Kapitola 57.

„To je má dívka, teto“

Sobota byl konečně den volna a bez učení (což samozřejmě neplatilo pro Hermionu). Harry už od rána se sešel s trojicí Hermiona, Ron a Cho a vykládal jim všechno možné, co se z Černé kroniky dozvěděl. Také o spáleném místě, kde bylo popisována ta zázračná věc na Odboru záhad. Přitom si však dávali pozor, aby je někdo neodposlouchával. Harry jim vykládal i o jakémsi kameni, který Snape pozdě v noci přinesl Brumbálovi do kanceláře, také tu nemilou novinu, že už nemá plášť ani plánek, takže s jejich potulováním je konec. Hermiona poprvé v životě byla celá bez sebe z takovéhle lumpárny, kterou Harry v noci provedl, když slyšela co se z knihy všechno dozvěděl, měla sto chutí tam vylézt a zamknout se tam na celý týden, a číst a číst a zase jenom číst. Rozhodně tam toho bylo víc, než jen to, co včera si Harry přečetl, o všech konfliktech, sporech, nehodách a zaklínadlech, které se na škole udály. Celou čtveřici ale mátl fakt, že se z knihy zase nedozvěděli, co se přesně stalo před padesáti lety. Z Aberforthových poznámek se včera Harry nedozvěděl nic a Brumbál tam neudělal ještě žádný zápis. Proč tam vůbec není zapsána ta druhá, zpřesňující věštba od profesorky Trelawneyové? Harry ale měl v jednom jasno, bylo určitě tak, jak říkal Aberforth, před padesáti lety se stalo něco, co bylo velice důmyslně ututláno.
   Poté se začali bavit o zítřejším pohřbu Harryho kmotra Siriuse, a Harry hned přestal mít náladu na všelijaké debaty. Náhle si uvědomil tu těžkou skutečnost, že Sirius už opravdu nejspíš nežije, a to jeho doufání hluboko uvnitř v srdci dostávalo další a další ránu. Čím dál víc si uvědomoval ten strašlivý pocit, který ho svíral jako úzká klaustrofóbická místnost.
   Když měl poslední dobou tyhle nálady, tak většinou strávil hodně času s Gryfem, který ho stále více a více překvapoval svou inteligencí. Občas mu skoro připadal stejně tak chytrý, jako normální člověk a ne-li chytřejší.
   Při těhle chvílích ho doprovázela vždy jeho Cho, která se už také přestala Gryfa zdráhat a oba dva se společně s Gryfem bavili a pobíhali poblíž Hagridova srubu. Avšak i dne jako by Gryf vycítil Harryho náladu, dokonce jako by vycítil i náladu Cho, která Harryho chápala víc než kdo jiný.
   Večer je znovu vzal na hřbet a zamával velikými křídly a i když chtěl Felix zase zaprotestovat svou koktavou řečí, tak už byl Gryf dávno ve vzduchu a letěl k nebesům.
   Bylo to zvláštní, let dodával Harrymu trochu lepší náladu, jako kdyby mu míhající se vlahý větřík měnil tvář do úsměvu. Cítil jak ho Cho zezadu objímá a směje se do větru s ním. Oba dva si připadali jako na vrcholku světa, když létali nad hradem, famfrpálovým hřištěm, i jezerem, které teď bylo průzračně čisté. Zatažená obloha držela stále dál a dál a zdálo se, že to tak bude navždycky, možná že i ta měla jakýsi malý vliv na Harryho náladu.
   V zápětí to Gryf vzal přímo vzhůru do tmavých mraků, které se hrozivě plížily nad Bradavicemi. Zanedlouho už Harry a Cho pocítili štiplavý prach a čmoud, když se s nimi Zlaťák zabořil do pokrývky mračen a stoupal stále dál a dál. Člověk by čekal, že se začnou dusit a kašlat nedostatkem kyslíku v horních vrstvách atmosféry, nebo že jim začne být zima, ale ve skutečnosti ani to, ani ono se nestalo. Naopak, Harrymu s Cho bylo strašně příjemně, teď chápal co mu celou tu dobu tak scházelo, když byl s Cho, byl celý svět jakoby úplně jiný.
   V té chvíli oba dva úžasem vydechli, Gryf se s nimi dostal až nad oblaka a teď rozrážel nohama jemná mračna na povrchu. Jemně na ně svítilo oranžové a červené sluníčko, které dělalo z okolních mráčků červánky a celé okolí v téhle kráse vypadalo, jako kdyby byli v červenorůžové bavlnce. Po té dlouhé době zase viděli překrásné slunce, které se odráželo od čistých a jemných mráčků jako od hedvábí a dělalo na nich rozličné červené barvy, nad kterými přecházel zrak. Bylo jim teplo a příjemně, v duchu si mysleli, že je to kvůli tomu, že jsou spolu a to si klidně také mohli myslet, protože to nebylo na škodu, naopak se jejich vztah ještě více prohluboval. Gryf na ně po očku koukal a pozoroval, co budou dělat, jako kdyby liška jedna podšitá mazaná věděl, kde jsou romantická místa a že tohle romantické bylo. Také to na dvojici začalo působit a jejich letmé dotyky se čím dál více prohlubovaly. Teď když už jsou opravdu na vrcholku světa, můžou už na všechno zapomenout, v dáli se leskly nejasné hvězdy a dokonce bylo vidět i v červených mráčcích zaoblení země.
   To je však nezajímalo, dvojice se soustřeďovala jen na své dotyky a příjemné pocity, které spolu prožívali, když byli takhle nerozlučně spjati. Polibky na tváře, na krk a na ústa se zdály být nekonečnou předehrou jejich něžné lásky trvající navěky, i když jí tak zlo otřáslo pod základy jen o měsíce dříve.
   Což by se tahle dvojice někdy mohla rozdělit? Možná, že konečně oba našli toho pravého, i když se někdo myslí, že ne. Jak už se ale řeklo, teď se o to nestarali, byli totiž zabavení poněkud jinou… příjemnější činností, ke které rozhodně okolní prostředí dodávalo nonšalantnost a náladu.
   Gryf je stále snad i usměvavě pozoroval, až nakonec nahnul mocné peří na křídlech a až jim nadskočila těla, se začali snášet dolů skrz teď už zase černá oblaka k zemi.
   Mračna stále více a více černala a zdála se být stále více a více neprostupnější a méně vlídná, než obláčky, které je obklopovaly nahoře. Však také zanedlouho pocítili pach černých zuhelnatělých mračen, které se táhly nad Bradavicemi.
   V příští chvíli se už octili znovu ve volném prostoru s krajinou pod nimi, z téhle výšky se jim svět zdál přímo jako na dlani a Bradavická škola odtud vypadala, jako malinkatý svítící domeček pro panenky. Gryf však jak vidno neměl ještě v úmyslu přistát doma u hradu, vzal je k vysokým skaliskům nad jezerem pokrytým čerstvě vyrašenou trávou a keříky s mladými pupeny.
   Jarní příroda se začala už dávno probouzet k životu a teď byla na své cestě k obnově zeleně do té míry, než se v létě znovu zazelenají luky a háje, zavoní tráva, porostou lišejníky, potečou průzračné potůčky a rozkvetou stromy a kvítky na loukách. Zatím se to zdálo být v nedohlednu, avšak jarní období je lásky čas a stejně tak se podle toho řídila i příroda, když na skalisku, kde právě s dvojicí Gryf přistál, se zazelenala vlahá a mladičká tráva, po které poskakovali první zajíčci a hrály si první srnky, koloušci a laně. Stejně tak se k světu probouzel i všudypřítomný bzukot hmyzu, vosy, čmeláci a včely už pomalu vylézaly ze svých zimních úkrytů a zdravili nové roční období svým typickým bzučením. Podzimní listí odvál vlahý jarní vítr, nebo vymizelo docela a místo nich se na stromech začaly objevovat nové pupeny a výrostky větviček oznamující příchod jara.
   Harry a Cho v ruku v ruce slezli z Gryfa, který hned začal pobíhat a lovit okolní čiperné zajíce a usadili se na okraji srázu, kde měli přímo božský výhled na jezero, lesy, samotných Bradavický hrad a přilehlé prostory v tomhle večerním tichu.
   V tu chvíli na ně dolehla zima a tak se s kradmými úsměvy k sobě přitulili a začali se k sobě tisknout, aby jim bylo tepleji.
   „Nebýt té zatažené oblohy, bylo by tu krásně,“ poznamenala s úsměvem Cho a položila hlavu Harrymu na rameno.
   „Mě je tu s tebou hezky tak i tak,“ přiznal se Harry a opřel se o mech za zády.
   „Nápodobně,“ přitakala mu na to. „Škoda že jsme se nepotkali už dřív… mrzí mě že jsem tu s tebou už jen poslední rok.“
   „Nemáš být o rok starší,“ postěžoval si s úsměvem Harry.
   „O rok starší… o rok chytřejší.“
   „A o rok krásnější,“ pousmál se Harry a Cho mu úsměv hned oplatila. „Nevím, jak jsem to mohl tady bez tebe vydržet,“ pokračoval Harry. „to ty jsi mě přemluvila na začátku roku, abych tu zůstal, stejně jako jsi mi byla na blízku při nebezpečích… teď už to vím.“
   Cho se na něj úsměvně podívala.
   „Tenkrát při té nehodě famfrpálu…“ pokračoval zase Harry a vychutnával si výhled na obzor. „byla jsi to ty, kterou jsem první viděl, po tom incidentu o Halloweenu, jedině ty jsi mi dokázala pak pozvednout náladu. A prsten od tebe…“ řekl Harry a zvedl ruku k Choinu prstenu. „byl vždycky se mnou, teď jsem rád, že nešel sundat, pomohl mi, když mi šlo o život a donutil mě nepřestat po tobě pátrat.“
   „Jsem ráda, žes nepřestal,“ řekla mu na to a políbila ho na tvář. Pak ale po chvilce smutně sklonila tvář a zahleděla se do dálky.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry.
   „Ale to nic,“ řekla hned a zakroutila hlavou.
   „Ale ano, na co myslíš?“ trval na svém.
   „Na Cedrika,“ přiznala se Cho. „Kdybych mu ten večer řekla, že s ním na ten ples nepůjdu, kdyby se do mě nezahleděl a kvůli mně nešel do té pitomé soutěže…“
   „Měl tě rád,“ přerušil jí Harry. „On tě měl rád víc než cokoliv na světě, Cho. A já se mu nedivím, vím jen, že mu na tobě záleželo ze všeho nejvíc… pamatuješ na druhý úkol? To tys byla člověk, na kterém mu nejvíc záleželo.“
   Cho sevřela rty a plačtivě odvrátila tvář, zřejmě jí to silně vzalo.
   „Stejně jako teď mě… záleží mi na tobě ze všeho nejvíc,“ řekl vážným tónem Harry.
   „Už jeden člověk kvůli mně umřel, nechci, aby se to samé stalo znovu, Harry. Nechci tě ztratit. Už jsem to poznala a stala se ze mě doslova troska bez duše a radosti. Havraspárští by ti o tom mohli vyprávět,“ řekla rychle Cho.
   „Pořád jsem cítil, že mi něco chybí,“ řekl jí. „A bylas to ty… já jsem tě neopustil Cho, stejně jako ty jsi neopustila mne, měl jsem tě pořád v srdci, pouze mi ho zaslepilo to proklaté kouzlo.“
   „To samé jsem cítila i já… ovšem chybí mi také Cedrik… to prázdné místo, o kterém mluvíš, jsem cítila celý minulý ročník, nemohla jsem doslova dýchat, jak mě to dusilo a ještě s pocitem viny… to prostě byla hrůza…“
   „Ale už je to pryč, Cho,“ uklidnil jí Harry. „Vím, že Cedrik si za nic na světě nezasloužil zemřít. Pamatuji si, jak nade mnou vyhrál ve famfrpálu, byl to jediný člověk, který litoval své výhry, když ho otec přede mnou vychvaloval, stále se tvářil jako že to není pravda, radil mi při těch úkolech ve čtvrtém ročníku a jeho pravé srdce jsem poznal ve třetím úkolu na konci, Cho,“ říkal jí a Harry a Cho potichu smutně poslouchala. „Měl jsem zraněnou nohu a jediné, co jsem si v tu chvíli přál bylo, aby ten pohár sebral, aby už konečně to ukončil a já jsem mohl v klidu zase jít do postele si lehnout a spát jako zabitý. Víš jakou měl motivaci?“ říkal jí nevěřícně Harry. „Všichni ho uznávali, čímž byl pod tlakem, protože na něj tlačili, aby to vyhrál, dál… zvítězil by nad slavným Potterem…“ řekl Harry sarkasticky. … ale v neposlední řadě chtěl udělat to, co já. Chtěl na tebe udělat dojem…“
   Cho se na Harryho překvapeně podívala.
   „Já ho neměl rád Cho,“ přiznal se Harry. „Cítil jsem, že mi tě přebral, ve všem vyhrál, když si vzpomenu na druhý úkol… přebral mi tě na ples, začal s tebou chodit… dokonce i do Prasinek a tak podobně. Nenáviděl jsem ho za to,“ řekl Harry a odmlčel se.
   Cho ho stále zarytě poslouchala a ani nedutala. Harry si potichu povzdechl a také se mu chtělo slzet.
   „On tam stál a měl pohár před sebou. Všechno tohle, co jsem řekl viděl… viděl se jak vychází z bludiště s pohárem v ruce jako vítěz, jak mu přibíháš naproti, vím, že to viděl,“ odmlčel se smutně Harry. „To samé jsem viděl i já.
    Jenže on udělal něco jiného,“ pokračoval smutně. „I když měl plné právo pohár vyhrát, plné právo…“ zdůraznil. „stejně přešel ke mně a pomohl mi na nohy… dokonce mě dovlékl až k poháru, abych ho mohl sebrat a vyjít s ním ven jako vítěz.“
   „Ale ty jsi to nevzal Harry, máš stejně dobré srdce jako on,“ řekla mu teskně Cho a Harrymu začaly slzet oči.
   „Byl to můj nápad,“ vzpomněl si. „To já jsem řekl, abychom ho vzali společně… vůbec ho Pettigrew nemusel zabít, kdyby ho nevzal.“
   „Já vím,“ řekla mu láskyplně Cho a hladila mu ruku s prstenem. „Já bych ani od tebe nic jiného nečekala,“ usmála se na něj.
   „Teď už konečně vím, proč tě měl tak rád,“ řekl Harry a na tváři se mu objevil úsměv. „Kdo by tě mohl nemít rád?“
   Cho se zase pousmála a začala červenat.
   „Já tě miluju, Cho,“ řekl Harry a pohladil jí po vlasech.
   „I já tebe,“ řekla mu věrně. „A až vyjdeme školu, tak si tě vezmu…“ a pak s úsměvem dodala. „a kdybys chtěl rozvod, tak ti vymažu paměť a začneme znovu.“
   „Možná že by nebylo špatné si občas vymazat paměť a všechno tohle prožívat znova,“ řekl Harry zamyšleně.
   „To zní dobře,“ souhlasila mu na to, ale pak její obličej zvážněl a pevně mu pohlédla do očí. „Nesmíš na mě už nikdy zapomenout, rozumíš?“ řekla mu s obavami.
   „Nezapomenu,“ řekl rázně Harry a kroutil přitom hlavou.
   „Strašně se bojím, aby se to neopakovalo,“ řekla Cho teskně.
   „Možná že právě ten strach nás drží ještě víc při sobě, že nám pomáhá,“ řekl Harry zamyšleně.
   „Už tě nikdy neopustím Harry,“ slibovala Cho a hleděla mu do očí.
   „Ani já tebe… i kdyby mi na tom měl záviset život,“ řekl Harry pevně.
   „Nesmíš na mě zapomenout,“ řekla mu a pohladila ho po tváři.
   „Nezapomenu,“ řekl Harry.
   „Slibuješ?“
   „Stejně jako jsem ti slíbil, že se nevzdám, slibuju ti, že nezapomenu Cho, nikdy nezapomenu.“ řekl jí skálopevně a sevřel jí ruku.
   „Snad to budeš říkat ještě někdy příště,“ řekla mu.
   S těmito slovy se k sobě přitiskli a jejich rty se spojily v dlouhém a sladkém polibku, od kterého se ne a ne oddělit od sebe, aby si tuhle chvilku mohli vychutnávat znovu a znovu, dokud slunce zakryté za mraky nezajde za obzor a krajina se neuloží k nočnímu spánku, aby mohla příští den ráno zase vstát a probudit celou svou krásu.
   V zápětí jim do klína spadli dva nehybní zajíci, až oba vyděšeně vyjekli, ale Cho se pak začala smát po zjištění, že nad nimi stojí pyšný Gryf, který si ulovil večeři a teď jim přišel také nejspíš nadělit něco k snědku.
   Ale Harry se nesmál, díval se na zajíce se přeraženou páteří, ze kterých ještě vytékala krev, která se v jeho mysli mísila s šokem a překvapením, které jim Gryf způsobil a náhle se mu začala motat hlava.
   „Harry co je?“ strachovala se hned Cho a Gryf se na Harryho podezřele koukal.
   Harry se začal omámeně sápat po zemi, až zůstal klečet, jako kdyby byl otrávený na všech čtyřech na zemi a motání jeho hlavy se stupňovalo, až zaslechl i hlasy z dáli. Slyšel, jak někdo volá, hlas mu byl povědomý, obrazy se začaly zjasňovat a Harry začal vůlí se přemáhat, ani nevěděl k čemu, prostě se snažil působit na něco v jeho hlavě.
   V té chvíli se obraz zjasnil, uprostřed rozmazaného prostranství, které jakoby se roztékalo a hořelo, teď klečela teta Petunie a křičela strachy na celé kolo, náhle se na její postavě před rozmazaným pozadím začal objevovat něčí stín, jako kdyby had se plížil po kořisti.
   V té chvíli Harry procitl a před sebou spatřil Gryfa, který mu nanejvýš upřeně hleděl do očí.
   „Harry, co se stalo?“ vyhrkla hned Cho, držela a třásla s ním.
   „To byla teta Petunie,“ oznámil vystrašeně Harry a odvrátil pohled od Gryfa, který si ho za okamžik přestal všímat a cpal se ulovenými králíky.
   „A co s ní je, Harry?“ ptala se dál ustaraně Cho.
   „Voldemort,“ hlesl Harry vystrašeně a pak se podíval ještě vyděšeněji na Cho. „Chce jí zabít! Kvůli té ochraně, kterou moje máma na mě použila, tím by zanikla ta krev, která mě chránila.“
   „Musíme to okamžitě někomu říct,“ uvědomila si Cho a vytáhla Harryho na nohy.
   „Zlaťáku, mohl bys nás prosím už odvézt?“ řekl Harry ke Gryfovi. „Je to důležité.“
   Zlaťák křikl a rozpřáhnul křídla, zamával s nimi, až zčeřil okolní trávu a v zápětí jim nabídl, aby si vylezli nahoru.
   „A rychle do Bradavic! Jak nejrychleji můžeš!“ křikl Harry a poplácal ho po boku.
   Gryf pískl pronikavě do dálky, rozpřáhl křídly, rozběhl se jak nejrychleji mohl a odrazil se od římsy útesu, v zápětí se po jeho křídly začal čeřit vzduch a začal je nadnášet. Po několika silných mávnutích pak přidali na tempu a v zápětí už letěli přímo závratnou rychlostí střemhlav dolů do hradu.
   Gryf dopadl na své silně nohy před vchodem do hradu a Harry mu urychleně poděkoval, seskočil a bez ohledu na strážné, které už začalo štvát Harryho bezohledné jednání, se hnal do Velké síně, kde už podávali oběd.
   Hnal se celou síní vykulených studentů až k profesorskému stolu, až konečně přiběhl celý uřícený k Lexterovi.
   „Pane profesore, musím s vámi naléhavě mluvit, je to důležité,“ chrlil na něj jako přívalová vlna.
   „Dobře,“ řekl překvapeně Lexter a zvedal se ze židle.
   „Je to tajné, že nám to nemůžete říci všem?“ ozval se vedle Snape.
   „Není to tajné, ale je to naléhavé!“ řičel Harry a odběhl k rohu, kde čekal na Lextera, který k němu v zápětí přišel.
   „Pane profesore, Voldemort chce zabít tetu Petúnii.“
   „Cože?“ štěkl překvapeně Lexter. „Ty jsi měl…“
   „Viděl jsem to, ano…“ přitakal horečně. „Opravdu bych jí nejraději předhodil do spárů Voldemorta, ale přece jenom je to sestra mé mámy, musíte něco udělat.“
   „Dobře… hned zavolám na…“
   „Ne!“ zarazil ho Harry. „Ať zavoláte komukoliv, já nikomu nevěřím, už dva o kterých jsem řekl, že na ně má Voldemort spadeno zemřeli, musíte za ní jít sám… osobně a to honem rychle!“
   „Ale já…“
   „Lexi!“ trval na svém důrazně. „Jestli nechcete, abych tam šel já, a vy víte, že bych toho byl schopný, tak tam rychle utíkejte, jste přece bystrozor, krucinál!“
   Lexter zakabonil tvář, ale pak se hbitě otočil a přiběhl k Brumbálovi. Něco mu urychleně šeptl do ucha a Brumbál s vážným pohledem rázem pokýval hlavou.
   „Vyhráls!“ oznámil Lexter Harrymu, když kolem něho probíhal a hnal se Velkou síní k východu.
   Harry se pomaličku dobelhal kolem stále ještě překvapených studentů k Nebelvírskému stolu, pokynul ještě k Cho, že Lexter už je na cestě a v zápětí se posadil vedle překvapených kamarádů.
   „Vysvětlíš mi, co měl znamenat ten sprint k Lexterovi?“ zeptal se ho Ron a všichni Nebelvírští se k němu naklonili.
   „Viděl jsem… cítil jsem jak Voldemort chce zabít tetu Petúnii,“ řekl Harry sklesle a nandával si večeři.
   „Petúnii?“ vyhrkla Hermiona. „Harry ale to by znamenalo…“
   „Ano… kdyby jí zabil…“ Harry nad tím přemýšlel a pak pokrčil rameny. „už bych se nemusel vracet na prázdniny k Dursleyovým.“
   „To není sranda,“ zarazila ho Hermiona.
   „Já si taky nedělám srandu,“ ohradil se Harry. „ta ženská mi zničila celý život.“
   „Celý život ne,“ řekla zase Hermiona.
   „Co se jí zastáváš?“ vyhrkl na ní Harry. „Ona je Dursleyová, a jak je někdo s tímhle jménem, je jasné, že je to zlý člověk.“
   „Jak myslíš, alespoň že jsi řekl, že je v nebezpečí,“ řekla Hermiona a vrátila se ke své večeři.
   Harry nad tím chvilku přemýšlel, z jedné strany ho děsilo, že ho vůbec napadá myšlenka, že by to neřekl a nechal jí napospas Voldemortovi, z druhé strany by si ale zasloužila za vyučenou. Bohužel Voldemort dává za vyučenou jenom jednou, možná proto se hned odhodlal to říct. Stejně ho ale překvapovalo, že by dokázal připustit její smrt, i když čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu tenhle pocit ztrácel.
   „Udělal jsi dobrou věc,“ řekla mu Ginny sedící naproti.
   „Jen mě napadlo… kde budu zase letos trávit prázdniny,“ řekl Harry a soustředil se na večeři.
   Když už většinou všechny talíře byly vypucované od jídla a moučníků, a všichni studenti už spokojeně pochrupovali po stolech, nebo už většinou šli do svých společenských místností, sešla se u Nebelvírského stolu skupinka lidí z Brumbálovi armády a zvláště těch, kterým nevadilo Harryho vyučování při hodinách Obrany proti černé magii. Cho, její kamarádky, Justin Finch-Fletchley, Ron, Hermiona, Ginny, Dean, Seamus, Neville, Lenka, Padma Patilová a Ernie Macmillian. Harry jim vyprávěl o jakémsi kameni, který musel v prosinci ukrást obří sépii, také jim říkal o vidinách a hodinách Nitroobrany, o kterých ještě mnozí studenti nevěděli, ovšem naše čtveřice striktně držela v tajnosti veškeré informace z Černé kroniky, přesně jak Harry Brumbálovi slíbil, a když Ron už jednou málem něco z toho vyzradil, Hermiona ho pod stolem silně kopla do holeně a Rona o to více štvalo, že k ní necítí za to žádný vztek.
   „A ty si myslíš, že je to kámen mudrců?“ zeptal se Justin Harryho.
   „Ne, ten Brumbál už zničil… to mě právě mate,“ divil se Harry.
   „Kámen mudrců je bájná látka… je světově známá,“ ozvala se Hermiona. „nevím jaký jiný kámen by mohl chtít na tebe Ty-víš-kdo použít.“
   „Možná,“ řekla Cho. „že bychom nejdřív měli přijít na to, k čemu ten kámen hodlá použít… pak už přijdeme i na to, co je zač.“
   „Stačila by jediná odpověď,“ řekl Harry naštvaně. „Kdyby Brumbál svolil a řekl mi co je to za kámen.“
   „Proč ti to nechce říct?“ divil se Seamus.
   „Protože jsem se ho nezeptal,“ řekl Harry a pak tiše dodal. „Brumbál neví, že vím o tom, že ho má.“
   „A jak ses to dozvěděl?“ zajímal se Dean.
   „Mám své zdroje,“ pousmál se Harry. „Hlavní je, že Brumbál má ten kámen zamknutý u sebe v pracovně a jak vidno stálo mu to zato, říct Snapeovi, ať ho pro něj od Voldemortova ukradne.“
   „Fakt si myslíš, že je Snape smrtijed?“ zeptala se Padma.
   „Včerejší rozhovor mezi ním a Brumbálem to jen dokázal,“ řekl Harry. „Ten kámen jsem měl naposledy v ruce já.“
   „Pamatuješ si, že bys ho někomu dával?“ ptala se Ginny.
   „To je právě to,“ zarazil se Harry a přemýšlel. „Mířil jsem na tebe hůlkou, nebo ne?“ otázal se směrem k Ronovi.
   „Mě se ptát nemůžeš, já nevím, co se tu noc stalo,“ řekl Ron s pokrčenými rameny.
   „Pamatuješ si, co se stalo potom, co jsem omdlel?“ ptal se dál Harry.
   „Ale to může být změněné,“ řekl Ron.
   „Ať ti tu vzpomínku měnil kdokoliv, změnil ti jenom úsek, kdy si mám jakoby podávat ruku s Voldemortem, přece mu nezáleželo na tom, co se stalo potom.“
   „Vím že Filch zburcoval všechny profesory a já jsem ho potkal na půli cesty k hradu. Nesl jsem tě kouzlem na ošetřovnu, protože jsi nevykazoval známky života.“
   „Nevím jak vy…“ ozvala se Lenka Láskorádová. „Ale mně se zdá, že letos Harry nějak až moc umírá.“
   „Teda tohle můžeš říct jenom ty, Střelenko,“ uchechtl se Ernie.
   „I když je to směšné, má pravdu,“ pousmál se Harry. „Málem jsem zkapal v létě v domě Dursleyů, pak při zápase se Zmijozelem, když byl ten incident s Pettigrewem… a já nevím kde ještě. To se mi zdá jako příliš velká náhoda.“
   „Myslíš, že ti někdo pomáhá?“ uvažovala Ginny.
   „Bude v tom ten kámen, krev tety Petunie a něčím za těmi dveřmi na Odboru záhad.“
   „A co když to byl ten prsten?“ vyhrkla Lenka.
   „Cože?“ divil se Neville.
   „Ten prsten lásky, co když to má ten na svědomí?“ opakovala.
   „Tedy ty co vyslovíš, to je pěkná blbost,“ zašklebil se Ron.
   „A navíc, Harrymu se tohle stalo dřív, než ten prsten dostal,“ řekla Hermiona.
   „Ale ten prsten prý má tu moc,“ řekla Cho a podívala se na všechny. „Teda alespoň ten člověk, co mi jej prodal to říkal.“
   „Co víme o tom prstenu?“ zeptal se Neville.
   „Je to bájná sloučenina, něco jako… jako kámen mudrců. Je strašlivě vzácný, prý jsou všude na světě samé napodobeniny a ve skutečnosti existují jenom dva, avšak i ty falešné jsou kouzelně začarovány.“
   „No ale… zas tak závratně drahý nebyl, jinak bych si ho nemohla dovolit,“ řekla Cho.
   „Kdo ti ho prodal?“ zeptala se Hermiona.
   „Neviděla jsem mu do tváře. Vlastně ani nevím, jestli to byla žena, nebo muž,“ uvědomila si Cho.
   „Co když to byl někdo z Vy-víte-koho stoupenců?“ uvědomil si Neville.
   Cho se chvíli zamyslela a pak rozhodně zakroutila hlavou. „Ne, nevím, jak vypadal, připadal mi ale docela milý, měl stařecký hlas, skoro až ženský, ale řekl mi o tom kameni mnoho, někteří prý tvrdí, že má moc, která je téměř až děsivá.“
   Všem při těch slovech přejel mráz po zádech a oklepali se.
   „Já bych ho bejt tebou sundal,“ řekl Dean varovně.
   „Ale je to dárek,“ pravil Harry dotčeně.
   „Dárek nedárek, mohlo by ti to ještě pěkně zavařit,“ trval na svém Dean.
   Harry se podíval na zmatenou Cho a ta mu zklamaně pokývala hlavou. Viděl její zklamání, ale pokud by ho ten prsten připravil o její kamarádství, tak jej radši sundá.
   „Ouha,“ pronesl Seamus, když viděl, jak Harry si marně snaží sundat prsten z ruky.
   „Vůbec nejde dolů,“ postěžoval si Harry a zatínal bolestí zuby, protože prsten mu na ruce držela jako přilepený.
   „Já to věděl,“ řekl Dean s obavami.
   „A co ty, Cho?“ otázal se Harry.
   Cho zatáhla za svůj prsten, který stejně jako ten Harryho zůstal na ruce.
   „Tohle se mi nelíbí,“ řekl zase varovně Dean.
   „Mě taky ne,“ pronesl Ron a vytáhl doktorsky hůlku.
   „C-c-c-co chceš dělat?“ zeptal se ho s obavami Harry, když mu Ron namířil na prst.
   „Zmizím ho,“ řekl Ron, jako kdyby se nemělo jednat o nic těžkého.
   „Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala se Cho taktéž s obavami.
   Hermiona na to koukala stejně tak nerozhodně a nejraději by Rona zastavila, ale tu už začal.
   „On to zvládne, nebojte,“ řekla Lenka úsměvně.
   „Evanesco!“ řekl Ron a mávl hůlkou.
   Lup!
   „Anebo taky ne,“ řekla Lenka vykuleně.
   Všechny pohledy teď skončily na Harryho ruce, které chyběl prsteníček a Prsten lásky se volně vznášel mezi malíčkem a prostředníčkem.
   Dean a Seamus začali potlačovat smích a některá děvčata jakbysmet. Harry vykuleně koukal na svou čtyřprstou ruku a na prsten volně ve vzduchu a s poněkud písklavým hlasem se obrátil na vykuleného Rona.
   „Já ho chci zpátky,“ řekl mu a jeho překvapení se měnilo v zuřivost.
   „Jo jasně Harry… nechceš něco k pití, a co ostatní, já vám něco donesu!“ řekl Ron a začal se zvedat ze židle, ale hned za ním i Harry.
   „Já ti dám ty machře na kouzla, jasně si pamatuju, co jsi říkal v tom Zapovězeném lese!“ hulákal na něj.
   „Ale ale…“ ozvalo se Harrymu chladně za zády a všichni kamarádi hned vydechli a vykulili oči. Za Harryho zády stál Snape a úlisně se na něj usmíval. „myslel jsem, že studentům je do Zapovězeného lesa zakázáno chodit.“
   „Ehm, ano…“ koktal Harry. „ale to bylo v době, když… když jsme tam byli s profesorem Hagridem, šli jsme navštívit Drápa a Ron mi říkal, že je machr na kouzla.“
   „Ano skutečně,“ pravil neslyšně Snape. „Pan Weasley je neobyčejný profesionál,“ a s těmito slovy oznámkoval svým pohledem Harryho ruku. „Alespoň zařídí, aby se vaše dlouhé prsty nestrkaly do záležitostí, do kterých vám nic není.“
   „Jaké například?“ vryl se mu také ledově do očí Harry.
   Snape mu ledový pohled opětoval a následně jím přejel i po zbytku jeho kamarádů. „Zde ve škole… se probírají až příliš vážná témata, která přesahují daleko nad rámec studijní látky šestého… a pátého…“ s pohledem na Ginny. „a sedmého…“ s pohledem na Cho a její kamarádky. „ročníku.“
   „Možná se o ně přestaneme zajímat, když nebudete mít takový… kamenný obličej,“ řekl Harry důležitě.
   Snape si ho ostře přeměřil pohledem a téměř neslyšně řekl: „Pojďte za mnou, Pottere.“
   Harry se pousmál a kouknul se po ostatních. „Tak zase zítra.“
   „Já jdu s vámi,“ ozvala se Cho a rázovala za Harrym.
   „To opravdu nebude třeba, slečno Changová,“ řekl Snape.
   „Já jdu,“ řekla rozhodným tónem Cho.
   Snape se ledově uchechtl a přelétal pohledem z Harryho na Cho a zase zpátky.
   „Měl bych vás upozornit, slečno Changová…“ řekl naštvaně Snape, ale pak mu jakoby svitlo a do očí jí řekl. „že pan Potter totiž není tak výkonný, jak jste vy asijského původu zvyklí.“
   Cho odvrátila od všech obličej, ale to už k ní přišel Harry a odváděl jí z Velké síně, cestu jim přitom udával Snape, kterému vlál jeho černý plášť za zády.
   „Promiň Harry,“ řekla mu při cestě potichu.
   „A za co, prosím tě?“ zhrozil se Harry, že se mu omlouvá.
   „Ale… ale nic,“ odvětila Cho a nenávistně koukala na Snapeův zátylek.
   „Kdybys měla toho blba poslouchat, tak by se z toho člověk zbláznil,“ řekl Harry nahlas a Snape sebou trochu v chůzi cukl.
   „Asi máš pravdu,“ uchechtla se Cho a zase se jí vlil do obličeje úsměv. „Máš pravdu, je to vůl,“ řekla a pak se začala ze srdce smát a Harry se k ní přidal, oba moc dobře věděli, že kdyby jim za to Snape začal nadávat, vymluvili by se, že si povídají o někom jiném, což to také Snape moc dobře věděl, ale stále šel dál a ač to bylo divné, nesměřovali do sklepení, do jeho kabinetu, ale do Brumbálovi pracovny.
   Došli ke kamennému chrliči a Snape řekl: „Cukrová vata.“
   Chrlič rázem změnil svou polohu a uvolnil tak cestu k točivému schodišti.
   „Dál už půjdete sami,“ řekl Snape, ustoupil a pokynul jim směrem ke schodišti.
   Když oba dva si na něj stoupli a začali vyjíždět nahoru, Snape ještě dodal.
   „A mimochodem Pottere, co nejdříve vám oznámím datum vašeho trestu.“
   S těmito slovy se chrlič postavil zpátky na své místo a točité schodiště vyjelo i s dvojicí až nahoru.
   „Proč myslíš, že tam máme jít?“ zeptala se s obavami Cho.
   „Netuším,“ přiznal se Harry a pomaličku přitiskl ucho ke dveřím.
   Za dveřmi se ozýval křik, který téměř lomcoval s dveřmi samotnými a v tom hrozivém křiku Harry ještě stačil rozeznat další hlas.
   „Pottere, nedělej ze sebe pitomce a pojď dál.“ ozval se Moodyho potlačený hlas.
   „Vidí nás, musíme už jít,“ oznámil Harry své partnerce a společně vešli dál do pracovny.
   „… si myslíte, že vaše chování bylo jakkoliv přívětivé a pozorné, že jste zasáhli právě včas, tak to jste na velkém omylu!“ vyvalila se na nově příchozí vlna řevu, která teď vycházela od tety Petunie nervózně rázující po Brumbálově pracovně, až se na koberci začala dělat cestička. „Jednou provždy jsem se zřekla tohohle způsobu života a vy mě neoprávněně, násilně a naprosto neomaleně doslova vytlačíte… násilně vytlačíte z mého vlastního domova a říkáte si tomu záchrana, no prosím, ale jak já to vidím, stále mi to připadá jako prachsprostá ničemnost a…“ v tom si drahá tetička všimla Harryho a jeho doprovodu. „TAK TADY JE!“ zařvala jako na lesy, až jedna ředitelka v obraze spadla ze své židle a Harry vykulil oči, když uviděl, jak má Brumbál v uších ucpávky. „TEN, KTERÝ VŠECHNO ZAVINIL, TEN KTERÝ MI ZNIČIL ŽIVOT, TEN KTERÝ MĚ ZRUINOVAL, TEN KTERÝ MĚ OHROŽUJE NA ŽIVOTĚ, TEN KTERÝ DONUTÍ OSTATNÍ LIDI K ÚNOSU SVÉ VLASTNÍ TETY… NO JAKÁ PRORADNOST!“ řvala jako stovky upírů létavců najednou.
   Brumbál se na Harryho a Cho usmíval, Moody měl holé nohy a v uších měl zastrčené ponožky, které mu plandaly jako psu Basetovi.
   „Ahoj, teto,“ řekl mile Harry a pousmál se.
   „AHOJ?“ zhrozila se Petunie. „Ty mi říkáš ahoj?“ zhrozila se podruhé.
   „Tak jsi mě přece vychovala, abych uměl slušně pozdravit,“ řekl zase přívětivě Harry a začal se cítit trapně, když u chování jeho tety musela být přítomna i Cho, ale s poslední Harryho větou si Moody do uší nacpal i odstálé konce od ponožek.
   „JÁ JSEM TĚ VYCHOVÁVALA PODLE SVÉHO NEJLEPŠÍHO MÍNĚNÍ!“ řvala Petunie jako vyšinutá. „CELÉ ROKY JSEM SE O TEBE STARALA, DÁVALA JSEM TI NAJÍST, ŠATILA JSEM TĚ, UTÍRALA JSEM TI ZADEK, KDYŽ JSI BYL MALÝ A TY SE MI TAKHLE ODVDĚČUJEŠ?“ řičela vzteky a její koňská hlava poletovala po místnosti jako Znamení zla.
   Harry se opravdu začal červenat a pak si vzpomněl na své dobré mravy, které se musel naučit sám.
   „To… je moje dívka teto, Cho,“ řekl Harry a ukázal na svůj dívčí doprovod.
   To zřejmě tetě Petúnii stačilo, obličej jí zrudl a tváře se vztekle napnuly.
   „TY JEDEN PRAŠIVEJ SPRATKU STEJNĚ TAK PRAŠIVÉ MATKY! JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJEŠ… JAK VŮBEC… JA MI MŮŽEŠ… TAKOVOUHLE FLUNDRU ŠIKMOVOKOU!“ řičela a pobíhala po Brumbálově pracovně, občas hodila zlým očkem po nějakém Brumbálově udělátku, které na ní vyskočilo jako kukačka z hodin, stejně jako po obrazech na stěnách, jejichž postavy se teď kryly, ucpávaly si uši a většina utekla docela. Harrymu se ale slova, které o jeho kamarádce jeho teta říkala nelíbila.
   „Teto, ale ona je opravdu milá,“ ohradil se také naštvaně.
   „A CO MĚ TO MÁ CO ZAJÍMAT?“ řvala dál pominutě. „VERNON NEMÁ VEČEŘI, NEMÁM VYŽEHLÍNO KDYŽ TY LÍNÁ KŮŽE NEJSI DOMA, ABYS UDĚLAL DOMÁCÍ PRÁCE… TIHLE… MANIACI…“ a ukazovala přitom na Moodyho s třikrát nacpanými ponožkami v uších. „UNESLI MĚ Z MÉHO VLASTNÍHO DOMU, CESTU JSEM PROŽILA V TAK STRAŠLIVÉM AUTOBUSE…“
   „Je v pořádku?“ přerušil jí Harry. „Kolik měl ten autobus pater?“
   Petunie začala vzteky měnit barvu jako chameleón a dupala jako kobyla z divokého západu.
   „ČTYŘI PATRA!“ zahřímala. „NEJHORŠÍ CESTA MÉHO ŽIVOTA, NEJHORŠÍ ZÁŽITEK MÉHO ŽIVOTA A TY JSI TA NEJHORŠÍ VĚC, KTEROU JSEM MĚLA MOŽNOST KDY POZNAT… TY… TY PRAŠIVEJ… SMRADLAVEJ… ODPORNEJ… HNUSNEJ… NEVYCHOVANEJ…“
   „DRŽTE UŽ HUBU!“ křikl někdo a kompletně všechny v místnosti překvapilo, že to byla právě Cho. „Jak si vůbec dovolujete takhle na Harryho křičet?“ začala řvát pro změnu zase ona na Petunii. „Víte, jaká muka musí za poslední roky svého života prožívat a co vůbec prožíval u vás. Pokud je pravda to, co jste o něm řekla, tak to o vás platí dvojnásob vy zrůdo. Vždyť u vás už od prvního roku života trpěl a vy na něj pořád ještě nadáváte? Od malička nevěděl o tom, že je čaroděj a ať ho viníte za cokoliv, není to jeho vina, on se nezasloužil o to, že má to prokletí, TAK LASKAVĚ SI NADÁVEJTE NA NĚKOHO JINÉHO, VY… KOŇSKÁ HLAVO!“
   Nastala chvíle ticha, Harry měl stále ještě vykulené oči, pořád ještě nemohl uvěřit tomu, čeho je jeho kamarádka schopna, ale opravdu Petúnii uzemnila tak, že jen nevěřícně po všech v místnosti koukala a kroutila hlavou.
   „Paní Dursleyová,“ ozval se konečně Brumbál a vyndal si ucpávky z uší. Moody si oddechl a shodil ze sebe smradlavé ponožky. „V žádném případě jsme vás neunesli. Jak už jsem řekl… tady Harry má zvláštní moc vidět, nebo odtušit myšlenky, které právě teď v sobě Voldemort má, však jistě víte o koho jde,“ řekl jí důležitě.
   „Ovšem že vím,“ vyhrkla zase Petunie už trochu tišším tónem. „Celý život s tím žiju a připomínám si, proč mám tohohle otrapu vlastně na starost.“
   Na tuhle větu Cho zhnuseně odfrkla a Harry jí varovně naznačil, aby přestala.
   „To, že jsme vás sem přivedli je z důvodu vaší vlastní bezpečnosti,“ řekl Brumbál a nabídl Petúnii místo na křeslu. „Musí vám být snad jasné, že únosem vaší osoby bychom ničeho nedokázali, navíc jistě víte, že kouzelnické společenství má také policii… z toho všeho vás ujišťuji, že jednáme jenom na základě vaší vlastní bezpečnosti.“
   „Podívejte se Brumprdle nebo jak vám říkají, před patnácti lety jste mě donutil k největšímu ústupku, kterého jsem za svůj život byla schopna, všechny vaše donucovací prostředky, podklady a omluvy, všechno to ostatní téměř zničilo mou vlastní rodinu a vy mě znovu po těch těžkých patnácti letech unesete a tváříte se, jako kdybyste jel jen na nákupy, nebo co!“
   „Zaprvé paní Dursleyová, jmenuji se Albus Brumbál. Zadruhé, to, že jsme vás zachránili byla otázka života a smrti. Za třetí, už máte připravený pokoj zde v Bradavicích a naše služebnictvo vám bude k dispozici.“
   „Prosím, madam.“ skřekl skřítek za jejími zády.
   Petunie se otočila a začala řvát, jako kdyby jí na nože brali, ihned vyskočila Brumbálovi na naleštěný stůl a nepřestávala křičet.
   „AŤ JDE TA VĚC PRYČ!“ řvala na skřítka s podnosem plným jídla a pití.
   „To je jen domácí skřítek teto!“ přidal se do řevu Harry a Cho mu pomáhala.
   V té chvíli do pracovny oknem vletěl majestátný orel skalní a usadil se na koberci uprostřed místnosti.
   V příští chvíli se volně změnil v Lextera a Petunie začala téměř jekotem a strachem umírat.
   „TICHO!“ zařvala Cho na Petúnii, které jakoby selhal hlas.
   „Jak jste pochodil Lexi?“ zeptal se Brumbál vážným tónem.
   „Mám jednu dobrou… a také špatnou zprávu,“ řekl jim stejně tak vážným tónem a ani se na Harryho neusmál.
   „Nejdřív tu dobrou,“ řekl Moody, kterému ještě třeštilo v hlavě od křiku tety Petunie.
   „Pan Dursley byl z domu hned po příjezdu z práce taktéž evakuován, je v bezpečí,“ řekl Lexter.
   „A ta špatná?“ zeptala se pojednou kamenně Petunie a slezla ze stolu.
   „Vedení školy… Smeltings nám oznámilo, že pozdě večer se u nich stala nehoda. Došlo prý ke zmizení jistého studenta.“
   V té chvíli se Petunie sesula k zemi a omdlela, až skřítek vyděšeně uskočil.
   „Dudley,“ uvědomil si ohromený Harry.