Nastavení písma stránky

Zadejte font:
Zadejte název fontu obsaženého ve vašem zařízení, který chcete použít.

Zadejte velikost:
Zadejte velikost písma. Jednotky jsou stanoveny na "pixely", zadejte proto pouze celé číslo.

Zadejte řádkování:
Zadejte násobek (ku velikosti písma) řádkování chcete použít. Oddělujte desetinnou čárkou.

Kapitola 49.


Blíží se bouře

Druhý den nemohli uvěřit vlastní očím, všichni dole v Nebelvírské společenském místnosti se točili kolem Felixe a hlavně jeho vousatého psíka. Jako kdyby zapomněli na včerejší posměšky a teď si hráli s Huňáčem a dávali mu k sežrání různé věci. Huňáč vždycky všechno spořádal a přitom se vůbec nenafukoval. Felix jim svou koktavou řečí vyprávěl o jeho psovi, co spolu všechno zažili, studenti se smáli na celé kolo, protože jim Felixovo koktání připadalo nadmíru zábavné a stále si s ním chtěli o něčem povídat.
   Ron a Harry tedy hned ráno na něj znovu změnili názor, rozhodli se ho nevnímat, Harry ale musel uznat, že oproti Alfovi je tohle absolutně příjemný člověk, který je za celý včerejší večer neotravoval. Pouze je o něco více vystrašenější. Nakonec splnil o to, co mu slíbil, omluvil se mu a Felix to s úsměvem přijal.
   Když došli dolů na snídani, byla v novinách čerstvá zpráva a třech zmizelých lidech, kteří pracovali ve Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Prý zmizeli z čista jasna a bez jakýchkoliv stop. Na dalších stranách byly informace, že tajné ministerské agentury jsou na nohou a v plné pohotovosti, kterou se zatím před veřejností snaží skrývat. Začínají se objevovat krádeže a podplácení, z toho nejvíc na ministerstvu. Všem bylo jasné, že je to jen začátek.
   Co ale všechny udivilo, bylo to, že z míst zapovězeného lesa, kterých tehdy na konci října hořelo, se teď zvedají popelavé mraky až k obloze. Všichni studenti na to vyděšeně a zároveň zaníceně koukali, jako kdyby se měl blížit konec světa. Oblak se zvedal přímo k nebesům a mraky se pomaličku zatahovaly, a s nimi v ruku v ruce i denní světlo.
   Dnešní den měli jako první Kouzelné formule s profesorem Kratiknotem a Havraspárem, Felix vždy zůstával za dveřmi na vyčarované židličce, kde hlídal se svým psíkem Huňáčem po boku. Profesor Kratiknot jim oznámil, že za pár měsíců se již začnou věnovat nácviku a přípravě přemísťování. Zatím ale stále procvičovali pokročilá kouzla v podvědomém vyslovení kouzelné formule.
   Jako další hodina bylo Bylinkářství, kde je přívětivě přivítala profesorka Prýtová a neméně přívětivě je přivítali Zmijozelští, se kterými na tuto dvouhodinovku byli spojení.
   Malfoy pořád něco po Harrym házel, na první pohled něčím slizkým. Vždycky se vysmál, že se mu trefil do obličeje, který si pak otřel umazanýma rukama, takže ještě k tomu vypadal jako kominík. Naštěstí ale měl kamarády a hlavě Nevilla, který omylem na Malfoye shodil z poličky květináč.
   Po další dvouhodinovce tedy nadcházel oběd a potom další předmět, na který Harry sbíral všechny své přemlouvací schopnosti.
   Čekala je Obrana proti černé magii. Jenže už po začátku hodiny Lexter zarazil jakékoliv debaty na jeho zvyk až příliš přísně, takže spousta studentů byla zaražená jeho přístupem. Hned prohlásil, že do konce ledna ještě pojedou starou látku z minulého roku a pak na druhé pololetí začnou s novou.
   Nikdo o hodině nepromluvil, protože se začala podobat té, kterou minulý rok prováděla profesorka Umbridgeová, samé opisování poznámek a to je všechno. Harry měl stále nutkání na profesora promluvit, ale něco v jeho pohledu naznačovalo, že to zrovna není dobrý nápad.
   Když se ozvaly školní zvony poslední hodiny Obrany proti černé magii, tak Harry dostal rázem nový pocit, hned jak se studenti začali zvedat a opouštět třídu, ráznými a odhodlanými kroky došel k Lexterovi.
   „Pane profesore, rád bych si s vámi promluvil,“ řekl mu rozhodným tónem.
   „Teď ne,“ řekl Lexter znuděně.
   „Teď hned,“ trval na svém Harry.
   „Dobrá, o čem chcete mluvit Pottere?“ zeptal se ho nevrle.
   „O… o hodinách Nitroobrany,“ řekl Harry.
   „Zaprvé mluvte potichu…“ dodal Lexter. „a zadruhé, to není moje starost, pokud si chcete vyřídit s kým budete podstupovat hodiny Nitroobrany, tak si jděte požádat profesora Brumbála a teď se mi kliďte z očí.“
   „Já chci ale, aby jste mě učil vy,“ trval na svém Harry.
   „Já už hodiny Nitroobrany nevyučuji, to je mé poslední slovo,“ sykl na něj Lexter. „A teď zmizte.“
   „Možná, že to s tím hraním trochu přeháníte, ne?“ řekl mu také nazlobeně Harry.
   „Ujišťuji vás,“ pokračoval Lexter zatvrzele. „že až vám dám školní trest u pana Filche, už tak dobrou náladu mít nebudete, takže jděte.“
   „Takže radši se mě má zmocnit Voldemort?“ pravil Harry a Lexter se zatvářil nejistě při tom jméně. „Chcete, abych se znovu stal tou loutkou, abych znovu začal zabíjet… mohl bych zabít Felixe, nebo někoho z mých přátel.“
   „To není má starost,“ prohlásil pomalu a neústupně Lexter. „Teď se mi kliďte z očí, nebo mi dojde trpělivost!“ křikl a ukázal prstem ke dveřím.
   Harry se nasupil, otočil a ještě na prahu dveřích na Lextera prohodil. „Vy víte, že za nikým jiným nepůjdu, stranit jste se mi měl před půl rokem, teď už je na to pozdě, stal jste se totiž mým přítelem.“
   S těmito slovy zmizel ve dveřích a nechal tam Lextera za stolem o samotě.

   Týden uplynul jako voda a všechno bylo stále v těch starých kolejích. Lexter se stále k Harrymu neznal a Harry pořád ještě zkoumal, jak se mu ten lesklý prsten dostal na ruku. Ovšem jedna věc doznala veliké změny.
   Novinové články byly už plné zmizelých kouzelníků a bohužel, už se objevili první vraždy, páteční novinový titulek hlásal. ‚TO ČEHO JSME SE VŠICHNI BÁLI JE TADY, VY-VÍTE-KDO ZNOVU ZAČAL VRAŽDIT.
   A byla to pravda, Pán zla si už nebral servítky a dokonce ze začaly objevovat i zprávy o zavražděných dětech obětí.
   Od víkendu pak měli Bradavice posílenou hlídku z ministerstva, dokonce i obchůzky profesorů po nocích zesílily, Harry jasně mohl vidět na svém plánku, jak pečlivě procházejí celým hradem a každým zákoutím. Teď by rozhodně nebylo jednoduché se vytratit ven a to ani s neviditelným pláštěm.
   Avšak v Bradavicích se stále nic nestalo, dokonce ani na Harryho (což nebylo zvykem) nic nezaútočilo. Kromě nevrlosti Lextera a Snapea, věčných modřin, které utrpěl Hagrid a pak ještě napolosežrané Nebelvírské společenské místnosti, na které si postupně pochutnával Felixův Huňáč, se nic nestalo.
   Felix byl opravdu nenápadný, Harrymu po děsivých trápeních s Alfem připadal jako duch, věčně se za ním držel nejméně třikrát tak daleko, jeho pes stále čmuchal a něco ožíral na zemi. Hagrid Huňáče stále nemohl ani cítit a nejraději ani vidět, to samé Tesák, proto už zase Harry nemohl Hagrida navštěvovat. Studenti se ale na Felixe zvykli a pokaždé chtěli, aby jim něco řekl svým koktavým hlasem. Navíc měli rádi jeho psa, kterého měl Felix nejspíš zákaz vodit do Velké síně k jídlu, protože se tam už nikdy neukázal.
   Všichni ale měli mnohem důležitější starosti, nejenom škola, ale stále všichni sháněli nové a nové informace o Voldemortovi, koho se chystá zabít, nebo už zabil. Samozřejmě všude zůstávali zbytky a otisky pouze po jeho smrtijedech, on sám se ničeho takového nezúčastňoval.
   Ohromný oblak valící se ze zapovězeného lesa stále dál a dál zatemňoval oblohu, slunce přestalo už svítit hned další týden v lednu a hned na to i hvězdy. Měsíc se děsivě rýsoval za temnými mraky, ze kterých studentům naskakovala husí kůže. Naopak profesorka Sinistrová byla absolutně nešťastná. Na obloze nebylo vidět už zhola nic, ani ve dne, ani v noci. Všechno, co teď při astronomii probírali, byla prostá teorie a nic víc, jako kdyby mračna valící se ze zapovězeného lesa byly předzvěstí něčeho hrozného, co se má toto pololetí stát.
   Harry si s tím ale nelámal hlavu, jeho hlavní starostí byl tlak vzrůstávající na jeho mysl, dennodenně totiž přemýšlel o tom prstenu a pokaždé, když už si myslel, že se dopracovává k nějaké rozumné vzpomínce ho příšerně začala bolet hlava, jako kdyby se mu měla rozskočit. Snažil se ze svých kamarádů vymámit, co znamená ten nesundavatelný prsten na jeho ruce, oba dva ale s úsměvy mlčeli jako hrob a dělali, že neví o čem to mluví. Harry začal prohlížet studenty den co den a druhý týden narazil na jednu dívku, která na něj občas skrývavě pohodila očkem, měla na sobě stejný prsten. Harryho napadlo, že možná ho dostal od ní, nebo jí ho dal. Možná že ona je ta, o které ten sprostý novinový plátek pořád píše.
   Jenže hned druhý den znovu dumal nad tím, co ten prstýnek je zač, po nějaké holce která ho měla na sobě také ani nevěděl, hned druhý den se mu to vykouřilo z hlavy a začínal nanovo. Avšak stále ho to sžíralo, Ronova společnost ho sice těšila, ale něco mu chybělo. Zjistil, že ten pocit je podobný, jako když je s Hermionou, ale zároveň úplně jiný a unikátní ve svém vlastním stylu. Vlastně to ani nedokázal popsat, jediné, co věděl je, že na sobě má prstýnek a pokaždé když začne přemýšlet o jeho původu, tak mu strašlivě třeští hlava.
   Také nevěděl, jestli to náhodou není z nedostatku Nitroobrany, bylo to vlastně poprvé, kdy o ní žádal, marně se ještě několikrát pokusil na Lextera promluvit, ale ten ho rázně odmítl.
   Druhý týden začala studentům nálada ochabovat stejným tempem, jako se začala obloha nad hradem zatemňovat. Jako kdyby jejich pocity byly s nebem spojeny, i Harry cítil ten divný tlak na mozek a tělo, všichni byli tak trochu otrávení a vcelku panovala na hradu ponurá nálada.
   Ovšem ve čtvrtek třetího týdne je čekala alespoň jedna veselá věc, Hagrid totiž udělal termínový kalendář a Harryho třída vycházela přesně na tento den, kdy se konečně za Drápem mohli jít podívat.
   I když valná většina třídy si to nepřiznávala, v nitru se těšili, že zase budou cítit strach až uvidí velikost toho obra a třeba i si na něj budou moci sáhnout. Hagrid jim hned všem rozdal brožůrky, podle kterých se měli naučit k Drápovi mluvit a chovat.
   A hned jakmile odpoledne skončila poslední dvouhodinovka Obrany proti černé magii, u které se už ani Harry nezatěžoval přemlouváním Lextera, se všichni s dobrou náladou vydali na školní pozemky k Hagridovo srubu.
   Celý zástup Nebelvírských spojených s Mrzimorskými, kteří s nimi také chodili na hodinu Hagrida, se teď brodili v husté pokrývce sněhu. Harry šel vedle svých kamarádů, Neville hned za nimi a podle jeho pohledu se moc na několikametrového obra netěšil.
   „Pěkně vás tu vítám,“ uvítal je Hagrid a u nohou mu spokojeně ležel na studené zemi Tesák. „Doufám, že všichni máte brožurky, který sem vám dal, a taky, že ste si je prostudovali, to aby se zase nestalo to, že by nám zakázali Drápa naštěvovat,“ hlaholil Hagrid. „Dále… profesor Brumbál mi řek, aby sme si v týhle době dávali v lese zvlášť velkýho majzla, jasný?“
   V té chvíli se Tesák zvedl zuřivě na nohy, protože se za Harrym objevil Felix se svým Huňáčem. Tesákovi se naježil hřbet a už chtěl po Huňáčovi skočit, podle toho, co mohl vidět Harry byl i Hagrid docela rozčilený z jeho přítomnosti.
   „Klid Tesáku, my si nebudeme všímat jeho, o von nás,“ řekl Hagrid. „Takže už snad aby sme vyrazili, ne?“ vyzval studenty a zamířil do zapovězeného lesa. Všichni ho v téhle chvíli neochotně následovali, protože les v téhle potemnělé obloze vypadal dosti nevlídně.
   „Myslíš, že má páru kam jdeme?“ zeptal se Ron Harryho.
   „Kdo?“ optal se Harry.
   „Felix, nevypadá zrovna na jeho strachovanou povahu vystrašeně,“ řekl Ron.
   Harry se zastavil a počkal, až ho obejdou všichni studenti.
   „M-m-myslel jsem, ž-že s-se se mnou nech-chcete b-b-bavit,“ zakoktal Felix, když došel až Harryho.
   „Myslel jsem si, že bychom se mohli lépe seznámit,“ odvětil Harry. „Přece jenom jsme nezačali zrovna nejlépe.“
   „T-t-to je od vás m-m-milé,“ odpověděl Felix.
   „Kde jste vůbec přišel k Huňáčovi?“ zeptal se ho Harry, když se k nim připojili i Ron, Hermiona i s Nevillem.
   „Zachránil jsem ho,“ řekl Felix. „Chtěli ho u-u-u-utrat-tit, chudinku m-malého, z-z-zachránil jsem ho a o-o-on m-mi je za to v-v-vděčný.“
   „Oni ho chtěli zabít?“ podivila se Hermiona.
   „Všechny jeho s-s-sourozence potkal s-s-stejný osud,“ řekl trpce Felix. „Chudáka H-h-huňáče jsem na posled-d-dní chvíli z-z-zachránil.“
   „To od vás bylo šlechetné,“ pravila s úsměvem Hermiona.
   „Děkuji,“ řekl Felix a úsměv jí těkavě oplatil. „Byl jsem z-z-rovna na m-m-misi v Au-Au-Austrálii, když jsem s-s-se vrátil, tak mi přiď-ď-ď-dělili tenhle úk-k-kol.“
   „Já jsem opravdu nebral vážně, co jsem vám říkal zprvu,“ pravil Harry příjemným tónem.
   „Vy jste op-p-pravdu zabil toho Qu-u-Qur-Qur…“
   „Quirella?“ doplnil ho Harry. „Ano, ale on chtěl nejdřív zabít mě, ovládl ho Voldemort.“
   Felix z jedné strany pochopil a z té druhé se zatřásl při vyslovení toho jména.
   „B-b-b-ože k-k-kam t-t-to j-j-jdeme?“ zeptal se vystrašeně a jeho zadrhávání se čím dál zvyšovalo, jak se stále více ponořovali do temného lesa.
   „Jdeme navštívit obra,“ řekl Neville.
   „Obra?“ vypískl Felix jako když uchází balónek.
   „On je hodný, nemusíte se ho bát,“ řekl Ron.
   „J-j-ještě j-j-j-jsem nepotkal hodného ob-b-bra,“ zakoktal Felix a vystrašeně se rozhlížel kolem sebe a sledoval, jak okolní světlo se pomalu ztrácí.
   „Nebojte, kdyby něco, tak vás ochráním,“ řekl Harry a poklepal si na kapsu, kde měl hůlku.
   „D-d-d-děkuju,“ hlesl Felix a všichni kamarádi vykulili oči, Harry to myslel ve srandě, vždyť Felix má ochraňovat Harryho, ale on tu jeho větu opravdu bral vážně.
   „Hermiono, už jsi přišla na to, proč se z toho lesa zvedá ten prach?“ zeptal se Neville.
   „Jak to, že víš, že o tom pátrám,“ podivila se.
   „Lenka mi to řekla,“ prozradil potichu Neville a začal se červenat.
   „Hele, co vy dva spolu máte?“ dorážel na něj Ron.
   „Jsme kamarádi,“ vylezlo potichu z Nevilla.
   „A?“ vyzvídal dál Ron.
   „A to je všechno,“ odvětil Neville.
   „Nech už toho, Rone,“ napomenula ho Hermiona.
   „Nezdá se vám tu nějak víc tma, než tu bylo minule?“ zeptal se poněkud nejistě Neville.
   „To dělá ten mrak,“ odvětil Harry.
   Celý zástup studentů teď šel těsně za sebou jako husy na provázku a s obavami se rozhlíželi kolem sebe. Stále ještě s porovnání s tím, jak Harry, Ron a Hermiona šli na konci prosince, byli stále na okraji lesa, avšak už to tu vypadalo, jako kdyby byla noc. Všude se prohánělo kdovíjaké strašidelné zvířectvo a občas jim nad hlavami prolétlo něco černého, z čeho každému šel mráz po zádech. Cesta se klikatěla a svažovala i zvyšovala v temném lesním prostředí. Koruny stromů už byly tak husté, že neviděli na tmavou oblohu, ani kdyby se snažili. Harry zjistil, že spousta studentů, místo aby se tlačili na profesora, v tomto případě Hagrida, se stále více přibližují k Harrymu a pořád ho po očku sledují, jestli jim někam nezmizel. Harrymu došlo, že jim ta Pegasská síla, kterou ve vlaku předvedl možná stoupla do hlavy, jediné, co opravdu věděl bylo, že v jeho přítomnosti spíš byl člověk v nebezpečí.
   Procházeli stále dál temnou tmou, teď už si spousta studentů (tedy alespoň těch, kteří na to měli odvahu) rozsvítilo hůlky a svítili si na cestu. Tesák šel v čele celé třídní kolony a uzavíral jí druhý pes, Huňáč, který stále něco ohryzával na lesním porostu.
   Když už opravdu tma začala mohutně sílit a zvuky zlověstného lesa se rozléhat na celé kolo, Harry zjistil, že se k němu Hermiona s vykulenýma očima začala pomalu přibližovat. Ron měl v očích nutkání udělat to samé, ale připadalo mu to hloupé, proto se raději držel hloučku ještě více vyděšeného Felixe a Nevilla.
   Po chvilce se ale Harry zarazil, už mu to začínalo připadat nadmíru podivné, protože právě zahlédl zlomenou větev, kterou před pěti minutami minuli. Rázem mu došlo, že musí chodit v kruzích. A tak za hlasitého protestu Hermiony se od svých přátel oddělil a doběhl Hagrida v čele.
   „Ehm… Hagride, víš jistě, že jdeme správným směrem?“ zeptal se ho opatrně.
   Hagrid na něj pohlédl, měl ten nejzachmuřenější výraz, jakého byl schopen, Harry si zároveň všiml, že Tesák stále čenichá po zemi, jako kdyby něco hledal.
   „Hagride, my jsme se ztr…“
   „Pst!“ zarazil ho Hagrid a naklonil se k němu, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Tak dobře…, popravdě Dráp není tam, kde má bejt.“
   „Jak to myslíš?“ otázal se Harry.
   „Jak ti to říkám,“ odpověděl Hagrid. „Už jsme místo jeho pobytu obešli asi čtyřikrát, ale prostě tu neni.“
   „Neměli bychom se teda vrátit?“ zeptal se Harry.
   Hagrid se rozhlédl po okolí a pak po vystrašených studentech.
   „Tady něco nehraje…“ pronesl zamyšleně jako kdyby právě zavětřil něco nekalého. „něco tu vůbec neni v pořádku.“
   „Myslíš, že se Drápovi něco stalo?“ obával se Harry.
   Hagrid se zarazil a rozhlížel se po strašidelně temném lese.
   „Ticho!“ vyzval všechny studenty, kteří rázem zmlkli.
   Rozhostilo se doslova pekelné ticho, ani jeden ze studentů necekl, ani nepolkl nebo nepopošel. Bylo slyšet každičké zavanutí větru nebo zahoukání sovy.
   „Slyšíš něco?“ zeptal se ho Harry po chvilce.
   Hagrid se stále soustředěně rozhlížel a naslouchal, jenže v tom samém okamžiku se Tesák rozštěkal na celé kolo.
   „Musíme zmizet!“ zahalekal Hagrid, jako kdyby uměl psí řeč.
   Záhy se ozvalo i poplašené štěkání Huňáče vzadu a hned na to nadešel zvuk, který Harry jen nerad slyšel.
   Celá zem se mohutně začala otřásat, jako kdyby na ní bouchaly milióny paliček na bubny, listí a jehličí na stromech se začalo třást, jehličí a porost na zemi jakbysmet, v té chvíli se hluboký, skoro až podprahový hukot, rozléhal se po celém širém a hlavně temném okolí a byl tak silný, že jim až hučel v žaludcích.
   „Hagride, odveď je rychle pryč!“ křikl Harry.
   „A co si myslíš, že budeš dělat ty, hm?“ zamračil se na něj Hagrid. „Pudeš hezky s náma… a teď všichni zpátky a honem rychle, ne aby se někdo ztratil!“ křikl Hagrid na studenty, kteří se na sebe panicky podívali.
   V zápětí si Harry všiml, jak Hagrid vyndává svůj deštník a nahání vyděšené studenty jako hejno slepic.
   „Všichni se rozeběhněte stejným směrem, TÁMDLETUDY!“ křikl Hagrid a ukázal deštníkem na zpáteční cestu.
   V té chvíli se temný horizont začal vlnit, jako kdyby se na ně vylila celá armáda příšer. Dusot země byl tak silný, že jim prostupoval celým tělem až k hlavě.
   Harry zaslechl jak ze všech nejvíc kvílí Felix, který popadl svého psa a začal prchat směrem, kam Hagrid ukazoval.
   „UTÍKEJTE!“ zahřměl Hagrid jako parní lokomotiva a rázem probral studenty k životu.
   Na obzoru se stále objevovaly nové a nové postavy dupající jako sloni, až se studentům podlamovala kolena. Harry viděl, jak Hermiona je na konci strachy bez sebe a společně s Ronem se rozhodují, jestli na Harryho počkají, nebo se otočí a začnou utíkat jako ostatní.
   Hagrid už byl pryč, studentů měl teď plné ruce práce, takže na Harryho dočista zapomněl, ten už se smrtelným pohledem koukal na valící se dunivou vlnu. V tom se konečně rozběhl za ostatníma, ale v zápětí zaslechl hluboký hlas, který mu byl povědomý.
   Zarazil se a jako jediný z prchajících studentů zůstal stát. Ohlédl se za sebe, v dáli viděl čísi obrovskou postavu, když tyhle dvě identifikační údaje spojil v jedno, rázně byl přesvědčený, že je to Dráp.
   Dráp potřebuje pomoc, někdo mu ubližuje… ale ta vlna se čím dál víc blíží.
   „Harry!“ křikla Hermiona z dálky a také se společně s Ronem zastavili, dokud kolem nich neproběhli poslední studenti.
   Harry však stál a nerozhodně koukal na vysokou postavu v dálce, něco uvnitř ho nutilo neutíkat a pomoct Drápovi, i když mu rozum a instinkt říkal, že musí vzít nohy na ramena, ať to stojí, co to stojí.
   Ne, on vyrazil za obrem, odhodlaně s téhle hrozivé tmě přímo proti běsnící a hučící vlně, která už od něho byla pár metrů vzdálená.
   V tom ho někdo popadl za ruku, až se ke smrti vyděsil, byla to Hermiona, společně s Ronem ho tahala zpátky.
   „Je tam Dráp, musím mu pomoct!“ naléhal přes dunivé hučení Harry.
   Hermiona se však nezmohla na odpověď, místo toho k smrti vyděšeně pohlédla na horizont, Harry tam také stočil pohled a málem překvapením upadl na zem.
   Proti němu se vylily stovky kentaurů, kteří svými mohutnými koňskými těly doslova válcovali povrch lesa, poráželi kořeny stromů a poházené větve.
   Harryho konečně ovládl instinkt, popadl své dva kamarády a doslova s nimi a se sebou praštil o kmen stromu, takže v příštím okamžiku se kolem nich kentauři začali hnát jako splašená stáda gigantických gazel.
   Celá půda se otřásala, od Hermiony se ozvalo úzkostlivé kňučení, od Rona zase vystrašené výkřiky, které se lehce ztrácely v hukotu dopadajících tisíců kopyt. Kentauři si jich nevšímali, valili se jako obrovitá přívalová vlna kolem kmene stromu, za kterým byli kamarádi schovaní.
   Teď už Harrymu došlo, že byla chyba tu zůstávat, v Bradavicích by byli mnohem více v bezpečí, ale tady, kde kolem nich stále probíhala nekonečné kvanta kentaurů jim zase naděje na záchranu připadala mizivá.
   „Už to skončilo?“ zakvílela Hermiona vyděšeně.
   „Ještě ne, vydrž,“ odvětil Harry a tisknul jí k sobě.
   „To je strašný, něco tak hrozného jsem ještě nezažil,“ hlesl stejně tak vyděšeně Ron a tiskl se na kmen stromu jak nejvíc mohl, aby o něj nezachytávala kentauří kopyta.
   Harry si ale uvědomil něco horšího, tenhle dav nebyl vůbec hrozný oproti tomu, před čím musí utíkat.
   Ale v tom okamžiku se už opravdu vlny probíhajících kentaurů snižovaly. Oba dva kamarádi už přestávali zároveň s tím být tak vyděšení a rozhlíželi se kolem sebe. Harry, který měl také srdce v kalhotách teď čekal, co přijde dál.
   Nemusel však čekat dlouho, v tu ránu se kolem nich prohnalo několik obrovských horských trollů s palicemi velikými jako automobil.
   „Musíme se schovat,“ zašeptal Harry a do jeho hlasu se také začínal dostávat strach.
   „Proč se nezměníš v Pegase?“ zeptal se vyděšeně Ron.
   „Les, stromy a keře jsou tu příliš husté, navíc skrz koruny bych se nedostal k obloze,“ odvětil Harry.
   Hned na to vytáhl své dva kamarády na nohy, ohlédl se za kmen stromu, jestli tam někdo není a vyběhli z jeho útočiště na otevřený prostor.
   „Myslel jsem, že se máme někde schovat,“ procedil vylekaně Ron.
   „To taky děláme!“ odpověděl mu Harry a dech se mu začal zrychlovat až do závratných výšin, nikdy však nespouštěl Hermionu z ruky.
   Probíhali kolem dalších stromů v temném a hučícím lese, když se v černé dálce objevili postavy.
   Harry rychle strhnul Rona a Hermionu do bodavých keřů, protože neměli na výběr a když se do hustého keřovitého porostu zavrtali, tak vyděšeně poslouchali, jak se kroky blížících se postav přibližovaly.
   Na oba dva své kamarády ukazoval, aby drželi jazyk za zuby a byli zticha. V zápětí do keřů někdo vlezl a začal se jimi brodit.
   Bylo jich několik desítek a prošmátrávali okolí lesa. Tři se blížili i k naší trojici, stále blíž a blíž, když už chtěla Hermiona vyskočit utéct, Harry jí zastavil a přesně v tom okamžiku vedle něho dopadla polomrtvá noha.
   Byli to nemrtví, postavy měli shnilou kůži a potrhané šaty ze kterých jim odkapával sliz. Jejich zaschlé a mnohdy i vypouklé oči se bedlivě rozhlížely kolem. Harry sledoval, jak další noha došlápla těsně vedle jeho hlavy, minula ho jen o pár centimetrů. Cítil, jak mu Hermiona svírá ruku strašlivou silou, jak převádí svou energii z křiku do tlaku, který Harryho ruce způsobovala. Harrymu to bylo jedno, hlavně ať nezakřičí. Ronovi nejspíš selhal hlas, když uviděl ty odporné obličeje, tak zkřivil vyděšeně svůj výraz a lapal po dechu.
   Bylo to příšerně nervy drásající, v tomhle tmavém a strašidelném lese vidět takovéhle stvůry, které navíc neměli zastání a bezmyšlenkovitě by je při jediném pípnutí zabili.
   Když se od nich vzdálili, tak Harry zvedl hlavu nad bodlavé křovisko, aby se rozhlédl, jestli je vzduch čistý.
   „Musíme se dostat do Bradavic,“ řekl jim.
   „To je první věc, se kterou s tebou po dlouhý době souhlasím,“ řekl vyděšeně Ron a jeho hlava se také objevila nad keři, v zápětí vykoukla i Hermiona, která se rozhlížela ze všech nejkvapněji.
   „Myslíte, že jsou ostatní v pořádku?“ zeptala se jich.
   „Měli dostatek času utéct,“ řekl Harry.
   „Prý abychom si dávali pozor…“ zaklel Ron. „zatracenej Brumbál, to je slabé slovo, vůbec jsme sem neměli lézt.“
   „Nemohl tušit, že ty potvory na kentaury zaútočí,“ řekla Hermiona.
   „Teď už je pozdě si ztěžovat,“ řekl Harry a vstal na nohy.
   „Měli bychom se pomalu vydat ke škole,“ řekla s obavami Hermiona.
   „Až na to, že tím směrem šli ti zhnilouši, to sis toho nevšimla?“ osopil se na ní Ron.
   „Musíme to zkusit, přece nepůjdeme dál do lesa,“ opáčila Hermiona.
   „Tak jdeme,“ řekl Harry a vylezl z křoviska.
   Přesně v tom okamžiku mu kolem ucha prosvištěl a do kmene nejbližšího stromu se zapíchl oslizlý krvavý šíp.
   Pak se na ně z dáli vyhrnulo několik nemrtvých.
   „To nebyl dobrý nápad,“ hlesl Ron.
   „Utíkejte!“ křikl Harry, popadl zase Hermionu za ruku a všichni začali prchat.
   Kolem hlav jim prosvištěly ještě další šípy, které jim těsně míjely hlavy. Porost byl strašlivě divoký a stále houstnul, vlastně ani neměli zdání kam běží. V tom okamžiku se začali na ně hrnout i ze předu, takže byli obklíčení.
   Byla tam tma, chladno, děsivo a navíc smrtelně nebezpečno. Harry je zatáhl do vykotlaného kořene ohromného stromu. Všichni tři překotně oddychovali, jejich dech se podobal až sípání, Harrymu bušilo srdce o sto šest a stále se nechtělo uklidnit, naopak, jak se kroky přibližovaly, tak mu ještě více buchalo celým tělem.
   Harry se ohlédl na své dva vystrašené kamarády. Ten pohled mu do mysli vtěsnal poslední myšlenku.
   „Je jen jedna šance, jak se odsud dostat,“ řekl jim.
   Oba na něj udýchaně a vystrašeně pohlédli.
   „Co chceš dělat?“ zeptala se s obavami Hermiona.
   Harry se nesmlouvavě ohlédl na Rona a pevně mu řekl do očí.
   „Rone, musíš mi slíbit, že odtud Hermionu dostaneš, ať už mi bude chtít pomoct jakkoliv, musíte utíkat zpátky, dokud nenarazíte na tu cestu…“
   „Harry, co chceš…“
   „Musíte utíkat po té cestě zpátky k Bradavicím, tihle nemrtví nekouzlí, jenom ošklivě bodají, máte šanci jim uniknout.“
   „Jak máte, a co ty?“ zeptal se Ron.
   „Nalákám je na sebe,“ řekl Harry rozhodně.
   „Tohle není čas na hrdinství,“ zaúpěla Hermiona, když se kroky blížících se monster přibližovaly.
   „Jiná možnost není a vy to moc dobře víte,“ křikl na ně Harry.
   „To nemůžeš,“ přemlouvala ho Hermiona.
   Harry se na ní pousmál, pohladil jí po rozcuchaných vlasech a v příštím okamžiku vyskočil z kmene stromu.
   „Harry!“ křikli oba dva najednou.
   Harry se na ně otočil a naposledy se na ně podíval.
   V příštím okamžiku se rozeřval ze všech sil.
   „TADY JSEM VY BASTARDI!“ křičel a mával rukama. „TADY, POJĎTE SI PRO MĚ!“
   Odběhl kousek stranou a hned se všichni nemrtví na něj zaměřili a svými mrtvolnými kroky k němu směřovali.
   Ron vytáhl vzpouzející se Hermionu z kmene stromu a pak už je Harry jen letmo zahlédl v temném lese jak se skrčení prodírají jeho divokým porostem a Hermiona se stále brání a chce Harrymu pomoct.
   Rázem kolem něho proletěl šíp tak blízko, že ucítil i závan větru, který způsobil.
   „To jsem zase něco vymyslel,“ hlesl vyděšeně Harry a celá jeho odhodlanost a kuráž byla ta tam.
   Nemrtví se kolem něho objevovali doslova z temnoty a rozzuřeně na něj chrčeli se svých slizkých úst.
   Když už byli přílišně blízko, Harry vytáhl hůlku a zakřičel na nejbližšího.
   „Bombarda!“ ten se okamžitě rozprskl na několik kousků kostí.
   Ostatní se trochu zarazili a jistota v jejich shnilých obličejích poněkud uvadla. Avšak hned se vrátila, když asi třetina jich na Harryho zamířila šípy a silně natáhli tětivu.
   Harrymu poklesla čelist, teď nemohl kam uniknout, ale to už se napnuté tětivy u provazů dvou nemrtvých dostaly do své nejzazší pozice a Harry stačil ještě vykřiknout. „Musculus parieseto!
   Šípy jimi vystřelené se těsně u Harryho odrazily od jakési neviditelné bariéry a dopadly na zem, Harry na nic nečekal a hned zakřičel: „Incendio!
   Nejbližšího nemrtvého pohltily plameny a začal pištivě řvát na celé kolo.
   Harry však neměl po problémech, ostatní se k němu přiblížili už moc blízko a on ucítil, jak se kolem něj prohnala čepel ostrá jako břitva, stačil však ještě vykřiknout. „Impedimenta!
   Nemrtvý, co se po něm ohnal svou ohromnou mačetou teď odletěl dva metry dozadu.
   Jenže ale to už se ze všech stran začala přibližovat asi desítka nemrtvých a z jejich okoralých a prohnilých úst vytékaly proudy slizu.
   Když už si Harry myslel, že to nemůže být horší, přihnal se jako ohromná hora s ještě větším duněním jeden horský troll, svým příchodem rozmáčkl asi tři nemrtvé a mohutně se ohnal po Harrym svou obrovitou palicí.
   Harry uskočil, v zápětí ale škobrtl a padl bolestivě na trčící kořen na záda. Nebyl schopen se znovu pohnout, ale to už se troll rozpřahoval podruhé.
   Harry to uviděl, cítil, jak jeho tělo do něj posílá poslední pudové informace a povzbuzuje ho nouzovými dávkami adrenalinu, jen aby se ještě ubránil, aby mohl žít…
   Přesně v té chvíli se trollovi do krku vryl cizí šíp, úplně jiný než ten nemrtvých, tenhle byl vyrobený poctivou prací. Troll bolestivě zařval a jeho palice vlivem šípu dopadla těsně vedle Harryho.
   V zápětí Harry uviděl, jak ho přeskočilo ohromné koňské tělo a trollovi se na krku uhnízdil další šíp. Kentaur je nabíral z toulce jako samopal a pálil je po trollovi hlava nehlava, až když se jeho hlava podobala ježkovi, se troll nemotorně svalil na zem, až se celá zatřásla.
   Firenze přidusal k Harrymu a vytáhl ho lehce na nohy. V zápětí na ně začali útočit nemrtví, kentaur však bral ze svého toulce nové a nové šípy, které s matematickou přesností zabodával nemrtvým přímo do hlav. Harry sebral poslední zbytky odvahy a začal vrhat kouzla jedno po druhém, oba dva si kryli záda a snažili se odrážet útoky nemrtvých.
   „Jak to, že jste se tu ukázal?“ zeptal se Harry zády k Firenzovi a právě smetl kouzlem jednoho nemrtvého.
   „Hledám tu své zraněné druhy… musím uznat, že se bráníš efektivně.“
   „Děkuju,“ hlesl Harry.
   „Komplimenty kentauři lidem nesdělují každý den,“ pravil Firenze.
   „Ani lidé neděkují každý den,“ odvětil Harry, ale už nestíhal odrážet útoky nemrtvých. A co bylo horší, každý nemrtvý, co měl v sobě zabodlý šíp, se stále oháněl mačetou.
   „Máte nějaký únikový plán?“ zeptal se Harry, když ho těsně minula mačeta, až vyděšeně vykřikl.
   „Vyhupni si mi na hřbet, bude to rychlé!“ křikl Firenze.
   Harry pevně sevřel hůlku, otočil se a vyhupnul si na Ferinzeův hřbet. Kentaur se mohutně rozběhl, až porazil nemrtvého, který mu stál v cestě. Harry fungoval jako ostřelovač, z jeho hřbetu vrhal kouzla jedno za druhém a metal nemrtvé, které se na ně snažili sápat. Stejně tak i Firenze zároveň klusal a zároveň pálil šípy jeden za druhým.
   Po chvilce konečně začali zástupy nemrtvých řídnout a oni se toužebně ocitli v bezpečné části lesa.
   Nakonec narazili na cestičku vedoucí z lesa ven a Firenze nabral ohromnou klusavou rychlost a uháněl s Harrym na hřbetě jako blesk. Harry si všiml, že půda je všude kolem tak kyprá a rozdupaná, že to vypadalo, jako kdyby se tudy prohnal celý zástup kombajnů.
   Běželi stále dál, až se začalo objevovat více světla a nakonec konečně uviděli východ z lesa.
   Když ale vyběhli, tak Harrymu málem upadla zděšením čelist, celé Bradavice byli obklopené kentaury, kteří stáli na trávě a netrpělivě hleděli ke vchodu do hradu, kde stálo několik profesorů.
   Úplně nahoře u vstupu pak stáli další kentauři, Harry je poznal už z dálky, Magorian a Bane, za nimi stáli ještě nějací neznámí.
   Firenze s Harrym na hřbetě proklusával kolem kentaurů, kteří když si ho všimli, tak začali zlostně dupat nohama a zachmuřeně nadávat.
   „Tak tady je!“ křikl Magorian. „Už jsme si mysleli, že bys mohl dělat něco užitečného, ale to ne, ty zatím vozíš studenty z téhle školy na hřbetě.“
   Firenze bezhlasně doklusal až nahoru ke vchodu do hradu, kde stáli Brumbál, McGonagallová, Snape, Lexter, Kratiknot a další hlavní profesoři. Firenze Brumbálovi pokynul a Harry se opatrně svezl z jeho boku na zem.
   Nastala chvíle ticha, všichni kentauři hleděli zuřivě na Firenze, zatímco profesoři na Harryho, nejzlostnější pohled však měl Snape.
   „Jsou Ron a Hermiona v pořádku?“ zeptal se Harry, čímž protnul ticho.
   „Pan Weasley a slečna Grangerová se přihnali těsně před vámi,“ řekla McGonagallová.
   „A také nám řekli o jakési idiotském nápadu se obětovat,“ sykl zle Snape.
   Harryho tahle poznámka doslova rozzuřila a na Snapea procedil. „Vám bych přece nescházel.“
   „To by stačilo, pane Pottere,“ řekla McGonagallová přísně.
   „Se studentíkama si jednejte potom,“ křikl Bane. „teď tu jde o ty krvelačné vrahy v lese.“
   „V této chvíli je důležité, že všichni jsou v pořádku,“ řekl Brumbál. „Radím vaší družině se usadit na okraji lesa kam by se Voldemort se svou armádou nikdy neuchýlil.“
   „Co ale náš pravý domov, Brumbále?“ zahalekal Magorian. „My se o vaší rasu nestaráme, proto očekáváme stejný postoj i od vás.“
   „Obávám se, že ti co na vás útočili neberou ohledy na etiky, které jsme si domluvili,“ řekl Brumbál.
   „Navíc ještě tenhle zrádce…“ sykl Bane a ukazoval na Firenze. „možná právě on nás udal a poštval je na nás.“
   „Už od té doby, co ho ten Hagrid od nás unesl, nebo, jak sám říká, zachránil, se nás snaží stále podvádět.“
   „To není pravda,“ odvětil obranným tónem Firenze. „nic jsem jim z našich rituálních dovednostech a tajemstvích neprozradil, učil jsem je jen to, co říkáme našim dětem hned potom, co se naučí mluvit.“
   „Navíc Firenze už po návratu profesorky Trelawneyové v naší škole neučí,“ řekl Brumbál.
   „Zradil naše zvyky snad desítkami způsobů,“ pokračoval nakvašeně Bane. „nebudeme mít klid, dokud nebude potrestán.“
   „To, že měl jiný názor… jako jedinec… ho hned nedělá zločincem,“ řekl Brumbál.
   „Jak jsem řekl Brumbále, vy našim zákonům nerozumíte,“ procedil Magorian.
   „Co je špatného na tom rozdávat lidem poznání a rozum?“ ohradil se na ně Firenze. „Podívejte se, co nám provedli ti, kteří těchto vlastností v hlavě moc nemají.“
   „To tě neomlouvá, že pomáháš lidem, jakékoliv míšení s ostatními druhy…“
   „Jsem ochotný přistoupit na váš trest,“ řekl Firenze hrdě. „Měli by jste ale pochopit, že jsem nedělal nic špatného… a pokud nebudeme držet při sobě, tak nás všechny ten muž, jehož síla nás vyhnala, pobije.“
   „O tom ty nerozhoduješ,“ cekl Magorian a kentauři za ním pokývali hlavou. „Ovšem přijímáme tvou nabídku…“
   „Nemůžete ho zabít!“ ozval se Harry.
   Všichni kentauři jako by se lekli, že právě takový človíček jim skočí do řeči.
   „Pottere, měl by jste okamžitě jít do své společenské místnosti,“ řekl mu jedovatě Snape.
   „Počkejte, nechte ho,“ zarazil je Magorian a přiblížil se svým mohutným koňským tělem k Harrymu, až hoch nasucho polkl.
   „Ty jseš ochotný se ho zastávat, i když ho sotva znáš?“ řekl mu s obličejem skloněným k němu.
   „Už dvakrát mi zachránil život,“ řekl Harry naštvaně. „Je o mnoho čestnější, než vy, kteří mu život pořád jen chce brát.“
   „To je moc!“ křikl Bane.
   „Počkej!“ zarazil ho Magorian. „Tak tohle si opravdu myslíš, človíčku?“
   „To je Harry Potter,“ řekl Firenze. „To je ten chlapec, který na rozdíl od vašeho panického útěku, porazil Pána zla jako nemluvně.“
   Magorian se naštvaně napřímil a pohlédl Firenzovi do očí.
   „Prosím, nezabíjejte ho,“ hlesl Harry.
   „Nikdy jsme zatím neobešli naše zákony,“ řekl Magorian.
   „Já mám svůj zákon,“ řekl Firenze. „Životy všech bytostí jsou mi cennější, než zákony, které prosazujete vy.“
   „Taková nesoudnost!“ křikl jeden z kentaurů.
   „Takže ty už tady na té škole neučíš?“ pokračoval dál zamyšleně Magorian.
   „Firenze zde učil méně než půl roku,“ prohlásil Brumbál.
   Magorian na něj pohlédl, pak se otočil na všechny kentaury a nakonec jeho pohled skončil na Firenzovi.
   „Jsem ochotný zrušit tvůj trest,“ řekl nakonec a všichni kentauři rachotivě začali kopat kopyty a něco si pro sebe naštvaně říkat. „Ale… už nikdy se nepřidáš k lidem… také ti dáme trest jiný, který neobsahuje ukončení tvého života… ovšem tvá tvrzení se nesmí dostat do naší kultury.“
   „Pamatuješ si na Theranose?“ zeptal se Firenze Magoriana, který se už otáčel a odcházel.
   „Co s ním?“ odvětil nevrle Magorian.
   „Také hlásal způsob užití víry, kterou jsme nesdíleli,“ řekl mu za zády. „A teď už jej dodržují všichni.“
   Magorian stále zády otočený se zarazil, chvíli přemýšlel a pak pokynul ostatním kentaurům.
   „Pojďte moji bratři a sestry, usadíme se na okraji lesa a zpevníme naší obranu,“ pak se ještě otočil na Brumbála. „Doufám, že kdyby se to opakovalo, splníte svou část dohody.“
   „Nemám ve zvyku zrazovat své přátele,“ řekl s úsměvem Brumbál.
   Záhy se celá vlna kentaurů dala do pohybu a směřovala k lesu.
   „Máš odvážné srdce Harry Pottere,“ řekl do ticha Firenze a sklonil se k Harrymu. „Nechť tě tvé štěstí neopustí.“
   „To platí spíš pro vás,“ řekl Harry s úsměvem. „Něco mi říká, že ho budete potřebovat.“
   Firenze se poprvé na Harryho nepatrně pousmál a poté odklusal po schodech u vchodu do hradu.
   „To byla neuváženost, co jste tam předvedl,“ řekla McGonagallová. „stejně jako minule, když jste běžel tomu obrovi do náruče.“
   „Možná, že by jste změnila názor, kdyby jste tam byla,“ řekl Harry.
   Snape si důležitě odkašlal a zlostně přitom hleděl na Harryho.
   „Já jsem ochotný za své kamarády položit život,“ řekl Harry pevným hlasem.
   Tomu se Snape uchechtnul, jako kdyby to bylo něco směšného, zato Lexter se pousmál úplně jiným tónem.
   „Běžte zpět nahoru do společenské místnosti,“ řekla McGonagallová a ukázala směrem ke schodům.
   „Doufám, že nechcete nikoho z ničeho obvinit,“ pravil Harry a myslel tím spíše Hagrida, který zavedl celou třídu do smrtelného nebezpečí.
   „To se ještě uvidí,“ řekla McGonagallová a znovu Harrymu pokynula ke schodům.
   „Hagrid za to nemohl,“ doléhal stále Harry. „Možná, že za to mohl spíš někdo jiný,“ řekl a jeho pohled se otáčel okolo Brumbála, nechtěl mu pohlédnout zpříma do očí, aby ho zase neposedl ten strašný vztek.
   „Možná, že tu ale bude někdo potrestán, pokud hned nepůjdete do společenské místnosti,“ řekl tentokrát Lexter. „Všichni studenti mají až do zítřka zákaz vycházení z hradu, večeře se bude konat o hodinu dříve, proto se běžte převléknout.“
   Harry mu pátravě pohlédnul do očí, samozřejmě v nich nic nenašel, v hlavě se mu ale honila věta. ‚Proč to děláte?‘
   To už se ale obrátil a vycházel schodiště, cítil přitom pohledy profesorů v zádech, ale raději se neotáčel.
   „Gravis tempus.“ řekl Harry a Buclatá dáma, která byla zabrána do rozhovoru s jinými obrazy se odklonila.
   Harry prolez otvorem a ocitl se v přecpané společenské místnosti. Studenti tam měli otevřenou debatu a když Harry se octl v místnosti, tak rázem vykulili oči.
   Vedle krbu se zvedla Hermiona z křesla, v očích měla hrůzu, přešla k Harrymu a ubalila mu facku jako vrata, až zaúpěl. Hned na to ho ale objala a nemohla se odtrhnout.
   „Ty jseš tak pitomej,“ opakovala mu. „Tak pitomej, tak pitomej.“
   Harry se rozhlédl znovu po místnosti, všichni teď na něj koukali, jako že provedl něco neuváženého, většina chlapců měla v obličeji bolestný výraz přitom, jak se facka rozlehla po celé místnosti.
   Hermiona se od něj odpoutala a Harry potichu řekl.
   „Promiň.“
   Hermiona kroutila nevěřícně hlavou a nezmohla se ke slovu.
   „Víš, co se ti mohlo stát?“ ozvala se nakonec. „Tohle už nám nikdy nedělej.“
   „Jo… dobře,“ uznal Harry a připadal si rozmrzele.
   „Slíbíš mi, že už to nikdy neuděláš?“ trvala na svém Hermiona. „Tady není žádná demokracie o tom, kdo je důležitější, jasné?“
   „Dobře,“ řekl Harry.
   Hermiona si otřela oči a zhluboka si nadechla.
   „Nerada to říkám, ale už na to začínám bejt stará,“ pak se sesula do křesla u krbu.
   Harry se znovu neochotně rozhlédl po místnosti a pak se zeptal.
   „Jsou všichni v pořádku? Nezůstal tam někdo?“
   „Všichni jsme OK,“ odpověděl Seamus.
   Harry souhlasně přikývl, ale už ho jejich pohledy začaly štvát, vydal se tedy ke schodišti do chlapeckých ložnic.
   Padl na postel a unaveně si promnul oči.
   „Harry?“ ozvalo se z kouta.
   Harry se zbrkle narovnal a létal pohledem po temné ložnici.
   „To jsem já, Cho,“ ozval se dívčí hlas z kouta.
   „K-k-kdo jsi?“ zakoktal Harry. „A co děláš v chlapeckých ložnicích?“
   „Chtěla jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku,“ řekla mu a vystoupila ze stínu, takže jí teď spatřil v potemnělém světle okna.
   Harry si všiml prstenu, který měla na ruce, byl to ten samý, nad kterým stále dumal, odkud se vzal.
   „Kdo jsi?“ zeptal se jí znovu.
   „No tak vzpomeň si Harry,“ řekla mu a klekla si k němu. „Vždyť to není tak těžké.“
   „Cho?“ řekl Harry. „Ty jsi Cho?“
   „Ano, vzpomínáš si?“ vyhrkla Cho.
   Harry se bolestivě chytl za hlavu, úplně mu tříštila bolestí a nemohl skoro myslet.
   „To je dobrý, nemusíš pospíchat,“ řekla Cho a pohladila ho po ramenou.
   Harry se na ní bolestivě podíval, hlava ho stále ještě bolela jako čert, avšak uviděl slzy v její tváři.
   „Zkusíme to zase příště… ano?“ zeptala se ho opatrně.
   „Tak dobře,“ hlesl Harry.
   Cho ho pak políbila na čelo, až skoro překvapením ucukl, nasedla na koště a vyletěla oknem ven z chlapeckých ložnic.
   Harrymu byla zároveň povědomá, zároveň ne, také mu něco uvnitř říkalo, že by jí měl mít rád, že… bylo to strašlivě zamotané a přesně v tom momentu, kdy na to zase začal myslet ho znovu hlava obdařila hroznou bolestí.
   Rozhodl se tedy, že svého snažení nechá a do večeře ležel na posteli s hlavou plnou myšlenek a pocitů, které ho uvnitř doslova svíraly. Její přítomnost mu v srdci udělala učiněné peklo, jako kdyby mu její dotyky  způsobovaly bolest.
   U večeře se objevil konečně i vystrašený Felix, který byl celý mokrý, nejspíš jak se stále oplachoval studenou vodou, aby se vzpamatoval. Hermiona na Harryho stále vyčítavě koukala a Ron se s Harrym kvůli ní raději neodvažoval promluvit.
   Večer si pak sedli k učení, které je přimělo na jiné myšlenky, ale asi pět minut na to se ve společenské místnosti strhla doslova informační diskuze, všichni studenti teď nikam nemohli jít a tak probírali všechny fakta a nápady, které je napadly.
   Oblak který tvořil ošklivé bouřkové mraky rozhodně něco zlého věstil, něco mělo přijít a to hodně brzy…

Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/ps/
Povídka a web by Skynet
(c) 2006 (skynet.cz@seznam.cz)
Předchozí kapitola     Další kapitola