Nastavení písma stránky

Zadejte font:
Zadejte název fontu obsaženého ve vašem zařízení, který chcete použít.

Zadejte velikost:
Zadejte velikost písma. Jednotky jsou stanoveny na "pixely", zadejte proto pouze celé číslo.

Zadejte řádkování:
Zadejte násobek (ku velikosti písma) řádkování chcete použít. Oddělujte desetinnou čárkou.

Kapitola 62.


Had pod postelí

Zneužíváte svou nejlepší kamarádku, Pottere! Je to vaše přítelkyně, ona vám věří, jak ji můžete takhle zneužívat?‘
   ‚Já ji nezneužívám, nikdy bych jí nic neudělal.‘
   ‚Zneužíváte ji, zneužíváte… zneužíváte!‘
   ‚NE!‘
   Nad postelí se skláněla malá postava a točila hrozivými oblouky nad chlapcovým spícím tělem rukou, jako kdyby ho chtěla zaklít.
   ‚Vzpomínáš si na to, jak jsi ji zneužil… zneužil… zneužil…‘
    Chlapec se v tu chvíli ponořoval do vzpomínek jemu vlastních, ale něco se dělo, něco tu nebylo v pořádku…
   Cítil, jak na něj někdo zvenku působí… někdo se mu chce dostat do hlavy… nabádá ho k takovým nesmyslným věcem… Hermioně by nikdy neublížil… osoba na něj působila ale stále větší psychotickou silou… ‚Jak jsi ji osahával? Proč jsi to dělal, když ti bezmezně věřila? Proč?‘...
   Jestli je to konečně Voldemort a chce se mu ve spánku dostat do hlavy, tak se musí vzepřít a nabýt svou nitrozpytskou sílu… uvnitř přece ví, že by své kamarádce nikdy neublížil, že si jí vážil víc než cokoliv na světě, musel zapřít veškerou svou sílu jenom proto, aby se ta osoba, ta co mu nalhává takové sprosté lži, nedostala ještě dál…
   Začal se soustřeďovat a i když netušil, že se to ve spánku může, začal znovu zapuzovat svou mysl, tak jak se to naučil s tím nejlepším učitelem, kterého měl. Musel se ve spánku přemoci a udělat tak nadlidský úkon, který by leckdo neudělal ani při všech smyslech.
   ‚Zneužil jsi svou přítelkyni, ve všech ohledech jsi ji zneužil jako sprosté prase!‘ … tohle už odněkud zná, působí na něj stejně, jako kdyby se díval na své myšlenky, chtějí ho připravit o soustředěnost, aby se bránil a tím pádem se přestal soustřeďovat na zapírání mysli, aby protestoval proti tomu, co vidí, jenže na to jim neskočí, už je natolik vyškolený, že takovouhle trapnou past přejde jedním letmým mávnutím.
   Přestal tedy vnímat bolesti, které mu způsobují ta slova, stejně tak i palčivé pocity viny, které se nedají srovnat s předešlým pocitem bolesti, alespoň ve své intenzitě. Ať to byl kdokoliv, působil na chlapce strašlivou silou a on měl stále více práce, aby se dokázal ubránit její moci.
   Přestal vnímat ta odporná slova… jenže osoba byla stále více a více silnější. Tohle opravdu nebude lehké, teď to věděl, že zapřít mysl v opravdovém nebezpečí nebude žádný med. Slova se v tu ránu změnila i na obrazové informace… ty, které Harry chtěl ze všeho nejméně vidět.
   Viděl sebe sama v kabinetu Obrany proti černé magii, kde je s Ronem, Lexterem (kteří stáli v koutě a nebyli vidět)a v neposlední řadě pak s Hermionou. Jeho postava přešla k té její, byla vystrašená a nejistě na Harryho hleděla, jako kdyby nevěděla, co očekávat dál. Harryho postava ji surově popadla a přitiskla na stěnu kabinetu, kde se jí začala dotýkat.
   ‚Zneužíváš svou kamarádku, Harry Pottere!‘
   ‚NE!‘
   Tedy tohle bylo o hodně těžší, než si vůbec kdy představoval, vidět sebe sama, jak ubližuje své nejmilejší kamarádce, té, pro kterou by udělal cokoliv, to ho přímo děsivě sužovalo. Na mysl mu působil čím dál tím větší tlak, který ne a ne povolit. Zdálo se, jako by chlapcova postava tlačila na dívčinu stále více a více s narůstajícím tlakem na Harryho hlavu. Tím pádem se stále více a více chtěl soustředit na ten hrozný pohled, ale byl si vědom, že to nemůže, i když právě chlapcova postava začala vzpírající se Hermionu nevkusně osahávat.
   Harry ale pak viděl sám sebe, jak jí bezostyšně začal sahat pod tričko, a v tu chvíli měl stále větší nutkání po něm skočit a rozbít mu hubu, opravdu to už nemohl vydržet, bylo to na něj moc. Netušil, že by takový pohled mohl být o mnoho bolestivější, než jakákoliv jiná rána na těle.
   Znovu zatnul zuby, žíly na obličeji mu naběhly, do hlavy se mu dostala nová krev, která ještě více a více posilovala už tak soustředěný mozek. Harryho hlava se zapřela ze všech sil jako několik nitrozpytských myslí najednou a v tu chvíli začal vypuzovat tu odpornou sílu, která mu do hlavy stále našeptávala ta odporná slova a nutila ho vidět takové ohavnosti… Prásk!
   Stalo se něco, co nečekal, chlapcovy oči se zbarvily do červených panenek, stejných, jako má had. Hoch teď odvrátil pohled přímo na Harryho a na jeho hlavu teď začala znenadání působit druhá, stokrát tak silnější a ohromnější vlna vnikající síly.
   Doslova rozdrtila jeho duševní obranu a provalila se dovnitř do jeho hlavy. Harry cítil, jak putuje mezi jeho myšlenkami, a v tu chvíli přestal zapírat svou mysl docela, byl zděšený z toho, co se to děje. Chlapec sápající se na dívku nepřestal, naopak ještě přidal a praštil s ní na zem a hned na ní i skočil.
   Ovšem měl zlý pohled, Harry věděl, že jedině jeden člověk má takový odporný pohled a ten člověk se znovu o něco snaží.
   Když vtom chlapcova postava natáhla své ruce k dívčině hlavě, prsty k jejím spánkům a začala jí zírat přímo do očí. Harry cítil, jak mu jakási síla působí na jinou mocnost v jeho hlavě, také tak silnou a převyšující veškeré nitrozpytské schopnosti, jen Voldemort má tak mocnou nadlidskou sílu…
   Vtom se z Hermiony stala Cho. Harry ztuhnul a vyděšeně civěl na neznámou dívku na zemi, nad níž ležela jeho identická postava s rudýma očima, zlýma jako smrt sama.
   V tu chvíli dostal pocit, jako kdyby ji chtěl mít jenom pro sebe, jako kdyby to byla ta, kterou tolik miloval, cítil, jak si někdo zahrává s jeho pocity a city. Někdo mu v tom dělá strašlivý zmatek, ale k téhle dívce cítil přímo božskou náklonnost, na kterou si ani nevzpomínal… když vtom se Cho znovu změnila na Hermionu…
   Něco ale nebylo v pořádku, ta božská náklonnost, kterou cítil k té minulé dívce, nezmizela, teď stejně tak silně působila na Harryho i při pohledu na svou ležící přítelkyni. Chlapcova postava se s úsměvem od dívky zvedla a pokynula Harrymu, ať si poslouží.
   Hermiona nehybně ležela na zemi a vyděšeně na Harryho koukala. Tomu se zvedl v srdci strašlivý pocit lásky a vášně, který ho přepadával při pohledu na jinou… ale na tu teď zapomněl, teď měl oči jen pro tuhle nádhernou dívku ležící na zemi očekávajíc chlapcův návrat.
   Harry si k ní klekl a pohladil ji po vlasech, až přivřela oči a nechala se jím dotýkat. Následně se přiblížil svými ústy k jejím… bůh ví, kde tohle všechno skončí.
   Jejich rty se začaly samy sobě přibližovat, skoro jako kdyby je k tomu někdo nutil, Harry se nad ležící a bezbrannou Hermionu nakláněl čím dál víc, až byl těsně u ní tak, že ji dokonce mohl cítit. Teď si byl jistý víc než kdy dřív, že tohle není vzpomínka, ale skutečný pocit. Pocit, který ho přepadl přesně v tom okamžiku, kdy se jejich rty spojily.

   „Harry!“
   Harry vystřelil z postele jako blesk a mžoural rozespalýma očima po místnosti. Co se to sakra děje a o čem se mu to vlastně zdálo?
   „Haló, Harry?“ ozval se znovu tichý hlásek.
   V té chvíli se Harry oklepal zimou, protože na něj zvenčí dolehl proud studeného vzduchu, který se do místnosti dostával pootevřeným oknem, za nímž se vznášel na koštěti Colin a potichu na něj volal.
   „Aha, promiň Coline, asi jsem zaspal,“ přiznal se mátožně Harry a vylezl ven z postele.
   Hned na sebe hodil teplé kalhoty a několik párů svetrů od paní Weasleyové a v další chvíli už seděl na Kulovém blesku a letěli podle světélkujících větviček k famfrpálovému hřišti.
   Cestou, než dorazili, ještě párkrát přeletěl navigační body a stejně tak nemotorný byl i při samotném tréninku. Nemohl totiž dostat z hlavy onen zvláštní sen, na který se bohužel vůbec nevzpomínal, jen letmo si uvědomil jakési aktéry, kteří do toho byli zapleteni.
   Potom, co to raději dneska vzdali, se vrátili do svých ložnic a Harry se stále ještě zmateně sesul do svého křesla. Po chvilce se společenská místnost začala zaplňovat a začali dorážet i Harryho kamarádi, kteří byli stejně tak rozespalí jako on samotný, ovšem neměli za sebou už jeden dosti vyčerpávající famfrpálový trénink.
   Ron si sedl vedle Harryho a okamžitě začal vyzvídat o včerejším trestu u profesora Snapea.
   Posléze se objevila i Hermiona a Harry se pustil do vyprávění, i když měl přitom téměř zavřené oči únavou. Jeho kamarádi tomu mlčky nemohli uvěřit, že ho Snape zaklel do malé velikosti a nechal ho čistit lahve od lektvarů, stejně jako když ho málem sežrala paní Norrisová nebo zabil Pettigrew.
   Po skončení vyprávění Harryho doslova trkl Hermionin obličej. Poprvé se na ni pořádně podíval a nemohl uvěřit vlastním očím. Dech se mu zatajil a celý se začal chvět. Nikdy si ani neuvědomil, jak je jeho kamarádka nádherná a přitažlivá, možná více, než je zdrávo.
   Ten pocit ho neopustil ani při cestě na snídani. Neustále po ní nejistě házel očkem a nemohl z ní spustil svůj pohled, možná že ona sama to už po chvilce pochytila a začala si být nejistá tím, proč to dělá.
   „Pottere, stůjte!“ ozvalo se jim za zády.
   Trojice se otočila a spatřili naštvaného Snapea, jak se k nim blíží.
   „Okamžitě mi to vraťte, rozumíte?“ řičel ledově Snape.
   „Cože?“ zeptal se zmateně Harry.
   „Vy moc dobře víte, o čem mluvím!“ prskl na něj Snape chladně a přejel nechutně pohledem jeho doprovod. „Okamžitě mi to vrátíte, nebo dostanete další školní trest.“
   „Co vám má vrátit?“ ozvalo se jim za zády, kde se vzápětí ukázali Dean, Seamus a poněkud nejistý Neville.
   „To vás nemusí v nejmenším zajímat,“ cekl Snape a znovu se obrátil na Harryho. „Rozuměl jste mi?“
   „Jestli myslíte ten plánek a plášť… je mi líto,“ řekl Harry a pokrčil ramena, „cestou do hradu jsem je ztratil, mám ten dojem, že je odnesl vítr.“
   „Já vás varuji, nehrajte si se mnou!“ řekl Snape a chytil ho za lem hábitu.
   „Kvůli tomu to právě říkám, abych si s vámi nehrál, já vím, že to nemáte rád,“ pronesl sarkasticky Harry a Snape vycenil vztekle zuby.
   Chtěl mu něco říct, na první pohled to vypadalo na něco typu ‚Ty jeden prašivej pse.‘, ale než měl tu možnost to říct, objevila se další postava a postavila se vedle Snapea.
   „Ale, ale, pane profesore,“ pousmála se Umbridgeová, za zády měla Lextera, který měl kruhy pod očima. „Já jsem si myslela, že fyzické tresty jsme zde zrušili už dávno.“
   „Ano…“ procedil vztekle Snape, „a bůh ví, že jim to chybí.“
   S těmito slovy se otočil a odešel s vlajícím dlouhým pláštěm zpátky do Velké síně.
   „Doprovodíte mě na snídani?“ uculila se Umbridgeová na Lextera.
   „Samozřejmě,“ odvětil znaveně Lexter.
   „Je tady! Je tady, cejtím ji, cejtím tu babu!“ rozlehlo se po celé místnosti.
   „Co jste říkal?“ vyštěkla Umbridgeová na Harryho, který zase praštil svou botou o zem, až bolestně zaskučela.
   „Já nic,“ řekl hned nenápadně Harry.
   Umbridgeová se k němu nebezpečně přiblížila, i když byla o hodně menší než on, avšak v obličeji ho velice přerůstala.
   „Hádám, že to byl Protiva nebo Otrava… ta vulgarita se jim podobá,“ řekl Lexter poklidně.
   Umbridgeová se na Harryho uculila a poplácala ho po hlavě, jako kdyby tím chtěla něco naznačit, a vzápětí vešla do Velké síně.
   „V devět u Hagrida,“ stačil ještě sdělit Lexter Harrymu, než musel jít za ředitelkou.
   „Co to sakra mělo znamenat, myslel jsem, že jsem vás to už naučil,“ stěžoval si Harry. „Ve společnosti máte mlčet.“
   „Tak na něj neřvi, maňásku,“ pravil Kéca. „Von se teprve teď probudil a ucejtil tu rachomejtli…“
   „Teď se probudil?“ utrhl se na něj Harry. „Myslel jsem, že má hlídat pořád.“
   „No… má ve zvyku zaspávat, neměj mu to za zlý,“ řekl Kéca.
   „Je vůbec možný, aby ta baba byla den vode dne hnusnější?“ řekl znechuceně Kecal.
   „Tady je možný všechno,“ řekl Harry rozladěně, „dokonce i to, aby dvě vošoupaný boty mluvily.“
   „My nejsme jen tak ledajaký,“ zaprotestoval Kecal, „teda alespoň já ne, podívej se na tamhletu kost, Kéco!“ křikl najednou.
   „Páni, vidíš ty kotletky?“ pochvaloval si Kéca.
   „Myslím, že Padma z vás nebude moc nadšená,“ prohlásila Hermiona.
   „Hele, maňásku, budeš nám muset sehnat nějakou babu…“
   „To ani náhodou,“ zarazil Harry Kecala. „Stačí mi, že vás mám na krku.“
   „A co támhleta!“ křikl Kéca. „Pojď, Kecale!“
   Harry zase málem přepadl, když mu boty začaly ovládat tělo, doběhl překotně až k hloučku Zmijozelských, před kterými se zastavil.
   „To je zase ten ubožák Potter,“ cekl znechuceně Malfoy.
   „Hele, Millicent, přišel tě asi požádat o ruku!“ rozchechtala se Pansy na celé kolo a odvrátila rozesmátý pohled.
   „To je zadnice!“ křikl Kecal.
   Harryho noha se rozpřáhla a nakopla Pansy Parkinsonovou přímo do zadku.
   „A sakra,“ hlesl Harry.
   Pansy se ale hned otočila a vrazila Harrymu facku jako vrata, až málem spadl na podlahu.
   „Ta musela bolet,“ zaúpěl Kéca.
   Ale to už Harryho obklopili jeho kamarádi a Hermiona vztekle dupla na Kecala, až Harry znovu bolestně zaskučel.
   „Co sis to dovolil, Pottere?“ zasyčel zlostně Malfoy a vedle něho se objevili jeho statní bodyguardi. „Myslíš si, že dovolovat si na holky je něco hrdinskýho?“
   „Ty máš tak co říkat,“ cekla rozhořčeně Hermiona.
   „Tebe jsem se na nic neptal, ty mudlovská šmejdko,“ sykl znovu Malfoy. „Chceš dostat přes hubu, aby ses odnaučil si dovolovat na holky?“
   Harry na něj naštvaně pohlédl a nezmohl se slova, kterého by pro tenhle moment použil.
   „Přesně tak, radši mlč, ještě by ses nám tady mohl rozbrečet kvůli těm svým rodičům,“ uchechtl se zase Malfoy.
   „Jseš nechutnej, Malfoyi,“ odvětila zhnuseně Hermiona.
   „Ne o nic víc než ty, křivozubko,“ odvětil posměšně Malfoy a Zmijozelská část se zasmála.
   „Ubožáku, doufám, že toho tvého fotra zase zavřou, až zčerná,“ odvětila stejně tak ledově Hermiona.
   Malfoy vztekle našpulil ret, zřejmě se musel hodně přemáhat, aby za tuhle narážku na Hermionu neskočil. Nakonec na ni nechutně plivl, Ron se do Malfoye už vztekle chtěl pustit, jenže to už se na něj rozzlobeně vrhl Harry a povalil ho až na zem, kde se s ním začal prát hlava nehlava.
   Strhla se mela, Crabbe a Goyle hned Malfoye začali ochraňovat a ostatní Harryho kamarádi se je snažili odstrčit. Nakonec se jim to s pomocí Felixe podařilo a každá skupinka od sebe běsnícího Malfoye a Harryho odtáhli, i když se ještě vztekle zmítali.
   „Pamatuj, Pottere, že to bude, jak jsem říkal!“ křičel rozzuřeně Malfoy. „Letos moje problémy skončí a já budu ten první, kdo ti flusne na rakev!“
   To už ale Harryho odtáhli do ústranní a opřeli ho celého zmláceného o zeď.
   „Co to mělo znamenat?“ okřikla ho Hermiona.
   „Ale on…“
   „Jenom kvůli tomu, že na mě plivl?“ zhrozila se Hermiona. „Jenom proto?“
   „Chtěl jsem tě jenom…“
   „Všichni jste stejní, samé praní,“ řekla Hermiona rozhořčeně.
   Harryho zraňovaly její řeči víc, než si vůbec dokázala představit, cítil k ní daleko větší náklonnost, než na jakou byl zvyklý, vlastně ani sám nevěděl, proč na Malfoye skočil, prostě se to stalo.
   „Promiň,“ řekl sklesle Harry.
   „A já ti zase prominu,“ řekla Hermiona přísně. „Protože jsi můj kamarád, ale prosím tě, už to víckrát nedělej, zvláště když je ve škole Umbridgeová.“
   „Dobře,“ hlesl zase Harry.
   Hermiona si povzdechla a zatáhla za Harryho, aby šel do Velké síně, ale ten se nehnul z místa.
   „Co je ti?“ zeptala se ho.
   „Jděte sami,“ hlesl Harry. „Já nemám hlad.“
   „Ale nemel nesmysly,“ zarazila ho Hermiona a znovu za něj zatáhla.
   Harry ji ale znenadání uchopil za ramena a pohlédnul jí do očí. Pak je křečovitě sevřel a těžce se odtáhl.
   „Harry… není ti něco?“ zeptala se ho s obavami Hermiona.
   „Člověče, co to mělo všechno znamenat?“ zeptal se také nejistě Ron.
   „Jděte už,“ křikl Harry, otočil se a vykračoval ven z Vstupní síně.
   To, co teď právě prožíval, byla bitva pocitů. Byl zcela zmatený z toho, co cítil k Hermioně, jako kdyby ji opravdu miloval, ne jako sestru, za kterou ji považoval po celou tu dobu, ale jako svoji lásku. Nedokázal pochopit, že i přes to, že ji zná tak dlouho, najednou kvůli ní začne tolik vyšilovat. Copak také vypil nějaký nápoj lásky, nebo co?
   Boty už naštěstí zase sklaply a Harry se potají vydal ven na školní pozemky, byl si vědom toho, že je to zakázané bez povolení, ale to mu teď bylo jedno. Navíc měl za sebou Felixe, takže se může vymluvit, že přece jen nějaký doprovod má.
   Navíc venku byla stále ještě mlha, která sice již odeznívala, ale stále měl Harry jistotu, že ho z hradu nikdo neuvidí. Už ho zase přepadával pocit být sám, měl v srdci náhle dneska takový zmatek a navíc si jej ani nedokázal vysvětlit. Proč proboha tak strašně miluje Hermionu a přitom má hluboko uvnitř, v nitru svého já, jakousi prázdnotu po něčem, co ho zaplňovalo neuvěřitelným štěstím a láskou, něco, co měl tak strašlivě rád a hlavně něco, co ztratil.
   Bylo mu zase smutno, cítil, jako by s láskou, kterou teď chová k Hermioně, zase něco ztratil. Jako kdyby ztratil i ji samotnou, možná právě to mu dělá takovou strašlivou prázdnotu v srdci. Co vlastně chtěl udělat, když ji před chvilkou objal? Co když už opravdu znovu začíná být nebezpečný… dokonce i přátele by mohl ohrozit… co když se vrátilo to nebezpečí, kvůli kterému jedinému se na začátku školního roku rozloučil s kouzelným světem a začal žít jako mudla v mudlovském světě?
   Posléze se tolik zabral do svých myšlenek, že si ani nevšiml, jak se před ním z mlhy objevil veliký stín, ze kterého se vzápětí ukázal Hagrid, nesoucí kus hovězího masa.
   „Ahoj Harry, copak tu děláš takhle sám venku?“ zahřímal na něj přátelsky.
   „Ahoj Hagride,“ pravil potichu Harry.
   „Nemáš náladu, co?“ pochytil chápavě Hagrid. „No, ani se ti nedivim, po tom včerejšku… kdo by ji měl?“
   „Já to nechápu, měl bych být šťastný, Pettigrew je konečně za mřížemi.“
   Hagrid zakabonil obočí a zhluboka se nadechl. „Víš ale, že se odtamtaď může kdykoliv dostat.“
   „Alespoň jedna věc je na Voldemortovi dobrá,“ přiznal Harry, „potrestá ty, co udělají chybu, takže pochybuju, že by Červíčka osvobodil hned… ne-li nikdy.“
   „Hm… možná máš pravdu,“ přiznal Hagrid a došel až na okraj ohrady. „Zlaťáku! Tak poď sem!“
   „Ty máš povolení chodit po školních pozemcích?“ zeptal se opatrně Harry.
   „No…“ řekl rošťácky Hagrid, „povolila mi krmit a venčit Zlaťáka, tak proč by ne.“
   „Přemýšlel jsi někdy, že bys odešel z Bradavic?“ zeptal se Harry.
   „Jo, naposledy minulej rok,“ odvětil zachmuřeně Hagrid a znovu zavolal na Gryfa.
   „Já myslel ale ne z donucení,“ doplnil Harry.
   „No to ne,“ přiznal Hagrid. „Mně se tady vodjaživa líbilo, mám tu svý zvířata, zahrádku a hájenku… co jinýho mi chybí?“
   „Já nevím,“ povzdechl si Harry, když se v dálce objevil Gryf a záhy chytil kus hovězího stehna, které mu Hagrid hodil.
   „Poď se vohřát, tady venku je zima,“ řekl mu Hagrid, popadl ho za rameno a vedl ho ke srubu. „Vsadim se, že si se moc nenajed, co?“
   „Neměl jsem hlad,“ řekl Harry.
   „No… vono bys ani nemoh…“ přiznal Hagrid, „silně pochybuju, že bys něco dostal, protože skřítci včera dali vejpověď.“
   „Cože?“ vyhrkl Harry.
   „Však ty víš asi proč,“ napověděl mu Hagrid. „Naše svatá paní ředitelka rázně zamítla spoření, který skřítkům Brumbál zařídil, takže vodmítli pracovat a ta baba je vyhodila.“
   „Takže nedali výpověď.“
   „Jak už sem řek,“ pokračoval Hagrid, „vyhodila je. Teď najala ňáký nešiky, já vlastně ani nevim vodkaď… v každym případě, když sem jim tam nes dříví a nový pánve, mi připadalo, že uměj vařit asi jako Dráp.“
   Přešli až ke dveřím do srubu, které už byly spravené, a Hagrid je rázně otevřel. Na Harryho se hned začal lísat Tesák, ovšem Harry neměl moc dobrou náladu. Padl na postel a opřel se o zeď s velikým povzdechnutím.
   „Co mě tady vlastně ještě drží, Hagride?“ zeptal se Harry rezignovaně.
   „A co najednou takovej tón?“ podivil se Hagrid, když postavil na čaj. „Co se proboha stalo?“
   „Já miluju Hermionu,“ řekl Harry.
   Hagrid se uculil a poklepal ho mocně po ramenou. „Ale to nejseš jedinej, já tu racajdu mám taky rád…“
   „Ty mě nechápeš, Hagride,“ zarazil ho Harry. „Já ji miluju.
   Hagrid vykulil oči a nevěřícně se na Harryho podíval. „A co ta Ch… chci říct, víš to jistě?“
   Harry znovu zakabonil tvář a znovu si smutně povzdechl. „Já jsem strašně zmatený, tenhle rok je pro mě ten nejtěžší. Pociťuju toho tolik, že se to už nedá zvládnout… a já… já už nemůžu.“
   „Oh,“ Hagrid si k němu kamarádsky přisedl a poplácal ho po rameni, aby mu dodal kuráž. „tak zle bych to zas neviděl.“
   „Co se to se mnou děje?“ posteskl si Harry. „Zamiloval jsem se do své nejlepší kamarádky… a přitom tu má rád Ron.“
   Hagrid nevěděl, co říct, jen koulel očima po místnosti a marně přemýšlel.
   „A víš, co je nejhorší, Hagride?“ posteskl si Harry a podíval se mu do očí. „To vědomí, že ona mě nemiluje.“
   „Má tě ráda,“ řekl hned Hagrid. „Možná že ne… tak… tak jako… ty víš jak, ale moc jí na tobě záleží.“
   „Budu se jí muset stranit,“ řekl Harry smutně.
   „Měl by ses vykvajznout na takovýhle problémy, to ti povim,“ řekl Hagrid, zvedl se a zalil dva šálky čaje. „Co bych měl řikat já?“ povzdechl si Hagrid. „Dráp se mi tam někde venku v lese courá… a s nim celá banda těch zatracenejch kentaurů a ještě k tomu další vobři, kerý zrovna nevypadaj moc přátelsky. Kdyby ho potkali, tak ho zabijou, to si piš.“
   „Asi jsem si neměl stěžovat,“ řekl Harry a usrkl si čaje. „Možná nemám o nic víc větší problémy než kdokoliv jiný.“
   „Máme tě rádi, Harry,“ ujistil ho Hagrid. „A to se nezmění, věř mi.“
   „A co když se změním já?“ zeptal se Harry a pohlédl mu do očí. „Dneska se mi něco zdálo… a já myslím, že mě to nějak ovlivnilo.“
   „A co to bylo?“
   „To kdybych věděl,“ povzdechl si Harry. „Myslím si ale, že to má na svědomí Voldemort,“ Hagrid sebou cukl při tom jméně.
   „No… víš, Harry,“ pravil Hagrid, „to je takový divný, že by právě von chtěl vás rozdělit tim, že se do sebe zamilujete, není to nějaký divný?“
   „Co mám dělat?“ řekl Harry a rozhodil ruce. „Mám s ní přestat kamarádit?“
   „To rozhodně ne,“ zamítl mu to hned Hagrid. „Pak bys ublížil i jí… nezapomeň, co prožívala před měsíci. Dělej, že je všechno v pohodě… a… anebo to dělej jako já, zavři se někam do kouta a tam se sám pro sebe vynadávej na celej svět, to je nejlepší, věř mi.“
   Harry si teď všiml něčeho, co mu alespoň trochu vrátilo úsměv do obličeje.
   „Hagride, ty si cvičíš šipky?“
   Hagrid zabloudil s pohledem na stěnu, kde měl pověšený školní portrét zuřící Umbridgeové, která měla v očích zabodnuté šipky.
   „To bys nevjéřil, jaký vona dokáže dělat ksichty,“ pousmál se Hagrid. „Onehdy sem jí trefil do nosu a vona se mohla málem unadávat k smrti.“
   „Alespoň, že mám tebe, Hagride,“ řekl mu s úsměvem Harry.
   Hagrid mu úsměv opětoval a v té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, nejdřív jedno a pak tři za sebou.
   „Pojď dál, Felixi!“ zvolal Hagrid, čímž Harryho překvapil.
   „D-d-d-dobré r-r-ráno Hagride,“ zakoktal Felix a mezi nohama se mu něco prosmeklo.
   Byl to Huňáč, který skočil rovnou do Tesákova lůžka a rozvalil se vedle Hagridova loveckého psa, který si ho ani nevšiml a dál spokojeně ležel.
   „Páni, Hagride…“ nemohl Harry uvěřit svým očím. „Tobě už nevadí?“
   „Harry, zapamatuj si…“ řekl Hagrid a pohladil Huňáče po zádech, zatímco si Felix sedl na židli ke stolu, „všichni… ať už patří k jakýmukoliv druhu… všichni nejsou zlí. A to bychom si všichni měli pamatovat.“
   Harry se na Hagrida pousmál, skutečnost, že dokázal překonat svůj vztek na Huňáče, Felixova Hafoně, mu ještě víc dodalo tolik potřebnou náladu.
   „Navíc mi Felix řek Huňáčův příběh… sice t-t-t-t-to ch-ch-chvilku t-t-trvalo…“ napodobil Hagrid Felixovo koktání, ale dobrácky, ne zlomyslně, „ale nakonec sem si řek, že je to vlastně malej roztomilej mazel a tak sem ho přijal k sobě. Felix vo něj alespoň nemusel přijít a má ho tu vždycky po ruce.
   „J-j-ješť-ť-tě j-j-jednou děkuj-ju, Hagride,“ řekl Felix a Hagrid se plácl přes čelo a rychle Felixovi nalil také šálek čaje.
   V té chvíli se ozvalo znovu zaklepání a Hagrid s konvicí v ruce trochu znejistěl.
   „Ty čekáš nějakou návštěvu?“ zeptal se Harry.
   „Ne,“ řekl zachmuřeně Hagrid a mrkl na Felixe, který si nenápadně sáhl na kapsu. „Dál!“ křikl na osobu za dveřmi.
   „Dobrý den, Hagride. Je tu Harry?“ zeptal se Lexter a zavřel za sebou dveře. „Ach tady jsi… mohl bych taky, prosím?“ poprosil o čaj.
   „Beze všeho, Lexi,“ zahřímal spokojeně Hagrid, když zjistil, že to není nikdo nebezpečný. „Harry má dneska vážně špatnou náladu.“
   Lexter přešel před Harryho postel a pohlédl mu do očí.
   ‚Jak už Hagrid řekl, nemám náladu,‘ řekl si v duchu Harry načertěně.
   „To vidím,“ podotkl Lexter a vzal si šálek čaje. „No konečně, jahodový čaj, ten jsem neměl, už ani nepamatuji.“
   „Jo, a to nejsou jen tak ledajaký jahody,“ pousmál se Hagrid.
   „Hádám, že jenom náš Hagrid dokáže vypěstovat jahody v půli dubna,“ pousmál se Lexter a poplácal Hagrida po rameni, poloobr to bral jako poklonu a začal se červenat.
   „Co jste mi to chtěl říct?“ přerušil je Harry.
   „Jde o několik vážných věcí, Harry,“ řekl Lexter a Harry mu zase mohl vidět kruhy pod očima a ospalé pohyby, stejně tak i hlasité oddechnutí, když si sedl na židli. „Popravdě jsme tu včera měli ještě takovou malou potyčku s naší milovanou ředitelkou a já jsem celou noc hledal jakýkoliv způsob, jak schovat kámen znovuzrození do Brumbálovy… ty víš kam,“ naznačil Harrymu a Harry přikývl, myslel pracovnu. „Nakonec se mi to pozdě v noci… už skoro ráno podařilo, nevěděl jsem proč, normálně bych to nikdy nedokázal, ale Umbridgeová se začala zajímat o něco jiného.“
   Harry rázem zpozorněl a napjal sluch.
   „O co šlo, jsem se dozvěděl až dnes ráno, a to ještě velice nejistě,“ řekl Lexter a znovu si usrkl čaje, který mu teple zaléval tělo. „Šlo o tebe.“
   „O mě?“ vyhrkl Harry. „Co mi měla udělat?“
   „Něco natolik tajného, že to ví jen sám Pán zla a naše paní ředitelka,“ řekl Lexter rozespale. „Podle našeho zdroje v srdci smrtijedského společenství byl Pán zla celou noc nedostupný, jako kdyby začal řešit něco nanejvýš důležitého. Něco, co nějak zvláštně souvisí s tebou,“ Lexter se znovu odmlčel a hlasitě zívl. „Jeho včerejší plán na znovuzískání kamene ztroskotal, proto se ještě tu noc urychleně rozhodl rozjet svůj druhý plán, o kterém nic nevíme, bohužel.“
   „Kde je teď kámen?“ zeptal se Harry.
   „Už jsem ti řekl,“ pravil Lexter.
   „Kde přesně je… je v bezpečí?“ zeptal se znovu Harry.
   „Nemusíš se až zas tak bát, Harry, Pánovi zla je kámen k ničemu ještě bez jistých dalších ingrediencí, proto není zase až tak důležité ochrana kamene jako tvá bezpečnost…“
   „Přestal jsem se zajímat o kámen… věštby a další ty pitomosti,“ řekl Harry rozhněvaně, „přesně jak mi Brumbál řekl a přitom se stejně pořád dál tyhle strašlivé věci dějí, možná že nebyl až zase tak dobrý nápad s tím přestat.“
   „O další věci bych tě měl informovat, Harry,“ řekl Lexter sklíčeně. „Zaprvé, Umbridgeová už dostala od Pána zla povolení dávat profesorům kopačky, takže si musíme dávat dobrý pozor, protože si myslím, že do konce tohoto roku budou chtít všechny naše profesory ze školy vylejt.
   Ale teď ta důležitější věc,“ pokračoval Lexter vážným tónem. „Jde o profesora Snapea… museli jsme ho… samozřejmě s jeho povolením, propustit ze služeb Fénixova řádu…“
   „Proč?“ vyhrkl Harry.
   „To ti říct nemůžu,“ zamítl ho hned Lexter, „ale musím tě upozornit, abys mu neříkal nic ohledně řádu, jakémkoliv nebezpečí, které někomu hrozí, a tak podobně…“
   „Voldemort ho zaklel?“ hádal Harry.
   „Já ti to nemůžu říct,“ řekl Lexter, ale něco tím očima podivně naznačoval, jako kdyby to snad měla být pravda. „Ale jedno ti odpřísáhnu. Profesor Snape by se nikdy nevydal vědomě na stranu zla jen tak pro nic za nic, rozumíš? Není důvod, abys ho považoval za stoupence Pána zla.“
   „Za toho ho považuju už od jedenácti let,“ řekl chmurně Harry a dopil šálek čaje.
   „A teď třetí a poslední věc… nadmíru důležitá,“ pokračoval zase Lexter. „Pán zla na tebe nějakým zákeřným kouzlem znovu působí, už jsem se o tom zmiňoval, je to něco, o čem nevíme, ale to něco na tebe použil právě tuhle noc. Nevíme, za jakým účelem ani jak to provedl, v každém případě je to tak. Musíme znovu obnovit naše hodiny Nitroobrany, je to smrtelně důležité.“
   „Tuhle noc se mi něco zdálo…“ prohlásil Harry, „cítím se, jako když jsem se musel znovu bránit proti proniknutí do mysli.“
   „Ubránit se proniknutí při spánku je pro mnohé kouzelníky těžší než normálně… ale pro jiné zase lehčí.“
   Harry znovu při Lexterových slovech zpozorněl.
   „Protože nejsi překypován a ovlivňován dalšími myšlenkami a tělesnými úkony, je obrana proti proniknutí účelnější a efektivnější, ale to jenom pro toho, kdo dokáže vědomě se ve spánku bránit… tuhle část nitrozpytu jsme ještě neprobrali, ale ty ji zvládáš skvěle.“
   „A to chcete za mnou pořád létat v těle orla do ložnice, nebo co?“ divil se Harry.
   „Ne, ve škole už nesmíme Nitroobranu použít,“ řekl Lexter zamyšleně. „Máme výhodu v tom, že každý máme křídla.“
   „Ale Pegas ve tmě září,“ uvědomil si Harry.
   „Dokážeš ale svou zář potlačit a ty to víš,“ napověděl mu Lexter. „Navrhuji, abychom se každý den setkávali po večerce v Chroptící chýši na Nitroobranu, co ty na to?“
   „V Chroptící chýší?“ ohrnul Harry neochotně ret.
   „Však ty víš, že to je to nejméně pravděpodobné místo,“ řekl s úsměvem Lexter a znovu si okázale zívl. „Takže tě tam čekám po večerce, mohl bys tam zkusit doběhnout stezkou u Vrby mlátičky a…“
   Znovu se ozvalo zaklepání a všichni v místnosti ztuhli.
   „Očekáváš někoho, Hagride?“ zeptal se Lexter.
   „To víš, že ne,“ řekl Hagrid a pokynul všem, aby si připravili hůlky. „Dál.“
   Dveře se vrzavě otevřely a na prahu se objevil malý stín stejně tak malé osoby, která se však usmívala od ucha k uchu a jemňounce klepala i po otevření na dveře.
   „Mohu vstoupit dál, Hagride?“ zeptala se a aniž by čekala na povolení, vešla dovnitř. „Zdravím vespolek,“ řekla všem usměvavě a teď s trochou znechucení kriticky přejela pohledem po srubu, zaprášených policích, kusech masa, hadrů a pánví visících ze stropu, stejně tak i na netopýry, kteří jako by poznali, že přichází nevlídná osoba, a tak začali protestně pískat.
   „Co potřebujete, paní ředitelko?“ zeptal se Hagrid.
   „Copak tu děláš, Harry, drahoušku?“ zeptala se Umbridgeová a sklonila se nad chlapcem jako nad roztomilým psem. „Jak se máš… určitě dobře, viď?“
   Harry neodpověděl, jen na ni nenávistně hleděl a Lexter na něj posunkovitě ukazoval, ať se snaží ovládat.
   „Včera jsme s naší debatou nedospěli ke kloudnému konci,“ začala Umbridgeová vykládat a procházela srubem, jako kdyby jí patřil, nadzvedávala pánve, hrnce, košíky a misky, jako kdyby něco hledala, „a tak jsme to ukončili o trochu dříve, abychom se mohli vyspat… vyspal jste se dobře, Lexi?“
   Lexter s kruhy pod očima se pousmál a hlasitě řekl: „Spal jsem jako zabitý.“
   „Jako zabitý, hm… to ráda slyším,“ uchechtla se Umbridgeová a pochvalovala si Lexterovu odpověď. „V tom případě máme možnost nyní pokračovat… včera večer se zde jednalo o jistý kámen, byla jsem informována…“ s těmito slovy se zase obrátila na Lextera, „že jste dostal příkaz dát jej do úschovy ředitele.“
   „Tak by se to také dalo říci,“ pousmál se Lexter.
   „Já ale u sebe ještě nic nemám,“ pousmála se i Umbridgeová a přistoupila se svou malou postavou k Lexterovi, na kterého v sedu koukala seshora. „Tak kdepak je ten kámen?“
   „Dal jsem vám ho,“ pousmál se ještě víc Lexter.
   „Už jsem opakovala, že ho nemám,“ řekla už poněkud načertěně Umbridgeová a natáhla ruku. „Tak já čekám.“
   „Je mi líto, paní ředitelko, ale já jsem kámen dal do ředitelské pracovny… tudíž do vaší úschovy,“ uculil se Lexter a dopil poslední loky čaje.
   „A vy mi nenabídnete?“ podivila se Umbridgeová.
   „Ano jistě, nechcete čaj?“ řekl hned z donucení a rozzlobeně Hagrid.
   „Třeba,“ uculila se Umbridgeová a sedla si vedle Harryho na postel. „Tak mi řekněte, jak jste se dostal do pracovny?“
   „Vešel jsem, na to se většinou používají dveře, paní ředitelko,“ poznamenal Lexter a Hagrid, který nalil šálek čaje, se potichu uchechtl.
   „Už nechci, odneste to,“ řekla Umbridgeová přicházejícímu Hagridovi a znovu upřela zrak na Lextera.
   „Jak jste tam vešel?“ ptala se dál.
   „Zkrátka vezmete za kliku a…“
   „A dveře se neotevřou, jsou zamčené,“ napověděla mu již řádně naštvaně Umbridgeová. „takže jste na to musel použít nějaké kouzlo, jaké?“
   „O žádném takovém nevím,“ řekl Lexter a pokrčil rameny.
   „Myslíte, že lhaním ředitelce si pomůžete?“ pousmála se Umbridgeová a Harry se kousl do rtu, v tu chvíli si vzpomněl na Lexterova slova o tom, že může již někoho z profesorů ze školy vyloučit.
   „Já vám nelžu a vy to víte,“ odvětil klidně Lexter.
   „Jak dlouho zde profesorka McGonagallová pracuje?“ zeptala se po chvilce Umbridgeová.
   „Pokud je mi známo, tak více než čtyřicet let,“ odpověděl zamyšleně Lexter.
   „Dlouhých čtyřicet let… žádné vyhození… napomenutí… žádný skandál, to by byla dosti neblahá skutečnost… v jejím spisu, že?“
   „Jsem si jist, že by to profesorka McGonagallová nějak ustála,“ řekl klidně Lexter.
   „Nic z toho se nemusí stát, pokud mi řeknete, jak se dostat do Brumbálovy pracovny,“ řekla líbezně Umbridgeová.
   Lexter chvíli převaloval jazyk v puse a přemýšlel, až nakonec řekl: „Stačí zkrátka vejít, nevidím v tom jiný problém.“
   Umbridgeová začala pomaličku pokyvovat hlavou a pohlédla na Felixe i Hagrida. „Jaká to škoda, taková výborná profesorka.“
   S těmito slovy se zvedla z postele a přešla srub na druhou stranu ke dveřím.
   „Ach, vy tu máte můj portrét, jak milé,“ uculila se na obrázek s šipkami v očích.
   „Ano… to jistě,“ řekl překotně Hagrid a rychle obrázek strhnul ze stěny.
   „Proč ho tam nenecháte?“ zeptala se ho udiveně.
   Hagrid se nejistě podíval po ostatních, jako by hledal nějakou radu.
   „Jen ho tam nechte,“ uculila se Umbridgeová. „Alespoň to trochu dodá výzdobu tomuhle místu… mimochodem, Harry, nemáš co pohledávat venku, budu tě muset požádat, aby ses se mnou vrátil zpátky do hradu, jinak tě bude muset čekat postih.“
   Harry měl sto chutí po ní skočit a přinejmenším ji zkopat jako předtím Malfoye, i přesto se však zvedl, rozloučil se se všemi přítomnými a společně s Felixem vyšli ven, ale stačilo mu, když se Umbridgeové nad hlavou objevilo zase hejno ptáčků, kteří na ni začali kálet a nadávat.
   „Budu od vás pozdravovat profesorku McGonagallovou,“ sykla zlostně Umbridgeová a vyběhla s nadávajícím houfem ptactva na hlavě ven ze srubu.
   Cesta do školy byla hrozná, Umbridgeová neustále nadávala a ptáčci se bohužel strefovali i Harrymu na hlavu, takže nenamítal, když pochod ředitelka chtěla urychlit.
   Když se vrátili, všichni jeho kamarádi byli příliš zabráni problémem o absenci skřítků, než aby se ho vyptávali na jeho podivné chování, ovšem na Hermionu se dalo vždycky spolehnout, a tak hned na obědě spustila.
   „Kde jsi to vlastně ráno byl?“
   Harry chvíli znejistěl, když zaslechl její hlas, který jím projel jako elektrický proud a nadzvedl mu žaludek, ale pak se uklidnil a s klidným hlasem odpověděl: „U Hagrida, chtěl jsem být na chvíli sám.“
   „A už jsi v pořádku?“ ptala se dál Hermiona a ostatní také hned zpozorněli.
   „Samozřejmě,“ podotkl hned Harry a odsunul prázdný talíř po chudém a napolospáleném obědě.
   „A taky nezapomeň na famfrpál,“ ozvala se Ginny z druhé strany. „Hrajeme v květnu proti Mrzimoru, náš rozhodující zápas.“
   „Jo, jasně,“ hlesl Harry a snažil se nemyslet na Hermionu, která ho stále zarytě pozorovala starostlivým pohledem.
   Odpoledne se snažil trávit dál od Hermiony, což bylo jí i Ronovi nadmíru podivné. Když už konečně mohli jít ven, hned se od nich oddělil a zamířil někam, kde by od nich mohl být co nejdál. Při každém pohledu na její tělo se mu svíralo hrdlo a třeštila mu hlava zvláštním pocitem, který snad jakoby vycházel přímo z jizvy.
   Z druhé strany mu však Hermiona a Ron chyběli, nemohl si pomoci, ale bez nich se cítil jako bez duše a těla. Ale nutkání jeho náklonnosti k Hermioně bylo silnější a on se obával toho, jak by to mohlo dopadnout. Kdyby to opravdu Voldemort udělal, proč by proboha chtěl, aby se zamiloval do Hermiony, vždyť to je hloupost. Navíc, jak mu může ovládat city, vždyť to přece jen tak nejde, nebo má v sobě nějaké kouzlo, je snad zakletý?
   Harry si už přečetl hodně, věděl o oblouku smrti, co je za ním, věděl, v jakém pekle teď musí Sirius být, ten pocit starostlivosti a bezmoci, toho, že mu nemůže pomoci, protože se kouzelník do Oblouku nedostane, aniž by poté živý vyšel ven. Nejenom že by sám zemřel, ale ještě by ani nedokázal Siriuse vrátit zpět, takže by jeho smrt byla zbytečná, bylo by záhodno vymyslet nějaký plán k jeho osvobození… i když Brumbál říkal že ne, za pokus to stojí.
   Zbytek odpoledne strávil s Ronem, Hermiona nejspíš pochytila jeho náladu, a tak ho nechala být, šla se svými kamarádkami do knihovny. Rozhodně Ron však narážel na jeho náladu a snažil se Harryho donutit, aby mu prozradil důvod svého chování.
   Harry však mlčel, ať v sobě měl cokoliv, co tak drasticky způsobilo zájem o jeho přítelkyni, rozhodně to nechtěl nikomu říkat, už tak to stálo za to, když se s tím svěřil Hagridovi, což také neměl dělat.
   Hlavou se mu honil ten plán, který měl Voldemort v mysli, co teď proboha na něj vymýšlí, co mu chce provést? I když se jí teď bude muset stranit, neztratí ji jako v prosinci, bude pořád s ním stejně jako Ron.
   Večeře byla stejně chudá jako oběd, ne-li chudší. Studenti si začali už sborově stěžovat na takové strašné jídlo a občas ho někdo hodil na Grómy, stojící a hlídající sochy při stěnách Velké síně.
   Umbridgeová ani McGonagallová se na večeři neobjevily, dokonce ani Lexter nebyl vidět přes celý den, i když Harry mohl tušit, co asi tak dělá, nebo alespoň to jeho kruhy pod očima prozrazovaly.
   Nakonec se trojice sešla až nahoře těsně před večerkou u krbu a připravovali si učení na zítřejší pondělí.
   „Harry, dneska jsi měl celý den blbou náladu,“ začala netrpělivě Hermiona, „vynechal jsi něco z toho vyprávění, nestalo se něco závažného?“
   „Všechno jsem vám řekl,“ odpověděl Harry, který byl rád, že mezi ním a Hermionou je Ron. „I kdyby jste mi nevěřili, zeptejte se Lextera, ten vám to potvrdí.“
   „My ti věříme,“ odvětil Ron a narovnal se na křesle. „Proč se vlastně McGonagallová celý den neukazovala?“
   „Protože ji vyhodili,“ odpověděl Harry.
   „Cože?“ vyhrkli oba dva najednou.
   „Ráno, když jsem šel za Hagridem, tam vtrhla Umbridgeová, můžete si domyslet, jak to dopadlo.“
   „A koho dostaneme jako náhradu?“ ptal se Ron.
   „Myslím, že tu je ve škole jen jediný volný profesor,“ usoudil zhnuseně Harry.
   „Ona?“ zeptal se Ron. „U Merlinových vousů, ta mi stačila už minulej rok a teď ještě letos?“
   „Mně se pořád nelíbí, že spíš v ložnici sám,“ přehodila Hermiona na jiné téma.
   „Tak si jdi lehnout k němu,“ uchechtl se Ron.
   Harry při těch slovech znejistěl a zaryl rukama do křesla.
   „Harry, co ti je?“ zeptala se ho vyděšeně Hermiona.
   „Nic,“ odpověděl hned a zíral do plamenů, z hlavy se mu doslova valila kvanta emocí, která směřovala na osobu vedle.
   „Hele, to byl vtip,“ pravil Ron.
   „Jo, já vím,“ odpověděl Harry.
   „Neměl bys zajít za Lexterem?“ zeptala se Hermiona.
   „Máš pravdu,“ odvětil Harry a vzpomněl si na jejich hodinu Nitroobrany.
   „Jsi v pohodě?“ ptal se znovu Ron.
   „Ne… asi si půjdu lehnout,“ prohlásil Harry.
   „Ale vždyť jsi před chvilkou říkal, že ti nic není,“ pokračovala Hermiona.
   „Ale teď už je,“ řekl a s těmito slovy zmizel na točitém schodišti do chlapeckých ložnic.
   Po prvních týdnech si vždycky až po pár desítkách schodů uvědomil, že má ložnici v nejnižším patře, ale teď už vždy rovnou zacházel do své osamocené ložnice, kde kromě postele, stolku, kamen a dalších věcí nebylo nic jiného.
   Z venku na něj dýchl studený vzduch, který přímo řezal do tváře, ovšem i přesto vylezl ven z okna a záhy se už jako bílý kůň vznášel ve vzduchu.
   V nitru si přál, aby ho nikdo neviděl, ze všech sil se snažil soustředit na to, jak teď potřebuje být nanejvýš nenápadný, i když se k zemi zase snášela za pochmurná mlha, která zakletě barvila celé Bradavice.
   Záře koně pohasla a záhy se křídla i tělo majestátného koně ztratilo v dálce a ze svého rychlého letu se objevilo teprve až u Vrby mlátičky, kam kůň vklusal, a běžel stále dál a dál nitrem chodby do Chroptící chýše. Chodba, kterou teď klusal, byla temná a osvětlovala ji jen potemnělá záře koně skrytého pod rouškou tmy. Zvuk dopadajících kopyt se rozléhal prostorem a mizel na obou koncích v nedohlednu, až konečně zaslechl, jak se od jednoho konce zvuky pravidelně odrážejí, a nakonec už stoupal touhle podivnou, přerostlou zaječí norou nahoru, dokud se neobjevil v přízemí Chroptící chýše.
   V tu chvíli se z něj stal zase černovlasý chlapec s brýlemi na nose a hůlkou v pozoru, protože si nebyl jistý, jestli na něj nevyskočí další bubák nebo v horším případě Lupin na dovolené.
   Došel až do té známé místnosti s jednou postelí, na kterou si vzápětí lehl a těžce oddechoval. Nemohl Hermionu vypudit z hlavy, zdálo se mu, jak ho někdo usilovně nutí na ni neustále myslet, jak něco neustále doléhá na jeho hlavu a vrtá mu v ní jakoby tisíce tíživých jehel.
   V té chvíli dovnitř vletěl ohromný skalní orel a přistál na zemi. V další chvíli už na jeho místě stál černovlasý kouzelník, který se sklíčeně rozhlédl po místnosti.
   „No… není to nic moc, ale je to lepší než nic,“ usoudil Lexter a spočinul pohledem na Harrym. „Ty se dneska opravdu moc necejtíš, co?“
   „Máte pravdu,“ hlesl potichu Harry. „Voldemort na mě něco chystá.“
   „Cítím z tebe bolest,“ řekl Lexter s sklonil se nad ním. „Zmatek… úzkost.“
   „Tak by se to dalo popsat jen v uvozovkách,“ zkonstatoval Harry.
   Lexter mu přejížděl nad hlavou rukou a Harry už byl zvyklý, že v tuhle chvíli má zavřít oči, a tak poslušně poslechl. Po chvilce Lexterova bručení ruku odtáhl a sedl si ztěžka vedle něj.
   „Zatracenej Zapomínák,“ ulevil si. „Kéž by ho vzal čert.“
   „O čem to mluvíte?“ divil se Harry.
   „Ten prsten… co máš na chybějícím prstu,“ ukázal mu Lexter na ruku.
   „Nevím, kde jsem k němu přišel,“ pravil Harry.
   „Před několika měsíci jsi dostal Zapomínáka, to je velmi zákeřné kouzlo na zapuzení něčeho z tvé mysli,“ řekl Lexter a znovu si povzdechl. „Zdá se, že jej proti tobě použil podruhé, ale tentokrát ne tak, k čemu byl stvořen.“
   „Asi vám pořád nerozumím,“ řekl nejistě Harry.
   „Pán zla na tebe stále přes to vaše spojení působí,“ řekl Lexter. „Pokud bys dokázal jeho působení omezit… nebo zarazit docela, měly by se účinky toho Zapomínáku snížit.“
   „Jak to mám udělat?“ zeptal se Harry.
   „Budu tě muset znovu uspat a ty se budeš muset soustředit na to, co jsi prožíval posledně. Odteď nebudeš podstupovat Nitroobranu kvůli tomu, aby ses něco naučil, ale abys snížil účinky toho Zapomínáku, dokud nenajdeme nějaké stálé řešení.“
   „Chcete říct, že ten Zapomínák mi způsobuje tu náklonnost k Hermioně?“ zeptal se Harry.
   „Náklonnost?“ divil se Lexter a Harry si překvapeně přikryl obličej.
   „To jsem zase něco řekl,“ postěžoval si. „No totiž… nevím proč…“
   „To je v pořádku, tím pádem by to tyhle účinky mělo rušit, nebo alespoň snižovat,“ řekl Lexter a klekl si k Harrymu vedle postele. „Teď tě uspím a musíš dělat přesně to, co ti řeknu,“
   Harry se natáhl pohodlně na postel a přivřel oči.
   „A co když to nezvládnu?“
   „Jsem tady a popravdě si myslím, že jsi už dostatečně způsobilý, abys odehnal něčí pokus o vniknutí do své mysli, včera se muselo stát něco jiného, co ti neumožnilo se pořádně bránit.“
   „Co když se to stane i teď?“ obával se Harry.
   „Musíš si uvědomit, že nic z toho, co bys tam viděl, není skutečnost,“ řekl Lexter. „Kdy tě napadá ta největší odhodlanost?“
   „Když si vzpomenu na ty, které mám rád,“ odpověděl Harry.
   „Děláš to za ně, oni tě mají také rádi,“ řekl Lexter. „Víš, moc jsem se nevyspal, přišla totiž za mnou Hermiona a říkala mi své obavy o tebe.“
   „Ona šla za vámi?“ zděsil se Harry.
   „Má tě moc ráda,“ odpověděl Lexter udiveně. „Ježíš, Harry, pochop, ona byla celý život jedináček, nemá žádné sourozence a ten, kterého měla tak ráda jí letos zemřel, jediný důvod, proč se z toho všeho nezhroutila, byl, že jsi tu ty a Ron, její dva nejlepší kamarádi. Nechápu, jak tě může překvapovat to, že se o tebe bojí.“
   „Nemůžu jí říct, že ji miluju, měl jsem problémy se ovládat,“ vymlouval se Harry.
   „A že nikdo z odpovědných lidí o tom nic neví,“ pousmál se Lexter.
   „A co Hagrid?“ napadlo Harry.
   „Asi to nepovažoval za tak důležité,“ řekl zachmuřeně Lexter a Harry se pousmál. „Takže, jdeme na to, pokus se nemyslet na nic z toho, co uvidíš. Musím tě upozornit, že ať jsi viděl cokoliv, mohlo by se to každou noc bez cvičení nitrozpytu vrátit, Pán zla jistě moc dobře umí kombinovat všechna zákeřná kouzla.“
   „Tak dělejte, ať už to mám za sebou,“ řekl Harry netrpělivě.
   „Takže na nic nemysli, očisti svou mysl a uvolni tělo,“ začal Lexter a vztáhl ruku nad jeho hlavu. „Na nic nemysli a až prohlédneš skrze pravdu na mocnost, která ti to způsobila, pokus se ji zapudit, vyhnat pryč. Neočekávám, že to zvládneš na poprvé, neočekávám, že by se ti to dokonce podařilo, máme dost času a ty máš dostatek pokusů, tenhle proces neobsahuje proniknutí do mysli Pána zla, je to jen tvá mysl a síla Zapomínáku uvězněná v tvé hlavě. Jsi silnější než nějaká kletba, vzepři se tomu a neboj se, já jsem tady a budu ti pomáhat.
   Znáš Vergilia?“
   „Ne,“ odpověděl Harry polospánkem.
   „Stejně jako on doprovázel Danta všemi možnými světy a přes všechny možné překážky a nástrahy lidstva, stejně tak i já ti pomůžu překonat tvé problémy. Budu tě doprovázet při každém cvičení a pomůžu ti při všech těžkostech, nemáš se čeho bát, nic tě neomezuje k tomu, abys ze sebe vydal úplně všechno.
   Až napočítám do tří,“ pokračoval poklidným hlasem Lexter, „tak usneš a já se v té chvíli pokusím proniknout do tvé mysli a vzbudit kletbu Zapomínáku, abys ji mohl zapudit, jsi připravený?“
   „Ano,“ řekl Harry a zavřel klidně oči, Lexterova slova ho konečně uklidnila.
   „Raz… dva… tři… legilimens.
   Zemská tíže ustala a Harrymu vypnul mozek. Cítil, jak ho popouští veškerá tíha a on se propadá do sladkého spánku, té nejsladší věci na světě, toho nejlepší, co může člověk potkat.
   Cítil, jak mu ruce jakoby vlály, jako kdyby mu je samo nebe podpíralo tak, že již nevyžadovaly žádné zvedání či zásobování krví. Stejně tak i nohy a ostatní části těla se jakoby vznášely na poklidné vodě nadnášející vše živé. Tady nepotřeboval dech, svaly, ani živiny, nepotřeboval nic jiného než spát a spát, sladký spánek ho dostihl jako hřejivá vlna vaty, do které se hluboko a jemně ponořil jako do čerstvých orosených rajských kvítků.
   „Harry?“ zeptal se někdo chlapce.
   Z Harryho se opět stal bezejmenný černovlasý chlapec s brýlemi, ten, kterého vždy viděl ve snu beze jména.
   „Kde to jsem?“ zeptal se Harry a otevřel oči.
   Byli na jakési podivné zlato-oranžové školní chodbě, před ním stál Lexter a zvedal ho nahoru na nohy.
   „Teď už by sis měl pamatovat, co jsi viděl v tom snu,“ řekl Lexter.
   Harry se zamyslel a podíval se ven z chodby, za jejímž zábradlím se otevírala otevřená krajina.
   „Byl jsem… u vás v pracovně, bylo to ten den, kdy jsem dostal ty dvě užvaněné boty,“ řekl Harry, konečně si začal vzpomínat.
   „Využili tuhle tvou vzpomínku, která byla proložená nějakou jinou,“ řekl Lexter a obcházel chlapce v kruhu. „Někdo tě z něčeho obviňoval, nebo to vyznělo tak, jako by sis to vše jen nesmyslně vyložil.“
   „Ta psychiodějka, obviňovala mě z toho, že jsem něco udělal Hermioně,“ vzpomněl se Harry.
   „Co jsi viděl, kdy to bylo?“ ptal se dál Lexter.
   „Už jsme vám řekl, v okamžiku kdy jsem dostal ty boty,“ pravil Harry. „Byl jste tam se mnou.“
   „Vzpomeň si na ten okamžik, stačí si vzpomenout, vzpomeň si,“ nabádal ho Lexter.
   „Počkejte,“ řekl Harry a opřel se o zeď. Křečovitě zavřel oči a začal se nutit do vzpomínky, kterou měl ze včerejška, na ten odporný sen, na okamžik, když ležel na Hermioně a tak nesnesitelně ji hladil. „Vzpomněl jsem si.“
   Vtom se ohromně zablýsklo a ozvala se rána, až z kamenných zdí odlétl jemný prach.
   „Co se to stalo?“ zeptal se Harry vyděšeně.
   „To byl Zapomínák, to bylo to kouzlo,“ hlesl Lexter a rozhlížel se dál po chodbě, která od chvíle záblesku změnila barvu na zeleno - modrou.
   „A co udělal?“ zeptal se zase Harry.
   „Zjistil tě,“ řekl Lexter. „Nejdřív zjistil, že zase spíš, chtěl jsem využít toho, že se ti bude snažit zase vymazat paměť na Cho, kterou jsi přes den viděl, chtěl jsem využít toho, že si bude myslet, že jsi bezbranný, ale to nejsi, ty jsi tady.“
   „Co mám dělat?“ zeptal se znovu Harry.
   „Ten Zapomínák se někam schoval, budeme ho muset najít,“ řekl Lexter.
   „A kde? Tady ve škole?“ ptal se stále Harry zmateně.
   „Ne,“ odpověděl mu na to. „Ve tvé hlavě.“
   Harry se mu překvapeně podíval do očí a naprázdno polkl. „Tak co dál?“
   „To kouzlo je mocné…“ pokračoval dál Lexter v přemýšlení. „Někde se musí schovat, avšak ne docela. Stejně tak viditelné jsou i osoby ve tvých vzpomínkách, mohl se schovat do některé z nich, vymazat ji z tvé hlavy a prostě ji v ten moment zastoupit.“
   „To dokáže?“ divil se Harry.
   „Už jsem ti řekl, že Voldemort chtěl od Zapomínáku daleko víc, než na co byl stavěný, sice ho pořád nemůžeme vyhnat z tvé hlavy, ale můžeme mu zabránit, aby tě přestal nutit do… no ty víš čeho.“
   „Řekl jste Voldemort,“ uvědomil si Harry.
   „Ale v tvé mysli… to je na tobě,“ řekl Lexter. „Pokud nechceš, tak…“
   „Klidně to tady zpívejte,“ prohlásil s úsměvem Harry. „Takže co mám udělat?“
   Lexter chvíli přemýšlel a brnkal si prsty o bradu, přecházel z kouta do kouta a oči měl upřené k zemi. „Patřím k těm věcem, které v tomto světě jsou od věků a navždy potrvám. Zanechte naděje, kdo vstupujete.“
   „Cože?“ divil se Harry.
   „Úryvek z Danteho pekla,“ řekl Lexter. „Ta kletba si myslí, že potrvá navždy, je jí jedno, kam se schová, ví, že my nemáme celou věčnost.“
   „Kolik máme času?“ zeptal se Harry.
   „Jak dlouho tak normálně spíš?“ odpověděl otázkou Lexter.
   „To nemáme moc času,“ usoudil Harry.
   „Já si myslím, že ano,“ řekl Lexter a pohlédl na něj. „Musíme uhádnout, do jaké vzpomínky se ta věštba schovala. Jedno víme jistě, muselo se to týkat Hermiony, protože o tu tady především jde. Pak něco stresujícího,“ přemýšlel dál nahlas Lexter, „nějaký moment, kdy vám dvěma šlo o život, nevzpomínáš si?“
   „Kdybych vám je měl všechny říkat, tak opravdu nebudeme mít dostatek času,“ odpověděl Harry.
   „Vzpomeň si na chvíli, ve které jste byli jen ty a Hermiona v nějakém nebezpečí, které vás nějak psychicky stresovalo,“ nabádal ho dál Lexter.
   „Tak dobře,“ povzdechl si Harry a znovu se opřel o stěnu, aby se mohl plně soustředit na své vzpomínky. Šel v čase pozpátku, hned první myšlenka ho přivedla zpátky o jeden rok, co se tehdy stalo?
   „Jste připraven?“ zeptal se Harry Lextera.
   „Stačí, aby ses do té vzpomínky vžil a pevně se na ni soustředil, ostatní už půjde samo,“ napověděl mu Lexter.
   Harry zavřel křečovitě oči a usilovně přemýšlel na moment na konci pátého školního ročníku.
   V tu chvíli ucítil pod nohama měkký porost a když otevřel oči, zjistil, že jsou v Zapovězeném lese a v dáli se právě ozývá: „Neeeee! Jsem první náměstkyně ministra, nemůžete… Pusťte mě, vy bestie! Nee!“
   Podle křiku jasně poznal Umbridgeovou, kterou právě zvedal nad hlavu jeden svalnatý kentaur, byl to Bane a teď s ní uháněl pryč do dálky, přičemž se její křik pomaličku vytrácel.
   „Ták!“ křikl jeden kentaur a hned nato Harry uviděl své vlastní dvojče ležet na zemi o kus dál. Lexter k němu přešel a překvapeně se díval na celou scenérii.
   „Co s nimi?“ zeptal se další kentaur.
   „Jsou ještě mladí…“
   „Zajímavá vzpomínka,“ poznamenal Lexter a postavil se vedle Harryho, jehož dvojče teď právě v dálce zvedal svalnatý kentaur do vzduchu a stejně tak o kus dál i Hermionu.
   „Mně moc zajímavá nepřijde,“ utrousil znechuceně Harry a nejraději by právě teď něco udělal, aby své dvojče nebo Hermionu dostal ze sevření mohutných kentaurů.
   „Co se tehdy stalo?“ zeptal se Lexter.
   „O tom bych raději nemluvil,“ řekl chmurně Harry.
   „S tíživými vzpomínkami je lepší se svěřit, pak se nebudeš moci plně soustředit na to, co nás čeká,“ řekl mu Lexter, když Hermiona už podruhé žadonila, aby je nechali jít.
   „Bylo to těsně předtím, než jsem udělal tu osudnou chybu,“ řekl těžce Harry a znaveně se opřel o kmen stromu. „Za chvilku se tu objeví Dráp a hned nato Ron, Ginny, Neville a Lenka.“
   „Ach, ta osudová parta,“ uvědomil si Lexter.
   „Za chvíli je přivedu do smrtelného nebezpečí, kdy za mě málem položí životy, a hned nato mi zemře kmotr,“ řekl stále kamenně Harry.
   „Tak tomu říkám tíživá vzpomínka,“ uznal Lexter. „Možná bych měl poprosit Brumbála, aby ti přidělil také jednu myslánku.“
   „Tu bych rozhodně potřeboval,“ uznal Harry a sledoval, jak se právě v dálce objevila ohromná postava Drápa hledajícího ještě nevyvinutým jazykem Hagrida. „Člověk se tolik snaží, tak moc chce pomoct svým blízkým… až jim místo toho ublíží,“ pokračoval smutně Harry. „Na ten bláznivý výlet jsem se vydal proto, abych zachránil Siriuse. Jenže on tam nebyl, místo toho on přišel zachraňovat mě a… a…“
   „A položil při tom život,“ dokončil to za něj Lexter.
   „Kdybych jen se nerozhodl letět… kdybych zůstal nebo alespoň kdybych…“
   „Kdybych, kdybych,“ opakoval Lexter. „Tohle slovo si říká spousta lidí, Harry. A ani oni na to nikdy nenaleznou odpověď. Je to jako uzavřený zapovězený kruh. Každý si v životě přeje spoustu věcí nebo si ani neuvědomuje, kolik jich vlastně už má. Uvědomí si to jedině teprve tehdy, až o ně přijde. O své blízké… o své rodiče a přátele. Jedno jediné přání, které v srdci od té chvíle chovají, se jim nikdy nesplní. Jsou zakletí si říkat ‚kdybych tam byl či nebyl, kdybych udělal ono nebo tamhleto‘.“
   „Je to nespravedlivé,“ povzdychl si Harry.
   „Život není fér, Harry,“ pronesl potichu Lexter, když právě obr i kentauři odtáhli pryč a v dáli se zjevili Ron, Ginny, Neville a Lenka. „Ani ke mně nebyl. Jestli si myslíš, že to, že jsem tak známý, je nějak prospěšné, tak to vůbec ne.“
   „Myslím, že v tom se s vámi shodnu,“ usoudil Harry.
   „Ústředí bystrozorů mi už dávno nepřiděluje žádné důležité úkoly, jednají se mnou jako s reklamním panákem,“ pokračoval také značně nevrle Lexter. „Známý Lex Lexter, nejslavnější bystrozor… proto mi žádné úkoly nepřidělují, jsem už příliš známý. Všichni o mně říkají, jak jsem výjimečný, ale pod tou slupkou vstřícnosti a vřelosti se skrývá závist, Harry. Závist, která je lidem tak blízká. Ani bys netušil, co si o mně lidé v duchu po večerech říkají… jaké kletby na mě uvalují.“
   „A proč?“ zeptal se Harry.
   „Lidé to už mají v sobě,“ přiznal Lexter. „Myslí si, že se vychloubám, ale ani netuší, jak naopak známí lidé trpí svou popularitou, zvláště pak ti, kterým byla přisouzena proti jejich vůli.“
   „Teď mi mluvíte z duše,“ pousmál se chápavě Harry a sledoval, jak se k partě přátel právě přibližuje tlupa testrálů.
   „Neblázni, všichni letět nemůžeme!“ vykřikl zlostně Harry ve vzpomínce. „Podívejte se, vy tři nemáte s touhle věcí nic společného, nejste…“
   „Vidíte ho, Lexi?“ povzdychl si Harry. „Jak je odhodlaný Siriusovi pomoct?“
   „Vidím,“ přikývl potichu Lexter.
   „Celou tu dobu, co nás Umbridgeová zdržovala, jsem viděl, jak Sirius umírá, jak ztrácíme čas. Co bych teď dal za to je nějak zdržet… alespoň trochu, aby se mohli členové Fénixova řádu objevit dřív, hlavně Brumbál.“
   „Přestaň se tím trápit, Harry,“ domlouval mu Lexter.
   „Neexistuje nějaké kouzlo na navrácení časem?“ zeptal se prosebně Harry.
   „I kdyby ano, nikdy bych ti ho… kvůli tobě… neřekl,“ pravil s pochopením Lexter.
   „Tak sakra stůj, ty idiote!“ zakřičel Harry na své dvojče, které právě nasedalo na jednoho testrála. „Nechoď nikam!“
   „Nech toho, Harry,“ uklidňoval ho Lexter. „Tímhle nic nedokážeš.“
   „Musíme ho přece zastavit, Sirius zemře,“ prosil Harry.
   „To je jen vzpomínka a ty to víš, pamatuješ si, co jsem tě učil?“ připomínal mu Lexter. „Nesmíš se nechat unést svou vzpomínkou, ona neexistuje, to neprožíváš…“
   „Dejte mi pokoj!“ rozkřikl se Harry a rozběhl se k hloučku kamarádů, kteří na sebe zlostně pokřikovali, když si někteří sedali na testrály, které sami neviděli.
   „Harry, stůj!“ křikl Lexter.
   „Radši doufej, že zůstane neviditelný,“ cekl zamračeně Harry ve vzpomínce sedící na testrálovi. „Ta co, připraveni?“
   „Stůj!“ křikl Harry a doběhl k němu, když své dvojče ale chtěl strhnout ze zvířete, ruce mu testrálem projely a Harry zdrceně padl na zem a začal potichu vzlykat. Dvojče se zatím sehnulo k testrálovi a pošeptalo mu cíl představující ministerstvo, vzápětí se celá letka testrálů vznesla do vzduchu a nekompromisně odlétala pryč přímo vstříc hrůzné události.
   „Proč jsem ho nezastavil?“ povzdychl si plačtivě Harry. „Byl jsem tak blízko.“
   Lexter došel až k němu, klekl si vedle a položil mu ruku na rameno. „Přestaň se vinit, Harry. Ta nejlepší věc, jakou můžeš teď udělat, je, že už nikdy neuděláš žádnou takovou neuváženost.“
   „Vám se to mluví,“ vzlykl Harry. „Ale co Sirius? Kdo ví, co teď v tom Mordu prožívá.“
   „To se nikdo nedoví,“ řekl potichu Lexter a poplácal ho po rameni. „Ale život jde dál, Harry… zima se změní v jaro, jaro v léto a konečně zase vše rozkvete a zazelená se tráva. Slunce zase vyjde a bude hřát do tváře.“
   „V mým životě ne,“ hlesl Harry. „Jako kdyby ten mrak nad Bradavicemi zakrývající slunce a oblohu byl i v mém srdci… cítím, jak mě tíží.“
   „Věř mi, že to přejde,“ uklidňoval ho Lexter. „Musíme jít dál, musíš se přestat utápět v problémech a začít je řešit. Prvním krokem bude zbavení se působení toho Zapomínáku, aby už nekazil přátelství mezi tebou a Hermionou.“
   „Dobře,“ řekl po chvilce mlčení Harry.
   Stejnou chvilku ještě potřeboval na to, aby se sebral ze země a zpříma se postavil, přičemž se zhluboka nadechl a zdálo se mu, jako kdyby se část jeho strastí nádechem vytratila.
   „Tak co dál?“ zeptal se Harry.
   „Stalo se tu něco podivného?“ zeptal se Lexter.
   Harry se chvíli zamyslel a pak se sarkasticky začal smát. „Když pominete to, že nás právě málem zabili kentauři, kteří málem zabili Drápa, a že jsme právě odletěli na testrálech, tak nic.“
   „Myslel jsem, jestli se něco nezměnilo od původní vzpomínky,“ upřesnil Lexter.
   „Ne.“
   „V tom případě tady není,“ usoudil Lexter.
   „Je to jak hledat jehlu v kupce sena,“ povzdechl si Harry.
   „Ale velice zářivou jehlu…“ přemýšlel Lexter, „zamysli se se mnou. Sen, který se ti zdál, se odehrával u mne v kabinetu, kde ještě se stalo to, že by tě někdo obviňoval z obtěžování Hermiony?“
   „Na té psychologické poradně,“ uvědomil si Harry.
   „Myslím, že bychom tam měli pokračovat,“ usoudil Lexter a mrknul na Harryho.
   Harry si znovu povzdychl a přivřel křečovitě oči, jak si namáhavě vzpomínal na ten okamžik, kdy se jich Agáta Vejralová ptala na ty soukromé otázky.
   Po chvilce se ocitli v oné místnosti a Harry pod nohama ucítil pevný povrch místo měkkého lesního jehličí.
   „Co tam pořád stojíš, pojď si sednout!“ zavolala na něj Agáta.
   Harry se rozkoukal po místnosti a marně hledal své dvojče, ale jediný Harry, co byl tam, byl on.
   „Harry, je ti něco?“ zeptala se Hermiona sedící vedle Rona.
   Harry rychle zakroutil hlavou a sedl si vedle nich, očima přitom zmateně koukal na Lextera.
   „Něco se tu stalo, Harry,“ oznámil mu Lexter za zády. „Tahle vzpomínka byla nějak zaměněná, ty bys normálně neměl být viděn.“
   „Tak jak to že jsem?“ otázal se Harry.
   „Co prosím?“ štěkla Agáta, která si rovnala své poznámky na stole.
   „Nic, dobrý,“ uklidnil ji Harry.
   „Ehm, dobrá,“ pronesla psychiodějka. „Tak vás tady vítám.
   „Už to mám,“ řekl mu Lexter u ucha. „Zkus se schválně zachovat jinak, změnit svou vzpomínku a pak uvidíš, která z postav se bude chovat podivně.“
   „Dobře,“ řekl neslyšně Harry.
   „Slyšela jsem, že vy tři spolu trávíte hodně času… vlastně jste spolu pořád, je to pravda?“ zeptala se Agáta.
   Ron a Hermiona se po sobě podívali a pokývali hlavou.
   „Teda…“ ozval se Ron. „Hermiona občas je s těma svýma slepicema a tak.“
   „Slepicema?“ podivila se Agáta.
   Ozvala se chvíle ticha, Harry ve vzpomínce věděl, že něco na to řekl, teď ale byl zticha.
   „No… s těma jejíma šťabajznama…“
   „Rone, přestaň,“ zarazila ho načertěně.
   „Myslíte kamarádkami,“ uculila se Agáta a něco si načmárala na papír.
   „Neposlouchejte ho, on je duší mimo,“ řekla Hermiona a protočila panenky.
   „Hermiona je Hermiona,“ řekl potichu s úsměvem Harry.
   „Ty máš tak co říkat,“ urazil se Ron. „Alespoň nejsem taková zalezlá puťka jako ty.“
   „Cože?“ utrhla se na něj.
   „Máte ve zvyku o sobě mluvit v ženském rodě?“ brejlila na ně Agáta.
   „Většinou,“ odpověděla poněkud zmateně Hermiona.
   „Já jsem se ptala pana Weasleyho,“ řekla Agáta.
   „Co prosím?“ divil se Ron. „A proč bych to dělal?“
   „Zřejmě máte své důvody,“ pousmála se Agáta a zase si něco načmárala. „A teď, pane Weasley, jaký chováte vztah ke slečně Grangerové?“
   Ron vykulil oči a zrudly mu uši. V tu chvíli se začal na židli svíjet jako nějaká užovka a mrkal očima po místnosti z osoby na osobu, přitom pečlivě vynechával Hermionu.
   „Ron je taky Ron,“ řekl potichu Harry a usmíval se na Ronovu reakci.
   „Samozřejmě že je jen kamarád,“ řekla to za něj Hermiona. „Kdokoliv vám to potvrdí… že jo, Harry?“
   Harry se zbrkle vzpamatoval, protože začal až příliš pozorovat chování Agáty, jediné zbylé v místnosti.
   „No ano, jen kamarádi,“ vyhrkl hned na odpověď.
   Agáta si něco pro sebe nespokojeně zabručela a stejně tak si nespokojeně udělala v sešitě poznámky, přičemž bylo vidět, jak něco usilovně škrtá a co nejvíc odvrací pohled od Harryho.
   „A jaký je váš vztah k panu Weasleymu?“ zeptala se Psychiodějka Hermiony.
   „Jsme kamarádi… nic víc, nic míň,“ řekla jí na to dotčeně.
   „Nic míň, rozumím,“ pousmála se Agáta z toho, že konečně něco ulovila, a hned jezdila brkem po papíře jako bleskobrk. „Došlo mezi vámi k nějakému… bližšímu… setkání či vztahu?“
   „Co to tu plácáte, my jsme jen přátelé!“ vykřikla Hermiona. „Proč jenom pořád já a Ron, já a Ron, co kdybyste se také na něco zeptala tady Harryho, to se ho štítíte?“
   „Vy se mě štítíte?“ zeptal se překvapeně Harry.
   Agáta vykulila oči a těkala jimi po trojici jako po projíždějícím vlaku. „Samozřejmě že ne… jen… jen si vás nechávám na konec.“
   „V tom případě přejděte rovnou k Harrymu, protože tahle nesmyslná debata se blíží ke konci,“ vyprskla zlostně Hermiona.
   „To je opravdu Hermiona?“ divil se Lexter potichu.
   Harry s úsměvem přikývl. „Nikdy si nedovolte ji proti sobě poštvat.“
   „Tak tedy dobrá..,“ pravila nejistě Agáta a přendala si své zápisky, jako by neustále hledala záminku, čím by mohla konverzaci s Harrym odložit, „takže, pane Pottere...“
   „Jsem jedno velké ucho,“ pousmál se Harry a jeho kamarádi na něj překvapeně pohlédli.
   „Ano jistě,“ vyhrkla Agáta a konečně vytáhla nějaký papír, jako kdyby ho celou dobu hledala, i když byl úplně čistý. „Takže… jaký je váš vztah k panu Weasleymu?“
   Ron a Hermiona se po sobě nechápavě podívali, dokonce i Harryho tahle otázka překvapila.
   „Takhle se chová normálně?“ zeptal se potichu Lexter.
   „Promiňte, samozřejmě jsem se chtěla zeptat ke slečně Grangerové?“ opravila se Agáta.
   Harry na Lexterovu otázku pokrčil rameny a zašeptal. „Ona ze mě byla dost vyděšená z naší první konverzace v lednu, i teď se chovala dost zbrkle, když se mnou musela mluvit.“
   „Tak odpovíte?“ zeptala se zdráhavě.
   „Ach ano, jistě,“ řekl hned Harry. „A proč se mě na to ptáte?“ zeptal se v domnění, že získá více podkladů k tomu, aby zjistil, jestli Agáta je skutečná.
   „To vás nemusí zajímat,“ cekla Agáta. „Já… já… já jsem tu psycholožka,“ řekla uraženě.
   „To vám neberu,“ pousmál se Harry a studoval každý pohyb její tváře, což ji ještě více znervózňovalo.
   „Tak odpovíte mi už konečně?“ utrhla se na něj bojácně Agáta.
   „Vy se mě bojíte?“ naléhal dál Harry.
   Agáta vyhrkla tak, jako kdyby na ni někdo vyskočil s hlasitým Baf!, ale hned to zakryla za jakési uceknutí a pohodila skrývavě rukou. „Samozřejmě že ne, tady kladu otázky já.“
   „Myslím, že to není ona,“ řekl potichu Harry Lexterovi. „Nechová se nijak jinak, i opravdová se mě bála.“
   „Tak kde k sakru je, musí tady být,“ dumal Lexter.
   „Dožaduji se odpovědi na svou otázku,“ trvala na svém panovačně Agáta.
   Harry chvíli přemýšlel a pak ho něco napadlo, potají mrknul na Lextera a pak se znovu otočil k Agátě.
   „Jaký mám vztah k Hermioně?“ zeptal se poklidně. „Já ji miluju.“
   Hermionino vyjeknutí se ztratilo v pohledu, který se Harrymu vzápětí naskytl. Z temného kouta, kterého si předtím vůbec nevšiml, na něj pohlédly dvě kočičí červené oči, které jako by byly na Harryho poslední větu alergické a křečovitě se otevřely.
   „Umbridgeová!“ vykřikl Harry, vyskočil a přeběhl do tmavého kouta, kde se zatím potají smála bachratá čarodějka.
   Harry přiběhl až k ní. „Co teď?“ ptal se Lextera.
   „Pokus se ji vypudit z mysli, zapři se jí,“ nabádal ho Lexter a rychle se postavil vedle.
   Umbridgeová se dosmála a přesně v tu chvíli, kdy se na ni Harry začal se vší vervou soustřeďovat, se jim vypařila před očima.
   „Ale ne!“ vykřikl Harry zlostně.
   „Zase zmizela, teď už ji jen tak nenajdeme,“ poznamenal chmurně Lexter.
   „Počkejte,“ zarazil ho Harry a zvedl ukazováček. „Cítím ji, nejspíš jsem jí něco udělal, cítím její přítomnost v osobě, která tu je také přítomná, ale v jiné vzpomínce.“
   „Vzpomeň si na to, Harry,“ nabádal ho Lexter.
   „Snažím se,“ utrousil zmoženě Harry, chytil se za hlavu, jak usilovně přemýšlel, a snažil se soustředit na ten zvláštní pocit, který teď v hlavě měl. Srdce mu bilo vzrušením z toho, že ji konečně našli, znovu a znovu se pokoušel vyjasnit si vzpomínku, ze které šel ten zvláštní pocit.
   „Už to mám!“ vyhrkl Harry. „Vejralová a naše první setkání… už jsem vám o tom říkal.“
   „Čas je drahý, Harry, ať už to máme za sebou,“ popohnal ho Lexter.
   Harry se znovu zapřel a zase ucítil, jak se okolí změnilo, podlaha pod jeho nohama a vzduch najednou ztěžknul, bohužel to však nebyla jediná změna. V tu chvíli se mu v mysli doslova zlomila jedna část mozkové funkce, která okamžitě vypověděla službu, a Harry se právě tvářil, jako kdyby pračlověka hodili do lázní.
   „Harry, co se stalo?“ ptal se hned Lexter.
   „Jsme v té vzpomínce,“ řekl Harry absolutně bez zábran.
   „Okamžitě mi dej pokoj!“ rozkřikl se hlas v místnosti.
   Byla to Agáta a teď na Harryho vztekle koukala.
   „Dobře,“ přitakal hned Harry.
   „Cože?“ vyhrkl Lexter. „Harry, soustřeď se, co ti je?“
   „Mám v sobě Veritasérum,“ odpověděl mu.
   „Už nikdy se mě nesnaž porazit, rozumíš?“ řekla znovu Agáta.
   Lexterovi nejspíš všechno docvaklo. „Harry, poslouchej mě, teď nebudeš poslouchat nikoho jiného kromě mě, jasné?“
   „Ano.“
   „Ne!“ křikla Agáta a přiběhla k nim. „Poslouchej mě!“
   „Teď se zapřeš a budeš se snažit se bránit před mocí Zapomínáku, musíš dokázat to, aby tvůj vztah s Hermionou byl zase normální,“ nabádal ho Lexter.
   „Dobře,“ odpověděl Harry a obrátil svůj zrak na Agátu.
   „To ne…“ vyhrkla. „Budeš teď poslouchat mě, rozumíš?“
   Harry zavřel oči a Agáta jekla, jako kdyby ji někdo bodnul špendlíkem.
   „Přestaň!“ křikla na něj.
   „Jsem s tebou,“ domlouval mu Lexter. „Máš teď jediný cíl, vyhnat ji z hlavy, ten úkol, který Zapomínáku byl přidělen, je na něj moc těžký, nezvládne to, máš navrch, snaž se.“
   Harry se začal třást po celém těle, jak se usilovně soustředil na svou mysl. Dopadl na všechny čtyři a zavřel pevně oči.
   „Přestaň!“ křikla na něj Agáta znovu a začala se svíjet v bolestech.
   Harry však nepřestával, teď už jasně cítil přítomnost kouzla, které ho nutilo milovat Hermionu. Cítil, jak mu Veritasérum ulehčuje v soustředění, jak je čím dál blíž a blíž svému cíli.
   Agáta také padla na zem a zlostně se po Harrym sápala, její ruce jím však projížděly, jako kdyby byl jenom duch.
   Zatínal zuby i pěsti a přestával myslet na cokoliv jiného. V té chvíli třída, kam se ten den zavřeli pro výslech, zmizela, stejně tak zaniklo i denní světlo, byli teď ve tmě, takové, která je pod zavřenýma očima. Na všechny postavy však bylo jasně vidět, Lexter se k Harrymu sehnul a povzbuzoval ho, jak nejvíc mohl, Harry sám už byl svým soustředěním omámený, protože to bylo tak silné, že konečně nemyslel už na nic jiného. Konečně dosáhl plného soustředění na jednu jedinou věc, i když s trochou pomoci Veritaséra.
   Vlastně on sám neviděl nic než jen černo, ale cítil, jak mu Lexter dodává svými slovy odvahu, před očima začal vidět obrysy, až jasně spatřil žlutou holubici mávající křídly, která na něj zlostně útočí a snaží se bránit. Harry ale byl však jako parní válec a svou vycvičenou myslí, navíc ještě posílenou Veritasérem, se hnal kupředu a i když cítil odpor zákeřného kouzla, po chvilce usilovného snažení jej prorazil a ona zmizela v zářivých jiskřičkách.
   „Dobrá práce, Harry!“ křikl radostně Lexter. „Dokázal jsi to, už můžeš přestat… Harry?“
   Chlapec však působil svou myslí dál, viděl před sebou jakousi další bariéru, která bohužel neměla co dělat se Zapomínákem. Bylo to něco jiného, něco, co už má odjakživa.
   Lexterova slova už dávno vypustil z hlavy, teď necítil nic, jeho mysl byla dokonale očištěna jako čistota samotného koně Pegase. Prorážel dál a dál až za neznámé hranice, které nikdy jaktěživ nepoznal a nejspíš ani nepozná. Viděl, jako by vstupoval do samotného plamene pekel, do kotle všeho zla, jako kdyby se propadal hlouběji a hlouběji do útrob smrti. Jeho mysl ho táhla dál… co to bylo?
   Veritasérum, které měl v hlavě, mu urgovalo pokračovat, a tak překonával další a další psychické, podprahové i nadprahové bariéry a řítil se stále dál.
   Okolí začalo houstnout, začal se cítit stísněně a měl strašnou chuť si prorazit cestu až na samý konec světa, když konečně překonal s mohutným zábleskem poslední, zatím nejtěžší hranici, přes kterou mu řádně pomohlo i Veritasérum.
   V tu chvíli začal slyšet v okolí hlasy, nevěděl, čí jsou, ani odkud přicházejí, ani se nedokázal vzpamatovat v téhle změti ohně a tmy. Ovšem měl přece svůj vlastní způsob, který ho naučil Lexter.
   Přestal myslet na všechno kolem, plameny už automaticky vypudil z hlavy a tma se stala prohlédnutelnou do nekonečna. Harry cítil, jak se hlasy vyjasňují, jak se v dáli otevírá ohnivé okno a stále více a více se zvětšuje.
   Nakonec začal za oknem vidět i obrysy postav, tmavého prostranství, v němž postavy byly, stejně tak i ledové hlasy, které oba měli.
   „… abych měl tu příležitost konečně pro vás něco udělat,“ řekl nějaký mladý hlas.
   „Děláš toho přespříliš,“ řekl ten nejledovější a nejstrašnější hlas na světě. „Lidí tvého ražení je po čertech málo… zvláště pak těch, kteří se mi tak výtečně hodí.“
   „Řekněte, co mám udělat,“ řekl dychtivě chlapec.
   „Nebuď tak lačný, chlapče,“ zarazil ho ledový hlas. „Byl bys schopen obětovat pro mne v příštím úkolu život?“
   Ozvala se chvíle ticha a chlapcovo nesrozumitelné huhlání.
   „Tak vidíš… neříkej něco, čeho poté nejsi schopen,“ řekl mu chladný hlas. „To proto ještě stále nemůžeš být smrtijedem, každý smrtijed musí být duševně připraven tuto cenu podstoupit.“
   „Ale já…“
   „Jednoho dne budeš,“ odpověděl mu hlas. „Říkal jsi ale, že pro mě chceš konečně něco udělat. A já jsem ti slíbil, že tvůj úkol přijde… a už je tady.“
   „Co mám udělat?“ vyhrkl chlapec.
   „Na vaší škole… v kanceláři ředitele je schován jistý kámen…“
   „Hrad je ale hlídán, mám na stráže zaútočit?“ vyhrkl lačně.
   „Nebuď bláhový, chlapče,“ pousmál se ledově hlas. „Jak víš, váš ředitel má dobré srdce, zítra večer ti vyčistí cestu, ale…“
   Hlas se ale zarazil a postava se začala bleskurychle rozhlížet po místnosti, jenže jako kdyby na to, co hledala, hned narazila uvnitř své mysli.
   „… je tady,“ řekl ledově.
   Harry dostal ránu do hlavy, ránu, jakou v životě neočekával, jizva se mu doslova roztrhla bolestí a obraz dvou postav hned rychle a nekompromisně zmizel, místo toho uviděl další postavu krčící se v koutě, stále byl ještě v mysli hostitele.
   V tu chvíli dokázal postavu identifikovat, viděl jakéhosi blonďatého muže s vlasy ostříhanými do vysoké korunky, jak se krčil v koutě a bezmocně vzdychal.
   To ale už Harrymu hlavou projela další ohromná vlna bolesti a jako kdyby ho někdo drapl za kůži a hodil s ním na druhý konec světa.
   „Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se ho nejasný hlas.
   Chlapec otevřel oči a znovu uviděl před sebou tvary a obrazy. Hned nato se obrazy zostřily, když mu Lexter na nos nasadil brýle.
   „Co se stalo? Kde to jsme?“ vychrlil ze sebe Harry a ještě horečně oddychoval.
   „Zpátky v Chroptící chýši,“ řekl mu Lexter a společně s ním si sedl na postel v místnosti.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry.
   „Zapomínák je určen pouze na vymazávání určité vzpomínky, osoby, nebo věci z hlavy. To, co od něj chtěl Pán zla, bylo zkrátka příliš a ty jsi jej dokázal zapudit.“
   „A je pryč?“
   „Obávám se, že ne,“ povzdechl si Lexter. „Svůj primární úkol stále plní úspěšně.“
   „Jaký to je úkol?“ ptal se dál Harry.
   Lexter se pousmál a poplácal ho po zádech. „Co jsi viděl potom, co jsi Zapomínáka porazil? Něco se stalo, nemohl jsem se tě dovolat.“
   „Pronikl jsem do Voldemortovy mysli,“ řekl hned Harry.
   „To by vysvětlovalo to spojení,“ přemýšlel Lexter.
   „Co prosím?“
   „To Pán zla na tebe poštval Zapomínáka, proto ses vydal po jeho stopách, když jsi ho vyhnal, dostal jsi se zpátky do jeho mysli… co jsi viděl?“
   „Nějaké…“ Harry chvíli přemýšlel, věděl, že je Lexter telepat, ale zatím se odhodlal říct jenom to, v čem měl jasno, o tom prvním momentu, který viděl, se nechtěl zmiňovat. „Nějaký blonďatý muž, vlasy měl ostříhané do hrozně vysoké korunky.“
   „To je magor Jack, je na tajné misi v Austrálii…“ přemýšlel Lexter. „Musím si pospíšit, poslyš… neviděl jsi ještě něco?“ zeptal se Harryho a upřeně na něj pohlédl.
   Harry znovu přiměl už tak zmoženou mysl na to, aby zapřel své myšlenky a poklidně odpověděl. „Nic na co bych si vzpomínal.“
   „Opravdu?“ dotíral Lexter netrpělivě.
   „Opravdu,“ řekl zase klidně Harry.
   Lexter se neklidně zavrtěl, ale pak se otočil a vyběhl ke dveřím. „Musím běžet, jinak je po něm.“
   Vzápětí se ztratil a dál bylo slyšet jen plápolání křídel v dálce.
   Harry ještě notnou chvilku proseděl na posteli a přemýšlel, co právě viděl v té podivné vidině. V mysli se mu honila dvojice lidí, o kterých tušil, že by to mohli být, dokonce si tím byl jistý, ale rozhodně ještě nechtěl vynášet předčasné závěry.
   Když běžel zpátky tou přerostlou zaječí norou v zemi, uvědomoval si konečně, že už ho tolik netíží ten strašlivý pocit, který mu Zapomínák vůči Hermioně navozoval, konečně se před svými přáteli zase nebude muset přetvařovat a dělat ze sebe idiota.
   S touhle alespoň trochu polehčující okolností vylétl z temné chodby pod vrbou ven tak rychle, že se stará vrba ani nestačila rozpřáhnout, a kůň už vzápětí byl u okna Harryho pokoje, kam se už v lidském těle dosápal, a hned do teplé postele. Buď se mu to zdálo, nebo byl už tak zcvoklý, ale připadalo mu, že se na něj ta teplounká postel směje. Se stejným výrazem v obličeji konečně unavený usínal už v pyžamu pod hvězdami závěsů.

Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/ps/
Povídka a web by Skynet
(c) 2006 (skynet.cz@seznam.cz)
Předchozí kapitola     Další kapitola