Kapitola 67.

Gryffindorská krev

Tohle místo mu bylo zase povědomé, tentokrát ale bylo jiné než to, které viděl ve svých snech. Vlastně ani nevěděl, jestli je to sen nebo skutečnost. Hleděl před sebe na zlaté sousoší Kouzelníka, čarodějky, kentaura, skřeta a domácí skřítka, jež ale nyní měli našedivěle modrou barvu, jako kdyby ze sochy někdo vysál všechen život. I místnosti jako kdyby samy pro sebe truchlily za něco, co se před maličkou chvílí stalo, a prázdnota v hale tomu jenom nasvědčovala.
   Byl na ministerstvu, o tom nebylo pochyb, proč však tu není ani noha? Jako kdyby někdo zastavil čas a s tím i život v něm. Avšak přece jenom tu něco bylo při smyslech, nebo přesněji někdo.
   Kolem černovlasého chlapce postávajícího u sousoší na nečinné fontáně právě prošel jakýsi starý zahalený kouzelník. Chlapci se při jeho závanu zvedl žaludek a málem i podlomila kolena. Opravdu mu v té chvíli nebylo hej, jako kdyby z jeho svalů ta postava vysála veškerý život. Možná právě to ho donutilo postavu sledovat. Ani ji nemusel blíže studovat, aby si uvědomil, že ta zahalená postava před sebou vznáší bezvládné tělo přikryté hedvábným ubrusem, který kopíroval vybledlou zlatou bránu, do níž se právě postava zanořila a mířila dál směrem k mřížování, které obklopovalo místní výtahy.
   Chlapec se zastavil za postavou a se zatajeným dechem čekal, až se ministerský výtah dorachotí do jejich patra.
   Když se tak stalo, zahalená vysoká postava pobídla vznášející se tělo, aby vletělo dovnitř, a následně vešla za ním.
   Hoch na nic nečekal a v příští chvíli už byl také ve výtahu, ovšem z blízké přítomnosti postavy se mu mohl zarazit dech na stálo. Neměl odvahu vůbec promluvit, oslovit jej, avšak nějak v jádru duše už od začátku tušil, že by to stejně nemělo cenu, je v jakési vzpomínce či co, možná si s ním zkrátka jen zahrává mysl a dělá si z něj legraci.
   Ovšem tahle myšlenka ho rázem opustila, když výtah dorachotil do devátého patra a jeho dveře se halasně rozevřely.
   Postava si hlasitě oddychla, v té chvíli mohl chlapec zahlédnout, jak jí zpoza hábitu vykoukl chomáč bělostných stříbřitých vousů.
   To už však postava znovu pobídla tělo k pohybu a vyšla s ním ven směrem ke dveřím naproti, dveřím, za kterými hoch moc dobře věděl, co je.
   Postava procházela holou chodbou bez oken a dveří, její kroky se po ní rozléhaly jako kostelní zvon, pokračovala stále dál, až se konečně zastavila před černými dveřmi.
   Chlapec mohl málem zatajením vypustit duši, právě se znovu chystal vstoupit do Odboru záhad, po té dlouhé době, po těch těžkých měsících se tam znovu chystá… když v tom…
   Tělu přikrytému ubrusem neznatelně povolila ruka a bezvládně sjela z pod ubrusu o pár centimetrů. Harry téměř nemohl dýchat, v tu chvíli se mu zastavilo srdce, protože spatřil hebké bledé prsty a hlavně věc, kterou měl jeden z nich na sobě.
   Prsten s velikým červeným lesknoucím se srdcem navrchu.

   „Harry.“
   Harry vyskočil z postele, jako když ho na nože berou, a vyděšeně se rozhlížel po ložnici. Venku bylo stále šero, ale už bylo poznat, jak se rozednívá.
   „Harry, haló,“ ozvalo se znovu.
   Harry se automaticky natočil na bok a nahmatal své kulaté brýle, které si vzápětí nasadil. Hned před sebou spatřil okno a za ním vznášejícího se Colina.
   „Ahoj,“ pozdravil Harry.
   „Koukni, jestli tě ty tréninky štvou, tak to řekni,“ pravil potichu Colin a oklepával se zimou, která pronikala pootevřeným oknem do ložnice.
   „Ne, jen mám špatné sny,“ vysvětlil mu Harry a začal se urychleně převlékat.
   Zima, kterou ho Colin stále obšťastňoval zvenčí, ho už docela probudila, takže zanedlouho už byl převlečený s Kulovým bleskem v ruce.
   Stále ho ten divný pocit ze včerejška nepřepadl, a tak se mu moc ven nechtělo, ale čím více otálel, tím víc se Colin venku klepal zimou.
   „Nechci tě nijak popohánět, ale už jsem si snad vyklepal všechny zuby, co mám,“ brblal Colin, kterého teď zmáhala třesavka. „Potřebuju pohyb, jinak tu umrznu.“
   „Už jdu,“ odvětil Harry a ještě naposledy se podíval po ložnici, poškrábal se na bradě a hned nato nasednul na koště a vylétnul ven.
   Za oknem bylo o poznání jiné prostředí, navíc takové neviditelné. Všude, kam oko.. teď spíš nedohlédne, se rozprostírala neprůhledná mlha, která měla až zvláštní ztmavlou barvu, takovou, jakou měla pokaždé, když se takhle potají ráno vyplížili z ložnic.
   Harry sáhl studenými prsty na hůlku a kouzlem rozsvítil jejich světelné body, které sem před měsícem připevnil na zem, aby trefili k hřišti.
   „Dneska teda obzvlášť nejsou vidět,“ zkonstatoval třaslavě Colin a klepal dál zubama.
   „To mi povídej,“ souhlasil Harry.
   „Víš, co mě napadlo?“ zeptal se Harryho, když slétávali k zemi, aby mohli lépe zahlédnout světelné body. „Co kdyby nám někdo ty svítící větvičky přestavěl?“
   „Jak by to mohl udělat?“ divil se Harry.
   „A proč by nemohl?“
   „Hermiona mi jasně vysvětlila,“ povídal Harry a začal se také třást, když museli pomalu letět na košťatech, aby nepřehlédli ani jeden orientační bod, „že se ty větvičky vždycky rozsvítí, když je hůlka, která je očarovala, na blízku, pak zhasnou, není možnost, aby je někdo jiný uviděl, Coline. Navíc, když nesvítí, tak opravdu vypadají jako normální pohozené klacky.“
   „Prostě mě to jenom napadlo,“ zkonstatoval Colin. „Byl by to průšvih.“
   „Bože, já už se chci proletět,“ postěžoval si třaslavě Harry, sice už byla polovina května, ale v Bradavicích bylo stále zatažené počasí a rána byla nadmíru chladná, když na povrch nepronikl ani jeden paprsek slunce.
   „Až se vrátím, dám si horkou čeguládu,“ pravil třaslavě Colin.
   „C-c-c-cso t-t-to j-j-je?“ koktal Harry.
   „N-n-n-něcso jhako h-h-horká č-č-čokoláda,“ brblal Colin.
   „D-d-dám s-s-si t-t-taky jed-d-den,“ pravil Harry a právě zjistil, že mu ruce nadobro přimrzly ke koštěti.
   „D-d-d-dneska je teda k-k-k-kosa,“ hlesl Colin.
   „To mi p–p-povídej,“ souhlasil Harry. „Jsem celej s-s-scvrklej.“
   Colin se na něj otočil a na jeho zmrzlém obličeji se objevil usměv.
   „Č-č-č-čemu s-s-se směješ?“ koktal Harry a zjistil, že přestal otáčet hlavou, jako by si nabalil šálu přes celý krk.
   „Ty máš alespoň někoho, kdo by tě rozehřál,“ uculil se překotně Colin.
   „Co tím zase m-m-myslíš?“ divil se Harry a fouknul si trochu tepla střídavě na ruce.
   „No přece Cho, ne?“ odvětil Colin. „Kam jste se až dostali?“
   „Fakticky n-n-n-nevím, o kom mluvíš,“ řekl Harry a sledoval, jak se mu na sklech brýlí dělá jinovatka.
   „Ale nedělej nevinného, mně už je patnáct, nejsem jako ten malej prcek, co za tebou pořád lez,“ odvětil Colin a smích ho, zdá se, rozehříval.
   „Pro mě budeš pořád prcek, d-d-dokud m-mě nepřerosteš-šíš,“ škytnul Harry.
   „Vsadím se, že sis s ní musel užívat,“ uculil se Colin.
   „Coline, já nevím, o kom to mluvíš!“ zarazil ho Harry a zastavil se v letu.
   Colin se také zastavil a podezíravě na Harryho pohlédl. „Ty to opravdu neděláš?“
   „A co bych měl jako dělat?“ odvětil Harry a znovu začal mrznout tím, jak stáli na místě.
   „Myslel jsem, že tu ztrátu paměti děláš jen kvůli tomu, aby ti ty noviny daly pokoj,“ divil se Colin.
   „Jakou ztrátu paměti?“ zeptal se nevrle Harry, zase něco, co ví všichni a on ne.
   „No přece…“ Svist!
   V tu chvíli se nad nimi prohnalo obrovské zvíře, až je málem shodilo z košťat, a zmizelo v dálce.
   „Co to sakra bylo?“ vyhrkl Colin a narovnával se na koštěti.
   Bum! Bum! Bum! Bum!
   Začalo se ozývat z dálky ohromné a ohlušující bušení, jako kdyby někdo tloukl o zem gigantickými palicemi.
   „Co to krucinál je?“ ptal se dál vystrašeně Colin a snažil se společně s Harrym prokouknout nepropustnou mlhu.
   V tom se z dáli ozval orlí křik, pískot byl tak silný, že jim málem zalehly uši, jak se křik rozlehl po širém okolí.
   „A co bylo tohle?“ zeptal se zase Colin.
   „Jak to mám vědět?“ odvětil stejně tak vyděšeně Harry a sestoupil z koštěte následován Colinem.
    „Co myslíš, že to byl za křik?“ ptal se zase Colin se zatajeným dechem.
   „Takový křik má jedině orel… nebo…“
   V tom se nad nimi zase ohnala dvě ohromná křídla a jen těsně je minula.
   „To je drak!“ křikl Colin.
   „Neblázni,“ zarazil ho Harry.
   V té chvíli vedle nich začaly dopadat ohromné rány, až celá zem poskakovala.
   „Něco mi říká, že bychom tu neměli být,“ cekl vyděšeně Colin a tisknul se zády k Harrymu.
   „S tím jediným souhlasím,“ potvrdil Harry. „Jen nevím, jestli je bezpečné letět.“
   V té chvíli se znovu nad jejich hlavami prohnalo ono stvoření, Colin se už chtěl zvedat ze dřepu, Harry ale po něm skočil a stáhl ho k zemi, protože prolétajícího tvora následovala ohromná lidská ruka, gigantická tlapa, která prosvištěla vzduchem jako napnutá plachta.
   „Do hajzlu!“ křikl nečekaně Colin. „A co bylo zase tohle?“
   „Obři,“ odpověděl Harry. „Pozor!“
   Oba dva se v tu ránu odkulili na stranu, protože mezi ně padla ohromná obří noha, která se několik desítek centimetrů zabořila do země.
   Harrymu tlouklo srdce jako o závod, vdechnul kousky trávy, jak se tak kutálel, a teď je vykašlával z úst. S uslzenýma očima se poté podíval nad sebe a znovu strnul. Skláněla se nad ním gigantická obří hlava a hloupě si ho prohlížela.
   Harry začal vyděšeně lézt po zádech směrem od obra, ale ten se hned napřáhl a chystal se Harryho vzít, když v tom se zarazil.
   Harry uslyšel jakýsi výkřik a následně uviděl, jak Colin vší silou kopnul obra do nohy, ten to ovšem podle Harryho názoru musel pociťoval jako polechtání blechy.
   „Coline, pozor!“ křikl Harry, ale to už obr na Colina natahoval vztekle ruku.
   Colin začal také pozadu couvat, ovšem zakopl o své koště a padl na zem, čímž si vyrazil dech. Obr se k němu s gigantickou rukou stále přibližoval, když v tu chvíli do něj vrazilo nějaké veliké opeřené stvoření a záhy ho silně zatáhlo za vlasy.
   „Na koště!“ křikl Harry na Colina, ten se vzpamatoval, nahmatal pod sebou svůj stříbrný šíp a urychleně na něj nasedl.
   „Kde mám blesk?“ zeptal se sám sebe Harry a rozhlížel se.
   To už se ale vyrušený obr znovu na něj soustředil, tentokrát na nic nečekal a jediné, co mohl Harry spatřit, byla obrovská ruka, jak se k němu blíží.
   Náraz se nemohl rovnat tomu, co po celou dobu považoval za nejsilnější, a to Vernonově pěsti. Tentokrát cítil, jak se všechny jeho vnitřnosti stáhly na žebra, až to strašlivě zabolelo, a následně, jak mu vítr ovívá rozcuchané vlasy. Celé tělo měl příšerně naražené a téměř se nemohl hnout, když ho obr obrátil vzhůru nohama, tudíž hlavou dolů a hloupě si ho prohlížel.
   Harry začal bolestně křičet a snažil se nějak vysvobodit z obrova sevření, avšak bylo to marné. Obr s ním udělal jedno rozmáchnuté kolečko, až se mu zatočila hlava i oči dohromady, v té chvíli nadobro ztratil orientaci a stále jen cítil, jak se mu krev valí do hlavy.
   Naposledy dokázal spatřit odpornou zarostlou hlavu obra, jak se druhou rukou rozmachuje a chystá se ho praštit. Harry nahmátl hůlku a vyštěkl: „Vulnusio!“
   Kouzlo vrazilo obrovi rovnou do tváře, avšak místo toho, aby se něco událo k lepšímu, ho to ještě více rozzuřilo. Zamával s Harrym tak strašně vztekle, že málem upustil hůlku, ale to už se obr znovu rozmachoval svou druhou rukou, když v tom Harry uviděl u jeho oka vznášející se postavičku.
   Ozval se záblesk a v tu chvíli Harryho popadla zemská tíže. Bohužel ale zachraňující Colin nepočítal s tím, že teď právě Harry padá jako šiška k zemi.
   Harry cítil, jak se země blíží, jak mu vzduch čeří vlasy a jak nemůže popadnout dech, instinktivně si přikryl hlavu a očekával prudký náraz, když v tom padl na něco tenkého a lesklého.
   Otevřel oči a zjistil, že ho statně a nehnutě nese jeho Kulový blesk.
   „Díky, blesku,“ zaradoval se Harry, popadl jeho špici, nadskočil, Kulový blesk si urychleně pod sebou otočil, čímž se celý až zázračně rychle obrátil a vystřelil za Colinem.
   Ten právě prováděl bleskurychlé manévry nad rukama obra a když v našedlé mlze spatřil Harryho, rychle se za ním vydal.
   „To bylo o fous,“ ulevil si Colin a společně s Harrym klesali k zemi. „A kam teď?“
   „To nevím, ztratili jsme se,“ zkonstatoval Harry a marně hledal svítící orientační body. „Mimochodem, díky, Coline.“
   „Víš, jaká pro mě byla čest zachránit Harryho Pottera?“ zaradoval se.
   „Přestaň s tím,“ zarazil ho Harry.
   Pak se ale v dálce ozvala další strašlivá rána a v témže okamžiku se k nim mlhou v dálce začalo něco blížit. Oba dva stočili na poslední chvíli svá košťata pryč, když jejich středem proletělo ohromné opeřené stvoření a s mohutným dopadem sebou prásklo na zem, čímž udělalo ještě setrvačnou silou vyhlazenou cestičku trávy.
   „Řekneš mi už konečně, co tohle je?“ navztekal se Colin a soukal se zpátky na své koště.
   „Mám takové tušení,“ pravil Harry a urychleně ohnul Kulový blesk k zemi.
   Colin mu byl v patách a oba dva po chvilce až nepřiměřeně tvrdě dopadli na zem, protože země v téhle mlze byla vidět opravdu až na poslední chvíli.
   „Teda nevím, jak v téhle mlze budeme hrát famfrpál,“ postěžoval si Colin.
   Harry se přiběhl podívat na ležícího tvora blíž, okamžitě ho poznal, byl to Zlaťák a teď nehybně ležel na zemi, se zavřenýma očima.
   „To je přece Hagridův Gryf,“ uvědomil si Colin a Harry si ke Zlaťákovi přiklekl.
   „Co mu to proboha udělali?“ divil se Harry a nevěděl, jak zjistit, jestli je stále ještě naživu.
   „Myslíš, že je živý?“
   „To právě nevím,“ zkonstatoval Harry a obezřetně se rozhlížel, protože očekával, že se znovu každou chvilkou objeví obři.
   „Já teda nevím, jak ty, Harry, ale já mám nahnáno,“ řekl Colin vyděšeně.
   „Alespoň už ti není zima, ne?“ pousmál se Harry a přistoupil ke Zlaťákovu zobáku. „Ještě žije.“
   Gryf stále ještě funěl z nosních dírek, to znamenalo, že dýchá.
   „Musíme ho odvést do bezpečí,“ zakončil to Harry.
   „Nejdřív my a pak tohle zvíře, jasné?“ odporoval mu Colin.
   Znovu se ze strany ozvalo dupání a rozčilené obří křiky se rozléhaly na celé kolo.
   „Harry, pojď,“ prosil ho vyděšeně Colin a tahal ho na nohy.
   „Musíme mu pomoci,“ nedal se odbýt Harry.
   „Tomu už není pomoci, věř mi, musíme utéct!“ řičel vystrašeně Colin a rval Harryho za hábit.
   „Nemůžeme ho tu prostě nechat,“ strachoval se Harry.
   „Věř mi, že to tak bude nejlepší.“
   „Nebude, Coline, přestaň!“ křikl Harry, ale zase vyděšeně pohlédl do výšky.
   Nad jejich hlavami se tentokrát skláněli tři obři a z jejich odporných tlam jim odkapávaly sliny.
   „Ahoj,“ hlesl Harry.
   Obr napravo vztekle zakřičel a v zápětí Harryho smetl uragán, jak kolem něj prosvištěla ruka, která v zápětí chňapla po ležícím Gryfovi.
   Hned nato Harry nad sebou zahlédl obrovské chodidlo, jak se k němu blíží. Začal řvát, urychleně nasedl na Kulový blesk a vystartoval z místa.
   Bylo to ale tak těsné, že mu obr sešlápl hábit, čímž Harry spadl z koštěte a prásknul sebou na zem.
   „Accio Kulový blesk!“ křikl Harry s namířenou hůlkou a ve stejné chvíli, co se druhý obr rozmachoval, že ho praští, do něj vrazilo jeho koště a Harry se vznesl znovu na poslední chvíli do vzduchu s hlasitým prosvištěním vzduchu za mohutnou rukou za jeho zády.
   „Coline, na koště!“ rozeřval se Harry a vrhl se střemhlav dolů, když se jeden obr po něm ohnal ohromnou palicí, až nápadně se podobající obrovskému dubovému kmenu.
   Harry nevěděl, kde jeho kamarád je, znovu narovnal Kulový blesk a jako dělová střela se vyhnul ohromnému pařátu prvního obra.
   V té chvíli konečně zahlédl Colina, nasedal na své koště a vylétával nahoru, jenže v tom okamžiku ho doslova smetla jedna z obřích rukou.
   Obr očividně zaznamenal, že má Colina v ruce, o mnoho později a když mu to došlo, úsměvně se otočil a začal utíkat pryč.
   „Coline!“ křikl Harry se zatajeným dechem, srdce mu pumpovalo o sto šest, ale to se ani zdaleka nemohlo vyrovnat tomu, co prožíval Colin.
   Možná se k tomu ale začal blížit, protože v další chvíli do jeho Kulového blesku narazila ruka posledního ze tří obrů, který zůstal a stále útočil na Harryho.
   Tomu se zprvu zatočila hlava jako na kolotoči a když otevřel oči, tak spatřil, jak se k němu blíží ohromná pěst a přímo závratnou rychlostí protíná prošedlou mlhu.
   „Musculus parieseto!“ křikl Harry a v následné ráně se zatřáslo i jeho koště.
   Rána ovšem nebyla způsobená nárazem na Harryho, ale do jakési silové zdi, kterou kouzlem vytvořil, což obra rozzlobilo ještě víc.
   Sundal si svůj zarostlý a oprýskaný svetr a v tu chvíli si Harry připadal jako motýl, kterého chytá nějaký poblázněný mudla.
   Kulový blesk se obrově vestě znovu těsně vyhnul, protože v ohromné mase mlhy nebylo nic vidět. Harry ale zjistil, že obr jakoby vlnu čeřil a odhrnoval, na malou chvíli ho uviděl v celé své kráse.
   Znovu se rozpřáhl a Harry se zase vyhnul, ovšem pokračoval dál směrem k obrovi a jako dělová koule se řítil přímo do jeho obličeje. S Kulovým bleskem udělal tak silnou piruetu, že obrovi zmátl oči a v tu chvíli mu do nich mohl bolestivě kopnout.
   Obr kolem sebe začal mávat rukama jako splašený a vyřvával na celé kolo, Harry se jen tak tak vyhýbal jeho poplašeným rukám. Avšak začínalo ho to bavit, obr neměl proti jeho mrštnosti šanci, Harry vyletěl až nad jeho hlavu, uchopil mu jeden trs vlasů a okázale jimi zatočil, dokud se obr nezačal bránit.
   Sletěl k jeho obličeji a znovu ho praštil do oka, obr byl celý bez sebe, zato Harry se mu začal posmívat a kroužit mu před obličejem. Bohužel tím znepozorněl a jedna z obrových divokých rukou ho práskla do zad.
   V té chvíli pod ním koště zmizelo a Harry doslova vystřelil i s bolavým ramenem z koštěte pryč na stranu. V další chvíli zacítil jeho odporný dech a náhle uviděl jazyk a zuby, potom vše pohaslo…
   Ocitl se v obrově tlamě, zjistil to, když obr znovu otevřel pusu a o Harryho se otřel přímo odporně a nechutně páchnoucí jazyk plný slizu.
   Harry zpozoroval, že se koutky obrových úst změnily v úsměv, a v další chvíli ho jazyk nadhodil až k hltanu. Bohužel mu však nohy stále koukaly ven a Harry vyděšeně pozoroval, jak se huba znovu zavírá, tentokrát i zuby.
   „A jsem v pr…!“ ale než to stačil doříct, tak ten sedmimetrový obr mu stiskl zubama nohy.
   V té chvíli se rozeřval na celé kolo a začal sebou mlátit, což se obrovi očividně nelíbilo, Harry se začal utápět v jeho oporných slinách a spatřil odporný obrův hrubý jícen, který vedl skrz hltan až do žaludku, ze kterého až sem nahoru odporně páchlo. Harry byl přece jenom o mnoho větší, než polykací soustava obra, i na šířku, možná ale, že naopak to bylo o mnoho horší.
   Obr věděl, že ho musí rozkousat, a Harry cítil, jak se mu do stehen zarývají ohromné cihlovité tesáky.
   Vzpamatoval se z bolestné agónie, nahmatal v strašlivém slizu svou hůlku a vzpomněl si na poslední okamžik, kdy prožíval takováhle polykací muka… „Densardor!“ křikl Harry a v tu chvíli se tlama obra rozevřela.
   Hned nato Harryho popadl obrovitý příval smradu vzduchu, který se vyvalil z obrových plic, a Harry za příšerného křiku obra vyletěl z jeho huby jako dělová koule ještě řádně omámený jeho smradem.
   Aniž by cokoliv čekal, hned začal padat ze sedmimetrové výšky, avšak těsně nad zemí ho jeho věrný Kulový blesk znovu chytil.
   Ležel celý zapatlaný na koštěti, stékaly z něho proudy slin z obrovy tlamy, který teď za ním úpěl na celé kolo bolestí a začal prchat zpátky do lesa.
   V témže okamžiku obrův křik přehlušil i jiný křik. Křik, který Harry jasně poznal, ozýval se ze Zapovězeného lesa a patřil Colinovi.
   Ač už řádně vyčerpaný a domlácený, s pekelně bolestivýma nohama, se přece jen odhodlal a vystřelil se svým Kulovým bleskem za ozývajícím se křikem, ke kterému se teď přidal i křik orlí, jenž jasně pronikal do dálky skrz hustou mlhu, která znovu byla tak neprůhledná jako vždy, když ji už nečeřil obr svou vestou.
   V příští chvíli Harry křečovitě sevřel Kulový blesk a zastavil tak náhle, že málem přes něj přepadl, i tak ale obdržel pár škrábanců, protože les, který se před ním náhle objevil, ho svými hustými větvemi obšťastnil hned několika odřeninami.
   Harry na to nedbal, v hlavě a v rozbouřené mysli měl jen křik Colina v dálce, zatnul zuby a skrz stále ještě neprůhlednou mlhu se začal bolestivě proplétat pichlavým jehličím a ostrými větvemi, které škrábaly jako dračí kůže.
   Slétl až k zemi, celý podřený a s pramínky odtékající krve se začal hnát za ozývajícím se křikem. Proplétal se mezi stromy jako Hermiona, když pletla čepičky. Hustý les začal ještě více houstnout a s tím naneštěstí sláblo i tak chabé světlo. Alespoň ale ubývala mlha, která se vzápětí ztratila docela, takže Harry, který si už začínal myslet, že potřebuje nové brýle, konečně zase viděl do dálky.
   Dral se stále dál hustým stromovím a porostem, keři a trny, které z něho trhaly kusy oblečení, úpěl přitom sice bolestí, nikdy by si neuvědomil že to ráno prožije takovou šílenost, ale stále se nevzdával.
   V té chvíli ale vykulením málem spadnul z koštěte. Před sebou uviděl stromy… ne, nebyly to stromy, ale počet byl téměř stejný, byli to obři a o něčem se spolu domlouvali, hlasitě přitom huhlali, až se stromoví otřásalo a větve se kymácely.
   V té samé chvíli se málem udusil, protože ho něco silně zatáhlo za hábit, až sletěl z koštěte, a rázem sebou praštil o něco tvrdého. Ani nemusel dlouho přemýšlet, že to byl obr, má ho, je v koncích.
   Jenže když se podíval za sebe, viděl, že visí na kmeni stromu a že ho k němu špendlí šíp, který mu protnul hábit. Když se vyděšeně a s tepem v závratných výšinách podíval znovu před sebe, spatřil celou tlupu kentaurů, jak se k němu nenávistně blíží s namířenými luky a napnutými tětivami.
   „Jak se opovažuješ vstoupit na naše území!“ křikl jeden kentaur, vedle kterého se vzápětí ukázal už Harrymu známý Magorian.
   „Říkali jsme vám, ať se lesu vyhýbáte, za to zaplatíš, a to tvrdě!“ křikl Magorian a hnal se k Harrymu.
   „Obch…,“ syknul Harry napůl udušený hábitem, který stále držel vysoko nad zemí za zaseknutý šíp.
   „Tvoje prachsprosté řeči naše srdce neobměkčí, je to marné,“ odvětil stroze Magorian a chystal se ho sundat ze stromu.
   „Hobřhi!“ sykl znovu Harry, nyní o poznání hlasitěji a také rukama ukazoval za sebe.
   Magorian se nahnul za strom a v témže okamžiku zkameněl. Vykulil oči na místo, kde stál celý zástup obrů, Harry už počítal s tím, že se otočí a pomalu utečou, jenže Magorian vytáhl z jakéhosi pásku podobného sedlu několikrát zahnutou trubku a zatroubil na celé kolo nějakou pochodovou melodii.
   Všichni kentauři opodál se v tu chvíli začali zbrojit a dupat nohama, jenže náhle zkameněli stejně jako Magorian, kterému po chvilce troubení došel dech.
   Harry za sebe neviděl, napůl vlastně neviděl nic, protože se už opravdu začínal dusit, ale zaznamenal, jak všichni kentauři valí oči nahoru a jak se sborovitě otáčejí a utíkají, zároveň však střílí luky za sebe do vzduchu, z nichž někteří málem trefili i strom, kde visel Harry. Ten ukončil své dusivé šeptání a zakřičel ze všech sil na utíkající kentaury o pomoc, ti ho však neslyšeli, navíc Harryho křik začal pohlcovat jiný zvuk.
   Harry najednou zjistil, že se začal klepat, myslel si, že už jeho končetinám chybí čerstvě okysličená krev, ale to se mýlil. On se neklepal, to se třásla zem.
   Ani celá tisícovka kentaurů by nenadělala takový randál jako právě valící se obři. Harry, i když je neviděl, v tom měl jasno. Řítí se přímo na kentaury, problém ovšem byl, že přes něj.
   O pár metrů dál ležel Kulový blesk, Harry nevěděl, na co myslet dřív, jestli na to, jak se k němu má dostat, nebo na to, jak se jinak zachránit, nebo na to, jak zachránit Kulový blesk od zašlapání, v neposlední řadě pak na to, jak předejít zašlapání jeho samotného.
   Ztuhnul ale, když zaslechl přibližující se kentaury, jak bortí obrovské kmeny stromů, jak odhrnují jako obrovská přívalová vlna celé kupy lesního jehličí, a hlavně, jak se k němu nezadržitelně blíží.
   Nebyla šance, že by ho někdo zachránil. Kentauři utekli a nikdo neví, že je Harry venku, proto se Harry snažil pomoci si sám, ale bylo to beznadějné. Jeho tělo se stále doprošovalo uvolnění krku, začal mu ochabovat mozek a svaly a místo toho, aby se více snažil, se naopak přidušeně přestával hýbat, i když zem pod ním se otřásala čím dál víc.
   V další chvíli ucítil, jak se větve všude kolem zvedají a odlétají, jak před vlnou obrů vzniká vítr, jako když metro před sebou tlačí vlnu vzduchu, který nemá kam uniknout. Viděl, jak se jehličí čeří a jak zanedlouho sněží ze stromů společně s listím. Záhy se ozvalo silné kácení kmenů lesa, přerážení kořenů a celý obrovský kmen stromu, na kterém byl Harry přišpendlen společně s ním, začal poskakovat.
   V té chvíli se na všech stranách vyrojili obrovští obři a káceli stromy jako měkká párátka, ryli nohama do země a sunuli keře do nedohledna.
   Harry ucítil, jak jeden z nich příšernou silou narazil do kmene stromu, na kterém visel, v další chvíli ho obsypala celá řádka jehličí, která mu zalezla pod hábit a bolestivě ho štípala.
   Pak další rána, strom se nebezpečně naklonil a v té chvíli se ozvalo kácení sousedního kmene, který dopadl přesně před Harryho tak, že málem přelomil i Kulový blesk opodál, kterému se obrovské obří nohy jen tak tak vyhýbaly.
   Ozvala se další rána do jeho stromu, další kmen opodál se skácel k zemi, až se celá otřásla, to ovšem při zemětřesení způsobeném obry zaniklo jako dopad jehly v železárně.
   Další rána, Harry už viděl, jak se strom nahýbá a kořeny vystupují z povrchu země, když vtom se ozvala poslední a největší rána.
   Harry si myslel, že se konečně odpoutal, ale to se mýlil, celý strom se začal naklánět s ním a Harry mohl vidět, jak se blíží povrch země a jehličí.
   Mohla to být sekunda, ale pro něj to bylo jako celá věčnost, modlil se, ať přežije, ovšem to už vehementně dopadl na všechny čtyři a v dalším okamžiku ho strom přikryl.
   Mnohý by si myslel, že Harry to nepřežil, i on sám si to myslel, když otevřel oči a stále ještě pociťoval ohromné otřesy půdy.
   Zahlédl také obra, který mu vrazil do stromu, musel být přes osm metrů vysoký, měl ohromnou kulatou hlavu se zaraženýma očima a odstálýma ušima. Na sobě měl jakési zelené plátno a na hlavě kovovou korunu ve tvaru květů. To musel být jejich gurg, o tom nebylo pochyb, také byl pořádně ohromný.
   Harry se o to ale nestaral, stále kolem něho pobíhala stáda obrů, až konečně dusot začal ustupovat. Harry se, ač se sám divil, vyškrábal z pod stromu a přejel si rukama po těle od hlavy až k patě. Pak uviděl, co ho zachránilo. Jeho kmen padl na strom, který padl před tím, díky tomu se o něj opřel a nedopadl až k zemi. Jenže Harrymu se v dalším okamžiku zatajil dech.
   Možná to od něj bylo sobecké, ale v tu chvíli zahlédl Kulový blesk, na kterém ležel ten obrovský kmen s asi metrem a půl v průměru a poctivě ho válcuje.
   Jaksi až podivuhodně rychle se k němu přihnal a začal ho instinktivně nadzvedávat, ani vlastně nevěděl, proč to dělá, ale při pohledu na Kulový blesk uvězněný pod takovou gigantickou kládou se mu chtělo zvracet bolestí. Nemohl se smířit s tím, že by o něj přišel, zvláště pak se vzpomínkou na toho, kdo mu ho dal.
   Zarval vší silou za kmen a úpěnlivě ho nadzvedával. Kmen asi třicetimetrového stromu, neuvěřitelně silného, se nepohnul ani o milimetr.
   Harry zatnul zuby a s očima plnýma slz zarval ze všech sil s tím největším řevem, jakého kdy byl schopný, až mu v rukách začaly povolovat svaly a ozvalo se praskání jeho žilek. Harry však nepřestával, v jeho hlavě byla utkvělá myšlenka, že ten kmen zvedne, že se mu to povede, jinak by už nemělo cenu žít. Cítil, jak málem padá snahou do mdlob, avšak stále se nevzdával, před očima se mu zatemnilo, a tak raději víčka křečovitě sevřel a naposledy ze všech sil, i z těch rezervních, zarval za strom jako rozzuřený býk.
   Vtom se kmen vznesl do vzduchu, až se z něho začalo sypat jehličí a Harry ho zvednul až nad hlavu.
   Otevřel oči a začal se radostně smát, nevěděl, jak to dokázal, ale ten několikatunový kmen právě držel nad hlavou. Dole spatřil ještě stále nezlomený Kulový blesk, což ho také, jak se patří, rozveselilo.
   Zvláštní bylo, že kmen nad sebou vůbec necítil, jako kdyby ho držel jenom konečky svých prstů.
   Ovšem když pohlédnul na druhou stranu, bylo mu to jasné.
   Culil se tam na něj Dráp a držel v náručí zvednutý kmen stromu.
   „Dráp pomoc Harry,“ zahlaholil obr.
   Harry urychleně pochopil, přestal se marně snažit držet strom a popadl Kulový blesk do ruky. Dráp následně strom upustil, až se celá zem zatřásla.
   „Děkuju!“ křikl šťastně Harry.
   „Dráp pomoct,“ zahlaholil obr a očividně zmateně koukal do dálky.
   Harry tam stočil také pohled a znovu mu to vyrazilo samovolně dech. Spatřil, jak se obři rozmáchávají a metají kentaury po zemi jako buldozeři, avšak i kentauři stačili uskakovat a vráželi obrům šípy do obličejů.
   „ÁÁÁÁ!“ ozvalo se náhle nad Harrym, otočil se a uviděl, jak má Dráp v ruce zabodnutou hned trojici šípů a jak se vlna kentaurů žene jejich směrem.
   „NE!“ zařval Harry a rozeběhl se naproti kentaurům.
   Dráp se ale rozzuřil a vyběhl jim naproti.
   „DRÁPE, ONI PŘÁTELÉ!“ zařval Harry a Dráp se překvapeně ohlédl. „PŘESTAŇTE, ON K NIM NEPATŘÍ!“ řval Harry na přibíhající kentaury, kteří znovu na Drápa vystřelili smršť šípů, kterým se však už vyhnul.
   „Nepleť se nám do cesty!“ zařval jeden kentaur a hnal se dál na Drápa.
   „DRÁPE, VĚŘ HARRY, NIC JIM NEDĚLEJ!“ křičel Harry na obra, který stále nevraživě stál a zmateně se na celou scenérii koukal.
   Kentauři přiběhli až k němu a natáhli své luky.
   „NESTŘÍLEJTE!“ křikl Harry. „Copak nevidíte, že vám nic nechce udělat?“
   Kentauři také znejistěli a stále s výstřelem čekali, avšak také jim docházelo, že Dráp na rozdíl od jiných obrů se na ně rozzuřeně nerozežene.
   „Ten člověk má pravdu,“ řekl jeden kentaur.
   „Takového obra jsem v životě neviděl,“ pravil další.
   „On neútočí,“ potvrdil další.
   „Jděte a řekněte ostatním, že Dráp je na vaší straně, rozumíte?“ křičel na ně Harry přes ohlušující třeskot mely opodál.
   „Nechme ho být, jdeme pomoci ostatním!“ křikl jeden z kentaurů a všichni se v zápětí otočili a běželi zpátky.
   „Harry mít pravdu,“ pravil Dráp usměvavě.
   Harry ale v zápětí zaslechl křik, který už dlouho neslyšel a který ho konečně zase přivedl na myšlenku, proč vůbec do toho zatraceného lesa chodil.
   Byl to Colin, kterého stále ještě nesl v ruce jeden z obrů.
   „Drápe!“ křikl Harry, když usedal na Kulový blesk. „Musíme pomoct Colinovi!“
   Vzápětí se rozletěl přímo do vřavy…
   Panovala tam neskutečná mela, obři většinou kentaury jen metali palicemi nebo rukama, zato kentauři na obry házeli jakési zápalné koule, stříleli šípy a jakési další bodné střely. V jednom měl Harry jasno, na zemi opravdu nebylo bezpečno, protože to tam vypadalo, jako kdyby se tam projížděl parní válec.
   „Coline!“ rozeřval se na celé kolo Harry.
   „Harry!“ ozvalo se mu z dálky.
   Harry napřímil svůj Kulový blesk a vystřelil jako jeden z těch šípů, kterými kolem sebe metali kentauři. V poslední chvíli vyskočil z Kulového blesku nohama napřed a kopnul vší silou obra do hlavy.
   Při pádu ho samozřejmě zase chytil Kulový blesk díky Siriusově kouzlu, ovšem Harry i poté měl stále vykulené oči, protože ho nohy brněly jako čert, bylo to jako spadnout z velké výšky. Na druhou stranu ale se záhy ozvala ohromná rána, jak obr sebou praštil na zem, když nečekal, že ho někdo zezadu vší silou srazí.
   Harry spatřil, jak mu Colin vypadl z ruky a jak kolem něj pobíhají kentauři a obři jako splašení, sám měl spousty práce s tím se úspěšně vyhýbat všem šípům od kentaurů. Dolétl až k zemi a sehnul se ke Colinovi, když se ale ležící obr po nich ohnal, až pokácel strom opodál.
   „Rychle na koště,“ upozornil ho Harry.
   Colin na první pohled byl celý uslzený a v očích měl strach, Harry sestoupil na zem a tahal Colina na koště a ještě nikdy neviděl nikoho se ho tak pevně držet. Jenže posazení za Colina mu znovu znemožnil ten obr, který ho málem uzemnil svou strašlivou tlapou.
   „Leť!“ křikl Harry na Colina.
   „Harry!“ křikl Colin.
   „Tak leť!“ zařval Harry, ale to už ho zase popadla ta strašná obří ruka a praštila s ním na zem.
   Harry se ještě ohlédl, jak se Colin zvedá do vzduchu, protože ho obr také málem zválcoval.
   Pak se překulil na záda a spatřil nad sebou obří nohu, jak se k němu zase přibližuje. Tentokrát však už mu selhaly svaly a on neměl sílu se zvednout, prostě jen zavřel oči.
   Vzápětí ho ale něco popadlo a hned nato se ozvala ohlušující rána.
   Harry otevřel oči a uviděl, jak sedí na hřbetě nějakého kentaura a opodál leží rozplácnutá obří ruka.
   „Firenzi!“ křikl překvapeně Harry.
   „Drž se chlapče!“ křikl kentaur a ohnal se okolo rozzuřeného obra, oběhl ho hbitě z druhé strany a střelil mu šíp do ramene, obr se rozzuřeně obrátil zpět, ale to už byl Firenze zase na další straně a střelil šíp obrovi přímo do krku.
   Vzápětí se ozvala další ohlušující rána, jak se obr skácel k zemi.
   „Dobrá práce!“ křikl Harry radostně.
   „Děkuji,“ odvětil Firenze.
   „Firenzi!“ křikl jeden kentaur a přiběhl k nim.
   „Co je, Granesi?“
   „Potřebujeme pomoct, ten gurg je strašně silný, svolej svou družinu!“
   Firenze se rozhlédl kolem sebe, nadechl se, Harry přitom mohl vidět, jak se mu mohutně nadouvají žebra a následně mohutným a silným hlasem tak jakoby zahlaholil, následně na něm hned spočinulo množství pohledů ostatních kentaurů.
   „Drž se, Harry Pottere,“ pravil Firenze a vyrazil kupředu, Harry mohl vidět, jak se Colin vykuleně vznáší nahoře v koruně stromů, kde na něj nikdo nemůže a vyděšeně pozoruje celou scenérii.
   Firenze běžel s ostatními kentaury jako o závod, v běhu zároveň stříleli na ostatní obry šípy, jak jen mohli v ohromných vlnách, Harry viděl, jak Firenze vždycky zavolal a hned nato se spustila další salva šípů a obr padl k zemi. Došlo mu, že salvy jsou lepší než jednotná palba na všechny.
   Pak se ale před nimi objevilo to ohromné monstrum, přes osm metrů vysoký obr válcoval ostatní kentaury jako sekačka trávu.
   „To je Magorian!“ křikl Firenze a ukázal právě na kentaura, kterého obrovský gurg vzal do ruky a začal mačkat.
   „Musíme mu pomoct!“ křikl Harry a přidržel se Firenzovi ramen.
   „Máš odvahu, Harry Pottere?“ zeptal se Firenze a zastavil.
   „Jak se to vezme,“ odvětil nejistě Harry.
   „To mi stačí,“ řekl Firenze a přiběhl k dalšímu kentaurovi z jeho družiny a vzal si od něj smotaný provaz. „Ten obr je příliš velký, musíme ho skolit k zemi, naše provazy jsou ale na něj tenké, musíme ho obvázat tímhle silným, ten ale nahoru lukem nevystřelíme,“ řekl Harrymu.
   „A jak?“ zeptal se Harry.
   „Obvážeš mu to kolem hlavy?“ zeptal se ho Firenze.
   „To myslíte vážně?“ zeptal se vyděšeně Harry.
   „Jsme moc těžcí a neohrabaní, neudržíme se na jeho tělu,“ řekl Firenze a právě se vyhnul jedné ráně palicí od gurga.
   „Já nevím,“ řekl nejistě Harry a začal se, ač nerad, klepat.
   „Ty to zvládneš, Harry Pottere, já to vím,“ ujistil ho Firenze a přiběhl blíž ke gurgovi. „Jdeme na to?“
   Harry se podíval až nahoru do nedohledné výšky na gurgovu hlavu. „To bude můj konec.“
   „Chytíme tě, Harry Pottere,“ ujistil ho Firenze. „Družino, připravit!“
   Všichni kentauři kolem namířili luky na gurga a natáhli tětivy.
   „Až se sehne k zemi, přiběhnu k němu a vysadím tě i s provazem na jeho ramena, rozumíš?“ zeptal se Harryho.
   „Pokusím se vás nezklamat,“ hlesl vyděšeně Harry a třásl se jako osika.
   „TEĎ!“ křikl Firenze.
   Všichni kentauři naráz vystřelili šípy s provazy, které gurga přelétly, v tu ránu kentauři přeběhli neuvěřitelně rychle na druhou stranu, kde vystřelené šípy, teď už však visící dolů, avšak s provazy na nich přehozenými přes gurgova ramena, popadli a sborově zatáhli.
   Gurg se nebezpečně nahnul a poklesl v kolenou.
   „Teď je naše chvíle!“ křikl Firenze a Harrymu kleslo srdce až na zem.
   Kentaur se v tu chvíli rozeběhl osamocený přímo ke gurgovi a k jeho pokleslým ramenům, v tu chvíli Harry už třímal v rukou provaz a Firenze ho rázně vysadil na gurgova ramena, která se vzápětí sama zvedla do vzduchu i s malinkatým Harrym.
   Podklesla mu brada, jak na něj při zvedání zapůsobila tíže, ale vzápětí už stál na gurgově rameni a opatrně našlapoval směrem k jeho hlavě. Gurg měl na sobě ten zvláštní plášť, takže si ho nevšimnul, však také kentauři dole se mu starali o zábavu.
   Harry se belhal po čtyřech až k jeho krku, strašně těžký provaz zatím držel v náručí, avšak to už dospěl k jeho smradlavé hlavě, teď byl čas ho obejít za zátylkem. Harry vymotal provaz a přehodil jeden jeho konec gurgovi přes prsa, avšak málem přitom spadl, protože gurg se teď až příliš ohnal po jednom kentaurovi. Avšak obr v druhé ruce stále svíral Magoriana, který se mu snažil vzepřít.
   Harry se modlil, aby ještě vydržel, a v zápětí se už chytil u zátylku za zadní výstřih gurgova pláště, pomaličku přeručkoval na druhou stranu, ale když se chtěl znovu postavit na čtyři, sklouzl, protože gurg se zase nahnul.
   Zůstal viset za provaz, který se očividně na druhé straně zachytil za něco na gurgově prsou. Harry sebral poslední síly a vyšplhal se s pomocí nohou gurgovi zase na záda. Dosápal se až na rameno a podíval se na gurgova prsa, kde měl viset druhý volný konec smyčky, kterou předtím udělal. Teď už věděl, o co se to zachytilo.
   Provaz držel v ruce gurg a právě teď nenávistně hleděl Harrymu přímo do očí. Následně po něm rychle hmátnul a Harry stačil jen tak tak uskočit a zachytit se za rameno gurga. Následně vytáhl hůlku a namířil na gurgovu hlavu.
   „Amput…“
   Gurg ho ale druhou rukou povalil na záda, takže Harry začal padat před gurgovými prsy dolů. Rozkřičel se na celé kolo, ale dokázal se zachytit za druhý konec lana, který gurg pustil. Druhou ruku gurg volnou neměl, protože v ní stále svíral Magoriana.
   Harry urychleně provlékl provaz smyčkou a v další chvíli slyšel, jak o kus dál sviští vzduch. Ale to už se kolem něj něco mihlo a gurg na poslední chvíli bouchl na své hrudi do ničeho.
   Colin držel Harryho, jak jen mohl, a snažil se stále zůstat na Kulovém blesku, Harry však měl strašlivě zpocené ruce.
   „Nepouštěj se!“ křikl Colin.
   „Neudržím se!“ odpověděl Harry. „Sleť níž!“
   Colin hbitě stočil koště k zemi a přesně ve chvíli, kdy se Harry pustil, dopadl na zem.
   Jenže vzápětí se otočili a viděli gurga, jak se rozpřahuje svou mohutnou tlapou. Oba chlapci zavřeli křečovitě oči a schoulili se do klubíčka, čímž si kryli hlavu, jenže gurg se na poslední chvíli zarazil a v dalším okamžiku mohutně přepadl na záda.
   Ozvala se další rána, tak mohutná, že okolní stromy poškozené od souboje se samy skácely k zemi. Gurg křičel na celé kolo a mával rukama, jak jen mohl, avšak nebylo mu to nic platné.
   Colin pomohl Harrymu na nohy a společně se vydali směrem k hloučku kentaurů, kteří se sešli u gurga. Magorian byl už osvobozen a teď se nad ním sklánělo několik kentaurů, aby ho ošetřili.
   Harry došel společně s Colinem ke gurgově obličeji a k jeho jasně žlutým vzteklým očím.
   Usmál se na něj, jak nejvíc mohl, se vzkazem, že ho dostali, gurg byl však vzteky bez sebe a stále se oháněl zuby nehty.
   „Myslím, že má dost,“ pousmál se udýchaně potlučený Colin.
   „I kdyby neměl, má smůlu,“ odvětil Harry a také se po dlouhé době pousmál.
   Gurg se na jejich úsměvné pohledy díval a v tu ránu mu naběhly spánky a on zatnul vztekle zuby. Náhle se zvednul ze země i s kentaury, kteří ho drželi a kteří jeho titánskou silou odlétli do dálky.
   Gurg se rozbušil na celé kolo a rozeřval se ještě víc, zároveň zpřerážel stromy opodál. Všichni se hned zděsili a kentauři se připravovali na novou salvu šípů, gurg ale nečekal, jeho pohled hned skončil na Harrym.
   Harry jeknul překvapením a dal se na útěk, avšak ohromná gurgova ruka ho měla hned vzápětí a záhy se Harry ocitl osm metrů vysoko před gurgovýma očima.
   Obr se na něj zuřivě podíval a vycenil na něj vztekle své zuby. Harrymu se v tu chvíli ze srdce vytratila veškerá odvaha a v očích měl smrt. Srdce mu doslova šílelo, jak kdyby mu chtělo vypadnout z těla, když se díval přímo do očí gurga, který otevíral svou obrovitou hubu.
   V další chvíli se Harry začal blížit k jeho ústům a ani Firenzeho šípy nebo ty ostatních ho nemohly vyrušit. Harry cítil gurgův odporný dech a zavřel horečně oči. Nemohl se bránit, nemohl vytáhnout ruku k hůlce, jak ho gurg svíral.
   V tu chvíli se ocitl v jeho tlamě, která se hned nato zavřela.
   Na poslední chvíli se mu ale tlama otevřela a Harry pocítil obrovský šťouch do gurgova těla.
   „HARRYMU NIKDO NEUBLÍŽIT!“
   Gurg se otočil a spatřil za sebou stát o dost menšího Drápa, který na něj vztekle valil oči.
   „On nepřítel?“ zeptal se Dráp Harryho, který už pomaličku ztrácel vědomí.
   „ANO!“ rozeřval se na celé kolo Harry a v tu chvíli se gurg rozpřáhl na Drápa, jak nejvíc mohl.
   Dráp mu ovšem rozpřáhnutou ruku snadno chytil, jako když Superman chytí kulku v letu. Následně se Dráp ohnal po Harrym a vytrhl ho obrovi opatrně za sevření, hned nato se druhou rukou rozmáchl a udeřil gurga přímo do jeho odporné tlamy.
   Ozvalo se hlasité křupnutí a gurg se skácel bezvládně k zemi.
   Dráp rozevřel dlaň, na níž ležel nehnutě Harry, a trochu do něj šťouchl.
   Harry pootevřel unaveně oči a pohlédl do Drápovy tváře.
   „Ještě jednou, Drápe, děkuju,“ pousmál se unaveně Harry a ač si to všichni nepřipouštěli, každý obr v tu chvíli přestal bojovat s kentaury a všichni zvedli hlavy k Drápovi.
   „Polož mě dolů, prosím,“ poprosil Harry Drápa, který tak posléze opatrně učinil.
   „Harry, jsi v pořádku?“ přihnal se k němu Colin, který, jak vidno, schytal bolestivou ránu do čela, kde teď měl velikou bouli.
   „Držím se, Coline,“ odpověděl mu Harry, který teď padl na kolena a pohlédl na Firenzeho, stojícího opodál. „Co se stalo, Firenzi, proč obři přestali bojovat?“
   „Jejich nynější gurg stojí na naší straně, Harry,“ odvětil stejně tak udiveně Firenze.
   „Gurg je ale mrtvý… ty myslíš?“ Harrymu to došlo a podíval se nevěřícně na Drápa. „Drápe, ty být velitel obrů!“
   Obrovy oči se nejdřív změnily do zmateného pohledu, pak bylo vidět, jak Dráp usilovně přemýšlí, a nakonec se mu na tváři rozhostil až přehnaný úsměv.
   „Dráp má kamarády!“ zašveholil obr a podíval se na ostatní obry, kteří nejistě popošli.
   „Harry Pottere,“ oslovil ho zraněný Magorian, který se k němu přibelhal, „ukázal jsi odvahu, jakou bych od člověka nikdy nečekal.“
   „Říkal jsem, že ten chlapec je výjimečný,“ podotkl Firenze.
   „Vskutku… vděčím ti za život, Harry Pottere, tobě a tady tvému příteli,“ řekl Magorian a ukázal nahoru na usměvavého Drápa. „Odteď je Dráp i naším přítelem… stejně jako ty, Harry Pottere.“
   „Děkuju,“ odvětil vděčně a nesmírně unaveně Harry, kterého téměř musel podpírat Colin.
   „Firenzi, ukázal jsi v boji nesmírnou kuráž a odhodlání,“ obrátil se Magorian na Firenzeho, „je načase, aby někdo tak schopný velel naší družině.“
   Všichni kentauři souhlasně zadupali.
   „Aniž by se naše zvyky ovšem nějak měly rozšiřovat i do jiných kultur,“ podotkl ještě s přimhouřenýma očima Magorian.
   Firenze se pousmál a Magorian se hned nato rozesmál na celé kolo.
   „Jste u nás kdykoliv vítáni, přátelé,“ pronesl Harrymu a Colinovi, „až budeš zase v úzkých, Harry Pottere, nezapomeň, že kentauři na své sliby nezapomínají, pomůžeme ti i v té nejkrvavější bitvě!“
   Všichni kentauři sborově souhlasili a mohli na Harrym oči nechat.
   „O Drápa se nemusíš bát, Harry,“ ujistil ho Firenze, „my se o něho a jeho kamarády postaráme, mám už totiž plán, jak na Pána zla.“
   „Ale víte…, na Drápovi mi hodně záleží, je to bratr mého přítele,“ řekl nejistě Harry.
   Firenze se k němu naklonil a pošeptal mu: „A proč by ses měl o něj bát, copak sis nevšiml, co má na sobě?“
   Harry Drápa přelétl pohledem a až teprve teď si uvědomil, že Dráp má na sobě jakousi ostnatou tmavozelenou vestu, kterou nikdy před tím neměl.
   „To je Mečořez,“ uvědomil si Harry překvapeně.
   „Tak teď už snad víš, že Dráp se o sebe dokáže postarat,“ pousmál se Firenze.
   „Jsem si tím naprosto jistý,“ pravil Bane podpírající Magoriana. „A ty, Harry Pottere, jsi poprvé za mnoha desítek let zván i se svými nejbližšími přáteli na pasování tady Firenzeho jako válečného velitele naší družiny.“
   Harry překvapeně vydechl a podíval se nevěřícně na Magoriana, který spokojeně přikyvoval.
   „Ač se ti to zdá nemožné, Firenze nám o vás hodně pověděl,“ pravil Magorian, kterého jako by rázem přešla nenávist k Harrymu. „Ale to se týká pouze tebe a tvých přátel, kdokoliv jiný je v našem lese považován za nezvaného,“ dodal ještě vážně.
   „Tak tedy zítra před soumrakem,“ zvolal Magorian a pokynul ostatním. „Musíme už jít, máme hodně raněných.“
   „Tak zatím nashledanou,“ řekl Harry a zamával jim.
   „Na brzkou shledanou, Harry Pottere,“ zavolal ještě Magorian, kterého teď začal podpírat i Firenze.
   „Měj se, Drápe… a dej na sebe pozor,“ zavolal ještě Harry do korun stromů.
   „Harry kamarád,“ zvolal Dráp a poplácal Harryho po ramenou tak, že padnul na zadek. „Harry být hodný.“
   „Na tebe vždycky, Drápe,“ odpověděl mu Harry a vzápětí se už vydali s Colinem směrem ke škole.
   „Nabídl bych ti koště, ale asi by ses na něm neudržel,“ pravil Colin podpírající Harryho.
   „To máš recht,“ hlesl Harry a začal zjišťovat, jak na tom je.
   Popravdě kdyby se svléknul, tak by vypadal jako maskovaný mariňák, kolik na sobě měl modřin a odřenin, Colin nevypadal o nic lépe, na první pohled moc dobře nesnesl ten výlet v obrově ruce.
   „Harry, musím tě ale poprosit, abys mě nenutil na tu jejich oslavu, nebo na co tě to vlastně pozvali,“ pravil Colin s obavami, když konečně vyšli z lesa do zase neprozírné šedivé mlhy.
   „Neboj, Coline, ani mně se tam nechce,“ opáčil Harry, avšak pak zamyšleně dodal: „Ale něco mě tam láká.“
   „To bude ten tvůj smysl pro problémy,“ pousmál se Colin.
   „Tohle, Coline,“ řekl rázně Harry, „byl přesný příklad toho, jak si problémy hledají spíš mě, než já je.“
   „Za těch pět let jsem tě už trochu poznal, Harry,“ uculil se Colin. „Vím, čeho jsi schopný.“
   Harry si povzdechl se vzkazem, že to nemá cenu se přít, a tak se raději dál belhal ke škole.
   „Bylo to ale perfektní, jak jsi vyšplhal na toho obra, všechno jsem to ze shora viděl,“ řekl zažraně Colin. „Až se o tomhle dozví ostatní, tak budou…“
   „O tom se nesmí nikdo dozvědět, je ti to jasné?“ přerušil ho Harry.
   Colin na něj nechápavě pohlédl. „A proč ne?“
   „Nechci, aby někdo věděl, kdo je teď gurg obrů, taky to nechci z mého osobního důvodu, zase by ze mě nikdo nespustil oči.“
   „Ach jo,“ povzdechl si Colin.
   „Hele,“ zarazil ho Harry, „myslím to vážně, nesmíš to nikomu říct, budeme to vědět jen ty, já… a… a Hermiona a Ron, jasné?“
   „No tak dobře,“ svolil tedy Colin a pokračovali dál v cestě. „I když bych si nikdy nepomyslel, že to řeknu, byl jsem rád, že jsem byl u toho.“
   „Ach jo, už je to tu zase,“ povzdechl si Harry.
   „Škoda, že jsem s sebou neměl foťák, víš, jaký bych udělal senzační snímky?“ zasnil se Colin.
   „To jo, přímo z nitra obrovy ruky,“ pravil nevraživě Harry.
   „Tam byla malá expozice a intenzita barvy…“
   „Ty jsi do toho fakt zažranej, co?“ pokračoval dál otráveně Harry.
   „Víš, jaká to je zábava dělat kouzelné fotky?“ řekl rozjařeně.
   „Alespoň že nám dneska odpadl trénink,“ ulevil si Harry.
   „Myslím, že jsme prožili o mnoho těžší trénink, co říkáš?“ uchechtl se Colin.
   „Hlavně to, prosím tebe, nikomu neříkej, to je nejdůležitější,“ ujišťoval se ještě Harry.
   „A proč je to tak strašně důležité?“ divil se Colin.
   „Protože když se o tom dozví studenti, tak se o tom dozví automaticky i profesoři a když i profesoři, tak se o tom dozví i Umbridgeová, což nemůžeme připustit.“
   „Co se nemám dozvědět?“ ozvalo se jim za zády, až oba dva vylekaně uskočili.
   Hned se za sebe podívali, stála tam, v celé své kráse i ošklivosti a s mašlí tak velkou, že jí sahala i přes uši, se na ně culila. Oba dva hned ztuhli a málem jim podklesly kolena, Umbridgeová teď má dobrý a pádný důvod je vyloučit ze školy.
   „O ničem,“ vyhrkl hned Harry.
   „Opravdu?“ uculila se ještě víc Umbridgeová a popošla k nim, čímž se celá nadobro odkryla z nepropustné mlhy. „Popravdě mě to ani tak nezajímá… jako to, co tu vy dva pohledáváte?“
   Harry věděl, že je tak příjemná jenom kvůli Colinovi, kdyby byli o samotě, tak by to byla hned jiná básnička.
   „Potřebovali… šli jsme… my…“ koktal Harry.
   „Potřebovali jsme se nadýchat čerstvého vzduchu,“ pravil nejistě Colin.
   „V čem to je?“ zeptala se Umbridgeová. „Je to snad ve výrazu vašich obličejů? Nebo tím, jak stojíte? Nebo snad těmi vašimi nejistými pohledy? Čím to je, že se mi zdá, jako kdyby jste mi lhali?“ ptala se jich zpytavě a přejela pohledem na Harryho Kulový blesk. „Proč máš s sebou koště?“
   „No… kdyby… no… zkrátka jen pro jistotu,“ koktal Harry.
   „A kdepak je Felix?“ ptala se zase.
   „Nechali jsme ho nahoře,“ řekl Harry.
   „A proč nemáš ty s sebou koště?“ zeptala se Colina, který zase o stupeň více znervózněl.
   „Rozhodli jsme se vzít si jen jedno, to stačí,“ řekl Colin.
   „Takže jste si vzali jen jedno a na něm byste… v případě, že by se cokoliv stalo…,“ řekla a přejela pohledem na Harryho, „unikli od nebezpečí, že ano?“
   „Přesně tak,“ odpověděl Colin.
   „Nevíte náhodou o zvucích, které vycházely před malou chvilkou z lesa?“ ptala se nezadržitelně dál.
   „Popravdě jsme něco zaslechli, ano,“ souhlasil Harry dřív, než mohl Colin vyslovit už automaticky svůj nesouhlas.
   „Takže ano?“ uculila se Umbridgeová. „A to je vše?“
   „Přesně tak,“ odvětil Harry.
   Umbridgeová si prohlédla jejich zubožená těla a její úsměv se ještě více prohloubil. „Vy jste se poprali?“
   Chlapci se po sobě podívali a uvědomili si svůj stav.
   „Ano… Colin mě začal strašně otravovat,“ přiznal hned Harry a Colin začal horečně přikyvovat.
   „Ach, to je zvláštní,“ pousmála se Umbridgeová. „Já jsem nevěděla, Creevey, že se pereš jako holka.“
   „Co prosím?“ zděsil se Colin.
   „Nemohla jsem si nevšimnout toho, jak je tady Harry podrápaný a o poznání více poraněný než ty, ty ses nebránil, Harry?“ divila se Umbridgeová.
   „No… bránil…,“ podotkl Harry a ukázal na bouli na Colinově čele.
   „A kdo si začal?“ zeptala se zase.
   „Já, já jsem si začal,“ vyhrkl Colin a Harry na něj nejistě pohlédl.
   „Dobrá, v tom případě… nemáte tady oba dva co dělat, každému vám srážím po padesáti bodech, buďte rádi, že vás nevyloučím ze školy, na což bych měla plné právo za takové porušení předpisů. Dále, jelikož si opravdu očividně s touhle vaší taškařicí začal Colin, zakazuji mu hrát v následujícím zápase famfrpálu, také zakazuji Nebelvíru jeho post nahradit někým jiným a buďte rádi…, opakuji, buďte rádi, že z toho nevyvodím přísnější důsledky.“
   Oba dva se po sobě zároveň s obavami a zároveň s úlevou podívali.
   „A teď už oba dva mazejte na snídani, nebo pokud někdo bude mít tu potřebu, tak na ošetřovnu,“ řekla Umbridgeová a ukázala jim prstem směr.
   Oba dva se svěšenými hlavami začali kráčet směrem, kterým ukázala, a mlčeli jako hrob.
   „Ehm, ehm,“ ozvalo se jim ještě za zády. „Tohle je, myslím, vaše.“
   Colinovi v tu chvíli vrazila do ruky jeho koště Stříbrný šíp a odkráčela od nich pryč se vztyčenou hlavou, aby jim dokázala, jak je přetrumfla.
   „Kluci mě zabijou,“ posteskl si Colin. „Padesát bodů.“
   „Ale prosím tě, naše počítadlo je stejně už celou věčnost na dně,“ pohodil Harry rukou a vydali se směrem k hradu. „Navíc, jsem rád, že nás nevyhodila ze školy, toho jsem se nejvíc obával.“
   „Co myslíš, že udělá?“ zeptal se Colin.
   „Co jako?“
   „Kvůli tomu, jak nás teď viděla?“
   Harry chvíli přemýšlel a pak pravil: „Myslím, že něco chystá, jinak by nás potrestala o hodně přísněji.“
   „A ještě jednu věc, Harry,“ poprosil ho Colin. „Nechej vypravování tohohle incidentu až na zítřek, je pravda, že dnes bych ty nadávky za ztrátu bodů už neunesl.“
   „Nejsi sám,“ odvětil Harry.