Kapitola 69.

Užvaněné noty

Výtah se pomalu dokodrcal do devátého patra, nejspodnějšího poschodí Ministerstva kouzel v Londýně. Vzduch zde jako vždy byl těžký a vlhký, skoro jako kdyby byl z olova. Temné chodby zde dole tomu jen nasvědčovaly a zdálo se, jako kdyby byly ještě bledší, než bývaly normálně.
   Z výtahu se vyneslo vznášející se tělo a hned za ním vyšla vysoká postava zahalená v kápi, která se hlasitě jako robot sunula temnou a chladnou chodbou přímo ke dveřím naproti.
   Černovlasý chlapec ho se zatajeným dechem sledoval a nevěděl, jestli mu naskakuje husí kůže z té zimy tady dole, nebo z té postavy pod kápí. Avšak pamatoval si, co viděl naposledy. Nezapomněl na žádný detail a tentokrát byl pevně rozhodnut jít za tou postavou.
   Dveře do odboru záhad, tmavé a zcela obyčejné, kouzelník otevřel jako kdyby ho to nestálo ani kousek námahy a následně i s celou vznášející se postavou vplul dál.
   Místnost, ve které se teď ocitli společně s chlapcem, který nezůstával pozadu, mu přivodila téměř srdeční zástavu, tak mocně ho to popadlo. Když znovu spatřil ty černé stěny, podlahu a strop, které tvořily tuto kulatou místnost, tak se mu opravdu začínal zastavovat dech. Svícny stále stejně temně modře hořely, stejný tucet obyčejných dveří bez klik, naprosto přesně nastejno od sebe posazené, mezi nimiž na stěně visely již zmiňované tmavomodré svícny.
   Po zavření vstupních dveří se zde rozhostilo ticho a temná modrá tma, která jenom utvrdila nepříjemnost tohoto prostoru, na nějž jakoby nepůsobil čas.
   Kouzelník se vznášející se postavou se postavil doprostřed místnosti a se svým neuvěřitelně pevným pohledem neuhnul ani na krok.
   Nastalo tiché vyčkávání, při kterém chlapci tuhla krev v žilách. Ten pocit toho, že neví, co se dál přihodí, ho přímo uháněl k šílenství, navíc mu v jádru srdce stále něco říkalo, jak se ho tahle vzpomínka, či vidina nebo co to vlastně je zač, jak se ho tolik silně dotýká.
   V té chvíli se ozvalo potlačené zahřmění, jako kdyby do sebe vrazily dva bouřkové mraky najednou a následně se celá kruhovitá místnost začala nepřehledně otáčet, přičemž podlaha a strop zůstaly netknuté. Stěny a svícny na otáčejících se stěnách se míhaly v nepřehledných pruzích, které se rozpíjely v ubohém tmavomodrém světě tohoto prostranství, působícího nanejvýš nehostinně.
   Chlapec si moc dobře vzpomínal, co tato roztáčející se skutečnost vlastně znamená. Moc ho zajímalo, co udělá postava kouzelníka, až se konečně stěny uklidní.
   Když už ho začaly z míhajících se potemnělých světel bolet oči, tak se konečně otáčející se stěny uklidnily. Nastala chvíle ticha, po kterou chlapec bedlivě kouzelníka pozoroval a nespouštěl z něj oči.
   Postava kouzelníka se rázně otočila přímo za sebe, kde teď chlapec stál a vyšla rovnou k němu. Na poslední chvíli stačil uskočit, ale bylo to tak narychlo, že dopadl bolestivě na zem a narazil si žebra. V té chvíli… v tom okamžiku bolesti a soustředění na jinou věc, ucítil ve své mysli přítomnost někoho jiného.
   Byl to jen letmý prvek, ale pro chlapce to znamenalo jako absolutní zvrat. Okamžitě pochopil, že se až příliš soustřeďoval na děj kolem až zapomněl, že se má bránit proniknutí do mysli.
   Jakmile přestal vnímat okolí kolem něho, což bylo nadmíru obtížné, protože se jeho druhá polovina ze všech sil snažila přijít na to, co to všechno tady má znamenat; začal se bránit.
   Jasně cítil, jak se mu někdo dostal do mysli, jako kdyby mu někdo běhal po těle, jenom to je uvnitř hlavy. V té chvíli se mu bolest, způsobená dopadem, jakoby dostala přímo do děsivých výšin a prořízla mu ještě větší bolestí jizvu na čele. Pokud bylo obtížné se soustřeďovat na obranu kvůli přítomnosti postavy kouzelníka, který právě mířil ke dveřím před sebou, tak tohle bylo přímo nemožné. Hoch zapomněl, že s takovým protivníkem bude muset bojovat i se samotnou bolestí, s jedním z nejintenzivnějších pocitů, které lidské tělo může prožít.
   A tak strašně moc se chtěl dozvědět, co se skrývá za těmi tajemnými neotevíratelnými dveřmi, kterými svými kamarády minulý rok neprošel. V záplavě bolesti ještě stačil pochytit, jak kouzelníkova postava vyndala z hábitu jasně zářící papír, ale to už chlapcovi se zamlžily oči a on padl na studenou černě mramorovou podlahu.
   Ač by si kdokoliv myslel, že už nic neuvidí, chlapec spatřil v černém prostoru dvě odporné kočičí, či plazí oči, které na něj jedovatě hledí a snaží se mu doslova vpíjet zrak.
   „Můžeš jí mít zpátky, Pottere…“ sykl had hadím jazykem v černočerné tmě. „Stačí jen chtít se dozvědět, co je za těmi dveřmi…“ syčel dál had a s každým zasyčením chlapci projela nová bolest jeho jizvou ve tvaru blesku. „Stačí jen chtít…“

   Harryho hlava vyskočila z polštáře tak jako pokaždé, když se mu něco ošklivého zdálo. Stejně jako při všech zlých snech, i teď ho doslova skličoval pot, který byl po celém jeho těle, jako kdyby se musel ve spánku ze všech sil snažit se někomu ubránit.
   Otázky typu: ‚Proč se tohle musí stát zrovna mě?‘ ho už dávno přešly, teď se jeho mysl soustřeďovala na ta děsivá slova, která právě před chvilkou slyšel, na toho hada a kouzelníka, který před sebou vznášel jakési tělo s prstenem na ruce.
   Proč ho znovu zmáhá potřeba vydat se do Odboru záhad? Jaký k tomu má důvod? Opravdu chce zjistit, co je za těmi tajemnými dveřmi?
   Ne, není blázen, aby Voldemortovi naletěl podruhé, nebo potřetí či počtvrté na to, aby se znovu nalákal do pasti. Na to už neskočí…
   …ale přece jenom v něm a v mnoha dalších lidech, kdyby byli v jeho kůži, by se zdálo, jako že jít do Odboru záhad není až zase tak špatný nápad. Má se tam opravdu vydat, vždyť ministerstvo už je z větší části pod mocí Voldemorta.
   Vstávat s takhle obtěžkanou hlavou by se rozhodně nemělo, navíc Harry měl pocit, že jim včerejší brzká Nitroobrana, kterou navíc bohužel museli až příliš urychlit, nestačila na uklidnění jeho divokých pocitů.
   Zase má někdo schytat jeho nadávky? Má si vylít vztek na někom ze svých přátel? Ne, to rozhodně ne, to nemají zapotřebí, raději dnes stráví chvíli sám a bude si i sám nadávat.
   Další věc, která Harryho trkla do hlavy, když vstal z postele, měl na sobě přece jenom stále oblečení, ve kterém byl včera venku, navíc si vzpomněl na poslední událost včerejšího dne.
   Pokud ještě něco mohlo zvýšit jeho vztek, tak je to skutečnost, že Lexter je podvodník a lhář, že je jenom Zmijozelská přetvářka.
   Když sestoupil do společenské místnosti, tak už tam jeho přátelé seděli a o něčem se zarytě bavili. Když Harry přišel, okamžitě na něj spustili vlnu otázek o tom, jestli se včera neprozradil.
   Když pak znovu chtěli jít na snídani, Harry zase zůstal sedět a pobídl je, aby šli sami.
   „Harry, ale nemůžeš Lextera vinit zato, že byl… ty víš kde…“
   „Už jděte Hermiono, já se k vám za chvíli přidám,“ odpověděl jí na to Harry a začal předstírat, že si připravuje učebnice na páteční výuku.
   Hermiona pohlédla na Rona, ten pokrčil rameny a v zápětí oba dva vyšli z průlezu v obrazu ven.
   Harry okamžitě odhodil brašnu a rozvalil se otráveně na křesle.
   „Tak copak nás trápí tentokrát?“ zeptal se dívčí hlas a do sousedního křesla se zanořila Ginny hledíc do Harryho smutných očí.
   „Nic, co bys mohla vyřešit, jasné?“ odvětil Harry nevrle.
   „Byl jsi včera na Nitroobraně?“ ptala se dál.
   „Ano… a zřejmě naposledy,“ odpověděl Harry a odvrátil pohled na druhou stranu.
   „Neříkej mi, že jste se zase pohádali,“ řekla rozhořčeně Ginny.
   „Žádné hádání… a teď o tom nechci mluvit,“ řekl zase nevrle Harry.
   „Ale já ano.“
   „To mě je jedno, nech mě na pokoji, jasné?“ vyštěkl po ní Harry, až se několik Nebelvírských překvapeně ohlédlo.
   „Proč na mě křičíš?“
   „Já na tebe nekřičím,“ řekl rozzlobeně Harry.
   „Tak proč jseš naštvaný?“ ptala se dál a postavila se mu do pohledu.
   „Já nejsem naštvaný…“
   „To vidím, co tě žere?“ zeptala se netrpělivě.
   „TY!“ křikl Harry, až se všichni přítomní po něm udiveně podívali. „Ty a ty věčné otázky ostatních, které jsou horší než samotní smrtijedi najednou.“
   Harry se sebral a vyšel z průlezu v obraze ven, zanechajíc Ginny sedět na místě.
   Z těch věčných otázek už mu vážně bylo špatně, všechno mu to lezlo krkem. Nejvíc ta pravda o Lexterovi bylo něco, jako kdyby mu vrazil dýku do zad, jako kdyby ho podrazil na nejvyšší čáře, jako kdyby ho osobně předal Voldemortovi. Zmijozel je zkrátka Zmijozel.
    Klesal po schodech s největším rozhořčením, se vztekem jaký už dlouho nezažil a s bolestí v duši, která ho přímo dusila jako nedokousaný krajíc chleba.
   Pohledy ostatních po chodbách jako by z něj vysávaly život, jako kdyby z nich cítil tu nenávist, závist, nebo zkrátka odpor, který k němu chovají.
   Nikdo na světě ho zkrátka nechápe, není to žádný hrdina, není nic zvláštního, v jednom měl Lexter pravdu, když tehdy před Halloweenským plesem mu řekl, že není zázrak, v tom se pro jednou nemýlil.
   Harry se v chůzi zastavil a hleděl před sebe nevěřícným pohledem. Viděl Rona a Hermionu jak se baví s nějakou neskutečně odpudivou dívkou. Neříkal jim snad, aby s ní už nikdy nebavili? Jak to, že ani v tomhle ho neposlechnou, vztek se v něm kupil jako zaseknutý novinový stroj. Čím déle na trojici koukal, tím více se mu zvedal z nich žaludek a bylo mu špatně. Neměl už vůbec pocit, že by ho brali opravdu jako nejlepšího přítele, co se zatraceně za tu noc stalo, že ho to tolik donutilo změnit názor?
   „Pottere!“ křikl hlas za ním, až se Harry škubnutím otočil.
   Filch tam stál a držel v ruce své naleštěné okovy.
   „Mám povolení… slyšíte! Na vás mám konečně povolení!?“
   „Co jsem udělal?“ divil se Harry velice nepřívětivým tónem.
   „Vy grázle, vy darebáku a budižkničemu najednou!“
   „Co se stalo?“ zeptala se Hermiona, když se s Ronem připojili k Harrymu.
   „Jste jediný, kdo mu to mohl prozradit!“ křikl Filch.
   „A co proboha?“ zděsil se Harry už značně překvapeně.
   „Tohle!“ zařval Filch a v tu chvíli se kolem nich prohnal Protiva a hlasitě si prozpěvoval:

Filch nám bere dech,
všichni se mu smějem,
má to ale pech,
že si to o něm pějem.
Konečně víme pravdu,
tajemství je venku,
nechci žádnou platbu,
neudělám scénku…
A jedém!

Filch je moták!
Rosomák!
Filch je moták!
Už z něj nejde strach!

   „Já mu to ale vážně neřekl,“ bránil se Harry, který teď už pochopil oč se jedná.
   „Nikdo jinej to nevěděl!“ řval Filch jak pominutý a mával Harrymu okovy před očima.
   „Vy jste moták?“ divili se ostatní a Filch zrudnul vzteky.
   „Budete trpět!“ zařval Filch a na Harryho zápěstí se přicvakl jeden konec okovů.
   „Co to děláte?“ zhrozila se Hermiona.
   „Já vás tehdy varoval Pottere!“
   „Filch je moták, Rosomák! Filch je moták, Rosomák!“ řval Protiva.
   „Za to zaplatíte, budete viset prsty za zeď!“ křikl Filch a zatáhl za okovy.
   „To přece nemůžete!“ křikla Hermiona.
   „Ale ano, můžu,“ odvětil jí horečně Filch a prskal přitom na všechny strany. „Vedení školy se mění a zvláště těžké přestupky se musí přísně trestat.“
   „To že o vás někdo řekne, že jste moták není přestupek,“ ohradil se Ron.
   „Možná,“ prskl Filch. „ale být po nocích venku už je, že ano Weasley!“ křikl mu do tváře.
   Ron hned sklapl, moc dobře si pamatoval, že jeho jediného včerejší den viděli, i když ve zmenšené podobě.
   Harry však přestával mít už na to všechno náladu, už toho na něj bylo moc.
   „Pane Filchi, já to ale vážně nikomu neřekl,“ bránil se Harry a ač byl překvapený, tak místo toho aby zuřil, tak mluvil nanejvýš sklesle.
   „Vaše lítostivé řeči mě neoblomí!“ křikl Filch.
   „Moták Filch řve zkaženě, srdce má jak z kamene!“ křičel Protiva a dělal jim kolečka nad hlavami.
   „Přestaň ty vydřiduchu!“ rozeřval se Filch a znovu silně zatáhl za Harryho pouta.
   „Páni, Filch je moták!“ řvali studenti užasle.
   „On je moták.“
   „Moták!“
   „A dost!“ zahřímal Filch a znovu cuknul s okovy. „Já nejsem žádný moták, to nebylo myšleno na mě!“ bránil se na celé kolo.
   „Argus Filch je moták, nikdo jiný to není,“ řval Protiva. „ jo to je ten vrták, co na všechny zuby cení!“
   Filch vycenil opravdu na Harryho svůj chrup, až Harry mohl vidět jeho napůl vypadané a zežloutlé zuby.
   „To si vypijete!“ prskl Filch a naposledy mocně zatáhl za okovy, načež v dalším okamžiku už Harryho vláčel dál chodbou.
   „Stůjte, to přece nemůžete!“ křičela Hermiona.
   Filch se naposledy zastavil a pohlédl zhnuseně zpříma Hermioně do očí. „Znám přesně anatomii lidského těla, chlapeckého… i dívčího.“
   „To je nám jedno!“ křikla i ta dívka, která byla Harrymu tak odporná. „Přestaňte!“
   Filch se na všechny zašklebil a cuknul zatím nejsilněji za naleštěné okovy svírající Harryho ruku, až mu málem zlomil zápěstí.
   „Au!“ zařval Harry a začal si hladit ruku.
   „V lidském těle je přesně dvěstě patnáct kostí,“ sykl zlostně Filch. „Uvidíme, se kterými začneme.“
   Následně se znovu rozešel s Harrym chodbou ke schodišti. Ron, Hermiona a Cho stále za školníkem šli a stěžovali si, ten to však ale nevnímal, jen se zadostiučiněním tahal Harryho za okovy a v mysli si připravoval, jak ho začne slastně mučit.
   Nad jejich hlavami se proháněl Protiva a stále jim dokola zpíval a Filchovi, motáku Rosomáku, až to Filche začalo opravdu rozčilovat a snažil se na něj po každém přelétnutí dosáhnout a něco mu udělat.
   „Tak ho srazte kouzlem!“ křikl jeden student a všichni se hned rozesmáli.
   Filch se ještě více rozzuřil, právě došli ke schodům a Protiva jim znovu přelétl nad hlavami. Filch byl vzteky bez sebe a začal se po Protivovi ohánět, když v tom se před jeho nohama napnulo lano a následně se Filch začal hlasitě rolovat dolů po schodech.
   Problém byl v tom, že Harry ucítil zatáhání na ruce a v další chvíli už letěl za Filchem.
   „Povedlo se Protivo!“ křikl Otrava.
   Protiva se neměl k odpovědi, protože ho právě přepadával záchvatný smích, až málem mohl vypustit duši. Harry sklouzával z jednoho schodu po druhém, divil se, že mu brýle ještě drží na nose, stále cítil další a další bolestivé nárazy do těla a před ním se ozývaly výkřiky už pořádně domláceného Filche, který konečně přistál na nejbližším odpočívadle se svou neoholenou tváří k zemi a v zápětí se na něj vysypalo jakési mleté zkrvavené maso, protože Filch vrazil do Hagrida, který ho v tu chvíli nesl.
   „Co si proboha myslíš, že děláš Filchi!“ zhrozil se naštvaně Hagrid a začal hňátat rozemleté maso z školníkovo hlavy zpátky do mísy.
   „Co to je?“ křikl Filch z očima od masa. „Co se to sakra stalo.“
   „Nejezte to!“ zarazil ho rychle Hagrid a vytáhl Filchovi z pusy žďabec masa, včetně umělých zubů. „Tohle je vaše,“ řekl a vrazil mu protézu zpátky do pusy. „Tohle zase patří mejm Žroutobrokům, jasný? A co ste mu to proboha proved?“ zděsil se, když uviděl pořádně domláceného chlapce, jak si bolestně hladí tělo.
   Harry zamžoural očima nad sebe, kde se v nedohledné výšce tyčila Hagridova hlava.
   „Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se Hagrid, když konečně dolů přiběhli i Ron, Hermiona a Cho.
   „Asi ne,“ zaúpěl Harry a drtivě si držel bolestivý loket, který mu přímo pulzoval bolestí.
   „Co si myslíš, že děláš, Filchi!“ křikl Hagrid na školníka.
   „Co je zrovna tobě do toho, Hagride,“ ohradil se Filch a začal se zvedat ze země. „Takže Pottere, tohle si odskáčete daleko víc, než ten otravnej Otrava!“
   Hagrid ho ale jedním letmým mávnutím posadil zpátky na zem a naklonil se k němu jako drak.
   „Už sme vám několikrát řikali, že fyzický tresty se na týhle škole nepovolujou!“
   „Ale teď už jo!“ křikl Filch.
   „Cože?“ rozeřval se vztekle Hagrid.
   „Okovy!“ zařval Filch. „Pouta, řetězy a šibenice!“
   „Takže vokovy, jo?“ zahřímal Hagrid, vzal za Harryho bolavé zápěstí, uchopil okovy a jedním malým škubnutím řetěz přetrhl. „Žádný vokovy! Žádný pouta a žádný šibenice, je ti to jasný ty starej škraloupe!“ křikl Hagrid.
   „To si vypiješ, Hagride!“ štěkl Filch. „Nezapomeň, že teď jsi jen obyčejnej študent a nic inačího!“
   „Pokavaď se to tejká tohohle, tak ty budeš muj školník leda tak až začnou padat z nebe karkulinky, ty stará držgrešle.“
   „Já si vyprošuju, abys mě takhle oslovoval!“ ohradil se Filch. „Uděluju ti…“
   „Já jsem nevěděl, že by měl školník právo srážet body,“ ozvalo se jim za zády.
   Lexter se postavil zpříma vedle Hagrida, takže zase vypadal jako trpaslík, avšak hned na to mávl hůlkou a utržené okovy se z Harryho zápěstí svezly z hlasitým zadrnčením na zem.
   „Co to děláte?“ zděsil se Filch a začal vstávat, Hagrid ho ale zase přibouchl zpět na zem.
   „Nemáte žádný důkaz na to, aby jste tady Harryho z něčeho obvinil a tudíž na něm uplatnil jeden z vašich trestů,“ řekl poklidně Lexter a pohlédl Harrymu do očí.
   V zápětí se ale zarazil z toho, co z chlapcova pohledu vycítil, rázem přestal vnímat okolí.
   „Já si vyprošuji, aby jste se takhle ke mně chovali,“ křikl Filch a zase se chtěl zvedat, ovšem znovu skončil kvůli mohutné ruce Hagrida na zemi.
   Harryho ovšem znervózňoval Lexterův pronikavý pohled, snažil se podívat dolů, aby mu nemusel koukat do oči a stále si mnul zápěstí.
   „Takový chování ke študentům, kde si to viděl, člověče?“ zděsil se Hagrid. „Teď už je mi jasný, kde Zlaťák přišel k té ráně, tys mu chtěl něco udělat, ty…“
   „Cože?“ zpozorněl znovu Lexter.
   „No… nesouhlasíte se mnou,“ ptal se Hagrid. „že se Filch chová přinejmenším…“
   „Ne, ne, ne… co jste říkal potom?“ zeptal se překvapeně Lexter.
   „Vo tom, že Zlaťák je poraněnej?“ opáčil Hagrid a pokrčil rameny. „Jo, je to tak, včera sem si toho nevšim, možná, že to má i několik dní, ale napadá mě jedinej člověk, kerej by to moch způsobit,“ řekl Hagrid rozzuřeně a zaryl se pohledem do Filche.
   „Pane školníku,“ oslovil ho jakýmsi zdecimovaným tónem Lexter. „prosím vás, aby jste odešel a začal se věnovat svým věcem, všichni se rozejděte, Hagride, vy pojďte se mnou,“ řekl Lexter a odešel společně se Hagridem nesoucím mísu masa.
   Filch se naklonil k Harrymu a zatnul pěst. „Vy… vy… vy…“ chvíli přemýšlel a pak vyprskl. „bídáku!“
   V zápětí konečně vstal ze země, sebral si zpřelámané okovy jako nějaké miloučké plyšáky a nasupeně odkráčel pryč.
   Harry se také konečně zvedl, zjistil, že všichni už se rozešli a dokonce už zůstali jen Hermiona a Ron, ta dívka už tu nebyla.
   „Jseš v pohodě?“ zeptal se Ron.
   „Vypadám tak snad?“ odvětil naštvaně Harry.
   „Hele, jestli si chceš na někom vylít vztek, tak si posluž,“ řekla Hermiona a společně se s Ronem se postavili před něj.
   Harry na ně sklesle koukl a pak otráveně zakroutil hlavou. „Dejte mi už s tím pokoj… co to mělo zase znamenat?“ zeptal se podrážděně.
   „Co tím jako myslíš?“
   „Zase jste se bavili s tou holkou,“ odvětil Hermioně nakvašeně Harry. „Řekl jsem vám, aby jste se s ní už nebavili.“
   „A nejseš už tak trochu paranoik?“ opáčil mu Ron.
   „Nechci jí už vidět, rozumíte?“ sykl na ně zlostně Harry a začal kráčet do Velké síně.
   „A koho ještě nechceš vidět, hm?“ zeptala se Hermiona.
   „Spoustu lidí, skoro všechny, některý obzvlášť.“
   „Třeba Lextera?“ nadhodil Ron.
   Harry se zastavil a pohlédl jim do tváře.
   „Viděl to každý, jak ses na Lextera ksichtil, Harry,“ odvětila Hermiona. „To se mi snad zdá, jenom proto, že ses o něm dozvěděl pravdu ještě neznamená, že je špatný!“
   „Viděla jsi někoho ze Zmijozelu, kdo byl měl čisté úmysly?“ zeptal se Harry rozhořčeně.
   „No…“ přemýšlela Hermiona a úzkostlivě zkřivila obličej. „no… třeba… Firehallová ze třeťáku, ta není tak špatná.“
   „A není to náhodou ta, kvůli které měli všichni Nebelvírští na sedadlech ultradlouhé připínáčky?“ odvětil Harry.
   „No… byla to legrace,“ bránila se Hermiona, i když moc dobře věděla, že to ona kvůli tomu vyváděla ze všech nejvíc.
   „Nemá to cenu,“ odvětil Harry a vyrazil zase do Velké síně.
   „Až doteď jste si rozuměli, Harry,“ pokračovala dál neoblomně Hermiona. „Opravdu to chceš zkazit? Nedokážeš pochopit, že by se i on mohl změnit?“
   „Tak co znamenalo to na začátku roku?“ zeptal se Harry. „To, jak klidně dovolil smrtijedům odejít z ministerstva.“
   „Sám jsi říkal, že to dělal kvůli někomu,“ pravil Ron.
   „Já si ale myslím, že to dělal kvůli tomu, že je smrtijed,“ řekl Harry.
   „Děláš si legraci?“ zhrozila se Hermiona. „Takže od zlého Zmijozela rovnou ke smrtijedovi?“
   „Přesně,“ odvětil Harry. „To vám nebylo nikdy tak divné, že se tu najednou z čista jasna objevil? Celé roky jsem o něm nevěděl.“
   „Stejně jako o Siriusovi, Lupinovi, nebo Aberforthovi a že už jsme s nimi něco prožili,“ řekla Hermiona. „Nevysvětlil ti náhodou už proč se tak náhle objevil?“
   Harry sice s nechutí se nad tím zamyslel, v tu chvíli si vzpomněl na Lexterova slova, o tom jak se snažil zachránit Lily, na Aberforthova slova, o tom jak bránil jí a Jamese při druhém útoku Voldemorta, opravdu je jeho zloba oprávněná?
   „Harry, pokud to nechceš udělat kvůli němu, udělej to kvůli nám,“ prosila ho Hermiona. „Ještě pořád jseš náš nejlepší přítel… nebo snad ne?“
   Harry jí pohlédl zpříma do tváře a skálopevně řekl. „Samozřejmě… jen… jen mě to ranilo.“
   „Nejseš sám, taky jsem na něj chvilku dostal vztek,“ řekl Ron.
   „Proč to tajil?“ stěžoval si Harry. „Takhle je to pro mě daleko větší rána.“
   „Přestaň na to myslet, to je ten důvod proč to tajil,“ řekla mu Hermiona. „když jsi na to nemyslel, vycházeli jste spolu dobře a o to mu šlo.“
   „Přesně,“ souhlasil Ron.
   „No, tak dobře,“ povzdechl si Harry. „Budu se snažit… na to všecko zapomenout.“
   „A když už, tak bychom ti mohli poslat dalšího Zapomínáka,“ zažertoval Ron, Hermiona ho ale hned zpražila jedovatým pohledem, takže zmlknul a zmizel ve Velké síni.
   Harry se posadil se svými kamarády ke stolu a znovu se nechutně podíval na polospálenou a studenou snídani, která byla více zelená a černá, než… prostě než má být. Rozhodně tam bylo více zeleniny, než ostatního.
   Ginny přišla až po chvilce a naštvaně na Harryho házela očka, ten si po chvilce povzdychl a odvrátil pohled, rozhodně se jí nechtěl omlouvat, i když věděl, že by si to zasloužila.
   „Budu hádat,“ ozvala se Hermiona. „seřval tě, co?“
   „Tak jest,“ přitakala Ginny a Ron se na Harryho zaksichtil.
   „Až budu chtít speskovat svojí malou sestru, tak vím, na koho se obrátit.“
   „Dej pokoj Rone,“ ohradila se Ginny. „Jestli sis nevšiml, tak už nejsem malá a určitě jsem dospělejší než ty.“
   „Pf!“ ofrnil Ron nos a obrátil pohled na Ginnyinu sousedku Hermionu, hned se ale vrátil ke svému talíři.
   „Kam jsi mi to zase koukal?“ zarazila se Hermiona.
   „Já… nikam,“ řekl Ron stranou.
   „Proč mi pořád čumíš do výstřihu?“ zděsila se Hermiona.
   „Protože…“ Ron se uculil. „Protože tě m… sakra, nesmím na to myslet, nesmím na to myslet.“
   „Tebe to pořád ještě nepřešlo?“ uculila se Ginny.
   „Ale už to budou tři měsíce,“ připomněl Harry.
   „To abych toho ještě využila,“ zaradovala se Hermiona. „rychle si připravte brky… Rone, jak mě máš rád?“
   „Vzhlížím k tobě láskou nehynoucí, chci být s tebou celý čas plynoucí, budu tě líbat na tvá líčka, až budeš zavírat svá v…“
   Ron zrudnul jako růže, nacpal si plnou pusu a otočil se na židli zády ke všem, protože se u stolu strhnula strašlivá vlna smíchu, která se uklidnila až když do Velké síně vstoupila Umbridgeová a muzikanti začali jako na zavolanou hrát.
   Ředitelka měla dneska přímo gigantický cylindr, který by vypadal velký i na Hagridovo hlavě, obrovskou vykasanou sukni a přes čelo měla šátek s mašličkou uprostřed. Nesla se jako dáma, když procházela kolem stolů a na Harryho házela až příliš významná gesta, která se mu rozhodně nelíbila.
   „Rone, mrkej na ten klobouk,“ oslovil ho Dean.
   „Po zbytek snídaně už se neotočím,“ řekl Ron uraženě.
   „Ale ňo ťak ti můj malej cukloušku…“ zašišlala Hermiona s úsměvem a pod Ronem začala drncat židle včetně jeho zubů a uší rudých jako rajská omáčka.
   „Podívejte,“ upozornil je Harry překvapeně, až se otočil i Ron.
   V obvyklé várce ranní pošty se k Draco Malfoyovi začal snášet dolů jakýsi podivný výr s ještě podivnějšíma špičatýma ušima. V drápech svíral jakýsi dlouhý tenký předmět, který spadl Malfoyovi přímo před talíř.
   Draco jej uchopil a začal z něho trhat obal, následně se na stůl vykutálel nablýskaný Nimbus 2006, neuvěřitelně úzké, rovné a špičaté koště. Všichni Zmijozelští se na něj nevěřícně koukali a snažili se ho alespoň dotknout, Malfoy nakonec povýšeně a vyzývavě mrknul do dálky na Harryho, který otráveně stočil jinam pohled. I on dostal koště, ale ve třetím ročníku, když začal vzpomínat od koho, tak se mu začalo dělat špatně.
   „Idiot jeden,“ řekl zhnuseně Ron.
   „To zase jeho tatínek něco vykradl,“ zkonstatoval Seamus.
   „Nepochybně,“ souhlasil Dean.
   „Stejně nemá na Kulový blesk,“ řekl Ron.
   „Určitě ne na nebezpečný model,“ pousmál se Neville a poplácal Harryho po zádech.
   „Tohle ale není sranda kluci,“ upozornila je Ginny. „Zítra hrajeme zápas s Mrzimorem, nezapomeňte.“
   Tahle novinka, jak vidno, zkazila Seamusovi, Deanovi, Ronovi i Sloperovi chuť k jídlu.
   „Ještě jim to připomínej,“ pokáral jí Colin.
   „Ty mlč, tebe bych nejraději přerazila vejpůl,“ odvětila Ginny naštvaně. „Pokud vyhrajeme, budeme na tom podobně jako Zmijozel, ten prohrál, když jejich výhra byla zrušená kvůli podvodu, který jim nevyšel.“
   „Alespoň jedné věci se nemusíme bát,“ zkonstatoval Seamus. „že většinu našich hráčů odvezou na lehátkách.“
   „Nejásej předčasně, nezapomeň, že hrajeme bez jednoho hráče, navíc všude bude ta zatracená mlha. I když to říkám nerada…,“ zakončila ho Ginny a pohlédla na chlapce poblíž. „budeme muset zase spoléhat tady na Harryho.“
   V té chvíli se začalo ozývat po Velké síni jakési potlačené pípaní a křik, všichni okamžitě zjistili, že to vychází od učitelského stolu.
   Umbridgeové její klobouk doslova bušil na hlavě, jako kdyby pod ním měla divoké vlasy, které se horečně snaží dostat ven. Umbridgeová šlehla zděšeným pohledem na Percyho, který si hned kvapně připravoval hůlku, aby zakročil, ale to už se ředitelčin obrovský klobouk protrhl a následně na ní začaly kálet celá hejna stříbřitých ptáčku, hlasitě nadávajících, až musela s Percym, snažícím se ptactvo odehnat, vyběhnout ven z Velké síně za hlasitého smíchu studentů.

   Po velice vyčerpávající snídani, obědu a večeři, stejně tak i děsných předmětů a nehledě na špatně strávené odpoledne se ještě z rána umlácený Harry znovu psychicky připravoval na Nitroobranu.
   Hermiona mu ještě naposledy opakovala, aby se na Lextera nezlobil, aby zkoušel s ním vyjít dobře, protože se mu to rozhodně vyplatí. Harry sám o sobě věděl, že to je pravda, ale chvíli mu trvalo, než se zcela vyrovnal s tím co nastane a než udusá všechnu tu zlobu a zažene myšlenky a vzpomínky.
   Následně už jako Pegas se snesl k vrbě mlátičce, která vždycky kvůli Pegasovo rychlosti ho nestačila nikdy uhodit a v zápětí už běžel temnou vydlabanou chodbou pod zemí. Dnešní cesta se mu zdála poněkud kratší, protože se pořád přemáhal, aby na nic nemyslel, zvláště pak až dorazí do Chroptící chýše, když už na něj dozajista čeká jeho učitel.
   V zápětí doběhl do chýše a ještě dole v zaprášené a zašlé předsíni se proměnil do svého normálního těla, aby se mohl ještě naposledy vzpamatovat a říct si, aby na všechny ty zlé myšlenky zapomněl.
   Prošel další místností a pak po zaprášených schodech až nahoru do té oné místnosti s jednou postelí. Celá chýše se jako vždycky sama nakláněla a vrzala, jako kdyby do ní strkal houf jeskyních obrů. Vešel do dveří a okamžitě spatřil, jak Lexter netrpělivě přechází z kouta do kouta.
   „No konečně, tady jseš Harry,“ řekl a přihnal se k němu. „Poslouchej, musím ti něco strašlivě důležitého říct.“
   „O co se zase jedná?“ odvětil Harry nevrle a zase se začal přemáhat, aby nemyslel na problémy.
   „Jde o něco strašlivě důležitého,“ pokračoval Lexter. „byla to náhoda, že jsem se to dozvěděl a díky bohu, že se tak stalo.“
   „Tak řeknete mi už konečně, co se děje?“ odvětil Harry.
   „Ten Gryf, je zraněný.“
   „Myslíte Zlaťáka?“ pochopil Harry.
   „Samozřejmě,“ přitakal Lexter. „Musíš mě pro všechno na světě poslechnout, je to nanejvýš důležité.“
   „To už mi říkáte po padesáté, o co se jedná?“ zeptal se Harry netrpělivě.
   „Nesmíš… opakuji nesmíš se už nikdy proměnit v Pegase,“ řekl Lexter a hleděl mu zpříma do očí.
   „A to proč?“ divil se Harry.
   „Zkrátka nesmíš, ani kdyby… prostě mě poslechni krucinál!“ křikl Lexter, až se Harry téměř lekl. „Nesmíš!“
   „Tak dobře,“ řekl Harry překvapeně. „A proč proboha?“
   „Bojím se ti to říct, v téhle chvíli je nevědomost lepší, než kdybys to věděl,“ řekl Lexter a snažil se to říct mile.
   Harry se znovu rozzuřeně nadechoval, ale pak přivřel víčka a celou svou vůlí si začal vzpomínat na Hermionina slova o tom, že má zapomenout na problémy.
   „Tak dobře, tak pojďte na Nitroobranu,“ řekl Harry a snažil se přemoci.
   „Jseš v pořádku?“ zeptal se Lexter.
   „Samozřejmě, že jsem v pořádku!“ vykřikl Harry. „Každý se mě ptá, jestli mi něco není a už mě to nebaví…“ pak se ale zarazil a znovu si začal celou svou vůlí vzpomínat na to, že se má přemoci.
   „Co se to s tebou děje?“ zděsil se Lexter, který očividně ucítil jeho námahu.
   „Prosím, mohli bychom přistoupit k Nitroobraně, já už na to nechci myslet,“ žádal ho Harry a Lexter po chvilce přistoupil k němu a dal mu ruku nad hlavu.
   „Tohle asi jen tak nepůjde Harry,“ obával se Lexter. „Vůbec jsi necvičil, cítím z tebe veliký zlom.“
   „Samozřejmě, včera jsme měli Nitroobranu brzy, nesmíme to posunovat,“ odvětil Harry nedočkavě.
   „To není v tom Harry,“ upozornil ho Lexter. „jedná se o to, co ti kladl na srdce samotný profesor Snape, to ty sám musíš cvičit, naše hodiny jsou jenom částí celé výuky.“
   „Tak… tak já začnu cvičit, ale pojďte už na to,“ řekl nedočkavě Harry. „Čím dřív, tím lépe.“
   „Ale musíš se uklidnit, ano?“ pravil Lexter. „A musíš mi slíbit, že budeš cvičit, Pán zla z tvých proniknutí opravdu začíná zuřit.“
   „A jak to…“ Harry se chtěl naštvaně na něco zeptat, ale potlačil to v sobě a znovu se uklidnil. „Na nic nemyslím,“ řekl a zavřel oči.
   Lexter, který jakoby předvídal něco zlého, se na Harryho obezřetně podíval a pak mu znovu dal ruku nad hlavu a dělal s ní neurčité kruhy.
   „Jsi tu sám… „ začal nesmírně uklidňovacím tónem. „jen tvá mysl bez těla, na které působí jakákoliv tíže… už necítíš žádné problémy… ty jsi nechal stranou, aby se jimi zabývali jiní… jseš naprosto klidný a uvolněný… nemáš žádné zlé pocity, ani potřeby… cítíš, jak ti mírný vánek čechrá lehce vlasy… jako kdyby ti dodával nové doušky života… žádné potíže… jen naprostá souhra harmonie… rovnováhy… a klidu… legilimens.“
   Tíže opravdu ustala, ovšem s problémy to byla jiná kapitola, protože Harry okamžitě spatřil, jak Lestrangová stojí na lokomotivě a pohazuje si s kuličkou se zakletými prefekty. ‚Musím je zachránit, musím je dostat do bezpečí, Lestrangová zabila Siriuse, musím ho pomstít…‘ „nemysli na to…“ ozvalo se mu náhle v mysli. ‘Nemyslím na to… nemyslím na problémy…‘ Harry si to začal vrývat do mysli, i když právě visel za lokomotivu a Lestrangová mu šlapala po prstech… právě spatřil Nevilla a Lenku, jak se na ně žene ArkNunda a jak po nich střílí šípy nemrtví… ‚Nesmím na to myslet, nesmím…‘ Harry si to stále dál a dál opakoval, ale dnes se to zdálo o hodně těžší, ne-li nemožné… právě viděl Malfoye držet kámen, právě bude ukraden a moc Harryho matky, to, za co položila život, vše nadarmo… ‚Nesmím… nesmím na to…‘ Harry začal mít čím dál větší problémy, jeho mysl byla vše, jen ne uvolněná a on se začínal soustřeďovat na své vzpomínky… právě se před nimi rozvalilo na zem Gryfovo poraněné tělo a záhy se vedle ukázal obr, Gryf a obři, Gryf a obři…
   Rázem všechna síla působící na Harryho mysl ustala a Harry se znovu vrátil do Chroptící chýše, s pohledem skončil na smrtelně překvapeném Lexterovi.
   „Ty jsi tam byl!“ křikl Lexter. „Ty jsi věděl, že je Gryf poraněný.“
   „No a co?“ divil se Harry udýchaně, zjistil, že ho jejich poslední zkouška dost vysílila.
   „No a co?“ zděsil se Lexter. „Bože, něco tak důležitého.“
   „A CO?“ křikl Harry naštvaně.
   „Ty!“ odvětil také naštvaně Lexter. „To ty jsi na tom tak důležitý.“
   „Já už ale nechci být!“ zakřičel Harry. „Už mě příšerně štve to vaše tajnůstkářství, které prožívám celý svůj život!“ rozkřičel se Harry. „Nic mi neřeknete, za to se ke mně chováte jako k batoleti, které je nebezpečné samo sobě! Něco vám řeknu Lextere, hodně… hodně jsem se přemáhal, ale teď už na to kašlu, dokavaď mi neřeknete pravdu, tak dlabu na vás všechny, NA CELÝ SVĚT!“
   „Harry prosím uklidni se, tohle je k ničemu…“
   „Přesně tak!“ odvětil Harry.
   „Už jsem ti milionkrát říkal, proč to všechno tajíme.“
   „To je ta neprašivější výmluva, jakou jsem od vás všech slyšel… jsem snad příliš mladý na to, abych si neuvědomoval, že jsem řekl slovo Voldemort, když mě to nutil říkat Brumbál pořád dokola?“
   „Brumbál tě to nenutil říkat, navíc to bylo v době, kdy to nebezpečí nehrozilo…“
   „Všude samé lži,“ řekl Harry nechutně. „Lžete mi přímo do tváře, Lexi!“
   Lexter bolestivě zkřivil obličej a odvrátil pohled. „Přiznávám, že jsem ti někdy lhal, ale opravdu jsem to dělal jen kvůli…“
   „Už jsem řekl, aby jste přestal s těmi směšnými výmluvami,“ utnul ho Harry. „LHAL JSTE MI PŘÍMO DO TVÁŘE! LŽETE MI CELÝ TENHLE ROK LEXTERE!“
   „To není pravda,“ ohradil se Lexter.
   „JEDNO ZALHÁNÍ O TOM KAMENI A JEZERU BYCH PŘEKOUSL,“ řičel vztekle Harry, až z něho kapal pot. „ALE TO ŽE MI DO OČÍ LŽETE CELOU TU DOBU TOLIKRÁT, BYCH SI NIKDY NEPOMYSLEL, DĚLÁTE TADY PŘECE MNOU TY VAŠE SMUTNÉ OBLIČEJE A PŘITOM NEJSTE NIC JINÉHO, NEŽ VRAH!“
   „Co to říkáš?“ zeptal se překvapeně Lexter.
   „Teď už chápu proč jste neměl zábrany zabíjet,“ řekl ledově Harry. „PROTOŽE JSTE VRAH, PROTOŽE TO VY JSTE SMRTIJED.“
   „Co to povídáš?“ divil se ještě více Lexter.
   „JÁ TO O VÁS VÍM LEXI, BYL JSTE VE ZMIJOZELU, LHAL JSTE MI CELOU TU DOBU, NEJSTE ŽÁDNÝ PŘÍTEL MÝCH RODIČŮ, NEJSTE NIC TAKOVÉHO, JSTE JE PRACHSPROSTÝ LHÁŘ A JÁ VÁS ZA TO NENÁVIDÍM!“
   „Harry, přísahám že…“
   „Vy si můžete přísahat leda tak na toho svýho páníčka,“ ucekl Harry. „Jménem mého otce, jste nás pekelně zklamal, Lexi.“
   „Ne, to ne Harry, to neříkej,“ zděsil se Lexter a přistoupil až k němu. „Tvou matku a otce jsem miloval…“
   „Lžete,“ sykl Harry nenávistně.
   „Přisahám ti Harry,“ hlesl Lextera padl chlapci k nohám. „Přísahám ti, že bych nikdy neublížil tvým rodičům, ani tobě.“
   „Víte co?“ zeptal se Harry a naklonil se k němu. „UŽ SE STALO! TEĎ UŽ VÍM PROČ JSTE TY SMRTIJEDY NECHAL NA MINISTESRTVU ODEJÍT, VÍM TAKY, PROČ JSEM SE NA TU JEDNU JEDINOU PITOMOU VĚC NEMOHL PTÁT, MUSÍM UZNAT, ŽE JSTE TO HRÁL DOCELA DOBŘE, ALE JAK JSEM ŘEKL, NA VŠECHNO MUSÍM PŘIJÍT NA VLASTNÍ PĚST!“
   „Harry, omlouvám se, že jsem ti neřekl, že jsem ze Zmijozelu, ale já nejsem smrtijed,“ prosil ho Lexter na kolenou.
   „NENÁVIDÍM VÁS, JE MI Z VÁS ZLE, VY PARCHANTE, ZA VŠECHNO, CO JSTE PROVEDL MÝM RODIČŮM, ZA VAŠE LŽI MĚ DO TVÁŘE! NENÁVIDÍM!“
   Harry se celý udýchaný a rozzuřený obrátil, vyběhl ven ze dveří a ještě naposledy se otočil na klečícího Lextera. Následně se před jeho zraky přeměnil v Pegase, aby mu dokázal, že ho neposlechl a seběhl už v koňském těle po schodech dolů.
   Možná, že měl jiné tělo, ale jeho zloba se v něm stupňovala jako horká pára ve vařící konvici, ze všeho se mu chtělo zvracet a hlava ho úplně třeštěla, byl jako slepý, vrážel do rozbitého nábytku a do stěn, dokonce na jeho koňských očích se objevily první slzy.
   Následně už sbíhal do díry pod zemi se strašlivou bolestí v srdci, v mysli měl jen zlobu na Lextera, na to, jak ho podvedl, jak se před ním přetvařoval, všechno to do sebe zapadalo, Lexter je opravdu smrtijed, to proto pustil ty smrtijedy na ministerstvu, to proto pořád před ním tají tu jednu důležitou věc, teď to všechno jasně dávalo smysl, akorát tu bolest v jeho srdci způsoboval ten strašlivý pocit, jak mu to mohl udělat, po celou tu dobu, všechny ty příjemné pohledy Umbridgeové, její chování, Lexterovo skvěle zahraná nenávist k ní, všechno to zkrátka do sebe zapadá jako skládačka. Jen ten výsledný celek Harryho potápěl až na dno toho nejhlubšího příkopu, čímž se dusil a nemohl se pořádně nadechnout, věděl jen to, že Lextera ze srdce nenávidí.
   V tom se ozvala ohromná hluboká rána, která ho rázem vrátila do reality. Kůň zavrávoral, naštěstí ale byla chodba příliš úzká na to, než aby upadl. Ovšem Harry neměl ani zdání, co to mohlo být.
   Jenže následovala další rána a kůň pocítil, jak mu na hřbet padají zrnka hlíny drolící se ze stropu.
   Harry se podíval nad sebe a uviděl obrovskou prasklinu táhnoucí se po stropě téhle veliké nory směrem k východu, kam mířil.
   Instinktivně začal couvat zpět a když se ozvala už třetí rána, slyšel, jak se ze předu ozývá hřmění a chodbou začal náhle vát silně vzduch. Harry se ještě naposledy podíval nad sebe, kde se puklina rozevírala a v další chvíli už zíral na bortící se chodbičku před sebou.
   Na nic nečekal, jen tak, tak se otočil a začal uhánět směrem zpátky, co mu síly stačily. Viděl nad sebou tu puklinu, jak se při další ohromné ráně ještě více rozrostla a stále ho dohání, přičemž hřmění za ním neustává, jak se chodba bortí k zemi.
   Uháněl ze všech sil nadkoňskou rychlostí, až konečně dorazil k východu do Chroptící chýše, následně ho doslova smetla ohromná přívalová vlna z chodby a celé masy hlíny ho odhodily na křehké zdi chýše, takže propadl až do vstupní místnosti.
   Nakonec se ještě všude stále rozléhalo hřmění dopadající hlíny a ulehajícího nábytku, Harryho uši však pod nánosem suti, který teď ležel na jeho koňském těle, slyšely jakési kroky ze shora. Pochyboval, že to je Lexter, navíc by na něj nejraději zaútočil, tedy kdyby musel, i když jeho Pegasské tělo schytalo spoustu ran. Kroky se však rozléhaly stejně jako další halas celou chýší, Harry slyšel, jak to prochází horními patry a místnostmi, až to konečně stouplo na první schod prvního patra.
   Pak se stalo něco, co si Harry ze všeho nejvíc nepřál. Všechen halas, hřmění, prach, hluk i skřípot najednou ustal a po chýši se rozhostilo doslovné mrtvolné ticho.
   S tímhle faktem ztuhla Harrymu v jeho Pegasském těle krev. Těžce polkl a pohlédl ke schodům, odkud se teď ozývaly kroky, což bylo to jediné, co bylo v chýši slyšet. Kroky se odrážely od rozmačkaných a zahnilých stěn a doléhaly strašlivě děsivě Harrymu do uší. Neměl odvahu hádat, co to je, ale moc dobře to tušil, což ho děsilo ještě víc.
   Jeho ujištění se potvrdilo, když dolů sestoupila neuvěřitelně černá kápě s širokými rameny, to vše v neprůhledně černém provedení, z čehož šel absolutní smrtelný strach, který teď Harry pociťoval.
   Snažil se v tu chvíli ze všeho nejvíce nepohnout svým tělem, aby neupozornil Démona na svou přítomnost. Moc dobře věděl, že kdyby byl člověkem, tak už dávno klepe strachy zubama. Zrychlující se dech se mu začal srážet mrtvolně v hrdle až to dusilo a srdce mu nadskakovalo příšerným strachem, jako kdyby vůbec nepomáhalo, že je v těle Pegase.
   Tak to tedy je, Lexter byl jediný, kdo věděl o jejich setkáních v chýši, takže když Harry zjistil pravdu, poslal na něj jeho učitel tu nejhorší zbraň v historii země.
   Démon sestoupil až dolů a pomalu otáčel hlavou, překrytou černou kápí. Harry zase mohl vidět ty stejné rudé oči, jaké viděl v prosinci v bubákovi, ovšem tyhle byly o něco více opravdovější. Harrymu doslova něco vysávalo z těla život, cítil, jak v jeho přítomnosti se jeho tělo neúprosně začíná třást, jak chladne i ten poslední závan větru a naděje na záchranu.
   Démon přešel pomalu těžkými kroky místnost a stále se velice pomalu rozhlížel kolem sebe, jako mrtvola, což nejspíš také byl. Harry stále tajil dech jak jen mohl, ale zdálo se mu, jako kdyby Démon snad viděl i skrz smrtelně tichou tmu, která zde panovala.
   Jenže hned na to Démon odhrnul svůj černý plášť a vyndal z pod něho něco, co Harry i v černočerné tmě poznal. Něco jako kosa teď dopadlo svou násadou na zem, až se všude kolem zvedl prach, který neslyšně začal dopadat na zem. Harry viděl svýma Pegasskými očima, jak z kovu ostří kosy odkapává krev, jak se tvoří přímo uvnitř kovu a kape na zaprášenou podlahu.
   Démon prudce drapl za kosu a jedním strašlivým švihnutím zbortil celou stěnu chýše. Následně jako kdyby on sám zařídil, aby vše utichlo a teď očekával, kde se co pohne. Také, že Harry se pořádně lekl, ale naštěstí se stačil včas uklidnit. Moc dobře věděl, že nemá žádnou zbraň proti Démonovi, jeho jediná zbraň je zůstat neodhalen.
   Démon přešel praskající dřeva pod jeho nohama a došel až k hroudě suti, pod kterou ležel Pegas.
   V tu chvíli se stalo něco, při čem Harry málem vykřikl, uslyšel totiž ten strašlivý Démonův dech, to nervy drásající hluboké oddychování přímo za zády, když se Démon rozhlížel po místnosti a čichal v prostoru jako šelma.
   V tu chvíli dýchání za Harryho zády dosáhlo přímo příšerných hranic, normální člověk by se z toho už docela zbláznil, nebo by omdlel strachy, ale Harryho zraky teď skončily na strašlivé Démonově kápi, která zkameněla v pohledu směrem na něj… oba dva na sebe chvíli zírali, jako šelma a gazela, Harrymu ta chvíle připadala jako věčnost.
   Démon se ve vteřině rozpřáhl a následně vzduchem prosvištělo ostří kosy, které zazvonilo jako pila a kosa se zabodla přímo do hromady suti, v té chvíli Pegas vzepjal svá křídla a všechen binec ze sebe smetl, teď na sebe zůstali koukat, Démon vysekl kosu ze suti, ale tentokrát se nerozpřáhl.
   Napřímil ruku naproti Pegasovo srdci a Harrymu se v tu chvíli začala podlamovat kolena, Démon přešel až k němu a jeho plamen představující ústa se rozevíral, Harry cítil ten sežehavý pocit, čmoud čpící po popeli, zvratcích a hnilobě, v tu chvíli na Harryho vyšlehl jakýsi černočerný plamen, či dým.
   Ucítil, jak ho celé tělo brní, před sebou slyšel skřeky, patřily mámě, zase viděl okamžik, kdy jí zabíjel Voldemort, slyšel hlasy kouzelníků na Odboru záhad, když právě Sirius mizel v oblouku, začal pociťoval ohromný smutek, neštěstí a hned na to se ozvala i bolest. Kůň se sesul na zem a krčil se v příšerným bolestech, Harry viděl sama sebe v prázdnotě trpět, klátit se v bolestech, které působí na jeho mysl i tělo. Neměl sílu jít dál, Démon z něj nic nevysával, naopak na něj foukal tu nejjedovatější věc, stesk z celého Harryho srdce a strašlivou bolest, dva nejhorší lidské pocity, kvůli kterým Harry teď začínal omdlévat.
   Chlapec se přestával hýbat, padl hlavou v té prázdnotě, ve které teď byl a hruď se mu přestala pohybovat. Propadal se do takových muk, že to jeho tělo neuneslo. Viděl všechny své nejbližší umírat najednou, cítil příšernou bolest po celém těle a navíc cítil zlobu. Byl na konci sil, Démon ho dostal.
   V té chvíli se Harryho prsten jasně rozzářil, chlapec se znovu vrátil do mysli Pegase, který teď ležel na zemi, a nad kterým se skláněl Démon.
   Pegas zazářil jako ta nejjasnější hvězda, jeho světlo proplulo i stěny chýše, hned na to se Démon vznesl do výšky a i když se snažil se vzepřít, práskl sebou o stěnu opodál. Pegas se vzepjal na zadní a hlasitě zařehtal, přičemž zamával kopyty.
   Jenže Démon se nedotčeně postavil, vyndal ze své kápě svou zbraň, rozpřáhl se a záhy vzduchem prosvištěla jeho kosa, kterou na Pegase hodil a která se zabodla těsně vedle jeho pravé zadní nohy, až hlasitě zadrnčela.
   Pegas se naštval, znovu se vzepjal, mocně nabral sílu a vzduch a vyvrhl jí z úst v oslepujícím bělostném, skoro až stříbřitém proudu světla na Démona, který záhy zmizel v nepřeberné záři.
   Kůň stále dál ze sebe vypouštěl tu mocnou Pegasskou moc, čekal až do poslední chvilky, až se jeho plíce zcela vyprázdní od vzduchu, až začal celý vyčerpaně chrčet, tehdy konečně ustala jeho snaha.
   Na druhé straně se však odkryla kápě, za níž se ukázal neporušeně Démon, který napnul k Pegasovi ruku.
   V zápětí se vedle vyděšeného koně začaly ozvat vrčivé zvuky a hned na to zabodlá kosa přiletěla Démonovi zpátky do ruky.
   Harry se srdcem až někde u kopyt a s nervama na pochodu se otočil, vyrazil, co mu síly stačily. V chýši se nevyznal, slyšel však Démonovo strašlivé dýchání za zády, to ho popohnalo, rozeběhl se přímo proti dveřím, až je rozrazil a proběhl na druhou stranu.
   Místnost ve které se objevil, byla nanejvýš podivná. Všechno se zde kymácelo, vrzalo, ze země trčely uvolněná prkna, stejně tak ze stropu i ze stěn. Vlastně celé stěny se pohybovaly, křehký a už značně rozmlácený nábytek poletoval po místnosti, jak se podlaha natřásala, až téměř Pegas nebyl schopen udržet rovnováhu, navíc mu stále kolem uší prolétávala hejna netopýru, celé tohle prostranství smrdělo jejich pachem, Harry pochopil, že tohle bylo bývalé apartmá Aberfortha.
   Jenže ve předu u stolu stáli tři staří a nepřívětivý duchové, kteří hned vzaly kudly a sekyry ze stolu a se svou uslintanou tváří se začali belhat k Harrymu, zřejmě si chtěli nakrájet čerstvé koňské maso.
   Tu ale se stěna za Harryho zády doslova rozletěla na kusy a za ní se neúprosně objevil Démon třímající v ruce svou mocnou zbraň.
   Duchové rázem zděšeně zmizeli a Harry se rozběhl dál, jak jen mohl. Přitom do něj vrážela posouvající se prkna, občas na něj něco spadlo ze střechy, ovšem Démon šel asi jako průvodce džunglí. Svou mohutnou kosou ničil vše, co mu stálo v cestě a doháněl Harryho, který se snažil přeskakovat poletující stoly a rozmlácené židle.
   Několikrát si nabil a když už běžel kolem jakýchsi monstrózních stojacích hodin vysokých od země až ke stropu, kopyto se mu zanořilo do ztrouchnivělé podlahy až si tím téměř zlomil nohu. Zůstal ležet, dýchal jak splašený, srdce mu bilo přímo neuvěřitelným tempem, v očích měl smrtelný strach.
   Znovu se mocně nadechl a i když jeho záře stále ještě nepohasla, tak ze sebe vyloudil další vlnu mocného světla, které jako by spalovalo všechny mocnosti zla. Ovšem Démon prošel jeho světlem zcela nedotčeně a znovu se rozpřáhl se svou kosou.
   Pegas se rozeřval na celé kolo a zamával svými ohromnými křídly, v tu chvíli vzlétnul do prostoru, čímž se vymanil z podlahy a mohl utíkat zase dál. Jenže moc daleko to nešlo, hned na to narazil na stěnu, čímž byl v pasti.
   Se smrtelným pohledem se podíval na Démona třímajícího v ruce kosu, jakoby na rozdíl od něho více držel rovnováhu v téhle strašlivé místnosti. Harry věděl, že teď už mu došly všechny trumfy, bonusy už jsou z kapsy, žádná zbraň už ho nezachrání, nejspíš jen zavření očí a očekávání krutého konce.
   Však také se k tomu schylovalo, Démon na nic nečekal, kráčel až k němu, rozpřáhl se kosou, která zase zasvištěla prostorem… teď už to musí přijít. Teď, když Démon mávnul kosou ke koni.
   V poslední chvíli svého útoku se mu však noha probořila ve stejném místě, jako před tím Harrymu a Démon se posléze oběma nohama probořil do ztrouchnivělé podlahy a ještě ho potom přikryly obrovité hodiny, které na něho dopadly v příšerném třesku.
   Pegas na nic nečekal, proběhl nad hodinami, začal se proplétat spletitou místností, klusal, co mu síly stačily, už opravdu jeho nervy mlely z posledního, neměl odvahu už na nic jiného, chtěl konečně domů. Vyběhl z té strašlivé místnosti, za ním se ozval lomoz tříštícího se dřeva, Harry zahlédl ještě na poslední chvíli, jak hodiny doslova vylétly do vzduchu a Démon se lehce vyhoupl ven.
   Pegas běžel místnostmi jako smyslů zbavený, v té chvíli se další dveře rozrazily a dovnitř vtrhnul další Démon, který na něj smrtelně zachrčel, až se mu skoro zatmělo před očima. Harry vyběhl po schodech nahoru, neběžel do místnosti s  jednou postelí, mířil až do podkroví chýše, kde rozrazil střešní okno a vyřítil se z něho ven jako dělová koule.
   Konečně se na pohybující se střeše plné větru a polámaných dřevěných desek vzpamatoval, ale hned v zápětí si uvědomil, že právě hledí do tváře Démonovi se třemi rohy, tomu nejhoršímu ze všech, který má největší, majestátně zdobenou kosu a ze všech tří mu z ní nejvíc kape krev. Harry neměl čas uhnout, Démon byl rychlejší, stačil jenom zaslechnout svist ostří ve vzduchu, rychle zavřel oči a očekával poslední bolest v životě.
   V té chvíli se mu nad hlavou prohnal orel, který vrazil do kosy, odklonil jí, i když ještě stačila Pegasovi odříznou chomáč jeho hřívy, jejíž odlétající kusy se v mohutných záblescích ztrácely ve vzduchu.
   Pegas sebou praštil na zem, až málem sjel po střeše dolů. Avšak takové štěstí neměl orel, který byl vážně poraněný a hned na to se změnil na Lextera, který bohužel sroloval až dolů, kde se zachytil hrany chatrné střechy.
   Démon sklopil kosu a na celou scénérii se povýšeně díval, jeho pohled však neskončil na Harrym, ale na Lexterovi.
   „Harry!“ křikl Lexter udýchaně, podle všeho zažíval velké bolesti. „Harry, změň se zpět! Prosím! Změň se zpět!“
   Harry neměl náladu poslouchat jeho řeči, ta zloba kterou Démon ještě více posílil v něm zůstala i nadále a jen tak nevymizela.
   „Pro všechno na světě! Změň se! ZMĚŇ-SE!“ řval Lexter jak pominutý, to už ale před ním vstanul Démon a uchopil svou smrtící zdobenou kosu, z okna v zápětí vyšli dva další Démoni, kteří se postavili vedle Pegase.
   „Lextere!“ křikl Harry, najednou cítil strach, bál se jako malé dítě, v téhle tmě necítil v tu chvíli náhle nic jiného, než jen úzkost a bolest, které stále více překrývaly zlost, přece jenom měl Lextera uvnitř, hluboko uvnitř pod tlustou vrstvou vzteku rád.
   „To je to poslední!“ křikl Lexter vyčerpaně. „Změň se zpět… prosím!“
   Harry si byl už od předchozích chvil jistý, že Lexter je smrtijed, ale pokud je pro něj ochoten zemřít, splní alespoň tohle, konec konců se stejně nemůže zachránit, mají ho v pasti.
   Proto už noční mlha za chvilku usedala na tvář vyděšeného chlapce, který hleděl na Lextera, držícího se z posledních sil hrany střechy.
   Lexter na něj pohlédl a když zjistil, že se Harry změnil zpět na chlapce, s úlevou se na něj usmál, úsměvem, jaký Harry už dlouho neviděl. Následně ale pohlédl nahoru, kde stál vykonavatel jeho rozsudku, tentokrát Démon neměl už v úmyslu minout, ani nikdo jiný nevěděl, že tady Harry a Lexter jsou.
   Harry při pohledu na Lextera byl nanejvýš zmatený, nevěděl, kde se to v něm bere, ale cítil najednou přes všechnu tu nenávist, cítil… on se o něj bál, cítil starost.
   Démon se rozpřáhl, kosa se zablýskla v noční mlze a následně…
   „Dost!“ rozlehlo se po střeše.
   Démon se bleskurychle otočil, ze střešního okna teď vylezla Umbridgeová a oklepala ze sebe zhnuseně prach.
   „Tedy, jak jste tady v tom mohli pobývat?“ divila se.
   Následně se otočila na tři Démony, jako kdyby z nich neměla ani trochu strach a vážným hlasem řekla. „Tady jste skončili pánové, Pán zla vám vzkazuje, že se už o zbytek postarám.“
   Démon stojící nad Lexterem se pomalu otočil a přešel pomalu a lehce po nesmírně příkré střeše až k Umbridgeové, které se hned na ústech objevil odpudivý výraz znechucení. Démon si k ní přičichl, následně jí vykasal rukáv a svou masivní okovanou rukavicí jí sáhl na znamení zla, pečlivě ukrytého pod nánosem oblečení.
   Následně se Démon s ujištěním otočil a přišel až k ležícímu Harrymu. Harry si moc dobře pamatoval, že vidět Démona nikdy není dobré, navíc se tenhle s těmi třemi rohy k němu sklonil a vytáhl svou druhou ruku.
   Na prostředníčku měl jakýsi osten, kterým zaryl Harrymu bolestivě do tváře, až se zatnutými zuby vyčerpaně zasyčel a Démon mu na ní udělal malou svislou krvavou čáru, Harry se smrtelným zděšením zjistil, že má tvář od krve.
   „Tak jděte už,“ řekla Umbridgeová. „Expelliarmus!“
   Následně hůlky Harryho a Lextera skončily v její ruce. Démoni se ještě jednou nevrle podívali na Umbridgeovou, která jim jejich pohledy moc nadšeně neopětovala a následně zčista jasna na místě zmizeli.
   „No konečně, už jsem si myslela, že mi tu radost nedovolí,“ pousmála se Umbridgeová. „To jsme to moc hezky nedopadli, že?“ zeptala se a rozhodila ruce. „Tak… snad abych začala, nechci tady na tom mrazu ještě dostat rýmu,“ řekla a zasmála se, jako kdyby to bylo něco vtipného. Následně opatrně přešla k Lexterovi, držícího se na hrany střechy z posledních sil a potěšeně si u něj klekla. „Takže Harry, mohla bych tě poprosit, aby ses změnil zpět na Pegase?“
   „A proč?“ zeptal se Harry chraplavě, protože byl už dosti vysílen.
   „Proč?“ opakovala Umbridgeová potěšeně. „Tys mu o tom neřekl, Lexi?“
   „Harry, ať uděláš cokoliv, neproměňuj se v Pegase,“ prosil ho omámeně Lexter.
   „Ale copak, copak, takovéhle řeči si odpusť,“ pohodila Umbridgeová a poplácala Lextera na zmožených prstech, kterými se jen tak tak držel hrany střechy. „Opíráš se nohama trochu o tu rozvrzanou barabiznu, tak bys mohl ještě chvíli vydržet viset, co ty na to?“ uculila se Umbridgeová. „Popravdě tě obdivuji, co jsi pro Pána zla všechno udělal, překousnout i to učit takového spratka jako je Potter, ještě teď si pamatuji, jak jsi ten úkol, co ti Pán zla zadal nechtěl.“
   Harry právě zaslechl slova, která ho k jeho nechuti utvrdila v jeho přesvědčení, držel se okraje střešního okna a vyděšeně zíral svou krvavou tváří od Démona na Lextera držícího se za roh střechy, v tu chvíli se mu srdce naplnilo neskutečnou zlobou.
   „Takže je to tak,“ ozval se Harry naštvaně. „Zradil jste mě.“
   „To… to není pravda Harry, nevěř jí…“ upěl Lexter, Umbridgeová měla pravdu, trochu se zapíral nohama, ale držel se z posledních sil.
   „Řeknu ti pravdu o Lexterovi, Harry,“ poposedla si Umbridgeová. „Popravdě byl tak neschopný, že nejenom, že zradil tebe, ale i samotného Pána zla, ani nám neřekl o těhle vašich setkáních, musela jsem se to dozvědět až od těch tvých užvaněných bot.“
   „Bot?“ divil se Harry opřený o střešní okno. V tom mu to ale všechno došlo, v tu chvíli se začínal považovat za toho největšího pitomce v dějinách, to Dobby myslel těmi notami, přeslechl se, Umbridgeová říkala boty, ne noty.
   „Kdybys věděl, jak pracně jsem to z těch zatracených bot musela páčit,“ řekla zhnuseně. „Nakonec mi včera, než jsem je zničila prozradily, kam chodíte na Nitroobranu, ovšem včera jste tu nebyli, což mě velice překvapilo… mimochodem Harry, co jsi pohledával u Filche v pracovně.“
   Harry měl v sobě zlost, jakou už opravdu dlouho necítil, zuřil na všechny, trochu i na Hermionu a Rona, ty kteří mu poradili se spřátelit s tím prolhaným Lexterem.
   „Co jsi tam dělal?“ ptala se znovu.
   „Na záchodě došel toaleťák, Filch má běhavku, myslel jsem, že bude mít zásoby,“ zažertoval Harry, i když mu moc do smíchu nebylo, zato Umbridgeová se smála dobrou půlminutu, než se konečně uklidnila.
   „Ostatně, to mi teď je jedno, Filch je idiot, jenom se mi hodí jeho škrobená povaha,“ pousmála se Umbridgeová.
   „Nech Harryho jít,“ hlesl Lexter.
   „A… tos mi připomněl, takže Harry, určitě tě překvapilo, když jsem nenechala toho Démona, aby našeho drahého zrádce tady zabil. Vím ale, že ho máš stále ještě trochu rád… zkrátka abych to neprodlužovala, proměň se v Pegase, nebo to tvůj milý profesůrek schytá.“
   „Pro mě za mě,“ sykl Harry znechuceně.
   „Vida,“ hlesl Lexter spokojeně. „Alespoň k něčemu je ta zloba.“
   „Já tě varuju Harry,“ řekla Umbridgeová a namířila svou krátkou hůlkou na Lextera.
   „Zabil bych ho sám, kdybych mohl,“ křikl Harry, sice byl na Lextera neskutečně naštvaný, ale na to, co právě řekl by neměl.
   „Dobrá, tak tohle mi nevyšlo,“ řekla Umbridgeová a přiložila si prst ke rtu, přičemž přemýšlela. „Aha, už to mám, a co takhle Hermiona? Je to holka, vsadím se, že pro holky máš slabost.“
   „Jděte k čertu!“ křikl Harry, který se teď klepal jako osika, jaká byla venku zima, i když to bylo možná také nervama.
   „Mé poslední varování Pottere,“ řekla tentokrát smrtelně vážně Umbridgeová. „Buď se teď hned proměníš, nebo tvá kamarádka zemře.“
   „Nezemře Harry!“ křikl Lexter. „Navíc by ti to nikdy neodpustila.“
   „Vy tak mluvte o odpouštění!“ křikl Harry.
   „Nehádejte se mi tu jako dvě báby, tak jak to bude?“ zeptala se jich už řádně netrpělivě, protože už jí nebavilo stát na příkré střeše.
   „Harry, ne!“ upozornil ho Lexter.
   Harry se chvíli rozmýšlel, ale ve chvíli, kdy si představil Hermioninu usměvavou tvář, její vstřícný charakter a neoblomné přátelství, měj jasno.
   „Tak dobře,“ hlesl jí na to neochotně.
   „Bravo… tak do toho,“ pousmála se Umbridgeová a popošla k Harrymu.
   „Harry, pro všechno, co je ti svaté, neproměňuj se v Pegase,“ prosil ho Lexter držící se zuby nehty.
   „Hermiona mi za to stojí, to právě vy by jste to měl pochopit,“ řekl Harry naštvaně.
   Umbridgeová se v tu chvíli rozesmála, na celé kolo, až tím Harrymu dodala ještě více mrazu do těla, ale hned na to jí náhle vrazilo do těla kouzlo.
   Rázem se svalila na zem a ke střeše jí připoutaly provazy.
   „Harry!“ křikl někdo ve vzduchu.
   Harry na něj vůbec neviděl, mžoural očima, až se mu podařilo rozpoznávat jakéhosi kouzelníka sedícího na koštěti.
   „H-h-h-Harry!“ ozval se znovu, to Harrymu stačilo, usmál se na celé kolo a zamával mu.
   „Felixi!“ křikl a záhy se jeho osobní strážce snesl na střechu. přičemž se trochu probořil do prken.
   „Jsi v p-p-pořádku?“ zakoktal.
   „Už je to dobrý, já vás tak rád vidím,“ ulevil si Harry stiskl mu potěšeně ruku.
   „Felixi?“ ozvalo se od okraje střechy.
   Felix hned přiběhl Lexterovi na pomoc, Harry však vzal svou hůlku Umbridgeové z ruky a postavil se na chatrné střeše vedle Felixe, který se snažil vytáhnout Lextera nahoru.
   Nakonec se mu to podařilo, ale hned se lekl, když uviděl Harryho mířícího na Lextera.
   „H-h-h-Harry, co t-t-t-to děláš?“
   „Není to ten, za kterého jsme ho považovali, Felixi,“ řekl Harry.
   „Harry poslouchej mě, všechno, co ti Umbridgeová napovídala byla lež, věř mi,“ prosil ho Lexter.
   „Jak vám mám po tomhle ještě věřit?“ zděsil se zdrceně Harry.
   „Harry, o-o-o-on není z-z-zlý,“ řekl Felix.
   „To si jen myslíte,“ odvětil Harry a nespouštěl z Lextera namířenou hůlku.
   „Harry, osvoboď mě,“ ozvalo se jim za zády. Umbridgeová na ně poulila smlouvavě oči. „To já jsem ti řekla pravdu, vzpomínáš?“
   „Vy jste možná ještě horší než on,“ křikl Harry.
   „Okamžitě mě pusť!“ křikla na něj a zavrtěla se jako kobyla.
   „To neudělám,“ odvětil Harry.
   „Za to budete pykat!“ křičela Umbridgeová. „Lextere, ty! Ty už se ve škole neukazuj! Máš padáka! Padáka! A ty… ty rádoby ochránce!“ křikla a vpíjela se očima do Felixe. „Moc dobře vím, jakou roli ty boty měly, teď se teprve budete divit!“
   Následně se začala celá zmenšovat, až se v mžiku proměnila v hada, Lexter bleskově vyškubl Harrymu hůlku z ruky a šlehl kouzlem po hadovi, ten ale byl už dávno pryč, když zmizel škvírou v prknech střechy Chroptící chýše.“
   Harry pohlédl na Lextera ozbrojeného hůlkou, v té chvíli neměl slov, jen obezřetně přešel k Felixovi.
   „Harry, věř mi, já nejsem ten zlý,“ ujišťoval ho Lexter.
   „To mi Moody ve čtvrtém ročníku tvrdil také,“ odvětil Harry. „Už vám nevěřím Lextere, pro mě za mě si třeba nebuďte smrtijed, ale já už vám nevěřím.“
   Felix mrkal pohledem z jednoho na druhého, pak popadl své koště a řekl. „H-h-h-Harry, jsi z-z-zraněný,“ všiml si.
   Harry si to uvědomil a sáhl si na krvavou tvář, jeho ruka byla okamžitě rudá, cítil na tváři otevřenou svislou ránu a jak mu z ní vytéká krev.
   „Co mi to udělal?“ divil se Harry.
   Lexter se otočil a odhrnul si na temeni vlasy. Harry spatřil jizvu po tom samém rýhnutí, jaké Démon udělal jemu samotnému. Lexter se následně otočil a s hlasitým povzdechem řekl. „To je znamení, které Démon dává svým dětským obětem, které nechává naživu. Poté, co dosáhnou asi třiceti let začne jizva po ráně pálit, a než tě Démon zabije, překříží jizvu další jizvou.“
   „Vám je určitě víc než třicet,“ řekl Harry. „Myslím, že už vím proč jste naživu.“
   Lexter sklopil zrak, ale stále nebyl ochoten Harrymu vydat jeho hůlku.
   Felix znovu znejistěl a raději k Harrymu přišoupnul koště. „Harry, ty s-s-si sedni na koště a-a-a od-d-dleť zp-p-p-pět do hradu.“
   „To je pravda, Umbridgeová může zavolat posily kdykoliv,“ dodal Lexter.
   Harry se na něj naštvaně podíval, ještě teď ho po celém dnešním dni bolelo tělo, v očích měl zlost, kterou šlehal jako rozzuřený drak.
   „A moje hůlka?“ zeptal se už trochu klidněji.
   „Ráno bude ležet na tvém nočním stolku,“ řekl Lexter a pokynul mu s hůlkou v ruce, aby si nasedl.
   „Jak jste se o nás dnes vůbec dozvěděl?“ zeptal se Harry ještě Felixe.
   „T-t-t-to t-t-ten skřit-t-tek,“ zakoktal Felix, který byl stále ještě nejistý z Harryho reakce a začal také poněkud podezíravě hledět na Lextera. „Prý zaslechl U-u-u-um… ředitelku m-m-mluvit o tohle místě, D-D-D-D-Dobby mi řekl, ž-ž-ž-že nejsi v p-pposteli, tak jsem se v-v-vydal sem.“
   Harry přikývl a nasedl ztrhaně na koště. „Zvládnete to tu?“
   „Jistě,“ pravil Felix a vyloudil ze sebe kvapný úsměv.
   Harry ještě naposledy naštvaně pohlédl na sešlého Lextera, následně už zmizel na obloze a namířil si to přímo do Bradavické školy a potom hned do postele, v jednom měl jasno, nejlepší bude, když se z toho všeho pořádně vyspí.