevěděl jestli to vyjde, ale jak vidno měl pravdu, nešlo to.
   Když v tom ztuhli, Hermioně se náhle začaly dva pramínky vlasů zdvihat a pak se přidaly další a další, až se jí začaly zvedat trsy vlasů.
   „To by stačilo!“ ukončila to rázně a hned se dala do rozčesávání.
   „Jak… jak to? Kde ses to naučil proboha?“ zeptal se Ron.
   „Prý od Prince, ale já to raději ani vědět nechci,“ pohodil rukou Harry.
   „Ale no tak, co ten zklamaný tón?“ snažila se ho rozveselit Ginny.
   „Jo, za chvilku budeš se Siriusem moct provokovat Dursleye,“ uchechtl se Neville.
   „Škoda že vaší radost nesdílím. Mě se k nim zpátky totiž nechce,“ prohlásil k nim zasmušele.
   „Hlavu vzhůru Maňásku!“ ozvaly se i ukecané křusky, přesněji Kéca. „Obuješ nás tomu tloušťovi a pak teprve zažije jízdu.“
   „A navíc, dohlédnu na to, že budeme většinu času někde venku,“ přidal se i Sirius.
   „Jo, budete k nám jezdit na návštěvu,“ vyhrkl hned Ron nedočkavě.
   „A nebo k nám,“ ozvala se Hermiona. „U nás jsi ještě nikdy nebyl.“
   „To bych moc rád Hermiono,“ souhlasil Harry s nepatrně zlepšenou náladou.
   „U Dursleyových doma už nebudeš sám, rozumíš?“ řekl Sirius.
   „Děkuju,“ přitakal Harry.
   „Tak co? Už žádná špatná nálada?“ optala se Ginny s úsměvem a štípla Harryho do nohy.
   „Hej!“ jekl dobrácky. „Teda!“ a ukázal na ní prstem.
   „Počkej… přesta-a-aň!“ Ginny se najednou začala zvedat ze židle, a koulela přitom vyděšeně očima.
   Harry přestal a Ginny dopadla na sedadlo. ‚Páni.‘ řekl si v duchu a opět pohlédl na své ruce. Dokázal to! Když se soustředí, dokáže kouzlit jenom rukama.
   „Chcete vidět opravdová kouzla?“ zeptal se Harry a vstal s očekáváním ze židle.
   „Samozřejmě,“ přitakali hned všichni, Ginny se s úsměvem zdráhala.
   „Tak pojďte!“ křikl na ně, vyběhl ven z kupé a otevřel kupé u Dursleyových. „Pevně se držte,“ řekl jim a zdvihl dvakrát rychle obočí.
   Ale to už utíkal chodbičkou vstříc lokomotivě.
   „Harry, co chceš dělat?“ křičeli za ním.
   „Držte se! A zburcujte všechny!“ křičel si Harry za záda a utíkal dál.
   Něco uvnitř mu říkalo že to dokáže, chtěl všem zlepšit náladu, chtěl je opravdu ohromit. Když má žít už jen krátce, tak si to pořádně užije!
   Běžel dál, za ním jeho kamarádi volali na ostatní do jejich kupé. Harry věděl že, jestli se mu to nepodaří, bude to průšvih, ale v to nevěřil, neměl to v mysli, chtěl dosáhnout svého cíle. Doběhl do prvního vagónu a ocitl se za uhelným vozem, před nímž byla pouze už lokomotiva se spokojeným strojvedoucím.
   Harry vylezl vzhůru po žebříku, snažil se nemyslet na výšku a konečně se ocitl na střeše jedoucího vlaku, srdce mu v tu chvil tlouklo jako ohromný lodní zvon. Uslyšel volání studentů koukajících z oken, viděl jak mávají rukama a pokřikují na něj, ať už dělá cokoliv.
   Harry odpoutával své ruce od střechy vagónu, aby se následně pomaličku postavil. Cítil pln adrenalinu, jak ho vzduch míjí, cuká mu s oblečením a pohrává si s vlasy. Následně podivně zkřížil prsty a napnul je, roztáhl ruce a postavil se zcela rovně, tak jak mu to silný dující vítr umožňoval, byl jako na vrcholku samého světa.
   Srdce mu pumpovalo, odhodlání běsnilo, Harry drtil zuby o sebe, soustředil se ze všech sil a následně vyzdvihl ruce vzhůru.
   V tu chvíli se stalo něco neskutečného, lokomotiva začala stoupat nahoru, odpoutávala se od kolejí a kola se točila ve volném prostoru. Strojvedoucímu upadla dýmka zděšením do kotle a začal ječet na celé kolo.
   Bradavický vlak se zvedal jako ohromná červená housenka s dýmajícím komínem, jehož kouř Harryho míjel jen těsně. Ten však ruce nespouštěl, studenti běsnili a jásali, vlak se pomaličku odpojoval od kolejí, až už i poslední vagón se ocitl ve vzduchu a vlak stoupal k výšinám ve volné přírodě.
   Míjeli zvířata, srny a jeleny, zajíce a vydry, dokonce i traktoristu, který s otevřenou pusou vrazil i s traktorem do nějaké dřevěné stodoly.
   Vlak letěl vstříc duze po vlahém dešti ve slunném počasí, a z jeho oken mávaly ruce studentů křičících a užívajících si jízdy, tedy teď spíše letu. Harrymu tekly vypětím slzy, ale přesto byl tak dojatý, zvláště kvůli tomu že se studenti radovali a byla to jen a jen jeho zásluha. Byl to úžasný pocit, Harry byl na vrcholku světa a blaha. Náhle vypustil problémy, ale nezapomínal na ty, kteří mu dovolili toto blaho cítit. Stačilo jenom aby na malinkou vteřinkou povolil a vlak klesl, proto pokračoval dál, dokud si dosytosti neužil svěžího vzduchu, duhy v dálce, krásné přírody, radosti studentů, jekotu Dursleyových a hlavně pocitu štěstí, který mu proplouval celým tělem.

   Kolo u lokomotivy Bradavického vlaku se zastavilo na nástupišti devět a tři čtvrtě. Z vlaku začali vycházet ven studenti, kolem Harryho se začaly tvořit hloučky, ten si však stále u sebe držel své přátele, nezapomínal na ně, ani kdyby se měl sesunout celý svět. Dursleyovi celí bledí, vyšli hned na to, Petunii museli Vernon a Dudley držet mezi sebou, aby se jim nesesypala. Sirius místo toho hulákal a prozpěvoval Harryho jméno, jako kdyby to byla nějaká hymna.
   Přes všechnu tu radost Harry nechtěl stále být nějakým bájným hrdinou a proto se už raději se všemi rozloučil, následně i s Nevillem, kterého si přijela vyzvednout jeho babička a pak už procházeli tajným průchodem, jenž byl regulován, aby nevzbuzoval příliš pozornosti.
   Harry se zastavil ve vestibulu společně s Hermionou, Ronem, Ginny, Siriusem a čekali až do té doby, než se přišli rozloučit Remus Lupin, pan Weasley, Pošuk Moody a samozřejmě Nymfadora Tonksová. K Harrymu překvapení však přivedli spolu společnost, byl to pár dospělých lidí asijského původu. Harry se v tu chvíli zarazil a hlasitě polkl, v ten okamžik se mu zastavily snad všechny životní funkce, jasně poznal ten obličej toho pána, jasně poznal tu krásu té paní, byli to rodiče Cho.
   Pomaličku přistupovali k vyděšenému chlapci, ve výrazech ani smutek, ani radost. Následně osaměli pouze oni tři a Harry měl příliš prázdno v puse, aby něco řekl. Celý se v ten okamžik klepal a vycházelo z něj pouze divoké oddechování.
   „Já… nevím co… ne…“ Harry se zakoktal, náhle všechna radost byla ta tam.
   „My to chápeme, chlapče,“ řekla mu na to žena, přesto se neusmála, jak to Harry od ní mohl jen čekat?
   „Máte plné právo… mě… mě nenávidět,“ pravil neslyšně.
   „Nemáme sebemenší důvod tě nenávidět,“ promluvila opět.
   „Chtěli jsme… pouze vidět…“ začal i Choin otec. „toho chlapce, o kterém nám stále básnila,“ v tu chvíli se poprvé usmáli, naopak Harryho to málem poslalo na kolena.
   „Kdybych… kdybych jenom…“
   „Přestaň se obviňovat,“ ozvala se opět matka. „Víme sami co jsi musel prožít… z jedné strany… máme oba dva… zlomená srdce,“ řekla a do očí se jí vehnaly slzy. „Ale z té druhé… jsme… jsme na naší holčičku tak strašně moc pyšní,“ řekla a přikryla si pusu.
   Muž svou ženu uklidňovala konejšivě jí hladil po zádech, aby jí dodal kuráž pro toto setkání.
   „Jak… jak zemřela?“ zeptal se muž. „Jak se cítila?“
   Harry prudce sevřel rty k sobě a právě zadržoval slzy, stejně jako matka Cho
   „Nevím co chcete abych vám řekl,“ pravil s těžce kontrolovaným hlasem Harry. „Mám říct, že její poslední slova byla, že zemřela pro to… a-aby na světě už nebylo zlo? Že vás vždycky milovala? Že to byla hrdinka, která se nezalekla ničeho? Dokonalá?“ dopovídal a držel emoce na uzdě. „Nebo mám říct, že se bála zemřít, že mi nedovolila jí zakázat položit za mě život… že jediné na čem jí záleželo bylo, aby jich jí slíbil že to dokážu a… a že se nevzdám,“ Harry se odmlčel. „Tohle mi říkala před svou smrtí. Chtěla… abyste na ní byli pyšní… aby se na ní nezapomnělo… a ze všeho nejvíc… mi chtěla dokázat jak moc mě milovala. A Bůh ví… že to dokázala nejvíc na světě,“ řekl Harry pevně a drtil pěsti.
   „Tohle byla naše dcerka,“ přikyvoval otec. „Tohle byla naše Cho,“ řekl pevně.
   Harry chvíli kroutil hlavou bezradně a s uslzenýma očima vyhrkl: „Omlouvám se, musíte mě ze srdce nesnášet.“
   „Už jsem řekla, že to není pravda… mysleli jsme že pochopíš až dostaneš ten dopis, co jsme ti přeposlali,“ řekla matka Cho.
   „Jaký dopis?“ nevěděl Harry.
   „Nejspíš se ještě někde zdržel,“ pokývala žena. „Tak… hodně štěstí chlapče…“
   „Hodně štěstí i vám,“ řekl Harry a podal si s nimi ruku.
   V té chvíli se k nim nepozorovaně přikradl Lupin a dobrácky se na ně usmál a pak už rodiče Cho Harrymu zmizeli ve dveřích vedoucích ven z nádraží v King’s Cross. Tak moc s nimi soucítil, musí být tak strašně osamocení.
   „Tak Harry, jdeme,“ řekl Lupin a všichni Harryho dospělí i mladí přátelé jej následovali k východu, kde na ně už čekalo kouzelné auto.
   Všichni se před něj postavili a Harry se na ně otočil.
   „Proč loučení tak bolí?“ zeptal se a cítil ještě, jak mu pořádně nezaschly slzy od setkání s Choinými rodiči.
   „Možná proto, že si lidé dávají poslední sbohem a pak se už neuvidí,“ řekl Lupin. „což ovšem není náš případ.“
   Harryho píchlo v srdci, stále ještě měl v mysli onu věštbu. Ale pak pokýval hlavou a potvrdil: „To je pravda.“
   „Pospěšte si!“ zaburácel nevraživě strýc Vernon, ale hned jak sedl do kouzelného vozu, vykřikl a vyskočil ven.
   Auto totiž zevnitř vypadalo jako dodávka s třemi řadami po šesti sedadlech.
   „V tom… tom nepojedu ani za milión vrtaček!“ zaskřípal vztekle zubama.
   „Tak potom poběžíte za námi,“ řekl Sirius. „Schválně řeknu řidiči, aby na to dupnul.“
   Vernon nevraživě něco zabrumlal a pak už strkal svou ženu a syna do auta, kterým se nechtělo o nic víc než jemu.
   „Pevný nervy,“ podal z ničeho nic Harrymu ruku Moody. „Mám ten dojem, že je budeš potřebovat.“
   „Taky bych řekl,“ usoudil Harry a potřásl si s Moodym jeho zjizvenou rukou.
   „No Harry,“ ozval se jako druhý pan Weasley, jež stál za svým synem a dcerou. „Dej na sebe pozor… a určitě tě rádi u nás uvidíme,“ řekl a pokýval na Siriuse, který mrkl okem.
   Pak se pan Weasley naklonil k Harrymu a pošeptal mu. „Někdy mi budeš muset vysvětlit, kde jsou ti lidi co rozměňují peníze v těch automatech na jízdenky, pořád mi to vrtá hlavou, nemohou se přece do té krabice vejít.“
   „Rád,“ pousmál se Harry.
   „Chlapče drahý,“ řekla Tonksová a políbila ho na tváře. „Hlavně nám už neutíkej, ani nevíš jaký jsem o tebe měla strach.“
   „Měj se krásně chlapče,“ dodal i Lupin. „Jsem si jistý, že se se Siriusem nebudeš nudit,“ řekl a pohlédl na Siriuse jako na malé zlobivé dítě.
   Harry přikývl a obrátil se k Ginny. Chvíli si koukali do očí a Harry pak prohodil:
   „Ty ses teda letos vybarvila,“ řekl usměvavě.
   „Ty máš tak co říkat,“ podotkla culící se Ginny a hned na to Harryho objala. „Budeš mi chybět.“
   „Ty mě taky, vy všichni,“ potvrdil Harry a marně se snažil při jejím objetí nemyslet na Cho.
   Ginny se pomalu odtáhla, už se nesmála, naopak bylo vidět jak jí oči slzí, i jí loučení vzalo.
   „Zase se uvidíme,“ řekl Harry.
   „To bych ti radila,“ vyloudila ze sebe Ginny svůj typický úsměv.
   Harry pak konečně přešel k Ronovi, který se šklebil od ucha k uchu.
   „Tebe objímat nebudu,“ řekl Harry s úsměvem. „Kdo ví co by si o nás za chvilku začali myslet… ještě by mohla Hermiona žárlit.“
   „Hej,“ ohradila se k němu, Harry chvíli na oba dva koukal a pak pravil:
   „Vy jste mi ale dvojka.“
   „Kdykoliv napiš,“ pokračoval Ron. „Zaletíme pro tebe s Fredem a Georgem. Kouzlit mimo školu už smíme,“ řekl a podíval se svatouškovsky na svého otce, který se zamračil.
   Harry se usmál a podal Ronovi ruku.
   „Navždy přátelé,“ řekl a pevně jí stiskl.
   „Až do pekel pekelných,“ dodal i Ron dobrácky.
   Harry se konečně dostal k poslední osobě, Hermioně. Chvíli na sebe jenom tak koukali, nevěděli co říct, když se za Hermionou ozvaly hlasy.
   „To jsou moji rodiče,“ řekla kvapně. „Už budu muset jít.“
   „Já vím,“ pochopil Harry. „Víš Hermiono… nenapadají mě ta správná slova, která by vystihla, jak jsem tobě… a taky Ronovi, jak jsem vám za všechno vděčný.“
   „Nejde o slova Harry,“ pousmála se na něj. „My to cítíme. Víc než kdy dřív,“ a otočila se na rodiče, kteří jí zase volali. „Už fakt musím.“
   „My taky, nestihli bychom náš spoj,“ řekl i pan Weasley.
   „Tak ahoj,“ řekl Harry a zamával na Hermionu zblízka.
   „Ahoj,“ řekla a otočila se na své rodiče, už vyšla když se z arazila.
   Pak z ničeho nic vykřikla: „Ještě počkejte!“ nevydržela a přihnala se k Harrymu, pevně ho objala a přitiskla k sobě. Harry zase jí a její objetí mu náhle dodávalo tolik síly, skoro jako objetí jeho vlastní matky. Letos ho pocítil, Hermiona ho měla ráda taky tak. Z jejího objetí byla ta láska cítit, až Harry pocítil jak sama pláče.
   „Ale no tak,“ řekl jí a podíval se jí do oči. „Žádné slzy, ano?“
   „Dobře,“ pokývala Hermiona hlavou a otřela si oči. „Prosím napiš nám, musíme vědět že jsi v pořádku.“
   „Budu,“ slíbil Harry.
   Pak udělal pár kroků k otevřeným dvířkám auta, které držel Sirius. Harry se naposledy otočil na všechny a blahosklonně se na ně usmál. Hodně se jich neubránilo slzám, včetně samotného Harryho, který je chtě nechtě potlačoval.
   „Tak zase příště,“ řekl.
   „Harry!“ vydechla najednou Hermiona užasle, koukala někam vzhůru.
   Harry se otočil, přímo na jeho ruku klesala bílá sova, až se mu na ní usadila. Chlapec jí pohladil a její přílet jej naprosto dojal. Otočil se na ostatní a zamával letmo rukou, v další chvíli nasedl do auta a Sirius ho následoval.
   Následně se auto rozjelo a Harry se stále otočený díval, jak mizí svým přátelům. Mával jim seč mohl, v srdci plakal že je opouští, bál se že je vidí naposledy. Bál se že už nikdy s nimi nebude a oni mu teď mizeli v dálce.
   Hermiona se rozplakala a mávala mu o sto šest, Ron také a naposledy si spolu před Harryho pohledem ještě podali ruce. Harry mávajíc jim zmizel z dohledu na další křižovatce.
   „Jestli ten pták tu bude dělat binec, tak ti zakroutím krkem,“ zakokrhal strýc Vernon, přičemž si Sirius důležitě odkašlal.
   Harry se konečně přestal dívat do zadního okna a pohladil opět Hedviku, když si všiml že má něco připnutého k noze. Byl to nějaký dopis, Harrymu se v tu chvíli rozbušilo srdce. Vyndal jej a skrytě otevřel, hlavička byla napsaná úřednickým písmem a samotný dopis pak úhledným dívčím, Choiným. Harry chvíli divoce oddychoval, až pak se odhodlal začít číst, srdce ho v tu dobu svíralo, jako kdyby se už nikdy nemohl více nadechnout.

_text

   Na světě nejsou slova, která by vystihla nynější Harryho pocity. Ohromný příval emocí s Harrym teď těžce sváděly ukrutný souboj, když se chlapec marně snažil potlačit slzy a tak raději odvrátil obličej k okýnku a sledoval míhající se ulice a lidi. Vzhlížel na mudly žijící svým vlastním světem, ať již plným starostí, nebo vzácných okamžiků radostí. Sledoval jak si rodinka spokojeně vykračuje po chodníku, jak jsou šťastní že jsou spolu. Díval se na zamilované páry jdoucí v parcích a zahradách, cítících zrovna to nejdražší, co člověk má. Harry se svýma uslzenýma očima byl stejně tak jako Cho rád, že takový pocit letos opravdu mohl zažít. Že mu osud přes to všechno dovolil, pocítit okamžik naprostého blaha, když člověk má to po čem toužil, má lásku svou, má své přátele, a má i někoho, kdo mu nahrazuje rodiče.
   O ano, Lexter byl takovým, a Cho? Ta byla jinou, ale oba dva… v jádru srdce, měli krásu, kterou obyčejný člověk nedokáže zahlédnout. Musí nakouknout pod povrch a když se tak stane, je oslněn největším štěstím na světě.
   Harry si uvědomil, že má na ruce stále ještě ten překrásný prsten s rudým srdcem na povrchu. Dojetím se usmál, sáhl na něj a ladně jej sundal, šel dolů. Harry jej však s ještě větším dojetím pevně stiskl v ruce a opět navlékl na prst, jasně si vzpomínal na Choina poslední slova. Nezapomene, otec, maminka, Lexter i Cho, všichni jsou v jeho srdci, je zde místa pro všechny. Harry slastně zavřel oči a vydechl těžké břemeno ven ze sebe.
   Jedno v srdci cítil jistě.
   ‚Nikdy nezapomenu Cho… nikdy nezapomenu.‘