Kapitola 74.

Co se stalo před 50-ti lety

Ještě stále všichni udýchaně oddychovali, dokonce i Brumbál a Aberforth, podle všeho je Voldemort tentokrát pořádně prohnal. Za to Harry jako jediný se pohnul, zvednul se ze země a přešel k prázdné truhle, kde ještě před chvilkou leželo tělo jeho maminky. Ucítil ještě vůni jejího těla, cítil ještě jak tam před chvilkou ležela, vůni kterou ani po těch strašně dlouhých letech nezapomněl. Stále cítil to pouto, které k ní i přes ta dlouhá léta má, a teď je z ničeho nic zase pryč.
   Brumbál chvilku na Harryho hleděl a pak pokynul Lexterovi, aby ostatní odvedl, nakonec v té malé místnosti zůstali jenom Aberforth, Brumbál a samozřejmě i Harry.
   „Lexter měl pravdu,“ ozvalo se po chvilce od Harryho. „Byla tady… celou tu dobu… a nic jste mi neřekli.“
   Brumbál k němu přikročil a pevně mu pohlédl do očí, Harry však na to mu pohled opětovat neměl odvahu, celý se třásl a marně hladil místa, kde před chvilkou leželo tělo.
   „Neřekli jsme to kvůli tobě,“ pravil vážně Brumbál.
   „Kvůli mně?“ zeptal se Harry až to nevyznělo jako otázka. „Kvůli mně děláte všechno co mě tak bolí?“
   „Lily sloužila jako tvá ochrana,“ pokračoval Brumbál. „ta moc trvá i po její smrti, ovšem není aethónka, musela být zde aby ochrana fungovala.“
   „To vy jste jí do toho navedl,“ pokračoval Harry a tón jeho hlasu se měnil v nenávist. „To vy za to můžete, řekl jste ať se obětuje…“
   „To jsem jí neřekl,“ přerušil ho vážně Brumbál. „Ale máš pravdu, poté co jsem zjistil pravou skutečnost, nabídl jsem jí toto kouzlo.“
   „Aby zemřela,“ doplnil Harry. „Neměl jste právo jí to říct, zneužil jste to, vyzradil jste to co bylo v Černé kronice, vy jste zabil mojí mámu.“
   „Harry, posloucháš se co říkáš?“ oslovil ho Aberforth. „To Brumbál neudělal, když se v té době Voldemort o něčem takovém dozvěděl, šel by po Lily a Jamesovi až na kraj světa, Brumbál jí pouze řekl jeho podezření o cílech Voldemorta, ale to ona se svobodně rozhodla za tebe položit život a tím tě ochránit.“
   „Jak to že to víte?“ zeptal se Harry Aberfortha. „Vždyť vy jste byl také ředitel… vy jste… byl jste jen krátce, pak jste odešel, proč, prosím řekněte mi alespoň jednou, proč?“
   Aberforth pohlédl na Brumbála, chvíli Harry si myslel, že ti dva umí telepatii, ale pak Aberforth pokračoval: „Asi bychom mu to měli říct, Albusi.“
   Brumbál zakabonil tvář a neznatelně pokýval hlavou.
   „Ale na to se posadím,“ řekl a vykouzlil v koutě tři pohodlné židle naproti sobě.
   Aberforth se pousmál a sedl si hned na tu první, Brumbál na druhou a třetí stále zůstávala prázdná.
   „Harry?“ zeptal se Brumbál. „Ty nebudeš sedět?“
   Harry chvíli váhal, konec konců ho nohy sotva držely, tak raději tedy přešel ke křeslům a posadil se.
   „Všechno to začalo v době, kdy se v roce 1325 narodil Nicolas Flamel, byl to velice zdatný student, jeden z nejlepších za poslední léta, ale stejně tak i nejpilnějších, vystudoval v Nebelvíru, potom co vyšel se začal věnovat své vášni, zabýval se alchymií. No a poté se stal ředitelem Bradavic, což samozřejmě spolu obnáší i jisté tajemství o kterém až do jisté doby věděli jenom ředitelé,“ řekl Brumbál a mrkl na Harryho. „Avšak on jako první se začal zabývat problémem, že by se dědicové mohli časově minout, což by byla naprostá katastrofa a zkáza kouzelného světa tak, jak ho známe a tak celé své úsilí střebával na výrobu bájného kamene mudrců, zázračného materiálu na výrobu elixíru života. Nakonec se mu to na sklonku svých stých narozenin podařilo a se svou o dva roky mladší ženou Perenellou žili a čekali, až se dědicové narodí. Po celou tu dobu tedy už nebylo tajemství pouze v knize, ale i jinde. Ale to však není tak důležité, Flamel by nikdy to tajemství nevyzradil.
   Dá se říct že ředitelé byli blížícím se tisíciletím velice znepokojeni a nikdo na tom postu nechtěl vydržet tak dlouho. Vzpomínám si, jak se za našeho mládí v roce 1855 ve škole vyměnili hned tři ředitelé.“
   „Stále jste mi neřekl co se stalo před padesáti lety,“ pravil po chvilce odmlčení Harry.
   „Harry, jak víš,“ přebral štafetu řeči Aberforth. „já jsem o šest let starší než Brumbál, on ještě v té době nezažil co je Grindelwald zač, protože ten chodil se mnou do třídy. Já jsem se stal bystrozorem, protože jsme byli tady s bratrem, který vyšel školu o šest let později, velice zdatní studenti, Brumbál se věnoval všemožným jiným činnostem, ovšem já jsem stále měl oči upnuté na Grindelwalda.“
   „V téhle době…“ přejal slovo zase Brumbál. „se hodně roznesla ta pověst o jakýchsi dědicích, která se jednou omylem rozkřikla kvůli jednomu… řekl bych tak psychicky postiženému řediteli, který však naštěstí nestačil vyzradit celou pravdu, pouze dva dědice.“
   „Stejně si myslím,“ ozval se zase Aberforth. „že za tu svou blbost chudák nemohl, v té době ve škole totiž byli dost velcí šprýmaři. Avšak abychom pokračovali, Grindelwalda po dokončení školy absolutně fascinovala tahle záležitost co se týče dědiců. Bral všechny možné prameny a knihy které o Salazarovi sehnal, byl úplně uchvácen jeho vizí, dokonce prý Grindelwaldovi sousedi ho po nocích vídali, jak podnapilý křičí ve svém domě zlovolná kouzla a Salazarovy názory. Věděl jsem, že dřív nebo později se stane něco špatného a to se také stalo.
   Začal cestovat po celém světě, prošel všechna místa, kde byl Salazar, až konečně našel informaci, že po sobě Zmijozel nechal jakýsi bájný deník, ve kterém je uchována jeho duše, jeho mysl.“
   „Ale, deník jsem přece měl já,“ namítl Harry. „ Toma Raddla.“
   „My mluvíme o jiném deníku,“ řekl Brumbál. „o deníku, který Zmijozel po sobě zanechal, když se obával, že by ho stáří dohnalo a on by nemohl dokončit svou krvavou vizi.“
   „Ovšem o čem chci mluvit,“ pokračoval Aberforth ve vyprávění. „Grindelwald začal být přímo hysterický, skoro v každém městě se dopouštěl vražd a to i na mudlech, začal zabíjet a to bylo to, čeho jsme se tolik báli.
   V té době jsem byl jedním z nejlepší a zároveň nejlépe utajovaných bystrozorů, dostal jsem jako hlavní úkol zlikvidovat Grindelwalda za každou cenu i kdybych při tom měl obětovat svůj vlastní život.“
   „Ano, tady vidíš Harry jaká je práce bystrozora nebezpečná, proto jsem se dal k učitelování,“ pravil Brumbál.
   „Mě se v tom moc velký rozdíl nezdá,“ hlesl Harry a Aberforth se rozesmál.
   „Tak tedy,“ pokračoval když se dosmál. „šel jsem po něm dnem a nocí, prošli jsme několik států a dokonce i kontinentů, byl jsem pryč celé desítky let a hledal ho, ale Grindelwald se již tolik vypracoval, že nebylo možné ho tak lehce polapit. Pokaždé za sebou odstraňoval stopy, to znamená že vraždil ty, co ho viděli. Byl to proradný černokněžník, který nehleděl na mrtvoly a klidně je přešlapoval. Pamatuji si, jak jsme se jednou střetli, od té doby jsme oba dva na sebe pohlíželi daleko ve vyšších sférách, protože jsme věděli jak opravdu mocní jsme. Avšak ani po těch dlouhých letech jsem ho nebyl schopen porazit, avšak má bystrozorská práce mi vynesla takovou pověst, že mne moji zaměstnavatelé takzvaně vykopli a já se mohl ujmout ředitelování Bradavic, to bylo myslím v roce 1938, v té době jsem se dozvěděl o dědicích a navíc už tu hodně dlouho pracoval také můj bratr.“
   „Ano,“ přejal řeč Brumbál. „o Aberforthovi se totiž roznesla fáma že neumí vůbec číst, i já jsem ho tím občas pošťuchoval,“ pravil rošťácky Brumbál. „přesto mi řekl o těch dědicích…“
   „Cože?“ divil se Harry.
   „Byli jsme oba učitelé, nikdy jsme si nic navzájem netajili,“ vysvětlil to Brumbál. „Samozřejmě nám došlo, že už se blíží konec tisíciletí a tak jsme začali pozorovat, jestli si nějaký student už nevyzvedl některou z těch dvou hůlek, které měly patřit právoplatným dědicům.
   V té době jsem navázal kontakt s Nicolasem Flamelem a velice dobře jsme se spřátelili, řekl mi o kameni mudrců a souhlasil s případnou destrukcí kamene, kdyby se jako první narodil dědic zla, protože v tom případě by již byl k ničemu.“
   „Ano a v té době se stala ta hlavní věc,“ řekl Aberforth.
   Harry na ně netrpělivě a nedočkavě hleděl, oba mlčeli, až to nemohl vydržet a vyprskl: „Co se stalo?“
   „Och ano… kde jsem to skončil… už vím,“ uvědomil si Brumbál stařecky. „nepřerušuj mě, mysl už mi tolik neslouží,“ řekl směrem ke svému bratrovi, který protočil oči v sloup.
   „Tak co se stalo?“ naléhal Harry.
   „V té době jsme zjistili, že si poprvé někdo vybral jednu z těch dvou hůlek,“ řekl konečně Brumbál.
   „To byl Tom Raddle,“ napovídal překotně Harry.
   „Ano, přesně tak,“ souhlasil Aberforth.
   „Ale byl tu jeden problém,“ začal povídat zase Brumbál. „v té době jsme ještě nevěděli čí je to dědic, proto jsem nemohl doporučit Flamelovi zničit ten kámen. Godrik nikdy neřekl komu patří ta dotyčná hůlka, proto jsme museli čekat a čekání to bylo velice těžké a zdlouhavé. Bylo to hned v prvním ročníku, Tom se zdál tak milý, mladý pozorný mladík,“ Brumbálovi se teď mluvilo stále obtížněji. „Nikdy nikomu nic neudělal… víš že ti byl hodně podobný?“
   Harry se toho učiněně lekl a začal hned kroutit hlavou.
   „Ale ano byl,“ přikývl Brumbál. „Proto jsem ho měl tak rád, byl sirotek, matka mu umřela po porodu, a otec se ho zřekl kvůli tomu že zjistil pravdu o jeho matce čarodějce. Tak malý Tom šel sirotčinci, bez příbuzných, známých, bez kohokoliv, jako ty Harry. Stejně tak jsi se cítil, když jsi vyrůstal u Dursleyových, už odmala, stejně jako Tom.“
   „Já přece nejsem jako Tom Raddle,“ protestoval nevěřícně Harry.
   „To nikdy nemůžeš být, řekl jsem že ti byl jen podobný, ovšem byl to on, kdo si vybral hůlku dědice zla. Pak jsme to zjistili.“
   „A jak?“ páčil Harry z Brumbála.
   „V roce 1939 jsem byl pověřen jako zástupce ředitele školy vybrat nového profesora na post Věštění, ne všichni byli tak zdatní, v tomhle oboru se jaksi profesionálnost moc nenosí, ovšem svolil jsem vyslechnout i jednu ženu, která mě zaujala svými předky. Jak už jistě víš, byla to právě Sibyla Trelawneyová, která mi před vlastním zrakem vyřkla onu osudovou věštbu v tom zatraceném výčepu, ovšem nebyl jsem tam sám.“
   „Grindelwald!“ vykřikl Harry. „Říkal jste mi to tuhle v Prasinkách, jen jsem si neuvědomil tu spojitost.“
   „V to jsem pevně doufal,“ pousmál se Aberforth.
   „Kolik ještě času?“ zeptal se Brumbál.
   Aberforth se podíval někam za lem hábitu a pak řekl. „Asi půl hodiny.“
   „To bychom mohli stačit,“ hádal Brumbál.
   „Co se stane?“ zajímal se Harry.
   „Jak víš Harry,“ řekl Aberforth. „je noc a já jsem přece zakletý, avšak mám… no, měl jsem jeden zázračný elixír, který by mě v nouzové situaci proměnil zpátky na člověka a podle mne ta situace byla právě teď když jsem vás slyšel v tom lese si o tom povídat, musel jsem vám přijít na pomoc.“
   „Abychom pokračovali…“ řekl Brumbál. „stejně tak jako můj bratr nenáviděl Grindelwalda, tak to platilo i u mě, když jsem uviděl že odposlouchává, začal hned utíkat, avšak já jsem nemohl odejít, věštba stále pokračovala a já jsem musel poslouchat každičké slovo. Když věštba skončila, venku už nebyl, byl pryč dřív než jsem se nadál.“
   „Takže jste zjistil, že dědic dobra se teprve narodí,“ hádal Harry.
   „Byl to pro mne šok,“ přiznal Brumbál. „toho chlapce jsem měl velmi rád, asi jako tebe Harry, soucítil jsem s ním a zkrátka jsem nemohl uvěřit tomu, že byl schopen být dědicem Salazara Zmijozela, toho nestydatého vraha dětí i dospělých.“
   „Jak mohl Zmijozel vyvraždit celou školu?“ ptal se Harry.
   „Víš…“ pokračoval Brumbál. „v té době byl středověk, na životech tolik nezáleželo jako je tomu dnes, navíc Zmijozel neměl ani kapku lidskosti, i kdyby měl zabít to nejmenší nemluvně, neucítí žádný soucit ve svém těle, jako tehdy po výstupu z temnoty se nesnoubil žádný cit, a už vůbec ne láska.“
   „Abychom pokračovali,“ přejal slovo Aberforth. „Grindelwald byl teď víc než cokoliv přesvědčený, že to on je dědicem zla, přímo ho vzrušovala ta myšlenka a také si na to začal hrát. Ještě k tomu teď byl svědkem té věštby, tím se utvrdilo jeho přesvědčení, protože věděl že se dědic dobra stále ještě nenarodil. O pár měsíců později se však stala hlavní věc, která se navždy zapsala do dějin.“
   „Co?“ vyzvídal netrpělivě Harry.
   „Grindelwaldovi se konečně podařilo najít deník Salazar Zmijozela, který tak pečlivě ukryl,“ řekl Aberforth. „Zmijozel ho ukryl tak, že si byl jistý, že ho nenajde žádná čistá duše, nebo svobodná mysl. Jenže Grindelwald se přepočítal, srdce mu spadlo když mu Salazar v deníku písmeny řekl, že není právoplatným dědicem, že je jím někdo jiný. Celý ten život strávený hledáním deníku se mu v tu chvíli zdál naprosto ztracený, ovšem v tu chvíli ho začal deník ovládat. Deník od něho zjistil důležité informace, a následně ho začal vyburcovávat k tomu, aby zjistil kdo je dědicem zla a jestli se už narodil. Ještě dřív však musel mít Salazar jistotu, že ho černokněžník Grindelwald nepodvede a tak ho donutil, tedy podle svých vlastních slov naučil, říct hadím jazykem otevři, to Grindelwaldovi stačilo aby se potají jednou toho roku vloupal do školy, do dívčích umýváren a poprvé za ta dlouhá léta otevřel Tajemnou komnatu.“
   „Tam ale přece čekala…“
   „Zmijozelova duše…“ doplnil Harryho Aberforth. „narazil na ní, stále tam byl i Bazilišek, který poslouchal jedině slova Zmijozelovy duše či dědice, v tu chvíli se Grindelwald dozvěděl vše o hůlkách a záhy zjistil od prodejce oněch hůlek pod Veritasérem, že tu onu hůlku dostal Tom Raddle.
   V té době nastala finální část Zmijozelova plánu a také ta nejchatrnější. Grindelwald musel kontaktovat Toma, toho malého chlapce uvnitř střežených Bradavic. Nevím jak to provedl, vím jen že mladý Tom nenamítal, a já sám osobně jsem na Grindelwalda narazil na chodbě, když odcházel z kuch… no to je jedno, v té chvíli jsem to zjistil, měl na sobě podobu mého Bratra Brumbála, proto mu ještě při útěku visel dlouhý plnovous z brady, běžel jsem za ním strašně dlouho, použil jsem snad všechny přemísťovací prostředky, jakmile jsem zjistil že se Grindelwald zde zase objevil, nemohl jsem po něm přestat pátrat…“
   „Opustil jste školu,“ uhádl Harry.
   „Můj bratr si musel navrátit pověst bystrozora,“ pokračoval ve vypravování Brumbál. „proto po něm automaticky dostal post ředitele profesor Obrany proti černé magii jménem Dippet. Ovšem on se již nedozvěděl pravdu o Černé kronice, protože mu o ní Aberforth po dohodě se mnou a Flamelem neřekl.
   A tak Aberforth byl znovu pryč a veškeré záležitosti, které se týkají věštby byly na mne. V této chvíli dá se říct že Grindelwald již nebyl k užitku, neměl deník, neměl nic, měl za úkol stále unikat Aberforthovi a dodat tak deníku čas, aby mohl ovládnout Toma Raddla.“
   „Ale Tom mi v Tajemné komnatě říkal úplně něco jiného,“ namítl Harry.
   „Toma jako chlapce deník dokonale ovládl,“ začal zase Brumbál. „Když Tom mluvil skrz deník na Ginny, chtěl využít její tělo aby on sám vznikl, ale tentokrát se Zmijozelova mysl uchovaná v deníku nechtěla osvobodit, chtěla vstoupit do Toma. Proto si ten chlapec vybral tu hůlku, byl to jeho osud, měl v sobě velkou dávku zlé testrálské krve, která potom když na něj deník začal působit se konečně vydrala na povrch. Deník dokonce zjistil, že na Toma nemusí ani tolik tlačit, a od té doby jsem pozoroval velké změny v jeho chování. Tomovi i tak trvalo pět let, než byl připravený a s pomocí deníku nalezl vchod do Tajemné komnaty.
   V té chvíli byl připravený dokonat dílo Salazara Zmijozela, otevřel tedy Tajemnou komnatu a po škole se rozhostilo peklo. Vyvrcholilo to však onou nehodou, kdy Bazilišek zabil Uršulu Skřekavou na oněch dámských záchodcích. Toho dne celá škola utichla, protože zde od středověku nikdo nezemřel,“ Harry chtěl něco namítat na to jméno, ale raději Brumbála nepřerušoval. „Avšak mě bylo jasné, čí to asi tak může být vina. Tom však prozíravě hned onoho dne vinu shodil na Hagrida, který má v oblibě chovat tak trochu méně příjemné domácí mazlíčky,“ pousmál se Brumbál. „Hagrid neměl žádné opodstatnění pro své činy a tak byl vyhoštěn. Pamatuji si na ten den, viděl jsem Tomovy oči, viděl jsem jak z nich kouká zlost, v té době už mu jeho přátelé v soukromí neříkali jinak, než Voldemort. Tom byl pyšný na tu krev, kterou zdědil z matčiny strany, zároveň se mu hnusil jeho otec, kterého od té doby tak silně nenáviděl.
   Rozhodl jsem se ho proto velice pečlivě sledovat, pozoroval jsem každý jeho krok a marně se snažil ho donutit znovu vstoupit do Tajemné komnaty a poskytnout mi tak odpověď na otázku, kde se skrývá. Bohužel Tom také nebyl bláhový, v té době mu deník řekl jak zachovat svou vlastní mysl do druhého deníku, aby stále ještě byla šance, aby stále ještě žila naděje. Tak vznikl druhý deník, který byl vzpomínkou pouze Toma a ne Zmijozela, to proto na tebe v Tajemné komnatě tak mluvil.“
   „Takže ta vzpomínka v tajemné komnatě nebyla nijak ovlivněna myslí deníku Salazara,“ přemýšlel Harry.
   „Ani trochu,“ pravil Brumbál. „ovšem v té době už deník Salazara, a vzpomínka v něm uchovaná zjistil, že se mu Tom vytrácí z kontroly, proto se jednoho dne rozhodl do něj přejít zcela. Učinil stejnou transformaci jako u Ginny s tím rozdílem, že si nechal tělo Toma, On už to nebyl dá se říct Tom, nyní znovu ožil Salazar Zmijozel.“
   „Ožil?“ divil se nevěřícně Harry.
   „Ovšem jak sám už řekl,“ pokračoval Brumbál. „už nebyl Salazar, myslí byl také i Tom, dědic testrálské krve a chlapcem jménem Voldemort. Teď už nadchází rok 1945, a protože Voldemort neboli Tom chtěl mít sílu a duši jakou měl sám Salazar, zbývala mu jedna jediná věc.“
   „A co?“ dychtil Harry.
   „Měl zemřít,“ řekl krátce Brumbál.
   „Cože?“ divil se překvapeně Harry.
   „Měl obětovat svou krev při podobném rituálu, jakého jsi byl svědkem v tvém čtvrtém ročníku, měl v plánu spojit mysl a duši ukrytou v Tajemné komnatě do jednoho těla s testrálskou dědickou krví od Toma.
   V té době Toma zradili přátelé, kteří společně s ním vyšli v ten den školu, to oni jediní věděli o jeho jméně Voldemort, a on je i přes city které k nim choval, potají zabil. Mladé chlapce, s životem před sebou, prostě je zabil. Také se dokázal spojit s Grindelwaldem a řekl mu o svém plánu, všechno se to mělo udát co nejrychleji kvůli mému dohledu v Bradavicích,“ zakončil to Brumbál.
   „Grindelwald ještě ten den v noci dokázal najít tělo zesnulé Tomovy matky“ pokračoval Aberforth. „dokázal jej podle starodávných kouzel navrátit do původního stavu tak jako před smrtí, samozřejmě život jí dát nedokázal. Společně s ní se přemístil do Visánků, kde chladnokrevně zabil Tomova otce. V tu chvíli začal připravovat obrovský očarovaný kotel tvaru sopečných plamenů a právě v onom okamžiku nastala chvíle pro Toma Raddlea alias Voldemorta.
   I když byl stále pod dohledem mého bratra Brumbála, dostal se do Tajemné komnaty, zapečetil duši Zmijozela a opatrně jí vynesl ven, ovšem cestou narazil na Brumbála, bohužel ho můj bratr však nedokázal chytit, protože se stačil dostat do oné místnosti, ze které se dá z Bradavic přemístit, ovšem ta místnost má jednu slabinu, protože slouží jako výcvikové stanoviště. Zkušený profesor totiž dokáže zjistit cílové místo kam se dotyčný přemístil.
   Zatím mladý Tom, který se ve svém rodném Malém Visánku již dlouho neobjevil, se vydal napříč vesnicí přímo ke statku svého otce, cestou ho bohužel ale zahlédl i jistý Frank Bryce, který sloužil Raddleovým jako zahradník.
   Zatím jsem já …“ pokračoval Aberforth. „konečně narazil na stopy Grindelwalda, avšak dorazil jsem do statku dříve než Tom, odzbrojil jsem Grindelwalda, měl jsem ho v tu chvíli na očích, celá ta dlouhá léta snažení a teď konečně byl přede mnou, konečně jsem ho mohl zatknout, největšího černokněžníka té doby jsem mohl poslat do vězení, dokonce do kobky Dared'ar, se kterou jsi ty sám měl co dočinění.
   Bohužel v té chvíli mne zcela nepřipraveného odzbrojil Tom, který právě vešel dovnitř, nemohl jsem nic dělat než jen přihlížet, jak připravují rituál. Bylo to ohavné, Tomovým rodičům sebrali vnitřní kosti, ležely tam jejich dvě mrtvoly jako v nějaké márnici, obě těla měly v očích neuvěřitelný děs, jako kdyby zkameněli. Poté si Tom přeřízl tepnu, ještě teď vidím jak mu krev odkapávala do toho plamenného kotle, bylo mu to jedno, přímo šíleným pohledem pozoroval své dychtivé počínání až přišla řada na Zmijozelovu duši, poslední ingredience která zbývala k zrození Voldemorta, pravého dědice Salazara Zmijozela s jeho vlastní myslí, spojenou s myslí Toma, duší Salazara a tělem Toma.“
   „Myslím, že už to pěkně motáš,“ pravil Brumbál s úsměvem.
   „Asi máš pravdu,“ řekl Aberforth sklesle. „předávám ti štafetu.“
   „V té době jsem se dopustil největší chyby v mém životě,“ řekl Brumbál nanejvýš hořce.
   „Co se stalo?“ dychtil Harry.
   „V místnosti jsem se objevil já, protože jsem zjistil kam se Tom přemístil, byli to setiny vteřin. Tom už držel truhlu se Zmijozelovo duší nad kotlem.“
   „Pamatuju si to jako by to bylo dnes,“ řekl Aberforth. „Brumbál mu začal vyhrožovat, já se na to všechno díval, byl jsem přivázaný a Grindelwald se ke mně pomalu blížil, zatímco Tom zlostně na mého bratra syčel a vyhrožoval mu že ho zabije.“
   „Ještě v žádných očích jsem neviděl takovou nenávist, jsou v té době měl Tom,“ pravil Brumbál. „On držel to největší zlo v rukou, něco co bez sebemenšího citu a zaváhání zabilo tolik studentů, dívky i chlapce, děti s celým životem před sebou, dokážeš si to představit Harry?“
   „Tom na nic nečekal,“ pokračoval Aberforth za Brumbála. „Avšak místo toho aby truhlu upustil chňapl po hůlce a chystal se na Brumbála vyslovit smrtící kouzlo, ale… ale…“ Aberforth se těžce odmlčel.
   „Ale co?“ zeptal se netrpělivě Harry s semknutými prsty.
   „Ale Brumbál byl rychlejší,“ řekl Aberforth. „to kouzlo odrazil a to se hned vpilo Tomovi do těla. Upustil truhlu a padl vedle svých mrtvých rodičů.“
   Z truhly se vyřítilo něco, co se nedalo popsat, něco, co bylo odrazem toho, s čím tehdy bojoval Godrik, něco jako Démon, které hned na to vplulo neslyšně do hlubin kotle.“
   „Pamatuju si na to ticho, které v místnosti zavládlo,“ říkal Aberforth bezhlasně. „Všichni jsme s napětím očekávali co se stane, ovšem v tu chvíli se Grindelwald, který byl u mne už zatraceně blízko vzpamatoval, popadl mě a začal Brumbálovi vyhrožovat.“
   „Ano přesně tak,“ pokýval Brumbál. „Chtěl abychom ho nechali být, ale jen tak nešlo, začali jsme si navzájem vyhrožovat. Pak se to stalo…“
   „Povídejte?“ vyhrkl Harry. „Co se stalo?“
   „Grindelwald se s mým bratrem začal blížit ke kotli,“ vypravoval Brumbál. „byl jsem naprosto přesně připravený Grindelwalda usmrtit, bude-li to třeba, a hned první možnost se mi naskytla. Z kotle totiž doslova mohutně vyskočila čísi postava a vytryskla kus obsahu ven, čím popálila Grindelwalda, Aberforth se vymanil z jeho sevření a rychle dopadl na zem, v tu chvíli jsem na něj vyslal smrtící kouzlo, které se do těla Grindelwalda vpilo před zrakem samotného Voldemorta, který na nás v záři plamenů hleděl svými rudými kočičími víčky.
   Samozřejmě viděl jak jsem zabil člověka, který mu tolik pomohl při zrodu a tak na mě okamžitě vyslal neuvěřitelně silnou kletbu. Mého bratra tehdy popadl jakýsi sourozenecký instinkt a tak té kletbě skočil do rány. Vpila se do něj, byla dokonce tak silná, že jím proletěla a mne udělala na stehnu podivnou jizvu. V té chvíli jsme si zůstali hledět do očí a hned na to zmizel, přemístil se pryč.
   Tak nějak se zrodil Voldemort,“ zakončil to Brumbál s povzdechem. „Tu noc jsem zabil dva lidi, z čehož jeden byl chlapec, to jsem si nikdy neodpustil, od té doby nezabiji ani to nejhorší zlo, protože tím bych se utvrdil v tom z čeho jsem se od té doby tolikrát obviňoval. V tom, že jsem vrah.“
   „Takže Voldemort, je dá se říct Zmijozel,“ řekl Harry.
   „Ano, dá se to tak říct,“ souhlasil Brumbál. „Proto má v sobě tu zlobu a nemá ani krapet soucitu, je to stejná zrůda jako byl tehdy Zmijozel.“
   „No… bylo to sice hezké vypravování,“ povzdechl si Aberforth. „Zvláště pak to jak jsem přišel ke své drahocenné kletbě, ale hlavně kvůli tomu důvodu vás teď už musím opustit a…“
   „Pane?“ ozval se hlas ode dveří.
   „Ano Lexi?“ zeptal se Brumbál Lextera, který ho před chvilkou oslovil.
   „Ministerstvo je zabezpečeno, členové štábu pomohli při boji proti smrtijedům,“ řekl Lexter.
   „A studenti?“ zeptal se Brumbál.
   „V bezpečí svých postelí,“ řekl Lexter.
   „A ztráty?“
   Lexter se na Brumbálovo poslední otázku pořádně nadechl a pak potichu řekl. „Tři mrtví, alespoň nikdo z našich známých.“
   „No Harry,“ povzdechl si Brumbál zatím nejvíc za celý večer. „Už je čas abys šel…“
   „Pořád jste mi ještě neřekl všechno o tom proč jste sem mámu ukryl,“ trval na svém Harry.
   „Už jsem ti toho dnes řekl dost, nemyslíš?“ odvětil Brumbál a pokynul Aberforthovi. „Můj bratr také spěchá zpátky, může tě doprovodit.“
   „Tak odpovíte mi?“ stěžoval si Harry úzkostlivě.
   „Nemám co,“ řekl Brumbál tiše. „Ať jsme před tebou tajili cokoliv, bylo to kvůli tobě, aby se ti nic nestalo.“
   „V tom případě to děláte pěkně mizerně,“ řekl Harry naštvaně. „Protože mi tím zatím pořád jenom ubližujete!“
   Následně se otočil, naštvaně se prosmekl kolem Lextera a rázoval si to z Odboru záhad pryč.