Kapitola 19.

Prsten lásky

Zbytek odpoledne uteklo jako voda a Harry už večer netrpělivě čekal ve Vstupní síni na své kamarády. Kolem procházela spousta studentů s náručemi plných nákupů a Harryho stojícího na schodech stále pozorovali. Jemu to bylo jedno, nemohl se dočkat, až znovu uvidí své přátele a taky hlavně Cho.
   „Vzum! Vzum! Šlápněte do kobyl!“ ozvalo se od východu. Harrymu ten hlas připadal nějak povědomý.
   „No tak holky! Nelechtejte mě! Hehehe!“ hlas se stále přibližoval a Harry poznal, že je nějak příliš bujarý.
   Nakonec se u vchodu ukázal Ron, po obou stranách měl Cho a Hermionu, které ho podpíraly, vláčely do Vstupní síně, Harry jim hned přiběhl na pomoc.
   „Nazdar Parry Hottere, chci říct Harry Pottere!“ křikl natěšeně Ron a klimbal očima ze strany na stranu, dívky ho nesly div se nestrhly.
   „Co… co se stalo?“ zeptal se Harry a přenesl celou váhu Rona na sebe, takže si Cho a Hermiona mohly oddechnout.
   „To Fred a George, byli tam také a tady Ron…“
   „Mě je tak hej!“ křikl najednou Ron div se nesvalil přes Harryho ramena.
   „Oni ho ožrali,“ vyhrkla Cho.
   „Klucí jední, že já jim za to nasekám!“ křikl radostně Ron a začal plácat Harryho po zádech.
   „Nech toho!“ křikl Harry, ale Ron nepřestával, nakonec přistoupila Hermiona a ubalila mu facku.
   „Tohle nám dělá pořád, celou cestu,“ řekla.
   „Hrrr! Hrrr! Jedeme!“ křikl Ron.
   „Uklidni se!“ křiknul Harry, když ho začalo pozorovat až přespříliš lidí.
   „Musíme ho odvést někam stranou, nebo si tu udělá dost špatnou pověst,“ řekl Harry a začal Rona tahat ke sklepení, kde nikdo nebyl.
   „Já se z toho zblázním, prefekt a je opilý,“ postěžovala si Hermiona celá strhaná.
   „Můj nejoblíbenější profesor!“ křikl Ron a svezl se z Harryho ramen, pak si to začal takovou polochůzí rázovat přímo k profesoru Snapeovi, který právě vyšel ze své třídy.
   „Co to má znamenat, Weasley?“ zeptal se Snape naštvaně.
   „Já vás mám tak rád,“ vykřikl Ron a přitiskl se na Snapeovu hruď.
   „Okamžitě ze mě slezte!“ křikl Snape.
   „Ano, jistě pane profesore,“ vyhrkl Harry a začal Rona z něho tahat.
   Ron se ho ale nepouštěl.
   „Ne! Já nechci, já nechci!“ křičel Ron a vzpíral se Harryho tahání, k Harrymu se připojili i Cho a Hermiona a bylo to, jako kdyby tahali obří mrkev v jedné nejmenované pohádce.
   Snape se nakonec začal posunovat s nimi, jakou na něj všichni působili silou, když Rona strhávali, nakonec vytáhl hůlku a Ron z jeho hrudi vystřelil na podlahu.
   „Tohle si vypijete, Pottere!“ křikl Snape.
   „Ano, jistě,“ přitakal vyděšeně Harry a přiběhl k Ronovi.
   „A vy dvě také!“ ukázal na Cho a Hermionu.
   „To bylo žůžo, já chci ještě jednou!“ křičel Ron a znovu se sápal po Snapeovi.
   „Já vás varuji Weasley!“ řekl Snape a napřímil na Rona hůlku.
   „A co s tím chceš dělat, to se s tím chceš vrtat v nose?“ zasmál se Ron Snapeově hůlce.
   „Může mi to někdo z vás vysvětlit?“ zeptal se znechuceně Snape.
   „Totiž to není Ronova chyba, on jenom naletěl svým dvěma bráškům, dali mu sedmdesáti procentní alkoholické bombóny,“ řekla Hermiona.
   „Je mi to jasné, zůstává to v rodině,“ sykl Snape. „Strhávám vám všem po třiceti bodech za tuto… nehoráznost!“
   Následně Snape znechuceně odkráčel.
   „Moc mě to mrzí,“ řekl Harry směrem k Cho, protože právě Havraspár přišel o třicet bodů.
   „Ale to je jedno,“ řekla mu na to a pomáhala mu zase postavit Rona na nohy.
   „Sklepení zřejmě nebyl až zas tak dobrý nápad,“ zkonstatovala Hermiona.
   „Kde je? Kde je? No tak kde je?“ divil se bujaře Ron a hledal Snapea.
   „Je pryč a ty se uklidni!“ okřikl ho Harry.
   „Proč odešel,“ začal Ron napolo předstíravě brečet. „Proč odešel, copak… copak mě nemá rád?“
   „Ale má, ten má rád všechny studenty, zvlášť ty Weasleyovi,“ řekl Harry a táhnul Rona ven ze sklepení.
   „Musíme ho uložit do postele,“ řekla Hermiona.
   „Tebe odněkud znám,“ hrkl Ron a ukazoval na Harryho. „Nejsi ty ta Trelawneyová?“
   Harry uslyšel za sebou smání dvou dívek. „Hele, to není vtipný, jo?“ křikl je Harry a dožadoval se jejich pomoci.
   „Jsi to ty, ty jedna nádhero voškubaná!“ křikl Ron a vrazil Harrymu facku.
   „Au!“ zakřičel Harry. „Krucinál, tak už se uklidni!“
   „Nechte mě. Nechte mě!“ křikl Ron. „NECHTE MĚ!“ křičel ze všech sil.
   „Takhle přiláká příliš pozornosti, hlavně profesory,“ obávala se Cho.
   Harry Rona tedy pustil, ten začal svou opilou chůzí vycházet ze sklepení a ač si to nepřipouštěli, mířil do Nebelvírské společenské místnosti, takže prostě šli na ním.
   Žuch!
   Ron sebou sekl na schodech a začal si stěžovat.
   „Jakej blbec sem sakra dal ty schody!“ křičel a studenti okolo se začali smát. Harry mu pomohl na nohy a vedl ho nahoru po schodech.
   „To sou mi nápady, schody uprostřed lesa…“ brblal dál Ron.
   „Můžu s tebou pak mluvit?“ zeptala se Cho za Harryho zády.
   „Samozřejmě, až vyřídíme tenhle pytel neštěstí,“ řekl Harry a ukazoval na Rona.
   „Co říkáš tý Hermioně Sibylo,“ vyhrkl najednou Ron k Harrymu, když šlapali po chodbě vedle schodů. „že je to ale pěkná šťabajzna, co?“
   „Nech toho Rone!“ křikl Harry. „On to tak nemyslel,“ omluvně řekl Hermioně, které to ale nevadilo, ono se nedalo poznat, jak to Ron myslel.
   „Ronald Weasley třetí, sám král!“ křikl Ron a pozvedl hůlku, jako že třímá žezlo, ze které vyprsklo párek jisker. „I ty ničemníče, pozvedni své kopí a braň se!“
   „Rone sklapni!“ křikla Hermiona.
   „Kdo to řekl, kdo mě chce vyzvat na souboj?“ ozvalo se odněkud z obrazů. Všichni se otočili a spatřili sira Cadogana ve svém brnění, jak jako malinká postavička točil zlostně svým mečem v obraze nějaké louky.
   „Přijímám tvou výzvu ty bídný červe!“ křikl Cadogan a vytasil svůj meč. „Braň se, seč ti život milý je!“ křikl znovu Cadogan.
   „Jen počkej chuligáne!“ křikl Ron a začal na něj mával hůlkou.
   „Poškrábe obraz!“ strachovala se Cho.
   „Musíme ho odtáhnout!“ křikl Harry.
   Všichni se na Rona vrhli a začali ho tahat od obrazu, kde zuřivě mával mečem sir Cadogan.
   „Nechte mi ho!“ křičel Cadogan.
   „Já z něj nadělám sekanou!“ křičel Ron a mával hůlkou, ze které co chvíli vyprskla další jiskra.
   „Tu máš!“ křikl Ron, z hůlky vyletěla jiskra a zapálila siru Cadoganovi zadní část brnění, ten začal křičet a utíkat na všechny strany.
   „Hořím! Hořím! Já hořím!“ křičel Cadogan a utekl z obrazu.
   „Myslíš, že se mu něco stane?“ obávala se Hermiona.
   „Pochybuji, sám se divím, jak mohl Ron zapálit zadek postavičce z obrazu,“ řekl Harry a společně táhli Rona k Nebelvírské společenské místnosti.
   „Že jsem mu to ale nandal!“ pochvaloval se Ron. „Vrum, vrum!“ křičel a popostrkoval kamarády, kteří ho tlačili před sebou. „Vrum, Krum! Hele znáte toho blba Kruma?“ vyhrkl najednou Ron. „On totiž se mnou chodí, heč!“ pochvaloval se Ron.
   „Je úplně mimo,“ strachovala se Cho.
   „To vidím,“ řekl Harry a znovu si nadhodil Rona přes rameno. Ron byl ze všech čtyř nejvyšší, takže i nejtěžší.
   Nakonec ho dovlekli až k obrazu Buclaté dámy.
   „Co tak vejráš ty přerostlá bramboro!“ křikl Ron a začal Buclaté dámě šťourat hůlkou do nosu.
   „Co to má znamenat!“ křikla Buclatá dáma.
   „Toho si nevšímejte, Rembrant!“ řekl Harry a obraz Buclaté dámy se začal odklápět.
   „Jen si zmiz, ty růžová ropucho, teda viděli jste někdy něco tak strašnýho?“ řekl Ron.
   Harry, ale nezačal Rona prostrkávat štěrbinou ve zdi, náhle ho něco napadlo.
   „No jistě, proč mě to nenapadlo dřív?“ ptal se sám sebe, vzal hůlku a namířil s ní Ronovi mezi oči. „Silencio.“
   V tu ránu Ron zmlknul, takže měli po problémech, Harry mu ještě vytrhnul hůlku z ruky a následně prolezli dírou ve zdi.
   „Já tady počkám!“ křikla Cho v poslední chvíli.
   Jakmile se Ron objevil v Nebelvírské společenské místnosti, přilákal spoustu pozornosti, Hermiona Harrymu pomohla s Ronem až ke schodům.
   „Tak, teď je to na tobě, nahoru už nemůžu,“ řekla a ukázala k chlapeckým ložnicím.
   „Co se ti stalo Rone?“ zeptala se Levandule s úsměvem.
   „Radši se neptej,“ řekl Harry, přehodil si vzpouzejícího se Rona přes záda a začal s ním vyšlapávat točivé schody, byl to děs, Harry nechtěl požádat o pomoc někoho z chlapců, protože čím míň lidí Rona takhle vidí, tím lépe. Schodiště se zdálo s Ronem na zádech nekonečné, ten se stále zmítal a párkrát už Harry ztrácel rovnováhu a málem přepadl na záda.
   Nakonec dorazili až k nejvyšší ložnici, Harry rozrazil dveře a divokého Rona hodil na jeho postel, pak padl k zemi na všechny čtyři a těžce oddychoval. Sice se Ronova váha nemohla rovnat s tou Dudleyho, kterého nesl minulý rok po útoku mozkomorů, ale když s ním vycházel do toho zpropadeného schodiště, zdálo se to nastejno.
   V tom Harrymu něco sedlo na záda, byl to Ron a hrál si, že je z Harryho kůň, ten jakmile si na něj dosedl se sesypal a padl až k zemi, Ron se svalil na něj.
   „Co to k čertu děláš?“ křikl Harry a odtáhnul řehtajícího se Rona stranou. Pak ho odvlekl k posteli a ve stejném okamžiku vytáhl hůlku a zakřičel: „Pertrificus totalus!“
   V tu ránu se Ron přestal zmítat a poslušně, bez hnutí, ležel na posteli. Harry mu sundal boty a svrchní hábit, pak zatáhl záclony u postele a vyčerpaně scházel ze schodů do ložnic.
   Za obrazem Buclaté dámy na něj čekala Cho. Když tam Harry dorazil, bavila se o něčem s Buclatou dámou, jakmile se Harry objevil zmlkly.
   Přešel k rohu chodby a sesul se vyčerpaně na zem.
   „Tak, jak to dopadlo?“ ptala se Cho.
   „Dokázal jsem ho uklidnit jedině kouzlem,“ postěžoval si Harry a konečně se mu zklidňoval dech.
   „Musíš vstát, jinak nastydneš,“ řekla Cho a zvedala Harryho ze země.
   Ten jen neochotně se postavil na nohy a opřel se o zeď.
   „Co… co jsi mi to chtěla říct?“ ptal se Harry.
   „Ne tak jako říct, ale dát,“ řekla Cho a dala něco Harrymu do dlaně.
   Ten se na to podíval, byl to prstýnek, zlatý prstýnek a navrchu měl jasné červené srdce z nějakého drahokamu, byl překrásný, leskl se na celé kolo, Harrymu se zdálo, že ten lesk je dokonce silnější, než by měl být, že je to kouzlem posílené, ale byla to nádhera.
   „Tak co tomu říkáš?“ zeptala se Cho.
   „To… to…“ koktal Harry. „to nemůžu přijmout.“
   „Ale můžeš,“ řekla Cho a nasadila mu ho na prsteníček. Byl to první prsten, co Harry v životě dostal, ale za to byl překrásný.
   „To muselo být drahé,“ řekl Harry a cítil se trapně.
   „Ne, to není žádný drahokam,“ řekla hned Cho. „Je to zvláštní prsten, nazývá se Prsten lásky.“
   „Cože?“ vykulil oči Harry.
   „Já mám také jeden, vytváří mezi námi takové neviditelné pouto,“ řekla Cho a usmívala se na něj.
   „Pouto?“ zeptal se překvapeně Harry.
   „Neboj, není to pouto jako třeba mezi tebou a ty-víš-kým,“ uklidnila ho Cho. „Když bude nouze nejvyšší, opravdu ta nejvyšší, tak jeden druhému skrz tenhle prsten pomůžeme, i kdybys měl být na druhé straně světa,“ řekla Cho a vzala ho za ruku s prstýnkem, takže se teď ty dva identické prstýnky dotýkaly.
   „Já… nevím co mám říct, on je nějaký svátek, nebo…“
   „Ne, to je jen tak,“ řekla Cho s úsměvem. „Kdyby ti bylo nejhůř, pomůžu ti z trápení,“ řekla a políbila ho.
   „Tak zatím se měj,“ pravila pak, otočila se a odešla.
   Harry ještě chvíli zasněně hleděl na svůj prsten, byl překrásný, stejně jako osoba, co mu ho dala, Harry se rozhodl si ho nechat i ve společnosti, stejně už to o nich všichni vědí.
   Ve společenské místnosti si prstenu nikdo nevšiml, Harry ho také důkladně zakrýval druhou rukou, i když věděl, že se to dřív nebo později provalí, vlastně to Cho vůbec neměl za zlé, naopak byl strašně rád, že od ní něco dostal.
   Hned na to byla večeře, tentokrát bez Rona, několika studentům to bylo divné, že na večeři nepřišel ten veselý puberťák, co dělal vždycky šaškárny s jídlem, Harry pak pravil, že Ron si nepřeje být rušen, že mu bylo blbě a je nějaký nemocný, rozhodně ale nechce chodit za madam Pomfreyovou, aby strávil zbytek dne a celou noc na ošetřovně, takže ať se k němu radši nepřibližují. Hlavně do zdůraznil Deanovi, Seamusovi a Nevillovi.
   Jakmile Harry vzal poprvé za vidličku, hned si ostatní všimli jeho prstenu, takže bylo na zbytek večera o zábavu postaráno. Rozneslo se to po celém Nebelvírské stole a pak to přehouplo i k jiným stolům. Doneslo se to až k Havraspárskému a Cho se na něj z dálky usmála.
   Po večeři pak šel Harry zkontrolovat Rona, když odkryl záclonu, Ron spal jako dudek, který ani nedutal, tak mu prozatím obnovil hlas.
   Vrátil dolů do společenské místnosti a začal chápat Ronovi obavy z toho, jaké to je zažít den s Hermionou. Zbytek večera proseděl nad knihami, rozhodně se nechtěl bavit s nikým jiným, protože by řeč přešla hned na Cho a na ten útok na Buclatou dámu. Takže seděl u učebnic a Hermiona vedle něho zase přikazovala svým pletoucím jehlám, aby pletly malé čepičky a šály, které pak večer nechávala poházené mezi odpadky od studentů, aby si je domácí skřítkové mohli vzít a tím byli volní.
   Harryho trápilo svědomí s tím, že se vlastně ještě nezmínil o tom, že všechny čepičky sbírá Dobby, takže žádný skřítek se ještě neosvobodil, oni to ani nechtějí, Dobby mu minulý rok říkal, že by radši přestali uklízet jejich společenskou místnost, než aby se stále báli, jestli náhodou neseberou nějakou šálu, čepici, nebo ponožku, kterou tam Hermiona narafičila. Nakonec se ale rozmyslel, že jí to ještě neřekne, konec konců se dobře bavila tím, jak nadávala jehlicím, které pletly špatně.
   „Jak to vlastně je se SPOŽÚSem, Hermiono?“ zeptal se Harry.
   „Všichni prvňáčci už se zapsali a jsou členové,“ řekla Hermiona a bacila kouzlem jednu jehlici, které právě udělala příliš velké oko.
   „Doufám, že jsi je k tomu nenutila,“ usmál se Harry.
   „Samozřejmě že ne,“ vyprskla Hermiona. „Já jsem ale prefektka, takže neměli nevybranou.“
   „Aha, takže jsi je nenutila, je mi to jasné,“ uchechtl se Harry.
   Hermiona na něj dotčeně pohlédla.
   „Velitel Horských obrů v době povstání byl Grim, ne Grum,“ řekla, aby se začali bavit o něčem jiné.
   „Víš, nezdá se ti divné, že ty čepice stále mizí a přitom všichni skřítkové jsou stále ve škole?“ zeptal se ledabyle Harry.
   Hermiona na něj zamyšleně koukla a Harry byl v tu chvíli rád, že nemá schopnosti jaké má Lexter.
   „Ty o tom snad něco víš?“ řekla dotíravě Hermiona a poposedla si blíž k Harrymu.
   Harry vykulil očí, nechtěl jí říct pravdu, ale zároveň jí nechtěl lhát, ale zase mu bylo líto Dobbyho, věděl, že by ho Hermiona asi přetrhla.
   „Ne,“ řekl potichu a ač nerad začetl se znovu do bitvy Horských obrů.
   Hermiona ho pak ještě chvíli po očku pozorovala, ale pak se začala znovu věnovat pletení a knize, kterou si přinesla.
   Večer Harry už nemohl udržet oči otevřené, rozloučil se s Hermionou a šel spát. Když vešel do ložnice, chtěl ještě naposledy zkontrolovat Rona, ale ani nemusel, protože z jeho postele se ozývalo hlasité chrápání. Harry tedy zrušil Ronovo připoutávací kouzlo, takže se bude ráno zase moci hýbat a sám si ztlumil hlas. Převlékl se do pyžama a lehl do postele s hvězdným nebem nahoře. Zavřel oči a začal si pročisťovat mysl.
   ‚Na nic nemyslet, na nic nemyslet, na nic nemyslet, na nic nem…‘ už to nedořekl, protože hned aniž by to tušil usnul.