Kapitola 14.

Kratiknot, Lexter a Dráp

Jakýsi divně upravený kouzelník padal v místnosti se zapuštěnou jámou, do níž po okrajích vedly masivní kamenné schody, dolů do nějakého kamenného oblouku. Černovlasý chlapec za ním běžel a křičel přes celou místnost, kde bylo ještě mnoho dalších kouzelníků. Kouzelník padal až nějak podivně pomalu, chlapec měl čas ho zachránit. Konečně se mu to podaří, konečně bude žít!
   Když vtom ho obmotal jakýsi obrovitý had tak pevně, že se ani nemohl pohnout. Kouzelník stále padal pomalu, všichni ostatní kouzelníci tomu přihlíželi. Nejblíže byl takový starý kouzelník, který se na toho padajícího usmíval. Chlapec na něho křičel, ať ho zachrání, starý kouzelník opravdu měl šanci ho zachránit, ale neudělal to. Stál tam dál a usmíval se na toho chlapce.
   „Pusťte mě! Pusťte mě!“ křičel chlapec, had ho stále tahal a nepouštěl. „Tak pusťte mě! Já ho zachráním, pusťte mě!“
   „Harry!“
   „Pusťte mě, říkám, ještě žije!“ křičel Harry.
   „Harry, to se ti zdá, slyšíš, to se ti zdá!“ křičel nějaký chlapecký hlas.
   „Ale on ještě nespadl!“ kroutil se Harry na křesle a chtěl se vymanit z Ronova sevření.
   „Harry, to jsem já, Ron. Nikdo tu není, to je jenom sen!“
   Harry otevřel oči, byl celý zpocený a těžce oddychoval. Před očima se mu začal rýsovat Ronův obličej, ale když už měl obraz zcela zaostřit,tak se ‚ostření‘ zaseklo.
   Ron mu nasadil brýle a Harry konečně viděl ostře. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Podle toho, jak vypadala, bylo brzy ráno.
   „Co… co se stalo?“ zeptal se Harry a posadil se rovně.
   „To samé, co včera,“ odvětil Ron a sedl si na své oblíbené křeslo naproti Harrymu.
   „Ty sis mě přišel poslechnout?“ zeptal se podrážděně Harry, když uviděl Rona ještě v pyžamu.
   Ron se usmál a řekl: „Jo.“
   Jenže něco v jeho tónu naznačovalo, že to nemyslel vážně, Harry zamračil obočí a nespouštěl z něco zrak.
   „Jak si můžeš myslet, že bych tě nechal mluvit ze spaní?“ řekl Ron.
   „Vždyť jsi to udělal,“ odpověděl naštvaně Harry.
   „Harry, včerejší noc jsi promluvil párkrát. Vždycky něco, pak hodinu nic, pak zase něco a pak zase nic. Až ráno jsi tak vyjel.“
   „I tak jsi mě měl probudit,“ řekl Harry nakvašeně.
   „Chceš něco říct, Harry?“ řekl vážně Ron.
   Harry k němu vztáhl obočí, jako že je jedno ucho.
   „Včera, když ses tady prohnal a myslel sis, že se na tebe domlouvají, tak to nebyla pravda. Bojí se o tebe, nikdo z nich ještě nemluvil ze spaní, takže ví, co jsi asi musel prožívat, myslíš, že se na tebe někdo zlobí nebo domlouvá?“ ptal se nevěřícně.
   Harry svraštil pohled na zem a přemýšlel.
   „Já nechci, aby se tu ke mně chovali jako k nějakému miminu, stále mě jenom litovali nebo se na mě domlouvali…“
   „Proto si šuškají,“ doplnil ho Ron.
   Harry na něj zamyšleně pohlédl.
   „Samozřejmě, že si o tobě budou povídat za zády, jsou to lidi a lidi tohle dělaj, ale určitě ne nic špatnýho, to mi věř,“ řekl Ron.
   „A co jsi tady vůbec dělal?“ zeptal se Harry.
   „Nebudeš mi věřit,“ řekl rezignovaně Ron.
   „Tak mi to řekni.“
   Ron chvíli zaváhal, ale nakonec spustil. „Probudil jsem se a neviděl jsem tě v posteli, tak jsem se šel podívat sem. Našel jsem tě tu, jak slintáš na Hermioniný poznámky a tvrdě spíš,“ zažertoval Ron. „Tak jsem si sem sednul, že kdybys zase začal mluvit ze spaní, tak mě tím probudíš a já probudím tebe, aby tě nikdo z těch, co sem půjdou, po ránu nenačapal, když ti to tak vadí.“
   Harry na něj chvíli koukal, pak začal kroutit hlavou. „Hermiona měla pravdu, ty jsi ale pitomej,“ řekl a začal se smát.
   „Děkuji za pochvalu,“ řekl Ron a zakabonil obličej, ale věděl, že to Harry myslí ve srandě, a zazubil se taky.
   „No né Rone, copak vyhlížíš nějakou holku v tomhle nóbl oblečení?“ ozvalo se ze schodů vedoucích k dívčím ložnicím. Byla to Ruth Krevetová, třeťačka.
   „Hele, dej mi pokoj!“ křikl na ni Ron, bleskově se zvedl a rychlým krokem mazal k ložnicím. Harry ještě zahlédl, jak mu rudnou uši.
   Harry sbalil věci, zjistil, že Hermioně ve skutečnosti žádné zápisky neposlintal, a vyšel nahoru do ložnic.
   Všichni tři pak šli společně na snídani, Hermiona byla ráda, že už spolu ti dva začali mluvit. Harry už si začínal zvykat na ty pohledy ostatních studentů. Ve Velké síni si už automaticky sedal zády k ostatním, aby na něj neviděli. Ranní pošta nepřinesla nic nového, Harry samozřejmě nedostal žádný dopis, Hermiona svého Denního věštce rychle přelétla, ale také nic nenašla.
   „Co bylo ve včerejším?“ zeptal se Harry, když si ho Hermiona pročítala.
   Ta hned ztuhla a koukla na Rona.
   „Co jako myslíš?“ zeptala se opatrně.
   „Ty víš moc dobře, co myslím, to mám z vás všechno páčit?“ řekl Harry.
   „Byla tam zmínka o tom, že ses vrátil, pokud tě tohle zajímalo,“ řekla, jako kdyby se jednalo jen o předpověď počasí.
   „Zmínka?“ dotíral Harry.
   „No, teda spíš titulní strana,“ uchechtl se Ron.
   „Oceňuji tvoji otevřenost, vezmi si z něho příklad, Hermiono,“ řekl Harry a těžce se zakousl do svého toastu.
   Takže o něm byla celá titulní strana? No, co by čekal, nějaký odstaveček mezi inzeráty?
   „A jak to podali? Špatně, co?“ zeptal se znovu Harry.
   „No, spíš ve smyslu, že tě zachránili,“ řekla Hermiona.
   „Neříkej mi, že to neobsahovalo nějakou lež, vždyť je to Denní věštec,“ nedal se odbýt Harry.
   „No, možná, že si tam něco přikořenili, ale to je jedno,“ řekl Ron, aby pomohl Hermioně.
   To je fakt, Harrymu to docela bylo jedno, lidi už o něm museli slyšet tolik verzí, že z toho byli stejně tak i tak zmatení.
   „Je mi divné, proč ti ale nepřicházejí žádné dopisy,“ řekl Ron. „I kdyby měli být naštvaní, ale žádné?“
   „Třeba Brumbál zatrhl dopisy pro Harryho od jeho obdivovatelů i kritiků,“ ozval se Harrymu hlas za zády.
   Byla to Ginny a usmívala se na trojici.
   „Ahoj, Ginny,“ pozdravil Harry.
   „O tebe mi jde, dnes začínají famfrpálové tréninky, máme zamluvené cvičení pro pondělí, středu a pátek, vždycky večer,“ řekla Ginny.
   „No…“ začal Harry, protože věděl, že mají dnes mít trest, a tak nemohou na trénink. Hledal oporu v Ronovi a Hermioně.
   „Na mě nekoukej,“ řekla spokojeně Hermiona, která famfrpál nehrála.
   „Co se děje?“ zeptala se nechápavě Ginny.
   „Víš, my máme dneska večer trest, takže to nepůjde,“ řekl pomalu Ron.
   „A copak je dneska středa nebo pátek?“ zeptala se s úsměvem Ginny.
   „No jo, vždyť je čtvrtek,“ řekl Harry a plácl se přes čelo.
   Ginny se usmála a řekla: „Takže vás zítra čekám, chybí nám dva střelci a jeden odrážeč, Andrew Kirke to vzdal už na začátku roku, takže se bude konat konkurs.“
   „Cože, my nemáme kompletní tým?“ zeptal se Harry.
   „Tys tu viděl Alici, Angelinu nebo Katie? O Fredovi a Georgeovi ani nemluvím,“ řekla Ginny.
   „No jo, vždyť naše nejlepší střelkyně dokončily sedmý ročník,“ uvědomil si Ron.
   „To si snad děláš srandu, Rone, ty nevíš, že jsou pryč? Katie se přece odstěhovala,“ zeptala se nevěřícně Ginny.
   „To víš, že vím, jen ze začátku měsíce na to nebylo pomyšlení a teď no… no…“
   „Radši buď ticho,“ odsekla mu. „Máme jenom jednoho odrážeče, Jacka Slopera, ten druhej se nám samou osobností sklátil,“ řekla Ginny, naklonila se k nim blíž a pošeptala: „A ještě k tomu je tenhle levej jako poleno. Nehledě k tomu, že máme náladového brankáře,“ a koukla zlým okem na Rona, „a bohužel musím přiznat i nemehlo střelkyni.“
   „Oh, to o sobě neříkej,“ řekla Hermiona.
   „Ale jo, neumím to,“ povzdechla si Ginny, „jsi naše jediná spása, Harry,“ řekla, poklepala ho po rameni a odešla.
   „Alespoň v jednom měla pravdu,“ řekl Ron. „Celý zápas bude o tom, udržet vedení nad námi pod sto padesát bodů, dokud Harry nechytí Zlatonku.“
   „To se mi teda fakt líbí,“ řekl rozladěně Harry. „Jsem zvědavej, co by na tenhle zápas řekl starý dobrý Wood.“
   Jejich první hodina byla zase dvouhodinovka Kouzelných Formulí s profesorem Kratiknotem.
   Profesor si vždycky dával pod katedru kopu knih, aby přes ni mohl vůbec vidět na své žáky, jak byl malinký. Kouzelné Formule byl poslední předmět, na který s Nebelvírem chodil i Havraspár.
   Harryho hned zdravili, když vcházel do třídy, sedl si k Hermioně a Ronovi. Od té hodiny Přeměňování jakoby se k němu všichni chovali úplně jinak.
   „Zdravím vás,“ pozdravil je maličký Kratiknot a vyhupl si na knihy. „Dnešní hodinou končíme s opakování učiva z minulého roku, pokud vám ještě něco není jasné, neváhejte se mne po hodině zeptat,“ říkal jakoby radostně. „Takže, šestý ročník začínáme úplně nové téma Kouzelných formulí. Jistě jste si všimli, že někteří profesoři, či dokonce vaši rodiče dokáží kouzlit bez toho, aby vyslovili zaklínadlo. Spousta z vás určitě již tuší, o čem mluvím. Existují dva druhy kouzelných formulí, jeden takový, že kouzelník vysloví zaklínadlo, což jsme se učili od prvního až do pátého ročníku, nyní však již vyzkoušíme jiný způsob.
   Jde o podvědomé vyslovení kouzelné formule, kouzelník si ji sám v duchu vysloví, ovšem je to o hodně obtížnější. Těm z vás, kteří mají takové své vnitřní hlasy, to půjde úplně samo, u ostatních… no to uvidíme,“ dokončil skřehotavým hlasem Kratiknot a seskočil z hromady knih, alespoň si Harry myslel, že seskočil, rázem tak zmizel za katedrou a záhy se ozvala rána.
   Pak se zpoza katedry začaly ozývat různé drápavé a ťapavé zvuky, nikdo nevěděl, co tam maličký profesor Kratiknot dělá. Vtom se Kratiknot objevil vedle katedry a začal celý potlučený zase drmolit. „Ovšem, stále musíte dodržovat přesně stanovené pohyby hůlkou, kdo mi vyjmenuje alespoň ty nejzákladnější?“
   Okamžitě vystřelila nahoru ruka Hermiony a pak neochotně za ní ostatní.
   „Slečna Grang…“ avšak to už Hermiona byla na nohou.
   „Druhy pohybů hůlkou jsou: útočné, obranné, vrhací, krycí, proměňovací, exaktní, zaklínací, překážkové…“
   „Ano, ano, to stačí, velmi správně, slečno Grangerová, ty další už jsou nepodstatné, uděluji Nebelvíru pět bodů,“ skřípal Kratiknot a Hermiona se posadila se širokým úsměvem spokojená sama se sebou. „Takže, zkusme si letmo kouzlo, které se určitě velmi dobře pamatujete, jde o přivolávání věcí.“
   Zase vystřelila Hermiona a hned další ruce za ní, tentokrát jich bylo víc.
   „Pane Boote?“ oslovil Kratiknot Terryho Boota.
   „Accio,“ řekl Boot.
   „Ano, ano, velmi správně, víte co, vyzkoušíte si to jako první,“ řekl a zase zašel za katedru.
   Boot se už tak vesele netvářil a nervózně si poposedl. Za katedrou se znovu začaly ozývat šoupané nebo drápavé zvuky. Nakonec se vedle katedry objevil svět.
   Byl to globus, který se pomalu posunoval směrem od katedry a když vyjel celý, objevil se za ním Kratiknot, který ho vší silou tlačil před sebou. Když ho konečně dostal na místo, které pro něj zamýšlel, udýchaně si oddechl a znovu se podíval na Boota.
   „Takže, uf, tohle je globus, ten je vždy těžké přivolat, protože obsahuje názvy států, řek, pohoří a ostrovů, takže těch názvů je víc. Proto je to tak těžké, takže teď…“ pokračoval dál Kratiknot a udýchaně funěl, „dokážete si v duchu říct slovo ‚globus‘?“
   „A…a…ano,“ odpověděl Boot.
   „Tak si v duchu zcela zřetelně vyslovte slova Accio globus a mávněte hůlkou exaktním pohybem,“ zaskřehotal stále udýchaně Kratiknot.
   Boot napřímil hůlku, pak začal pomalu zvedat celou ruku a hůlku držel stále v rovině. Když ji začal spouštět, namířil hůlkou nahoru a po spuštění ruky zase hůlku narovnal, takže udělal takový oblouček nahoru. Globus nadskočil a zase dopadl.
   „No vidíte, že to jde,“ řekl Kratiknot. „Nestrachujte se, že to nevyjde hned napoprvé, i zkušení kouzelníci s tím mají potíže. Nyní budeme postupovat zleva doprava, aby si to každý z vás vyzkoušel.“
   A tak se to také stalo. Každý si zkoušel přivolat globus, jenže vždycky se akorát nadzvedl a znovu dopadl na zem. Pak přišla řada na Rona.
   Ten vzal hůlku a namířil na globus.
   „a..c..g..s“ bylo slyšet.
   „Ne, ne, pane Weasley, musíte to pronést v duchu, ne potichu, ale v duchu.“
   Ron se znovu soustředil a namířil na globus. Bylo vidět, jak hýbe pusou, když vyslovuje kouzlo, takže globus zase ležel jako přibitý.
   „No, vidím, že tady budeme muset ještě pilně cvičit, nebojte se, zhruba polovina žáků to taky nedokáže a třeba mají i nejlepší známky,“ zaskřehotal Kratiknot.
   Další byla na řadě Hermiona. Pozvedla svou hůlku a v tom okamžiku si Ron povzdychl a sesul se na židli, jako by právě měl vidět něco, co je zbytečné, protože to Hermiona určitě umí.
   Ta se soustředila na globus, letmo mávla s hůlkou přesně nacvičeným exaktním pohybem a globus se zvedl do půlmetrové výšky.
   Kratiknot začal jásat a celá třída ohromeně koukala, jenom od Rona vyšlo jakési odfrknutí.
   Jenže vtom se začal globus naklánět a kroutit. Kratiknot byl od něj velice daleko, jak vždycky přešel k dalšímu studentovi, a v tu chvíli si představil, co by se stalo s globusem, kdyby spadl. Rychle se rozeběhl svýma maličkýma nožičkama, Hermiona zatínala zuby, už ho vůlí nemohla udržet, dřevěný globus začal padat, nakonec dopadl Kratiknotovi, který se pod něj sklouzl, na břicho.
   „To bylo vynikající, slečno Grangerová, vynikající!“ řičel šťastně Kratiknot a pokládal znovu globus na podlahu. Hermiona, když zjistila, že profesorovi nic není, si oddechla.
   „Opravdu se vám to povedlo, díky bohu, že jsem byl odjakživa dobrý sprinter,“ zažertoval Kratiknot a třída se zasmála.
   „Tak,“ oddychoval zase udýchaně Kratiknot, „kdo je další na řadě? Ah, pan Potter, takže víte, jak jsem to říkal, řekněte si v duchu ta slova,“ řekl Kratiknot plný očekávání.
   Harry vzal svou hůlku, všichni teď měli oči jenom pro něj.
   „Oplať to za mě Hermioně,“ ozval se Ron a Hermiona se na něj zašklebila.
   Harry cítil všechny ty pohledy, jak teď visí na něm. 'Accio globus, Accio globus, dobrá, takže mám říct Accio globus.‘ Harry natáhl ruku a v duchu si řekl: ‚Accio globus.‘
   Globus se ani nepohnul. Harryho přejel mráz děsu, copak tady teď bude za hlupáka?
   „Ale pane Pottere, musíte udělat Exaktní pohyb, vy jste skoro neudělal žádný,“ řekl Kratiknot a půlka třídy se rozesmála.
   Harry se zašklebil, to je tak hloupý nebo co, takovou základní věc, exaktní pohyb se naučil už v prvním ročníku u kouzla levitace.
   „Takže znovu, no… však vy už víte, jak na to,“ řekl Kratiknot.
   Celá třída teď však pobaveně koukala na Harryho.
   ‚No tak, celou dobu jsem ten hlas měl v sobě jako nějaký idiot, tak ať je mi alespoň trochu k užitku,‘ říkal si. ‚No vidíš, jak ti to jde, zase si povídáš sám pro sebe.‘
   Harry pevně jako ostříž pohlédl na globus. Dostal do mysli celou jeho kulatost, barvu i odhad váhy. Soustředil se na maximum na ta dvě zázračná slůvka. Svůj vnitřní hlas měl, nic mu nescházelo, teď se to musí povést, teď a nikdy jindy!
   ‚Accio globus! křikl v duchu zároveň s exaktním pohybem hůlky. V tu ránu se globus zvedl do půlmetrové výšky. Třída zase začala hýřit ovacemi, ale Harry je absolutně ignoroval, měl v duchu ten svůj hlas a hůlku držel pevně, už v tom měl praxi. ‚Tak pojď!‘ říkal, ‚Tak pojď!‘ nabádal globus, aby se rozletěl k němu. Profesor Kratiknot zase jásal, ale všichni najednou strnuli, když se globus s lehkostí začal přibližovat k Harrymu. Nakonec dosedl na lavici přesně před Rona, který na globus koukal jako na zázrak.
   Harry sklonil hůlku a koukl po tiché třídě, kde se teď neozval ani hlásek.
   „To, to bylo neuvěřitelné, vy jste to někdy předtím nacvičoval?“ ptal se Kratiknot Harryho.
   „Ne, jen jsem udělal to, co jste mi řekl,“ odvětil ledabyle Harry.
   „Tohle jsem zažil jenom u studentů, kteří se tomu předtím věnovali, a pokud vy jedním z nich nejste, pak tedy klobouk dolů, napoprvé a naprosto dokonale, dávám Nebelvíru deset bodů za naprosto vynikající práci Harryho Pottera,“ řekl Kratiknot, přešel k Harryho stolu, stoupl si na špičky a vzal si od něho globus.
   „Teda Harry,“ řekl Ron, který teď konečně spustil zrak z globusu.
   „Jak jsi to udělal?“ zeptal se z horní řady Neville.
   „Prostě jsem si to řekl v duchu, v čem je takový problém?“ ptal se nechápavě Harry a líbilo se mu, že je konečně zase v něčem lepší než ostatní. Další studenti maximálně udělali to samé co Hermiona, u Mandy Brocklehurstové dokonce byly známky, že by se globus mohl i začít přibližovat, ale pak to musel zase zachraňovat Kratiknot.
   Dvouhodinovka Kouzelných formulí skončila, teď měli bylinkářství. Profesor Kratiknot jim ještě na konci hodiny zadal domácí úkol, z čehož Harry nebyl moc nadšený.
   Všichni kromě Havraspárských se odebrali ke skleníkům, kde se setkali znovu se Zmijozelskými. Harry teď konečně ale nebyl oddělený a byl uprostřed hloučku své koleje, kde se ho všichni ptali, jak to dokázal, a Harry to sváděl na Rona, že ten ho motivoval, ať se zeptají jeho. Ron byl celý šťastný tou horou otázek od svých spolužáků a stále jen opakoval, že řekl ‚Oplať to za mě Hermioně‘, nic víc.
   „To se pořád tak vyžíváš, že jsi středem pozornosti?“ ozvalo se od Zmijozelských, byl to zase Draco.
   „Malfoyi, dej pokoj, nikdo na tebe není zvědavý,“ okřikla ho Parvati Patilová.
   „Já vždycky věděl, že jsi nafoukanej hňup,“ nedal se odbýt Malfoy.
   Harry se prodral skrz své kamarády a postavil se před Malfoye.
   „Co dělá prst, Malfoyi?“ zeptal se s úsměvem na tváři Harry, za oběma teď stál houf lidí z obou kolejí, připraven bránit oba soky.
   „Jsi jako vosina v zadku, ty ne a ne chcípnout,“ vyprskl Malfoy.
   „Co by sis beze mě počal?“ zeptal se Harry s úsměvem a tónem, jako by se jednalo o dobrého kamaráda, Nebelvírští se zasmáli.
   „Já ti garantuju, Pottere, že skončíš v Azkabanu, o to se postarám,“ řekl zlostně Malfoy, obrátil se ke svým a začal se s nimi bavit.
   „Dobře, budu tam od tebe pozdravovat otce,“ řekl Harry a také se obrátil k Nebelvírským, jenže to zase se Malfoy otáčel na něj…
   „Co se to tady děje?“ přišla profesorka Prýtová a zeptala se.
   „Nic,“ řekl Malfoy.
   „Nic,“ řekl Harry.
   Profesorka Prýtová obrátila oči v sloup, jako by říkala, ‚Mám to ale trápení‘ a zavedla je do skleníku. Přes celou dvouhodinovku Malfoy na Harryho ani nepípl, Harry to samé.
   Výhodou bylo, že v tyhle dvě hodiny bylinkářství nepsali nic, a Harry zjistil, že ani moc nemusí dohánět. Když skončili, byl už čas na oběd, a tak se všichni shromáždili ve Velké síni. Harrymu tu chutnalo čím dál víc, rozhodně to bylo lepší než snídaně minulého dne. Domácí skřítci se opravdu činili, každý den si studenti mohli vybrat z propečených nebo ugrilovaných jídel pokaždé něco jiného.
   Oběd utekl jako voda a všichni se museli shromáždit na další hodiny. Harry se podíval do rozvrhu.
   „Obrana proti černé magii, ale ne,“ povzdechl si.
   „Co ti na ní vadí?“ zeptal se Ron, když šli k učebně.
   „On mi na ní vadí,“ upřesnil to Harry.
   „A proč? Je s ním legrace, vždycky říká, co si každý myslí, a někdy řekne, ‚to byl jen vtip‘, je fakt senzační,“ řekl dychtivě Ron.
   „A navíc Lex Lexter je nejlepším bystrozorem všech dob!“ řekla Hermiona.
   „A taky hezkej,“ nadhodil monotónně Harry.
   „Docela jo, strašně se mi…“ Hermiona se zarazila, když viděla pobavené výrazy svých kamarádů. „To bylo moc vtipný, no a co, tak se mi líbí a co z toho?“
   „Alespoň jsem tě nachytal jako jsi nachytala ty mě,“ řekl spokojeně Harry.
   „A kam se poděl tvůj Krum?“ zeptal se Ron.
   „Dopisujeme si a vůbec, to tě nemá co zajímat,“ odsekla Hermiona
   „A copak ti píše, vždyť už jste se neviděli dva roky,“ zkonstatoval Ron.
   „Viděla jsem ho o prázdninách,“ řekla Hermiona tónem, jako by to bylo naprosto nezajímavé, ale měla smůlu.
   „Cože, ty jsi s ním byla o prázdninách?“ vyhrkl Ron.
   „Jo a co má být?“ odsekla.
   „A došlo k něčemu, dali jste si pusu?“
   „Nech toho, Rone, jsi nechutnej,“ řekla Hermiona.
   „To už stačí,“ řekl Harry, který šel mezi nimi a zase zjišťoval, jaké to je, když mu do každého ucha bzučí jiná včela. Tyhle jejich hádky opravdu moc neměl rád.
   „Stejně je to divný, jak si ji mohl vybrat?“ divil se Ron.
   „A proč by ne?“ zeptala se Hermiona.
   „No protože… protože…, no zkrátka proto, že jsi Hermiona.“
   „A co tím jako myslíš?“ zeptala se nakvašeně.
   „No vidíš, stále se jenom hádáš, jak si tě mohl Krum vybrat, já to prostě nepochopím,“ divil se Ron.
   „Nejspíš proto, že jsem milá holka.“
   „Cože?“
   „Což jsi ty ještě ani nestačil zaregistrovat.“
   „Tak necháte už toho?“ křikl Harry, kterého už začala brnět hlava. Po celý zbytek cesty do třídy na sebe zlostně koukali a dělali na sebe zlé posunky.
   „Tak dost!“ zakřičel Harry, když si sedali do lavice a Hermiona Ronovi ukazovala, že mu zakroutí krkem.
   V lavicích zase seděli po třech, Harry si raději sedl doprostřed, aby si ti dva nevydrápali vzteky oči.
   „Já vás nechápu, vždyť jste kamarádi,“ říkal Harry.
   „No jo, když ona je strašná,“ řekl Ron.
   „Ty jsi strašný,“ řekla Hermiona.
   „Hele, vy oba jste strašní, tak co, spokojeni?“ uzemnil je Harry.
   Ač si to nepřipouštěl, nejspíš to zabralo a oba zmlkli.
   Do třídy vyšel z kabinetu profesor Lexter, sešel po schodech, které vedly od jeho kabinetu dolů, a podíval se po žácích.
   „Dobré dopoledne,“ řekl, mrknul na hodinky a opravil se. „Oh, pardon, tak už odpoledne.“
   Začal procházet mezi jednotlivými studenty.
   „Používám šampon Čiromág, slečno Brownová, když vás to zajímá,“ řekl a pokračoval dál mezi studenty.
   „Když ho milujete, proč mu to neřeknete?“ sehnul se k Natálii McDonaldové a zase pokračoval v chůzi. Studenti se vždycky pousmáli a dychtivě na profesora koukali, co zase z koho vytuší.
   „Ne, dnes vám boty opravdu nesmrdí, nemusíte se bát, Finnigane,“ řekl Seamusovi.
   „Takže, kde jsme to byli minule, ah ano, doprobírali jsme vlkodlaky, které s vámi začal takzvaný profesor Moody,“ řekl a přešel do další uličky studentů.
   „Ne, neumím věštit z karet, Patilová, to neumím, na to tu máte profesorku Trelawneyovou, ani nevím, jak vypadá, ještě jsem neměl tu čest,“ řekl spokojeně Lexter.
   „Tak se podívejte,“ řekl David Rubens, zavřel oči a v duchu si vybavil profesorku Trelawneyovou. Lexter se na něj soustředil a nakonec vyprskl smíchy.
   „To jsi ji nijak nepřikrášlil, Davide?“ zeptal se pobaveně.
   „Ne, takhle opravdu vypadá,“ řekl a půlka třídy se začala smát.
   „Ano, na její řemeslo se potřebuje trocha té… zvláštnosti,“ řekl stále s úsměvem.
   „Čekal jsem, až se ve škole objeví poslední chybějící žák, nyní konečně můžeme začít novou látku,“ řekl a samozřejmě tím myslel Harryho.
   „Ne, Dane, mně dlouhé nehty nevadí, opravdu se nemusíte bát,“ řekl dalšímu studentovi ze Zmijozelu a třída se zase rozesmála. Harrymu připadal nějak divný, nebylo to to pravé zesměšňování, on se jim neposmíval, ale když se k němu uličkou přibližoval, nějak se mu nezdál.
   „To nadýmání nejspíš nebude tou čokoládou, i když jste jí snědl tolik, že to z vás půjde ven, na to buďte připraven,“ řekl a třída se začala smát, věděli, že to bylo na Nevilla.
   Profesor Lexter se zastavil u Malfoye, vedle kterého seděli po stranách Crabbe a Goyle. Jako kdyby z něho četl něco zajímavého, stále na něj hleděl a Malfoyovi to začalo připadat už odporné a odvrátil pohled.
   „Velice zajímavé,“ zkonstatoval Lexter a šel dál bez jediného dalšího slova. Došel k lavici, kde seděla naše trojice.
   „Děkuji, slečno Grangerová, vašeho zájmu si velice cením,“ řekl a uklonil se jí. Hermiona se začala červenat.
   „Ne, tamhleto na stěně opravdu není pavouk, je to prasklina, pane Weasley,“ řekl a třída se začala smát. Ron si ulevil, protože pavouky opravdu nenáviděl ze všeho nejvíc a ta prasklina byla opravdu velká.
   Pak obrátil pohled na Harryho.
   ‚Co teď,‘ říkal si Harry, ‚mám na něco myslet? Zjistí, na co myslím, a když na něco nebudu myslet, bude si ve mně moci stránkovat jako v otevřené knize, teď ale zjistí, že přemýšlím, na co nemám myslet, a nakonec zjistí, že přemýšlím o tom, že přemýšlím o tom, na co nemám myslet…‘
   „Máš v tom pěkný guláš, co Harry?“ usmál se Lexter a otočil se ke zbytku třídy. „Příští hodiny se budeme věnovat upírům,“ řekl a většina třídy po sobě se zájmem začala koukat, jako by si všichni říkali, že konečně něco zajímavého.
   „Teď si řekneme něco o upírech a vlkodlacích. Po staletí se tato dvě plemena nesnášejí. Jedni z části netopýři, druzí vlci. Všichni prokletí věčnou nenávistí a touhou po krvi těch, jež je vždy pronásledovali, po krvi lidí. Upírem či vlkodlakem se stanete… již po pouhém kousnutí,“ řekl smrtelně vážně Lexter, až to zamrazilo. „Prosím vás, předem upozorňuji, že já upír nejsem, jinak bych se na slunci usmažil, takže se mě nebojte. A také se ještě nikdy za celé tisíce let nevidělo upíra, co by uměl kouzlit s hůlkou,“ řekl a pousmál se. „Příznaky, kterými trpí upíři, se také nazývají chorobou Porphyria, myslím tím například právě citlivost na slunce.“
   Odmlčel se a koukal po celé vykulené třídě, pak přešel ke stolu a pokračoval ve výkladu.
   „Upíři neboli také Vampíři, mají původní jazyk, který se jmenuje Hen Llinge. V tomto jazyce se slovo upír řekne nosph'erathu, latinsky Vampyrus nocturnus,“ řekl a stále na něj celá třída vyjeveně koukala. „Předpokládám, že byste si měli dělat poznámky,“ řekl s úsměvem a v tom okamžiku jakoby do všech trklo, popadli pergameny a začali psát.
   „Co se týče latinských názvů, na jejich přesné znění se obraťte na učebnice,“ řekl, když si studenti napsali to, co si z povídání zapamatovali.
   „Předem říkám, že není jistá minulost upírů. Většinou jsou nějaká detailnější fakta jen spekulacemi, ovšem víme toho mnohem více než mudlové. Jejich domovský svět se měl jmenovat Erath. Upíři, tedy rod Vampyrus, se dělí na tři druhy: létavec neboli fleder- Vampyrus volaticus, lovec neboli ekimma- Vampyrus venatus a upír noční Vampyrus nocturnus, zahrnující ještě dvě subvarianty, upíry nižší a vyšší- Vampyrus nocturnus lamia a Vampyrus nocturnus potens. Krom létavců jsou všechny druhy upírů humanoidní, svými tělesnými proporcemi se podobají lidem či elfům. Větší odlišnosti můžeme objevit při zkoumání vnější i vnitřní anatomie, především pak v soustavě pohybové, oběhové, smyslové a nervové. Mají tak pronikavý hlas, že ochromuje a tříští křehké předměty.“
   Profesor Lexter jim začal říkat fakta, která byla strašně zajímavá, o původu upírů, o jejich moci a schopnostech. Zabralo to celou hodinu z dvouhodinovky.
   „Co se týče jejich zahubení,“ řekl v druhé hodině Lexter, „neděláme to jako mudlové, což znamená palice a osikový kůl, který mu vbijete do srdce, popravdě jsou to jen povídačky, nic z toho nefunguje. Nejúčinnější mudlovskou zbraní je konec konců česnek, jenže to je také jenom pověra a na upíry nezabírá.
   My jsme o něco chytřejší. Pro všechny čeledě existují různá kouzla, která je zabijí, ovšem museli byste se naučit ty čeledě rozeznávat… což po vás také budu chtít,“ doplnil ještě, když se třída začala radovat, že to po nich nechce. „Hlavní a základní kouzlo na zneškodnění všech druhů upírů zní: Vampyrus Exhumai. Zkuste si to všichni s útočným pohybem hůlky, ovšem teď bez hůlek, prosím,“ řekl a pobídl třídu.
   Sborově se ozvalo Vampyrus Exhumai.
   „Velmi dobře, prosím, vyslovujte to ‚V a m p ý r u s‘ zcela zřetelně, takže ještě jednou.“
   Znovu se na jeho pokyn ozvalo sborově Vampyrus Exhumai.
   „Velmi dobře, doufejme, že nebudete mít potřebu tohle kouzlo někdy použít. Patří jak do obranných, tak i do útočných kouzel, pokud budeme chtít zaútočit kouzlem na určitý druh upíra, přidáme za slovo Vampyrus slovo poddruhové, prosím latinsky.
   Je tu někdo, kdo si již dokázal zapsat všechny druhy?“
   Hermionina ruka automaticky vystřelila do vzduchu jako prak. Nikdo jiný se nehlásil. Lexter se na ni soustředil, chvíli na ni civěl a pak řekl: „Poslední poddruh se řekne nocturnus potens, slečno Grangerová, opravte si to a všechny nám je prosím vyjmenujte.“
   Hermiona něco začala hbitě škrtat a asi za dvě vteřiny nato vyjmenovala všechny druhy upírů. Poté si je zopakovala celá třída a zapsala.
   „Výborně, pět bodů, slečno Grangerová, nyní mě prosím na okamžik omluvte,“ řekl Lexter a vystoupil nahoru po schodech do kabinetu. Asi za půl minuty se vrátil a vlekl za sebou kostru zavěšenou na držadle na kolečkách a postavil ji před studenty.
   „To je kostra profesora Snapea,“ pravil Lexter a celá třída vyhrkla překvapením. Lexter se na všechny usmál a doopravil se. „Umělá kostra, s jejíž pomocí profesor Snape vyučuje jisté druhy Lektvarů.“
   Celá třída se teď zasmála tomu, co každého napadlo, když Lexter řekl poprvé kostra profesora Snapea.
   „Profesor Snape řekl, že ji ‚nebude postrádat‘, takže nám ji laskavě propůjčil,“ řekl Lexter, popošel před kostru a koukal na ni jako sochař na své dílo. Pak vytáhl hůlku, mávl s ní a na kostře se objevil otrhaný černý špinavý hábit s motýlkem.
   „No, to ne,“ řekl Lexter a odstranil motýlka. Pak se znovu postavil před kostru a zase na ni hleděl takovým tím uměleckým pohledem. Přičaroval jí rukávy, které zakrývaly kostnaté dlaně, nakonec lesklé černé boty.
   „Nyní tě asi potěším, Neville,“ řekl Lexter a místo lebky se objevila hlava černovlasého muže s matnými vlasy a neuvěřitelně bledou tváří. Zjevem se podobal opravdu Snapeovi, ale ne obličejem. Měl černě opuchlé červené oči a z pusy mu vyčnívaly dva tesáky.
   Třída byla tichá, každý teď koukal na upíra, kterého Lexter umělecky vykouzlil.
   „No, lepší to asi nebude,“ řekl a nakonec mávl hůlkou. Upír najednou ožil, vyhákl se z držáku a postavil se na nohy. Celá třída se v jednom samém okamžiku lekla.
   „Prosím, nemusíte se bát, pouze zde bude chodit sem tam, aby to bylo autentičtější,“ řekl Lexter. „Takže, máme půl hodinky, tak bychom si to mohli vyzkoušet. Prosím, seřaďte se do řady a připravte si hůlky,“ řekl Lexter a postavil se vedle prvního žáka, byla to Dominika Griffinová.
   „Takže, Dominiko, jak jsem řekl, útočný nebo obranný pohyb hůlky, podle toho, v jaké budeš situaci, a k tomu formuli Vampyrus Exhumai.
   Dominika se postavila asi pět metrů před chodícího upíra, ten si jí všiml a začal si to k ní šinout. Dominika vykulila oči a nezmohla se na kouzlo.
   „Obranný pohyb, Vampyrus Exhumai!“ upozornil Lexter Dominiku.
   „Vampyrus Exhumai!“ křikla Dominika a v tu ránu upír odletěl a práskl sebou o tabuli, kde se rozsypal na malé kosti.
   „Velmi dobře, Reverto!“ usmál se Lexter, křikl na hromadu kostí a jakoby se to pustilo pozpátku, kosti se spojily, rozrazily se o tabuli a znovu se vrátily na místo, kde předtím stál upír. Pak se na kostře znovu objevil upírský frak a hlava.
   „Seamusi, teď ty!“ řekl Lexter Finniganovi.
   Seamus přešel k upírovi a použil na něj kouzlo s útočným pohybem hůlky. V tu ránu se kosti rozsypaly a frak padl na zem.
   „Velmi dobře, další,“ řekl Lexter. Postupně se vystřídali všichni. Když přišla řada na Nevilla, byl dost roztržitý, udělal něco mezi útočným a obranným pohybem, takže jedna část upíra se sesypala a druhá odletěla a třískla sebou o tabuli.
   Harry v klidu zvládl útočným pohybem zneškodnit kostlivce jako Seamus, dřív než se na něj podíval.
   Ozvaly se školní zvony.
   „Takže, dobře všichni, hodina skončila, hodina skončila,“ snažil se překřičet Lexter dobře se bavící třídu. Nikdo z nich zvony nejspíš neslyšel.
   Prásk!
   Všichni se lekli a ze stropu se začaly snášet drobné červené jiskřičky. Rázem bylo ve třídě ticho.
   „To jsem udělal, jen abych sjednal klid,“ řekl po chvíli Lexter. „To je kouzlo na novoroční oslavy,“ dodal s úsměvem. „Já vím, že byste tady nejraději zůstali a mučili dál chudáka pana kostlivce profesora Snapea, ale musím vám oznámit, že hodina skončila, za domácí úkol mi napíšete nějaké povídání o té takzvané domácí planetě upírů Erath,“ dodal s úsměvem.
   Třída se znovu pobaveně rozešla ven na chodbu.
   „Harry?“ zavolal ho ještě Lexter z vrcholku schodů do kabinetu.
   Harry k němu přišel a kouknul na něho tázavým pohledem.
   „Nezapomeň, vy tři dnes večer máte ten trest, ale nebojte se, nic pro vás nechystám,“ dodal s úsměvem a vešel do kabinetu.
   „Tak co mu říkáš?“ zeptal se na chodbě Ron Harryho.
   „Já nevím, nějak se mi nezdá,“ řekl Harry.
   „A co se ti na něm nezdá, prosím tě?“ zeptala se Hermiona.
   „Zkrátka mě mate ta jeho telepatie,“ řekl Harry. „Co když už o nás všechno ví?“
   „A co by asi tak měl vědět?“ zeptal se Ron.
   „No přece o neviditelném plášti, o Pobertově plánku a tak dál.“
   „Jak vůbec Pobertův plánek dopadl, Harry?“ zeptala se Hermiona.
   „Co jako?“
   „Po tom tvém nočním koupání v moři?“
   „Vydržel, ač je to divné, nic mu není,“ řekl Harry.
   Vyšli ven, protože jejich příští hodina byla péče o kouzelné tvory.
   „Co myslíš, že si pro nás Hagrid přichystal?“ zeptala se Hermiona.
   „On s vámi ještě nic nezačal probírat?“ zeptal se udiveně Harry.
   „No, bylo na něm vidět, že stále doufal, že se vrátíš,“ řekl Ron.
   „A to kvůli mně zdržoval výuku?“ divil se Harry.
   Hagrid zase stál u svého srubu, vedle něho seděl Tesák a sliny mu kapaly z huby na zem. Hagrid se usmíval na příchozí. Naštěstí letos neměli Péči o kouzelné tvory se Zmijozelem, nyní na ni chodili s Mrzimorem.
   „Tak vás tu vítám,“ řekl natěšeně Hagrid. „Protože konečně sme kompletní,“ řekl a hodil očkem po Harrym, „tak vám můžu vokázat to hlavní, o čem se budeme letos učit,“ řekl svým svérázným tónem. „Takže, pokud sme tu už všichni, můžeme jít.“
   Hagrid se otočil, pobídl Tesáka, ten se líně zvedl od kaluže odkapaných slin a společně se vydali směrem do Zapovězeného lesa.
   „K…k…kam to jdeme?“ zeptala se jedna dívka z Mrzimoru.
   „Do Zapovězenýho lesa, nebojte se, nemůže se nic stát,“ řekl skromně Hagrid.
   „Tam ale nesmíme, vždyť tam jsou vlkodlaci a a...“namítala dál.
   „Přesně tak, vopovažte se tam páchnout bez doprovodu učitele,“ řekl Hagrid a zase mrknul na trojici v čele s Harrym.
   Harrymu to už začalo být divné, co jim tam mohl ukázat? Nehledě k tomu, že tam je celá armáda kentaurů, kteří za poslední rok změnili názor na lidi tak, že je hned zabijí, jakmile se v lese někdo objeví. Pak krvežízniví pavouci, se kterými měli Harry a Ron tu čest v druhém ročníku, nehledě k tomu, že tam stále někde poletuje Ronův Ford Anglia.
   Harry popošel trochu dopředu, aby dohonil Hagrida.
   „Hagride, tak mě napadá, nechceš nám ukázat to, co málem zabilo minulý rok Hermionu?“ zeptal se Harry.
   „Pššš!“ okřikl ho Hagrid. „Jak se to vezme, ale garantuju ti, že nikomu nehrozí nebezpečí,“ řekl a Harry zůstal stát, takže ho teď obcházeli všichni studenti.
   Nakonec ho popadl Ron, když ho s Hermionou dohnali.
   „Co je ti?“ zeptal se Ron.
   „Radši se neptej,“ řekl Harry.
   „Harry, co ti Hagrid řekl?“ zeptala se Hermiona.
   „Jaksi mi naznačil, na co se to jdeme vlastně podívat,“ řekl bledě Harry.
   „Co ti řekl?“ zeptal se hned Dean.
   „Jak jsem řekl, radši se neptej,“ řekl Harry.
   „Harry, není to doufám Dráp?“ zeptala se opatrně Hermiona.
   Harry na ni bolestivě pohlédl a Hermiona zatajila dech.
   „Co když se ale naštve?“ obávala se.
   „Tak myslím, že se název tohohle lesa změní na les prchajících šesťáků,“ řekl Harry.
   „Kam nás to vede?“ zeptal se Seamus.
   „Radši se neptej, budeš fakt překvapený,“ řekl zaraženě Harry.
   Ač si myslel, že půjdou přes chroští a bodláky, jako tomu bylo i poprvé, ušli jen kousek v Zapovězeném lese a Hagrid už je zastavil. I tak stáli v pološeru, les ještě tak hustý nebyl.
   „Takže, předem vás upozorňuju, že se nemáte čeho bát, tohle jsme projednávali několikrát s Brumbálem a von sám se tu byl několikrát podívat, dokonce i se studentama. Sám řek, že není nebezpečnej.
   „A kdo?“ zeptal se netrpělivě jeden z žáků Mrzimoru.
   „Jde vo vobra,“ řekl Hagrid a celá třída jakoby nadskočila, až na Harryho a Hermionu, kteří stále nevěřili, že je tam zavedl s celou třídou.
   „Vy…vy…v…vy t…tady mát…máte…“ koktala Levandule.
   „Ano mám, popravdě, jistě ste si všichni přečetli, co vo mně napsal ten všivej plátek. Tak tohle je muj bratr,“ řekl Hagrid a očekával, že na něj někdo bude koukat zle, ale všichni byli tak vystrašení, že na to neměli pomyšlení.
   Hagrid se otočil a zakřičel: „Drápe!“ Chvilku čekal a pak znovu: „Drápe, tady Hagrid, mít kamarády!“ křičel dál.
   Harry se s Hermionou prodral k Hagridovi skrz vykulené studenty.
   „Hagride, pořád se ještě můžeme vrátit, nemyslíš, že…“
   „Ne, Harry,“ přerušil ho Hagrid. „Je fakt krotkej.“
   „Je?“ zeptala se ta dívka z Mrzimoru, co se tak bála, ještě než vkročili do lesa.
   Harry se na ni podíval a v očích měl obavy, ale vtom…
   Buch… buch… buch… buch…
   Celá země se otřásala, všichni studenti s každým otřesem poskočili, stromy klepaly větvemi a od Hermiony se ozvalo vyjeknutí. Harry se k ní otočil, koukala vyplašeně, ale potichu si říkala: „Nebudu se bát, nebudu se bát, nebudu se bát…“
   Buch…
   Hermiona znovu vyjekla, stejně jako zbytek třídy. Kroky se přibližovaly. Ptáci z korun stromů začali odlétávat, Hermiona se potají začala přibližovat k Harrymu.
   Buch… buch… buch…
   „Hagride, doufám, že víš, co děláš,“ řekl Harry, když se konečně Hermiona chytila jeho ruky. Harry viděl, jak ostatní děvčata, když viděla Hermionu, to chtějí udělat taky, chlapci zase pomalu ustupovali dozadu.
   BUCH… BUCH… BUCH…
   Za stromem se objevila noha, měla asi tři metry, pak se objevilo obrovské zavalité tělo také asi tři metry vysoké, k tomu se objevila gigantická kulatá hlava, která zdánlivě neseděla na žádném krku. Dráp zřejmě velice povyrostl, rysy v obličeji měl, jako když je někdo vytesá do dřevěné koule - mohutný beztvarý nos, zakroucená ústa plná žlutých zubů různé délky a velikosti přeházeně postavené ve své mohutné tlamě. Měl kapradinově zelený hustý porost vlasů, malinkatá zelená očka a na bocích hlavy měl boltce uší. Na sobě měl potrhaný, ale rozhodně lepší plášť než ten, co měl na sobě minule a celkově to vypadalo, že se o něj Hagrid stará, a Harry si koneckonců řekl, že Hagrid nevypadá jako minulý rok, když chodil domů vždycky celý umlácený.
   BUCH… BUCH… BUCH…
   Dráp dokráčel až ke k smrti vyděšené třídě, rozhlížel se a pak dopadl na zadek, když si sedl. Polovina studentů vykřikla a spadla na zem, jak se mohutně otřásla. Ze stromů začalo sněžit jehličí, Hermiona se k Harrymu přitiskla jako klíště a ostatní dívky, které nepadly na zem, utvořily kolem Harryho kolečko.
   „Ahoj Drápku, kamarádi,“ řekl Hagrid a ukázal na třídu, která koukala, jako kdyby měla za okamžik omdlít.
   „Ahoj kamarádi,“ zahřímal Dráp a na obličeji se mu rozhostil široký úsměv.
   „Takže, tohle je můj bratr Dráp. Je hodnej, dokážu se s nim už domluvit, zatím ještě nemluví plynule a chápání mu taky moc nejde, ale jinak je strašně milej, dokonce už přestal vyvracet stromy z kořenů,“ řekl a mrkl na Harryho.
   „HERMY!“ zařval Dráp.
   „Ale ne!“ zaúpěla Hermiona. „On si mě pamatuje.“
   Dráp natáhl svou ohromnou tlapu ve tvaru ruky k Hermioně a ta se vší silou přitiskla k Harrymu, až ho začala dusit.
   „Her…, Her…“ úpěl Harry a snažil se nadchnout.
   „Pusť Hermionu, Harry, nic jí neudělá,“ řekl nadšeně Hagrid a zřejmě netušil, že to ona je k němu přilepená jako klíště.
   „HARRY!“ zahřměl Dráp a ruku otočil k Harrymu.
   Harrymu poskočilo srdce, zase tak odvážný, jak si Hermiona myslela, nebyl. Ale zároveň nechtěl, aby měl Hagrid malér, a tak pomaličku začal přecházet směrem k Drápovi.
   „C…co…co to děláš?“ brekotala Hermiona, která se ho stále držela.
   „Já ani vlastně nevím,“ řekl Harry a třásl se mu hlas.
   Vyšli z hloučku studentů ke Drápovi. Ten stále natahoval ruku směrem k nim, Harry ze sebe pomaličku odstrčil Hermionu, která byla k smrti vystrašená.
   Popošel k metrové ruce a děsivě na ni koukal.
   „Vyhupni si, Harry. Nic ti neudělá,“ řekl klidně Hagrid.
   Harry se snažil usmát a podíval se na Drápa. Ten se usmíval stále dál a nabízel Harrymu ruku. Ten se otočil a opatrně si na ni sedl.
   Vtom se odlepil od země a vznesl se do čtyřmetrové výšky až k Drápově hlavě. Harrymu vyklouzl dech, jak se tak rychle zvednul, celá třída v tom okamžiku znovu zaúpěla a Hermiona si zakryla oči.
   „A…a…ahoj,“ řekl vystrašeně Harry Drápovi.
   Dráp se stále usmíval a vtom vytáhl druhou ruku, kterou zastavil těsně vedle Hermiony.
   Ta se lekla, uskočila a spadla na zem.
   Hagrid k ní popošel a zvedl ji jedním lehkým pohybem ruky na nohy. „Nemáš se čeho bát, vidíš, jak si to Harry užívá.“
   Zvedl ji a posadil do Drápovy ruky. Hermiona znovu zaúpěla stejným hlasem jako Ron, když v druhé třídě utíkali před pavouky.
   Ruka se znovu vznesla do vzduchu a Hermiona skončila ve stejné výšce jako Harry. Nějak jí selhal hlas a ani se na žádný nezmohla.
   „Hermy a Harry,“ řekl radostně Dráp a přiblížil ruce k sobě, takže teď na sebe Harry a Hermiona koukali z dvoumetrové vzdálenosti.
   Nedalo se říci, kdo z nich se bojí víc, oba měli k smrti vyděšené obličeje.
   „No vidíte, není to bezva, co?“ řekl Hagrid, který na ně zezdola mával, pak se otočil na třídu a začal vykládat.
   „Takže, obrů je dnes už málo, málem se vybili, žijí v tlupách v horách. Bohužel občas někoho zabijí, mudlové to pak svedou na horolezeckou nehodu. Dráp měl v létě takovou… nehodu a když jsem mu pomohl, začal být hodný. Začali jsme se konečně pořádně dorozumívat a šlo to s ním bezva.
   Brumbál mi dovolil vykouzlit mu postel, přikrývky a každý den se mu zde objevuje jídlo, takže nemusí nic zabíjet. Dráp většinu dne prospí nebo jen tak leží, jako to dělají vostatní obři. Našel si místo, kde teče potůček, tak se může vopláchnout. Co se týče jeho druhů, musel vod nich odejít, protože to mezi nima chodí velice krutě. Každá tlupa má svýho velitele, kterýho když zabije jinej obr, stává se novym velitelem, toho starého pak sežerou.“
   Harry už si začínal připadat o něco bezpečněji, zmohl se už na oslovení Hermiony, která mu sice neodpověděla, ale jen přikývla, jako že je v pořádku. Ron na ně zezdola koukal jako na svůj neoblíbenější famfrpálový tým, Harry ale věděl, že kdyby mu nabídli, aby se k nim přidal, rychle by odmítl.
   „Hagr, Hermy, Harry, kamarádi,“ brumlal Dráp přes Hagridovo vyprávění. „Harry nebezpečí.“
   Harry zpozorněl, něco, co právě Dráp řekl, se mu zdálo divné. Hermiona také zpozorněla.
   „Harry nebezpečí,“ brumlal dál Dráp.
   „Co tím myslíš?“ řekl Harry a přestal se soustřeďovat na strach, který z Drápa čišel.
   „Dráp slyšet Harry nebezpečí“ řekl Dráp.
   Harry tázavě koukl na Hermionu, ta pokrčila rameny.
   „Jaké nebezpečí?“ zeptal se Harry a dal si záležet, aby to řekl pomalu a naprosto zřetelně.
   „Pláště jako Dráp, jako les, oškliví a zlí,“ řekl Dráp a úsměv mu zmizel z obličeje. Místo toho jako kdyby se začal vztekat.
   „Zlý, plášť zlý, Harry nebezpečí!“ začal křičet.
   „Hagride, něco se děje,“ řekl Harry.
   „Cože?“ zeptal se Hagrid a otočil se. Dráp byl naštvaný a spouštěl pomalu ruce dolů. „No, dává vás dolů, co by se dělo?“ řekl Hagrid a znovu pokračoval ve výkladu studentům, kteří teď už nebyli tak vystrašení.
   „Harry dát pozor,“ řekl Dráp.
   „Děkuji, Drápe, budu,“ řekl Harry a připojil se ke třídě s Hermionou.
   „Co myslíš, že tím myslel?“ zeptala se Hermiona, když se vraceli zpátky.
   „Vždyť víš, že mele voloviny,“ řekl Ron.
   „Ale nemohl to říct prostě jen tak,“ řekl Harry.
   „Tak co mu říkáš, Harry?“ zahřímal Hagrid za jejich zády.
   „No, musím říct, že je úplně někdo jiný,“ přiznal Harry.
   „Kdybys ho chudáka viděl po tý nehodě s těma kentaurama. Mě by zajímalo, proč tak vběhl zrovna mezi celou bandu kentaurů,“ zajímal se Hagrid. Hermiona a Harry se snažili dělat, že neví, o co jde. „Tak nějak sme se domluvili, že už nikomu neublíží a že já se vo něj budu starat.“
   „A co s těmi kentaury?“ zeptal se Harry.
   „To fakt nevim, vod tý doby, co Brumbál vyšel z lesa s tou Umbridgeovou, jsem je neviděl. Nutno říct, že ani Dráp už neláme ty stromy a nezabíjí zvířata. Žije, řek bych, v takový harmonii s lesem,“ řekl Hagrid.
   „Při té jeho postavě bych řekl, že je to takový zázrak,“ pravil Ron.
   „Že ste si všichni mysleli, že vás rozmáčkne na kaši, co?“ usmál se Hagrid.
   „Slabě řečeno,“ usmála se Hermiona, když vyšli z lesa do školy.