Kapitola 75.

Narozeniny naší milé ředitelky

‚Obžalovaný je odsouzen k doživotnímu trestu v Azkabanském vězeňském zařízení.‘ ‚Klofane, prosím tě, tohle je otázka života a smrti.‘ ‚Říká se jí tak proto, že většina vězňů, které veze, po pár měsících zemře.‘ ‚Pán zla střádá své síly, už to nebude dlouho trvat a bude připravený.‘ ‚Moc naší bohyně Erunis tě chrání ve dne v noci.‘ ‚A co když to byl ten prsten?‘ ‚Sbohem. Sbohem příteli.‘ ‚Zneužíváte vaší nejlepší kamarádku…‘ ‚To není pravda.‘ ‚Zneužíváš svou kamarádku, Harry Pottere!‘ ‚NE!‘ ‚Proč jsem ho nezastavil? Byl jsem tak blízko.‘ ‚Mě na mě už nezáleží…‘ ‚On s ním chodil do stejné koleje… do Zmijozelu.‘ ‘Lhal jste mi přímo do tváře! Lžete mi celý rok Lextere!‘ ‚Nenávidím vás, je mi z vás zle vy parchante, za všechno, co jste provedl mým rodičům, za vaše lži mě do tváře! Nenávidím!‘ ‚Kdybych neměl vás dva, neměl bych pro co žít.‘
   ‚Už nemáš pro co žít Harry Pottere!‘

   Harry tryskem rozevřel oči, v té chvíli ho zaplavila doslova ohromná vlna mrazu, avšak nebyl si jistý co to způsobilo. Pak si začal vzpomínat na jakési slova v hlavě, slova, která vždycky slyšel ve zvláštních časech, slova, která mu tento rok nedala pokoj a která mu ničí život.
   Znovu se opřel do polštáře a unaveně oddechoval. ‚Mám já tohle zapotřebí?‘ říkal si v duchu a mnul si ulepené oči. Vlastně si ani nevzpomínal na neděli, i když se pevně zamyslel, uvědomil si, že celou dobu spal, spal a zase jenom spal. Ani se ho nikdo nesnažil probudit, nikdo po něm nic nechtěl, co by vlastně po něm někdo měl chtít? Za pár dní začnou zkoušky, Harry se bude snažit udělat alespoň ty, když už má zakázáno vylézat snad i z postele.
   Otočil se na posteli a zakoukal se k oknu, ale v tom se lekl. Za oknem něco bylo, rychle drapnul brýle a přirazil si je na nos, ale už bylo pozdě, ať to bylo cokoliv, zaplápolalo to vskutku velkými křídly a odletělo. Avšak Harry měl podivný pocit jakoby ho to tu sledovalo už notnou dobu.
   Nakonec tedy vstal z postele, podle hodin bylo časně ráno pondělního dne. Tento den jako vždy představovalo peklo na zemi, nebo přesněji v učebně Lektvarů. Navíc Snape začal být poslední dobou stále více nevrlý, jestli to je tedy z reálného hlediska ještě možné.
   Bohužel v té chvíli Harry zjistil něco děsivého. Něco, při čem se mu semkl žaludek a začala mu podklesávat kolena, až si musel sednout na již ustlanou postel. S pohledem na Hermionin sešit zjistil ve své mysli neblahou věc. Znovu k ní cítil tu nehoráznou náklonnost, snad ještě více posílenou. Tak mocnou že Harry měl sto chutí ten sešit popadnout a tisknout ve svém náručí, co pak udělá se samotnou Hermionou? Měl snad ten hlas pravdu? Připraví ho Voldemort znovu o přátele? Ale co Ron?
   Harry si uvědomil, že kdyby měl vedle své postele klec s papouškem, už by ho dávno naučil mluvit slova: „Proč zrovna já?“ protože ty si opakoval dennodenně. Konec konců Ron také přežil působení Nápoje lásky, tak by pro Harryho neměl být takový problém překonat i to. Možná, že když se soustředí a zapře tu náklonnost, třeba to alespoň trochu odezní. Rozhodně ale neměl v úmyslu se Hermioně stranit, protože by asi nevydržel ty otázky, které by zítra následovaly, stejně jako tomu bylo minule, když Harry měl tenhle problém. Jak ho vlastně vyřešil?
   Ne, Lexter zmizel nadobro z jeho života. Ať si třeba je právoplatný člen Fénixova řádu, ať třeba není žádný smrtijed nebo něco podobného, pravdou ale zůstává, že mu po celou tu dobu lhal a to se nezmění. Že celá ta hra na důvěřování byl jenom brak pro zasmání. Ne, to raději skočí do chřtánu obří sépie, než se znovu spřátelit s Lexterem, protože takový další psychický šok by Harry už asi nevydržel.
   Aniž by to pochytil, tak už se nevědomky oblékl, proto by normální člověk byl rád, ale on si uvědomil, že ještě více se přiblížil jeho vstup do společenské místnosti. Jak se tam na něj budou dívat? Vždyť své přátele znovu přivedl do smrtelného nebezpečí, navíc to byl on, kdo je zdržel ve výtahu, který v zápětí sletěl o patro dolů do útrob Odboru záhad. Jenže z druhé strany mu to bylo jedno, jako kdyby ten den spánku jeho mozek potřeboval pro to, aby se vyrovnal s tím co viděl na Odboru záhad. Když si na to vzpomněl, tak se mu přímo děsivě semkl žaludek a začala se mu třást víčka, stále mu před zrak padalo to nehybné tělo, to ke kterému cítil takové pouto, které dosud ani nepoznal.
   Ale to už sahal po klice a chystal se vyjít ven, ještě před tím si chtěl ale v hlavě srovnat, jak se bude chovat na veřejnosti a hlavě před Hermionou, ale to už se dveře rozrazily, až váhajícího Harryho praštily do nosu a dovnitř vtrhnula Hermiona.
   „Říkám ti nech ho bejt, ještě spí!“ ozvalo se jí za zády.
   „Mě to je jedno, už musí vstát a basta!“ štěkla Hermiona za sebe a vykročila rázně k osamělé Harryho posteli.
   „Nemáš vůbec právo sem vlézt, Hermiono, víš to?“ trval na svém Ron a začal na ní být přísný. „Tohle je chlapecká ložnice a ty tady nemáš co dělat!“
   Hermiona se v obličeji nafoukla jako žába a otočila se na Rona. „Co jsi mi to říkal na tom Odboru záhad?“
   Ron zkameněl a stočil pohled jinam.
   „No co?“ vyprskla Hermiona netrpělivě.
   „No… to jsem nebyl při smyslech… a měl jsem navíc poraněnou nohu a…“
   „Tak víš co?“ opáčila rázně Hermiona a absolutně nevnímala Harryho, kterého před malou chvilkou praštila do obličeje a který teď stál mezi dveřmi a zdí. „Máš pravdu, radši buď ticho a mě je to jedno, že sem mám zakázaný přístup, pro mě za mě by klidně chlapecké ložnice mohli začarovat, aby ty hloupé schody taky zmizely, zkrátka by mi to bylo jedno, do téhle první ložnice bych se, kdyby to bylo třeba, vyškrábala, rozumíš?“
   Ozvala se chvíle ticha, ve které Ron nerozhodně šoural špičkou boty o podlahu a něco si pro sebe mumlal.
   „On zmizel!“ zvolala Hermiona, když se otočila k posteli.
   „Cože?“ vyhrkl Ron.
   „Je pryč, on utekl!“ křikla Hermiona a přiběhla spolu s Ronem k posteli, Harry zatím vyšel zpoza dveří a poprvé zahlédl Hermionu.
   Plánoval, že bude mít více času se připravit, ale teď to dostal přímo, připadal si jako magnet, jako kdyby k ní byl přitahován neviditelnou silou. ‚NE!‘ křikl sám sobě v duchu. ‚To už se nesmí opakovat.‘ rozhodl rázně a snažil se využít nitrozpyrit, zhluboka se nadechl a promluvil do ticha.
   „Příště až vstoupíte, tak radši zaklepejte.“
   Oba dva se hbitě otočili a na první pohled si nanejvýš oddychli.
   „Mysleli jsme si, že jsi zase utekl!“ křikla Hermiona. „Máme už deset minut zpoždění, takhle nestihneme snídani!“
   „Jako kdyby se na ní někdo těšil,“ ozvalo se od Rona, ten ale hned zmlkl, když schytal Hermionin vražedný pohled.
   „Jdeme!“ zvolala nešťastně Hermiona a pohodila rukama, nakonec zmizela ve dveřích a byla pryč.
   „Co se stalo?“ divil se Harry jejímu podivnému chování.
   „Co se stalo?“ opáčil Ron sarkasticky. „Abych pravdu řekl, tak spousta věcí, Harry. Například to, že jsme tu jediní, kteří se tě zastávali, protože Seamus a Dean tady o tobě rozkřikují dost podivný věci.“
   „Oni dva?“ divil se nevěřícně Harry.
   „Děje se tady spousta věcí, jenom náš hrdina je všechny zaspal!“ zvolal Ron a opakoval pohození rukou jako Hermiona. Nakonec nevraživě popadl Harryho za rameno a vyvedl ho z ložnice.
   A bylo to tu, zase jako kdyby do společenské místnosti vstoupil sám král, všichni automaticky stočili pohledy na dvojici, která právě vešla dovnitř ze schodů vedoucích do chlapeckých ložnic. Harryho jejich pohled po dlouhé době doslova překvapil, konec konců do téhle školy už chodí přece šest let, teď na něj všichni zírali jako kdyby se tu objevil poprvé. Ovšem nejzlejší pohled z místnosti měl Seamus, ač to Harry nečekal, tak jeho kamarád na něj koukal jako na vyvrhela, ale co měl čekat? Očekával snad, že mu bude děkovat, že ho přivedl rovnou do spárů samotného Voldemorta? Harry sklopil pohled, protože moc dobře věděl, že jejich zlost je oprávněná, na druhou stranu z něho v tu chvíli, když chtěl zůstat ve výtahu, mluvilo jeho vnitřní já, něco, co cítil hluboko uvnitř.
   Prošli průlezem v obraze a hned uviděli Hermionu opírající se netrpělivě o zábradlí. Ovšem Ronovi neunikl Harryho kvapný pohled jinam, stejně tak i Hermioně, Harry okamžitě koukal na zem jako nějaký provinilec.
   „Tak pojďte vy dva,“ řekla Hermiona a začala je vést po chodbě ke schodišti.
   Harryho pohled stále šilhal po Hermioně, stále z ní nemohl odtrhnout oči, i když tak moc se snažil, raději se otočil vedle sebe, tam zase ale na něj podezřele zíral Ron, neměl si jak vybrat a tak sklopil pohled k zemi, aby alespoň nezakopl. Po celé škole se ozývalo spíše takové podivné brumlání než obvyklý povyk, který tu panoval, avšak všechny obrazy na stěnách byly zabrány do hlasitých rozhovorů a stále nějaké postavičky přebíhaly z obrazu do obrazu, aby si navzájem vyměnily klepy a názory, jenom Sira Cadogana překvapil Protivův výkřik za zády, až spadl do namalovaného moře a začalo mu reznout brnění.
   Rozhodně ale všechny pohledy, které Harry schytal, byly v malém počtu, Hermiona měla pravdu, téměř všichni už byli ve Velké síni, ze které se ozývalo tak hlasité hřmění, že to vypadalo jako kdyby tam byl ohromný běsnící drak.
   Harry se před vstupem nerozhodně zastavil, jeho kamarádi to pochytili a obrátili se na něj, přičemž se Harry poctivě vyhýbal pohledem Hermioně.
   „Co se zase děje?“ zeptala se Hermiona otráveně.
   „Běžte napřed, já… se musím trochu sebrat, než tam vejdu,“ řekl Harry a naznačil jim, aby pokračovali.
   „Doufám, že tam ale nakonec přijdeš,“ opáčila Hermiona a neochotně zmizela s Ronem ve velkých dveřích vedoucích do Velké síně.
   Harry se stejně jako před tím zhluboka nadechl, aby se připravil na to, co ho čeká, když z dáli uslyšel tlumený křik. Nerozhodně se otočil a rozhlédl se po prázdné vstupní hale, kde jen o pět pater výš právě Protiva znovu vystrašil chudáka Cadogana. Křik vycházel z přístěnku s košťaty.
   Harryho zaujal a tak se schoval poblíž za jedním chatrným brněním, které se i vlivem závanu jeho proběhnutí zakymácelo.
   „A co sis proboha myslela?“ ozval se chlapecký křik z přístěnku.
   „Já jsem mu věřila, to nebyla jeho chyba…!“
   „Že ne?“ zarazil chlapecký hlas druhý dívčí. „A kdo trval na tom zůstat v tom pitomém výtahu, kdo vůbec nás přivedl na tu myšlenku tam jít…“
   „Byl tam můj táta!“ křikl dívčí hlas. „A potřeboval pomoc, copak to nechápeš?“
   „Ale ano, chápu, chápu to víc, než si myslíš!“ křikl chlapecký hlas. „Pořád mi o něm básníš, jako kdyby ten kluk byl tvůj bůh, Harry by udělal tamto, Harry by udělal tohleto…“
   „To není pravda!“
   „Ale je, jenže si to sama neuvědomuješ!“ křikl chlapecký hlas a nastala chvíle ticha. Harry už dávno poznal komu ty hlasy patří, nevěděl jestli tam má vstoupit, nebo ne, ale to už znovu se začaly ozývat hlasy.
   „Máš ho pořád ráda,“ řekl chlapecký hlas nevraživě.
   „Samozřejmě!“ křikla.
   „No vidíš!“ odvětil sarkasmem. „Jseš do něho zabouchlá už od první chvíle, to nechápeš, že ten idiot si to ani do teď neuvědomil?“
   „Nejsem to něj zabouchlá a není to idiot!“
   „Už od mala jsi na něm mohla oči nechat, takhle si žádného přítele nenajdeš Ginny!“
   „A co když ani nechci!“ křikla mu na to. „Rozhodně jste se včera ze Seanem zachovali hodně špatně, to ti nikdy neodpustím!“
   „Vždyť nás málem zabil!“ vykřikl chlapec.
   „Byla tam jeho máma, Deane!“ křikla nevěřícně. „Taky bys jí chtěl poprvé v životě vědomě vidět!“
   „Ty se zkrátka nezměníš, co?“ halekal hoch a zdálo se, že mu je z jejích slov na nic. „Je to přesně, jak jsem říkal, on na tebe kašle!“
   „To není pravda,“ pípla dívka potichu.
   „Copak to nechápeš? Myslí jenom na sebe, proto tam šel!“ křikl hoch.
   „Nech mě!“
   „Jemu na tobě nezáleží, na nikom z nás mu nezáleží, tím minule nám to jenom dokázal!“
   „Jdi pryč!“ zaječela.
   „Přestaň bejt tak pitomá Ginny!“ křičel na ní. „Vykašli se na něj, kašli na něj!“
   „Přestaň!“ křičela teď i ona.
   „Je to idiot a ty jsi taky, když ho posloucháš, přestaň ho…“
   To ale nedopověděl, protože se po celé Vstupní hale rozlehla facka, kterou schytal.
   „Co si to dovoluješ!“ křikl chlapec a ozvala se další facka a pak bourání košťat a dívčí nářek.
   „Ginny promiň, já… já nechtěl, prosím odpusť…“
   „Vypadni!“ křikla a podle zvuků do něj strčila, záhy z přístěnku na košťata vyběhl Dean, ještě chvíli se zastavil, zaváhal, jestli se nemá vrátit k naříkajícímu děvčeti, ale raději se vydal bezradně do Velké síně, přitom neustále kroutil hlavou.
   Harry zavřel oči a bolestně se přitiskl ke zdi, hlavou přitom do ní bouchal jako kdyby tím sám sobě chtěl ublížit za to, co nevědomky provádí. Teď v sobě měl tolik pocitů, tolik emocí, byl tak neuvěřitelně zmatený, hlavou se mu honily myšlenky rychlostí světla a nejsilnější byla lítost k Ronovo sestřičce, která právě vrávoravě vyšla z přístěnku. Harry se urychleně narovnal, aby se zase schoval za brnění, to však udělal příliš zbrkle a brnění upadla hlava, s hlasitým zařinčením dopadla na zem a dokutálela se přímo k nohám Ginny.
   Harry hořce polkl, teď mu byly hluboké nádechy k ničemu, musel čelit osudu a podle všeho i sama Ginny, která na něj krajně překvapeně a následně naštvaně pohlédla.
   „Tak co?“ zeptala se. „Vyslechl sis představení? Pobavil ses?“ ptala se ho se slzami na krajíčku, na její pravé tváři byl ještě vidět červený flek.
   Harry neměl co říct, právě teď měl ten pocit, kdy opravdu ví, že byl idiot, opravdu to zkazil a neví, co opovědět, čímž ze sebe dělá ještě většího blbce.
   Ginny stekla jedna slza z pravého oka a sjela i po bradě až dolů, přitom nespouštěla pohled z Harryho, který provinile koukal do útrob bezhlavého brnění. Nikdo nevěděl, co říct, Harry cítil její vztek a zároveň i žal, bylo to na něj moc, i na ní, ovšem ani jeden stále nevěděl, co má říct.
   Harry se konečně jí odhodlal pohlédnout do tváře, uviděl znovu ten červený flek, při kterém ho popadával vztek na Deana a zároveň cítil, jako kdyby jí tu facku uštědřil on sám, což ho děsilo o to víc.
   „Víš, čeho se nejvíc bojím, Harry?“ protla Ginny ticho se smutkem v hlase. „Že Dean měl možná nakonec i pravdu.“
   Následně se otočila a s kapesníkem v ruce odběhla po schodišti pryč. Harry opravdu už měl v sobě toho moc, od rána zadržoval ten pocit k Hermioně, také ten šok při pohledu na mrtvé tělo své matky, a teď tohle. Vztek v něm překypěl a on se z hlasitým řevem rozmáchl a rozrazil brnění na cucky, až se jeho části začaly válet po celé Vstupní síni.
   „Co se to tu děje?“ vyhrkl hlas za jeho zády, Harry se nenávistně a s hlasitým oddechováním otočil, byl to Filch s paní Norrisovou v náručí, která na Harryho hlasitě sykla.
   „Máte tu práci, pane školníku!“ křikl Harry a vběhl do Velké síně.
   Ignoroval nadávání Filche za sebou, ignoroval i ty překvapené vpíjející se pohledy všech přítomných studentů, přešel rovnou k Nebelvírskému stolu a posadil se tak, aby byl zády k celé Velké síni, bohužel měl naproti Hermionu, která teď podezřele pozorovala každý pohyb svalu na Harryho obličeji.
   „Konečně ses probral, Harry!“ vykřikl mu náhle někdo vedle ramena, Harry se ohlédl, ale zjistil, že se na něj usmívá Neville. „Ani nevíš, jak jsi nám chyběl, tak co? Už je ti líp?“
   Harryho doslova překvapilo Nevillovo chování, ale něco mu říkalo, že to nehraje, opravdu to myslel vážně.
   „Z těch řečí ostatních si nic nedělej,“ říkal mu poklidně Neville. „Páni, to bys nevěřil, co Umbridgeová vymyslela… chtěla být profesorkou Obrany proti černé magii, ale prý se něco zvrtlo na ministerstvu kouzel a tak nemohla tu práci přijmout, prý najala nějakou jinou profesorku.“
   „A ví se už jak se jmenuje?“ zajímal se Ron.
   „Samozřejmě, že ne, ona to tají,“ řekla Hermiona nedočkavě a stále se rozhlížela kolem sebe.
   „Co je?“ divil se Ron. „Lítá ti kolem hlavy moucha?“
   Hermiona se nasupeně podívala na Rona a naštvaně odvětila. „Ve velké síni žádné mouchy nejsou, vím to z…“
   „z dějin Bradavické školy… bla bla bla,“ dodal Ron otráveně.
   „Náhodou, vyhlížím sovy, má dneska vyjít ten zvláštní článek,“ řekla netrpělivě Hermiona a zase se začala rozhlížet, za což jí byl Harry vděčný, alespoň se nemusel vyhýbat jejímu pohledu, i když bylo rozhodně příjemnější se dívat na ní, než na okoralé a připálené topinky, dokonce pod haldou připečených chlebů našel i propečenou rukavici na vaření.
   V té chvíli do Velké síně konečně vtrhly sovy, Harry pochytil teď pohledy ostatních studentů a překvapilo ho, jak očekávají přílet sov stejně tak dychtivě jako Hermiona. Hned se dolů začaly snášet, opravdu jich tentokrát bylo více než normálně, téměř ke každému studentovi se dostal nějaký ten výtisk Denního věštce, stejně jako před Hermionu, která ho hbitě popadla, zatímco Ron neochotně soukal sově do váčku peníze, ale to už Hermiona rozevřela noviny a všichni se k ní nahrnuli, Harry, ač nerad, se přidal a hned ho do očí praštil novinový článek, kterému téměř nemohl uvěřit.

Narušení zkoušky bezpečnostního systému na ministerstvu kouzel

   Podle všeho to vypadá tak, jako kdyby ministerstvo kouzel o tomto cvičení nic neřeklo a nikoho neinformovalo, dokonce i zaměstnanci ministerstva o tom neměli ani potuchy, pouze až na nějaké jedince. Toto vysvětlení se ale potvrdilo, když jej vlastními slovy přednesla sama ministryně kouzel Dolores Umbridgeová, která je s výsledkem testu velice znepokojena.
   Podle jejích slov měla být včerejší nečekaná zkouška bezpečnosti na ministerstvu sabotována jakousi organizací, o které jsme již psali a kterou má pod vedením Albus Brumbál, organizace se jmenuje Fénixův řád a včera se jen potvrdilo podezření naší ministryně. Podle všeho měla tato frakce zosnovat plán, jak převzít kontrolu nad ministerstvem, členové bezpečnosti měli zosnovat fingovaný útok na ministerstvo, což se členům této skupiny více než hodilo. Objevili se tam právě včas, když už zkušební plán byl v pokročilém stádiu a začalo se doopravdy kouzlit. Podle všeho nakonec bylo zraněno přes padesát kouzelníků a z toho přišli o život tři. Členové ministerstva byli dokonce napadeni i v nejvyšší kanceláři ministra kouzel, situaci nakonec musel vyřešit až příchod ministryně s jejím ozbrojeným doprovodem. Okamžitě převzali kontrolu nad hlavními patry a postupovali systematicky dokud nebyla celá budova zcela zabezpečena.
   Takže můžeme poděkovat včasnému a účinnému zakročení ministerské ochranky a hlavně ministryni za to, že vedení kouzelnického světa ve Velké Británii a Skotsku je zase zabezpečeno. Ovšem smutným skutkem zůstává skutečnost, že ani jeden z útočníků nebyl zadržen, podle všeho byl na ministerstvu viděn sám Albus Brumbál, který se podle výpovědi mnohačetných svědků osobně postaral o zmizení těchto delikventů.
   Rada nejvyššího Starostolce proto z valné většiny rozhodla o odvolání Albuse Brumbála ze své funkce v tomto oddělení, tudíž je teď právě nezaměstnaný.
   Ovšem pátrání ministerstva neustalo a ministryně zanechala na druhý den všech svých aktivit ve škole čar a kouzel v Bradavicích a začala se zcela věnovat vyšetřování po stopách zmizelých delikventů, kteří minulý den spáchali plánovaný útok na ministerstvo kouzel. Do této akce však nebyli překvapivě zapojeni bystrozoři, protože podle slov ministryně je celé ministerstvo propleteno zrádci a proto už od neděle probíhá neustálé nahrazování velké počtu ministerského personálu, o čemž jsme ostatně již psali včerejší den.
   Hlavní novinkou ovšem je, že pátrání tentokrát vybraných jedinců ministerstva opravdu přineslo i své plody, protože byl nalezen hlavní stan frakce nazývané Fénixův řád. Podle všeho to bylo možné jen kvůli pečlivému výběru vyšetřovatelů, kteří nebyli spolčeni s Vy-víte-kým.
   Ale teď již ke zjištění, ke kterému přišli členové vyšetřovacího sboru. Na místo vedení této frakce přišli až pozdě večer a podle slov jednoho z přítomných vyšetřovatelů se jim do objektu nepodařilo se dostat hned na první pokus, ovšem zevnitř vycházely kvapné zvuky. Hned ale na to se členové sboru dostali do výše zmiňovaného vedení Fénixova řádu a začali okamžitě prohledávat každičký kout místnosti.
   Věřte nebo ne, ale prostor pro frakci Fénixův řád poskytovala firma Blbůstky Freda a George, jejich majitele se však stačilo přistihnout doma ve svých postelích, jak poklidně spí, i když členům SPKZ bylo divné, že na sobě měli ještě boty. Ovšem ministryně trvala na svém a objekt byl majitelům odebrán i s finančním zajištěním a výnosy, které firma za svou existenci získala, protože je ministerstvo podezřívalo, že tyto zisky získali svými nečistými činy frakce Fénixova řádu. Oba majitelé této firmy se k tomu nechtěli vyjadřovat, což zdůvodňovali tím, že na to mají právo, podle slov vyšetřovatelů jim tuto skutečnost prozradil Albus Brumbál, což vyšetřovací sbor ještě více proti tomuto slavnému kouzelníkovi poštvalo. Třetí spolupracovník Mundungus Fletcher se z čista jasna vypařil, což vyšetřovatele také dosti namíchlo. Ve svém pátrání i nadále pokračovali, až je jakési nejisté stopy dovedly až k domu rodiny Weasleyových, dům však byl prohledán a žádné známky o Fletcherovi nebyly nalezeny, pouze ze sklepení se ozýval rámus, který způsobovali dva ghůlové, které rodina v domě kupodivu snášela.
   Takže vyšetřovací sbor se znovu zaměřil na dvojčata Freda a George Weasleyovy, kteří podle neznámých zdrojů zatím na noc zmizeli a dnes časně ráno podali našemu vydavatelství prohlášení v tomto znění:
   My, sourozenci Fred a George Weasleyovi přísaháme, že ať už jsou obvinění jakákoliv, nepodíleli jsme se na jakýchkoliv činech, o kterých tvrdí hroudolez, tedy Dolores, neboli paní ministryně, abychom byli přesnější. Naše firma získala finanční zajištění z jiného nanejvýš čistého zdroje a naše výrobky nijak nesloužily jako jakékoliv mučící nástroje, nebo předměty určené k ublížení na lidském zdraví. Naopak, i přes všechna obvinění naše podnikání stále trvá a naše výrobky se den ode dne zlepšují, například naše přenosné kadibudky již nevracejí --- (redakce Denního věštce označila toto slovo za nevhodné do veřejného vydání) hned po odlehčení, nýbrž potom, co se dotyčný oblékne. Také naše ultrabroučí uši už od minulého roku slouží stejně tak jako odposlech, i jako nahrávací zařízení použitelné i jako důkazní materiál, navíc brouk získal ochranu pláště, aby byl ještě odolnější vůči rozmáčknutí, ovšem nechme toho, to by se mohlo zdát, že tady chceme dělat reklamu a to ani v nejmenším. Zkrátka naše služby se stále zlepšují pro ještě větší spokojenost našich zákazníků, i kdyby na nás poštvali celé ministerstvo, váš Fred… tedy teď obráceně, George a Fred!
   Toto prohlášení dotyčná dvojice učinila bez vědomí ministerstva, které okamžitě žádalo o stažení ranního vydání z oběhu, což se ovšem nepodařilo.
   Nyní ale ta nejdůležitější věc, kolují totiž na ministerstvu zvěsti, že toho dne, kdy probíhal ten zkompromitovaný test bezpečnosti byl na ministerstvu přítomný i Harry Potter, dokonce někdo tvrdí, že sebou měl i jakýsi dětský doprovod. Tyto informace ovšem nejsou zcela podložené a zakládají se pouze na domněnkách.
 

Další informace se vám budeme snažit přinést v odpoledním vydání.

   Harry těžce dosedl zpět na židli, na malou chvíli přestal vnímat tu náklonnost, kterou cítil k Hermioně a také, že k tomu měl patřičný důvod. Bylo to zcela jasné, teď už věděla celá veřejnost, kde byl štáb Fénixova řádu, na tom nejméně pravděpodobném místě, nikoho by nikdy nenapadlo jej hledat právě tam. Na dalších stranách bylo poté o hromadných změnách zaměstnanců na ministerstvu a také zde bylo vyjádření o zproštění práce Rudolfuse Goodspring, Harry si ho matně vybavoval z minulého roku, když byl ve sklepení Grimmauldova náměstí, tento muž tam seděl také a říkal, že patří k Dennímu věštci, takže teď už Brumbál nemá moc ani nad novinami?
   „Teda, jak to mohli zjistit?“ divil se Neville a Hermiona mu hned šlápla s hlasitým ššš! na nohu, ovšem stejně to stačilo zaznamenat pár lidí.
   „To je otázka, vidělo nás tam skoro celé ministerstvo,“ pravil Harry a Hermiona na něj vztekle vycenila zuby.
   „My ale doma nemáme dva ghůly!“ podivil se zamyšleně Ron.
   „A co na tom záleží?“ namítla Hermiona.
   „No, docela dost, vždyť hledali Mundunguse Fletchera… to znamená, že ho mamča odklidila k našemu ghůlovi!“ uvědomil si Ron.
   „Tak už vím“ podotkl se zadržovaným smíchem Neville. „kdo tam tak strašně vyváděl, že si ti chlápci z ministerstva mysleli, že to je druhý ghůl.“
   Všichni se na sebe bolestně a zároveň posměšně podívali až se začali smát, jediná Ron stále nad něčím dumal.
   „Něco mi tu chybí,“ řekl pojednou a rozhlížel se kolem sebe.
   „Co to zase meleš?“ odvětila Hermiona naškrobeně.
   „Nezdá se vám to jako nezvyk?“ zeptal se Ron.
   „A co prosím tě?“ optal se Neville.
   „No to ticho, to jste to nezaregistrovali?“ divil se Ron a rozhlížel se kolem sebe.
   Harrymu to až teď došlo, opravdu jim tam nehrála ta skřípavá hudba, jako kdyby byli muzikanti pryč. Zhoupl se na židli a vyhlédl zpoza hloučku studentů sedících u stolu, muzikanti zde byli, jen pořád pobíhali kolem sebe a rozdávali si papíry, Harry si až teď všiml, že před nimi stojí Percy, v ruce drží veliké hodiny a velice soustředěně na ně zírá.
   „Co to zase dělá?“ řekl zuřivě Ron.
   „Dívá se kolik je hodin,“ odvětil Neville.
   V té chvíli se z hodin ozvalo hlasité zvonění, Percy dokonce nadskočil radostí, rychle hodiny odložil a začal pobíhat kolem muzikantů jako kolem stáda splašených ovcí. Všichni se vyškrábali na nohy a rozestavili se před učitelským stolem, který byl téměř celý prázdný.
    Percy se postavil doprostřed, tak, že měl za zády prázdné křeslo pro ředitele a natáhnul prsty jako dirigent.
   V další chvíli se dveře vedoucí do Velké síně otevřely a dovnitř hbitě a upoceně vběhla maličká Umbridgeová s asi čtyřmi pracovníky ministerstva za svými zády, stále si něco psala do notýsku, až to vypadalo jako kdyby za poslední dny nedělala nic jiného, v což Harry moc nevěřil. Umbridgeová na sobě měla zase ten obrovský drátěný klobouk, který jí měl chránit před protivným ptactvem, až nahoře na špičce klobouku se tyčila zelená mašle se žlutými puntíky a ona sama na sobě měla několikavrstvou róbu celou pokrytou šperky a vyznamenáním tak, že cinkala na celé kolo.
   V té chvíli nevědomky dorazila až k rozestavěným muzikantům a překvapeně se na ně podívala. V tom okamžiku Percy mohutně mávl a muzikanti začali fidlat a vrzat známou anglickou písničku, přitom hlasitě zpívali až zaléhaly uši, Percy se přidal do zpěvu také a zároveň všechny dirigoval, jen všichni studenti zůstali zticha, ovšem za to Umbridgeová zůstala stát s pusou dokořán.
    „Happy - birthday - to - you, - happy – birthday – to - you! Happy birthday - dear - headmaster! Happy – birthday – to - you!“
    Všichni muzikanti slavnostně dozpívali a začali hlasitě tleskat, Percy samozřejmě také a Umbridgeová mohla nadšením z kůže vyletět, přímo vískala a začal objímat každého muzikanta, Percyho si nechala nakonec, toho ovšem neobjala, pouze mu rošťácky zakroutila nosem.
   „Děkuju!“ křikla na celé kolo do tleskajícího davu muzikantů a pracovníků ministerstva, všichni studenti o sebe neklepli ani podpatky. „Děkuji všem za toto báječné překvapení!“ řičela dál šťastně. „To je snad to nejkrásnější, co pro mě kdo udělal!“ volala dál a předstíravě si otřela slzu, i když tvář měla zcela suchou.
   „A to není vše!“ zvolal Percy a poodstoupil, ze dveří za učitelským stolem vyjel vozík s velikánskou stříbrnou kopulovitou poklicí navrchu. Muzikanti se hned dali do ještě většího tleskotu a povyku. Percy okamžitě přeběhl k vozíku a začal kouzelníky, kteří jej tlačili před sebou navádět směrem k profesorskému stolu, Umbridgeová si zatím s úsměvem od ucha k uchu sedla do svého ředitelského křesla a s očekáváním mohla nechat zraky na přijíždějícím stolku. Málem se zvedala ze žídle a bez jakéhokoliv stolování se chystala drapnout za držák poklice, když ta najednou sama trošičku nadskočila.
   Umbridgeová s jeknutím stáhla bleskově ruku zpět a její zraky se z poklice nechápavě přemístily na Percyho, který na poklici vykulil oči, jak nejvíce mohl.
   „Co-co-co jste to tam dali?“ zeptal se Percy koktavě.
   Ten první, co měl na sobě jakousi špičatou kuchařskou čapku nejistě přikročil ke stolu a velice potichu pravil. „K-k-k-kchůtu.“
   Všichni se po sobě podívali nechápavými pohledy a trochu se vzdalovali od poklice na stolku.
   „A jak by mohla pečená krůta být ještě…“ jenže Percy pískl jako malá holka, protože poklice znovu nadskočila a její útroby se na zlomek vteřiny odkryly. Poklice zase dopadla a do vzduchu z jejího vnitřku vyletělo jedno peříčko, které udělalo ve vzduchu piruetu a ladně přistálo na vršku poklice.
   „O-o-o-odneste to!“ vyhrkl Percy vyděšeně, to však studenti už nevydrželi a od jistých jedinců se ozval smích, jedním z nich byl i Ron.
   „Co to má znamenat?“ vyjekla Umbridgeová a všechen ten úsměv byl ten tam.
   „K-k-chůta madám,“ řekl kuchař s jakýmsi francouzský přízvukem.
   Umbridgeová už chtěla něco vykřiknout, když se majestátně narovnala, zdvihla bradu na kuchaře a pokynula mu směrem ke stolku.
   „Zdvihněte jí!“ přikázala mu přísně, až mu čapka na hlavě poskočila.
   „Ne, madám… já nech…“
   „Zdvihněte tu poklici!“ pískla Umbridgeová a dupla si přitom jako malá holka, až kuchaři čepice upadla.
   „Ano, madám…“ hekl kuchař vyděšeně a přešel opatrně k poklici, natáhl k ní ruku, to už studenti nevydrželi a hlasitě se sborově smáli, protože ruka kuchaře se klepala jako pět osik najednou. V té chvíli poklice znovu nadskočila, kuchař zavřískal něco jako: „Sakchblé!“ jenže v zápětí se zpoza poklice ozvalo hlasité zahudrání.
   V další chvíli se poklice začala sama sunout k okraji stolu a kuchař s každým přisunutím opatrně poodskočil, Umbridgeová vytáhla svou krátkou hůlku a namířila s ní jako párátkem na pohybující se poklici.
   Náhle poklice znovu nadskočila a spadla přes okraj stolku dolů, v té chvíli se v místnosti mísilo hlasité řinčení mohutné poklice s kuchařovo „KCHŮTÁÁÁÁ!“, kuchař hned začal upalovat směrem ke dveřím a všichni studenti se chlámali jako pomatení.
   Na stolku ležela spálená hnědá krůta s oranžovými fleky představující její kůži která vyčuhovala ven, krůta zahudrala, snad i zakokrhala a vyskočila jako šíp ze zeleninové oblohy, ze které se ještě kouřilo. Vzápětí s hlasitým hudráním uháněla k nádobě s punčem a hned se do ní celá s chrčením a hudráním naráz ponořila.
   Nikdo ani necekl, všichni koukali, jak si krůta spokojeně koupe zadek v punči, Umbridgeová z ní nespustila hůlku, stále na ní mířila a nenápadně popocházela k východovým dveřím.
   Krůta se po chvilce vzpamatovala a vyskočila z punče ven, v té chvíli začala hlasitě hudrovat na celé kolo, až všem zaléhaly uši jako kdyby všem chtěla vynadat.
   „Tady jsi!“ křikl Hagrid ze vchodu do Velké síně.
   Krůtě se rozšířily krutě zorničky a začala pádit pryč po stole, Hagrid se okamžitě rozběhl za ní. Krůta vzala široce zatáčku, snažila se mávat křídly, ale ty se teď podobaly spíše spáleným pahýlům, v té chvíli Hagrid mohutně přeskočil studentský stůl, až z něho smetl většinu snídaně a krůtu chytil za jediný trs peří, který ještě na jejím těle zbyl a to za ocas. Nazdvihl jí do vzduchu, krůta se oháněla a hudrovala jako maniak, přičemž se snažila Hagrida klovnout do prstu.
   „Můžete mi to laskavě vysvětlit?“ zeptala se naštvaně Umbridgeová, zřejmě se Hagrida bála méně než té krůty.
   „Co já?“ opáčil Hagrid naštvaně. „To ti vaši slavný kuchaři mi jí ukradli!“
   „Cože?“ divila se Umbridgeová. „To by si nikdy nedovolili!“
   „Mě to neřikejte, to povězte jim!“ odvětil Hagrid naštvaně a bouchnul s krůtou o zeď až se jí zatočily panenky.
   „Vy jste ukradli tu krůtu?“ zeptala se nadmíru naštvaně Umbridgeová.
   Kuchaři se po sobě nenápadně podívali, jako kdyby se chtěli domluvit, který z nich uteče první, až nakonec ten nejodvážnější odpověděl.
   „No… my jsme… my jsme jí nemohli tady nikde sehnat…“ zamlouval to kuchař, nebo spíše pomocník kuchaře, protože si opatrně přidržoval malinkatou čapku u těla. „Jak víte sousední vesnice je prázdná a…“
   „Na něco jsem se ptala!“ pískla Umbridgeová jako racek.
   „No, prostě nenarazíte na krůtu pobíhající venku každý den,“ pravil potichu pomocník kuchaře a nejistě přitom hleděl na hůlku Umbridgeové, která se teď zase začala zvedat.
   „Takže jste jí ukradli!“ křikla Umbridgeová a přes smích studentů téměř nebyla slyšet, jenže to jí nejspíš také došlo, že tu nadává na své vlastní a tak se obrátila, jak jinak, na Hagrida. „Proč jste jim nedal krůtu, když je tady chováte?“
   Hagrid se podrbal na vousaté bradě a pak prohodil. „No já sem vo ní až do tý chvíle nevěděl, páč sem jí našel u vchodu do hradu ráno, když sem šel nakrmit Zlaťáka a…“
   „Ráno?“ vyhrkla Umbridgeová a přejela pohledem vyděšeně na Percyho, pak zase na Hagrida. „Kdy přesně jste tu krůtu našel?“
   „Asi kolem sedmý,“ odvětil Hagrid a zamyslel se, pak pokývl hlavou. „Jo, asi v tolik.“
   Umbridgeová se chytla za hlavu a hlasitě zaklela, pak Hagridovi nařídila krůtu položit na stůl, načež tak posléze učinil.
   Ta nejdřív zavrávorala, jak jí Hagrid před chvilkou držel vzhůru nohama a pak s hlasitým zahudráním nadskočila a postavila se na nohy.
   Umbridgeová se k ní naklonila a vyděšeně se zeptala. „Paní profesorko?“
   V té chvíli za začala krůta zvětšovat a nabírat na váze, nakonec se začal měnit i její tvar do jakési ženské postavy až všichni překvapeně ve Velké síni ztichli.
   Harry tu ženu ještě nikdy neviděl, ale na první pohled zjistil, že to bude někdo z lidí Umbridgeové, tedy její vzhled o tom jen nasvědčoval.
   Mohlo jí být tak kolem pětačtyřiceti, měla jakousi vázovitou postavu, v pasu byla nepřiměřeně široká, na hlavě neměla žádné vlasy, jen zbylé ohořelé čáry chloupků, na nichž ale trůnil klobouk plný květin, ovoce a zeleniny, který měla čarodějka na hlavě. Měla ostrý dlouhý nos, dvě zapadlé oči takže vypadala jako by byla po smrti a na sobě měla jakousi polorozeplou černou košili se zelenými kostičkami. Její kalhoty byly černé, ale po jejích okrajích byly jakési bílé stopy směřující k zemi, z ní celé se ta bílá prášila, oblečení na ní vypadalo jako kdyby ho měla už několik let, protože se jí zcela zformovalo s širokým pasem, navíc její nohavice byly z jakéhosi zvláštního důvodu potrhané.
   „Paní profesorko?“ opakovala nejistě Umbridgeová po chvilce mlčení.
   „Co to mějo proboga znamenatch?“ zahřímala žena stále stojící na stole a rudá od hlavy až k patě.
   „Obávám se, že za to nesou odpovědnost kuchaři,“ řekla s úsměvem Umbridgeová.
   Žena se na prvního kuchaře vztekle podívala, až nejbližšímu muzikantovi praskla struna na nástroji, v té chvíli se rozešla směrem k němu, když v tom zapomněla na to, že byla na stole, takže se s hlasitým plácnutím rozprostřela na zem.
   Velká síň propukla v nekontrolovatelný smích jenže žena se hned, majestátně vyšvihla na nohy a otřela si ze sebe něco, ať to bylo cokoliv, bylo to na ní už před tím pádem.
   „No, já už tu nejsem potřeba,“ prohodil Hagrid, který měl veliké těžkosti potlačovat smích. „Mimochodem, tohle je pravý,“ řekl a vyškubl z jejího klobouku mrkev, do které se hned na to spokojeně zakousl.
   „Paní ředidelgo, ptáb se ještě jegdou a daposledy, co to bdělo znamenatch?“ řičela vztekle žena, ze které se téměř ještě kouřilo.
   „Nikdo nečekal, že sem dorazíte ve… ve své…“
   „S tíb jste měli počítatch!“ vřískla žena a z klobouku jí spadla umělohmotná hruška.
   „Ujišťuji vás, že se to příště již nestane,“ ujal se slova Percy se svým typický podlézavém tónem.
   „Žádné příště nebuge, to vám garantujem!“ vykřikla jim na to a začala si to rázovat směrem k východu.
   „Paní profesorko, prosím vás počkejte!“ vyhrkl Percy a hned změnil svůj tón. „Už se nic takového nestane, slyšíte?“
   „To se by sdat zdá!“ zvolala na celé kolo a naštvaně koukala na Percyho, jako kdyby jemu to všechno dávala za vinu.
   „Vážení studenti,“ křikla na celou Velkou síň Umbridgeová. „toto je profesorka Dafné Kostková, všichni se k ní budete chovat s náležitým respektem!“
   S dalším vlnou posměšků ještě Malfoy dodal slabé zahudrání až profesorce Kostkové poskakoval naštvaně ret.
   „Tag dobchá aní brofesorko,“ odvětila Kostková, rejpla si v dlouhatánském nose a hned nato sepla ruce v bok. „Požaduji ovšeb něgolik věcí a očekáváb, že se budou dodržovatch.“
   „Jistěže,“ pousmála se Umbridgeová.
   „Předně požaduji, opaguji, požaduji, aby jste mi na každou dvouhodinovgu přineschy jabgo, rozumíte?“ přikázala si a u nosu se jí objevila kapka.
   „Jablko na každou dvouhodinu, to by neměl být problém,“ uchechtla se Umbridgeová a Kostkové znovu nadskočil ret.
   „Dále požaduji, abychom se drželi osnov, které předepsalo ministerstvo,“ kázala dál a kapka se zvětšovala.
   Umbridgeová pokývla ještě s větším úsměvem.
   „A také požaduji, opaguji, požaduji jabgo na každou dvouhodinu,“ pronesla slavnostně Kostková, kapka jí odkápla z nosu a Harry už zjistil proč má roztrhané nohavice, protože tím pádem ze stolu se jí roztržení na jedné z nich zase trochu zvětšilo.
   „Ale to už jste říkala,“ vyhrkl překvapeně Percy.
   „Nepcheuchujte mě!“ vytkla mu Kostková jako malému synáčkovi. „A dále požaduji jabgo na každou dvouhodinu.“
   „A nechcete tam přinést celou jabloň?“ uchechtla se Umbridgeová a zakroutila hlavou. „Podívejte se, zde platí řád, který jste si měla pročíst, teď se od vás čeká, že odvedete svou třídu na hodinu, tak prosím,“ dopovídala a v očích jí zajiskřilo.
   Kostková se načertila, chvíli váhala, pak si hlasitě otřela nos s frkáním o rukáv a pronesla: „Ándarorp andej ozůč yv!“
   Umbridgeová vykulila oči a maličko znejistěla. „Co prosím?“
   „Ale dic, do je v pořádgu,“ pousmála se Kostková. „Tagže štvrtý rošník se mdou!“
   Percy ještě chvíli váhavě pohlédl na Umbridgeovou, která teď začala v hluku studentů vřískat na kuchaře, jak to tak vypadalo, tak neměl odvahu jí teď něco říct a tak raději začal odvádět Harryho a jeho třídu na hodinu Přeměňování.
   Byla pravda, že Harryho tímhle veselým představením odvedla ze špatné nálady, ovšem jakmile se k němu natiskla zase Hermiona, protože vždycky jako trojice chodili v chumlu na hodiny, hned zase znejistěl, nevěděl, co ho děsí víc, jestli ten pocit, který ho od rána k Hermioně zmáhal, nebo ty ostražité pohledy Rona. Rozhodně ale na druhou stranu byl na sebe pyšný, jak to zatím nese, bylo to něco jiného, než to před měsícem.
   Hodina Přeměňování byla stejně tak nudná jako všechny ostatní, když je vyučoval Percy. Jeho učební metody se absolutně nezměnily a nutno podotknout, že na jeho hodinách nejvíce trpěl Ron, protože byl nejčastěji vyvoláván a napomínán. Percy velice často a s potěšením všem oznamoval, že jeho učební metody na u svého bratra nezavánějí žádnou protekcí. Rozhodně pak měli v poledne o obědě Ginny a Ron o čem mluvit.
    Avšak Percy se choval stejně jako ostatní profesoři v nastávající době zkoušek, jediná Hermiona vše stíhala a byla stále přísnější na učební návyky jejích dvou kamarádů, kteří ač neochotně souhlasili s jejím večerním doučováním.
   Harry ale začal pociťovat čím dál větší náklonnost ke své kamarádce, jako kdyby postupem dopoledne se to ještě více a více zvyšovalo, rozhodně s tím měl už dost práce, když začala dvouhodinovka profesora Binnse, poprvé za dlouhou dobu nemohl usnout, to samé Ron, který také z nějakého důvodu nemohl zaklapnout oči.
   „Co říkáte na tu novou profesorku?“ ozvalo se jim za zády od Nevilla.
   „No ta má ránu,“ pousmál se Ron a Harry byl rád, že konečně stočili téma, rozhodně je profesor Binns zahloubaný do svého čtení o presunkci vinny prvního v dějinách obžalovaného ghůla, nemohl slyšet.
   „Mě pořád vrtá hlavou, co to Umbridgeové naposledy řekla?“ ptal se dál potichu Neville.
   „To byl nějakej cizí jazyk, či co,“ odvětil Ron nevraživě.
   „Rozhodně nebyl aethónský,“ podotkl Harry.
   „To jste tak hloupí?“ ozvalo se vedle nich, samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Hermiona.
    „Ne nejsme,“ zarazil jí naštvaně Ron. „ale zase nejsme takoví šprti jako ty.“
   „Dobrá, tak vám to neřeknu,“ uculila se Hermiona a něco zaškrtala na papíře. „Stačí to říct obráceně a máte to a teď dávejte pozor nebo to na vás řeknu profesoru Binnsovi,“ odvětila rázně a zahloubala se do svých poznámek.
   Ze všech nejvíce se přemáhal Ron, aby zase něco necekl, ale Harry s ním praštil o desku stolu, takže si mohli spolu potichu povídat, tím totiž vytočili Hermionu ještě víc.
   Skončila hodina Dějin čar a kouzel podobající se svou dobou trvání spíše celému týdnu a studenti se odšourali znaveně z ospalé hodiny na oběd.
   U profesorského stolu byli již všichni, že všech nejvíce se čertil Snape, který měl obzvláště špatnou náladu, Harry nevěděl proč, normálně se vždycky těšil na pondělí až se bude moci zase vyřídit na něm a Nevillovi. Rozhodně ale měl důvod ke vzteku, když mu Hagrid vypil lektvar v domnění, že to je čaj, takže v zápětí museli oba odejít aby mu Snape dal nějaké protisérum.
   U oběda však nebyl přítomen Ron, což Harryho velice překvapilo, navíc se neměl u koho odreagovat, když tu měl jen Hermionu, kterou opravdu už začal pozorovat až příliš podezřele. Ona sama to už musela dávno zaregistrovat, avšak nic nedávala znát.
   V té chvíli, když Harry do sebe naládoval poslední zbytky přezdravé snídaně si uvědomil, kdo další chyběl u stolu. Byla to Ginny a profesorka Kostková dokonce Umbridgeové ukazovala na místo, kde normálně sedávala.
   V další chvíli ale Harry zahlédl, jak Ron doslova vtrhl do Velké síně a přejížděl všechny rychlým pohledem. Zastavil se s ním u Nebelvírského stolu a rozběhl se k němu, v obličeji měl plamen a tvářil se nanejvýš zuřivě. Přiběhl ke stolu kousek od Harryho a zařval na celé kolo: „Ty grázle!“
   V zápětí popadl sedícího Deana a praštil s ním o zem, kde ho začal bít hlava nehlava. Okolo sedící studenti se hned na něj vrhli a začali ho tahat zpátky, ale Ron se nedal, měl v sobě tak strašlivou zlost, tlouk Deana jako smyslů zbavený, Harry to nevydržel a taky přiběhl na pomoc, zatímco profesoři přibíhali v závěsu. Ron ale byl tak rozzuřený, že ho ani takové stádo nedokázalo odtáhnout, profesoři se už začali připravovat na něj použít hůlky, když se k němu konečně dostal Harry a popadl ho za ramena.
   „RONE! RONE UKLIDNI SE!“ zařval mu do obličeje Harry, Ron byl celý zpocený a v tu chvíli se ve vstupu do Velké síně objevila Ginny.
   „Rone… jsi v pořádku?“ opakoval stále Harry a třásl se svým kamarádem, jak jen mohl, v tu chvíli se ale Dean taky začal bránit a rvačka začala nanovo, tentokrát ho chytili všichni za ruce a začali odtahovat od Deana, kterého držel další houf studentů.
   „Rone, tak sakra, klidni se!“ křičel mu Harry do zpoceného a pomláceného obličeje.
   „Ty parchante!“ řval Ron až mu z pusy prskalo. „Co sis to dovolil ty šmejde!“
   „To ty jsi idiot, blbečku!“ křičel na něj i Dean a snažil se na něj alespoň plivnout.
   To už se ale zase před Ronovo zraky objevil Harry a třásl s ním, jak nejvíc mohl.
   „Rone, tímhle nic nespravíš, to je jen mezi nimi!“ křičel Harry a Ron se zarazil, náhle se přestal vzpírat a pohlédl do dáli na Ginny, která hned s nějakým dospělým doprovodem z ministerstva, kteří zde měli za úkol studenty doprovázet, odešla. Ron pak překvapeně pohlédl na Harryho a potichu se ho zeptal.
   „Ty jsi o tom věděl?“
   Harry se zarazil, teď se většina pohledů obrátila na něj, což mu nedodalo příliš odvahy. Bylo to zase jako kdyby stál před Ginny, nezmohl se na slovo, nevěděl, co říct, prostě jen tupě zíral na všechny přítomné.
   „Ty jsi o tom věděl a neřekls mi to,“ pokračoval dál Ron překvapeně a pomalu se vymanil ze sevření.
   „Protože…“ odhodlal se Harry promluvit. „by se stalo přesně tohle.“
   Ron sklopil zrak a začal pomalu kývat hlavou. „Jo… máš pravdu… asi máš pravdu,“ souhlasil a hleděl na zem. „Proč to jen namísto Cho nebyla ona?“ zeptal se potichu, Harry zaznamenal, jak z Velké síně vyběhla další dívka a zároveň s tím byl zmatený z Ronovo slov.
   „Už je to dobrý…“ obrátil se Ron na ostatní zatímco si Dean navztekaně sedl na poslední židli u Nebelvírského stolu a držel si u nosu kapesník.
   „Ehm, ehm.“ ozvalo se jim za zády.
   Všichni už automaticky pohlédli na Umbridgeovou a očekávali co bude dál.
   „Zde máte naprostý důkaz, co se může v Nebelvírské koleji stát,“ pronesla pyšně Umbridgeová. „Je to tak důkaz toho, proč jsem nařídila každému páru se dostavit do Vztahové poradny. No nic…“ povzdechla si přehnaně a podívala se na Rona a Harryho. „máte být rádi, že mám tak mírnou povahu, nebudu z toho vyvozovat žádné následky, ovšem musím vám oznámit, že namísto dnešní čtyřhodinové výuky lektvarů budete mít dvouhodinovou výuku Obrany proti černé magii, prosím, jděte za profesorkou Kostkovou do učebny a pokud možno…“ zarazila se a přejela zhnuseným pohledem Rona od hlavy až k patě. „bez dalších trapných incidentů… o čem, že jsme mluvili Pomono?“ obrátila se za sebe a začala se věnovat Prýtové, které se její přítomnost krajně hnusila.
   Šestý ročník vykračoval po tiché chodbě jako kdyby všichni šli na popravu, nikdo ani nemuknul, avšak Harry jako vždy měl veliké potíže s tím se nedívat na Hermionu, která pořád točila zraky jinam, jako kdyby tím chtěla Harrymu pomoci.
   Kostková vyšlapovala rázně před nimi s hlavou vztyčenou tak vysoko, že by s ní vrazila o rám dveří, až konečně došli k učebně Obrany proti černé magii, ve které již byli přítomní všichni Zmijozelští, kteří, jak vidno přišli v jiném doprovodu.
   Kostková se postavila vedle dveří a za věčného odkapávání nudle z jejího nosu nechávala procházet Nebelvírské studenty dovnitř, mezi posledními byla naše trojice, která se většinou nikam nehnala.
   Všichni usedli, Ron, Hermiona a přemáhající se Harry seděli u jedné lavice, zatímco Dafné Kostková zavřela pomaličku dveře. Až teď si všichni uvědomili, jaký má paní profesorka na stole binec, pokud se tomu tedy dá ještě tak říkat. Rozhodně podle prvního pohledu preferovala malinkaté nápoje máslové slizáky, levné náhražky oblíbeného pití Bradavických studentů, dokonce si z na sebe naskládaných víček dělala držáky brků a všechny možné další hlouposti.
   Avšak tvář Dafné Kostkové se rozzářila, když zahlédla na stole ležet překrásné červené jablko lesknoucí se na celé kolo.
   Už už se chtěla k němu hnát, když zjistila, že si přivřela košili ve dveřích, normální člověk by dveře zase otevřel a hotovo, jenže ona začala tahat a tahat, až se začalo ozývat praskání, každý čekal (zřejmě i ona a ani jí to nevadilo), že se košile roztrhne, ale to ne, ta povolila, vyklouzla ze zavřených dveří a drahá Dafné se zase jako předtím rozplácla na zemi.
   Hned jak se studenti začali řehtat na celé kolo se zase vyšvihla na nohy a otřela si z oblečení zase to něco, co už na něm zcela jistě měla i před pádem. Harry zase pochytil, jak se jí nohavice ještě více roztrhla.
   „To už by ztačiho!“ křikla profesorka na celé kolo. „To se přece může stát gaždébu!“
   Jenže studenti nepovolovali ve smíchu, ale to už Dafné vytáhla hůlku a rázem všichni přítomní ztichli, ovšem až na Rona, který v těhle věcech byl vždycky až poslední.
   „Pad Weasley pchedpokládáb,“ řekla Dafné do ticha a Ron strnul. „G tabuli!“
   Ron se nejistě podíval na své dva kamarády, kteří ovšem byli zcela zabraní do sebe, protože Hermiona z nějakého zvláštního důvodu pochytila Harryho hru na nevšímání a dělala to samé, jak jen mohla.
   „By jsde bi derozubděl?“ zdůraznila ještě více Kostková.
   „Vyberte si Pottera!“ křikl ze zadu Malfoy. „To je místní smrtonoš!“
   „VY!“ křikla zase Dafné. „Také k tabuli a to okamžitě vy ukmoloh!“
   Malfoye to slovo nejdříve překvapilo, ale pak už dělal vše, co mohl, aby při cestě k tabuli profesorku zesměšnil. Pokaždé se mu Zmijozelští jako idioti odvděčili smíchem, Ron už dávno nejistě u tabule stál, v ruce držel křídu a snažil se na Malfoye tvářit protivněji než on na něj.
   „Nabištech mi výzdab kledby Fechiavit,“ řekla Dafné panovačně.
   Ron vykulil oči a i Draco trochu znejistěl, oba tam váhavě stáli a nevěděli, co napsat.
   „Nevíte, že?“ uchechtla se Dafné a přistoupila k tabuli. „Dej mi tcho, ty okvadap!“ Ronovi vyškubla křídu z ruky a jakmile jí přitiskla k tabuli, tak jí zlomila a úlomek jí udělal svislou bílou stopu na černých kalhotách, teď už všichni věděli od čeho na nich má ty čáry. Hned na to však začala na tabuli ulomenou křídou vrzat, třída začala úpět a sténat, nakonec se před nimi objevil párek slov a Dafné si pyšně odfrkla.
   „Jag jseb si bohla bysletch, iclatsoaz, váš bidulý brofesoch vás dic denaučil,“ řekla s posměškem a postavil se před třídu zády k Ronovi a Malfoyovi. „Dato gledba se fiužívá k hozpochybofání dežifích břednětů dak, aby se s dich ztaly poživačdé destvůchy… velice oučiné outočdé gouzlo… dak si jej zapíšeme,“ zakončila to a jedním mávnutím hůlky se každému studentovi na stole objevil jakýsi úhledný zápisník z rovných pergamenů, podivně tvarovaný brk a zelený inkoust. „Do jsou faše pchacovní nástroje pcho mé hodidy, fy évokišen,“ oznámila jim.
   Malfoy se zatím za jejími zády našklebil, vytáhl hůlku na namířil na její lesknoucí se jablko, které stále trůnilo na stole.
   „Co chceš dělat?“ zeptal se ho s obavami potichu Ron.
   „Zmlkni zrzku,“ odvětil nerudě Malfoy, namířil na jablko a přivřel oči, hned na to soustředěně vyslovil: „Feriavit.“
   V hůlky mu vyšlehlo zakroucené kouzlo se žlutou barvou a vrazilo do jablka, které se nepatrně zakymácelo.
   „Fy dva, běžte si sednou a psát, bakcha pcháce!“ přikázala jim Dafné, když Malfoy stačil schovat hůlku.
   „To jablko vám mimochodem daroval Potter,“ pronesl usměvavě Malfoy. „Dejte si pozor, říkal jsem vám, že to je smrtonoš.“
   „Co to plácáte pchosím fás?“ ufrkla si Dafné a dotáhla ho za hábit jako malého fracka až k lavici a dodala. „uchudichdyv.“
   Následně se vrátila zpět na své místo u stolu. Usedla a myslela si, že nad všemi skvěle vyzrála, navíc se ještě kolem rozhlížela jako kdyby byla pyšná tím, jak učebnu upravila podle svého gusta, rozhodně se lišila od toho, jak jí měli zařízenou předchozí vyučující, nejvíc podobné to bylo asi ozdobám z Harryho druhého ročníku.
   Dafné si sama pro sebe se zadostiučiněním povzdechla a její zraky sklouzly na jablko ležící na stole. Hned se jí na cukajícím se rtu objevil úsměv, s ještě větší radostí jablko popadla a otevřela pusu, v tom ale zjistila, že jablko taky otevřelo tlamu, po stranách se mu objevily dvě veliké oči a následně se celé zahryzlo do učitelčiných prstů.
   Ozval se ohromný řev, Dafné vyskočila na nohy, křičela, jak nejvíc mohla a mávala s rukou jako pominutá, jablko se však ne a ne pustit. Pak s ním začala třískat o stůl až se mu protáčely panenky a nakonec povolilo a zapíchlo se na Eiffelovu věž složenou z víček od máslových slizáků. Profesorka hbitě vytáhla hůlku, nevědomky jí však držela obráceně a třaslavou rukou namířila na jablko. Nakonec z hůlky vyšlehl paprsek a sežehl jí klobouk na hlavě, až jí zbyla jenom pleš.
   „Finite incantatem!“ vykřikla Hermiona jablko bylo rázem zase normální.
   Dafné si ještě chvíli zděšeně sahala na svou plešku a pak se podívala na Hermionu stále ještě držící hůlku.
   „To jste debusela, hrafje bych to zvládla saba,“ cekla Dafné a Hermiona jen překvapeně vykulila oči, ostatně čekala, že jí poděkuje a ona místo toho tohle. Avšak jejího pohledu si všimla i Dafné.
   „Jaké je faše ctěné jbédo?“ zeptala se panovačně.
   „H-H-Hermiona… Hermiona Grangerová,“ odpověděla stále ještě překvapeně a posadila se vedle Harryho, který na Dafné vzteky zatínal prsty, už znovu cítil tu zlost na každého, kdo by Hermioně jen něco maličkého vytknul.
   „No tak dobchá,“ řekla spokojeně Dafné a ještě trochu nejistě se sedla vedle napíchnutého jablka.
   Následně rozevřela sešit, do oka si nandala jednočočkové brýle zvané monokl tak, že jí jen tak, tak držely a začala v něm listovat.
   „Gchan… Gchan… Gchan… Gchan… Gchan… Gchangechová, aha, tady jsde,“ řekla a pousmála se. „No, to nevybadá boc hecky,“ následně se uchechtla a celé třídě začala vykládat.
   „Tedy do se pofedlo, jsou zde tši nejcholší žáci a to Rod Weasley, Harry Botter a Herbioda Grangerová…“
   „Cože?“ vyhrkla Hermiona v domnění, že ti právě jmenovaní mají z tohoto předmětu nejlepší známku.
   „Máte tady sabé Háška, ečmotip, vy probadáte,“ uculila se Dafné na celé kolo a Hermioně se na obličeji objevil výraz smrtelného děsu, který Harry také zaznamenal. „To vás bývalý brofesor asi boc deběl rád, nebáb pravdu?“
   „Měli jsme ale samé V!“ namítla zděšeně Hermiona a Harry viděl, jak se celá třese, po celém těle a navíc se jí třásl i hlas.
   „Je bi líto Gchangechová, dikdo ze studendů debá k těmto zdábkáb přístub, takže deexistuje způsob, jak je pozběndytch,“ uchechtla se Dafné a zatímco se Hermiona zcela zdrceně sedala předčítala nahlas její známky: „Břesněji řečedo báte od začátku druhégo pololetí H, H, H, H, H, H, H, H… pozor, báte tady dogonce jedno M jako mizechné, to jste busela asi opsat ze sešitu, nebáb pravdu?“ uculila se Dafné a zřejmě se jí zamlouvalo se takhle na někom vyřádit.
   „To není pravda!“ namítla třaslavým hlasem Hermiona a neměla moc daleko k breku. „Já nemůžu propadnout… to…“
   „Bděla by jsde se přestatch scházet s takovými lidmi jako je Potter a…“
   „A dost!“ křikl Harry a rázem byl na nohou. V té chvíli vyběhl z uličky přímo k učitelskému stolu, Dafné překvapeně ucukla, ale to neměla dělat, tím jí z oka vypadla čočka a následně jí z mizela v puse.
   Harry se v té chvíli na okamžik zastavil, protože od profesorky se začalo ozývat slabé chroptění a dávení.
   „Ona se dusí!“ zvolala Parvati.
   „Musíme něco udělat!“ křikl Neville přes ohlušující smích Zmijozelských.
   Harryho rázem popadla skutečnost jako ruka obra a uvědomil si, co se stalo, hned ho začala popadat panika a přiběhl k profesorce, která začala měnit barvy jako chameleón a stejně tak koulila i očima.
   Harry si sáhl do kapsy, neměl však hůlku, ta byla v lavici o uličku dál. V tu chvíli nevěděl, co má dělat, další studenti už se začali zvedat a Zmijozelští se chlámali na celé kolo, Malfoy chtěl vidět každičký výraz, který ze sebe dávící se profesorka vypudila.
   Harry si pak všiml, jak jí z pusy vede provázek, ta čočka byla na tom provázku připevněná. Rychle jí ho strhl až překvapivě lehce z krku. Profesorka ho začala mlátit rukama, aby toho nechal, Malfoy se nakláněl čím dál víc, aby o nic nepřišel, Harry se začal vzpírat jejím rukám, až nakonec zatáhl.
   Oslizlá čočka vyskočila z jejího krku a připlácla se plná slin Malfoyovi na hlavě.
   Hned na to profesorka ze sebe shodila Harryho a vyděšeně se došourala do rohu místnosti.
   „S-s-s-s-s…,“ syčela něco a Harry na ní s obavami koukal, chtěl se k ní přiblížit, ale šokovaná profesorka začala protestovat ještě víc. „S-s-s-smchtonoššš!“ vykřikla na celé kolo a Malfoy ač naštvaný se rozeřval smíchy, Zmijozelští ho poslušně následovali.
   „Paní profesorko,“ řekl váhavě Harry.
   „Jti ty uharv!“ křikla na něj a odháněla ho od sebe. „Jti išonotrms! Pro dnešek jseš oblufený, padej elzárg!“
   Harry vstal na nohy, protože to nemělo cenu, profesorka na něj pokřikovala stále to samé, ve změti studentů uviděl vyděšený výraz Hermiony, hned křečovitě sevřel víčka, otočil se a rázně vyběhl ze dveří.
   Ještě stále byl ze všeho zmatený, navíc se mu třásla kolena, nevěděl proč, ani to nechtěl, prostě se mu třásla, jako kdyby málem udělal něco, co by bylo příšerné, chtěl tu třesavku nějak zastavit, ale nohy ho téměř neposlouchaly, okamžitě zamířil do ložnice, protože věděl, že se dlouho ve stoje neudrží, něco ho příšerně zmohlo natolik, že to ani nechápal.

   Zase tam byl celý zbytek dne, nemohl uvěřit tomu, co málem zapříčinil, vždyť málem zabil člověka, navíc ten pocit, který stále choval k Hermioně a ještě ta nešťastná událost s Ginny a Ronem. Co ho ještě dneska vlastně potká? Nic horšího se snad ani nemůže stát, i když Harry moc dobře věděl, že letos, v šestém ročníku, může být vždycky hůř.
   Překvapilo ho, že za ním nikdo nepřišel, dá se říct, že ho to tak trochu i bolelo, zase neměl nikoho komu by se mohl svěřit, všechno to musel dusit v sobě, což nebylo dobré. Neměl náladu na učení, ani na žádné hry, vlastně neměl náladu na nic, měl takový ten pocit, kdy se člověku všechno kolem hnusí, nic ho nebaví, ani nezaujme. Ale přece jen v nitru má každá osoba i v tomhle rozpoložení takový nepatrný pocit, který stále vykukuje napovrch, potřebu, aby ho někdo vzal a vyvedl z téhle svízelné nálady, mít tak nějakou spřízněnou osobu, která by mu pomohla od problémů…

   Večer před večerkou se konečně dveře do jeho ložnice otevřely, Harry po té době dokonce i nadějně vyhlédl ven a spatřil Rona, jak na něj nerudně kouká.
   „Nesu ti špatné zprávy, všichni už sice šli spát, ale Hermiona ještě trvá na tvý pravidelný chvilce učení,“ dopověděl Ron a zkřivil obličej v kradmém úsměvu. „Já už to mám za sebou, takže ti přeju hezkou zábavu.“
   Harry se taky mírně pousmál, asi možná ten Ronům úsměv ho vytáhl z postele, protože ho až ve dveřích napadlo, že jde za Hermionou.
   „A, půjdeš se mnou?“ vyhrkl rychle na Rona.
   „No… jsem dost ospalej, navíc jsme zase museli sáhodlouze vysvětlovat, co se stalo na tý hodině, takže jdu na kutě,“ řekl Ron a začal vycházet schody. „Jo a přeju ti upřímnou soustrast,“ řekl ještě rošťácky, protože moc dobře věděl, jaká je to zábava učit se s Hermionou.
   Harry zůstal na schodišti sám, dlouho se rozmýšlel a přemáhal, protože byl přímo zaskočený tím pocitem, který k ní měl dnes večer. Už jenom při vyslovení jejího jména se mu třásly nohy a mráz mu přejížděl přes celé tělo.
   Nakonec se tedy zhluboka nadechl, párkrát se bouchnul do hlavy v domnění, že tím zažene ty strašné pocity a hned na to vyšel ze schodiště do společenské místnosti.
   „No kde jsi?“ vyhrkla Hermiona káravě. „Za chvilku bude večerka, takhle nic neprobereme.“
   Sama už seděla vedle praskajícího krbu na jednom ze tří křesel a všude byly roztahané učebnice.
   „Nemohli bychom to dneska přeskočit?“ zeptal se Harry váhavě a doufal, že zítřek bude moudřejší večera.
   „Ani nápad, to by se nám nakupilo, sedej,“ řekla a plácla rukou do křesla.
   Harry se znovu zhluboka nadechl, třásl se znovu po celém těle, tentokrát ale cítil, že to je z něčeho úplně jiného. Posadil se a vzal do ruky brk, bohužel nedával pozor a vylil lahvičku s inkoustem přímo Hermioně na koleno.
   „Ale ne!“ křikla Hermiona. „Ježíš ty jsi nemehlo, to se mi snad zdá…“ oznámila mu a pak se zarazila. „a nebo si myslíš, že tím odpadne to učení, ale to se mýlíš.“
   Harry o to více znejistěl, nemohl odtrhnout zrak od toho, jak si čistila hadrem koleno a stehno, v té chvíli Hermiona na něj bleskově stočila pohled, takže jím stačil pozdě uhnout.
   „Harry, co se děje?“ zeptala se ho a otočila se k němu celá.
   „Ni-i-i-ic,“ zakoktal Harry a drtil o sebe svá kolena.
   „Jseš tak napjatý, něco se s tebou děje,“ řekla starostlivě Hermiona a trochu si k němu přisedla, tím Harry s obavami sykl a zavřel křečovitě oči. „Jsem přece tvá kamarádka, můžeš mi to říct,“ řekla mu konejšivě a snažila se najít pohledem něco na stole čím by pomohla. „Máš nějaké problémy?“
   Harry se stále neměl k odpovědi, svíral se mu žaludek ve strašlivých křečích a už nedokázal dál zakrývat pevně sevřená víčka.
   „Bože vždyť ty se celej třeseš,“ zděsila se Hermiona a vzala ho za ruku.
   Harry jí ucítil, bylo to příšerné, tělem mu doslova projela nová vlna, bylo to jako kdyby ho někdo posadil na tu nejdivočejší horskou dráhu světa, začal dokonce cvakat zubama, slova se mu vytratila už dávno.
   „Zajdeme za madam Pomfreyovou, ano?“ říkala starostlivě Hermiona. „Něco s tebou je, slyšíš Harry? Co se to děje?“ ptala se přímo hystericky.
   Ať to bylo v Harrym cokoliv, tak se to stále stupňovalo do vyšších a vyšších výšin, v té chvíli ho Hermiona začala hladit po rameni, protože se o něj strašlivě moc bála, chtěla mu pomoci, jenže prostě nevěděla jak.
   „Můžeš mi věřit, co se děje?“ ptala se dál úzkostlivě. „Můžeš mi věřit, mám tě moc ráda a nikdy bych…“
   To ale neměla říkat, Harry to nevydržel a přitiskl své rty na její, v té chvíli se nemohl odtrhnout a ona nedělala nic, jak byla tak nesmírně překvapená, nakonec ho ale začala odtahovat.
   Harry se nakonec odtáhl sám a do očí jí řekl. „Já tě miluju Hermiono, miluju tě k zbláznění, nedá se to vydržet, pomoz mi, prosím!“ žadonil a tiskl jí ruku, v tu chvíli uviděl, jak jí z oka vytekla slza.
   Hermiona se zajíkla a poposedla si, přitom si stále překvapeně otřela rty a s vykulenýma očima se na Harryho podívala.
   „Harry, já… já-já… já tě mám taky ráda, ale…“
   „To nejde,“ hlesl jí na to, čímž jí přerušil a drtivě jí tiskl ruku. „Já tě ale miluju, protože… protože…“ neměl se k odpovědi, doslova byl svírán těžkými pocity a také pocitem viny. „Co na to proboha řekne Ron?“
   „Cože?“ divila se úzkostlivě Hermiona a na první pohled nevěděla, co má dělat. „Ale ty… ty mě nemiluješ…“
   „Ale ano, hrozně moc… ale Ron taky…“
   „Já nevím, co mám dělat,“ posteskla si vyděšeně Hermiona a znovu se trochu odtáhla. „Co se stane až zjistí, že mě miluješ?“ zeptala se se strachem v očích, Harry teď omámen pocity zjistil, že se jí také třese ruka. „Já nevím Harry, já tě mám taky moc ráda, ano, to jo…“ a chtěla něco doříct, když se k ní Harry zase naklonil, v tu chvíli ale oba ztuhli, protože se od schodů ozvaly naštvané kroky. Podívali se směrem k chlapeckým ložnicím, stín siluety vysokého chlapce stoupal po schodech nahoru a začínal se ztrácet.
   Harry vyjekl a dopadl na křeslo, přikryl si s obavami ústa a vyděšeně pohlédl na Hermionu. „To byl Ron!“ zajíkal se. „On mě slyšel, všechno, co jsme si doposud řekli…“
   „Nemusel to být Ron…“
   „Ale byl,“ vykřikl Harry, třásl se po celém těle a z začaly mu slzet oči. „Prosím, já o vás nechci zase přijít, prosím.“
   „Harry, nepřijdeš, neboj,“ utěšovala ho Hermiona. „Ale… nikdy jsi mi to neřekl, nikdy ses o tom ani nezmínil.“
   „Protože to je teprve od včerejška,“ pravil Harry přemáhavě a začal se kývat dopředu a dozadu na křesle.
   „Co to povídáš?“
   „Když nebudu chodit na Nitroobranu“ začal Harry potichu a také úzkostlivě. „a nebudu procvičovat nitrozpyrit, začne mi Zapomínák působit na hlavu a já tě začnu mít k smrti rád, nevím proč, nevím ani proč ho mám v hlavě, ale je to tak! Já ho nemůžu vyhnat z hlavy, už prostě nemůžu, Hermiono.“
   „Takhle to je,“ oddychla si Hermiona a v očích se jí zajiskřily hvězdičky štěstí. „Takže takhle to ve skutečnosti je,“ vydechla si. „Tak tě jí přece může učit někdo jiný, že ano!“
   „Radši se budu učit od Voldemorta než od Snapea,“ řekl Harry naštvaně a začal se vztekat.
   „Dobrá, nemusíš se učit s ním…“ začala ho uklidňovat Hermiona. „Slyšíš, nemusíš…“
   „A s kým jiným, nikdo tu už nezbyl!“ zaprotestoval Harry.
   Hermiona se zmateně zamyslela, přemýšlela, jak nejvíc mohla a pak se jí najednou rozzářil obličej.
   „Jedna osoba tu přece jenom je,“ řekla mu.
   Harry se na ní se steskem podíval, ale ucítil najednou malinkatou naději, když uslyšel Hermionina slova.
   „A kdo?“ zeptal se nadějně.
   „Já,“ pravila Hermiona a skálopevně mu pohlédla do očí.